Domluvili jsme se na týdenní pánské jízdě s Honzou L., Honzou B. a Pavlem. Rozhodovali jsme se mezi Kanárskými ostrovy a Pobaltím. Já s Honzou L. byl pro Pobaltí, Honza B. s Pavlem pro Kanáry. Nakonec Honza L. přemluvil Pavla a týden jsme rozšířili na 11 dní. Pavel vzal VW Passata kombíka a zajistil pojištění. Honza B. koupil automapu Pobaltí a průvodce nám dělali Lonely Planet – Litva, Lotyšsko, Estonsko a Skandinávie+Pobaltské státy. Sešli jsme se v úterý před odjezdem v hospodě U pískovny a lehce se snažili navrhnout trasu. To byly veškeré naše přípravy. Odjezd byl stanoven na 8. hodinu ranní ve čtvrtek 4.8.2005 z Cholupic.
Skoro na čas jsme v 8:05 vyrazili přes Jesenici na D1. Natankovali jsme plnou nádrž (59 l nafty) + olej do motoru a vyjeli směr Brno, Olomouc, Nový Jičín a Český Těšín, kam jsme dojeli za deště na oběd. Ve 14:10 jsme opustili Čechy a přes Cieszyn pokračovali Polskem na Tychy, Gornicze a Czestochowa. Silnice je v okolí Czestochowe v dezolátním stavu, cestou na Piotrków Tribunalski a Rawa Mazowiecka nás míjely v protisměru kolony kamiónů. V osm jsme dorazili do centra Varšavy. Natankovali jsme 45,4,l nafty a Pavel zaplatil kartou. Na hlavním vlakovém nádraží jsme se v informacích doptali na ubytování v hostelu Dizzy Causy, kde nám zamluvili dva pokoje po dvou. Dle plánku jsme hostel po chvilce bloudění (plánek neodpovídal přesně skutečnosti, zvlášť nákresy ulic) našli, zaplatili každý kartou 60 zlotých = 447 Kč (1 zlotý=45 Kč) jednu noc, ubytovali se a vyrazili do noční Varšavy. Na zahrádce jedné hospůdky jsme si dali gábl (sýrové šátečky a točené pivo Žywiec). Po jídle jsme vyrazili na noční prohlídku hradeb Starého města a zrekonstruovaného historického jádra Varšavy. Po prohlídce centra jsme zašli ještě na drink „Mojito“ a okolo druhé ranní se vrátili do hostelu, kde jsme se ještě stihli osprchovat. Vylosoval jsem poslední sprchu, ale teplá voda naštěstí ještě tekla. Dnes jsme ujeli 770 km, přes 500 km odřídil Pavel, zbytek dojeli Honzové.
2.den - pátek 5.8.2005
Po snídani jsme vyjeli až v 10:30 přes centrum Varšavy okolo „Lomonosovy univerzity“ (Paláce kultury i nauk) na Wyszków. Hned za městem jsme najeli na objížďku (rekonstrukce silnice), po které jsme se pohybovali krokem ve velké koloně. Poté, co jsme projeli Wyszkówem, se hlavní silnice rozšířila o široké krajnice a prostřední přerušovaná čára sloužila k obousměrnému předjíždění. Moc dobrý pocit jsem za volantem neměl, když jsem se řítil mezi dvěma kamióny při předjíždění. Projeli jsme Zambrówem přes Lomžu, Grajewo, Augustów na Suwalki. V této severovýchodní části Polska jsme v lukách podél silnice viděli velké množství bílých čápů. V 16:40 jsme přejeli polsko – litevskou hranice. Bez problémů, ani razítko do pasu nám nedali. Cesta byla opět plná kamiónů. Za Marijampole jsme se rozhodli odbočit na méně frekventovanou silnici, na kterou nesměly kamióny. Bohužel jí opravovali, takže když jsme se před Kaunasem napáskovali na původní trasu, Pavel poznamenal, že ty kamióny co potkáváme jsme už viděli. Jinými slovy jsme si najeli víc km a časově pohoršili. Okolo 19. hodiny jsme dojeli do Vilniusu. Podle průvodce jsme si vybrali dva hostely, které se nám podařilo najít ale byly plné. Jsme nasměrovány na studentskou kolej za 25 litasů = 217 Kč. (1 litas=8,70 Kč). Akorát musíme najít bankomat, berou jen hotovost. Dvě místní děvčata nám nejdřív lámanou angličtinou a poté rusky vysvětlují cestu k bankomatům. Vrátili jsme se do hostelu zaplatit nocleh a v 9 večer jsme se vydali do centra na večeři. Vzali jsme to zkratkou přes zarostlou stráň, kde čtyři potácející se opilce napadnul pes. Řekl bych že to byl dokonce jejich pes! Naše ubytování bylo ve čtvrti Užupis – bohémská část Vilniusu. Umělci, snílci, opilci a squateři zde vyhlásili neoficiální „Republiku Užupis“ v r. 1998 se svou hymnou, prezidentem, ústavou a vlajkou. Motto ústavy je „Nebojujte, Nebraňte se, Nevzdávejte se!“ Vyhlášení republiky bylo původně žertovným protestem proti rostoucím cenám nemovitostí ve Starém městě, které vytlačily uměleckou komunitu do zchátralých objektů Užupisu. Nyní je území, oddělené od zbytku Vilniusu řekou Vilnia (litevský výraz pro „za řekou“), vzorem pro alternativní způsob života. Sídlem „vlády“ a samozvanou „Mekkou“ je Užupio Kaviné s vyhlídkou na řeku (vypadá jako širší Botič). V kavárně nevařili, takže jsme přešli most přes Vilnii do Starého města a vydali se dlážděnou ulicí Pilies gatvé (Hradní ulice) – centrum barového a kavárenského života. Zašli jsme do jedné stylové kavárny a objednali si místní jídlo „cepelinai“ (bramborové těsto ve tvaru vzducholodě plněné masem nebo sýrem a houbami) a litevské pivo – alus Utena, Kalnapilis a Švyturys.
Ochutnali jsme všechny druhy čepovaného, abychom byli v obraze! :-) „Cepelíni“ byly trochu blátivé, pivko dobré. Po posilnění jsme se vydali na Katedrální náměstí s katedrálou Aikšté. První dřevěná katedrála zde byla postavena v l. 1387 – 88. Větší stavba vznikla za velkovévody Vytautase v 15.století v gotickém stylu. V klasicistním stylu byla přestavěna v l. 1783 – 1801. Bílé bronzové sochy sv. Heleny, Stanislava a Kazimíra na vrcholu katedrály jsou repliky dřevěných soch z r. 1793 které byly zničeny za Stalina. Vedle katedrály stojí zvonice 57 m vysoká. Hledali jsme dlaždici „stebukles – zázrak“, kterou jsme nalezli lehce podle skupinek lidí, které se na ní otáčeli a něco si přáli. Setkali jsme se u ní se skupinkou pěti Litevek, kdy jedna zapíjela „svobodu“ džusem a vodkou. Během rozhovoru v angličtině nám popsaly cestu do nočních klubů. Hned při pokusu o vstup do prvního klubu jsme neuspěli, měli jsme kraťasy – takže pánové „sorry“. Tak jsme zašli na Daikiri (12,5 LTL=109 Kč) a ve 2:30 ráno se vrátili na ubytovnu. Paní ve vrátnici na nás čekala. Ke své hrůze jsme zjistili, že v Litvě mají už o jednu hodinu víc, takže jsme šli spát až ve 3:45. Dnes jsme ujeli 531 km, z toho já 525 km.
Ochutnali jsme všechny druhy čepovaného, abychom byli v obraze! :-) „Cepelíni“ byly trochu blátivé, pivko dobré. Po posilnění jsme se vydali na Katedrální náměstí s katedrálou Aikšté. První dřevěná katedrála zde byla postavena v l. 1387 – 88. Větší stavba vznikla za velkovévody Vytautase v 15.století v gotickém stylu. V klasicistním stylu byla přestavěna v l. 1783 – 1801. Bílé bronzové sochy sv. Heleny, Stanislava a Kazimíra na vrcholu katedrály jsou repliky dřevěných soch z r. 1793 které byly zničeny za Stalina. Vedle katedrály stojí zvonice 57 m vysoká. Hledali jsme dlaždici „stebukles – zázrak“, kterou jsme nalezli lehce podle skupinek lidí, které se na ní otáčeli a něco si přáli. Setkali jsme se u ní se skupinkou pěti Litevek, kdy jedna zapíjela „svobodu“ džusem a vodkou. Během rozhovoru v angličtině nám popsaly cestu do nočních klubů. Hned při pokusu o vstup do prvního klubu jsme neuspěli, měli jsme kraťasy – takže pánové „sorry“. Tak jsme zašli na Daikiri (12,5 LTL=109 Kč) a ve 2:30 ráno se vrátili na ubytovnu. Paní ve vrátnici na nás čekala. Ke své hrůze jsme zjistili, že v Litvě mají už o jednu hodinu víc, takže jsme šli spát až ve 3:45. Dnes jsme ujeli 531 km, z toho já 525 km.3.den - sobota 6.8.2005
Ráno jsme se probudili do deště. Po vysprchování jsme vyrazili v 11:00 místního času (10:00 našeho letního času) do města do muzea KGB (2 LTL=17Kč). Velká budova z r. 1890 na Gedimino prospekets 40 bývala ředitelstvím litevské KGB a předtím Gestapa. Část dnes slouží jako kancelář státního prokurátora a státní archiv. Zbytek budovy je sídlem Muzea obětí genocidy. V suterénu jsou jednotlivé cely, v cele č.16 a 18 jsou ostatky obětí KGB, nalezené v masových hrobech v parku Tuskulenai. Jedna suterénní místnost s podlahou plnou písku sloužila jako popravčí místnost. V plánech budovy byla označena jako kuchyň. Nebylo nezvyklé, že když přišel opilý vyšetřovate,l tak některého vězně si „s potěšením“ popravil! Další cela byla upravena jako mělký bazén, z kterého vyčnívala kulatá plošinka o průměru 30 mm. Vězni byli v zimě nuceni stát nazí na plošince celé dny s nemožností usnout, protože jinak spadli do studené vody a většinou zemřeli na podchlazení. KGB tyto praktiky převzala od Gestapa. V nadzemních místnostech bylo instalováno muzeum s informačními panely, videem a exponáty. Tady jsem se poprvé dozvěděl, že Litevci bojovali s ruskou okupací formou partyzánské války až do r. 1952, kdy bylo partyzánské hnutí zničené pomocí nasazených agentů KGB. Po prohlídce muzea stále pršelo, tak jsme zašli na oběd v příjemném hotýlku. Za gábl jsem dal 24 litasů = 209 Kč. Po jídle jsme se vydali okolo katedrály a sochy velkovévody Gediminase se svým koněm, stojící na místě starého pohanského sídliště, na vrch Gediminas. Na tomto 48 m vysokém vrchu byl Vilnius založen. Navštívili jsme 20 metrovou věž z červených cihel na vrchu Gediminas a její muzeum (4 LTL=35 Kč). Byla částí opevnění hradu ze 14. století. S vyhlídky na střeše věže byl rozhled na celý Vilnius. Vedle vrchu Gediminas (Gediminas kalnas) na východ se vypíná Vrch tří křížů (Triju kryžiu kalnas). O křížích se říká že tu stojí od 17. století na památku tří mnichů, kteří tu byli mučeni a ukřižováni. Ve stínu stojících křížů leží zbytky křížů původních. Ty zničili Sověti po II. svět. válce. Vrátili jsme se k zaparkovanému autu a vyjeli z Vilniusu. Nikde nebyly žádné směrovky, zastavili jsme u pumpy a pozeptali se na cestu směr Panevěžys. Směrovku jsme našli až na okraji Vilniusu, v centru absolutní nechytačka. V průběhu cesty přes Ukmerge a Panevěžys do Šiauliai pršelo. Šiauliai je 4. největší město Litvy. Opět dle průvodce Lonely Planet jsme hledali ubytování – hotel za 240 LTL měl naštěstí plno, levnější hostel také. Nakonec jsme se ubytovali v hotelu který LP nedoporučoval. Naštěstí se od jeho vydání v r.2003 v Litvě hodně změnilo, třeba i tenhle hotýlek vybudovaný v posledním patře nemocnice z pokojů pro personál. Za nocleh v čistých postelích se sociálkou na pokoji pro dva jsme zaplatili 30 litasů = 261 Kč. Po ubytování je nám doporučena Americká Pizza, kam jsme zašli na večeři. Po jídle se chceme přemístit do suterénního baru, ale jsme upozorněni, že je obsazeno, ať jdem pryč. Nedali jsme se a po vniknutí do baru zjišťujeme, že bar je poloprázdný. Zřejmě se obsluze nechce obsluhovat! To známe. Testujeme zdejší míchané nápoje, Mojito nemají, žabaři! O půlnoci podnik zavírá. Přemístili jsme se na diskotéku, kam mě nechtěla pustit ochranka ve formě dvoumetrového chlapíka z důvodu, že nemám džíny ale látkové kalhoty. Nakonec ale na diskotéku pronikáme po zaplacení 10 litasů vstupu (87,-). Občerstvujeme se několika pivy a sledujeme cvrkot. Kluci vyráží na parket, několikrát zajdu také ale takový elán jako kluci nemám. Hold mládí. :-) Ve 2:30 nočním deštivým Šiauliai jsme se vrátili na hotel. Dnes jsme najeli 244 km a řídil Honza B.
Opět jsme vyjeli v pozdním dopoledni. Natankovali jsme v Šiauliai 52,3 l nafty, zaplatil jsem to kartou a vyrazili do 10 km vzdáleného Křížového vrchu. Parkoviště už bylo plné, zaparkoval jsem na jednom z posledních míst. Poutní místo bylo přeplněné návštěvníky. Křížový vrch (Kryžiu kalnas) je znám jako „litevská Mekka“ přitahující stovky poutníků, převážně na Velikonoce. Mezi kříži jsou rozesety dřevěné sochy s malou stříškou zvané koplytstulpis. Historie vzniku Křížového vrchu je propletená legendami. Jedna tvrdí že kříže postavili během tří dnů a nocí truchlící rodiny vojáků zabitých ve velké bitvě. Druhá tvrdí že jde o dílo otce který v zoufalé snaze vyléčit svou nemocnou dceru postavil na hoře kříž. Pohanské tradice vyprávějí o zde zapálených posvátných ohních, které opatrovaly nebeské panny. Kříže se poprvé objevily ve 14. století. Mnoho jich vzniklo po krvavém proticarském povstání a staly se silným symbolem utrpení a naděje. V sovětských časech bylo stavění křížů trestním činem. Vrch byl třikrát zpustošen buldozery. V r. 1961 Rudá armáda zničila kříže, zatarasila cesty vedoucí k hoře a na úpatí vykopala příkopy. Přes noc se objevily nové kříže. V r. 1972, po upálení studenta na protest proti sovětské okupaci byly opět odstraněny. V r. 1990 už tvořilo Křížový vrch 40 000 křížů stojících na 4600 m2. Od získání nezávislosti v r. 1991 počet křížů se zvedl minimálně na 400 000. Prolezli jsme vlastně dva vrchy propojené malým sedýlkem plné křížů, mezi kterými byly pěšinky obtáčející celý vrch a jednotlivé vrstevnicové pěšinky byly navzájem propojeny kolmými stupňovitými cestičkami. Po důkladné prohlídce, proplétající se mezi hromady návštěvníků, jsme vyjeli na Joniškas. V 11:35 jsme projeli litevsko – lotyšskou hranici zase v pohodě bez razítka do pasu. Přes Jelgavu jsme dojeli do Rigy. Riga je největší město Pobaltí. Podařilo se nám zaparkovat blízko centra. Šli jsme se podívat na katedrálu. Tento Dóm je největší cihlová katedrála v Pobaltí. Byla založena v r. 1211 jako sídlo rižské diecéze. Za sovětské éry byly bohoslužby zakázány, první bohoslužba po 30. letech se konala v r. 1988 a byla velkou událostí perestrojky. Dóm je směsí stylů od 13. stol. do 18. století. Věž je barokní z 18. stol., samotná stavba je gotika z 15. stol. Varhany z r. 1880 jsou 4 největší na světě, v době vzniku byly největší. Na oběd jsme zašli do jídelny Lido, stylové jídelny s dřevěnou vesnickou výzdobou. Dal jsem si opékané brambory (dostal jsem jich 5 za cenu 3) s grilovaným masem a malým pivkem za 2,40 + 0,70 latů = 135,- Kč. Po příjemném obědě jsme šli navštívit gotický kostel sv. Petra s vyhlídkovou věží. Prohlídka byla až od 16:00, tak jsme si šli prohlédnout centrum staré Rigy a z mostu řeku Daugave. Vrátili jsme se ke kostelu sv. Petra, zakoupili vstupenky (2 laty = 87,-) a vystáli si frontu u výtahu který nás vyvezl do výšky 72 metrů slavné věže. Věž byla postavena v barokním stylu 3x – původně ze dřeva v 
60. letech 17. stol., po požáru způsobeném bleskem v 18. stol. znovu ze dřeva a v letech 1967 – 73 z oceli poté co z ní zbyla jen konstrukce, která byla zničena v r. 1941 Němci nebo ustupující Rudou armádou – podle toho jestli je průvodcem Rus nebo Lotyš. Věž sahá do výšky 123 metrů. Z výšky 72 metrů byl krásný pohled na celou placatou Rigu. Cestou zpátky k autu jsme zašli do čajovny na konvičku čaje. Každý si dal jiný čaj a navzájem jsme si je ochutnávali. Výjezd z Rigy v 17:05 nebyl bez problémů. Směrovky nikde nejsou, děláme mazácké kolečko než najdeme správný výjezd z Rigy ven na Siguldu. V Siguldě jsme zastihli otevřené informace, kde nám bylo dohozeno ubytování v soukromí za 7 latů = 304,- Kč. Po malém bloudění Siguldou nalézáme rodinný domek na okraji městečka u lyžařského areálu. Paní domu nám ukázala tři pokoje, já s Honzou B. spíme sólo v přízemí, Honza L. S Pavlem spí v prvním patře pohromadě. Po ubytování jsme se vrátili ve 20:30 do centra, kde vybírám dalších 100 latů z bankomatu a pak jsme šli povečeřet do místního automatu. Na pivo chceme zajet do hospody u lyžařského areálu s bobovou dráhou blízko našeho ubytování, abychom mohli pít všichni. K hospodě jsme přijeli v 21:25 a hospoda má zavřeno! Přitom má mít otevřeno do deseti! Vrátili jsme se do domku a poprvé konečně plánujeme další cestu s jednotlivými zastávkami a časovým plánem. No máme to našlapaný! O půlnoci jsme šli spát. Dnes jsme ujeli 211 km a řídil jsem já.
60. letech 17. stol., po požáru způsobeném bleskem v 18. stol. znovu ze dřeva a v letech 1967 – 73 z oceli poté co z ní zbyla jen konstrukce, která byla zničena v r. 1941 Němci nebo ustupující Rudou armádou – podle toho jestli je průvodcem Rus nebo Lotyš. Věž sahá do výšky 123 metrů. Z výšky 72 metrů byl krásný pohled na celou placatou Rigu. Cestou zpátky k autu jsme zašli do čajovny na konvičku čaje. Každý si dal jiný čaj a navzájem jsme si je ochutnávali. Výjezd z Rigy v 17:05 nebyl bez problémů. Směrovky nikde nejsou, děláme mazácké kolečko než najdeme správný výjezd z Rigy ven na Siguldu. V Siguldě jsme zastihli otevřené informace, kde nám bylo dohozeno ubytování v soukromí za 7 latů = 304,- Kč. Po malém bloudění Siguldou nalézáme rodinný domek na okraji městečka u lyžařského areálu. Paní domu nám ukázala tři pokoje, já s Honzou B. spíme sólo v přízemí, Honza L. S Pavlem spí v prvním patře pohromadě. Po ubytování jsme se vrátili ve 20:30 do centra, kde vybírám dalších 100 latů z bankomatu a pak jsme šli povečeřet do místního automatu. Na pivo chceme zajet do hospody u lyžařského areálu s bobovou dráhou blízko našeho ubytování, abychom mohli pít všichni. K hospodě jsme přijeli v 21:25 a hospoda má zavřeno! Přitom má mít otevřeno do deseti! Vrátili jsme se do domku a poprvé konečně plánujeme další cestu s jednotlivými zastávkami a časovým plánem. No máme to našlapaný! O půlnoci jsme šli spát. Dnes jsme ujeli 211 km a řídil jsem já.
5.den - pondělí 8.8.2005
Ráno jsme se probudili do deště. Chtěli jsme vyrazit brzo, ale paní domácí pro nás připravila snídani, to se nedalo odmítnout. Po vydatné snídani (zahrnuto v ceně 7 latů!) jsme vyrazili za historií. 2000 let př. n. l. obýval tuto oblast ugrofinský kmen Livů, kteří do 12. stol. postavili několik dřevěných pevností na vrcholech kopců. Přesto neodolali německým nájezdům počátkem 13. století. V r. 1207, kdy se němečtí křižáci dělili o svou kořist, byla řeka Fauna vybrána jako hranice mezi územím řádu mečových rytířů, kteří zabrali území na jih od řeky a rižského arcibiskupa, který získal severní část. Obě strany vybudovaly na důležitých místech hrady, které je měly ochraňovat před sebou navzájem a zároveň před možnými místními vzpourami. Po bezpočtu válek, zvláště mezi 18. a 19. stol. se Sigulda vyvinula v důležité letovisko, za což vděčí stavbě železnice Pskov – Riga v r. 1889. Místní velkostatkář, Rus Kropotkin rozprodal pozemky bohatým Rižanům, aby si zde mohli vystavět svá letní sídla. Jako první jsme navštívili zříceninu Krimuldského hradu v sousedství stanice lanovky z centra Siguldy a malou vyhlídkovou plošinou na střeše stanice. Bohužel plošina byla nepřístupná. Krimuldský hrad (Krimuldas pilsdrupas) byl postaven v l.1255 – 1273 a jednu dobu sloužil jako luxusní ubytovna pro vysoké hodnostáře. Prolezli jsme zbytky boční stěny hradu a zahaleni v pláštěnkách přejeli k opuštěnému parkovišti Rezervace turaidského muzea. Součástí rozsáhlého areálu rezervace je turaidský dřevěný kostel z r. 1750, dům správce panství, dům správce psince, kovárna, jízdárna a turaidský hrad. Turaidský hrad (Turaidas pils), arcibiskupský, byl postaven z červených cihel v r. 1214 na místě bývalé livonské pevnosti. V 18. stol. zasáhl blesk jeho sklad se střelným prachem a hrad vyletěl do vzduchu. Hrad byl opraven koncem 20. století. Turaida znamená ve staré livonštině Boží zahrada. Hradu vévodí 42 m vysoká donjonská (obytná) věž. Pavel svojí ruštinou (poté co jsme 
pokladní vysvětlili, že nejsme Rusové ale Češi), ukecal vstup na pouhých 0,80 latů (35,-) místo 2 (87,-). Z důvodu trvalého deště! Prohlídli jsme si celý hrad s expozicemi v různých částech hradu a vylezli na vršek věže. Bohužel okolí hradu tonulo v mlze. U pokladny jsme si zakoupili pohledy a sehnali první turistické razítko turaidského hradu! Poté jsme vyrazili skrz Národní park Gauja (jehož součástí je Turaida, Krimuldas i Sigulda) autem na Valmieru a hraniční město Valka – Valga mezi Lotyšskem a Estonskem. Ve Valce jsme zastavili na oběd v jediném zdejším hotelu. Dal jsem si výborné kuře s opékanými brambory a lotyšské pivo Alderis za 5 latů (217,-). 
Okolo třetí jsme přejeli lotyšsko – estonskou hranici opět bez problémů a vyjeli směr Tartu. V borovicovém lese s bílým mechem jsme zastavili na „čúr-pauzu“, kterou Honza L. s Pavlem využili na místní sběr hub. Poté jsme už bez zastávek dojeli až do Tartu, studentského městečka. Tartu má image duchovního centra Estonska a v 19. stol. bylo kolébkou národního obrození a je sídlem 1. estonské univerzity (druhá nejstarší v severských zemích). Při hledání noclehu jeden hostel je plný, druhý v rekonstrukci. Dostáváme adresu koleje, kterou po půlhodině bloudění nacházíme. Zde mají ještě dva dvoulůžáky volné. WC a sprcha na pokojích, i lednička. Cena 150,- kroon = 285,- Kč je velmi slušná. Po vyložení bagáže jsme se vrátili autem do centra Tartu. Došli jsme ke kostelu sv. Jana. Zrekonstruovaný gotický cihlový kostel byl založen v r. 1330 a poškozený při dobývání města v r. 1944. V kostele probíhal koncert vážné hudby, z kterého jsme vyslechli závěrečnou část a poté si prohlédli kostelní výzdobu. Vrátili jsme se na ulici Rüütli do hospůdky s vařením. Nejvyšší čas na večeři, bylo 21:00. Po sýrových plackách jsme si dali dva tupláky piva A. Le Coq 110 EEK = 209,-). Kluci si losli, kdo pojede večer autem, prohrál Pavel. V 0:50 jsme se vrátili na kolej. Dnes jsme ujeli 250 km a řídil Honza B.
pokladní vysvětlili, že nejsme Rusové ale Češi), ukecal vstup na pouhých 0,80 latů (35,-) místo 2 (87,-). Z důvodu trvalého deště! Prohlídli jsme si celý hrad s expozicemi v různých částech hradu a vylezli na vršek věže. Bohužel okolí hradu tonulo v mlze. U pokladny jsme si zakoupili pohledy a sehnali první turistické razítko turaidského hradu! Poté jsme vyrazili skrz Národní park Gauja (jehož součástí je Turaida, Krimuldas i Sigulda) autem na Valmieru a hraniční město Valka – Valga mezi Lotyšskem a Estonskem. Ve Valce jsme zastavili na oběd v jediném zdejším hotelu. Dal jsem si výborné kuře s opékanými brambory a lotyšské pivo Alderis za 5 latů (217,-). 
Okolo třetí jsme přejeli lotyšsko – estonskou hranici opět bez problémů a vyjeli směr Tartu. V borovicovém lese s bílým mechem jsme zastavili na „čúr-pauzu“, kterou Honza L. s Pavlem využili na místní sběr hub. Poté jsme už bez zastávek dojeli až do Tartu, studentského městečka. Tartu má image duchovního centra Estonska a v 19. stol. bylo kolébkou národního obrození a je sídlem 1. estonské univerzity (druhá nejstarší v severských zemích). Při hledání noclehu jeden hostel je plný, druhý v rekonstrukci. Dostáváme adresu koleje, kterou po půlhodině bloudění nacházíme. Zde mají ještě dva dvoulůžáky volné. WC a sprcha na pokojích, i lednička. Cena 150,- kroon = 285,- Kč je velmi slušná. Po vyložení bagáže jsme se vrátili autem do centra Tartu. Došli jsme ke kostelu sv. Jana. Zrekonstruovaný gotický cihlový kostel byl založen v r. 1330 a poškozený při dobývání města v r. 1944. V kostele probíhal koncert vážné hudby, z kterého jsme vyslechli závěrečnou část a poté si prohlédli kostelní výzdobu. Vrátili jsme se na ulici Rüütli do hospůdky s vařením. Nejvyšší čas na večeři, bylo 21:00. Po sýrových plackách jsme si dali dva tupláky piva A. Le Coq 110 EEK = 209,-). Kluci si losli, kdo pojede večer autem, prohrál Pavel. V 0:50 jsme se vrátili na kolej. Dnes jsme ujeli 250 km a řídil Honza B.
6.den - úterý 9.8.2005
Po snídani v kuchyňce, napěchování bagáže do kufru Passata jsme v 10:00 vyrazili přes Mustvee k Čudskému jezeru (jezero Peipsi). V Mustvee jsme si prohlédli pravoslavný kostel, bohužel zavřený. Mustvee má 4 kostely – pravoslavný, baptistický, luteránský a starověrecký. Mívalo jich 7! Za Mustvee jsme zastavili v borovicovém lese a pěšky se vydali k 42 km dlouhé písečné pláži severní části jezera Peipsi, které spíš připomíná moře než jezero mezi Estonskem a Ruskem. Voda byla studená, takže jsme do jezera vlezli jenom po kolena. Pokračovali jsme dál podél severní části jezera na Vasknarvu. Asfalt se změnil v šotolinu. Šotolina vedla mezi severním břehem jezera Peipsi a mokřady. U jednoho mokřadu jsme se zastavili a zvěčnili si ho na památku. Sníženou rychlostí 30 km/h jsme odbočili na slepou šotolinovou odbočku do Vasknarvy. Zde jsme navštívili pravoslavný kostel, který byl obehnán zdí a nově natřen. Pravoslavný kostel sloužil jako radiová hláska KGB. U vstupu jsem se s Pavlem dali do řeči v ruštině s místní jeptiškou v černém, která si četla v modlitební knížce ručně psané. Nenechala se od nás vyfotit. Vesnicí jsme došli na břeh Narvy, k přírodní hranici mezi Estonskem a Ruskem. Na břehu Narvy se tyčí zbytky hradu německých rytířů z r. 1349. Na protějším břehu vlála bílo-modro-červená ruská vlajka. Vrátili jsme se po šotolině 10 km zpět k hlavní silnici a po šotolině vyjeli směr Jöhvi. Cestou jsme zastavili u kláštera Pühtitsa. Tento pravoslavný klášter byl postaven v letech 1885 – 1895 a každý rok se k němu koná pouť. V klášterním chrámu s pěti zelenými cibulovými kopulemi je „zázračná“ ikona, která zde byla nalezena a v areálu vyvěrá posvátný pramen, který nikdy nezamrzá. Po prohlídce kláštera se začala zatahovat obloha, k autu na parkovišti jsme už dobíhali. Pavel ztratil panel k autorádiu. Vrátil jsem se po cestě zpět a měl jsem kliku, po chvilce jsem panýlek na cestě našel. Vyjeli jsme na Jöhvi. Zde se rozhodujeme na přání Honzy zajet do Sillamäe. Je to proti plánu i směru trasy. Nakonec jedem. Sillamäe tvoří 94 % obyvatel mluvících rusky. Místo bylo osídleno už v 16.stol., ale jeho průmyslový potenciál objevili Estonci až po I. svět. válce, kdy zde zbudovali přístav a břidlicový důl. Důl zničili Sověti při ústupu v r. 1941, ale když se v r. 1944 vrátili, důl obnovili, poněvadž z hořlavé břidlice se dalo získat určité množství uranu. Po r. 1946 byla oblast uzavřena a říkalo se jí Moskva 400, Leningrad 1, Narva 1 a od r. 1957 Sillamäe. Město na sovětských mapách chybělo. 5 000 ruských politických vězňů narychlo zbudovalo závod na zpracování uranu a 3 800 pobaltských válečných zajatců, kteří bojovali na německé straně, postavilo centrum města. V závodě směli pracovat pouze Rusové. Provoz byl uzavřen v r.1991 a dnes je radioaktivní odpad uložen v betonových blocích v moři. Dnes je centrum města skanzenem stalinské architektury a územního plánování, vyznačující se masivními budovami s chrliči a kaskádovými schodišti zdobenými urnami. Navštívili jsme místní dům kultury z r. 1949. Vrátná nás pustila do hlediště, kde jsme si mohli prohlédnout reliéfy Marxe a Lenina, přes aulu s římskými sloupy. Prošli jsme urnovým schodištěm přes sídliště k pobřeží Narvského zálivu. Nápisy zde byly v ruštině. Poté jsme se v hotelu Krunk (jediný hotel s restaurací ve městě) dali oběd. Já si dal šašlik,brambory, solanku (hustá polévka alá boršč bez smetany) a kolu za 30+12+25+30 EEK = 184,- Kč. Po obědě okolo 15:30 jsme vyjeli zpět do Jöhvi a dál přes Kohtla Järve (centrum těžby hořlavé břidlice – typické ruské průmyslové město) na západ. Z hlavního tahu na Tallinn jsme odbočili k pobřeží k nejnavštěvovanějšímu estonskému městečku Čechy s názvem Kunda. Opět začalo pršet. V Kundě stojí obrovská cementárna, která silně znečišťuje okolí. Řidiči projíždějících aut, zvlášť náklaďáků, nechápali, proč se v dešti fotíme u cedule města! Kluci se domluvili a poslali našemu kamarádovi esemesky ve znění: 
1. Právě vjíždím do vlhké Kundy. 2. Jsem ve vlhké Kundě. 3. Vyjíždím z vlhké Kundy. Po návratu domů byl smysl těchto sms vysvětlen. :-) Vrátili jsme se na hlavní tah a pokračovali do národního parku Lahemaa. Lahemaa je největší estonský národní park (rahvuspark) při pobřeží Baltu s 480 km2 pevniny a 220 km2 moře. Park byl založen v r.1971 a byl to první národní park založený v tehdejším SSSR. Krajina parku je převážně rovinatá s nejvyšším bodem 115 m n/m. Geologicky se park nachází na Severoestonské vápencové desce. V parku bylo zaznamenáno 838 druhů rostlin, z toho 34 vzácných. Žije zde 50 druhů savců, mezi nimi hnědý medvěd, rys a americký norek. Park je domovem 222 druhů ptáků a 24 druhů ryb. V řekách se třou lososi a pstruzi. Do národního parku jsme přijeli za hustého deště. Minuli jsme odbočku na Palmsee, naštěstí jsme to odhalili rychle a moc si nezajeli. Informace už byly zavřené, vydali jsme se tedy dle průvodce do hostelu Ojaäärse. Ze silnice Palmsee do Sagadi jsme odbočili na blátivou lesní cestu a z ní vyjeli na loučku s několika baráčky. Kluci vyšli hledat ubytování. Po půl hodině se vrátili s tím, že máme střechu nad hlavou za 225 EEK = 430,- Kč. Bylo to dost, ale stany v dešti se nám stavět nechtělo. Nastěhovali jsme si věci do pokoje a vyjeli hledat něco k večeři. Našli jsme areál zámku Palmsee, v jehož zrestaurované palírně je nyní hotel a restaurace. K večeři jsem si dal omeletu s houbami a sýrem. K tomu estonské pivo. Jako zákusek zmrzlinu s likérem a kolu. Vše za 95 EEK = 181,-. V 23:30 v dešti jsme se vrátili autem k hostelu, který byl nově postavený, s kuchyňkou a pokoji v přízemí a záchody a sprchami v podkroví. Po sprše jsme v 0:45 zalehli. Dnes jsem za volantem odřídil 325 km.
1. Právě vjíždím do vlhké Kundy. 2. Jsem ve vlhké Kundě. 3. Vyjíždím z vlhké Kundy. Po návratu domů byl smysl těchto sms vysvětlen. :-) Vrátili jsme se na hlavní tah a pokračovali do národního parku Lahemaa. Lahemaa je největší estonský národní park (rahvuspark) při pobřeží Baltu s 480 km2 pevniny a 220 km2 moře. Park byl založen v r.1971 a byl to první národní park založený v tehdejším SSSR. Krajina parku je převážně rovinatá s nejvyšším bodem 115 m n/m. Geologicky se park nachází na Severoestonské vápencové desce. V parku bylo zaznamenáno 838 druhů rostlin, z toho 34 vzácných. Žije zde 50 druhů savců, mezi nimi hnědý medvěd, rys a americký norek. Park je domovem 222 druhů ptáků a 24 druhů ryb. V řekách se třou lososi a pstruzi. Do národního parku jsme přijeli za hustého deště. Minuli jsme odbočku na Palmsee, naštěstí jsme to odhalili rychle a moc si nezajeli. Informace už byly zavřené, vydali jsme se tedy dle průvodce do hostelu Ojaäärse. Ze silnice Palmsee do Sagadi jsme odbočili na blátivou lesní cestu a z ní vyjeli na loučku s několika baráčky. Kluci vyšli hledat ubytování. Po půl hodině se vrátili s tím, že máme střechu nad hlavou za 225 EEK = 430,- Kč. Bylo to dost, ale stany v dešti se nám stavět nechtělo. Nastěhovali jsme si věci do pokoje a vyjeli hledat něco k večeři. Našli jsme areál zámku Palmsee, v jehož zrestaurované palírně je nyní hotel a restaurace. K večeři jsem si dal omeletu s houbami a sýrem. K tomu estonské pivo. Jako zákusek zmrzlinu s likérem a kolu. Vše za 95 EEK = 181,-. V 23:30 v dešti jsme se vrátili autem k hostelu, který byl nově postavený, s kuchyňkou a pokoji v přízemí a záchody a sprchami v podkroví. Po sprše jsme v 0:45 zalehli. Dnes jsem za volantem odřídil 325 km.7.den - středa 10.8.2005
Ráno jsme se probudili zase do deště a tak jsme se rozhodli snížit své zatím nedotknuté zásoby potravin a uvařili si teplou snídani v moderně zařízené kuchyňce. Po jídle a naložení bagáže jsme vyjeli do národního parku na Oandu forest nature trail. Tento 4,7 km dlouhý okruh je dle průvodce LP nejzajímavější část parku Lahemaa. Nejprve jsme se vydali po cyklostezce, z které jsme odbočili na pěší trasu. Občas nám drobně pršelo, takže jsem se chvíli potil v ponču a chvíli ho nesl v ruce. Ve třetině trasy Honza B. dle plánku zjistil, že jsme vyrazili na trail obráceně. No nic, taky způsob! Hustý smrkový les s mechem a kapradím zářil jasně zelenou barvou. V místech, kde vedla pěšina mokřinami, byly zhotoveny dřevěné lávky, které nám pod nohama občas klouzaly, neboť dřevo bylo mokré a navlhlé. Občas byly kmeny stromů podrápané od medvědů a losů, ale žádného z těchto tvorů jsme nepotkali. Došli jsme na začátek Oandu forest nature trail s informační tabulí a zapisovací knihou. Další trasa byla 1,7 km dlouhý Beaver trail okolo bobřích hrází. Na říčce Beaver jsme si prohlédli několik bobřích hrází, ale žádného bobra. Opět místy poprchávalo. Jako třetí trasu jsme si vybrali rybářský skanzen ve vesnici Altja na břehu Finského zálivu. Dřevěné domky s doškovými střechami na nás dýchly 19. stoletím. Jediná restaurace v okolí byla rezervována pro autobusový zájezd, mohli jsme jen na terasu s dřevěnou lavicí. Objednali jsme si lososí polévku s chlebem za 50,- EEK = 95,- Kč. Což bylo docela dost, ale polévka byla hustá a výborná! Z Altja jsme původně už chtěli vyjet na Tallinn, ale projížděli jsme kolem treku přes bažiny Viru. Změnili jsme plán a vyrazili na 5. kilometrový Viru Rapa trail. Lesní cestou jsme museli ujít asi 800 metrů na začátek trasy přes bažiny a rašeliniště tvořenou dřevěnou lávkou. Lávka vedla okolo mnoha rašelinových jezírek k dřevěné rozhledně, z které byl rozhled na celé rašeliniště Viru. Rostla tu vzácná hmyzožravka – mucholapka obecná. Z hlavní trasy jsme odbočili na nově budovanou lávku, která končila u plochy vytěžené rašeliny. Po hodinové procházce jsme se vrátili k autu a vyrazili směrem na Tallinn. Okolo šesté jsme dorazili do Tallinnu. Hlavní město Estonska má 400 000 obyvatel. Území bylo osídleno Ugrofiny kolem r. 2500 př. n. l. Estonci zde žili pravděpodobně od 9. stol. n. l. Vojska dánského krále Waldemara III. dobyla Estonsko r. 1219. Dánové postavili dřevěný hrad na vrchu Toompea. Název města vznikl z estonského Taani lin – dánské město. Nicméně Tallinn se od r. 1219 do r. 1917 jmenoval německy Reval a rusky Revel. Dány v r. 1227 vystrnadili mečový rytíři ale jen do r. 1238. Dánové pak prodali Estonsko řádu německých rytířů v r. 1346. K úpadku města došlo v 16. stol. Tallinn v letech 1570-71 přečkal 7.měsíční obléhání vojsky cara Ivana Hrozného. Po Švédech (1561 – 1710) padl po morové epidemii do rukou Petra Velikého. Roku 1870 byla dokončena železnice z Petrohradu a Tallinn se stal hlavním přístavem ruského impéria. Tallinn byl těžce poškozen v r. 1944 sovětským bombardováním. Tradičně jsme hledali informace nejdřív v přístavu, kde jsme neuspěli, pak v centru města. Dojeli jsme na vrch Toompea, kde jsme zaparkovali a Honza L. s Pavlem vyrazili do druhých informací zajistit ubytování. Po půlhodině se vrátili s adresou kousek odtud v centru a plánkem města, podle kterého jsem Blážu navigoval až před hostel v ulici Lai a Nunne. Dostali jsme dva pokoje (každý zaplatil 280,- EEK = 535,- Kč), vyložili věci a vyjeli natankovat 56,8 l nafty a hledat místo pro zaparkování auta. Auto jsme zaparkovali na malém parkovišti u hradeb asi 10 minut od hotelu a vydali se pěšky na prohlídku Starého města (Vanalinn). Prošli jsme středověké hradby Dolního města se čtyřmi věžemi – Sauna, Zlatá noha, Záda jeptišek a Lowenschede. Bohužel už bylo pozdě a věže byly zavřené. Došli jsme na vrch Toompea. Podle pověsti je vrch pohřební mohylou bývalého estonského krále Kaleva, již navršila jeho vdova Linda. Prohlédli jsme si zámek Toompea a část hradu s jeho nejvyšší věží Pilak Herman a pravoslavnou katedrálu Alexandra Něvského, bohužel jen zvenku, na prohlídky bylo pozdě. Zámek Toompea v barokní podobě pochází z 18. století, kdy byl za Kateřiny Veliké přestavěn. Dochovaly se tři ze čtyř rohových věží hradu mečových rytířů z let 1227 – 29. Nejvyšší věž Dlouhý Hermann je z r. 1371. Katedrála Alexandra Něvského z let 1894 – 1900 se stavěla za všeobecné vlny rusifikace baltských držav koncem 19. století. Z vrchu Toompea jsme došli na Radniční náměstí s gotickou radnicí a hledali hospodu s jídlem kde berou kartu. Našli jsme Arizona Saloon. Smažené kuře s americkými brambory za 180,- EEK = 344,- Kč. Po večeři jsme zašli do baru Havana s diskotékou. Kluci šli k pultu objednat pro mě pivo a pro sebe caipirinhu, já držel fleky u stolu. Přišli vysmátý s 2 pivy a 6 caipirinhi. Já si chtěl dát jen jedno pivo A. Le Coq a pak přejít taky na míchaný nápoj. Statečně jsme to do sebe všechno kopli a pak vyrazil Honza a nápoje za které jsme měli dát 300 kroon (573,-) dal jen 150,- EEK. To už nám bylo podezřelý! Nakonec se vše vysvětlilo. Vlezli jsme do baru akorát v tu správnou dobu kdy měli akci „Kup 1, dostaneš 2“ – pro místní „Buy 1, get 2“. Doplnili jsme zůstalých 150 kroon na 300 a Pavel přinesl dalších 8 caipirinhi. V 0:40 jsme se vydali k hostelu. Dnes jsme ujeli 114 km a řídil Honza B.
8.den - čtvrtek 11.8.2005
Po snídani (v kuchyňce jsme si mohli uvařit čaj) šel Honza B. pro zaparkovaného Passata, neboť si z nás nejlíp pamatoval, kde to auto je zaparkovaný. Přijel před hostel, my naložili bagáž a vyrazili z centra Tallinnu se zastávkou u obchodu se známkami a poštovní schránkou. Před opuštěním Tallinnu jsme zastavili u supermarketu a všichni jsme zakoupili nějaké upomínky na Estonsko, převážně místní pálenky a něco jídla. Z Tallinnu jsme vyjeli po Via Baltica směr lázeňské město Pärnu a dál na jih na estonsko – lotyšskou hranici. Průjezd byl opět bez razítka a problémů. Via Baltica vedla podél Rižského zálivu. Před Rigou jsme se zastavili na oběd v hotelu s akváriem se želvami a opět se rozpršelo. Po jídle jsme vyrazili na Rigu, kterou jsme projeli a odbočili z Via Baltica podél pobřeží Rižského zálivu na Jürmalü a přes národní park Kemeri k jezeru Engure, o kterém si Honza přečetl v průvodci, že to je významná ptačí rezervace, kde hnízdí na 186 ptačích druhů. Za vesnicí Berzciems jsme odbočili doleva na lesní cestu a 2,5 km po ní dojeli k Engurskému ornitologickému výzkumnému středisku. Poprchávala a na jezeře nebylo živáčka. Vrátili jsme se na hlavní silnici a pokračovali na severní cíp poloostrova Kolka. Do Kolky jsme dojeli okolo 19. hodiny a ubytovali se v jediném místním hotelu Zitari za 10 latů (434,- Kč) v dvoulůžkových pokojích se sprchou a WC. Nastěhovali jsme se a já ještě stihl zajít do vedlejší sámošky pro lahvové pivo za 0,35 latů (15,-), abych si mohl odmočit pivní etiketu. Všichni jsme se sešli v hotelovém baru, kde jsme si dali večeři a pivka za 6,5 latů (282,-). Ochutnali jsme taky vyhlášený lotyšský magický nápoj „Černý balzám“, ale to se nedalo pít. Jediný Honza B. si pochutnával. Se servírkou jsme pokecali rusky až do pozdní noční hodiny do 1:45. Já se šel osprchovat a spát, kluci ještě vyrazili s načatou whisky mezi místní omladinu, která se poflakovala před hotelem. Dnes jsme ujeli 471 km a řídil Honza B.
9.den - pátek 12.8.2005
Po snídani jsme vyjeli v dešti z vesnice Kolka na mys Kolka. Mys Kolka (Kolkasrags) odděluje Rižský záliv a Baltské moře. Rags lotyšsky znamená roh. Mys sám je místem, kde se mění směr pláží, dun a vln. Dodnes toto místo působí jako konec světa, v době sovětské éry toto území byla vojenská oblast a pro civilisty uzavřená. Před mysem je malé parkoviště s informacemi, kde jsme zaparkovali auto za poplatek 0.80 latů (35,-). Pěšky jsme se vydali po písečné pláži v borovicovém lese na mys Kolka okolo malé vojenské radarové hlásky. Na části písečných pláží jsou vyplavené dřevěné zbytky ztroskotaných lodí. Po prohlídce jsme se vrátili k autu a vyjeli podél pobřeží tentokrát už Baltského moře. Asfalt skončil a musel jsem snížit rychlost na 20 – 30 km/h podle stavu štěrkové cesty. Pobřežní štěrková cesta Kolka – Irbene vedla borovicovým lesem souběžně s pobřežím a městečka byla ukryta napravo mezi cestou a pobřežím v lesích. V městečku Mazirbe jsme neodbočili vlevo k Slîterskému majáku, tak jsme to napravili na další odbočce a museli se vracet po ještě horší šotolinové cestě k majáku. Slîterský maják (Slîteres bäka) byl postaven v r. 1849 a dnes v něm sídlí informační středisko Národního parku Slîtere.
Platíme vstup na maják 0,5 latu nebo 1 Euro a zakupuji 3 pohledy za 0,3 latu (13.- Kč). Získávám zde druhé turistické razítko. Po 101 schodech jsme vystoupali na vršek majáku a prohlédli si národní park z výšky. Všude kolem se rozprostíral borovicový les. Za majákem byl vstup do lesní rezervace, kam nás upovídaný průvodce lákal. Z časových důvodů jsme jeho nabídku odmítli a vyrazili kratší cestou na hlavní trasu Kolka – Ventspils. Kus boční cesty byl pokryt asfaltem. Dál jsme pokračovali po štěrkové cestě na Irbene. Zde jsme opět odbočili z hlavního tahu směrem do vnitrozemí k bývalé sovětské vojenské základně. Sověti zde používali k odposlechu západních satelitů 32 metrový radioteleskop. S dvěma dalšími anténami byl používán ke špionáži sovětskou armádou. Radioteleskop R-32 – talíř o hmotnosti 600 tun stojící na betonové základně vysoké 25 metrů byl postaven Sovětským svazem v 80. letech 20. stol. a byl 8. největší parabolickou anténou na světě. Dnes patří anténa lotyšské akademii věd. Po prohlídce antény jsme projeli okolo opuštěného vojenského městečka zpátky na hlavní silnici. Odtud už zase pokračovala asfaltová silnice směrem k Ventspils. Vojáci si dokázali asfalt zařídit! Začalo zase pršet. Zastavili jsme v hotelu u silnice na oběd a mohli platit kartou. Gábl mě vyšel na 4,7 latů – 202,-. Projeli jsme Ventspilsem. Toto přístavní město zbohatlo na exportu sovětské ropy dál na západ. Místo asfaltových silnic tu mají zámkovou dlažbu. Projeli jsme okolo přístavu a městem dál na jih. Když se silnice přiblížila k pobřeží, v místě kde vznikly písčité útesy vysoké 10 – 15 metrů, jsme odbočili na soukromou cestu a k útesům se šli podívat pěšky. Začalo zase pršet, tak jsme vyjeli dál. Projeli jsme dalším přístavním městem Liepäja (Libava) k rezervaci Papes Ezers. Odbočili jsme z hlavní silnice na štěrkovou cestu a po ní dojeli k dřevěné rozhledně postavené na kůlech nad jezerem Pape. Foukal vítr a poslední patro rozhledny bylo zastřešené a zasklené, takže nám vítr nevadil. Plánek zavěšený na zdi nám ukazoval několik druhů ptáků které je možné spatřit na jezeře, ale my opět nic neviděli. Dál jsme pokračovali po šotolině k vesnici Pape na břehu Baltu. Zaparkovali jsme na větrném parkovišti a seběhli na písčitý břeh studeného Baltu. Opodál stojící Papeský maják byl obložen betonovými kvádry zamezující erozi jeho základu mořskými vlnami. Vrátili jsme se k autu a po stejné prašné cestě se vrátili na hlavní tah. Okolo 18:30 jsme projeli lotyšsko – litevskou hranici klasicky už bez razítek a problémů a zanedlouho dojeli přes Palangu do Klaipedy. Klaipéda je třetí největší litevské město a vstup na Kurskou kosu. Klaipéda byla téměř po celou dobu své existence převážně německým městem Memel. Memel byl nejsevernějším městem území ovládaného nejdřív řádem německých rytířů až do jejich zániku v 16. stol. a později Pruským vévodstvím. Od r. 1871 do I. svět. války byl součástí sjednoceného Německa. Versailleskou smlouvou z konce I. svět. války bylo město a severní polovina Kurské kosy odděleny od Německa jako „mezinárodní území“. Byla zde zřízena autonomní vláda s francouzskou posádkou. Toto „memelské území“ zůstalo bez státní příslušnosti až do ledna 1923, kdy sem vpochodovali litevští vojáci a anektovali ho. V r. 1925 se Memel stal poprvé Klaipéda. V Klaipédě jsme hledali ubytování dle průvodce, objíždíme čtyři místa ale všude mají plno. Z jednoho prospektu Pavel vytočil mobilní číslo hotelu, kde zarezervoval dva pokoje. Že tam přijedeme za čtvrt hodiny. Jenže jsme jeli ještě natankovat 56 l nafty aby nám auto někde nechcíplo. Podle adresy jsme bloudili v okolí hotelu mezi baráky, 2x nás poslali jinam, než se nám podařilo hotel tvořící jedno patro v přízemí panelového domu najít. Přijeli jsme o 75 minut později než jsme nahlásili, v 22:15, takže jsme měli obavu, jestli pokoje už neudal jiným. Naštěstí nám pokoje držel. Ubytovali jsme se za 45 LTL (390,- Kč) a vyjeli do centra do doporučené hospody s diskotékou Rasyté. Při přejezdu k hospodě jsem ve tmě najel na skleněnou láhev a předním pravým kolem ji rozdrtil. Snad jsem neprorazil pneumatiku! Místa k zaparkování nebylo mnoho, nechal jsem to na Pavlovi, ten má velké rozměry Passata kombi víc v oku než já, zvlášť ve tmě která už nastala. V restauraci jsme si dali opět zepelíny a k tomu pivo Alderis. Po jídle jsme se přemístili ke stolu blíž k parketu. Kluky vytáhli místní do hopsajícího hadu, mě zachránil půllitr v ruce. :-) V půl třetí jsme se vrátili do hotýlku, kam nás odvezl Honza. Dnes jsme ujeli 365 km z Kolky do Klaipédy se mnou za volantem a 3 km Honza z hospody do hotelu.10.den - sobota 13.8.2005
Poprvé jsme vyjeli „relativně brzo“ v 9:30 po zkontrolování pravé pneumatiky, jestli v ní nezůstal nějaký střep ze včerejší noci. Za volant usedl Honza B. Dneska nás čeká perný den za volantem! Snídani jsme se dali u Macdonald za 7,5 litas (65,-Kč) a poté vyrazili do přístavu na trajekt na Kurskou kosu. U pokladny při vjezdu do přístavu jsme zaplatili 30 litasů za trajekt (260,-) a byli nasměrováni do fronty osobních aut. Turisti museli čekat, místní měli přednost. Po 15. minutách jsme se dostali na řadu. Na trajekt byly auta vmáčknuta tak, že já ani Honza B. jsme nemohli otevřít dveře a vylézt. Klukům vzadu se to povedlo. Po deseti minutách plavby jsme přepluli Kurskou lagunu a přistáli v Smiltyně, v národním parku Kurská kosa. Kurská kosa (Kursiu Nerija - litevsky, Kurische Nehrung – německy) je tvořená milióny zrnky písku. Z jedné strany je omývaná Baltským mořem a z druhé Kurskou lagunou. Národní park vznikl v r. 1991. Celá Kurská kosa byla až do I. svět. války pruským nebo německým územím. Severní polovina byla v r. 1923 anektována Litvou. Lesy kosy jsou domovem 37. druhů savců (los, srnec, divočák), 200 druhů ptáků a 470 druhů motýlů. Kosa vznikla před 5. - 6. tisíci lety, kdy baltské vlny a větry umožnily usazování písku v mělkých pobřežních vodách. Masivní odlesňování v 16. stol. způsobilo že se písky daly do pohybu. V r. 2000 o 5,5 m na sever. Kosa se pomalu sune do Baltského moře. V Smyltyně jsme zajeli k delfináriu a za 14 litasů (121,-) si koupili lístky na představení od 12:00. Hlediště delfinária pojmulo všechny ty davy lidí před náma bez problémů. Sledujeme neuvěřitelné kousky delfínů a lachtanů a příjemně se bavíme. Po představení jsme vyjeli na jih Kosy. Zaplatili jsme vstupné 20 litasů (173,-) do národního parku a první zastávku udělali v Juodkranté, kde byl v letech 1854 – 5 a 1860 vytěženo 2250 tun jantaru a přilehlému zálivu se říká Jantarový. Vydali jsme se na procházku borovicovým lesem, jestli neuvidíme losa. Když jsme přešli Kosu napříč na dohled Baltu, vrátili jsme se zpět po značené cestě na východní stranu Kosy k autu. Vyjeli jsme dál na jih Kosy. Silnice se z východního pobřeží začala zvedat a přes úzkou hranu písečného hřebenu jsme se dostali na západní pobřeží Kurské kosy k Baltu. Zastavili jsme v rezervaci Karvaičiat na jednom ze čtyř přístupných míst a vydali se pěšky po písečné duně na její nejvyšší hřeben, táhnoucí se podél celé Kosy. Písečný podklad byl místy pokryt zažloutlou, nízkou travinou, tvořenou samostatnými trsy trávy. Na duně bylo nespočet cestiček vyšlapaných v písku, kde jsme se bořili a nabrali do bot kvanta písku. Po půlhodinové procházce jsme se vrátili k parkovišti, které bylo ukryté v borovicovém lese rovinaté části Kosy. Vyjeli jsme po silnici k hraničnímu přechodu do ruské Kaliningradské oblasti. Hraniční přechod litevsko – ruský byl překvapivě nedávno postaven a úplně prázdný. Na parkovišti před celnicí byla obrovská podrobná mapa litevské části Kurské kosy, ruská část Kosy je stále zahalena tajemstvím, neboť je vojenskou oblastí. Od přechodu jsme zajeli jen 3 km do největší kurské vesnice Nida, původním německým názvem Nidden. Letní byt tu měl německý spisovatel Thomas Mann (1875 – 1955). V roce 1968 získal francouzský filozof Jean Paul Satyre od Chruščova zvláštní povolení strávit nějaký čas na dunách. Vyhledali jsme restauraci, kde jsme si objednali jídlo a pivo za 13 LTL (113,-). Mezitím začalo pršet, takže prohlídku dřevěných stavení Nidy jsme absolvovali v pláštěnkách. Prošli jsme „jakýmsi“ jarmarkem starých řemesel, kde si Pavel vyzkoušel tesat loď z kmene stromu. Zakoupil jsem pohledy se známkami za 15 litas (130,-) a snažil se je vyplnit. Za deště jsme vyrazili zpět na sever k delfináriu, vedle kterého stálo námořní muzeum. Bohužel k muzeu jsme přijeli v 18:45, patnáct minut po zavíračce. Škoda, muzeum bylo v pevnosti z červených cihel obklopené vodním příkopem. Koukám do vody a vidím hlavu tuleně. Říkám si socha tuleně ve vodě? Po chvíli jsem zjistil, že tuleň je živý, mrknul. Když jsme nestihli muzeum, tak jsme si prohlédli aspoň rybářské lodě vystavené před muzeem u hlavní silnice. V osm večer jsme vyrazili trajektem zpět na pevninu a po jediné litevské dálnici z Klaipédy do Kaunasu vyrazili domů. Podél dálnice se objevovaly občas osamělý čápi. V Kaunasu jsme odbočili na námi už známou silnici č. 55 plnou kamiónů směr Polsko. Tentokrát jsme si nezajížděli a jeli přímo. V Marijampole jsme zastavili okolo desáté na večeři. Po zjištění, že můžeme platit kartou, jsme si objednali jídlo. Bohužel jsem si už musel dát kolu, za chvíli vystřídám Honzu za volantem. Honza dojel na litevsko – polskou hranici zas už v dešti. Vystřídali jsme se za volantem. Vraceli jsme se po stejné silnici, přes Suwalki, Augustóv, Grajewo, Lomžu.
11.den - neděle 14.8.2005
I v deštivé noci byla silnice plná kamiónů. Že by se mi řídilo příjemně, to se nedalo říct. Mokrá silnice se leskla od světel protijedoucích kamiónů a bílá krajnice silnice nebyla vůbec vidět, takže někdy jsem to prostě mířil vedle protijedoucích světel a doufal, že krajnice je hodně vpravo. Projeli jsme noční Varšavou, kde provoz byl podstatně slabší než při prvním průjezdu. Natankovali jsme 45 l nafty, kterou jsem zaplatil kartou. Bláža mě navigoval skrz celou Varšavu směrem na Piotrków Tribunalski. Z Varšavy na Piotrków vedla zajímavá dálnice. Přibližně každých 20 km byla křižovatka se semaforem! Rozednívalo se. Nechal jsem se vystřídat Pavlem. Při řízení jsme tvořili dvojice, když řídil Honza B., navigoval jsem ho já, když jsem řídil já, navigoval Honza B. Když řídil Pavel, navigoval ho Honza L. a obráceně. Byl jsem docela po nočním řízení utahaný, takže jsem v pohodě na zadní sedačce usnul. Projeli jsme Czestochowou na Gornicze. Odtud Honza zvolil jinou cestu přes Gliwice a Rybník na Bohumín. Na polsko – českou hranici jsme dojeli okolo sedmé ráno. Za Ostravou jsme zkoušeli hotely na jídlo, ale neuspěli jsme. Honza B. vystřídal za volantem Pavla, takže jsem se přesunul opět dopředu. Přes Olomouc a Brno jsme vyrazili po dálnici D1 na Prahu. Na snídani jsme zašli do pekárny, která byla součástí benzínové pumpy. U Jihlavy jsme provedli poslední střídání, v Praze na dálnici jsme naposledy natankovali plnou – 40 l nafty a já dojel do Cholupic okolo 14té hodiny, kde jsme zakončili naší pánskou jízdu po Pobaltí.
Během posledních dvou dnů jsme ujeli po Kurské kose 103 km a z Klaipédy do Prahy nonstop 1403 km. Honza B. odřídil 601 km, já 583 km a Pavel 322 km.
Celkem jsme najeli po Pobaltí a polským tranzitem 4790 km při spotřebě 354 l nafty, což je 7,4 l nafty na 100 km. Na plného kombíka s dvoulitrovým motorem to je slušný.
PS: Evropská unie je hrobník hraničních razítek! Projel jsem čtyři státy, přes osm hraničních přechodů a nedostali jsme ani jedno razítko!!
Fotogalerie
Fotogalerie
