Německo, Švýcarsko, Francie

Dostal jsem nabídku od Jany z práce, zda bych nechtěl jet s ní a jejím bráchou Honzou na 14.ti denní výlet po západní Evropě, převážně Švýcarsku a Francii. Kola a pohorky s sebou. Kdo by nechtěl.... :-) Zvláště když Jana už připravila i plán cesty. Výprava se měla odehrávat v obytném voze, což jsem taky ještě neabsolvoval, takže další důvod pro to se zúčastnit. Původní datum cesty 6. - 20.10. 2018 byl posunut na 13. - 27.10.2018, což jsem si říkal, jestli už není pozdě, v horách bude zima a možná už i sníh. Balení jsem klasicky nechal na páteční večer, poprvé jsem měl s sebou čtyři zavazadla!

1.den – sobota 13.10.2018

Před půl osmou jsem naložil SUPíka do Fabie, k tašce, kletru, batůžku a cyklopinglu jsem ještě přibalil péřák a karimatku a vyrazil naložit Janu. V Modřanech jsem naložil Janu s kolem, dvě vrchovaté přepravky, tašku, obrovský pytel se spacákem, hůlky, pumpičku, pohorky a plech perníku. To bylo maximum, co se do krátké Fabie vešlo! Vyjeli jsme okolo 8:30 směr Benešov, Tábor, Jindřichův Hradec a vesnička Jilem, kde Jana zamluvila půjčení obytného vozu Volkswagen T4 California.

Na 14 dní i s pojištěním za 19.875,- Kč bez limitu na ujeté kilometry. Dozvonili jsme se na kontaktní paní, ta zavolala synovi a ten s tátou přivezli vůz. Vysvětlili nám ovládání a přestavění vnitřku auta na obytňák i spací verzi, doplnění vody i lihu na vaření, provoz ledničky, topení i možnost dobíjení mobilů, foťáku i laptopu, kde je uložené příslušenství auta a kam uložit potraviny. Jana se zmínila ještě o nosiči na tři kola a tak se chlapy vydali ještě pro nosič, který přemontovali z jiného auta. Ukázalo se, že osoba, zodpovědná za půjčení auta je na dovolené a předání nechala na zbytku rodiny. Mezitím dorazil Honza. Přestěhovali jsme si věci do Volkswagenu a kola na nosič. Naše auta jsme nechali zaparkovaný před domem pronajímatelů. Honza sedl za volant obytňáku, nastartoval, nastavil navigaci, já usedl na sedadlo spolujezdce a Jana se usadila (místy i uležela) do druhé řady a vyjeli jsme okolo 13:30 vstříc dovolenkovému dobrodružství.

Navigace nás vedla přes Jindřichův Hradec, Veselí nad Lužnicí, Hlubokou nad Vltavou, Prachatice, a Strážný do Německa. Česko-německou hranici jsme projeli bez zastávky a pokračovali dál na Freyung, Grafenau, Hengersberg a Deggendorf. V Deggendorfu jsme zastavili nakoupit potraviny a hlavně piva navečer a velkou Nutellu. Dál jsme pokračovali po dálnici A92 okolo Mnichova na A96 do Memmingenu, kde jsme odbočili na A7 do Füssenu. Už za šera jsme sjeli na Exitu 139, kde měla Jana vyhlídnuté místo na spaní. Bohužel to bylo u vilek a chatek, tak jsme zkusili blízké parkoviště u jezera Weißensee. Byl zde sice zákaz stanování a parkování obytných vozů (campervanů), ale asi sedm obytňáků zde už stálo a nevypadaly na to, že by odjížděly. Tak jsme tu zakotvili taky. Navečeřeli jsme se, popili a rozložili ležení. Já vyfasoval „půdu“. Celou noc jsem „trochu sjížděl“ k otvoru do „přízemí“, musím si dát příště pozor, jak zaparkujeme! Karimatky jsme pod sebe nepotřebovali, madračky v autě byly dostatečně měkké a pohodlné. Z karimatky jsem si udělal nakonec podhlavník.

Dnes jsme ujeli 574 km.

2.den – neděle 14.10.2018

Upravili jsme zasedací pořádek, Honza se ujal řízení, Jana si sedla dopředu vedle bráchy a já se rozvalil do druhé řady k ledničce. Po snídani, na doporučení kolegy, jsme vyjeli brzo ráno (8:30) přes Füssen do Hohenschwangau na prohlídku pohádkového zámku Neuschwanstein,

abychom se vyhnuli davům turistů. Parkoviště bylo ještě prázdné (6,- €), tak jsme zaparkovali u kraje, aby naše kola „nečučela“ a vydali se pěšky k zámku. U Informací si Jana všimla, že je vyhlídka Marienbrücke uzavřená, ale nás to neodradilo se jít osobně přesvědčit, poněvadž z vyhlídky je nejhezčí výhled na zámek. Vyhlídka byla obehnaná ostnatým drátem a nepřístupná, tak jsme ji obešli a vylezli lesem na hranu svahu, odkud bychom zahlédli zámek. Nebyli jsme jediní, koho to napadlo. Poté jsme slezli starou nepoužívanou cestou k té nové, přelezli plot a došli k nádvoří zámku. Při návratu k autu jsem si odskočil pro blízkou keš. Musel jsem, abych ji měl jako kolega, který tu byl nedávno. :-) Zakoupili jsme pohled zámku

s razítkem a poté vyjeli přes Füssen po dálnice A7 na Memmingen a dál po A96 přes Aichstetten, kde jsme natankovali naftu do našeho žížniváka. V Lindau jsme sjeli z dálnice a přejeli německo-rakouskou hranici po břehu Bodamského jezera přes Bregenz. Rakousko-švýcarskou hranici jsme přejeli po mostě přes Alter Rhein (Starý Rýn). Dnešní cesta po švýcarských silnicích byla prubýřským kamenem, neustále nahoru a dolu přes Heiden, Sankt Gallen, Hundwil, Waldstatt, Sankt Peterzell, Lichtensteig, Wattwil, St. Gallenkappel a Rapperswil. Curyšské jezero (německy Zürichsee) přejíždíme po mostě do Pfäffikonu a dál pokračujeme nahoru – dolu přes Schindellegi, Schwyzerbrugg, Schwyz do Brunnenu na břehu Lucernského jezera (také nazývaného Čtyřkantonální jezero, nebo Jezero čtyř lesních kantonů - německy Vierwaldstättersee). Po pobřežní silnici objíždíme jezero přes Flüelen a Seedorf do koncového Bauenu, kde parkujeme u přístavu. Dál už to jde jen lodí. Zjišťujeme zítřejší odjezdy lodí z Rütli do Bauenu, do Rütli bychom se měli dostat pěším výletem po hřebeni táhnoucím se nad jezerem – tzv.stezkou Viléma Tella. Poté jsme vyjeli hledat místo na nocování zpět směrem na Seedorf. Projeli jsme blízké dva tunely a u obce Isleten jsme našli parkoviště pro campervany, kousek od poloostrůvku, který byl rájem kitesurferů a windsurferů. Bylo zajímavý sledovat, jak si poletují po vodě i několik metrů nad hladinou. Přes den tu parkovali surfaři, na noc zůstalo jen pár obytňáků. Cena za parkování od 17 – 9 je 10,- CHF. Nutím ještě Honzu, aby auto otočil, nechci v noci zase spát z kopce.

Je ještě vidět, tak se jdeme projít do Bauenu. Část pěší stezky vede tunelem pro auta. Při průjezdu auta máme pocit, že se na nás řítí vlak. Naštěstí stezka pak dál pokračuje samostatným tunelem na břeh jezera. V jednom místě nacházíme u boku skály stožár se žebříkem, po kterém lze vylézt do šachty ústící asi 6 metrů nad zemí. S Honzou to jdeme prozkoumat. Zřejmě opuštěné důlní dílo. V Bauenu zvu do Zwyssighaus Honzu s Janou na pivo (minerálku), za dnešní cestu si to zaslouží. Po návratu k autu si k večeři dáváme párky s hořčicí a křenem a zapíjíme to pivem. Idylka. :-)

Dnes jsme ujeli „jen“ 326 km, ale převýšení jsme překonali 6.244 metrů a snížení dokonce 6.610 metrů!

3.den – pondělí 15.10.2018

Ideální dovolená - budíček po osmé, k snídani míchaná vajíčka. Super :-) V 9:30 vyjíždíme do Bauenu, zaparkujeme VW na stejné místo jako včera, obouváme pohorky a nalehko jdeme k přístavišti zdejší lodní dopravy. Zde zjišťujeme, že neumíme číst v místním jízdním řádu, loď, kterou jsme chtěli plout v 10:21, odplula v 10:01. Měníme plán a nejdřív půjdeme stezku Viléma Tella a zpět poplujeme. Nacházíme červenou turistickou značku, po které stoupáme nejdřív mezi domky po kamenných schodech a pak osamocenými baráčky pěšinou na hřeben nad jezerem. Jdeme i okolo zde rostoucího fíkovníku a ochutnáváme jeho plody. Míjíme pidizámeček schlösschen Beroldingen, jezírko Seelisbergersee a ve vesničce Seelisberg se vydáváme klikaticí lesem dolů k přístavišti Rütli. Pro začátek jsme si dali pouhých 8 km s převýšením 650 metrů a snížením též 650 metrů. Nejdříve připlul kolesový parník v opačném směru, než jsme potřebovali, pak druhý kolesový parník loď připlul ve správném směru, ale museli jsme ho nechat odplout, protože byl výletní a nezastavoval v Bauen, jak Jana zjistila. Po chvilce připlula malá skoro prázdná kocábka, která nás vzala na palubu. Zaplatili jsme tři lístky (à 12,- CHF) 15,- CHF a 20,- €, což průvodčího nepřekvapilo a ještě nám vrátil nějaké drobné franky. Vítr a vlny si s loďkou

lehce pohrávali celou plavbu do Bauenu. Naložili jsme se do našeho obytňáku a vyjeli zpět podél jezera do Altdorfu a na první dálniční pumpě zakoupili švýcarskou dálniční známku (40,- CHF = 928,- Kč). Pokračovali jsme dál už po dálnici A2 směr Stansstad, dále po A8 na Interlaken. Jana nás odnavigovala do centra města k parkovišti blízko Turistických informací, kde jsme si nakonec zakoupili vlakové lístky, tzv. „Good morning ticket“, (původně à 145,- €, se slevou 133,- € = 3.519,- Kč) na zítřejší výlet do nejvýše položené železniční stanice v Evropě. Good morning ticket znamená, že vyjedeme prvním vlakem a zpět musíme jet před 13.hodinou. Nakoupili jsme opět zásoby jídla i tekutin, naskládali piva a kávy do ledničky a vyjeli přes Zweilütschinen do Grindelwaldu do kempu, na přání Jany - rozkaz zněl jasně! :-) Po příjezdu do prvního kempu nám místní správce sdělil, že už mají po sezóně, tak jsme se otočili, vydrápali se zpět na hlavní ulici Grindelwaldu a vybrali si další, už naštěstí otevřený kemp Gletscherdorf, ke kterému jsme museli sjet z prudkého kopce. Přijali nás, paní na recepci s námi hned vyplnila přihlašovací formulář a ukázala, kde můžeme zaparkovat a kde jsou sprchy a WC. To vše za 58,60 CHF = 1360,- Kč. Po zakempování se jdeme projít do městečka, plného šikmookých návštěvníků i místních, hádáme to na Korejce a Japonce. Procházíme obchůdky s klasickými produkty Švýcarska – hodinkami a noži. Jeden nůž si Honza zakupuje, který pak po zbytek výpravy využíváme ke krájení všehokoliv, hlavně chleba. Po 18:00 obchůdky zavírají a začíná se šeřit, čas návratu do kempu. Po večeři se ostatní vrhají na četbu, já díky wifině zjišťuji, že blízko kempu je keška, tak už za tmy jdu zkusit štěstí. Ještě že jsem si vzal čelovku. Před spaním dáváme poprvé sprchu.

Dnes jsme ujeli 147 km. 

 Etiketa mi nešla z pivní lahve odlepit, ani po měsíci máčení nepustila!

4.den – úterý 16.10.2018

Po nelidském budíčku v 6:30 bez snídaně balíme za tmy a projíždíme údolím k nádraží. Vyhýbáme se prudkému výjezdu jen díky tomu, že včera do půl jedné v noci rachotil bagr a buldozer a upravovaly silnici za potokem Schwarze Lütschine. A to jsem je proklínal, že rachotí tak pozdě v noci. :-) Dojeli jsme před nádraží a Honza zaparkoval podél budovy dle obrysu stání. Nezdálo se mi to, tak jsem vylezl ven a našel značku zákaz stání – staveniště. Místní dělník nás poslal přes most za říčku na plácek, odkud nás vyhnal hlídač na parkoviště za nádražím. Když jsme si šli rozměnit papírové franky na mince do parkovacího automatu do pokladny nádraží, pokladní nám sdělila, že parkování je zdarma. Touto anabází jsme promrhali čas na snídani, kterou jsme si rozbalili až ve vlaku - zubačce, který vyjel v 7:25 na čas jak švýcarský hodinky. Při snídani mě poprvé Švýcaři zklamali, (naštěstí naposled), poněvadž Jana otevřela balený origoš plátkový sýr a ten byl plesnivý! Ještě že si toho Jana všimla, já bych s Honzou ty plátky sýra v tom šeru kupé určitě snědl. Hned z Grindelwald Grund (943 m n/m) jsme se „zakousli“ do ozubeného hřebene mezi kolejnicemi a a stoupali přes stanice Brandegg a Alpiglen do mezistanice Kleine Scheidegg (2061 m n/m) s výhledy na Bernské Alpy s horou Schwarzhorn (2928 m n/m).

V Kleine Scheidegg jsme se naposledy podívali na denní světlo, poněvadž zubačka vjela do nitra hor Eiger, Mönch a Jungfrau. Ve skalní zastávce Eismeer byla chvilka na protáhnutí na zasklenou vyhlídku z nitra hory na okolní ledovce. Konečná stanice Jungfraujoch (3454 m n/m) je celá vykutaná ve skalním masivu. Hromada turistů, převážně šikmooček, se
vyvalila z vlaku do nitra hlavního skalního komplexu Top of Europe, všude se pletli, vše blokovali a pořád se nemotorně motali pod nohama... Vzali jsme to popořadě podle plánku

- nejdřív jsme zašli do sálu na Jungfrau Panorama - 360° panoramatické kino o Jungfrau, dále jsme vyjeli a sjeli nejrychlejším výtahem ve Švýcarsku na terasu Sphinx (3571 m n/m) s observatoří s výhledem na Aletsch Glacier (Aletschský ledovec),

poté přešli přes Alpine Sensation, což byla dlouhá podzemní chodba s výzdobou o historii budování železnice na Top of Europe, do Ledového Paláce se sochami z ledu (jak jinak) a pak na čerstvý vzduch na vyhlídku pod horou Jungfrau (4158 m n/m).      
Vrchol Jungfrau (4158 m n/m) je nalevo

Na závěr jsme zašli do hlavní budovy (Main complex) do království čokolády
Lindt, kde jsme nakoupili bez horské přirážky hromady čokolád a pokecali s pokladním, který když zjistil, že jsme Češi, se pochlubil, jak se mu líbilo v Praze. Aby ne.... :-) Já si ještě jednou oběhl Ledový Palác, abych se dostal ke schodišti se zatím mojí nejvýše odlovenou keškou. Do odjezdu vlaku (10:43) nám zbýval ještě nějaký čas, tak jsme si vyjeli znovu na terasu Sphinx, ale bylo zde už podstatně víc turistů než ráno, tak jsme to rychle zabalili. Zubačkou jsme sjeli tunelem z Jungfraujoch do zastávky Eigergletscher a odtud vyrazili pěšky po Eiger Trail
pod severozápadní stěnou Eigeru po pěšině v mecho-travnato-kamenitém úbočí. Na pohled se stěna Eigeru nezdála kilometr vysoká, ale dle plánku s prvovýstupem byla. :-) Mírným sestupem jsme se dostali k průrvě, kterou „vydlabala“ odtékající voda ze svahu Eigeru a dál prudkým sešupem k vlakové stanici Alpiglen. V 13:43 nám přijel vláček do Grindelwald Grund. Na parkovišti jsme se převlékli z vysokohorského oblečení do mrazu do letního, dali si oběd a poté vyjeli zpět přes Interlaken na Innertkirchen a okolo přehrady Grimselsee do průsmyku Grimsel pass

na břehu jezera Totesee ve výšce 2.164 m n/m. V průsmyku jsme dali odfrknout motoru našeho VW

slovy Jany: „My pojedeme snad celé Švýcarsko na dvojku!“ Po ochladnutí motoru jsme pokračovali dál. Po přejetí průsmyku Grimsell nás lehce vyděsil pohled na další stoupák, ale naštěstí se ukázalo, že je to silnice do průsmyku Furka pass, kam nejedeme. Sjeli jsme do Gletsche, natankovali plnou v Ulrichenu a pokračovali dál přes Münster do Filetu, kde měla Jana vyhlídnutý kemp Tunetsch. Zavřeno, je tu po sezóně. Dojeli jsme do blízkého Mörelu na parkoviště, ale radši se vracíme před zavřený kemp, kde je plácek akorát pro náš obytňák, bez zákazu kempování a mimo silnici. Jana se vrhá na vaření a přitom ještě mě stihne poslat do Mörelu na nákup potravin do krámu, kterého si všimla cestou. Jako argument uvádí: „Až se vrátíš, bude akorát hotová večeře.“ Žádná výmluva na stáří mi nepomohla! :-) Večeříme stylově u stolu na zahradě hotelu zavřeného kempu. Brzo zaleháváme, protože nás zítra čeká zas brzký budíček.

Dnes jsme ujeli 127 km s převýšením okolo 5.000 metrů.

PS: Nutella se definitivně přesunula do přihrádky spolujezdce. :-)

5.den – středa 17.10.2018

Moc jsem se nevyspal, puchýř na noze se ozýval bodavou bolestí po celou noc, jinak nocování u kempu proběhlo

v pohodě, budíček v 6:30 už tak v pohodě nebyl. Sbalili jsme se, sklopili střechu a vyjeli na nedaleké parkoviště u lanovek v Bettenu. Posnídali jsme v našem obytňáku, zašli zakoupit lístky (à 42,- CHF = 974,- Kč) lanovkou do stanic Bettmeralp a Bettmerhorn a zpět, abychom se dostali na dohled Aletschského ledovce (Grosser Aletschgletscher). Vyjíždíme v 8:55 do stanice Bettmeralp stejnojmenného městečka, které celé přecházíme k další stanici lanovky, která nás vyveze do výšky 2647 m n/m do stanice Bettmerhorn. Zpátky to musíme stihnout do 17:00, kdy odjíždí poslední lanovka. Od stanice lanovky v 9:50 vycházíme po červené značce k ledovci. Na rozcestí Gletscherblick (2625 m n/m) zjišťujeme, že cesta Aletsch Panoramaweg je uzavřená kvůli padajícímu kamení ze svahu hory Bettmerhorn a tak musíme sejít blíž k ledovci na trasu Via Alpina Red R95.

Jdeme traverzem úbočím hory Bettmerhorn (2857 m n/m) k rozcestí Roti Chumme (2369 m n/m), kde se obě trasy spojují. Po červené značce obcházíme horu Eggishorn (2926 m n/m) po kamenité pěšině okolo jezírka Märjelensee k boudě Märjela Gletscherstube (2363 m n/m). Zastavujeme se na chatě na jedno točené švýcarské pivo za 6,- CHF (139,- Kč) a kávu. Posilněni vyrážíme v 11:50 okolo vodní nádrže Märjelen Stausee mechovo - kamenitým svahem hory Eggishorn. Je slunečno, kocháme se rozhledy po okolních ledovcích a horách. Míjíme stanici lanovky Talegga a stoupáme klikatící pěšinou kamenitým svahem k další horské chatě - Horli-Hitta (2868 m n/m) u stanice lanovky Eggishorn (2869 m n/m). Probíhají tu stavební práce a výstavba naučných tabulí pro zimní sezónu. I průhledítko na symbol Švýcarska – Matterhorn (4478 m n/m). Zde zjišťujeme (Honza si všiml), že hřebenovka přes vrchol Bettmerhorn (2857 m n/m), kterou jsme se chtěli vrátit k lanovce Bettmerhorn, je schůdná jen s lanem a „cingrlátky“ u pasu. Takže změna. Jana s Honzou přemluvili lanovkářku, sjedeme s ní do Fiescheralpu a zde v pokladně zaplatíme rozdíl v ceně této lanovky oproti lanovce z Bettmerhornu. Naposledy se pokocháme pohledem na největší ledovec Evropy se sedlem Jungfraujoch na jeho počátku, kde jsme byli včera. Ve 14:55 sjíždíme lanovkou do Fiescheralpu, doplácíme rozdíl (à 3,- CHF – vstřícnost zdejších lanovkářů nás dostala) a pěšky vyrážíme po zdejší cyklostezce, zařízlé do jihovýchodního svahu hory Bettmerhorn k městečku Bettmeralp. Cestou „poobědváme“ s výhledem na Matterhorn. V 16:45 nasedáme na poslední lanovku v Bettmeralpu, která nás sveze až k parkovišti v Bettenu. Celkem jsme ušli 14 km, s převýšením +923 m a snížením -1013 m, lanovky nám ušetřily převýšení +1986 m a snížení -1704 m. Po „přezbrojení“ z vysokohorského do letního, zaplacení parkovného na celý den 8,- CHF (186,- Kč), vyjíždíme z Bettenu přes Brig na dálnici A9 na Visp, Sion, Martigny a Montreux na břehu Ženevského jezera. Cestou jsme natankovali naftu. Za Montreux zastavujeme na malém dálničním odpočívadle Chernex okolo 20:30 už za šera.

Dnes jsme ujeli 134 km.

6.den – čtvrtek 18.10.2018

Krásně jsme se vyspali, tentokrát až na Honzu, který ze včerejšího sluníčka chytil trochu úpal a v noci se byl několikrát projít „na vzduch“. Budíček v 7:00, konečně jsem si odskočil na „Velkou“ a po snídani vyjíždíme z parkoviště u Montreux na Saint-Légier-La Chiésaz a dál po dálnici A12 na Bulle, kde sjíždíme na místní komunikaci do Gruyères. Parkujeme pod městečkem a pěšky se vydáváme k městským hradbám městečka, ležícího na vrcholku kopce s výhledy na malebnou krajinu. Městečko působí po ránu ospale, zvenku zkoukneme ještě zavřený bar výzdobou inspirovaný filmem Vetřelec a procházku zakončíme u místního zámku Chateau

St. Germain. Z Gruyères přejedeme do sousedního Pringy navštívit sýrárnu La Maison du Gruyère. Zde mají pro návštěvníky připravenou zajímavou expozici. Při koupi vstupného (9,- CHF) jsme dostali každý audio-průvodce, který v češtině (!) vysvětlil při 16ti zastávkách vše o výrobě slavného sýra, od dojení mléka, přes zpracování sýrové hmoty až po jeho zrání. Úvod mluveného průvodce mě pobavil, ženský hlas: „Dovolte, abych se představila – jsem kráva!“ :-)

K lístku jsme dostali také vzorek tří sýrů s různou délkou zrání (6 – 8 – 12 měsíců), který jsem zapomněl na proskleném parapetu ochozu výrobny, ale naštěstí si na to brzo vzpomněl a vrátil se pro něj. Po prohlídce sýrárny jsme přejeli do blízké vesnice Broc na další exkurzi, tentokrát čokoládovny Fabrique de chocolat Cailler-Nestlé. Při koupi vstupného (12,- CHF) jsme dostali každý sluchátka s čtečkou, která se přikládala k jednotlivým vysílačkám podél celé expozice. Tentokrát bylo vyprávění v angličtině. Nejprve jsme prošli stylově aranžovanými místnostmi (např. podpalubí lodi, plantáž), mapující historii výroby švýcarské čokolády, poté výrobní linku plněných trubiček, které jsme na konci linky dostali k ochutnání a na závěr prohlídky absolutní bomba! Místnost se všemi výrobky zdejší čokoládovny, které jsme mohli do sytosti ochutnávat. Miluju Švýcary! :-) Po prohlídce jsme vyjeli zpět přes Bulle a Saint-Légier-La Chiésaz na dálnici A9 a po ní dál okolo Ženevského jezera na Lausanne, kde jsme odbočili na dálnici A1 směr Ženeva. Náhle Honza odbočuje na parkoviště Crans-près-Céligny u Nyonu a chce vystřídat za volantem. Tak usedám za volant a vyjíždíme směr Ženeva. Zjišťuji, že ideální rychlost pro náš obytňák je 90 km/h, to VW krásně drží na silnici, ale jsme na dálnici, tak jedu 120, a to už auto trochu „skáče a plave“. Zrovna když předjíždím dva kamióny, mi Jana řekne, že mám odbočovat. Ještě že hlídá navigaci, podle které jsem ještě nejel. Stihl jsem to jen taktak. Honza naštěstí vzadu usnul. :-) Před Ženevou jsme odbočili na Meyrin ke středisku CERN (Evropská laboratoř pro fyziku částic). V městském provozu jsem si musel pomáhat podřazováním, obytňák moc nebrzdil. Přejel jsem odbočku na parkoviště u CERNu, tak jsem se otáčel přes vjezd u sousední firmy, což vyhnalo místního vrátného před kukaň, ale pak se uklidnil, když zjistil, že nejedu k němu. Na parkovišti jsme byli se zadním nosičem kol nejdelší vůz, tak snad se nám všichni vyhnou. Zašli jsme do Informací CERNu, kde se dozvídáme, že exkurze do CERNu není tak jednoduchá, musí se zarezervovat dlouho dopředu (min. 3 dny), takže se musíme spokojit s interaktivní expozicí Microcosm. Naštěstí Honza slušně překládá odborný text z angličtiny, takže i já celkem chápu, o čem je CERN. :-) (V roce 1989 Brit Tim Berners-Lee vytvořil pro evropskou organizaci pro jaderný výzkum CERN první návrh informačního systému umožňujícího vzájemně propojit dokumenty umístěné kdekoliv v síti internet. Dva roky na to pak opět Tim Berners-Lee představil svůj HTML editor a zároveň prohlížeč internetových stránek s názvem WorldWideWeb. A když CERN v roce 1993 uvolnil patent na systém sdílení informací pomocí webových stránek provázaných hypertextovými odkazy, cesta internetu do světa byla otevřená.) Před zavíračkou (17:00) stíháme i expozici v Kopuli (Globe) přes ulici. Po návratu k autu si na parkovišti dopřáváme pozdní oběd a pak už zase s Honzou za volantem vyjíždíme přes Ženevu na švýcarsko-francouzskou hranici u městečka Saint-Julien-en-Genevois a dál po dálnici A 41 na Annecy a Aix-les-Bains, kde dokupujeme zásoby potravin a okolo deváté pak zajeli ke kempu du Pêcheur, kde J+H domluvili s postarším majitelem za dvě Eura na každýho použití jejich sprchy. Napochodovali jsme do sprch a zjistili, že teče studená voda! Jana, která byla ve sprše první, naštěstí odtočila studenou, takže mě a Honzovi po chvilce začala už téct regulérní teplá. :-) Vysprchovaní a osvěžení jsme vyjeli už po tmě dál na Chambéry, Grenoble a Varces-Allières-et-Risset, kde jsme sjeli s dálnice a za vesnicí Vif Jana našla slepou cestu s ideálním flekem na nocování, kam jsme dorazili v 22:10. Zvykáme si, že ve Francii budeme platit pokaždé za ujeté vzdálenosti po dálnici na mýtných branách, jó, zlaté Německo.

Dnes jsme ujeli 344 km, z toho já dal 24 km, zbytek 320 km Honza.

7.den – pátek 19.10.2018

Po snídani a sbalení se v 8:30 vyjíždíme po dálnici A 51 na Saint-Paul-lès-Monestier, Sisteron a Manosque, kde sjíždíme z dálnice dál na Grambois, Cucuron a Lourmarin. Z Lourmarinu vjíždíme do soutězky skrz pohoří Luberon (Hlavní část parku Luberon tvoří dvě vápencová pohoří – Petit Luberon a Grand Luberon, jejichž bílé vápencové a opukové srázy jsou obklopeny z jedné strany širokým údolím Vaucluse a z druhé vrcholy Provensálských Alp.) po silnici D 943. Na jednom odpočívadle (prašný šotolinový flek vedle silnice) zastavujeme, sundaváme kola ze zadního nosiče, převlékáme se do cyklistického a poprvé vyrážíme v 13:30 na cyklovýlet. Hned na úvod si dáváme pět kilometrů stoupání po silnici D 943 k odbočce značené cyklostezky Grande Traversée de Vaucluse. Po chvilce značkaře místní cyklotrasy proklínáme, když musíme kola tlačit úzkou pěšinou do kopce přes kameny. Naštěstí to netrvá dlouho. Vyjíždíme z lesa k malebné kamenné vesnici na kopci

Bonnieux, kde se chceme zastavit v místním krámě a koupit si něco k jídlu. Bohužel krám má „polední pauzu“ až do 15.hodiny, tak Honza rozdá energetické tyčinky a pokračujeme dál silnici směrem na Goult. Mám trochu problém s navigací trasy v mém novém mobilu, kterou mi do něj nastavila Jana, nejen že jsem trasu asi 2x nějak nechtěně smazal, ale hlavně jsem pořádně neslyšel pokyny při jízdě, kdy a kam máme odbočit! Nakonec jsme se na Pont Julien trefili. :-) Vracíme se po cyklostezce k silnici na Goult, městečkem Goult projíždíme a sjíždíme k hlavní silnici, kterou přejíždíme na stezku Véloroute du Calavon. Projíždíme přes vinice i levandulová pole. Po stezce se dostáváme do Les Beaumettes, zde odbočujeme přes říčku Le Calavon na Ménerbes. Všechna městečka jsou tady na kopcích i Ménerbes, Zastavujeme u cukrárny s poutačem na zmrzlinu, která by v 26° vedru bodla. Ale ouha, poutač nepatří nikomu, v cukrárně ani nikde vedle nemají zmrzlinu! Vyjíždíme až skoro na vrch městečka, navigace mi říká zatoč doprava, tak ji poslechnu, bohužel jsem měl zatočit až třetí ulici a ne hned tou první. Takže jsme z Ménerbes nesjeli po pohodové silniční cyklostezce, ale dost brutálním HC sjezdem lesní pěšinou. Jak říká jeden můj kamarád: „Zážitek nemusí být pěkný, hlavně musí být intenzivní!" :-) Jo, budu si muset koupit držák na mobil, abych mohl za jízdy i sledovat mapu, podle hlasu je to trochu pakárna. Sjeli jsme přímo k neolitické památce Dolmen de la Pichone, u které jsme si dali sváču a doplnili tekutiny. Slunce se už naklonilo k západu, byl čas vyrazit k naší T4. Cestou zpět jsme vynechali zajížďku do městečka Lacoste, vyčnívajícího nad okolní krajinou, a jeli rovnou na Bonnieux. Kruh se uzavřel. Následoval už jen sjezdík k odpočívadlu k naší T4. Na kolech jsme ujeli 48 km při průměrné rychlosti 15,02 km/h a převýšení 1.278 metrů. Připevnil jsem s Honzou kola na nosič, Jana mezitím nám stihla připravit sváču, převlékli se do „cestovního" a vyjeli soutězkou zpátky na Lourmarin a Pertuis a dál na jih po dálnici A 51 na Aix-en-Provence, kam jsme přijížděli už za tmy. První dva kempy byly zavřené, až třetí nás vzal, těsně před zavíračkou. Zvlášť jízda ke druhému kempu po děravé šotolině byla docela záhul. Honza nechal v recepci kempu Chanteclerc občanku a recepční nám ukázal uličku, do které máme zajet a vybrat si místo na noc. Platit budeme zítra. Jana nám uvařila večeři a my se za to osprchovali, abychom v autě nesmrděli. :-) Dnes jsme ujeli obytňákem 295 km.

8.den – sobota 20.10.2018

Janě s Honzou se nechce vstávat, po půl deváté už je ale „nekompromisně“ budím. Jana si vzpomněla na kempingový skládací stolek se židličkami v kufru za kolama a nějak se k němu vnitřkem auta dostala a vytáhla ho, takže poprvé snídáme civilizovaně u stolu a ne na sedačkách v autě. A když to jsou míchaná vajíčka s cibulkou a párkem, tak už nám fakt nic nechybí ke spokojenosti. Dokonce je pro mě tahle dovolená i poučná, okoukal jsem od Jany krájení cibule „s bubákem“. Konečně konec trápení s dokrajováním konců cibulí! Balíme, za kemp platíme dohromady 27,40 €, najíždíme na dálnici A 8 do Brignoles a dál jedeme přes Rocbaron, Cuers a Pierrefeu-du-Var do Collobrières. Frantíci nemají rádi velké campervany, před vjezdem na parkoviště mají postavené převážně dřevěné brány o výšce 2 metry, takže vyšší auto na parkoviště nezajede. To není náš případ, tím, že máme kola vzadu na nosiči přidělaného na tažné kouli, se v pohodě vejdeme do výšky 2 metrů, takže parkujeme zdarma na centrálním parkovišti, které je dnes zvětšené o okolní louky z důvodu pořádání zdejší kulturní akce. Jdeme do Informační kanceláře, ale ta zrovna před 10 minutami zavřela a otevře až ve 14:00, za hodinu a 20 minut. Dáváme si tedy zmrzku (2 kopečky za 4,-

€, ale jeden kopeček vydá skoro za tři). Před krámky jsou vystaveny pláty kůry korkovníků, které tu rostou všude po okolí a jejich kmeny jsou do výška cca 2 metrů „sloupnuté“. Vyjíždíme na kolech k 11,5 km vzdálenému klášteru Chartreuse de la Verne. Cesta vede úzkou silničkou lesem dvěma táhlými výjezdy do kopce a jedním kratším sjezdem. Nazpátek se nám pojede líp. :-) U kláštera zamykáme kola a jdeme na prohlídku

(vstupné à 6,- € + 1,- € za tištěného průvodce v angličtině = 504,- Kč). Honza nám z průvodce překládá v jednotlivých místnostech a částech kláštera. Klášter je obrovský a prohlídka nám zabere skoro dvě hodiny. (V klášteře žilo asi 12 mnichů / jeptišek a personál (20 – 30 osob), které se o ně starali. Byla zde pekárna i lisovna olivového oleje.{1.lisování – panenský olej, 2.lisování+přidání vody – podřadnější olej, 3. lisování – olej do lamp na svícení} Mniši / jeptišky žili na samotkách, kde měli 4 pokoje a zahradu. Ven vycházeli jen 2x denně.) Po prohlídce se vracíme stejnou silničkou, jízda nám ubíhá podstatně rychleji. Jen v jedné zatáčce se míjím s protijedoucím teréňákem o fous. Na kolech jsme ujeli 23 km při průměrné rychlosti 15,28 km/h a převýšení 1.259 metrů. Na parkovišti jsme definitivně přesunuli pohorky do kufru za kola, naložili kola, lehce pojedli a vyjeli zpět na Pierrefeu-du-Var a Cuers. Zde jsme odbočili na jih a po dálnici A 57 mířili na Toulon, který jsme částečně podjeli tunelem, La Ciotat, a Aubagne, kde jsme sjeli z dálnice k nákupáku Lidl a místní pekárně. Potetovaná černoška v pekárně už chtěla zavírat, ale ještě nás nechala nakoupit bagety a ovocný koláče. Vrátili jsme se na dálnici na Roquevaire. Na křížení dálnic A 52 a A 520 jsme netrefili správný nájezd, tak jsme si udělali romantickou projížďku přes město Auriol a soutěskou podél říčky L´Huveaune, abychom se dostali zpět na dálnici A 52 směr Aix-en-Provence. Za Aix-en-Provence jsme už za tmy sjeli na malé odpočívadlo u vesnice Ventabren. Část odpočívadla pro kempry a karavany byla uzavřena, tak jsme zastavili na hlavním odpočívadle. Po studené večeři, pivku, kafi a dopsání deníku (já) a četbě (Honza a Jana) jdeme na kutě.

Dnes jsme ujeli obytňákem 250 km.

9.den – neděle 21.10.2018

To byla noc! Vedle nás zaparkovaný kamión měl po celou dobu zapnutý chladící agregát, takže jsme se moc nevyspali. Po vydatné snídani (malinový koláč s mlékem) vyjíždíme po dálnici A 8 a A 7 přes Avignon na Aramon, který Jana vybrala za dnešní základnu. Převlékáme se do cyklistického, sundaváme kola a po cyklostezce vyjíždíme přes Théziers, Montfrin a Remoulins na Pont du Gard. Před římským akvaduktem jsme sjeli na loučku s balvany k říčce Le Gardon na sváču a poté přejeli po spodním mostě akvaduktu za říčku. Kola jsme přivázali k plotu a pěšky vyšli na SZ stranu akvaduktu. Po návratu ke kolům jsme jeli se mrknout do turistického centra a muzea, kde jsme zakoupili pohledy. Vyšlápli jsme si i na JV stranu akvaduktu a prošli se vykutanou štolou skrz skálu, o které jsem

si myslel, že je to pokračování trasy akvaduktu, ale nebylo. Štola byla vyrubaná totiž až v 19.století.

Stejnou trasou jsme se vrátili k autu, u obytňáku dali rychlý studený oběd a vyjeli na opačnou stranu po cyklostezce do Avignonu. Blízko dvou vysokých železničních mostů přes řeku Rhôna Jana píchla, nenašli jsme v plášti nic, co by bylo příčinou proražení duše, takže i náhradní duše po chvilce uchází... Honza se vrací k autu s tím, že pro Janu dojede, mezitím Jana zalepením zprovozňuje první duši, takže mám dojet Honzu, ať se vrátí a pokračujeme dál na Avignon. Netušil jsem, co to obnáší, když mám vydat chvilkový špičkový výkon v stíhací jízdě, která se trochu protáhla díky tomu, že Honza měl v uších sluchátka a na můj křik nereagoval a já ho musel dojet! Takže jsme se všichni tři šťastně setkali a mohli vyjet k plánovanému cíli. Jenže cestou jsem pro změnu já zjistil, že mi uchází zadní duše! Na pár dofouknutí jsem dojel do Avignonu, ale dál už to nešlo. Ostatní jeli na Avignonský most, já na navigaci vyměňoval zadní duši. Prohlídl jsem plášť, nic jsem nanahmatal, tak jsem nasadil novou duši a nafoukl kolo akorát když se Honza s Janou vrátili od mostu. Společně jsme vyjeli k papežskému paláci za hradbami města. V paláci jsem už byl v r. 1996 cestou z Maroka. Městem jsme projeli za Janou, o které jsme si mysleli, že ví kudy jede. Podle těch jednosměrek, co jsme projeli v protisměru, asi ne. :-) Ještě že místní řidiči jsou k cyklistům hodně tolerantní, to se v Čechách bohužel nestává. Návrat k autu byl už po známé cyklotrase, v jednom úseku jsem už po ní jel po čtvrté, a to jsem ve Francii poprvé se SUPíkem! Na kolech jsme dnes ujeli 79 km při průměrné rychlosti 14,71 km/h a převýšení 939 metrů, z toho cesta k Pont du Gard byla 44 km a převýšení 513 metrů. Na parkoviště jsme dorazili okolo 19.hodiny, naložili jsme kola, sebe a vyjeli podél Rhôny na Beaucaire a Arles. Cestou jsme chtěli ještě nakoupit, ale všude měli ve 20:00 už zavřeno, jen jsme stihli natankovat plnou.

Zakempovali jsme na odpočívadle u silničky za Arles. Jana nám ukuchtila těstoviny s omáčkou a párkem, ty jsme zapili pivkem a spokojeně šli spát.

Dnes jsme ujeli obytňákem 150 km.

10.den – pondělí 22.10.2018

Po snídani jsme vyjeli na Aigues-Mortes, kde jsme v Lidlu nakoupili potraviny a pochutiny, a Le Grau-du-Roi. Zde se nám podařilo zaparkovat na neplaceném stání. Našli jsme veřejné WC, kde byl limit na použití 15 minut a pak 70.vteřinová technologicko-čistící pauza, jak Honza vyčetl z návodu. Poté jsme se vydali najít Informace, napodruhé jsme je našli v obrovské vile na pobřeží, kolem které bylo oplocené staveniště, takže jsme chvíli tápali, než našli správnou cestu dovnitř. Vrátili jsme se k autu, sundali kola a Honza mě upozornil, že mi zřejmě uchází přední kolo! A to nebylo vše! Zjistil jsem, že jsem včera zapomněl na parkovišti tacháč na kolo! Ach jo. Po výměně přední duše (trn nalezen, ale bohužel mi to nebylo moc platný, jak se později ukáže...) jsme vyjeli po

cyklostezce podél plavebního kanálu (Canal du Rhône à Sète) do Salin d'Aigues-Mortes na solná pole. Pokladna je zavřená, lístky na exkurzi kupujeme ve vedlejším bufetu (celkem 30,6 € = 810,- Kč). Do začátku prohlídky ve 14:00 máme ještě hodinu a půl, jedeme tedy na prohlídku městečka schovaného za středověkými hradbami – Aigues-Mortes. V opevněném městečku zjišťuji, že mám přední kolo zase měkké! Vracíme se zpět k bufetu, já dohušťováním předního kola. Na lavičkách u bufetu vyměňuji přední duši. Nacházím druhý trn! Aby mému trápení nebylo konce, první náhradní duše (funglovka) má už v sobě prasklinu a nejde nafouknout, tak znova vyměnit duši, druhá duše už drží. Mezitím Jana s Honzou si nachystali sváču – bagetu se šunkou a sýrem. Když jsem konečně vyměnil duši, Jana mi říká: „Přestaň se tvářit jak vrah!“ Aby ne, když jsem vyměnil všechny rezervní duše, co jsem měl! Sváča mi trochu zlepší náladu, i když ji musím fofrem sníst, exkurzní vláček už čeká. Zamykáme kola ke sloupku u parkoviště. Ukazujeme lístky průvodci a zabíráme poslední řadu v posledním, třetím vagonku, zapojeným za kolovým traktůrkem. Vláček vyjíždí mezi odsolovací políčka, některá zaplněná mořskou vodou a plameňáky, některá vyschlá. Průvodce žvatlá francouzky, takže mu ani za mák nerozumíme.

Až když zastavujeme a máme možnost vystoupat na solný kopec a rozhlédnout se po soliskách, nacházíme infotabuli, kde je i anglický text. Na závěr prohlídky přijíždíme k muzeu zdejší výroby soli, kde mají nástěnky francouzsko-anglicky. Aspoň že tak. Po návratu k pokladně jsme zjistili, že měli audioprůvodce, o kterém nám neřekli! :-( Náladu jsem si spravil odlovenou první francouzskou keškou. :-) Abychom se nemuseli vracet do Aigues-Mortes, kde byl most přes kanál, vyjeli jsme do Le Grau-du-Roi po silnici. Moc dobrý nápad to nebyl, provoz aut byl dost silný. Na kolech jsme dnes ujeli 20 km při průměrné rychlosti 11,76 km/h a převýšení jen 126 metrů (dle navigace v mobilu). Naložili jsme kola a vyjeli k blízkému kempu u přístavu Lvího zálivu (Golfe du Lion) Středozemního moře, kde jsme se chtěli jen osprchovat. V kempu chtěli 22 €, že nás musí zaevidovat, i když se chceme jen osprchovat. Tak jsme vyjeli na La Grande-Motte, Montpellier a dál po dálnici A 9 na Béziers a Narbonne, kde jsme odbočili na dálnici A 61 na Carcassonne. Už z dálky byla vidět dominanta Carcassonne, středověké hradby opevněného města. První vybraný kemp byl už mimo provoz, ale byl natolik seriózní, že napsal na vrata adresu kempu, který je ještě v provozu. Tak jsme přejeli do vesničky Villemoustaussou s kempem Das Pinhiers. Pohodová paní nám vše vysvětlila, zaplatili jsme 21,45 € za kemp a 6,- € za pračku s prací kapslí. Jana se navečer v autokuchyňce „vyřádila“, měli jsme dvě večeře!

Dnes jsme ujeli obytňákem 232 km.

11.den – úterý 23.10.2018

Po ránu nic nenasvědčovalo, že dnešek je pro mě kritický den. Sundali jsme s Honzou kola, abychom mohli otevřít zadní dveře a doplnit nádrž na pitnou vodu. V kempu byla i dostatečně dlouhá hadice, takže plnění byla hračka. Po naplnění nádrže s pitnou vodou jsme přidělali kola a a pak se vrhli na snídani, kterou mezitím nachystala Jana – čaj oslazený kompotem (super, kdysi jsem to takhle pil na Kavkaze) s obloženou bagetou. S chutí jsem se zakousl do bagety a … rup! Přední zub! Jednička vpravo! Naštěstí se to obešlo bez bolesti, jen už jsem se nemohl smát na celou hubu! :-) No a aby to nebylo vše, při mytí hrnce po čaji mi ruplo ucho a šroubek, který ucho držel k boku hrnce, odlétl neznámo kam, protože jsme ho už nenašli. Ach jo, jsem zvědavej, jaká pohroma mě postihne do třetice. Po naložení a rozvěšení ještě vlhkého oblečení vyjíždíme na Carcassonne. Před městem zastavujeme v Carrefouru, abychom doplnili potraviny a pití, líh do vařiče v obytňáku a tři exotické druhy ovoce na ochutnávku a dotankováváme plnou. Ve městě nalézáme podzemní garáže Gambetta, které mají opět limit na výšku max. 2 metry, takže můžeme. Daří se nám i najít poštovní schránku, do které vhazujeme pohledy do části Étranger, tak snad dojdou. Pěšky jdeme přes Pont Vieux Bridge nad řekou L´Aude do pevnostního městečka Carcassonne.

Vstupujeme hlavní branou Porte Narbonnaise a k

lístku dostáváme audio-průvodce v angličtině (à 9 + 3 € = 318,- Kč). Celá prohlídka má 26.zastavení a během ní jsme obešli celé opevněné městečko po hradbách. Carcassonne byla naše nejvzdálenější zastávka našeho cestování, nyní už se jen vracíme směrem domů. Po prohlídce vyjíždíme přes Trèbes, Barbaira, Douzens a Fontcouverte na dálnici A 61 do Narbonne a dál po A 9 na Montpellier, Nîmes a Orange, kde se napojujeme na dálnici A 7 na Valence a Roussillon. Za Roussillonem zastavujeme v 21:00 na odpočívadle Auberives-sur-Varèze, kde jsme zakempili. Večer jsme si zpestřili poznáním a ochutnávkou exotického ovoce – grenadille (marakuja), nashi a mangostan. Mangostan jsme neochutnali, museli jsme ho celý vyhodit, protože byl shnilý.

Dnes jsme ujeli 416 km.

12.den – středa 24.10.2018 
 

Po snídani, já i po zalepení aspoň jedné píchlé duše a zjištění, že líh (nebo co to bylo), co jsme koupili do vařiče, je hustý a tudíž nepoužitelný, jsme vyjeli po dálnici A 7 na Lyon. Padá návrh místo cyklovýletu pěší prohlídka Lyonu. Nikdo není proti, takže jedeme hledat parkoviště někde v centru Lyonu. Většinou nás zastavuje u vjezdů na parkoviště brána do výšky 1,8 m. Tam se nevejdeme. Naštěstí nacházíme jedno kryté parkoviště s volným místem, kde v přízemí můžou auta do výšky 2.metrů, dál do podzemí už zase mohou jen auta do výšky 1,8 metru. Jen nosič s koly trčí trochu do průjezdního koridoru. Snad se všichni vyhnou. Jdeme pěšky přes jedno z největších náměstí v Evropě Place Bellecour do Infornačního střediska, kde vyfasujeme mapku města. Jana v Lyonu nedávno byla, tak nás zavedla na vrch Fourvière s pozůstatky římského amfiteátru, prohlédli jsme si Notre-

Damede la Fourvière s obrovskou kryptou a sešli do nejstarší čtvrtě Lyonu se svými “traboules”, (Traboules jsou pasáže spojující paralelní ulice skrz labyrint barevných nádvoří často s klenutými stropy a spirálovitými schodišti. Původní účel traboules není známý, spousta pozdějších pasáží byla zkonstruována kvůli bezpečné přepravě hedvábí z tkalcovského stavu až do skladišť. Během druhé světové války sloužily jako tok informací a únikové cesty pro ilegální odboj.) některé jsme si prošli, přišlo mi že procházíme skrz vnitrodvorky. Vrátili jsme se k autu do garáže a za parkování zaplatili 6,4 €. Při výjezdu ze stání Honza lehce ťuknul zadkem do sloupu, naštěstí to chytil jen kryt světla na nosiči kol a ne SUPík, který byl připevněný jako poslední. :-) Světlo bylo OK, takže pohoda. Při výjezdu z centra Lyonu jsme přehlédli sjezd na dálnici tím, že jsme sledovali, jak jedna silnice vede skrz obytnou budovu, což mělo za následek, že jsme natankovali na okraji Lyonu nejlevnější naftu. Na dálnici jsme se napojili za Lyonem v Massieux a dál pokračovali po A 6 na Mâcon a Beaune. Zastavili jsme na odpočívadle Aire de Villy le Moutier na pozdní oběd a já zkusmo pustil navigaci, zda tu není keš. Byla, asi 85 metrů od stolku na kterém jsme jedli. Tak jsem si ji v 16:21 odlovil. :-) Po jídle jsme pokračovali po A 36 okolo Besançonu na Mulhouse, dál po dálnici A 35 na Colmar a Guémar a za šera v 19:30 jsme zastavili u motorestu Aire du Haut-Kœnigsbourg na parkovišti pro campervany. V místním obchůdku se slovníkem v mobilu se snažím zjistit, zda mají technický líh. Nemají nebo mi nerozumí. V motorestu jsou sprchy a WC zdarma, takže pohoda. Po večeři, kterou teď Jana uvařila na Honzově plynovém vařiči, si oba udělali čtenářský koutek, já opět zkusmo kouknout do navigace, jestli tu není keš a je! Vyzbrojil jsem se čelovkou a vyrazil na druhý konec parkoviště. Keš jsem si odlovil v 20:29 až po obejití několika geoobjektů, klasicky byla v tom posledním. V dálce na kopci svítil Château du Haut-Kœnigsbourg.

Dnes jsme ujeli 510 km.

13.den – čtvrtek 25.10.2018

Po ránu, kdy už je docela kosa, nám Jana navrhuje místo dnešního cyklovýletu pěší prohlídku Kœnigsbourgu. Nikdo si to nechce rozházet u naší skvělé kuchařky, tak souhlasíme. :-) Jana naviguje Honzu nejprve do opevněného městečka Bergheim, které je s hrázděnými domky malebné a po ránu ještě opuštěné. Poté stoupáme přes vesničky Rorschwihr a Saint-Hippolyte do zalesněného kopce s hradem Kœnigsbourg. VW T4 necháváme na jediném možném parkovišti pro obytňáky (ještě je místo) a po silničce, lemované místy pro parkování osobních aut kráčíme k hradu. Na to, že je všední den, je před pokladnou docela dlouhá

 

fronta. Vstup 9,- éček (238,- Kč) a tištěný průvodce v češtině. Hrad je členitý s bohatým vnitřním vybavením a s výhledy z hradeb do okolí. Prohlídka nám zabírá přes dvě hodiny. U výstupu se odděluji a jdu si odlovit keš, která je na severní straně hradu. Na místě zjišťuji, že se budu muset v sandálech štrachat do prudkého hliněného svahu pokrytého vrstvou listí. Je to docela záhul, ale co bych pro keš neudělal. :-) Po dvanácté se vracíme k autu a dáváme rychlý oběd, po kterém vyjíždíme přes Kintzheim na dálnici A 35 na Štrasburk. Zde přejíždíme most před Rýn, tvořící francouzsko-německou hranici do města Kehl. Už po německé dálnici A 5 „fičíme“ na Karlsruhe, kde u prvního McDonald's Jana přes internet kupuje tři lístky do zítřejšího Legolandu (118 € = 3.127,- Kč) a skenuje si lístky do mobilu. Docela zírám, nepolíben moderní komunikační technologií... :-) U pumpy Esso naproti si kupujeme za 3 € sprchu, dostáváme každý klíč od jedné sprchy, ručník a šampon. Po vysprchování už přichází uklízečka, aby sprchu uklidila pro dalšího. To je servis! Osvěženi sprchou i zmrzlinou pokračujeme dál po dálnici A 8 na Stuttgart, kde se zastavujeme v Kauflandu na nákup potravin, kávy a piv a Jana si vyběhla „zašopovat“, aby nevyšla z cviku. :-) Dál jedeme po A 8 až na parkoviště Rasthof Gruibingen, kde dnes končíme. V rámci spotřebování zásob Jana ukuchtila hromadu těstovin s párky a dvěma přílohami - sýrovou a kečupovou. Super, akorát že nádobí jsem myl já... :-)

Dnes jsme ujeli 300 km.

14.den – pátek 26.10.2018

Po ránu mě postihla do třetice pohroma. Šlápl jsem na parkovišti do psího hovna! Tak snad už je to všechno! Po snídani vyjíždíme po dálnici A 8 do Legolandu u městečka Günzburg. (Německý Legoland byl otevřen v r. 2002 a zabírá plochu 130 000 m².) Otevíračka v 10:00, Jana naskenovala naše lístky mobilem a jsme uvnitř. Všude davy lidí a dětí, na jednotlivé atrakce čekáme okolo 10 – 15 minut. V létě to musí být pakárna. Snažíme se navštívit skoro všechny atrakce (4 horské dráhy {jedna skrz strašidelný zámek}, odstředivý kolotoč, sjezd pramice do vodní lázně, létající netopýři s řiditelnými křídly, střílečky) včetně podvodního světa, ukázky výroby Lega a miniatury různých světových staveb i přístavů. V poledne si dáváme kuře curry za 8,- éček, abychom nepadli hlady. Za 3 € zkoušíme štěstí házením skákajících míčků do kbelíku, samozřejmě že to vypadalo snadně, ale nikomu se to nepovedlo. :-) Nejvíc se mi líbila horská dráha, kdy jsme dostali 3D brýle, v kterých během jízdy běžel Lego-závod po vzoru Hvězdných válek, takže člověk měl místy pocit, že jede i pozadu. Původně jsem si říkal, proboha, co tu budeme dělat celý den, ale nakonec den uplynul aniž bych se nudil. V 16:00 vyjíždíme po A 8 na Mnichov, který objíždíme severně po A 99 a dál po A 92 jedeme na Freising, Deggendorf a Altenufer. V Altenuferu sjíždíme k sámošce Penny pro chleba, akorát v 19:50, těsně před zavíračkou. Ochranka má problém s Rumunem, který se po zavíračce dožaduje ještě koupě piva. Původně jsme chtěli zakempit na jednom ze zdejších parkovišť, ale byla plná kamiónů, tak jsme vyjeli po B 533 na Auerbach, Rohrstetten a zakempili jsme na odpočívadle Sondorf. K večeři dojídáme párky.

Dnes jsme ujeli 331 km.

15.den – sobota 27.10.2018

Poprvé vstáváme do deště, po snídani bez čaje vyjíždíme v 7:30 po B 533 na Schönberg, Grafenau, Freyung a

dál po B 12 na Philippsreut a Kunžvartské sedlo, kde přejíždíme poslední státní hranici našeho cestování, německo-českou. V Čechách to Honza bere ze Strážného na Volary, Prachatice (tankujeme naftu), Netolice, Češnovice a České Budějovice. V Budějkách zastavujeme u čerpací stanice ve chvíli, kdy neprší a vybalujeme všechny věci z auta, třídíme je a každý si rozebírá to své, abychom mohli auto poklidit, vyluxovat a umýt ledničku. Po úklidu obytňáku pokračujeme už zase v dešti na Lišov, Třeboň, Jindřichův Hradec, Kunžak (doplňujeme plnou nádrž) a Strmilov do cíle našeho putování – Jilem, kam dorazíme okolo 13.hodiny.

Dnes jsme ujeli VW T4 213 km.

Auto předáváme majiteli půjčovny, který při našem odjezdu nebyl přítomen a ukazujeme mu rozbité světlo na nosiči a hrnec bez ucha. Projde si celé auto a říká, že se zdá vše OK a zálohu 20.000,- zašle v průběhu týdne zpět Janě na účet, pokud ještě nenajde nějakou závadu. Nenašel! :-)

Přehazujeme věci a kola do našich dvou Fabií a vyjíždíme ku Praze se zastávkou na zakončovací dovolenkový oběd v penzionu Samorost v Jarošově nad Nežárkou. Mimochodem, mají tu výbornou rybí polévku.

Najeli jsme odhadem (dle mapy.cz) celkem 4.349 km, z toho:

CS . . . 155 + 159 km

D . . .  573 + 600 km

A . . . . . . . . 15 km 

CH. . . . . . . 579 km

F. . . . . . .  2268 km

 

Průměrná spotřeba obytňáku Volkswagen T4 California byla okolo 10,4 litrů nafty na 100 km.
PS: Velké díky Janě za organizaci a že jsme netrpěli hladem, Honzovi, že to naše cestování celé bezpečně odřídil. 
PPS: Cesta mi nostalgicky připomněla můj první výjezd do "západní Evropy" po pádu komunismu v r.1990.

Fotogalerie