Maroko

Letos nějak se nikdo nechystal někam vyrazit, tak jsem vyjel sám – rozhodl jsem se na poslední chvíli s cestovkou Adventura do Maroka. Tím jsem si musel zařídit sám vízum na

marocké ambasádě za 375,-, kde mi vízum ochotně vystavili do týdne. Zakoupil jsem plyn do vařiče, něco k jídlu a nový kletr, abych měl kam nacpat své věci. Před půlnocí jsem měl kupodivu sbaleno!

1.den – 13.9.1996 - pátek

Ráno jsem naběhl do lékárny pro Endiform (střevní dezinfekce) a něco na úpravu vody. To druhé neměli, tak jsem si koupil hromadu toaleťáků. :-) 188 jsem vyrazil na Pankrác, kde už na stanovišti stály dva autobusy Karosa, pro pěšáky a kolisty. Já se napáskoval k pěšákům do třetí brázdy za řidičem k okénku, což byl můj požadavek. Poté jsem si šel omrknout kolisty a potkal u nich bývalého kolegu z Janky. Když jsem se vrátil do svého autobusu, musel jsem „decentně“ upozornit spolucestující, že mi sedí na místě a že u okénka sedím já! Čímž jsem jí hned naštval, šla si dokonce stěžovat k Jirkovi, šéfovi zájezdu, ale ten jí uzemnil tím, že místo u okna byl můj požadavek. Od té doby na mě nepromluvila. Sláva! :-) V 11:30 jsme vyjeli směr Plzeň, Stříbro, Rozvadov, Norimberk, Heilbronn, Karlsruhe, Freiburg, německo-francouzskou hranici, Mulhouse na Belford. Dnes jsme ujeli 734 km.

2.den – 14.9.1996 - sobota

Celou noc pršelo. Přes Lyon jsme dorazili v 9:30 do Nimes. Vyrazili jsme na prohlídku římského amfiteátru (Amfiteátr v Nimes je nejzachovalejší o rozměrech 131 x 100 metrů pro 21. tisíc diváků. Pochází z 1.stol. př.n.l. V 5.století jej Vizigóti přeměnili na pevnost, později byl sídlem chudiny.) Dál jsme se vypravili na kopec Cavalier s římskou věží Tour Magne, (z konce 1.stol. př.n.l.) odkud byl krásný pohled na město. Odtud jsem se vydal na samostatnou prohlídku města s římskými památkami a do muzea archeologie, kam byl vstup zdarma v rámci dne archeologie. V 18:00 jsme vyjeli podél pobřeží Středozemního moře přes Montpellier a Perpignan na francouzsko-španělskou hranici a dál na Barcelonu. Dnes jsme ujeli 946 km.

3.den – 15.9.1996 - neděle

Projeli jsme Barcelonou stále po východním pobřeží Španělska přes Valencii, Alicante, Murcii, Lorcu do Granady pod štíty Sierry Nevady. Chvíli jsme hledali kudy tudy na Alhambru. (Alhambra – Červený hrad – podle načervenalého kamene, z kterého je postavena pevnost La Alcazaba z r. 857. Vedle pevnosti stojí Palacios Nazaries – rozsáhlý komplex paláců a věží obklopených zahradami v arabském stylu. Stavba byla započata v r. 1248. Hlavní stavby jsou Síň velvyslanců, Lví dvůr se 124 jemně zdobenými mramorovými sloupy a Lví kašnou, {kašnu podpírá dvanáct lvů chrlících vodu, jedno z nejkrásnějších maurských uměleckých děl}, Sál králů. Stavby mají bohatou maurskou výzdobu. Vedle stojící Dům vládců {palác krále Karla V.} je jedna z předních staveb evropské renesance s kruhovým nádvořím ve čtvercovém půdorysu o stranách 63 metrů a dvoupatrovou galérií. Celá Alhambra je obehnaná mohutnými hradbami s věžičkami. Na pahorku nad Alhambrou Cerro del Sol {Sluneční pahorek} stojí palác Generalife, založený r. 1319 s visutými zahradami. Osu paláce tvoří nádvoří s vodní nádrží a vodotrysky. Palác byl dokončen r. 1414.) Měli jsme kliku, dnes byl vstup do památek ve Španělsku zdarma. Po prohlídce Alhambry jsem si musel dát u řidičů Romana a Honzy jedno chlazený. V 18:00 jsme vyjeli do kempu Zardi, 6 km za Granadou. Vysprchoval jsem se po dvou dnech strávených v autobuse, udělal si gábl a vyrazil se podívat do centra Zardi, které ožívalo až po 20. hodině. Dnes jsme ujeli 880 km.

4.den – 16.9.1996 - pondělí

Vstávali jsme v osm k první společné snídani, kterou připravil Jirka se svými pomocníky Slávkem a Irenou. Původně měl být odjezd v 9:15 směr Gibraltar, ale řidiči s Jirkou odjeli hledat opravnu, kde by opravili výfuk, takže jsme dostali do 13:00 čas na prohlídku Granady. Dle mapky jsem zašel na prohlídku Paláce de Dar al Horra (maurský palác z 15.století) a katedrály (Katedrála je první renesanční chrám ve Španělsku z r. 1528. Hlavní fasádu přestavěl barokně v r.1667 Alonso Cano, který se ve městě narodil, jako triumfální oblouk. Katedrála je spojena s Královskou kaplí {Capilla Real}, budovanou v pozdně gotickém stylu, ve které se nacházejí náhrobky tzv. Katolických králů.) Ve 13:00 jsme vyjeli opraveným autobusem přes Malagu po jižním pobřeží do Gibraltaru, na jehož hranici jsme dojeli v 17:30 do městečka La Linea. Pěšky jsme se vydali do britské kolonie Gibraltar. Přešli jsme na zelenou letištní plochu, prošli městečkem a vystoupali pěšinou na gibraltarskou „Skálu“. Okolo nás se proháněly bezocasé opičky makaka. Z vrcholového hřebene jsem poprvé spatřil africkou pevninu. Námáknul jsem zpět do městečka pro pohled a známku. Trochu mě zaskočilo, že všechny ceny byly v librách a já měl jen peseta. Po mém dotazu: „Can I pay with Spanish pesets?“ mi řekli v jednou obchůdku že ne, ale dolary jo. Když jsem se zeptal na cenu pohledu v dolarech, odpověděl mi prodavač že 4$. Podivil jsem se a odešel. Dávat přes stovku za pohled se mi teda nechtělo! V dalším krámě už peseta brali, za pohled se známkou chtěli 75 peset (16,50 Kč), což bylo v pohodě. V 20:45 jsme vyjeli do kempu Algeciras s výhledem na Gibraltar. K večeři jsem se nabil čočkou s párkem a před půlnocí to ve stanu zalomil. Dnes jsme ujeli 280 km.

5.den – 17.9.1996 - úterý

Že jsem postavil stan, se ukázalo prozíravé v noci, kdy zapršelo. V 8:15 společná snídaně, po naplnění všech možných nádob pitnou vodou jsme v 9:40 vyrazili do přístavu a po chvilce bloudění našli náš trajekt. V 10:45 jsme vypluli přes Gibraltarský průliv do Ceuty (španělsky) či Sebty (arabsky). Gibraltarská Skála mizela za zádí trajektu a v pravé poledne našeho letního času (10:00 místního) jsme vpluli do afrického přístavu na španělském území. Bylo pro mě docela překvapení, že je i kus Španělska v Africe! Jirka nás upozornil na poslední možnost zakoupit alkohol bez cla, zvlášť na dobře skladovatelné krabicové víno. Pro sichr jsem si zakoupil i litrové pivo, které v tom hicu (36°C ve stínu), se nějak rychle vypařilo! Po prohlídce Ceuty jsme ve 14:15 dorazili na španělsko-marockou státní hranici, kde jsme vyplnili dotazník, autobus dostal nálepku za projetí celnicí. Než nás odbavili, vyměnil jsem si 100 dolarů za 857 marockých dirhamů (1 dirham = 3,20 Kč). V 13:45 marockého času (15:45 českého letního času) jsme vjeli do Marockého království. Hned byl vidět rozdíl. Igelity zachycené v keřích všude okolo cesty, Arabové poflakující se u silnice, odpadky rozházené všude kolem vesnic a hlavně smrad. Člověk časem zjistil, že ten smrad je všudepřítomný. Vyjeli jsme okolo „igelitových lesů“ na jih přes Tetouan do Chefchauenu (Šišauen), kam jsme dorazili v šest večer. Jirka najal jednoho Araba jako průvodce po medině. (Medina je arabská čtvrť s úzkými uličkami a nízkými baráky s dílnami, obchody a byty. Baráky nemají většinou okna. Celá medina je obehnaná hradbami s několika bránami. Hradby bránili obyvatele proti cizím vetřelcům.) Průvodce nás protáhl po krámech svých známých a zatáhl na prohlídku jednoho stavení, kde nám nakonec předvedli různé koberce (berberské, arabské, beduínské a jiné motivy). Ukecaný prodavač koberec vždy rozložil a položil na zem, až z nich vytvořil slušnou hromadu. Z vyvolávací ceny 300 dirhamů (960,- Kč) to někdo ukecal až na 160 dirhamů (512,- Kč). Poté jsme se zastavili v čajovně na „berberskou whisky“, čili mátový čaj za 2,50 dirhamu (8 ,- Kč). Po deváté večerní jsme odjeli do kempu. Před usnutím jsem zkoušel naladit na walkmanu místní stanice, ale v éteru bylo ticho. Dnes jsme ujeli 133 km.

6.den – 18.9.1996 - středa

Budíček v 6:00, společná snídaně a v 7:00 odjezd přes pohoří Rif a městečko Ouazzane do Volubilisu. (Volubilis – archeologická lokalita, jediné dochované zbytky římského města v Africe. Město bylo založeno v r. 25 př.n.l. Berberským králem Džubou I. Největšího rozkvětu město dosáhlo za vlády Římanů ve 2.stol.n.l. Jako hlavní město římské provincie Mauretania Tingitania. V 8.stol. se původní obyvatelstvo přestěhovalo do Fezu a Meknesu. Okolo města se táhnou zbytky městských hradeb v délce 2350 metrů. Zachovalo se mnoho podlahových mozaiek.) Jirka zajistil skupinovou slevu a všichni jsme se vydali mezi zbytky římského města. Bylo zde pár korintských sloupů baziliky v blízkosti Triumfálního oblouku, který vévodil hlavní třídě ukončené Tangerskou bránou. Pokud někdo vlezl na nějakou zídku nebo do prostor kam neměl, ihned místní hlídač zapískal a vykázal dotyčného do určených prostor. Stihl jsem si prohlédnout mozaiky ve Venušiných lázních, kam byl vstup nepochopitelně zakázán. V 11:30 jsme vyjeli do nedalekého městečka Moulay Idriss. Jirka nás upozornil, že na prohlídky měst bychom měli mít na sobě dlouhé kalhoty a ženské dlouhé sukně, trička zakrývající ramena. Jirka opět najal místního průvodce, který nás provedl úzkými uličkami zdejší mediny. V jednom domě nám průvodce popsal ruční výrobu tkaní koberců přímo nad tkalcovským stavem. Do vzorku látky vtkávali pozlacené nítě a vytvářeli zajímavé ornamenty. Nedivil jsem se, že tkadlec měl silné brýle, protože intenzita osvětlení dílny odpovídala „temné komoře“. Z mediny byl pěkný výhled na zastavěný kopec s mešitou a mauzoleem Mulaje Idrisse. (Město považují muslimové za svaté, neboť v něm zemřel zakladatel první královské dynastie Mulaj Idriss s přídomkem El Akbar – nejstarší, veliký, svatý. Mulaj Idriss ibn Abdallah ben Hasan ben Ali byl přímým potomkem Fatimy, dcery proroka Mohameda. Byl otráven. Bílé pohřební místo Mulaje Idrisse je nejsvětějším místem v Maroku. V okolí jeho hrobu se po jeho smrti zrodilo nové město. Jsou zde zakázány existence barů, kin, hotelů, bank a plaveckých bazénů. V noci ve městě nemohou přebývat nevěřící.) Převážná část baráků v medině byla nabílena, prý proti termitům. Prošli jsme okolo mešity, v jejímž vchodě byla umístěna napříč kláda ve výšce asi 170 cm od země, takže každý kdo chtěl vejít do mešity, se musel sklonit. Po prohlídce jsme zašli na kebab (mleté maso opečené na špízu) za 3 dirhamy a v 15:00 vyjeli do královského města Meknes. Projeli jsme policejním stanovištěm, kde náš autobus mávnutím ruky propustili. Těchto kontrol bylo mezi marockými městy požehnaně. (Meknes je jedno ze čtyř královských marockých měst. Bylo založeno v r. 1063, kdy Almoravidé zde vybudovali pevnost. Město se rozvíjelo díky obchodu, bylo umístěno na křižovatce obchodních cest. Sultán El Hassan {1331 – 1351} začal výstavbu mediny ve španělsko-maurském stylu, kterou dokončil jeho syn. Královským městem se Meknes stal v 17.století za krutovlády sultána Moulaye Ismaila {1672 – 1727}, který si zde postavil palác. Za 55 let vlády Ismaila bylo postaveno 25 km městských hradeb s 20 monumentálními branami, paláce, podzemní žaláře, dílny, stáje a akvadukt. Vše budovalo tisíce trestanců odsouzených k nuceným pracím. Když přestávali být užiteční, sám sultán je popravil a jejich těla přidával do stavebních materiálů.) Prohlédli jsme si bránu do královského paláce Bab al Mansour, jednu z nejkrásnějších bran v Maroku a jedinou přístupnou mešitu turistům, čili bezvěrcům v Meknes. Poté opět Jirka najal místního průvodce po zdejší medině, kde jsme v úzkých uličkách museli dávat pozor na níťaře, kteří spřádali nítě a nítě měli natahané mezi jednotlivými obchůdky. A zase palác koberců. Zde už byla vyvolávací cena jednotlivých koberců 250 – 160 dirhamů (800 – 512,- Kč) a dala se usmlouvat až na 90 dirhamů (288,- Kč). Při návratu k autobusu jsem si dal pomerančový džus vymačkaný s pomerančů přímo přede mnou. To byla síla! (100% džusy v krabicích jsou proti tomu vodové břečky!) Za pouhý 3 dirhamy – 9,60 Kč! V 19.hodin jsme vyjeli z Meknes na východ do kempu Diamont Wertcamping v městečku Ain Chekef, kam jsme přijeli v 20:20. Po zhotovení polívky s chlebem jsem to zalomil do stanu a lovil v éteru hudbu. Tentokrát jsem chytil gibraltarskou hudební stanici. V tom hicu se mi špatně usínalo. Dnes jsme ujeli 347 km.

7.den – 19.9.1996 - čtvrtek

Je to k nevíře, ale v noci pršelo, takže ráno byl kemp zalit vodou, stany mokrý, „podširáci“ byli „durch“ i se spacákama. Naštěstí jsem si stavěl každou noc stan kvůli prachu a troše soukromí, ale že i proti dešti, v Africe!, to jsem teda nečekal. Budíček v 7:30, po společné snídani jsme vyjeli do Fezu. (Fes je druhým královským městem, která založil sultán Idris II. V r. 808 na místě římské osady, kterou v 6.století vyvrátili Vandalové. Největším symbolem slavné minulosti Fezu je Karaouyine se svou pověstí nejstarší univerzity na světě, kterou založili r. 859 po Kristu. Fes se rozkládá na třech pahorcích a skládá se ze tří vzájemně sousedících částí, z nichž každá prošla svým vlastním vývojem. Nejstarší čtvrť je arabská El – Bali {9.stol}, následuje židovské město Fes – Jdid {základy byly položeny ve 13.stol} a francouzská čtvrť {19.stol}. V arabské části se nachází 320 mešit, mající jako jediné střechy ze zelených tašek. Zelená prý byla barva Mohameda. Fezu se říká „Perla afrického severu“.) Vyjeli jsme k zbytkům hradu na jeden z vrcholků a prohlédli si město z ptačí perspektivy. Odtud jsme se vypravili na okraj mediny do hrnčířské čtvrti, která už byla z dálky poznat černým kouřem z mnoha pecí. Hrnčířské dílny se přestěhovaly na okraj z centra mediny díky pomoci UNESCO, aby nezamořovaly obytné čtvrti mediny. Opět místní průvodce nás ukázal jednu dílnu. Pracovali v ní i děti okolo 8 – 12ti let. Vypalovali tu mozaikové dlaždice, destičky, poháry, nádobí i sošky. Topivo sloužilo olivové pouzdro s drceným suchým zvířecím (doufám!) trusem a třískami. Tak tady rozhodně čistý vzduch nedýchali. Po prohlídce dílny jsme vyjeli do arabské mediny, kde jsme si opět najali průvodce. Zavedl nás v úzkých uličkách do obchodu s výrobky s kůže. Vystoupali jsme do druhého patra úzkým spletitým schodištěm na terasu, která sloužila jako prodejna. Na terase nás praštil přes nos neuvěřitelný smrad. Příčinu jsme spatřili po vyklonění z terasy. Pod námi se rozprostírala koželužna s mnoha hliněnými káděmi, ve kterých se barvily kůže a též louhovaly, aby se zbavily chlupů a zbytky masa. Místní dělníci v kádích zatěžovali kůže vlastní vahou bosých noh ve vyhrnutých nohavicích. To, že některé roztoky jsou žíraviny, je nechávalo chladnými. Po výlezu s kádě si nohy umyli v čisté (na místní poměry) vodě a tím to pro ně skončilo. Pracovní podmínky se tu zastavili na úrovni začátku našeho století. Všude po okolních střechách a terasách se sušily stovky kůží. Pomalu jsem si zvykal na marocký puch, ale koželužna to vše přebila! Dříve se prý trestancům dávalo na vybranou, zda si zvolit trest smrti nebo doživotně pracovat v barvírně kůží. Některým spolucestujícím se evidentně ulevilo, když jsme tuto čtvrť opustili. Zašli jsme do restaurace, která z venku vypadala, že se barák co chvíli rozsype, ale uvnitř měl krásnou mozaikovou výzdobu na podlaze a hromadu gobelínů, koberců a deček po stěnách i zemi a proutěné lavice. Mohli jsme si vybrat ze dvou jídel: Couscous (kuskus – hromada vařeného prosa se zeleninou a kusem skopového) a Tagine (tadžín – kus kuřete nebo skopového s bramborem). Vybral jsem si kuskus a nebyla to dobrá volba. Jídlo bylo bez chuti a zápachu. Navrch jsme dostali mátový čaj. Po jídle jsme vyjeli do francouzské čtvrti, kde jsme dostali hodinu volna. Naběhl jsem na hlavní poštu a žádal známky na pohledy do České republiky. Po chvíli domlouvání (naštěstí úřednice mluvila anglicky) jsem zakoupil známky za 7 dirhamů (22,40 Kč) na pohledy. Vrátili jsme se do včerejšího kempu, kde stany a mokré věci přes den vyschly. Po jídle (polívka – je třeba tekutin) jsem šel spát. Dnes jsme ujeli pouhých 40 km.

8.den – 20.9.1996 - pátek

Budíček tradičně v 6:00 (podle Jirky v 8:00, který se držel českého času...:-)), po snídani jsme vyjeli na jih na Ifrane a Azrou k cedrovému lesu s nejstarším cedrem v Maroku. Cedr Gouraud je 53 metrů vysoký a přes 800 let starý. U cedru měli místní stánky s hromadou zkamenělin a nerostů a hned se na nás vrhli. My se zase jednotlivě rozprchli na prohlídku cedrového lesa, jediného lesa v Maroku. Dále následovalo Azrou s vyvřelou „Skálou“ a cesta k pramenům řeky Oum er Rbia. Projeli jsme okolo skalních „pokliček“, vegetace se vytrácela a okolí se stávalo kamenité. Sjeli jsme do údolí k pramenům, proti nám se od pramenů vracela další Karosa – Burkáči. Měli jsme dvě hodiny volna s tím, že zpátky můžeme jít po silnici, po které jsme přijeli, poněvadž se budeme stejnou cestou vracet. Společně jsme došli podél říčky v úzkém údolí ke skále, z které stékal malý pramínek vody do jezírka které přecházelo v peřejnatou říčku. Er Rbia vyvěrala několika silnými podzemními prameny. Odtrhl jsem se od ostatních a vylezl nad skálu s tenkým pramínkem. Bylo zde mělké jezírko, po druhé straně údolí jsem se vydal pěšinou směrem k silnici po které jsme sem přijeli. Trochu jsem si zkrátil ty serpentiny vedoucí z údolí místní pěšinou, čímž jsem si ušetřil dobré 3 km. Po Rifu jsme teď byli v druhém pásmu hor, ve Středním Atlasu. Severní svahy Středního Atlasu byly ještě občas porostlé zakrslými stromy a keři, zavlažovací kanály přiváděly vodu z hor k malým políčkům s kukuřicí. Ušel jsem asi 5 km do vesnice, kde jsem se rozhodl počkat na autobus. Přidali se ke mně tři místní výrostci a na něco se ptali arabsky. Bohužel jsem jim ani trochu nerozuměl. Podivovali se, kde jsem se tady vyloupl sám. Pochopili to ve chvíli, kdy se v zatáčce objevila Karosa s nápisem na předním skle Czech Republic. Stoupl jsem si na kraj silnice a symbolicky stopoval. Jirka mě přivítal slovy, že se báli, jestli mě neztratili, protože jsem se dostal 10 km od autobusu, nejdál ze všech. Myslím, že se mu dost ulevilo. :-) Vraceli jsme se směrem k Azrou, pak odbočili na severovýchod na náhorní plošinu k jezeru ve výšce okolo 1800 m n/m. K jezeru nás přivedla úzká prašná cesta. U jezera byla obrovská kolonie čápů, kterou jsme vyplašili. Čápi přelétli na druhou stranu jezera. U jezera už tábořila skupina Berberů, kteří se nestačili divit, když z autobusu vystoupila hromada lidí a hned začala stavět stany. Musel jsem dávat pozor, abych stan nepostavil na mokřinu. U cesty byla hromada dříví s cedulkou, že CK Burke nám přeje příjemnou noc. Bylo to příjemné, protože široko daleko nebyla jediná větvička a Burkáčům dřevo zbylo. Po jídle jsme se sešli k ohni a trochu blíž se konečně navzájem seznámili. Zalehnul jsem po půlnoci.

9.den – 21.9.1996 - sobota

Hned bylo poznat, že spíme na náhorní plošině Středního Atlasu, protože konečně byla v noci zima a dalo se normálně spát. Po budíčku v šest a společné snídani jsme vyjeli v 7:15 do mlhy! Celou cestu přes Střední Atlas jsme jeli v mlze, místy i v dešti! Sjeli jsme do města Midelt. Zde jsme měli půl hodiny volna. Odchytl jsem jednoho místního kluka, aby mě dovedl za 3 dirhamy do krámku s pohledama. Zpátky jsem mu už naznačil, že trefím sám. Našel jsem žlutý poštovní kaslík a poslal konečně pohledy. Z Mideltu jsme vyrazili k dalšímu horskému masívu, do Vysokého Atlasu. Průjezd skrz Vysoký Atlas z Mideltu do Er Rachidia vedl přes tunel legionářů a kaňon Ziz. Projeli jsme 100 metrů dlouhý „Tunnel du Legionnaire“ a za ním zastavili. Jirka nabídl dvě varianty pochodu. Pro drsňáky výstup na vrchol jedné hory a pak po skalní plošině projít kaňonem v jeho horní části. Pro utahaný pak procházku po silnici, linoucí se na dně kaňonu Ziz. Na vše nám dal 3,5 hodiny. Rozdělili jsme se na dvě půlky, já se dal se Slávkem vzhůru nad kaňon. Vyškrábali jsme se po úbočí kaňonu na jeho hranu a odtud jsme po krátké pauze vystoupali na nejvyšší vrchol (okolo 2000 m n/m) zde v okolí. Poté jsme sestoupili na skalní náhorní plošinu, do které řeka Ziz zařízla svůj kaňon. Dle Slávkovi mapy jsme měli u zbytků kasby (opevněné arabské panské sídlo) narazit na boční údolíčko a tím slézt k silnici na dně kaňonu. Mapa neodpovídala moc skutečnosti, kasbu jsme našli až za dalším ohybem kaňonu. Sestoupili jsme k silnici, nalezli do autobusu a pokračovali na jih okolo přehrady Hassan Addakhil Tirhiaurine do Er Rachidia. Projeli jsme Vysokým Atlasem a sjeli do údolí s datlovými palmami u řeky Ziz do kempu Source bleue de Meski s plaveckým bazénem u léčivého pramene. Bazén postavili francouzští legionáři v 50.letech. Jakmile jsme zakempovali, vyvalili jsme se v bazénu. Místní na nás hleděli nechápavě, že se rácháme ve vodě, když už je chladno a slunce zapadlo! Dnes jsme ujeli 280 km a prošli 7 km v horském terénu.

10.den – 22.9.1996 - neděle

Po snídani jsme vyjeli s průvodcem Rašídem zeleným údolím podél řeky Ziz, zařízlým do skalní plošiny, rozprostírající se na jižní straně Vysokého Atlasu. Údolí přešlo ve skály a žlutý písek. Podél silnice vyrostly stánky se zkamenělinami. U jednoho jsme zastavili a prodavači se na nás vrhli. Byli vyzbrojeni i knížkami archeologie s obrázky nabízeným zkamenělin. Já se raději poprvé prošel po jemném saharském písku. Před Erfoudem nás zastavila policejní kontrola. Vytáhla Rašída z autobusu, který ji uplatil, aby mohl pokračovat s námi dál. V Erfoudu jsme si udělali zastávku. Zašel jsem na tržiště (úzké krámky s masem, obletovaným mouchami, do kterých prodavač vcházel malými dvířky pod pultem a jenž měly zvláštní pach vystavovaného masa. Trochu mě šokoval prodej slepic. Kupující si ukázal na jednu ze slepic, pobíhající v zadní části krámku, prodavač slepici odchytil, zakroutil jí krkem (doslova) a mrtvolku zabalil do novin. Kupující si ji odnesl ještě teplou. Hold jiný kraj... Zašel jsem se podívat do dílny, kde „vyráběli“ zkameněliny. Na dvorku sedělo na zemi asi 11 chlapů a rozbíjeli hromadu kamení ve kterých hledali trilobity a jiné zkamenělé mořské živočichy. Všude oblaka prachu. Majitel firmy mě zatáhl za dílnu do obchůdku, kde mi ukázal hromadu zkamenělin a nerostů. I když jsem mu tvrdil, že nic nekoupím, bylo pro něj potěšením ukázat cizinci své bohatství a pokecat s ním. V poledne jsme vyjeli z Erfoudu na jihovýchod podle Rašídova navigování. Opustili jsme asfaltovou silnici a vydali se po prašné kamenité plošině s mnoha vyjetými kolejemi, které vedly různými směry, k písečné duně Erg Chebbi (široké 9 km a dlouhé 24 km). Museli jsme zavřít všechna okna kvůli písečnému prachu, takže za chvíli byla z autobusu sauna. Ke všemu jsme jeli krokem, abychom nezapadli někde do písečné závěje nebo nebouchli spodkem autobusu o kameny. Po hodině a půl jsme dojeli k hotýlku Yasmine s jezírkem, z jehož terasy se přímo vstoupilo na písečnou dunu Erg Chebbi. Teplota byla okolo +50°C, na můj vkus docela dost! Oblékl jsem si dlouhé kalhoty i rukávy, čepici se šátkem do zátylku a slunečné brýle, abych se ochránil před saharským sluncem. Písek byl tak rozpálený, že se nedalo v něm chodit bosky. Vyrazil jsem na písečnou dunu. Na duně vál vítr, který hnal písek před sebou a rychle zahlazoval moje stopy. Pokud jsem našlapoval naplocho, moc jsem se nebořil, do svahu duny jsem musel i po čtyřech, abych na vrchol písečné duny vůbec vylezl. Slunce neúprosně pálilo, tak jsem se po 40 minutách a 2 km otočil zpátky k hotelu. Všude po okolních vršcích dun se potulovaly tečky z našeho autobusu. Po dvou hodinách strávených v rozpáleném písku Sahary jsem si chtěl dát chlazené pivko od řidičů. Honza mě upozornil, abych se kouknul, kolik stupňů ukazuje jejich lednička. +29°C! Takhle teplý pivo teda nechci! Nakonec jsem se nechal přesvědčit a pivo si dal. Neskutečné, skoro 30.ti stupňový teplý pivo opravdu osvěžilo, protože oproti okolní teplotě + 50°C bylo relativně studený! Doma takhle teplý pivo nelze pozřít aniž by se mi zvedl kufr a tady opravdu osvěžilo! Dal jsem si pro jistotu ještě jedno! :-) Navečer jsme měli zamluvený vyjížďky na velbloudech. Při nasedání se člověk musel držet pevně malé hrazdičky, upevněné před hrbem na hřbetě velblouda, neboť když velbloud vstává tak si pohazuje s pasažérem nejdříve dozadu, pak dopředu a zas dozadu. Během půl hodinové projížďky po poušti bylo zajímavé sledovat, jak se kopyto velblouda ploští podle pevnosti podkladu. Párkrát se písek pod chodidlem velblouda propadl ale ten perfektně držel balanc. Jediné mínus jízdy byl smrad, kterým člověk nasákl seděním na hřbetu velblouda. Okolo 19.hodiny před zapadnutím slunce jsem se ještě vydal na procházku po dunách. Písek byl překvapivě chladný a příjemně se po něm naboso chodilo. Teplota vzduchu klesla na snesitelných +30°C. Jakmile zapadlo slunce, poušť náhle potmavla a jediné světlo v okolí byla petrolejka u dveří hotelu Yasmine, ke kterému jsem zamířil. Ještě že tam tu petrolejku dali! K hotýlku se stahovali místní Tuarégové, kteří za víno nám bubnovali „africkými kastaněty“ a zazpívali. Alkohol jim očividně chutnal. Dnes jsme ujeli 127 km.

11.den – 23.9.1996 - pondělí

Hodinu po půlnoci jsem se sebral a šel spát na střechu hotelu. Střecha byla hliněná a dost pružila. Dlouho do noci byl slyšet zpěv Tuarégů. K ránu teplota klesla na 15°C, což zde byla slušná zima. Po snídani a odebrání vzorku saharského písku do krabičky od kinofilmu jsme vyjeli přes kamennou poušť zpět do Erfoudu. Opět se uzavřený vnitřek autobusu proměnil v saunu. V deset jsme dojeli do Erfoudu a potkali druhý autobus Adventury s cyklisty. Během hodinové pauzy jsem si najal s medičkami (seděly za mnou) místního 8.letýho kluka za 3 dirhamy, aby nás dovedl k hlavní poště. Zde jsem zakoupil známky do Čech jen za 5,5 dirhamu (17,60 Kč) a poslal pohledy. Cestou k autobusu jsem si koupil dva chleby (2 + 1,5 dirhamu). Z Erfoudu jsme vyjeli na západ „Údolím kaseb“ mezi Anti Atlasem a Vysokým Atlasem. Dojeli jsme do Tinerhiru u kaňonu Todra. Zelená oáza se táhla kaňonem Todra do nitra Vysokého Atlasu. Projeli jsme městečkem a pokračovali dál kaňonem k hotelu u vesnice Abdelali, kde už parkoval autobus Burkáčů. Sbalili jsme si věci, do kletru jsem si dal spacák, kanystr s vodou, plynový vařič s bombou, nějaké jídlo, pivo, svetr, bundu, navrch karimatku. Jirka nám poradil, abychom si stopli náklaďák, který jezdí večer vzhůru kaňonem do 18 km vzdáleného Tamtattouchte a druhý den sešli kaňonem dolů k hotýlku. Vyrazil jsem poprvé v Maroku s kletrem na zádech. Hned za hotelem byl potok, protékající celým kaňonem, který se dal přejít pouze přes kameny, rozmístěné v proudu cca 1 – 1,5 metru od sebe nebo přebrodit naboso. U šutrů postávali místní kluci, kteří člověka převedli přes šutry tak, že šli vedle kamenů ve vodě a člověka přidržovali, aby nesklouzl ze šutrů do vody. Což jsem přivítal a zaplatil tři dirhamy za přidržovače. Když u mě přidržovač viděl pivo, chtěl zaplatit pivem. Naivka, co bych asi pil večer v horách! Široký kaňon se změnil v úzkou soutěsku se skalními stěnami 150 – 200 metrů vysokými po obou stranách kaňonu. Po prašné cestě soutěskou se blížil ke mně nákladní automobil, tak jsem si ho stopnul. Musel jsem vylézt po žebříku za kabinou přes vysoké postranice, přesahující o metr kabinu řidiče. Na velkých pytlích už si hověly medičky a manželé ze Slovenska. Po chvíli kodrcání jsme nabrali ještě sestry Lenku s Denisou a Petra s manželkou. Cesta kaňonem několikrát přecházela přes potok, byla prašná a kamenitá, takže jsme se museli neustále držet, abychom na korbě nepoletovali jako igelit ve větru. V 17:40 řidič zastavil a se svými pomocníky si vzal koberečky, poodešli od náklaďáku, poklekli a pomodlili se k Alláhovi. Petr se svojí polovičkou a sestry zde vystoupili a zaplatili každý 10 dirhamů řidiči. Ostatní jsme pokračovali dál. Kaňon Todra končil u Tamtattouchte, kam jsme dorazili v šest večer. 18 km jsme se kodrcali hodinu a tři čtvrtě! Po dotazu, jestli ještě nejedou dál (nejeli), jsme všichni vystoupili a zaplatili též 10 dirhamů, i když řidič chtěl nejdřív 15. Medičky se Slovákama jsem zanechal na okraji městečka a sám se vydal přes město blíž k horám. Kaňon skončil a rozevřel se v široké údolí, které za městem přešlo v náhorní plošinu obklopenou pohořím Vysokého Atlasu. Během cesty přes městečko s hliněnými baráky se ke mně přidalo šest zdejších kluků a neustále opakovali „Mesié, dirham“ nebo mi něco berbersky říkali o kaňonu Dades. Já jim česky odpovídal, že dirhamy nemám a kaňon Dades nehledám. Začalo se stmívat a nevypadalo to, že by se kluci chtěli vrátit do městečka. Tak jsem pokračoval po cestě na náhorní plošinu dál. Konečně tma a vzdalující se městečko přimělo kluky, aby se zastavili, otočili se a dali mi pokoj. Naštěstí svítil měsíc a ozařoval noční krajinu, takže jsem mohl pokračovat dál. Po asi 1,5 km jsem se vyškrábal na malý svah vedle cesty a zde se rozhodl zaširákovat. Zem byla pokryta malými trsy trávy a kamením, takže jsem musel chvíli čistit místo pro karimatku, abych se vyspal na rovné ploše. Nechtěl jsem dělat oheň abych neprozradil své místo na spaní a tak si vzal k večeři jen vločky. Plechovku piva jsem nechal zchladit ve studeném nočním větru. Rozestavěl jsem kolem karimatky věci o které by mohli případní noční návštěvníci zakopnout dřív než mi šlápnou na hlavu a mě hluk varovat. Dal jsem si pivko na usnutí a ze spacáku hleděl na milióny hvězd nade mnou. Tak rozzářenou noční oblohu jsem nikdy neviděl. Noční ticho narušovalo jen občasné hýkání osla v městečku Tamtattouchte. Dnes jsme ujeli autobusem 214 km a 18 km stopem v náklaďáku vzhůru kaňonem Todra. Pěšky jsem ušel ještě asi 4 km ke svému bivaku.

12.den – 24.9.1996 - úterý

Zavřel jsem oči za svitu hvězd a otevřel je, když mi do nich pralo slunce! Krásně jsem se vyspal. Probudil mě hluk náklaďáku v 8:30. Uvařil jsem si k snídani na vařiči polévku a přitom mě navštívili dva dělníci, co nedaleko opravovali cestu. Mluvili zase jen berbersky a francouzsky, pochopil jsem, že chtějí cigarety, tak jsem je musel zklamat, že nekouřím. Popřáli mi zřejmě dobrou chuť a šťastnou cestu a vrátili se ke své práci. Po snídani v 9:10 jsem vyšel k Tamtattouchte a do kaňonu Todra. Prošel jsem městečkem, tentokrát nikdo neotravoval, a začal sestupovat kaňonem. Třikrát jsem musel překonávat potok protékající kaňonem. Okolo 11:40 jsem si dal oddech ve stínu a po 30.ti minutách pokračoval dál. Potkal jsem stádo ovcí, které se šplhalo do příkrého svahu kaňonu. Ovce šli jedna za druhou v nekonečném zástupu. Nikde jsem neviděl nějakého pasáčka nebo psa, který by ovce hlídal. Potok jsem tentokrát zdolával 2x po kamenech. Další pauzu jsem si dal v 13:10 a šel pak další hodinu, abych si v prvním stínu dal pauzu na jídlo. V 15:30 jsem potkal Katku s Márií a společně jsme překonávali 3x potok. V kaňonu se začali objevovat první palmy, známka že se blíží spodní část kaňonu Todra. V jedné zákrutě kaňonu jsem si u břehu potoka dal v 16:45 poslední zastávku a poté už došel k hotelu s naším autobusem. U brodu tentokrát nikdo nebyl, tak jsem sundal pohorky a přebrodil se přes potok. V šest jsem dorazil na střechu hotelu, kde přespával zbytek autobusu. Osprchoval jsem se a udělal si hrachovku k večeři. Jak jsem zjistil, hrachovka dneska vyhrála u více lidí. Na střechu ústil stropní otvor od kuchyně kde připravovali maso, takže se otvorem linul pěkný smrad. Když jsem otvorem viděl přípravu masa, tak jsem litoval ty, co si to maso objednali. Navečer k hotýlku dorazil autobus s kolisty, takže za chvíli bylo na střeše dost těsno. Naštěstí tam hoteliér umístil propan-butanovou bombu se žárovkou, takže bylo vidět na přípravy pro zalehnutí. Střecha byla dost prašná s hromádkami hlíny, které si musel každý odsunout tak, aby ležel na rovné čisté hliněné podlaze stropu hotelu. V 22:30 jsem to zalomil. Dneska jsem strávil 5:25 hod 22ti nachozenými kilometry ve 40°C vedru.

13.den – 25.9.1996 - středa

Budíček v 6:00, po společné snídani se Slávek zeptal hoteliéra, zda tu může nechat velký igeliťák s odpadkama. Hoteliér řekl že jo. Pak zavolal obsluhu a ta pytel šla vysypat za hotel mezi šutry. Podle bordelu za hotelem to nedělali poprvé. V sedm jsme vyjeli přes Tinerhir údolím kaseb k dalšímu kaňonu Dadés, zařezávajícího se též do Vysokého Atlasu z jižní strany. Dojeli jsme do Boumalne Dades, městečka ležícího na ústí kaňonu Dadés do údolí kaseb. (kasba - je opevněná rezidence (rodinný hrad) berberských feudálních vládců v horských vesnicích a městech Vysokého Atlasu, často hliněná, čtvercového půdorysu s věžemi v rozích. Sloužila jako úkryt pro celou vesnici před nájezdníky. Kasby měly otrokářské, zlaté a solné karavanní stezky přes Saharu pod kontrolou a též farmáře v úrodných oázách.) V Boumalne Dadés jsme měli hodinku volno, zašel jsem na tržiště koupit si chleba a prohlídnout okolní dílny a opravny. V jedné dílně opravovali i naše televizory Tesla. V 10:30 jsme vyjeli podél řeky Dadés do stejnojmenného kaňonu. Dojeli jsme do Ait-Ali k hotelu, na jehož střeše jsme měli přenocovat. Vzal jsem si foťák, čokoládu a pití a hned vyrazil po silničce dál do nitra kaňonu. Asfalt se změnil v šotolinu. Po několika serpentinách stoupajících úbočím svahu kaňonu jsem došel do úzké soutěsky, skrz kterou protékala řeka Dadés z jednoho údolí do druhého. Zde okolo mě projel Peugeot s pražským číslem! Za soutěskou, kde se kaňon rozevřel v náhorní plošinu, jsem došel k vesničce, kde jsem si chtěl ve stínu odpočinout. Pozoroval jsem, jak místní stavějí střechu hliněného baráku. Vše přírodní materiál – hlína, dřevo, rákos. Ve 13:40 jsem se vrátil zpět k autobusu ke kterému jsem dorazil v 15:35. Chtěl jsem si udělat večeři, ale zaslechl jsem Katku, jak popisuje Jirkovi krásu boční soutěsky, která ústila do kaňonu Dadés přímo proti našemu hotelu za řekou. Naládoval jsem do sebe Studenskou pečeť, něco tekutin, přeskákal šutry v řece Dadés a vyrazil do soutěsky v 16:10. Soutěska byla 2-3 metry široká a její stěny byly vysoké okolo 10 – 50 metrů. Šel jsem dost rychle, abych se stihl vrátit ještě za světla. Potkal jsem vracejícího se Romana s Martinou. Zeptal jsem se jich, jestli mě čekají nějaké překážky (jako bych tušil že jo..:-)). Roman mi řekl, že v soutěsce jsou tři velké balvany, co jí zatarasily. První je v klídku, ten lze přelézt, další dva se musejí obejít po stěně vpravo, u toho druhého se musím vrátit cca 20 metrů zpátky a vylézt na stěnu. Vyrazil jsem dál. Došel jsem k prvnímu balvanu. Vylézt na jeho hladký povrch měla být hračka, ale mě to trvalo pět minut! Na balvan jsem musel lézt v převisu, nikde žádná hrana na našlápnutí, takže jsem to musel držet v rukou a doufat, že se mi nesesmeknou. Docela jsem se zapotil. Po chvíli chůze jsem došel k druhému šutru, který zahradil soutěsku. Vrátil jsem se dle instrukcí o 20 metrů zpět a hledal výstup po pravé straně. Našel jsem ho o dalších 20 metrů dál. Pravým srázem soutěsky jsem překonal druhý balvan a pokračoval soutěskou dál. Zrychlil jsem postup a dal si lhůtu, že v 17:15 se musím vrátit. Třetí kámen jsem překonal v pohodě, tudíž čas otočky jsem posunul na 17:30. V pravé stěně soutěsky se objevil temný otvor, hluboká jeskyně. Došel jsem na konec opuštěné soutěsky akorát v půl šesté. Indiánským během jsem vyrazil zpátky. Hlavně se dostat za světla přes ty tři zaklíněné balvany! Třetí a druhý balvan byl v pohodě, ty jsem oblezl nyní po levé straně soutěsky. V soutěsce jsem skákal z kamene na kámen a doufal že si při nějakém skoku nevyvrknu kotník. Doběhl jsem k prvnímu (nyní poslednímu) balvanu. Naštěstí bylo ještě vidět. Tentokrát jsem se musel vzepřít mezi balvanem a stěnou soutěsky, spustit tělo co nejníž a z visu seskočit přesně na skálu, která byla 2 metry pode mnou. Kdybych se netrefil, skočil bych mezi kameny a to by asi nebylo dobré pro kotníky. Po nalezení odvahy a jistoty, že to zvládnu, jsem skočil. Dopadl jsem dobře. Teď už jsem mohl jít v klídku, protože soutěskou se dalo projít i za tmy. Bez problémů jsem se dostal zcela propocen a lehce unaven v 18:10 (20:10 VEČ) k řece Dadés a za šera přeskákal kameny v řece k našemu hotýlku. Hlavním kaňonem Dadés jsem urazil pěšky 18 km, soutěskou jsem 14 km překonal zrychlenou chůzí a během. Od řidičů jsem hned zakoupil „Starouše“ a kopnul ho do sebe. Vytáhl jsem si věci na spaní na střechu hotelu, která byla vybetonovaná, celý hotel měl evropský ráz, i normální záchody. A byl čistý! Zde poprvé a naposledy v celém Maroku tekla studená i teplá voda. Uklohnil jsem si večeři a zašel ještě před zavřením autobusu pro další pivko. Před hotelem u stolku seděla Katka s Márií, tak jsem si k nim přisedl. U stolu s nimi seděl majitel hotelu, který si zrovna odskočil. Díky Katčině francouzštině jsme se dozvěděli zajímavý věci, třeba že:

-  v Maroku je 65% Berberů a zbytek jsou Arabové

- Tuarégové jsou jedna ze čtyř skupin Berberů

-  v Maroku je 7.letá povinná školní docházka a děti se učí marockou arabštinu a francouzštinu
-  Berbeři jsou čistotní a přátelští, neustále by tančili a zpívali oproti Arabům, kteří jsou špinavý, kradou a každýmu se snaží vnutit něco ke koupi
-  v Maroku vyrábí dva druhy piva a alkohol se dá koupit jen na perifériích
-  národní sport nemají, spíš fandí jednotlivcům, zvlášť běžcům
-  v práci Berbeři vidí své uplatnění a už je nezajímají nelidské podmínky, ve kterých musí dělat
-  Berbeři mají rozděleno, že ženské obhospodařují pole a mají na starost obživu rodiny, chlapy dělají technické práce (sem patří i tkaní látek, výroba nití a šití oblečení)
-  hoteliér má rád Čechy protože s nimi si pokecá i když moc neutrácejí, to obstarávají Němci, kteří utrácejí, ale baví se jen mezi sebou.

Popíjeli jsme plechovkovou Plzeň, před půlnocí hoteliér pozval holky k řece. Vzal velkou deku a odkráčel ještě s jedním místňákem na píseční břeh řeky Dadés. Holky mě požádaly (zvlášť Katka, po které hoteliér jel) abych šel s nimi jako ochranný doprovod. Hoteliér přinesl další Plzně a „nenuceně“ mi je vnucoval, doufaje zřejmě, že mě opije. Naivka! Sledovali jsme noční oblohu, bavili se (tedy především Katka) a popíjeli pivko. Hostitelé po vypití pár plechovek „vytuhli“ a ustlali si na dece. Okolo jedné jsme šli spát. Katka mi děkovala, že jsem s nimi zůstal, což nemusela, „odměnu“ jsem si vybral v plechovkách. :-) Dnes jsme ujeli mezi kaňony Todra a Dadés 96 km.

14.den – 26.9.1996 - čtvrtek

Budíček klasicky v 6:00 (8:00 VEČ), po společné snídani jsme se vrátili kaňonem Dadés do městečka Boumalne Dadés okolo čedičové skály „Mozek Atlasu“, vytvarované erozí do gigantického mozku. Z Boumalne Dadés jsme pokračovali na jihozápad údolím Dadés mezi Anti Atlasem a Vysokým Atlasem do Ouarzazate okolo přehradní nádrže. Ouarzazate bylo naše nejjižnější místo putování Marokem, dostali jsme se pod 31° severní šířky. Projeli jsme městečkem a pokračovali na severozápad podél říčky Isif Imini do sedla Vysokého Atlasu Tizi-n-Tichka ve výšce 2260 m n/m. Silnice se začala silně klikatit a Karosa začala supět do kopce. V průsmyku bylo několik krámků se zkamenělinami a nerostama. Vyběhl jsem něco nakoupit. Po prohlídce krámků mi jeden prodavač nabídl kámen se dvěma trilobity. Za 300 dirhamů. Po smlouvání jsem to ukecal na 100 dirhamů (320,- Kč). K tomu jsem koupil ještě malého trilobita za 128,- Kč (ze 120 na 40 dirhamů). Z průsmyku jsme sjeli do kempu na okraji Marakéše. (Marrakech je třetí královské město Maroka, založené Almoravidy r. 1070 jako vojenský tábor. V r. 1073 vybudována kasba a první mešita. Královským městem se stává v 19. století. Marakéši se říká „červená“ podle staveb z hlíny, která je od železitých příměsí načervenalá.) Jirka nám dal 55 minut na utáboření a jídlo, v 18:00 jsme vyjeli do centra Marakéše, na náměstí Jemaa El Fna. Museli jsme dávat pozor na cestu, protože návrat do kempu bude po svých a za tmy. Náměstí Jemaa El Fna bylo zalidněné, terasy hotelů byly přeplněné návštěvníky. Chtěl jsem si udělat individuál, ale Katka s Máriou byly jiného názoru. Vlezli jsme do jednoho hotelu s terasou na náměstí, abychom si prohlédli podvečerní ruch z nadhledu. Na náměstí se utvářely kruhy diváků okolo „storytellers“ (vypravěčů příběhů), jejich představení jednoho herce lákala místní. Cizinec mohl sledovat jen pohybovou část představení, arabštině nerozuměl. Z terasy jsme se vydali přes náměstí do mediny s hromadou krámků a bazarů, každý řemeslnický cech má vyhrazenou část mediny. (Marakéšská medina je největší v Maroku, obklopená 12ti km hradeb.) Arabové zvali Katku s Máriou do svých krámků, když spatřili mě, že k nim patřím, už tak nenaléhali k prohlídce. Potkali jsme svérázné postavičky „prodavačů vody“ v červených hábitech. Jejich vodu bych ale neriskoval. V medině život propukal až po západu slunce. V malých úzkých přeplněných uličkách se proháněli domorodci na motorkách a kolech, takže jsme kolikrát nestačili uhýbat. A to se občas uličkou protlačil i automobil. Prošli jsme čtvrtí určenou převážně turistům a dostali se do části, kde už převládali místní. Obchody byly míň okázalé, krámky vypadaly špinavější a smradlavější. Cyklisti jezdili převážně na horských kolech. Prošli jsme medinou až k městským hradbám. Otočili jsme se a já nás odnavigoval tím propletencem uliček a krámků zpět na hlavní náměstí Jemaa El Fna díky úplňku měsíce. Na náměstí jsme se zastavili u jednoho stánku s pomeranči (bylo jich tu vedle sebe 50!) a dali si vymačkanou šťávu z celých pomerančů za 2,5 dirhamu. Džus byl krásně studený, protože pomeranče před slisováním ležely v lavóru se suchým ledem, tak jsme si dali repete. Po prohlídce náměstí jsme zašli na zahrádku jednoho hotelu a dali si mátový čaj za 7,50 dirhamu (24,- Kč). Tentokrát nám černoch naservíroval konvičku, z které jsme si každý naléval čaj do skleničky dle libosti. U hotelu byl pikolík, který měl za úkol od návštěvníků odhánět somráky, což bylo příjemné. Před půlnocí jsme se vydali pěšky po paměti do kempu, který jsme v pohodě našli a vrátný kupodivu hlídal a pustil nás dovnitř. Dnes jsme ujeli 397 km a překonali nejvyšší silniční bod Maroka v průsmyku Tizi-n-Tichka ve výšce 2260 metrů nad mořem.

15.den – 27.9.1996 - pátek

Budíček byl až v 7:00 a po snídani jsme vyrazili na pěší prohlídku Marakéše. Prošli jsme okolo minaretu „knihkupců“ (minaret mešity Koutoubia, pojmenovaný po blízkém bazaru knihkupců. Bazar už fungoval ve 12.století, kdy Evropa neznala prodej knih. Mešita, hlavní dominanta Marakéše, je 69 metrů vysoká o délce strany 12,8 m. Minarety v Maroku mají čtvercový půdorys.) k paláci Bahia. (Palác Bahia byl postaven na konci 19.století v andaluském stylu pro velkovezíra. Stavba má labyrintovou dispozici s několika zahradami. Celý palác má bohatou výzdobu s berberskými motivy.) V zahradě paláce jsem poprvé viděl banánovník s trsy ještě zelených banánů. Dostali jsme jednonohého průvodce, který nás provedl palácem Bahia s hrobkou. Po prohlídce paláce jsme dostali volno na 4 hodiny do 14:00, kdy byl plánován odjezd z kempu. Všichni se vydali po hlavní cestě k náměstí Jemaa El Fna, já to střihnul hned za palácem do jedné postranní uličky. Po několika zabočeních v postranních uličkách jsem s úlevou vylezl na hlavní náměstí Jemaa El Fna. Vyrazil jsem do mediny a chtěl skrz ni projít až k hradbám. Hradby jsem našel, prohlédl si je a začal se vracet. Myslel jsem si, že podle slunce to nebude tak složité. Ale zašel jsem do oblasti, kde už nebyly krámky, ale jen holé domky místních obyvatel. Vydal jsem se uličkou, která vypadala trochu jako hlavní. Měl mě varovat smích místních dětí, kteří se mi posmívali, kam to kráčím. Ulička končila ve dveřích baráku. Musel jsem se vrátit. Zkusil jsem zatočit vždy do nějaké jiné uličky, ale všechny byly slepé. Až z jednoho domku vyšel evropsky oblečený Arab s klíčky od auta. Sledoval jsem ho v naději, že mě vyvede ze spleti uzounkých, neustále se kroutících slepých uliček. Povedlo se, vyšli jsme na ulici, kde chodilo více lidí a nevypadala na to, že bude zase slepá. Snažil jsem se podle slunce trefit zpátky na hlavní náměstí, ale nějak se mi to nedařilo. Dal jsem si půl hodiny do 12:30, abych se sám našel. Došel jsem k místní škole, z které akorát vycházeli školáci. Ti odvážnější to zkusili s tradičním: „Monsieur, dirham.“ Měli smůlu, kdybych dal dirham jednomu, ostatní by chtěli taky! V půl jedné, když jsem nenašel cestu zpátky, jsem oslovil Araba zda neumí anglicky. Uměl a hned mi nabízel, že mi ukáže židovskou synagogu. Tak jsem si najal průvodce. Ze židovské synagogy se vyklubal místní hřbitov s hrobkou hlavního rabína, na místní poměry neuvěřitelně upravenou a zářící novotou. Poté jsem Arabovi vysvětlil, že chci zajít na „big square“ - Jemaa El Fna. Kývl že jo. Dostali jsme se už zase do obchodní čtvrti. Prošli jsme okolo paláce Bahia, takže jsem už věděl kde se nacházím. Zjistil jsem, jak je můj průvodce „vyčůraný“. Asi 300 metrů od náměstí v boční uličce mi Arab ukázal dopředu a řekl, že tudy dojdu na náměstí, že už musí zpátky. Já už naštěstí věděl, kudy se dostanu na náměstí, ale rozhodně to nebylo směrem, co mi ukazoval. Za průvodcovství si řekl 30 dirhamů, dal jsem mu jen 20 dirhamů. Začal mi tvrdit, že je chudý student (byl skoro stejně starý jako já) a že si takhle přivydělává. Tak jsem mu odpověděl že jsem taky student a nemám dirhamy na rozdávání. Vzal si 20 dirhamů a zmizel. Propletl jsem se uličkami a vyšel na „big square“. Poučení z krizového vývoje: příště platit průvodci až mě dovede přesně kam chci, ne dříve. Dal jsem si 100% pomerančový džus a vyrazil k hlavní poště pro známku a pohled, který jsem chtěl poslat odtud z Marakéše. Do kempu jsem dorazil 15 minut před odjezdem, tak jsem stihnul ještě rychlou sprchu ve vlažné vodě. Na čas jsme vyjeli na jih do Vysokého Atlasu do Asni. V Asni Roman s Honzou tankovali a trhovci se hned na nás vrhli. Bylo vidět, že zde v podhůří Vysokého Atlasu s nejvyšší horou už viděli více Čechů, protože nabízeli své cetky slovy: „Za tričko, za pivo“ ale i „Zadarmo“. Někteří jen evidentně opakovali naučenou frázi a neznali pravý význam slov. Po natankování nafty jsme vyjeli dál a za odbočkou k Imlilu jsme sjeli na loučku, kde jsme to zapíchli na přenocování. Setmělo se, uvařil jsem si večeři a pak chvíli kecal se Slávkem, Irenou a řidiči v autobusu. V 22:00 jsme se přemístili ven na karimatky, protože autobus se zavíral. Dal jsem si 4 pivka na dehydrataci a hodinu po půlnoci šel spát pod širák. Zítra se vnoříme do hor. Dnes jsme ujeli 58 km.

16.den – 28.9.1996 - sobota

Budíček za tmy v 5:45, po snídani odjezd v 7:00 zpět do Asni a odtud horskou silnicí k „hrádečku“ amerického milionáře. Pro dnešek zde autobus končil. Zabalil jsem si stan, spacák, karimatku, teplý oblečení, kanystr s vodou, toaleťák, foťák, filmy a něco k jídlu (4 čokolády, polévky a chleba) a vyrazil po asfaltce do vesničky Imlil. Okolo mě projel mikrobus, tak jsem ho zkusil stopnout. Uvnitř už byli Slávek s Irenou, Katka s Máriou a další. Celkem se nás do mikrobusu nasoukalo 14 i když míst bylo jen 8. Plus několik kletrů, zbytek báglů byl na střeše. Asfaltka přešla v prašnou kamenitou silnici s vymletými dírami. V jedné zatáčce nám spadla krosna ze střechy mikrobusu a každý se modlil aby to nebyla ta jeho. Po 30 minutách a 15 km jsme se dokodrcali na „náměstí“ Imlilu. Každý jsme zaplatili 10 dirhamů řidiči. Místní na nás pokřikovali: „Čeko?“ a když jsme řekli že jo, tak se ani nesnažili nám vnucovat svoje cetky. V 11:00 jsme vyrazili z nadmořské výšky 1800 metrů serpentinami v kamenitém svahu nad vesnicí a poté plochým údolím s vyschlým širokým korytem řeky, z obou stran sevřeném hřebenem hor. Údolí se zúžilo, na jeho dně vedl potok s minimálním stavem vody, nad kterým jsme šli vlevo pěšinou v kamenitém svahu. Cesta stoupala bokem svahu neustále vzhůru údolím Mizane, které vedlo až k chatě Neltner. U osady Sidi Chamharouch (2300 m n/m) cesta přecházela přes potok a dál stoupala serpentinami přes práh, oddělující údolí na nižší a vyšší část, na pravou stranu údolí. Cesta neustále stoupala vzhůru a slunce nemilosrdně pražilo. Ve stínu velkého balvanu blízko cesty jsem si udělal zastávku na doplnění tekutin a trochu si odpočinout. Všichni, co stoupali k Neltnerově chatě, se roztáhli v dlouhý, kilometrový had. Zvrchu jsme potkávali Čechy od Burkáčů. Někteří se tvářili naštvaně. (Později jsem se dozvěděl, že část Burkáčů vyrazila brzo ráno a šli špatným směrem. Pak už se nestačili vrátit a vyjít na Jebel Toubkal.) Vyrazil jsem dál a za chvíli v dáli spatřil malou chatku, dnešní cíl. Po 4,5 hodinách jsem dorazil pod Neltnerovu chatu (3207 m n/m), za Honzou jako druhý v 15:30. Zabral jsem volné plato pro stan a dal si veget. Uvařil jsem si polévku s chlebem a po hodině jsem to opakoval. Poslední z našeho zájezdu dorazil k chatě v 18:30. Protože jsem měl furt žízeň a zásoba vody se snižovala (na oba dny jsem si nesl 6,5 l chemicky upravené místní vody), zašel jsem navečer do útulny, zda tam nemají něco k pití. Měli třetinkovou kolu za 10 dirhamů. Ptal jsem se zda studenou. Bohužel anglicky, takže mi Maročan vůbec nerozuměl. Nakonec jsme se rukama dohodli, protože mi kolu podal abych si šáhnul. Byla ledová! Tak jsem jí hned vyžahnul. (K chatě vedla pěšina, po které osli nosili na hřbetě materiál a potraviny. Během cesty, než vynesli osli náklad k chatě, se musela kola několikrát ve vedru „převařit“. Zde ji dali do potoka pod chatou,kde ji skoro zmrazili a poté podávali jako chlazenou. Proto ta lehká pachuť.) Poté se do chaty začali trousit ostatní. Dal jsem ještě dvě „převařené“ koly a zakoupil poslední 1,5 l láhev minerálky pro zítřejší výstup. Chata Neltner patří francouzskému horolezeckému klubu a byla obsazená, takže jsme se tísnili u jednoho stolu. Čím později lidé přicházeli, tím byli více oblečený! Venku asi začala být pěkná kosa. A já byl jen v tričku, protože když jsem přišel bylo venku ještě teplo. Budíček na ráno Jirka vyhlásil v 4:45 a v 6:00 odchod směr nejvyšší vrchol Vysokého Atlasu a Maroka – Jebel Toubkal. V 21:15 jsem se zvedl, aby si mohli sednout i ostatní a šel si lehnout do stanu. Venku byla tma, kosa (okolo 5°C) a hromada hvězd na obloze. Snažil jsem se usnout, ale osel vedle za balvanem byl proti svým hýkáním. Dnes jsem ušel 12 km z Imlilu k Neltnerově chatě a překonal 1407 m převýšení. Autobusem jsme ujeli 13 km a mikrobusem 15 km.

17.den – 29.9.1996 - neděle

Jirka nás vzbudil trochu dýl, v 5:10 za absolutní tmy. Nasoukal jsem do sebe čokoládový ovesný vločky a v 6:05 jsme se vydali všichni za Jirkou husím pochodem. Nad chatou jsme přešli potok a začali šplhat po příkrém suťovisku. Museli jsme dávat pozor, abychom nesklouzli a nezasypali ty pod sebou „Rolling Stones“. Vylezli jsme z údolí Mizane, které končilo u Neltnerovy chaty, jeho levým svahem na začátek kotliny „Jižní Ikhibi“, tvořenou zprava pilířem západního vrcholu J. Toubkalu. Kotlinou jsme pokračovali vzhůru a pak začali stoupat suťovým svahem na hřeben, vedoucím z hlavního vrcholu Jebel Toubkal (4167 m n/m) na jeho západní vrchol (4090 m n/m). Začátek svahu byl dost příkrý (60°), kde jsme lezli opatrně, abychom nesjeli po šutrech dolů do kotliny. Poté se svah zmírnil (35° - 40°). Vylezli jsme do sedla mezi oběma vrcholy a ze sedla se stočili přímo na hlavní vrchol Jebel Toubkalu. Díky brzkému začátku výstupu jsme šli neustále ve stínu tvořeném hlavním hřebenem J. Toubkalu. Slunce si nás našlo až když jsme vylezli na hlavní hřeben pod nejvyšším vrcholem Maroka. Ušetřili jsme si kaluž potu tím, že jsme šli ve stínu a ještě nebylo takové horko. Hlavní vrchol s trojnožkou ve tvaru jehlanu je vidět až posledních 200 metrů! Na vrchol jsem vystoupil v trojčlenné skupině s Jirkou a Honzou v 8:20 místního času (10:20 našeho letního času). Stál jsem na kótě 4167 m n/m, nejvyšším bodě severní Afriky a Vysokého Atlasu. Překonal jsem převýšení 960 m na tří kilometrové vzdálenosti. Na vrcholu už byla skupinka Francouzů. Po gáblu a fotkách okolních rozeklaných štítů jsem se v 9:00 vydal na zpáteční cestu po stejné trase kromě posledního úseku, kdy jsem nešel po příkrém suťovisku, ale víc vpravo od pilíře západního vrcholu J. Toubkalu po kamenech a mužikách, kteří ukazovaly cestu k Neltnerově chatě. Několikrát jsem se musel zastavit a vyhledat cestu, protože mužici (jehlany z navršených kamenů vzdálených od sebe tak aby bylo od jednoho vidět k druhému jehlanu a tím ukazují trasu) byly od sebe tak daleko, že nebyly vizuálně propojeny. Slezl jsem příkrý sráz po kamenech a došel ke svému stanu ve 10:35. Uvařil jsem si polévku, sbalil stan a ve 12:05 vyrazil po pěšině směrem k Imlilu. Po cestě jsem potkal dva osly s plným hřbetem nákladu. Málem jsme se na pěšině nevyhnuli. Před vesnicí jsem došel Katku s Máriou a společně jsme sestoupali na náměstíčko Imlilu v 14:55. Hned se na nás vrhli trhovci. Musel jsem některé i odstrkovat, jak byli vlezlý. Na náměstíčku stál nákladní automobil, jedoucí do Asni. Na jeho korbě se tlačili místní obyvatelé a Adventuráci. Vecpal jsem se tam také. V 15:30 jsme vyjeli směr Asni. Korba byla plná, ale ne dost pro řidiče, protože cestou nabíral další stopaře, vzal i několik kluků s ořechy, kteří dost smrděli a byli špinavý, takže otěrem přenesli svou špínu i na nás. Kodrcali jsme se přes půl hodinu po šotolině k hrádečku Amíka, kde na nás čekala naše krásná pohodlná Karosa s vychlazeným pivkem! Každý zaplatil 10 dirhamů, o to se postaral poskok řidiče náklaďáku, který si ohlídal, aby zaplatil každý, kdo se vezl a nezmizel bez placení. U jednoho 12ti letého kluka jsem si koupil tři velká jablka za dirham. Dalo se platit i bonbonem nebo propiskou. Přijel další náklaďák a z jeho korby slezl zbytek naší výpravy. Nacpali jsme kletry a krosny dozadu autobusu (poslední řada sedadel byla odstraněná a plocha sloužila jako zavazadlový prostor) a vyjeli do Asni. Ženský ukecaly Jirku, že musí najít nějaké sprchy, protože dnešní noc jsme měli strávit mimo kemp. Jirka zkusil jediný hotel v Asni, jestli nás nenechají vysprchovat. Nenechali. Měl ale kliku, dostal od místních typ na veřejné lázně. V poli za městečkem stála velká budova, z které se z komína kouřilo. Šel se zeptat a uspěl! Takže nejdřív chlapy a pak ženský. Dobře to maj zařízený v Maroku! :-) Vešli jsem dovnitř a dostali gumové kbelíky u pultu. Vedle pultu byla šatna, kde jsme se svlékli a vstoupili dveřmi do další místnosti. Ta byla vykachlíčkovaná (podobné kachlíky jsme viděli dělat ve Fesu) a rozdělená na záchody a sušárnu – prostor na utření. Ze sušárny se vstoupilo přímo do horké, vlhké vykachlíčkované dvojmístnosti. V první byl kohoutek se studenou vodou, v druhé kamenná vana s kohoutkem s horkou vodou. Do gumového kbelíku jsem si natočil horkou vodu, kterou jsem si zředil studenou na přijatelnou teplotu. A vodu z kbelíku jsem na sebe lil nebo šplouchal. Po vyprázdnění kbelíku jsem si šel znovu nalít horkou vodu. „Koupel“ byla velice příjemná, ani se nám nechtěli odejít. Člověk měl pocit že je v sauně. Obsluha „urychlila“ dva Marokánce kteří se ráchali s námi, aby po nás mohly jít ženské. Normálně veřejné lázně fungovaly tak, že od poledne do 18:00 byly pro ženy a od 18:00 do 22:00 pro muže. Veřejné lázně jsou jediným místem, kde se místní mohou vykoupat v teplé vodě. Marokánci chodí do lázní jako my do hospody, pokecat si. Vrátili jsme se k autobusu a čekali na ženské. Mezitím se k nám natáhlo celé okolí. Někteří na mě a na Slávka volali „Alibaba“ pro naše „neoholené“ fousy. Každý, trochu zarostlý chlap byl pro místní Alibaba. Klučíci i chlapy loudili piva a když moc otravovali, používal jsem jediné naučené arabské slovo „Imši“ (Jdi do hajzlu). Kupodivu to fungovalo. :-) Vesnice byla špinavá a odpadky se povalovaly v příkopu vedle silnice. Pokud někdo z místních získal plechovku piva, prázdnou ji rovnou vyhodil vedle sebe na zem. Žádné násilí s uklízením. Jirka zaplatil za chlapy 5 dirhamů a za ženský 10 dirhamů za osobu. Po umytí jsme vyjeli za Asni na planinku, kde jsme nocovali předevčírem. Na bývalé nocležiště jsme dojeli za tmy v 19:30. Uvařil jsem si polévku a ustlal si širák na stejném místě jako minule. Pak jsme se sesedli okolo petrolejky a oslavili zdolání nejvyššího bodu Maroka Becherem a Napoleonem. Spát jsem šel před druhou ranní. Z Jebel Toubkal do Imlilu jsem překonal snížení 2367 výškových metrů na 15 kilometrech. Náklaďákem jsem ujel 15 km a autobusem k tábořišti 13 km.

18.den – 30.9.1996 - pondělí

Budíček byl v 7:00, přišel jsem o 10 minut později k snídani a už nebyl salát. Kdo pozdě chodí.... V 8:30 jsme vyjeli přes Asni na Marakéš. Jedné z cestující se zanítilo oko a tak jsme v Marakéši ve francouzské čtvrti vyhledali soukromou kliniku a Jirka s Irenou šli s ní dovnitř za doktorem. Během dvou hodin čekání jsme si prohlédli francouzskou čtvrť Marakéše. Zahlédl jsem dokonce kolonu černých Mercedesů s marockou vlajkou, která se prohnala okolo mě. Policisté zastavovali veškerý provoz, aby kolona mohla projet. Jeden cyklista byl zahnán ze silnice tak vehementně, že to neubrzdil, najel na chodník a naboural do sloupu. Ani moc neprotestoval. Že by Marocké království bylo trochu jako náš bývalý komunistický policejní stát? V poledne jsme pokračovali na sever do Casablanky. Před Casablankou se podél silnice rozprostíralo obrovské smetiště. Sváželi sem odpadky z celé aglomerace Casablanky čítající okolo tří miliónů lidí. Smrad byl pro Maroko klasický, ve smeťáku se „pásly“ ovce a potulovali „hledači“ s klackama na prohrabování toho bordelu. Raději jsme zavřeli všechna okna v autobuse. Před čtvrtou jsme dojeli do Casablanky. Město už mělo evropštější ráz. Provoz na silnici byl hektický, jeden autobus to mastil proti nám v protisměru, mopedisti a motorkáři kličkovali mezi auty a jezdili si, jak jim to vyhovovalo, aniž by se zabývali pravidly silničního provozu. Prokličkovali jsme centrem a dojeli po dlouhé době na břeh Atlantiku u betonové mešity Hassana II. (Mešita byla dostavěna v tomto desetiletí a na její stavbu přispěl každý Maročan. Minaret je 175 m vysoký a do mešity se vejde 100.000 věřících. Mešita je třetí největší po Mecce a Medině.) Měli jsme hodinku na prohlídku mešity a poté jsme vyrazili po dálnici (za použití dálnice jsme zaplatili 23 dirhamů {74,- Kč}) směr dvojměstí Rabat a Salé. Rabat leží na levém břehu ústí řeky Bou Regreg do Atlantiku, Salé na pravém břehu. Spojení zajišťují převozníci a jeden most, přes který jsme se dostali do Salé v 19:30 do kempu na břehu řeky. V kempu se už zabydlovali kolisti a Burkáči, takže Češi v kempu převládali. Vedle nás parkovali Angláni s tahačem, na jehož ložné ploše byl velký karavan. Měli rozhozenou převodovku a celou noc se v ní hrabali. Postavil jsem si stan, „zlidštil“ se sprchou a v 20:10 vyrazil s ostatníma do centra Salé. Obhlédli jsme krámky s jídlem, někdo zůstal v rybárně, ostatní jsme si sedli v bufetu na hlavní třídě. Dal jsem si šest malých opečených buřtíků s hranolkama a kolou za 15 + 15 + 3,5 dirhamu. Pro kolu pingl musel do vedlejšího krámu. Buřtíci byly dost dobrý, protože jsem si dal ještě čtyři, tentokrát do rozkrojený chlebový placky jako sendvidž (15 dirhamů) a zase s kolou. V 21:20 jsem se vydal na noční prohlídku Rabatu. (Rabat je čtvrtým královským městem Maroka. V 12.stol.př.n.l. zátoku používali Féničané jako přístav, v 1.stol.n.l. zde Římané založili město Sala Colonia, které ve 4.století opustili. V 10.stol. byla na útesu nad ústím řeky Bou Regreg do Atlantiku postavena křižácká pevnost. Almohadé, sídlíci v Marakéši, si vybrali toto místo pro přístav pro své tažení proti Španělům ve 12.stol. Jejich vůdce Jakub el Mansour přejmenoval město na Ribat el Fath (Pevnost vítězství) a založil pevnost Oudaia, která byla nedobytná až do 19.století. V 17.stol se stal Rabat přístavištěm pirátů, kteří přepadali lodě španělské, portugalské, francouzské i anglické. Díky opevnění byl Rabat nedobytný a piráti zde založili svou republiku, s kterou bylo nutno počítat v evropském dění.) Jirka se ke mně přidal, což mělo tu výhodu, že mi popsal místní památky. Prohlédli jsme si osvětlené mauzoleum Mohammeda V., nedostavěnou věž Hasan (Hasan – krása, tato věž – minaret měla být druhá nejslavnější po minaretu Páteční mešity v Samaře (Irák). Minaret začal budovat Jakub el Mansour, ale jeho předčasná smrt přerušila též stavbu.) a prošli se okolo Andaluské zdi s věžemi, postavenou v 17.století, chránící rabatskou medinu z jihu. Po desáté večerní jsme prošli jednou z bran do mediny. Krámky byly zavřené, medina působila opuštěným dojmem. Ale jen na první pohled. Hlavní ulice, procházející medinou k pobřeží, byla naštěstí osvětlená, vedlejší uličky už halila noční tma. A právě z těchto tmavých uliček byl slyšet hlomoz i hlasitější výměny názorů. Arabsky. Když jsme potkávali mátožné postavy se skelným zrakem pak i na osvětlené ulici, říkali jsme si, jestli jsme to s tou noční návštěvou mediny nepřehnali. Feťáci by ještě tak mě mohli považovat za místního, Ale Jirka se světlými kudrnatými vlasy by to už neukecal. Chtěl jsem se vrátit, ale Jirka říkal, že tahle ulice musí ústit do ulice Konzulů, tu že zná a po ní vyjdeme z mediny. A bude lepší, když půjdeme furt dál, než se vracet. To by hned „mátohy“ věděli, že bloudíme. Došli jsme do ulice Konzulů bez problémů, hned jsme byli klidnější, když jsme zahlídli policejní stanici. Poté, co jsme nakoukli oknem do policejní stanice, jsme přestali být klidní, protože pohled na tři svázané Marokánce, sedící na zemi a dva policajty, co mlátili jednoho, nám klidu nepřidal. Konečně jsme vypadli z mediny. Vraceli jsme se okolo kasby Oudaia (zde sídlili v 17.stol. piráti) podél řeky Bou Regreg. Koukli jsme na molo, zda by se nenašel nějaký převozník. Byl odliv, takže od mola se táhl ke středu řeky pás bahna s uvízlými loďkami. Žádný převoz, museli jsme šlapat zpátky na most. Podél městských hradeb (Salé bylo založeno okolo 8.stol.n.l. jako obchodní centrum. Rozkvětu dosáhlo ve 12.stol. V 17.stol. zde piráti prodávali své otroky.) jsme v pohodě došli do kempu okolo půlnoci. Dnes jsme najeli 398 km.

19.den – 1.10.1996 - úterý

Budíček tradičně v 6:00, odjezd v 7:20. Vyjeli jsme podél severozápadního pobřeží směr Kénitra, Larache, Asilah. Před polednem jsme dojeli do kempu v Asilahu přímo na břehu Atlantiku. Postavil jsem stan (proti písku) a vydal se vnořit do vln Atlantiku. Cestou po pláži mi místní Arab nabízel v igelitu malou hrudku hašiše. Poslal jsem ho do hajzlu. Česky pochopitelně! :-) Odpoledne jsme se vydali do mediny malého městečka. Zdejší medina byla odlišná. Poměrně čistá, vymalované zdi, širší ulice s hromadou náměstíček. Medina byla přilepená na skále o kterou se dole tříštil Atlantik. Před jedním krámem stálo Audi 100 s SPZ BMA a na zadním okně s oválnou značkou CZ. Majitel krámku auto leštil a Čech to rozhodně nebyl. Neměl jsem odvahu se zeptat, kde sehnal auto s brněnským číslem. Takže možná i pár kradených aut mizí i v Maroku! Rozhodl jsem se zakoupit zdejší pivo a ochutnat ho. To jsem ale netušil, co to bude obnášet. Zašel jsem do čajovny a chtěl pivo. Pingl se začal otáčet na všechny strany, jakoby se chtěl ujistit, že jsme sami, a pak mi lámanou francouzštinou něco vysvětloval a rukama ukazoval někam do dáli. Vydal jsem se směrem, kterým ukazoval. Narazil jsem na další čajovnu. Opakoval jsem dotaz na pivo. Tentokrát mi chvíli trvalo, než jsem vysvětlil, co chci. A zase mi bylo něco řečeno, tentokrát arabsky a znovu ukázáno někam dál. Jediné, co jsem postřehl z řeči, bylo červená stříška u další čajovny. Pingl u další čajovny se opět rozhlédl okolo sebe, zda není v okolí mě neznámé nebezpečí (to už jsem si připadal jak ve špionážním filmu), prohlédl si mě a pak mi ukázal na malá dvířka vedle čajovny. Vešel jsem do malého tmavého krámku s prodejem alkoholu. Bohužel neměli pivo ve skle s etiketou, ale jen plechovky 0,33 l. Jedna plechovka marockého piva stála 8 dirhamů (25,60 Kč). Na polici byl vystaven zdejší alkohol (100 – 300 dirhamů {320,- – 960,- Kč} a dovozové whisky – Ballantines, Johnnie Walker za 800 – 1100 dirhamů {2560,- – 3520,- Kč}, což bylo docela dost. Prodavač mi zabalil plechovku do papíru a naznačil, abych ji nepil na ulici. Aspoň tak jsem to pochopil. Zašel jsem pivo vypít k hradbám, obepínající medinu, kde nikdo široko daleko nebyl. Kupodivu mi chutnalo. Vrátil jsem se do kempu a zaplaval si opět v Atlantiku. Navečer jsem zašel do mediny, která ožila otevřenými krámky a davy lidí. Zašel jsem do jedné čajovny na oblíbené buřtíky s hranolkama a poté do druhé na smažené kuře. Měl jsem se držet buřtíků, kuře bylo tuhé a nedopečené. Zakoupil jsem dvě malé kamenné masky, bohužel prodavač poznal, že je chci tak jsem to ukecal jen z 90 na 60 dirhamů. U krámku s ovocem jsem si ještě zakoupil dvě velká jablka za 3 dirhamy. Mezi sběračem jablek a prodávajícím jablek na tržišti je dost rozdíl – v ceně cca 4,5x. Přecpán jídlem a obtěžkán igelitkou jsem se vrátil do kempu dohnat veškeré spací deficity a v 21:20 jsem zalehl. Dnes jsme ujeli 223 km.

20.den – 2.10.1996 - středa

K ránu mě to nedopečené kuře prohnalo! A to byl budíček až v 7:00! Po společné snídani jsme v 8:30 vyjeli podél atlantického pobřeží na sever do vesnice Gotta k Herkulově jeskyni. Na úzké silnici se náš autobus obtížně vyhýbal protijedoucím autům. Po schodech vytesaných do skály jsme sešli do obrovské pobřežní jeskyně, z části vytvořené vymletou mořskou vodou a zčásti Římany. Z jeskyně byl vymletým otvorem vidět Atlantik. Poté jsme vyjeli směr Tanger. Tanger, rozprostřený na pahorcích, působí víc evropským dojmem než marockým. Projeli jsme Tangerem a vydali se podél severního pobřeží Afriky na východ do Sebty. Prokličkovali jsme pobřežním pohořím a sjeli do městečka Fnideq utratit poslední dirhamy. Ve 13:00 jsme dojeli na marocko-španělskou hranici. Po 40 minutové prohlídce, kdy celníci prolezli náš autobus i se psem hladajícím drogy, jsme projeli do Sebty, čili Ceuty. Čekání na trajekt jsem si zkrátil návštěvou hospůdky s točeným. V 17:15 se náš trajekt odpoutal od břehu Afriky a v 18:15 marockého času – 20:15 našeho letního času jsme spočinuli nohou opět na našem kontinentě. Autobus ihned nasadil směr Málaga, Cordoba, Bailém a Toledo. Roman nám pustil nějakou komedii ale já usnul. Dnes jsme ujeli 564 km po souši a urazili 27 km po moři.

21.den – 3.10.1996 - čtvrtek

Za rozbřesku jsme dojeli do Toleda. (Toledo je jedno z nejstarších měst Španělska. V době krále Karla V. {16.stol} bylo prohlášeno za hlavní město španělské říše a dosáhlo svého největšího rozkvětu. Po přesídlení Filipa II. do Madridu se stalo muzeálním městem.) Do Starého Města jsme vstoupili Sluneční bránou. Zašli jsme do katedrály, (katedrála je pětilodní v gotickém slohu, stavěna v letech 1226 – 1493. Zajímavostí je „průhledová kaple“, zbudovaná v r. 1732 stavitelem N. Tomé. Vznikla proražením gotické klenby v ochozu tak, aby světlo dopadalo na nově zbudovaný oltář. V zákristii jsou obrazy od El Greca.) a já se pak vypravil sólo po památkách. Navštívil jsem kapli „Santo Domingo de Silos“ (150 peset = 33,- Kč) s krásnou dřevěnou výzdobou v zákristii. Řádová sestra vždy rozsvítila tu část kaple, kterou jsem si právě prohlížel. Poté jsem navštívil chrám sv. Tomáše s nejslavnějším obrazem El Greca - „Pohřeb hraběte Orgase“ a klášter sv. Romana, ve kterém je umístěno muzeum Vizigótů. Ve 14:00 jsme se sešli u autobusu a vyrazili přes Madrid, Zaragozu, Huescu k Pyrenejím. Projeli jsme tři tunely a za tmy dojeli k horám k vesničce Broto u říčky Ara, kde jsme na piknikovém plácku s pitnou vodou zaparkovali v 22:15. Po tmě jsme postavili stany a pak dlouho do noci zářily modré plameny vařičů, na kterých jsme si připravovali večeře. Dnes jsme ujeli 773 km.

22.den – 4.10.1996 - pátek

Budíček byl za tmy v 7:15, po společné snídani jsme vyjeli úzkým údolím do národního parku Ordesa. Půl hodiny jsme měli na přípravu na celodenní putování. Musel jsem z krosny vyhrabat pohory. Byly dvě trasy: kratší - k vodopádu, stékajícím po levém srázu údolí, delší – traverz celým údolím pod nejvyšší zdejší horu Monte Perdido (3355 m n/m). Přiklonil jsem se k drsnější variantě. Jak jinak! V 11:00 jsme vyrazili lesní pěšinou vzhůru do bočního svahu údolí Ordesa až na terasovitou plošinku s horskou útulnou. Výstup trval 1,5 hodiny. Po krátkém odpočinku jsme se vydali pěšinou, traverzující boční svah až k začátku údolí pod Monte Perdido. Lesnatý svah s podzimním zbarvením listů se změnil pouze v kamenitý. Došel jsem pěšinou k velkému vodopádu, jehož voda vytvářela říčku na dně celého údolí. Za mnou jsem nikoho neviděl, tak jsem vyrazil po pěšině dál do hor a když jsem se podruhé otočil, spatřil naší skupinku jak slézá podél vodopádu do údolí. Tak jsem se vrátil. Honza nám vysvětlil cestu podél říčky zpátky k autobusu a připomněl odjezd v 18:00. Návrat samostatně. Zašel jsem se vyráchat k vodopádu a poté vyrazil zpět. Cesta se linula podél říčky, která tvořila několik vodopádů v kamenným řečišti. Celé dno údolí bylo zalesněné. V 16:55 jsem dorazil k autobusu kde už ostatní vydatně vyvařovali. Večeře. Já si dal poslední Studenskou pečeť. V 18:30 jsme vyjeli z národního parku Ordesa směr Francie přes „Údolí mrtvých“ podél Rio Ara. (Údolí mrtvých“ byly opuštěné domy bez života z důvodu, že v 50.letech zde měla být přehrada a údolí zatopené. Všechny vystěhovali a pak zrušili stavbu přehrady.) Honza nabídl dva filmy: Poslední skaut a Slunce, seno a pár facek. Seděl jsem ve třetí řadě sedadel, tedy blízko abych řekl, že Skaut je skvělý film a Honza ho vybral dřív než se zezadu doneslo, že by chtěli „pár facek“. Film se líbil jen mě, Honzovi a Ireně. :-) Projeli jsme Pyreneje a hraničním tunelem De Bielsa v 21:00 vjeli do Francie na Toulouse a Carcassonne. Dnes jsem ušel okolo 27 km při 400 metrech převýšení a busem ujel 303 km.

23.den – 5.10.1996 - sobota

 Jízdu z Carcassonne přes Montpellier do Avignonu jsem v pohodě zaspal díky nafukovací podkově pod hlavou. Do Avignonu jsme přijeli ve 4:00, v jednom kempu jsme se mohli osprchovat a já se pak vydal do města podle plánku z recepce hledat směnárnu. Dle mapky jsem ale na určených místech otevřené směnárny nenašel. V 10:00 byl sraz před Papežským palácem. Hromadu lidí odradilo vysoké vstupné (34 F = 185,- Kč), takže ze společné návštěvy sešlo. V jednom krámku mi nakreslili do plánku ještě jednu směnárnu a tu jsem po chvilce bloudění našel. Říkal jsem si, že jestli dostanu za pesety víc jak 34 franků, zajdu do papežského paláce. Vyměnil jsem zbylé pesety za franky, 1000 peset = 39 F, takže jsem si zakoupil lístek a přifařil se ke skupince studentů, kteří měli průvodce v angličtině. (V r. 1309 na nátlak krále Filipa IV. Sličného přesídlil z Říma do Avignonu papež Kliment V. Se svým dvorem. Byl vystavěn a opevněn hrad jako Papežský palác. Město bylo též opevněno. V paláci se vystřídalo šest papežů. Poslední papež opustil město v r. 1403 zpět do Říma. Prosperita města byla zastavena morovou epidemií v r. 1721, kterou přežila jen čtvrtina obyvatel. Papežský palác je zároveň pevností, jehož věže jsou vysoké až 50 metrů a má rozlohu 1,5 km čtvereční. Interiér je skutečným bludištěm sálů, chodeb a kaplí, jejichž výzdoby a zařízení byly za Velké francouzské revoluce a Napoleonských válek zničeny.) Kromě gobelínů a několika obrazů na stěnách byly vnitřní prostory pusté, bez jakéhokoliv vybavení. Prošel jsem mnoha komnatami postavených v různých stavebních stylech, prohlédl si v kaplích zbytky zachovalých fresek. Vystoupil jsem na ochoz hradeb papežského paláce a prohlédl si Avignon z výšky. Nakonec jsem zašel do malé promítací místnosti, kde jsem zhlédl dokument o paláci. V pohodě a poklidu jsem se vrátil k autobusu na 13. hodinu. Cestou po mostě přes ramena Rhony jsem se divil, že už všichni jsou u autobusu. Jirka mě přivítal tím, že odjezd měl být ve 12:30 a všichni na mě už 30 minut čekají. Omluvil jsem se všem, naštěstí řidiči byli v pohodě. Ale přísahal bych, že ráno Jirka mluvil o jedné. Z Avignonu jsme vyjeli na Lyon, Chalon n/Saome, Besancon a Mulhouse. Okolo 23:00 jsme projeli francouzsko-německou hranici. Za dnešek jsme ujeli nejvíc v jednom dni - 1012 km.

24.den – 6.10.1996 - neděle

Cestu přes Německo jsem prospal. Jeli jsme přes Freiburg, Stuttgard, Norimberk na Rozvadov. V 6:40 jsme potkali na německo – české hranici autobus cyklistů a v 9:20 dojeli do Prahy.

Během zájezdu do Maroka jsme ujeli celkem 8638 km, z toho 2674 km po Africe.

Moje fotogalerie