CMP: 2009

Nechal jsem se ukecat svojí kamarádkou Sísou, abych vyrazil na Korsiku na pěší přechod jedné z nejhezčích horských tůr v Evropě - Sentier de Grande Randonnée de la Corse - čili jak se říká lidově GR 20. Po prohlášení, že denní limit je okolo 9 kilometrů, jsem si řekl, že to je v pohodě, vždyť jsem kdysi za komančů chodil s krosnou po rumunských horách a ušli jsme denně podstatně víc, tak mě GR 20 nemůže překvapit. Nějakou výbavu z těch dob ještě mám, tak jsem celkem připraven vyrazit opět do hor.

Jóó, opak byl krutou pravdou!

Jízdenka na trajekt Livorno - Bastia.

Někdy je možná lepší netušit, do čeho se člověk pouští, protože jinak by se do toho nepustil!

Pondělí 31.8.2009 – 1.den pochodu

9 km

převýšení +371 m

GR 20: Bergere de Ballone

Autobus nás vyvezl úzkým údolíčkem do nitra Korsiky, do vesnice Calasima v nadmořské výšce 1061 m n/m, odkud jsme zahájili pěší přechod Korsiky. Nahodili jsme bágly na záda a vyrazili po asfaltce k nábližce na trasu GR 20. Asfalt po chvíli skončil a cesta přešla v kamenité stoupání horským lesnatým údolím okolo Grotte des Anges. Vystoupali jsme nad zalesněné údolí k útulně – Bergerii de Ballone (1432 m n/m) a dostali se na trasu GR 20. Každý si vyhlédl místo na postavení stanu v kamenných zídkách na prašné hliněné zemi. Cena za stan byla 3 €. Po zabydlení jsme se vydali vykoupat do nedaleké tůňky a smýt ze sebe prach a pot. Poté jsme si uvařili na vařiči první horské jídlo a večer se sešli okolo 19. hodiny na verandě chalupy de Ballone k první poradě a vzájemnému představování. Do spacáků jsme se soukali už za tmy před 22.hodinou.

Úterý 1.9.2009 – 2.den pochodu

8 km (17 km)

převýšení + 759 m (+ 1130 m)

snížení - 200 m

GR 20: Bergere de Ballone – Refuge Ciuttulu di i Mori

Po dohodě se Sísou jsme si stanovili dobu od budíčku do odchodu na 2 hodiny, do kterých se musí vejít snídaně, sbalení kletru a stanu, popřípadě hygiena a nabrání vody na cestu, takže budíček jsme měli v 7:00. V devět jsme opravdu vyrazili po značené GR 20 červenobílým pruhem traverzem podél ostrohu borovicovým lesem a poté prudkým stoupáním do sedla Bocca di Foghieghiallu. Výstup nám zabral 2,5 hodiny, místy jsme lezli po čtyřech kvůli sklonu skalního svahu. Začal jsem „lehce“ nestíhat a propracoval se na poslední místo naší malé výpravy. Do sedla jsme dorazili v 13:15, odkud už byla ve svahu vidět naše cílová chata Ciuttulu di i Mori

(1991 m n/m - nejvýše položená chata na trase GR 20.) a nad ní Paglia Orba (2525 m n/m). Šéf Mára uspořádal poradu na velkém kameni, kde nás seznámil s programem na další den, kdy nás čekal nejdelší úsek z celého přechodu Korsiky se zastávkou v sedle, kde jsme se měli potkat s autobusem a doplnit potraviny.

Středa 2.9.2009 – 3.den pochodu

22 km (39 km)

převýšení + 622 m (+ 1752 m)

snížení - 1013 m (- 1213 m)

GR 20: Refuge Ciuttulu di i Mori – Col de Vergio - Refuge de Manganu

Odchod byl stanoven na 8:00. Tentokrát jsme sestupovali údolím říčky le Golo, která vytvořila malé kaskády de Radule, u kterých jsme říčku překonali po kamenech a pokračovali zarůstajícím borovicovým údolím k sedlu Col de Vergio (1437 m n/m), kde jsme měli ve 13:00 potkat autobus. Poprvé jsme překřížili cestu „Od moře k moři“ – Mare a Mare Nord. Pochopil jsem, že můj prvotní nápad střídat pohory s keckama není proveditelný, GR 20 je dělaná pro pohory! Čekání na autobus jsme si krátili psaním textových zpráv domů (konečně jsme narazili na signál) a doplněním pitné vody. Autobus měl hodinové zpoždění, které se později ukázalo pro mě a Sísu jako fatální. Vyměnili jsme rychle použité oblečení za nové, nabrali potraviny na 4 dny a od řidičů koupili české pivo. Posilněni jsme po 30 minutách vyrazili dál. Od sedla de Vergio jsme upravenou pěšinou v borovicovo-smíšeném lese traverzovali relativně po rovině k sedlu Col de st. Pierre (1452 m n/m), na které jsme museli vystoupat a dál po hřebeni stoupali k dalšímu sedlu pod horou Capu a u Tozzu (1910 m n/m). Na hřebeni byly neskutečně zkroucené stromy vlivem silného větru od západu. V sedle jsme dali pomeranč, který mě trochu postavil na nohy. Mára k nám doběhl, aby nám popsal další cestu a hlavně si zkontroloval, jestli ještě můžeme! Pak zase odběhl… Ze sedla jsme sestoupili k jezeru Lac de Nino (1743 m n/m), kde jsme u pramene dali večeři a doplnili potřebné množství tekutiny, hlavně já jsem do sebe nalil přes litr vody. V okolí jezera se pásli koně a krávy, někteří se přišli kouknout až k nám, jestli by z nás něco nekáplo. Sami máme málo! Po večeři jsme posilněni vyrazili pěšinou okolo jezera dál travnatým rovinatým údolím říčky le Tavignano s několika krátkými, ale prudkými sníženinami, většinou kamenitými. Opustili jsme říčku le Tavignano a zabočili do bočního údolí k útulně Bergerie de Vaccaja, kterou jsme pokládali za tu naší cílovou. Bohužel jsme zjistili, že ta naše je ještě 45 minut daleko! Vyrazili jsme unaveni okolo osmé večerní přes travnatou louku dál, začínalo se stmívat. Připadali jsme si jako Jeníček a Mařenka, v dáli před náma jsme viděli světýlko Refuge de Manganu, které nás přitahovalo jako magnet. Ještě že svítil měsíc, takže závěrečné kamenité stoupání k chatě jsme zvládli i přechod můstku přes bystřinu bez použití čelovek. K chatě de Manganu

(1600 m n/m) jsme došli za tmy v 20:45. Všem se ulevilo, že jsme dorazili, hlavně nám! :-) Než jsme se stihli

osprchovat (všechny sprchy fungovaly způsobem, že z potoka, který protékal blízko chaty, byla svedena hadice přímo do sprchy, takže veškeré sprchování a mytí byl studený odchov), tak chatař v 22:00 zavřel bar, tudíž jsme byli bez vína. Následovala krátká Márova noční porada (druhý den nás čekala zase pěkná šichta!), kde jsme se dozvěděli, že od teď budem vyrážet o půl hodiny dřív než ostatní! To chci vidět…

Čtvrtek 3.9.2009 – 4.den pochodu

6 km (45 km)

převýšení + 785 m (+ 2537 m)

snížení - 543 m (- 1756 m)

GR 20: Refuge de Manganu – Refuge de Petra Piana

Vstali jsme v 6:30, posnídali něco ze zásob, sbalili se a vyrazili o půl hodiny napřed, než zbytek skupiny, přes potok do příkrého kopce, podél potoka. Sevřené údolíčko je občas přehrazeno skalní stěnou, na které potok tvoří vodopád. Namáhavé překonání skalní stěny je odměněno odpočinkovou chůzí po travnatém plácku, kde potok vytváří meandry. Okolo nás se přehnali ve dvou skupinkách Mára s Matym a Pepa s Milhausem a Helčou. V závěru horského údolíčka značená cesta přechází v kamenné suťovisko, po kterém jsme se škrábali do sedla Breche de Capitello (2225 m n/m) - nejvýše položeného místa na hřebenovce GR 20. V sedle na nás už čekal zbytek skupiny na společnou fotku a Mára s hltem slivovice na oslavu zdolání nejvyššího místa trasy GR 20. Ze sedla byl nádherný pohled na horská plesa Lac du Capitellu a Lac du Melo. Dál jsme pokračovali sestupem přes skalní plotny na skalní hřbítek spojující dva horské hřebeny. Zde jsme narazili na skalní tunel, kterým se dalo prolézt bez krosny nebo ho přelézt po skále venkem. Po sundání kletrů jsme prolezli tunýlkem. Hřebínek se zlomil a vytvořil hladkou stěnu s ukotveným řetězem. Zespoda směrem k nám lezla Francouzka, která nepochopila, že po řetězu se nešplhá, ale jen přidržuje, tudíž jí došli síly a zablokovala cestu. Mára, který na nás dole čekal, vypěnil, vylezl bokem okolo ní a vytáhl jí nahoru k nám, vzal Síse kletr a zase seběhl podél řetězu dolů na cestu. Odnavigoval Sísu, kudy má bezpečně slézt skalní stěnu, počkal až jsem „slanil“ i já a pak zmizel v dáli. Po hřbítku porostlém malými tuhými keříky, které mi dokázaly orvat holeně do krve, jsme došli k sedlu Bocca Soglia (2050 m n/m) a odtud začali mírně stoupat po úbočí druhého hřebene k dalšímu sedlu Bocca Muzzella (2210 m n/m). Cestou k sedlu jsme překonávali několik kamenných polí s viklajícími se balvany. V sedle Bocca Muzzella jsem musel dát zastávku, měl jsem toho už celkem dost. Ze sedla následoval nepříjemný sestup po kamenité kroutící se pěšině k chatě de Petra Piana (1842 m n/m),

kam jsme se Sísou dorazili v 18 hodin. Postavili jsme stan na zabrané místo Márou a po spáchání studené sprchy, teplé večeře (zapálit vařič ve větru byla docela loterie, asi na popáté se mi to podařilo!) jsme se okolo osmé večerní připojili k ostatním, kteří už od 16.hodiny nasávali červené u stolu vedle chaty a oslavovali, že přežili dnešní den. S chatařem si padli do oka, protože nás zásoboval oříšky, domácím sýrem a salámem figatelli (uzená klobása s vepřovými ledvinkami, srdcem a játry) a my mu vypili celou zásobu červeného vína! Okolo nás se poprvé proháněla noční mlha a mraky, do dneška jsme měli krásně slunečno.

Pátek 4.9.2009 – 5.den pochodu

11 km (56 km)

převýšení + 490 m (+ 3027 m)

snížení - 902 m (- 2658 m)

GR 20: Refuge de Petra Piana – Refuge de l´Onda

Po větrné noci, snídani a sbalení svých „pěti švestek“ jsme v 9:00 začali sestupovat údolím podél říčky du Manganellu ke kaskádám de Vivario po široké cestě, místy společné s říčkou du Manganellu, ale bez problému schůdné. Minuli jsme Bergerii de Tolla a u Cascade de Vivario (940 m n/m) přešli přes dřevěný můstek a u jezírka pod můstkem dali polední pauzičku, neb tu čekal zbytek naší výpravy. Poté jsme vyrazili širokou kamenitou cestou údolím se smíšeným lesem vzhůru k Refuge de l´Onda. Smíšený les se staletými duby nahradil smrkový, širokou cestu vzhůru se točící pěšina. Vystoupali jsme opět nad hranici porostu lesa a narazili na stádo ovcí, které se táhlo až k ohradě pro stany u Refuge de l´Onda (1430 m n/m).

Dnešní den jsme konečně dorazili brzo, v 15:30. Postavili jsme si stan v oplocené ohradě, do které občas pronikla místní prasata, aby byla následně zase vyhnána ven. Obrácený svět, koně, osli, ovce, prasata ve volné přírodě, lidé se stany v ohradě! :-) Údolím silně profukovalo, vypnuli jsme stan i pomocnými šňůrkami na bočních stěnách a důkladně upevnili kolíky do hliněné země. Navečer jsme si v přístěnku zhotovili večeři, Mára udělal rychlou poradu a okolo 19. hodiny jsme si zalezli do stanů, neb chatař „nepremával“. Začalo foukat, občas zahýkal osel nebo kůň, zabečela ovce, zaštěkal pes. Jak prozíravé bylo zpevnění stanu se ukázalo v noci, kdy údolím se hnaly silné poryvy větru a někdy se stan napružil skoro až do vodorovné polohy! Svýma pokrčenýma nohama jsem vyztužoval pružící boční plachtu stanu. Krásná odpočinková noc!

Sobota 5.9.2009 – 6.den pochodu

10 km (66 km)

převýšení + 711 m (+ 3738 m)

snížení - 1231 m (- 3889 m)

GR 20: Refuge de l´Onda - Vizzavona

Nevyspalí jsme vstávali ještě za tmy, po snídani vyrazili půl hodiny před ostatními v 8:00 do mlhy na svah nad chatou de l´Onda. Vystoupali jsme na hřeben v prudkém větru a mraky zůstali pod námi. Nad námi modro a slunce. Po hřebenové travnaté pěšině, místy vedené přes kameny, jsme vystoupali na vršek Punta Muratellu (2141 m n/m), v jehož závětří jsem dal se Sísou malý gáblík a pak jsme v 11:30 začali sestupovat po skalní plotně do údolí říčky l´Agnone, místy si museli pomáhat i rukama. Skalnaté údolí prudce klesalo, na skále dostávali kolena a stehna slušný záhul. Cestou dolů ke kaskádám des Anglais nás dohnal zbytek výpravy, který si odskočil na Monte d´Oro (2389 m n/m). Opět jsme se vnořili do smíšeného lesa, což byla v tom hicu docela spása. U kaskád des Anglais (1457 m n/m), malých jezírek tvořených říčkou l´Agnone, jsme dali krátký oddech, někteří se v pohodě ráchali ve studené vodě. Vyrazili jsme napřed stále nekončícím klesajícím údolím k vesnici Vizzavona (910 m n/m), kde u vlakového nádraží stál náš autobus. Měl jsem toho docela plný kecky, tak jsem začal mít „zaječí úmysly“. Budu si to muset večer promyslet. Autobus nás odvezl do nedalekého kempu, kde jsem se těšil konečně na teplou sprchu. Bohužel vlažná voda tekla asi první dvě minuty, pak bylo vše při starém – zase studená! Po koupeli jsem vyrazil do kempové pizzerie, kde už seděl zbytek výpravy. Mára provedl anketu, zda má být den odpočinku nebo ne. Pro jsem byl jen já a Sísa, takže nic. Pani hostinská zřejmě chtěla mít "Hospodu Na mýtince", protože dost dlouho nás ignorovala. Nakonec jsme se najedli, popili i vínko a v jedenáct šli spát.

Než jsem usnul, tak jsem řešil své dilema, zda to zabalit nebo pokračovat. Na jedné straně jsem byl unavený, bolely mě nohy a puchýře. Na druhé straně jsem měl pocit, že bych to zklamání, že jsem nedošel, nemusel vůbec lehce rozchodit, tak jsem se rozhodl, že budu trpět a vyrazím dál. Jen jsem se domluvil s Márou, že si u chat budeme pronajímat stan nebo místo v noclehárně, abych náš stan nemusel tahat a trochu si odlehčil kletr. Sísa byla pro, i když to znamenalo vyšší výdaje za nocleh v €, takže můj osud byl zpečetěn!

Neděle 6.9.2009 – 7.den pochodu

15 km (81 km)

převýšení + 902 m (+ 4640 m)

snížení - 220 m (- 4109 m)

GR 20: Vizzavona – Refuge de Capannelle

Autobus nás vysadil u vesnice Vizzavona (960 m n/m) a my vyrazili po široké lesní cestě a červeno-bílé značce. Zakecali jsme se se Sísou a výsledek byl, že jsme přehlédli odbočku na GR 20. Došli jsme ke spojce ze sedla Col de Vizzavona a tou se vrátili na původní trasu GR 20. Ze začátku jsem si říkal, že je to divný, že nám Mára neřekl o tom, že se značení GR 20 změnilo! :-) Ještě že si Sísa pamatovala, že máme jít přes Bocca Palmento, kam ukazovala směrovka. Tak jsme vyrazili podle modrého puntíku po lesní klikatící se cestě do sedla Bocca Palmento (1660 m n/m), kde na nás už čekali ostatní. Jako čekací bonus jsem nabídnul tabulku Studentské pečetě. Zaprášilo se po ní! Když se Mára ujistil, že už se neztratíme, vyrazili jsme všichni dál. Po chvilce jsme zůstali opět poslední. Nekonečná pěšina dál vedla smíšeným i smrkovým lesem po úbočí hřebene relativně v rovině, potkávali jsme volně se pasoucí koně. U Bergeries de Scarpacceja byla cedule, že do našeho cíle to máme 35 minut. Šli jsme ještě dobrou hodinu! To mě ti zapráskaný Korsičani snad udělali naschvál! Došli jsme k silnici, od které jsme sestoupili po šutrech k chatě de Capannelle (1642 m n/m). Dle sdělení Máry zde nepronajímali stan, měli jsme zaplacené ubytování (10 € za osobu) v útulně nad hlavní chatou. Nastěhovali jsme se do útulny a vůbec to nevypadalo špatně. Částečně oddělená kuchyňka s plynovým vařičem od paland na spaní. Už zde byly ubytované dvě turistky. Šli jsme se vykoupat do chaty – konečně teplá voda! Až později jsem se dozvěděl od Máry, že sprchy pro nás byly jinde a klasicky studené..:-) Uvařili jsme si večeři a zašli na terasu k chatě na poradu. Mára vyndal záhadné karty na prší a hráli jsme o to, kdo koupí džbánek vína. Měl jsem špatný den, zacvaknul jsem dva džbánky! K večeru, kdy už byla zima, jsme se přemístili dovnitř chaty de Capannelle,

ochutnali opět místní sýry a prasečí salám, já i místní točený pivko. Ve 22:00 hospoda zavírala. Nasadili jsme se Sísou čelovky a vyrazili k naší útulně, v které přibyli další dva nocležníci a před ní několik stanů. Poprvé a naposledy pod pevnou střechou za 10 €, noční ochlazení jsme tak vůbec nepocítili.

Pondělí 7.9.2009 – 8.den pochodu

16 km (97 km)

převýšení + 855 m (+ 5495 m)

snížení - 677 m (- 4786 m)

GR 20: Refuge de Capannelle – Col de Verde – Refuge de Prati
Spolunocležníci začali dělat bordel snad už před pátou ráno, než jsme se Sísou v 6:30 vstali, tak byli pryč! Nasnídali jsme se, sbalili se a vyrazili okolo chaty de Capannelle na svah se sjezdovkou a napáskovali se na pěšinu s červeno-bílou značkou. Následoval dlouhý traverz po úbočí zalesněného hřebene přes nespočet tekoucích potůčků až k loučce, z které jsme sestoupili k dřevěnému mostíku přes potok de Marmano a vystoupali na plošinu, odkud už vedla široká upravená kamenitá cesta, kterou jsme sestoupili do sedla Col de Verde (1289 m n/m), kterým vedla horská silnice. Ze sedla jsme začali stoupat lesem na další hřeben. Po vystoupání nad hranici lesa se před náma objevil skalní hřeben, podél kterého vedla pěšina, aby se po 500 metrech prudce zvedla do kamenité cesty do sedýlka na vrcholu hřebene. Sedlo jsme měli před sebou a vůbec se nepřibližovalo! Po jeho zdolání se ukázalo, že za ním je na hřebínku ještě další sedlo ve výšce 1864 m n/m! Zapráskaná Korsika! Z druhého sedla je konečně vidět naše chata – Refuge de Prati (1820 m n/m),

ke které vede travnatá pěšinka mezi skupinkami kamenů. Ale taky jsme konečně viděli moře! Sestup dá na závěr zabrat našim unaveným nohám. Mezitím nám Mára zajistil a postavil samostavitelný stan Quechua. Klasicky studená koupel, boj s vařičem ve větru a rychle chladnoucí večeře. Kluci mezitím dali fotbálek mezi stany. Mé puchýře byly proti! Na poradě Mára prohlásil, že další den půjdeme traverzy po hřebenech, akorát jedna „prasárna“ – výšlap ze sedla na další hřeben, pak zase traverz a závěreční slez do chaty – čili pohodový den! To chci vidět, to zas bude šichta! :-) V noci foukalo od moře, konstrukce samostavitelného stanu je odolnější proti větru než klasické iglů, i tím, že je výškově poloviční. Takže jsem se vyspal.
Úterý 8.9.2009 – 9.den pochodu
11 km (108 km)
převýšení + 798 m (+ 6293 m)
snížení - 868 m (- 5654 m)
GR 20: Refuge de Prati – Refuge d´Usciolu

Ráno nám Mára ukázal vrchol před náma, na který všichni vylezou pro vrcholové foto! Srandista! :-) Se Sísou jsme vyrazili v 8:10 (malé zdržení zapříčiněné skládáním samostavitelného stanu, kdy jsme obruče kroutili jinak než bylo v nejasném návodu, nakonec nás zachránil jiný turista a dvěma hmaty stan složil), ostatní v půl deváté, na zatravněný hřeben s tuhými keříky (opět se mé holeně začervenaly), který se místy měnil ve skalnatý hřeben. Pod vrcholem kopce Punta de la Cappella nás došel zbytek výpravy, zanechali jsme kletry vedle cesty a nalehko jsme se vyšplhali po velkých balvanech asi 50 výškových metrů na vrchol Punta de la Cappella (2042 m n/m), na kterém byl připevněn kříž. Mára zhotovil samospouští vrcholové foto a poté jsme seskákali po kamenech zpět k bagáži. Písčitá pěšina GR 20 vedle někdy přímo po hřebeni nebo po úbočí přes skalní plotny či kamenné shluky, nahoru – dolu. Hřeben se snižoval k sedlu Bocca di Laparo (1525 m n/m), kde naší GR 20 křížila další trasa Mare a Mare Centre a čekal i zbytek výpravy. Dali jsme gábl, Mára se ujistil, že vyrazíme správným směrem a s ostatními zmizel v dáli. Já se Sísou si trochu odfrkl a pak jsme pokračovali po místy zalesněném úbočí hřebene dál. „Prasárna“ spočívala v prudce stoupající klikatící se kamenité cestě, místy podklouzávající pod nohama. Vyškrábali jsme se na hřeben k Punta Mozza (1831 m n/m) a po hřebeni pokračovali pohodlnou pěšinou obcházeje vrcholky jednou zleva či zprava k Monte Formicala (1981 m n/m).

Marně jsem vyhlížel ostroh, hřeben neustále krutě pokračoval dál. Nakonec jsme k ostrohu došli a spustili se po klouzavé kamenité cestě, místy suťovisku k Refuge d´Usciolu (1750 m n/m).

Dorazili jsme poměrně brzo, opět už na nás čekal stan. Přímo ze stanu jsme viděli obrovský kopec, na který další den půjdeme – Monte Incudine! Klasický studený odchov ve sprše, velká večeře a v chatě d´Usciolu jsme ještě dali pivko, čokoládu, salám a červené víno. Všichni jsme dali karty opět o víno. Tentokrát jsem neprohrál! :-) Po desáté večer chatař zavřel bar, kde jsme už zbyli akorát my a pár jednotlivců, tak jsme se odebrali na kutě. Nechápal jsem Frantíky a další turisty, kteří vyráželi v 6 ráno, aby došli na další chatu ve 13 hodin – zevlovali u chaty a v 19 šli spát! Zapli jsme čelovky a vyrazili spáchat hygienu. Bez čelovek by v těch skalách okolo chaty člověk zabloudil! Zvlášť když kadibudka byla dost bokem a noční tma by se dala krájet.

Středa 9.9.2009 – 10.den pochodu

16 km (124 km)

převýšení + 759 m (+ 7052 m)

snížení - 973 m (- 6627 m)

GR 20: Refuge d´Usciolu – Refuge d´Asinao Nejkrutější budíček, v 5:30! „Sbalení „fidlátek“ a lehce po 7:30 jsme vystoupali nad chatu d´Usciolu (1750 m n/m) na kamenitý hřeben, táhnoucí se do dálky přes Punta di l´Usciolu (1815 m n/m) k sedlu Bocca di l´Agnonu. Hřebenová pěšina obcházela vrcholky hřebene zleva i zprava. Od sedla jsme sestupovali přes bukové remízky až k travnatým loukám. Šli jsme po měkké travnaté pěšině. „Takhle jsem si představoval celou cestu GR 20, ne ty hrůzy ve skalách!“ povídám a Sísy odpověď: „Vždyť jsem ti posílala odkazy s obrázky trasy!“ Pěšina nás dovedla k prašné cestě a ta nás přivedla k lanovému mostku přes říčku Rau de l´Arinella (1440 m n/m). Dál jsme začali stoupat po svahu hory Monte Incudine. Došli jsme k dřevěné ceduli "Source a 200 m", což byla naše záchrana. Jenže po 200 - 300 metrech žádný pramen. Tak už jsem se duševně připravoval na to, že jsme pramen minuli a cestou leknu žízní a proklínal toho, kdo nás tou cedulí navnadil. V zalesněném svahu se náhle uměle vytvořený pramen (trubka vyčnívající z kamenné vaničky) objevil. Sláva! Jen těch 200 metrů nebylo v délkových ale výškových metrech! Prostě Korsičani! Dali jsme si gábl, doplnili vodu do flašek a do hrbů a vyrazili vzhůru po kamenné pěšině na ostroh (1843 m n/m) svahu hory Monte Incudine. Kolem nás se začaly stahovat mraky a v dálce jsme poprvé slyšeli i hřmění. Dokonce i vrchol se začal ztrácet v cárech mraků. Začal foukat vítr a poklesla teplota vzduchu, tak že jsme se přioblékli. Došli jsme na skalnatý vrchol Monte Incudine (2134 m n/m – nejjižnější dvoutisícovka Korsiky) s velkými kameny a povaleným křížem. Bouřka už bušila okolo nás do sousedních hor. Proti nám se objevil Mára a zavelel zrychleným přesunem směr chata, abychom se vyhnuli dešti na šikmých skalních plotnách, které na nás čekali pod hřebenem Monte Incudine.

Z vrcholu jsme skoro seběhli po bočním JZ hřebeni a při slézání skalních ploten začalo drobně poprchávat. Mára v pohodě zrychlil, já slézal na hranici svých fyzických možností. Strach z mokrých klouzavých skal nás přece jen vyburcoval k zvýšenému úsilí a tak jsme prudký svah sešli za necelou hodinu místo za obvyklé dvě - tři hodiny. Výhoda byla, že jsme získali čas v bivaku u chaty Refuge d´Asinao (1536 m n/m) navíc,

nevýhoda, že jsme byli hotoví, zvlášť já. Bouřky se honily po okolních kopcích a nás zázrakem vynechaly, spadlo jen pár kapek. Stan jsme měli už postavený, takže jsme se otužili pod studenou sprchou, navečeřeli se a zašli do chaty na karty, vínko, sýr, čokoládu...

Čtvrtek 10.9.2009 – 11.den pochodu

10 km (134 km)

převýšení + 251 m (+ 7303 m)

snížení - 569 m (- 7196 m)

GR 20: Refuge d´Asinao – Col de Bavella

Poslední den pochodu začal krásně, budíček byl až v 7:00, snídaně, sbalení a v 9:00 jsme se Sísou vyrazili napřed travnatým údolím s říčkou Rau d´Asinao. Opět jsme sestoupili pod hranici smrkového a borového lesa, překročili po kamenech Rau d´Asinao a postupovali po levém úbočí údolí po hliněné pohodové pěšině. Zbytek skupiny nás předešel. Počkali na nás u rozbočky (1360 m n/m) kdy trasa GR 20 vedla údolíčkem do sedla de Bavella nebo alpská varianta GR 20 přes žulové věže Aiguilles de Bavella do sedla. Já bych šel pohodově údolíčkem, ale bylo mi jasné že budu následovat Sísu a ostatní přes věže! Maty mě uklidňoval, že to je pohoda, vylezeme na kopec, projdeme okolo věží a skal a pěšinkou sejdeme do sedla. Jako vždycky realita byla dost odlišná! Začali jsme stoupat po klikatící se lesní pěšině do prudkého kopce, takže nám ihned ostatní utekli. Vystoupali jsme k vápencovým věžím a zahalily nás cáry mlhy, z údolí se do nás opřel vítr. Pohodová pěšinka se změnila za červenobílé značky namalované na skále, při jejich zdolávání jsme museli občas použít „náhon na všechny 4“. Došli jsme k nakloněné skalní plotně, na které seděli Mára s Matym a čekali, jak se popereme s řetězem při jejím zdolávání. Poté opět zmizeli v dáli. Pěšina procházela okolo skalních věží, některé skalní hřbítky zdolávala pomocí obrovských skalních bloků tvořící schody pro obry. Konečně jsme zdolali věže Aiguilles de Bavella (1611 m n/m) a spatřili vytoužené sedlo Col de Bavella, cíl našeho přechodu. Bohužel Matyho pěšinka byl ve skutečnosti suťový kuloár, v kterém pěšinka klesala cik cak v prudkém sklonu, takže pohorky nestíhaly neklouzat. A kolena trpěla! Co mě drželo při životě, byl pohled na náš autobus a u něj už všichni vyvalený a popíjející pivka! Obezřetně jsme sestupovali, maje na paměti, že nejvíc neštěstí se stává v závěru cest, kdy už každý si myslí, že to je OK a něco přehlédne. My nic nepřehlédli a zaprášení a utahaní jsme doklopýtali k autobusu v sedle Col de Bavella (1218 m n/m). Zhotovili jsme si společnou fotku u sochy Panny Marie Sněžné s pomníčky zahynulých převážně horolezců, Sísa vylákala od řidičů dva chlazený Starouše, takže jsme si mohli v euforii připít na přežití GR 20! Autobusem jsme sjeli do městečka Zonza do kempu, rychle postavili stan a hurá do sprch! Konečně teplá! Potoky špíny, prachu a potu z GR 20 z nás odtékají do odpadu. Cítím se zase jako člověk, ale vnitřně silnější než dřív. Nečekal jsem, že to bude taková fuška, ale jsem šťastný, že jsem to dal! Po večeři jsme šli vypít kanystr vína od kolistů za zdržení autobusu v prvním sedle. Mára provedl závěrečnou poradu, při které zhodnotil naše putování a my dojedli všechny zbytky, hlavně oříšky, které Mára tahal už od Refuge de Petra Piana. V 22:00 nás upozornil šéf kolistů, že jsme hluční a že máme jít se bavit za bránu kempu. To neměl říkat, protože někteří aktivní jedinci se snažili demontovat bránu a přitáhnout jí za náš stolek! :-) Po jedenácté, kdy byl kanystr vína prázdný, jsme se rozešli do stanů spát.

Popis výletu po GR 20 od šéfa Máry a jeho pokračování.
PS: Poděkování mým kamarádům H+P L. kteří mi dovezli korsická piva za účelem získání jejich etiket když už já sklerotik si je nepřivezl! :-)

Fotogalerie