čtvrtek 19. listopadu 2015

Martinik, Svatá Lucie, Svatý Vincent a Grenadiny

Na den mých narozenin mi došel mail od Honzy, manžela mé kamarádky, jestli nechci na průzkumnou plavbu po Karibiku na stylovém dvojstěžníku. S ohledem načasování mailu a faktu, že jsem letos ještě nebyl na dovolené ani nikdy nebyl na plachetnici, bylo rozhodování snadné a rychlé. Týden před odletem Honza svolal seznamovací schůzku budoucí posádky a dovysvětlil naše dotazy, vybral 1000 € (28.118,- Kč) za pronájem lodi, zajistil letenky s Air France (15.568,- + pojištění storna 389,- Kč) a já si musel už jen sehnat plavkové šortky. :-)

1.den - středa 4.11.2015

Praha (Čechy) – Paris (Francie) – Fort de France (Martinik) – Le Marin (Martinik)


Už cesta na letiště začala nezvykle, musel jsem stíhat první ranní metro z Depa Hostivař na Nádraží Veleslavín a odtud první autobus č.119 na letiště. Vše klaplo, takže v 7:20 jsme se všichni vznesli letadlem Airbus A319 směr Paříž, letiště Charlese de Gaulla. Zde Honza zajistil lístky na letištní autobus na druhé pařížské letiště Orly, odkud jsme odstartovaly s malým zpožděním ve 13:55 směr Martinik letadlem Boeing 777 - 300. Let proběhl v poklidu a po 9,5 hodinách jsme se dostali ze studené deštivé Evropy do horkého vlhkého Karibiku. V Fort de France bylo o šest hodin míň než u nás, tedy 17:30. Během čekání na zavazadlo už jsem se začal zahřívat a potit. Začalo se rychle stmívat, sehnali jsme taxíka a vyrazili už za tmy na jižní cíp ostrova Martinik k městečku Le Marin, kde jsme měli sraz v místní hospodě Mango Bay s naším kapitánem Radkem. Radek nás odvezl nadvakrát nafukovacím motorovým člunem (dle kapitána tzv. dinginou) na náš přechodný domov, dvojstěžník (keč {ketch} je typ dvojstěžňové plachetnice, kde zadní stěžeň je kratší, než přední stěžeň. Tento typ plavidla sloužil ve vodách Baltského a Severního moře jako dopravní a rybářská loď. Odtud též historický název ketch {catch-chytat}) Southern Fox, kde nás přivítal slylovou večeří – krevetami. Rozdělili jsme si místa na spaní, já s Vaškem do hlavního salónu, šéf Honza s Ondrou do přední kajuty a Honza st. s Alenou do zadní kajuty. Dostalo se nám poučení, jak se chovat na Foxovi. Zásadně se chodí po palubě naboso, jakož i v dingině, při pohybu po lodi jedna ruka patří nám a jedna lodi. A kdo ucpe záchod, zaplatí 100 $ za jeho vyčištění. Nakonec byla tahle zásada pro mě nejobtížnější! :-) V noci se spustil déšť, což vyvolalo trochu chaotické uzavíraní střešních i bočních oken, dle kapitána tzv. lukny. 

2.den - čtvrtek 5.11.2015
Le Marin (Martinik)
Po ránu jsem si zaplaval okolo naší plachetnice Southern Fox v zátoce Le Marin a pak se opláchl v teplém karibském dešti. Vytvořili jsme dva společné peněžní fondy: na společné jídlo (každý přispěl 1000
EC$ = 971,- Kč) měl pod palcem Honza, na poplatky za kotvení, čerpání pohonných hmot a pitné vody (každý přispěl 140 € = 3934,- Kč) měl pod palcem Radek. Po snídani jsem se vydal s Honzou a Radkem dinginou nakoupit do Carrefouru potraviny na plavbu. Druhý výsadek na břeh byl za účelem nás odhlásit z Martiniku (Radek), dostat se na internet (Honza) a odlovit pár keší (já). Vzhledem k přetrvávajícímu dešti se kapitán rozhodl dnes ještě nevyplouvat.

3.den - pátek 6.11.2015
Le Marin (Martinik) – Rodney Bay (Svatá Lucie)
Po snídani v 8:30 vyplouváme za mírného deště na jih k ostrovu Svatá Lucie. Mírný déšť se mění v tropickou bouřku, takže má první plavba plachetnicí po moři dostává nádech dobrodružství! :-) Všichni jsme namačkáni v kokpitu, snažíme se něčeho přidržovat, udržovat balanc a sledujeme navigaci, zda se blížíme k cíli. Ještě že mokrá podlaha kokpitu je vyhřátá od běžícího naftového motoru, ukrytého pod ní. Po pěti a půl hodinové plavbě proti větru připlouváme do zátoky Rodney Bay u výběžku Pigeon Island už jen za mírného deště, který ustává. V zátoce se mísí čistá namodralá voda Karibiku s nahnědlou dešťovou vodou, stékající z okolních svahů ostrova. Po ukotvení Foxíka část posádky s Radkem vyráží dinginou do přístavu Rodney Bay něco nakoupit, ale vrací se s nepořízenou. Obchody jsou zavřeny a některé vyplaveny. Odpoledne doplavávám na břeh pro nějaké mušle a škeble, které jsem slíbil své kamarádce přivést. Radkovi se podařilo chytit kranase, dost velkého na to, aby jsme se všichni navečeřeli. Pod tímto dojmem se Honza pokouší taky něco ulovit. Poprvé tu na mě přišla potřeba. Ale taková, že jsem měl co dělat, abych se vyhnul placení 100 $! Usínáme za zvuku místní přístavní diskotéky.

4.den - sobota 7.11.2015
Rodney Bay (Svatá Lucie) – Wallilabou (Svatý Vincent a Grenadiny)
Ráno Honza plave na břeh se žlutou vodotěsnou krabicí na fotoaparát za účelem fotografování zbytku pevnosti Fort Rodney a kopce Signal Peak na Pigeon Island. Následuje ho Alena s Honzou st. Po jejich návratu plujeme do přístavu Rodney Bay doplnit zásoby pitné vody, nafty do lodního motoru a kanystr benzínu pro dinginu. V 10:50 opouštíme přístav a vyplouváme podél západního pobřeží ostrova Svatá Lucie. Vytahujeme plachty. Míjíme Malý i Velký Piton a plachtíme k dalšímu karibskému ostrovu, Svatému Vincentovi. (Svatý Vincent nebo Vincenc?) Máme slabý vítr, rychlost kolísá okolo 16. uzlů, občas při poryvu větru se dostáváme na ideálních 25 uzlů za hodinu. Při nižší rychlosti si Radek vypomáhá motorem. Aby mi plavba ubíhala, našel jsem si na palubě místečko, pokud možno skryté ve stínu plachet, a pozoroval příď lodě, jak naráží na vlny. Snažil jsem se odhadovat, jak která vlna se rozstříkne o bok lodi. Zahlédl jsem před lodí dvě plovoucí vrše, spojené lanem. Pro sichr jsem to řekl kapitánovi, který ihned mění směr naší plachetnice a vrše obeplouvá. Pochvala od kapitána potěší, ušetřil jsem mu prý problémy tím, že jsme se lanu stihli vyhnout. Ještě že jsem nebyl zticha! :-) Občas slezu do podpalubí, abych se občerstvil vychlazenou vodou. Při náklonu lodi a neustálého pohupování to je docela šichta. Ondrovi se dělá špatně a přikrmuje ryby. Dnešní plavba je nejdelší. Potkáváme jednoho samotářského delfína, hejna létajících ryb a pozorujeme elegantní let terejů. Místní „boobies“ přišli na to, že jim naší lodí plašíme rybky a vrhají se vedle naší lodi střemhlav do vln. Jsou to dobří rybáři a také my doufáme, že něco ulovíme na nahozené návnady, které táhneme za lodí. (Honzův popis) Na konci lodi jsou umístěny dva pruty, na každém boku jeden a jejich vlastce se navzájem zamotávají. Jejich rozpletení se mi s Honzou nedaří, tak se na to jde kouknou Radek sám. Nakonec kus vlastce odřízne. Na dnešní kotviště na písečném pobřeží ostrova Svatý Vincent Wallilabou připlouváme už za tmy, ve 20:00. Večer Honza s Radkem upravují itinerář plavby. V noci opět prší, ale už jsme vychytali s Vaškem zavírání oken. Střešní okno rovnou na noc zavřeme a necháme otevřené jen boční lukny. A ty se dají zavřít rovnou z postele, aniž bychom museli vstávat.

5.den - neděle 8.11.2015

Wallilabou (Svatý Vincent a Grenadiny ) – ostrov Bequia (Svatý Vincent a Grenadiny) 
Budíček už v 6 hodin! “Důchodci” nemůžou dospat a brzo ráno už lezou do moře si zaplavat a zašnorchlovat. Po snídani k nám dopádlovává na velkém surfu domorodec z blízké vesnice a zda nechceme grepy, pomeranče a avokáda. Chceme. Ptá se mě, kdy odplouváme. Odpovídám, že okolo jedenácté, jak bylo včera řečeno. Jenže pak se domlouvá, že vyplujeme dřív, už v devět. A sakra! Naštěstí domorodec s taškou plnou ovoce dorazil těsně před naším odplutím. Dostává zaplaceno místní měnou a mojí tatrankou. Z ostrova Svatý Vincent plachtíme “na plný prádlo” stále na jih k ostrovu Bequia. 
Je krásně pod mrakem, fouká teplý vítr. Ve 14:05 vplouváme do zátoky Admiralty Bay ostrova Bequia. Po lehkém obědě nás Radek nadvakrát odváží na ostrov na molo u hospody s výzdobou z velrybých kostí. Vybírám si v bankomatu 500 EC$ východokaribských dolarů (4855,- Kč) a hned jdu s Honzou a Ondrou na pivko (280 ml / 7 EC$ = 68,- Kč).
Po občerstvení jdou kluci se mnou po plážovém chodníčku a terase najít jednu keš. Na pláži potkáváme koupající se zbytek výpravy. U keše se objevuje náhle místní zahradník, je ale v pohodě a nechává se fotit. Vracíme se do centra Port Elizabeth po kroutící se silničce mezi vilkami. Honza z mola hvízdá na Radka a ten vyplouvá s dinginou z Foxe pro mě a Honzu. Po návratu na Foxíka si dávám relax a Radek s Honzou odplouvají s pruty na ryby. Před setměním Radek přiváži ostatní na loď. Slunce tu zapadá přímo do moře a tma nastává skoro ihned, nestmívá se tak zdlouhavě jako u nás. Navečer opět déšť a v noci i silný vítr, usínám jak na houpačce.

6.den - pondělí 9.11.2015
Ostrov Bequia (Svatý Vincent a Grenadiny) – Union Island (Svatý Vincent a Grenadiny) 

Dnes na mě vychází služba v kuchyni, spočívající v přípravě snídaně pro ostatní (uvaření čaje a kafe, nakrájení a namazání chlebů s tím, co se najde v lednici) a mytí nádobí. Dnes kapitán suše poznamenal, že k tomu patří i umytí sporáku. Ach jo. :-) Ondra se rozhodl, že zůstane na ostrově a přídá se k nám, až se budeme vracet zpět. Odchází si hledat ubytování. Ostatní si najímáme taxi (pick up) na prohlídku ostrova Bequia. (Na Bequii se usadili velrybáři, využívající blízkosti velrybích tažných tras. Zakladatelem zdejšího velrybářského průmyslu byl William Thomas Wallace jr., který po návratu ze šestiměsíční plavby na jedné z novoanglických velrybářských lodí zřídil v roce 1875 první stanici na zpracování ulovených kytovců na pobřeží zálivu Friendship. Intenzivní lov velryb ve všech mořích přivedl kytovce až na pokraj vyhubení, a mezinárodní dohody proto lov velryb zakázaly. Omezenou výjimku dostala pouze domorodá společenstva, kde je velrybářství provozované tradičním způsobem nedílnou součástí lidových tradic a kultury. Spolu s Eskymáky a aljašskými indiány tak mohou díky více než stoleté tradici lovit i velrybáři z Bequie, kterým Mezinárodní velrybářská nadace přiznala roční kvótu tří velryb.) První zastávka je na místě bývalé pevnosti Old Fort nad zátokou v Port Elizabeth. Druhá zastávka je na želví farmě Old Hegg Turtle Sanctuary na severovýchodě ostrova. V kádích tu chovají želvy různého stáří a velikosti, které pak vrací zpět do přírody. Třetí zastávka je na vrcholku Mount Pleasant ostrova Bequia, odkud je pěkný výhled na jižní část Grenadin, která je ještě před námi. Za dvouhodinový pronájem taxíka platíme dohromady 160 EC$ (1554,- Kč). Potkávám Ondru a s Honzou jdeme společně do hospody na gáblik. Dal jsem si placku vyrobenou z pšeničné mouky a vody a uvnitř zabalené uvařené škeble s bramborem. K tomu nezbytné dvě pivka. Větší piva jak třetinky tu neprodávají, třetinka v tom hicu nezteplá. (20+2x7 EC$ = 330,- Kč) Po obědě jdu s Honzou dokoupit nějaké jídlo a zeleninu a zmoknem u toho. Klasika. Ondra je vysazen s báglem na ostrov Bequia, ostatní odplouváme ve 14:15 na další ostrov, Union Island. Obeplouváme nejzápadnější výběžek ostrova s nedostavěným projektem The Moon Hole a míjíme vrak lodi, uvízlý v malém průlivu západního výběžku ostrova Bequia. Plachetnice se všemi napnutými plachtami (“na plné prádlo”) skáče po vlnách Karibiku a veze nás k dalšímu ostrovu. Na jeden zadní prut se podařila chytit barakudu, máme večeři.
Video Honzy st.
Západ slunce nás zastihuje na moři, do zátoky Chatham Bay u ostrova Union vplouváme už za šera v 18:20. Od ostrova odplouvá mohutný čtyřstěžník s osvětleným plachtovím. Natočení Foxe proti větru (práce Honzy), skasat plachty (práce Radka), namotat lana od plachet (práce ostatních), zakotvit loď (práce Radka s Honzou). K večeři nám Radek naservíroval jako předkrm barakudu jak syrovou, tak smaženou. Dobrota! K večeři pak udělal zapékané těstoviny, které měly být prý nadvakrát! My je zbodli najednou. :-) Proč zrovna dneska musí být tolik nádobí! Před spaním se vždy jdu ofouknout na palubu nočním vánkem, než zalezu do rozhicované kajuty. Dvě prostěradla se ukazují jako dostatečné povlečení.

7.den - úterý 10.11.2015
Union Island (Svatý Vincent a Grenadiny)

Po ranní koupeli v moři a snídani nás Radek už klasicky nadvakrát odvezl na břeh ostrova Union. Rozbahněnou cestou stoupáme na travnatý kopec nad zátokou Chatham Bay, kde potkáváme místního “bušmena”, který se s námi dává hned do řeči (anglicky). Kupodivu ví, kde je Česká republika a má docela přehled. Na to, že tu pase krávy... Na svahu jsou ohnuté vzrostlé stromy, hned je poznat, která strana ostrova je návětrná. Obcházíme hřeben už po betonové silnici s výhledem na severní pláže ostrova do městečka Ashtonu. Začíná opět řádit tropický deštík, tak se schováváme do mrňavé hospůdky, kterou zaplníme. Zde už mají pivko za 6 “ísíček”. Po přeháňce docházíme okolo dvou kostelů až k molu, cestou část výpravy nakupuje v místním plecháči banány. Zpět do naší zátoky obcházíme hřeben po druhé straně. Na pláži potkáváme lehce zhuleného “majitele hospody”, který nás láká k sobě “na jedno”. Slušně odmítáme, odsouhlasíme si, že Bob Marley je “1” a vyčkáváme na Radkovu dinginu. Tentokrát nenastupujeme suchou nohou po molu, ale rovnou z písečné pláže mokrou nohou do člunu. Odpoledne vyjíždějí Radek s Honzou na člunu nachytat nějaké ryby k večeři, což se jim daří. Navečer Radek zapaluje gril, připevněný na zádi lodi a k večeři nám podává grilované ryby. Super.

8.den - středa 11.11.2015
Union Island (Svatý Vincent a Grenadiny) – ostrov Mayreau (Svatý Vincent a Grenadiny)

Klasicky po ranní koupeli v moři a snídani vyplouváme okolo jižního okraje Union Island, čímž se dostáváme nejjižněji na naší plavbě Karibikem, na 12° 34´ 38.3. severní šířky. Obloha se zatáhla a přihnal se tropický deštík. Obeplouváme korálový ostrůvek Happy Island s hospodou Hyppy Bar a míříme k ostrůvku Mayreau. Po dvouhodinové plavbě za pomoci motoru vplouváme do zátoky plné plachetnic a katamaránů, do Salt Whistle Bay na ostrově Mayreau. Kotvíme na jedné z posledních volných bójek. Několik lodí zakotvených okolo nás má vyvěšenou českou vlajku, jako my. Podle Radka tu bývá ještě plněji. Přijíždí k nám na loďce Radkův známý domorodec, přezdívaný Black Boy, dostává panáka moravské slivovice a objednávku na večerní langusty. Mezitím se vyčasilo, Radek mi zapůjčil potápěčské brýle a šnorchl, tak jsem se rozhodl potrápit své “zalátované” bubínky šnorchlováním. Přeplaval jsem z lodě na úzkou písečnou kosu s palmovým hájem a vyzkoušel si šnorchlování na návětrné straně ostrova. Vlny zde byly podstatně větší a moře bylo u dna víc zakalené zvířeným pískem a mořskými řasami. Vypravil jsem se bosky do jediné vesnice na ostrově, z které byly nádherné výhledy na všechny strany ostrova. Vedro bylo k zalknutí, takže jsem se vrátil zpět na písečnou kosu a vrhl se do vln Karibiku. V teplém moři jsem vydržel šnorchlovat celé odpoledne. Navečer jsme se osprchovali od slané vody, oblékli si čistá trička a Radek nás dinginou převezl na pevnou zem. V hospodě u Black Boye, kterou tvoří z pár prken a kůlů postavená kůlna přímo na písečné pláži, otevřená ze tří stran, se střechou z vlnitého plechu, třemi stoly s omyvatelným ubrusem, poličkou s místními rumy, ledničkou s chlazenými pivy, povinnou reprobednou a velkým stolním grilem, jsme svědky přípravy našich langust. Langusty jsou zaručeně čerstvé, protože se ještě hýbou, když je porcují. Usedáme ke stolu, objednáváme si chlazené pivo a po chvíli se dočkáme i zlatého hřebu večera. Na podnosech jsou přinesené obrovské půlky grilovaných langust a mísy zeleninové rýže. Tak vzhůru do boje! Prázdné pivní lahve používáme jako louskáček na vydolování chutného masa poschovávaného pod krunýřem langusty. Pochoutka je to náramná, mastný jsem až za ušima! Vedle nás skupinka Francouzů má také grilované langusty, jejich už lehce unavený člen tančí před reprobednou tak vehementně, až bednu srazí ze stoličky do písku. A je klid. Poskoci Black Boye ji však za chvíli částečně zprovozní, takže hudba se může dál linou zátokou, která je osvětlována parkovacími světýlky na vrcholcích stěžňů kotvících plachetnic a katamaránů. Hospoda u Black Boye je narvaná, opodál luxusnější hospoda už zeje prázdnotou, takže zhasínají a zavírají. Navrch si dávám ještě pivko, aby langusta mohla plavat. Za večerní hostinu a 4 Hairouny platím 100 + 32 EC$ (1282,- Kč). Před půlnocí nás Radek odváží dinginou na Foxíka. V noci fouká vítr a vlny s Foxíkem cloumají tak vehementně, že se musím na posteli zaklínit o stůl, abych nespadl.

9.den - čtvrtek 12.11.2015
Ostrov Mayreau (Svatý Vincent a Grenadiny) – Souostroví Tobago Cays (Svatý Vincent a Grenadiny)
Po ranní koupeli v zátoce a snídani vyplouváme v 8:15 “jen co by kamenem dohodil” na blízkou mořskou rezervaci souostroví Tobago Cays, jednu z turistických perel Karibiku. Proplouváme mezi ostrůvky Petit Rameau a Petit Bateau do bělostné laguny u ostrova Baradel. Obsazujeme jednu z posledních volných bójek v 9:15.

Červená kotva je naše kotviště. 
Kotviště je chráněno z východu korálovým útesem Horseshoe Reef. Slunce skoro v nadhlavníku, pro šnorchlování si oblékám funkční tričko s dlouhým rukávem. Radek mi zapůjčil i ploutve, tak šnorchluji okolo celého ostrůvku Baradel. Při teplotě moře 28°C se mi ani nechce vylézat ven, kde je okolo 36°C. Přes poledne Radek odváží Honzy, Alenu a Vaška na Petit Bateau, já se ukrývám do stínu v podpalubí. Dvě hodiny po poledni nás Radek nadvakrát odvezl dinginou přes korálovou bariéru Horseshoe Reef na její návětrnou východní stranu. Zde nás vyklopil do moře a zanechal napospas vlnám, které nás unášeli zpět ke korálové bariéře a naší lodi. Při šnorchlování jsem zahlédl mořskou želvu, hejna pestrobarevných rybek, hvězdice i osamělé jedince. Navečer jsem se nechal odvést s Vaškem, Honzou st. a Alenou na ostrůvek Petit Bateau. Vydrápali jsme se na skalnatý vršek nevysokého ostrova porostlého křovinami a kaktusy a sledovaly západ slunce za ostrovem Union. Na Radka jsme čekali na pláži s bílým pískem. Radek připlul s dinginou jen asi 5 metrů od břehu a dal mi rozkaz, abych člun držel tak, aby ho vlny nevrhly na břeh a ostatní mohli do člunu nalézt. Když se nalodění povedlo, čekal na mě nelehký úkol. Člun odtlačit na hloubku, kde by už mohla zabrat vrtule lodního motoru a zároveň abych naskočit na jeho palubu. Lehce se to řekne... Spasil mě skok po hlavě do člunu. :-) Navečer se ukazuje, že tu nejsme jediný Češi. Na vedlejším katamaránu se hádají tři češky a jeden svalovec.

10.den - pátek 13.11.2015
Souostroví Tobago Cays (Svatý Vincent a Grenadiny) – ostrov Young Island (Svatý Vincent a Grenadiny)
Vyplouváme brzo po snídani, v 8:00 směr sever, Svatý Vincent. Plachtíme pod plnými plachtami. Obeplouváme ostrov Bequia, tentokrát z východní návětrné strany. Poznáváme na břehu želví farmu. V 15:50 připlouváme k ostrůvku Young Island, odděléného jen malým průlivem od svého většího bráchy, ostrova Svatého Vincenta. Honza kormidluje loď proti větru, Radek stahuje plachty a já smotávám lana. Uvazujeme se k bójce. Místní vodní taxi nás převáží z lodi na přístavní molo v Arnos Vale na ostrově Svatý Vincent. Zde si najímáme taxíka a ten nás odváží do centra hlavního města Svatého Vincenta, Kingstownu. Na ostrově se jezdí vlevo, pozůstatek britské nadvlády. U památníku padlým ve II.světové válce si dáváme rozchod, sraz je tu za hodinu a půl, v 18:00. Prohlížím si místní katedrály St. George a St. Mary, v hospůdce si dávám nejlevnější Hairouny za 4 “ísíčka” (38,- Kč). Jdu na vyhlídku nad městem, pak se ještě zastavím na tržišti a v přístavní uličce hospůdek. Před některými krámky-hospodami sedí místní domorodci u stolků a hrají domino. Mám pocit, že soutěží, kdo silněji udeří kostkou o stůl. Okolo šesté se všichni scházíme a taxíkem se vracíme do Arnos Vale. Je pátek, jediná silnice, vedoucí podél místního letiště, je ucpaná a my jedeme krokem, místy stojíme. K přístavnímu molu dojíždíme už za tmy, vodní taxi nás dováží na Foxíka. Na palubě je už opět Ondra, který pobyl u Čecha v hotýlku na Bequii. Moře je u ostrůvku Young Island poklidné, takže spím jak v bavlnce.

 
11.den - sobota 14.11.2015
Ostrov Young Island (Svatý Vincent a Grenadiny) – vulkán Soufrière (Svatý Vincent a Grenadiny) – Wallilabou Bay (Svatý Vincent a Grenadiny) 

Mám podruhé službu, vstávám už v 6:15 (!) a chystám snídani pro celou posádku na 6:50, neboť už v 8:00 na nás čeká taxík u mola, aby nás odvezl po východním pobřeží ostrova Svatý Vincent k výchozímu místu naší pěší výpravy k vulkánu Soufrière, kde na nás už bude čekat průvodce. Míjíme stavbu nového letiště pro velká dopravní letadla a z hlavní pobřežní cesty odbočujeme na lesní cestu s rozbitým asfaltem do vnitrozemí ostrova. Místy dostává auto zabrat, zvlášť podvozek a výfuk, při přejezdu obrovských děr a příčných proláklin. Autem se dostaneme sotva do výšky tři sta metrů, pak už musíme pěšky po úzké stezce. Subtropická džungle se s nadmořskou výškou mění a připadáme si jako na exkurzi v botanické zahradě: bambusy, bromélie a mohutné květy helikonií vystřídají divoké banánovníky a stromové kapradiny. Pod vrcholem už stoupáme po rozbrázděných lávových polích porostlých jen trávou a nízkými keříky. Spouští se tropický liják a vlhká mlha. Na okraj kráteru Soufrière (Soufrière {1234 m n/m} je aktivní stratovulkán, nacházející se v severní části ostrova Svatý Vincent. Vrchol sopky je tvořen 1,6 km širokým kráterem, jehož severovýchodní stěna je narušena následkem erupce v roce 1812. V kráteru se nachází vulkanické jezírko a v jeho středu menší vulkanický dóm, vzniklý při erupci v roce 1979. Jedná se o nejmladší vulkanické centrum ostrova. Historicky doložené erupce Soufrière se odehrály v letech 1718, 1784, 1812, 1814, 1902, 1971 a 1979. Výbuchy v letech 1812, 1902 a 1979 byly velmi silné {objem vyvrhnutých produktů byl desítky milionů m3} a vyžádaly si i oběti na životech, erupce v roce 1902 si vyžádala asi 1600 životů) jsme obklopeni neprůhlednou mlhou, skrz kterou občas zahlédneme jezírko na dně kráteru. Na hraně vulkánu fouká, přichází mladá dvojice, které se ale brzo vrací zpět. Honza nás přesvědčuje, že do 20 minut se mlha roztrhá a budou nádherné výhledy. Já s Honzou st. a Alenou dáváme na Honzovo přesvědčování a zůstáváme. Skoro do minuty to Honzovi vychází, přestává 

pršet a mlha se ztrácí. Před námi se otevírá úžasný pohled. Poté se vracíme s průvodcem k naší taxikářce. Cestou k lodi se zastavujeme u místního řezníka, abychom si ho vyfotili, na což on není moc zvědavý, u auto-krámku Honza nakupuje kokosy a až ve třetím obchůdku seženeme pivo. Taxíkem se vracíme k molu, kde nás vyzvedává Radek a v 15:00 vyplouváme podél západního pobřeží Svatého Vincenta kolem Kingstownu. Cestou si fotíme kužel vulkánu Soufrière. Připlouváme do zátoky Wallilabou Bay, kde jsou na břehu ještě vidět zbytky kulis z natáčení filmu Piráti z Karibiku I. Radek mě s Honzou vysazuje pomocí dinginy přímo na molo zdejšího hotýlku, kde se film natáčel. Procházíme přilehlou vesnicí k naší zátoce a fotíme si naší plachetnici Southern Fox při západu slunce. Do
plánované doby, kdy nás Radek opět vyzvedne, si dáváme v hospůdce, kterou vede postarší Němka, pivko za 6 EC$. K večeři máme tuňáka s bramborem, veškeré mytí nádobí je dnes na mě. Vašek večer hraje na kytaru, kterou asi natřikrát během plavby slepoval.

12.den - neděle 15.11.2015
Wallilabou Bay (Svatý Vincent a Grenadiny) – Soufrière Bay (Svatá Lucie)

Před i po snídani jsme se vrhli na šnorchlování do vln Karibiku. Před zátokou byla malá skalní věž, kterou jsem obeplavával a v blízké pobřežní skalní stěně byla jeskyně, ze dvou třetin zatopená, takže se dalo doplout až do tmavého konce jeskyně. V 10:00 bylo zaveleno a vyplouváme na celodenní přeplavbu z ostrova Svatý Vincent na ostrov Svatá Lucie. Obloha je skoro bez mráčků, takže vyhledávám stín tvořený plachtovím a sleduji okolní pobřeží Svatého Vincenta. Při doplňování tekutin v podpalubí jsem si zase orval při výstupu po schůdkách do kokpitu holeně! Tak na tohle jsem si ještě nezvykl. 

Video Honzy st.
Kapitán si potřebuje odskočit do podpalubí, tak pověřuje “zástupce kapitána” Honzu kormidlováním Foxíka. Po chvíli si Honza chce vyfotit okolí a pověří tedy “zástupce zástupce kapitána” mě, kormidlováním Foxíka. Já můžu pověřit ještě “autopilota”. :-) Pokud člověk netočí kormidlem podle šipky směru navigace Garmin, ale míří špičkou lodě na vybraný vzdálený bod před sebou, tak je kormidlování “docela nuda”. :-) 

S motorem je plavba trochu klidnější, plachetnice se tolik “nevrtí”. Míjíme Velký i Malý Piton a v 16:30 kotvíme v zátoce Soufrière Bay pod Malým Pitonem. K večeři Radek griluje kuřecí prsíčka a poté zapojuje lodní wi-fi, která zesiluje okolní, volně dostupné wi-fi sítě. Připojením na net přes mobily či laptopy se dozvídáme o atentátech v Paříži.

13.den - pondělí 16.11.2015
Soufrière Bay (Svatá Lucie)

Na osmou nás Radek nadvakrát odváží okolo Malého Pitonu na molo hotelového komplexu Viceroy Resort v Pitons Bay, odkud se vydáváme pěšky přes staveniště rozšiřujícího se hotelového komplexu do sedla pod Velkým Pitonem. Vašek nás opouští a jde sám do městečka. U odbočky k Velkému Pitonu nás zastavuje průvodkyně a chce za doprovod na vrchol Velkého Pitonu 100 EC$, což se nám zdá moc a tak ji ignorujeme a jdeme dál. Přicházíme k budce místních “hlídačů”, kteří nás zastavují a dál pustí jen za cenu 88 EC$ (855,- Kč) nebo 30 $ (760,- Kč) za každého. Honza se s nimi chvíli dohaduje, chce vidět licenci, že můžou vybírat peníze, ale té se nedočkáme. Tak to balíme a jdeme zpět. Přecházíme ve vedru dvě sedýlka porostlé tropickou vegetací a scházíme k písčité pláži s naší ukotvenou plachetnicí. Na pláži nacházíme vařící hrnec na ohni mezi kameny a nikde nikdo. Po chvíli se objevuje místní “bušmen” a přináší nám ovoce “z vlastní zahrádky” - mango, kokos, mandle, avokádo, guava. Jak říká, roste to všude kolem jeho chatrče. Ochutnáváme jednotlivé druhy, já některé poprvé. Dostává od šéfa Honzy 20 “ísíček”, chvíli mrmlá, ale bere je. Alena s Honzou st. doplavávají na naší loď, my ostatní vidíme Radka, jak s dinginou odjíždí na molo, kde nás ráno vysadil, místo aby nás nabral tady v zátoce, jak mu Honza psal v textovce. Při Radkově návratu k lodi si nás všímá a zajíždí pro nás. Během čekání na pláži na mě zkouší “bušmen”, jestli bych mu nedal ještě nějaké dolary, ale americké. “I haven´t any money, only the boss has money.” Což bušmenovi stačilo, aby mi dal pokoj. Nalodění jsme provedli s písčité pláže do houpajícího se člunu na vlnách. K večeru jsem si šel zašnorchlovat. Radek nám říkal, ať neplaveme za hranu zátoky u Malého Pitonu, je tam silný mořský proud. Při šnorchlování jsem doplaval až k této pomyslné hraně, abych otestoval, jak ten proud je silný. Je fakt silný. :-) Až intenzivní kraul mě dostal zpět do poklidné zátoky. Pod vodou jsem zahlédl šavlatku i trubkotlamku.

14.den - úterý 17.11.2015
Soufrière Bay (Svatá Lucie) – Rodney Bay (Svatá Lucie)

Brzká snídaně o sedmé, v osm připlouvá vodní taxi a bere nás na břeh. Zde už na nás čeká mikrobus, který si pronajímáme na celý den za 50 $ nebo 130 EC$ (1250 - 1261,- Kč) a převeze nás z Soufrière do Rodney Bay. První zastávka je u sirného vulkánu Sulphur Springs. (Údajně jediný činný vulkán, ke kterému se dá dojet autem. Teplota sirných pramenů je 170°C. Voda vytékající z pramenů je zčernalá chemickou reakcí mezi vysokým obsahem síry a železa. Voda také obsahuje velké částky mědi, oxidu železa, alkalické olova, oxid vápenatý a uhlík.) Druhá zastávka je v Diamond Botanical Gardens, nejstarší botanické zahradě s vlastním vodopádem na Svaté Lucii. Po procházce mezi tropickými rostlinami se vracíme do Soufrière, zde s Honzou stíháme otevřenou poštu, kde zakupujeme známky za 0,81 EC$ (8,- Kč) do Evropy. Pohledy jdu napsat do hospůdky s Honzou a Vaškem, já si dávám jenom točené pivko za 7,5 “ísíček” (73,- Kč) a poté posílám pohledy směr Evropa. Ve 12:10 vyjíždíme ve vlevostranném provozu pronajatým taxíkem na sever ostrova Svatá Lucie. Projíždíme západní částí ostrova přes městečko Canaries do vesnice Roseau. Zde sídlí St Lucia Distillers Group of Companies vyrábějící rum. Prohlídka rumárny s hodinovou ochutnávkou všemožných druhů rumu (zvlášť ten 80% rum byla síla!) za 20 € (562,- Kč) v tropickém horku byla náročná. Další zastávka na cestě byla v hlavním městě Castries. (Město bylo založeno Francouzi roku 1650 jako Carenage
{"bezpečné kotviště"} a v roce 1756 bylo přejmenováno podle Charlese Eugena Gabriela de la Croix, markýze z Castries, velitele francouzského expedičního oddílu, který se toho roku vydal na Korsiku. Původní osídlení na druhé straně přístavu ve Vigie bylo založeno v roce 1651 a opuštěno po devastujícím hurikánu v roce 1780. Mezi lety 1803 - 1844 se město stalo hlavním britským přístavem, přičemž zde byla vystavěna rozsáhlá opevnění na Morne Fortune, hoře, která se tyčí nad tímto významným přístavem. Koncem století se město stalo nejvýznamnějším překladištěm, jelikož to byl jediný přístav v Karibiku schopný pojmout celé britské loďstvo. Během II.světové války vplula do přístavu německá ponorka a potopila dvě spojenecké lodě. Castries bylo poničeno velkými požáry v letech 1796, 1813 a 1948.) Na prohlídku města máme 1,5 hodiny. Prohlížím si místní římsko-katolickou katedrální baziliku Neposkvrněného početí Panny Marie, prolejzám s Honzou a Ondrou tržiště a za posledních pět východokaribských dolarů si dávám místní pivo.

Před odjezdem ještě zrychlenou chůzí jdu do přístavu pro keš, ale přístav je uzavřen, kvůli výletní superlodi Celebrity Summit, takže nic. Ve večerní dopravní zácpě pokračujeme z Castries do městečka Rodney Bay, kde si nás Radek vyzvedne dinginou už za tmy. Motoru dinginy dochází při přeplavbě benzín, ale díky Radkovým finesám se dostáváme na Foxíka v pohodě. Na lodi, kotvíci v zátoce Rodney Bay, zjišťujeme, že jsme vycákali a vypili za 10 dní 1000 litrů vody, takže Radek doplnil benzín do motoru na dingině a ještě přiváží dva kanystry vody na pití a vaření. 


15.den - středa 18.11.2015
Rodney Bay (Svatá Lucie) – Sainte-Anne (Martinik)

Po snídani vytahuji s Radkem ručně kotvu a poté vplouváme do maríny Rodney Bay k načerpání pitné vody (1000 litrů), natankování nafty (365 litrů) a benzínu (20 litrů). Po doplnění všech provozních tekutin vyplouváme z přístavu, obeplouváme výběžek pevniny Pigeon Island se zbytky pevnosti Fort Rodney, loučíme se s ostrovem Svatá Lucie a “pod plným prádlem” plachtíme na sever k Martiniku. Po osmihodinové “šichtě” připlouváme do zátoky u městečka Svatá Anna na jihu ostrova Martinik a kotvíme. Radek nás vysazuje dinginou na plovoucím umělohmotném molu, pohupujícím se ve vlnách Karibiku u místního rekreačního střediska. Poptávám se místních na poštu, ta je ale už bohužel zavřená, premává jen do 15:00. V obchodě u kostela kupuji poštovní známky a zjišťuji, že na nich není napsáno Martinique, jak jsem očekával, ale France! Ach jo. Tak aspoň razítko na pohledu! :-) I když už bylo po 17.hodině, teplota vzduchu byla +29°C. Prohlídka místního kostela mě trochu zchladila. Zajímavostí Svaté Anny byl bíle kachlíčkovaný hřbitov. V 18:00 máme sraz na hlavním molu, a nejen my. Turistická sezóna se rozjíždí, okolo mola se motá pár dingin a katamarán. Radek nás dopravuje na Foxíka a k večeři nám ukuchtil kachnu po čínsku s rýží. Večer dopíjíme zásoby “dezinfekcí” a moře je poklidné na poslední “mořský” nocleh.

16.den - čtvrtek 19.11.2015
Sainte-Anne (Martinik) – Le Marin (Martinik) – Fort de France (Martinik)

Po snídani jsme dovezeni dinginou na pevninu u Svaté Anny a odtud vyrážím s Honzou a Ondrou na pěší výlet na jih Martiniku. V sandálech, místy i bosky, kráčíme písčitou pěšinou podél pobřeží, lemovaného bílými plážemi s palmami, mezi stromky a keři. Přicházíme k rybníku Les Salines, obklopeného mokřady s porosty mangrove. Na břehu rybníka je spousta krabů, kteří před námi zalézají do děr. Dál pokračujeme k velkému slanému jezeru L'Etang des Salines, u kterého se už objevují stánky převážně s občerstvením. U jednoho stánku si dáváme čerstvou šťávu ze tří druhů ovoce. Fascinovaně sledujeme domorodce, jak rychle loupe a krájí banán, ananas, guave a ve správném množství vše dává do mixéru s drceným ledem. Obsah mixéru přesně po okraj naplnil pohár. Studený ovocný pohár je parádní osvěžení ve zdejším vedru (2,5 € = 70,- Kč). Zpět do Svaté Anny se vracím sám trochu dřív, abych stihnul před naloděním ještě koupit tuzemský rum. V poledne nás vyzvedává na molu Radek, na Foxíkovi dojídáme poslední zbytky zásob, balíme se a pak přeplouváme ze zátoky u Svaté Anny do blízké zátoky v Le Marin k bójce s nápisem Southern Fox. Uvazujeme Foxíka k jeho domovské bójce a tím definitivně zakončujeme plavbu po Karibiku. Srovnáváme finance, za nadstandard v roli kuchtíka večeří a pekaře chlebů dáváme Radkovi po 50 €. Nadvakrát nás Radek naposledy odváží dinginou z plachetnice na pevnou zem rovnou do hospody Mango Bay, kde si dávám na rozloučenou s Karibikem dva půllitry točeného piva (4,5 € = 127,- Kč). S Radkem se loučíme společnou fotkou a v 16:00 taxíkem za 16,5 € (464,- Kč) vyjíždíme k Aéroport International Martinique Aimé Césaire v Fort de France. Cestou se dostáváme do dopravní zacpy, ale odbavení v 18:15 stíháme v poklidu. Na letišti se převlékám z kraťas a trika do kalhot a bundy, abych v Paříži pak nezmrznul. Náš let měl hodinové zpoždění, takže až ve 20:20 místního času startujeme letadlem Boeing 777 - 300 směr Paříž. Letíme ve výšce 10.667 metrů (35.000 stop), rychlostí 1060 – 1100 km/hod podle toho, jak nám silně fouká do zad. Pustil jsem si do sluchátek Beatles a Queen a na chvilku to i zalomil.

16.den - čtvrtek 19.11.2015
Fort de France (Martinik) – Paris (Francie) – Praha (Čechy)
 

K protažení těla během nočního přeletu jsem s Honzou využil zadní část Boeingu, kde se dalo fasovat pivo, džus i víno. Po osmi hodinách a šestadvaceti minutách se kola Boeingu 777 – 300 dotkla přistávací dráhy na vnitrostátním letišti Paris - Orly. Po pátečních atentátech jsou odbavovací haly prázdné, místy zahlédneme vojenské hlídky s volně zavěšenými samopaly přes rameno. Vyzvedáváme si bagáž, nacházíme stanoviště letištního busu, který nás převáží deštivou Paříží k druhému letišti pro mezinárodní lety - Paris Charles de Gaulle Airport. Díky Honzovým zkušenostem odbavujeme sami svá zavazadla přes automat. Honza má tašku nacpanou přes limit, tak pár věcí, jako kakaovník, cpe ke mně do tašky. Po přeuspořádání jsme oba v pohodě v limitu 22 kg. Projdeme bezpečnostní kontrolou do tranzitní haly, kde si konečně odskakuji na velkou bez strachu, že bych ucpal odpad! :-) Ve 13:20 se kola Airbusu A321 odlepila od startovací dráhy Paris Charles de Gaulle Airport a letadlo nabralo kurz na Prahu. Stihli jsme občerstvení a už jsme klesali k přistávací dráze na Ruzyni, kde jsme v poklidu po hodině a 40 minutách dosedli. Tím skončilo mé dobrodružství s plachtařením v Karibiku. 

Vaškův plánek plavby Karibikem.
Popis od šéfa Honzy pro potřeby cestovky :-)
Fotogalerie

sobota 12. září 2015

Stará čistírna

Ozval se mi kamarád, zda se nechci projet na raftu starou čističkou odpadních vod v Bubenči. Chtěl jsem, takže zarezervoval hodinu a v sobotu jsme vyrazili.
 
Jako součást nové pražské kanalizační soustavy byla v dnešní Papírenské ulici podle návrhu anglického inženýra Williama Heerleina Lindleye (1854-1917) postavena k čištění odpadních vod mechanickými způsoby, cezením a usazováním čistírna. Pozemek v Bubenči byl zvolen pro příhodné výškové poměry. Spád zde měl být dostatečný i při vysokém stavu vody a poměry ještě zlepšovala současná výstavba plavebního kanálu a regulace říčního koryta. V letech 1897 a 1898 probíhal výkup parcel a v březnu 1901 přednesl Lindley přednášku ve "Spolku architektů a inženýrů Království českého", v níž svůj projekt představil. Ing. Kalousek v diskusi vyslovil připomínku, aby se v projektu pamatovalo i "čištění bakteriologické, které lze do budoucna s určitostí předpokládati", nicméně Lindleyův projekt počítal pouze s čištěním mechanickým, pro něž vzorem byla jeho sedimentační čistírna ve Frankfurtu nad Mohanem. Náklady měly činit 1,8 milionu rakouských korun. Vlastní stavba čistírny byla zahájena 9. září 1901. Koncem roku 1902 stály usazovací nádrže, o rok později byl dohotoven podzemní dóm a v roce 1903 bylo vypsáno výběrové řízení na dodávku strojního zařízení. Nakonec se o ni podělily tři firmy: První Českomoravská dodala veškerá čerpadla, nádrže, potrubí a mostní a jeřábové konstrukce, strojírna Breitfeld-Daněk vyrobila dva parní stroje o výkonu 100 k, dva plamencové kotle a příslušné armatury a firma Märky-Bromowsky-Schultz z Hradce Králové zhotovila transmise, konzoly, řemenice (z hovězí kůže) a další příslušenství. Vše stálo 250 000 rakouských korun. Stavba byla dokončena v roce 1905. 27. června 1906 byl slavnostně zahájen zkušební provoz a k úspěšné kolaudaci došlo na druhý pokus 11. června 1907.
Po 1. světové válce byla čistírna postupně elektrizována, pískové čerpadlo dostalo elektromotor v roce 1921, kalová v 1924 a nový nákladní výtah byl vestavěn v roce 1927. Ve stejném roce došlo i k modernizaci a rozšíření a čistírna byla v provozu i po 2. světové válce, přestože se předpokládalo brzké odstavení. Trvalý nedostatek financí ovšem způsobil, že Lindleyovo dílo se stalo jednou z nejstarších fungujících čistíren na světě. Teprve v roce 1957 byla na Císařském ostrově zahájena stavba nové kanalizační čistírny. Zdálo se, že při povodni na jaře 1965 se parní stroje rozběhly naposledy, aby povodňová čerpadla mohla hnát vodu zpět do řeky, ale kvůli potížím při rozběhu nové čistírny musela stará  přesluhovat. Její provoz byl definitivně ukončen v roce 1967, kdy ji plně nahradila nová čistírna na sousedním Císařském ostrově. Ještě počátkem 80. let se však podzemní usazovací nádrže používaly jako manipulační jímky pro novou čistírnu.
Pražská čistírna odpadních vod v Bubenči patří k unikátním objektům průmyslové architektury, již v době svého vzniku svou technickou vyspělostí významně přesahovala horizonty tehdejšího rakousko-uherského mocnářství.
Zdroj: http://prazsky.denik.cz/zpravy_region/v-bubenci-se-v-sobotu-otevre-verejnosti-stara-cistirna-odpadnich-vod-20150912.html
V roce 2010 byl areál prohlášen za národní kulturní památku.
Parní stroj
Parní stroj
Usazovací nádrže
Propojovací stoka vedle usazovacích nádrží.
Odkazy: Čistírna sira Williama
              Stará čistírna v Bubenči
              Stará čistička odpadních vod
Fotogalerie


středa 26. února 2014

Nebeská nádhera - Aurora Borealis

Během dovolené v Tatrách mi Bill navrhl, jestli nechci jet se podívat za Polární kruh na Polární záři. Pod vlivem letního horka mě vidina severské zimní divočiny s "ukrutnými" mrazy nadchla. A k tomu jako bonus Polární záře! Prošel jsem schválením za člena výpravy, (ač jediný nefotograf), kterou skvěle zorganizoval Milan. Já si jen zakoupil bundu odolnou do -30°C mrazů. :-)
Ve středu 19.2.2014 jsme se sešli Milan, Martin, Bill a já okolo 11. na Ruzyni a vyzvedli si přes internet zamluvené letenky Praha - Oslo - Tromsø od Norwegian.com. Při odbavení mě trochu zarazil požadavek sundat pohorky a nechat je zrentgenovat. Zvlášť když jsem si na nich vyrobil kvalitní uzle, aby se mi cestou tkaničky nerozvázaly! V Praze bylo v poledne nezvykle jarně, v Oslo navečer už padal sníh a v Tromsø v noci už bylo všude bíle zamrzlo. Na místním letišti jsme si vyzvedli pronajaté VW Polo a trochu komicky se do něj nasoukali i s bagáží. Pneumatiky s ocelovými hroty nás bezpečně dovezly zamrzlou noční krajinou do 45 km vzdálené pobřežní vesničky Oldervik k místnímu hřbitovu, odkud už jsme museli k pronajaté chatě po svých. Cestou k chatě jsme pochopili poznámku švýcarské majitelky chatky, že by bylo dobré si vzít mačky! Trochu jsem měl obavy z umístění kadibudky vedle chaty, přeci jenom ranní teploty okolo -6°C mi nedovolí zde delší pobyt, ale skutečnost byla naprosto šokující! Polystyrenové prkýnko samo hřálo, do budky nefoukalo a dokonce zde byl elektrický přímotop! :-)
První den sloužil k seznámení s okolím a vyhlédnutí místa na noční fotografování. Navečer se obloha vyjasnila, takže kluci vzali svá fotografická nádobíčka a vyrazili jsme na vyhlédnutý kopec. Dlouho se nic nedělo, občas se objevil na obloze cár světlé mlhy, než nafocené snímky na displejích fotoaparátů odhalily nazelenalou Polární záři! A pak se nad našimi hlavami odehrála nebeská nádhera - Aurora Borealis. Cíl naší polární výpravy byl splněn, naše nadšení jsme museli před spaním ještě zapít domácí slivovicí.

foceno Billem 




foceno Milanem 




foceno Martinem
 Druhý den jsme si udělali výlet na sousední ostrov Ringvassøya. S Billem jsme chtěli zkusit odlovit kešku na 70° severní šířky, ale atribut bohužel nelhal, že je to jen letní keš. Pod metrovým zmrzlým sněhovým příkrovem jsme neměli šanci. Ale zato jsme se dostali všichni poprvé za 70. stupeň severní šířky! 

Původně jsem zde očekával nefalšované severské krutomrazy, minimálně pod -30°C, ale zdejší klima ovládané Golfským proudem se k těmto teplotám ani náznakem nepřibližovalo. 
Třetí den jsme se vydali po pobřeží naší vesničky Oldervik s nádherným výhledem na Lyngenské Alpy za účelem lovení fotografických záběrů.
Čtvrtý den se vyčasilo na výlet směrem západním k Norskému moři přes ostrov Kvaløya a ostrůvky Sommarøya a Hillesøya. Cestou se konalo opět několik fotozastávek. Jedna u jakéhosi přírodního muzea na břehu moře, kde pod slabou vrstvou napadaného sněhu byl čistý led, takže chůze byla docela adrenalin, další u volně se pasoucího soba i vesničky Brensholmen s kostelíkem a výhledy na skalnaté ostrovy v Norském moři. 
zhotoveno Milanem
Pátým dnem se počasí zhoršilo natolik, že teplota vystoupala nad nulu a začalo pršet! Nás to ale nezaskočilo. Jeli jsme do Tromsø navštívit pivovar Mack, nejsevernější to pivovar na světě. Aby ochutnávka byla stylová, zašli jsme do nejstarší hospody v Tromsø, patřící pivovaru. 




Poslední den pobytu se Milan rozhodl chytit vlastnoručně nějakou rybu, abychom si večer mohli pochutnat na tresce. Dokonce i polární záře se s námi poslední noc přišla rozloučit! Bylo komické sledovat hochy, jak rychle vybalují už zapakované fotonádobíčko a pak poletují okolo chalupy jen v pantoflích ve sněhu za ulovením posledních záběrů polární záře!
foceno Martinem


Jediné mínus zájezdu bylo vstávání ve tři ráno na odjezd směr Tromsø Airport, odkud následoval odlet domů na trase Tromsø - Oslo - Praha.


Odkazy: Milanův popis cesty  
              Martinovy stránky

Fotogalerie 

sobota 3. srpna 2013

Tatry II.

Po loňské pohodové dovolené v Tatrách jsem si letos dal repete. Opět s Billem & his family + Billova sestra Renda & her family u jejich příbuzných v Bodicích.

Neděle 21.7.2013
15,5 km
převýšení + 970 m
snížení - 970 m
Iľanovo – Kúpeľ (1270 m n/m) - Poludnica (1549 m n/m) - Iľanovo
První den už tradičně na rozhýbání těl jsme vybrali Poludnicu, tentokrát z jihu od Sedla pod Kúpeľom. Z původní loňské sestavy jsme Billovu dceru Bětku vyměnili za Rendinou Verču. Autem jsme dojeli do Iľanova a odtud se vydali už po svých po žluté turistické cestě Iľanovskou dolinou k Sedlu pod Kúpeľom. a dál po žluté na Poludnicu. Cestou jsme minuli skalní propletenec jeskyní a průchodů, zvaných Jeskyně za humnom. Vystoupali jsme na vrchol Poludnice (1549 m n/m), s nádherným výhledem na Roháče, vypínající se přes údolí na severu. Vrcholová keška nám trochu rozhodila pohled na to, co je vlastně pravý vrchol Poludnice. Po krátkém odpočinku jsme se vydali opět po modré přes Končitý vrch do Iľanova. Žebřík na trase nás už tentokrát nepřekvapil. Sešli jsme k chatě Nezábudka, dali za odměnu pivko a zmrzku a poté vyjeli směr Bodice.
Pondělí 22.7.2013
17,5 km (33 km)
převýšení + 1124 m (+ 2094 m)
snížení - 1124 m (- 2094 m)
Štrbské pleso – Mlynická dolina – Bystrá lávka (2314 m n/m) – Furkotská dolina - Štrbské pleso
Bill prohlásil dnešní výlet za pohodovou procházku a já „naivka“ mu na to skočil, takže jsem si vzal jen „kecky“ a pohorky jsem nechal na „drsnější“ výlety. Osudová chyba! Výsledkem byl modrý nehet na pravém palci u nohy, který se pak ještě odporoučel do věčných lovišť!
Dovezli jsme se na parkovisko na Štrbském plese a odtud vyrazili po jednosměrné žluté turistické trase Mlynickou dolinou s vodopádem Skok pod Furkotský štít. Zprvu zatravněná dolina s klečí se změnila na pustou skalnatou dolinu. Sedlo Bystrá lávka (2314 m n/m) bylo tvořeno malou průrvou, kterou jsem „zacpal“ svým tělem, abychom si mohli odlovit s Billem keš. Sestup Furkotskou dolinou okolo Wahlenbergových ples jsme si protáhli odbočkou k Chatě pod Soliskom (1840 m n/m) na doplnění tekutin. V závěru doliny se kolem nás ochomýtal jeden místní kamzík, asi čekal nějaké laskominy či co.
Úterý 23.7.2013
Billova včerejší „pohodová procházka“ a můj „modrý nehet“ mi naordinoval „sanitární den“. S Valešíky a Janou jsme si udělali procházku do Demänovské doliny, kde jsem vedru unikl prohlídkou Demänovské jeskyně Svobody s Tomem a Verčou. Navečer už i s Billem jsme provedli ochutnávku výborného čtyřsladového Corgoně v místním bodickém penziónu za zavádějící cenu 0,9 €. Dokonce mi byl i zapůjčen džbánek. :-)

Středa 24.7.2013
15,5 km (48,5 km) + 5 km na koloběžce
převýšení + 1581 m (+ 3675 m)
snížení - 1161 m (- 3255 m)
Žiarská dolina - Žiarské sedlo – Ostrý Roháč (2088 m n/m) – Plačlivé (2125 m n/m) – Smutné sedlo - Žiarská dolina
Od parkoviště na začátku Žiarské doliny jsme vyrazili po modré značce dolinou vzhůru. U Žiarské chaty jsme si odskočili pro keš na symbolický cintorín a pak pokračovali po modré k rozcestí Pod Homolkou a dál po zelené k sedlu. U malého jezírka s pramenem pod sedlem jsme si udělali piknik a při tom vyrušili sviště. Ještě že jsme si sviště stihli vyfotit, než ho Verča zahnala zpátky do nory! :-) Ze Žiarského sedla jsme se tentokrát vydali na sever, ne na jih. Po úbočí Plačlivé jsme došli pod Ostrý Roháč, kde jsme zanechali Janu s naší bagáží a „nalehko“ vyrazili po řetězech na vrchol Ostrého Roháče. Jó, před 15ti lety se mi lezlo po řetězu líp! :-) Z vrcholu Ostrého Roháče jsme museli slanit po řetězu na druhou stranu směrem k Volovci pro keš. Kdybychom jí nenašli, tak by mi asi miklo! :-) Přelezli jsme zpátky Ostrý Roháč (2088 m n/m), vyzvedli Janu a vydrápali se na Plačlivé (2125 m n/m), odkud jsme sešli do Smutného sedla. Zde jsme opustili hlavní hřeben Roháčů a sestoupili do Žiarské doliny přes rozcestí Pod Homoľkou k Žiarské chatě. Letos konečně došlo na koloběžky (5 €), každý vyfasoval helmu a jednotlivě jsme se spustili dolů Žiarskou dolinou k parkovišti.
Čtvrtek 25.7.2013
18 km (66,5 km)
převýšení + 302 m (+ 3977 m)
snížení - 266 m (- 3521 m)
Bodice – Pavčina Lehota – svah Demänovské hory - Pavčina Lehota – Bodice
Dnes jsme si odsouhlasili (přehlasovali Billa) kratší výlet na Demänovskou horu blízko Bodic. Žlutá turistická značka nás zavedla do kempu, kde se nám ztratila. Chvíli jsme si vykračovali předpokládaným směrem, ale žlutá nikde. Tak jsme to ve vedru zapíchli a pohodovou procházkou Demänovskou dolinou si došli pro „partizánskou“ kešku.

Pátek 26.7.2013
15 km (81,5 km)
převýšení + 1442 m (+ 5419 m)
snížení - 1442 m (- 4963 m)
Starý Smokovec – Slavkovský štít (2452 m n/m) – Hrebienok - Starý Smokovec
Brzký budíček a za příjemného chládku vyjíždíme do Starého Smokovce na zakryté parkovisko. Bereme hůlky, pinglíky a po modré turistické trase vyrážíme přes rozcestí Pod Slavkovským štítom na Slavkovskou vyhlídku, kde se kocháme výhledem na Lomnický štít. Dostali jsme se na hranu Štrbavého hrebeňa, kterým stoupáme už za úmorného vedra k vrcholu. U Slavkovskýho nosu (2273 m n/m) spatřím, kde až je vrchol Slavkovského štítu a dělá se mi mdlo! :-) Slunce do nás pere o 106, na jihovýchodním svahu není před ním úkrytu. Poučen z předchozího léta už s sebou táhnu na tůry dvě 1,5 litrový petky, „žízeň je veliká.....“ Konečně na 2452 metrů vysokém vrcholu Slavkovského štítu! Útrapy jsou zapomenuty, když s Billem nalézáme pro nás (zatím, jak pevně doufám) nejvýše položenou keš. :-) Zpátky se vracíme stejnou, kamenitou cestou k rozcestí Pod Slavkovským štítom, kde odbočujeme na červenou na Hrebienok. Dáváme si zasloužené pivko a poté tradáá do Bodic.
Sobota 27.7.2013
11 km (92,5 km)
převýšení + 700 m (+ 6119 m)
snížení - 700 m (- 5663 m)
Bobrovecká Vápenica – chata Pod Náružím (1410 m n/m) - Bobrovecká Vápenica
Nejistá předpověď počasí na dnes nám naplánovala jen lehký výšlap na Sivý vrch (1805 m n/m). Autem jsme se dovezli na parkovisko do Bobrovecké Vápenice a odtud už po svých přes nádhernou horskou louku po modré turistické značce na Grůň. Cestou jsme si odskočili k jeskyni v prudkém svahu, která sloužila jako partyzánský úkryt během SNP a nyní i jako skrýš pro keš. Došli jsme k chatě Pod Náružím, kde byl zrovna II. sraz chatařů Liptova. Naší přítomností jsme jim z toho udělali mezinárodní sraz. :-) Klasicky fousatý chatár nás pozval na guláš a pivko, povyprávěl o historii i rekonstrukci chaty a pak nám ukázal snímek ve foťáku z minulého týdne, kdy si po pěšině k chatě vykračují dvě turistky a za nimi hnědý chlupáč! To neměla Jana vidět! :-) Tomovi nebylo zrovna nejlíp, tak jsme se rozhodli zkrátit výlet a vrátit se zpět k autu. Což jsem se vůbec nezlobil. :-) Vzali jsme to zpět po zelené k rozcestí na začátku Tatranské magistrály, kde byla i keš.

Neděle 28.7.2013
5,5 km (98 km)
převýšení + 447 m (+ 6566 m)
snížení - 447 m (- 6110 m)
Iľanovo – Rohačka (794 m n/m) – Iľanovo
Dnešek jsme zvolili za odpočinkový den a na „lehké“ dopolední protažení jsme zvolili hřebínek Rohačky nad vesnicemi Iľanovo a Ploštín. V hicu (okolo +36°C) jsme zvolili drsnou cestu zarostlou maliním a kopřivami na vrch Kaliště (987 m n/m), z kterého jsme už po „relativně“ pohodové luční pěšině přešli hřebínek na vrch Rohačka (794 m n/m). Cestou jsme narazili na „výtvor“, který se nám zdál, že by to tu mohl zanechat nějaký „chlupáč“ a díky ženské části naší výpravy jsme museli zbytek procházky urychlit! :-)
Odpoledne jsme jeli do Liptovského Mikuláše na vlakové nádraží vyzvednout Bětku.

Pondělí 29.7.2013
19,5 km (117,5 km)
převýšení + 690 m (+ 7256 m)
snížení - 1565 m (- 7675 m)
Demänovská Dolina – Kamenná chata (2000 m n/m) – Poľana – Chabenec (1955 m n/m) – Sedlo Poľany - Demänovská Dolina
Dnešek měl být na rozchození Bětky, tak jsme vyjeli hned třemi lanovkami přímo na Chopok. Loni ještě byla kabinová lanovka ve výstavbě, dnes nás vyvezla až ke Kamenné chatě pod Chopkom (2000 m n/m). Za slunečné oblohy jsme vyrazili po kamenném chodníku po hlavním hřebeni Nízkých Tater na Dereše (2004 m n/m) a přes Sedlo Poľany na Poľanu (1890 m n/m). Z jižní strany hřebene foukal prudký vítr, o který se dalo místy i opřít! Musel jsem si celou cestu přidržovat jednou rukou čepici na hlavě, aby mi ji vítr neodfoukl. Ve vedru byl chladivý vítr příjemný. Z Poľany jsme už po travnatém hřebeni pokračovali na Kotliská (1937 m n/m) a Chabenec (1955 m n/m). Oběd jsme dali na severním svahu hlavního Nízkotatranského hřebene, chráněného před prudkým vichrem. Bill s Tomem vyrazili na vedlejší vrch Skalka pro keš, já se dobrovolně nabídl jako ochránce dam a dívek, abych nemusel letět s boys na Skalku. V poklidu jsme se vrátili zpět po hřebeni na Kotliská, kde jsme pozorovali kluky, jak hledají keš na Skalce. Po chvíli se tečkovité postavy rozeběhli po spojovacím hřbítku směrem k nám. Dál už jsme pokračovali společně za neustálého vichru z jihu (teď se nám ošlehávala druhá tvář) na Poľanu a ze Sedla Poľany se spustili z hlavního hřebene po žluté značce na Tri vody a okolo Vrbického plesa do Demänovské Doliny.
Úterý 30.7.2013
Odpočinkový den kvůli deštivému počasí.

Středa 31.7.2013
21 km (138,5 km)
převýšení + 1343 m (+ 8599 m)
snížení - 1343 m (- 9018 m)
Štrbské pleso – Popradské pleso – Hincova plesa – Kôprovský štít (2367 m n/m) – Hincova plesa – Popradské pleso - Štrbské pleso
Budíček už před šestou (a to mám dovolenou!) a za příjemné teploty vyjíždíme směr Štrbské pleso. Z podzemního parkoviště vycházíme krátce po osmé po červené turistické značce k Popradskému plesu a odtud Mengusovskou dolinou po modré trase. Cestou mi Bill povídá: "Hele já nemám stáhnutý Kôprovský štít!" A sakra, tak já se potáhnu na vrchol a bude to bez kešky! :-) Před rozcestím Nad žabím potokom se nás ptá jedna slečna, kudy na štít. Ukážeme správnou cestu. Zanedlouho Bill slečnu dochází a jen tak mimochodem se optá, jestli náhodou nehledají kešky. Hledají! Docházíme jejího tátu, který nám prozradil souřadnice kešky na Kôprovském štítě. Souřadnice nám vydává trochu neochotně, což pochopíme až po vysvětlení, proč Bill nemohl stáhnout keš. V té době tam ještě žádná nebyla! Dozvídáme se, že keš je nová. Neskutečná klika. "Odkojený" příběhy Rychlých šípů jsme se s Billem nezávisle na sobě rozhodli, že necháme chlapíka zalogovat před námi, když nám nezištně poskytl souřadnice i za cenu že by mohl přijít o první zápis. Nakonec jsme byli třetí, kdo novou keš našel! Vypálit takhle rybník místním kačerům se nestává každý den! :-) Loni jsme odbočili u rozcestí Nad žabím potokom doprava na Rysy, dnes jdeme dál po modré na Hincova plesa, kde si u Velkého dopřáváme malý oddych. Po načerpání trocha sil vyrážíme kamenitým svahem na Vyšné Kôprovské sedlo (2180 m n/m) a odtud po ostrém hřebeni Kôprovského štítu na jeho vrchol. Výstup stál za to, nejen že máme kešku :-), ale ty rozhledy! Paráda. Cesta dolů jde po kamenech pomaleji, aspoň se můžeme do sytosti kochat krásou okolí. Po stejné cestě jsme se vrátili na Štrbské pleso k autu.
Čtvrtek 1.8.2013
Odpočinkový den s prohlídkou Demänovské ľadové jeskyně s Tomem a Bětkou.

Pátek 2.8.2013
14 km (138,5 km)
převýšení + 1395 m (+ 9994 m)
snížení - 1395 m (- 10413 m)
Tri studničky – Kriváňský žlab – Kriváň (2494 m n/m) – Kriváňský žlab – Tri studničky
Budíček opět před šestou, tentokrát jsme dojeli na parkoviště u Tří studniček, odkud jsme vyrazili po červené na Tri studničky a odtud už po zelené po úbočí Grůniku. Udělali jsme si malou odbočku k partyzánskému bunkru, za co se vydával dřevěný srub zhotovený dlouho po II. světové válce. Pokračovali jsme nejprve lesem, poté kosodřevinou, pak po travnatém svahu, až jsme došli do skalnatého úžlabí Kriváně na rozcestí Kriváňský žlab. Odtud už jsme stoupali, místy se i plazili, po skalních plotnách a kamenech ostrého hřbetu Kriváně. Nebyli jsme dnes zdaleka jediní, kteří si vybrali za cíl Kriváň. Na vrchol se táhl pestrobarevná had turistů, kam jsme se doplazili po čase i my. S Billem jsme si odlovili zatím naší nejvýše položenou keš na vrcholu Kriváně – 2494 m n/m. Z vrcholu je nádherný výhled na celé Tatry. Povinné panoramatické záběry a slézáme po stejné cestě zpět ke Třem studničkám. Po návratu do Bodic jsme si dali naposledy čtyřsladový Corgoň, který nám tu zachutnal.
Sobota 3.8.2013
Bohužel opět cesta domů.

Mapový podklad: Cykloserver