Dostal
jsem nabídku od Jany z práce, zda bych nechtěl jet s ní a jejím
bráchou Honzou na 14.ti denní výlet po západní Evropě, převážně
Švýcarsku a Francii. Kola a pohorky s sebou. Kdo by nechtěl....
:-) Zvláště když Jana už připravila i plán cesty. Výprava se
měla odehrávat v obytném voze, což jsem taky ještě
neabsolvoval, takže další důvod pro to se zúčastnit. Původní
datum cesty 6. - 20.10. 2018 byl posunut na 13. - 27.10.2018, což
jsem si říkal, jestli už není pozdě, v horách bude zima a možná
už i sníh. Balení jsem klasicky nechal na páteční večer,
poprvé jsem měl s sebou čtyři zavazadla!
1.den
– sobota 13.10.2018
Před
půl osmou jsem naložil SUPíka do Fabie, k tašce, kletru, batůžku
a cyklopinglu jsem ještě přibalil péřák a karimatku a vyrazil
naložit Janu. V Modřanech jsem naložil Janu s kolem, dvě
vrchovaté přepravky, tašku, obrovský pytel se spacákem, hůlky,
pumpičku, pohorky a plech perníku. To bylo maximum, co se do krátké
Fabie vešlo! Vyjeli jsme okolo 8:30 směr Benešov, Tábor,
Jindřichův Hradec a vesnička Jilem, kde Jana zamluvila půjčení
obytného vozu Volkswagen T4 California.
Na 14 dní i s pojištěním
za 19.875,- Kč bez limitu na ujeté kilometry. Dozvonili jsme se na
kontaktní paní, ta zavolala synovi a ten s tátou přivezli vůz.
Vysvětlili nám ovládání a přestavění vnitřku auta na obytňák
i spací verzi, doplnění vody i lihu na vaření, provoz ledničky,
topení i možnost dobíjení mobilů, foťáku i laptopu, kde je
uložené příslušenství auta a kam uložit potraviny. Jana se
zmínila ještě o nosiči na tři kola a tak se chlapy vydali ještě
pro nosič, který přemontovali z jiného auta. Ukázalo se, že
osoba, zodpovědná za půjčení auta je na dovolené a předání
nechala na zbytku rodiny. Mezitím dorazil Honza. Přestěhovali jsme
si věci do Volkswagenu a kola na nosič. Naše auta jsme nechali
zaparkovaný před domem pronajímatelů. Honza sedl za volant
obytňáku, nastartoval, nastavil navigaci, já usedl na sedadlo
spolujezdce a Jana se usadila (místy i uležela) do druhé řady a
vyjeli jsme okolo 13:30 vstříc dovolenkovému dobrodružství.
Navigace nás vedla přes Jindřichův Hradec, Veselí nad Lužnicí,
Hlubokou nad Vltavou, Prachatice, a Strážný do Německa.
Česko-německou hranici jsme projeli bez zastávky a pokračovali
dál na Freyung, Grafenau, Hengersberg a Deggendorf. V Deggendorfu
jsme zastavili nakoupit potraviny a hlavně piva navečer a velkou
Nutellu. Dál jsme pokračovali po dálnici A92 okolo Mnichova na A96
do Memmingenu, kde jsme odbočili na A7 do Füssenu. Už za šera
jsme sjeli na Exitu 139, kde měla Jana vyhlídnuté místo na spaní.
Bohužel to bylo u vilek a chatek, tak jsme zkusili blízké
parkoviště u jezera Weißensee.
Byl zde sice zákaz stanování a parkování obytných vozů
(campervanů), ale asi sedm obytňáků zde už stálo a nevypadaly
na to, že by odjížděly. Tak jsme tu zakotvili taky. Navečeřeli
jsme se, popili a rozložili ležení. Já vyfasoval „půdu“.
Celou noc jsem „trochu sjížděl“ k otvoru do „přízemí“,
musím si dát příště pozor, jak zaparkujeme! Karimatky jsme pod
sebe nepotřebovali, madračky v autě byly dostatečně měkké a
pohodlné. Z karimatky jsem si udělal nakonec podhlavník.
Dnes
jsme ujeli 574 km.
2.den
– neděle 14.10.2018
Upravili
jsme zasedací pořádek, Honza se ujal řízení, Jana si sedla
dopředu vedle bráchy a já se rozvalil do druhé řady k ledničce.
Po snídani, na doporučení kolegy, jsme vyjeli brzo ráno (8:30)
přes Füssen do Hohenschwangau na prohlídku pohádkového zámku
Neuschwanstein,
abychom se vyhnuli davům turistů. Parkoviště bylo ještě prázdné
(6,- €),
tak jsme zaparkovali u kraje, aby naše kola „nečučela“ a
vydali se pěšky k zámku. U Informací si Jana všimla, že je
vyhlídka
Marienbrücke uzavřená, ale nás to neodradilo se jít osobně
přesvědčit, poněvadž z vyhlídky je nejhezčí výhled na zámek.
Vyhlídka byla obehnaná ostnatým drátem a nepřístupná, tak jsme
ji obešli a vylezli lesem na hranu svahu, odkud bychom zahlédli
zámek. Nebyli jsme jediní, koho to napadlo. Poté jsme slezli
starou nepoužívanou cestou k té nové, přelezli plot a došli k
nádvoří zámku. Při návratu k autu jsem si odskočil pro
blízkou keš. Musel jsem, abych ji měl jako kolega, který tu byl
nedávno. :-) Zakoupili jsme pohled zámku
s razítkem a poté vyjeli
přes Füssen po dálnice A7 na Memmingen a dál po A96 přes
Aichstetten, kde jsme natankovali naftu do našeho žížniváka. V
Lindau jsme sjeli z dálnice a přejeli německo-rakouskou hranici po
břehu Bodamského
jezera přes Bregenz. Rakousko-švýcarskou hranici jsme přejeli po
mostě přes Alter Rhein (Starý Rýn).
Dnešní cesta po švýcarských silnicích byla prubýřským
kamenem, neustále nahoru a dolu přes Heiden, Sankt Gallen,
Hundwil, Waldstatt, Sankt Peterzell, Lichtensteig, Wattwil, St.
Gallenkappel a Rapperswil. Curyšské
jezero (německy Zürichsee)
přejíždíme po mostě do Pfäffikonu
a dál pokračujeme nahoru – dolu přes Schindellegi,
Schwyzerbrugg, Schwyz do Brunnenu na břehu Lucernského jezera
(také nazývaného Čtyřkantonální jezero, nebo Jezero čtyř
lesních kantonů - německy Vierwaldstättersee).
Po pobřežní silnici objíždíme jezero přes Flüelen
a Seedorf do koncového Bauenu, kde parkujeme u přístavu. Dál už
to jde jen lodí. Zjišťujeme zítřejší odjezdy lodí z Rütli
do Bauenu, do Rütli
bychom se měli dostat pěším výletem po hřebeni táhnoucím se
nad jezerem – tzv.stezkou Viléma Tella. Poté jsme vyjeli hledat
místo na nocování zpět směrem na Seedorf. Projeli jsme blízké
dva tunely a u obce Isleten jsme našli parkoviště pro campervany,
kousek od poloostrůvku, který byl rájem kitesurferů a
windsurferů. Bylo zajímavý sledovat, jak si poletují po vodě i
několik metrů nad hladinou. Přes den tu parkovali surfaři, na noc
zůstalo jen pár obytňáků. Cena za parkování od 17 – 9 je
10,- CHF. Nutím ještě Honzu, aby auto otočil, nechci v noci zase
spát z kopce.
Je ještě vidět, tak se jdeme projít do Bauenu.
Část pěší stezky vede tunelem pro auta. Při průjezdu auta máme
pocit, že se na nás řítí vlak. Naštěstí stezka pak dál
pokračuje samostatným tunelem na břeh jezera. V jednom místě
nacházíme u boku skály stožár se žebříkem, po kterém lze
vylézt do šachty ústící asi 6 metrů nad zemí. S Honzou to
jdeme prozkoumat. Zřejmě opuštěné důlní dílo. V Bauenu zvu do
Zwyssighaus Honzu s Janou na pivo (minerálku), za dnešní cestu si
to zaslouží. Po návratu k autu si k večeři dáváme párky s
hořčicí a křenem a zapíjíme to pivem. Idylka. :-)
Dnes
jsme ujeli „jen“ 326 km, ale převýšení jsme překonali 6.244
metrů a snížení dokonce 6.610 metrů!
3.den
– pondělí 15.10.2018
Ideální
dovolená - budíček po osmé, k snídani míchaná vajíčka. Super
:-) V 9:30 vyjíždíme do Bauenu, zaparkujeme VW na stejné místo
jako včera, obouváme pohorky a nalehko jdeme k přístavišti
zdejší lodní dopravy. Zde zjišťujeme, že neumíme číst v
místním jízdním řádu, loď, kterou jsme chtěli plout v 10:21,
odplula v 10:01. Měníme plán a nejdřív půjdeme stezku Viléma
Tella a zpět poplujeme. Nacházíme červenou turistickou značku,
po které stoupáme nejdřív mezi domky po kamenných schodech a pak
osamocenými baráčky pěšinou na hřeben nad jezerem. Jdeme i okolo zde rostoucího fíkovníku a ochutnáváme jeho plody.
Míjíme pidizámeček schlösschen Beroldingen, jezírko Seelisbergersee a ve vesničce
Seelisberg
se vydáváme klikaticí lesem dolů k přístavišti Rütli.
Pro začátek jsme si dali pouhých 8 km s převýšením 650 metrů
a snížením též 650 metrů. Nejdříve připlul kolesový parník
v opačném směru, než jsme potřebovali, pak druhý kolesový
parník loď připlul ve správném směru, ale museli jsme ho nechat
odplout, protože byl výletní a nezastavoval v Bauen, jak Jana
zjistila. Po chvilce připlula malá skoro prázdná kocábka, která
nás vzala na palubu. Zaplatili jsme tři lístky (à 12,- CHF) 15,-
CHF a 20,- €,
což průvodčího nepřekvapilo a ještě nám vrátil nějaké
drobné franky. Vítr a vlny si s loďkou
lehce pohrávali celou
plavbu do Bauenu. Naložili jsme se do našeho obytňáku a vyjeli
zpět podél jezera do Altdorfu a na první dálniční pumpě
zakoupili švýcarskou dálniční známku (40,- CHF = 928,- Kč).
Pokračovali jsme dál už po dálnici A2 směr Stansstad, dále po
A8 na Interlaken. Jana nás odnavigovala do centra města k
parkovišti blízko Turistických informací, kde jsme si nakonec
zakoupili vlakové lístky, tzv. „Good morning ticket“, (původně
à 145,- €,
se slevou 133,-
€
= 3.519,- Kč) na
zítřejší výlet do nejvýše položené železniční stanice v
Evropě. Good morning ticket znamená, že vyjedeme prvním vlakem a
zpět musíme jet před 13.hodinou. Nakoupili jsme opět zásoby
jídla i tekutin, naskládali piva a kávy do ledničky a vyjeli přes
Zweilütschinen do Grindelwaldu do kempu, na přání Jany - rozkaz
zněl jasně! :-) Po příjezdu do prvního kempu nám místní
správce sdělil, že už mají po sezóně, tak jsme se otočili,
vydrápali se zpět na hlavní ulici Grindelwaldu a vybrali si další,
už naštěstí otevřený kemp Gletscherdorf, ke kterému jsme
museli sjet z prudkého kopce. Přijali nás, paní na recepci s námi
hned vyplnila přihlašovací formulář a ukázala, kde můžeme
zaparkovat a kde jsou sprchy a WC. To vše za 58,60 CHF = 1360,- Kč.
Po zakempování se jdeme projít do městečka, plného šikmookých
návštěvníků i místních, hádáme to na Korejce a Japonce.
Procházíme obchůdky s klasickými produkty Švýcarska –
hodinkami a noži. Jeden nůž si Honza zakupuje, který pak po
zbytek výpravy využíváme ke krájení všehokoliv, hlavně
chleba. Po 18:00 obchůdky zavírají a začíná se šeřit, čas
návratu do kempu. Po večeři se ostatní vrhají na četbu, já
díky wifině zjišťuji, že blízko kempu je keška, tak už za tmy
jdu zkusit štěstí. Ještě že jsem si vzal čelovku. Před spaním
dáváme poprvé sprchu.
Dnes
jsme ujeli 147 km.
Etiketa mi nešla z pivní lahve odlepit, ani po měsíci máčení nepustila!
4.den
– úterý 16.10.2018
Po
nelidském budíčku v 6:30 bez snídaně balíme za tmy a projíždíme
údolím k nádraží. Vyhýbáme se prudkému výjezdu jen díky
tomu, že včera do půl jedné v noci rachotil bagr a buldozer a
upravovaly silnici za potokem Schwarze Lütschine.
A to jsem je proklínal, že rachotí tak pozdě v noci. :-) Dojeli
jsme před nádraží a Honza zaparkoval podél budovy dle obrysu
stání. Nezdálo se mi to, tak jsem vylezl ven a našel značku
zákaz stání – staveniště. Místní dělník nás poslal přes
most za říčku na plácek, odkud nás vyhnal hlídač na parkoviště
za nádražím. Když jsme si šli rozměnit papírové franky na
mince do parkovacího automatu do pokladny nádraží, pokladní nám
sdělila, že parkování je zdarma. Touto anabází jsme promrhali
čas na snídani, kterou jsme si rozbalili až ve vlaku - zubačce,
který vyjel v 7:25 na čas jak švýcarský hodinky. Při snídani
mě poprvé Švýcaři zklamali, (naštěstí naposled), poněvadž
Jana otevřela balený origoš plátkový sýr a ten byl plesnivý!
Ještě že si toho Jana všimla, já bych s Honzou ty plátky sýra
v tom šeru kupé určitě snědl. Hned z Grindelwald Grund (943 m
n/m) jsme se „zakousli“ do ozubeného hřebene mezi kolejnicemi a
a stoupali přes stanice Brandegg
a Alpiglen do mezistanice Kleine Scheidegg (2061 m n/m) s výhledy na
Bernské Alpy s horou Schwarzhorn
(2928 m n/m).
V Kleine Scheidegg jsme se naposledy podívali na
denní světlo, poněvadž zubačka vjela do nitra hor Eiger, Mönch
a Jungfrau. Ve skalní zastávce Eismeer byla chvilka na protáhnutí
na zasklenou vyhlídku z nitra hory na okolní 
ledovce. Konečná
stanice Jungfraujoch (3454 m n/m) je celá vykutaná ve skalním
masivu. Hromada turistů, převážně šikmooček, se
vyvalila z
vlaku do nitra hlavního skalního komplexu Top of Europe, všude se
pletli, vše blokovali a pořád se nemotorně motali pod nohama...
Vzali jsme to popořadě podle plánku
- nejdřív jsme zašli do
sálu na Jungfrau Panorama - 360° panoramatické kino o Jungfrau,
dále jsme vyjeli a sjeli nejrychlejším výtahem ve Švýcarsku na
terasu Sphinx (3571 m n/m) s observatoří s výhledem na Aletsch Glacier (Aletschský ledovec),
poté přešli přes Alpine Sensation,
což byla dlouhá podzemní chodba s výzdobou o historii budování
železnice na Top of Europe, do Ledového Paláce se sochami z ledu
(jak jinak) a pak na čerstvý vzduch na vyhlídku pod horou Jungfrau
(4158 m n/m).
Vrchol Jungfrau (4158 m n/m) je nalevo
Na závěr jsme zašli do hlavní budovy (Main complex)
do království čokolády
Lindt, kde jsme nakoupili bez horské
přirážky hromady čokolád a pokecali s pokladním, který když
zjistil, že jsme Češi, se pochlubil, jak se mu líbilo v Praze.
Aby ne.... :-) Já si ještě jednou oběhl Ledový Palác, abych se
dostal ke schodišti se zatím mojí nejvýše odlovenou keškou. Do
odjezdu vlaku (10:43) nám zbýval ještě nějaký čas, tak jsme si
vyjeli znovu na terasu Sphinx, ale bylo zde už podstatně víc
turistů než ráno, tak jsme to rychle zabalili. Zubačkou jsme
sjeli tunelem z Jungfraujoch do zastávky Eigergletscher a odtud
vyrazili pěšky po Eiger Trail
pod severozápadní stěnou Eigeru po
pěšině v mecho-travnato-kamenitém úbočí. Na pohled se stěna
Eigeru nezdála kilometr vysoká, ale dle plánku s prvovýstupem
byla. :-) Mírným sestupem jsme se dostali k průrvě, kterou
„vydlabala“ odtékající voda ze svahu Eigeru a dál prudkým
sešupem k vlakové stanici Alpiglen. V 13:43 nám přijel vláček
do Grindelwald Grund. Na parkovišti jsme se převlékli z
vysokohorského oblečení do mrazu do letního, dali si oběd a poté
vyjeli zpět přes Interlaken na Innertkirchen a okolo přehrady
Grimselsee do průsmyku Grimsel pass
na břehu jezera Totesee ve
výšce 2.164 m n/m. V průsmyku jsme dali odfrknout motoru našeho
VW
slovy Jany: „My pojedeme snad celé Švýcarsko na dvojku!“ Po
ochladnutí motoru jsme pokračovali dál. Po přejetí průsmyku
Grimsell nás lehce vyděsil pohled na další stoupák, ale naštěstí
se ukázalo, že je to silnice do průsmyku Furka pass, kam nejedeme.
Sjeli jsme do Gletsche, natankovali plnou v Ulrichenu a pokračovali
dál přes Münster do Filetu, kde měla Jana vyhlídnutý kemp
Tunetsch. Zavřeno, je tu po sezóně. Dojeli jsme do blízkého
Mörelu na parkoviště, ale radši se vracíme před zavřený kemp,
kde je plácek akorát pro náš obytňák, bez zákazu kempování a
mimo silnici. Jana se vrhá na vaření a přitom ještě mě stihne
poslat do Mörelu na nákup potravin do krámu, kterého si všimla
cestou. Jako argument uvádí: „Až se vrátíš, bude akorát
hotová večeře.“ Žádná výmluva na stáří mi nepomohla! :-)
Večeříme stylově u stolu na zahradě hotelu zavřeného kempu.
Brzo zaleháváme, protože nás zítra čeká zas brzký budíček.
Dnes
jsme ujeli 127 km s převýšením okolo 5.000 metrů.
PS:
Nutella se definitivně přesunula do přihrádky spolujezdce. :-)
5.den
– středa 17.10.2018
Moc
jsem se nevyspal, puchýř na noze se ozýval bodavou bolestí po
celou noc, jinak nocování u kempu proběhlo
v pohodě, budíček v
6:30 už tak v pohodě nebyl. Sbalili jsme se, sklopili střechu a
vyjeli na nedaleké parkoviště u lanovek v Bettenu. Posnídali jsme
v našem obytňáku, zašli zakoupit lístky (à
42,- CHF = 974,- Kč) lanovkou
do stanic Bettmeralp a Bettmerhorn a zpět, abychom se dostali na
dohled Aletschského ledovce (Grosser Aletschgletscher). Vyjíždíme
v 8:55 do stanice Bettmeralp stejnojmenného městečka, které celé
přecházíme k další stanici lanovky, která nás vyveze do výšky
2647 m n/m do stanice Bettmerhorn. Zpátky to musíme stihnout do
17:00, kdy odjíždí poslední lanovka. Od stanice lanovky v 9:50
vycházíme po červené značce k ledovci. Na rozcestí
Gletscherblick (2625 m n/m) zjišťujeme, že cesta Aletsch
Panoramaweg je uzavřená kvůli padajícímu kamení ze svahu hory
Bettmerhorn a tak musíme sejít blíž k ledovci na trasu Via Alpina
Red R95.
Jdeme traverzem úbočím hory Bettmerhorn (2857 m n/m) k
rozcestí Roti Chumme (2369 m n/m), kde se obě trasy spojují. Po
červené značce obcházíme horu Eggishorn (2926 m n/m) po kamenité
pěšině okolo jezírka Märjelensee k boudě Märjela
Gletscherstube (2363 m n/m). Zastavujeme se na chatě na jedno točené
švýcarské pivo za 6,- CHF (139,- Kč) a kávu. Posilněni vyrážíme
v 11:50 okolo vodní nádrže Märjelen Stausee mechovo - kamenitým
svahem hory Eggishorn. Je slunečno, kocháme se rozhledy po okolních
ledovcích a horách. Míjíme stanici lanovky Talegga a stoupáme
klikatící pěšinou kamenitým svahem k další horské chatě -
Horli-Hitta (2868 m n/m) u stanice lanovky Eggishorn (2869 m n/m).
Probíhají tu stavební práce a výstavba naučných tabulí pro
zimní sezónu. I průhledítko na symbol Švýcarska – Matterhorn
(4478 m n/m). Zde zjišťujeme (Honza si všiml), že hřebenovka
přes vrchol Bettmerhorn (2857 m n/m), kterou jsme se chtěli vrátit
k lanovce Bettmerhorn, je schůdná jen s lanem a „cingrlátky“
u pasu. Takže změna. Jana s Honzou přemluvili lanovkářku,
sjedeme s ní do Fiescheralpu a zde v pokladně zaplatíme rozdíl v
ceně této lanovky oproti lanovce z Bettmerhornu. Naposledy se
pokocháme pohledem na největší ledovec Evropy se sedlem
Jungfraujoch na jeho počátku, kde jsme byli včera. Ve 14:55
sjíždíme lanovkou do Fiescheralpu, doplácíme rozdíl (à
3,- CHF – vstřícnost zdejších lanovkářů nás dostala)
a pěšky vyrážíme po zdejší cyklostezce, zařízlé do
jihovýchodního svahu hory Bettmerhorn k městečku Bettmeralp.
Cestou „poobědváme“ s výhledem na Matterhorn. V 16:45
nasedáme na poslední lanovku
v Bettmeralpu, která nás sveze až k
parkovišti v Bettenu. Celkem jsme ušli 14 km, s převýšením +923
m a snížením -1013 m, lanovky nám ušetřily převýšení +1986
m a snížení -1704 m. Po „přezbrojení“ z vysokohorského do
letního, zaplacení parkovného na celý den 8,- CHF (186,- Kč),
vyjíždíme z Bettenu přes Brig na dálnici A9 na Visp, Sion,
Martigny a Montreux na břehu Ženevského jezera. Cestou jsme
natankovali naftu. Za Montreux zastavujeme na malém dálničním
odpočívadle Chernex okolo 20:30 už za šera.
Dnes
jsme ujeli 134 km.
6.den
– čtvrtek 18.10.2018
Krásně
jsme se vyspali, tentokrát až na Honzu, který ze včerejšího
sluníčka chytil trochu úpal a v noci se byl několikrát projít
„na vzduch“. Budíček v 7:00, konečně jsem si odskočil na
„Velkou“ a po snídani vyjíždíme z parkoviště u Montreux na
Saint-Légier-La Chiésaz a dál po dálnici A12 na Bulle, kde
sjíždíme na místní komunikaci do Gruyères. Parkujeme pod
městečkem a pěšky se vydáváme k městským hradbám městečka,
ležícího na vrcholku kopce s výhledy na malebnou krajinu.
Městečko působí po ránu ospale, zvenku zkoukneme ještě zavřený
bar výzdobou inspirovaný filmem Vetřelec a procházku zakončíme
u místního zámku Chateau
St. Germain. Z Gruyères přejedeme do
sousedního Pringy navštívit sýrárnu
La Maison du Gruyère. Zde
mají pro návštěvníky připravenou zajímavou
expozici.
Při koupi vstupného (9,- CHF) jsme dostali každý audio-průvodce,
který v češtině (!) vysvětlil při 16ti zastávkách vše o
výrobě slavného sýra, od dojení mléka, přes zpracování
sýrové hmoty až po jeho zrání. Úvod mluveného průvodce mě
pobavil, ženský hlas: „Dovolte, abych se představila – jsem
kráva!“ :-)
K lístku jsme dostali také vzorek tří sýrů s
různou délkou zrání (6 – 8 – 12 měsíců), který jsem
zapomněl na proskleném parapetu ochozu výrobny, ale naštěstí si
na to brzo vzpomněl a vrátil se pro něj. Po prohlídce sýrárny
jsme přejeli do blízké vesnice Broc na další exkurzi, tentokrát
čokoládovny Fabrique de chocolat Cailler-Nestlé. Při koupi
vstupného (12,- CHF) jsme dostali každý sluchátka s čtečkou,
která se přikládala k jednotlivým vysílačkám podél celé
expozice. Tentokrát bylo vyprávění v angličtině. Nejprve jsme
prošli stylově aranžovanými místnostmi (např. podpalubí lodi,
plantáž), mapující historii výroby švýcarské čokolády, poté
výrobní linku plněných trubiček, které jsme na konci linky
dostali k ochutnání a na závěr prohlídky absolutní bomba!
Místnost se všemi výrobky zdejší čokoládovny, které jsme
mohli do sytosti ochutnávat. Miluju Švýcary! :-) Po prohlídce
jsme vyjeli zpět přes Bulle a Saint-Légier-La
Chiésaz na
dálnici A9 a po ní dál okolo Ženevského jezera na Lausanne, kde
jsme odbočili na dálnici A1 směr Ženeva. Náhle Honza odbočuje
na parkoviště Crans-près-Céligny u Nyonu a chce vystřídat za
volantem. Tak usedám za volant a vyjíždíme směr Ženeva.
Zjišťuji, že ideální rychlost pro náš obytňák je 90 km/h, to
VW krásně drží na silnici, ale jsme na dálnici, tak jedu 120, a
to už auto trochu „skáče a plave“. Zrovna když předjíždím
dva kamióny, mi Jana řekne, že mám odbočovat. Ještě že hlídá
navigaci, podle které jsem ještě nejel. Stihl jsem to jen taktak.
Honza naštěstí vzadu usnul. :-) Před Ženevou jsme odbočili na
Meyrin ke středisku CERN (Evropská laboratoř pro fyziku částic).
V městském provozu jsem si musel pomáhat podřazováním, obytňák
moc nebrzdil. Přejel jsem odbočku na parkoviště u CERNu, tak jsem
se otáčel přes vjezd u sousední firmy, což vyhnalo místního
vrátného před kukaň, ale pak se uklidnil, když zjistil, že
nejedu k němu. Na parkovišti jsme byli se zadním nosičem kol
nejdelší vůz, tak snad se nám všichni vyhnou. Zašli jsme do
Informací CERNu, kde se dozvídáme, že exkurze do CERNu není tak
jednoduchá, musí se zarezervovat dlouho dopředu (min. 3 dny),
takže se musíme spokojit s interaktivní expozicí Microcosm.
Naštěstí Honza slušně překládá odborný text z angličtiny,
takže i já celkem chápu, o čem je CERN. :-) (V
roce 1989 Brit Tim Berners-Lee vytvořil pro evropskou organizaci pro
jaderný výzkum CERN první návrh informačního systému
umožňujícího vzájemně propojit dokumenty umístěné kdekoliv v
síti internet. Dva
roky na to pak opět Tim Berners-Lee představil svůj HTML editor a
zároveň prohlížeč internetových stránek s názvem
WorldWideWeb. A když CERN v roce 1993 uvolnil patent na systém
sdílení informací pomocí webových stránek provázaných
hypertextovými odkazy, cesta internetu do světa byla otevřená.)
Před
zavíračkou (17:00) stíháme i expozici v Kopuli (Globe) přes
ulici. Po návratu k autu si na parkovišti dopřáváme pozdní oběd
a pak už zase s Honzou za volantem vyjíždíme přes Ženevu na
švýcarsko-francouzskou hranici u městečka
Saint-Julien-en-Genevois a dál po dálnici A 41 na Annecy a
Aix-les-Bains, kde dokupujeme zásoby potravin a okolo deváté pak
zajeli ke kempu du Pêcheur, kde J+H domluvili s postarším
majitelem za dvě Eura na každýho použití jejich sprchy.
Napochodovali jsme do sprch a zjistili, že teče studená voda!
Jana, která byla ve sprše první, naštěstí odtočila studenou,
takže mě a Honzovi po chvilce začala už téct regulérní teplá.
:-) Vysprchovaní a osvěžení jsme vyjeli už po tmě dál na
Chambéry, Grenoble a Varces-Allières-et-Risset, kde jsme sjeli s
dálnice a za vesnicí Vif Jana našla slepou cestu s ideálním
flekem na nocování, kam jsme dorazili v 22:10. Zvykáme si, že ve
Francii budeme platit pokaždé za ujeté vzdálenosti po dálnici na
mýtných branách, jó, zlaté Německo.
Dnes
jsme ujeli 344 km, z toho já dal 24 km, zbytek 320 km Honza.
7.den
– pátek 19.10.2018
Po
snídani a sbalení se v 8:30 vyjíždíme po dálnici A 51 na
Saint-Paul-lès-Monestier,
Sisteron a
Manosque, kde sjíždíme z dálnice dál na Grambois, Cucuron a
Lourmarin. Z Lourmarinu vjíždíme do soutězky skrz pohoří
Luberon (Hlavní
část parku Luberon tvoří dvě vápencová pohoří – Petit
Luberon a Grand Luberon,
jejichž bílé vápencové a opukové srázy jsou obklopeny z jedné
strany širokým údolím Vaucluse
a z druhé vrcholy Provensálských
Alp.) po
silnici D 943. Na jednom odpočívadle (prašný šotolinový flek
vedle silnice) zastavujeme, sundaváme kola ze zadního nosiče,
převlékáme se do cyklistického a poprvé vyrážíme v 13:30 na
cyklovýlet. Hned na úvod si dáváme pět kilometrů stoupání po
silnici D 943 k odbočce značené cyklostezky Grande Traversée de
Vaucluse. Po chvilce značkaře místní cyklotrasy proklínáme,
když musíme kola tlačit úzkou pěšinou do kopce přes kameny.
Naštěstí to netrvá dlouho. Vyjíždíme z lesa k malebné kamenné
vesnici na kopci
Bonnieux, kde se chceme zastavit v místním krámě
a koupit si něco k jídlu. Bohužel krám má „polední pauzu“
až do 15.hodiny, tak Honza rozdá energetické tyčinky a
pokračujeme dál silnici směrem na Goult. Mám trochu problém s
navigací trasy v mém novém mobilu, kterou mi do něj nastavila
Jana, nejen že jsem trasu asi 2x nějak nechtěně smazal, ale
hlavně jsem pořádně neslyšel pokyny při jízdě, kdy a kam máme
odbočit! Nakonec jsme se na Pont Julien trefili. :-) Vracíme se po
cyklostezce k silnici na Goult, městečkem Goult projíždíme a
sjíždíme k hlavní silnici, kterou přejíždíme na stezku
Véloroute
du Calavon.
Projíždíme přes vinice i levandulová pole.
Po stezce se dostáváme do Les Beaumettes, zde odbočujeme přes
říčku Le Calavon na Ménerbes. Všechna městečka jsou tady na
kopcích i Ménerbes, Zastavujeme u cukrárny s poutačem na
zmrzlinu, která by v 26° vedru bodla. Ale ouha, poutač nepatří
nikomu, v cukrárně ani nikde vedle nemají zmrzlinu! Vyjíždíme
až skoro na vrch městečka, navigace mi říká zatoč doprava, tak
ji poslechnu, bohužel jsem měl zatočit až třetí ulici a ne hned
tou první. Takže jsme z Ménerbes nesjeli po pohodové silniční
cyklostezce, ale dost brutálním HC sjezdem lesní pěšinou. Jak
říká jeden můj kamarád: „Zážitek nemusí být pěkný,
hlavně musí být intenzivní!" :-) Jo, budu si muset koupit
držák na mobil, abych mohl za jízdy i sledovat mapu, podle hlasu
je to trochu pakárna. Sjeli jsme přímo k neolitické památce
Dolmen
de la Pichone, u které jsme si dali sváču a doplnili tekutiny.
Slunce se už naklonilo k západu, byl čas vyrazit k naší T4.
Cestou zpět jsme vynechali zajížďku do městečka Lacoste,
vyčnívajícího nad okolní krajinou, a jeli rovnou na Bonnieux.
Kruh se uzavřel. Následoval už jen sjezdík k odpočívadlu k naší
T4. Na kolech jsme ujeli 48 km při průměrné rychlosti 15,02 km/h
a převýšení 1.278 metrů. Připevnil jsem s Honzou kola na nosič,
Jana mezitím nám stihla připravit sváču, převlékli se do
„cestovního" a vyjeli soutězkou zpátky na Lourmarin a
Pertuis a dál na jih po dálnici A 51
na Aix-en-Provence, kam jsme přijížděli už za tmy. První dva
kempy byly zavřené, až třetí nás vzal, těsně před
zavíračkou. Zvlášť jízda ke druhému kempu po děravé šotolině
byla docela záhul. Honza nechal v recepci kempu Chanteclerc občanku
a recepční nám ukázal uličku, do které máme zajet a vybrat si
místo na noc. Platit budeme zítra. Jana nám uvařila večeři a my
se za to osprchovali, abychom v autě nesmrděli. :-) Dnes jsme ujeli
obytňákem 295 km.
8.den
– sobota 20.10.2018
Janě
s Honzou se nechce vstávat, po půl deváté už je ale
„nekompromisně“ budím. Jana si vzpomněla na kempingový
skládací stolek se židličkami v kufru za kolama a nějak se k
němu vnitřkem auta dostala a vytáhla ho, takže poprvé snídáme
civilizovaně u stolu a ne na sedačkách v autě. A když to jsou
míchaná vajíčka s cibulkou a párkem, tak už nám fakt nic
nechybí ke spokojenosti. Dokonce je pro mě tahle dovolená i
poučná, okoukal jsem od Jany krájení cibule „s bubákem“.
Konečně konec trápení s dokrajováním konců cibulí! Balíme,
za kemp platíme dohromady 27,40 €,
najíždíme na dálnici A 8 do Brignoles
a dál jedeme přes Rocbaron, Cuers a Pierrefeu-du-Var do
Collobrières. Frantíci nemají rádi velké campervany, před
vjezdem na parkoviště mají postavené převážně dřevěné
brány o výšce 2 metry, takže vyšší auto na parkoviště
nezajede. To není náš případ, tím, že máme kola vzadu na
nosiči přidělaného na tažné kouli, se v pohodě vejdeme do
výšky 2 metrů, takže parkujeme zdarma na centrálním parkovišti,
které je dnes zvětšené o okolní louky z důvodu pořádání
zdejší kulturní akce. Jdeme do Informační kanceláře, ale ta
zrovna před 10 minutami zavřela a otevře až ve 14:00, za hodinu a
20 minut. Dáváme si tedy zmrzku (2 kopečky za 4,-
€,
ale jeden kopeček vydá skoro za tři). Před krámky jsou vystaveny
pláty kůry korkovníků, které tu rostou všude po okolí a jejich
kmeny jsou do výška cca 2 metrů „sloupnuté“. Vyjíždíme na
kolech k 11,5 km vzdálenému klášteru Chartreuse de la Verne.
Cesta vede úzkou silničkou lesem dvěma táhlými výjezdy do kopce
a jedním kratším sjezdem. Nazpátek se nám pojede líp. :-) U
kláštera zamykáme kola a jdeme na prohlídku
(vstupné à
6,- €
+ 1,- € za tištěného průvodce v angličtině = 504,- Kč).
Honza nám z průvodce překládá v jednotlivých místnostech a
částech kláštera. Klášter je obrovský a prohlídka nám zabere
skoro dvě hodiny. (V
klášteře žilo asi 12 mnichů / jeptišek a personál (20 – 30
osob), které se o ně starali. Byla zde pekárna i lisovna olivového
oleje.{1.lisování
– panenský olej, 2.lisování+přidání vody – podřadnější
olej, 3. lisování – olej do lamp na svícení}
Mniši
/ jeptišky žili na samotkách, kde měli 4 pokoje a zahradu. Ven
vycházeli jen 2x denně.) Po
prohlídce se vracíme stejnou silničkou, jízda nám ubíhá
podstatně rychleji. Jen v jedné zatáčce se míjím s
protijedoucím teréňákem o fous. Na
kolech jsme ujeli 23 km při průměrné rychlosti 15,28 km/h a
převýšení 1.259 metrů. Na
parkovišti jsme definitivně přesunuli pohorky do kufru za kola,
naložili kola, lehce pojedli a vyjeli zpět na Pierrefeu-du-Var
a Cuers.
Zde jsme odbočili na jih a po dálnici A 57 mířili na Toulon,
který jsme částečně podjeli tunelem, La Ciotat, a Aubagne, kde
jsme sjeli z dálnice k nákupáku Lidl a místní pekárně.
Potetovaná černoška v pekárně už chtěla zavírat, ale ještě
nás nechala nakoupit bagety a ovocný koláče. Vrátili jsme se na
dálnici na Roquevaire. Na křížení dálnic A 52 a A 520 jsme
netrefili správný nájezd, tak jsme si udělali romantickou
projížďku přes město Auriol a soutěskou podél říčky
L´Huveaune, abychom se dostali zpět na dálnici A 52 směr
Aix-en-Provence. Za Aix-en-Provence jsme už za tmy sjeli na malé
odpočívadlo u vesnice Ventabren. Část odpočívadla pro kempry a
karavany byla uzavřena, tak jsme zastavili na hlavním odpočívadle.
Po studené večeři, pivku, kafi a dopsání deníku (já) a četbě
(Honza a Jana) jdeme na kutě.
Dnes
jsme ujeli obytňákem 250 km.
9.den
– neděle 21.10.2018
To
byla noc! Vedle nás zaparkovaný kamión měl po celou dobu zapnutý
chladící agregát, takže jsme se moc nevyspali. Po vydatné
snídani (malinový koláč s mlékem) vyjíždíme po dálnici A 8 a
A 7 přes Avignon na Aramon, který Jana vybrala za dnešní
základnu. Převlékáme se do cyklistického, sundaváme kola a po
cyklostezce vyjíždíme přes Théziers, Montfrin a Remoulins na
Pont du Gard. Před římským akvaduktem jsme sjeli na loučku s
balvany k říčce Le Gardon na sváču a poté přejeli po spodním
mostě akvaduktu za říčku. Kola jsme přivázali k plotu a pěšky
vyšli na SZ stranu akvaduktu. Po návratu ke kolům jsme jeli se
mrknout do turistického centra a muzea, kde jsme zakoupili pohledy.
Vyšlápli jsme si i na JV stranu akvaduktu a prošli se vykutanou
štolou skrz skálu, o které jsem
si myslel, že je to pokračování
trasy akvaduktu, ale nebylo. Štola byla vyrubaná totiž až v
19.století.
Stejnou trasou jsme se vrátili k autu, u obytňáku
dali rychlý studený oběd a vyjeli na opačnou stranu po
cyklostezce do Avignonu. Blízko dvou vysokých železničních mostů
přes řeku Rhôna Jana píchla, nenašli jsme v plášti nic, co by
bylo příčinou proražení duše, takže i náhradní duše po
chvilce uchází... Honza se vrací k autu s tím, že pro Janu
dojede, mezitím Jana zalepením zprovozňuje první duši, takže
mám dojet Honzu, ať se vrátí a pokračujeme dál na Avignon.
Netušil jsem, co to obnáší, když mám vydat chvilkový špičkový
výkon v stíhací jízdě, která se trochu protáhla díky tomu, že
Honza měl v uších sluchátka a na můj křik nereagoval a já ho
musel dojet! Takže jsme se všichni tři šťastně setkali a mohli
vyjet k plánovanému cíli. Jenže cestou jsem pro změnu já
zjistil, že mi uchází zadní duše! Na pár dofouknutí jsem dojel
do Avignonu, ale dál už to nešlo. Ostatní jeli na Avignonský most, já na navigaci vyměňoval zadní duši. Prohlídl jsem plášť,
nic jsem nanahmatal, tak jsem nasadil novou duši a nafoukl kolo
akorát když se Honza s Janou vrátili od mostu. 
Společně jsme
vyjeli k papežskému paláci za hradbami města. V paláci jsem už
byl v r. 1996 cestou z Maroka. 
Městem jsme projeli za Janou, o
které jsme si mysleli, že ví kudy jede. Podle těch jednosměrek,
co jsme projeli v protisměru, asi ne. :-) Ještě že místní
řidiči jsou k cyklistům hodně tolerantní, to se v Čechách
bohužel nestává. Návrat k autu byl už po známé cyklotrase, v
jednom úseku jsem už po ní jel po čtvrté, a to jsem ve Francii
poprvé se SUPíkem! Na
kolech jsme dnes ujeli 79 km při průměrné rychlosti 14,71 km/h a
převýšení 939 metrů, z toho cesta k Pont
du Gard byla 44 km a převýšení 513 metrů.
Na
parkoviště jsme dorazili okolo 19.hodiny, naložili jsme kola, sebe
a vyjeli podél Rhôny na Beaucaire a Arles. Cestou jsme chtěli
ještě nakoupit, ale všude měli ve 20:00 už zavřeno, jen jsme
stihli natankovat plnou.
Zakempovali jsme na odpočívadle u silničky
za Arles. Jana nám ukuchtila těstoviny s omáčkou a párkem, ty
jsme zapili pivkem a spokojeně šli spát.
Dnes
jsme ujeli obytňákem 150 km.
10.den
– pondělí 22.10.2018
Po
snídani jsme vyjeli na Aigues-Mortes, kde jsme v Lidlu nakoupili
potraviny a pochutiny, a Le Grau-du-Roi. Zde se nám podařilo
zaparkovat na neplaceném stání. Našli jsme veřejné WC, kde byl
limit na použití 15 minut a pak 70.vteřinová
technologicko-čistící pauza, jak Honza vyčetl z návodu. Poté
jsme se vydali najít Informace, napodruhé jsme je našli v obrovské
vile na pobřeží, kolem které bylo oplocené staveniště, takže
jsme chvíli tápali, než našli správnou cestu dovnitř. Vrátili
jsme se k autu, sundali kola a Honza mě upozornil, že mi zřejmě
uchází přední kolo! A to nebylo vše! Zjistil jsem, že jsem
včera zapomněl na parkovišti tacháč na kolo! Ach jo. Po výměně
přední duše (trn nalezen, ale bohužel mi to nebylo moc platný,
jak se později ukáže...) jsme vyjeli po
cyklostezce podél
plavebního kanálu (Canal du Rhône à
Sète)
do Salin d'Aigues-Mortes na solná pole. Pokladna je zavřená,
lístky na exkurzi kupujeme ve vedlejším bufetu (celkem 30,6 €
= 810,-
Kč). Do začátku prohlídky ve 14:00 máme ještě hodinu a půl,
jedeme tedy na prohlídku městečka schovaného za středověkými
hradbami – Aigues-Mortes. V opevněném městečku zjišťuji, že
mám přední kolo zase měkké! Vracíme se zpět k bufetu, já
dohušťováním předního kola. Na lavičkách u bufetu vyměňuji
přední duši. Nacházím druhý trn! Aby mému trápení nebylo
konce, první náhradní duše (funglovka) má už v sobě prasklinu
a nejde nafouknout, tak znova vyměnit duši, druhá duše už drží.
Mezitím Jana s Honzou si nachystali sváču – bagetu se šunkou a
sýrem. Když jsem konečně vyměnil duši, Jana mi říká:
„Přestaň se tvářit jak vrah!“ Aby ne, když jsem vyměnil
všechny rezervní duše, co jsem měl! Sváča mi trochu zlepší
náladu, i když ji musím fofrem sníst, exkurzní vláček už
čeká. Zamykáme kola ke sloupku u parkoviště. Ukazujeme lístky
průvodci a zabíráme poslední řadu v posledním, třetím
vagonku, zapojeným za kolovým traktůrkem. Vláček vyjíždí mezi
odsolovací políčka, některá zaplněná mořskou vodou a
plameňáky, některá vyschlá. Průvodce žvatlá francouzky, takže
mu ani za mák nerozumíme.
Až když zastavujeme a máme možnost
vystoupat na solný kopec a rozhlédnout se po soliskách, nacházíme
infotabuli, kde je i anglický text. Na závěr prohlídky přijíždíme
k muzeu zdejší výroby soli, kde mají nástěnky
francouzsko-anglicky. Aspoň že tak. Po návratu k pokladně jsme
zjistili, že měli audioprůvodce, o kterém nám neřekli! :-(
Náladu jsem si spravil odlovenou první francouzskou keškou. :-)
Abychom se nemuseli vracet do Aigues-Mortes, kde byl most přes
kanál, vyjeli jsme do Le Grau-du-Roi po silnici. Moc dobrý nápad
to nebyl, provoz aut byl dost silný. Na
kolech jsme dnes ujeli 20 km při průměrné rychlosti 11,76 km/h a
převýšení jen 126 metrů (dle navigace v mobilu). Naložili
jsme kola a vyjeli k blízkému kempu u přístavu Lvího zálivu
(Golfe du Lion) Středozemního moře, kde jsme se chtěli jen
osprchovat. V kempu chtěli 22 €,
že nás musí zaevidovat, i když se chceme jen osprchovat. Tak jsme
vyjeli na La Grande-Motte, Montpellier a dál po dálnici A 9 na
Béziers a Narbonne, kde jsme odbočili na dálnici A 61 na
Carcassonne. Už z dálky byla vidět dominanta Carcassonne,
středověké hradby opevněného města. První
vybraný kemp byl už mimo provoz, ale byl natolik seriózní, že
napsal na vrata adresu kempu, který je ještě v provozu. Tak jsme
přejeli do vesničky Villemoustaussou s kempem Das Pinhiers.
Pohodová paní nám vše vysvětlila, zaplatili jsme 21,45 €
za kemp a 6,- € za pračku s prací kapslí. Jana se navečer v
autokuchyňce „vyřádila“, měli jsme dvě večeře!
Dnes
jsme ujeli obytňákem 232 km.
11.den
– úterý 23.10.2018
Po
ránu nic nenasvědčovalo, že dnešek je pro mě kritický den.
Sundali jsme s Honzou kola, abychom mohli otevřít zadní dveře a
doplnit nádrž na pitnou vodu. V kempu byla i dostatečně dlouhá
hadice, takže plnění byla hračka. Po naplnění nádrže s pitnou
vodou jsme přidělali kola a a pak se vrhli na snídani, kterou
mezitím nachystala Jana – čaj oslazený kompotem (super, kdysi
jsem to takhle pil na Kavkaze) s obloženou bagetou. S chutí jsem se
zakousl do bagety a … rup! Přední zub! Jednička vpravo! Naštěstí
se to obešlo bez bolesti, jen už jsem se nemohl smát na celou
hubu! :-) No a aby to nebylo vše, při mytí hrnce po čaji mi ruplo
ucho a šroubek, který ucho držel k boku hrnce, odlétl neznámo
kam, protože jsme ho už nenašli. Ach jo, jsem zvědavej, jaká
pohroma mě postihne do třetice. Po naložení a rozvěšení ještě
vlhkého oblečení vyjíždíme na Carcassonne. Před městem
zastavujeme v Carrefouru, abychom doplnili potraviny a pití, líh do
vařiče v obytňáku a tři exotické 
druhy ovoce na ochutnávku a
dotankováváme plnou. Ve městě nalézáme podzemní garáže
Gambetta, které mají opět limit na výšku max. 2 metry, takže
můžeme. Daří se nám i najít poštovní schránku, do které
vhazujeme pohledy do části Étranger, tak snad dojdou. Pěšky
jdeme přes Pont Vieux Bridge nad řekou L´Aude do pevnostního
městečka Carcassonne.
Vstupujeme hlavní branou Porte Narbonnaise a
k
lístku dostáváme audio-průvodce v angličtině (à
9 + 3 €
= 318,- Kč). Celá prohlídka má 26.zastavení 
a během ní jsme
obešli celé opevněné městečko po hradbách. Carcassonne
byla naše nejvzdálenější zastávka našeho cestování, nyní už
se jen vracíme směrem domů. Po
prohlídce vyjíždíme přes Trèbes, Barbaira, Douzens a
Fontcouverte na dálnici A 61 do Narbonne a dál po A 9 na
Montpellier, Nîmes a Orange, kde se napojujeme na dálnici A 7 na
Valence a Roussillon. Za Roussillonem zastavujeme v 21:00 na
odpočívadle Auberives-sur-Varèze, kde jsme zakempili. Večer jsme
si zpestřili poznáním a ochutnávkou exotického ovoce –
grenadille (marakuja), nashi a mangostan. Mangostan jsme neochutnali,
museli jsme ho celý vyhodit, protože byl shnilý.
Dnes
jsme ujeli 416 km.
12.den
– středa 24.10.2018
Po
snídani, já i po zalepení aspoň jedné píchlé duše a zjištění,
že líh (nebo co to bylo), co jsme koupili do vařiče, je hustý a
tudíž nepoužitelný, jsme vyjeli po dálnici A 7 na Lyon. Padá
návrh místo cyklovýletu pěší prohlídka Lyonu. Nikdo není
proti, takže jedeme hledat parkoviště někde v centru Lyonu.
Většinou nás zastavuje u vjezdů na parkoviště brána do výšky
1,8 m. Tam se nevejdeme. Naštěstí nacházíme jedno kryté
parkoviště s volným místem, kde v přízemí můžou auta do
výšky 2.metrů, dál do podzemí už zase mohou jen auta do výšky
1,8 metru. Jen nosič s koly trčí trochu do průjezdního koridoru.
Snad se všichni vyhnou. Jdeme pěšky přes jedno z největších
náměstí v Evropě Place
Bellecour do Infornačního střediska, kde vyfasujeme mapku města.
Jana v Lyonu nedávno byla, tak nás zavedla na vrch Fourvière
s pozůstatky římského amfiteátru, prohlédli jsme si Notre-
Damede la Fourvière s obrovskou kryptou a sešli do nejstarší čtvrtě
Lyonu se svými “traboules”, (Traboules
jsou pasáže spojující paralelní ulice skrz labyrint barevných
nádvoří často s klenutými stropy a spirálovitými schodišti.
Původní účel traboules není známý, spousta pozdějších
pasáží byla zkonstruována kvůli bezpečné přepravě hedvábí
z tkalcovského stavu až do skladišť. Během druhé světové
války sloužily jako tok informací a únikové cesty pro ilegální
odboj.) některé
jsme si prošli, přišlo mi že procházíme skrz vnitrodvorky.
Vrátili jsme se k autu do garáže a za parkování zaplatili 6,4 €.
Při výjezdu ze stání Honza lehce ťuknul zadkem do sloupu,
naštěstí to chytil jen kryt světla na nosiči kol a ne SUPík,
který byl připevněný jako poslední. :-) Světlo bylo OK, takže
pohoda. Při výjezdu z centra Lyonu jsme přehlédli sjezd na
dálnici tím, že jsme sledovali, jak jedna silnice vede skrz
obytnou budovu, což mělo za následek, že jsme natankovali na
okraji Lyonu nejlevnější naftu. Na dálnici jsme se napojili za
Lyonem v Massieux a dál pokračovali po A 6 na Mâcon a Beaune.
Zastavili jsme na odpočívadle Aire de Villy le Moutier na pozdní
oběd a já zkusmo pustil navigaci, zda tu není keš. Byla, asi 85
metrů od stolku na kterém jsme jedli. Tak jsem si ji v 16:21
odlovil. :-) Po jídle jsme pokračovali po A 36 okolo Besançonu na
Mulhouse, dál po dálnici A 35 na Colmar a Guémar a za šera v
19:30 jsme zastavili u motorestu Aire du Haut-Kœnigsbourg na
parkovišti pro campervany. V místním obchůdku se slovníkem v
mobilu se snažím zjistit, zda mají technický líh. Nemají nebo
mi nerozumí. V motorestu jsou sprchy a WC zdarma, takže pohoda. Po
večeři, kterou teď Jana uvařila na Honzově plynovém vařiči,
si oba udělali čtenářský koutek, já opět zkusmo kouknout do
navigace, jestli tu není keš a je! Vyzbrojil jsem se čelovkou a
vyrazil na druhý konec parkoviště. Keš jsem si odlovil v 20:29 až
po obejití několika geoobjektů, klasicky byla v tom posledním. V
dálce na kopci svítil Château du Haut-Kœnigsbourg.
Dnes
jsme ujeli 510 km.
13.den
– čtvrtek 25.10.2018
Po
ránu, kdy už je docela kosa, nám Jana navrhuje místo dnešního
cyklovýletu pěší prohlídku Kœnigsbourgu.
Nikdo si to nechce rozházet u naší skvělé kuchařky, tak
souhlasíme. :-) Jana naviguje Honzu nejprve do opevněného městečka
Bergheim, které je s hrázděnými domky malebné a po ránu ještě
opuštěné. Poté stoupáme přes vesničky Rorschwihr a
Saint-Hippolyte do zalesněného kopce s hradem Kœnigsbourg.
VW T4 necháváme na jediném možném parkovišti pro obytňáky
(ještě je místo) a po silničce, lemované místy pro parkování
osobních aut kráčíme k hradu. Na to, že je všední den, je před
pokladnou docela dlouhá
fronta. Vstup 9,- éček (238,- Kč) a
tištěný průvodce v češtině. Hrad je členitý s bohatým
vnitřním vybavením a s výhledy z hradeb do okolí. Prohlídka nám
zabírá přes dvě hodiny. U výstupu se odděluji a jdu si odlovit
keš, která je na severní straně hradu. Na místě zjišťuji, že
se budu muset v sandálech štrachat do prudkého hliněného svahu
pokrytého vrstvou listí. Je to docela záhul, ale co bych pro keš
neudělal. :-) Po dvanácté se vracíme k autu a dáváme rychlý
oběd, po kterém vyjíždíme přes Kintzheim na dálnici A 35 na
Štrasburk. Zde přejíždíme most před Rýn, tvořící
francouzsko-německou hranici do města Kehl. Už po německé
dálnici A 5 „fičíme“ na Karlsruhe, kde u prvního McDonald's
Jana přes internet kupuje tři lístky do zítřejšího Legolandu
(118 € = 3.127,- Kč) a skenuje si lístky do mobilu. Docela zírám,
nepolíben moderní komunikační technologií... :-) U pumpy Esso
naproti si kupujeme za 3 € sprchu, dostáváme každý klíč od
jedné sprchy, ručník a šampon. Po vysprchování už přichází
uklízečka, aby sprchu uklidila pro dalšího. To je servis!
Osvěženi sprchou i zmrzlinou pokračujeme dál po dálnici A 8 na
Stuttgart, kde se zastavujeme v Kauflandu
na
nákup potravin, kávy a piv a Jana si vyběhla „zašopovat“, aby
nevyšla z cviku. :-) Dál jedeme po A 8 až na parkoviště Rasthof
Gruibingen, kde dnes končíme. V rámci spotřebování zásob Jana
ukuchtila hromadu těstovin s párky a dvěma přílohami - sýrovou
a kečupovou. Super, akorát že nádobí jsem myl já... :-)
Dnes
jsme ujeli 300 km.
14.den
– pátek 26.10.2018
Po
ránu mě postihla do třetice pohroma. Šlápl jsem na parkovišti
do psího hovna! Tak snad už je to všechno! Po snídani vyjíždíme
po dálnici A 8 do Legolandu u městečka Günzburg. (Německý
Legoland byl otevřen v r. 2002 a zabírá plochu 130 000 m2.)
Otevíračka v 10:00, Jana naskenovala naše lístky mobilem a jsme
uvnitř. Všude davy lidí a dětí, na jednotlivé atrakce čekáme
okolo 10 – 15 minut. V létě to musí být pakárna. Snažíme se
navštívit skoro všechny atrakce (4 horské dráhy {jedna
skrz strašidelný zámek},
odstředivý kolotoč, sjezd pramice do vodní lázně, létající
netopýři s řiditelnými křídly, střílečky) včetně
podvodního světa, ukázky výroby Lega a miniatury různých
světových staveb i přístavů. V poledne si dáváme kuře curry
za 8,- éček, abychom nepadli hlady. Za 3 €
zkoušíme štěstí házením skákajících míčků do
kbelíku, samozřejmě že to vypadalo snadně, ale nikomu se to
nepovedlo. :-) Nejvíc se mi líbila horská dráha, kdy jsme dostali
3D brýle, v kterých během jízdy běžel Lego-závod po vzoru
Hvězdných válek, takže člověk měl místy pocit, že jede i
pozadu. Původně jsem si říkal, proboha, co tu budeme dělat celý
den, ale nakonec den uplynul aniž bych se nudil. V 16:00 vyjíždíme
po A 8 na Mnichov, který objíždíme severně po A 99 a dál po A
92 jedeme na Freising, Deggendorf a Altenufer. V Altenuferu sjíždíme
k sámošce Penny pro chleba, akorát v 19:50, těsně před
zavíračkou. Ochranka má problém s Rumunem, který se po zavíračce
dožaduje ještě koupě piva. Původně jsme chtěli zakempit na
jednom ze zdejších parkovišť, ale byla plná kamiónů, tak jsme
vyjeli po B 533 na Auerbach, Rohrstetten a zakempili jsme na
odpočívadle Sondorf. K večeři dojídáme párky.
Dnes
jsme ujeli 331 km.
15.den
– sobota 27.10.2018
Poprvé
vstáváme do deště, po snídani bez čaje vyjíždíme v 7:30 po B
533 na Schönberg, Grafenau, Freyung a
dál po B 12 na Philippsreut a
Kunžvartské sedlo, kde přejíždíme poslední státní hranici
našeho cestování, německo-českou. V Čechách to Honza bere ze
Strážného na Volary, Prachatice (tankujeme naftu), Netolice,
Češnovice a České Budějovice. V Budějkách zastavujeme u
čerpací stanice ve chvíli, kdy neprší a vybalujeme všechny věci
z auta, třídíme je a každý si rozebírá to své, abychom mohli
auto poklidit, vyluxovat a umýt ledničku. Po úklidu obytňáku
pokračujeme už zase v dešti na Lišov, Třeboň, Jindřichův
Hradec, Kunžak (doplňujeme plnou nádrž) a Strmilov do cíle
našeho putování – Jilem, kam dorazíme okolo 13.hodiny.
Dnes
jsme ujeli VW T4 213 km.
Auto
předáváme majiteli půjčovny, který při našem odjezdu nebyl
přítomen a ukazujeme mu rozbité světlo na nosiči a hrnec bez
ucha. Projde si celé auto a říká, že se zdá vše OK a zálohu
20.000,- zašle v průběhu týdne zpět Janě na účet, pokud ještě
nenajde nějakou závadu. Nenašel! :-)
Přehazujeme
věci a kola do našich dvou Fabií a vyjíždíme ku Praze se
zastávkou na zakončovací dovolenkový oběd v penzionu Samorost v
Jarošově nad Nežárkou. Mimochodem, mají tu výbornou rybí
polévku.
Najeli
jsme odhadem (dle mapy.cz) celkem 4.349 km, z toho:
CS
. . . 155 + 159 km
D
. . . 573 + 600 km
A
. . . . . . . . 15 km
CH.
. . . . . . 579 km
F.
. . . . . . 2268 km
Průměrná
spotřeba obytňáku Volkswagen
T4 California byla okolo 10,4 litrů nafty na 100 km.
PS: Velké díky Janě za organizaci a že jsme netrpěli hladem, Honzovi, že to naše cestování celé bezpečně odřídil.
PPS: Cesta mi nostalgicky připomněla můj první výjezd do "západní Evropy" po pádu komunismu v r.1990.
Fotogalerie
