Peru I.

Zorka s Michalem chtěli cestovat do Peru se svojí partičkou ale nakonec z celé skupiny zůstali sami, přibrali Sísu a nakonec i mě. Během dubna jsme začali s přípravou itineráře a zjišťováním jaké potřebujeme očkování. Zorka zarezervovala letenky přes USA, kam jsem já ani Sísa neměli vízum, tudíž jsem zamluvil letenky s Iberií z Madridu přímo do Limy. Konečný termín jsme stanovili na 17.9. – 13.10.2006. V červnu jsem rezervoval letenky, v červenci jsme zašli na Krajskou hygienickou stanici v Dittrichové 17, Praha 2 do Očkovacího střediska pro vystavení mezinárodního očkovacího průkazu a na očkování proti žloutence A+B a v srpnu na břišní tyfus a žlutou zimnici. 21.8.2006 jsme v kanceláři Iberie v Železné ulici zaplatili každý letenku Vídeň – Madrid – Lima (zpáteční Kč 25.815,-), na konci srpna se sešli v hospodě „Hrom do police“ na Královských Vinohradech a naplánovali itinerář naší cesty po Peru a Bolívii. Dopravu z Prahy do Vídně jsem zajistil prostřednictvím kolegy Martina, o cestu Vídeň – Praha se postaral Michal. K balení jsem se dostal až v sobotu večer (navíc večer dávali „Krále Šumavy“ :-)), doufaje že mám vše potřebné s sebou.        

1.den - neděle 17.9.2006                                                  
Ráno jsem naložil Sísu ve Vršovicích, v 9:00 Zorku s Michalem na Královských Vinohradech a vyrazili směr Benešov a Soběslav, kde jsme zastavili na oběd a ve 12:30 po 150 km jízdy vyzvedli v Líšově Martina, který mě vystřídal za volantem Octavie. V 13:15 jsme dojeli na hraniční přechod Halámky (CZ x A), zakoupili dálniční rakouskou známku, dali si pivko a připili na zdar výpravy. V 16:15 jsme dorazili k letištní odbavovací hale ve Vídni – Schwechatu a rozloučili se s Martinem. Šli jsme se odbavit k přepážce Iberie, kde jsme zjistili že baťohy nám poletí až do Limy, tudíž jsme neměli hygienu ani nic na spaní v Madridu! Na uklidnění jsme zašli na pivko (3 € = 84,-), kterým jsme si opět připili na zdar výpravy. V 18:25 jsme se dostavili na bránu C 52 a odtud „chobotem“ k letadlu Airbus A 320, které s námi odstartovalo směr Madrid v 19:25. Přistáli jsme ve 22:20, unavení a bez občerstvení (!). Na madridském letišti nastalo hledání přepážky „Madrid Amigo“, kde nám zajistili minibus do hotelu „Diana“. Na televizní obrazovce v pokoji nás uvítal nápis „Welcome Mr Cmiral Pavel“ :-) Hotel řetězce TRYP měl být ****, ale byly to tak **. Jedna velká osuška bez mýdla na dvojlůžák! Ve 23:15 jsme ulehli ke spánku.    

2.den - pondělí 18.9.2006

(„Citace“ z deníku Sísy je modře psaná) „Po velké snídani formou švédského stolu, která vylepšila neutěšený stav hotelu vyrážíme v 11.h busíkem na letiště. Už se nemusíme znovu odbavovat, takže jdeme rovnou na pivo“. Dali jsme si dvě třetinky „San Miguel“ za 1,8 € (50,-). Velikost letiště Madrid Barajas nás trochu zaskočila, k bráně RSU jsme museli podzemním vláčkem na jiný Terminál, tudíž do letadla jsme se dostali 10 minut před odletem! Trochu panika to byla, přece takhle nastartované dobrodružství neskončí zmeškáním letadla? Start byl posunut z 12:40 na 14:00, vtipálkové... Seděli jsme za sebou po dvou u okének vlevo v řadě 33 a 34. Airbus A 340 – 600 letěl rychlostí 925 km/h ve výšce 10 065 metrů. Brzy se začal servírovat oběd – já s Michalem jsme si dali kuře s bramborem a pivo, kočky paellu s kdoví čím... Ve 21:00 jsme dosáhli Jižní Ameriky nad Amazonií. Všude kolem zelená plocha pralesa protkaná hnědými stužkami přítoků Amazonky. Občas se ukázala i vypálená plocha pro pole. Pilot nás později upozornil, že přelétáváme nad největším městem Amazonie – Manaus a široký tok Amazonky byl i z té výšky zřetelně vidět. Pozdější přelet nad Andami byl v mlze. Letušky rozdaly imigrační a celní formuláře, takže jsme se „zabavili“ vyplňováním. Po 9 500 km dlouhém letu jsme přistáli v 0:50 českého letního času = 17:50 peruánského času v teplé a šedivé Limě zahalené v pobřežním oparu. Všechno má na svědomí tzv. Humboldtův mořský proud, který během zdejší zimy (kdy je u nás léto) ochlazuje celé peruánské pobřeží a vytváří nad nim celistvý mlžný povlak, známý jako garúa. {Lima byla založena Francisco Pizarrem 6.1.1535, v r. 1551 založena univerzita, stává se nejdůležitějším a nejbohatším městem do zemětřesení r. 1746, kdy je srovnána se zemí. Obrovský počet přistěhovalců ve 20. letech 20. stol. zvýšil počet na 9 miliónů, převážně ve slumech na okrajích města.} Přivítalo nás letiště Internacional Jorge Chavez.

Baťohy doletěly v pořádku, na letišti jsme si hned vyměnili 100 $ za 318 solů (1sol = 7 Kč) a vyšli ven z letištní haly. Ihned se na nás vrhli taxikáři před kterými jsme se snažili zmizet, ale nepovedlo se. Nakonec jsme si vybrali jednoho, který nás odvezl za 15 $ (Kč 344,-) do čtvrti Miraflores do hotelu Nomade. (Provoz na silnicích byl chaotický, do křižovatek se cpou všichni najednou, kdo je první jede, ostatní brzdí, všichni do toho troubí. Předjíždění se též oznamuje troubením, auta jsou občas obouchaná. Respektuje se akorát semafor. Řidiči přitom na sebe neřvou a vyhoví si.) Počkal jsem v taxíku s bagáží zatímco, ostatní šli zjistit cenu hotelu. Protože nebylo plno a jednalo se jen o jednu noc, podařilo se jim ukecat 2 dvoulůžáky za cenu společného pokoje – 10 $ na osobu (229,-). „Taxikář v domlouvání pomáhal, nakonec, měl z našeho ubytování provizi. Vyklubal se z něj celkem příjemný chlapík, narozdíl od letiště, kde jsme byli unavení a podezřívaví a taxikáři vlezlí, takže dohadování probíhalo kapku v napětí.“ Jeden pokoj se uvolní až ve 23:30, nastěhováváme tedy bágly do druhého a vyrážíme do noční Limy na první peruánské pivko (3 litrové džbánky piva Cristal po 12 solech (Kč 84,-) ucházející chuti) a poté se vrátili do hotelu. Druhý pokoj už byl připraven, tak jsem se tam se Sísou přesunuli. Přebalili jsme bágly, osprchovali se a ve 23:00 místního peruánského času (= 6:00 pražského času) šli spát.    

3.den - úterý 19.9.2006

„Budím se „vzápětí“s leknutím, budík zvoní jak na lesy, Pavel ho nařídil na 9:00, ale cz času, takže ve 2 ráno máme boro. Vzpamatovávám se z leknutí, mám zimnici a Pavel „v rozrušení“ zapomíná PIN a zablokuje si telefon, no zkrátka „noc plná vášní“. :-) Po snídani v 8:30 (dvě bílé housky, máslo džem, čaj) jedeme taxi za 7 sol na autobusové nádraží společnosti Ormeño rezervovat a koupit lístky do Pisca na 13:30. Cestou zpět nás taxikář vyhodil na jiném kruháči, ale jsme blízko, tak se jdeme projít na pobřeží, pokochat se pohledem na Oceano Pacifiko :-). Stavujeme se na oběd v rybí restauraci. Zorka s Michalem si hbitě objednávají cebiche - nakládané syrové ryby v limetkové šťávě. S Pavlem zůstáváme u kuřete, ovšem také excelentního. Číšník je prima, trochu konverzuji ve španělštině, má trpělivost. Obdivuje Pavlovy modré oči a tak to bude pořád :-), Pavel je středem pozornosti místních mužů, žen i dětí a my se můžeme jít klouzat! Po návratu do hotelu jedeme s bagáží taxíkem na autobusové nádraží společnosti Ormeño a po odbavení zavazadel odjíždíme ve 13:50 na jih do Pisca. (40 solů = Kč 280,-) V autobuse máme 2. patro, což nám poskytuje rozhled i po střechách přízemních domků, kde je neskutečný čurbes, co se nehodí, šup s tím na střechu. Krajina je neutěšená, všude písek, prach a šeď. V Piscu jsme v 17:50 a okamžitě nás obklopují naháněči, z nichž jeden umí dokonce pár vět česky! „Bereme ho“ :-)“ Námi vybraný hotel podle Lonely Planet byl plný, tak nás naháněč zavedl do privátního hotelu „La Portada“ na ulici „Alipio Ponce 250“ s milou paní domácí, které už pak neříkáme jinak než seňora. Zároveň nám prodal výlet na ostrovy Ballestas se svou cestovkou za 10 $ (Kč 229,-) na osobu. Po ubytování jsme zašli do centra, prohlédli si tradiční Plaza de Armas s jezdeckou sochu dobyvatele San Martína a dva kostely, zvlášť kostel Iglesia de la Compañía byl zajímavý. {Postavený v barokním stylu v r. 1689. Kostel má dřevěnou vyřezávanou kazatelnu a zlacený oltář. Stěny kostela jsou z vepřovic.} Prohlídli jsme si ho díky průvodci který už kostel zavíral, ale nás ještě dovnitř pustil. Pak hned na internet, který tu byl překvapivě směšně levný, 1S na hodinu, napsal jsem Martinovi do práce o PUK na svůj mobil, taky jsme poslali pozdravy domů a přes pěší zónu zašli do hospody na večeři. „První „ošíbka“ nastala, když kluci zcela ignorovali naše přání vybrat si stylovou restauraci a vrhli se do první turistické pizzerie, hlavně, že tu bylo levné pivo! No taky si to slízli. Zítra nebudou klást odpor a půjdou s náma na oběd do  restaurace „Don Manuel“, což slíbili, ať je klid (i když je jim to asi v podstatě jedno).“ Poté už rovnou do hotelu a po sprše okolo 23. hodiny zaléháme. Dnes jsme urazili vzdálenost Lima – Pisco 241 km.    

4.den - středa 20.9.2006

„Po budíčku v 6 h ráno jdeme na snídani prakticky do obýváku k seňoře a přesvědčujeme se že zdejší typická snídaně jsou dva bílé bochánky, máslo, džem, džus a čaj nebo káva. Od 7 h čekáme na autobus, který v 7:20 slavnostně přijíždí a pokračujeme s dalšími turisty do 15 km vzdáleného Puerto San Martin, kde se naloďujeme na motorový člun a kolem 8:15 míříme kolem poloostrova Paracas ke známému „Candelabru“ “. {Trojzubec „Paracas Trident“ 128 metrů vysoký a 74 metrů široký geoglyf, (kresba nacházející se na rozsáhlé ploše zemského povrchu, viditelná jen z výšky) o kterém kolují různé teorie:

1) „vesmírná“ Erika von Danikena podle níž to je naváděcí zařízení pro vesmírné rakety mimozemských civilizací k Nazkaským liniím

2) navigační bod pro piráty v 18. století

3) rituální objekt předincké kultury zobrazující kaktus, symbol stromu života, ke kterému přicházeli uctívat svého slunečního boha nejvyšší kněží kultur Nazca a Paracas}  Po prohlédnutí trojzubce jsme vypluli na otevřený Pacifik (Tichý oceán) k ostrovům Ballestas (v některých průvodcích pro svou bohatou faunu přezdívané „Galapágy chudých“). Cestou jsme zahlédli i několik delfínů. {Guano Islands – několik ostrovů vulkanického původu je pokryto vrstvou ptačího trusu – guana, které se zde občas těží od 13. století a zpracovává se na hnojivo apod. Ostrovy jsou rezervací a některé jejich části jsou přístupné pouze na základě zvláštního povolení, např. přírodovědným expedicím apod.} Člun proplouval mezi jednotlivými ostrovy, které byly posety tisíci ptáků – pelikány, kormorány, guanayskými tereji, alkami, mořskými racky a na balvanech se vyvalovaly lvouni a lachtani. Malý pochodující tučňáci Humboltovy inspirovali holky k tomu aby nás (Michala a mě) přejmenovali na „Duo Kowalski“ nebo Kowalski 1 a 2 podle kresleného filmu Madagaskar. “Byla to vděčná přezdívka a v budoucnu se našlo mnoho situací pro její uplatnění.“ Celé okolí ostrovů bylo přeplněné hejny ptáků přelétající mezi ostrovy. Každou chvilku racek racku minul pracku a nešťastníci byli obšťastněni vzorky agresivního guana. Po prohlídce ostrovů s námi člun opět uháněl přes zpěněné vlny Pacifiku k přístavu. „Jako „Mr Pavel and his company“ jsme byli dopraveni zpět do hotelu, kde si necháváme batohy, zaplatíme ubytování (10 $ / osoba) a jdeme do centra na oběd do restaurace „Don Manuel“. Vracíme se pro batohy, loučíme se s příjemnou paní domácí a pak hurá na nádraží chytit bus do Icy za 3,5 sol. (24,50 Kč = 80 km) Busy jezdí každou půl hodinu, s maňana stylem odjíždíme ve 14:50 a v 16:40 jsme v Ice. Chceme do pouštní oázy Huacachina a než se rozkoukáme už jsme na cestě. Hbitý taxikář nás naložil ihned po příjezdu autobusu, takže máme vše raz dva a bez starosti. Cesta stojí 4 soly (28,-) a je to 5 km. Ubytováváme se v hotýlku Arena s bazénem ve dvoře za 20 solů (140,-) (když si k tomu objednáme výlet do pouště, jinak za 25 solů, výlet chceme, takže není co řešit.) S Pavlikem po ubytování lezeme na vysokou dunu nad oázou, což je docela zabíračka, ale stojí to za to. Všude jemňounký písek, jen ten kopec...“  {Huacachina se ve 40. letech 20. stol. proměnila v elegantní letovisko díky podzemnímu prameni laguny s léčivými účinky a lehkou radioaktivitou.}  Po výstupu na písečnou dunu se kolem nás všude rozprostíralo moře písku. Vesnička pod dunou vypadala že bude pískem co nevidět zasypaná. „Stíháme i západ slunce a pak „sbíháme“ z duny dolů.“ (Při sbíhání se nohy bořily po holeně do písku a „seběh“ připomínal zpomalený film. Nahoru jsme se drápali (písek pod sandály podklouzával) 20 minut, dole jsme za 4 minuty. “Zorka s Míšou zatím prozkoumali oázu. Jdem se obléct, citelně se ochladilo, a na večeři. Ještě si objednáváme výlet na buginách do pouště a do vinařství v Ice. Ochutnáváme místní oblíbený koktejl Pisco Sour, osvěžující kombinace pisca, (pálenka z hroznového vína natrpklé chuti podobná tequile) limetové šťávy, bílku a cukru, který vychutnáváme na terase nad lagunou. Poprvé máme 4-lůžák, spím na palandě, koupelna je gymnastická záležitost, mísa napasovaná pod umyvadlo a za tím sprcha!“ Spát jdeme brzo, ve 22:30.      

5.den - čtvrtek 21.9.2006

Ráno jsem zašel s Michalem k bazénu na „desayuno americano“ (stejná snídaně jako „kontinentální“ – dvě housky, máslo, džem. sýr, ale navíc s míchanými vajíčky), přidala se Sísa jen s čajem. Poté jsme vyrazili na promenádu Huacachiny zakoupit místní Pisco. Do hotelu jsme se vraceli na 10:30 na výlet pouštní buginou za 40 solů (Kč 280,-). Do bugíny se nás vešlo 8 + řidič. Sísa mi domluvila výměnu místa z druhé řady (nedostatek místa na nohy) na sedačku vedle řidiče. “Ten z toho byl „odvařenej“, protože musel za Pavla vyměnit křehkou slečinku z Británie :-)“. U výjezdu z laguny jsme zaplatili ještě „pouštní daň“ a vyjeli do písečných dun. Motor buginy řval na plný obrátky, aby se vydrápal na hřebeny dun, z kterých se poté bugina řítila střemhlav dolů – jako na horské dráze. Na třech místech ostatní sjížděli písečné duny na prkně (sandboarding), my pro ně dojeli dolů pod dunu s naším řidičem. Když jsem viděl jak surfování po písku je obtížné – vůbec to neklouzalo a každý pád znamenal nabrání hromady písku, nelitovali jsme že jsme zůstali v bugině. „V poledne to už v poušti pěkně pražilo a tak se vysušení po dvou hodinách vracíme do hotelu. Kluci se Zorkou jdou do bazénu a ve 14 h vyrážíme do vinařství na prohlídku výroby místních vín (hlavně sladká a desertní) a místní pálenky pisco, vše celkem za 20 solů. Veze nás stejný taxikář jako z Icy a docela si v rámci mých jazykových znalostí povídáme – o Ice, o piscu, o místních svátcích, o volební kampani, která vyvrcholí volbami v listopadu, o vojně, o jeho práci na univerzitě, bude učitel výtvarné výchovy, o salse a jeho paní, která je černoška… je to prima chlapík a lokální patriot, Peruánec každým coulem. Navštěvujeme dvě vinařství, jedno „moderní“ {Visla Allegre – starobylá hacienda uprostřed vinic oplocených vysokým zděným plotem. Od brány vede k haciendě alej vysokých eukalyptů – místo připomíná zašlou slávu koloniální epochy.} a druhé historické (artesana) vyrábějící pisco původním tradičním způsobem. {Šlapání hroznů bosýma nohama, zděné kotle na dřevěné uhlí, ruční lisy, přeprava pálenky v tradičních hliněných nádobách podobným amforám…} Po obhlídce svorně uznáváme že hygiena dostává asi na frak, ale co, vždyť je to pálenka. :-) Máme ochutnávku a jsme z toho kapku veselejší, protože po „pouhé“ snídani za celý den to není jen tak. :-) Po návratu do hotelu jsme zaplatili ubytování (20 solů) a i s bágly se přesunuli  do sousední restaurace na večeři na menu. Pokračujeme taxíkem do Icy (tentokrát už nesmlouvavě za 8 solů) a vyhazuje nás přímo u busu do Nazcy v 18 h. Platíme 7 solů a nastupujeme. Bus má jet, ale naháněči vyvolávají dokud bus nenaplní. Bus je sám o sobě zážitek, všechno spatlané a ušmudlané. Něco se však „poděje“ a plně naložený bus je nucen přestoupit do čistého a luxusního busu. Nikdo se nebrání :-) a vyjíždíme v 19:30. V Nazce jsme ve 22 h a hned si nás přebírá Diana se kterou se domluvil předem majitel hotelu v Huacachině. Jsme prostě ve spárech turistické mafie. :-) Diana nás bere do hotelu, (ve dvou taxících které zaplatila sama) kde zůstáváme za 20 sol/os. a hned nás skásne i o 60 $ (1320,- Kč) za let nad geoglyfy, kvůli kterým jsme jako většina Nazcu navštívili.  Snad jí ještě uvidíme! Ceny jsou samozřejmě o něco vyšší, ale než si to shánět složitě sami, máme to s veškerým servisem a stále velmi dobré podmínky. Ještě jdeme na pivko (Diana nás doprovodila až do hospody, asi chtěla od hospodského všimné že nás přivedla) a se Zorkou si dáváme polévku. Slabost pro „Crema de asparragos“ se mě drží i tady. Mňam, mňam… O půlnoci se vracíme do hotelu a s Pavlem ještě kontrolujeme internet. Sláva, má PUK, šťastný jak blecha :-)“. V 1:20 jsme šli spát. Z Icy do Nazcy jsme ujeli 141 km.    

6.den - pátek 22.9.2006

„V 7 h vstáváme, v 7:30 chtějí kluci snídat, ale snídaně je až od 8 h, tak mají smůlu, protože to nás vyzvedává Diana a jedeme na letiště.“ V čekárně leteckých firem jsme vyplnili letecký list, aby věděli koho to nechali v poušti kdyby se něco přihodilo a pak čekali až do 10. hodiny na náš let. Dobu jsme krátili sledováním videa o obrazcích v písku v okolí Nazky a kupováním pohledů. Některé tváře v čekárně jsme už viděli v Huacachině. Hornoplošník Cessna C 182 pro šest osob vzlétl z letiště Maria Reiche nad obrazce, které oblétával z levé i pravé strany, aby viděli všichni stejně. Byl jasný a sluneční den. Prolétli jsme nad obrazci „Whale“, „Triangle“, „Trapezoids“, „Astronaut“, „Monkey“, "Dog", "Condor", "Spider", "Hummingbird", "Alcatraz", "Parrot", "Hands", "Tree" ve výšce od 400 – 1000 metrů v oblasti nehostinné skalnaté Pampy de San José. 35. minutový let s náklony na levé i pravé křídlo nad jednotlivými obrazci byl tak akorát, všichni jsme přivítali bezpečné přistání Cessny . {Nazkaské linie – představují jednu z největších záhad Jižní Ameriky. Obrazce byli nepoznány do r.1939, kdy americký vědec Paul Kosok letěl nad pouští a spatřil je. Geoglyfy pokrývající území 500 km², tvoří systém zvířecích postav a geometrických tvarů, přičemž žádné z nich se neopakují dvakrát a dosahují délky až 200 metrů. Obrazce jsou tvořeny jednou nepřerušovanou linií čáry. Největším odborníkem na Nazkaské linie byla Marie Reiche, v Nazce pracovala od r. 1946 do své smrti v r. 1998. Podle ní Linie představují astronomický kalendář vytvořený v závislosti na uspořádání a pohybu nebeských těles na východní a západní části oblohy – tzv. "Největší kniha astronomie na světě". Reiche řadila jednotlivé útvary podle jejich významu: nejdříve linie a prázdné plochy, pak tvary zvířat a nakonec spirály. Celý komplex byl navržen tak, aby pomáhal regulovat proces pěstování a sklízení plodin po celý rok a chránil ho před vrtkavými výkyvy počasí. Gerald Hawkins (60. léta 20. stol) vypočítal že dvě návrší ukrytá v pampě přesně odpovídají konstelaci souhvězdí Plejád v období mezi lety 600 – 700 n.l. – tedy období rozvoje nazcaské kultury. V mnoha případech jsou Linie spojnicemi nízkých pahorků uprostřed pláně. Fragmenty nazcaské keramiky nalezené u těchto pahorků nasvědčují skutečnosti že mohlo jít o posvátná místa, která sloužila k pozorování vesmírných těles a rituálům. Další teorie tvrdí že Linie vedly k pramenům nedostatkové vody v pampě nebo podzemním rezervoárům vody. Protože systém čar lze plně docenit jen s ptačí perspektivy, zrodila se teorie že lidé kultury Nazca uměli létat nebo aspoň se vznášet nad zemí a konstrukci čar tak mohli sledovat. Toto podporují některé malby na keramice z pouště Nazca – zachycují objekty které poněkud připomínají papírové draky či balony plněné horkým vzduchem – nevysvětluje však proč čáry v poušti vůbec vznikly. Klasická teorie Ericha von Danikena hovoří o vzniku obrazců mimozemšťany a linie sloužily jako startovací dráhy pro jejich létající talíře.} Po přistání nás Diana napáskovala do dvou taxíků a dovezla zpět do hotelu. Zašli jsme do místní banky vyměnit 200 $ za 630 solů, abychom mohli hned dát 35 solů (Kč 245,-) Dianě na výlet k Chauchillskému hřbitovu, na ukázky výroby keramiky Nazca a dobývání zlata z nerostů. Ještě nás Diana přemluvila, že nám zajistí na večer jízdenky do Arequipy s novou firmou Ciel za zaváděcí cenu – 70 sol (490,-) a za 10 minut byla skutečně zpět i s jízdenkami! Vystěhovali jsme se z pokojů (check out 12:00) a zaplatili 3 soly za úschovu bagáže do večera, možnost použít WC a internet na 30 minut v prostoru recepce. No nekupte to! :-) Zašli jsme do sousední místní "vývařovny" na snídaňoběd – menu (polévka+jídlo) a 2 pivka mě vyšly na 10 solů (Kč 70,-), abychom stihli včas návrat k hotelu, odkud nás odvezl taxík zajištěný Dianou do 27 km vzdáleného chauchillského hřbitova {nejvýznamnější archeologické naleziště s ukázkami kultury Nazca. Ve vyzděných jamách byli nebožtíci podle svého postavení ve společnosti ukládáni sami nebo hromadně v sedící poloze (mrtvým byly přeřezány šlachy a tělo bylo složeno s pokrčenýma nohama, které objímaly ruce a následně omotáni pevnou tkaninou a převázáni provazem, aby se tělo udrželo co nejvíce pohromadě a bylo připraveno pro některý z dalších životů. Do hrobu se ukládaly i předměty denní potřeby - nádoby, nástroje, hračky.} „Zkrátka jsme zkonstatovali, že každá kultura vypravovala své mrtvé na onen svět dle konkrétních rituálů a většinou se na celém světě tyto zvyky nebo alespoň jejich význam dost podobají).“ Posledních 7 km jsme jeli po prašné šotolinové cestě. Hřbitov otevřených hrobů s mumiemi (skrčenci s dlouhými vlasy – znak vyšší vrstvy) byl v pouštní oblasti, v okolí byla hromada prohlubní – zaváté hroby které byly vykradeny místními hledači artefaktů kultury Nazca, náš taxikář sloužil zároveň jako průvodce a nastínil nám krátce historii kultury Nazca. Po hrobech jsme si prohlédli malé muzeum a pak vyrazili zpět do Nazcy v 15:50 do keramické dílny. Po ukázce způsobu pálení, tvarování, barvení a hlazení krásné nazcaské keramiky jsme přesunuti do prodejny, kde si vybíráme kameny se znameními Nazkaského zvěrokruhu.

KOZOROH 22.12. - 20.1. FRIGATE BIRD - CAPRICORN

VODNÁŘ 21.1. - 19.2. THE PLANT - AQUARIUS

RYBY 20.2. - 20.3. FISHES - PISCES

BERAN 21.3. - 20.4. DOG - ARIES

BÝK 21.4. - 21.5. HANDS - TAURUS

BLÍŽENCI 22.5. - 21.6. TREE - GEMINIS

RAK 22.6. - 21.7. LIZARD - CANCER

LEV 22.7. - 23.8. PUMA - LEO

PANNA 24.8. - 23.9. SPIDER - VIRGO

VÁHY 24.9. - 23.10. CONDOR - LIBRA

ŠTÍR 24.10. - 23.11. MONKEY - SCORPIO

STŘELEC 24.11. - 21.12. HUMMINGBIRD - SAGITARIUS    „Pavel je pavouk, což nejdřív těžko snáší, ale jako „spider man“ se s tím celkem rychle smiřuje :-)“. Poté jsme přesunuti do dílny, kde nám rychlokurzem vysvětlili dobývání zlata z nerostů a pak nás „pozvali“ do prodejny, ale tentokrát jsme si už nic nekoupili, bylo to jen vyložené tahání peněz z turistů. Na hotel nás taxikář dovezl okolo páté, využili jsme 30.minutový limit na internet a pak zašli na večeři. Při čekání na jídlo kolem hospody prošlo procesí s alegorickým vozem, malí Peruánci pochodovali včele s bubínky a zástavou – Zorka je nazvala „Hitlerjugen“. Dal jsem si „mé tradiční“ „pollo con arroz“ (kuře s rýží) s pivkem (34 solů = Kč 238,-). „Obsluhoval nás mimořádně příjemný a na peruánce vysoký a hezký číšník.“ Po večeři jsme zašli na noční Plaza de Armas, zakoupili pohledy a Michal si dal pozdní večeři. Po návratu do hotelu ženský „spáchaly“ hygienu a v jedenáct jsme se vydali pěšky na blízké autobusové nádraží (dvorek mezi baráky), odkud nám měl jet autobus do Arequipy v 23:30. Odbavili jsme bágly, autobus dorazil až o půlnoci. „Diana „nekecala“ :-), za naše peníze se o nás starala hezky. Bus je fakt luxusní s polohovacími sedadly, opěrkami, dekami a milou stevardkou. Sedíme zase ve druhém patře. První noční přesun v pojízdné ložnici začal.“  

Obálka peruánských cigaret s místním oblíbencem. 

  7.den - sobota 23.9.2006                  Noční přesun z Nazcy do Arequipy přes pusté hory a kaňony byl 580 km dlouhý a v 9:10 jsme přijeli na centrální autobusové nádraží do Arequipy. V nádražních informacích Sísa zajistila naše ubytování v hotýlku blízko centrálního náměstí a zjistila též jak se dostat do kaňonu Colca. Taxíkem za 5 solů jsme dojeli do hotelu kde nám dali bagáž do prázdného pokoje (částečná rekonstrukce hotelu za pochodu) s tím že až odpoledne budou pro nás mít dva dvoulůžáky. Takže jsme vyrazili prozkoumat centrum Arequipy. {Město v nadmořské výšce 2400 m n/m, kde žije okolo 750 000 Peruánců. Dle legendy čtvrtý Inka Mayta Capac (okolo r. 1350) byl okouzlen údolím a přikázal družině „Ari, quipay“ - „Ano, zůstaneme“. Španělé znovuzaložili město 15.8.1540. Koloniální budovy z vulkanické horniny sillar pustošila častá zemětřesení - v r. 1600, 1687, 1860, 1958, 1960, 2001. Většina Arequipanů se považuje za kulturně vzdělanější a vyspělejší než zbytek Peru. Vztah Arequipy a Limy lze přirovnat ke vztahu Brna ku Praze.} Na Plaza de Armas (jak jinak), jsme si prohlédli kostel Compañía {Perla koloniální architektury, zdobená vstupní brána z kamene sillaru (světlá vulkanická hornina), zhotovená koncem 17. stol. Dvourozměrný kamenný reliéf, využívající světla a stínu, nese prvky mesticko-barokního stylu, charakteristického pro zdejší oblast.} se zákristií – kaplí sv. Ignáce s malbou na kopuli zobrazující výjevy s válečníky, anděly a evangelisty. Poté jsme zašli na Plaza de Armas na oběd “a  vybírali si jednu z restaurací, kterých je na balkonech v prvních patrech domů objímajících hlavní náměstí požehnaně.“ V podloubí nás jednotliví naháněči přesvědčovali, že ta jejich hospoda je nejlepší. Zorka vybrala jednu podle nejbohatšího menu za 10 solů. Vystoupali jsme vnitřní částí domu na balkón nad podloubím s nádherným výhledem na katedrálu. K našemu stolu přišli vzápětí dva Peruánci a aniž bychom chtěli, začali nám hrát své peruánské „odrhovačky“! „El condor pasa“ byl vyloženě „za trest“. Když chtěli poté zaplatit, ignorovali jsme je. Nejsme Američani! Po jídle a pivku jsme si v turistickém centru objednali výlet do kaňonu Colca na dva dny s přespáním v Chivay. Za 140 solů (980,- Kč) jsme získali dopravu, průvodce, nocleh se snídaní (29 $), taxu do kaňonu Colca (35 Solů) a vstup do horkých lázní (10 Solů). Vrátili jsme se do hotelu v 13:30, kde už byly přichystané pokoje (dostali jsme slevu z 30 $ na 25 $), spáchali rozsáhlou hygienu a v „15:40 opět „ve své kůži“ vyrážíme do města“. Zašli jsme do ženského kláštera Santa Catalina {Nejvýznamnější církevní stavba Peru byla založena v r. 1570 (podle projektu Gaspara Vaeze) španělským vicekrálem Toledem a zámožnou Marií de Guzmán, která později vstoupila do kláštera se svojí sestrou a odkázala celý svůj majetek klášteru. Klášter (komnaty jeptišek včetně černých kuchyní, zpovědnic) je tvořen bludištěm temných uzoučkých uliček a staveb ve stylu mudéjar přijatý Španěly od Maurů. Je zde několik nádvoříček, podloubí a křížových cest. Všemu vévodí Hlavní kaple.}    „Návštěva opravdu nezklamala a z místa na každém kroku „dýchala“ historie. Bohužel ne vždy zrovna veselá…“ Poté jsme nahlédli do katedrály, {Původní katedrála ze 17. stol. vyhořela v r. 1844 a město ji v r. 1868 nechalo zrekonstruovat dle francouzského architekta Lucase Pobleta v neorenesančním stylu.} kde zrovna probíhala bohoslužba, a na Sísino naléhání i do nedalekého kostela Iglesia San Agustin, {nejkrásnější barokní fasáda ve městě} kde jsme byli pro změnu svědky svatby. Michal mezitím stačil vyměnit další peníze. „Směnárny jsou prakticky na ulici nebo ve foto obchodech, kde je pultík se směnárníkem s kalkulačkou a svazkem bankovek v ruce. No, u nás by je možná nenechavci odnesli i s pultíkem :-).“ Večeři jsme zvolili opět na terase nad podloubím na Hlavním náměstí (Plaza de Armas), jen v jiné restauraci. Michal si dal první Fluffyho (pečené morče). Zapili jsme to 0,63 l pivem Arequipeňa. Po návratu do hotelu jsme dali zdravotní panáky „(no v podstatě jsme se kapku podívali na nově otevřenou domácí meruňkovici z moravských zdrojů)“, rozjaření si zabalili malé baťůžky do kaňonu a zamluvili si nocleh na pozítří. Plni dojmů jsme už v deset zalehli.    

8.den - neděle 24.9.2006

Budíček v 7:45, snídaně v 8:00 a 8:35 pro nás přijel před hotel mikrobus Toyota se dvěma průvodci. Jel s námi ještě jeden španělský pár. První zastávka byla na okraji Arequipy ve stánku kde byla možnost si zakoupit lístky koky, bonbóny z koky a zásoby pitné vody v 2 litrových PET flaškách. V 9 h jsme vyjeli z Arequipy na Yuru a Sumbay. V hostinci u cesty jsme se zastavili na „maté de coca“ neboli „coca tea“, abychom pomohli svým organizmům lépe snášet nadmořskou výšku. Dál vedla jen prašná cesta, protijedoucí auta zvedala oblaka prachu který pronikal i do našeho mikrobusu. Projížděli jsme rezervací „National Salina y Aguada Blanca“ ve které se popásali vikuně, alpaky a lamy, vždy blízko potoka nebo mokřin. Projížděli jsme nehostinné altiplano v nadmořské výšce 3000 – 3850 m n/m v sousedství několika sopek (některých stále činných). Opět jsme najeli na asfalt, který nás dovedl do průsmyku Los Andes, kde jsme si všichni udělali výškový rekord – 4910 m n/m. V průsmyku byly postaveny tisíce malých kamenných mohyl – mužiků, kdo si mohylku postaví tak se „mu splní přání. Byli zde, jako na několika dalších zastávkách místní indiánky v typických vyšívaných oblecích a kloboucích. Jedna malá indiánka si zálibně prohlížela Zorku a hlavně banánek v čokoládě, který jedla. Prosebně natáhla ručičku, no kdo by malé slečně odolal, Zorka se vzdala banánku bez mrknutí oka, ale když ta malá rošťanda ukazovala na její hodinky, sebrala sílu a řekla jasné ne :-)“. V této výšce jsem cítil lehkou bolest hlavy, žvýkání listů koky a cucání bonbónů mi pomohlo pouze líp dýchat, bolest hlavy neustupovala. Z průsmyku jsme sjížděli serpentýnama do Chivaye, {Jedna ze 14 osad založených v 16. stol. španělským vicekrálem Toledem, který se snažil v osadách shromáždit obyvatele oblasti – indiány kmene Collaguas, ležící v nadmořské výšce 3633 metrů.} kde jsme v 13:30 vysazeni hladoví u restaurace. Po jídle se pro nás mikrobus vrátil a dovezl do hotelu, kde nám bylo „mj. řečeno, že „noci jsou chladné“ a nabídli nám zapůjčení“ topení na pokoj za 6 $. Jako kdyby tu měla být zima! „Ale to netuší, že Pavlovi snad není zima nikdy, což v případě nouze využiju :-).“ Maximálně budu dělat kamínka já! Zorka s Michalem zalehli, já šel se Sísou na obhlídku Chivaye. Courali jsme „krok sun krok“ a lapali po dechu z té nadmořské výšky. Chivay je malé prašné městečko s jedním náměstíčkem, tržištěm a hlavní třídou. Když jsme se vraceli k hotelu, klepal jsem na vedlejší dveře hotelu a divil se že nám nikdo neotevírá. Naštěstí se vrátil Michal který si byl koupit vodu a na jeho zabušení už reagovali!  V 16:30 nás řidič s průvodcem převezli do 5 km vzdálené vesničky La Calera k přírodním termálním pramenům. Průvodce nám popsal režim provozu lázní a dal klíče od skříněk. Nejdřív jsme vlezli do teplého vnitřního bazénu kde jsme relaxovali s místními, poté přešli do většího venkovního bazénu s výhledem na kaňon Colca. {Druhý nejhlubší kaňon na světě - 3191 metrů za severním sousedem Caňon del Cotahuasi} „Venkovní je na rozdíl od vnitřního plný „bílých“ turistů. Kocháme se výhledem na okolní hory, masírujeme se a nakonec si dáváme Pisco Sour, prostě milionářský styl hadr :-). Závěrem si ještě prohlížíme místní národopisnou expozici a jedeme zpět do hotelu. Jsem utahaná a bolí mě hlava. Chci jen polévku a spát. Šlehli jsme si všichni šumivý acylpyrin a vyrážíme na večeři. Dost se ochladilo, jsme fakt v horách, plížíme se hlemýždím tempem do tržnice, kde si se Zorkou kupujeme klobouky. Nalézáme pizzérii s výborným menu, takže mé řeči o pouhé polévce berou za své. Je mi lépe i bolehlav ustupuje, tak hodujeme. Připojuje se k nám malý chicito Christian, oblíbí si opět Pavla a fakt že dostal propisku ho jen povzbudí, aby si s náma dále hrál. Po deváté se vracíme na hotel, dezinfikujeme“ a jdeme spát. V této nadmořské výšce jsem noc spíš probděl než prospal. Z Arequipy do Chivaye jsme ujeli 174 km a z Chivaye do lázní a zpět 10 km.      

9.den - pondělí 25.9.2006

Budíček byl brzo v 5:00, v 5:30 snídaně a v 6:00 odjezd. Ve vesnici Yanque jsme přejeli kamenný most přes Rio Colca pro španělský pár, který byl ubytován v luxusnějším hotelu a vrátili se zpět na hlavní prašnou šotolinovou silnici, po které jsme se se zastávkami u Achomy (terasovitá políčka na svazích kaňonu Colca) a Macai (prohlídka kostela) dostali po 72 km k vyhlídce Mirador Cruz del Condor v 8:15. Zde jsme s dalšími turisty čekali na přílet kondorů. Zaujali jsme pozorovací místo a sledovali úchvatnou hloubku kilometrového kaňonu. V 8.20 jsem spatřil prvního kondora, který nás podlétl (od východu k západu) a pak se dvakrát vrátil přímo před nás nad říčkou Colca. Fotoaparáty a kamery cvakaly a vrčely. Poté dlouho nic až se objevilo pět kondorů (od západu) a stoupalo v teplých vzdušných proudech, ale už dál od nás. Občas okolo nás proletěli sokoli, ale na ty tady zrovna teď nejsme zvědavý! Když už jsme chtěli usednout do mikrobusu, přilétl jeden opozdilý kondor přímo před vyhlídku aby brzo zmizel ve výšce nad námi. V mnoha případech je v Peru poměrně obtížné oddělit skutečné zážitky od těch komerčních, připravených pro turisty. Kondoři jsou praví a skuteční a fakt, že přilétají právě na tohle místo a v tuto hodinu je pochopitelný. Protože hnízdí až na vrcholcích zasněžených hor, a mají značnou hmotnost, musí ráno využít vzdušných proudů nad kaňonem a v termice si vysušit promrzlá křídla, než se vydají na lov. Nasedli jsme do mikrobusu a vyjeli zpět na Chivay. Po chvíli jízdy jsme zastavili u rozbitého autobusu a nabrali dva pasažéry, kteří museli být brzo v Chivay. První zastávka na zpáteční cestě byla na upravené terase kaňonu. Prošli jsme okolo „flegmatického“ orla skalního a několik druhů kaktusů, pokochali se úžasným kaňonem Colca a po 30. minutách vrátili k mikrobusu. Noví pasažéři už tam naštěstí nebyli, nemuseli jsme se tlačit na sedačkách. Druhá zastávka byla opět u terasovitých políček. „Pak už po prašných cestách s výhledy do kraje zpět do Chivay, kde nás vyklopí v jedné turistické vývařovně (15 solů za „All you can eat“). Ach jo, kolorit Peru se na chvíli mění v divadlo pro turisty, což nás nebaví! Ve 13 h jedeme zpět přes průsmyk Los Andes a se zastávkou na maté de coca do Arequipy. Pavel má spánkový deficit, tak většinou chrupe. Já též usínám s pomocí Zorčina „flexible friend“ Ibalginu. V 17 h jsme zpět v hotelu, vyzvedáme si uschovanou batožinu {Služba tzv.“depozito“ - tj. uložení části zavazadel v hotelu. Velký batoh se vším co nepotřebujete v nejbližších chvílích se svěří zodpovědnému pracovníku - nejčastěji recepčnímu a ten je někde uloží. A nic za to nechce! Vaše zavazadlo je pro něj zárukou (nebo přinejmenším nadějí), že u něj strávíte další noc po návratu. Někde mají pro tyto případy vyčleněn nějaký kumbál (často i pod uzamčením!), někde prostě bágly uloží do kouta za recepčním stolem a se stoickým klidem o něj několik příštích hodin nebo dnů zakopávají.} a dostáváme dokonce „náš“ pokoj. Po sprše vyrážíme do města, Pavel trvá na poště a nenechá si vysvětlit, že hlavní pošta bude otevřená. Kupujeme známky, (Evropa za 6 solů /42,-/) což je akce nevídaná, posílají si nás od přepážky k přepážce a po čtvrt hodině se nám všem podaří známky koupit :-). Měníme peníze, posíláme kluky na pivo a jdeme se Zorkou po krámcích. Pak se k nim připojujeme a v hezké restauraci starého města s výhledem na věž katedrály večeříme. Je to fajn až na malé extempore s dýškem. Ještě zařizujeme maily na internetu a jdeme spát. Pavel, vzhledem k minulé probdělé noci usíná skoro okamžitě, já píšu deník a usínám po půlnoci.“  Od vyhlídky Mirador Cruz del Condor do Arequipy jsme ujeli 242 km.    

10.den - úterý 26.9.2006     
Budíček v 6:45, snídaně v 7:15 (zaměstnanec hotelu nám běžel pro housky), zaplatili jsme za hotel 25 $ za noc a pokoj (275,-/noc/osoba). Platila původní dohoda! Vyšli jsme ven a snažili se chytit velké taxi, ale jako na potvoru jezdili jen malá autíčka. Riskli jsme stopnout malé taxi. Taxikář nacpal tři bágly za sedačky, já si vzal svůj dopředu jako airbag, který navíc čouhal z okna a vyrazili jsme. Přetížení vozu  bylo značné, cena přes město 3 soly (21,-) směšná. Na autobusovém nádraží jsme zaplatili 10 solů (70,-) za jízdenku do Puna. „Při nástupu do busu musíme zaplatit nádražní taxu 1,5 solu, chvíli trvá  než jsme pochopili co po nás chtějí!“ V 8.45 jsme vyjeli po stejné cestě jako na Chivay, ale po 107 km jsme odbočili směr Juliaca a Puno. Na začátku cesty jsme byli svědky vzdělávací přednášky a prodeje vzdělávacích časopisů i různých výrobků cestujícím. Během jízdy přes Altiplano poprvé v Peru nám pršelo, dostali jsme se až do 4528 metrů nad mořem. „Zastavujeme na Altiplanu na záchod. Je tu jen pláň a pár balíků slámy a žádná nepsaná dohoda muži vlevo, ženy vpravo, nikdo se nerozpakuje, tak se nedá nic dělat, jdem do toho se Zorkou s místními a nehledíme na to, že o kus dál je další pán. No zážitek!“ :-) Projeli jsme kolem jezera Lagunillas, zahlédli alpaky volně se pasoucí a vypalovací pece hliněných cihel. V Juliace, zaprášené město jako všechny vesnice v horách, vystoupila část cestujících. Na závěr cesty jsme sjížděli z pampy do Puna na břehu jezera Titicaca. V 14:45 jsme lapeni (pokolikáté ?) průvodkyní Michaelou hned na autobusovém nádraží a dopraveni do hotelu Arequipy taxíkem za 4 soly. Aby nepřišla o provizi, vlezla si Michaela dozadu do kufru taxíka! Hotel za 20 solů/osoba na dvě noci je slušný, zakoupili jsme si u Michaely výlet po ostrovech za 35 solů (245,-). Zjišťovali jsme ještě detaily výletu na Sillustani a busu do La Pazu. Poté jsme vyrazili do centra Puna na oběd. {Španělské město vyrostlo poblíž  stříbrného dolu Laykakota 4.11.1668, který objevili bratři Salcedové.} Díky záměně dvou blízkých náměstí jsem udělal pěknou chybku v navigaci po městě a je mi ihned odebrán průvodce s mapou! Našli jsme vybranou hospodu. Menu za 16 solů bylo OK, (112,-), pivo za 10 solů (70 ,-) trochu drahé. „Trochu dost vyumělkovaný interiér, ve dveřích hoří kotlík s ohněm (zde typické, je tu docela zima, i místní nosí bundu a šály.) Dáváme si místní specialitu – tresku královskou z jezera (king fish – pejerrey), po jídle jdeme po krámcích a zapadáme do pizzerie, což mě zprvu moc nebere, ale ukazuje se to jako skvělá restaurace (do konce naší návštěvy v Punu nechodíme na večeři jinam). Dáváme si se Zorkou palačinku s čokoládou a kluci jen pití. Testujeme místní „bebidas calientes“ – huajsapata – svařené víno s piskem – delikatesa! Cestou zpět do  hotelu se ptáme na cenu taxi k Sillustani. Spát jdeme ve 23 h. Je kosa, budím se zimou a musím se přiobléct“. Konečně jsem se vyspal ve výšce nad 3000 m n/m – přesněji 3830 m n/m. Dnes jsme ujeli z Arequipy do Puna 331 km.    

11.den - středa 27.9.2006

Michaela už byla v recepci hotelu o 5 minut dřív, v 6:55 a vyhnala nás na náměstí Plaza de Armas, kde jsme nastoupili do minibusu a ten nás odvezl po punského přístavu. V přístavu jsme usazeni na jednu z osmi motorových lodí (20 pasažérů), zapsáni do seznamu cestujících a popořadě vypluli na jezero Titicaca {Od r. 1978 Národní přírodní rezervace, nejvýše položená vodní plocha na světě s hloubkou 284 metrů a rozlohou 8500 km².} k rákosovým ostrovům Uros. {Na jezeře Titicaca je přes 40 plovoucích rákosových ostrovů. Na ostrovech žijí indiáni kmene Uros, většině z nich koluje v žilách krev kmene Aymarů. Živí se rybolovem a dnes už převážně turistickým ruchem.} Propluli jsme kanálem mezi rákosem k ostrovům Uros, jednotlivé výletní lodě přistáli u různých ostrůvků. Při výlezu z člunu na rákosový ostrov Amanecer jsem měl obavy jestli si v sandálech nenaberu vodu do bot, ale obavy jsou zbytečné. Rákos se trochu propadá při našlapování a pruží. Náš průvodce s pomocí místních nám vysvětlil vznik ostrova a jeho údržbu. {Vespod ostrova je vrstva hlíny a kořenů rákosů, tvořící nepropustnou vrstvu. Na ní se křížem pokládají stébla rákosu. Spodní vrstva rákosu zetlí, ostrov se obnovuje položením nové vrstvy rákosu na tu starou vrstvu. Rákosový dům má nosnou konstrukci tvořenou z pevných silných stébel rákosu. Stěny jsou tvořeny deskami spojených rákosových stébel, střecha z rohože rákosových stébel. Dům je mobilní a přenese ho pět lidí. Pod dům se položí více vrstev rákosu z důvodu izolace od spodní vlhkosti. Tloušťka ostrova je okolo 1800 – 2000 mm a pod plovoucím ostrovem je 6 – 8 metrů hloubka jezera. Jednotlivé ostrovy jsou propojeny lany uvázanými na dřevěných tyčích zapíchnutých do rákosových ostrovů. Případné neshody na ostrově se řeší pilkou a rozříznutím ostrova! Což ale nejsou časté případy, indiáni jsou zde soudržní. Průměrný věk indiánů Uros je okolo 50. let.} Během výkladu jsme i ochutnali dužinu rákosu, kterou místní indiáni jedí. „Je to zajímavé, jen místní mi připadají jak ve vitríně, každý den mraky turistů, kteří jim lezou málem až do domečku a vše fotí.“ Místní nám nabídli plavbu na rákosovém člunu – katamaránu (dvě typické zahnuté rákosové lodě uprostřed spojeny zastřešenou nástavbou). Zaslechl jsem že to je za 2 soly, ale nakonec to bylo za 10 solů, chvíli to musela Sísa urovnávat, holt jsem se přeslechl! (2 – dos, 10 -dies) Rákosovým člunem jsme přepluli na další ostrov Kamisaraki, kde jsou i chýše pro turisty. Při výstupu z rákosové lodi jsme každý dostali malý talismánek ve tvaru rákosového člunu. Po zakoupení pohledů jsme vypluli motorovou lodí k „pevnému“ ostrovu Taquile. {25 km od břehu Puna, ostrov je obydlen už více než 10 000 let, Aymarové indiánské říše Tiahuanuco tady vládli až do 13. stol., kdy ostrovy dobili Inkové, kteří zavedli kečuánštinu jako hlavní jazyk. V r. 1580 ostrov koupil Pedro Gonzalez de Taquile a místní se stali oběti násilné katolizace. Až v r. 1937 koupili svůj vlastní ostrov místní obyvatelé – potomci původních indiánských kmenů. Většina z 1200 obyvatel se živí zemědělstvím, pletením a tkaním. Průměrný věk ostrovanů je okolo 100 let!} Plavba trvala dvě hodiny. Rákos zmizel a jezero Titicaca zářilo průzračnou modrou barvou. Na horizontu se těžko rozeznávala linka jezera a oblohy. Říká se, že na Titicace jste jako v nebi a skoro to tak i bylo. Přistáli jsme u kamenného přístavu a po schodech se vydali na vršek ostrova (pěkná fuška, zadýchali jsme se) k vesnici, kde jsme byli podrobně seznámeni s historií a tradicemi ostrova, místní indiáni nám dokonce předvedli místní slavnostní tance, při druhém tanci si vybrali tanečníky i z diváků. „Na první pohled si zvolili opět  Pavla, ale ten se tak vzpečoval, že abychom zachovali tvář, šla tančit Zorka, kterou vyzvali hned vzápětí.“ Poté byl konečně oběd – polévka, jezerní treska a maté de coca. Následoval přechod ostrova z východní části na západní přes „hlavní část“ kamenné vesnice. Začátek vesnice byl tvořen kamennou bránou pro pěší na kamenném chodníku. Náměstí vesnice místní komunita společnou rukou rekonstruovala. Sešli jsme po příkrých schodech do západního přístavu, kde nás v 14:50 vyzvedla naše „superpomalá“ loď – stará dřevěná bárka s chrchlajícím motorem. Začalo foukat, takže na horní otevřené palubě jsme zůstali jenom my, později už jen já. V 17:20 už za tmy jsme připluli do přístavu. Minibus nás rozvezl k jednotlivým hotelům. V našem hotelu už čekala Michaela, která vyinkasovala od každého 35 solů (245,- Kč) na jízdenku do bolívijského La Pazu. Nad okolními horami se blýskalo i při cestě do „naší“ pizérie Machu Pizza. Sísa s Michalem si dali vynikající pizzu a všichni společně zase huajsapatu na zahřátí. Během večeře začalo silně pršet s krupobitím. Když jsme vylezli z hospody, všude byl sníh a potoky vody! A já si to vykračoval k hotelu v sandálech! Ještě že jsme nezůstali nocovat na ostrovech! Po návratu na hotel obvyklá nezbytná dezinfikace meruňkovicí, koupel a spát.      

12.den - čtvrtek 28.9.2006

„Dopíjíme meruňku a kolem osmé jdeme naproti hotelu do kafetérie na snídani čaj/káva a empanadas (masový,sýrový nebo ovocný piroh – 6 sol) Je to výborné, ale trochu nás to prožene, no raději neexperimentovat. Chytáme si taxíka a z původních 50 solů ho ukecáme na 40 sol (280,- = 70,-/osoba) a jedeme do Sillustani, kde na nás taxikář hodinu počká a vezme nás zpět.“ {Celé pobřeží jezera Titicaca lemují tzv. „chullpas“ – kamenné bílé věže velkých rozměrů, (průměr cca 5 – 6 metrů, výška až 10 metrů, termín je odvozen od pokrývek utkaných ze stébel trávy, kterými se přikrývaly pohřbené mumie) do kterých indiáni pohřbívali své zemřelé. Nejpůsobivější chullpas jsou v Sillustani, 30 km SZ od Puna, 40 minut jízdy. Nejstarší hrobky jsou až 5 000 let staré, prý tu stojí čtyři typy hrobek, nazvané podle kultur, které je tu zanechaly: Pukará (200 př. n. l. - 200 n. l.), Tiwanaku (200 - 1200), Colla (1200 - 1445), Inka (1445 - 1533). Každý typ je jiný, čím mladší, tím dokonalejší. Všechny ale mají společných hlavní rys: jsou to kamenné, uvnitř duté, věže. Mohlo by se zdát divné, že hrobky stavěli kamenné, když svá obydlí až na výjimky budovali z hlíny. Věřili však v nesmrtelnost duše a z tohoto pohledu byla délka pozemské poutě jen krátkou epizodou oproti pouti posmrtné. Vlastně ani nešlo o pohřeb v našem smyslu zakopání do země. Pro každou rodinu, nebo i jen jedince (podle společenského postavení), byla postavena věž. K opracovávání kamenu stavitelé používali hlavně techniky rozbíjení kamenů podél spár a kombinace rozpínavého dřeva a vody (dřevo se zastrčilo do spáry, polévalo vodou a jak pilo, roztahovalo se až kámen puknul.} „Vstup do areálu je 5,50 solů. Je to vskutku důstojné místo, výhled do kraje, jezero Umayo, vikuní ostrov, vše umocňuje sluneční den a kvetoucí kaktusy.“ Hrobky mají v dolní části malý otvor, do některých jsem otvorem nahlédl. Uvnitř hrobky byl prázdný prostor. V 10:30 jsme se vrátili taxíkem zpět do Puna. „V Punu se snažíme najít trh s uměleckými předměty, ale je ovšem zrušen, tak bloumáme po městě a navštěvujeme místní tržnici, což je také zážitek, zejména prodej masa. Jdeme na oběd do Don Piero za 27 solů (189,-) a pak zpět do hotelu. Ve 14 h čekáme na Michaelu a naše lístky do La Pazu, místo ní přijíždí milý taxikář (že prý si Michaela zvrtla nohu a je v nemocnici). Odváží nás na nádraží, platíme 1,5 solu nádražní taxu, vyplňujeme prohlášení pro vstup do Bolívie a ve 14:45 vyrážíme. V 17:10 jsme na hranici a přeřizujeme hodinky na 18:10.“ Peruánsko –bolívijskou hranici jsme překonali pěšky, nejdřív přes pasové oddělení Peru a pak Bolívie, kde jsme odevzdali vyplněná prohlášení, mezitím prázdný autobus přejel hranici a čekal na nás v Bolívii. Vyměnil jsem si 40 $ za 318 bolivianů (1 bolivian = 3 Kč). „Pokračujeme do Copacabany, kde musíme přesednout do bolívijského menšího busu a bagáž jde na střechu, pod plachtu. Začíná pršet. Cestou přes hory už i hustě sněží, v buse je zima a skrz okna děsně protahuje, jsme se Zorkou zmrzlé jak…. a nic nepomáhá přilepit se na naše boys. Část jezera Titicaca přejíždíme s celým autobusem na minitrajektu, malý klučina vybírá 1 bolívar / osoba. Je tma, raději na cestu nevidět, řidičovi „výkonný poradce“ neustále otírá zapocené čelní sklo, snad dojedeme. Do La Pazu se dostáváme ve 22:30 a v hustém dešti.“ Autobus nás vyhodil někde u opuštěných ohrad – prý terminál! Než jsem se oblékl, trochu jsem nastydnul a chytil rýmu. „Nikde ani noha, a tak stojíme uprostřed ulice, v dešti a neznámém městě. Pešek no! Jdu se ptát taxikáře zda nás hodí do nějakého hotelu, řekne, že ne a odjede. Co teď? Na druhý pokus je taxikář vstřícný a odváží nás do hotelu Continental **. Chce 50 bolivianů, což je na místní poměry cena víc než přemrštěná, ale dáme mu to, je noc, zima, déšť a pomohl nám, mokré nás vzal do auta a počkal, co my na hotel. Je to OK, 60 bolivianů / osoba za apartmá, prakticky byt. Jsme hotoví a klepeme se zimou, musíme se rozkoukat, protože apartmá působí jako strašidelný zámek, všude spousta nábytku, koberců a těžkých květovaných závěsů a přehozů. Ale zvykáme si a pak už na hotel „nedáme dopustit.“ Tři pokoje, velká obývací hala, kuchyň a dvě koupelny.“ (Pokojík pro služku je součástí kuchyně!) „Je fakt, že jedno umyvadlo neodtéká, sprcha je průtoková a systém drátků z ní vycházejících ve mně budí hrůzu. Jak říká Michal: „Hlavně na nic nesahat!“ Otevíráme novou dezinfekci, Pavlovu slivovičku a okolo jedné jdeme spát.“ Z Puna do La Pazu jsme ujeli 307 km, 162 km už v Bolívii.  

13.den - pátek 29.9.2006   
Moc jsem se nevyspal, dusil jsem se rýmou a nadmořská výška hotelu 3850 m n/m mi taky nepřidala. {La Paz – hlavní město Bolívie se rozkládá na kopcích a údolích od 3600 – 4080 metrů n/m, má 1,6 miliónu obyvatel. Toto město, plným jménem Nuestra Seňora de La Paz, bylo založeno španělským conquistadorem Alonzem de Mendozou, místokrálovým zástupcem pro horní Peru (jak se dříve nazývala Bolívie) v říjnu roku 1548. Okolí bylo osídleno ajmarskými řemeslníky, horníky a zlatníky. Kaňon znamenal příjemné útočiště před nevlídným klimatem Altiplana a nemalý význam měla i jeho strategická poloha na cestě ze stříbrných dolů v Potosí do hlavního města místokrálovství Limy.} „Vstáváme v 8:20, v 9 h snídaně za 8 bolivianů / osoba. V hotelu je C.K., takže se informujeme na cestu do Potosí (12 h cesty a větší zima), po zážitku ze včerejška to stále řešíme a i Pavel připouští, že to nebude jen tak. Navíc mu není nejlíp, takže přehodnocujeme a zůstáváme v La Pazu. Potřebujeme si orazit, jdeme na internet (v hotelu), studujeme průvodce, Michal přetahuje fotky. Pavel začíná brát Zorčin Coldrex a do města vyrážíme na procházku až po 11 h. La Paz je úžasný, zajímavý, trochu čurbes, všude na ulici lidi, prostě si někde sednou, vytáhnou své zboží a prodávají, na ulici se žije, vaří, jí, spí….úplné mraveniště. Ke koupi je tu prakticky všechno.. Je stále na co se dívat, prohlížíme trhy a katedrálu. Musíme se rozhlížet, protože auta jezdí stále sem a tam. Spousta taxíků a colectivo stále vyvolává cíl cesty a převáží lidi sem a tam. Na oběd se stavujeme v místní vývařovně, hygiena by to z fleku zavřela, ale papáme. Poté jdeme do Calle Jaen, kde jsou 4 malá muzea (každé v malém místním domečku s dvorkem) - obrazy ze života La Pazu, válečné období s Chile, zlaté šperky apod. Poté si sedáme v místní kavárně na výbornou kávu a palačinku s pomeranči. Pavel se léčí a dostává 0,5 l maté de coca. Poté se vrháme na tržiště a kupujeme první dárky. Neúspěšně pátráme po Teatro municipal a místní poště (Pavel chce známky). Vracíme se do hotelu, známky kupujeme na recepci a v CK. si objednáváme výlet na archeologické naleziště Tihuanacu (18 $ = 396,-) na druhý den, taxi na hranice s Peru na pozítří ve 13 h (30 $ / všichni = 165,- / osoba) a vlak Puno – Cuzco na pondělí (35 $ = 770,-). Získáváme i info, jak se dostat nazítří dopoledne na výlet do Valle de la Luna – Měsíčního údolí. Poté jdeme objevit noční La Paz. U katedrály (na Plaza Murillo) narážíme na větší tržiště, obhlížíme co a za kolik. Poté objevujeme hospůdku pro „backpackers“ – Luna & Sol na Calle Murillo, kde mají mezinárodní nabídku na jídelním lístku. Pavel je na čaji a cibulačce, my si se Zorkou dáváme naprosto delikatesní polévku – holandskou hráškovou s pórkem, bramborami a párečkem – fantazie. Vracíme se do hotelu, kupujeme vody a 0:15 jdeme spát.“ V noci jsem si bral po 5 – 6 hodinách Coldrex. Spánek opět nic moc.  

Pokračováni II.

Kamenitý - Beskydy

Na zkrácený týden jsem vyrazil s kamarády do Beskyd na chatu Kamenitý. Ve středu na svátek Cyrila a Metoděje vyrazila menší karavana aut směr Morava. Druhý den jsem vyrazil se skupinkou kolistů na Slavíč a česko - slovenský hraniční hřeben, cestu jsme si zpestřovali "terénními vložkami". Hlavní hřeben jsme projeli od Polomky k Muřínkovýmu vrchu. Původně jsme chtěli jet hřeben od Malého Polomu, ale navigační chybička nás přivedla až k Polomce. Od Muřínkovýho vrchu, kde jsme doplnili u kapličky s pramenem potřebnou vodu, jsme to vzali šusem do Horní Lomný na gáblik. Bohužel z Horní Lomný následoval prďák k naší chatě Kamenitý, kam jsem přijel docela hotovej. Večer jsme příjemně zakončili grilovačkou.
Třetí den jsme navštívili pivovar Radegast s degustací a odpoledne se šli vyvalovat na třinecké koupaliště a opálit cyklistickou bělobu. Večer dostal Michal skvělý nápad udělat ve velkém "Mojito", máta rostla na zahrádce chaty, bílý rum chatař měl, limetky a cukr si Michal nechal dovést. Prvního kola jsem se zúčastnil s Michalem jen já a Honza B., pak se začali přidávat ostatní a po třetím kole bylo "Mojito" fuč!
V sobotu jsme vyjeli opět na kola, tentokrát přes údolí Olše do Slezských Beskyd na rozhlednu Velká Čantoryje na česko - polském hraničním hřebeni. Zpět nás čekal nejdřív sjezd k řece Olši a pak dlouhé stoupání k vísce Kyčera která žila ještě v 19.století - bez elektrické energie. K chatě už to byl jen kousek. Poslední den část lidiček vyrazila k domovu, já s Honzou B., Sísou a Dančou zašli k rozhledně s kostelíkem Kozubová pro razítko ale neuspěl jsem. Cestou domů jsme se zastavili na prohlídku dřevěného kostelíka v Gutech.

Fotogalerie

Děčínská bouda - Růžohorky - Krkonoše

Byl jsem nalákán na víkend na běžky do Krkonoš a poněvadž Krkonoše jsou mé nejoblíbenější hory, souhlasil jsem. Valešíci se Sísou mě v pátek odpoledne nabrali s běžkama před domem a vyjeli jsme do Pece pod Sněžkou. Od parkoviště aut s báglama a běžkama jsme se doštrachali k lanovce na Růžohorky a díky heslu od chataře s Děčínské boudy lanovku pustili jen kvůli nám čtyřem! Na prostřední stanici "Růžová hora" jsme nasadili běžky a plužmo jsme sjeli na Růžohorky k Děčínské boudě. Litošáci klasicky nestíhali a tak si střihli se psem Cézarem drsný noční pěší výšlap  v metrových závějích z Pece na Růžohorky. V sobotu jsme projeli na běžkách malý okruh: z Růžohorek na Portášovy boudy a Pěnkavčí cestou do Spálenýho mlýna, odtud na Janovy boudy a zpět přes Portášky na Růžohorky. Trochu nám do toho sněžilo. Druhý den bylo krásně jasno, ale taky -13°C. Chatař se nás ptal kam chceme vyrazit a my že na Sněžku. Okomentoval to jen že tam bude asi foukat. Pokud jsme šli v lese tak to šlo, ale jak jsme vylezli na holý svah Sněžky, vítr byl opravdu ledový. Ťapali jsme stromečkem i bokem, nakonec pěšmo, běžky na zádech. Na naší nejvyšší hoře moc lidí nebylo, ani jsem se nedivil, vítr srážel teplotu k -37°C. Vyndal jsem na chvíli ruku z rukavice abych pošteloval foťák a výsledkem byly tři zmrzlý prsty! Urychleně jsme se vrátili do bezpečí lesa na Růžové hoře. V chatě jsem udělal rozmrazovací pokusy prstů, sbalili si svých pět švestek a na běžkách obletováni Cézarem sjeli přes Janu a Velkou Úpu do Pece. Naštěstí ten mráz mé prsty přežily bez úhony. Kdo by to byl řekl, že i v Čechách můžu přijít k omrzlinám!

Fotogalerie

Litva, Lotyšsko, Estonsko

Domluvili jsme se na týdenní pánské jízdě s Honzou L., Honzou B. a Pavlem. Rozhodovali jsme se mezi Kanárskými ostrovy a Pobaltím. Já s Honzou L. byl pro Pobaltí, Honza B. s Pavlem pro Kanáry. Nakonec Honza L. přemluvil Pavla a týden jsme rozšířili na 11 dní. Pavel vzal VW Passata kombíka a zajistil pojištění. Honza B. koupil automapu Pobaltí a průvodce nám dělali Lonely Planet – Litva, Lotyšsko, Estonsko a Skandinávie+Pobaltské státy. Sešli jsme se v úterý před odjezdem v hospodě U pískovny a lehce se snažili navrhnout trasu. To byly veškeré naše přípravy. Odjezd byl stanoven na 8. hodinu ranní ve čtvrtek 4.8.2005 z Cholupic.

1.den - čtvrtek 4.8.2005

Skoro na čas jsme v 8:05 vyrazili přes Jesenici na D1. Natankovali jsme plnou nádrž (59 l nafty) + olej do motoru a vyjeli směr Brno, Olomouc, Nový Jičín a Český Těšín, kam jsme dojeli za deště na oběd. Ve 14:10 jsme opustili Čechy a přes Cieszyn pokračovali Polskem na Tychy, Gornicze a Czestochowa. Silnice je v okolí Czestochowe v dezolátním stavu, cestou na Piotrków Tribunalski a Rawa Mazowiecka nás míjely v protisměru kolony kamiónů. V osm jsme dorazili do centra Varšavy. Natankovali jsme 45,4,l nafty a Pavel zaplatil kartou. Na hlavním vlakovém nádraží jsme se v informacích doptali na ubytování v hostelu Dizzy Causy, kde nám zamluvili dva pokoje po dvou. Dle plánku jsme hostel po chvilce bloudění (plánek neodpovídal přesně skutečnosti, zvlášť nákresy ulic) našli, zaplatili každý kartou 60 zlotých = 447 Kč (1 zlotý=45 Kč) jednu noc, ubytovali se a vyrazili do noční Varšavy. Na zahrádce jedné hospůdky jsme si dali gábl (sýrové šátečky a točené pivo Žywiec). Po jídle jsme vyrazili na noční prohlídku hradeb Starého města a zrekonstruovaného historického jádra Varšavy. Po prohlídce centra jsme zašli ještě na drink „Mojito“ a okolo druhé ranní se vrátili do hostelu, kde jsme se ještě stihli osprchovat. Vylosoval jsem poslední sprchu, ale teplá voda naštěstí ještě tekla. Dnes jsme ujeli 770 km, přes 500 km odřídil Pavel, zbytek dojeli Honzové.

2.den - pátek 5.8.2005

Po snídani jsme vyjeli až v 10:30 přes centrum Varšavy okolo „Lomonosovy univerzity“ (Paláce kultury i nauk) na Wyszków. Hned za městem jsme najeli na objížďku (rekonstrukce silnice), po které jsme se pohybovali krokem ve velké koloně. Poté, co jsme projeli Wyszkówem, se hlavní silnice rozšířila o široké krajnice a prostřední přerušovaná čára sloužila k obousměrnému předjíždění. Moc dobrý pocit jsem za volantem neměl, když jsem se řítil mezi dvěma kamióny při předjíždění. Projeli jsme Zambrówem přes Lomžu, Grajewo, Augustów na Suwalki. V této severovýchodní části Polska jsme v lukách podél silnice viděli velké množství bílých čápů. V 16:40 jsme přejeli polsko – litevskou hranice. Bez problémů, ani razítko do pasu nám nedali. Cesta byla opět plná kamiónů. Za Marijampole jsme se rozhodli odbočit na méně frekventovanou silnici, na kterou nesměly kamióny. Bohužel jí opravovali, takže když jsme se před Kaunasem napáskovali na původní trasu, Pavel poznamenal, že ty kamióny co potkáváme jsme už viděli. Jinými slovy jsme si najeli víc km a časově pohoršili. Okolo 19. hodiny jsme dojeli do Vilniusu. Podle průvodce jsme si vybrali dva hostely, které se nám podařilo najít ale byly plné. Jsme nasměrovány na studentskou kolej za 25 litasů = 217 Kč. (1 litas=8,70 Kč). Akorát musíme najít bankomat, berou jen hotovost. Dvě místní děvčata nám nejdřív lámanou angličtinou a poté rusky vysvětlují cestu k bankomatům. Vrátili jsme se do hostelu zaplatit nocleh a v 9 večer jsme se vydali do centra na večeři. Vzali jsme to zkratkou přes zarostlou stráň, kde čtyři potácející se opilce napadnul pes. Řekl bych že to byl dokonce jejich pes! Naše ubytování bylo ve čtvrti Užupis – bohémská část Vilniusu. Umělci, snílci, opilci a squateři zde vyhlásili neoficiální „Republiku Užupis“ v r. 1998 se svou hymnou, prezidentem, ústavou a vlajkou. Motto ústavy je „Nebojujte, Nebraňte se, Nevzdávejte se!“ Vyhlášení republiky bylo původně žertovným protestem proti rostoucím cenám nemovitostí ve Starém městě, které vytlačily uměleckou komunitu do zchátralých objektů Užupisu. Nyní je území, oddělené od zbytku Vilniusu řekou Vilnia (litevský výraz pro „za řekou“), vzorem pro alternativní způsob života. Sídlem „vlády“ a samozvanou „Mekkou“ je Užupio Kaviné s vyhlídkou na řeku (vypadá jako širší Botič). V kavárně nevařili, takže jsme přešli most přes Vilnii do Starého města a vydali se dlážděnou ulicí Pilies gatvé (Hradní ulice) – centrum barového a kavárenského života. Zašli jsme do jedné stylové kavárny a objednali si místní jídlo „cepelinai“ (bramborové těsto ve tvaru vzducholodě plněné masem nebo sýrem a houbami) a litevské pivo – alus Utena, Kalnapilis a Švyturys. Ochutnali jsme všechny druhy čepovaného, abychom byli v obraze! :-)  „Cepelíni“ byly trochu blátivé, pivko dobré. Po posilnění jsme se vydali na Katedrální náměstí s katedrálou Aikšté. První dřevěná katedrála zde byla postavena v l. 1387 – 88. Větší stavba vznikla za velkovévody Vytautase v 15.století v gotickém stylu. V klasicistním stylu byla přestavěna v l. 1783 – 1801. Bílé bronzové sochy sv. Heleny, Stanislava a Kazimíra na vrcholu katedrály jsou repliky dřevěných soch z r. 1793 které byly zničeny za Stalina. Vedle katedrály stojí zvonice 57 m vysoká. Hledali jsme dlaždici „stebukles – zázrak“, kterou jsme nalezli lehce podle skupinek lidí, které se na ní otáčeli a něco si přáli. Setkali jsme se u ní se skupinkou pěti Litevek, kdy jedna zapíjela „svobodu“ džusem a vodkou. Během rozhovoru v angličtině nám popsaly cestu do nočních klubů. Hned při pokusu o vstup do prvního klubu jsme neuspěli, měli jsme kraťasy – takže pánové „sorry“. Tak jsme zašli na Daikiri (12,5 LTL=109 Kč) a ve 2:30 ráno se vrátili na ubytovnu. Paní ve vrátnici na nás čekala. Ke své hrůze jsme zjistili, že v Litvě mají už o jednu hodinu víc, takže jsme šli spát až ve 3:45. Dnes jsme ujeli 531 km, z toho já 525 km.

3.den - sobota 6.8.2005

Ráno jsme se probudili do deště. Po vysprchování jsme vyrazili v 11:00 místního času (10:00 našeho letního času) do města do muzea KGB (2 LTL=17Kč). Velká budova z r. 1890 na Gedimino prospekets 40 bývala ředitelstvím litevské KGB a předtím Gestapa. Část dnes slouží jako kancelář státního prokurátora a státní archiv. Zbytek budovy je sídlem Muzea obětí genocidy. V suterénu jsou jednotlivé cely, v cele č.16 a 18 jsou ostatky obětí KGB, nalezené v masových hrobech v parku Tuskulenai. Jedna suterénní místnost s podlahou plnou písku sloužila jako popravčí místnost. V plánech budovy byla označena jako kuchyň. Nebylo nezvyklé, že když přišel opilý vyšetřovate,l tak některého vězně si „s potěšením“ popravil! Další cela byla upravena jako mělký bazén, z kterého vyčnívala kulatá plošinka o průměru 30 mm. Vězni byli v zimě nuceni stát nazí na plošince celé dny s nemožností usnout, protože jinak spadli do studené vody a většinou zemřeli na podchlazení. KGB tyto praktiky převzala od Gestapa. V nadzemních místnostech bylo instalováno muzeum s informačními panely, videem a exponáty. Tady jsem se poprvé dozvěděl, že Litevci bojovali s ruskou okupací formou partyzánské války až do r. 1952, kdy bylo partyzánské hnutí zničené pomocí nasazených agentů KGB. Po prohlídce muzea stále pršelo, tak jsme zašli na oběd v příjemném hotýlku. Za gábl jsem dal 24 litasů = 209 Kč. Po jídle jsme se vydali okolo katedrály a sochy velkovévody Gediminase se svým koněm, stojící na místě starého pohanského sídliště, na vrch Gediminas. Na tomto 48 m vysokém vrchu byl Vilnius založen. Navštívili jsme 20 metrovou věž z červených cihel na vrchu Gediminas a její muzeum (4 LTL=35 Kč). Byla částí opevnění hradu ze 14. století. S vyhlídky na střeše věže byl rozhled na celý Vilnius. Vedle vrchu Gediminas (Gediminas kalnas) na východ se vypíná Vrch tří křížů (Triju kryžiu kalnas). O křížích se říká že tu stojí od 17. století na památku tří mnichů, kteří tu byli mučeni a ukřižováni. Ve stínu stojících křížů leží zbytky křížů původních. Ty zničili Sověti po II. svět. válce. Vrátili jsme se k zaparkovanému autu a vyjeli z Vilniusu. Nikde nebyly žádné směrovky, zastavili jsme u pumpy a pozeptali se na cestu směr Panevěžys. Směrovku jsme našli až na okraji Vilniusu, v centru absolutní nechytačka. V průběhu cesty přes Ukmerge a Panevěžys do Šiauliai pršelo. Šiauliai je 4. největší město Litvy. Opět dle průvodce Lonely Planet jsme hledali ubytování – hotel za 240 LTL měl naštěstí plno, levnější hostel také. Nakonec jsme se ubytovali v hotelu který LP nedoporučoval. Naštěstí se od jeho vydání v r.2003 v Litvě hodně změnilo, třeba i tenhle hotýlek vybudovaný v posledním patře nemocnice z pokojů pro personál. Za nocleh v čistých postelích se sociálkou na pokoji pro dva jsme zaplatili 30 litasů = 261 Kč. Po ubytování je nám doporučena Americká Pizza, kam jsme zašli na večeři. Po jídle se chceme přemístit do suterénního baru, ale jsme upozorněni, že je obsazeno, ať jdem pryč. Nedali jsme se a po vniknutí do baru zjišťujeme, že bar je poloprázdný. Zřejmě se obsluze nechce obsluhovat! To známe. Testujeme zdejší míchané nápoje, Mojito nemají, žabaři! O půlnoci podnik zavírá. Přemístili jsme se na diskotéku, kam mě nechtěla pustit ochranka ve formě dvoumetrového chlapíka z důvodu, že nemám džíny ale látkové kalhoty. Nakonec ale na diskotéku pronikáme po zaplacení 10 litasů vstupu (87,-). Občerstvujeme se několika pivy a sledujeme cvrkot. Kluci vyráží na parket, několikrát zajdu také ale takový elán jako kluci nemám. Hold mládí. :-) Ve 2:30 nočním deštivým Šiauliai jsme se vrátili na hotel. Dnes jsme najeli 244 km a řídil Honza B.

4.den - neděle 7.8.2005 

Opět jsme vyjeli v pozdním dopoledni. Natankovali jsme v Šiauliai 52,3 l nafty, zaplatil jsem to kartou a vyrazili do 10 km vzdáleného Křížového vrchu. Parkoviště už bylo plné, zaparkoval jsem na jednom z posledních míst. Poutní místo bylo přeplněné návštěvníky. Křížový vrch (Kryžiu kalnas) je znám jako „litevská Mekka“ přitahující stovky poutníků, převážně na Velikonoce. Mezi kříži jsou rozesety dřevěné sochy s malou stříškou zvané koplytstulpis. Historie vzniku Křížového vrchu je propletená legendami. Jedna tvrdí že kříže postavili během tří dnů a nocí truchlící rodiny vojáků zabitých ve velké bitvě. Druhá tvrdí že jde o dílo otce který v zoufalé snaze vyléčit svou nemocnou dceru postavil na hoře kříž. Pohanské tradice vyprávějí o zde zapálených posvátných ohních, které opatrovaly nebeské panny. Kříže se poprvé objevily ve 14. století. Mnoho jich vzniklo po krvavém proticarském povstání a staly se silným symbolem utrpení a naděje. V sovětských časech bylo stavění křížů trestním činem. Vrch byl třikrát zpustošen buldozery. V r. 1961 Rudá armáda zničila kříže, zatarasila cesty vedoucí k hoře a na úpatí vykopala příkopy. Přes noc se objevily nové kříže. V r. 1972, po upálení studenta na protest proti sovětské okupaci byly opět odstraněny. V r. 1990 už tvořilo Křížový vrch 40 000 křížů stojících na 4600 m². Od získání nezávislosti v r. 1991 počet křížů se zvedl minimálně na 400 000. Prolezli jsme vlastně dva vrchy propojené malým sedýlkem plné křížů, mezi kterými byly pěšinky obtáčející celý vrch a jednotlivé vrstevnicové pěšinky byly navzájem propojeny kolmými stupňovitými cestičkami. Po důkladné prohlídce, proplétající se mezi hromady návštěvníků, jsme vyjeli na Joniškas. V 11:35 jsme projeli litevsko – lotyšskou hranici zase v pohodě bez razítka do pasu. Přes Jelgavu jsme dojeli do Rigy. Riga je největší město Pobaltí. Podařilo se nám zaparkovat blízko centra. Šli jsme se podívat na katedrálu. Tento Dóm je největší cihlová katedrála v Pobaltí. Byla založena v r. 1211 jako sídlo rižské diecéze. Za sovětské éry byly bohoslužby zakázány, první bohoslužba po 30. letech se konala v r. 1988 a byla velkou událostí perestrojky. Dóm je směsí stylů od 13. stol. do 18. století. Věž je barokní z 18. stol., samotná stavba je gotika z 15. stol. Varhany z r. 1880 jsou 4 největší na světě, v době vzniku byly největší. Na oběd jsme zašli do jídelny Lido, stylové jídelny s dřevěnou vesnickou výzdobou. Dal jsem si opékané brambory (dostal jsem jich 5 za cenu 3) s grilovaným masem a malým pivkem za 2,40 + 0,70 latů = 135,- Kč. Po příjemném obědě jsme šli navštívit gotický kostel sv. Petra s vyhlídkovou věží. Prohlídka byla až od 16:00, tak jsme si šli prohlédnout centrum staré Rigy a z mostu řeku Daugave. Vrátili jsme se ke kostelu sv. Petra, zakoupili vstupenky (2 laty = 87,-) a vystáli si frontu u výtahu který nás vyvezl do výšky 72 metrů slavné věže. Věž byla postavena v barokním stylu 3x – původně ze dřeva v 60. letech 17. stol., po požáru způsobeném bleskem v 18. stol. znovu ze dřeva a v letech 1967 – 73 z oceli poté co z ní zbyla jen konstrukce, která byla zničena v r. 1941 Němci nebo ustupující Rudou armádou – podle toho jestli je průvodcem Rus nebo Lotyš. Věž sahá do výšky 123 metrů. Z výšky 72 metrů byl krásný pohled na celou placatou Rigu. Cestou zpátky k autu jsme zašli do čajovny na konvičku čaje. Každý si dal jiný čaj a navzájem jsme si je ochutnávali. Výjezd z Rigy v 17:05 nebyl bez problémů. Směrovky nikde nejsou, děláme mazácké kolečko než najdeme správný výjezd z Rigy ven na Siguldu. V Siguldě jsme zastihli otevřené informace, kde nám bylo dohozeno ubytování v soukromí za 7 latů = 304,- Kč. Po malém bloudění Siguldou nalézáme rodinný domek na okraji městečka u lyžařského areálu. Paní domu nám ukázala tři pokoje, já s Honzou B. spíme sólo v přízemí, Honza L. S Pavlem spí v prvním patře pohromadě. Po ubytování jsme se vrátili ve 20:30 do centra, kde vybírám dalších 100 latů z bankomatu a pak jsme šli povečeřet do místního automatu. Na pivo chceme zajet do hospody u lyžařského areálu s bobovou dráhou blízko našeho ubytování, abychom mohli pít všichni. K hospodě jsme přijeli v 21:25 a hospoda má zavřeno! Přitom má mít otevřeno do deseti! Vrátili jsme se do domku a poprvé konečně plánujeme další cestu s jednotlivými zastávkami a časovým plánem. No máme to našlapaný! O půlnoci jsme šli spát. Dnes jsme ujeli 211 km a řídil jsem já.

5.den - pondělí 8.8.2005 

Ráno jsme se probudili do deště. Chtěli jsme vyrazit brzo, ale paní domácí pro nás připravila snídani, to se nedalo odmítnout. Po vydatné snídani (zahrnuto v ceně 7 latů!) jsme vyrazili za historií. 2000 let př. n. l. obýval tuto oblast ugrofinský kmen Livů, kteří do 12. stol. postavili několik dřevěných pevností na vrcholech kopců. Přesto neodolali německým nájezdům počátkem 13. století. V r. 1207, kdy se němečtí křižáci dělili o svou kořist, byla řeka Fauna vybrána jako hranice mezi územím řádu mečových rytířů, kteří zabrali území na jih od řeky a rižského arcibiskupa, který získal severní část. Obě strany vybudovaly na důležitých místech hrady, které je měly ochraňovat před sebou navzájem a zároveň před možnými místními vzpourami. Po bezpočtu válek, zvláště mezi 18. a 19. stol. se Sigulda vyvinula v důležité letovisko, za což vděčí stavbě železnice Pskov – Riga v r. 1889. Místní velkostatkář, Rus Kropotkin rozprodal pozemky bohatým Rižanům, aby si zde mohli vystavět svá letní sídla. Jako první jsme navštívili zříceninu Krimuldského hradu v sousedství stanice lanovky z centra Siguldy a malou vyhlídkovou plošinou na střeše stanice. Bohužel plošina byla nepřístupná. Krimuldský hrad (Krimuldas pilsdrupas) byl postaven v l.1255 – 1273 a jednu dobu sloužil jako luxusní ubytovna pro vysoké hodnostáře. Prolezli jsme zbytky boční stěny hradu a zahaleni v pláštěnkách přejeli k opuštěnému parkovišti Rezervace turaidského muzea. Součástí rozsáhlého areálu rezervace je turaidský dřevěný kostel z r. 1750, dům správce panství, dům správce psince, kovárna, jízdárna a turaidský hrad. Turaidský hrad (Turaidas pils), arcibiskupský, byl postaven z červených cihel v r. 1214 na místě bývalé livonské pevnosti. V 18. stol. zasáhl blesk jeho sklad se střelným prachem a hrad vyletěl do vzduchu. Hrad byl opraven koncem 20. století. Turaida znamená ve staré livonštině Boží zahrada. Hradu vévodí 42 m vysoká donjonská (obytná) věž. Pavel svojí ruštinou (poté co jsme pokladní vysvětlili, že nejsme Rusové ale Češi), ukecal vstup na pouhých 0,80 latů (35,-) místo 2 (87,-). Z důvodu trvalého deště! Prohlídli jsme si celý hrad s expozicemi v různých částech hradu a vylezli na vršek věže. Bohužel okolí hradu tonulo v mlze. U pokladny jsme si zakoupili pohledy a sehnali první turistické razítko turaidského hradu! Poté jsme vyrazili skrz Národní park Gauja (jehož součástí je Turaida, Krimuldas i Sigulda) autem na Valmieru a hraniční město Valka – Valga mezi Lotyšskem a Estonskem. Ve Valce jsme zastavili na oběd v jediném zdejším hotelu. Dal jsem si výborné kuře s opékanými brambory a lotyšské pivo Alderis za 5 latů (217,-). Okolo třetí jsme přejeli lotyšsko – estonskou hranici opět bez problémů a vyjeli směr Tartu. V borovicovém lese s bílým mechem jsme zastavili na „čúr-pauzu“, kterou Honza L. s Pavlem využili na místní sběr hub. Poté jsme už bez zastávek dojeli až do Tartu, studentského městečka. Tartu má image duchovního centra Estonska a v 19. stol. bylo kolébkou národního obrození a je sídlem 1. estonské univerzity (druhá nejstarší v severských zemích). Při hledání noclehu jeden hostel je plný, druhý v rekonstrukci. Dostáváme adresu koleje, kterou po půlhodině bloudění nacházíme. Zde mají ještě dva dvoulůžáky volné. WC a sprcha na pokojích, i lednička. Cena 150,- kroon = 285,- Kč je velmi slušná. Po vyložení bagáže jsme se vrátili autem do centra Tartu. Došli jsme ke kostelu sv. Jana. Zrekonstruovaný gotický cihlový kostel byl založen v r. 1330 a poškozený při dobývání města v r. 1944. V kostele probíhal koncert vážné hudby, z kterého jsme vyslechli závěrečnou část a poté si prohlédli kostelní výzdobu. Vrátili jsme se na ulici Rüütli do hospůdky s vařením. Nejvyšší čas na večeři, bylo 21:00. Po sýrových plackách jsme si dali dva tupláky piva A. Le Coq 110 EEK = 209,-). Kluci si losli, kdo pojede večer autem, prohrál Pavel. V 0:50 jsme se vrátili na kolej. Dnes jsme ujeli 250 km a řídil Honza B.

6.den - úterý 9.8.2005

Po snídani v kuchyňce, napěchování bagáže do kufru Passata jsme v 10:00 vyrazili přes Mustvee k Čudskému jezeru (jezero Peipsi). V Mustvee jsme si prohlédli pravoslavný kostel, bohužel zavřený. Mustvee má 4 kostely – pravoslavný, baptistický, luteránský a starověrecký. Mívalo jich 7! Za Mustvee jsme zastavili v borovicovém lese a pěšky se vydali k 42 km dlouhé písečné pláži severní části jezera Peipsi, které spíš připomíná moře než jezero mezi Estonskem a Ruskem. Voda byla studená, takže jsme do jezera vlezli jenom po kolena. Pokračovali jsme dál podél severní části jezera na Vasknarvu. Asfalt se změnil v šotolinu. Šotolina vedla mezi severním břehem jezera Peipsi a mokřady. U jednoho mokřadu jsme se zastavili a zvěčnili si ho na památku. Sníženou rychlostí 30 km/h jsme odbočili na slepou šotolinovou odbočku do Vasknarvy. Zde jsme navštívili pravoslavný kostel, který byl obehnán zdí a nově natřen. Pravoslavný kostel sloužil jako radiová hláska KGB. U vstupu jsem se s Pavlem dali do řeči v ruštině s místní jeptiškou v černém, která si četla v modlitební knížce ručně psané. Nenechala se od nás vyfotit. Vesnicí jsme došli na břeh Narvy, k přírodní hranici mezi Estonskem a Ruskem. Na břehu Narvy se tyčí zbytky hradu německých rytířů z r. 1349. Na protějším břehu vlála bílo-modro-červená ruská vlajka. Vrátili jsme se po šotolině 10 km zpět k hlavní silnici a po šotolině vyjeli směr Jöhvi. Cestou jsme zastavili u kláštera Pühtitsa. Tento pravoslavný klášter byl postaven v letech 1885 – 1895 a každý rok se k němu koná pouť. V klášterním chrámu s pěti zelenými cibulovými kopulemi je „zázračná“ ikona, která zde byla nalezena a v areálu vyvěrá posvátný pramen, který nikdy nezamrzá. Po prohlídce kláštera se začala zatahovat obloha, k autu na parkovišti jsme už dobíhali. Pavel ztratil panel k autorádiu. Vrátil jsem se po cestě zpět a měl jsem kliku, po chvilce jsem panýlek na cestě našel. Vyjeli jsme na Jöhvi. Zde se rozhodujeme na přání Honzy zajet do Sillamäe. Je to proti plánu i směru trasy. Nakonec jedem. Sillamäe tvoří 94 % obyvatel mluvících rusky. Místo bylo osídleno už v 16.stol., ale jeho průmyslový potenciál objevili Estonci až po I. svět. válce, kdy zde zbudovali přístav a břidlicový důl. Důl zničili Sověti při ústupu v r. 1941, ale když se v r. 1944 vrátili, důl obnovili, poněvadž z hořlavé břidlice se dalo získat určité množství uranu. Po r. 1946 byla oblast uzavřena a říkalo se jí Moskva 400, Leningrad 1, Narva 1 a od r. 1957 Sillamäe. Město na sovětských mapách chybělo. 5 000 ruských politických vězňů narychlo zbudovalo závod na zpracování uranu a 3 800 pobaltských válečných zajatců, kteří bojovali na německé straně, postavilo centrum města. V závodě směli pracovat pouze Rusové. Provoz byl uzavřen v r.1991 a dnes je radioaktivní odpad uložen v betonových blocích v moři. Dnes je centrum města skanzenem stalinské architektury a územního plánování, vyznačující se masivními budovami s chrliči a kaskádovými schodišti zdobenými urnami. Navštívili jsme místní dům kultury z r. 1949. Vrátná nás pustila do hlediště, kde jsme si mohli prohlédnout reliéfy Marxe a Lenina, přes aulu s římskými sloupy. Prošli jsme urnovým schodištěm přes sídliště k pobřeží Narvského zálivu. Nápisy zde byly v ruštině. Poté jsme se v hotelu Krunk (jediný hotel s restaurací ve městě) dali oběd. Já si dal šašlik,brambory, solanku (hustá polévka alá boršč bez smetany) a kolu za 30+12+25+30 EEK = 184,- Kč. Po obědě okolo 15:30 jsme vyjeli zpět do Jöhvi a dál přes Kohtla Järve (centrum těžby hořlavé břidlice – typické ruské průmyslové město) na západ. Z hlavního tahu na Tallinn jsme odbočili k pobřeží k nejnavštěvovanějšímu estonskému městečku Čechy s názvem Kunda. Opět začalo pršet. V Kundě stojí obrovská cementárna, která silně znečišťuje okolí. Řidiči projíždějících aut, zvlášť náklaďáků, nechápali, proč se v dešti fotíme u cedule města! Kluci se domluvili a poslali našemu kamarádovi esemesky ve znění: 1. Právě vjíždím do vlhké Kundy. 2. Jsem ve vlhké Kundě. 3. Vyjíždím z vlhké Kundy. Po návratu domů byl smysl těchto sms vysvětlen. :-) Vrátili jsme se na hlavní tah a pokračovali do národního parku Lahemaa. Lahemaa je největší estonský národní park (rahvuspark) při pobřeží Baltu s 480 km² pevniny a 220 km² moře. Park byl založen v r.1971 a byl to první národní park založený v tehdejším SSSR. Krajina parku je převážně rovinatá s nejvyšším bodem 115 m n/m. Geologicky se park nachází na Severoestonské vápencové desce. V parku bylo zaznamenáno 838 druhů rostlin, z toho 34 vzácných. Žije zde 50 druhů savců, mezi nimi hnědý medvěd, rys a americký norek. Park je domovem 222 druhů ptáků a 24 druhů ryb. V řekách se třou lososi a pstruzi. Do národního parku jsme přijeli za hustého deště. Minuli jsme odbočku na Palmsee, naštěstí jsme to odhalili rychle a moc si nezajeli. Informace už byly zavřené, vydali jsme se tedy dle průvodce do hostelu Ojaäärse. Ze silnice Palmsee do Sagadi jsme odbočili na blátivou lesní cestu a z ní vyjeli na loučku s několika baráčky. Kluci vyšli hledat ubytování. Po půl hodině se vrátili s tím, že máme střechu nad hlavou za 225 EEK = 430,- Kč. Bylo to dost, ale stany v dešti se nám stavět nechtělo. Nastěhovali jsme si věci do pokoje a vyjeli hledat něco k večeři. Našli jsme areál zámku Palmsee, v jehož zrestaurované palírně je nyní hotel a restaurace. K večeři jsem si dal omeletu s houbami a sýrem. K tomu estonské pivo. Jako zákusek zmrzlinu s likérem a kolu. Vše za 95 EEK = 181,-. V 23:30 v dešti jsme se vrátili autem k hostelu, který byl nově postavený, s kuchyňkou a pokoji v přízemí a záchody a sprchami v podkroví. Po sprše jsme v 0:45 zalehli. Dnes jsem za volantem odřídil 325 km.

7.den - středa 10.8.2005

Ráno jsme se probudili zase do deště a tak jsme se rozhodli snížit své zatím nedotknuté zásoby potravin a uvařili si teplou snídani v moderně zařízené kuchyňce. Po jídle a naložení bagáže jsme vyjeli do národního parku na Oandu forest nature trail. Tento 4,7 km dlouhý okruh je dle průvodce LP nejzajímavější část parku Lahemaa. Nejprve jsme se vydali po cyklostezce, z které jsme odbočili na pěší trasu. Občas nám drobně pršelo, takže jsem se chvíli potil v ponču a chvíli ho nesl v ruce. Ve třetině trasy Honza B. dle plánku zjistil, že jsme vyrazili na trail obráceně. No nic, taky způsob! Hustý smrkový les s mechem a kapradím zářil jasně zelenou barvou. V místech, kde vedla pěšina mokřinami, byly zhotoveny dřevěné lávky, které nám pod nohama občas klouzaly, neboť dřevo bylo mokré a navlhlé. Občas byly kmeny stromů podrápané od medvědů a losů, ale žádného z těchto tvorů jsme nepotkali. Došli jsme na začátek Oandu forest nature trail s informační tabulí a zapisovací knihou. Další trasa byla 1,7 km dlouhý Beaver trail okolo bobřích hrází. Na říčce Beaver jsme si prohlédli několik bobřích hrází, ale žádného bobra. Opět místy poprchávalo. Jako třetí trasu jsme si vybrali rybářský skanzen ve vesnici Altja na břehu Finského zálivu. Dřevěné domky s doškovými střechami na nás dýchly 19. stoletím. Jediná restaurace v okolí byla rezervována pro autobusový zájezd, mohli jsme jen na terasu s dřevěnou lavicí. Objednali jsme si lososí polévku s chlebem za 50,- EEK = 95,- Kč. Což bylo docela dost, ale polévka byla hustá a výborná! Z Altja jsme původně už chtěli vyjet na Tallinn, ale projížděli jsme kolem treku přes bažiny Viru. Změnili jsme plán a vyrazili na 5. kilometrový Viru Rapa trail. Lesní cestou jsme museli ujít asi 800 metrů na začátek trasy přes bažiny a rašeliniště tvořenou dřevěnou lávkou. Lávka vedla okolo mnoha rašelinových jezírek k dřevěné rozhledně, z které byl rozhled na celé rašeliniště Viru. Rostla tu vzácná hmyzožravka – mucholapka obecná. Z hlavní trasy jsme odbočili na nově budovanou lávku, která končila u plochy vytěžené rašeliny. Po hodinové procházce jsme se vrátili k autu a vyrazili směrem na Tallinn. Okolo šesté jsme dorazili do Tallinnu. Hlavní město Estonska má 400 000 obyvatel. Území bylo osídleno Ugrofiny kolem r. 2500 př. n. l. Estonci zde žili pravděpodobně od 9. stol. n. l. Vojska dánského krále Waldemara III. dobyla Estonsko r. 1219. Dánové postavili dřevěný hrad na vrchu Toompea. Název města vznikl z estonského Taani lin – dánské město. Nicméně Tallinn se od r. 1219 do r. 1917 jmenoval německy Reval a rusky Revel. Dány v r. 1227 vystrnadili mečový rytíři ale jen do r. 1238. Dánové pak prodali Estonsko řádu německých rytířů v r. 1346. K úpadku města došlo v 16. stol. Tallinn v letech 1570-71 přečkal 7.měsíční obléhání vojsky cara Ivana Hrozného. Po Švédech (1561 – 1710) padl po morové epidemii do rukou Petra Velikého. Roku 1870 byla dokončena železnice z Petrohradu a Tallinn se stal hlavním přístavem ruského impéria. Tallinn byl těžce poškozen v r. 1944 sovětským bombardováním. Tradičně jsme hledali informace nejdřív v přístavu, kde jsme neuspěli, pak v centru města. Dojeli jsme na vrch Toompea, kde jsme zaparkovali a Honza L. s Pavlem vyrazili do druhých informací zajistit ubytování. Po půlhodině se vrátili s adresou kousek odtud v centru a plánkem města, podle kterého jsem Blážu navigoval až před hostel v ulici Lai a Nunne. Dostali jsme dva pokoje (každý zaplatil 280,- EEK = 535,- Kč), vyložili věci a vyjeli natankovat 56,8 l nafty a hledat místo pro zaparkování auta. Auto jsme zaparkovali na malém parkovišti u hradeb asi 10 minut od hotelu a vydali se pěšky na prohlídku Starého města (Vanalinn). Prošli jsme středověké hradby Dolního města se čtyřmi věžemi – Sauna, Zlatá noha, Záda jeptišek a Lowenschede. Bohužel už bylo pozdě a věže byly zavřené. Došli jsme na vrch Toompea. Podle pověsti je vrch pohřební mohylou bývalého estonského krále Kaleva, již navršila jeho vdova Linda. Prohlédli jsme si zámek Toompea a část hradu s jeho nejvyšší věží Pilak Herman a pravoslavnou katedrálu Alexandra Něvského, bohužel jen zvenku, na prohlídky bylo pozdě. Zámek Toompea v barokní podobě pochází z 18. století, kdy byl za Kateřiny Veliké přestavěn. Dochovaly se tři ze čtyř rohových věží hradu mečových rytířů z let 1227 – 29. Nejvyšší věž Dlouhý Hermann je z r. 1371. Katedrála Alexandra Něvského z let 1894 – 1900 se stavěla za všeobecné vlny rusifikace baltských držav koncem 19. století. Z vrchu Toompea jsme došli na Radniční náměstí s gotickou radnicí a hledali hospodu s jídlem kde berou kartu. Našli jsme Arizona Saloon. Smažené kuře s americkými brambory za 180,- EEK = 344,- Kč. Po večeři jsme zašli do baru Havana s diskotékou. Kluci šli k pultu objednat pro mě pivo a pro sebe caipirinhu, já držel fleky u stolu. Přišli vysmátý s 2 pivy a 6 caipirinhi. Já si chtěl dát jen jedno pivo A. Le Coq a pak přejít taky na míchaný nápoj. Statečně jsme to do sebe všechno kopli a pak vyrazil Honza a nápoje za které jsme měli dát 300 kroon (573,-) dal jen 150,- EEK. To už nám bylo podezřelý! Nakonec se vše vysvětlilo. Vlezli jsme do baru akorát v tu správnou dobu kdy měli akci „Kup 1, dostaneš 2“ – pro místní „Buy 1, get 2“. Doplnili jsme zůstalých 150 kroon na 300 a Pavel přinesl dalších 8 caipirinhi. V 0:40 jsme se vydali k hostelu. Dnes jsme ujeli 114 km a řídil Honza B.

8.den - čtvrtek 11.8.2005

Po snídani (v kuchyňce jsme si mohli uvařit čaj) šel Honza B. pro zaparkovaného Passata, neboť si z nás nejlíp pamatoval, kde to auto je zaparkovaný. Přijel před hostel, my naložili bagáž a vyrazili z centra Tallinnu se zastávkou u obchodu se známkami a poštovní schránkou. Před opuštěním Tallinnu jsme zastavili u supermarketu a všichni jsme zakoupili nějaké upomínky na Estonsko, převážně místní pálenky a něco jídla. Z Tallinnu jsme vyjeli po Via Baltica směr lázeňské město Pärnu a dál na jih na estonsko – lotyšskou hranici. Průjezd byl opět bez razítka a problémů. Via Baltica vedla podél Rižského zálivu. Před Rigou jsme se zastavili na oběd v hotelu s akváriem se želvami a opět se rozpršelo. Po jídle jsme vyrazili na Rigu, kterou jsme projeli a odbočili z Via Baltica podél pobřeží Rižského zálivu na Jürmalü a přes národní park Kemeri k jezeru Engure, o kterém si Honza přečetl v průvodci, že to je významná ptačí rezervace, kde hnízdí na 186 ptačích druhů. Za vesnicí Berzciems jsme odbočili doleva na lesní cestu a 2,5 km po ní dojeli k Engurskému ornitologickému výzkumnému středisku. Poprchávala a na jezeře nebylo živáčka. Vrátili jsme se na hlavní silnici a pokračovali na severní cíp poloostrova Kolka. Do Kolky jsme dojeli okolo 19. hodiny a ubytovali se v jediném místním hotelu Zitari za 10 latů (434,- Kč) v dvoulůžkových pokojích se sprchou a WC. Nastěhovali jsme se a já ještě stihl zajít do vedlejší sámošky pro lahvové pivo za 0,35 latů (15,-), abych si mohl odmočit pivní etiketu. Všichni jsme se sešli v hotelovém baru, kde jsme si dali večeři a pivka za 6,5 latů (282,-). Ochutnali jsme taky vyhlášený lotyšský magický nápoj „Černý balzám“, ale to se nedalo pít. Jediný Honza B. si pochutnával. Se servírkou jsme pokecali rusky až do pozdní noční hodiny do 1:45. Já se šel osprchovat a spát, kluci ještě vyrazili s načatou whisky mezi místní omladinu, která se poflakovala před hotelem. Dnes jsme ujeli 471 km a řídil Honza B.

9.den - pátek 12.8.2005

Po snídani jsme vyjeli v dešti z vesnice Kolka na mys Kolka. Mys Kolka (Kolkasrags) odděluje Rižský záliv a Baltské moře. Rags lotyšsky znamená roh. Mys sám je místem, kde se mění směr pláží, dun a vln. Dodnes toto místo působí jako konec světa, v době sovětské éry toto území byla vojenská oblast a pro civilisty uzavřená. Před mysem je malé parkoviště s informacemi, kde jsme zaparkovali auto za poplatek 0.80 latů (35,-). Pěšky jsme se vydali po písečné pláži v borovicovém lese na mys Kolka okolo malé vojenské radarové hlásky. Na části písečných pláží jsou vyplavené dřevěné zbytky ztroskotaných lodí. Po prohlídce jsme se vrátili k autu a vyjeli podél pobřeží tentokrát už Baltského moře. Asfalt skončil a musel jsem snížit rychlost na 20 – 30 km/h podle stavu štěrkové cesty. Pobřežní štěrková cesta Kolka – Irbene vedla borovicovým lesem souběžně s pobřežím a městečka byla ukryta napravo mezi cestou a pobřežím v lesích. V městečku Mazirbe jsme neodbočili vlevo k Slîterskému majáku, tak jsme to napravili na další odbočce a museli se vracet po ještě horší šotolinové cestě k majáku. Slîterský maják (Slîteres bäka) byl postaven v r. 1849 a dnes v něm sídlí informační středisko Národního parku Slîtere. Platíme vstup na maják 0,5 latu nebo 1 Euro a zakupuji 3 pohledy za 0,3 latu (13.- Kč). Získávám zde druhé turistické razítko. Po 101 schodech jsme vystoupali na vršek majáku a prohlédli si národní park z výšky. Všude kolem se rozprostíral borovicový les. Za majákem byl vstup do lesní rezervace, kam nás upovídaný průvodce lákal. Z časových důvodů jsme jeho nabídku odmítli a vyrazili kratší cestou na hlavní trasu Kolka – Ventspils. Kus boční cesty byl pokryt asfaltem. Dál jsme pokračovali po štěrkové cestě na Irbene. Zde jsme opět odbočili z hlavního tahu směrem do vnitrozemí k bývalé sovětské vojenské základně. Sověti zde používali k odposlechu západních satelitů 32 metrový radioteleskop. S dvěma dalšími anténami byl používán ke špionáži sovětskou armádou. Radioteleskop R-32 – talíř o hmotnosti 600 tun stojící na betonové základně vysoké 25 metrů byl postaven Sovětským svazem v 80. letech 20. stol. a byl 8. největší parabolickou anténou na světě. Dnes patří anténa lotyšské akademii věd. Po prohlídce antény jsme projeli okolo opuštěného vojenského městečka zpátky na hlavní silnici. Odtud už zase pokračovala asfaltová silnice směrem k Ventspils. Vojáci si dokázali asfalt zařídit! Začalo zase pršet. Zastavili jsme v hotelu u silnice na oběd a mohli platit kartou. Gábl mě vyšel na 4,7 latů – 202,-. Projeli jsme Ventspilsem. Toto přístavní město zbohatlo na exportu sovětské ropy dál na západ. Místo asfaltových silnic tu mají zámkovou dlažbu. Projeli jsme okolo přístavu a městem dál na jih. Když se silnice přiblížila k pobřeží, v místě kde vznikly písčité útesy vysoké 10 – 15 metrů, jsme odbočili na soukromou cestu a k útesům se šli podívat pěšky. Začalo zase pršet, tak jsme vyjeli dál. Projeli jsme dalším přístavním městem Liepäja (Libava) k rezervaci Papes Ezers. Odbočili jsme z hlavní silnice na štěrkovou cestu a po ní dojeli k dřevěné rozhledně postavené na kůlech nad jezerem Pape. Foukal vítr a poslední patro rozhledny bylo zastřešené a zasklené, takže nám vítr nevadil. Plánek zavěšený na zdi nám ukazoval několik druhů ptáků které je možné spatřit na jezeře, ale my opět nic neviděli. Dál jsme pokračovali po šotolině k vesnici Pape na břehu Baltu. Zaparkovali jsme na větrném parkovišti a seběhli na písčitý břeh studeného Baltu. Opodál stojící Papeský maják byl obložen betonovými kvádry zamezující erozi jeho základu mořskými vlnami. Vrátili jsme se k autu a po stejné prašné cestě se vrátili na hlavní tah. Okolo 18:30 jsme projeli lotyšsko – litevskou hranici klasicky už bez razítek a problémů a zanedlouho dojeli přes Palangu do Klaipedy. Klaipéda je třetí největší litevské město a vstup na Kurskou kosu. Klaipéda byla téměř po celou dobu své existence převážně německým městem Memel. Memel byl nejsevernějším městem území ovládaného nejdřív řádem německých rytířů až do jejich zániku v 16. stol. a později Pruským vévodstvím. Od r. 1871 do I. svět. války byl součástí sjednoceného Německa. Versailleskou smlouvou z konce I. svět. války bylo město a severní polovina Kurské kosy odděleny od Německa jako „mezinárodní území“. Byla zde zřízena autonomní vláda s francouzskou posádkou. Toto „memelské území“ zůstalo bez státní příslušnosti až do ledna 1923, kdy sem vpochodovali litevští vojáci a anektovali ho. V r. 1925 se Memel stal poprvé Klaipéda. V Klaipédě jsme hledali ubytování dle průvodce, objíždíme čtyři místa ale všude mají plno. Z jednoho prospektu Pavel vytočil mobilní číslo hotelu, kde zarezervoval dva pokoje. Že tam přijedeme za čtvrt hodiny. Jenže jsme jeli ještě natankovat 56 l nafty aby nám auto někde nechcíplo. Podle adresy jsme bloudili v okolí hotelu mezi baráky, 2x nás poslali jinam, než se nám podařilo hotel tvořící jedno patro v přízemí panelového domu najít. Přijeli jsme o 75 minut později než jsme nahlásili, v 22:15, takže jsme měli obavu, jestli pokoje už neudal jiným. Naštěstí nám pokoje držel. Ubytovali jsme se za 45 LTL (390,- Kč) a vyjeli do centra do doporučené hospody s diskotékou Rasyté. Při přejezdu k hospodě jsem ve tmě najel na skleněnou láhev a předním pravým kolem ji rozdrtil. Snad jsem neprorazil pneumatiku! Místa k zaparkování nebylo mnoho, nechal jsem to na Pavlovi, ten má velké rozměry Passata kombi víc v oku než já, zvlášť ve tmě která už nastala. V restauraci jsme si dali opět zepelíny a k tomu pivo Alderis. Po jídle jsme se přemístili ke stolu blíž k parketu. Kluky vytáhli místní do hopsajícího hadu, mě zachránil půllitr v ruce. :-) V půl třetí jsme se vrátili do hotýlku, kam nás odvezl Honza. Dnes jsme ujeli 365 km z Kolky do Klaipédy se mnou za volantem a 3 km Honza z hospody do hotelu.

10.den - sobota 13.8.2005

Poprvé jsme vyjeli „relativně brzo“ v 9:30 po zkontrolování pravé pneumatiky, jestli v ní nezůstal nějaký střep ze včerejší noci. Za volant usedl Honza B. Dneska nás čeká perný den za volantem! Snídani jsme se dali u Macdonald za 7,5 litas (65,-Kč) a poté vyrazili do přístavu na trajekt na Kurskou kosu. U pokladny při vjezdu do přístavu jsme zaplatili 30 litasů za trajekt (260,-) a byli nasměrováni do fronty osobních aut. Turisti museli čekat, místní měli přednost. Po 15. minutách jsme se dostali na řadu. Na trajekt byly auta vmáčknuta tak, že já ani Honza B. jsme nemohli otevřít dveře a vylézt. Klukům vzadu se to povedlo. Po deseti minutách plavby jsme přepluli Kurskou lagunu a přistáli v Smiltyně, v národním parku Kurská kosa. Kurská kosa (Kursiu Nerija - litevsky, Kurische Nehrung – německy) je tvořená milióny zrnky písku. Z jedné strany je omývaná Baltským mořem a z druhé Kurskou lagunou. Národní park vznikl v r. 1991. Celá Kurská kosa byla až do I. svět. války pruským nebo německým územím. Severní polovina byla v r. 1923 anektována Litvou. Lesy kosy jsou domovem 37. druhů savců (los, srnec, divočák), 200 druhů ptáků a 470 druhů motýlů. Kosa vznikla před 5. - 6. tisíci lety, kdy baltské vlny a větry umožnily usazování písku v mělkých pobřežních vodách. Masivní odlesňování v 16. stol. způsobilo že se písky daly do pohybu. V r. 2000 o 5,5 m na sever. Kosa se pomalu sune do Baltského moře. V Smyltyně jsme zajeli k delfináriu a za 14 litasů (121,-) si koupili lístky na představení od 12:00. Hlediště delfinária pojmulo všechny ty davy lidí před náma bez problémů. Sledujeme neuvěřitelné kousky delfínů a lachtanů a příjemně se bavíme. Po představení jsme vyjeli na jih Kosy. Zaplatili jsme vstupné 20 litasů (173,-) do národního parku a první zastávku udělali v Juodkranté, kde byl v letech 1854 – 5 a 1860 vytěženo 2250 tun jantaru a přilehlému zálivu se říká Jantarový. Vydali jsme se na procházku borovicovým lesem, jestli neuvidíme losa. Když jsme přešli Kosu napříč na dohled Baltu, vrátili jsme se zpět po značené cestě na východní stranu Kosy k autu. Vyjeli jsme dál na jih Kosy. Silnice se z východního pobřeží začala zvedat a přes úzkou hranu písečného hřebenu jsme se dostali na západní pobřeží Kurské kosy k Baltu. Zastavili jsme v rezervaci Karvaičiat na jednom ze čtyř přístupných míst a vydali se pěšky po písečné duně na její nejvyšší hřeben, táhnoucí se podél celé Kosy. Písečný podklad byl místy pokryt zažloutlou, nízkou travinou, tvořenou samostatnými trsy trávy. Na duně bylo nespočet cestiček vyšlapaných v písku, kde jsme se bořili a nabrali do bot kvanta písku. Po půlhodinové procházce jsme se vrátili k parkovišti, které bylo ukryté v borovicovém lese rovinaté části Kosy. Vyjeli jsme po silnici k hraničnímu přechodu do ruské Kaliningradské oblasti. Hraniční přechod litevsko – ruský byl překvapivě nedávno postaven a úplně prázdný. Na parkovišti před celnicí byla obrovská podrobná mapa litevské části Kurské kosy, ruská část Kosy je stále zahalena tajemstvím, neboť je vojenskou oblastí. Od přechodu jsme zajeli jen 3 km do největší kurské vesnice Nida, původním německým názvem Nidden. Letní byt tu měl německý spisovatel Thomas Mann (1875 – 1955). V roce 1968 získal francouzský filozof Jean Paul Satyre od Chruščova zvláštní povolení strávit nějaký čas na dunách. Vyhledali jsme restauraci, kde jsme si objednali jídlo a pivo za 13 LTL (113,-). Mezitím začalo pršet, takže prohlídku dřevěných stavení Nidy jsme absolvovali v pláštěnkách. Prošli jsme „jakýmsi“ jarmarkem starých řemesel, kde si Pavel vyzkoušel tesat loď z kmene stromu. Zakoupil jsem pohledy se známkami za 15 litas (130,-) a snažil se je vyplnit. Za deště jsme vyrazili zpět na sever k delfináriu, vedle kterého stálo námořní muzeum. Bohužel k muzeu jsme přijeli v 18:45, patnáct minut po zavíračce. Škoda, muzeum bylo v pevnosti z červených cihel obklopené vodním příkopem. Koukám do vody a vidím hlavu tuleně. Říkám si socha tuleně ve vodě? Po chvíli jsem zjistil, že tuleň je živý, mrknul. Když jsme nestihli muzeum, tak jsme si prohlédli aspoň rybářské lodě vystavené před muzeem u hlavní silnice. V osm večer jsme vyrazili trajektem zpět na pevninu a po jediné litevské dálnici z Klaipédy do Kaunasu vyrazili domů. Podél dálnice se objevovaly občas osamělý čápi. V Kaunasu jsme odbočili na námi už známou silnici č. 55 plnou kamiónů směr Polsko. Tentokrát jsme si nezajížděli a jeli přímo. V Marijampole jsme zastavili okolo desáté na večeři. Po zjištění, že můžeme platit kartou, jsme si objednali jídlo. Bohužel jsem si už musel dát kolu, za chvíli vystřídám Honzu za volantem. Honza dojel na litevsko – polskou hranici zas už v dešti. Vystřídali jsme se za volantem. Vraceli jsme se po stejné silnici, přes Suwalki, Augustóv, Grajewo, Lomžu.

11.den - neděle 14.8.2005

I v deštivé noci byla silnice plná kamiónů. Že by se mi řídilo příjemně, to se nedalo říct. Mokrá silnice se leskla od světel protijedoucích kamiónů a bílá krajnice silnice nebyla vůbec vidět, takže někdy jsem to prostě mířil vedle protijedoucích světel a doufal, že krajnice je hodně vpravo. Projeli jsme noční Varšavou, kde provoz byl podstatně slabší než při prvním průjezdu. Natankovali jsme 45 l nafty, kterou jsem zaplatil kartou. Bláža mě navigoval skrz celou Varšavu směrem na Piotrków Tribunalski. Z Varšavy na Piotrków vedla zajímavá dálnice. Přibližně každých 20 km byla křižovatka se semaforem! Rozednívalo se. Nechal jsem se vystřídat Pavlem. Při řízení jsme tvořili dvojice, když řídil Honza B., navigoval jsem ho já, když jsem řídil já, navigoval Honza B. Když řídil Pavel, navigoval ho Honza L. a obráceně. Byl jsem docela po nočním řízení utahaný, takže jsem v pohodě na zadní sedačce usnul. Projeli jsme Czestochowou na Gornicze. Odtud Honza zvolil jinou cestu přes Gliwice a Rybník na Bohumín. Na polsko – českou hranici jsme dojeli okolo sedmé ráno. Za Ostravou jsme zkoušeli hotely na jídlo, ale neuspěli jsme. Honza B. vystřídal za volantem Pavla, takže jsem se přesunul opět dopředu. Přes Olomouc a Brno jsme vyrazili po dálnici D1 na Prahu. Na snídani jsme zašli do pekárny, která byla součástí benzínové pumpy. U Jihlavy jsme provedli poslední střídání, v Praze na dálnici jsme naposledy natankovali plnou – 40 l nafty a já dojel do Cholupic okolo 14té hodiny, kde jsme zakončili naší pánskou jízdu po Pobaltí.

Během posledních dvou dnů jsme ujeli po Kurské kose 103 km a z Klaipédy do Prahy nonstop 1403 km. Honza B. odřídil 601 km, já 583 km a Pavel 322 km.

Celkem jsme najeli po Pobaltí a polským tranzitem 4790 km při spotřebě 354 l nafty, což je 7,4 l nafty na 100 km. Na plného kombíka s dvoulitrovým motorem to je slušný.

PS: Evropská unie je hrobník hraničních razítek! Projel jsem čtyři státy, přes osm hraničních přechodů a nedostali jsme ani jedno razítko!!

Fotogalerie