13. den – pondělí 12.8.1985 – 8. den „On the road“
Ráno jsme sbalili stany a domluvili se s posádkou Škody 120 že se sejdeme v sobotu 24.8. v Budapešti. Správci kempu jsme zaplatili za 5 nocí, 4 osoby, 2 stany a 1 auto 5000 dinárů (400,- Kčs) a vyjeli na Šibenik, Skradin a kaskády Krka. Sjeli jsme z asfaltky na kamenitou cestu která vedla podél Prokljanského jezera na Krka. Za volantem seděl Jóna a myslel si, že jsme na šotolině sami. To si zřejmě myslel i Francouz v Citroenu, který jel proti nám. Na úzké cestě jsme se minuli jen o milimetry, ale venkovní levé zpětné zrcátko to nevydrželo a vysklilo se. Jóna přibrzdil, ale když Francouz jel dál, jeli jsme taky. Před kempem na Krkách jsme zaparkovali a šli dovnitř. Zastavil nás kluk s tím že jestli chceme jít k vodopádům, musíme zaplatit každý 300 dinárů za lístek. To nás zarazilo. Začali jsme ho přemlouvat zda nemá studenský lístky, ale neměl. Po zjištění že jsme Češi nám prodal dva lístky pro 4. Krky se skládají ze skalních vodopádů a přepadů s jezírky, různě vysoko položených. Z jednoho jezírka se dalo skákat do druhého, ležícího pod prvním jezírkem. Všude bylo plno. Vykoupali jsme se, kromě Oťana klasicky vymlouvajícího se na údajné „breberky“ ve vodě s následnou vyrážkou, zaskákali si do jezírek a pak se vrátili k autu. Po prašné cestě jsme se vrátili na hlavní cestu, projeli Šibenikem a před Splitem zastavili na odpočívadle. Seběhli jsme k moři se vykoupat. Pobřeží tu bylo skalnaté, takže jsem se vybavil ploutvemi, brýlemi a šnorchlem. Proplétat se pod vodou mezi skalama, proplouvat škvírami ve skalách a sledovat rybky, jak kličkují u dna a schovávají se do děr bylo skvělé, prostě vegáč. Takhle jsem si představoval šnorchlování v Jadranu. Dohlednost pod vodou 8 – 10 metrů. Když jsem vylezl z vody, kluci mi vše odebrali a vrhli se do moře. Poté jsme pokračovali do Splitu, kde bylo přelidněno. Na splitském molu jsem poprvé uviděl skutečné palmy! Prohlédli jsme si Diokleciánův chrám.
(Komplex byl vystavěn z vápencových kvádrů pocházející z ostrova Brač. Palác měřil 215 metrů na délku, 180 metrů na šířku, na nárožích se tyčily čtyři věže. Celý palác byl původně ohraničen hradbami, ze kterých se do dnes zachovala jen část. Zlatá brána, hlavní vchod do Diokleciánova paláce patří mezi nejpůsobivější v celém komplexu. Tato brána směřuje k Saloně, starověkému městu, které si za Římanů vydobylo pověst nejbohatšího města. V areálu paláce je Katedrála svatého Dominia, původně Diokleciánovo mauzoleum, byla vysvěcena v 7.století, poté co byly odstraněny Diokleciánovy pozůstatky. Uvnitř se vypínají dvě řady korintských sloupů, u paty zvonice lze vidět starou sfingu z černé žuly, pocházející skutečně z Egypta té doby. Okolo katedrály, respektive okolo jejich zdí vede vyvýšený ochoz jež je lemován starými kamennými pohřebními schránkami ze zdejšího bílého kamene. Tyto schránky (kamenné vany s víky) jsou bohatě zdobeny nápisy v latině a staroslověnštině. Palác protínají dvě hlavní "třídy": decumanus a cardo. Do nich se sbíhá mnoho malých uliček, které dnes lemují kavárny a obchůdky. Uličky jsou úzké a dlážděné.) Po zakoupení několika komiksů jsme pokračovali v jízdě. Pomalu se začalo stmívat. Na přímořské magistrále jsme nenacházeli místo, kde bychom mohli přečkat noc. Potřebovali jsme dojet do Omiše, kde byla na mapě kreslená vedlejší cesta vedoucí souběžně s magistrálou. Než jsme dojeli do Omiše tak se setmělo. Omiš žil večerním životem. Museli jsme dávat pozor na cestu abychom nikoho nepřejeli a neminuli odbočku. Odbočku jsme přejeli a museli se vracet. Cesta stoupala do vnitrozemí a na ní jsme také nenacházeli místo na nocování. Byli jsme toho názoru, že bychom mohli jet celou noc a přes den se někde u moře vyspat. Ale Jóna byl tradičně proti, že chce poznávat Jugoslávii za světla a ne za tmy. Mělo to svou logiku, tak jsme vyhlíželi místo na spaní. Projeli jsme kolem cedule s názvem Asfalt, přeškrtnutou. Říkal jsem si že je to divný název vesnice. Najednou asfaltová silnice končila a následovala šotolina. Jeli jsme po šotolině a místo na spaní nikde. Až za tmy v jedné zatáčce byla boční cesta, která po 4 metrech přecházela v pěšinu stoupající do svahu. Jónovi to stačilo, tak jsme tu zakotvili. Za auto jsme postavili stan a zalehli. Celou noc jsem sjížděl ve stanu dolů! Dneska jsme najeli 250 km.
14. den – úterý 13.8.1985 – 9. den „On the road“
Ráno jsem brzo probudil ostatní, sbalili se, najedli a vyjeli dál. Projížděli jsme okolo elektrárny na svahu a Oťan hned začal vypočítávat, co by mu vynesla malá elektrárnička a zase bylo téma na hodiny. Vrátili jsme se na přímořskou magistrálu. Hned nás přivítala obrovská tabule Makarská Riviéra. Upozornil jsem řidiče že bychom mohli přibrzdit a podívat se kam jezdí čeští snobové. Hustota škodovek a aut s CS silně stoupla a tvrdě konkurovala autům s D a I. Dál jsme pokračovali okolo Bačinských jezer k ústí Neretvy kde jsme odbočili do vnitrozemí na Mostar. U silnice stály stánky s ovocem a limonádama. Limonády byly postavený do pyramidy a ze shora na ně tekla neustále voda z hadice, čerpající vodu z Neretvy. Zajímavé chlazení ve zdejším vedru. Dojeli jsme do Mostaru o prohlédli si historické centrum a Stari most. (Stari most byl postaven r. 1566 stavitelem Hajrudinem, rozpětí oblouku 29,5 metru, výška 20 metrů. Klenba sestavena z 456 kamenných kvádrů.) Stejnou cestou jsme se vrátili na pobřeží. Koupili jsme si melouna, 40 dinárů za kilo, a hned ho snědli. Zjistili jsme zajímavou věc. Po melounu jsme celý den nepociťovali žízeň ani hlad. Stačilo nám až večer se najíst. Takže jsme začali kupovat melouny každý den. Objeli jsme bažinaté a deltovité ústí Neretvy a pokračovali dolů na jihovýchod. Odbočili jsme na poloostrov Pelješac po úzké hrázi a projeli kamennou vesnicí, která měla úzké kolmé uličky. Jeli jsme krokem a přáli si abychom nepotkali auto v protisměru protože bychom se těžko vyhli. Zajeli jsme na molo do zátoky se vykoupat. Voda v zátoce nebyla moc průhledná tak jsme to za chvíli zabalili a vrátili se stejnou cestou. Až na hrázi jsme se museli vyhýbat s protijedoucími Němci. Jóna byl tak ochotnej, že jsme málem sjeli z hráze do vody. Hned jsme ho „sjeli“, zda je už línej se potápět a jestli si chce prohlížet mořské dno skrz skla škodovky. Vrátili jsme se na hlavní magistrálu a pokračovali na jihovýchod. Rozhodli jsme se že místo na spaní najdeme za světla, v pohodě uděláme večeři a nebudeme jezdit zase až do tmy. Našli jsme odpočívadlo, oddělené od magistrály skálou. Na konci odpočívadla už někdo vegetil. Vybrali jsme si flek a vrhli se na večeři. Za chvíli za náma zastavila Škodovka s Pražáky. Chtěli vědět jestli tu zůstaneme na noc. Ukázali jsme jim místo kde postavíme stan. Utábořili se těsně za náma. Jak se začalo stmívat, na odpočívadlo přijíždělo víc aut. Za sebou jsme dnes nechali 310 km.
15. den – středa 14.8.1985 – 10. den „On the road“
Ráno jsme kupodivu vstali brzy a jako první jsme opustili odpočívadlo. Čekal nás světoznámý drahokam Jadranu Dubrovník. Jestliže veškerá navštívená města se nám zdála přelidněná a ulice ucpané auty, tak Dubrovník to vše 3x převyšoval. Radil jsem s Oťanem Jónovi ať zaparkuje na prvním volným fleku a k pevnosti dojdeme pěšky, ale Jóna ne. Jel až k pevnosti, kde nás policistky donutily pevnost krokem objet a nasměřovali nás do centra Dubrovniku. Takže jsme přijeli zase na cestu po které jsme jeli už poprvé. Teď už si Jóna nechal říct a zaparkoval auto kupodivu u zdi do stínu. Pro jistotu jsme dali přes okna prostěradla. K pevnosti Stari Grad jsme došli pěšky, zaplatili vstup na hradby.
(Dubrovnické hradby dodávají městu jeho charakteristický a působivý starobylý vzhled. Tento pás dlouhý 1940 metrů, mohutný a nepřerušený, obepínající celé staré město představuje jednu z nejpůsobivějších fortifikačních soustav ve Středomoří. Hradby dosahují výšky až 22 metrů. Jejich šířka se v pevninské části pohybuje od 4 do 6 metrů, v části k moři od 1,5 do 3 metrů. Pevnostní soustavu tvoří hlavní hradební zeď se čtrnácti hranolovými věžemi, dvěma válcovými věžemi, dvěma nárožními věžemi, čtyřmi hradebními věžemi dalších typů a jednou velkou pevností (sv. Jana u přístavu). Na pevninské straně je opevnění zpevněno ještě předsunutým pásem hradeb s obrannými prvky a jednou pevností (Bokar na jihozápadě). Tuto vnější zeď pak obklopoval hradební příkop. Vstup do města umožňují dvě hlavní brány (Pilská a Pločská) a dvě brány k přístavu. Součástí fortifikace jsou i dvě mohutné samostatně stojící pevnosti při jihozápadním (Lovrijenac) a jihovýchodním rohu opevnění (Revelin), které nejsou součástí hradebního tělesa, ale měly rozhodující význam pro obranu města.) Obešli jsme celé Staré město po hradbách, prohlédli si Staré město a poté zakoupili meloun který jsme hned snědli prý aby nezteplal. Doplnili jsme zásoby potravin a hlavně pití, převážně kakaová mléka a ovocné džusy, a vyjeli dál. Za Dubrovníkem jsme narazili na skalnaté pobřeží, zastavili na provizorním odpočívadle a seběhli k moři kde jsme dali ráchačku se šnorchlováním. Po „nehorázným vegáči“ jsme pokračovali dál. Padali návrhy, zda ještě dnes projet Boku Kotorskou nebo zakotvit před ní. Nakonec zvítězil návrh přespat před Bokou. Tím jsme ještě získali čas na vykoupání. V těchto místech se magistrála odklonila od pobřeží, takže jsme odbočili na vedlejší cestu, dle mapy vedoucí k moři. Cesta končila v kempu prudkým sjezdem. Na hrbolatý loučce jsme se otočili a vyjeli z kempu s tím, že auto necháme někde u silnice a dolů do kempu se půjdem vykoupat. Zde se dno prudce svažovalo dolů, 10 metrů od břehu už nebylo vidět dno, což značilo, že je tam hloubka přes 20 metrů. Jakmile slunce zapadlo za les, sbalili jsme se a v kempu nabrali pitnou vodu do kanystru. Překvapila nás fronta před sprchami, většinou Češi co chtěli ze sebe smýt sůl. To nás nechávalo chladnými, protože my jsme už čtyři dny znali jen slanou vodu a nevadilo nám to. Akorát že ručník když oschnul, tak zůstal stát v pozoru. Cestou na magistrálu jsme nalezli perfektní flek na spaní, kde se daly postavit dva stany. Oťan zapomněl Jónův nůž kdesi a tak oba ještě navečer se tam jeli podívat, zda nůž nenajdou. Našli, tím byla zachráněná pohoda. Po večeři jsme se vrhli na komiksy dokud bylo vidět a pak zalehli do stanů po nezbytném vybití komárů. Dnes jsme ujeli jen 90 km.
(Dubrovnické hradby dodávají městu jeho charakteristický a působivý starobylý vzhled. Tento pás dlouhý 1940 metrů, mohutný a nepřerušený, obepínající celé staré město představuje jednu z nejpůsobivějších fortifikačních soustav ve Středomoří. Hradby dosahují výšky až 22 metrů. Jejich šířka se v pevninské části pohybuje od 4 do 6 metrů, v části k moři od 1,5 do 3 metrů. Pevnostní soustavu tvoří hlavní hradební zeď se čtrnácti hranolovými věžemi, dvěma válcovými věžemi, dvěma nárožními věžemi, čtyřmi hradebními věžemi dalších typů a jednou velkou pevností (sv. Jana u přístavu). Na pevninské straně je opevnění zpevněno ještě předsunutým pásem hradeb s obrannými prvky a jednou pevností (Bokar na jihozápadě). Tuto vnější zeď pak obklopoval hradební příkop. Vstup do města umožňují dvě hlavní brány (Pilská a Pločská) a dvě brány k přístavu. Součástí fortifikace jsou i dvě mohutné samostatně stojící pevnosti při jihozápadním (Lovrijenac) a jihovýchodním rohu opevnění (Revelin), které nejsou součástí hradebního tělesa, ale měly rozhodující význam pro obranu města.) Obešli jsme celé Staré město po hradbách, prohlédli si Staré město a poté zakoupili meloun který jsme hned snědli prý aby nezteplal. Doplnili jsme zásoby potravin a hlavně pití, převážně kakaová mléka a ovocné džusy, a vyjeli dál. Za Dubrovníkem jsme narazili na skalnaté pobřeží, zastavili na provizorním odpočívadle a seběhli k moři kde jsme dali ráchačku se šnorchlováním. Po „nehorázným vegáči“ jsme pokračovali dál. Padali návrhy, zda ještě dnes projet Boku Kotorskou nebo zakotvit před ní. Nakonec zvítězil návrh přespat před Bokou. Tím jsme ještě získali čas na vykoupání. V těchto místech se magistrála odklonila od pobřeží, takže jsme odbočili na vedlejší cestu, dle mapy vedoucí k moři. Cesta končila v kempu prudkým sjezdem. Na hrbolatý loučce jsme se otočili a vyjeli z kempu s tím, že auto necháme někde u silnice a dolů do kempu se půjdem vykoupat. Zde se dno prudce svažovalo dolů, 10 metrů od břehu už nebylo vidět dno, což značilo, že je tam hloubka přes 20 metrů. Jakmile slunce zapadlo za les, sbalili jsme se a v kempu nabrali pitnou vodu do kanystru. Překvapila nás fronta před sprchami, většinou Češi co chtěli ze sebe smýt sůl. To nás nechávalo chladnými, protože my jsme už čtyři dny znali jen slanou vodu a nevadilo nám to. Akorát že ručník když oschnul, tak zůstal stát v pozoru. Cestou na magistrálu jsme nalezli perfektní flek na spaní, kde se daly postavit dva stany. Oťan zapomněl Jónův nůž kdesi a tak oba ještě navečer se tam jeli podívat, zda nůž nenajdou. Našli, tím byla zachráněná pohoda. Po večeři jsme se vrhli na komiksy dokud bylo vidět a pak zalehli do stanů po nezbytném vybití komárů. Dnes jsme ujeli jen 90 km.
16. den – čtvrtek 15.8.1985 – 11. den „On the road“
Ráno jsem byl už klasicky první venku, posnídali jsme, sbalili se a vyjeli na magistrálu. Dojeli jsme k Boce Kotorské. Trajektem bychom si ušetřili 60 km nutných k objetí celé Boky, ale my chtěli navštívit Kotor. Všechna auta se řadila do fronty na trajekt, takže kolem Boky jsme po silnici jeli skoro sami. Přijeli jsme do Kotoru, prohlédli si námořnické muzeum a pevnost Sv. Jana. Kotor se celý opravoval, ulice byly rozkopané a plné suti. Kanalizace a plyn byl veden trubkami které ležely na zemi u baráků. Kotor v r. 1978 postihlo zemětřesení a ještě v r. 1985 to bylo vidět. Hlad a žízeň jsme zahnali zase melounem. Po objetí zátoky jsme pokračovali po pobřeží dál. Nad Svatým Štefanem jsme zastavili a fotili. (Ostrůvek Sveti Stefan je lázeňské a rekreační středisko, snad nejdražší na celém Jadranu. Staré kamenné baráčky jsou upravené na luxusní hotýlky. Už jen za vstup na ostrůvek cizinec sáhne hluboko do kapsy. ) Dál jsme pokračovali do Petrovacu, kde jsme si nakoupili zas mléka a džusy. Pak někdo fantazíroval, co bude k večeři a na závěr prohlásil škodolibě: „...a kdo si nic nekoupil k pití, nebude večer nic pít, cha-cháá!“ Nato jsme všichni odpověděli: „Cha-cháá!“ Bohužel každý si něco koupil, takže škodolibost nevyšla a museli jsme se tomu zase smát. Z Petrovacu vedla jedna cesta na SV do Titogradu a na JV do Baru. Odbočili jsme na Bar a hledali vpravo nějakou polní cestu, vedoucí k moři. Jednu kamenitou cestu jsme našli a vyjeli po ní. Okolní suché pastviny a křoviny a prašná cesta působili ve 40°C horku dojmem že se prodíráme africkou pustinou. Na rozcestí seděl děda s pasoucí se kozou. Zeptali jsme se ho, kterou cestou se dostaneme k moři. Z jeho gestikulace jsme vyrozuměli, že máme jet dvakrát doprava, ale přitom si děda ukazoval na levou ruku! Plácal se do levé ruky a říkal: „Do práva, do práva.“ Poděkovali jsme a chtěli se dát cestou vpravo, ale děda začal na nás volat a ukazovat nám, že máme jet vlevo! Dál vedla zas prašná cesta, překonali jsme můstek přes potok, který působil dojmem, že za náma hned spadne, přejeli mělký brod a dojeli na druhé rozcestí. Na dědovu radu jsme odbočili doleva. Cesta se pomalu stáčela k moři. Dojeli jsme ke svahu kde se cesta ztrácela v trávě. Kluci šli omrknout terén a vrátili se s tím, že tudy k moři neprojedeme. Vrátili jsme se na druhé rozcestí a odbočili na druhou cestu doprava. Cesta byla kamenitá, velice úzká, po obou stranách křoviny skrz které nebylo vidět dál. Projeli jsme kolem loučky kterou jsme si hned vybrali za dnešní nocležiště. Pokračovali jsme dál a najednou cesta končila na kamenné pláži s osamělou haciendou. Nikde žádní cizinci , vyjma nás. Bylo po poledni, vlezli jsme do plavek a prošli na konec pláže ke skále. Z moře vyčnívala skalní plošina se skalní věží. Hned jsem nahodil potápěčské brýle se šnorchlem a vyrazil ke skále. Připlaval jsem ke skále a potopil se, abych si ji prohlédl pod vodou. To co jsem spatřil mi vyrazilo dech. Skrz celou skálu vedl podvodní tunel. Na jedné straně začínal metr pod hladinou v klidné miniaturní zátoce a na druhé straně končil 2,5 metru pod hladinou moře na otevřené straně od moře, kde vlny nad tunelem dosahovaly výšky i přes metr. Rozhodoval jsem se, zda mám tunelem proplout. Mezitím k tunelu připlavali dva místní kluci a hned jím propluli. Spočítal jsem si, že jim to trvalo přibližně 20 vteřin, což bych měl v pohodě vydržet taky. Nadechl jsem se a ponořil. Srdce mi bušilo jako zvon, ale s dechovou rezervou jsem tunelem krásně proplul. Tunel směrem k moři klesal, tak jsem musel dávat pozor abych se hlavou nebouchl o strop tunelu. Vyplaval jsem na hladinu a vlny mě hned tlačily ke skále, tak jsem obeplul skálu na klidnější stranu. Ze skály se dalo skákat po hlavě, dno bylo hluboko a na skalní plošince se dalo opalovat. Úplný Eldorádo. Ve skále na břehu byla zalomená jeskyně, tak metr vysoko zaplavená mořem s dvěma vchody. Dala se po pás ve vodě projít i proplout s brýlemi pod vodou. Před jeskyní hromady velkých kamenů a mezi vším se proháněly rybky. Původně jsme tu chtěli strávit jen dnešní odpoledne, (i když to byla poslední příležitost koupání v Jaderském moři) ale hned jsme se rozhodli, že druhý den tu do oběda zůstaneme a pak pojedeme trochu rychleji, abychom tu ztrátu dohnali. Proplouvání tunelu se každému zalíbilo, kromě Oťana který tunelem neproplul. Zato skočil ze skály vysoké 10 metrů do moře, což zase my neskočili. Takže dle Oťana to bylo 1:1. K večeru jsme se vrátili k autu a zajeli na vyhlédnutou loučku. Uvařili jsme si jídlo a stany chtěli postavit až za šera. Ale když kolem nás projeli obyvatelé haciendy a babka prohnala kolem auta krávy, postavili jsme stany hned, protože okolí o nás už vědělo. Večer se vyrojili komáři a tak Bill s Oťanem hned zapadli do stanu, mě Jóna vylákal na noční procházku po pláži. Foukal příjemný větřík a z Petrovacu byla až k nám slyšet diskotéka. Došli jsme potichu na naší loučku. Naznačil jsem Jónovi ať je zticha, že vystraším kluky ve stanu. O něčem se bavili, takže jsem se dostal neslyšně až ke stanu a zvolal: „Štó toto tady!“ Snažil jsem se, abych zněl jako Jugoslávec. Kluci na okamžik zmlkli, ale pak se rozchechtali, což mi bylo jasný, že mě poznali k mé velké nelibosti. Takže jsem je nevystrašil. Zalezli jsme do stanu a po vymlácení komárů usnuli. Dnes jsme najeli 72 km.
17. den – pátek 16.8.1985 – 12. den „On the road“
18. den – sobota 17.8.1985 – 13. den „On the road“
Ráno vstáváme brzo. Kolem jedoucí auta na nás troubí a zdraví, jsou překvapeni že v této pustině vidí cizince. Pokračujeme na Žebljak, městečka na okraji Durmitoru. Původně jsme chtěli zdolat nejvyšší vrchol Durmitoru – Bobotov kuk (2522 m n/m) a prohlédnout si kaňon tvořený říčkou Tara. Dle průvodce je kaňon místy i kilometr hluboký a po americkém kaňonu řeky Colorado druhý nejhlubší na světě. Ale někam jsme zašantročili mapku, kterou jsem oxeroxoval v práci před odjezdem. Klukům se stejně moc nechtělo lézt po skalách, takže jsem se podřídil a jeli jsme dál. Přijeli jsme do Durdeviča Tara, kde byl přes říčku Tara 100 metrů vysoký most, sevřený z obou stran skalními srázy. Zastavili jsme na odpočívadle, přešli most a vraceli se k Durmitoru. Protáhli jsme si nohy a svaly, ale kaňon jsme neviděli. Nikomu to nevadilo, kromě mě. Pokračovali jsme podél Tary směrem k Makedonii. Na jednom odpočívadle blízko tunelu jsme zastavili. Pod náma byl malý kamenný plácek u průzračné říčky Tara, která se proplétala mezi kameny. Hned jsme se rozhodli zde se najíst, vykoupat, smýt sůl Jadranu a přeprat plavky a ručníky, aby nestály pořád v pozoru. Tara byla dost studená, ale ve +40°C se to dalo vydržet. Na písečném břehu se nedalo stát, jak byl rozpálený. Vylezli jsme trochu výš proti proudu Tary a pak se nechali unášet silným proudem mezi kameny. Nohama jsme museli plout napřed protože proud nás vrhal docela silně na kameny. Krásná plavba s dobrodružstvím. Člověk skočil po hlavě do vody a vyplul o 6 metrů dál po proudu. Najedli jsme se, dali klábos s nějakými Čechy kteří jeli zhruba stejnou trasu jako my ale opačným směrem v obytné Avii, sbalili se a jeli dál. Projeli jsme Ivangradem (nyní Berane), kde jsme se snažili marně koupit meloun, já s Oťanem úspěšně koupili chleba a Jóna s Billem odháněli od vozu nějaký děvky (tzv. lehčí zboží), a odbočili na vedlejší cestu vedoucí přes průsmyk Čakor. Podle mapy měla být cesta sjízdná a asfaltová, ale přešla na kamenitou. Za náma se zvedala mračna prachu. Občas jsme potkali protijedoucí auto a pak chvíli pro prach vůbec neviděli na cestu. Cesta se klikatila po úbočí svahu. Po krajnici šel místňák, kterého jsme se chtěli zeptat, jak dlouho se jede po prašné cestě. Chtěl svést 2 km ke svému autu, tak jsme ho vzali. Ptal se nás, jestli umíme francouzsky nebo německy, my jeho jestli umí anglicky a nakonec jsme se domluvili česko-srbochorvatsky-rukama. Řekl nám, že prašná cesta je dlouhá 50 km a až před Pečí je zase asfalt. Dojeli jsme k nabouranému autu ve stromě. Kluk vystoupil, zval nás na kafe které jsme odmítli, a šel k nabouranému autu. Projížděli jsme kolem několika chatrčí, kde očividně bydleli lidé a divili se, že v tom mohou žít. Na krajnici stál 10.letý kluk a ukazoval na zápěstí natažené ruky. Mysleli jsme si, že chce vědět kolik je hodin a tak jsme zastavili. Kluka ale hodinky vůbec nezajímaly. Chtěl čokoládu, žvejkačku, bonbony a propisovačku. Nedostal nic a jeli jsme dál. Za chvíli jsme viděli další dva kluky, kteří si klepali na zápěstí. Jen jsme jim pokynuli a zahalili do oblaku prachu. Před průsmykem jsme pomohli Jugošům, kteří měli prázdné kolo a chtěli po nás rezervu. Dali jsme jim ventilek a stačilo to. Dojeli jsme na průsmyk Čakor – 1849 m n/m. Cedule označující průsmyk byla na několika místech provrtaná kulkami. Zřejmě zábava zdejších lidí. Začali jsme sjíždět z průsmyku Čakor dolů a dívat se po místě na spaní. V jedné zatáčce byl plácek na spaní. Zastavili jsme, postavili jeden stan a otevřeli si vepřovky s chlebem. Konzervy jsme dali vedle stanu, ráno jsme je chtěli uklidit. Dnes jsme najeli 280 km.
19. den – neděle 18.8.1985 – 14. den „On the road“
Ráno si Jóna stěžoval na noční šramot vedle stanu. Vykoukl ven a viděl jen dvě nazelenalé oči, zřejmě psí. Konzervy už vedle stanu nebyly, ani v okolí. Sbalili jsme se a pokračovali ve sjezdu do Peče. Cesta vedla úzkým skalním údolím s potokem Rugovskou Klizurou. Silnice se zařezávala do svahu, místy vedla tunely vysekaných ve skále nebo pod skalními převisy. Před Pečí jsme se dostali na chvíli zase na asfalt.
Peč už patřila do autonomní oblasti Kosovo. Obyvatelstvo tvořili Turci a Albánci. A taky to bylo vidět. Prašná cesta přes Čakor byla dálnice proti tomu, co bylo v Peči. Šotolina s obrovskými děrami a šutry na cestě. Museli jsme jet krokem. Když jsme viděli, že auta jezdí po chodníku, který je rovný, vjeli jsme též na chodník. Lidé chodili vedle chodníku po trávě. Občas se mezi lidmi objevila pasoucí se kráva. Viděli jsme Turka který jel na káře tažené oslem. Místo obručí na kolech měl namotané hadry. Projeli jsme tržištěm které bylo špinavé a hlučné. Každý tu řval na lesy a auta neustále troubila. My jsme do Peče dobře zapadli, protože Škodovka byla zaprášená a špinavá z cesty přes Čakor. Proto tu ani moc lidí na nás nic nesomrovalo. Zamotali jsme se na jakémsi rynku, houfně pronásledováni místními mnohoúčelovými traktory, některé měli roztočenou cirkulárku. Po dlouhé době jsme se vymotali z Peče a pokračovali přes Dakovicu do Prizrenu kde jsme zastavili a prohlédli si město. Za Prizrenem se davy lidí koupali v mělké řece, která byla neuvěřitelně špinavá. Mezi lidmi stála v řece auta, které majitelé myli v pohodě a koupajícím to nevadilo. Hustota plavců se zvětšující vzdáleností od Prizrenu klesala. Museli jsme objíždět pohoří Šar, což nám cestu prodloužilo o 60 km. Projeli jsme průsmykem Prevalac (1540 m n/m). V místech, kde silnice vyžadovala snížení rychlosti, se vyrojili vždy 6-10.leté děti a nabízeli nám kusy ovoce. Odmítli jsme, protože ovoce bylo špinavé a většinou už dříve utržené. Některé agresivní děti po nás začali i házet kameny, ale ani jednou se do auta naštěstí netrefili. Projeli jsme Tetovo a Gostivar a hledali odbočku k Mavrovskému jezeru. U silnice stál regulovčík a ten nám poradil. Přijeli jsme k Mavrovskému jezeru. Čisté jezero, v kterém se nikdo nekoupal. Zeptali jsme se místního policisty, zda se dá v jezeře koupat. Řekl že jo. Převlékli jsme se do plavek a seběhli k jezeru. Kromě Oťana jsme vlezli do vody a hned nám bylo jasné, proč se v jezeře nikdo nekoupal. V jezeře rostly zelené rostliny, které ode dna dosahovaly až k hladině. Při plavání se rostliny na tělo přisály a stahovaly pod vodu a byly slizké. Vylezli jsme z vody, převlékli se a pokračovali podél albánských hranic. Zajeli jsme do lázní Debar u albánských hranic, projeli kolem velké přehrady na „Crni Drinu“. 
Vpravo od cesty byla Albánie. Cedule se zákazem fotografování a albánské nápisy to potvrzovaly. Projeli jsme kolem kláštera a dojeli do Strugi na břehu Ohridského jezera. Odbočili jsme doprava do méně obydlené oblasti a zde si našli plácek na spaní oddělený od silnice řadou křoví. Bylo ještě vidět, tak si Jóna vymyslel výměnu kol u auta. Přední za zadní. Plácek byl blízko jezera, takže tu bylo plno much a komárů. Šel jsem do lesa „si odskočit“. Mouchy se ihned slétly na mé dílo v takovém množství, že jsem svůj výtvor pod nimi vůbec neviděl. Místo jsem co nejrychleji opustil. Zalehli jsme do stanů a nerušeně spali celou noc. Dnes jsme najeli 300 km.
Ráno si Jóna stěžoval na noční šramot vedle stanu. Vykoukl ven a viděl jen dvě nazelenalé oči, zřejmě psí. Konzervy už vedle stanu nebyly, ani v okolí. Sbalili jsme se a pokračovali ve sjezdu do Peče. Cesta vedla úzkým skalním údolím s potokem Rugovskou Klizurou. Silnice se zařezávala do svahu, místy vedla tunely vysekaných ve skále nebo pod skalními převisy. Před Pečí jsme se dostali na chvíli zase na asfalt.
Peč už patřila do autonomní oblasti Kosovo. Obyvatelstvo tvořili Turci a Albánci. A taky to bylo vidět. Prašná cesta přes Čakor byla dálnice proti tomu, co bylo v Peči. Šotolina s obrovskými děrami a šutry na cestě. Museli jsme jet krokem. Když jsme viděli, že auta jezdí po chodníku, který je rovný, vjeli jsme též na chodník. Lidé chodili vedle chodníku po trávě. Občas se mezi lidmi objevila pasoucí se kráva. Viděli jsme Turka který jel na káře tažené oslem. Místo obručí na kolech měl namotané hadry. Projeli jsme tržištěm které bylo špinavé a hlučné. Každý tu řval na lesy a auta neustále troubila. My jsme do Peče dobře zapadli, protože Škodovka byla zaprášená a špinavá z cesty přes Čakor. Proto tu ani moc lidí na nás nic nesomrovalo. Zamotali jsme se na jakémsi rynku, houfně pronásledováni místními mnohoúčelovými traktory, některé měli roztočenou cirkulárku. Po dlouhé době jsme se vymotali z Peče a pokračovali přes Dakovicu do Prizrenu kde jsme zastavili a prohlédli si město. Za Prizrenem se davy lidí koupali v mělké řece, která byla neuvěřitelně špinavá. Mezi lidmi stála v řece auta, které majitelé myli v pohodě a koupajícím to nevadilo. Hustota plavců se zvětšující vzdáleností od Prizrenu klesala. Museli jsme objíždět pohoří Šar, což nám cestu prodloužilo o 60 km. Projeli jsme průsmykem Prevalac (1540 m n/m). V místech, kde silnice vyžadovala snížení rychlosti, se vyrojili vždy 6-10.leté děti a nabízeli nám kusy ovoce. Odmítli jsme, protože ovoce bylo špinavé a většinou už dříve utržené. Některé agresivní děti po nás začali i házet kameny, ale ani jednou se do auta naštěstí netrefili. Projeli jsme Tetovo a Gostivar a hledali odbočku k Mavrovskému jezeru. U silnice stál regulovčík a ten nám poradil. Přijeli jsme k Mavrovskému jezeru. Čisté jezero, v kterém se nikdo nekoupal. Zeptali jsme se místního policisty, zda se dá v jezeře koupat. Řekl že jo. Převlékli jsme se do plavek a seběhli k jezeru. Kromě Oťana jsme vlezli do vody a hned nám bylo jasné, proč se v jezeře nikdo nekoupal. V jezeře rostly zelené rostliny, které ode dna dosahovaly až k hladině. Při plavání se rostliny na tělo přisály a stahovaly pod vodu a byly slizké. Vylezli jsme z vody, převlékli se a pokračovali podél albánských hranic. Zajeli jsme do lázní Debar u albánských hranic, projeli kolem velké přehrady na „Crni Drinu“. 
Vpravo od cesty byla Albánie. Cedule se zákazem fotografování a albánské nápisy to potvrzovaly. Projeli jsme kolem kláštera a dojeli do Strugi na břehu Ohridského jezera. Odbočili jsme doprava do méně obydlené oblasti a zde si našli plácek na spaní oddělený od silnice řadou křoví. Bylo ještě vidět, tak si Jóna vymyslel výměnu kol u auta. Přední za zadní. Plácek byl blízko jezera, takže tu bylo plno much a komárů. Šel jsem do lesa „si odskočit“. Mouchy se ihned slétly na mé dílo v takovém množství, že jsem svůj výtvor pod nimi vůbec neviděl. Místo jsem co nejrychleji opustil. Zalehli jsme do stanů a nerušeně spali celou noc. Dnes jsme najeli 300 km.
20. den – pondělí 19.8.1985 – 15. den „On the road“
Ráno jsme vše složili a podél jezera dojeli k Ohridu. Zaparkovali jsme na náměstí a než jsme vylezli z auta, už se kolem nás motali místní a nabízeli nocleh v soukromí. S díky jsme všechny odmítli. Prošli jsme ohridské tržiště a zakoupili melouna za 25 dinárů kilo. U plotu bylo „zaparkováno“ 10 oslů, na kterých prodávající přivezli své zboží. K polednímu byl zase pařák. Opustili jsme Ohrid, přijeli k ohridskému jezeru a vrhli se do jeho vln. Ohridské jezero bylo perfektně čisté. V moři bylo vidět na 8 – 10 metrů, tady na 15 metrů. Což mělo za následek, že jsem pod sebou viděl dno a zdálo se mi, že už musím dosáhnout na dno. Chtěl jsem si stoupnout na dno a ponořil jsem se tak dva metry pod hladinu a ještě jsem se nedotknul dna! Jenom jsem se napil ohridské vody! Meloun jsme schladili ve vodě jezera a snědli. Odpoledne jsme se sbalili a pokračovali podél Ohridského jezera do Trpejci a přes pohoří Galičica k Prespanskému jezeru kde jsme se taky vyráchali kromě breberkáče Oťana. Dál jsme jeli přes Bitolu, Prilep a Titov Veles do hlavního města Makedonie Skopje. Chtěli jsme navštívit kino. Vyptávali jsme se lidí na kino, ale každý nás posílal jinam a když jsme jedno kino našli, nehráli tam film dle našich představ. V jednou bufetu jsme si dali pivko, já opět odmočil etiketu. Setmělo se, chvíli jsme bloudili než jsme našli výjezd ze Skopje na Prištinu a vyjeli z města už za tmy. Jeli jsme s dálkovými světly, abychom včas zpozorovali nějaké odpočívadlo nebo odbočku. U jednoho odpočívadla bylo loučka na stan, tak jsme zůstali. Opět jsem spal v autě. V noci byl takový hic, že jsem musel otevřít všechny dveře v autě, abych se trochu osvěžil a mohl spát. Oťanovi to nevadilo, spal jako špalek. Za dnešek jsme ujeli 310 km.
21. den – úterý 20.8.1985 – 16. den "On the road"
Ráno jsem zase vstal první protože mi bylo horko. Za náma přespávali s karavanem Rakušáci. Zde v Makedonii a v Kosovu jsme nepotkali ani jediný Čechoslováky. Vylezl jsem na loučku ke stanu že vzbudím Billa s Jónou. Na loučce byly roztroušené vybělené lebky krav. Všechny lebky jsem natahal klukům před stan a vzbudil je. Koukali nechápavě na tu spoušť. Po snídani jsme vyjeli na Prištinu
a dál na Titovu Mitrovicu. Zde se skoro všechno jmenovalo po Titovi. Občas se na okraji silnice objevila cedule ve třech jazycích „Kontrola radarem“. Brali jsme to jako trik zdejší policie aby se jezdilo předpisově. Zase jsme míjeli jednu takovou ceduli. Povolená rychlost byla 60 km/h. Jeli jsme šedesátkou asi 4 km a pak chtěl Bill jet obvyklých 90 km/h. Začal přidávat, když jsme minuli policejní auto s radarem na střeše. O kousek dál už na nás mával policista, abychom si zajeli ke krajnici. Začali jsme tipovat, kolik zaplatíme a shodli se na pokutě 2000 – 4000 dinárů. Policista pozdravil, na papírek napsal že jsme jeli 74 km/h místo 60 km/h a zda jsme ochotni zaplatit 200 dinárů (dle kurzu 4 Kčs, dle SBČS 16,- Kčs). Vesele jsme přisvědčili, protože cena nás málem rozesmála. Zaplatili jsme 200 dinárů a policista nás propustil. Za chvíli nás stavěl další policista. Říkali jsme si, za co asi zaplatíme teď, ale chtěl vidět jestli má řidič řidičák a pak nás taky propustil.
Dál jsme jeli přes Kraljevo do Kragujevacu, kde jsme si prohlédli centrum. Odtud jsme si to namířili na Bělehrad (Beograd), the capital of Yugoslavia. Opět Jóna, kdo jiný, se dožadoval návštěvy pevnosti na Dunaji, prý jediné zachovalé. Takže jsme v Mladenovacu hledali odbočku na Smederevo. Po nápovědě místních jsme cestu na Smederevo našli. Dohodli jsme se že teď najdeme místo na spaní a do pevnosti dojedeme zítra. Nikde nic až jsme to zapíchli v kukuřičném poli. Auto jsme postavili na kraj pole mezi křoví a kukuřici a stan za auto do kukuřičného pole, aby byl krytý. V autě kromě mě nikdo nechtěl spát. Je fakt že ve stanu to bylo pohodlný, ale mě auto nevadilo. Na vojně jsem spal na horších místech, kde by člověk ani neřekl, že se dá spát. Třeba na kládách na jedoucí V3Sce... V noci jsem musel zase větrat... Najeli jsme dneska 400 km.
21. den – úterý 20.8.1985 – 16. den "On the road"
Ráno jsem zase vstal první protože mi bylo horko. Za náma přespávali s karavanem Rakušáci. Zde v Makedonii a v Kosovu jsme nepotkali ani jediný Čechoslováky. Vylezl jsem na loučku ke stanu že vzbudím Billa s Jónou. Na loučce byly roztroušené vybělené lebky krav. Všechny lebky jsem natahal klukům před stan a vzbudil je. Koukali nechápavě na tu spoušť. Po snídani jsme vyjeli na Prištinu
a dál na Titovu Mitrovicu. Zde se skoro všechno jmenovalo po Titovi. Občas se na okraji silnice objevila cedule ve třech jazycích „Kontrola radarem“. Brali jsme to jako trik zdejší policie aby se jezdilo předpisově. Zase jsme míjeli jednu takovou ceduli. Povolená rychlost byla 60 km/h. Jeli jsme šedesátkou asi 4 km a pak chtěl Bill jet obvyklých 90 km/h. Začal přidávat, když jsme minuli policejní auto s radarem na střeše. O kousek dál už na nás mával policista, abychom si zajeli ke krajnici. Začali jsme tipovat, kolik zaplatíme a shodli se na pokutě 2000 – 4000 dinárů. Policista pozdravil, na papírek napsal že jsme jeli 74 km/h místo 60 km/h a zda jsme ochotni zaplatit 200 dinárů (dle kurzu 4 Kčs, dle SBČS 16,- Kčs). Vesele jsme přisvědčili, protože cena nás málem rozesmála. Zaplatili jsme 200 dinárů a policista nás propustil. Za chvíli nás stavěl další policista. Říkali jsme si, za co asi zaplatíme teď, ale chtěl vidět jestli má řidič řidičák a pak nás taky propustil.
Dál jsme jeli přes Kraljevo do Kragujevacu, kde jsme si prohlédli centrum. Odtud jsme si to namířili na Bělehrad (Beograd), the capital of Yugoslavia. Opět Jóna, kdo jiný, se dožadoval návštěvy pevnosti na Dunaji, prý jediné zachovalé. Takže jsme v Mladenovacu hledali odbočku na Smederevo. Po nápovědě místních jsme cestu na Smederevo našli. Dohodli jsme se že teď najdeme místo na spaní a do pevnosti dojedeme zítra. Nikde nic až jsme to zapíchli v kukuřičném poli. Auto jsme postavili na kraj pole mezi křoví a kukuřici a stan za auto do kukuřičného pole, aby byl krytý. V autě kromě mě nikdo nechtěl spát. Je fakt že ve stanu to bylo pohodlný, ale mě auto nevadilo. Na vojně jsem spal na horších místech, kde by člověk ani neřekl, že se dá spát. Třeba na kládách na jedoucí V3Sce... V noci jsem musel zase větrat... Najeli jsme dneska 400 km.
22. den – středa 21.8.1985 – 17. den „On the road“
Ráno jsme rychle sbalili věci, protože se na poli začali ochomýtat zemědělci a vyjeli jsme do Smedereva. Prohlédli jsme si pevnost, vylezli i na uzavřené hradby které se rekonstruovaly a nikdo nás nevyhodil. Moc jsme Jónovi nenadávali, protože se nám pevnost líbila. Oťan hned rozvíjel teorie jak by pevnost dobyl a divil se, že pevnost zůstala nedobytná. Severní hradby končily přímo v korytu Dunaje. Po prohlídce pevnosti jsme vyjeli „na Bělehrad“. Provoz houstnul a do Bělehradu jsme už vjeli krokem. Snažili jsme se dostat co nejblíž centra a tam někde zaparkovat. Do centra jsme se dostali a v jedné uličce i našli jedno místo volné. Když jsme vystoupili, všimli si parkovacích hodin. No nazdar. Okukovali jsme parkovací hodiny a snažili se zjistit, kolik účtují. Po obhlídce i vedlejších hodin jsme zjistili, že žádné nefungují a tak jsme v klidu od auta odešli. Prošli jsme si centrum Bělehradu, navštěvovali krámky a obchody a snažili se utratit zbývající dináry. Na jednom plácku byla burza komiksů, úplný ráj. Dokoupili jsme si chybějící komiksy a navečer se vrátili k autu. Vyjeli jsme směrem na Nový Sad. Na loučce u silnice jsme zastavili, postavili oba stany abychom se naposledy dobře vyspali v Jugoslávii. Mínusové bylo to že silnice byla hlavní tah na z Bělehradu na Nový Sad a v noci jezdily převážně kamióny. Dnes jsme ujeli 200 km.
23. den – čtvrtek 22.8.1985 – 18. den „On the road“
Ráno jsme vstali brzo díky velkému provozu na silnici a pokračovali přes Nový Sad a Suboticu k jugoslávsko – maďarské hranici. Ve vesnici Horgoš jsme natankovali benzín za poslední talon a v obchodě utratili zbývající drobné za kakaové mléko. Několik dinárů nám chybělo do celkové částky, ale prodavačka je velkoryse odpustila. Na hraniční přechod jsme přijeli v poledne. Kontrola proběhla v pohodě, jen jsme museli vypisovat celní prohlášení. Maďarskem jsme profrčeli přes Szeged, Jánoshalma, Kiskumhalas a Solt. Přejeli jsme Dunaj a pokračovali k rybníku SV od Balatónu. Tvrdil jsem, že bychom měli zastavit u nějakého potoka a tam se umýt a oholit a ne někde v rybníce. Ale Jóna chtěl k rybníku, tak jsme jeli protože seděl za volantem. Zas jeden můj geniální nápad nebyl vyslyšen a nakonec mi dali všichni za pravdu. Po bloudění jsme k rybníku dojeli, ale byla tam cedule zákaz vjezdu. Jóna se nevzdával a přes pole oklikami jsme se dostali přece jenom ke břehu rybníka. Na břehu rybníka seděli jeden vedle druhého rybáři, takže nepřicházelo v úvahu, že se zde vykoupeme. Tak jsme se zas po hrbolaté polní cestě vrátili k silnici. Jónovi jsme vynadali takže se zřekl řízení a za Oťanova navádění Bill vyjel k Balatónu. Přijeli jsme do Siofóku, zaparkovali 20 metrů od pláže Balatónu a hodili se do plavek. Balatón byl hnědý a špinavý. Jediné + bylo že dno bylo písečné. Hned jsme taky začali po sobě pískem házet. Po dvou hodinách blbnutí v Balatónu jsme vyjeli na Budapešť. Před Budapeští jsme to zapíchli na polní cestě na kraji pole a postavili oba stany pro maximální pohodlí. Když už nebylo vidět na komiksy, zalezli jsme do stanů. Dnes jsme ujeli 490 km.
24. den – pátek 23.8.1985 – 19. den „On the road“
Ráno jsme se sbalili a vyjeli po dálnici do Budepešti. Na jednom odpočívadle jsme se oholili a zkulturnili. Zastavil u nás nějaký Čech a zeptal se nás drze jestli umíme česky, pak chtěl mapu. My mu řekli že mapu nemáme ale že určitě dojedeme kam chceme. Mosty přes Dunaj byly přecpané auty, jeli jsme krokem. Auto jsme zaparkovali před kostelíkem kde bydlel Jónův známý Kalmán. Vzali jsme si šeky na forinty a vyrazili do směnárny u nádraží kterou jsme už znali z minulého Rumunska. Ve směnárně byly dvě velké fronty, tak jsme se do jedné postavili. Začali jsme se dohadovat, kdy odjedeme domů. Bill s Oťanem byli pro odjet navečer, já s Jónou až zítra. Ondra proto že chtěl pokecat s Kalmánem, já že jsme byli domluveni s druhou posádkou Škodovky že se tu sejdeme. Začali jsme se navzájem přesvědčovat. Najednou Pavel s Vráťou a Tomášem vstoupili do směnárny. Tím bylo rozhodnuto že pojedeme dnes večer. Pavel znal ještě jinou směnárnu v cestovní kanceláři na náměstí kam zašli s Billem a Jónou s tím že když tam bude volno, někdo pro nás doběhne. V té frontě, co jsme stáli, zavřeli přes oběd pokladnu. Lidé z naší fronty se hned vrhli do druhé fronty, kde je zas lidi nechtěli pustit před sebe. Převážně to byli samí Čechoslováci, takže se začali turisti hádat a strkat. Já s Oťanem jsme se dostali až k našemu zavřenému okénku, které mělo otevřít za hodinu. Nikde nikdo a vedle se lidé málem prali. Ještě jsme s Oťanem pronášeli proslovy, že je to slabý, ať se lidi poperou až poteče krev a smáli jsme se bojům u druhého okénka pokladny. Za chvíli přišel Ondra, ať jdeme s ním do cestovní kanceláře. Ta byla vzdálená asi 200 metrů a byla prázdná. Pavel měl v ruce dva kalendáře, tak jsme chtěli vidět jaký. Jak nám je ukázal, hned jsme naběhli do obchodu kde je koupil. Každej si jeden koupil a Jóna dostal poslední z výlohy. Prodávající byla překvapená, že kalendáře v mžiku prodala. Aby ne když na nich byly ženské akty. S Vráťou, Pavlem a Tomášem jsme se rozloučili. Šli jsme pak kolem kina, které promítalo americký muzikál Flashdance. Hned jsem prohlásil že na to musíme jít. Kluci se po chvíli váhání přidali taky. Koupili jsme lístky a poněvadž byl ještě čas, kluci vyrazili do bufetu na jedno a já po gramodeskách a pivě v plechovkách. Nevěděl jsem jak říct o pivo v plechovce, když ho neměli vystavený v regále. Pak jsem si vymyslel „beer in metal“ a kupodivu mi prodavačky rozuměly. Sešli jsme se před kinem. Jóna mi přinesl láhev s nálepkou, kvůli které se prý pohádal se servírkou a očka mu svítila. Oťan prohlašoval že je schopen jet na hranice! Flashdance v původním znění s maďarskými titulky byl perfektní, nelitovali jsme. Po kině jsme zašli na hamburger a pak jsme zašli ke Kalmánovi (uměl česky) na pokec, hlavně Jóna, a já si dal u něj nachladit plechovky piva do mrazáku. Kolem půl jedenáctý jsme se rozloučili a vyjeli směrem na Komárom. Kontrolka benzínu neustále svítila, tak jsme za poslední forinty natankovali a dojeli na maďarsko – československou hranici. Dnes jsme ujeli 180 km.
25. den – sobota 24.8.1985 – 20. den „On the road“
Na celnici jsme přijeli v 0:10. Maďaři si vyzvedli výjezdní doložku, koukli do kufru, zkontrolovali nás dle pasů a pustili dál. Naši nám dali štempl do pasů, celník se spokojil s odpovědí že jsme všechno napsali do celního a devizového prohlášení a v 0:30 jsme byli po 24 dnech opět v ČSSR. Hned nás přivítala spousta rudých hvězd a hesel. Z Komárna jsme vyjeli na Bratislavu. Po chvíli jízdy jsme uviděli červené světlo, přikazující zastavit. Příslušník Veřejné Bezpečnosti se nás zeptal odkud jedem a když jsme řekli že z Maďarska, tak nás propustil. Asi po 10 km byla další kontrola. Policista se podíval do auta a když viděl že jsme čtyři, pokynul nám, abychom jeli dál. Po 8 km zas kontrola. Policista chtěl vidět občanky ale když viděl, že máme jen pasy, propustil nás. Po dalších 15 km čtvrtá kontrola. Policista zklamaně zjistil, že jsme čtyři, ale aby se neřeklo, tak obešel vůz a zeptal se kde máme přední pravou zástěrku. Jóna mu to vysvětlil. To, že nemáme zpětné zrcátko, toho si příslušník VB nevšiml. Vydedukovali jsme si že někoho hledají... Do Bratislavy nás pak už nikdo nezastavoval. V Bratislavě jsme vjeli na dálnici a odbočili na první odpočívadlo. Bylo přeplněné aut, převážně s MPZkou DDR. Tak jsme jeli dál. Druhé odpočívadlo vypadalo stejně ale místečko jsme našli. Bill s Jónou šli spát na matračku vedle auta, já s Oťanem do auta. Všude bylo tolik komárů, že než jsme se uložili ke spánku, tak jsme byli poštípaný víc než za celou cestu! Před pátou ráno Bill vstal a dobýval se do auta, plácaje kolem sebe rukou. Před komáří invazí jsme vyjeli na Prahu. Dojeli jsme k Billovi v 8:00, kde jsme špinavou Škodovku dali do pucu. Dnes jsme ujeli 340 km.
Najeli jsme celkem 5379 km, spotřebovali jsme 374 litrů benzínu při průměrné spotřebě 6,9 l/100 km.
V Jugoslávii jsme projeli postupně tyto republiky:
Slovinsko
Chorvatsko
Slovinslo
Chorvatsko
Bosna a Hercegovina
Chorvatsko
Černá Hora
(Kosovo)
Makedonie
(Kosovo)
Srbsko
(Vojvodina)
Celá cesta po Jugoslávii mě vyšla na 2300 Kčs a 800,- Kčs za vyvolání 6 diafilmů, 6 černobílých filmů a 2 barevných filmů.
Fotogalerie
Fotogalerie
Žádné komentáře:
Okomentovat