CMP: 1988

Tentokrát jsme se dohodli na výpravu do Rumunska jen tři - já, Oťan S. a Standa K. Jóna a Bill jeli za lepším, s Caramellou do NSR („zlého“ Německa). Sháněl jsem jako pražskej lístky

na cestu a potraviny. Těsně před odjezdem se k nám přidali Pavel I. se svými kámoši Pepou a Vlastou.

Oťan dorazil ke mně v pátek, večer jsme zašli do kina na „Jméno růže“ a já pak balil věci do půl jedné. Nejprve jsem se podivoval nad Oťanovou 23 kg těžkou krosnou s tím, že ta moje bude určitě lehčí. Nakonec měla 25 kg!

1.den – sobota 6.8.1988

V 8:00 jsme vyrazili klasicky Balt – Orientem. Pavel s kámoši měli problém s místenkami, na kterých jim seděli Němci. Průvodčí je vyhodil. Ty Němce. V Břeclavi přistoupil Standa. V Budapešti jsem s Oťanem využili půl hodinou zastávku na provětrání po okolních krámech. V 18:00 jsme vyjeli na Oradeu. Kolem jedenácté proběhla maďarská kontrola v pohodě a vlak vjel na rumunské území. Hodinky jsme posunuli o hodinu dopředu. Rumunští celníci lehce čpěli chlastem, každý u nich byl „bandit“ a somrovali cigarety. Nelíbilo se jim Oťanovo příjmení, ale prošel kontrolou. Pavel přišel s návrhem vystoupit v Razboieni a jet do Harghity od západu. Moc se nám nechtělo, ale nakonec jsme se nechali ukecat. Pak dal každý šlofíka.

2.den – neděle 7.8.1988

Pavel vtrhl k nám do kupé, jestli budeme vystupovat v Razboieni. Že jo a kde jsme. Vlak se akorát rozjel a minul nápis Razboieni. Takže jsme zase zalehli. V 8:00 přišel opět Pavel, že můžeme vystoupit ve Vinatori a jít Harghitu od JZ. Vystoupili jsme, ale žádný spoj nejel do Odorheiu Secuiesc, ani autobus. Takže dalším rychlíkem jsme dojeli do Brašova v 11:40. Pavel zakoupil lístky do Miercurea Ciuc, kam jsme v 12:30 místním osobákem vyjeli. Samozřejmě, že jsme stáli, ale po hodině jízdy jsme si i sedli. Po čtvrté jsme dojeli do Miercurea Ciuc, zde zakoupili jízdenky do Mădărașu a v 16:47 vyjeli stejným vlakem dál. Do Mădărașu jsme dojeli v 17:20, když jsme měli vystupovací poplach už o stanici dřív. Upravili jsme krosny, pozorovali čápy na komíně, srovnali mapu na sever a vyrazili přes vesnici po polní cestě. Minuli jsme tabuli s upozorněním výskytu „ursusů“. Dobrý začátek! Chvilku jsme se dohadovali, kterým směrem vyrazit a pak vyšli širokou pastvinou směrem k horám. Prošli jsme opuštěným chlévem, bažinou (jedině Oťan a já jsme byli suchý – já pomocí pohorek, Oťan svým instinktem). Vzhledem k pozdnímu odpoledni (cca 19:30) jsme vyhlíželi flek na spaní. Z několika alternativ jsme nakonec zakotvili u dunícího potoka kryti ze tří stran lesem. S Oťanem jsem zašel pro pitnou vodu do všech lahví k místním rumunským Maďarům, na jejichž pozemku byl pramen. K večeři jsme dali vepřový guláš s chlebem. Maďaři se na nás přišli podívat, pobesedovat a ukázat nám cestu na hlavní vrchol. Pavel dal dětem za to žvýkačky. Maďaři se pak ještě vrátili a dali nám jablka a Pavlovi minerálku. Pavel to pak s Maďary zapil borovičkou. Na noc jsme zalehli do stanů, Standa pod široký smrk hned vedle potoka.

3.den – pondělí 8.8.1988

Vstávali jsme svěží v 10 hodin. Posnídali jsme, sbalili se, přebrodili naboso potok a pak se vydali po prašné cestě vzhůru do hor. Běda, když kolem projelo nákladní auto! U jezírka v lese jsme natankovali „ápu minerálu“ a pokračovali cestou dál. Pavel se svými kámoši chtěli po prašné cestě dojít až na vrchol pohoří, což se nám nelíbilo (zvlášť Oťanovi). Po hádce, kudy jít, jsme přeskákali potok a vydali se vzhůru do kopce po kamenité pěšině. Pepa s Vlastou se začali opožďovat a často se na ně čekalo. Dorazili jsme na stráň zarostlou malinami, což byl povel k nekontrolovatelnému žraní. Po víc jak půlhodině jsme se vydali dál. Pěšina (už bez kamenů) stoupala neustále vzhůru, takže za chvíli byla vyhlášena další delší zastávka, maskována sběrem hub. Houby (převážně hřiby) rostly všude, i na pěšině. Po nasbírání celé tašky hub jsme se dali na pochod dál. Cesta po chvíli zmizela do ztracena, tak jsme si udali směr na hlavní hřeben. Cestou necestou. Oťan se dral statečně vpředu, ostatní jsme jej následovali. Les začal řídnout a nastupovala kosodřevina. Na loučce porostlé vysokou trávou Pepa padl na zem a začal fňukat, že bychom to měli už zapíchnout na noc. Ostatní jsme se přidali. Vydal jsem se s Oťanem na prohlídku okolí a asi po 50 metrech jsme našli volný flek v kosodřevině pro tři stany. Zavolali jsme ostatní, Standa si našel flek pod smrčky, které rostly do oválu a perfektně ho kryly. Standa udělal v kleči bezpečný ohniště, očistili jsme houby a udělali smaženici. Nejdřív určití jedinci nad smaženicí ohrnovali nos (Oťan, Vlasta), ale pak jsme se na ni vrhli všichni. Byla skvělá. Padali fórky o následcích hub na naši stolici a požárech v klečích. Zapili jsme to Standa´s pálenkou a Pavlovci borovičkou. Uhasili jsme oheň a šli spát. Klesala mlha a začalo být venku vlhko. Tábor byl ve výšce kolem 1500 m n/m.

4.den – úterý 9.8.1988

Vstali jsme v 11:00 a všude bylo mokro. Sbalili jsme se, najedli se a pak klečí vyrazili na 1542 m vysoký kopec, na jehož plochém vršku byly tři kříže a nápisy sestavené z kamenů. V rumunštině. Takže jsme se nechytali. Vylezli jsme na skalní srázek a dohadovali se o další cestě. Oťan nesouhlasil s naší cestou, protože si myslel, že chceme jít jinudy než jsme vysvětlovali. Nakonec jsem se s ním dohodl, protože náš i jeho plán cesty byl totožný. Dalekohledem jsme spatřili nějaké krosnaře na louce pod námi a cestou k ní jsme potkali „turisty nelehko“. Rodinka s dětmi a chlebníkama. Na konci louky byl zase oddych. Rozešli jsme se na několik stran najít pitnou vodu. Našel ji Standa. Velký proud vody vtékal do železných koryt postavených pod sebou. Navrhl jsem, že bychom tu dali oběd a pak už jen šli až do večera. Takže jsme to zapíchli. Naobědvali jsme se a dali očistu. Pepa prohlásil,že je tu veget a že je na dovolený a nemíní se honit po horách. Nikdo ho nevnímal kromě Vlasty, který mu přikyvoval. Ovzduší začalo houstnout. Pavlovci chtěli jít po úbočí zarostlýho kopce na další vrch. Oťan to vzal přímo na kopec. Cesta byla jakžtakž schůdná, vytyčená dřevěnými kříži z větví a provázků. Na vršku kopce byl smíšený porost smrků a kleče. Holeně dostávají nespočet šrámů, protože jdeme jen v trenkách. Z vršku je hezký pohled na skalnaté vrchy Harghity. Na další vrch ve směru na nejvyšší horu vedou dvě cesty. První příkrá dolů do sedla a pozvolna nahoru hustým lesem, druhá se vrací mírně po hřebeni dolů až na vrch, taktéž zarostlá smrkama. Oťan se vrhl z prudkého srázu dolů. Ostatní že půjdou po hřebeni. Nechtěl jsem Oťana nechat jít samotného (taky kvůli tomu, že on nesl stan a tyčky a já tropiko a kolíky) a tak jsem se spustil ze srázu za ním. S více jak 20 kg krosnou to byla fuška. Oťana jsem dohnal a dál jsme šli sami. Prodírali jsme se lesem, který nás důkladně poškrábal a mě lehce rozedral karimatku. Narazili jsme pak naštěstí na lesní cestu a po ní vyšli až na vrch. Nikde nikdo. Vál studený vítr, tak jsme pokračovali na další nižší vrch, poslední před Vf. Harghitou, nejvyšší horou pohoří Harghita. Oťan se chtěl vzdálit klukům. Já byl celkem taky pro, ale vadilo mi, že s námi není Standa. Vylezli jsme na poslední vrch před Vf. Harghitou. Oťan chtěl jít dál přímo dolů a pak do dlouhého strmého svahu Vf. Harghity, já po úbočí vrchu přes malý hřeben na Vf. Harghitu. Oťan se kupodivu ke mně připojil. Odhadli jsme výstup na Vf. Harghitu na dvě hodiny, takže v 18:00 by jsme mohli být na nejvyšším vrchu pohoří Harghita. Otočili jsme se a na vyšším vrchu, kde jsme byli před 20 minutami, stáli Pavlovci a Standa. Naznačil jsem jim rukou, kudy jdeme na Vf. Harghitu a pokračovali v cestě. Zaslechl jsem za sebou v lese šramot a trochu mě to vyděsilo, že by medvěd? Dohnal nás samotný Standa. Výstup na Vf. Harghitu, vysokou 1800 m n/m, byl rychlý a únavný. Říkal jsem si, ještě 10 metrů a odpočinu si. Ale Oťan hnal dál a Standa taky šlapal, tak jsem šel i já. Když už jsem se chtěl opravdu zastavit, začal prosvítat les a objevovat se holý vrch. Takže jsem zase šlapal dál bez zastávky, zpocený jak v sauně. Vydrápal jsem se na skalní vršek, kde už seděli Standa s Oťanem. Byl to předvrcholek! Potěšilo mě, že nejen já byl zpocený. Vrchol Vf. Harghity byl placatý a široký se čtyřmi vyvýšeninami, porostlý jen nízkou a suchou travou. Na třech vyvýšeninách stály dřevěné triangulační věžičky (1 – 4.metrové) a na čtvrté stál obrovský vojenský vysílač s budovou, která se kromě dvou vojáků zdála opuštěná. Na všechny čtyři vyvýšeniny (s vojenskou jsme měli trochu problémy, málem jsme prošli odpadem z WC) jsme pro jistotu vlezli, protože se nedalo určit, která je nejvýš. To by tak hrálo, abychom nestáli na nejvyšším místě! Na Vf. Harghitu (1800 m n/m) jsme vylezli v 17:15 (15:15 SEČ). Udělal jsem povinné snímky ze zdolání vrcholu a už nás Oťan hnal dolů, abychom nenarazili na Pavlovce. (Později nám řekli, že na vrchol došli okolo šesté.) Jestliže jsem si myslel, že prodírání lesem s Oťanem bylo nejtěžší, tak jsem se spletl. Sestup z Vf. Harghity se rovnal prodírání neprostupných stěn ze smrků. Sám měl člověk co dělat a s krosnou to byla hrůza. Taky za námi zůstal průsek s kapkami naší krve z nohou a rukou. Blížila se sedmá a chtělo to najít fleka na spaní, pokud možno s pramenem vody. Asi po hodině „bušení“ lesem nás Standa zavedl na lesní mýtinku, kde pramenila voda a bylo menší zarostlé jezírko, spíš louže, kde se dalo i umýt. I místo na stan se našlo, jen velmi hrbolaté. Ale po té otročině lesem jsme brali všechno. Smrky v této výšce (cca 1700 m n/m) byly vysoké 2 – 3 metry, takže na nás nebylo odnikud vidět. Postavil jsem s Oťanem stan a bivak pro Standu, Standa se postaral o ohniště. Po odpočinutí nám Oťan vnutil k večeři knedlíky! Měli jsme dvě konzervy kotlet na žampiónech, tak jsme svolili. (Maďarské konzervy, prodávané v ČSSR. Jmenovala se Pork Cutlets a-la Bacony, a byla to jedna z "poživatelných" konzerv, které nikdy nepřekvapily "flaksou", vždy byly uvnitř dvě vepřové kotlety.) Nutno podotknout, že syrové těsto ani v nejmenším nepřipomínalo tvarem knedlík a „unidentified object“ se strašně lepil a patlal. Ale konečné dílo se dalo kupodivu jíst a chutnalo i jako knedlík. To, že knedlík Oťan dělal v ešusu na ohni, se mu to povedlo a měl u nás velký +. Pak jsme si uvařili čaj a malkao, no prostě veget. Já dal se Standou nakonec panáka rumu, jako každý den, ráno a večer. Oťan se přidal až když se podával Becher. Před spaním Oťan prohlásil, že se diví, že ještě v Rumunsku nepršelo, že když zde je, tak vždycky prší. Za což ho proklel Standa, protože v noci opravdu poprvé pršelo. Ve stanu se Oťan divil, že mám moc věcí pod hlavou a on ne. Až když mu došlo,že nespím v kalhotách, třech tričkách a ponožkách jako on, se přestal divit. Obtočili jsme se kolem hrbů a za občasného nadávání Standy, co že jsme mu to vybrali za místo, jsme usnuli. Už jen ve třech.

5.den – středa 10.8.1988

Poprvé jsme včas vstali, sbalili se, najedli a vyrazili dál. Od pramene na mýtince už vedla vyšlapaná stezka na louku, kde se nacházela velká ohrada s ovcemi a dvě salaše. Z jedné stoupal dým, takže jsme se rozhodli směnit ovčí sýr za cigarety a žvýkačky. Oťan zůstal u krosen na okraji louky a já se Standou vyrazili k salaši. Ovce se rozestupovaly, i berani vypadali mírumilovně. Před salaší polehávalo šest psů. Když jsme k nim došli tak na 5 metrů, Standa prohodil, že místní psi jsou zdechliny a chcíplotiny. Ani to nedořekl a všichni psi s vyceněnými tesáky a příšerným štěkotem nás zkušeně obklíčili. Naštěstí hned ze salaše vyběhl bača, něco zařval rumunsky a psi ztichli, i když kolem nás neustále kroužili. Bačovi jsme naznačovali česky, rusky, anglicky a rukama, že chceme sýr. Řekl jen guma a když Standa přikývl, pozval nás do salaše, kde byl další bača s malým klukem. Sedli jsme si na malá štokrdlata, vyndal jsem Standovu česko-rumunskou konverzaci a složil větu, že chceme koupit ovčí sýr. Po chvíli nechápavých slov na každé straně jsme pochytili, že sýr nemají, i když jsme ho v salaši viděli. Pak jsme se domluvili, že ovčímu sýru a tvarohu (brinze) říkají úplně jinak než sýru. Ukrojili nám kus sýra a tvarohu, dali lžíce, chleba a ať ochutnáme. Při ochutnávce jsme pochytili, že se nás bača ptá, odkud a kam jdeme a kolik nás je. Po ochutnávce klučina odběhl pro vodu do plecháče, abychom to zapili. Což jsme uvítali, protože jsme byli po tvarohu zalepený. Pak jsme se dohadovali na množství. Přinesli nějaká závaží a po chvíli jsme se domluvili na půl kilu sýru. Směnili jsme ovčí sýr za ameriky Astor pro baču a čokoládu pro klučinu. Pak nám přibalili i přes půl kila tvarohu, za který jim Standa dal balíček žvýkaček. Žvýkačky měli největší úspěch, protože oba bačové (tak 30 – 40 let) se na ně vrhli a znalecky pokyvovali hlavou. Snad jim nápis Made in Greece něco řekl. Rozloučili jsme se s nimi a já stačil zakopnout o štokrdle a praštit se hlavou o futro při vycházení ven! Psi nás už brali jako starý známý. Zaujalo mě ohniště v salaši. Na udusané hliněné podlaze byl postaven v jednom rohu hliněný podstavec vysoký asi 20 cm o ploše 80 x 120 cm. Ohniště bylo obloženo u dřevěných stěn železnými plechy. Na ohništi hořel kus kmenu a dým stoupal volně místností k otvoru v čele střechy. Salaš měla dobrý tah, protože se dalo vevnitř vegetovat a kouř vůbec neštípal od očí. Vrátili jsme se k Oťanovi, který už nervózně postával u krosen. Nechali jsme ho otestovat ovčí poživatiny a pak po lesní cestě svažující se dolů jsme pokračovali pohořím Harghita dál. Když se nám zdálo, že cesta podezřele míří tam, kam nechceme, odbočili jsme a prodírali se zas napříč lesem. Po menším krpálu jsme se dostali na cestu a tou přes potok na úbočí dlouhého hřebene. Cesta se hned za potokem změnila na pěšinu, místy „zarúbanou“. Hřeben se odkláněl od našeho směru, tak jsme to střihli rovnou dolů, kde jsme narazili na prašnou silnici s rezatým potokem. Byl zde docela silný provoz autobusů, který nás zahaloval oblaky prachu. Vešli jsme na cestu se závorou, kterou jsme podlezli. Za zatáčkou to vypadalo na lom, tak jsme se vrátili. Šli jsme kus po prašné cestě, přeskočili rezatý potok a po vyjeté cestě se začali drápat na hřeben. V půlce svahu začalo lehce pršet, tak jsme pro jistotu zastavili a schovali se pod celty a pláštěnku. Za deset minut bylo po deštíku. Mezi stromy jsme na protisvahu viděli odsolovací přepadové valy, kudy jsme předtím chtěli jít a pak se vrátili. Ta závora tam kupodivu měla smysl. Vylezli jsme na vrch, kde jsme narazili na modrou turistickou značku, což nás překvapilo. Tak jsme značenou cestu hned opustili a prolezli lesem na osamělou salaš s ohradou, vše opuštěné, jen kolem salaše bylo naděláno od krav a koní. Oťan spatřil na dřevě v salaši napsáno Bor a byl spokojený. Dali jsme veget a hned se zakousli do ovčích pochutin. Se solí, cibulí a chlebem to byla pochoutka. Nabral jsem plecháčkem vodu do láhve a kanystru na večer. Po jídle jsme vyrazili dál po lesní cestě, po které jsme se dostali až na kraj pohoří Harghita. Prošli jsme zarostlou strání plnou bodláčí, které ještě stačilo lehce podrápat už dost tak zrasované holeně. Přicházeli jsme na místa, kde očividně silně pršelo. Hledali jsme nějaké opuštěné místo na nocleh, kde by nás neviděli Rumuni, kteří se zde už hojně vyskytovali, a nenašli krávy, které zde měly mnoho cestiček. Flek jsme našli u vody, od cesty byl chráněn nízkými smrčky a stromy s lískovými oříšky. S Oťanem jsme rozložili stan a postavili bivak pro Standu, který zatím připravil ohniště. Po včerejším úspěchu se Oťan vrhl na chlupaté knedlíky s cibulkou. Cibulka se dala jíst, ale bramborová hmota už ne. Ani po opékání, jak to zkoušel Standa. Tak jsme snědli zbytek ovčího sýru a navrch to zapili čajem a kakaem. Rum došel, tak Standa otevřel Becherovku. To se přidal i Oťan. Bylo už po desáté, tma jak v pytli a Rumuni ještě jezdili po cestě s vozy taženými koňmi. Čert ví, jak viděli na cestu. Pak jsme zalehli a poprvé se všichni dobře vyspali.

6.den – čtvrtek 11.8.1988

Ráno jsme rychle vypadli, aby nás nepřekvapili Rumuni. Pohoří Harghita zůstalo za námi. Scházeli jsme po široké polní cestě a potkávali Rumuny s povozy, kteří mířili pro seno výš do hor. Třikrát jsme přeskakovali potok po kamenech, prošli docela úhlednou vsí a došli na asfaltovou silnici, která nás dovedla do Miercurea Ciuc. Městečko bylo čisté a upravené, na každé fabrice byly nejméně tři nápisy Ceaușescu, ale název fabriky člověk nenašel. Koupil jsem pohledy a krosny jsme složili na lavičku vedle nádraží. Se Standou jsem šel zakoupit lístky do Brašova. Pokladní na mě něco rumunsky zaševelila, což jsem pochopil jako že lístky prodávají až hodinu před odjezdem vlaku. Tak jsme zašli do místního bufetu, kde jsme dali pivko. Co do množství ho bylo asi 0,35 l a odhadem 8°. Vrátili jsme se ke krosnám a já vystřídal Oťana. Kluci šli koupit něco do města. Přinesli obstojné rajčata, mrkev a papriky. Vylezlo z nich, že nejdřív nakoupili v místním obchodě, kde to bylo všechno špinavé, malé, nahnilé a s hlínou. Poté šli kolem trhu a když viděli vše čisté, velké a zralé, tašku se zeleninou ze státního obchodu vyhodili a vše koupili u soukromníka. Oťan koupil slaný placky (v horách o nich furt mlel) a ještě teplý jsme je snědli. Nastal čas jít koupit lístky. S Oťanem jsme se znovu zastavili na pivo. Tentokrát už bylo v bufáči narváno. Člověk zaplatil u pokladny, kde dostal lístek a s ním šel do fronty k pípě. Pokladní v nás poznala cizince, tak nám vzala lístek a osobně nám donesla pivo v nových sklenicích, takže jsme nestáli žádnou frontu. Pak jsme vystřídali zas Standu, který si taky zaskočil do bufáče, ale ten už splynul s místními, takže stál celou frontu a měl prý ňáký problémy s cikánama co se týče piva. Nakonec jsme před odjezdem potkali na nádraží Pavla s Vlastou a Pepou. Vyříkali jsme si názory na rozdělení v horách a pak vyjeli do Brašova. Dokonce jsme si hned sedli a po čase se vlak vyprázdnil. V Brašově jsme dali krosny do úschovny a vyrazili do města na „tour de bier“.

Prolezli jsme několik hospod a restaurací, ale všude buď akorát končili nebo neměli pivo. A to bylo teprve sedm večer! Aspoň jsme viděli nový i historický Brašov. Vrátili jsme se do nádražní restaurace, kde jsme si pomocí česko-rumunské konverzace dali játra s hranolkama, rýží a zeleninou. Zapili jsme to teplým tonikem – pěknej humus (ten tonik). Vyzvedli jsme si krosny z úschovny a šli čekat na neosvětlený perón příjezd našeho vlaku. Se zpožděním jsme vyjeli ve 22:10 polským lehátkovým expresem. Žádný vagón se sedačkami, tak jsme to zapíchli na chodbičce u dveří v českém voze. Za Brašovem vlak zastavil v Predealu a do vlaku nalezlo velké množství rumunských veksláků. Nejprve na nás nevěřícně čuměli a pak zmizeli v polských vagónech. Český správce vozu se nás snažil vystrnadit pryč, ale až do Burgasu se mu to nepovedlo.

7.den – pátek 12.8.1988

Pro velký počet Rumunů, kteří pobíhali po chodbičkách a kšeftovali s cigaretama a místy i něco sekli z otevřených kupé, jsme se ani nesnažili spát. Pak se nahrnuli k nám, jestli nemáme něco na prodej. Oťana napadli cigarety (který jsme nevyužili jako platidlo za ovčí sýr), tak jsem začal s nimi smlouvat. Když nabízeli 10 lei (11,- Kčs) za ameriky, začalo mi to bejt divný a pak mi došlo, že se „ňák tlačej“ na mojí krosnu. Tak jsem je odtáhl od krosny. Hned se ztratili v polském voze. Zkontroloval jsem krosnu a zjistil, že horní kapsu mám úplně prázdnou! Ty zmrdi zlodějský! Za Oťanovi pomoci jsem dal dohromady, co mi všechno štípli – krém na opalování, Alpu v tubě, skládací lihový vařič s pevným lihem, propisku a dvoje mariášky. Ještě štěstí, že zavírací nůž, který jsem dával do té vykradené kapsy, jsem před odjezdem dal do somradla. Ukradli mi věci asi za 50 Kčs, což zas nebylo tak moc a nakonec mi nevzali žádné důležité věci. Jen ty karty nám pak chyběli. Když pak veksláci procházeli kolem nás, hned jsem je odstrkával od krosen. Bohužel jsem nevěděl, kterej zmrd mě okradl, byl jsem tak vytočenej, že kdybych ho poznal, tak jsem to z něj snad vymlátil! Pak kolem prošel rumunský průvodčí a zavřel spojovací dveře mezi vagóny. Kdo chtěl projít dál, musel mu něco dát – cigarety, prachy (leie), žvýkačky nebo bonbóny. Nato se v naší chodbičce usadila cikánka s dvěma snědými bodyguardy, kteří čekali na Ploiești, kde vystupovali. Cikánka si různě sedala na krosny, z kterých jsme ji vyhazovali a různě se snažila odpoutat naší pozornost od krosen. To ale netušila, že jsme už o něco chytřejší. S jedním cikánem laškovala tak, že Oťan prohlásil: ”Proboha, snad jí tady neznásilní!” Naší pozornost od krosen ale neodpoutali. Když pak konečně vypadli, oddychli jsme si. V Bukurešti přistoupili do vlaku vojáci se samopaly a kontrolovali vagóny. To brzo! K nám přišel nový rumunský průvodčí, který chtěl po nás za to, že nemáme lehátka, po každým „una suta lei” (100 lei). Bohužel nám vzal mezinárodní jízdenky, tak jsem mu ze společných peněz dal stovku. Víc už tam nebylo, což sám viděl, takže mu ta stovka stačila. Vrátil nám jízdenky a už jsme ho neviděli, i když tvrdil, že zkusí za tu stovku sehnat lehátko. Brali jsme to jako úplatek za to, že nás nechal stát na chodbičce. Kontrola na rumunsko-bulharské hranici proběhla v pohodě a až do Burgasu se už nic zvláštního nestalo. Před Burgasem jsme projížděli kolem ohromné rafinérie ropy s různobarevnými ohni z komínů. V Burgasu jsme ve 13:00 vystoupili na perón, nenašli úschovnu zavazadel, tak u krosen zůstal Standa a já šel s Oťanem do Rila bjuro koupit lehátka nebo místenky nazpátek do Prahy. Po hodinové frontě jsme se dozvěděli, že vše je od Burgasu směrem na MLR, PLR a k nám vyprodané. Cestou zpět ke krosnám Oťan koupil placky, které byly tak velké, že jsem s potížemi jednu snědl. Nyní u krosen zůstal Oťan a já šel se Standou koupit lístky na autobus do Kitenu. Vybrali jsme si spoj v 15:15, ale pokladní nám napsala na papír, že první volný spoj jede v 18:08. Tak jsem to koupil na ten. Lístky na autobus v BLR se prodávají jen v pokladnách, řidič nikoho neveme, kdo nemá dopředu zakoupenou jízdenku. Plus papír na „bagáž”, za krosny se platilo zvlášť.

Provedli jsme ochutnávku místného piva, (0,4 l - 8°) no taky nic moc. Před šestou jsme vzali krosny a šli se postavit k místu, odkud autobudy odjížděly do Kitenu. Zde už bylo asi 150 lidí, 2 autobusy a strašný zmatek. Pak dali řidiči za přední okna cedule s časy odjezdů a hned to bylo jednodušší. Vlezli jsme do autobusu s cedulí 18:08 a za chvíli už se vezli do Kitenu. V burgaském přístavu a na rejdě jsme viděli obrovské nákladní lodě. Do Kitenu jsme přijeli po 19. hodině. Do kempu Les to bylo 1,5 km. V recepci nám řekli, ať si najdeme místo a pak se přihlásíme. Flek jsme našli, se Standou jsem začal stavět stan a Oťan nás šel přihlásit do recepce. Hned si tam nechali jeho pas a dali mu místo něho nějaký cár papíru. Aby jsme náhodou nezmizeli bez placení. Postavili jsme stan i bivak pro Standu, který spal vedle stanu na igelitu a tropiko měl nad sebou. Byli jsme unaveni, tak jsme brzo zalezli na kutě. Před stanem byla okorát umístěná žárovka, která svítila celou noc, takže jsme nemohli nechat rozevřený stan. Bláhově jsme čekali, že po desáté bude všude v kempu klid.

8.den – sobota 13.8.1988

Kolem druhý hodiny ztichly bulharský kazeťáky a rádia, která se navzájem přeřvávala. Naštěstí převládalo disco a bigbít. Ráno v osm byl už v kempu zas hluk, tak jsme vstali, vzali ploutve, šnorchl, brejle a vyšli na kamenité pobřeží pod kempem. Zabrali jsme skvělé místo a dali opalovačku na Ádu. Ploutve a brýle byly neustále v provozu. Oťan to okomentoval jako „optimálně využité výrobní prostředky, žádné prostoje“. Z nás by si měli vzít příklad v průmyslu. Jeden vylézal z vody, vyhodil věci na břeh, a ještě než vylezl z moře, druhý už s ploutvemi a brýlemi mizel pod vodou. Balvany na břehu moře byly kluzké a tak vlez do moře nebyl jednoduchý. Pod vodou bylo vidět tak na 6 metrů. Dno bylo kamenité, pokryté zelenou travinou s obrovským množstvím škeblí, které byly přisáté na kamenech. Proháněli se zde různě veliké a zbarvené ryby a krabi. Po kamenech se plazily rybky, co se pohybovaly po ploutvích jako po nohách a moc neplavaly. Dál od břehu se v moři po dně pohybovaly langusty a v moři se vznášely medůzy. Zahlédl jsem medúzu tvarovanou jako raketa s prstencem přes 20 cm velkou. Co do množství fauny a flory zde toho bylo víc než na Jadranu, ale míň bylo vidět pod vodou do dálky. Ale proti rumunskému moři zde bylo fantasticky. Zdálo se mi Černé moře míň slané proti Jadranu. Traviny se na dně vlnily tak, jak šly vlny. Obrovské množství zákoutí, kterými jsme proplouvali, byly jen u kraje, po 5 metrech kleslo dno na 3-5 metrů a to se táhlo tak 30 metrů od břehu. Pak začalo dno zvolna klesat hlouběji do neviditelna. Oťan navrhl, že by se mohl koupit meloun. Tak jsme ho vyslali pro něj do kempu. Další dny jsme byli už chytřejší a meloun koupili vždy při cestě na pláž. Při jednom výlezu z moře jsem uklouzl po šutru a odřel si nárt do krve, takže jsem se pak potápěl bez ploutví. Standa vždycky tak na hodinu – dvě zmizel někde po okolí. První den jsem si samozřejmě od slunce připálil pozadí, ale nebyl jsem sám. Vrátili jsme se odpoledne do kempu a šli se s Oťanem podívat do Kitenu. Na trhu jsme si koupili hroznové víno, kukuřici (kterou Oťan kupoval furt) a pizzu. Vrátili jsme se do kempu, počkali na Standu a navečer jsme vyrazili do Primorska po silnici, která se kroutila podél pobřeží s hezkým výhledem na Black Sea. V bufetu jsme si dali dva tácky s opékanou rybou (na každém tácku byly dvě ryby bez hlavy a ocasu), tři tácky s „kartófi“ (hranolky) a tři piva. Skvělý. V dalším bufetu, který byl volnější, jsme dali místní červené víno s limonádou. Po návratu do kempu jsme po hygieně šli spát. Záchody zde byly turecké, dvě šlapadla na nohy a mezi nimi díra. Použitý hajzlpapír se vyhazoval do koše vedle díry. Často koše uklízeli, takže kupodivu záchody nesmrděly. Byli jsme zvědavý, jak by to vypadalo u nás doma. Klid v kempu nastal zas až dlouho po půlnoci. V kempu snad neexistovalo Bulhara, který by neměl rádio nebo magneťák.

9.den – neděle 14.8.1988

Vstali jsme v devět, koupili melouna a šli opět na kameny, ale aby tam byl i stín. Foukal vítr, vlny byly velké až 1-1,5 m. Ze dna se zvedl zelený humus a s utrhanými rostlinami a planktonem zneprůhlednily moře. Standa zas zmizel. Přes poledne jsme s Oťanem prošli Kiten a odpoledne šli na písčitou pláž. U stanu jsme nechali vzkaz pro Standu, kdy přijdeme. Veliké vlny nepolevovaly, ale na rovné písčité pláži to bylo skvělé. Skákal jsem do vln a nechal se vyhazovat na břeh. Oťan si šel zaplavat a doplaval k veřejné pláži u Primorska. Hned ho odchytl plavčík s píšťalkou, protože byl vyvěšen černý prapor (zákaz koupání). Pohrozil Oťanovi, že kdyby to udělal ještě jednou, tak zavolá milici. K večeru jsme se vrátili do kempu. Oťan udělal pudink a vločky na ráno. Dorazil i Standa a tak jsme zas vyrazili do Primorska. Všude bylo plno, tak jsme v bufetu dali hranolky se sýrem a kečupem a zalili to jen limonádou lepkavé chuti. Po návratu do kempu jsme si dali doušek Slunečního břehu (zdejší levný a dobrý viňak, zrající nejméně 12 měsíců v dubových sudech s lehkým vanilkovým tónem ve vůni) a za stereotypního hluku se snažili usnout.

10.den – pondělí 15.8.1988

Ráno po snídani jsme vyrazili do Primorska pěšky (4 km) s Oťanem vyměnit šeky, ale vyměnil jsem leva jen já, Oťanovi je nevyměnili kvůli pasu který neměl. Zakoupil jsem propisku (V jednom obchodě jsem ukázal na zasklený pult, kde ležela propiska, že ji chci koupit. Přišla prodavačka, propisku si vzala a řekla, že je její, že jí neprodává.) a pohledy, které jsme v jednom bistru u kávy (aby nás nevyhodili) vypsali a hodně se nasmáli, když jsme skládali texty pro Billa a Jónu. (Pak když jsme pohledy poslali, dostali jsme vítr z toho, jestli jsme nepřepískli text.) Prošli jsme celý Primorsko, vlezli do místního supermarketu (nic moc, žádný velký výběr), pohledy hodili do speciální schránky s nápisem Č.S.S.R. a s melounem (stál nejmíň a bez vážení 2 leva (20 Kčs) jsme se vrátili do kempu po poledni. Hned jsme šli zas na skály pod kemp. Klasické šnorchlování. Pod vodou jsem zahlédl asi 13 cm velkého kraba, jak se schoval pod balvan, tak jsem asi metr odplul a čekal, až vyleze. Vylezl a klepetama do sebe ládoval podmořskou trávu. 2 – 3 minuty jsem ho zblízka pozoroval. Byl v hloubce 1 metr, takže jsem mohl klidně ležet na hladině, rukama se držet dna a šnorchlem dýchat. Byl to můj první živý krab, kterého jsem viděl v přírodě. Trochu jsem si zas připek´ při tom zadek, takže jsem vyhledával zase stín. Vraceli jsme se krkolomnou cestou přes skály a šutry, pláží a kempem Kitenský záliv, kde jsme si dali jedno pivo dohromady a vrátili se do našeho kempu Les. V našem kempu jsme si dali „šopský“ salát (nakrájená rajčata, zelená okurka, vše posypané balkánským sýrem) a limonádu ve švédské licenci. Večer jsme vyrazili opět do Primorska, do letního kina, kde dávali estrádu pro návštěvníky. Veselý byl závěr, kdy náhodně vybrané návštěvníky strkali do velké kádě s vodou. Pak jsme dali pizzu s pivem. Pivo bylo zatím nejhorší, co jsme pili. (specialnoje pivo – 12°) Standa pak řekl, že se vrátí do kempu po pláži, což jsem s Oťanem odmítli kvůli písku a tmě. Vrátili jsme se sami do kempu o půlnoci.

11.den – úterý 16.8.1988

V kempu jsme čekali do půl jedný a když Standa nešel, vzali jsme baterky a šli ho hledat. Prolezli jsme pláž a můstek, který končil 20 metrů v moři. Když jsem se vracel po můstku zpátky na břeh, uviděl jsem Standu, jak jde proti mně. Divil se, že ho hledáme. Po vyjasnění názorů jsme se vrátili do kempu, kde už byl větší klid a šli spát.

Ráno jsme zas koupili melouna, vzali lihový vařič, ešus, sůl a vyrazili na skály. Bulhaři lovili obrovské množství škeblí (slávek) na jídlo, tak jsem se rozhodl škeble taky ochutnat. Standa s Oťanem tvrdili, že před dvěma roky slávky ochutnali a že jim to stačí. Vrhl jsem se s brýlemi a šnorchlem pod hladinu vyrvat několik slávek přisátých ke kamenům. Po chvíli jsem v tom získal praxi a vytáhl na břeh asi 12 slávek (6 – 10 cm velké). Všiml jsem si pod vodou, že se za mnou táhla velká hejna malých rybek, vrhajících se na místa, z kterých jsem vyrval škeble. Ryby byly tak voseklé, že nemizely ani když jsem se otočil a plaval proti nim. Na břehu jsme po několika marných pokusech konečně podpálili pevný líh, na vařič dali víčko od ešusu a do víčka 5 slávek. Zvyšujícím teplem vody se slávky po čase začaly rozvírat a odlupovat od skořápek. Vybral jsem ze škeble bíložlutou hmotu velikosti nehtu na palci ruky, odtrhl od zažívacího traktu zbytky trávy a ochutnal. Snědl jsem prvních pět slávek, které byly měkké, bez chuti a zbytku slávek jsem daroval život a vrátil je do Black Sea. Aby se člověk najedl, musel by jich sníst tak 80 – 100 a natolik zas nebyly dobrý. Slávka byla potravou tzv. „do tmy“. Nejlíp se jedla ve tmě, kdy člověk neviděl co jí. Konečně se mi splnil sen, že jsem si sám něco v moři ulovil, uvařil a snědl. Standa se zas vypravil na osamocenou výpravu. Po návratu do kempu jsem s Oťanem vyrazili do Kitenu, kde jsem si dal 240 g malých smažených rybek ve zbytcích těstíčka a hranolky. Zas jídlo „do tmy“. Rybky byly i s hlavičkou a ocasem, ale celé křupaly, takže to šlo, když se člověk nedíval do slepých bílých očí. Večer jsme šli klasicky do Primorska do letního kina, kde jsme měli v 21:00 sraz se Standou. Nepřišel. Dávali ruskou pohádku s bulharskými titulky, takže jsme se přesunuli do Mezinárodního mládežnického tábora. Všude bylo plno a obsazeno. Po kávě a pivě v bufetech (pivo stálo 1,20 leva a za dvě piva jsem marně čekal na vrácení za 3 leva. Pingl mi místo peněz dal dvě sklenice na pití a naznačil, že to je vše za 3 leva. Jak je vidět, okrádají všude.) jsme se vrátili po půlnoci do kempu. Standovi jsme dali věci ven před stan a zalehli. Standa se vrátil někdy kolem druhé.

12.den – středa 17.8.1988

Zas celý den na skalách, potápěl jsem se i s ploutvemi, i když mě v nich bolela odřená noha. Kvůli tomu, že jsem ploutve tahal přes celý Rumunsko, jsem je chtěl aspoň trochu užít. Odpoledne jsme navštívili zas Kiten, se Standou jsem si dal smažený rybičky s hranolkama a pivem, Oťan si koupil pizzu. Večer jsme vyšli do Primorska a dali si všehochuť – bílý i červený bulharský víno, pizzu s pivem, kávu se zmrzlinou (káva byla studená bez lógru, zmrzlina plavala v kávě a pilo se to brčkem – spíš vysávalo.) Do kempu jsme se vrátili před půlnocí, abychom se vyspali na cestu příští den. Na ráno jsme přichystali plnej ešus mléka s vločkami, abychom spotřebovali mléko (sušené), kakao, vločky a cukr.

13.den – čtvrtek 18.8.1988

Vstali jsme konečně brzy, v 7:30, snědli vločky a sbalili stan a věci do krosen. V 8:30 byli v recepci kempu, kde jsme čekali půl hodiny, než nám vystavili účet. Za 6 dní pro 3 osoby a 1 stan celkem 42 leva (420,- Kčs), na jednoho za den 2,3 leva. Pěšky jsme došli do Kitenu a vlezli do pokladny na autobus. Prodávali lístky kamkoliv jen ne do Burgasu. Dle cedule v bulharštině, němčině a angličtině se lístky vydávají až po příjezdu autobusu do stanice. Projíždějící autobusy byly plné, takže jen zastavily, nikdo nepřistoupil a odjely. Přijel-li trochu volný autobus, řidič došel do pokladny, nahlásil kolik má volných míst a podle toho pokladní prodala 1 nebo dva lístky. Bylo nám záhadou, kde třeba vzali lidi lístky na autobus vyjíždějící z Kitenu, když v pokladně ho nekoupili a předprodej tu nebyl zaveden. Takhle odjelo šest autobusů, než se na nás konečně dostalo. A to jen díky tomu, že přijel prázdný autobus a pokladní prodala najednou 10 lístků. A autobus pak byl plný (30 osob). Místo 9:25 podle jízdního řádu jsme vyjeli v 11:35 mimo jízdní řád. Někteří (převážně východní Němci) nevydrželi stát dlouho ve frontě (jak se nám hodili zkušenosti z domova) a vzali si do Burgasu taxíka. Taxi bylo za 6-7 leva, autobus za 2 leva. Proti našim taxíkům byly zdejší levnější, do Burgasu to bylo přes 60 km. V Burgasu byla úschovna zavazadel obležena davy turistů (teď jsme úschovnu našli), tak Standa zůstal u krosen a já s Oťanem šel do nám už známé cestovní kanceláře Rila se zeptat, zda někdo něco nevrátil na vlak do Prahy. Bohužel, nic. Tak jsme chtěli koupit místenky do místního rychlíku do Ruse, ale v BLR místenky nevedou. V jednou bufetu jsme vystáli frontu na pizzu (dokonce jsme koupili dvě pizzy české turistce, která nezvládala tlačenici, dusno a smrad z pečení pizz) abychom vůbec něco měli k obědu. Pak jsem vystřídal Standu u krosen, mě pak Oťan a se Standou jsme vykonali burgaskou „tour de bier“. Až v posledním podniku z pěti nám natočili pivo. Sedli jsme si ke stolku na ulici a pro jistotu si dali hned dvě, aby náhodou zase pivo nedošlo. Za 1 leva docela i ušlo. Ve tři jsem se šel podívat na nástupiště, jestli tam už není přistaven vlak do Ruse, který odjížděl v 15:35. Byl tam, už plně obsazen. Dva vagóny jely do Ruse, zbytek do Plevenu. Vlezli jsme do vagónu s tabulkou Burgas – Ruse a zapíchli to u dveří na chodbičce. Nebyli jsme tam sami. Po čtyřech hodinách jízdy Standa objevil kupé s třemi volnými místy, jak se domníval. Nakýblovali jsme se dovnitř kupé s krosnami a dojeli do Ruse po 22. hodině. Muž, který stál v uličce před naším kupé (říkal jsem si, proč si nejde stoupnout jinam a překáží tam) v Ruse vlezl do našeho kupé a z nosiče si vzal tašku. Takže jsme mu zasedli místo. To vysvětlovalo, proč jeden Bulhar říkal něco ve smyslu, že ti Češi jsou ňáký drzí. Na nádraží v Ruse jsme podle jízdního řádu nic nevyčetli, tak se zeptali na informacích. Dozvěděli jsme se že nejdřív jede do Budapešti vlak ve 2:33, který nebyl na tabuli zapsán. V pokladně jsme se doptali, že vlak jede přes Craiovu a Curtici. V hale jsme potkali dva študáky z Prahy, kteří chtěli poradit, jak se dostanou domů a působili dojmem absolutního chaosu. Nádražní restaurace měla dle vývěsky otevřeno do půlnoci, tak jsme s krosnami vylezli do prvního patra. Servírka nám ukazovala na hodinky, ale nechala nás sednout si ke stolu. Bylo teprve 23:10. Vedle u stolku jedli dva Němci něco, co jsme si taky objednali, abychom nemuseli šachovat s ptaním, co mají k jídlu. A tři piva. Večeře se skládala z opečených válečků z mletého masa s hořčicí, smažených brambor a špetku nějaké zeleniny. K tomu jsme přikusovali tvrdé obr-žemle. Standa nazval pivo „šuměnkou“ a nebyl daleko od pravdy. Chutnalo jako šumák. Po skoro půlnoční večeři jsem měl snahu objevit v Ruse poštovní schránku na odeslání pohlednic, ale bezúspěšně. Vyvalili jsme se na lavičku před nádraží, Standa si lehl do spacáku na lavičku, Oťan na zem na karimatku a do spacáku a já jen na zem na karimatku ve svetru, který jsem poprvé konečně užil.

14.den – pátek 19.8.1988

Moc dlouho jsme si nepoleželi, neboť místní milice nás probudila a odkázala do čekárny po kontrole pasů. V čekárně bylo lehce zatuchlo a plno. Usadili jsme se na zemi. Podle hodin v čekárně bylo 2:15, když hlásili nějaký vlak. Zaslechl jsem jen Budapešť, ale i to stačilo na to, abych vytáhl kluky na perón. Na peróně hodiny ukazovaly 1:28, jako na Oťanovu chronometru. Vlak měl ceduli Varna – Budapest a úplně prázdný sedačkový vůz 1. a 2. třídy. Zbytek vozů byly lehátkové, plně obsazené. Ty prázdné sedačky nás tak zmátly, že jsme se 2x ptali, zda určitě to jede do Budapešti a ne do Varny. Obsadili jsme hned jedno prázdné kupé, kluci si lehli na sedačky, já natáhl karimatku do uličky v kupé. Vlak kupodivu vyjel ve 2:33 směr Rumunsko. Ještě že jsme vlezli do vlaku skoro o hodinu dřív, teď byly kupé už obsazena. Vlakem proběhl bulharský celník, zahlédl jen naše pasy a zmizel na chodbičce. Rumunský celník nám dal štempl do pasu a hodinu jsme stáli, než vojáci prolezli celý vlak. Naše kupé kupodivu nekontrolovali, takže jsme zas zalehli. V pět ráno se mnou někdo zatřásl, rumunský průvodčí. Zkontroloval jízdenky a chtěl „plackarte“ (místenky), které jsme neměli. Takže 90 lei. Prohlásili jsme, že leie nemáme, ale nabídli jsme jedny cigarety. Průvodčí hned změnil požadavek na jedny cigarety za každého. Dostal druhé, které byly trochu pomačkané. Ty nechtěl. Když ale viděl, že se začínám vytáčet a nic ze mě už nevypadne, vzal obě krabičky Astorek a vypadl z kupé. Do půl osmé jsme měli opět kupé jen pro sebe. Pak vlak zastavil v Craiově a do kupé se nahrnuli lidi. Kupé bylo pak obsazené až do Budapešti. V Curtiči byla rumunská kontrola přísná. Dva manželské páry (Maďaři ze Slovenska) z našeho kupé probrali důkladně. Všechny tašky jim prolezli a ženský vzali na osobní prohlídku. U každé našli 1000 lei. Protože neměli u sebe 400,- Kčs na pokutu, museli podepsat prohlášení, že se zříkají 1000 lei ve prospěch Rumunska, nechtějí-li vystoupit z vlaku a sepsat to na celnici. Pak si o nich udělali záznam a do pasu jim dali nějakou značku, prý kdyby to bylo podruhé, tak už je to trestné. (Nám lehce zatrnulo, protože jsme vyváželi každý 100 lei.) Pak se rumunská celnička vrhla na Standův kletr. To už jsem se s Oťanem začal usmívat, (smích?. . . přejde!!) protože nám bylo jasný, co bude následovat. A taky že jo. Standa kletr otevřel a nastavil tak, aby ho celnička mohla prohlédnout. Ta vytáhla Standa´s černé tričko, které potem a špínou stálo v pozoru a z kletru se vyvalil puch z potu a smrad z ponožek. Celnička štítivě odhodila tričko a skončila s kontrolou. Mě a Oťana už jen sjela pohledem a vypadla z kupé. Vyjeli jsme po hodině. Maďarská kontrola proběhla v pohodě. Zas žádný štempl. Watch jsme posunuli o hodinu dozadu. Do Budapešti jsme dojeli před 19. hodinou. Dle jízdního řádu vyvěšeného na sloupu na peróně jsme zjistili, že jezdí ve čtvrtek a pátek rychlík Budapešť – Lipsko v 21:25 a hned jsme zašli koupit místenky do pokladny. Po 20 minutách ve frontě nám pokladní ukázala na nápis v maďarštině, že místenky prodávají jen do 18. hodiny. Standa pak zůstal u krosen a já vyrazil s Oťanem po centru Pešti. Koupil jsem v Metro-Skala plechovku piva (0,5 l 1,58 forintů = 27 Kčs) a sháněli se po hamburgeru. Nakonec jsme koupili dvě housky v celofánu (měkké!) a 0,25 l džusu s brčkem. Vyměnili jsme se u krosen a do ulic vyrazil Standa. Já si chtěl ještě přikoupit něco k pití. Vylezl jsem na perón a krámek už byl zavřený. Na tabuli odjezdy vlaků byl náš rychlík. Zašel jsem na 7. nástupiště a tam už rychlík byl přistaven a obležen Němci. Namakal jsem za Oťanem a s krosnami a Standovým kletrem jsme zrychlenou chůzí vyrazili k 7. nástupišti. Kupé ve vlaku už byla obsazená. Až v posledním vagónu (hned za lokomotivou) bylo ještě prázdno, tak jsme zabrali jedno kupé. Time 8:40 p.m. Oťan se vrátil na začátek perónu, aby nás Standa našel. Já zatím tvrdě a neoblomně hájil naše kupé, aby se tam někdo jiný nedostal. Dvěma Němkám, které furt čuměly do kupé, jsem tvrdil, že nás je tam sedm. Anglicky! Po deváté Oťan se Standou dorazili, takže jsem si oddychl. Vlak vyjel na čas. Ihned jsme zaujali pozice ležících spáčů. Maďarsko – československá kontrola proběhla v mžiku, kdyby nemusel náš celník vybírat celní a devizové prohlášení, tak snad vůbec nevlezli do kupé. Při kontrole slovenského průvodčí jsme zjistili, že vlak staví v Kutné Hoře, ale ne v Kolíně. Dál jede přes Nymburk na Děčín. Takže s Oťanem musíme vystoupit v Kutné Hoře.

15.den – sobota 20.8.1988

Ve tři ráno nás Standa probudil ve stanici a dotazem na nádražáka zjišťoval, kde jsme. Ten mu řek´, že jedeme do Lipska a až napodruhé pochopil, co chce. Břeclav. Takže Standa jako vždy vyběhl z vlaku narychlo, kletr jsme mu podali i se spacákem oknem. Akorát to stačil chytit a vlak se rozjel. Zabral jsem uvolněné sedačky místo Standy a zalehl. Vlak opět zastavil a jako na povel jsme se s Oťanem naráz probudili. Koukám z okna na název stanice – Kutná Hora! V rychlosti jsme se začali balit. Oťan vyběhl na perón a já mu podával krosny, spacáky a kanystr na vodu oknem. Před kupém už stála Němka se spacákem, která zabrala naše kupé. Vyběhl jsem z vlaku a na perónu jsme se ustrojili. Vědět, že vlak v Kutné Hoře vyměňuje lokomotivu a stojí tam 20 minut, nemuseli jsme tak pospíchat. Konečně ve známém prostředí českého nádraží. Přijeli jsme v šest a v 6:22 jel rychlík ze Znojma do Prahy. Takže jsme nemuseli přestupovat v Kolíně. V 8:07 jsme dorazili do Prahy, na Střed. Zašel jsem s Oťanem na Florenc, kde si koupil lístek do New Bóru, narvali jeho krosnu a věci do dvou skříněk, neb měl trochu času před odjezdem autobusu a rozloučili se. V devět jsem dorazil domů.

Až při vybalování jsem zjistil, že buzola zmizela nenávratně v rumunských zlodějských rukách. Takže k celkové ceně čundru po Rumunsku a Bulharsku 2.500,- Kčs (800,- mezinárodní jízdenka; 100,- potraviny; 1.600,- výměna [forintů – 550,-]+[leiů – 300,-]+[levů – 100,-]) jsem musel přidat 160,- za ukradené věci. Ale i přes ztráty to stálo za to.

PS: Text deníku je poplatný své době... :-)

Fotogalerie