Kdysi
za komančů jsme přemýšleli s kamarády o cestě do Dunajské
delty, ale cestu jsem uskutečnil až letos, když Ála našla inzerát
na zájezd do delty a dostatečně nás pobláznila, abychom do
Dunajské delty vyrazili ve složení Ála + Honza L., Móňa +
Pavel, Honza, Michal a já.
Neděle 31.8.2003
Do kempu v Murighiolu v oblasti Dunajské delty jsme dorazili v 22:30 autobusem Karosa po dvou dnech dobrodružné jízdy. Oproti plánu o 12,5 hodiny později. Nejen že řidiči cestou bloudili, ale i autobus byl dost v dezolátním stavu, zvlášť jeho zadní náprava. Postavili jsme stany a vyrazili do nejbližší hospody, ale tam už měli zavřeno. Místní nám poradili blízký hotel Halmi Iris. V hotelu zrovna zavřeli a zhasli, ale ještě nám otevřeli. Za námi se ještě přiřítila skupinka řidičů s šéfem zájezdu Jirkou, doktorem a jejich nohsledi. Nejdřív nám nabídli jen lahváče (25.000,- lei = 25,- Kč), na dotaz, jestli nevaří (byla už půlnoc) nám nabídli zhotovit Hemenex. Tak jsme si ho všichni objednali. Za cenu 32.000,- lei, no neberte to. :-)
Do kempu v Murighiolu v oblasti Dunajské delty jsme dorazili v 22:30 autobusem Karosa po dvou dnech dobrodružné jízdy. Oproti plánu o 12,5 hodiny později. Nejen že řidiči cestou bloudili, ale i autobus byl dost v dezolátním stavu, zvlášť jeho zadní náprava. Postavili jsme stany a vyrazili do nejbližší hospody, ale tam už měli zavřeno. Místní nám poradili blízký hotel Halmi Iris. V hotelu zrovna zavřeli a zhasli, ale ještě nám otevřeli. Za námi se ještě přiřítila skupinka řidičů s šéfem zájezdu Jirkou, doktorem a jejich nohsledi. Nejdřív nám nabídli jen lahváče (25.000,- lei = 25,- Kč), na dotaz, jestli nevaří (byla už půlnoc) nám nabídli zhotovit Hemenex. Tak jsme si ho všichni objednali. Za cenu 32.000,- lei, no neberte to. :-)
Nejlepší pivo
Pondělí 1.9.2003
Ráno
se už kempem potulovali kolem našich stanů toulaví psi a
pronajímatelé loděk. Šéf nám dohodil chlapíka s lodí na dva
dny, prohlédli jsme si loď a dohodli se na středu a čtvrtek – 3
milióny lei na den, přespí s námi a doveze nás k moři a zpět.
Domluveno. Mezitím šéf se svojí skupinkou zmizel na motorových
loďkách v deltě Dunaje. Na první dva dny jsme si chtěli půjčit
veslice, někam doveslovat, přespat a druhý den se vrátit.
Pronajímatelé veslic chtějí 100.000 lei za 1 hodinu a průvodce,
nechtějí půjčit lodě samotný. To se nelíbí nám a tak jdeme
do přístavu, kde převážně Pavel se svojí ruštinou domlouvá
motorové loďky. Za jednu loď chtějí 5 miliónů lei, Pavel to
ukecává na konečných 8 miliónů za tři lodě pro 14 lidí na
dva dny. První den nás odvezou na jezero Uzlina a vysadí na břehu,
druhý den pro nás v 17:00 připlují a odvezou zpátky do přístavu.
Vrátili jsme se do kempu pro kletry, stany a jídlo, nájemcům
veslic řekli že je nebereme a nalodili se na loďky. Jednotlivé
loďky byly dlouhé okolo šesti metrů a 1,5 metru široké. 
Po
nalodění i s bagáží se loďky povážlivě ponořily do vody. V
první loďce byli Ála s Honzou L., Móňa s Pavlem a Michal, ve
druhé lodi já s Honzou, dva sourozenci s kamarádkou a ve třetí
lodi další 4 účastníci našeho zájezdu. V 11:30 jsme vypluli z
Murighiolského přístavu do Braţul Sfântu Gheorghe – jižního
svatojiřského ramene Dunaje. Vítr dost foukal a malé vlnky občas
přeskočily bord loďky a pokropily nás. Ještě že jsme si
nevzali ty veslice, tady by nás to asi odfouklo nebo by jsme se
nadřeli jako koně! Jižním ramenem Dunaje proti proudu jsme
dopluli k letovisku Uzlina, kde jsme odbočili vpravo do kanálu k
jezeru Uzlina. Dalekohledy jsme si prohlíželi různé druhy volavek
– bílé, popelavé, stříbřité a propluli blízko
pestrobarevného mandelíka hajního. Dopluli jsme k ornitologické
pozorovatelně asi 15 metrů vysoké, požádal jsem našeho
lodivoda, aby u ní přistál. Ostatní lodě nás následovaly.
Vylezli jsme navrch a rozhlíželi se po okolí. Moc ptáků tu
nebylo, asi je vyplašily naše motory. Nalodili jsme se a vypluli k
jezeru Uzlina. Ústí kanálu do jezera bylo pro snížený stav vody
mělké a bahnité, takže vrtule motoru nemohla být ponořená do
vody a náš lodivod se snažil bidlem přetlačit loďku do jezera.
Vítr sílil proto nám, lodivod po chvíli bidlování nechal, vlezl
do vody a loďku přetáhl do jezera. Motor člunu se přetahoval s
protivětrem a vlnami jezera, ale nakonec jsme zvítězili a přepluli
jezero k rákosem porostlém břehu, kde lodivodi vypnuli motory a
pomocí vesel jsme pluli podél břehu. Mezitím nám první loďka
zmizela z dohledu. V rákosu mezi jezery Uzlina a Isac pozorujeme
poprvé pelikána a hromady leknínů. Obepluli jsme jezero a vrátili
se k ústí kanálu. Tentokrát jsme se přes mělčinu dostali bez
problémů. Na pravém břehu jsme spatřili šéfovu skupinku a tak
jsme přistáli blízko nich. Měl jsem trochu strach jestli první
loďka už nepřejela tohle místo, kde jsme se vylodili na břeh.
Naštěstí připluli asi 5 minut po nás. Dali jsme každému
lodivodu 1 milión lei jako zálohu a domluvili se na zítřku, kdy
pro nás připlují na stejné místo v 17:00 a doplatku 5.000.000,-
lei. Vyházeli jsme bagáž na břeh do listnatého lesíka a šli
prozkoumat okolí. Šéfova skupinka už měla postavený tábor.
Prolezli jsme lesíkem a objevili na jezeře ohromné hejno pelikánů.
Jak jsme se k nim přibližovali, tak vždy ti pelikáni co byli k
nám nejblíž vzlétli, přelétli hejno a přistáli na vzdálenější
straně hejna od nás. Toto se opakovalo několikrát, než se hejno
„naštvalo“ a odlétlo. Já se vrátil k bagáži a po chvíli
přemýšlení uvažoval o tom že postavím stany než se ostatní
vrátí. Ještě že zvítězila má lenost, protože když se
ostatní vrátili asi po dvaceti minutách, nalezli prý skvělé
místo u kanálu, kam jsme se hned přemístili. Cestou jsme potkali
tři volně se pasoucí koně – černého, hnědého a bílého.
Flek byl opravdu lepší než ten kde byla šéfova partička a kde
zůstali taky ostatní z našich loděk. Postavili jsme stany, pod
podlážku jsem nařezal rákos jako izolaci. Okolo 16.hodiny jsme si
uvařili oběd, já si dal párečky s hořčicí. :-) Honza L. s
Pavlem nahodili návnadu do kanálu, ale bez úspěchu. Občasné
projížďky rybářských i výletních lodí zřejmě ryby plaší.
Poté jsme se vydali po vyschlém bahnitém dnu jezera na kosu
vzniklou u ústí kanálu do jezera. Dalekohledy nám přibližovaly
veškeré ptactvo letící i sedící. Komárů moc nelítá, na ten
zbytek funguje repelent. Honza zpozoroval skupinku letících bílých
ptáků a jen tak mimochodem poznamenal: “Hele, ty maj zobák
vepředu placatej jak lžičku.“ Ála s Móňou radostně
vyskočily: „To je kolpík!“ Není nad to mít s sebou do delty
odbornice. :-) Za šera jsme se vrátili do našeho ležení,
rozdělali oheň a nachystali si večeři. Po jídle jsme si dali
zdravotního Ferneta a postupně u ohně vytuhávali.
Po
nalodění i s bagáží se loďky povážlivě ponořily do vody. V
první loďce byli Ála s Honzou L., Móňa s Pavlem a Michal, ve
druhé lodi já s Honzou, dva sourozenci s kamarádkou a ve třetí
lodi další 4 účastníci našeho zájezdu. V 11:30 jsme vypluli z
Murighiolského přístavu do Braţul Sfântu Gheorghe – jižního
svatojiřského ramene Dunaje. Vítr dost foukal a malé vlnky občas
přeskočily bord loďky a pokropily nás. Ještě že jsme si
nevzali ty veslice, tady by nás to asi odfouklo nebo by jsme se
nadřeli jako koně! Jižním ramenem Dunaje proti proudu jsme
dopluli k letovisku Uzlina, kde jsme odbočili vpravo do kanálu k
jezeru Uzlina. Dalekohledy jsme si prohlíželi různé druhy volavek
– bílé, popelavé, stříbřité a propluli blízko
pestrobarevného mandelíka hajního. Dopluli jsme k ornitologické
pozorovatelně asi 15 metrů vysoké, požádal jsem našeho
lodivoda, aby u ní přistál. Ostatní lodě nás následovaly.
Vylezli jsme navrch a rozhlíželi se po okolí. Moc ptáků tu
nebylo, asi je vyplašily naše motory. Nalodili jsme se a vypluli k
jezeru Uzlina. Ústí kanálu do jezera bylo pro snížený stav vody
mělké a bahnité, takže vrtule motoru nemohla být ponořená do
vody a náš lodivod se snažil bidlem přetlačit loďku do jezera.
Vítr sílil proto nám, lodivod po chvíli bidlování nechal, vlezl
do vody a loďku přetáhl do jezera. Motor člunu se přetahoval s
protivětrem a vlnami jezera, ale nakonec jsme zvítězili a přepluli
jezero k rákosem porostlém břehu, kde lodivodi vypnuli motory a
pomocí vesel jsme pluli podél břehu. Mezitím nám první loďka
zmizela z dohledu. V rákosu mezi jezery Uzlina a Isac pozorujeme
poprvé pelikána a hromady leknínů. Obepluli jsme jezero a vrátili
se k ústí kanálu. Tentokrát jsme se přes mělčinu dostali bez
problémů. Na pravém břehu jsme spatřili šéfovu skupinku a tak
jsme přistáli blízko nich. Měl jsem trochu strach jestli první
loďka už nepřejela tohle místo, kde jsme se vylodili na břeh.
Naštěstí připluli asi 5 minut po nás. Dali jsme každému
lodivodu 1 milión lei jako zálohu a domluvili se na zítřku, kdy
pro nás připlují na stejné místo v 17:00 a doplatku 5.000.000,-
lei. Vyházeli jsme bagáž na břeh do listnatého lesíka a šli
prozkoumat okolí. Šéfova skupinka už měla postavený tábor.
Prolezli jsme lesíkem a objevili na jezeře ohromné hejno pelikánů.
Jak jsme se k nim přibližovali, tak vždy ti pelikáni co byli k
nám nejblíž vzlétli, přelétli hejno a přistáli na vzdálenější
straně hejna od nás. Toto se opakovalo několikrát, než se hejno
„naštvalo“ a odlétlo. Já se vrátil k bagáži a po chvíli
přemýšlení uvažoval o tom že postavím stany než se ostatní
vrátí. Ještě že zvítězila má lenost, protože když se
ostatní vrátili asi po dvaceti minutách, nalezli prý skvělé
místo u kanálu, kam jsme se hned přemístili. Cestou jsme potkali
tři volně se pasoucí koně – černého, hnědého a bílého.
Flek byl opravdu lepší než ten kde byla šéfova partička a kde
zůstali taky ostatní z našich loděk. Postavili jsme stany, pod
podlážku jsem nařezal rákos jako izolaci. Okolo 16.hodiny jsme si
uvařili oběd, já si dal párečky s hořčicí. :-) Honza L. s
Pavlem nahodili návnadu do kanálu, ale bez úspěchu. Občasné
projížďky rybářských i výletních lodí zřejmě ryby plaší.
Poté jsme se vydali po vyschlém bahnitém dnu jezera na kosu
vzniklou u ústí kanálu do jezera. Dalekohledy nám přibližovaly
veškeré ptactvo letící i sedící. Komárů moc nelítá, na ten
zbytek funguje repelent. Honza zpozoroval skupinku letících bílých
ptáků a jen tak mimochodem poznamenal: “Hele, ty maj zobák
vepředu placatej jak lžičku.“ Ála s Móňou radostně
vyskočily: „To je kolpík!“ Není nad to mít s sebou do delty
odbornice. :-) Za šera jsme se vrátili do našeho ležení,
rozdělali oheň a nachystali si večeři. Po jídle jsme si dali
zdravotního Ferneta a postupně u ohně vytuhávali.
Úterý
2.9.2003
Vstali
jsme v 7:00 a šli pozorovat ptáky. Pelikán bílý mizí s prvním
hlukem motorů rybářů. Po snídani jsme šli opět na kosu
pozorovat ptáky. Michal zůstal hlídat tábor a chytat ryby. Po
návratu do tábora jsme lehce poobědvali a Honza L., Pavel a Michal
zkusili nahodit udičky. Tentokrát jsem v táboře zůstal já a
ostatní jdou na konec jezera Uzlina. Jak tábor osaměl, zahlédl
jsem poletujícího ledňáčka říčního a hlavně dravce sedícího
na stromě – motáka pochopa. Móňa s Álou mají s sebou asi šest
atlasů o ptácích, takže každý objev hned porovnávají s
atlasem a určují co je to za druh. Po návratu ostatních jsme se
sbalili, odpadky na rozdíl od místních rybářů jsme odvezli do
kempu. Nechali jsme s Honzou kletry v našem bivaku a šli na místo,
kde jsme zanechali zbytek naší posádky. Naše lodě připluli
„přesně“ v 16:56. Nalodili jsme se, vypluli a po chvíli
zastavili u našeho nocležiště, kde jsme nabrali zbytek. Návrat
probíhal po stejné cestě, nejdřív kanálem k letovisku Uzlina a
pak svatojiřským ramenem Dunaje do přístavu v Marighiolu. Po 75
minutách plavby jsme přirazili ke kůlům v přístavu. Lodivodům
jsme doplatili zbylých pět mega lei k oboustranné spokojenosti. V
kempu jsme hned postavili stany a zašli do recepce zaplatit 40.000,-
lei (40,- Kč)/ za osobu a noc. (V ceně zájezdu byla placená jen
první a poslední noc v kempu.) Recepční mluvila jen rumunsky, tak
to byla trochu kovbojka než pochopila že neplatíme za celý
autobus ale jen za nás a jeden pár. Na večeři jsme zašli do
restaurace hotelu Pelikán, ke kterému patří i náš kemp. Pingl v
mezinárodním hotelu uměl též jen rumunsky, jídelníček jen v
rumunštině. S pomocí místního „tlumočníka“ jsme si
objednali pro jednoduchost všichni stejné jídlo – smaženého
candáta (salau) s bramborem (139.000,- lei). Móňa chtěla pomoct s
překladem olivy a vypadlo z ní: „zeljonyje gulky“. .-) Rybu
jsme zapili lahvovým (à 23.000,- lei) a panákem vodky (35.000,-
lei), který chutnal a vypadal jak okena. Dezinfikovali jsme si tím
ty špinavý skleničky co nám tu naservírovali.Středa 3.9.2003
Vstal
jsem v 7:30 a s Honzou a Michalem jsme šli koupit balení 2l vody a
4 chleby na cestu. Ostatní drze ještě spali! Náš lodivod už
obejdoval okolo kempu a hlídal si nás, abychom se mu snad
neztratili či co. Sbalili jsme stany a kletry a v 9:30 se nalodili
na bývalou rybářskou loď, teď upravenou pro vyjížďky s
turisty, s názvem Sofia v murighiolském přístavu na stejném
místě kde jsme včera přistáli. Vypluli jsme na 43 – 48 km
(každá mapa Dunajské delty udává jinou vzdálenost a geograficky
jsou mapy „trochu“ odlišné.) dlouhou plavbu po jižním rameni
Dunaje až k jeho ústí do Černého moře. (Jižní rameno Dunaje
se jmenuje Svatojiřské podle městečka Sfântu Gheorghe (Svatý
Jiří) na jeho ústí do moře. Prostřední rameno Dunaje se
jmenuje podle městečka na ústí Dunaje do Černého moře Suliny -
Braţul Sulina. Severní rameno se jmenuje podle městečka na
Ukrajině uprostřed delty Chilia - Braţul Chilia.) Nejdřív jsme
na lodi posnídali, to jsme ráno v kempu nestihli. Náš lodivod byl
pohodář a nabídl holkám, ať si stoupnou za kormidlo. Toho jsme
se chytli hned my chlapy a každý si chvíli zakormidloval po
Dunaji. V kabině byl obstojný smrad z naftového motoru. Na uschlém
stromě u břehu seděl párek mořských orlů. Náš lodivod nám
řekl že máme kliku, že jsme je tu spatřili. Pavel hodil řeč s
lodivodem, který mluvil rusky. Jmenoval se „Džordž“, důchodce,
67 let, syn dělá na zaoceánské lodi, bere důchod 2 milióny lei
(2.000,- Kč). Naše loď má výkon „50 lošadí“, žere 7 l
nafty za hodinu + hromadu oleje. Zeptal jsem se na rychlost lodi, 16
– 17 km/hod. Po 4 hodinách a 15 minutách jsme dopluli do přístavu Sfântu Gheorghe. Pavel s Honzou šli s Džordžem domluvit oběd u
místních Lipovanů. (Lipovani – Ukrajinci, kteří utekli před
více než 260.lety z Ukrajiny do dunajských močálů před
náboženským pronásledováním Petra Velikého. Tvoří 11,2 % z
celkového počtu 25.000 obyvatel v deltě. Mezi sebou mluví
ukrajinsky a rusky.) Zbytek nás zůstal v přístavu a pozoroval
„cvrkot“. Po jejich návratu se Džordž ujal hlídání naší
bagáže a své lodi a my vyrazili do městečka. Dali jsme si jedno
lahvové a vyrazili po prašné písčité ulici k Černému moři.
Svatý Jiří je odřízlé městečko od okolí sítí kanálů,
jezer a močálů, takže jako dopravní prostředek tu slouží
koně, osli a vlastní nohy. Auta tu nemají. Zboží dopravuje
pravidelná lodní linka z Tulcei. Městečko je tvořeno přízemními
domky v udržovaných zahrádkách. Střechy jsou z došek, zdi z
vepřovic (nepálené hliněné cihly) nebo z rákosových svazků a
nahozených maltou. Zanechali jsme domky a Sfântu Gheorghe za
sebou, minuli jsme opuštěné betonové bunkry a písčitou krajinou
s trsy trávy došli na písčitou pláž Černého moře. Na obzoru
pluly velké kontejnerové lodě a tankery. Vrátili jsme se do
městečka a s 15.minutovým zpožděním našli domek našich
hostitelů. Byli jsme usazeni do letní jídelny na dvorku a
královsky pohoštěni – několik druhů smažených ryb (salau =
candát, crab = kapr bez šupin) s osmahnutými bramborami, rajčatový
salát a na závěr fíky s medem. Každého vyšla hostina na
100.000,- lei. Nato jsme zašli na točený, aby ryby plavaly! Po
pivku jsme zašli do místního „nákupního centra“ zakoupit
nějaké potraviny, melouny a pohledy. Zašel jsem na poštu, ale
byla zavřená – i když podle úředních hodin měla být
otevřená! Ostatní zašli do přístavu vyfotit západ slunce.
Džordž si odskočil na „čtvrt hodinky“ pro chleba a vodku,
nakonec to stihl za 45 minut. Mezitím jsem zašel znovu na poštu,
jestli náhodou neotevřou. Otevřeli. Mohl jsem zakoupit známky do
„Czech republic“ a pohledy hodit do schránky tady ve Svatém
Jiří. :-) Džordž obratně otočil loď v přístavu a my vpluli
do vod Dunaje. Opustili jsme městečko a do prvního bočního
kanálu jsme zapluli hledat místo na spaní. Byl to Canal Tătaru,
který vedl až do Suliny, jak jsem později zjistil. Přirazili jsme
ke břehu odvráceném od Sv. Jiří, vyložili bagáž, postavili
stany a rozdělali oheň. Po okolí jsme sesbírali jen malé
větvičky. Džordž zmizel ve tmě a pak nás zavolal, abychom
přitáhli vyrubané pařezy. Udělali jsme si lehkou večeři,
sbodli melouna a na dezinfekci dali místní vodku Stalinskaya (že
by nostalgie zašlých časů?) Džordž se lehce upravil, když jsem
mu chtěl nalít vodku do jeho sklenky tak se zeptal: „Gdě moj
stakan?“ a přitom ho držel v ruce! :-) Džordž nám rozmluvil
jezero Razim, kam chtěly holky, že víc uvidí tam co nás zaveze
on. Tak jsme dali na jeho radu. Okolo 23.hodiny jsme zalehli. Zatáhla
se obloha a zvedl vítr. V pravidelných intervalech stan osvětloval
kužel světla pobřežního majáku. V noci se mi chtělo na malou
(to ten meloun), přemýšlel jsem jestli to nenechám na ráno,
vypadalo to že bude pršet a vítr stále sílil. Pak se zničehonic
zvedla Ála a šla ven. Následoval ji Honza L, takže jsem vylezl i
já. A za mnou druhý Honza. Takže nakonec byla u otvoru do stanu
fronta!
Džordž si odskočil na „čtvrt hodinky“ pro chleba a vodku,
nakonec to stihl za 45 minut. Mezitím jsem zašel znovu na poštu,
jestli náhodou neotevřou. Otevřeli. Mohl jsem zakoupit známky do
„Czech republic“ a pohledy hodit do schránky tady ve Svatém
Jiří. :-) Džordž obratně otočil loď v přístavu a my vpluli
do vod Dunaje. Opustili jsme městečko a do prvního bočního
kanálu jsme zapluli hledat místo na spaní. Byl to Canal Tătaru,
který vedl až do Suliny, jak jsem později zjistil. Přirazili jsme
ke břehu odvráceném od Sv. Jiří, vyložili bagáž, postavili
stany a rozdělali oheň. Po okolí jsme sesbírali jen malé
větvičky. Džordž zmizel ve tmě a pak nás zavolal, abychom
přitáhli vyrubané pařezy. Udělali jsme si lehkou večeři,
sbodli melouna a na dezinfekci dali místní vodku Stalinskaya (že
by nostalgie zašlých časů?) Džordž se lehce upravil, když jsem
mu chtěl nalít vodku do jeho sklenky tak se zeptal: „Gdě moj
stakan?“ a přitom ho držel v ruce! :-) Džordž nám rozmluvil
jezero Razim, kam chtěly holky, že víc uvidí tam co nás zaveze
on. Tak jsme dali na jeho radu. Okolo 23.hodiny jsme zalehli. Zatáhla
se obloha a zvedl vítr. V pravidelných intervalech stan osvětloval
kužel světla pobřežního majáku. V noci se mi chtělo na malou
(to ten meloun), přemýšlel jsem jestli to nenechám na ráno,
vypadalo to že bude pršet a vítr stále sílil. Pak se zničehonic
zvedla Ála a šla ven. Následoval ji Honza L, takže jsem vylezl i
já. A za mnou druhý Honza. Takže nakonec byla u otvoru do stanu
fronta!
Čtvrtek
4.9.2003
Vstali
jsme v 8:30. Michal zkoušel fintu – že prý je venku vidět
mandelík, ale holky mu na to neskočily. :-) Čaj jsme vařili na
vařičích zakrytých karimatkami, aby vítr nesfoukl plamen. Krávy,
jdoucí na pastvu, procházely okolo našich stanů a pak se
přebrodily přes kanál. Sbalili jsme se a v 9:30 vypluli na Dunaj.
Nasnídali jsme se a zase pozorovali dalekohledy ptáky a okolí.
Začalo chladivě foukat, občas někdo zašel se ohřát na sluníčko
na záď lodi do smradu naftového motoru. Dali jsme dalšího
melouna a trochu zasvinili palubu. Po třech hodinách plavby si
potřebujeme všichni odskočit. Džordž na břehu zdraví dva
rybáře a rozhoduje se u nich přistát. Najíždí kolmo na vysoký
bahnitý břeh. Nedaří se mu zařadit zpátečku a loď zprudka
naráží do břehu. Ještě že jsme se drželi. Džordž se omlouvá
„Sofii“. Všichni jsme si odskočili po okolí a poté odrazili
od břehu. Poklidně jsme si pluli po jižním rameni Dunaje když se
šel Michal zeptat kdy že odbočíme na to jezero. Džordž mu v
pohodě odpověděl že na to zapomněl a že jsme to místo odbočení
o 10 km minuli. Začali jsme se s Džordžem dohadovat, hlavně Pavel
se svojí skoro rodnou ruštinou. Džordžovi se očividně nechce
zpátky. Tvrdí, že je to tři hodiny tam a tři hodiny zpátky,
další dvě hodiny po kanále. Hučíme do něj že chceme zpátky
na jezero. Nakonec z nás vytáhl ještě jeden milión lei navíc a
otočil Sofii po proudu Dunaje. Dopluli jsme za 40 minut k odbočce
Canal Perili lovca (dle tabulky na břehu kanálu) nebo Garla
Perivolovca (dle mapy). Během plavby kanálem jsme spatřili hejno
vlh pestrých, pelikány (které jsme si překřtili na „Džamba“
a volavky. Kanálem jsme dopluli za dalších 40 minut na jezero
Gorgostel plné leknínů. Po obeplutí jezera jsme se vraceli
kanálem zarostlým třímetrovým rákosím k svatojiřskému rameni
Dunaje a pozorovali ledňáčka, který poletoval před námi do té
doby než ho to přestalo bavit a my ho pak minuli z boku. Začalo
být chladno, sílící studený vítr mě donutil vzít i pončo
kvůli zabránění profouknutí. 45 minut trvala plavba kanálem k
Dunaji,
1:15 do přístavu v Murighiolu. Pevné země jsme se dotkli
v 19:05. Zaplatili jsme Džordžovi každý milión lei (1.000,- Kč),
dohromady 7.000.000,- lei, víc jak jeho čtvrtletní důchod a
rozloučili se. V kempu jsme postavili stany (vyjma mého který byl
v zamčeném autobuse) a vyrazili do vzdálenějšího hotelu Halmi
Iris na večeři (palačinku + pivko + panáka vodky). Tady jsem se
domluvil s řidičem že mi vyndá stan a nechá ho pod autobusem. Po
návratu do kempu jsem stan našel a s Honzou ho urychleně
postavili. Zalehli jsme po půlnoci.
1:15 do přístavu v Murighiolu. Pevné země jsme se dotkli
v 19:05. Zaplatili jsme Džordžovi každý milión lei (1.000,- Kč),
dohromady 7.000.000,- lei, víc jak jeho čtvrtletní důchod a
rozloučili se. V kempu jsme postavili stany (vyjma mého který byl
v zamčeném autobuse) a vyrazili do vzdálenějšího hotelu Halmi
Iris na večeři (palačinku + pivko + panáka vodky). Tady jsem se
domluvil s řidičem že mi vyndá stan a nechá ho pod autobusem. Po
návratu do kempu jsem stan našel a s Honzou ho urychleně
postavili. Zalehli jsme po půlnoci.
Pátek
5.9.2003
K ránu v kempu štěkali toulající se psy, desítky vořechů neidentifikovatelných ras. Holky už byly vzhůru a pozorovaly ptactvo v rákosí u kempu. Díky Móně konečně vidím i já bukáčka malého! Složili jsme stany, sbalili se a v poledne vyjeli autobusem do Tulcei. Honza L. koukal z okna a náhle se zeptal nevinně Ály: „Hele, co to tam sedí na drátě?“ „Mandelík!“ Móňa si ulevuje: „Zapráskaní Rumuni, nevědí co tady maj!“ V Tulcei jsme měli čtyři hodiny volna a tak jsme zakončili návštěvu Dunajské delty stylově v jejím muzeu.
K ránu v kempu štěkali toulající se psy, desítky vořechů neidentifikovatelných ras. Holky už byly vzhůru a pozorovaly ptactvo v rákosí u kempu. Díky Móně konečně vidím i já bukáčka malého! Složili jsme stany, sbalili se a v poledne vyjeli autobusem do Tulcei. Honza L. koukal z okna a náhle se zeptal nevinně Ály: „Hele, co to tam sedí na drátě?“ „Mandelík!“ Móňa si ulevuje: „Zapráskaní Rumuni, nevědí co tady maj!“ V Tulcei jsme měli čtyři hodiny volna a tak jsme zakončili návštěvu Dunajské delty stylově v jejím muzeu.
Pro
milovníky ptactva. Spatřili
jsme:
