Austrálie napodruhé II.

 15 den – pondělí 29. 12. 2025 - 5.den „On the road“

-Celou noc prší, co prší?! Leje!!

Rychlé vstávání, ♠ zabalení všech věci a opětovná ukázka skvěle synchronizace při nakládání našeho vozů a huraaa na sever.

Vody je všude strašně moc, valí se na vás z vrchu, že strany, zespoda, zezadu. Proto nakládám v plavkách a bosky. Rozloučili jsme se s krásným ubytováním, poděkovali recepční a vyrazili na další etapu našeho výletu za poznáním drsného severu Austrálie. Tolik vody jsem naposled viděl při záplavách v Praze, kde jsem jako aktivní hasič pomáhal s regulaci a následnou likvidaci následků záplavy 1000létě vody. Tady je to podobně, ale na daleko větší ploše.

Ujeli jsme slabých 100km za dvě a půl hodiny a dál to už nešlo, počasí to opravdu nedovolilo. Po krátkém zastavení na benzínce, ♦ kde jsme pochopitelně doplnili phm, které si musíš nejdřív vyluštit a modlit se, že jsi správné zvolil, neboť na každé benzínové pumě se tvůj bezolovnatý benzín jmenuje jinak a navíc má pokaždé jinou barvu, to fakt nechápeš. Začínám si pomalu zvykat na tyhle australské špičky....

Tím, že jsme to otočili, ♣ tak jsme byli nuceni vrátit se do stejného kempu že kterého jsme ráno odjeli..

Stejná chatička a příprava mě pomsty...

Zastavil jsem Cmaralikovi stejně jako on mě předešlého večera.. Díky tomu, že jsem neustále na Pavlíka mluvil, abych ho rozptýlil a on se tak nemohl plně věnovat okolí, zmizel po vystoupení z vozu pod hladinou, úplně stejně jako já...

Karma - zdarma, byl jsem na sebe hrdej..

Jen své ženě jsem musel popojet, aby má královna vystoupila na tvrdý povrch a neutrpěla tak její důstojnost. Její upocené vlasy a utrápený pohled hovořil za vše.

Večer jsme strávili příjemně u kytárek, neboť jsme trénovali Elvise a písničky z českých pohádek.

Láhev australské whiskey padla skoro celá.

♠ K snídani vražedná kombinace - párky + zeleninový salát!

♦ Mirriwinni Servo na A1 Bruce Highway, kde nám slečna sdělila, že na sever se už s našimi auty nedostaneme, silnice na Cairns je místy pod vodou. Jak se později ukáže, tato pumpa byla naše nejsevernější místo v Austrálii, kam nás předčasné období dešťů pustilo.

♣ Sísa zavolala do kempu, jestli mají ještě naší chatku stále volnou. Mají, ale nestačili chatku uklidit. Pokud nám to nebude vadit, tak jen vymění ručníky a osušky. Sláva, bereme. Cestou jsme se zastavili v Innisfailu v obchoďáku Coles, kde jsme si počkali asi 15 minut až ogrilují kuřata a ty zblajzli k obědu a na večer si koupili krevety. Zakoupili jsme též dva kartony místního piva Tooheys Extra Dry. Až večer jsme zjistili, že v kartonech je po 30. plechovkách à 375 ml, takže už jsme pak kupovali jen plech.:-). Jeden kartón stál většinou okolo 63 AU$ (914,- Kč), tedy plechovka za 30,- Kč. Dál jsme pokračovali po A1 do Silkwoodu, kde jsme odbočili na místní Murdering Point Road k vinařství Murdering Poin Winery, v kterém Karen zamluvila ochutnávku ovocných vín. ,- AU$ ( ,- Kč) Okolní louka je už místy zatopená a voda se pomalu přibližuje k vzorkové prodejně vinařství. Přesto nás místní průvodkyně seznamuje se zdejší výrobou ovocných vín a jejich degustaci. Martin má už podruhé pecháčka, zase řídí. Na večer kupuji dvě vína à 22,- AU$ ( 315,- Kč).

Dnes jsme ujeli tam a zpět „pouhých“ 186 km.

16 den – úterý 30. 12. 2025 - 6.den „On the road“

Stav tachometru před výjezdem 7151 km.

17.díl    Jako Ťuk a Bzuk

Starosti nám po ránu dělala jen jedna věc..

Některé silnice byli díky záplavám uzavřené a tudíž neprůjezdné. Sice jsme úplně nedorazili do místa naplánovaného pobytu, ale pořád máme dva dny navrch.

Ranní kávička uvařená na plynovém vařící, všem zvedla náladu..

Stejná situace z předešlého rána..

Já a Michalíček v plavkách nosíme věci do auta za šíleného lijáku, abychom se následně vydali na jih po takové Routě 66 Austrálie sice ze severu na jih.

Při příjezdu k prvnímu brodu, vylézá náčelník výpravy a vydává se s deštníčkem na průzkum cesty a prozkoumat její průjezdnost...Všichni ostatní ho se zájmem pozorujeme ze svých míst v autě, kde máme sucho a relativně teplo...

Když nám na chvíli zmizel z oči, začli jsme lehce panikařit, ale ledový chlad Karen nás ubezpečil, že tento jev není ojedinělý a že je vše normální.

A skutečně, Honzík za chvilku vyplaval, vyždímal si zcela mokré tričko a kraťasy a se slovy "tak tudy to nepůjde" si vylil vodu že svých chelseabotek a své černé bavlněné ponožky pověsil v autě na háčky, zřejmě, aby odkapaly. Shodli jsme se na tom, že to udělal schválně, neboť už potřeboval po týdnu své věci vyprat.

Otáčíme se a hledané jinej průjezd na jih. ♥

Příjemná zastávka na oběd, hned jak jsme opustili zónu věčného deště a větru, byla gurmánským požehnáním.

Měli jsme možnost ochutnat další z mnoha australských specialit a to australský paj. Což je taková zapečená masová směs v listovém těstě. Jsou různé druhý náplní od kuřecích, hovězích až po vegetariánské, kterých se pochopitelně nikdo z nás nevšimnul.

Pokračovali jsme za sluníčkem jako Ťuk a Bzuk s šedivými mraky za zády.♠ Do kempu jsme přijeli deset minut před uzavřením. Díky milé správkyni, která nám nabídla možnost ubytování v chatičce, jsme se nakýblovali do řady stejných chatiček a dali si zaslouženě pivčo.. Ještě před tím jsme však museli vyndat, rozbalit a postavit mokré stany, které díky vlahému večernímu větříku, příjemně uschly asi tak za půl hodinky.♦ Vedle nás byli ubytování původní obyvatelé Austrálie a dle rady Michalíčka jsme měli zakázáno pít pivčo před nimi.

Takže jediné, co bylo v té tmě slyšet, byl typický zvuk otevírajících se plechovek. Je až s podivem, jak se tento zvuk nesl celou ulicí...

♥ Před Inghamem na A1 nás zastavuje červená na semaforu, část vozovky před námi je zatopená rozvodněnou Herbert River a doprava je řízena semafory po jedné nezatopené části silnice. Za Inghamem Honza odbočuje na Trebonne k nejdelšímu vodopádu Austrálie Wallaman Falls. Po Venables Crossing Road přejíždíme můstek přes rozvodněnou říčku Stone River a když je i dál silnice občas zalitá vodou, vracíme se na hlavni A1. Teď abychom jen nezůstali v deštivém a zatopeném severu Austrálie! Definitivně opouštíme možnost projet na sever do Cairns a dál do Cape Tribulation v národním parku Daintree. Vracíme se do townsvillského West Endu, kde navštěvujeme pekárnu a kupujeme si konečně místní chutný chleba.

♠ Karen najde ubytování v kempu v Ayr.,- AU$ ( ,- Kč)

♦ Navečer jsem zašel s Karen a Honzou do centra městečka Ayr, kde měla být u jedné kašny keš. Zase mudla Honza ji našel dřív! :-)

Dneska jsme ujeli 351 km s Martinem za volantem. Tachometr se zastavil na hodnotě 7502 km.

17 den – středa 31. 12. 2025 - 7.den „On the road“

18.díl    Silvestr

Je vcelku marné naší vedoucí dvojici dokola neustále vysvětlovat nutnost naší party v Mitsubishi, že chceme pravidelně dělat "lulu a ham ham"..Pokaždé se bavím, když to vysvětlujeme a pokaždé na nás koukají jak na turisty z nějakého velkoměsta, zda to, co říkáme myslíme fakt vážně.

Pochopili to a tak pravidelně obědváme mezi čtvrtou a pátou, což je super, zvlášť když vezmeme-li v potaz, že poslední jídlo ten den míváme pravidelně mezi 8-9 hodinou ranní a večeře se podává kolem osmé večerní...

Pochopili jsme, že lidé z buše a divoké džungle jedou úplně v jiném režimu, než my středoevropani.

♣ A zase jsme bydleli ale tentokrát ve stanech.

Máme tu poslední den v roce a chystáme se plní očekávání na příchod nového roku, daleko od našeho domova.

Na benzínové pumpě kupujeme jeden 5 kg pytel ledových kostek a druhý dostáváme zcela zdarma. Musíme vypadat hodně zbědované, zvlášť pokud je slyšet nás evropský přízvuk. Má žena si odběhla do obchodu pro jednu kapslí do pračky, neboť už se to v autě nedá vydržet. Pavlík si na sebe omylem oblékl své tyrkysově tričko, které už měl 14 krať na sobě, až i mouchy na něj přestali létat, neboť při blízkém průletu kolem jeho těla se dostávali do křeče a raději spáchali sebevraždu tím, že přestali mávat křidélky a nechali zemskou přitažlivost dokonat své dílo. Na jedu stranu to mělo spoustu výhod, ale jedna zásadní to vše přebila. S naším Pavlíkem se nedalo sedět v jednom autě, až už i Tobík povídá.."Pavlíku, něco tu trošku zavání, tak jsem si nenápadně k tobě čuchal a řeknu ti, je to síla!!“

Pak jsme se všichni sešli v prádelně kempu a sledovali, jak se naše prádlo kontaminuje dvěma tričkama tyrkysové barvy. Pivíčka jsme dali chladit do boxu a těšili se na půlnoc.

Musím říct, že v našem věku vydržet do půlnoci být vzhůru, je rok od roku čím dál víc těžší. Obvolali jsme rodinku a naše kamarády a popřáli jim do nového roku spoustu štěstí a zdraví.

Tobík chtěl natočit historický okamžik naší rodinky, jak čeká na půlnoc v jiném čase. Nastavil jsem si australský čas a připravil prosecco s šesti sklenkama. Čas ukazoval 23.59 a my byli na značkách. Poslední odečty 30-29-28-27......odečet se zcela zastavil a junior dostal hysterický0 záchvat, že to prošvihneme a tudíž tak přišel o připravenou videoprojekci před spolužáky.

No nic, bouchnul jsem na konec zátku od láhve, všem poskrovnu nalil a za puštěné české hymny jsme si připili na šťastný Nový rok. Myslím, že není pro muže hambou, že zde na jihu v místě věčného horka a vlhka vyprodukuje pot.

Jsem patriot a Vltava od Bedřicha Smetany uzavřela tak náš silvestrovský večer, kdy jsme se pod palmou ve 30° rozloučili se starým rokem, abychom vzápětí přivítali rok nový...shodli jsme se, že loňský rok byl výbornej a doufáme, že ten nadcházející bude stejně příznivej a že štěstěna nám bude nakloněna i nadále. ♥

♣ Po snídani a sbalení všeho jedeme z Ayr dál na jih, tedy spíš na jihovýchod po pobřeží. Silnice A1 z Townsville na Cairns už je zavřená, takže jsme měli kliku, že jsme to otočili a ještě projeli na jih. Zastavili jsme v Bowen Jetty a prošli se po písečném plochém dnu pláže díky odlivu, kde hlavně Honza si fotil stovky malých krabů, zalézající do stovek otvorů na dně, jakmile jsme se k nim přiblížili. Dál jsme pokračovali na Cannonvale do kempu BIG4 Adventure Whitsunday Resort, ,- AU$ ( ,- Kč) kam jsme přijeli už v půl druhé po 184 km se mnou za volantem. Dostali jsme plácek 27 pro tři stany a jedno auto. Ve většině kempů povolí příjezd druhého auta jen na vyložení věcí a pak musí opustit kemp na venkovní parkoviště. Po postavení tří stanů pomáháme Honzovi postavit a ukotvit obrovský plachtový přístřešek pro posezení, neboť tu chceme pobýt dva dny. Odpoledne vyjíždíme pro změnu s Martinem za volantem na pláž Mandalay Point, kde je vytvořen na hladině moře z pontonů velký čtverec, s jednou otevřenou stranou k pláži, se sítěmi, klesajícími z pontonů až na dno. Uvnitř čtverce je chráněný prostor proti žralokům a žahavým medůzám, umožňující bezpečné koupání v moři. Čehož ihned využíváme. Navečer se vracíme přes centrum Airlie Beach s návštěvou Informační kanceláře ohledně výletu na Whitsundays Island a korálovou bariéru. Sísa získává několik prospektů a informací o výletech. Po návratu do kempu, kdy tachometr našeho Mitsubishi ukázal 7706 km, Karen s Tobíkem ihned mizí v místním bazénu. V našem plachtovém posezení jsem si odložil vedle skládací židličky brýle, naštěstí v pouzdře, takže když mi na ně šlápl Obr Máťa, přežily to!

♥ Místní zajímavost, v kempu byl už v deset večer klid, Silvestr se hlasitě slavil jen ve městě.

18 den – čtvrtek 1. 1. 2026

19.díl    Čtyři exmanželky

Na Nový rok jsme vstávali, tak nějak zlámaní.♠

Znovu jsme si popřáli hodně štěstí, dali se do předem připravené snídaně, kterou každé ráno připravují já. Honzíka pokaždé znásilníme o čaj, ale jinak vše ostatní je v mě režii.

Karen se nasnídala jako první a už netrpělivě přešlapovala, že by ráda vyrazila na pláž. Když však viděla, že naše skupina z modrých stanů je ještě v pyžámku a tudíž případný odjezd z kempu dřív jak za hodinu nebude, začla kroužit kolem oranžového stanu a mumlala nějaké zaklínadlo v místní řeči aboridžinců v domnění, že Pavlík se brzy vykaká, Tobík odloží konečně svůj mobil a dosnídá a Silvik, která ráda snídá pomalu, zrychlí. Na mě též koukala, ale když viděla, že dojídám svého druhého banánového muffina, který není sladký a další si neberu, zaútočila na svého muže. Výsledek se okamžitě dostavil.

Skupina A v modré škodovce vyrazila s předstihem na dingopláž.♦

Skupina B to přivítala s radosti, neboť v tu chvíli nebylo nutné zrychlovat.

Navrhl jsem Honzíkovi, že až dorazí na místo, ať nám pošle své souřadnice a my dorazíme díky navigace na místo s maximální přesností 1,5 m..

Tvářil se, že to pochopil a tak vyrazili.

My jsme poklidili v našem táboře, zabalili si v klidu věci na pláž a vyrazili za nimi.

Směr jsme věděli, tak jsme jen čekali místo přesného shledání.

Po deseti minutách pípla WhatsApp zprávička od Michalíčka s určenou polohou (jsem si myslel). Jaké bylo mě překvapení, když místo přesné souřadnice přišla jen fotka místa zaparkování. Kdyby s námi tu byl náš společný kamarád Bláža, měli bychom vyhráno, ale naše partička byla zcela bezradná.. Na obrázku byly vidět jen samé palmy, písek a pláž....

Naštěstí jsme to našli a zaparkovali s přesností 1,5 m, takže to vlastně Michalíček pochopil.

Koupání na místní pláži v síťové ochranné bariéře byla osvěžující.

Ochranná síť je kvůli žahavým medúzám, které bývají smrtelné.

Našemu juniorovi opět zakručelo v bříšku a dožadoval se po nějakém jídle. Pochopitelně mu neušla restaurace u parkoviště ♣, kde jsme po příjezdu zaparkovali.

Jaké bylo překvapení, že Karen s Honzíkem zajásali, že jdeme na oběd. Do té doby jsme si mysleli, že to jsou terminátoři, kteří doplňují energii jen ze vzduchu.

Tak jsme se tam vydali na ty jejich místní specialitky.

Každý jsme si vybrali dle denní nabídky.

Kalamary či rybu, nebo hamburger a salát byla jasná volba.

Vydal jsem se k pultu s pitím s tím, že si dáme místní reklamované pivo XXXX.

Zde slavila úspěch má znalost angličtiny.

Obsluhu jsem požádal, pochopitelně anglicky o tři čepovaná piva této značky.

Teda, takhle, myslel jsem si to, že je žádám o tři točená piva. Mladá Australanka na mě koukala jak zjara a bylo vidět, že absolutně nechápe, co po ní tenhle strejda v kšiltovce od Caterpillaru, navíc v červených trenýrkách vlastně chce.

Zachránila mě až Karen, která stála za mnou a pohotově pochopila co chci a objednávku tak dokončila za mne. Absolutně jsem nechápal, kde jsem udělal chybu v tak jednoduché větě. Dobře, mám trošku evropský přízvuk, který si však nezadá s angličtinou rozeného Australana.

Když jsem se pídil po příčině nedorozumění, Michalíček mi za upřímně hlasitého smíchu vysvětlil, že jsem si u té drobné dívky objednal čtyři exmanželky..

Protože značka piva XXXX se nevyslovuje jako čtyřikrát X ( ex,ex,ex,ex), ale fourX...

Ještě, že ty exmanželky nebyly na skladě, ta představa, že by mi je přes pult ta holčina podala, tak se obávám, že bych měl pokažený celý den.

♠ Konečně zase prázdninové vstávání v devět hodin. Kemp se vyprazdňuje, spousta návštěvníků odjíždí, zítra mají pracovní den. Chudáci. :-)

♦ Dingo Beach na Cape Gloucester severozápadně od Cannonvale.

♣ Dingo Beach Hotel

Po obědě jsme se vrátili k našemu „bazénu“ na pláži a zjišťujeme, že odliv ochranou bariéru položil na písečné dno a není tím pádem kde se koupat. Honza s Karen se jdou projít na cíp pláže, ostatní se vracíme do kempu. Cestou se zastavujeme u benzínové pumpy pro led do chladícího boxu. Vždy stejná procedura, box vytáhneme z hromady bagáže, zteplalou vodu z boxu vylejeme na zem a koupený led nadrtíme do boxu. Dnešních 97 km odřídil Martin. V kempu míříme hned do bazénu a zabíráme si místa s bublinkami.

Háčci se rozhodují odpískat korálovou bariéru na Whitsunday Island. Cena za těch 25 let silně podražila (225,- AU$ ( 3.263,- Kč) za osobu. Navečer Honza konečně využil svojí mačetu a očistil s ní kokos, který navrtal a všichni testujeme pravou chuť kokosové šťávy. Večer kluci vytáhli kytary a kempem se kromě angličtiny rozlehla i čeština.

19 den – pátek 2. 1. 2026 - 8.den „On the road“

Ráno jsme pomohli Honzovi složit jeho plachtový přístřešek, zabalili své stany a Martin už rutinně vše narval do kufru auta. Stav tachometru Mitsubishi byl dnes ráno 7803 km.

20.díl    Není pivo jako pivo

Další den padáme na jih a zastavujeme na benzínové pumpě, jednak doplnit pohonné hmoty a případně si dát dobrou kávičku.

Pojem dobré kávy je v Austrálii dost vzácný, neboť za celou dobu jsme narazili asi tak zatím na dva podniky, převážně klasické benzínky, u kterých jsme si řekli, "wauuu to je panečku výborná kávička".

Zasmáli jsme se, když Tobík dojídal svůj asi už 200.tý australský hamburger a dožadoval se dalšího s tvrzením, že je ve výživě a musí tak doplňovat energii, chudáček jeden malej....

Dal jsem mu svůj zbytek hambáče, aby alespoň na chvíli bylo ticho u stolečku kde jsme seděli a pochválil ho, jak hezky papá, vezme-li v úvahu, že je chlapeček v tom vývinu.

Pokračovali jsme dál na jih po pobřeží, chvílemi jsme jeli podél břehu ostrova v těsně blízkosti oceánu, abychom za zatáčkou se opět odpoutali od té úžasné podívané a zmizeli tak mezi stromy lemující obě strany silnice.

Lesy tu mají smíšené, doplněné o palmy různých tvaru, výšek a druhu. Všude, ale absolutně všude se pasou naprosto volně krávy. Do toho musíte neustále sledovat cestu, neboť na vás může kdykoliv vyskočit klokan či dva.

Bavíme se rébusy podél silnic, kde jsou úseky, kde mají na cedulích kvízové otázky, které vás nutí se zamyslet, abyste po ujetí 5 km zjistili správnou odpověď. Takto primitivním způsobem se vás snaží udržet bdělé a plně soustředěné.

Nám na udržení bdělosti během jízdy bohaté postačí nejmladší pasažér Tobík, pokud máte tohohle čertíka v autě, věřte mi, neusnete i kdybyste trpěli spavou nemocí.

Někdy mám pocit, že já jsem Shreck, Silvik Fiona a Tobík je nás Oslík..

Ty nekonečné pláně, přes které jedeme jsou dechberoucí. Neumím odhadnout jejich rozlohu, ale myslím, že na takovou louku by se klidně vešla jedna pražská čtvrť jako fík.♥

Při pohledu na vzdálený horizont, kde se místy monumentálně tyčí hory, jsou jak z obrazů od známého umělce, jehož díla jsou uložena v galeriích po celém světě.

Australani jsou příjemní lidé, umějí se bavit a jsou nápomocni a stále se usmívající.

První na co se ptají, okamžitě při shledání, odkud dotyčný je?..Jakmile hrdě odpovíme, že z České republiky, jsme jejich a už nás nepustí..

Zrovna včera jsem si dovolil malinko zarebelovat. Šli jsme s Pavlíkem a Tobíkem připravit večeři do kempové venkovní kuchyně, které bývají vybaveny pro ty, kteří pouze stanují, neboť národním sportem Australanů je kempování v karavanech. Když říkám v karavanech, nemyslím ty evropské maličké budky na kolečkách. Oni tu regulérně za sebou tahají dvouosé obytné domy, vybavené kuchyni, wellnessem, ložnicemi, vnitřními bazény s protiproudem, dráhou pro kuželky a někteří mají i multikino. Přijedou pokaždé do kempu, postaví se na předem vytyčené místo, aby když otevřou (pochopitelně dálkovým ovladačem) boční okénko se dotkli otevřeného okénka karavanu svého souseda. Nechápu to, ale proti vkusu žádný dišputát...a tak tráví nejraději volný čas.

Abych se však vrátil k rebelské akci, proti místním cowbojům, kteří popíjeli maskované "pivko". Dali jsme se do řeči, neboť mi pomáhali se zapnutím plynového hořáku. Nabídli mi své australské "pivo", kde byl vyobrazen kůň stojící na zadních nohách s tím, že je to to nejlepší. Tak jsem zdvořilostně ochutnal a vypoulel oči, chutnalo to jako naředěnej Heineken se Stellou.

Poděkoval jsem se slovy, že to není pivo.

My tu sice pijeme taky tuzemské značky, které alespoň vzdálené připomínají ten nás zlatavý mok, kterým je každý správný Čech odkojen již od raného dětství, ale pořád jsou na míle vzdálené tomu našemu spodně kvašenému, hutnému s nádechem jemně tónu hořkosti a plně chutě.

Ještě jednou jsem poděkoval a upozornil je, že pokud by chtěli pivo opravdových mužů, musejí k nám do Čech a dát si Plzeň či Radegast. Buď mi tak úplně nerozuměli, nebo pochopili, že s Čechem nemohou soupeřit v pití opravdového piva a za hlasitého burácení odešli...ještě chvilku jsem stál jako opařený a sledoval ty blízké příbuzné "Arnolda Svajcenegra" v těsném tílku, kdy každá jejich paže se rovnala obvodu mého stehna.

"Pa kluci a dobrou noc.." stačil jsem ještě nesměle pípnout.

♥ Občas se přeženou deštivé přeháňky. Na jihovýchod jedeme po A1 Bruce Highway. Po 494 km jsem dovezl sebe a svou posádku do městečka Yeppoon, kde Sísa zabukovala fleky pro stany v Beachside Holiday Caravan Park na břehu Tichého oceánu. Zastavili jsme se v supermarketu Coles pro potřebné potraviny (hlavně čoko-borůvkové muffiny, které jsem si tady v Austrálii oblíbil a pro změnu dva kartony po 30 plechovkách 375 ml piva XXXX Gold). V kempu jsme dostali místo u severního plotu pro tři stany a jen jedno auto, druhý vůz musel za plot do odstavného pruhu souběžní silnice. K večeři klasika, zalévané kuřecí čínské nudle s Martinovou přidanou zeleninou a vařená kukuřice. Před spaním se jdeme projít po pláži. Přibližující se přílivové vlny nás vyhánějí spát.

20 den – sobota 3. 1. 2026

Karen s Honzou brzo ráno vyrazili na místní koupaliště Yeppoon Lagoon, zatímco my v pohodě chrupali dál. Po desáté všichni společně vyjíždíme do 15 km vzdálené ZOO sloužící jako záchranná stanice.

21.díl    ZOO

Ráno jsme po snídani vyrazili do místní interaktivní zoo,♠ určené hlavně pro malé děti. Takže Tobík a Pavlík byli ve svém živlu.

U vchodu nám nabídli možnost krmení volně se pohybujících zvířat v areálu, zvláště klokanů a tak jsme si s nadšením jeden pytlík granulek zakoupili a vyrazili.

Mezi jednotlivými výběhy a klecemi nás vítali nejen slepice, kachny či pávy, ale hlavně klokani. Napočítali jsme jich asi 20 ks, různých pohlaví a stáří.

U starších samečků bylo vesele pozorovat jejich povislá varlátka visících na tenké šňůrce z kůžičky. Hned mě napadlo, že s věkem u mužů dochází k podobnému jevu, jen s tím rozdílem, že klokan když začne skákat, pytlík mu zaleze a je zcela zmizelej, kdežto já, když vyvinu stejnou aktivitu, nikdo nikam a hlavně nic se neschová, ale naopak vesele si mi ten váček plácá o vnitřní strany stehen. Škoda, že nejsem klokan.

Měli jsme možnost pohladit různá zvířata, některá vypadala, že si to dokonce užívají a láskyplně nás ohlodávali či vesele pokadili. Což prý je známka velikých sympatií. Ta zvířecí fauna je fakt divná. Zkus si jen představit, že by tohle dělal člověk na schůzce..

Když jsme se seznámili se všemi zvířátky v rodinné zoo, zaplatili jsme Tobíkovi možnost pochovat si vzácné papoušky na ruce.

Nakonec byl jimi zasypanej a bylo vidět, že si to fakt užívá. Úplně zapomněl na krmení pro zvířátka, které měl pořád v kapsičce svých kraťas.

Po poledni jsme šli na prezentaci do veliké klece, kde nám postupně na ruce pokládali již výše zmíněná zvířátka, jako byli ještěři, hadi a různí papoušci.

Společně s moji ženou jsme se na chvíli stali biblickými postavami Adama a Evy s hadem obtočeným na našich krcích. Pověstné jablko, jsem měl schované v batůžku na zádech. O přestávce jsem si tajné kousnul a očekával nějaký hřích, ale zřejmě to nefunguje, když nemáte jen fíkový list mezi nohama a hada nad hlavou...

No nic, zahodil jsem ohryzek a málem strčil hlavu do obrovské pavučiny mezi stromy.

Uprostřed si v klidu seděl pavouk neskutečných rozměrů (v mých oči) a čekal na svoji oběť. Myslím, že kdybych se do jeho pasti chytil, to by nedal. Určitě by jeho malé tělíčko explodovalo pod takovým obrovským přísunem tuku a cholesterolu.

Nicméně mě napadla myšlenka, že bych se nechal od něho aspoň kousnout a získal bych tak nadlidské schopnosti jako kdysi legendární hrdina marleovek Peter Parker. Ale při pohledu na jeho odporné chlupaté tělíčko s černými tictaci místo očí jsem si to rozmyslel.

V prostorách vstupní recepce jsem mezi nabízenými reklamními produkty zahlédl úžasného klokana na perku. Jakmile jsem ho uviděl, okamžitě jsem si vzpomněl na mého kolegů z práce, vášnivého fanouška pražského klubu, jenž má ve znaku právě klokana. Toho jsem tam nemohl nechat.. ♦

Odpolední koupání v obrovském bazénu u oceánu bylo příjemné zakončení dalšího dne za naším putováním po Austrálii.♣

Každý den musíme s Pavlíkem zajet k benzínové pumpě a zakoupit pytel s ledem, neboť australské pivo se dá pít pouze ledově studené...

Pokaždé, když přijedeme večer zpátky do kempu a otevíráme si plechovku, kterou okamžitě maskujeme speciálním krytem tomu určeným a oddáváme se té blaženosti.

♠ Cooberrie Park Wildlife Sanctuary

♦ Já koupil pro kolegy klíčenku s koalou. Po prohlídce ZOO se zastavujeme na oběd v Brews & Bites Beachside Cafe naproti kempu na Fish&Chips. Dávám si místní rybí specialitu, Red Snapper (Chňapal červený (Lutjanus colorado) je dravá mořská ryba z čeledi chňapalovitých, vyskytující se v tropických vodách ve vnitřních částech korálových útesů nad tvrdým dnem, v hloubkách kolem 70 metrů, Indického oceánu a západního Pacifiku. Má pevné, bílé a šťavnatým maso nasládlé chuti, ideální na grilování a pečení. Má minimum tuku a málo kostí. Druh dosahuje maximální celkové délky přibližně 90 cm.)

♣ Zatímco všichni se slunili nebo koupali, já vyrazil pro dvě blízké kešky, jednu v zátoce naproti koupališti, druhou na kopci u místního hřbitova. Tak dnes se mi ale vůbec nezadařilo, první jsem vůbec nenašel a druhá nebyla na popsaném místě. :-(

Dnes výjimečně v kempu nebyla jen listová zelenina k večeři, ale fazole s klobásou, volským vokem a kukuřicí. V 21:27 nečekaně v kempu zhasli všechna světla na noční klid.

Dnes nás 39 km vozil Martin.

21 den – neděle 4. 1. 2026 - 9.den „On the road“

Po snídani a nastěhování všeho do aut vyjíždíme na okraj městečka Yeppoon do Merv Anderson Park, kde se koná trh všeho možného i potravin. Na jednom místě se kluci zasekávají. Aby ne, poslouchají kolegy hudebníky (mandolína, kytara. bicí) a jsou k neodtržení. Po necelých 20 km po místní silničce vyjíždíme na Constitution Hill k Singing ship. (Zpívající loď je 12 metrů vysoký betonový a ocelový monument, který se nachází v parku Emu v hrabství Livingstone v Queenslandu. Monument je pozoruhodný tím, že využívá vítr k vydávání jedinečného pískajícího zvuku, díky kterému „zpívá“.Monument, který se nachází na Churchillově vyhlídce a připomíná plavbu Jamese Cooka přes Keppel Bay v květnu 1770. Oficiálně jej odhalil ministr lodní dopravy Ian Sinclair 30. května 1970. Monument navrhla učitelka umění Bajool Peggy Westmorelandová, která v roce 1969 vyhrála soutěž pořádanou Výborem pro oslavy dvoustého výročí kapitána Cooka, která hledala způsob, jak si připomenout 200. výročí Cookovy plavby a jeho průzkumu Keppel Bay v květnu 1770. Památník postavili stavitelé Steve a Isabel Keleovi, inženýr David Thomas a lektor fyziky George Cain.[, který navrhl ocelové „zpívající“ trubky. Zpívající loď byla opravena po poškození způsobeném cyklonem Marcia v roce 2015. Zpívající loď se tak stala ikonickým symbolem Emu Parku a okolní oblasti.) Zastávku využíváme k zamluvení kempu ,- AU$ ( ,- Kč) blízko Harvey Bay (Karen) a rezervace zítřejšího výletu na Fraser Island ,- AU$ ( ,- Kč) (Sísa). Modrá škodovka pak vyráží sólo napřed směr budoucí kemp. Naše osádka po procházce okolo vyhlídky na oceán se též vrací na hlavní A1 Bruce Highway a za Rockhamptonem přejíždíme Obratník Kozoroha, tentokrát na jih. U Ampol Foodary Benaraby Travel Centre zajíždím k pumpě, kde si dáváme gáblík, tankujeme benzín, nakupujeme jídlo a po 198 km se střídám za volantem s Martinem, který už zbylých 276 km dorazí do kempu Harbour View Caravan Park v Harvey Bay. Napodruhé jsme správný kemp našli, když jsme před tím vjeli do jiného. Tento kemp byl obsazen převážně karavany na dlouhodobější pobyt, skoro každý karavan měl u sebe postavenou „předzahrádku“. Ale kemp byl strategicky umístěný, zítra před ním u Informací nás vyzvednou na výlet na největší písečný ostrov na světě. Tady se hodily čelovky na přípravu večeře, protože blízká kuchyňka byla beze světla, ale naštěstí zásuvky na dobití mobilů fungovaly. Šli jsme brzo spát, zítra brzo vstáváme.

22 den – pondělí 5. 1. 2026

22.díl    Fraser Island

Takhle rychle jsme ještě ráno nikdy nevstávali, neboť v sedm jsme museli odejít z kempu na seřadiště, kde nás nabrali a odvezli do přístavu ♥ na trajekt.

Zaplatili jsme si celodenní výlet na Fraserův ostrov s výkladem.

Cesta trajektem naprostá pohoda, problém nastal ve chvíli, kdy kapitán zahlásil, že budeme přistávat za 8 min a je čas dojít si na záchod, neboť pak nebude čas..

Nastala panika, nejen u pasažérů, ale hlavně u mne. Neboť jsem cítil každou vlnku na moři a potřeba se pořádně vyčůrat rostla každou námořní milí.

Postavil jsem se spořádaně do fronty a čekal s ostatními. Když na mě přišla řada, přišel námořník a vyhnal mě, neboť toalety byli na spodní palubě a tam stala zaparkovaná auta a z bezpečnostních důvodů, během výjezdu z lodi, nesmí být v prostoru žádný pasažér..

Pomalu jsem cítil návaly, horko střídala zima. Potil jsem se a zároveň třásl zimou.

Přece jenom jsem byl dlouho na moři (asi 3/4hod) a možná se o mě pokoušeli kurděje, neboť během plavby jsme nedostali žádné vitaminy…aa

To nutkání se pořádně vyčůrat bylo nesnesitelné. Jakmile poslední auto opustilo palubu, námořník sundal bezpečnostní řetízek a usmál se.

Nevnímal jsem ho, utíkal jsem jako v tranzu, abych rozrazil dveře do kajuty lodního strojníka, omluvil jsem se a vzal za kliku vedle. Přišel – otevřel -vymočil - odešel.

Po té už mi bylo vše úplně jedno.

Vyšel jsem s davem z lodě ♠ a nechal se unášet tím proudem směrem k terénnímu autobusu (kterého jsem mimochodem viděl poprvé v životě) a vyhlížel dle instrukcí delegáta se žlutou cedulkou.

Michalíček měl pravdu, když na začátku prohlásil, že určitě budeme mít pěknou slečnu, nemýlil se.

Když krásná Kaila, tak se ta průvodkyně jmenovala, vyvolala jméno mě ženy Silvie Hák, vzpomněl jsem si, že nejsem na ostrově sám. Jaké to bylo pak milé setkání s moji rodinou od doby, co jsem se málem popral s námořníkem, který mi odepřel toaletu.

Uděláme si prezenčku, řekla pokaždé když jsme nastupovali do dvoupatrového trackoveho autobusu od fy MAN. To druhé patro, bylo vlastně první, neboť spodek byl vyvýšený hlavní rám.

Nikdy jsem nejel offroudovým autem v terénu, natož busem.

Když naše blonďatá Kaila zahlásila do mikrofonu, ať se připoutáme, zasmál jsem se rebelský a řekl, že jsem chlap a vážou se jen srabíci. Když jsem si v první zatáčce málem překousnul jazyk, chlapácký jsem okamžitě hledal popruh, kterým jsem se pevně připoutal k sedačce a rukama dál vyvažoval nerovnosti terénu, tak jak to s autobusem házelo že strany na stranu.

Seděl jsem s Cmaralíkem a to byl druhej zážitek. V tomhle horku sedět vedle sálajících 87 kg (stále se prsí, jak zhubl) živé váhy, třít se navzájem nohama o sebe při každém pohybu nástavby, byl taky zážitek.

Nicméně první zastávka byla naprosto dokonalá. ♦

Přírodní jezero nás přivítalo svoji průzračnou tyrkysovou barvou, na rozdíl od pavlíkového trička, nádherně vonělo, vlastně celý ostrov nádherné voněl exotikou a zářivě bílou pláži s jemným bílým písečkem.

Koupání bylo velmi osvěžují a už nás opět nahnali do autobusu. Tobík prohlásil, že je to vlastně taková loď na kolech pohybující se na rozbouřeném moři, myslím že nebyl daleko od pravdy.♣

Další zastávkou byl potopený vrak obchodní, kdysi válečné lodě na písčité pláži, po které jsme mohli jet vysokou rychlosti.

Pavlík tady byl kdysi před 25 lety, stále to každému hlásil a jal se okamžitě při vystoupení z našeho korábu měřit metrem o kolik se ta loď zmenšila díky silné korozi.

Zvlášť mě zaujalo, jak vlezl do útrob té lodě a udělal dřep. Neunikl tak pozornému klokanímu (jakému jinému tady v Austrálii) zraku naší průvodkyně, která pojala podezření, že ji svěřeny tyrkysový pasažér si hodlá ulevit uprostřed té nádherné historické památky a okamžitě se na něj obořila. Pavlík na jedno ucho slyší hůře, takže ji nevnímal, neboť varovaní přišlo z té strany, která není úplně v topu.

Ještě že jsem byl na blízku a našeho kamaráda upozornil, že tady ne, tady opravdu ne!!!

Pak už jsme jen čekali na posledního cestujícího, abychom mohli pokračovat dál. Tím posledním nebyl nikdo jiný, než náš hrdina od Tobruku, kdejžto dostal přezdívku, podle své africké čepice, připomínající vojenskou pískovou pokrývku hlavy vojáků bojující na africkém kontinentu.♥

Byl to takový sprint...

Třikrát jsem málem v autobuse usnul, ale pokaždé uhoupán vidiny klidnější cesty, jsem se octl hlavou na stropě busu a opět se připoutal, během cesty prosím nekuřte!!

Po návratu do ostrovního přístavu, proběhla poslední prezenčka, aby se naše vedoucí zájezdu ujistila, že to co na ostrov přivezla, to si taky z ostrova odveze.

Kaila nás pak na břehu ještě rozvezla jednotlivě do kempů a hotelů, byla to mladá, šikovná Australanka v uniformě s kloboukem od krokodýla Dundeeho.

My si pak za odměnu po celodenním výletě, dopřáli asijské jídlo a chlazené pivko.♠

♥ River Heads Ferry Terminal

♠ na přístavní molo v Kingfisher Bay na Fraserově ostrově.

♦ Lake McKenzie.

♣ Cesty mezi jednotlivými místy na ostrově byly úzké a jednosměrné pouze pro offroudy 4x4, ale nepočítalo se, že na písčitou cestu vjede sice čtyřkolka, ale s přívěsem, takže se jí podařilo do kopce uvíznout a tím ucpat průjezd pro ostatní. Nakonec přívěs odpojili a mohli jsme projet dál k procházce údolíčkem podél říčky Wanggoolba Creek. (Stezka podél potoka Wanggoolba Creek vede po dřevěných chodnících a vine se bujným, starobylým deštným pralesem, míjí křišťálově čistou vodu, vysoké kapradiny, borovice kauri a eukalyptové lesy.) Trail jsme zakončili výstupem k rekonstruované vile bývalého správce ostrova, kdy se tu těžilo vzácné dřevo. Následoval přejezd do ostrovního rezortu Eurong, kde jsme si v McKenzie's Restaurant formou bufetu dali oběd a zapili to pivkem XXXX.

♥ Cestou na další zastávku náhle offroudbus zastavuje u smečky divokých psů dingo. No jak jsou krotký, povalující se na písku, moc divokosti nevzbuzují. Před 25.lety jsme tu na pláži žádné dinga nepotkali. Další zastávka na východní pláži byla říčka Eli Creek. Po dřevěném chodníčku od jeho ústí do moře se jde asi 100 metrů proti proudu do buše a návrat zpátky je možný sjetím na nafukovacích matracích nebo kolech. Před 25.lety bylo možné po celé délce přístupného potoka brodit v nádherně chladné vodě tohoto křišťálově čistého potoka s písčitým dnem a vrátit se k ústí potoka na břeh. Z nostalgie jsem si závěrečných 20 metrů Eli Creek k ústí do oceánu prošel bosky. U ústí se opět potuloval osamělý pes dingo. Docela změna za těch 25 let. Poté jsme jeli jižně po písčité pláží Seventy-Five Mile Beach k Cornwells Campground, za nim jsme odbočili na písčitou cestu napříč ostrovem k přístavu Kingfisher Bay.

♠ V Truly Asia Hervey Bay jsem si dal malajské nudle a zapil to místními pivy celkem za 59,7 AU$ (866,- Kč) Do kempu jsme to už měli díky Karen jen přes ulici.

23 den – úterý 6. 1. 2026 10.den „On the road“

23.díl    Startujeme Škodovku

Dalším přesunem jsme se měli posunout jižněji podél pobřeží, ale před tím jsme si naplánovali návštěvu místního akvária s ukázkou mořské fauny.

Jenže, to bychom nesměli mít v našem teamu Michalíčka, který nechal omylem zaplou ledničku v autě a ta mu úplně vybila baterku. Takže, když proběhla nakládka všech potřebných věci pro stanování, skočil se osprchovat, což činím pokaždé i já, neboť jednak to jsou nervy, jak tam vše dostanu a za druhé vám slunce nekompromisně žhne po celou dobu na hlavu, nasedl společně s Karen a klíčkem otočil v zapalování. Ozvalo se jen "cvak....krrrrr...cvak". Nechtěl bych v tu chvíli sedět s ním v jeho modré škodovce, po boku jeho ženy. Tak chudák musel vše opět z auta vyložit a najít v kufru startovací kabely. Na moji otázku, zda je má, odpověděl, že jasně, že má všechno.

Už ve slově kabel slyšíš tu obrovskou sílu, kterou musí příslušné změti vodičů přenést vysoký proud z bodů A do bodů B.

Zatím jsem přistavil naše pojízdné Mitsubishi co nejblíže k motorovému prostoru modré škodovky a čekal na KABELY. Je zvláštní, že mě ani nepřekvapilo, když totálně upocený Honzík mi podává klubíčko malinkých autokabílků černé a červené barvy. Hned jsem věděl, že bude problém. Ten se vzápětí vyřešil tím, že jsem holky a Tobíka odvezl do akvária a společně s Honzou jsme vyrazili do města pro kabely.♦ Následně nastartování proběhlo už pak bez sebemenších problémů a my tak vyrazili jižněji, blíže k městečku Brisbane, neboť máme v plánu návštěvu další zoologické zahrady Stewa Irvinga, která je v Austrálii hodně populární.

Cestou jsme se ještě zastavili v jedné z mnoha kaváren ♣ v malém městečku podél silničního tahu ze severu na jih. A světě div se opět káva nic moc.

Ubytování v hezkém kempu ♥ dle našich naučených postupu proběhlo bez problémů.

Zrovna, když jsem si chtěl dát už zaslouženě vychlazené pivíčko, přišla Karen s tím, že bychom se mohli jet vykoupat.

Než to stačila doříct, už všichni seděli v autě, natěšení na příjemné ochlazení v tom šíleném horkém peklu, které nás tu provází.

Tak jsem zase schoval pivko v plechu do ledničky plně ledu a zasedl opět do přehřátého vozu.

Koupání v přírodním jezírku uprostřed džungle, byl opravdu zážitek. ♠ Zvlášť plavání v teplém vodopádu, který byl jediným přítokem do něho. V Austrálii se nesmíte obnažovat na veřejnosti a naše čtyřčlenná posádka do jednoho ukazují všude zadky na odiv pokaždé, když se převlékáme do plavek či si je sundaváme. Karen a Honza se pokaždé od nás distancují a dělají, že k ním nepatříme... Zvlášť, když se Cmaralík zamotá do svých micbjukenenových červených šortek a ztrácí balanc na jedné noze.

Večer jsem posádce udělal večeři ve stylu nudlové polévky s vařeným vejcem a mísou salátu. Pro sebe jsem si udělal chlapáckej, vytuningovanej, jenže jsem si ho nepoznačil. Pavlík si vytáhl černého petra a snědl salát, při kterém se potil a plakal, ale statečně to dal.

Celou dobu nic neříkal a až v úplném závěru se přiznal...a došlo pivo.

♦ Já toho využil a vyrazil do parku u kempu pro keš. Zase mám pecháčka! :-(

♣ U turistické atrakce Velký Ananas.(Bývalá turistická atrakce Sunshine Plantation, nyní známá jako The Big Pineapple, se nachází západně od Bruce Highway. Zaujímá místo v paměti mnoha domácích i zahraničních turistů, kteří po roce 1971 jeli na sever od Brisbane na prázdninové výlety. Byl to raný pokus o agroturistiku v Queenslandu.) Honza tu byl před 45.lety a překvapeně to tu nepoznával.

♥ Ocean View Tourist Park u Landsborough. ,- AU$ ( ,- Kč)

♠ Gardners Falls leží na říčce Obi Obi Creek a jsou skrytým klenotem v oblasti Sunshine Coast Hinterland.

Už za tmy z terasy nad kuchyňkou poprvé konečně vidíme souhvězdí Jižní kříž. Já opět po 25.letech. Před spaním ještě proběhne mailová korespondence s Lili a Romanem ohledně zpáteční zastávky u nich na farmě.

Dnes Martin odřídil 243 km a tachometr ukázal 9053 km.

24 den – středa 7. 1. 2026 11.den „On the road“

24.díl    Crikey

Ranních 30°C nás v šest hodin vyhnalo ze stanu. Nikdy jsem si nemyslel, že budu spát v zapnuté sauně, jen se bojím, že po návratu do Prahy se rozhodnu, že si zajdu do sauny a bude mi tam zima. V Queenslandu se nedoporučuje být na slunci mezi 12 – 2 hod, protože údajně slunce pálí nejvíc.

Kdyby to bylo podle mě, tak bych doporučoval nevycházet ven mezi 6 – 20 h a sedět pouze v plně klimatizované místnosti s dostatkem tekutin, v našem případě zásobou piva. Toho dne jsme si naplánovali návštěvu vyhlášeného parku Steva Irwina, který nabízí divákům pohled na různá zvířata z celého světa, tak trochu z jiné perspektivy. Zřejmě ten nápad měla i polovina obyvatel Queenslandu.♦

Přivítalo nás obrovské parkoviště plně aut všech možných značek. Proud lidí se valil ke kasám u vstupní brány do areálu samotné Zoo. Dát každému do ruky mávátko, tak by to byl pěkný prvomájový průvod bez lampionů.

Musím teda říct, že mi spadla čelist, neboť tolik zvířat různých druhu v jednotlivých výbězích jsem nikdy a nikde neviděl.

Kávičkou a zmrzlinou jsme začali naší několikahodinovou prohlídku. Hned na začátku jsme se rozešli s Michalíčkovejma a šli si po svém.

Nejvíc nás zaujal tasmánský čertík, který byl boží. Zřejmě trénoval, neboť běhal pořád dokola mezi palmami, vylézal na umělou škálu, zaprskal na přítomné návštěvníky, kteří si ho fotili a natáčeli na video, jako by byli všichni z Japonska, aby se opět vydal na další kolečko svého představení.

Slunce nám ten den rozhodlo ukázat, že není jen světýlkem na obloze. Teplota vystřelila skoro až k horní hranici 40°. Za celou dobu jsem tady nepoužil gel na vlasy, aby mi držel účes. Tady je to úplně jedno, protože čepice se vám vpíjí do vlasů, tričko plně funkční máte neustále přilepené na tělo ve stylu šlím o vašich trenýrkách vůbec nehovořím, ty máte srolované neustále ve zpocené úžlabině mezi půlkami.

Má žena se nemaluje, neboť tu chybu udělala jen na začátku našeho pobytu, kdy chtěla oslnit při večeři. Avšak nepočítala, že se během pár vteřin promění její obličej v Picassovo moderní dílko, za který by se nemusel stydět žádný cirkusový klaun.

Nás synek byl úplně oslněn a uchvácený ptáčkama, kteří si volně poletovali v obrovské voliéře, kterou jsme měli možnost procházet.

Jako pověstná třešnička na dortu bylo krmení krokodýlů v připravené aréně pro diváky. Obrovská show s poletujícími dravci a papoušky mezi přihlížejícími, bylo nejen překvapení pro nás, ale i milé zpestření samotného programu krmení predátora. Toho jsme na popud krotitelky vyvolali hlasitým zvoláním "Crikey". Ten se ze začátku tvářil, jako že ho to nezajímá, chovatelé bláznivé lítali podél vodního kanálu a snažili se mávajícím kuřetem upozornit to monstrum, které vypadalo, že cestou usne. Avšak zdání pouze klamalo, neboť to je jejich strategie, přiblížit se nepozorovaně ke kořistí a pak následně zaútočit...

Já být krotitelem, tak se po takovém fingovaném útoku jdu přebalit.♣

Po šesti hodinách prohlídky jsme si zaslouženě dali místní hamburger, kde nám u stolečku snažil Ibis sežrat hranolky. Po měsíci v Austrálii, nenávidím hambáče a hranolky.

Nákupem v místním obchodě jsme se předzásobili na večerní návštěvu u kamarádů Michalíčka, kde jsme zahajovali naší třínedělní cestu po Austrálii.

♦ Rodinná vstupenka 2+1+důchodce nás vyšla na 77+77+49+67=270,15 AU$ (3.917,- Kč), kdy důchodový věk jsem prokazoval českým řidičákem.

♣ Australia ZOO se rozrostla co do velikosti a pestrosti místní i cizokrajní fauny oproti před čtvrt stoletím, hlavně mě překvapil „krokodýlí stadión“. Jen škoda, že už nežije Steve Irwin, jeho krmení krokoušů bylo jedinečné.

25.díl    Hadice není samička od hada

A jako strýc Baloun v povídce Šimka a Grosmana jsme otevřeli bránu u vjezdu na pozemek a se slovy : "Ahoj, my jsme vaší kamarádi, budeme u vás bydlet a mějte nás rádi" jsme objali zcela zaskočené čechoaustralany Romana a Lily, kteří se rozhodli zcela dobrovolně před 20.lety se smažit pod australským sluncem do konce svých životů. Po měsíčním pobytu zde, pořád mé tělo a mysl marně svádí boj se všudepřítomným horkem v mylně naději, že zvítězí. I když jsem životní optimista, což někdo poznamenal, že je to jen člověk, jemuž se nedostává informací, nějak mi to tu nikdo a nic neulehčuje.

Těším se domů, odkud dostávám zprávy o sněhových kalamitách, které dopadly na území naší republiky, doplněnou o informací kolabujících silničářích a omezeném zajištění infrastruktury pro běžný provoz všech obyvatel naší krásné zemí. Je až zajímavé, jak mě tyto zprávy hřejí u srdce, ne ze zlomyslnosti, ale touhy být toho součástí. Ten pocit, kdy se vám páří od úst, máte zmrzlé nohy a uši či prokřehlé prsty je absolutně nejvíc.

Už se dočkáme, odlet se pomaličku blíží.

Tobík dostal za úkol, posekat zahradu na pojízdné sekačce a se sluchátky na uších si to fakt užíval. My jsme to vše sledovali s vychlazeným pivíčkem z povzdálí.

Večerní posezení s kytárkou při výborné večeři a dobrém pitím bylo úžasné.

S Honzíkem se snažíme sladit na písničkách, které lidí znají. Některé nám jdou docela dobře a tak je pilujeme.

Takže jsme si chtě, nechte svůj pobyt na farmě prodloužili o další den.-

♥

 

25 den – čtvrtek 8. 1. 2026

- Roman brzy ráno odjel do práce a zanechal nám nastavené opakovatelné buzení každých 10 minut, které vydrželo po jeho odchodu další 4 hodiny.

Ranní plavání v bazénu je balzám na cokoliv. Slunce se vám opět snaží něco dokázat, ale vám už je to jedno. Ručníky tady nejsou vůbec potřeba, člověk vyleze z vody a než dojde k lehátku je suchej.

Slovo župan tu vůbec neznají.

Nechtěli jsme se ten den jen válet a relaxovat (teda chtěli jsme to tak, ale bylo nám to hloupé), tak jsme se nabídli k toliko potřebné práci na farmě, což je každodenní řehole všech farmářů, kdekoliv na světě.

Tobík si opět nastartoval sekačku, namazal se 50tkou, nasadil si klobouček a sluchátka a celé dopoledne jsme o něm defacto neslyšeli.

Kolem oběda omdlel v posteli, aby nabral sílu a mohl potom pokračovat do západu slunce.

Lily mu radila, jak má jezdit přes muldy, aby nepoškodil sekáči nůž, ale bylo to marné. Tobík se shlédl v rychlosti a proto bývalý pilot F1 Schumacher by byl proti němu začínající jezdec, amatér.

Michalíčkovi se nabídli, že zasadí dvě avokáda. Já s Pavlíkem jsme vyfasovali mističky a šli jsme otrhávat rajčátka ve velikosti borůvek, neboť neuvěřitelně plodící keříky této zeleniny museli ustoupit developerským záměrům výsadby avokádové plantáže. Michalíček s virgulí vyhledával to správné místo na zasazeni.

Bylo poučné sledovat tohoto dvoumetrového človíčka, jak se zhostil tohoto úkolu. Díky tomu, že má několik titulu jak před jménem, tak i za jménem, šel na to pochopitelně vědecky s rozvahou a plně vybaven botanickými znalostmi.

My s Pavlíkem jsme ho pozorovali a nechápali co to provádí, neboť takový triády kvůli dvěma prťavým keříkům ve velikosti našeho angreštu či rybízu. Shodli jsme se na tom, že bychom si našli někde měkkou půdu, tam bysme rýčem udělali díru a šoupli tam toho chudinku, či dvě, zalili to vodou a šli spokojeně na pivko. Jaké bylo naše překvapení, když celá tato akce v našich očích řádově minutová, se díky přístupu tohoto mičurince ve slaměném kloboučku, protáhla na celý den neskutečné dřiny.♠

Začalo to tím, že rozvážně se procházel po pozemku o rozloze 10 hektarů. Sledoval dráhu slunce, měřil sílu větru od východu, vypočítával dopad stínu v perimetru od stojících palem v každé hodině celého dne, krokoval případně jak daleko musejí být obě rostlinky od sebe.

Dostal mě, když sem tam rýpnul do země, do dlaně si nandal zeminu, přičichl, snad i ochutnal, polil ji vodou a sledoval její reakci.

Závěrem vytáhl virgulí a šamanský si něco mrmlal pod rašící plnovous, aby vzápětí zapíchl klacek do místa, kde se mu tento přírodní kompas ohnul a vyznačil tak nejlepší místečko pro budoucí základní kámen této avokádové plantáže.

Udělal provázkem poloměr kruhu (asi 3 m) a vytyčil nám tak místo, kde musíme vykopat díru asi metr hlubokou. Zasmáli jsme se a podotkl jsem, že Lily chce zasadit jen keřík a ne kopat studnu. Nevím kdo z vás kopal někdy něco v zemí věčného slunce.

Ta zem je hotová škála. Asi po hodině otrocké práce, jsem společně s mým otrokem na řetězu vyhloubili krásný důlek na hraní kuliček, který se pochopitelně nelíbil novodobému otrokáři bez biče.

Bylo navíc velmi zajímavé sledovat oba zahradní architekty jak teamově spolupracují a hledají společně souznění v případném postupu sázení.

Oba vysokoškolsky vzdělání lidé s různými názory se do sebe pustili. Argumenty přebíjeli argumenty, protichůdné názory do sebe navzájem naráželi, adrenalin na obou stranách dosáhl maximální hladiny.

Jen my s Pavlíkem zůstávali klidní a s vychlazeným pivkem v ruce.

Takže díra asi 1 m hluboká byla po dopolední těžbě hotová.

Na dno této jámy se vysypalo kolečko koňského hnoje, který Michalíček nabíral svýma rukama,.každý koňský koblížek promnul mezi prsty a obřadně položil na slámovou podestýlku, přidal hlínu, pak kobližky, slámu, zase hlínu a pořád dokola.

Až takto vystavěl mohylu do výše půlmetru nad okolní terén.

Natáhli jsme asi 100 m hadicového vedení na prolití tohoto monumentu.

S Cmaralíkem jsme už omdlévali z šíleného horka, ale náš "Dominus" jehož jméno jsme se ten den báli vyslovit, ukázal svým upatlaným od koňských koblížků, kostnatým prstíkem na další místo, kde se celá ta anabáze opakovala téměř do západu slunce.

Silvik této otrokářské práci unikla tak na půl. Neotročila s námi na žhavém slunci, ale byla připoutána též řetězem ke kuchyňskému plynového sporáku v kuchyni, bez klimatizace s nulovým průvanem.

Chudák, dostala za úkol zavařit námi natrhaná rajčátka. Když jsem ji několikrát za den přišel zkontrolovat, vypadala jako by právě vylezla ze sprchy, jen jsem nechápal proč se pořád sprchuje oblečená?!

U večeře jsme seděli všichni zcela zdecimovaný. Hovězí steak, který připravil Roman byl luxusní a všichni si moc pochutnávali. Když tu najednou přiběhl celý udýchaný hlavní kuchař a mává v jedné ruce baterkou, "pojďte honem ven, máme tu krajtu". Všichni jsme od stolu vystřelili ze dveří, až mi bylo líto, že tam nechávám svůj nedojedený steak o samotě. Když jsme opatrně všichni, kdy někdo měl čelovku, někdo popadl jen baterku, doběhli k místu, kde Roman ukazoval výskyt tohoto plaza, tak typického pro tento kraj.

Zjistili jsme, že všichni koukáme do trávy na zahradní hadicí, volně ležící v trávě, kterou jsme zapomněli po celodenní rychtě s avokádovou plantáží uklidit..

Roman jen vesele prohlásil, že je to samice od hada, tzv. hadice..

♥ Dnes 86 km odřídil Martin. Tachometr se zastavil na 9139 km.

♠ S Lili a Háčkem jsme vyjeli do místního Bauhausu pro pytle zahradní hlínu pro nově zasazená avokáda. Původně jeden pytel na jedno avokádo, nakonec po telefonním dotazu s naším Mičurinem jich Lili kupuje deset. A Honza všechny využije! S Háčkem cesty využíváme též k nákupu kartónů s pivem.

Večer dostaly prostor i kytary a Lily s Romanem si připomněli české písničky. Spát jsem šel opět do pokojíku s Háčkem a stropním ventilátorem, který jsme už ale dokázali oproti předchozí návštěvě nastavit na takové otáčky, aby nás nerušil ale ovíval v tropické noci. Takže nás pak vyrušovalo jen vzájemné chrápání.

26 den – pátek 9. 1. 2026 12.den „On the road“

26.díl    Tenhle trik znám

Bohatou snídani na rozloučenou, kdy padla asi 14.denní snůška vajec, hromada fíků, čerstvě natrhaná kiwi a manga s medovou šunkou jsme se společně rozloučili a vydali se dál za dalším poznáváním krás Austrálie v okolí východního pobřeží.

Michalíčci vyrazili domů napřed, neboť pojali podezření, že dceru kterou nechali celou tu dobu samotnou, je potřeba připravit na náš příjezd. Asi se nikdy tak úplně nedozvíme, jak moje rodina zapůsobila na tuto introvertní spořádanou, katolickou rodinku, žijící v poklidu na předměstí Sydney. Jsme kapánek hlučnější a živelnější skupina, což může působit na slabé povahy, trošičku zaskočeně až překvapeně.

Honzík je dobrák od kosti, ale když mluví, má kolikrát člověk co dělat, aby mu rozuměl. Náš Tobík mu dál přezdívku "strejda kuňkaldýny". Milenka, jejich dcera, je úplně stejná jako její taťka, tam je jen nepatrný rozdíl, té totiž není rozumět vůbec.

Takže kolikrát dochází ke komickým situacím, kdy se rozpovídá, ale ty vůbec netušíš, o čem či o kom vypráví a po celou dobu jejího monologu odhaduješ o tématu, který právě probíhá u stolu, abys vhodné na konci zareagoval...

Osvědčilo se mi ..".hm, yes, ooo, noou…" někdy se člověk netrefí, ale ta pravděpodobnost je poměrně malá.

Naproti Karen je temperamentní malá australská žena milující přírodu, zvláště ptačí faunu. Umí se nádherné od srdce smát, ale dokáže se i pěkně naštvat a to pak člověk dělá, že v její blízkosti není, zkrátka je zmizelej.

Takže posádka modré škodovky vyrazila na dlouhou trasu domů a my s cílem dosažení nejvýchodnějšího bodů východního pobřeží jsme následně vyrazili za nimi.

Cesta ubíhala vesele, jen s drobnou nervozitou, neboť se Silvikovi nepodařilo za celou dobu najít pro nás vhodné ubytování♦.

Až u majáku na konci světa ♣ se ji podařilo zamluvit apartmánek ♥ v přírodní rezervaci ve stejném okrese.

Do místa ubytování jsme už dojížděli za tmy, ale s lednici plnou ledu a italského pivka, nám to bylo fuk.

Rychlá večeře a šlo se do hajan.

Je vtipně, jak vnímají Australani našeho Cmaralíka, neboť ho všichni považují za otce buď to Silvika a nebo mého. Paradoxně by to mělo být spíš obráceně, neboť Pavlíka bereme jako bráchu Tobíka. Maji podobné zájmy, spí společně ve stanu a občasné vrtochy tohoto novopečeného staříka důchodce, jsou dost podobně těm pubertálním našeho synka.

Zkrátka jako v té pohádce Jaja a Paja, já se pasují do role dědy Lebedy a na vše jdu s CATrackou rozvahou.

Ranní sprchování ve studené vodě, mě vždy příjemné naladí, tady to však neplatí.

Jednak nemají úplně studenou vodu a za druhé člověk se osvěží a hned je opět mokrej.

Tak se vám tak otírám ručníkem a pozorují se v zrcadle, což dělají všichni muži, bez toho aniž by to přiznali. Hovořím na svého malého, teda menšího kamaráda, když mi tam najednou vleze Cmaralík a žádá mě, abych mu podal zpod umyvadýlka lopatku a smetáček. Abych to nějak popsal, místnůstka v katalogu brána jako koupelnička měla sprchový koutek, malé umyvadýlko přímo proti dveřím a toaletu.

Takže jak jsem tam stal a snažil se vyhovět žádosti našeho kamaráda, uvědomil jsem si, do jaké situace se mě snaží vlákat.

Ti z vás, kteří mají představivost, není potřeba více vysvětlovat, neboť modři už vědí, nebo přinejmenším tuší. Abych mu vyhověl a podal zmíněné nářadí na úklid, bylo nutné se otočit ke dveřím ve kterých stal Pavlík a ohnout se. "Ha, tenhle trik znám kamaráde!!..mě nenachytáš!!"...

Cmaralík sice nechápal, ale já věděl, za jeho bezelstným úsměvem se skrývá zvíře, sice jen malé koťátko, ale i tak. Smetáček s lopatičkou jsem mu nepodal.

♦ Při odbočování k mysu Byron jsem míjel tři chodce a toho nejblíž v silnici jsem trefil levým zrcátkem do ramene. Kdyby Martin na mě nezařval, ať zastavím, ani jsem si toho kontaktu nevšiml. Když se Martin s trefeným chodcem domluvil, že je v pohodě a OK, pokračoval jsem dál na placené parkoviště za 5,- AU$ (72,- Kč) k majáku. Prošli jsme se k k cípu mysu Byron a zapózovali u nápisu nejvýchodnější bod australské pevniny. Poslední čtvrtinu 353 km dlouhé cesty zalesněnou zvlněnou krajinou do kempu odřídil Martin. Tachometr se zastavil na hodnotě 9492 km.

♣ Cape Byron Lighthouse

♥ v kempu The Bushranger Hideaway ,- AU$ ( ,- Kč) u národního parku Mount Jerusalem.

27 den – sobota 10. 1. 2026 13.den „On the road“

27.díl    Jsem jak prase

"Freeedoooom", vyrážíme úplně sami bez doprovodného modrého vozu. Takže ta možnost zastavit si kdy člověk chce a kolikrát chce je k nezaplacení.

Střídáme se v řízení. S Pavlíka se stal profesionální řidič dálničního typu a mě přenechává jízdu ve městech.

Je zajímavé, že jsem si za měsíc, co jsme tady zvykl na jízdy v protisměru, zvlášť na kruháčích. Naopak marně přemýšlím, jak se tyto křižovatky jezdí u nás?? ♠

Pomaličku si uvědomujeme, že naše měsíční dobrodružství se chýlí ke konci.

Už nám zbývá poslední noc v kempu a pak poslední cesta k Michalíčkům na periférii Sydney.

Ubytování jsme našli na poslední chvíli a musím říct, že to bylo jedno z nejlepších ♦

Stany jsme mohli postavit na louce pod košatými stromy,♣ takže jsme unikali slunečním paprskům, které jsou v Austrálii všudepřítomné. Ještě tak vyřešit to horko, které to vždy doprovází, ale už jdeme do finále, takže to dáme.

Navíc jsme opět nakoupili pytel ledu, takže kuželky budou příjemně pitelné a osvěžující.

Po postavení stanů jsme vyrazili na pláž ♥do přístavu na zmrzlinu. Silvik si po výběru zmrzliny pochutnává na ní a nebyla vůbec připravena na silný vítr vanoucí od oceánu, který přišel z boku a tudíž si okamžitě pokecala tričko, povzdychla si a prohlásila: "Jsem jako prase!!" a já na to ".. a ještě sis k tomu pokecala tričko!!."

Závěrem večera jsme si zašli na akci gastronomický festival vedle našeho kempu.♠ Těšil jsem se jako malej kluk, avšak jaké bylo mě zklamání, protože nabízené pochutiny byli fastfoodoveho stejného typu.

Čekal jsem originalitu, ale dostal jsem jen hamburger 100 x jinak či hotdog různých velikostí. Co musím Australanům vytknout je to, že do všeho cpou cukr a med.

Cokoliv si dáte, je do sladka. Omáčky, hořčice k masu, kuřecí stripsy, pečivo a navíc nikde neseženete pivo.

Ono to vypadá, že jsem notorický pijan a že bez piva nedokážu být, ale věřte, že to je to jediné, co se tu dá opravdu pít. Naučil jsem se jeden druh piva vytunit vsunutím plátku limetky do hrdla a udělal jsem z toho pivo podobně mexické Coroně.

Na minerální vody, na které jsme doma zvyklí tu nenarazíte, jen sladké nápoje všeho druhu včetně džusu.

Takže, abych to shrnul co dělají protinožci jinak než my z našeho pohledu.

Vše sladí, jezdí a chodí nepochopitelné vlevo, což nás středoevropany mate, nesmíte čůrat na veřejnosti ani se převlékat, alkohol kupujete pouze ve speciálních obchodech, kde se někdy musíte i legitimovat, nesmíte vystrčit ruku z okénka jedoucího vozu, při chůzi po chodníku se zásadně nevyhýbají, na cizí děti nesmíte promluvit, pít alkohol na veřejnosti je též zakázané, leda byste láhev měl schovanou v papírovém pytlíku, úklid není tak úplně pro ně prioritou, milují kávu, ale neumějí ji uvařit, nevaří polévky (což jsem oplakal), pak už to jsou jen samé pro nás nepodstatné prkotiny.

Naopak nás milé překvapilo, že jsou milý a věčně se usmívající, velmi komunikativní a vždy nápomocni, upřednostňují pobyt venku na čerstvém vzduchu před hověním si doma na gauči, dodržují striktně rychlost na silnicích, jsou velmi tolerantní k jakékoliv menšině či etniku, milují grilování, toalety mívají vždy čistě a zdarma, klokan je luxusní maso, všude na benzínových pumpách lze koupit ohromné množství ledu. Samozřejmě, že je toho mnohem víc, ale nechci případného čtenáře nudit, takže jsem si dovolil vypíchnout jen ty nejpodstatnější.

Země je to nádherná a jsou místa, která vypadají jako ráj. Měli jsme možnost vidět jen nepatrnou část této nádhery, ale ten hluboký dojem v nás zůstane do konce života. Za celou dobu jsme se nesetkali s žádnou negativní reakci na to, že jsme cizinci, spíše naopak. Byli jsme okouzleni z rozmanité fauny, která nás provázela celou cestu.

Díky našemu skvělému vozu z půjčovny jsme se tak mohli dostat do míst, kam bychom se obyčejným vozem neměli šanci dostat, hlavně fungovala klimatizace a při tom taková blbost...

♠ Díky Sísině všímavosti jsme zastavili u vodopádu Minyon Falls, kde jsme si udělali malou procházku na Minyon Falls Lookout s pohledem padající vody říčky Repentance Creek do podkovitého údolí přes skalní hranu. U každá přírodní zajímavosti tu mají piknikový koutek a WC, což jsme využili ke snědení manga. No ještě že jsme ty manga snědli tady a ne v autě, protože jsem byl jak prase a na WC se mohl omýt.:-) Při výjezdu z národní parku do civilizace Sísa říká Martinovi: „Jezdíš moc vlevo!“ „Nejezdím, to se ti zdá…“ a nato najel levým kolem do díry, která byla u krajnice s náležitým zvukovým efektem. Naštěstí vše v pohodě. Natankovali jsme v Lismore benzín a já vystřídal po 105 km Martina za volantem. Za Woodburnem jsme se napáskovali na pobřežní M1 Pacific Motorway a po ní dojeli zbylých 199 km až do kempu v Coffs Harbour.

♦ v kempu Reflections Coffs Harbour - Holiday Park ,- AU$ ( ,- Kč) pro 1 auto, 2 stany. 4 osoby.

♣ u říčky Coffs Creek se záplavovým sloupkem, dnes je ale celý sloup vidět, takže pohoda.

♥ kde byla už klasicky cedule zákaz koupání – velké vlny.

♠ v Coffs Harbour Showgrounds. Já si dal nudličky s hovězím za 17,- AU$ (245,- Kč).

28 den – neděle 11. 1. 2026 14.den „On the road“

28.Díl     12 hladových

Tak vyrážíme do Sydney, zatím nemáme žádné zprávy ze základního tábora, ze kterého jsme před třemi týdny vyrazili dobývat vrchol severní cestou.

Naši šerpové by měli již být dva dny doma a měli by podle instrukcí připravovat vše pro náš slavnostní příjezd.

Počasí nám přeje, neboť slunce zalezlo a připravuje se na příjezd jiných bílých turistů z Evropy, kteří vůbec netuší co je tu čeká. Na nás dnes zřejmě dlabe, neboť nás nijak nezaujalo a tak se uraženě schovalo.

Nálada ve voze je výborná, zvláště s vidinou naplánované dnešní večeře.

Zastavili jsme se v australském sportovním obchodě ♦ podobným našemu Sportissimu a donutili Cmaralíka si koupit funkční triko v modré barvě ♣ Abych s ním držel basu, koupil jsem si podobné, jen v jiné barvě.

Zářil jak měsíček a krásné voněl novotou.

♥

Cestou jsme si zajeli k pobřeží, tak nějak se rozloučit a utřít slzu.

Člověk se s Tichým oceánem neloučí denně.

♠

Pak nás hlad donutil k chybě, která se dlouho nebude opakovat, neboť jsme zajeli do KFC.♦ Pominu-li ceny, které po přepočítání na českou měnu se tváří spíš jako letopočty, tak úroveň v gastrofoodovém stravování je příšerná.

Mastné stoly, které nikdo neutírá jsou naprosto standardem ve všech zařízeních tohoto typu. Kvalita pochutin od toho týpka z Kentucky je taky pofidérní.

Je zajímavé, že kamkoliv přijedete, ať je to sebevětší prdel, tak vždycky narazíte na tři podniky zabíjející zákazníky přepáleným tukem s vysokým obsahem cholesterolu a cukrem v podobě medu snad ve všech nabízených produktech.

Myslím, že do podobných podniku chodí jen zoufalci, ztroskotanci a ten den my.

Třeba jsem ani netušil, že existuje tolik druhu cocacol. Pivo vám pochopitelně nikde nedají.

Tak a už míříme do Sydney k Michalíčkům na plánovanou poslední večeři.

Krevety a červené víno se nám zdálo jako příhodné, pro tento slavnostní večer.

My jsme to pojali jako takovou malou trízničku, že odjíždíme, ale Michalíčci to oslavili stejně jako svátek na nebevzetí.

Ono být pohromadě s naší skupinou, není jen tak pro každého, takže jsme uvažovali, že bychom jim vystavěli certifikát, takové potvrzení o přežití v drsném prostředí.

I když samotní Australani by měli být zvyklí, ale společně kempování s Háky a Cmáralem je silná zkouška, kterou naši hostitele zvládli na výbornou.

Milenka nám opět půjčila svůj zahradní domeček, který je plně vybaven a my si tak po dlouhé době mohli vychutnat slast spaní na posteli pod normální dekou.

Počasí bylo příjemné, takže klimatizace nebylo nutné pouštět.

♣

S vidinou zítřejšího odletu jsem usínal jako miminko. V hlavě se mi odehrával scénář k filmu 12 hladových, kde hlavním tématem bylo obžerství. Pečená kolena, vyuzené klobásy či domácí tlačenky byli hlavními aktéry celého příběhu. Jak já se těším domů...do Prahy...do Vršovic...do prdele mě je smutno..

♦ TLB Sport ve městečku Port Macquarie.

♣ Stálo mě 50,- AU$ (720,- Kč)

♥ Za Port Macquarie jsme chtěli navštívit malý pobřežní národní park Sea Acres Rainforest s procházkou Sea Acres Rainforest boardwalk po dřevěné lávce, ale na místě jsme zjistili, že na lávku se jde skrz turniket za 9,-AU$ (130,- Kč) na osobu, tak jsme si radši dali čokoládové zákusky s kávou (Sísa s Martinem) nebo kolou (já s Tobíkem). S plyšovým klokanem a koalou mě to vyšlo na 37,45 AU$ (540,- Kč).

♠ V Lake Cathie jsme tankovali a vyměnili se s Martinem za volantem. Z dnešních 534 km jsme ujeli už 173 km. Zbytek k Honzovi do Parramatty byl na mě.

♦ u městečka Tarre.

♣ Po poslední večeři v Austrálii nám Honza ukázal ručně psané deníky s fotografiemi z několika plaveb po Sněžné řece. Člověk by ani tu Máničku nepoznal. :-)

29 den – pondělí 12. 1. 2026

29.Díl    Odlet

Spát po třech týdnech zase jako člověk je naprosto úžasná záležitost.

Nikomu se nechtělo vstávat, zvlášť vidiny nekonečného trávení v letadle. Zase kompenzaci tohoto mučení bude fakt, že staneme ve své rodné zemí, budeme jist česká jídla, spát ve svých postelích a hlavně, už budeme zpocený jen při návštěvě sauničky na Olšanském náměstí.

Všichni jsme si balili své věci do kufru celé dopoledne, navíc bylo potřeba ještě uklidit materiál po kempování a vyčistit zapůjčený automobil.

Vše jsme zvládli poměrně hladce, bez zbytečných komplikací.

Proběhla jen malá snídaně, kde jsme se navzájem ujišťovali, že společně strávený čas tady v Austrálii byl nezapomenutelný a inspirující pro nás všechny do dalších let.

Michalíčci nám poskytli nejen azyl, ale stali se na tři týdny našimi průvodci a rádci po celém východním pobřeží.

Karen téměř všechny ubytování vždy zařídila z našich přejezdů z místa na místo, tím že sledovala mapu a telefonem obvolávala jednotlivé kempy v okolí.

Naproti tomu vedoucí výpravy nám každičký den poodhaloval krásy kempování v divočině. No, za mě jednoznačně dám příště přednost raději přespání v chatkách či jiných bungalovech podobného typu. Nejsem totiž tak úplně kempovací typ. Když jsme byli daleko na severu a museli se díky záplavám otočit, čímž jsme nedosáhli tak úplně náš vytyčený cíl, sám nám několikrát dokázal, že zůstat odříznutý v přírodě jen kvůli nějakým přeháňkám, kdy hladiny řek stoupají natolik, že by člověk musel mít obojživelníka, aby tou cestou případně mohl projet, vlastně vítá. Sledoval jsem tohoto novopečeného důchodce ve svém pomačkaném stoletém slamáčku s koženou šňůrkou kolem krku, jak s láskou připravuje každý den snídani a večer vždy ukuchtí něco, co vyndal ze svý cestovní chladicí tašky. My a s Pavlíkem jsme měli podobnou tašku, ale tam bylo vyhrazeno místečko převážně pro deset kilogramů ledových kostek, mezi nimiž si plavali jak láhve, tak plechovky piv.

Jak už jsem říkal, nejsem závislej na alkoholu, ale to pivo v tom horku bylo jediné, co vám vrátilo náladu po celodenním masírování slunečními paprsky.

Pravda, někdy jsme to prokládali pravou australskou whiskey, ale jen proto, abychom jak se říká" vypálili červa".

Honza je renesanční člověk, který má svůj svět, rád si dělá věci po svém a málo kdy si nechá poradit či přijme jen obyčejnou pomoc. Ale je to přímý chlap, že si člověk uvědomí, tak kdyby měl někdy možnost ztroskotat na pustém ostrově s někým a přežít, tak rozhodně s ním..

Jeho znalost přírody je obdivuhodná.

Já dělím zvířátka jen na dva typy, jedlá a méně jedlá. Vím, že jsem v očích budoucích čtenářů barbar, ale mě to nevadí, neboť já mám zvířátka opravdu rád.

Tak a vyrazili jsme na letiště, na prahu jejich domečku jsme se naposledy objali, zamáčkli slzy u někoho dojetím a u někoho štěstím a vyrazili jsme na letiště.

Pobavilo nás hned při vjezdu na první kruhový objezd, který uprostřed dva silniční technici opravovali a aby zajistili plynulou průjezdnost ve všech čtyřech směrech jinak v poklidné, málo frekventované čtvrti, postavili do každé ulice jedno děvče v reflexní vestičce s cedulí STOP.

Takže když jsem napočítal, kolik lidí bylo potřeba pro opravu křižovatky, zájezdní autobus na dopravu těchto lidí, by nestačil.♥

Předání zapůjčeného auta proběhlo v podzemní garáží terminálu 1, který je určen pouze pro mezinárodní lety. Přišel technik, opět ve vestičce a převzal si naše auto, bez toho, aniž by si ho důkladně prohlédl.

Vyfotil si jen stav tachometru a stav paliva v nádrži. Popřál nám ve své řeči šťastnou cestu a příjemný den. Hádal jsem ho na původního obyvatelé Papui Nové Guineje.

Pokud vím, ještě do minulého století tam baštili lidí, jako my párky v rohlíku.

Byl trošku pokecanej kečupem (teda jestli to kečup byl?!) a divné mlaskal.

Poslední nákup upomínkových předmětů pro naše rodiny a nejbližší přátelé.

Poslední hamburger (u Tobíka už asi 104) a pochopitelně poslední australské pivo.

No, pivo...zkrátka tekutina, kterou místní vydávají za pivo (pochopitelně bez pěny), poslední povinné vyčůrání v této krásné zemí, poslední sbohem, poslední zamávání a letíme domů.

♥ Cestou k letišti jsme nesprávně odbočili, takže jsme jeli zase skrz tunel. Posledních 26 km naší cesty SUV Mitsubishi Outlander od Michalíčků na letiště šoféroval Martin. Stav tachometru se zastavil na hodnotě 10356 km. Od zapůjčení do vrácení auta jsme ujeli 7.016 km. Průměrná spotřeba benzínu Natural 95 byla 8 l/100 km ve čtyřech lidech a vyskládaným kufrem až ke stropu. Cena za jeden litr benzínu byla v rozmezí 1,4500 AU$ (20,90 Kč) na severu až po 1,8100 AU$ (26,10 Kč) v Sydney.

Prošli jsme bez problémů pasovou i bezpečnostní kontrolou, napáskovali se na naše místa a místo avizovaných 21:15 rolujeme na startovací dráhu ve 21:50 sydneyského času. Ze Sydney do Kuala Lumpur letíme opět Airbusem A350-900.

30 den – úterý 13. 1. 2026

V Malajsii přistáváme ve 6:45 sydneyského času = 3:45 malajsijského času na Mezinárodní letiště Kuala Lumpur (Lapangan Terbang Antarabangsa Kuala Lumpur). Opět nás vyhánějí do letištní haly č.15, aby mohli poklidit vnitřek letadla a natankovat. Využil jsem letištní WC na velkou, což bylo klidnější než v letadle a po kontrole nás zase pustili na palubu Airbusu. V 4:20 místního času startujeme směr Istanbul. Okolí zahaluje noc a let probíhá bez rušivých událostí se servírováním dvou jídel s možností výběru. Do sluchátek jsem si pustil australskou skupinu INXS. Už za svítání klesáme k letišti v evropské části Istanbulu (İstanbul Havalimanı) s pohledem na lodě a tankery čekající před Bosporem. V Istanbulu přistáváme v 14:50 malajsijského času = 9:50 tureckého času. Původně jsme měli pokračovat dál na Ruzyň, ale z důvodu námrazy v Praze (-11°C) se náš let posunul na 11:10 tureckého času = 13:10 českého času. Z Istanbulu do Prahy letíme opět Turkish Airlines Boeingem 737-8 MAX.

30.Díl    Nástrahy v letadle

Pokud se někdo rozhodně vyrazit na divoko na tento či podobný místo v Tichém oceáně musí počítat s několika věcmi, kterým se středoevropan nevyhne..

Tak za prvé nekonečná cesta letadlem s několika přestupy. Člověk musí být drzí a arogantní, jinak pokud jste slušnej, každý s vámi vymete a váš spolupasažér co sedí před vámi vám sklopí svoje opěradlo, bez ohledu na to, že vám leží na doslova na prsou (silvik to má podstatně horší). Být slušný je jedna věc, ale koukat 12 hod v kuse do nosních dírek kreténa co sedí před vámi, fakt nechceš. Druhý hovado, které můžete na takové cestě chytit, je pasažér za vámi, který vám nedovolí žádný náklon opěradla. Tudíž sice sedíte zdravotně správně a každý chiropraktik by z vás v tu chvíli měl radost, ale sedět celou tu dobu, jako žáček v první třídě v lavici, taky nechceš. Nemluvě o idiotovi, který do vás každou chvíli schválně kopne a nebo je to naprostý blb, který svým buřtíčkoidním prstíkem mlátí do monitoru, aby snad našel lepší program na obrazovce ve vaší sedačce.

Také je dobře sledovat mentalitu některých lidí, jak si třeba objednávají nabízené jídlo během letu. Přeborníci jsou stárnoucí seladoni s paničkami, které jsou silně nalíčené a hrají si ve svých 60 ti na diblíky.

"Hekej, nouuu nebeer mi to, nalej mi tohle víno, pliis.."...snaží se lámanou angličtinou mluvit na stevarda.

Čůrat v letadle taky nemá chybu, pokud si vysoký pasažér, budeš mít problém zvlášť při turbulencích se trefit do nerezové mísy, neboť sklon kabiny je pod úhlem právě stojícího vyobrazeného panáčka na dveřích. Vtipně je taky pozorovat lidí, když spí. Většina lidí mají na očích klapky, jsou přikrytí dekou a jsou nějak divně zkroucený v sedačkách. Ale všem do jednoho při usnutí z vyčerpání povolí dolní čelist a spí tak s otevřenou pusou. Pokaždé když jsem procházel uličkou, napadala mě spousta fórů.

Další zajímavosti se kterou na cestě musíte počítat, jsou vysoké ceny.

Jak už jsem zmiňoval, některé ceny po přepočtu ukazují spíš na letopočet nějaké významné události v samotné historii lidstva. Ale pokud přijmete ten fakt, že za třetinkové pivo zaplatite $ 8 AUD, kdy jeden dolar se rovná naším 15 ti korunám, věřte že každý lok si tak vychutnáváte do poslední kapičky.

Čistota v restauracích či fasfoodovych podnicích je pro našince minimálně šokující.

V obchodech mají ohromný výběr čerstvé zeleniny či ovoce. Tácky s masem na grilování dost často mívají i na benzínkách.

Stravování během přesouvání se z místa na místo se vám scvrkne na hamburgery, hotdogy či hranolky v různých podobách a chutích.

Za toalety se v Austrálii neplatí, což nás hodně překvapilo, musím říct, že mile.

Zapomeňte na evropský styl řízení, nemluvím tu o jízdě vlevo, ale pomalé a dá se říct i bezpečné jízdě jak ve městech, tak i na venkově.

Tím, že téměř všichni Australani jsou usměvavý a dokáží svoji náladu na vás přehodit, máte pocit, když s nimi hovoříte, že mluvíte právě se svým kamarádem.

Nás Čechy vnímají velmi pozitivně a mají nás rádi.

Pokud si k baru půjdete objednat pivčo a bude s vámi nezletilé dítě stát u pultíku, třeba jako otrlý překladatel, barman vás neobslouží. Vyslali jsme naše " dva kluky", aby se nebáli a výsledek byl takový, že jsem jako stařešina rodu musel nakonec vstát sám a dojít pro ty pivča sám.

Plastová brčka tu nikdo neřeší, takže tady je svět ještě v pořádku.

Mango, snědl jsem ho tu asi kamión, je úžasný. Pokud ho necháte vychladit, zaručují vám, že máte nebe v hubě.

Cestou domů jednou přesedáme a jednou máme technickou přestávku. Celkem 16.000 km ve vzduchu

31 den – středa 14. 1. 2026

V zasněžené Praze, po měsíci zase vidíme sníh, přistáváme v 16:10. Brácha Sísy Dlouhán pro nás přijel na Terminál 1 Letiště Václava Havla Praha svým bydlíkem, jak říká svému obyvatelnému VW a rozvezl nás do jednotlivých domovů. Což bylo k nezaplacení, poněvadž teplota v Praze bylo hluboko pod nulou oproti třicítkám v Sydney.

Epilog

Tento výlet nás v mnohem naučil, zvláště jsme se poučili, že nemá smysl se za něčím hnát, je důležité společně si umět užívat života plnými doušky, jako by to měl být vás den poslední a radovat se z maličkosti.

Díky tomu, že jsme mohli poznat nové kamarády, tak už víme, že když něco opravdu chceš, když po něčem opravdu toužíš, nic nezná hranic.

Zažili jsme společně spousty legrace a zajímavých chvilek.

Naší kamarádi u nás doma, měli všechny zprávičky rovnou za čerstvá. Bylo moc příjemné sledovat jejich nadšení a zájem o naše dobrodružství.

Byli jsme pravidelně pod dohledem všech milých kamarádů. Takže jsme chvílemi měli pocit, že tam jsou s námi a věřte, že byli.

Naše blízké rodiny s námi byli i ve whatsapp-video spojení. Což občas přinášelo komické situace, zvlášť když u nás doma všichni byli v bundách a kulíšcích a my seděli u větráku a lapali po dechu.

Naší standardou při cestách bylo vždy vyprané spodní prádlo mě ženy, která si je pravidelně sušila v našem nacpaném zavazadlovém prostoru auta.

Pavlík se s námi naučil jist pravidelně zeleninu a ovoce, čímž jeho střívka začala pracovat na plný výkon, takže každé ráno radostně hlásil a oznamoval nám tuto informaci s pýchou sobě vlastní. Je to milý starouš.

Podařilo se nám ho donutit koupit si dvě trička.

Porovnával současný stav Austrálie se stavem před 25ti lety. Překvapen byl se složení obyvatel samotné Sydney. Výhodou pro něho byla skutečnost, že si nic nepamatoval, takže stále objevoval nové věci.

Tobík se perfektně rozmluvil a získal jistotu v mluvení. Nebyl pro něj problém si vyhádat i hranolky navíc. Plně si užil pestrobarevné papoušky, které má tak rád. Neustále nás upozorňoval na bezpečnostní a informační tabulky, takže jsme byli permanentně ve střehu.

Silvik má milovaná žena, pro ní to byla taková očista duše spojena s nabitím životní energie. Přičteme- li k tomu, rodinnou pohodu bez známky ponorky, tak odjížděla z ostrova šťastná a zdravě unavená.

Já jsem celkově spokojený a pln dojmu.

Poznal jsem novou kulturu, ale upřímně??

Jsem Čech a můžu bez zardění říct, že jsem na to hrdý. Užil jsem si báječnou dovolenou a to díky mé ženě, mému synkovi, kamarádovi Pavlíkovi, kamarádovi Honzovi, jeho ženě Karen a jejich dceři. Poznali jsme nové přátelé Romana a Lily a spousta klokanů, papoušků a drobné všudepřítomné havěti.

Navíc jsem dvakrát Pavlíkovi sedl na brýle a třikrát na ně šlápnul, takže jsem získal navíc přezdívku ničitel.

A ještě jednu věc na úplný závěr..

Co se stalo v Austrálii, zůstane v Austrálii...

Cestování po 25.letech po východním pobřeží Austrálie se skvělou partičkou byl balzám na duši a jsem rád, že mě Sísa nabídla vyjet s její rodinkou. 

Nemohl jsem si vybrat líp, Sísa zařizovala, Martin vařil, já jen řídil, stavěl Tobíkovi a sobě stan a užíval si.

Náklady: zapújčení auta a tankování ,- AU$ ( ,- Kč)

kempy ,- AU$ ( ,- Kč)

společné potraviny ,- AU$ ( ,- Kč)

vlastní jídlo ,- AU$ ( ,- Kč)

vstupy na atrakce ,- AU$ ( ,- Kč)

vlastní výdaje ,- AU$ ( ,- Kč)