Koncem roku 1999 jsem se doslechl že Honza chce jet za naším kamarádem Honzou M. do Austrálie, tak jsem se k němu přidal. Komunikovali jsme s Honzou M. pomocí mailů a spřádali plány na cestu i zjišťovali co bude pobyt u protinožců obnášet. A tak jsme začali pomalu, ale jistě domlouvat podrobnosti. Přidaly se k nám ještě Mirka a Lucka - ideální počet. Shodli jsme se na tom, že vhodná doba na návštěvu bude až po Olympijských hrách, které se konaly na podzim 2000. Ceny už nebudou tak vyšroubovány nahoru, mohly by spadnout zpět na normální úroveň a také letenky budou asi levnější. A tak definitivní termín i s ohledem na roční období a s tím související počasí v Austrálii byl zvolen na únor a březen roku 2001. Vymysleli jsme si už i itinerář naší cesty. Ten byl zvolen s ohledem na teplotní podmínky, panující na nejmenším kontinentu naší zeměkoule. V únoru panuje v Austrálii stále ještě léto, takže jsme se rozhodli vyrazit nejprve směrem na "chladnější" jih, abychom za prvé využili hezkého počasí a za druhé se vyhnuli šíleným horkům na severu země. Cesta do rudého centra už potom spadá do začínajícího podzimu a stejně tak i návštěva subtropického Queenslandu. Trasu jsme měli naplánovanou, teď už nám chybělo jenom to nejdůležitější - víza a letenky. Letenky jsme měli zarezervované už od září u společnosti Lauda Air (resp. Austrian Airlines). Pro víza jsem vyrazil s Honzou do Vídně, resp. Korneuburgu k jeho příbuzným. V Praze je pouze australský konzulát, který víza nevyřizuje. Existovala tu sice ještě možnost nechat všechno na cestovní kanceláři Austropa, ale my jsme se rozhodli mít všechno pod vlastní kontrolou. Spojili jsme příjemné s ještě příjemnějším a vzali si s sebou i kola. Mohli jsme tak ještě v neděli vyrazit na kolech "po ostrově" do krásného města na Dunaji. V pondělí 23. 10. 2000 brzo ráno jsme vyjeli autem na australské velvyslanectví, ale naše cesta trvala asi 5 minut. Na dálnici do Vídně se stala bouračka, dálnici zavřeli a tak veškerý ranní provoz, a že není zrovna malý, jel nebo spíše stál na souběžně vedoucí státní silnici. A tak jsme začali rovnou v zácpě. To velmi nabouralo náš úmysl dostat se na velvyslanectví jako první a mít alespoň teoretickou šanci dostat vízum ještě ten samý den. Dorazili jsme asi 45 minut po otevření a před námi tak bylo už asi 10 žadatelů. Měli jsme však štěstí, protože většina z nich tam byla poprvé a tak nevěděli o strojku na pořadová čísla. My ale ano (velvyslanectví Honza navštívil kvůli bližším informacím už v srpnu) a tak jsme se dostali na úžasné 4. místo. Takže asi po hodině a půl čekání jsme se dostali na řadu - odevzdali jsme naše žádosti s pasy, zaplatili každý 580,- šilinků a s očekáváním si sedli zpět do čekárny. Za další hodinu čekání jsme byli vyzváni a dostali naše vytoužená víza! Bez komplikací a na počkání. Takže jsme ušetřili jednu cestu do Vídně.
A pak se to začalo komplikovat! Mirka nedostala 6 týdnů slíbené dovolené, takže poletí o týden později, my na ní ten týden počkáme u Honzy M. v Sydney. A v pondělí 16.12.2000 nám Lucka oznámila že z pracovních důvodů s námi nepoletí! 8. února 2001 zbylá trojka doplatila a vyzvedla letenky z Prahy do Sydney. Letenka nás přišla na 31 760,- Kč na trase Praha - Vídeň (Austrian Airlines / Tyrolean Airways) - Kuala Lumpur - Sydney (Austrian Airlines / Lauda Air). Poslední, co nám chybělo, jsou australské dolary v hotovosti. Dohodli jsme se na 300 $ na osobu, ale jak se ukázalo, sehnat tyto pro nás skoro až exotické peníze v Praze byl úkol téměř nadlidský. Naštěstí díky Mirce a jejím kontaktům v bankovní sektoru se nám podařilo získat 277,- $ na hlavu. Když jsem šel vyzvednout dolary pro sebe a Honzu k Mirce tak mě lehce pokousal její pes! 4 dny před odletem! No to se může stát opravdu jen mě! :-)
1. den – neděle 18. 2. 2001
Den D a hodina H konečně nastaly! V 7:15 ráno jsem s Honzou na letišti v Ruzyni. Nechali jsme si zabalit kletry do fólie, pro sichr že se nezachytí nikde za popruhy,
a dorazí společně s námi. Teď už nás čeká jen "check-in" a let vrtulovým DHC-8 od Tyrolean Airways do Vídně. Odlet byl odložen z 8:40 na 9:15, snad neprošvihneme přípoj do Sydney! Ve Vídni jsme cobydup, krátce po 10. hodině přistáváme na Vienna International Airport ve Schwechatu. 
Bez problémů jsme nalezli plný odletový koridor lidí. Není divu, do Boeingu 777 - 200 se vejde přes 300 pasažérů. 
Místa máme v 39. řadě, kousek za křídlem. V 11:10 startujeme a čeká nás 11-ti hodinový let do 9 400 km vzdáleného malajsijského Kuala Lumpur. Každý má k dispozici malou televizi v opěradle sedadle před sebou, let si krátím sledováním kreslených grotesek, trasou letu na mapě, pohledem jako z kokpitu letadla, poslechem hudebních kanálů nebo spím. Letíme s větrem v zádech rychlostí 1 080 km/h, ve výšce 11 125 m, venkovní teplota je -53°C. Za světla vidíme na obzoru Elbrus a pak už jenom světla dole pod námi. Zpočátku elektrická, později jen rozdělané ohně v íránských nebo pákistánských vesnicích. Až znova nad Indií v oblasti větších měst svítí domy a ulice zase elektrikou. U Kalkaty se stáčíme směrem na jih a přes Thajsko se blížíme k našemu mezipřistání v Kuala Lumpur. Míjíme bouřkové mraky, ze kterých se blýská, jsme zvědaví na přistání. Honza poznamenává že se mu zdá, že pilot letí s letadlem ňák nakřivo, že by to měl srovnat! Uklidňuji ho že ta kamera je určitě umístěná na křídle, proto vidíme rozsvícenou přistávací dráhu šikmo. Ale Honza mi moc nevěří a utahuje se víc popruhy. A pak to přišlo - při dosednutí na asi hodně mokrou dráhu a za silného větru dostáváme dvojitý smyk ze strany na stranu, až to v letadle zahučí zděšením. Honzova poznámka: “Tohle mi už nikdy nedělejte!“ je na místě. V tu chvíli uznávám, že dráha a naše letadlo byly opravdu nakřivo. Pilot však všechno bravurně zvládnul a tak v 5:30 místního času dojíždíme už v klidu a v pořádku na stojánku (v Praze je 22:30). Konečně se můžeme trochu protáhnout. Vystupujeme do tranzitní haly, kde nápisy kromě angličtiny byly nám v nesrozumitelném jazyce a obrázcích. V 6:10 místního času (23:10 pražského) už znova startujeme z Kuala Lumpur International Airport. Čeká nás dalších 7 650 km vzdušnou čarou (doslova) a 8 hodin letu. Zjišťuji, že mi uklízecí četa „uklidila“ hodinky, které jsem si nechal pověšené na sedadle před sebou. Aspoň poučení pro příště - všechno cenné s sebou z letadla ven.
Den D a hodina H konečně nastaly! V 7:15 ráno jsem s Honzou na letišti v Ruzyni. Nechali jsme si zabalit kletry do fólie, pro sichr že se nezachytí nikde za popruhy,
a dorazí společně s námi. Teď už nás čeká jen "check-in" a let vrtulovým DHC-8 od Tyrolean Airways do Vídně. Odlet byl odložen z 8:40 na 9:15, snad neprošvihneme přípoj do Sydney! Ve Vídni jsme cobydup, krátce po 10. hodině přistáváme na Vienna International Airport ve Schwechatu. 
Bez problémů jsme nalezli plný odletový koridor lidí. Není divu, do Boeingu 777 - 200 se vejde přes 300 pasažérů. 
Místa máme v 39. řadě, kousek za křídlem. V 11:10 startujeme a čeká nás 11-ti hodinový let do 9 400 km vzdáleného malajsijského Kuala Lumpur. Každý má k dispozici malou televizi v opěradle sedadle před sebou, let si krátím sledováním kreslených grotesek, trasou letu na mapě, pohledem jako z kokpitu letadla, poslechem hudebních kanálů nebo spím. Letíme s větrem v zádech rychlostí 1 080 km/h, ve výšce 11 125 m, venkovní teplota je -53°C. Za světla vidíme na obzoru Elbrus a pak už jenom světla dole pod námi. Zpočátku elektrická, později jen rozdělané ohně v íránských nebo pákistánských vesnicích. Až znova nad Indií v oblasti větších měst svítí domy a ulice zase elektrikou. U Kalkaty se stáčíme směrem na jih a přes Thajsko se blížíme k našemu mezipřistání v Kuala Lumpur. Míjíme bouřkové mraky, ze kterých se blýská, jsme zvědaví na přistání. Honza poznamenává že se mu zdá, že pilot letí s letadlem ňák nakřivo, že by to měl srovnat! Uklidňuji ho že ta kamera je určitě umístěná na křídle, proto vidíme rozsvícenou přistávací dráhu šikmo. Ale Honza mi moc nevěří a utahuje se víc popruhy. A pak to přišlo - při dosednutí na asi hodně mokrou dráhu a za silného větru dostáváme dvojitý smyk ze strany na stranu, až to v letadle zahučí zděšením. Honzova poznámka: “Tohle mi už nikdy nedělejte!“ je na místě. V tu chvíli uznávám, že dráha a naše letadlo byly opravdu nakřivo. Pilot však všechno bravurně zvládnul a tak v 5:30 místního času dojíždíme už v klidu a v pořádku na stojánku (v Praze je 22:30). Konečně se můžeme trochu protáhnout. Vystupujeme do tranzitní haly, kde nápisy kromě angličtiny byly nám v nesrozumitelném jazyce a obrázcích. V 6:10 místního času (23:10 pražského) už znova startujeme z Kuala Lumpur International Airport. Čeká nás dalších 7 650 km vzdušnou čarou (doslova) a 8 hodin letu. Zjišťuji, že mi uklízecí četa „uklidila“ hodinky, které jsem si nechal pověšené na sedadle před sebou. Aspoň poučení pro příště - všechno cenné s sebou z letadla ven. 2. den – pondělí 19. 2. 2001
Noční let jsem prospal. Nad Austrálií jsou mraky, až před přistáním se objevují solná jezera a poušť pod námi.Letušky nás vysprejují, vyplňujeme imigrační karty a konečně dosedáme v Sydney na Kingsford Smith International Airport. Je 7:04 našeho času ráno, ale 17:04 místního času, takže den fuč!
Ještě že svítí sluníčko a je asi 30°C. V Praze mrzne! :-) Ještě nás čeká dlouhá fronta k imigračním úředníkům kteří se spokojili s odpovědí že tu chceme jen cestovat a vyplněným příjezdovým formulářem. Měli jsme štěstí, Jumbo (Boeing 747) linky KLM z Amsterodamu přistálo až po nás, takže máme asi o 300 lidí před sebou míň. Vycházíme ven a Honza M. nejde přehlédnout. Nasedli jsme do Honzova Suzuki Balena a vyrazili za jeho ženou Karen do areálu opuštěné nemocnice. I když jsme unavení po tak dlouhé cestě, držíme se rady jít spát až večer v místě příletu. To kvůli aklimatizaci. A tak se jdeme vykoupat do malého zálivu příhodného jména Little Bay, který je přímo v areálu bývalé nemocnice St. Henry Hospital. Poprvé v Tichém oceánu. Krásně chladivá koupel v místních skoro 30 ºC, po 22.hodinách strávených v letadle, byla perfektní. Ještě si balíme pár věcí na přespání, zbytek necháváme v nemocnici a vyrážíme přes jednu z pláží (Coogee Beach) ke Karen na ubytovnu. Unavení, ale šťastní jdeme o půlnoci spát. Pravda, prostoru není mnoho, jak jsme změřili asi 2,5 x 3,7 m, ale nějak jsme se složili. Karen na postel, já jako nejmenší pod stolem a Honzové uprostřed místnosti na zemi.
3. den - úterý 20. 2. 2001
První den v Sydney. Honza M. nás ráno bere autem skoro do centra na Victoria Street u Kings Cross, takhle se to bude opakovat skoro každý den. A na tom samém místě, před „Honzovou nemocnicí“, budeme mít i večerní srazy. Naše první poznávací cesta vede po William Street k Hyde Parku, kolem St. Mary's Cathedral (1. část neogotické katedrály byla otevřena v roce 1882, dokončena byla roku 1928) do The Domain a dále do Royal Botanic Gardens. (Botanická zahrada byla založena v roce 1816 jako bludiště cestiček proplétajících se křovinami a dnes zabírá 30 hektarů v oblasti zálivu Farm Cove, v místě 1. farmy kolonistů). Nádhernou botanickou zahradou plnou exotických rostlin, palem a v jednom místě i obrovských kaloňů (Flying fox) dojdeme na známou vyhlídku Mrs. Macquaries Point. Odtud je krásný pohled na budovu Opery a Harbour Bridge hned za ní. Měli jsme štěstí, v době našeho příchodu jsme tam byli sami. Ale už asi za 5 minut přijely první, a ten den určitě ne poslední, autobusy plné Japonců. V tu chvíli je jakékoliv focení už nemožné. To bylo teda o fous… Raději pomalu vyklízíme pole a opět přes botanickou zahradu a mezi vyznavači kondičního běhu míříme k Opeře. Po cestě ještě navštěvujeme palmový háj založený roku 1862, který je dnes se svými 180 druhy palem řazen mezi nejlepší sbírky pod širým nebem na světě. Co se týče opery, je tato budova skoro hezčí z dálky než zblízka. Byla postavena během 14 let (1958 – 1973) podle projektu dánského architekta Jorna Utzona. Je z chladného šedivého betonu a kupodivu i uvnitř je bez jakékoliv výzdoby. Údajně úmyslně, aby nic nerozptylovalo příchozí návštěvníky. Prohlídku jsme zavrhli jako zbytečnou. Snad jen střecha tvořená tisíci keramickými taškami trochu otepluje jinak zblízka ne příliš pohlednou stavbu. Půvab této stavby a symbolu Sydney a do jisté míry i Austrálie zkrátka spočívá v pohledu z větší dálky. Jednu perličku na konec. Vypsaná soutěž na projekt původně počítala se stavbou za 7 mil. AU$. Nakonec však chybějících 102 mil. AU$ (!) musela uhradit australská vláda ze série loterií. Přes Circular Quay, hlavního přístaviště pro celou oblast Port Jackson a Parramatta River (v lednu 1788 zde přistála první britská flotila s trestanci , vojáky a úředníky, která založila britskou kolonii), se vydáváme do City na 305 m vysokou věž AMP Tower. Po cestě ještě doplňujeme tekutiny a zaplňujeme žaludky ve foodcourtu, což je taková „velká jídelna“ s mnoha fast food restauracemi, od čínské, thajské, přes italskou až po třeba tureckou kuchyni. Vybere si každý a je to výborná věc na rychlý, dobrý a levný oběd. Já si dal kebab s kuřetem za 5,50 AU$ (110,- Kč). Na věži jsme poprvé a ne naposledy využili slevových kupónů z průvodce po Sydney, který byl zdarma k dispozici na letišti – 20% z 18,95 AU$ (76,- Kč). Z výšky 76. patra (250 m) máme celé město jako na dlani. Hned potom jdeme ještě na audiovizuální show Sky Tour, která nám připomene historii i současnost Austrálie. Další naší zastávkou na naší první cestě po Sydney je Harbour Bridge. K tomuto slavnému mostu přezdívanému „ramínko – věšák“ se dostaneme skrz čtvrť The Rocks. Tato část Sydney je pojmenovaná podle rozeklaných útesů, které byly kdysi její dominantou. Právě zde byla v roce 1788 vybudována první osada a dodnes je zde cítit duch koloniálních časů. Naším cílem je ale jihovýchodní pilon, který slouží také jako vyhlídková věž a muzeum v jednom. Zde jsme se mj. dozvěděli, že most byl postaven v letech 1924 – 1932, půjčky na stavbu byly splaceny až v roce 1988, mostovka je ve výšce 59 m nad hladinou a mostní oblouk měří 503 m a že například nýty použité na stavbu byly vyrobeny v bývalém Československu. Z vyhlídky jsme viděli také turisty na tzv. Bridge Climb, který vede po mostním oblouku, ale shodli jsme se, že za 110 AU$ (2200,- Kč) je to trochu drahá sranda. Ani foťák si nesmíte vzít s sebou, aby vám nespadnul dolů a tam někoho nepřizabil. Zkusil jsem poprvé vydrndat razítko na pohled, ale to tady nevedou. Jak se časem ukázalo, skoro nikde nevedli pamětní razítka! Protože se čas nachýlil, svižně jsme se vydali zpátky přes město na sraz s Honzou M. Ten nás vzal k sobě do laborky, kde měl rozdělaný pokus s myší a my tak měli čas napsat domů první maily z Austrálie. Když jsme byli všichni hotoví, vydali jsme se autobusem na Bondi Beach. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Honza M. měl v plánu vydat se jižním směrem z Bondi Beach přes Tamarama Beach, Bronte Beach a Clovelly Beach na Coogee Beach, což bylo dobrých 5 nebo 6 km. Na tom by nebylo nic špatného, kdybychom neměli za sebou celý den courání po městě, první den na druhé straně zeměkoule. A Honza M. nasadil takové tempo, že jsme za ním vláli stále asi 50 m. Jak jsme ale stačili vnímat, je i toto oblast pro sportující obyvatele Sydney, od 15 do 70 let věku. Neuvěřitelné, tady snad běhají všichni kromě nás. I když ani my jsme tady k běhu neměli daleko…:-) Teď už jenom následuje večeře na Coogee Beach, koupili jsme si Chicken & Chips a kolu (7,40 + 2,50 AU$ = 148,- + 50,-Kč) a na pláži to natlačili. Honza M. nám vysvětlil, že pivo
si můžeme koupit jen ve zvláštních obchodech Bottle Shop nebo Liquerland apod. a v restauraci ho dostaneme jenom v těch, co jsou označeny jako Licensed. Poslední možnost jsou restaurace s cedulkou BYO (Bring Your Own), kam si ale vybraný alkohol musíte přinést s sebou a oni vám ho nalijí. To je teda pěkná pakárna. Vydáváme se do ubytovny a pak ještě jedeme nakoupit do supermarketu. Krátce po půlnoci jdeme spát, den byl opravdu náročný. A v noci poprvé prší.
si můžeme koupit jen ve zvláštních obchodech Bottle Shop nebo Liquerland apod. a v restauraci ho dostaneme jenom v těch, co jsou označeny jako Licensed. Poslední možnost jsou restaurace s cedulkou BYO (Bring Your Own), kam si ale vybraný alkohol musíte přinést s sebou a oni vám ho nalijí. To je teda pěkná pakárna. Vydáváme se do ubytovny a pak ještě jedeme nakoupit do supermarketu. Krátce po půlnoci jdeme spát, den byl opravdu náročný. A v noci poprvé prší.
4. den - středa 21. 2. 2001
Při vstávání jsem se vždycky praštil o stůl pod kterým jsem ležel! Ach jo! Ráno po snídani vyrážíme s Honzou M. na William Street. Na této ulici je spousta půjčoven od známých a renomovaných jako HERTZ, BUDGET nebo AVIS, po malé, bezejmenné. Všechny jsou na jedné ulici v délce asi 500 m, takže nemusíme lítat po celém městě. U každé z nich si bereme nabídku na auto s manuální převodovkou na 30 dní, střední třída. Někde jsou vstřícní a ochotní, někde se s námi téměř nechtějí bavit – asi je obtěžujeme (BAYSWATER) a je to pro ně malý kšeft… Jednu výhodu ale tahle půjčovna má – velké garáže, kde přečkáváme asi 10 minutovou průtrž mračen. Nutno dodat, že to byl poslední velký liják, při kterém hrozilo opravdu zmoknutí. Těch několik málo ostatních přečkáváme většinou za jízdy autem. Máme tedy aspoň čas projít si všechny nabídky (AVIS, HERTZ, BUDGET, THRIFTY, NATIONAL, BAYSWATER). Některé se od sebe dost liší. Někde jsou kilometry v ceně, někde se platí za každý ujetý kilometr, někde až od určitého najetého počtu. V některých půjčovnách je klimatizace standard, což, řekl bych, by mělo být v Austrálii normální, někde se musí za každý den připlatit. Podobné je to i s manuální nebo automatickou převodovkou. V podstatě ale není co řešit. Jediný HERTZ nám „dovoluje“ navštívit „legálně“ Severní teritorium. Jinak řečeno, auto máme pojištěno i v Northern Teritorry, takže, kdyby se nám tam něco přihodilo, jsme v klidu, Hertzové se o všechno postarají. To u jiných bychom měli problémy a to nejenom finanční. Když déšť skončil, vyrážíme přes Hyde Park do obchoďáku v Chinatownu, kde si Honza koupil typický australský klobouk proti sluníčku. Naší další zastávkou je Darling Harbour, kam přicházíme kolem Čínské zahrady. Nejprve musíme navštívit Outback Center, kam nás to hrozně láká. Je to informační středisko o centrální Austrálii, se spoustou informací, fotek, prospektů apod. Podařilo se mi upustit sluchátka na zem tak kvalitně že se jedno naslouchadlo ulomilo! Takže po anglicku mizíme. Procházíme celým Darling Harbour se spoustou palem, jezírek, fontán, obchodů, restaurací a kaváren až k National Maritime Museum (Národní námořní muzeum). Celá oblast Darling Harbour byla otevřena teprve v roce 1988. Národní námořní muzeum je naší dnešní hlavní atrakcí. Nejprve jsme byli sice trochu na rozpacích, protože k výběru je několik prohlídkových okruhů s různým vstupným. Všechny vedou dovnitř muzea, ale jeden okruh vynechává historickou plachetnici Batavii, jiné ponorku Onslow nebo bitevní křižník Vampire. Takže nakonec volíme „kompromis“ a kupujeme opět s malou slevou na kupón nejdražší vstupné na kompletní prohlídku – 25 AU$ (500,- Kč). Vnitřek muzea opravdu „nezklamal“, není tam nic převratně zajímavého, snad jenom nejrychlejší člun na světě Spirit of Australia stál za to. Jeho motory z protiponorkového letounu ho rozjely na neuvěřitelných 511 km/h. Jinak klasika – fotky, modely, obrázky, uniformy. Zato Batavia, ponorka Onslow a křižník Vampire patří k nezapomenutelným zážitkům. Na konec jsme ještě navštívili bývalou obchodní plachetnici James Craig, rekonstruovanou za provozu, jejíž prohlídka by nám zabrala tak max. 10 minut. Odchytil nás však jeden z místních dobrovolných průvodců, bývalý Brit, který nám během asi hodiny a půl dokázal říct snad všechno, co se o této lodi dalo říct. Přes tři hodiny prohlídky muzea uplynuly, jsme z toho pěkně zmožení, tak si dáváme ještě něco k jídlu a
k pití a vyrážíme zpátky na sraz s Honzou a odtud pak za Karen do nemocnice. Podvečerní program jsme dneska strávili cestou do Botany Bay, na místo prvního vylodění Jamese Cooka v roce 1770. Samozřejmě jsme se s Honzou museli přebrodit mořem na skaliska, kde údajně James Cook poprvé stanul na půdě Terra Australis Incognita. Ještě jsme se prošli po Botany Track k potůčku, kde v roce 1770 čerpali pitnou vodu pro celou flotilu Jamese Cooka. Teď už můžeme vyrazit zpátky na ubytovnu, kde něco povečeříme a hurá do noční Sydney. V Hyde Parku vidíme první australské vačnatce – possumy. Takové „tlusté drzé veverky“. Projdeme se skrz The Domain na Mrs. Macquaries Point. Tam, kde už jsme byli s Honzou první den. Dneska děláme pro změnu noční fotky Opery, mostu Harbour Bridge a nočního City. Pak už nasedáme do auta a jedeme se podívat na Kings Cross, oblast červených lucerniček. I když je už půlnoc, tak venku jsou jenom samé starší a nepoužitelné ročníky :-). Tak na ubytovnu a těsně před jednou usínáme. Další náročný den je za námi. Spal jsem jako dudek, sotva jsem zavřel oči hned mě už někdo budil že je ráno!
k pití a vyrážíme zpátky na sraz s Honzou a odtud pak za Karen do nemocnice. Podvečerní program jsme dneska strávili cestou do Botany Bay, na místo prvního vylodění Jamese Cooka v roce 1770. Samozřejmě jsme se s Honzou museli přebrodit mořem na skaliska, kde údajně James Cook poprvé stanul na půdě Terra Australis Incognita. Ještě jsme se prošli po Botany Track k potůčku, kde v roce 1770 čerpali pitnou vodu pro celou flotilu Jamese Cooka. Teď už můžeme vyrazit zpátky na ubytovnu, kde něco povečeříme a hurá do noční Sydney. V Hyde Parku vidíme první australské vačnatce – possumy. Takové „tlusté drzé veverky“. Projdeme se skrz The Domain na Mrs. Macquaries Point. Tam, kde už jsme byli s Honzou první den. Dneska děláme pro změnu noční fotky Opery, mostu Harbour Bridge a nočního City. Pak už nasedáme do auta a jedeme se podívat na Kings Cross, oblast červených lucerniček. I když je už půlnoc, tak venku jsou jenom samé starší a nepoužitelné ročníky :-). Tak na ubytovnu a těsně před jednou usínáme. Další náročný den je za námi. Spal jsem jako dudek, sotva jsem zavřel oči hned mě už někdo budil že je ráno!
Ráno s Honzou M. vyrážíme opět do města na Williams Street do půjčovny Hertz, kde si objednáváme auto na pondělí na 9:00. Všechno proběhlo rychle a bez problémů, takže se s Honzou loučíme a jdeme si zase po svém a Honza do práce. Dorážíme na Circular Quay a kupujeme si lístek na Morning Cruise – 14 AU$ (280,- Kč) což je vyhlídková plavba po sydneyských zálivech uvnitř Port Jackson. Je nádherné počasí, tak to stojí za to. Říká se, že pokud někdo neviděl Sydney od vody, tak jakoby ani v Sydney nebyl. Tak my už jsme teda v Sydney byli…Trasa vede kolem Opery k bývalé pevnosti Fort Denison, která sloužila jako vězení v začátcích kolonie, později jako součást obranného systému. Na zpáteční cestě jsme zajeli lodí i pod monumentální Harbour Bridge. Pěšky se vydáváme skrz City k Sydney Aquarium, prý nejhezčímu v Austrálii. Na vstupném opět ušetříme nějaký ten dolar (místo 19,50 AU$ platíme kartou „jen“ 16,60 AU$ = 332,- Kč) díky naším kupónům. Akvárium je opravdu velké a pěkné, viděli jsme poprvé krmení krokodýlů, tuleně i několik druhů žraloků v prosklených tunelech na dně bazénů. Pěkné je i napodobení korálových útesů s veškerou faunou a flórou, ale víc se už teď těšíme na skutečnost, která nás čeká za měsíc v Queenslandu. Po obědě u McDonalda a návštěvě několika obchodů se suvenýry a hlavně pohledy si zmožení dáváme dvě oddechová kola monorailem kolem Darling Harbour a skrz City. Je to takové visuté metro na jedné koleji, ale spíš než praktický dopravní prostředek pro obyvatele Sydney je to atrakce pro turisty. Pak už nás čeká jenom návrat k Honzově nemocnici a protože máme trochu času, leháme si naproti do parku a popíjíme pivo schované v papírových pytlících. Jinak se to totiž na ulici nesmí. Spíš je komické to, že je to o to víc nápadné. Čekáme s Honzou, až přijede Karen a pak vyrážíme na South Head, což je jižní část pevniny u vstupu Tichého oceánu do zálivu Port Jackson. Prošli jsme se po naučné stezce k majáku na špičce South Head a kochali se pohledem na Tichý oceán. Na zpáteční cestě do ubytovny jsme se zastavili v pizzerii na večeři, pizza s pivkem Foster´s za 19 AU$ (380,- Kč). Ještě do nemocnice pro věci na víkendový výlet a poprvé jdeme spát před půlnocí.
6. den – pátek 23. 2.2001
Dnešní den jsme s Honzou pojali vyloženě odpočinkově. Vyrážíme tentokrát sami na druhou stranu než obvykle, ne do centra, ale na Coogee Beach. Stejnou cestou, jako nás v úterý večer hnal Honza M., ale v obráceném směru a o poznání pomalejším a lidštějším tempu, se vydáváme poznávat jižní pláže, Southern Beaches, s cílem na světoznámé Bondi Beach. Cesta vedla i skrz hřbitov ve svahu s výhledem na Pacifik. Nádherné místo posledního odpočinku. Na Bondi Beach si leháme do rozpáleného písku , koupeme se a blbneme v docela velkých příbojových vlnách. Je to paráda. Po pozdním obědě, který tlačíme v jednom z mnoha altánků nad pláží a s výhledem na moře, zůstáváme stále na Bondi Beach a lenošíme. Až k večeru nasedáme do autobusu číslo 380 a jedeme na Oxford Street, kousek od Honzovy práce. Ještě posíláme pár e-mailů než dorazí Karen. Pak se všichni naložíme do auta, prostoru nic moc, ale nějak to zvládneme, a vyrážíme do Blue Mountains, kde strávíme celý víkend. Modré hory leží 105 km západně od Sydney a až k jejich úbočí vede dálnice, pak už jenom klikatící se, ale celkem široká silnice. Už za tmy projíždíme Katoombou a Blackheath a odbočujeme z hlavní do Megalong Valley, kde budeme nocovat. Jedeme na jisto na tábořiště, které Karen už zná. Jakpak by ne, když tu přes půl roku bydlela. Už za tmy jsme postavili stany, udělali si gábl na ohni a pokecali chvíli u portského. První noc v australské divočině pod eukalypty.
7. den – sobota 24. 2. 2001
Honza M. s Karen nám vyhlásili budíček celkem brzo, už v 8:00. Nasnídáme se a jedeme autem na Three Sisters, asi nejznámější symbol Modrých hor. Jedná se o skalní útvar, který
vznikl v důsledku eroze. Podle domorodé legendy se však jedná opravdu o tři sestry, které nechal jejich otec zkamenět, aby je ochránil před mýtickou bytostí. Na této vyhlídce poprvé vidíme zvláštnost Modrých hor a to, že jsou jakoby naruby. Abyste se do nich dostali, musíte jít z kopce dolů a ne jako v normálních horách, nahoru. V momentě, kdy se začínají objevovat první davy turistů z Dálného východu, vyklízíme pole a jedeme zpět přes Katoombu do Jenolan Caves. Tyto nejznámější jeskyně Austrálie vznikly asi před 300 mil. lety a objeveny byly už v roce 1838. Jedná se o obrovský jeskynní komplex a tak je prohlídka rozdělena do několika okruhů. My si vybíráme River Cave. Protože do prohlídky máme asi 1,5 hod. čas, jdeme se projít po River Walk, stezce podél říčky Jenolan, a na Archer Trail, procházku obrovským jeskynním obloukem ve skalním masívu. Ve 13:00 už ale šplháme do vchodu naší jeskyně River Cave. Je tu příjemně mrazivo, proti venkovním vedrům. V obrovských podzemních prostorech je neskutečně mnoho schodů a žebříků, krápníková výzdoba je nádherná. Když jsme vyšli zase zpátky do vedra rozpáleného dne, pochlubili se nám Honza M. s Karen, že v místním hotýlku strávili první noc své svatební cesty. Naše dnešní předposlední zastávka je na Govetts Leap. Tato klasická vyhlídka na panoráma Modrých hor s vodopádem Bridal Veil Falls jen znovu potvrzuje slova o horách naruby. Jejich nejvyšší bod leží ve výšce asi 1.100 m.n.m. Modré hory se vyvíjeli přes 250 mil. let, krajina byla postupně zanesena usazeninami, které později erodovaly a odhalily tak holé útesy a kaňony. A protože den pokročil, vidíme krásně i to, proč se Modrým horám říká modré. Skoro všude v horách rostou eukalypty, z jejichž listů se vypařuje do vzduchu olej a ten právě vytváří ve vzduchu kromě nádherné vůně i modrý opar, vznášející se v údolích hor. Pohled na vodopád je ale pro nás výzvou a tak se vydáváme do Grosse Valley, na jehož dno tento vysoký vodopád dopadá. Čeká nás asi 200 metrů převýšení. Hned na začátku nás Honza M. upozorňuje na Pakobru černou (Black snake), která patří mezi nejjedovatější hady Austrálie. Naštěstí není agresivní a nechává nás být na pokoji. :-) Ve vlhkém vedru začínáme sestupovat po chodníčku vytvořeném kameny na boku hlubokého kaňonu. Většinou to ale jsou spíše kameny tvořící neustálé schody dolů. Jsme mokří od vody neustále stékající po kolmých stěnách kolem nás. Vždyť sestupujeme do deštného pralesa. Po hodince chůze jsme konečně na dně a můžeme si nejvyšší vodopád Modrých hor vychutnat odspoda. A protože fouká vítr, tvoří unášená vodní tříšť opravdu závoj, podle kterého se tento vodopád jmenuje. 
Vracíme se stejnou cestou nahoru. Vedro a vlhko nám dává docela zabrat, cesta vede téměř neustále skoro kolmo nahoru, těch 200 m výšky na pár kilometrech musí být někde znát a tak jsme téměř okamžitě mokří potem a vodou skrz na skrz. Cesta nám trvá asi o 40 minut déle, ale stálo to opravdu za to. Nahoře kupodivu téměř okamžitě usycháme a podle výšky zapadajícího slunce usuzujeme, že stihneme ještě západ na Three Sisters. Takže honem do auta a jedeme. Všechno kupodivu stíháme téměř na minutu, nebyli jsme ale sami koho to napadlo! V Katoombě si kupujeme pár drobností k jídlu a k pití a jedeme zpět do Megalong Valley přenocovat. Naše včerejší místo je ale už obsazené, tak jedeme dál a na konci údolí asi po 10 km nacházíme další tábořiště, kde se už chytáme. Udělali jsme si ohníček, ohřáli si na něm večeři a brzo zalehli. Zítra nás čeká náročný den, Honza M. má velké plány! Dnes jsme ujeli okolo 175 km.
Honza M. s Karen nám vyhlásili budíček celkem brzo, už v 8:00. Nasnídáme se a jedeme autem na Three Sisters, asi nejznámější symbol Modrých hor. Jedná se o skalní útvar, který
vznikl v důsledku eroze. Podle domorodé legendy se však jedná opravdu o tři sestry, které nechal jejich otec zkamenět, aby je ochránil před mýtickou bytostí. Na této vyhlídce poprvé vidíme zvláštnost Modrých hor a to, že jsou jakoby naruby. Abyste se do nich dostali, musíte jít z kopce dolů a ne jako v normálních horách, nahoru. V momentě, kdy se začínají objevovat první davy turistů z Dálného východu, vyklízíme pole a jedeme zpět přes Katoombu do Jenolan Caves. Tyto nejznámější jeskyně Austrálie vznikly asi před 300 mil. lety a objeveny byly už v roce 1838. Jedná se o obrovský jeskynní komplex a tak je prohlídka rozdělena do několika okruhů. My si vybíráme River Cave. Protože do prohlídky máme asi 1,5 hod. čas, jdeme se projít po River Walk, stezce podél říčky Jenolan, a na Archer Trail, procházku obrovským jeskynním obloukem ve skalním masívu. Ve 13:00 už ale šplháme do vchodu naší jeskyně River Cave. Je tu příjemně mrazivo, proti venkovním vedrům. V obrovských podzemních prostorech je neskutečně mnoho schodů a žebříků, krápníková výzdoba je nádherná. Když jsme vyšli zase zpátky do vedra rozpáleného dne, pochlubili se nám Honza M. s Karen, že v místním hotýlku strávili první noc své svatební cesty. Naše dnešní předposlední zastávka je na Govetts Leap. Tato klasická vyhlídka na panoráma Modrých hor s vodopádem Bridal Veil Falls jen znovu potvrzuje slova o horách naruby. Jejich nejvyšší bod leží ve výšce asi 1.100 m.n.m. Modré hory se vyvíjeli přes 250 mil. let, krajina byla postupně zanesena usazeninami, které později erodovaly a odhalily tak holé útesy a kaňony. A protože den pokročil, vidíme krásně i to, proč se Modrým horám říká modré. Skoro všude v horách rostou eukalypty, z jejichž listů se vypařuje do vzduchu olej a ten právě vytváří ve vzduchu kromě nádherné vůně i modrý opar, vznášející se v údolích hor. Pohled na vodopád je ale pro nás výzvou a tak se vydáváme do Grosse Valley, na jehož dno tento vysoký vodopád dopadá. Čeká nás asi 200 metrů převýšení. Hned na začátku nás Honza M. upozorňuje na Pakobru černou (Black snake), která patří mezi nejjedovatější hady Austrálie. Naštěstí není agresivní a nechává nás být na pokoji. :-) Ve vlhkém vedru začínáme sestupovat po chodníčku vytvořeném kameny na boku hlubokého kaňonu. Většinou to ale jsou spíše kameny tvořící neustálé schody dolů. Jsme mokří od vody neustále stékající po kolmých stěnách kolem nás. Vždyť sestupujeme do deštného pralesa. Po hodince chůze jsme konečně na dně a můžeme si nejvyšší vodopád Modrých hor vychutnat odspoda. A protože fouká vítr, tvoří unášená vodní tříšť opravdu závoj, podle kterého se tento vodopád jmenuje. 
Vracíme se stejnou cestou nahoru. Vedro a vlhko nám dává docela zabrat, cesta vede téměř neustále skoro kolmo nahoru, těch 200 m výšky na pár kilometrech musí být někde znát a tak jsme téměř okamžitě mokří potem a vodou skrz na skrz. Cesta nám trvá asi o 40 minut déle, ale stálo to opravdu za to. Nahoře kupodivu téměř okamžitě usycháme a podle výšky zapadajícího slunce usuzujeme, že stihneme ještě západ na Three Sisters. Takže honem do auta a jedeme. Všechno kupodivu stíháme téměř na minutu, nebyli jsme ale sami koho to napadlo! V Katoombě si kupujeme pár drobností k jídlu a k pití a jedeme zpět do Megalong Valley přenocovat. Naše včerejší místo je ale už obsazené, tak jedeme dál a na konci údolí asi po 10 km nacházíme další tábořiště, kde se už chytáme. Udělali jsme si ohníček, ohřáli si na něm večeři a brzo zalehli. Zítra nás čeká náročný den, Honza M. má velké plány! Dnes jsme ujeli okolo 175 km.
8. den - neděle 25. 2. 2001
Vstávat, resp. probudit se, nám dneska nedělá vůbec žádné potíže. Haranti na tábořišti dělají bordel snad už od svítání. Nejenže nám večer jezdili na kolech málem skrz stan, ale teďka se snad dali do úklidu a čištění všech stanových kolíků z celého tábořiště. Takové řinčení kovu by snad probudilo i mrtvého. Až potom nám Honza M. vysvětlil, že žádné kolíky nečistili, ale že si hráli s podkovami, které házeli na zapíchnutou tyč. Nasnídali jsme se a vyjíždíme do Neates Glen, odkud se spouštíme do místního „Grand Canyonu“. Už tradičně v Modrých horách nás čeká obrácený postup. Nejdříve lezeme dolů, procházíme se po dně kaňonu a na závěr musíme vylézt nahoru. Místo vrcholů zdoláváme prohlubně! Cestou mezi skalními stěnami se honíme se skupinkou skautíků, kteří nám trochu narušují zdejší opuštěnost. Celkem rychle jsme je došli a předešli, ale utéct jim na větší vzdálenost se nám už nedaří. To platí i o našem malém pikniku u malých vodopádů, odkud okamžitě vyhánějí nejen nás, ale taky asi dvě 30 – 40 cm dlouhé goany, které jsme zrovna fotili. Smůla…A tak jdeme dál nádhernou krajinou ve stínu obrovských kapradin a eukalyptů, mnohokrát překračujeme potok, který nás celou dobu v údolí doprovází. Teď už se jenom musíme zase vyšplhat zpátky „na vrchol“, no hrůza. Po cestě se zastavujeme na další nádherné vyhlídce – Evans Lookout. Po cestě vzhůru bylo krásně vidět, jak se mění „klimatické pásy“. Úplně dole spousta kapradin a dalších rostlin milujících a vyžadujících stále mokrou půdu a vlhké klima, postupně nahoru všechno vysychá, až úplně nahoře je totální sucho s určitým druhem eukalyptů. Tam když to začne hořet, tak už to jen tak někdo neuhasí. A tím, že eukalypty obsahují velké množství oleje, tak to hoří víc než dobře…
Naším dalším cílem, tentokrát už autem, jsou Victoria Falls. Po krátké jízdě po hlavní asfaltové silnici odbočujeme doleva na prašnou cestu, která nás tam má dovést. Bohužel jsou na této cestě takové díry a my k tomu tak naložení, že škrtáme podvozkem neustále o zem. Otáčíme se a jako náhradní cíl je zvolen Wentworth Falls. Tyto vodopády jsou snad nejznámější z celých Blue Mountains. A taky je to hned vidět – všude kvanta turistů. Od parkoviště vede několik různě dlouhých stezek na různé výhledy na tyto nádherné vodopády. Protože je už celkem pozdě a nás čeká ještě dlouhá cesta do Sydney, volíme nejtradičnější vyhlídku, která je i nejblíže. Vyskytnul se ale problém s dvojicí starších manželů, kteří se museli „uvelebit“ za zábradlím přímo v nejhezčím pohledu na vodopády. A mají evidentně dost času, protože „dáma“ hulí jednu cigaretu za druhou a klukům to znemožňuje vyfotit vodopád. Řekl jsem ať se na ně upřeně koukáme, že znervóznějí a snad odejdou. Vyšlo to! Asi po pěti minutách se zvedli a s nějakými poznámkami na naši adresu odešli. Konečně máme tedy volný výhled a můžeme fotit. Na zpáteční cestě do Sydney se ještě zastavujeme na Penrith Whitewater Stadium, což je olympijský komplex pro rychlostní kanoistiku a divokou vodu. Kanál pro divokou vodu je postaven do podkovy a na jeho konci jsou vodáci vytaženi takovým jakoby pásovým dopravníkem zase na start. Je to celkem pěkné a hlavně vtipně vymyšlené. Ale jedem dál, začíná se už stmívat. Po dlouhé cestě skrz Sydney se u Karen na ubytovně sprchujeme a pak jedem dát bágly zpátky do nemocnice. Na zpáteční cestě ještě děláme nějaké nákupy v supermarketu, mj. na „slavnostní“ večeři. Měli jsme hovězí plátky s normálními i sladkými bramborami. Jako moučník jsme si dali tropické ovoce paw – paw (žlutá měkká tykev bez chuti), passion fruit (velikost jablka a uvnitř je dužina která se vyloupne – dobré) a žlutý meloun (byl dost sladký – ušel). Potom jsme už jenom umyli hromadu nádobí, s Honzou M. probrali náš plán cesty, posbírali poslední informace a klasicky o půlnoci to zalomili. Dnes jsme najezdili okolo 120 km.
Po snídani vyrážím s Honzama na William Street do půjčovny HERTZ, kde bychom měli mít připravené auto. Už na nás čekají, takže Honza vyplňuje a podepisuje různé papíry a pak už dostáváme klíčky s popisem, kde je naše auto zaparkované. Je to NISSAN PULSAR (v Evropě Almera) 1,6 l, čtyřdveřový sedan s manuální převodovkou. Honza si sedá za volant, poprvé na pravou stranu a celkem v pohodě vyjíždíme ven z garáží ještě zpátky k půjčovně, protože jsme zapomněli připsat mě jako dalšího řidiče. Auto je skoro nové, má najeto jenom 11.921 km. Asi jim bylo jasné kam chceme jet, když jsme se ptali na Severní Teritorium a nechtějí ponechat nic náhodě. Teď už jenom Honzu M. vysadíme před jeho prací a jedeme se učit s autem v levostranném provozu směrem na Sutherland na jih od Sydney. K večeru má přiletět Mirka, tak máme skoro celý den čas. Vyhlídli jsme si cestu do Royal National Parku, ale chtějí tam 10 AU$ jako průjezdné, tak to vzdáváme a vracíme se zpátky na hlavní a dál směrem na Stanwell Park. Narážíme na ukazatele Bald Hill Lookout, tak vyjíždíme na vyhlídku. Vidíme start rogalisty z útesů nad mořem a vlastně taky celé pobřeží na jih od Sydney. Je to i první místo, kde slyšíme češtinu. Poté sjíždíme dolů do Stanwell Parku, chceme si dát něco k jídlu, ale je to jenom vesnice vilek a chat bez ničeho. Vyměnil jsem se s Honzou za volantem a poprvé v životě vyrazil do levostranného provozu za volantem na pravé straně auta! Po prvních metrech – tak na silnici bych se udržel, zatáčky jakštak ale řazení levou rukou je na palici! Nejdřív se pravou rukou bouchnu o dveře, uvědomím si, kde jsem a pak začnu řadit levou rukou. Ještě že pedály jsou na správným místě! Nakonec jsem přišel na fintu, levou ruku jsem nechal na šaltpáce a volantem kroutil jen pravou. Pak už to šlo. Cestou zpátky do Sydney se zastavujeme v shopping centru (kupodivu jsem projel garážemi bez škrábnutí!), kde si dáváme konečně něco k jídlu a k pití 
(pivo „Tuhýse“ mají za 2,05 AU$, takže pivo nakupovat v supermarketech!) a v parku nedaleko letiště čekáme na přílet Mirky. Dobu si krátíme klábosením, psaním pohledů a deníku. Čas příletu 17:00 se blíží, takže se zvedáme a jedeme na letiště. Protože je ale parkovné neskutečně drahé, řešíme to tak že mě Honza vyhodil u příletové haly a zajel zaparkovat mimo prostor letiště, k hotelu Histon. Zašel jsem na Arrivals – Přílety, zjistil si kam přistane Lauda Air a přemístil se k východu D. To, co se povedlo nám, totiž přiletět dřív než KLM, se nepovedlo Mirce, a tak další více než hodinu čekám než se Mirka objeví u východu z celního prostoru. Cinkla mobilem Honzovi, což byl signál aby Honza přijel na letiště na místo kde mě vysadil. Honza se objevil, naložili jsme Mirku s bagáží a vyrazili ke Karen do práce. Opakujeme rituál s koupáním. Mirka přivezla Lidové noviny, kde hned na titulní stránce jsou fotky a články o velké sněhové kalamitě v Česku, konkrétně na dálnici D1, kde údajně lidé i nocovali v autech. Připadá nám to s Honzou hrozně komické, máme z toho až záchvat smíchu – tady v Sydney je přes 30 ºC. Večer jdeme ještě u Coogee Beach do asijské restaurace na večeři. Dáváme si od „každého hovna kousek“, totiž něco z čínské, něco z vietnamské, thajské nebo malajsijské kuchyně a na konec to spláchneme pivkem. Večeři jdeme vytrávit procházkou v písku Coogee Beach zalévané večerním příbojem a pak už ke Karen na ubytovnu. Nějak jsme se poskládali a brzo usnuli.
(pivo „Tuhýse“ mají za 2,05 AU$, takže pivo nakupovat v supermarketech!) a v parku nedaleko letiště čekáme na přílet Mirky. Dobu si krátíme klábosením, psaním pohledů a deníku. Čas příletu 17:00 se blíží, takže se zvedáme a jedeme na letiště. Protože je ale parkovné neskutečně drahé, řešíme to tak že mě Honza vyhodil u příletové haly a zajel zaparkovat mimo prostor letiště, k hotelu Histon. Zašel jsem na Arrivals – Přílety, zjistil si kam přistane Lauda Air a přemístil se k východu D. To, co se povedlo nám, totiž přiletět dřív než KLM, se nepovedlo Mirce, a tak další více než hodinu čekám než se Mirka objeví u východu z celního prostoru. Cinkla mobilem Honzovi, což byl signál aby Honza přijel na letiště na místo kde mě vysadil. Honza se objevil, naložili jsme Mirku s bagáží a vyrazili ke Karen do práce. Opakujeme rituál s koupáním. Mirka přivezla Lidové noviny, kde hned na titulní stránce jsou fotky a články o velké sněhové kalamitě v Česku, konkrétně na dálnici D1, kde údajně lidé i nocovali v autech. Připadá nám to s Honzou hrozně komické, máme z toho až záchvat smíchu – tady v Sydney je přes 30 ºC. Večer jdeme ještě u Coogee Beach do asijské restaurace na večeři. Dáváme si od „každého hovna kousek“, totiž něco z čínské, něco z vietnamské, thajské nebo malajsijské kuchyně a na konec to spláchneme pivkem. Večeři jdeme vytrávit procházkou v písku Coogee Beach zalévané večerním příbojem a pak už ke Karen na ubytovnu. Nějak jsme se poskládali a brzo usnuli.
156 km Nissan 120 km Honza 36 km já
10. den - úterý 27. 2. 2001 – 1.den „On the road“
I na snídani je míň prostoru než obvykle, ale zvládáme to. Dneska máme první den cesty po Austrálii. Loučíme se s Honzou M., po naložení báglů v nemocnici i s Karen a jedeme do centra. Zaparkovat je nadlidský úkol, takže nakonec parkujeme víc mimo centrum na Moore Park Rd. u fotbalového stadionu. Naše cesta vede nejdřív k Hertzům zapsat Mirku jako třetího řidiče a potom přes Botanickou zahradu k Opeře stejnou cestou jako já s Honzou první den. U Opery Mirka prohlásila:“Z blízka je to jenom dlaždičkovaný beton!“ V City jsme si ve foodcourtu dali něco k jídlu, pak navštívili poštu a poslali první várku pohledů domů. Skoro hodinu nám pak trvá, než se pěšky dostaneme zpátky k našemu autu.
Bereme mapu a studujeme cestu ven ze Sydney na dálnici směrem na Canberru. Cestu zvládáme bez problémů, jenom provoz je trochu hustší. Na začátku dálnice platíme poplatek 2,70 AU$ a Sydney kolem 17:00 na měsíc opouštíme. Při přejezdu Great Dividing Range se spustila slušná průtrž mračen, takže musíme jet místy skoro krokem. Opustili jsme stát New South Wales a vjeli do Australan Capital Territory. Do Canberry už přijíždíme za tmy a dle plánku od Honzy M. nacházíme kemp u Cotter Dam, asi 20 km za Canberrou. Večer začíná zase trochu pršet a prší i celou noc. Naštěstí naposledy na hodně dlouhou dobu. Dohodli jsme se taky, že se budeme střídat v řízení po celých dnech, ať nemusíme furt štelovat zrcátka.
343 km Nissan + Honza
11. den - středa 28. 2. 2001 – 2.den „On the road“
Dneska nás čeká prohlídka Canberry. Musíme tedy zase zpátky do města, kam přijíždíme celkem brzo ráno. Nejdřív jedeme dotankovat plnou nádrž a potom ještě do shopping centra nakoupit zásoby jídla a pití na pár dní dopředu. Protože se v centru města nedá zaparkovat zadarmo, parkujeme u dívčí školy trochu ven z města, asi 15 minut pěšky z centra. Nasnídali jsme se a přitom Honzu dostalo, jak holky hrajou o přestávce golf na fotbalovým hřišti. Holt, jiný kraj, jiný mrav. Po snídani jdeme do centra do informací. Zjišťujeme, že na vyhlídkovou věž za městem autobus nejezdí, tak jdeme rovnou k Parlamentu. Zkusíme se tam podívat k večeru. Nová budova parlamentu stála 1,1 mld. AU$ a je ukryta v úbočí Capitol Hillu. Byla otevřena v roce 1988 a vévodí jí vlajkový stožár o váze 220 tun s největší vlajkou Austrálie. Jen ten stožár stál 1 milión AU$. Vstup a prohlídka je zdarma, při prohlídce ochranným rámem a rentgenem batohu je mi odebrán zavírací nůž, který dostanu při odchodu. Vstupní hala se 48 mramorovými sloupy má představovat eukalyptový les, mozaika na ploše před hlavním vstupem zase symbolizuje domorodé obyvatele a jejich kulturu. Po prohlídce vnitřku parlamentu se jdeme podívat na vrchol Capitol Hillu pod vlajkový stožár, odkud je pěkný pohled na celou Canberru. Cestou zpátky míjíme Starou budovu parlamentu a přes most přes jezero Lake Burley Griffin jdeme tentokrát k McDonaldovi na menu za 3,80 AU$ (77,. Kč!). Napadl mě „geniální“ nápad, že si nasypu kostky ledu z Coca Coly do své plastikové láhve, abych si ochladil pití. Honza s Mirkou mi říkali, že se do hrdla nevejdou... Měli pravdu! :-) Celou dobu nás pozoroval pán od vedlejšího stolu a potutelně se usmíval. Když nás při odchodu míjel, tak nás česky pozdravil. To si teda vyslech věci! Dali jsme se s ním do řeči a zjistili jsme, že je v Austrálii už od roku 1959, kdy emigroval a k nám do Česka jezdí asi dvakrát ročně. Teď nás ještě čekal jeden bojový úkol a to koupit plynovou bombu k vařiči Camping Gaz. Tu jsme si nedovezli, abychom neměli zbytečné problémy na letišti a v letadle. Vyšla nás na 11,35 AU$ (230,- Kč). Po cestě k autu se ještě zastavujeme v obchodě s CDéčky, abychom měli v autě co poslouchat, až se dostaneme mimo dosah rozhlasových stanic. V našem autě totiž nebylo autorádio s kazetou, ale s CD přehrávačem. A s tím jsme v Praze při balení opravdu nepočítali. Tak jsme si koupili asi 4 CD, každé asi za 10 – 20 AU$. Red Hot Chilli Peppers, The Corrs, INXS a nějakou španělskou nebo kubánskou hudbu. Když jsme dorazili k autu, bylo už něco kolem 17:00, takže z původně plánovaného výjezdu k vyhlídkové věži už nic nebylo. Jedeme tedy rovnou směrem na Coomu a Jindabyne do Sněžných hor. Opustili jsme stát ACT (Australian Capital Territory) a znovu vjeli do NSW (New South Wales). Po cestě vzpomínáme na Honzu M., protože prvního klokana, kterého vidíme v Austrálii, je opravdu přejetý na silnici. Okolo 19.hodiny přijíždíme do Jindabyne k informačnímu centru, to je ale už bohužel zavřené. Po dohodě s Mirkou a jejími puchýři jsme vyrazili na Charlotte´s pass. Protože je už celkem pozdě, výběrčí u vjezdu už nejsou a tak asi ušetříme 15 AU$. Dle mapky nacházíme kemp a před ním vidíme poprvé živé klokany! Už jsme klidnější, nemusíme na ně do ZOO. :-) Zajíždíme do kempu, platíme 23 AU$ (460,-Kč) za auto, stan a 3 lidi a chystáme si večeři. Potřebujeme ale dříví na oheň a to tady nikde není. Tak jsme si večeři ohřáli na kusech kůry ze „svlékacích“ stromů. (Eukalypty svojí „papírovou“ kůru „svlíkají“ a pohazují okolo kmenu, čímž si připravují palivo na požár, který eukalypty potřebují k tomu aby jejich tvrdá semena spadlá v okolí stromu mohla žárem prasknout a vzklíčit.) Začínají nás opruzovat 2 vlezlí possumové, další představitelé místních vačnatců. Lezou nám doslova až pod nos. Musíme na ně dupat a neustále je zahánět, protože jsou dost neodbytní. Po večeři dopisujeme s Mirkou v kempové prádelně deníky, jediné místo se světlem a pak jdeme o půlnoci spát.
