sobota 24. srpna 1985

Jugoslávie II.

13. den – pondělí 12.8.1985 – 8. den „On the road“
Ráno jsme sbalili stany a domluvili se s posádkou Škody 120 že se sejdeme v sobotu 24.8. v Budapešti. Správci kempu jsme zaplatili za 5 nocí, 4 osoby, 2 stany a 1 auto 5000 dinárů (400,- Kčs) a vyjeli na Šibenik, Skradin a kaskády Krka. Sjeli jsme z asfaltky na kamenitou cestu která vedla podél Prokljanského jezera na Krka. Za volantem seděl Jóna a myslel si, že jsme na šotolině sami. To si zřejmě myslel i Francouz v Citroenu, který jel proti nám. Na úzké cestě jsme se minuli jen o milimetry, ale venkovní levé zpětné zrcátko to nevydrželo a vysklilo se. Jóna přibrzdil, ale když Francouz jel dál, jeli jsme taky. Před kempem na Krkách jsme zaparkovali a šli dovnitř. Zastavil nás kluk s tím že jestli chceme jít k vodopádům, musíme zaplatit každý 300 dinárů za lístek. To nás zarazilo. Začali jsme ho přemlouvat zda nemá studenský lístky, ale neměl. Po zjištění že jsme Češi nám prodal dva lístky pro 4. Krky se skládají ze skalních vodopádů a přepadů s jezírky, různě vysoko položených. Z jednoho jezírka se dalo skákat do druhého, ležícího pod prvním jezírkem. Všude bylo plno. Vykoupali jsme se, kromě Oťana klasicky vymlouvajícího se na údajné „breberky“ ve vodě s následnou vyrážkou, zaskákali si do jezírek a pak se vrátili k autu. Po prašné cestě jsme se vrátili na hlavní cestu, projeli Šibenikem a před Splitem zastavili na odpočívadle. Seběhli jsme k moři se vykoupat. Pobřeží tu bylo skalnaté, takže jsem se vybavil ploutvemi, brýlemi a šnorchlem. Proplétat se pod vodou mezi skalama, proplouvat škvírami ve skalách a sledovat rybky, jak kličkují u dna a schovávají se do děr bylo skvělé, prostě vegáč. Takhle jsem si představoval šnorchlování v Jadranu. Dohlednost pod vodou 8 – 10 metrů. Když jsem vylezl z vody, kluci mi vše odebrali a vrhli se do moře. Poté jsme pokračovali do Splitu, kde bylo přelidněno. Na splitském molu jsem poprvé uviděl skutečné palmy! Prohlédli jsme si Diokleciánův chrám.  
(Komplex byl vystavěn z vápencových kvádrů pocházející z ostrova Brač. Palác měřil 215 metrů na délku, 180 metrů na šířku, na nárožích se tyčily čtyři věže. Celý palác byl původně ohraničen hradbami, ze kterých se do dnes zachovala jen část. Zlatá brána, hlavní vchod do Diokleciánova paláce patří mezi nejpůsobivější v celém komplexu. Tato brána směřuje k Saloně, starověkému městu, které si za Římanů vydobylo pověst nejbohatšího města. V areálu paláce je Katedrála svatého Dominia, původně Diokleciánovo mauzoleum, byla vysvěcena v 7.století, poté co byly odstraněny Diokleciánovy pozůstatky. Uvnitř se vypínají dvě řady korintských sloupů, u paty zvonice lze vidět starou sfingu z černé žuly, pocházející skutečně z Egypta té doby. Okolo katedrály, respektive okolo jejich zdí vede vyvýšený ochoz jež je lemován starými kamennými pohřebními schránkami ze zdejšího bílého kamene. Tyto schránky (kamenné vany s víky) jsou bohatě zdobeny nápisy v latině a staroslověnštině. Palác protínají dvě hlavní "třídy": decumanus a cardo. Do nich se sbíhá mnoho malých uliček, které dnes lemují kavárny a obchůdky. Uličky jsou úzké a dlážděné.) Po zakoupení několika komiksů jsme pokračovali v jízdě. Pomalu se začalo stmívat. Na přímořské magistrále jsme nenacházeli místo, kde bychom mohli přečkat noc. Potřebovali jsme dojet do Omiše, kde byla na mapě kreslená vedlejší cesta vedoucí souběžně s magistrálou. Než jsme dojeli do Omiše tak se setmělo. Omiš žil večerním životem. Museli jsme dávat pozor na cestu abychom nikoho nepřejeli a neminuli odbočku. Odbočku jsme přejeli a museli se vracet. Cesta stoupala do vnitrozemí a na ní jsme také nenacházeli místo na nocování. Byli jsme toho názoru, že bychom mohli jet celou noc a přes den se někde u moře vyspat. Ale Jóna byl tradičně proti, že chce poznávat Jugoslávii za světla a ne za tmy. Mělo to svou logiku, tak jsme vyhlíželi místo na spaní. Projeli jsme kolem cedule s názvem Asfalt, přeškrtnutou. Říkal jsem si že je to divný název vesnice. Najednou asfaltová silnice končila a následovala šotolina. Jeli jsme po šotolině a místo na spaní nikde. Až za tmy v jedné zatáčce byla boční cesta, která po 4 metrech přecházela v pěšinu stoupající do svahu. Jónovi to stačilo, tak jsme tu zakotvili. Za auto jsme postavili stan a zalehli. Celou noc jsem sjížděl ve stanu dolů! Dneska jsme najeli 250 km.

14. den – úterý 13.8.1985 – 9. den „On the road“
Ráno jsem brzo probudil ostatní, sbalili se, najedli a vyjeli dál. Projížděli jsme okolo elektrárny na svahu a Oťan hned začal vypočítávat, co by mu vynesla malá elektrárnička a zase bylo téma na hodiny. Vrátili jsme se na přímořskou magistrálu. Hned nás přivítala obrovská tabule Makarská Riviéra. Upozornil jsem řidiče že bychom mohli přibrzdit a podívat se kam jezdí čeští snobové. Hustota škodovek a aut s CS silně stoupla a tvrdě konkurovala autům s D a I. Dál jsme pokračovali okolo Bačinských jezer k ústí Neretvy kde jsme odbočili do vnitrozemí na Mostar. U silnice stály stánky s ovocem a limonádama. Limonády byly postavený do pyramidy a ze shora na ně tekla neustále voda z hadice, čerpající vodu z Neretvy. Zajímavé chlazení ve zdejším vedru. Dojeli jsme do Mostaru o prohlédli si historické centrum a Stari most. (Stari most byl postaven r. 1566 stavitelem Hajrudinem, rozpětí oblouku 29,5 metru, výška 20 metrů. Klenba sestavena z 456 kamenných kvádrů.) Stejnou cestou jsme se vrátili na pobřeží. Koupili jsme si melouna, 40 dinárů za kilo, a hned ho snědli. Zjistili jsme zajímavou věc. Po melounu jsme celý den nepociťovali žízeň ani hlad. Stačilo nám až večer se najíst. Takže jsme začali kupovat melouny každý den. Objeli jsme bažinaté a deltovité ústí Neretvy a pokračovali dolů na jihovýchod. Odbočili jsme na poloostrov Pelješac po úzké hrázi a projeli kamennou vesnicí, která měla úzké kolmé uličky. Jeli jsme krokem a přáli si abychom nepotkali auto v protisměru protože bychom se těžko vyhli. Zajeli jsme na molo do zátoky se vykoupat. Voda v zátoce nebyla moc průhledná tak jsme to za chvíli zabalili a vrátili se stejnou cestou. Až na hrázi jsme se museli vyhýbat s protijedoucími Němci. Jóna byl tak ochotnej, že jsme málem sjeli z hráze do vody. Hned jsme ho „sjeli“, zda je už línej se potápět a jestli si chce prohlížet mořské dno skrz skla škodovky. Vrátili jsme se na hlavní magistrálu a pokračovali na jihovýchod. Rozhodli jsme se že místo na spaní najdeme za světla, v pohodě uděláme večeři a nebudeme jezdit zase až do tmy. Našli jsme odpočívadlo, oddělené od magistrály skálou. Na konci odpočívadla už někdo vegetil. Vybrali jsme si flek a vrhli se na večeři. Za chvíli za náma zastavila Škodovka s Pražáky. Chtěli vědět jestli tu zůstaneme na noc. Ukázali jsme jim místo kde postavíme stan. Utábořili se těsně za náma. Jak se začalo stmívat, na odpočívadlo přijíždělo víc aut. Za sebou jsme dnes nechali 310 km.

15. den – středa 14.8.1985 – 10. den „On the road“
Ráno jsme kupodivu vstali brzy a jako první jsme opustili odpočívadlo. Čekal nás světoznámý drahokam Jadranu Dubrovník. Jestliže veškerá navštívená města se nám zdála přelidněná a ulice ucpané auty, tak Dubrovník to vše 3x převyšoval. Radil jsem s Oťanem Jónovi ať zaparkuje na prvním volným fleku a k pevnosti dojdeme pěšky, ale Jóna ne. Jel až k pevnosti, kde nás policistky donutily pevnost krokem objet a nasměřovali nás do centra Dubrovniku. Takže jsme přijeli zase na cestu po které jsme jeli už poprvé. Teď už si Jóna nechal říct a zaparkoval auto kupodivu u zdi do stínu. Pro jistotu jsme dali přes okna prostěradla. K pevnosti Stari Grad jsme došli pěšky, zaplatili vstup na hradby. (Dubrovnické hradby dodávají městu jeho charakteristický a působivý starobylý vzhled. Tento pás dlouhý 1940 metrů, mohutný a nepřerušený, obepínající celé staré město představuje jednu z nejpůsobivějších fortifikačních soustav ve Středomoří. Hradby dosahují výšky až 22 metrů. Jejich šířka se v pevninské části pohybuje od 4 do 6 metrů, v části k moři od 1,5 do 3 metrů. Pevnostní soustavu tvoří hlavní hradební zeď se čtrnácti hranolovými věžemi, dvěma válcovými věžemi, dvěma nárožními věžemi, čtyřmi hradebními věžemi dalších typů a jednou velkou pevností (sv. Jana u přístavu). Na pevninské straně je opevnění zpevněno ještě předsunutým pásem hradeb s obrannými prvky a jednou pevností (Bokar na jihozápadě). Tuto vnější zeď pak obklopoval hradební příkop. Vstup do města umožňují dvě hlavní brány (Pilská a Pločská) a dvě brány k přístavu. Součástí fortifikace jsou i dvě mohutné samostatně stojící pevnosti při jihozápadním (Lovrijenac) a jihovýchodním rohu opevnění (Revelin), které nejsou součástí hradebního tělesa, ale měly rozhodující význam pro obranu města.) Obešli jsme celé Staré město po hradbách, prohlédli si Staré město a poté zakoupili meloun který jsme hned snědli prý aby nezteplal. Doplnili jsme zásoby potravin a hlavně pití, převážně kakaová mléka a ovocné džusy, a vyjeli dál. Za Dubrovníkem jsme narazili na skalnaté pobřeží, zastavili na provizorním odpočívadle a seběhli k moři kde jsme dali ráchačku se šnorchlováním. Po „nehorázným vegáči“ jsme pokračovali dál. Padali návrhy, zda ještě dnes projet Boku Kotorskou nebo zakotvit před ní. Nakonec zvítězil návrh přespat před Bokou. Tím jsme ještě získali čas na vykoupání. V těchto místech se magistrála odklonila od pobřeží, takže jsme odbočili na vedlejší cestu, dle mapy vedoucí k moři. Cesta končila v kempu prudkým sjezdem. Na hrbolatý loučce jsme se otočili a vyjeli z kempu s tím, že auto necháme někde u silnice a dolů do kempu se půjdem vykoupat. Zde se dno prudce svažovalo dolů, 10 metrů od břehu už nebylo vidět dno, což značilo, že je tam hloubka přes 20 metrů. Jakmile slunce zapadlo za les, sbalili jsme se a v kempu nabrali pitnou vodu do kanystru. Překvapila nás fronta před sprchami, většinou Češi co chtěli ze sebe smýt sůl. To nás nechávalo chladnými, protože my jsme už čtyři dny znali jen slanou vodu a nevadilo nám to. Akorát že ručník když oschnul, tak zůstal stát v pozoru. Cestou na magistrálu jsme nalezli perfektní flek na spaní, kde se daly postavit dva stany. Oťan zapomněl Jónův nůž kdesi a tak oba ještě navečer se tam jeli podívat, zda nůž nenajdou. Našli, tím byla zachráněná pohoda. Po večeři jsme se vrhli na komiksy dokud bylo vidět a pak zalehli do stanů po nezbytném vybití komárů. Dnes jsme ujeli jen 90 km.

16. den – čtvrtek 15.8.1985 – 11. den „On the road“
Ráno jsem byl už klasicky první venku, posnídali jsme, sbalili se a vyjeli na magistrálu. Dojeli jsme k Boce Kotorské. Trajektem bychom si ušetřili 60 km nutných k objetí celé Boky, ale my chtěli navštívit Kotor. Všechna auta se řadila do fronty na trajekt, takže kolem Boky jsme po silnici jeli skoro sami. Přijeli jsme do Kotoru, prohlédli si námořnické muzeum a pevnost Sv. Jana. Kotor se celý opravoval, ulice byly rozkopané a plné suti. Kanalizace a plyn byl veden trubkami které ležely na zemi u baráků. Kotor v r. 1978 postihlo zemětřesení a ještě v r. 1985 to bylo vidět. Hlad a žízeň jsme zahnali zase melounem. Po objetí zátoky jsme pokračovali po pobřeží dál. Nad Svatým Štefanem jsme zastavili a fotili. (Ostrůvek Sveti Stefan je lázeňské a rekreační středisko, snad nejdražší na celém Jadranu. Staré kamenné baráčky jsou upravené na luxusní hotýlky. Už jen za vstup na ostrůvek cizinec sáhne hluboko do kapsy. ) Dál jsme pokračovali do Petrovacu, kde jsme si nakoupili zas mléka a džusy. Pak někdo fantazíroval, co bude k večeři a na závěr prohlásil škodolibě: „...a kdo si nic nekoupil k pití, nebude večer nic pít, cha-cháá!“ Nato jsme všichni odpověděli: „Cha-cháá!“ Bohužel každý si něco koupil, takže škodolibost nevyšla a museli jsme se tomu zase smát. Z Petrovacu vedla jedna cesta na SV do Titogradu a na JV do Baru. Odbočili jsme na Bar a hledali vpravo nějakou polní cestu, vedoucí k moři. Jednu kamenitou cestu jsme našli a vyjeli po ní. Okolní suché pastviny a křoviny a prašná cesta působili ve 40°C horku dojmem že se prodíráme africkou pustinou. Na rozcestí seděl děda s pasoucí se kozou. Zeptali jsme se ho, kterou cestou se dostaneme k moři. Z jeho gestikulace jsme vyrozuměli, že máme jet dvakrát doprava, ale přitom si děda ukazoval na levou ruku! Plácal se do levé ruky a říkal: „Do práva, do práva.“ Poděkovali jsme a chtěli se dát cestou vpravo, ale děda začal na nás volat a ukazovat nám, že máme jet vlevo! Dál vedla zas prašná cesta, překonali jsme můstek přes potok, který působil dojmem, že za náma hned spadne, přejeli mělký brod a dojeli na druhé rozcestí. Na dědovu radu jsme odbočili doleva. Cesta se pomalu stáčela k moři. Dojeli jsme ke svahu kde se cesta ztrácela v trávě. Kluci šli omrknout terén a vrátili se s tím, že tudy k moři neprojedeme. Vrátili jsme se na druhé rozcestí a odbočili na druhou cestu doprava. Cesta byla kamenitá, velice úzká, po obou stranách křoviny skrz které nebylo vidět dál. Projeli jsme kolem loučky kterou jsme si hned vybrali za dnešní nocležiště. Pokračovali jsme dál a najednou cesta končila na kamenné pláži s osamělou haciendou. Nikde žádní cizinci , vyjma nás. Bylo po poledni, vlezli jsme do plavek a prošli na konec pláže ke skále. Z moře vyčnívala skalní plošina se skalní věží. Hned jsem nahodil potápěčské brýle se šnorchlem a vyrazil ke skále. Připlaval jsem ke skále a potopil se, abych si ji prohlédl pod vodou. To co jsem spatřil mi vyrazilo dech. Skrz celou skálu vedl podvodní tunel. Na jedné straně začínal metr pod hladinou v klidné miniaturní zátoce a na druhé straně končil 2,5 metru pod hladinou moře na otevřené straně od moře, kde vlny nad tunelem dosahovaly výšky i přes metr. Rozhodoval jsem se, zda mám tunelem proplout. Mezitím k tunelu připlavali dva místní kluci a hned jím propluli. Spočítal jsem si, že jim to trvalo přibližně 20 vteřin, což bych měl v pohodě vydržet taky. Nadechl jsem se a ponořil. Srdce mi bušilo jako zvon, ale s dechovou rezervou jsem tunelem krásně proplul. Tunel směrem k moři klesal, tak jsem musel dávat pozor abych se hlavou nebouchl o strop tunelu. Vyplaval jsem na hladinu a vlny mě hned tlačily ke skále, tak jsem obeplul skálu na klidnější stranu. Ze skály se dalo skákat po hlavě, dno bylo hluboko a na skalní plošince se dalo opalovat. Úplný Eldorádo. Ve skále na břehu byla zalomená jeskyně, tak metr vysoko zaplavená mořem s dvěma vchody. Dala se po pás ve vodě projít i proplout s brýlemi pod vodou. Před jeskyní hromady velkých kamenů a mezi vším se proháněly rybky. Původně jsme tu chtěli strávit jen dnešní odpoledne, (i když to byla poslední příležitost koupání v Jaderském moři) ale hned jsme se rozhodli, že druhý den tu do oběda zůstaneme a pak pojedeme trochu rychleji, abychom tu ztrátu dohnali. Proplouvání tunelu se každému zalíbilo, kromě Oťana který tunelem neproplul. Zato skočil ze skály vysoké 10 metrů do moře, což zase my neskočili. Takže dle Oťana to bylo 1:1. K večeru jsme se vrátili k autu a zajeli na vyhlédnutou loučku. Uvařili jsme si jídlo a stany chtěli postavit až za šera. Ale když kolem nás projeli obyvatelé haciendy a babka prohnala kolem auta krávy, postavili jsme stany hned, protože okolí o nás už vědělo. Večer se vyrojili komáři a tak Bill s Oťanem hned zapadli do stanu, mě Jóna vylákal na noční procházku po pláži. Foukal příjemný větřík a z Petrovacu byla až k nám slyšet diskotéka. Došli jsme potichu na naší loučku. Naznačil jsem Jónovi ať je zticha, že vystraším kluky ve stanu. O něčem se bavili, takže jsem se dostal neslyšně až ke stanu a zvolal: „Štó toto tady!“ Snažil jsem se, abych zněl jako Jugoslávec. Kluci na okamžik zmlkli, ale pak se rozchechtali, což mi bylo jasný, že mě poznali k mé velké nelibosti. Takže jsem je nevystrašil. Zalezli jsme do stanu a po vymlácení komárů usnuli. Dnes jsme najeli 72 km.

17. den – pátek 16.8.1985 – 12. den „On the road“
Ráno jsme všechno složili a vrátili se na pláž. Zabrali jsme plošinku nad podvodním tunelem a hodili opalovačku na Ádu. Tunel jsme zmákli už i bez brýlí, jen s otevřenýma očima. Naposledy jsme si vychutnali slanost Jaderského moře, sbalili se a „africkou buší“ se vrátili na hlavní silnici. V jednom místě jsme se museli vyhýbat italskému karavanu a Bill při tom málem sebral kus zítky. Dojeli jsme do Petrovacu a odbočili na Titograd. Před Skadarským jezerem se silnice spojila s železnicí. Po kolejích jela montážní drezína. Vyhecoval jsem Billa, aby jí předhonil. Předjížděli jsme ji ve 120.kilometrové rychlosti! Přes Skadarské jezero jsme jeli po mostě dlouhém přes 1 km. Dojeli jsme do Titogradu a vyrazili do města. Zeptal jsem se místní občanky: „Kde je centrum města, prosím vás?“ Odpověděla mi: „Něrozuměm vam.“ Tak jsem to zkusil po jejich: „Gde centar grada?“ „Aha..“ a ukázala požadovaný směr. Ještě pak chvíli kroutila hlavou. Prohlédli jsme si Titograd a pak hledali odbočku na Nikšič. Do Nikšiče jsme dojeli ve svižné jízdě. V Nikšiči jsme trochu bloudili, než jsme se doptali na cestu na Žabljak v Durmitoru. Vnitrozemí bylo pusté a rovinaté, občas se objevilo pár kamenných baráčků a stáda krav. Jedna pasačka krav (asi 80 let) přišla až k nám k autu a dala s náma řeč. Domluvili jsme se obstojně. Nejvíc nás překvapilo, když nám vysvětlovala, že Češi a Černohorci mají držet pohromadě, že patří k sobě. Jak jsme se blížili k Durmitoru, krajina přecházela z roviny do pahorkatiny, místy s hlubokými údolími. Před Durmitorem jsme si vybrali plácek vedle cesty, kde jsme se rozhodli přespat. Náhodou v noci mnoho aut neprojelo, tak jsme se i vyspali. Za dnešek jsme ujeli 184 km.

18. den – sobota 17.8.1985 – 13. den „On the road“
Ráno vstáváme brzo. Kolem jedoucí auta na nás troubí a zdraví, jsou překvapeni že v této pustině vidí cizince. Pokračujeme na Žebljak, městečka na okraji Durmitoru. Původně jsme chtěli zdolat nejvyšší vrchol Durmitoru – Bobotov kuk (2522 m n/m) a prohlédnout si kaňon tvořený říčkou Tara. Dle průvodce je kaňon místy i kilometr hluboký a po americkém kaňonu řeky Colorado druhý nejhlubší na světě. Ale někam jsme zašantročili mapku, kterou jsem oxeroxoval v práci před odjezdem. Klukům se stejně moc nechtělo lézt po skalách, takže jsem se podřídil a jeli jsme dál. Přijeli jsme do Durdeviča Tara, kde byl přes říčku Tara 100 metrů vysoký most, sevřený z obou stran skalními srázy. Zastavili jsme na odpočívadle, přešli most a vraceli se k Durmitoru. Protáhli jsme si nohy a svaly, ale kaňon jsme neviděli. Nikomu to nevadilo, kromě mě. Pokračovali jsme podél Tary směrem k Makedonii. Na jednom odpočívadle blízko tunelu jsme zastavili. Pod náma byl malý kamenný plácek u průzračné říčky Tara, která se proplétala mezi kameny. Hned jsme se rozhodli zde se najíst, vykoupat, smýt sůl Jadranu a přeprat plavky a ručníky, aby nestály pořád v pozoru. Tara byla dost studená, ale ve +40°C se to dalo vydržet. Na písečném břehu se nedalo stát, jak byl rozpálený. Vylezli jsme trochu výš proti proudu Tary a pak se nechali unášet silným proudem mezi kameny. Nohama jsme museli plout napřed protože proud nás vrhal docela silně na kameny. Krásná plavba s dobrodružstvím. Člověk skočil po hlavě do vody a vyplul o 6 metrů dál po proudu. Najedli jsme se, dali klábos s nějakými Čechy kteří jeli zhruba stejnou trasu jako my ale opačným směrem v obytné Avii, sbalili se a jeli dál. Projeli jsme Ivangradem (nyní Berane), kde jsme se snažili marně koupit meloun, já s Oťanem úspěšně koupili chleba a Jóna s Billem odháněli od vozu nějaký děvky (tzv. lehčí zboží), a odbočili na vedlejší cestu vedoucí přes průsmyk Čakor. Podle mapy měla být cesta sjízdná a asfaltová, ale přešla na kamenitou. Za náma se zvedala mračna prachu. Občas jsme potkali protijedoucí auto a pak chvíli pro prach vůbec neviděli na cestu. Cesta se klikatila po úbočí svahu. Po krajnici šel místňák, kterého jsme se chtěli zeptat, jak dlouho se jede po prašné cestě. Chtěl svést 2 km ke svému autu, tak jsme ho vzali. Ptal se nás, jestli umíme francouzsky nebo německy, my jeho jestli umí anglicky a nakonec jsme se domluvili česko-srbochorvatsky-rukama. Řekl nám, že prašná cesta je dlouhá 50 km a až před Pečí je zase asfalt. Dojeli jsme k nabouranému autu ve stromě. Kluk vystoupil, zval nás na kafe které jsme odmítli, a šel k nabouranému autu. Projížděli jsme kolem několika chatrčí, kde očividně bydleli lidé a divili se, že v tom mohou žít. Na krajnici stál 10.letý kluk a ukazoval na zápěstí natažené ruky. Mysleli jsme si, že chce vědět kolik je hodin a tak jsme zastavili. Kluka ale hodinky vůbec nezajímaly. Chtěl čokoládu, žvejkačku, bonbony a propisovačku. Nedostal nic a jeli jsme dál. Za chvíli jsme viděli další dva kluky, kteří si klepali na zápěstí. Jen jsme jim pokynuli a zahalili do oblaku prachu. Před průsmykem jsme pomohli Jugošům, kteří měli prázdné kolo a chtěli po nás rezervu. Dali jsme jim ventilek a stačilo to. Dojeli jsme na průsmyk Čakor – 1849 m n/m. Cedule označující průsmyk byla na několika místech provrtaná kulkami. Zřejmě zábava zdejších lidí. Začali jsme sjíždět z průsmyku Čakor dolů a dívat se po místě na spaní. V jedné zatáčce byl plácek na spaní. Zastavili jsme, postavili jeden stan a otevřeli si vepřovky s chlebem. Konzervy jsme dali vedle stanu, ráno jsme je chtěli uklidit. Dnes jsme najeli 280 km.

19. den – neděle 18.8.1985 – 14. den „On the road“  
Ráno si Jóna stěžoval na noční šramot vedle stanu. Vykoukl ven a viděl jen dvě nazelenalé oči, zřejmě psí. Konzervy už vedle stanu nebyly, ani v okolí. Sbalili jsme se a pokračovali ve sjezdu do Peče. Cesta vedla úzkým skalním údolím s potokem Rugovskou Klizurou. Silnice se zařezávala do svahu, místy vedla tunely vysekaných ve skále nebo pod skalními převisy. Před Pečí jsme se dostali na chvíli zase na asfalt. Peč už patřila do autonomní oblasti Kosovo. Obyvatelstvo tvořili Turci a Albánci. A taky to bylo vidět. Prašná cesta přes Čakor byla dálnice proti tomu, co bylo v Peči. Šotolina s obrovskými děrami a šutry na cestě. Museli jsme jet krokem. Když jsme viděli, že auta jezdí po chodníku, který je rovný, vjeli jsme též na chodník. Lidé chodili vedle chodníku po trávě. Občas se mezi lidmi objevila pasoucí se kráva. Viděli jsme Turka který jel na káře tažené oslem. Místo obručí na kolech měl namotané hadry. Projeli jsme tržištěm které bylo špinavé a hlučné. Každý tu řval na lesy a auta neustále troubila. My jsme do Peče dobře zapadli, protože Škodovka byla zaprášená a špinavá z cesty přes Čakor. Proto tu ani moc lidí na nás nic nesomrovalo. Zamotali jsme se na jakémsi rynku, houfně pronásledováni místními mnohoúčelovými traktory, některé měli roztočenou cirkulárku. Po dlouhé době jsme se vymotali z Peče a pokračovali přes Dakovicu do Prizrenu kde jsme zastavili a prohlédli si město. Za Prizrenem se davy lidí koupali v mělké řece, která byla neuvěřitelně špinavá. Mezi lidmi stála v řece auta, které majitelé myli v pohodě a koupajícím to nevadilo. Hustota plavců se zvětšující vzdáleností od Prizrenu klesala. Museli jsme objíždět pohoří Šar, což nám cestu prodloužilo o 60 km. Projeli jsme průsmykem Prevalac (1540 m n/m). V místech, kde silnice vyžadovala snížení rychlosti, se vyrojili vždy 6-10.leté děti a nabízeli nám kusy ovoce. Odmítli jsme, protože ovoce bylo špinavé a většinou už dříve utržené. Některé agresivní děti po nás začali i házet kameny, ale ani jednou se do auta naštěstí netrefili. Projeli jsme Tetovo a Gostivar a hledali odbočku k Mavrovskému jezeru. U silnice stál regulovčík a ten nám poradil. Přijeli jsme k Mavrovskému jezeru. Čisté jezero, v kterém se nikdo nekoupal. Zeptali jsme se místního policisty, zda se dá v jezeře koupat. Řekl že jo. Převlékli jsme se do plavek a seběhli k jezeru. Kromě Oťana jsme vlezli do vody a hned nám bylo jasné, proč se v jezeře nikdo nekoupal. V jezeře rostly zelené rostliny, které ode dna dosahovaly až k hladině. Při plavání se rostliny na tělo přisály a stahovaly pod vodu a byly slizké. Vylezli jsme z vody, převlékli se a pokračovali podél albánských hranic. Zajeli jsme do lázní Debar u albánských hranic, projeli kolem velké přehrady na „Crni Drinu“. Vpravo od cesty byla Albánie. Cedule se zákazem fotografování a albánské nápisy to potvrzovaly. Projeli jsme kolem kláštera a dojeli do Strugi na břehu Ohridského jezera. Odbočili jsme doprava do méně obydlené oblasti a zde si našli plácek na spaní oddělený od silnice řadou křoví. Bylo ještě vidět, tak si Jóna vymyslel výměnu kol u auta. Přední za zadní. Plácek byl blízko jezera, takže tu bylo plno much a komárů. Šel jsem do lesa „si odskočit“. Mouchy se ihned slétly na mé dílo v takovém množství, že jsem svůj výtvor pod nimi vůbec neviděl. Místo jsem co nejrychleji opustil. Zalehli jsme do stanů a nerušeně spali celou noc. Dnes jsme najeli 300 km.

20. den – pondělí 19.8.1985 – 15. den „On the road“
Ráno jsme vše složili a podél jezera dojeli k Ohridu. Zaparkovali jsme na náměstí a než jsme vylezli z auta, už se kolem nás motali místní a nabízeli nocleh v soukromí. S díky jsme všechny odmítli. Prošli jsme ohridské tržiště a zakoupili melouna za 25 dinárů kilo. U plotu bylo „zaparkováno“ 10 oslů, na kterých prodávající přivezli své zboží. K polednímu byl zase pařák. Opustili jsme Ohrid, přijeli k ohridskému jezeru a vrhli se do jeho vln. Ohridské jezero bylo perfektně čisté. V moři bylo vidět na 8 – 10 metrů, tady na 15 metrů. Což mělo za následek, že jsem pod sebou viděl dno a zdálo se mi, že už musím dosáhnout na dno. Chtěl jsem si stoupnout na dno a ponořil jsem se tak dva metry pod hladinu a ještě jsem se nedotknul dna! Jenom jsem se napil ohridské vody! Meloun jsme schladili ve vodě jezera a snědli. Odpoledne jsme se sbalili a pokračovali podél Ohridského jezera do Trpejci a přes pohoří Galičica k Prespanskému jezeru kde jsme se taky vyráchali kromě breberkáče Oťana. Dál jsme jeli přes Bitolu, Prilep a Titov Veles do hlavního města Makedonie Skopje. Chtěli jsme navštívit kino. Vyptávali jsme se lidí na kino, ale každý nás posílal jinam a když jsme jedno kino našli, nehráli tam film dle našich představ. V jednou bufetu jsme si dali pivko, já opět odmočil etiketu. Setmělo se, chvíli jsme bloudili než jsme našli výjezd ze Skopje na Prištinu a vyjeli z města už za tmy. Jeli jsme s dálkovými světly, abychom včas zpozorovali nějaké odpočívadlo nebo odbočku. U jednoho odpočívadla bylo loučka na stan, tak jsme zůstali. Opět jsem spal v autě. V noci byl takový hic, že jsem musel otevřít všechny dveře v autě, abych se trochu osvěžil a mohl spát. Oťanovi to nevadilo, spal jako špalek. Za dnešek jsme ujeli 310 km.

21. den – úterý 20.8.1985 – 16. den "On the road"
Ráno jsem zase vstal první protože mi bylo horko. Za náma přespávali s karavanem Rakušáci. Zde v Makedonii a v Kosovu jsme nepotkali ani jediný Čechoslováky. Vylezl jsem na loučku ke stanu že vzbudím Billa s Jónou. Na loučce byly roztroušené vybělené lebky krav. Všechny lebky jsem natahal klukům před stan a vzbudil je. Koukali nechápavě na tu spoušť. Po snídani jsme vyjeli na Prištinu a dál na Titovu Mitrovicu. Zde se skoro všechno jmenovalo po Titovi. Občas se na okraji silnice objevila cedule ve třech jazycích „Kontrola radarem“. Brali jsme to jako trik zdejší policie aby se jezdilo předpisově. Zase jsme míjeli jednu takovou ceduli. Povolená rychlost byla 60 km/h. Jeli jsme šedesátkou asi 4 km a pak chtěl Bill jet obvyklých 90 km/h. Začal přidávat, když jsme minuli policejní auto s radarem na střeše. O kousek dál už na nás mával policista, abychom si zajeli ke krajnici. Začali jsme tipovat, kolik zaplatíme a shodli se na pokutě 2000 – 4000 dinárů. Policista pozdravil, na papírek napsal že jsme jeli 74 km/h místo 60 km/h a zda jsme ochotni zaplatit 200 dinárů (dle kurzu 4 Kčs, dle SBČS 16,- Kčs). Vesele jsme přisvědčili, protože cena nás málem rozesmála. Zaplatili jsme 200 dinárů a policista nás propustil. Za chvíli nás stavěl další policista. Říkali jsme si, za co asi zaplatíme teď, ale chtěl vidět jestli má řidič řidičák a pak nás taky propustil. Dál jsme jeli přes Kraljevo do Kragujevacu, kde jsme si prohlédli centrum. Odtud jsme si to namířili na Bělehrad (Beograd), the capital of Yugoslavia. Opět Jóna, kdo jiný, se dožadoval návštěvy pevnosti na Dunaji, prý jediné zachovalé. Takže jsme v Mladenovacu hledali odbočku na Smederevo. Po nápovědě místních jsme cestu na Smederevo našli. Dohodli jsme se že teď najdeme místo na spaní a do pevnosti dojedeme zítra. Nikde nic až jsme to zapíchli v kukuřičném poli. Auto jsme postavili na kraj pole mezi křoví a kukuřici a stan za auto do kukuřičného pole, aby byl krytý. V autě kromě mě nikdo nechtěl spát. Je fakt že ve stanu to bylo pohodlný, ale mě auto nevadilo. Na vojně jsem spal na horších místech, kde by člověk ani neřekl, že se dá spát. Třeba na kládách na jedoucí V3Sce... V noci jsem musel zase větrat... Najeli jsme dneska 400 km.

22. den – středa 21.8.1985 – 17. den „On the road“
Ráno jsme rychle sbalili věci, protože se na poli začali ochomýtat zemědělci a vyjeli jsme do Smedereva. Prohlédli jsme si pevnost, vylezli i na uzavřené hradby které se rekonstruovaly a nikdo nás nevyhodil. Moc jsme Jónovi nenadávali, protože se nám pevnost líbila. Oťan hned rozvíjel teorie jak by pevnost dobyl a divil se, že pevnost zůstala nedobytná. Severní hradby končily přímo v korytu Dunaje. Po prohlídce pevnosti jsme vyjeli „na Bělehrad“. Provoz houstnul a do Bělehradu jsme už vjeli krokem. Snažili jsme se dostat co nejblíž centra a tam někde zaparkovat. Do centra jsme se dostali a v jedné uličce i našli jedno místo volné. Když jsme vystoupili, všimli si parkovacích hodin. No nazdar. Okukovali jsme parkovací hodiny a snažili se zjistit, kolik účtují. Po obhlídce i vedlejších hodin jsme zjistili, že žádné nefungují a tak jsme v klidu od auta odešli. Prošli jsme si centrum Bělehradu, navštěvovali krámky a obchody a snažili se utratit zbývající dináry. Na jednom plácku byla burza komiksů, úplný ráj. Dokoupili jsme si chybějící komiksy a navečer se vrátili k autu. Vyjeli jsme směrem na Nový Sad. Na loučce u silnice jsme zastavili, postavili oba stany abychom se naposledy dobře vyspali v Jugoslávii. Mínusové bylo to že silnice byla hlavní tah na z Bělehradu na Nový Sad a v noci jezdily převážně kamióny. Dnes jsme ujeli 200 km.

23. den – čtvrtek 22.8.1985 – 18. den „On the road“
Ráno jsme vstali brzo díky velkému provozu na silnici a pokračovali přes Nový Sad a Suboticu k jugoslávsko – maďarské hranici. Ve vesnici Horgoš jsme natankovali benzín za poslední talon a v obchodě utratili zbývající drobné za kakaové mléko. Několik dinárů nám chybělo do celkové částky, ale prodavačka je velkoryse odpustila. Na hraniční přechod jsme přijeli v poledne. Kontrola proběhla v pohodě, jen jsme museli vypisovat celní prohlášení. Maďarskem jsme profrčeli přes Szeged, Jánoshalma, Kiskumhalas a Solt. Přejeli jsme Dunaj a pokračovali k rybníku SV od Balatónu. Tvrdil jsem, že bychom měli zastavit u nějakého potoka a tam se umýt a oholit a ne někde v rybníce. Ale Jóna chtěl k rybníku, tak jsme jeli protože seděl za volantem. Zas jeden můj geniální nápad nebyl vyslyšen a nakonec mi dali všichni za pravdu. Po bloudění jsme k rybníku dojeli, ale byla tam cedule zákaz vjezdu. Jóna se nevzdával a přes pole oklikami jsme se dostali přece jenom ke břehu rybníka. Na břehu rybníka seděli jeden vedle druhého rybáři, takže nepřicházelo v úvahu, že se zde vykoupeme. Tak jsme se zas po hrbolaté polní cestě vrátili k silnici. Jónovi jsme vynadali takže se zřekl řízení a za Oťanova navádění Bill vyjel k Balatónu. Přijeli jsme do Siofóku, zaparkovali 20 metrů od pláže Balatónu a hodili se do plavek. Balatón byl hnědý a špinavý. Jediné + bylo že dno bylo písečné. Hned jsme taky začali po sobě pískem házet. Po dvou hodinách blbnutí v Balatónu jsme vyjeli na Budapešť. Před Budapeští jsme to zapíchli na polní cestě na kraji pole a postavili oba stany pro maximální pohodlí. Když už nebylo vidět na komiksy, zalezli jsme do stanů. Dnes jsme ujeli 490 km.

24. den – pátek 23.8.1985 – 19. den „On the road“
Ráno jsme se sbalili a vyjeli po dálnici do Budepešti. Na jednom odpočívadle jsme se oholili a zkulturnili. Zastavil u nás nějaký Čech a zeptal se nás drze jestli umíme česky, pak chtěl mapu. My mu řekli že mapu nemáme ale že určitě dojedeme kam chceme. Mosty přes Dunaj byly přecpané auty, jeli jsme krokem. Auto jsme zaparkovali před kostelíkem kde bydlel Jónův známý Kalmán. Vzali jsme si šeky na forinty a vyrazili do směnárny u nádraží kterou jsme už znali z minulého Rumunska. Ve směnárně byly dvě velké fronty, tak jsme se do jedné postavili. Začali jsme se dohadovat, kdy odjedeme domů. Bill s Oťanem byli pro odjet navečer, já s Jónou až zítra. Ondra proto že chtěl pokecat s Kalmánem, já že jsme byli domluveni s druhou posádkou Škodovky že se tu sejdeme. Začali jsme se navzájem přesvědčovat. Najednou Pavel s Vráťou a Tomášem vstoupili do směnárny. Tím bylo rozhodnuto že pojedeme dnes večer. Pavel znal ještě jinou směnárnu v cestovní kanceláři na náměstí kam zašli s Billem a Jónou s tím že když tam bude volno, někdo pro nás doběhne. V té frontě, co jsme stáli, zavřeli přes oběd pokladnu. Lidé z naší fronty se hned vrhli do druhé fronty, kde je zas lidi nechtěli pustit před sebe. Převážně to byli samí Čechoslováci, takže se začali turisti hádat a strkat. Já s Oťanem jsme se dostali až k našemu zavřenému okénku, které mělo otevřít za hodinu. Nikde nikdo a vedle se lidé málem prali. Ještě jsme s Oťanem pronášeli proslovy, že je to slabý, ať se lidi poperou až poteče krev a smáli jsme se bojům u druhého okénka pokladny. Za chvíli přišel Ondra, ať jdeme s ním do cestovní kanceláře. Ta byla vzdálená asi 200 metrů a byla prázdná. Pavel měl v ruce dva kalendáře, tak jsme chtěli vidět jaký. Jak nám je ukázal, hned jsme naběhli do obchodu kde je koupil. Každej si jeden koupil a Jóna dostal poslední z výlohy. Prodávající byla překvapená, že kalendáře v mžiku prodala. Aby ne když na nich byly ženské akty. S Vráťou, Pavlem a Tomášem jsme se rozloučili. Šli jsme pak kolem kina, které promítalo americký muzikál Flashdance. Hned jsem prohlásil že na to musíme jít. Kluci se po chvíli váhání přidali taky. Koupili jsme lístky a poněvadž byl ještě čas, kluci vyrazili do bufetu na jedno a já po gramodeskách a pivě v plechovkách. Nevěděl jsem jak říct o pivo v plechovce, když ho neměli vystavený v regále. Pak jsem si vymyslel „beer in metal“ a kupodivu mi prodavačky rozuměly. Sešli jsme se před kinem. Jóna mi přinesl láhev s nálepkou, kvůli které se prý pohádal se servírkou a očka mu svítila. Oťan prohlašoval že je schopen jet na hranice! Flashdance v původním znění s maďarskými titulky byl perfektní, nelitovali jsme. Po kině jsme zašli na hamburger a pak jsme zašli ke Kalmánovi (uměl česky) na pokec, hlavně Jóna, a já si dal u něj nachladit plechovky piva do mrazáku. Kolem půl jedenáctý jsme se rozloučili a vyjeli směrem na Komárom. Kontrolka benzínu neustále svítila, tak jsme za poslední forinty natankovali a dojeli na maďarsko – československou hranici. Dnes jsme ujeli 180 km.

25. den – sobota 24.8.1985 – 20. den „On the road“
Na celnici jsme přijeli v 0:10. Maďaři si vyzvedli výjezdní doložku, koukli do kufru, zkontrolovali nás dle pasů a pustili dál. Naši nám dali štempl do pasů, celník se spokojil s odpovědí že jsme všechno napsali do celního a devizového prohlášení a v 0:30 jsme byli po 24 dnech opět v ČSSR. Hned nás přivítala spousta rudých hvězd a hesel. Z Komárna jsme vyjeli na Bratislavu. Po chvíli jízdy jsme uviděli červené světlo, přikazující zastavit. Příslušník Veřejné Bezpečnosti se nás zeptal odkud jedem a když jsme řekli že z Maďarska, tak nás propustil. Asi po 10 km byla další kontrola. Policista se podíval do auta a když viděl že jsme čtyři, pokynul nám, abychom jeli dál. Po 8 km zas kontrola. Policista chtěl vidět občanky ale když viděl, že máme jen pasy, propustil nás. Po dalších 15 km čtvrtá kontrola. Policista zklamaně zjistil, že jsme čtyři, ale aby se neřeklo, tak obešel vůz a zeptal se kde máme přední pravou zástěrku. Jóna mu to vysvětlil. To, že nemáme zpětné zrcátko, toho si příslušník VB nevšiml. Vydedukovali jsme si že někoho hledají... Do Bratislavy nás pak už nikdo nezastavoval. V Bratislavě jsme vjeli na dálnici a odbočili na první odpočívadlo. Bylo přeplněné aut, převážně s MPZkou DDR. Tak jsme jeli dál. Druhé odpočívadlo vypadalo stejně ale místečko jsme našli. Bill s Jónou šli spát na matračku vedle auta, já s Oťanem do auta. Všude bylo tolik komárů, že než jsme se uložili ke spánku, tak jsme byli poštípaný víc než za celou cestu! Před pátou ráno Bill vstal a dobýval se do auta, plácaje kolem sebe rukou. Před komáří invazí jsme vyjeli na Prahu. Dojeli jsme k Billovi v 8:00, kde jsme špinavou Škodovku dali do pucu. Dnes jsme ujeli 340 km.
Najeli jsme celkem 5379 km, spotřebovali jsme 374 litrů benzínu při průměrné spotřebě 6,9 l/100 km.
V Jugoslávii jsme projeli postupně tyto republiky:
Slovinsko
Chorvatsko
Slovinslo
Chorvatsko
Bosna a Hercegovina
Chorvatsko
Černá Hora
(Kosovo)
Makedonie
(Kosovo)
Srbsko
(Vojvodina)
Celá cesta po Jugoslávii mě vyšla na 2300 Kčs a 800,- Kčs za vyvolání 6 diafilmů, 6 černobílých filmů a 2 barevných filmů.
Fotogalerie
 

neděle 11. srpna 1985

Jugoslávie I.


Za místo letošní dovolené jsme si vybrali Jugoslávii vzhledem k tomu, že nějakým zázrakem jsem dostal s Jónou, Billem a Oťanem devizák na dináry (šeptanda šeptala něco o tom, že zavřeli vedení banky a tudíž to šlo bez protekce). Na devizový příslib jsem dostal 20.000 dinárů v kurzu 100 Din = 8 Kčs. Tím jsme získali i výjezdní doložku na 20 dní, do které se nezapočítávaly dny odjezdu a příjezdu, tudíž 22 dní. Největší starosti s přípravou měl Jóna, neboť rodiče mu půjčili na cestu automobil Škoda 105 S. Sháněl potřebné dokumenty kterých nebylo málo a dával Škodovku do výjezdního stavu. Upravovaly se přední sedačky aby se dalo v autě spát, na dveře zevnitř se přidělávaly kapsy na mapy, ale pak v nich každý měl svůj bagr, aby ho měl vždy při ruce, protože kdo zaváhal, nežral. Našeho putování po Jugoslávii se zúčastnili v prvním autě Škoda 105 Jóna, Bill, Oťan a já. V druhém autě Škoda 120 Pavel, Vráťa, Tomáš a basa piva Budvar. Bylo dohodnuto, že pojedeme pohromadě, ale každé auto se bude starat samo o sebe. Jak prozíravý krok to byl jsme ocenili později. Jóna před cestou prohlédl kdejaký kout auta a jakékoli ohnisko případné závady, přehlédl „jen“ poloprasklou pneumatiku, která ale vydržela celou cestu! Naše posádka jela do Jugoslávie poprvé, vezli jsme si tři fotoaparáty (převládala „charóšaja mašína Zenit“). Jen já měl 24 filmů, Bill 13 a Oťan žádný a pak žebral.

1. den – středa 31.7.1985 – 1. den „On the road“
Sraz byl u Jóny odpoledne, každý měl nějaký velký ranec na věci, jen Jóna měl věci asi ve 20 igeliťácích. (Ty jsme mu pak zabavili na skladování sypkých hmot.) Zahrádku jsme zavrhli už na začátku kvůli spotřebě benzínu a tak jsme museli vše narvat do auta. Za zadní sedačky se vmáčkly 2 stany, 4 spacáky a 3 nafukovačky. Vše ostatní do předního kufru, pod sedačky, za zadní sklo, k motoru (pumpička, hever) a mezi sedačky kanystr s vodou. Přední kufr se po uskladnění věcí začal podezřele nafukovat, ale stačilo si na něj sednout a vrátil se do původní podoby. Okolo šesté jsme konečně vyrazili na cestu. S druhým autem jsme se měli potkat před Bratislavou na odpočívadle „U Bodlákova balvanu“ (název podle známého z průmky který zde naboural do zmíněného balvanu). Vyjeli jsme na dálnici na Brno a Škodovka si spokojeně vrněla. „U Bodlákova balvanu“ (první odpočívadlo za Brnem) jsme od 21:00 čekali na druhé auto. Prý určitě vědí, že je to tohle odpočívadlo. V 22:10 jsme vyjeli s tím že snad na nás počkají před čárou. Setkali jsme se v Bratislavě ve frontě u pumpy. Natankovali jsme plné nádrže a vyrazili do Rusovců na přechod do Maďarska. Dneska jsme ujeli 350 km.

2. den – čtvrtek 1.8.1985 - 2. den „On the road“
Na hraničním přechodu jsme se zařadili do pruhu do Jugoslávie a čekali na odbavení. Celníci zkontrolovali výjezdní doložky a chtěli otevřít přední kufr, po odjištění víko samo odskočilo a když viděli kvalitu napěchování, řekli Jónovi ať si ho zavře. Nato jsme ostatní vyběhli z auta, dva si sedli na haubnu a dva se snažili ji zavřít a zajistit. Orazítkovali nám pasy a pustili do Maďarska. V 0:45 jsme vyrazili západním Maďarskem k jugoslávským hranicím. Na cestách vedoucích ze silnice do polí a lesů bylo vidět dost aut, která tam přečkávala noc. Řidiči se vystřídali a jelo se dál. Jóna řídil, Bill vedle něj dřímal a Oťan na pravém zadním sedadle sprostě spal. Já kontroloval Jónu, jestli jede ještě po silnici. Zjednodušoval si jízdu tím, že jel prostředkem a chvílemi se snažil usnout. Po čtvrté hodině ranní jsme dojeli na opuštěnou celnici na maďarsko – jugoslávské hranici. Po delší době se vypotácel ospalý celník a pustil nás do toužebně očekávané Jugoslávie. Na hraničním přechodu jsme si hned vyměnili šeky za dináry a koupili 22 talonů na benzín. Talony si nechal Jóna, já vyfasoval společnou pokladnu. Před Varaždínem jsme sjeli na vedlejší cestu že si odpočinem. Na další cestu byly dva názory. Jeden byl jet co nejkratší cestou do Alp, druhý vzít Alpy přes Zagreb. Zvítězila druhá alternativa. Prohlédli jsme si město a Pavel navrhl zda nezajít na film Ukrutný Kaligula. Až na jednu vyjímku všichni byli pro. Pavel zakoupil 7 lístků na 12:00. Bylo vyprodáno. Samotný film byl až na několik drastických scén a trochu děje pornofilm. Po filmu jsme se vrátili k autům, snědli něčí kuřata (že by Oťanova?) a vyrazili směr Lublaň (Ljubljana). Před Lublaní Vráťa našel ideální místo na gábl za odpočívadlem v lese. Jóna z motoru přes palivové čerpadlo odčerpal trochu benzínu pro vařič. Dali jsme se do vaření, Bill s Oťanem překopali skoro celej kufr, než našli něco k jídlu, takže pořádek vzal za své hned první den. Po jídle jsem dal s Jónou a Billem volejbálek, abychom se trochu rozhýbali. Pak jsme vše zabalili, opět našlapali kufr, tentokrát už chaoticky uklizený a sjeli na odpočívadlo. Ještě před odjezdem jsme se dohodli, že druhý den navštívíme Bledské jezero. Jak prozíravé to bylo jsme zjistili zanedlouho. První auto se nacpalo do mezery v koloně aut, my čekali asi dvě minuty než vznikla další mezera. To ale stačilo abychom se navzájem ztratili. Projeli jsme Lublaní, vyhnuli se dálnici a dojeli do Kraně (Kranj). Za Kraní stála na krajnici dvě nabouraná auta. Policista ukazoval ať všichni jedeme dál, bohužel před náma jedoucí západoněmecký Mercedes to nepochopil a začal náhle brzdit. Bill jakmile zahlédl brzdový světla začal taky brzdit. Ozval se skřípot brzd, zagumovali jsme a o milimetry jsme se vyhli do protisměru, kde náhodou zrovna nic nejelo. Já už jsem se díval na víko kufru a čekal jsem jak se začne bortit. Tak to bylo o fous. Ohlédli jsme se dozadu zda na nás policajti nemávají, ale ono nic, tak jsme pokračovali dál v jízdě. Silnice po které jsme jeli vedla na přechod do Itálie a Rakouska a odbočovala z ní cesta na Bled a Julské Alpy. Takže na cestě se to hemžilo bouráky a karavany z NSR, Itálie, Rakouska a Francie. Každý třetí vůz za sebou táhl luxusní jachtu nebo jel karavan, který měl na zadní straně zavěšený terénní motorky. Připadali jsme si „like on West“. Dojeli jsme na velké pískové odpočívadlo kde jsme se chtěli vzpamatovat z toho, že jsme o milimetry utekli bouračce a počkat jestli druhé auto neprojede okolo. Vystoupili jsme z auta abychom se protáhli a ze zatáčky vyjel policista na motorce BMW. Jak nás zahlédl, zastavil u nás. Mysleli jsme, že je tu kvůli tomu, jak jsme se málem vybourali. Chtěl po nás pasy a zdlouhavě si je prohlížel. Ptal se nás, kdy jsme přijeli a kam máme namířeno, jestli jsme studenti, kluci přisvědčili a že chceme na Bled a pak na Triglav. Nakonec z něj vylezlo že ráno hledali tři Čechoslováky, kteří chtěli zdrhnout do Rakouska a proto kontrolují všechna auta se značkou CS. Domlouval se s někým vysílačkou a pak nám pasy vrátil a odjel. Všem se nám ulevilo. Blížil se večer a tak jsme vyjeli hledat místo na spaní. Sjeli jsme z hlavní silnice na vedlejší cestu a jeli krokem kolem lesa. Jakmile jsme uviděli cestu do lesa, já s Jónou to šel omrknout. Asi na desátý pokus jsme našli místečko v lese u cesty, kde se dalo přespat. Už při baterkách jsme postavili stany a hned zalehli abychom se konečně vyspali. Dneska jsme najeli 550 km.

3. den – pátek 2.8.1985 - 3. den „On the road“
Ráno jsme vstali odpočatí, sbalili stany a vyrazili na Bled. K Bledskému jezeru jsme přijeli za drobného mrholení. Až napodruhé se nám povedlo zaparkovat bez nutnosti placení. Každý si vzal foťák a Jóna, aby nevybočoval, si vzal dalekohled. Vylezli jsme k bledské tvrzi nad jezerem na vyhlídku. Po návratu k autu jsme potkali druhou osádku, která zahlídla naší bílou Škodovku. Přespali v autě. Počasí se zatím umoudřilo a udělalo se hezky, tak jsme vlezli do plavek a dali ráchačku. Oťan odmítl koupel kvůli údajným „breberkám“ a vědecky se nám snažil své počínání vysvětlit. Druhá osádka se jela podívat po okolí a přivezla mapy Julských Alp – západní a východní část. Já, Jóna a Bill jsme plavali k ostrovu Blejski Otok s kostelem. Zdálo se nám to blízko, ale plavali jsme k ostrovu přes půl hodiny. Kolem ostrova kroužili výletní lodě s turisty, kteří se zastavovali na ostrově. My tři mokrý v plavkách jsme zrovna nepůsobili důvěryhodně. Po chvilce vzpamatování a načerpání nových sil jsme plavali nazpět. U bufetu jsem si dal pivo a získal svojí první pivní etiketu. Odpoledne jsme vyjeli kolem Bohiňského jezera k Domu Savica (660 m n/m). Na parkovišti jsme vybalili věci a přestrojovali se na vysokohorskou tůru. Plavky, trička, sandály jsme vyměnili za pohorky, spacáky, stany, bundy, svetry, kalhoty, několik konzerv, čokolády, litr Bechera, foťáky a filmy. Náš cíl byl přejít Julské Alpy z jihu na sever a přitom zdolat nejvyšší horu Jugoslávie a Julských Alp – Triglav (2864 m n/m). Přemýšleli jsme, jak to udělat s autama, ale Pavel s Tomášem řekli že auta převezou na druhou stranu Alp a na Triglav vylezou ze severu, kde se setkáme druhý den mezi 14. - 15. hodinou. Všichni byli pro a tak jsme kolem 17. hodiny vyrazili na cestu. První zastávku jsme udělali u vodopádu Savica, vysokého kolem 100 metrů, v malé skalní soutěsce. Vstupné chtěli 60 dinárů (4,8 Kč). Vodopád dopadal s velkým hukotem do jezírka na dně soutěsky. Ale začal i jiný hukot. Někdo se chtěl podívat do mapy Julských Alp, jak půjdeme dál a ejhle, nikdo ji neměl. Nastal chaos a vyšetřování. Když jsme se balili na cestu tak Oťan, Bill ani Vráťa se o mapu nestarali, Jóna projevil snahu tím, že se zeptal zda někdo má mapu a já měl v ruce zrovna západní část Julských Alp. Potřebovali jsme východní část. Řekl jsem že mám akorát západní část. Tím jsem myslel že Jóna bude hledat někoho kdo má východní část nebo kde mapa je. Jóna zase myslel že když mám západní část, že taky budu hledat východní díl a že mapu vezmu. Ostatní se toho hned chytli a měli za to, že ji z nás dvou někdo veme. Takže mapa východních Julských Alp klidně ležela v autě. Teď kdo pro ni půjde. Nikdo se nenabídl. Po chvilce ticha, kdy se zraky upíraly na mě a Jónu, Jóna řekl: „Když ty běháš ten orientační běh, tak....“ Takže jsem vyběhl pro mapu zpět na parkoviště před Domem Savica. Pavel mi mezitím vynesl bágl na vršek prvního velkého stoupání, kde se s Tomášem otočili a vraceli se k autům. Ostatní jsme pokračovali dál po červené značce k Domu na Komni (1520 m n/m), kde jsme zjistili že jsme jinde než jsme chtěli. K Domu na Komni jsme dorazili v 19:00, doplnili v jeho jídelně tekutiny a čutory. Po chvilce oddechu jsme vyrazili dál po pěšině která se ztrácela v mracích a mlze. Pěšina vedla malými údolíčky kde se dalo jít akorát po jednom za sebou. Když se začalo stmívat, rozhlíželi jsme se po místu kam by se vešli tři stany. Šli jsme místy kde nebyla ani jedna rovinka a když byla, tak byla v ďolíku kde bylo mokro. Jak ubývalo světla, ubývali i naše nároky na místo na spaní. V jednom malém údolíčku Vráťa našel malý hřbítek, kam se daly umístit s trochou fantazie tři stany. Rychle jsme postavili stany dokud bylo ještě trochu vidět a snědli jednu vepřovku. S tím že musíme druhý den brzo vstávat jsme hned zalehli. Dnes jsme ušli zhruba 8 km, z toho 5 km ostrého stoupání k Domu na Komni. Nocovali jsme ve výšce 1560 m n/m.

4. den – sobota 3.8.1985
Vstali jsme kupodivu brzy díky Vráťovi a před půl osmou jsme už byli na cestě. Počasí bylo ideální, svítilo slunce. Nasadili jsme ostré tempo, procházeli jsme zarostlou krajinou, zelená tráva, shluky kleče a lesíky jehličnanů. V dáli svítily bílé vápencové vrcholky Alp. Z jedné malé skalní stěny vytékal pramínek vody, tak jsme u něj v letu posnídali neboť nás Vráťa neustále honil abychom už šli dál. Po chvíli se cesta rozdvojovala a po každé vedla červená značka dál. V Julských Alpách totiž všechny značené cesty mají červenou značku. Zabočili jsme doprava, abychom se dostali do Doliny triglavských jezer z boku akorát nad dvěma jezírky. Pohled na jezírka, obklopené skalními stěnami byl úchvatný. Oťan vykřikoval něco co znělo jako „Bjúty spót“ a pak se s Billem hádal, co to znamená. Opět měli téma na pět hodin dopředu. Došli jsme ke Koče při sedmerih triglavskih jezerih (1683 m n/m) za kterou vyvěrala voda ze země. Všichni jsme se vrhli k vodě doplnit tekutiny i do čutor. Časem jsme zjistili, že to byla poslední možnost jak získat vodu v přírodě. Vráťa nás opět hnal dál. Teď i nám docházelo, že jestli chceme být na Triglavu kolem druhé odpoledne, tak to bude fofr. Ještě jsme nebyli ani v půlce cesty a už bylo po desáté. Stoupali jsme po pěšině vinoucí se po úbočí nebo prostředkem Doliny triglavských jezer. Osamocené jehličnaté stromy se pomalu vytrácely, kleč se už objevovala jen místy a boky údolí tvořily kamenná pole, nad kterými se vypínaly skalnaté hřebeny. Prošli jsme kolem dalšího jezera, mezi kameny se začala objevovat sněhová pole. Došli jsme k největšímu jezeru doliny, k Veliko jezero (1830 m n/m) a po krátké přestávce jsme stoupali mírným svahem k Zelenému jezeru (1998 m n/m). Dvě postavy co šly za náma nás došly a vyklubaly se z nich dvě Jugoslávky. Hned jsme se jich zeptali, zda jdou také na Triglav. Až když začaly mluvit pomalu, tak jsme jim i rozuměli. Poradily nám nejkratší cestu na Triglav, která se kupodivu shodovala s naší trasou. Odbočily na Prehodavce a my se vydali po méně schůdné cestě na Triglav. Veškerá vegetace už zmizela a okolo byl jen vápenec a sníh. Cesta byla strmější, bylo už k polednímu a slunce i ve výšce nad 2000 m n/m ždímalo kvanta potu z našich pórů. Když jsme přešli přes sněhové pole, každý si nahrabal hroudu sněhu, která sloužila jako zásobárna pitné vody i chlazení na čelo, spánky a krk. Vydrápali jsme se přes sedlo Hribarica na Kanjavec (2568 m n/m). „Otto computer“ hravě zjistil, že na Triglav zbývá 296 výškových metrů a to že už je maličkost. Jenže následoval prudký sešup po drobném kamení, po kterém člověk sklouzával dolů a kdo šel pod ním, měl smůlu, protože „Rolling Stones“ ho hravě dohonily a sem tam i trefily. Sestoupili jsme až na kótu 2151 m n/m, kde stála Tržaška_koča. Zde jsme se posilnili na další výstup. Cesta stoupala dál strmou stěnou. Na jedné straně cesty byla kolmá stěna, samotná cesta byla asi metr široká a na druhé straně cesty propast, někdy i přes 100 metrů hluboká. Cesta se vinula podél stěny, v jednom místě se otočila o 180° a pokračovala dál nad předchozí cestou. Cesta stoupala až do výšky 2316 m n/m, kde přešla v rovinu. Museli jsme vylézat na skalní desky, vysoké kolem dvou metrů a pak seskakovat z nich. Nápor na nohy to byl důkladný, sil rychle ubývalo. Ke všemu jsme se dostali do mlhy, moc jsme toho kolem sebe neviděli. Stoupali jsme dál. Došli jsme k Triglavské škrbině (2659 m n/m) s rozcestníkem a směrovkou Triglav - 1 hodina. Dívali jsme se směrem kam ukazovala šipka a očekávali kopec s vrcholem, ale přes mlhu jsme nic neviděli. Vráťa oloupal citron a každý dostal kus. Vitamíny se hodily. Náhle vítr mlhu rozehnal a před náma se objevila kolmá stěna 200 metrů vysoká. Pohled to byl úchvatný. Oťanovo „bjúty spót“ se stávalo jedním z normálních slov. Jen jsem trnul, jak se tam dostanu, protože jsem cítil, že už moc sil nemám. Ostatní už taky neoplývali přebytkem sil kromě Vráti, který sobecky čerpal sílu ze svého sádla a tuku a byl stále vpředu. Výstup jsem komentoval slovy: „Hodně jsem fotil, aby nebylo vidět že už nemůžu.“ Pod stěnu jsme se museli dostat stoupáním po 60° svahu suti. Cesta byla vyšlapaná šikmo ve svahu suti, ale my jsme lezli kolmo nahoru. Člověk udělal jeden krok nahoru a o tři sjel dolů. Nikdo nešel těsně za někým, aby nebyl smeten a nemusel se znovu škrábat vzhůru. Vylezli jsme pod stěnu a museli chvíli čekat, až sleze skupina turistů a uvolní nám cestu vzhůru. Aby se dalo vylézt na vrchol Triglavu, byly ve stěně zatlučené a zabetonované ocelové tyče, vždycky tak 30 až 50 cm od sebe, kterých se člověk držel i používal jako stupaček. Kde stěna nebyla kolmá, ale trochu schůdná po nohou, byly uchycený lana, kterých se člověk přidržoval a přitahoval ke skále. Hned si každý vybavil horolezeckou zásadu tří pevných bodů a dostatečně jsme ji uplatnily. Místy mi „somradlo“ na boku překáželo, zachytávalo se za tyče, takže jsem ho často přehazoval z levého ramene na pravé. V jednom úseku se lezlo zářezem ve stěně, který byl tvořen kamínky a sutí. Každý čekal na tyčích, až ten před ním se vyškrábe nahoru zářezem, aby nebyl bombardován velkým množstvím sklouzávajícího kamení. Jak jsem přelezl tento zářez, oddechl jsem si, protože na suti to klouzalo a kdyby člověk uklouzl, sjel by asi 4 metry po šikmé desce a pak už by následoval jen pád do hlubiny, protože jsme byli v 50 metrech kolmé stěny. Dál jsme lezli zase už po tyčích, místy jen po skále. Občas jsme museli čekat, když ze shora sestupovala skupina turistů. Tyto zastávky jsem vítal, protože jsem mlel z posledního. Měl jsem strašnou žízeň a prázdnou čutoru. Po zdolání kolmé stěny se vrchol  Triglavu přiblížil na dohled. Poslední metry a ve 14:45 VEČ (Východoevropský čas – letní čas) jsme stanuli na nejvyšší hoře Julských Alp a Jugoslávie – Triglavu (2864 m n/m). Svalil jsem se ke klukům, kteří otevřeli vepřovku s chlebem. Vybalil jsem litrovku Bechera, který měl padnout na zdolání Triglavu. Vráťovi se nelíbilo, že byl teplý a proto ho vzal a že ho zanese kousek pod vrchol, kde je sníh a dá ho ochladit. Zmizel nám pod vrcholem a za chvíli jsme slyšeli třesk skla. Hned nato Triglav zasáhla silná vůně Becherovky. Za chvíli vylezl Vráťa a sdělil nám co už jsme věděli. Becher mu vyklouzl z kapsy... Tak jsme vrchol nezapili. Divili jsme se kde jsou Pavel s Tomášem když vtom k nám přišel kluk a česky se ptal jestli někdo z nás není Bill. Bill se ozval a kluk mu vyřídil vzkaz od Pavla kterého potkal v sedle pod Triglavem že na nás čekají u Aljaževa domu. Z vrcholu Triglavu jsme viděli že co jsme pokládali za mlhu byly mraky které byly pod námi a nad námi byla modrá obloha a pražící slunce. Pohled na to, že všechny okolní vrcholy byly níž než my stáli byl nádherný. Když jsme si vychutnali opojný pocit ze zdolání Triglavu a zhotovili pár vrcholových snímků, v 15:00 jsme zahájili sestup. Z Triglavu dolů vedly jen dvě cesty. Jižní stěnou jsme vylezli nahoru, tak jsme se dali východním hřebenem, který byl tak dva metry široký a po obou stranách kolmé srázy přes 300 metrů. Na hřebenu byly zaražené tyče propojené lany sloužící jako zábradlí. Každý se přidržoval lana, protože ty hloubky kolem budily respekt. Po hřebeni jsme sešli k Malému Triglavu (2723 m n/m) kde se cesta dělila "na sever a na jih". Sestupovali jsme severní cestou opět za pomocí lan a tyčí. Sestup už byl příjemnější, nenadřel jsem se tak jako při výstupu. Přišli jsme na rozcestí. Na protisvahu byl Triglavski Dom (2515 m n/m). Vzhledem k tomu, že jsem už skoro nemohl otevřít ústa, jak jsem měl vyschlo v krku, vymohl jsem si zastávku. Shodil jsem ze sebe bágl a šel k chatě koupit něco k pití. Přidal se ke mně akorát Oťan. Koupil jsem 4 litrový limonády. Měl jsem zaplatit 1035 dinárů (82,80 Kčs), tisícovku jsem měl a hledal v drobných 35 dinárů. Výčepní se nás zeptal zda jsme Češi a když jsme řekli že jo, tak nám těch 35 dinárů prominul. Na dva zátahy jsem do sebe hodil celou litrovku jako Oťan, z další jsme upili tak půlku a zbytek dolili do čutory co vzal Oťan. Za tři prázdné láhve jsme dostali zpět 300 dinárů a čtvrtou jsme vzali klukům, kterou v mžiku vypili. Vyrazili jsme dál. Dostali jsme se na obrovské sněhové pole Zeleni sneg, ale zeleně nevypadal. Sestup se zrychlil. Protože jsme se sklouzávali dolů po sněhu. Občas někdo hodil záda nebo čumák. Po překonání Zeleného sněhu jsme se dostali zas na skálu. Sestup byl prudší než výstup, svah měl neustále sklon 50°- 60°. Cesta se klikatila, přišly i kolmé stěny a zabudované tyče. Perfektní při tom bylo to, že se člověk musel dívat pod sebe, kde má další tyč a kam má šlápnout a zároveň vnímal tu hloubku, která se pod ním rozprostírala. Několikrát jsme si mysleli že jsme již dole, avšak pod námi se objevil vždy další a prudší sráz. Blahořečili jsme si, že jsme šli Triglav z jihu Dolinou triglavských jezer, kde cesta byla pozvolnější než tahle ze severu. Ale cesta ze severu byla o 18 km kratší, takže ono to vyšlo nastejno. Slézali jsme dolů a konečně spatřili dolinu Vrata, do které jsme měli sestoupit. Všude kolem holé skály, slezli jsme na skalní stěnu Prag (1580 m n/m), kde se už objevovaly první trsy trávy a lišejníků. Přiblížili jsme se ke komínu kde jsme se museli různě natáčet abychom s krosnami na zádech prolezli. Cesta se stočila podél stěny Prag, takže se dalo jít trochu normálně. Najednou pěšinu přetínalo umrzlé sněhové pole, které bylo dost příkré a končilo na okraji stěny. Před sněhem postávali turisté kteří hledali odvahu k přejití. Stačilo uklouznout a člověk se zastavil až v údolí. Ale to by už nevstal. Obejít to nikudy nešlo, tak jsme museli přes sníh. Stačilo zasekávat hranu pohorky do sněhu, zkusit jestli bota na sněhu drží a přešlo se to v pohodě. Cesta se zase stočila kolmo dolů do doliny. Už jsme neslézali rovnou stěnou ale zářezem, v kterém byly zabudovány tyče vždy proti sobě a dalo se slézat jako po žebříku. Dolina Vrata byla na dosah. V 19:10 jsme slezli Triglavskou severní stěnu (vysokou přes 1,5 km a širokou 3,5 km) a stanuli v dolině Vrata ve výšce 1203 m n/m. Od vrcholu Triglavu pod jeho stěnu jsme urazili 8,5 km, k Aljaževu domu ještě 2,5 km zbývalo. Ale to už bylo z mírného svahu a po cestě. Horní část doliny Vrata tvořily velká pole sněhu zaneseného jehličím, které sem navál vítr. Celá horní část doliny nikdy neviděla slunce, protože jí v tom brání Triglavská severní stěna. Dali jsme krátký oddych a pak vyrazili k Aljaževu domu. Doufali jsme, že Pavel s Tomášem zaparkovali auta u Aljaževa domu (1015 m n/m) a ne v Mojstraně (641 m n/m), kam to bylo ještě 10 km. Vráťa se už trénoval v tom, jak jim vynadá jestli budeme muset jít až do Mojstrany. V údolí se už začaly objevovat jednotlivé smrky a křoviny, posléze i skupiny stromů. Prošli jsme kolem obrovské skoby, zaseklé do skály. Byl to památník partyzánům, kteří padli v Alpách za II. světové války. V osm večer jsme dorazili k Aljaževu domu a k naší velké úlevě stály obě Škodovky hned vedle domu na loučce. Svalili jsme se do trávy a děkovali Bohu, že jsme vydrželi dojít až k Aljaževu domu. Po vzpamatování jsem s Billem opět rozházeli kufr v autě, než jsme našli něco k jídlu. Jóna startoval vařič a Oťan se ujmul vaření krupicové kaše s kakaem. Najedli jsme se, omyli se a přemýšleli o místě na spaní. Na celé loučce bylo stanování zakázáno, ani auta tam nesměla, ale nebyli jsme tam jediný. Jóna našel flek, ale hned mu tam vlezli Jugoslávci s autem s italskou MPZ. I my se tam pak vešli. Za soumraku, skoro za tmy jsme postavili stany a hned zalehli. Začalo i pršet, ale to nám nevadilo, protože jsme spali jako dřeva. (Za dva dny nato napadlo na Triglavu ¾ metru sněhu, jak sdělil kolega kluků z VŠ po našem návratu do vlasti.) Od 7:30 do 20:00 jsme ušli 32 km, z toho 21 km od nocování na Triglav a 11 km z Triglavu k Aljaževu domu. Překonali jsme převýšení na Triglav 2213 metrů a z Triglavu 1849 metrů. Celý přechod Julských Alp jsme zvládli za 17 hodin a urazili jsme 40 km.

5. den – neděle 4.8.1985 – 4. den „On the road“
Vstali jsme kolem deváté, nasnídali se, sbalili mokré stany a po kamenité cestě sjížděli do Mojstrany. Před Mojstranou jsme zastavili u vodopádu Peričnik, vzdálený od cesty 10 minut. Vodopád byl 30 metrů vysoký a vytvářel kolem sebe vodní mlhu která nás osvěžovala, ale už ne tak fotoaparáty.  Poté jsme dojeli k Bledskému jezeru co jsme byli v pátek, postavili stany na proschnutí a ostatní vlhké věci a vykoupali se v jezeře. Před polednem jsme vše naskládali nebo našlapali do aut a vyjeli přes Jesenici na Kraňskou Horu (Kranjska Gora). Na silnici jsme mezi Italy, Němci, Rakušáky a Francouzi byli jediný Češi. Došli jsme ke zkušenosti, že i když je rychlost omezená na 60 km/h, je třeba jet stejně rychle jako ostatní, kolem 90 – 100 km/h, jinak zdržujeme a všichni nás riskantně předjíždějí. Dojeli jsme do Kraňské Hory a odbočili doleva směrem přes Julské Alpy, rovně cesta pokračovala dál do Itálie a tam jsme „nechtěli“. Po pravé straně silnice se objevil potok s bílými kameny po obou březích. Našli jsme si loučku ve stínu kde jsme zaparkovali. Po cestě k nám přijel starší člověk na dvoukolé káře tažené oslem. Ptal se nás, jestli nemáme něco na prodej. Když nepochodil, šel sbírat trávu. V potoce jsme přeprali špinavé věci, udělali oběd a chvíli si oddáchli. Mokré věci zatím uschly a co neuschlo, se dalo v autě za okno, kde byl takový hic, že to bylo suché za chvíli. Silnice, po které jsme teď jeli, vedla přes průsmyk Vršič (1611 m n/m) a protínala Julské Alpy ze severu na jihozápad. Z cesty byly vidět Alpy a tak jsme každou chvilku zastavovali, abychom si udělali fotky okolí. Stoupák na Vršič byl kvalitní, vyjížděli jsme to na jedničku, místy se dostalo i krátce na dvojku. Ve čtyřech a plným kufrem to byla pro 105 makačka. "Vráťovci" nám ujeli, neboť jeli ve třech, měli silnější motor a míň fotografovali. Jóna zastávky přivítal, neboť motor 105 se přehříval a potřeboval zchladit. Ventilátor chlazení pracoval naplno. Až teplota motoru klesla na normál, vyjeli jsme dál. Silnice se kroutila neustále vzhůru. Trochu nás vyvedl z míry kluk na silné motorce „zlé značky“, který se držel jednou rukou řídítek a doslova nás přebublal. Dojeli jsme na kótu 1611 m n/m – průsmyk Vršič a zaparkovali aby vychladnul motor. Druhá osádka se už kochala okolím. Zakoupili jsme v Tičarjevově  chatě pohledy a vyrazili společně dál. Silnice se teď kroutila v prudkých zatáčkách dolů. Projeli jsme kolem bunkru z II. světové války a hned jsme měli téma Jugoslávci a Stalin. Z kopce brzdy daly o sobě vědět svým zápachem. Po sjezdu z Vršiče jsme zastavili na vedlejší cestě aby se smrdící brzdové destičky zchladily. Po zmizení brzdového zápachu jsme pokračovali v cestě. 120 na nás čekala na okraji silnice u Soče. Po chvíli společné jízdy nám zase "Vráťovci" ujeli. Jóna razil názor, abychom se rozdělili a domluvili se, kde se opět sejdeme, až se s nimi potkáme. Začalo se stmívat, 120 opět čekala na okraji silnice. Byl nejvyšší čas najít místo na spaní. Cesta vedla podél řeky Soči, nikde žádné místo na přespání. U každé cestičky, odbočující s hlavní silnice, jsme zastavovali, zda tam není místo na nocleh. Bylo už po desáté večer, tma jak v pytli a my pořád jeli. Pak jsme našli polní cestu, vedoucí bokem svahu na loučku, která nebyla vidět ze silnice. Po tmě jsme postavili stany, snědli rybičky a zalehli. Doma jsme byli strašeni tím, že když nás někdo chytne stanovat mimo kemp, že nás nemine vysoká pokuta až prý 3000 dinárů a že Jugoslávci volají hned policii když jim někdo stanuje na pozemku. Spali jsme pak většinou mimo kempy a nikdo nám pokutu nedal ani nevyhodil. Za dnešek jsme ujeli 160 km.

6. den – pondělí 5.8.1985 - 5. den „On the road“
Ráno jsme se probudili za světla a původně jsme chtěli s té loučky co nejrychleji odjet, ale když se nic nedělo, tak jsme se v blízkém potůčku umyli a pak vyjeli přes Novou Goricu na Postojna. Kus cesty řídil dokonce i Oťan, ale byl to jeho poslední marný pokus. Když před Postojnou vytočil dvojku....Jóna to nevydržel a dál se už střídal za volantem jen s Billem. Blízko Postojna je velká krasová oblast s nejznámější jeskyní Postojna jama. 120 nám zase ujela a uviděli jsme je až na parkovišti před Postojnou jamou. Šli jsme k pokladně, kolik že to chtějí za jeden lístek. Cena nám vyrazila dech a zkazila náladu. 2000 dinárů! Díky Pavlově znalosti mluvy místních získala osádka 120 vstupenky pro školní výpravy za 450 dinárů. Taky mohli na nás počkat! Domluvili jsme se že se sejdeme až v Pazinu, uprostřed Istrijského poloostrova. Vyjeli jsme přes Kozina a Črni Kal do Buzetu. Jóna někde splašil, že musí vidět Buzet, Motovun a Pazin a vzhledem k tomu, že to byl majitel Škodovky, tak jsme souhlasili. Buzet bylo staré kamenné městečko s úzkými uličkami, kde jsme si prohlédli starý kostel. V poledne jsme se vrátili k autu které bylo na sluníčku rozpálené tak že jsem si spálil loket o opěrátko na dveřích! Uvnitř mohlo být tak +50°C. Bill nastartoval a kontrolka teploty motoru vylezla nad +100°C. Vyjeli jsme na Motovun a teplota klesla na svých +80°C. Motovun byl vidět už z dálky. Obrovský kopec ležící uprostřed roviny. Na vrcholu kopce se rozkládalo městečko s pevností. Rozpálili jsme to na 120 km/h, abychom se trochu vzduchem ochladili. Obloha byla bez mráčku, +40°C. Oťan podotkl, zda by se nemohlo jet pomaleji, ale já a Bill jsme byli proti, takže se přidalo na 130 km/h. Pak se ozval Jóna se spotřebou benzínu a Bill snížil na 110 km/h. Přijeli jsme k úpatí kopce a směrovka ukazovala Motovun 2 km. Přitom první baráky mohli být tak 100 metrů od nás. Vše jsme pochopili když cesta vedla na vrh spirálovitě kolem celého kopce. Auto jsme odstavili u hřbitova, tentokrát do stínu. Z hradeb byl rozhled do širokého okolí. Po prohlídce jsme navštívili místní „samoposlugu“, kde si každý koupil něco k pití. Zvlášť nás fascinovala nabídka ovocných džusů. Další cíl byl Pazin který byl zajímavý tím že střed města byl propadlý a vytvořil obrovský kráter. Vyjížděli jsme s Pazinu když Jóna zahlédl Pavlovu 120 zaparkovanou mezi stromy na loučce. Kvílení brzd a zapíchli jsme to vedle nich. Z Postojne jeli na Koper, kde se poprvé vykoupali v Jadranu. Přijeli před hodinou. Obědvali, tak jsme taky rozbalili jídlo. Potom jsme se domlouvali o další cestě. My chtěli do Puly, Pavel do Sukošanu kde měl rodiče na dovolené. Dohodli jsme se že se sejdem až v Sukošanu a Pavel nám nakreslil plánek jak se dostat do kempu kde budou. Pak jsme se zase rozdělili. Na mapě Jóna uviděl nakreslenou zříceninu Dvigrad s vyhlídkou do okolí a chtěl tam jet. Projeli jsme Zminí (Zminj) a v Kanfanaru se vyptávali místních, kudy na Dvigrad. Nikdo nevěděl, na mapě k Dvigradu totiž žádná cesta nevedla. Když jsme se nedozvěděli cestu k zřícenině, chtěli jsme pokračovat na Rovinj. Projeli jsme kolem zrezivělého poutače u silnice, na kterém jsme rozpoznali zbytky kresby zříceniny, nápis Dvigrad a šipku na vedlejší cestu. Vzhledem k tomu že řídil Jóna, jsme na vedlejší cestu odbočili. Vjeli jsme do mělkého údolí v jehož středu se zřícenina hradu nacházela. Prohlédli a prolezli jsme celou zříceninu a nikde ani noha. Poté jsme vyjeli na Rovinj, kde jsme se též poprvé vykoupali v Jadranu. Po prohlídce města jsme pokračovali směr Pula. Cestou jsme koupili 5ti kilového melouna, 70 dinárů za 1 kg. Každý dostal jednu čtvrtku. Nemohli jsme to sníst najednou (kromě Oťana), tak jsme si ty svý čtvrtky chtěli nechat na později. Oťan prohlásil, že se to do auta nehodí, že to tam bude dělat bordel a že to za nás klidně dojí. Tak jsme se radši přežrali. Na několik pokusů jsme našli plac na opuštěný parcele s troskami baráku. Postavili jsme jeden stan a zalehli když se navečer vyrojili komáři. Když už jsem usínal, začal Bill, který spal ve stanu s Jónou, bouchat na okno auta. Rozespalý jsem otevřel dveře a co se prý děje. Ať dám nohy z brzdy, že nemůžou ve stanu spát, když je brzdový světla oslňují. Vyndal jsem z pod nohou kanystr který tlačil na brzdový pedál a hodil ho Oťanovi pod nohy. Vše bylo vyřešeno. Dnes jsme ujeli 210 km.

7. den – úterý 6.8.1985 – 6. den „On the road“
Kolem druhé hodiny v noci jsem se probudil a zaslechl několik hlasů, uchoslyšně Jugoslávců. A něco strkali po zemi, co vydávalo světlo. Ležel jsem a čekal, zda někdo přijde k autu a vyhodí nás. Po chvíli hluk ustal a Jugoslávci neslyšně zmizeli. Ráno jsem viděl příčinu nočního hluku. Kousek od nás stálo auto bez předního kola a od cesty se táhla rýha. Sbalili jsme se a vyjeli na Pulu. Provoz zhoustl a po příjezdu do Puly jsme už jeli krokem. Rozhlíželi jsme se, kam zaparkujeme auto. Zajeli jsme na molo na koleje kde už stála auta. Všem to vyhovovalo, jen Jóna byl proti. Opět byl za volantem, takže jsme se vtlačili zas do kolony aut a jeli dál. Všichni jsme Jónu proklínali, že musíme hledat na přecpaných ulicích nový flek, ale „náhodou“ Jóna poprvé udělal něco, čím nám ušetřil mnoho nepříjemností. Když jsme později opouštěli Pulu tak z těch kolejí na molu odtahovali auto které překáželo posunovací lokomotivě! Zaparkovali jsme na chodníku u kasáren a zamířili k amfiteátru. Zakoupili jsme vstupenky a celou Arenu prolezli. Při východu z amfiteátru mi někdo zaklepal na rameno. Ohlédl jsem se a jedna Angličanka mi podávala krytku na fotoaparát. Zmobilizoval jsem své „znalosti“ angličtiny a nakonec ze sebe vypravil jen: „Thanks you very much“. Po prohlídce Puly jsme pokračovali v cestě. Jóna chtěl neustále někam na pláže na jih, ostatní jsme chtěli jet dál. Když začal vykřikovat: „Když se vám to nelíbí, tak si vystupte! Toto je moje auto!“, Bill zatočil na cestu vedoucí k pobřeží. Dojeli jsme do zátoky s několika kotvícími jachtami. Na písečné pláži jsme se chtěli naobědvat ale od moře vál prudký vítr a zvedal velká oblaka prachu. Přesvědčili jsme Jónu že nemá cenu tu zůstávat a vyjeli jsme dál. Projeli jsme Rijekou a po pobřeží se blížili k pohoří Velebit. Odbočili jsme do vnitrozemí a stoupali serpentýnami do nitra pohoří. Počasí se zhoršovalo, začalo pršet a vjeli jsme do mlhy. Chvílemi jsme byli všichni nalepeni na předním skle a říkali řidiči, kam má jet podle toho, kdo zrovna viděl na cestu. Rychle se stmívalo a pokračovat bylo nesmyslné, zaparkovali jsme na okraji silnice tak aby nás žádné auto v noci nenabralo. Nejdříve jsme seděli každý na svém místě a snažili se usnout, ale to byla fantazie. Pak někoho napadlo sklopit přední opěradla, že když budeme ležet, tak se aspoň trochu vyspíme. To byl ale omyl. Čtyři vedle sebe jsme se nevešli a Jóna ležel napříč a nešlo se hýbat. Po chvíli člověk nevydržel bolestí ležet v jedné poloze. Musel změnit polohu a tím donutit ostatní též ke změně. Jen Oťan si dovolil drze na chvíli usnout. Bill, který ležel uprostřed s šaltpákou v pr..li vyhlásil střídání a vyměnil si místo s Oťanem. Když se pak Oťan dožadoval opětného střídání, Bill mu řekl že to byl fór. Venku neustále silně pršelo. Každý si přál aby už bylo ráno. Po půlnoci přestalo pršet a Jóna byl první, kdo to nevydržel. Nafoukl si matračku a šel spát ven. Tím jsme si mohli v autě natáhnout nohy, ale nešlo se stejně hýbat. Horší noc jsem nezažil. Dnes jsme ujeli 270 km.
8. den – středa 7.8.1985 – 7. den „On the road“ 
K ránu začalo pršet a po chvíli se Jóna probral a bouchal na okno. Moc se nám nechtělo, ale pustili jsme ho dovnitř. Teď už každý odmítl spát, radši ať jedeme dál. Tak jsme vyjeli. Začalo se pomalu rozednívat. Projeli jsme vesnicí Otočas kde se lidé sjížděli na kolech do práce. Nejenže se nám pletli pod kola, ale také čuměli že vidí tak časně ráno Čechoslováky. Dohodli jsme se že pojedeme nejkratší cestou k pobřeží, kam jsme okolo jezera Kruščičko a Gospič vyjeli. Říkali jsme si že 10 let v Jugoslávii nezaprší a když se tam konečně dostaneme, tak leje. Při sjezdu z Velebitu byl nádherný pohled na ostrov Pag. Sjeli jsme do Karlobagu a vydali se po pobřeží dolů na jihovýchod. Dojeli jsme do Starigradu kde Bill chtěl navštívit starý římský hřbitov. Ptali jsme se místních i Čechů v kempu ale nikdo nevěděl. V recepci nám česky nechtěli rozumět tak to Bill s Jónou zkusili anglicky. To už bylo lepší, jenom nás zarazila otázka jak se jmenují ti naši mrtví, co hledáme. Takže jsme to vzdali a hřbitov nenašli. Blízko Starigradu byla rezervace Manita Paklenica se skalním kaňonem, zařezávajícím se do Velebitu. Navštívili jsme kaňon a na vrcholcích skal zahlédli i orly. Opustili jsme Velebit, přejeli po velkém visutém mostě zátoku Velebitského kanálu a pokračovali do Zadaru, kam jsme přijeli už za slunečního žáru. Projížděli jsme přecpanými uličkami a hledali místo na zaparkování. Najednou před náma jedno auto na chodníku rozsvítilo bílý světla. Nechali jsme ho vycouvat a za troubení aut za náma jsme na uvolněné místo zaparkovali. Vyrazili jsme na prohlídku nábřeží, starého Zadaru a tržiště. Ti, co nejrychleji obíhali jednotlivé krámky, mluvili většinou česky. Po prohlídce jsme pokračovali na Sukošan, kde jsme se měli potkat s druhou Škodovkou. Po okraji silnice stáli malý kluci a v natažených rukách drželi želvy. Snažili se je vnutit kolemjedoucím autům. Nalákali jen Rakušáky. Potřebovali jsme natankovat, zajeli k pumpě a Jóna vystoupil ven a rozhlížel se. Stál krásně zkroucenej. Bill se akorát napil borůvkového džusu, když jsem kluky upozornil, ať se kouknou na Jónu. Začali se smát, ale Bill zapomněl že má v ústech džus. Džus z něj vylétl ústy, nosem i ušima! Začali jsme se smát Billovi, který se celý polil. Podle mapky Pavla jsme dojeli k určenému kempu v borovicovém hájku. Prolezli jsme poloprázdný kemp a kluci nikde ale zanedlouho přišli. Spali u Pavlových rodičů. Postavili jsme stany a i když už byl večer, vyrazili jsme se potápět do moře. Nic ale už nebylo vidět a začalo být chladno, tak jsme vylezli a ohřáli si večeři. Šli jsme brzo spát a zahnat spací deficit z minulé noci. Dnes jsme ujeli 220 km.

9. den – čtvrtek 8.8.1985
Ráno jsme vstali když už slunce svítilo vysoko na obloze. Vzali jsme nafukovačky a potápěčský věci a vyrazili na nudistickou pláž vedle kempu. Asi 40 metrů od břehu byl maják u kterého byla hloubka okolo sedmi metrů a bylo vidět krásně až na dno. V potápění jsme se střídali, měli jsme jen troje brýle se šnorchlem a dvoje ploutve. Bill našel škebli ve tvaru znaku firmy Shell a od té doby jsme všichni začali hledat taky „šelku“. Písčité dno, místy porostlé rostlinami ve kterých se schovávali barevné rybky. Všude po dně ležela „mořská hovna“, živočichové kteří tak opravdu vypadali, a kulatý ježci, na které člověk většinou šlápl když lezl do moře. Z písečného dna vyčnívaly části škeblí, které jsme vyhrabávali, zda nevypadají jako „šelka“a pak je pouštěli na dno. Občas se objevila na dně načervenalá hvězdice a racci. Ráčci byli doménou Jóny, ten je neustále lovil s tím že si je odveze do Prahy, ale to jsme mu záhy vymluvili. Největší chaos vždy nastal když člověk slyšel pod vodou strašný rámus. Jak kolem projížděly čluny a jachty, hluk motoru se pod vodou šířil do okolí a člověk nikdy nevěděl, jestli mu člun jede na záda nebo je daleko. Viditelnost v moři byla tak na deset metrů. Nejskloňovanější slova byla havaj a vegáč. Navečer jsme se sbalili a vrátili se do kempu. Dostavil se majitel kempu, vzal si od nás pasy na přihlášení a večer nám je vrátil. Udělali jsme si oběd s večeří dohromady, Pavel přinesl víno „Stari rybar“, které bylo levnější než pivo! Večer jsme hráli karty a popíjeli „Rybára“. Zmoženi únavou z potápění a vínem jsme zalehli do stanů už před půlnocí.

10. den – pátek 9.8.1985
Ráno jsme vstali podstatně dřív. Jóna zjistil že hmyz, co mu leze po tváři je škorpion a srazil mi ho do spacáku. Ve dvou vteřinách jsem vylezl ze zapnutého spacáku a uklidnil se, až jsme škorpiona vyhodili ze stanu. Byl sice jen centimetrový, ale co kdyby. Jónu jsem obvinil pro jistotu z úmyslného poškození na zdraví ( z šoku!). Lehce jsme se nasnídali a vyrazili na nuda pláž. Opět opalování a potápění. Opět bez šance najít shellku. Oťan nás dostal. Ležel na písku a na nohou měl ploutve. Zakejval ploutvemi a filozoficky pronesl, jaké by to bylo krásné, kdyby se narodil s ploutvemi. Úplně se tím nápadem nechával unášet a kejval k tomu ploutvemi. Propukli jsme v nekontrolovatelný smích. Do toho se Oťan na nás otočil a nechápal, proč se smějeme. To bylo na mě moc, začal jsem slzet, nemohl se nadechnout a přestat se smát. Pak se zas kluci smáli mě že nemůžu přestat. No myslel jsem že je to moje poslední hodinka. Navečer jsme zašli do večerního Sukošanu do místní pivnice. Pivo servírovali v láhvi. Pak Pavel někam zmizel a přinesl velký čerstvý žemle. Naběhli jsme taky k místnímu pekaři pro žemle. Prodavačem byl asi 13.letý kluk, už dost schopný businessman. Chleba prodával až o půlnoci. V pivnici jsme poseděli do půlnoci, poté zašli pro chleba a vrátili se do kempu.

11. den – sobota 10.8.1985
K ránu jsem se probudil díky spálené kůži na nohách a dnešek jsem se rozhodl proležet ve stínu, kluci vyrazili opět na nuda pláž. Ležet ve stínu borovic vedle stanu mě přestalo za chvíli bavit, tak jsem se šel potápět. Nakonec jsem si řekl čert vem kůži a po obědě šel s kluky na pláž se potápět. Moře bylo jediný místo, kde člověk vydržel, na slunci mohlo být přes +40°C. Když slunce začalo zapadat za blízký ostrov Ugljan, vrátili jsme se do kempu a uvařili „nákladnou“ večeři (co nejvíc konzerv a krabic, aby se nám trochu uvolnil kufr v autě). Po jídle jsme dali šachy a popíjeli „Rybára“. Tomáš přišel s Jugočeškou, žijící ve zlém Německu, které vynadal český emigrant a kemp měl kino. Všichni pak zmizeli ve večerním Sukošanu. Po setmění jsme ještě kecali než jsme to před půlnocí zalomili.

12. den – neděle 11.8.1985
Ráno jsme vstali už tradičně brzy a po snídani vyrazili hned na nuda pláž. Opět jsme se potápěli a opět bez nálezu shellky. Do kempu jsme se vrátili dřív abychom si sbalili věci na zítřejší odjezd. S Billem jsme chtěli vyfotit západ slunce ze zátoky v Sukošanu se zbytky pevnosti. Slunce už zapadalo tak jsme museli běžet 1,5 km na nábřeží, kde už postávalo více fotografů. Doběhli jsme akorát. Udělal jsem dva snímky a došel mi film! Na rozloučení s Pavlem, Vráťou a Tomášem (zůstávali v kempu do čtvrtka) jsme zašli do Sukošanu do hostince na místní specialitu – opékanou rybu s hranolkama a s „Rybárem“. K Tomášovi si přisedla během večera jeho známá Jugočeška. Před zavíračkou jsme chtěli zaplatit. Ale nebylo to tak jednoduché. Snažil jsem se účetní vysvětlit, že platíme zvlášť, my (já, Jóna, Bill, Oťan), Pavel s Vráťou a Tomáš se známou. Ale účetní to pořád nechápala a sčítala všechno dohromady. Asi po čtvrtý začala sčítat znova a když se dostala k naší poslední položce, zvolal jsem: „Finíto!“ a rázně máchnul rukou. Toto gesto konečně pochopila a sečetla jen to, co jsme chtěli. Pak jsme se vydali na poslední nocleh do borovicového kempu. Když jsme odcházeli tak byl kemp poloprázdný a teď jsme najednou začali zakopávat o stany, které tam před tím vůbec nebyly. Šťastně jsme se dohrabali do svých stanů a zalehli. Po chvíli jsem uslyšel komáří bzučení. Rozsvítil jsem baterku a zhrozil se. Ve stanu bylo nejmíň 15 komárů! S Jónovou pomocí jsme je vymlátili a pak mohli nerušeně zalehnout.

Pokračování II