Od kámoše Jóny z Třebešína jsem se dozvěděl, že jede s kluky z vejšky na čundr do Rumunska. Navrhl jsem mu, zda by mě nevzali taky. Vše dopadlo v můj prospěch dobře a tak po nucených dvou letech prázdnin jsem se dočkal. Čundr za hranice (všedních dnů) byl můj sen v zeleném mundúru. Výpravy se zúčastnili: Jóna, Vráťa, (spolužáci z průmky), Bill, Oťan, Standa, Pavel I. a já – Pavel II.
Deník je psaný převážně Jónou a občas Vráťou, místy jsem ho doplnil svým pohledem.
Start byl stanoven na 10.7.1984, 7 hodin ráno z Prahy – Hlavního nádraží, odkud jsme vyráželi oblíbeným Balt – Orient Expresem.
1. den – 10.7.1984 – úterý
1. den – 10.7.1984 – úterý
Ráno v 7:00 jsme se sešli na Hlavním nádraží v Praze. Po sečtení členů a hrubé kontrole potravin jsme nakoupili pivo a noviny a odebrali se na peron. Vagón jsme bez obtíží našli, dali jsme si ještě před odjezdem kávu a vyrazili Expresem Balt – Orient do Kluže. (Cluj-Napoca). Hned za Prahou chytil vlak zpoždění, neboť minulý den vykolejil rychlík Bečva jedoucí do Prahy, a tak první větší zastávka byla až v Budapešti, nepočítaje hranice ve Štůrově. Jóna se snažil v Budapešti zavolat známému, bohužel marně. Zbytek dokoupil pití a pokračovali jsme přes Maďarsko do Rumunska. Na hranicích jsme byli kupodivu včas. Kontrola proběhla v pohodě, pouze spolucestující, která jela s náma z Prahy měla trochu potíže. Další cestu jsme spali. Díky naší spolucestující, která smrděla a nechtěla větrat v kupé, aby jí nebyla zima, Jóna trochu nastydl ale nikdo mu to nevěřil.
2. den – 11.7.1984 – středa
Ve 4:00 jsme přijeli do Kluže. Věci jsme dali do úschovny, neboť Vráťa řekl, že jediný místo na výměnu šeků je Kluž. A tak jsme čekali než otevřou banku. Dobu jsme si krátili bloumáním po městě, chvíli jsme spali v parku před mohutnou sochou a pak zkoumali místní „supermarkety“. Nakonec jsme přitlačili Vráťu do banky, aby provedl obchodní transakci. Ta se hned napoprvé povedla. Pak jsme si čas krátili dalším pochodem po městě a návštěvou vyhlídkového místa poblíž „zápaďáckýho“ hotelu. Na nádraží jsme dorazili velmi brzo. Sedli jsme si do čekárny hned vedle dvou děvčat, asi šestnáctiletých, které byly spoutány prádelní šňůrou a doprovázeny místním police – constable. (Jeli s náma až do Borse.) Něco jsme pojedli, koupili místenky a potkali Bobeše. S ním jsme absolvovali zbytek cesty. Projeli jsme místním expresem až do stanice Beclean. Tam na nás kupodivu čekal místní vlak, který nás dovezl do Viseu de Jos. Tam jsme chvíli čekali a přijel vláček, jedoucí do Borse. Cesta byla nádherná, hlavně předposlední úsek přes nesčetné průsmyky. Poslední úsek nám průvodčí sice naznačoval že podle jízdenek jedeme jinam, ale nedbali jsme jeho, zajisté dobrých a užitečných, leč rumunských rad. Pavel I. už čile kšeftoval s cigaretama a s cikánama. V Borse nám Bobeš pověděl, abychom šli přes Toroiagu zpět do Viseu de Sus a tam neopomněli zhlédnout blízký malovaný klášter Bogdan Voda. Pak jsme se s ním rozloučili a vyšli přes Baia Borsa směrem na Toroiagu v pohoří Maramureš. V Borse jsem vlezl k švadlenkám v domnění že jdu do hospody. Chtěl jsem jen pitnou vodu. Když jsme vyšli za Borsu, tak u řeky jsme pojedli, umyli se a vyšli hledat místo na spaní. Šli jsme kus do stráně, kde jsme si ze zdola vyhlídli dalekohledy místo na spaní. Jenže všude byly jen pastviny a svah. Náhodou šel kolem domorodec, kterého jsme se zeptali na místo na spaní. Ten nám sice nerozuměl, ale kynul nám, abychom šli za ním. Zavedl nás do svého ranče, nabídl nám jednu chalupu a ještě ten večer nás zval na televizi, což jsme odmítli. Ten večer byli také rozebrány funkce: Vráťa bděl nad jídlem a Jóna nad kasou. Standa se staral o oheň, který jsme nedělali a ostatní všem do všeho kecali. Šli jsme poměrně brzo spát. Výškoměr ukazoval 950 m n/m.
3. den – 12.7.1984 – čtvrtek
Ráno jsme vstali pozdě, rozloučili se, podarovali děti čokoládou a bonbónama, neboť rančer nechtěl nic platit a vyrazili. Za chvíli u pramínku jsme zastavili a dali si gábl. Vráťa coby dohlížitel přes potraviny vydal takové množství, že by to sotva stačilo pro dva a nás bylo 7!! Pak jsme se vydali po cestě dál. Když se cesta přiblížila k něčemu, odbočili jsme do kopce. Dosti často jsme zastavovali. Při jedné zastávce, kdy Jóna zůstal při krosnách, vyndal a vztyčil čs. vlajku. Pak s ní otravoval celou cestu. Po chvíli jsme pochodovali vesele dál. Prošli jsme dalším, tentokrát zpustlejším rančem, málem zapadli do močůvky,
proplazili se drátěnými zátarasy proti dobytku, prošli kolem rodiny (?) rumunského sedláka (čítala asi 20 lidí), a vydali se dál vzhůru. V menším lesíku jsme udělali oběd. Za chvíli kolem nás přehnaly dvě sličné Rumunky stádo ovcí. Vizáží nijak nezapadaly mezi místní krasavice, a tak jsme se dohodli, že tady budou zřejmě na prázdninách. Po obědě jsme vyrazili. Jóna a Pavel I. zůstali poněkud pozadu. Najednou Pavel I. ztratil spacák. Naštěstí ho Jóna chytil a on nemusel hluboko do údolí (asi 1000 metrů níže). Po velkém úsilí jsme se vyšplhali na vrchol, abychom v dáli viděli ještě větší, na kterém Standa pozoroval okolí. V domnění, že je to už Toroiaga, jsme tam vyšli. Bohužel ani tento kopec nebyl ten pravý. Z vejšky jsme uviděli vedle na stráni tři turisty. Podle oblečení to Rumuni určitě nebyli. Nakonec jsme konečně dorazili na Toroiagu, když v okolí už nebyl vyšší vrchol. Mysleli jsme, že není na ní moc života (měří 1939 metrů). Proto jsme byli překvapeni, když nás hned pod vrcholem vítala kráva. Na vrcholu jsme vztyčili čs. vlajku, vypili chlazenou Becherovku a vyfotili se. Po chvíli jsme se přesunuli o kousek níž a tam jsme našli perfektní místo na spaní. Postavili příbytek a šli hledat dřevo. Nejprve nás z vrchu překvapilo stádo ovcí a potom jsme my pozorovali v údolí jiná stáda. Chvíli jsme se kochali pohledem na okolní krajinu, pak jsme se, maskující se, vrhli do kleče na dřevo. Večer jsme udělali oheň, navečeřeli se a šli za chvíli spát.
4. den – 13.7.1984 – pátek
Ráno jsme se probudili docela brzo. Slunce sice stálo už dost vysoko, ale zas ne tak moc. Kochali jsme se pohledem na všechny strany a snažili se dalekohledy proniknout za obzor, kde se rozkládal náš Velký přítel, the Soviet Union. Dle výškoměru byl náš bivak ve výšce 1900 m n/m, podle mě v 1865 m n/m. Takže byl někde mezi. Velký „zážitek“ byl ten že jsem si odskočil na WC a můj produkt se skutálel o dobrých 1000 metrů níž. Div jsem ho nenásledoval, jak jsem ho zuřivě pozoroval. Najednou nás vyrušil hluk elektrického motoru. Všichni jsme si barvitě představovali otáčející se rampy raket SS – 20.
Po chvíli jsme ale našli pravou příčinu rušivého zvuku. Za stanem se krčil Oťan a drze a bez našeho souhlasu se provokativně holil elektrickým strojkem na baterie. Chtěli jsme mu jej shodit ze svahu, ale Oťan jej bránil zuby nehty. Po chvíli jsme jej nechali a šli jíst. Potom jsme sbalili tábor a začali sestupovat z velmi příkrého srázu. Po sestupu do sedla jsme začali opět stoupat do svahu až na protější hřeben. Na hřebeni jsme se poradili a rozhodli, že budeme stoupat dál a výš a o vodu se zatím starat nebudeme. Pokračovali jsme proto dál až jsme došli na jakési návrší, kde se hřeben stále zmenšoval a dělil. V dáli jsme zahlédli kamennou farmu. Cestou jsme míjeli houfy zdánlivě divokých koní. Na konci planiny jsme se zastavili. Najednou k nám přijeli na koních dva místní „cowboyové“ chatrného vzhledu a somrovali cigarety. Nedostali nic. Bill je vyfotil a když viděli, že z nás nic nekápne, odtáhli. My se vydali dál směrem na Viseu, kam jsme chtěli dorazit. Šli jsme po odbočujícím hřebeni po vrcholu značně zarúbanou cestou. Až kam to šlo. Na konci, když jsme přišli k hustému neprostupnému lesu, jsme si dali pauzu a dál se pustili ze hřebenu dolů jak to šlo. Po delším sestupu se nám začala objevovat pod nohama voda, která nás dovedla k potůčku. Tam jsme dali time (čti tajm), doplnili vodu a pokračovali dál. Po několika nezdařených pádech většiny členů předvedl Oťan pád po hlavě, bohužel spadl na krosnu. Najednou jsme přišli na vyježděnou cestu a dali se po ní. Tekl po ní i potok, který se záhy ztratil, neboť zde byl navezený štěrk. Po chvíli jsme došli k prašné cestě a velkému potoku, kde jsme se upíchli na oběd. Kolem se potloukalo pár lesních dělníků, nějaké stroje a kus inženýrské sítě. Celé okolí bylo zaprášené, protože se zde těžil vápenec. Na šutrech u potoka jsme rozdělali oheň na ohřátí oběda. Rumuni nám naznačovali, že ohněm zapálíme les, ale nevšímali jsme si jich do té doby, než se jeden naštval, nastartoval buldozer a řečištěm se blížil k nám. Tak jsme oheň zrušili a jídlo dovařili na lihu. Pojedli jsme, přeprali nějaké věci a umyli se. Dělníci měli rozdělanej oheň přímo pod stromy a to nevadilo! Vedle nich vyvěrala ze země „apa minerala“ a tu jsme si nabrali do flašek. Byla skvělá. Pak jsme se vydali dál po silnici, která vedla podél potoka. Minuli jsme rozcestí a stále šli po proudu potoka. Sem tam jsme potkávali lidi, kteří se ráchali v bažině poblíž cesty. K večeru jsme došli ke stanovišti zdejších lesních a důlních dělníků. Vydali jsme se opět směrem na Viseu, tentokrát po kolejích úzkokolejné dráhy. Říčka byla špinavá a nevábná, ale po jisté délce bylo vidět, že se kaly usazují. Na mýtince jsme si udělali jídlo a rozhodli se jít dál. Za chvíli jsme prošli kolem jakéhosi nádraží, kde si kluci hráli s drezínou. Najednou jsme zpozorovali, že chybí Pavel I. Čekali jsme tedy na něj, obskakovány zdejšími batolaty. Najednou se Pavel I. v dáli objevil, měl nějaké potíže s nohama a bagáží. Po úpravě řekl že je OK a my vyrazili dál. Místní výrostci nám nabídli, že nás svezou na drezíně. Vyšplhali jsme se na ni. 
Zážitek to byl velkolepý, chvílemi jsem nevěděl, jestli mám hlídat svou krosnu aby neslítla nebo sebe. Občas někdo zaprosil, aby se jelo pomaleji, ale Rumuni nerozuměli. Když už se každý viděl rozmlácený a pod drezínou, jízda skončila. Kluci si řekli o cigarety a odtáhli s drezínou zpět. My pokračovali v cestě až do tmy. Minuli jsme nějakou haciendu a na blízké křižovatce odbočili a pod stromy se uložili pod širák. Náhle začal Standa povykovat, že ztratil bundu. Prohledal okolí, vrátil se i kus zpět, ale marně. Ulehl s tím, že ji už neuvidí. Učinili jsme ještě opatření proti dešti a návštěvě kohokoli a usnuli.
Ráno jsme se probudili docela brzo. Slunce sice stálo už dost vysoko, ale zas ne tak moc. Kochali jsme se pohledem na všechny strany a snažili se dalekohledy proniknout za obzor, kde se rozkládal náš Velký přítel, the Soviet Union. Dle výškoměru byl náš bivak ve výšce 1900 m n/m, podle mě v 1865 m n/m. Takže byl někde mezi. Velký „zážitek“ byl ten že jsem si odskočil na WC a můj produkt se skutálel o dobrých 1000 metrů níž. Div jsem ho nenásledoval, jak jsem ho zuřivě pozoroval. Najednou nás vyrušil hluk elektrického motoru. Všichni jsme si barvitě představovali otáčející se rampy raket SS – 20.
Po chvíli jsme ale našli pravou příčinu rušivého zvuku. Za stanem se krčil Oťan a drze a bez našeho souhlasu se provokativně holil elektrickým strojkem na baterie. Chtěli jsme mu jej shodit ze svahu, ale Oťan jej bránil zuby nehty. Po chvíli jsme jej nechali a šli jíst. Potom jsme sbalili tábor a začali sestupovat z velmi příkrého srázu. Po sestupu do sedla jsme začali opět stoupat do svahu až na protější hřeben. Na hřebeni jsme se poradili a rozhodli, že budeme stoupat dál a výš a o vodu se zatím starat nebudeme. Pokračovali jsme proto dál až jsme došli na jakési návrší, kde se hřeben stále zmenšoval a dělil. V dáli jsme zahlédli kamennou farmu. Cestou jsme míjeli houfy zdánlivě divokých koní. Na konci planiny jsme se zastavili. Najednou k nám přijeli na koních dva místní „cowboyové“ chatrného vzhledu a somrovali cigarety. Nedostali nic. Bill je vyfotil a když viděli, že z nás nic nekápne, odtáhli. My se vydali dál směrem na Viseu, kam jsme chtěli dorazit. Šli jsme po odbočujícím hřebeni po vrcholu značně zarúbanou cestou. Až kam to šlo. Na konci, když jsme přišli k hustému neprostupnému lesu, jsme si dali pauzu a dál se pustili ze hřebenu dolů jak to šlo. Po delším sestupu se nám začala objevovat pod nohama voda, která nás dovedla k potůčku. Tam jsme dali time (čti tajm), doplnili vodu a pokračovali dál. Po několika nezdařených pádech většiny členů předvedl Oťan pád po hlavě, bohužel spadl na krosnu. Najednou jsme přišli na vyježděnou cestu a dali se po ní. Tekl po ní i potok, který se záhy ztratil, neboť zde byl navezený štěrk. Po chvíli jsme došli k prašné cestě a velkému potoku, kde jsme se upíchli na oběd. Kolem se potloukalo pár lesních dělníků, nějaké stroje a kus inženýrské sítě. Celé okolí bylo zaprášené, protože se zde těžil vápenec. Na šutrech u potoka jsme rozdělali oheň na ohřátí oběda. Rumuni nám naznačovali, že ohněm zapálíme les, ale nevšímali jsme si jich do té doby, než se jeden naštval, nastartoval buldozer a řečištěm se blížil k nám. Tak jsme oheň zrušili a jídlo dovařili na lihu. Pojedli jsme, přeprali nějaké věci a umyli se. Dělníci měli rozdělanej oheň přímo pod stromy a to nevadilo! Vedle nich vyvěrala ze země „apa minerala“ a tu jsme si nabrali do flašek. Byla skvělá. Pak jsme se vydali dál po silnici, která vedla podél potoka. Minuli jsme rozcestí a stále šli po proudu potoka. Sem tam jsme potkávali lidi, kteří se ráchali v bažině poblíž cesty. K večeru jsme došli ke stanovišti zdejších lesních a důlních dělníků. Vydali jsme se opět směrem na Viseu, tentokrát po kolejích úzkokolejné dráhy. Říčka byla špinavá a nevábná, ale po jisté délce bylo vidět, že se kaly usazují. Na mýtince jsme si udělali jídlo a rozhodli se jít dál. Za chvíli jsme prošli kolem jakéhosi nádraží, kde si kluci hráli s drezínou. Najednou jsme zpozorovali, že chybí Pavel I. Čekali jsme tedy na něj, obskakovány zdejšími batolaty. Najednou se Pavel I. v dáli objevil, měl nějaké potíže s nohama a bagáží. Po úpravě řekl že je OK a my vyrazili dál. Místní výrostci nám nabídli, že nás svezou na drezíně. Vyšplhali jsme se na ni. 
Zážitek to byl velkolepý, chvílemi jsem nevěděl, jestli mám hlídat svou krosnu aby neslítla nebo sebe. Občas někdo zaprosil, aby se jelo pomaleji, ale Rumuni nerozuměli. Když už se každý viděl rozmlácený a pod drezínou, jízda skončila. Kluci si řekli o cigarety a odtáhli s drezínou zpět. My pokračovali v cestě až do tmy. Minuli jsme nějakou haciendu a na blízké křižovatce odbočili a pod stromy se uložili pod širák. Náhle začal Standa povykovat, že ztratil bundu. Prohledal okolí, vrátil se i kus zpět, ale marně. Ulehl s tím, že ji už neuvidí. Učinili jsme ještě opatření proti dešti a návštěvě kohokoli a usnuli.
5. den – 14.7.1984 – sobota
Ráno jsme vstali na nás poměrně brzo. Standa byl šťastnej jak budulínek, protože našel svou bundu zavěšenou na větvi nad místem, kde jsme spali. Od té chvíle jsme ho uznávali jako oblíbence místních medvědů, kteří mu bundu vrátili až nad nos. Něco málo (doslova) jsme pojedli a vyrazili po kolejích dál. Doufali jsme, že nás kus sveze náhodně projíždějící vláček, ale marně. Po nějakém čase jsme došli k soutoku naší říčky s druhou, čímž vznikla řeka. Taky trať se tam dělila. My šli stále po proudu. Cestou jsme začali potkávat taky lidi. Minuli jsme dva vláčky, ze kterých na nás mávalo mnoho lidí, bohužel jeli opačným směrem. Konečně jsme před sebou na druhé straně břehu uviděli vesnici. Trochu jsme se omyli, aby se nás děti nebáli. Přešli jsme řeku a usadili se na kamenech u vody a pojedli. Po krátkém odpočinku si Pavel I. převázal nohu (asi výron), my nabrali v jednom stavení vodu a vyšli dál po kolejích. Přišli jsme k něčemu, co vypadalo jako nádraží, kde jsme se zaposlouchali do zpěvu místní halekačky. Pak jsme sešli z trati a dál šli po silnici. Překvapilo nás trochu, že nás pár lidí pozdravilo „Dobrej den“. Kolem poledne jsme dorazili do Viseu de Sus, za sebou kolem 40 km po pražcích. Ve Viseu jsem si dal pivo i přes varování ostatních, kteří o něm už věděli z minula, že je to patok. 
Nelhali. Div že jsem nezvracel. Dohodli jsme se, že dáme krosny do úschovy, Pavel I. počká na nás ve Viseu a my ostatní se vypravíme do Bogdan Voda, vzdálené domnělých 8 km. Když jsme ušli 10 km a náhodný pocestný nám řekl, že nám zbývá snad jen 15 km, prokleli jsme všechny rádce včetně Bobeše a vraceli se zpět. Nabyl jsem pocitu, že místní znají akorát svoji vesnici a oblast 2 km za ní. Dál je to pro ně už neznámo. Jednomu jsme ukázali automapu Rumunska a v něm to probudilo záchvat smíchu a stejně nám nic neřekl. Přecházevši nám už známou řeku jsme se v ní na chvíli zastavili. Nějaká žena tam tloukla prádlo palicí na kameni. Vráťa podotkl, že sice neví účel této činnosti, ale moc účinná asi nebude. Zpáteční cestou jsme se zastavili v hospodě na minerálce. Byla hnusná, ale lepšího k pití jsme těžko mohli dostat. Ke všemu ta hospoda byla tak čistá, že se nám chtělo zvracet a skleněné poháry byly neprůhledný. Do Viseu jsme dorazili před příjezdem vlaku a šli hledat Pavla I. Vlak nám samozřejmě ujel. U místního vlakového náčelníka jsme nabrali z jeho pumpy vodu. K překvapení to byla opět apa minerala. Ujistil nás, že další vlak do Borse jede až druhý den. Poradil nám autobus. Po mnoha ptaních, kdy nás každý posílal jinam a už jsme se stávali chodící atrakcí městečka, jsme se konečně dostali k zastávce autobusu. Autobus měl jet v 19:30 a ve 20:00 se nic nedělo. Lidé zachovávali klid, tak jsme se snažili být také klidní. Ve 20:15 autobus přijel, ale nám zmrzl úsměv na rtech. Autobus byl plný lidí a venku jich asi dvacet čekalo. Nechali jsme nastoupit místní a autobus praskal ve švech. Řidič viděl, jak postáváme s krosnami venku, neodvažujíc se cpát do narvaného busu. Řidič něco začal křičet na lidi v uličce a zatlačoval je do zadní části vozu. Nikdy bychom neřekli, co je v narvaném busu ještě místa! Všichni jsme se tam narvali. Poprvé nám byla řečena cena dělitelná sedmi. Busem jsme dojeli na turistickou základnu, která ležela na hřebeni nad Borsou. Cesta busem nám zvedla náladu. Řidič byl machr. Když se přetížený bus začal přehřívat, zastavil, vzal dva kýble a poslal kolemjdoucího kluka pro vodu do potoka. Jeden kýbl vychrstl na motor a druhý nalil do chladiče. Pak se jelo dál. Za jízdy kouřil, klepal popel vedle sebe, vyprávěl vtipy, kterým jsme nerozuměli ale Rumuni se dobře bavili. V každé vesnici byl vždycky před krámem s vínem dav vesničanů rozlezlý po celé silnici bujaře se bavící. Řidič je rozháněl klaksonem, ale většinou přední maskou busu a vesničani mu cpali láhve vína oknem ať se taky napije. Pro náš klid se ani jednou nenapil a nikoho nepřejel. Když docházelo palivo, zajel s náma do nějakých garáží k pumpě a v pohodě si u toho zapálil. Sám autobus už vzbuzoval údiv, že ještě držel pohromadě. Na místo jsme dojeli ve zdraví. Za obrovskou budovou s nápisem „Complexul Turistic“ byl plac pro stany a karavany. Na Jónův dotaz mu jedna Maďarka odpověděla:“Yes, it is free camp.“ Tak jsme si začali vybírat místo na spaní. Neshodli jsme se na tvaru tábořiště a tak Bill, Oťan a Standa spali pod hvězdami. Večer jsme k našemu údivu potkali Bobeše, kterej měl svůj zelený jehlan s černým igelitem zapíchlý o kus vedle. Tentokrát jsme poměrně rychle usnuli.
Nelhali. Div že jsem nezvracel. Dohodli jsme se, že dáme krosny do úschovy, Pavel I. počká na nás ve Viseu a my ostatní se vypravíme do Bogdan Voda, vzdálené domnělých 8 km. Když jsme ušli 10 km a náhodný pocestný nám řekl, že nám zbývá snad jen 15 km, prokleli jsme všechny rádce včetně Bobeše a vraceli se zpět. Nabyl jsem pocitu, že místní znají akorát svoji vesnici a oblast 2 km za ní. Dál je to pro ně už neznámo. Jednomu jsme ukázali automapu Rumunska a v něm to probudilo záchvat smíchu a stejně nám nic neřekl. Přecházevši nám už známou řeku jsme se v ní na chvíli zastavili. Nějaká žena tam tloukla prádlo palicí na kameni. Vráťa podotkl, že sice neví účel této činnosti, ale moc účinná asi nebude. Zpáteční cestou jsme se zastavili v hospodě na minerálce. Byla hnusná, ale lepšího k pití jsme těžko mohli dostat. Ke všemu ta hospoda byla tak čistá, že se nám chtělo zvracet a skleněné poháry byly neprůhledný. Do Viseu jsme dorazili před příjezdem vlaku a šli hledat Pavla I. Vlak nám samozřejmě ujel. U místního vlakového náčelníka jsme nabrali z jeho pumpy vodu. K překvapení to byla opět apa minerala. Ujistil nás, že další vlak do Borse jede až druhý den. Poradil nám autobus. Po mnoha ptaních, kdy nás každý posílal jinam a už jsme se stávali chodící atrakcí městečka, jsme se konečně dostali k zastávce autobusu. Autobus měl jet v 19:30 a ve 20:00 se nic nedělo. Lidé zachovávali klid, tak jsme se snažili být také klidní. Ve 20:15 autobus přijel, ale nám zmrzl úsměv na rtech. Autobus byl plný lidí a venku jich asi dvacet čekalo. Nechali jsme nastoupit místní a autobus praskal ve švech. Řidič viděl, jak postáváme s krosnami venku, neodvažujíc se cpát do narvaného busu. Řidič něco začal křičet na lidi v uličce a zatlačoval je do zadní části vozu. Nikdy bychom neřekli, co je v narvaném busu ještě místa! Všichni jsme se tam narvali. Poprvé nám byla řečena cena dělitelná sedmi. Busem jsme dojeli na turistickou základnu, která ležela na hřebeni nad Borsou. Cesta busem nám zvedla náladu. Řidič byl machr. Když se přetížený bus začal přehřívat, zastavil, vzal dva kýble a poslal kolemjdoucího kluka pro vodu do potoka. Jeden kýbl vychrstl na motor a druhý nalil do chladiče. Pak se jelo dál. Za jízdy kouřil, klepal popel vedle sebe, vyprávěl vtipy, kterým jsme nerozuměli ale Rumuni se dobře bavili. V každé vesnici byl vždycky před krámem s vínem dav vesničanů rozlezlý po celé silnici bujaře se bavící. Řidič je rozháněl klaksonem, ale většinou přední maskou busu a vesničani mu cpali láhve vína oknem ať se taky napije. Pro náš klid se ani jednou nenapil a nikoho nepřejel. Když docházelo palivo, zajel s náma do nějakých garáží k pumpě a v pohodě si u toho zapálil. Sám autobus už vzbuzoval údiv, že ještě držel pohromadě. Na místo jsme dojeli ve zdraví. Za obrovskou budovou s nápisem „Complexul Turistic“ byl plac pro stany a karavany. Na Jónův dotaz mu jedna Maďarka odpověděla:“Yes, it is free camp.“ Tak jsme si začali vybírat místo na spaní. Neshodli jsme se na tvaru tábořiště a tak Bill, Oťan a Standa spali pod hvězdami. Večer jsme k našemu údivu potkali Bobeše, kterej měl svůj zelený jehlan s černým igelitem zapíchlý o kus vedle. Tentokrát jsme poměrně rychle usnuli.
6. den – 15.7.1984 – neděle
Ráno jsme vstali pozdě, pojedli jsme a dohodli, že dáme oddychový den. Pavel I. zůstal v táboře a my se vydali k nedalekému vodo- pádu. V překrásném údolí se do přírody podepsala těžba nerostů, naštěstí to bylo dost daleko od našeho cíle. Asi po tři čtvrtě hodině jsme k vodopádu dorazili. Vlezli jsme si pod něj a smyli ze sebe množství potu. Chvíli jsme pozorovali krajinu a pak se vrátili do tábora. Váleli jsme se a spřádali další plány. Kolem třetí hodiny kluci seběhli k potůčku a blbli co to šlo. K večeru jsme pojedli skromnou večeři a chtěli koupit zdejší víno. Já s Jónou jsme vyšli do místní hotelové restaurace ale vrátili jsme se s nepořízenou. Najednou zmizel Standa a přiběhl se třemi flaškami rumunského vína. Jak to provedl nikdo dodnes neví. Dali jsme se do ochutnávky a hráli i karty. Večer jsme museli akorát zamezit maďarské rozpínavosti, jelikož jsme byli ohrožovány auty. Sotva jsme ulehli, nastala z ničeho nic prudká bouřka. Až doposud bylo velmi slunečné počasí, avšak tuto noc nastal zlom. Po dlouhé době jsem viděl nefalšovanou bouřku v horách. V noci mě probudila obrovská rána, muselo uhodit blízko nás, protože i zem se otřásla.
7. den – 16.7.1984 – pondělí
Ráno jsme vstali poněkud později, šli se umýt do zdejšího interhotelu. Na snídani jsme se vydali kromě Vráti tamtéž. Protože v noci udeřil blesk do trafostanice, neměli nic teplého, kromě piva. Pojedli jsme studenou snídani, sbalili věci a šli se podívat k lanovce kdy pojede. Asi po čtvrt hodině si někdo z nás přeložil, že linu je pondělí a tudíž že lanovka dnes nepremává, neboť má technický den. Šli jsme tedy pěšky okolo nám už známého vodopádu. Zde jsem ztratil svoji „klokanskou“ čepičku. Vedle vodopádu nás čekal nejmohutnější vejšlap tohoto dne. Strmý kopec, kde se uplatnili i ruce při lezení po čtyřech. Když jsme vylezli nahoru, uviděli jsme, že se nacházíme na náhorní planině, ze které vystupují hřebeny pohoří Rodna. Šli jsme dál až e planina začala poněkud zvedat. Níže bylo několik salaší s ovcemi, kravami a jinou havětí včetně Rumunů. Na začátku zvlněného terénu jsme vybírali z mnoha pramenů ten nejlepší, ale všechny byly stejné. Při dalším výstupu jsme přicházeli do stále pěknější krajiny. Nad námi byly štíty hor, kolem nás vysoká tráva, sem tam skála, plno hořců, kleč, potůčky vytvářely malá jezírka – oka a nad vším se pohybovaly bílé mráčky. Došli jsme skoro až pod hřeben a protože se začalo zhoršovat počasí, postavili jsme tábor. Chvíli jsme pozorovali nějakého člověka, který sbíral lišejník do igelitového pytle. Někteří jedinci vyběhli na kopec na průzkum, aby zjistili, že jsme nahoře. Večer ještě Jóna došel k rozcestí, prý za účelem studijním, ale nám bylo jasné, že se nechce zúčastnit přípravy ohně a večeře. Pak jsme chvíli kecali a šli spát. Tento den byl poslední, kdy bylo celkem slušné počasí. Překonali jsme skoro kilometrový rozdíl a spali ve výšce asi 1875 m n/m.
8. den – 17.7.1984 – úterý
Ráno jsme vstali tak akorát a vyšli na hřeben, neboť se po něm přibližovala skupina čtyř turistů a my chtěli být na hřebeni jako první skupinka. Skoro se nám to povedlo. K našemu údivu mluvili česky. Nabrali jsme směr přímo po hřebeni a šli západním směrem. Vrcholy jsme buď přecházeli nebo obcházeli po úbočí, podle momentálního naladění. Z jednoho kopce jsme se podívali naposledy na „Complexul Turistic“ a zahlédli Bobšův jehlan s černým igelitem. Něco málo jsme pojedli a vydali se dál směrem k Vf. Pietrosu, což je nejvyšší vrchol pohoří Rodna. Cestou jsme minuli několik překrásných jezírek. Krajina kolem byla pěkná. Bohužel, obloha, už tak zatažená, se začala pokrývat nízkoletícími mraky, které mnohdy bránily výhledu do údolí. Přišlo také několik menších přeháněk. Cestou jsme potkali několik skupinek – Čechoslováky, Maďary, Poláky, Němce, ale žádné Rumuny. Ti byli zastoupeny několika bači v údolí. V jednom sedle jsme dokonce potkali stádo krav a koní, protože hřeben byl porostlý vysokohorskou trávou a květenou. Velice jsme se divili, že na hřebeni byla „značená turistická cesta“. Značení bylo na kamenech, které člověk viděl až když stál nad šutrem. A stejně to byla jen barevná šmouha. Naše cesta trochu klesala, ale stále jsme byli ve výšce kolem 2000 metrů. Před náma se tyčil poslední masiv před cestou, která odbočovala na Pietrosu. Najednou jsme se rozdělili na několik skupin (počtem sedm) a každá chtěla něco jiného, neboť nastal problém: jít dál či nejít. Nakonec jsme šli dál, ale začalo pršet. Situace se změnila. Ti, co chtěli jít dál chtěli přestat, a ti co chtěli tábořit tvrdili, že dnes dojdou klidně na Pietrosu. Nakonec Standa zvolil chytré místo, postavili jsme rychle obydlí a zalezli. Bylo to trochu z kopce, ale lepší by jsme už asi za světla nenašli. Vráťa začal připravovat šlichtu, kterou jsme s chutí snědli. Kdyby člověk neměl hlad, tak jsme Vráťu ubili za to, co nám připravil k jídlu. Chvíli jsme ještě kecali a pak šli spát. Při bubnování deště do celty se moc dobře neusínalo. Jóna prý v křeči čekal, až přestane pršet, aby šlichtu vrátil matce přírodě všemi směry. Ještě někdo taky vylezl ven, ale k Jónově produkci se nepřidal. Pak snad usnuli klidně i oni.
9. den – 18.7.1984 – středa
Probudili jsme se ve výšce 2003 m n/m v „mokrém“ táboře. Všude byly mraky, chvílemi se roztrhly a bylo vidět i okolí. Náš tábor se nacházel pod vrcholem hřebene v malém údolíčku, ve kterém mezi kameny protékala voda a náhodou se vyhnula našemu ležení. Najednou se z mraku vynořil bača s ovcemi a dvěma psy. Bača a ovce šli dál po svých, zato psi hbitě sežrali produkty Jónova nočního výletu. Jóna pak dokazoval Oťanovi, že jídlo nepřišlo nazmar a ani nezaneřádil okolí. Po sbalení jsme bez jídla vyrazili na Pietrosu, což někomu vyhovovalo. Asi za půlhodinu jsme došli do sedla, kde byl ukazatel na Vf. Pietrosu. Začali jsme stoupat do kopce. Cesta byla veselá, neboť jsme neviděli, kam jdeme. Mlha dovolovala dohlednost tak na 5 metrů a tak se postup zpomaloval, protože jsme šli tak, aby každý viděl toho před sebou i za sebou. Konečně jsme se dostali na vrcholek, kde byl mezi kameny vzpříčen kůl.
Všichni usoudili, že jsme na Vf. Pietrosu. Mě se to nezdálo a tak jsem si vzal výškoměr a vyrazil dál, abych se přesvědčil, že hřeben už výš nepokračuje. Samozřejmě že pokračoval. Znechuceně se ostatní zvedli a následovali mě dál. Za chvíli jsme dorazili na další vrchol. Po minulé zkušenosti jsem se vydal na obhlídku vrcholu, ale ke všeobecné radosti jsem zjistil, že z vrcholu vše vede už jen dolů. Byli jsme na Vf. Pietrosu, kótě 2303 m n/m. Otevřeli jsme čokolády a dali vychladit Bechera. Připili si na zdolání pohoří Rodna a na chvíli si odpočinuli. Pak jsme začali sestupovat. Mlha se nechtěla vůbec roztrhat. Bill s Oťanem chtěli jít rychleji a proto šli napřed s tím, že počkají na nás v sedle. Ostatní jsme šli v pohodě za nima. Když už jsme šli tak dlouho, že jsme museli být v sedle, začala se nám cesta zdát poněkud jiná, než po které jsme šli vzhůru. Byli jsme na hřebeni, místo toho abychom už byli dávno v sedle. Měli jsme jít stále na jih. Bylo nám jasný, že jsme se ztratili. Vytáhl jsem buzolu s tím, že sever bude za náma. K mému velkému překvapení sever byl přímo před náma! Zatřásl jsem buzolou. To přece není možný, abychom měli odchylku 180°! Ale byla to pravda. Co teď? Teď se hodili moje zkušenosti z orienťáku když se zakufruje. Rázně jsem zamítl návrh sestoupit do údolí a všechny jsem donutil, aby se vrátili cestou, kterou jsme přišli. Klika byla v tom, že jsme šli neustále po hřebeni, takže jsme se nemohli vrátit jinudy než jsme šli. Po půl hodině jsme došli na rozbočku, po které jsme na Pietrosu vylezli ze sedla. Teď už jsme šli správně. Dokonce jsme přišli i na to, proč jsme zabloudili. Odbočující svah byl na východní straně hřebenu a my šli vtom místě akorát na potvoru po západním úbočí, protože se nám nechtělo přecházet vrcholky. Díky mlze jsme se nemohli orientovat a tak jsme udělali půlkruh a nikdo si toho nevšiml. Zkoušeli jsme najít kluky hvízdáním, ale neviděli jsme, kdo nám odpovídá. Minuli jsme skupinu čtyř Čechů, kteří nám řekli, že nikoho nepotkali. Když jsme dorazili do sedla, oba už tam byli. Mysleli jsme si, že nás proklejou za víc než hodinové zdržení, ale oni nic. Nakonec z nich vylezlo, že taky zabloudili a přišli chvilku před náma a lekli se, když v sedle nikoho nenašli, protože počítali s tím, že my už tam dávno budem. Dohodli jsme se, že se už nebudeme rozdělovat, když se ztratíme, tak všichni pohromadě. V sedle jsme měli poradu, jak a kam dál. Potřebovali jsme sejít do údolí a dostat se k vlaku. Hledat „značenou“ cestu v mlze jsme zamítli, neboť v údolí se slévaly dva potoky, jeden bylod nás zprava a druhý zleva. Teoreticky jsme tedy nemohli zabloudit. Pustili jsme se tedy dolů svahem. Museli jsme svah křižovat, neboť byl velmi strmý. Spíš jsme sebíhali než scházeli. K soutoku potoků jsme dorazili v pořádku. Akorát značená cesta přišla místo zprava zleva. To nám ale nevadilo a pustili jsme se po ní. Křižovala neustále potok, jednou prošla skrz salaš, kde Pavel I. vyměnil brynzu za cigarety. Šli jsme dál podél potoka, nabývající na prudkosti a velikosti. Mlhu a mraky jsme nechali za sebou na hřebeni. Pohory máme úplně durch z travnatého svahu a přeskoky přes potok s krosnou většinou končí v potoku. Ze sedla do údolí jsme sestoupili asi o 800 metrů. Sem tam už vykukovalo slunce. Neustálým křižováním divé vody, kam pár jedinců včetně mě spadlo, jsme se dostali až k místu, kde potok tvořil malou kaskádu ve skále. Tam jsme se utábořili, udělali veliký oheň, najedli se červených kolínek a kolem ohně každej rozmístil svoji mokrou výstroj. Upozorňoval jsem, že se někomu něco pálí, a pak ke svému zděšení jsem zjistil, že to jsou moje ponožky, co tak smrděj! Uvařili jsme kotel čaje a vyžahli zbytek alkoholových zásob. U ohně jsme pak kecali dlouho do noci. Každej si přitom hlídal sušící věci, aby je nepřesušil do ztracena. Okolo půlnoci jsme to zapíchli a šli spát.
Probudili jsme se ve výšce 2003 m n/m v „mokrém“ táboře. Všude byly mraky, chvílemi se roztrhly a bylo vidět i okolí. Náš tábor se nacházel pod vrcholem hřebene v malém údolíčku, ve kterém mezi kameny protékala voda a náhodou se vyhnula našemu ležení. Najednou se z mraku vynořil bača s ovcemi a dvěma psy. Bača a ovce šli dál po svých, zato psi hbitě sežrali produkty Jónova nočního výletu. Jóna pak dokazoval Oťanovi, že jídlo nepřišlo nazmar a ani nezaneřádil okolí. Po sbalení jsme bez jídla vyrazili na Pietrosu, což někomu vyhovovalo. Asi za půlhodinu jsme došli do sedla, kde byl ukazatel na Vf. Pietrosu. Začali jsme stoupat do kopce. Cesta byla veselá, neboť jsme neviděli, kam jdeme. Mlha dovolovala dohlednost tak na 5 metrů a tak se postup zpomaloval, protože jsme šli tak, aby každý viděl toho před sebou i za sebou. Konečně jsme se dostali na vrcholek, kde byl mezi kameny vzpříčen kůl.
Všichni usoudili, že jsme na Vf. Pietrosu. Mě se to nezdálo a tak jsem si vzal výškoměr a vyrazil dál, abych se přesvědčil, že hřeben už výš nepokračuje. Samozřejmě že pokračoval. Znechuceně se ostatní zvedli a následovali mě dál. Za chvíli jsme dorazili na další vrchol. Po minulé zkušenosti jsem se vydal na obhlídku vrcholu, ale ke všeobecné radosti jsem zjistil, že z vrcholu vše vede už jen dolů. Byli jsme na Vf. Pietrosu, kótě 2303 m n/m. Otevřeli jsme čokolády a dali vychladit Bechera. Připili si na zdolání pohoří Rodna a na chvíli si odpočinuli. Pak jsme začali sestupovat. Mlha se nechtěla vůbec roztrhat. Bill s Oťanem chtěli jít rychleji a proto šli napřed s tím, že počkají na nás v sedle. Ostatní jsme šli v pohodě za nima. Když už jsme šli tak dlouho, že jsme museli být v sedle, začala se nám cesta zdát poněkud jiná, než po které jsme šli vzhůru. Byli jsme na hřebeni, místo toho abychom už byli dávno v sedle. Měli jsme jít stále na jih. Bylo nám jasný, že jsme se ztratili. Vytáhl jsem buzolu s tím, že sever bude za náma. K mému velkému překvapení sever byl přímo před náma! Zatřásl jsem buzolou. To přece není možný, abychom měli odchylku 180°! Ale byla to pravda. Co teď? Teď se hodili moje zkušenosti z orienťáku když se zakufruje. Rázně jsem zamítl návrh sestoupit do údolí a všechny jsem donutil, aby se vrátili cestou, kterou jsme přišli. Klika byla v tom, že jsme šli neustále po hřebeni, takže jsme se nemohli vrátit jinudy než jsme šli. Po půl hodině jsme došli na rozbočku, po které jsme na Pietrosu vylezli ze sedla. Teď už jsme šli správně. Dokonce jsme přišli i na to, proč jsme zabloudili. Odbočující svah byl na východní straně hřebenu a my šli vtom místě akorát na potvoru po západním úbočí, protože se nám nechtělo přecházet vrcholky. Díky mlze jsme se nemohli orientovat a tak jsme udělali půlkruh a nikdo si toho nevšiml. Zkoušeli jsme najít kluky hvízdáním, ale neviděli jsme, kdo nám odpovídá. Minuli jsme skupinu čtyř Čechů, kteří nám řekli, že nikoho nepotkali. Když jsme dorazili do sedla, oba už tam byli. Mysleli jsme si, že nás proklejou za víc než hodinové zdržení, ale oni nic. Nakonec z nich vylezlo, že taky zabloudili a přišli chvilku před náma a lekli se, když v sedle nikoho nenašli, protože počítali s tím, že my už tam dávno budem. Dohodli jsme se, že se už nebudeme rozdělovat, když se ztratíme, tak všichni pohromadě. V sedle jsme měli poradu, jak a kam dál. Potřebovali jsme sejít do údolí a dostat se k vlaku. Hledat „značenou“ cestu v mlze jsme zamítli, neboť v údolí se slévaly dva potoky, jeden bylod nás zprava a druhý zleva. Teoreticky jsme tedy nemohli zabloudit. Pustili jsme se tedy dolů svahem. Museli jsme svah křižovat, neboť byl velmi strmý. Spíš jsme sebíhali než scházeli. K soutoku potoků jsme dorazili v pořádku. Akorát značená cesta přišla místo zprava zleva. To nám ale nevadilo a pustili jsme se po ní. Křižovala neustále potok, jednou prošla skrz salaš, kde Pavel I. vyměnil brynzu za cigarety. Šli jsme dál podél potoka, nabývající na prudkosti a velikosti. Mlhu a mraky jsme nechali za sebou na hřebeni. Pohory máme úplně durch z travnatého svahu a přeskoky přes potok s krosnou většinou končí v potoku. Ze sedla do údolí jsme sestoupili asi o 800 metrů. Sem tam už vykukovalo slunce. Neustálým křižováním divé vody, kam pár jedinců včetně mě spadlo, jsme se dostali až k místu, kde potok tvořil malou kaskádu ve skále. Tam jsme se utábořili, udělali veliký oheň, najedli se červených kolínek a kolem ohně každej rozmístil svoji mokrou výstroj. Upozorňoval jsem, že se někomu něco pálí, a pak ke svému zděšení jsem zjistil, že to jsou moje ponožky, co tak smrděj! Uvařili jsme kotel čaje a vyžahli zbytek alkoholových zásob. U ohně jsme pak kecali dlouho do noci. Každej si přitom hlídal sušící věci, aby je nepřesušil do ztracena. Okolo půlnoci jsme to zapíchli a šli spát.
10. den – 19.7.1984 – čtvrtek
Ráno Jóna svým výškoměrem odhadl výšku tábora na 1297 m n/m. Chtěli jsme se vykoupat v potoce, ale počasí nám to znemožnilo. Vypadalo to na déšť, tak jsme rychle sbalili věci a vyrazili po cestě, která neustále křižovala potok. Místy se začali objevovat i mostíky, ale vypadalo to jako památka na Němce než na rumunskou výrobu. Šli jsme stále po proudu. Neustále jsme se přeli, jak daleko je to k první vesnici a kolik k železnici, kam jsme se potřebovali dostat. Dle nedokonalé mapy jsme měli do nejbližší vesnice dojít za hodinu. Za těchto úvah jsme přišli k jakési ubytovně, kde jsme se informovali na další cestu. Dozvěděli jsme se, že nejbližší vesnice je asi 24 km daleko a železnice dvakrát tolik. Ale také nám prozradili, že tam jede „autobus“. Šli jsme tedy tam, kam nám ukazovali. Stál tam osvědčený vůz ROMAN+diesel se skříňovou karosérií, která byla podle nás přeplněná Rumuny. Nechtěli jsme se tam kvůli už sedícím pasažérům mačkat, ale pobídka velitele vozu, který uměl trochu anglicky „please“ se nedala ignorovat. Nastoupili jsme tedy. K našemu údivu se tam opět vešlo po nás ještě velké množství lidí. Někteří vystupovali nebo nastupovali i za jízdy a ostatní z toho měli srandu, když někomu „bus“ ujížděl. V poslední chvíli vždy bouchli na řidiče a ten přibrzdil. Díky této cestě jsme si opět rozšířili znalosti o Rumunsku. Další cesta pěšky už by byla jednotvárná a proto jsme byli rádi že jedeme. „Bus“ nám zkrátil cestování o dobrých 50 km. Další překvapení bylo na konci cesty, kdy šel Jóna s Vráťou se zeptat, co budeme platit, neboť ostatní lidé platili. Řidič nám k našemu údivu odpověděl že nic a „..it is present for Czechoslovak turist...“ Co nejsrdečněji jsme mu poděkovali, rozloučili se a šli hledat nádraží, neboť jsme byli v městečku Nasaud. Po cestě jsme se ptali po chlebu, ale bezvýsledně. Bylo kolem třetí a to už bylo pozdě. Došli jsme na nádraží, kde se Vráťa s Pavlem I. rozhodli, že pojedou vlakem jedoucím asi za tři hodiny. Vraceli se přes Maďarsko domů. Zbytek – Jóna, Bill, Oťan, Standa a já – jsme jeli ještě k moři. Vydali jsme se do města, koupili pár pohledů a nějaké placky. Pak jsme se odebrali k řece, která byla sice špinavá, ale Vráťa s Pavlem I. se v ní umyli a oholili. Po malém jídle jsme se s oběma rozloučili. Ti se vydali na nádraží a my na druhou stranu řeky, kde jsme hledali místo na přespání. Po chvíli ho opět Standa našel. Postavili jsme stan a přístřešek a hned jsme zmokli. Po přeháňce jsem došel pro vodu a kluci zatím rozdělali oheň. Vzhledem k tomu, že Vráťa odjel, nikdo neměl kontrolu nad potravinami a tak jsme se poprvně v Rumunsku dosyta najedli. Hned jsme zjistili, že Vráťa jako dohližitel na potraviny byl omyl. Teď jsme konečně viděli, jak malé příděly nám dával. Divili jsme se, že jsme nechcípli hladem, při té námaze. Ale teď byl konec s omezováním. U ohně jsme ještě chvíli kecali a pak šli spát.
11. den – 20.7.1984 – pátek
Ráno Bill s Jónou vstali brzo a vydali se do Nasaud koupit chleba. Přišli tam před půl osmou a už prý bylo skoro vyprodáno. Tady totiž každý kupoval tak 5 – 8 chlebů najednou, takže když jsme chtěli jednou jen půlku chleba, tak na nás ostatní koukali jako bychom spadli z Venuše. Vrátili se, udělali jsme si gáblík, umyli se a spakovali své věci. Na nádraží jsme zkontrolovali doklady a pak se přesunuli do místního hostince, protože mi to nedalo ještě ochutnat zdejší pivo a vlak jel stejně až za dvě hodiny. I toto pivo byla neskutečná břečka, ale místní štamgasti ho házeli do sebe. Jestli mělo 8 stupňů, tak to bylo moc. Dokonce i kojenec v kočárku před hospodou dostal loknout piva. Nikomu se náhodou po pivě neudělalo špatně. Vlak přijel bez zpoždění a my vyjeli místní lokálkou do Salvy. Tam jsme měli asi tři hodiny čas a tak jsme se věnovali prohlídce města. Do Constanty jsme nesehnali místenky a proto nám dali do jízdenek razítko „na stání“. Však jsme taky Jónu proklínali. Chvíli jsme v jednom kupé seděli a když nás z něho vyhodili, sedli jsme si do druhého. Asi kolem půlnoci se vlak najednou zaplnil a my strávili zbytek cesty stáním nebo ležením na chodbičce.
12. den – 21.7.1984 – sobota
Když začalo svítat, projížděli jsme kolem Dunaje. Přejeli jsme kanál, spojující Dunaj s Černým mořem pod Constantou. Na jednom břehu byl snad desetimetrový nápis „Canal – Ceausescu“, pojmenovaný po zdejším carovi. Podle jízdního řádu jsme dojeli do Constanty včas. Oťan nás všechny ovlivnil do té míry, že jsme se jakoby svobodně a podle našeho nejlepšího svědomí a vědomí rozhodli jít na sever od Constanty, do Mamaie. V hale jsme si ještě zjistili, kdy to jede zpět a vyrazili trolejbusem až na konečnou před kemp. Ten byl plný a tak Jóna s Oťanem zašli do informačního stánku Čedoku pro informace. Poradili jim, že dál od Constanty jsou kempy volnější. Pokračovali jsme tedy dál už autobusem před další kemp. Zde nebrali pěšáky a tak jsme jeli ještě dál, až jsme dorazili do Navodari. Zde jsme uspěli. Zaplatili jsme za pět osob na dva dny 400 Lei (468 Kč) a šli se utábořit. Prošli jsme branou a zhrozili se, neboť všude bylo plno stanů, hlava na hlavě. Nakonec jsme přece jenom našli místo, postavili stan a šli se vykoupat do moře. Poprvé jsem se ponořil do moře! Věděl jsem, že moře je slané, ale že tak strašně, to jsem netušil. Zbytek dne jsme strávili opalováním a koupáním v moři.
13. den – 22.7.1984 – neděle
Ráno jsme se probudili když už slunko stálo hodně vysoko. Jóna s Oťanem se vydali do Constanty koupit místenky ale v informacích jim bylo řečeno, že místenky se prodávají až dvě hodiny před odjezdem vlaku. Takže nic nevyřešili. Celý den byl jednotvárný program: opalování, koupání v moři, otravování ostatních. Večer jsme vyrazili do místní restaurace. Přišel k nám kluk a zavětřil něco podle odznaku VKVŠ, který měl Oťan na čepici. Zeptal se něco nesrozumitelnou řečí. Někdo z nás ho poslal do řiti, čímž kluk poznal že jsme opravdu Češi a spustil česky. Poradil nám, že na Ovidiově náměstí je cestovní kancelář, kde lze zakoupit místenky kamkoliv. Před spaním jsme se ještě prošli po pláži a k půlnoci jsme to zapíchli.
14. den – 23.7.1984 – pondělí
Ráno jsme vstali okolo osmé a sbalili věci a stan. Vydali jsme se po pláži směrem ke Constantě. Cestou jsme narazili na několik divoce tábořících skupin a získali jsme důležité znalosti z tohoto oboru. Na nádraží jsme jeli autobusem který jel samozřejmě jinam a tak jsme museli přesedat. Šťastně jsme s e dostali na nádraží a dali si krosny do úschovny. Vyrazili jsme hledat Ovidiovo náměstí. Pavel II. obhledával všechny Leniny a jim podobné sochy pod záminkou, že hledá sochu Ovidia. Po krátké době jsme hledanou kancelář našli. Zakoupili jsme podezřele levné místenky ale byly v pořádku. Tím jsme se zbavili jediné starosti a vydali se do místního Akvária. Po jeho zhlédnutí jsme prošli starou částí Constanty, pokochali se pohledem z minaretu. Odpoledne jsme navštívili představení v Delfináriu. V nádražní restauraci 1.A jsme pojedli a stálo nás to jen 317 Lei (2 Lei stál Oťanův rohlík). Jedno jídlo servírovali snad na sedmi podnosech. Na peróně Jóna potkal nějakou kamarádku z Prahy která tady byla s klukem s Pragovky. Jak je ten svět mrňavej. V našem vagóně moc lidí nebylo a tak jsme zabrali dvě kupé a kolem jedenácté pohodlně zalehli a spali. Jóna v noci otevřel okno aby mohl vegetovat.
15. den – 24.7.1984 – úterý
Ráno jsme se probudili ve vlaku kterým jsme jeli do Budapešti a pojedli zbytky jídla. Vlak jel kupodivu na čas a podle jízdního řádu jsme dorazili do Oradei. Rumunská pohraniční kontrola proběhla v pořádku, za chvíli i maďarská. Projeli jsme Szolnokem a v 15:00 jsme byli v Budapešti. Na nádraží Jóna volal svému známému ale nedovolal se a tak jsme šli hledat jeho dům. Když jsme to našli, byla to malá moderní kaple. Jónův známý Kalmán byl trochu překvapený naším nenadálým příchodem, ale laskavě nás přijal. Ukázal nám, kde budeme spát, vysvětlil nějaké formálnosti a popřál příjemný pobyt v Budapešti. Uměl skvěle česky, takže nebyly problémy s domluvou. Pak jsme šli na prohlídku města. V jedné hospodě jsme si dali pivo a
Jóna naivně čekal, že mu vrátí zpět na 100 forintů. Vrátili jsme se okolo Parlamentu na naše nocležiště. Spali jsme v modlitebně. Setkali jsme se s dvěma Poláky, kteří také u Kalmána přespávali. Poláci nás překvapili otázkou, zda se budeme ráno holit. Pak jsme šli spát.
Ráno jsme se probudili ve vlaku kterým jsme jeli do Budapešti a pojedli zbytky jídla. Vlak jel kupodivu na čas a podle jízdního řádu jsme dorazili do Oradei. Rumunská pohraniční kontrola proběhla v pořádku, za chvíli i maďarská. Projeli jsme Szolnokem a v 15:00 jsme byli v Budapešti. Na nádraží Jóna volal svému známému ale nedovolal se a tak jsme šli hledat jeho dům. Když jsme to našli, byla to malá moderní kaple. Jónův známý Kalmán byl trochu překvapený naším nenadálým příchodem, ale laskavě nás přijal. Ukázal nám, kde budeme spát, vysvětlil nějaké formálnosti a popřál příjemný pobyt v Budapešti. Uměl skvěle česky, takže nebyly problémy s domluvou. Pak jsme šli na prohlídku města. V jedné hospodě jsme si dali pivo a
Jóna naivně čekal, že mu vrátí zpět na 100 forintů. Vrátili jsme se okolo Parlamentu na naše nocležiště. Spali jsme v modlitebně. Setkali jsme se s dvěma Poláky, kteří také u Kalmána přespávali. Poláci nás překvapili otázkou, zda se budeme ráno holit. Pak jsme šli spát.
16. den – 25.7.1984 – středa
Ráno jsme vstali celkem brzo a vyšli do města. Najedli jsme se před nedalekou sámoškou v parčíku, zašli koupit místenky na nádraží a pak se vrhli na prohlídku Budapešti. Byli jsme na vrchu Gelert, na Budínském hradu a Rybářské baště. V kostele jsme si prohlédli klenoty. Bill velmi zklamal Oťana tím, že mu odmítl vyfotografovat erb rodu. Asi mu to nebude nikdy odpuštěno. Pak jsme se jeli kouknout do Lunaparku, kde jsme se vyblbli na hracích automatech. Když Lunapark zavřeli, došli jsme ke Kalmánovi pěšky. Večer jsme besedovali s Polákama. My vytáhli víno, oni vodku. Vesele jsme pokecali, bůh ví o čem a po půlnoci jsme šli spát.
17. den – 26.7.1984 – čtvrtek
Ráno jsme se domluvili s Kalmánem, že si u něj můžeme nechat bágly do večera. Hned po jídle v už známém parčíku jsme se vydali na Margaretin ostrov do lázní. Vstupní transakce proběhly bez problémů, neboť nápisy zde byly slovensky a plavčík mluvil anglicky. Venku bylo docela chladno. Před náma byl bazén, do kterého jsme hned naskákali. Byl studený! Naštěstí jsme po chvíli našli ten termální, kde většina byli Čechoslováci. Navštívili jsme i bazén s umělými vlnami, kde jsme se vyblbli. Kolem poledne jsme bazén a lázně opustili. Kluci šli na americký film King Kong, já šel omrknout nádraží Deli pu, kde jsem chtěl za měsíc přespat kvůli koncertu Iron Maiden. Otestoval jsem maďarský spíš rakouský piva v plechovce a večer se sešel s kluky u Kalmána, vzali si krosny, rozloučili se a vyrazili na nádraží kde jsme přehlédli mlčky provokování německých a českých pankáčů. Bohužel cestovali s námi ve vagóně. Když přijel vlak, tak jsme vyexpedovali cikánky s našeho kupé, které měly místenky úplně jinam a ani bych se nedivil, že i na jiný vlak. Ale dlouho se s náma hádaly, než je uklidnil průvodčí. Pankáči zatím stihli rozbít limonádu, která se rozlila po celém vagóně a dobře lepila. Kontrola na hranicích proběhla opět v pohodě. Bill s Jónou si lehli na zem aby se vyspali, my jsme si udělali pohodlí na sedačkách.
18. den – 27.7.1984 – pátek
Ve dvě hodiny ráno vlak stál v Břeclavi. Matně jsem si vzpomínal že Standa něco plácal o tom že tu chce vystoupit. Chvíli jsem váhal ale pak jsem Standu probudil. Takový fofr jsem neviděl, snad jen na vojně. Na to že byl rozespalý a vyzutý, celkem stíhal. Vlak se začal pomalu rozjíždět když Standa se vším vypadl na břeclavském nádraží. Ostatní jsme pokračovali do Prahy kde se Bill těšil, jak ho to „ofoukne“ v metru aby nakonec jel domů tramvají...Na Hlavním nádraží jsme se rozloučili a zakončili tak výpravu do Rumunska a Budapešti.
Náklady po vyúčtování a vrácení různých dluhů byly 1820,- Kč.
