Tatry III.

Letos už skoro tradičně potřetí jsem vyrazil s Billovci na dovolenou k jejich příbuzným do Bodic. 
V předchozích letech  2012 a 2013 nám počasí přálo, letos už to bylo slabší, ale ustáli jsme to.  

Neděle 24.7.2016

13 km

převýšení  + 759 m

snížení  - 874 m

Demänovská dolina – Iľanovské sedlo - Demänovská hora (1304 m n/m) - Demänovská dolina

První den jsme místo na Poludnicu vyrazili rovnou na Demänovskou horu, kam se nám nepodařilo dojít minule (25.7.2013). Úvodní pivko na cestu a stoupák po zelené značce podél potoka do Iľanovského sedla mě slušně "rozhicoval", hřebenovka po žluté už byla v pohodě. Při sestupu do Demänovské doliny jsme se ani nedivili, že jsme před třemi lety žlutou značku nenašli, značení bylo "trochu" chaotické.

Pondělí 25.7.2016

Levoča,  Spišský hrad

Dle předpovědi počasí pro oblast Nízkých i Vysokých Tater jsme se rozhodli pro poznávání i jiných krás Slovenska než jsou hory, třeba nejrozsáhlejší hradní zříceniny na Slovensku a jednoho z největších hradních komplexů v celé střední Evropě.

Úterý 26.7.2016

Oravský hrad

Opět dle předpovědi počasí jsme se rozhodli pro návštěvu jedné z nejhezčích památek Slovenska - Oravského hradu. Navečer vyjíždím s Billem na krátký, 13. km cyklovýlet přes Ploštín do Iľanovské doliny pro pár kešek.

Středa 27.7.2016

14 km (27 km)

převýšení  + 714 m (+1473 m)

snížení  - 714 m (- 1588 m)

Podlesok – Suchá Belá - Kláštorisko - Prielom Hornádu - Podlesok

Ve Slovenském ráji jsem už byl s Billovými sestrami Rendou a Álou v roce 1997, takže skoro po 20. letech jsem si zopakoval průchod kaňonem Suché Belé. Minule v kaňonu bylo více vody, méně turistů. Na Kláštorisku jsme dali "povinné doplnění tekutin" a

Kláštorskou roklinou sestoupili k Prielomu Hornádu. V jednom místě mi při průchodu Prielomu trochu "lepilo", neboť řetěz byl ve výšce pro prcky a ne pro mě, ale prošel jsem bez pádu do Hornádu, jako ostatní. :-). Do Podlesoku jsme přicházeli už za deště.

Čtvrtek 28.7.2016

Celé dopoledne propršelo, odpoledne jsme vyjeli k parkovisku Biela púť na malou procházku k Vrbickému plesu a na Ostredok s rozhlednou za účelem se trochu provětrat a odlovit pár kešek. K večeři nám Iveta (paní domácí) nachystala naprosto bombastický domácí halušky. Měla strach, jestli jich neudělala hodně. Neudělala! :-)

Pátek 29.7.2016

15 km (42 km)

převýšení  + 561 m (+2034 m)

snížení  - 1635 m (- 3223 m)

Demänovská dolina - Chopok (2024 m n/m) – Ďumbier (2043 m n/m) – Krúpovo sedlo - Tanečnica (1681 m n/m) - Pod Krčahovom - Lúčky

Autobusem jsme vyjeli Demänovskou dolinou na Zahrádky a odtud se vyvezli lanovkou pod vrchol Chopku. Zašel jsem do Kamenné chaty (2000 m n/m) a zjistil, že mají konečně

"normální" turistické razítko. Vyrazili jsme po červené hřebenovce Nízkých Tater na Demänovské sedlo, Krúpovou hoľu a Ďumbier (2043 m n/m). Po gáblu jsme se vydali zpátky na Krúpovou hoľu a tentokrát po žluté sestoupili na Kráľov stôl a dále po hřebínku okolo Prašivé a Tanečnice k sedlu Javorie. Před sedlem byl trochu chaos s čerstvým polomem, takže nás vyšlapaná stezka svedla na druhou stranu hřebene a my museli vystoupat pár výškových metrů zpět do sedla Javorie. K rozcestí Pod Krčahovom v Široké dolině jsme se díky mě drželi striktně červené turistické značky, což sice byla nábližka, ale kdyby jsme šli po lesní cestě, jak chtěl Bill, nebyl by to takový masakr! :-) Došli jsme do Lúček už za vydatného slejváku a dobu do odjezdu autobusu směr Demänová jsme strávili v chatě Energetik.

Sobota 30.7.2016

16 km (58 km)

převýšení  + 665 m (+2699 m)

snížení  - 1255 m (- 4478 m)

Skalnaté pleso – Veľká Svišťovka (2038 m n/m) – Chata pri Zelenom plese – Veľké Bielé pleso – Šalviový prameň – Folvarská poľana – Štart

Poprvé brzký budíček a autem se přemisťujeme do Tatranské Lomnice. Nazouváme pohory, na záda hážeme baťúžky, bereme hůlky a lanovkou se vyvážíme s přestupem na mezistanici Štart na Skalnaté pleso. Trochu je zataženo, snad se to rozežene. Po červené turistické značce stoupáme kamenitým terénem k průchodu z Huncovské doliny do Doliny Zeleného plesa pod vrcholem Veľké Svišťovky. Ženské (Janu s Bětkou) tu necháme odpočinout a s Billem jdeme odlovit keš. To ještě netušíme, že nás navigace vytáhne až na samý vrchol Veľké Svišťovky (2038 m n/m)! Následuje padák k Chatě pri Zelenom plese (dříve Brnčalova chata), v jednom místě jištěný řetezy. U chaty nezbytné pivko na rozhodnutí, zda půjdeme zpět Dolinou Zeleného plesa podél Zeleného potoka nebo Kežmarské Bielé vody. Jana vybírá druhou variantu, s kterou ihned souhlasíme, neboť u Trojrohého  a Veľkého Bielého plesa jsou další kešky. Bill noří do Zeleléno plesa své "chytré" hodinky, abychom zjistili, jak je pleso studené. Jóó, GC. :-) Poté následuje "nekonečný" sestup dolinou k rozcestí Šalviový pramen, odkud zase stoupáme k Folvarské poľaně. Krátký oddych na závěrečný skoro-traverz k mezistanici lanovky Štart. Stíháme ještě lanovku do Tatranské Lomnice.

Neděle 31.7.2016

9 km (67 km)

převýšení  + 458 m (+3157 m)

snížení  - 458 m (- 4936 m)

Kalameny – Liptovský hrad (1000 m n/m) – Kalameny

Bětka odjíždí vlakem dopoledne zpět do Prahy, po jejím odjezdu jedeme do Kalamen, odkud vyrážíme pěšky na zbytky nejvýšše položeného hradu na Slovensku, na Liptovský hrad. Slunce začíná slušně žnout, takže výstupem jižním svahem po žluté polní cestou do Sedla pod Kraľovou už mi je docela hic. Naštěstí cesta pokračuje lesem až na zříceninu Liptovského hradu, odkud je krásný výhled na Liptovskou Maru a Choč. Zpět se vydáváme na sever přes sedlo Poľana. Místy je prudce se svažující pěšina po deštích dost klouzavá. A to nás ještě čeká rozbahněná cesta rozježděná lesními traktory! Zablácené boty čistíme v mistním potoce Kalamenianka. Před vesnicí míjíme "místní termální lázně". Ve vesnici Kalameny doplňujeme vypocené tekutiny a následuje přesun do Bodic. 
Navečer se jedeme provětrat na kolech s Janou a Billem do Pavčiny Lehoty (13 km) kvůli odlovu kešky a na "jedno". Pivko jsme dali, keš ne.

Pondělí 1.8.2016

Prší, jedeme do Liptovského Mikuláše za účelem opravit můj mobil, který nejde zapnout. Po vyptávání místních nacházím na Náměstí osvoboditelů obchod "MobilCom", kde mi mobil zprovozní za pouhé děkuji! Miluji Slovensko! :-)

Úterý 2.8.2016

22 km (89 km)

převýšení  + 1263 m (+3962 m)

snížení  - 1186 m (- 5664 m)

Hrebienok – Slavkovské plieska – Sliezsky dom – Batizovské pleso – Ostrva (1984 m n/m) – Popradské pleso – Štrbské pleso

Opět brzký budíček, snídaně a dvěmi auty jedeme na Štrbské pleso, kde nechávám na parkovišti auto a v druhém voze s Billovci míříme do Starého Smokovce. Přesedáme na zubačku a vyvážíme se na Hrebienok, odkud už jdeme po svých v lehkém mlžném oparu po skalnatém chodníčku Tatranské magistrály po úbočí Slavkovského štítu přes Slavkovská plieska do Sliezského domu. Zde se zastavujeme na lehké občerstvení - polívku a pivko. Mlha se zvedá, už vidíme okolo sebe, ale tatranské štíty jsou stále ukryté v mlze. Vyrážíme dál po pěšině Tatranské magistrály na Batizovské pleso a do sedla pod Ostrvou (1966 m n/m). Zde děláme zastávku, Bill se vrhá na vrchol a za chvíli na mě z něj mává. Mám za to, že našel kešku, tak si říkám, to není tak daleko, to bych mohl dojít. Jenže se ukáže, že keš je "trochu" dál, a to ještě pod vrcholem Ostrvy směrem k Mengusovské dolině, takže nakonec je to docela šichta! Vracíme se ke zbytku výpravy do sedla a scházíme poté prudkým svahem Ostrvy cik-cak pěšinou k Popradskému plesu. Nahoru bych to teda nechtěl jít! Po krátké zastávce v Chate pri popradském plesu (dříve Chata kpt. Morávku) po červené turistické značce scházíme k Štrbskému plesu, kde zakončujeme náš výlet po Tatranské magistrále na parkovisku. Vracíme se pro druhé auto do Starého Smokovce a hurá domů - do Bodic. :-)

Středa 3.8.2016

68 km 

převýšení  + 1131 m

snížení  - 1131 m 

Bodice – Liptovský Mikuláš – Pavlova Ves – Kvačany (pivovar) – Prosiek – Bobrovník – Vlachy – Důbrava – Lazisko – Pavčina Lehota – Bodice

Billovci dnes vyráží na doporučení Zuzky na Roháčské plesa do Roháčů, kde jsem už byl v letech 1998 a 1999 s Billovou ségrou Rendou, takže se trhám a dnes si plánuji pohodovou projížďku na kole okolo Liptovské Mary a odlovení pár keší. Už za Liptovským Mikulášem se ukazuje, že to taková rovina okolo Mary nebude. Jsem docela rád, poté co projedu Vsí s mým jménem, když si v Kvačanech můžu dát pivko v soukromém pivovárku. (bohužel, pivovar je zrušen)  Z Kvačan sjíždím do Dlhé Lúky, odkud vede cyklostezka lesní cestou do Prosieka. Před Prosiekem se cyklostezka napojuje na žlutou turistickou značku. Před Prosiekem přehlédnu odbočku cyklostezky a do Prosiecké doliny sjíždím po žluté značené pěšině. Na kličkování mezi stromy a pařezy mobilizuji "školu vysoké pilotáže"! Přední vidlici jsem několikrát domáčknul až na doraz, párkrát si pomohl opřením či odražením o strom, ale ustál jsem to a krátký sjezdík k rozcestí Ústie Prosieckej doliny už byl v poklidu. Zatažená obloha se začíná protrhávat a konečně začíná svítit i sluníčko, které ze mě odsává pot i síly. Místy si dávám oraz hledáním keší okolo vodní nádrže Mary. Když dojíždím do vesnice Dúbrava a vidím hospodu s terasou, neváhám s doplněním vypocených tekutin. Objednávám si rovnou dvě 10°, ale šenkýřka mi sděluje, že má jen 12°. Co se dá dělat, tak si dám jednu 12°. Přináší mi rovnou dvě, asi vypadám hodně vyprahlej... :-) Z Důbravy pokračuji po Liptovské cyklomagistrále na Lazisko a Pavčinu Lehotu, kde ve stoupání pivka ze sebe tutově vypotím. Z Lehoty do Bodic už mě naštěstí žádné stoupání nečeká, jen Corgoň u Adama v Bodicích na závěr výletu.

Čtvrtek 4.8.2016

11 km (100 km)

převýšení  + 575 m (+ 4537 m)

snížení  - 585 m (- 6249 m)

Prosiecka dolina – Veľké Borové – Kvačianska dolina

Dnes jsme si zopakovali "klasiku" z r. 2012 kvůli známému Billa, s kterým, jak se ukázalo, jsem v minulosti už taky služebně pracoval. Auta jsme opět strategicky rozmístili v Kvačanech a Prosieku a vyrazili „pešo“ nakonec sami prosluněnou Prosieckou dolinou. Cesta soutěskou byla jednoduší než minule pro nedostatek vody v Prosiečance. Vystoupali jsme Prosieckou dolinou na Svorad a po modré spojovací turistické cestě k druhé dolině se zastavili na gáblik ve Veľké Borové. Z kraje Kvačianské doliny jsme si opět prolezli a prohlédli vodní mlýny v Oblazech a počkali na našeho společného známěho, který nás došel i s rodinkou. V Kvačianské dolině jsme se zastavili u nové vyhlídkové plošiny nad soutězkou, nejen kvůli keši. :-) Do Kvačan jsme už došli pohodovou procházkou.

 Večer nás čekal od Ivety skvělý štrůdl a koláč.

Pátek 5.8.2016

21 km (121 km)

převýšení  + 1392 m (+ 5929 m)

snížení  - 1392 m (- 7641 m)

Hrebienok – Zamkovského chata – Téryho chata (2015 m n/m) – Priečné sedlo (2352 m n/m) – Zbojnícka chata – Rainerova chata - Hrebienok

Brzký budíček, po snídani jen ve třech (Jana, Bill, já) odjezd Fabií před osmou směr Starý Smokovec. Parkovisko ve Starém Smokovci je skoro plné, přesedáme na zubačku a vyvážíme se na Hrebienok. Zde se moc nezdržujeme a pokračujeme po červené trase na Rainerovu chatu (1300 m n/m) a Zamkovského chatu. Na Zamkovského chatě (1475 m n/m) si dáváme pivko na posilněnou a chvíli se trápíme hledáním kešky, kterou nakonec Bill nalézá. Po zelené trase dál pokračujeme Malou Studenou dolinou nejdřív lesem, poté kosodřevinou a nakonec skalnatým údolím k Téryho chatě, kterou vidíme neustále před sebou. Podruhé jsem na druhé nejvýše položené chatě ve Vysokých Tatrách – Téryho chatě

(2015 m n/m). Uvnitř chaty zakupuji povinný pohled s razítkem a „oslavné“ pivo. Letos máme pocit, že cesta na "Térku" byla snažší a rychlejší než v r. 2012! Asi jsme lepší! :-) Moc dlouho se nezdržujeme, protože dnes se nevracíme, ale pokračujeme dál okolo Päti Spišských plies po žluto-zelené trase na Priečné sedlo kamenitým terénem. Na rozcestí žluté a zelené trasy zjišťujeme, že nejdeme do Sedielka (upravená cesta), ale do skalního sedla, kam se podrápeme po řetězech! Provoz je tu obousměrný, občas čekáme na volný řetěz, což vítá hlavně Jana k načerpání dalších sil a odvahy. Konečně dosahujeme hrany hřebene v Priečném sedle (2352 m n/m) a hledíme do Veľké Studené doliny. Příkrý sestup ze sedla je kamenitým suťoviskem k Sivému plesu, od kterého už pokračuje pohodová vrstevnicová pěšina k dalšímu plesu - Starolesnianskému. Zatravněným terénem okolo dalšího plesa (Sesterské) se blížíme k Zbojnícké chatě, když nám cestu skříží stádo kamzíků. Čisté nebe a satelity nad chatou mě navedly přímo nad keš. Super! Na Zbojnícké chatě si dáváme polévku a pivko na závěrečný sestup Veľkou Studenou dolinou k Rainerově chatě. Jako na potvoru se cestou, kličkující po

obou stranách potoka Veľký Studený, valí hromada turistů a nikde žádný místečko, kam bych si mohl odskočit! Naštěstí to pro mě dobře dopadlo. :-) Od Rainerovy chaty jdeme už známou cestou na Hrebienok, odkud se svážíme zubačkou do Starého Smokovce. Cestou do Bodic se ještě zastavujeme u příbuzné Billa v Liptovské Kokavě na krátkou návštěvu. 

Sobota 5.8.2016
Bohužel opět už cesta domů.

Mapový podklad: Cykloserver + Hiking
Fotogalerie

PVOS - Drnov

Při brouzdání na netu jsem narazil na  zajímavou stránku bunkru, zarezervoval si prohlídku na pravé poledne 16.7.2016 a vyjel po snídani na kole směr Drnov.

Ačkoliv jsem ZVS odsloužil u "bigošů", k PVOS nemám zas tak daleko, brácha sloužil u PVOS. 
Prohlídka je zajímavá hlavně tím, že zůstalo dost z původního vybavení. 

Sály bojového velení

Expozice zbraní PVOS
Popis areálu
Fotogalerie

Bahna 2016

Na tuto akci jsem se už vypravoval asi 12 let, pokaždé jsem ale ze zpráv či novin zjistil, že se Bahna zrovna konala! Letos se mi ozval bývalý kolega v podvečer před konáním "Dne pozemního vojska - Bahna 2016", zda se zúčastním. Konečně! Přehodnotil jsem plán na sobotu a vyrazil směr Strašice.

 Nemůžu začít jinak než mým oblíbeným BVP 1 :-) Následuje vylepšený typ BVP 2.

Toto už je současnost. Pandur II (KBVP - VR).

Za Pandurem jede SKOT 64A

 V době mé "služby vlasti" jezdili průzkumáci také na BVP1, dnes mají  Kajmana.

Ascod by měl nahradit "bevka". No nevím, jestli bude tak dobrej. :-)

Během mé ZVS (Základní Vojenská Služba) jsem jedno "speciální" cvičení absolvoval ve VVP (Vojenský Výcvikový Prostor) Jínce (Brdy). Popis cvičení jsem si zanesl do "Bigošáku". Obvyklá cvičení jsem prodělal ve VVP Doupov (Doupovské hory).

Ve VVP Jínce jsem poprvé uviděl "Danu" v akci. A že to byly šlupky! :-)

Samohybná houfnice Dana

Během dne proběhlo i několik ukázek z historie I. a II.světové války se soudobou vojenskou technikou. Jak pozemní.....

Německý těžky tank Tiger

                                                                               Sovětský střední tank T34-85

.....tak leteckou.

Britský Sopwith 1½ Strutter











Letecký souboj - britský Sopwith 1½ Strutter a německý  Fokker Dr.I

Britský Sopwith 1½ Strutter v akci

Martinik, Svatá Lucie, Svatý Vincent a Grenadiny

Na den mých narozenin mi došel mail od Honzy, manžela mé kamarádky, jestli nechci na průzkumnou plavbu po Karibiku na stylovém dvojstěžníku. S ohledem načasování mailu a faktu, že jsem letos ještě nebyl na dovolené ani nikdy nebyl na plachetnici, bylo rozhodování snadné a rychlé. Týden před odletem Honza svolal seznamovací schůzku budoucí posádky a dovysvětlil naše dotazy, vybral 1000 € (28.118,- Kč) za pronájem lodi, zajistil letenky s Air France (15.568,- + pojištění storna 389,- Kč) a já si musel už jen sehnat plavkové šortky. :-)

1.den - středa 4.11.2015
Praha (Čechy) – Paris (Francie) – Fort de France (Martinik) – Le Marin (Martinik)

Už cesta na letiště začala nezvykle, musel jsem stíhat první ranní metro z Depa Hostivař na Nádraží Veleslavín a odtud první autobus č.119 na letiště. Vše klaplo, takže v 7:20 jsme se všichni vznesli letadlem Airbus A319 směr Paříž, letiště Charlese de Gaulla. Zde Honza zajistil lístky na letištní autobus na druhé pařížské letiště Orly, odkud jsme odstartovaly s malým zpožděním ve 13:55 směr Martinik letadlem Boeing 777 - 300. Let proběhl v poklidu a po 9,5 hodinách jsme se dostali ze studené deštivé Evropy do horkého vlhkého Karibiku. V Fort de France bylo o šest hodin míň než u nás, tedy 17:30. Během čekání na zavazadlo už jsem se začal zahřívat a potit. Začalo se rychle stmívat, sehnali jsme taxíka a vyrazili už za tmy na jižní cíp ostrova Martinik k městečku Le Marin, kde jsme měli sraz v místní hospodě Mango Bay s naším kapitánem Radkem. Radek nás odvezl nadvakrát nafukovacím motorovým člunem (dle kapitána tzv. dinginou) na náš přechodný domov, dvojstěžník (keč {ketch} je typ dvojstěžňové plachetnice, kde zadní stěžeň je kratší, než přední stěžeň. Tento typ plavidla sloužil ve vodách Baltského a Severního moře jako dopravní a rybářská loď. Odtud též historický název ketch {catch-chytat}) Southern Fox, kde nás přivítal slylovou večeří – krevetami. Rozdělili jsme si místa na spaní, já s Vaškem do hlavního salónu, šéf Honza s Ondrou do přední kajuty a Honza st. s Alenou do zadní kajuty. Dostalo se nám poučení, jak se chovat na Foxovi. Zásadně se chodí po palubě naboso, jakož i v dingině, při pohybu po lodi jedna ruka patří nám a jedna lodi. A kdo ucpe záchod, zaplatí 100 $ za jeho vyčištění. Nakonec byla tahle zásada pro mě nejobtížnější! :-) V noci se spustil déšť, což vyvolalo trochu chaotické uzavíraní střešních i bočních oken, dle kapitána tzv. lukny. 

2.den - čtvrtek 5.11.2015
Le Marin (Martinik)
Po ránu jsem si zaplaval okolo naší plachetnice Southern Fox v zátoce Le Marin a pak se opláchl v teplém karibském dešti. Vytvořili jsme dva společné peněžní fondy: na společné jídlo (každý přispěl 1000 EC$ = 971,- Kč) měl pod palcem Honza, na poplatky za kotvení, čerpání pohonných hmot a pitné vody (každý přispěl 140 € = 3934,- Kč) měl pod palcem Radek. Po snídani jsem se vydal s Honzou a Radkem dinginou nakoupit do Carrefouru potraviny na plavbu. Druhý výsadek na břeh byl za účelem nás odhlásit z Martiniku (Radek), dostat se na internet (Honza) a odlovit pár keší (já). Vzhledem k přetrvávajícímu dešti se kapitán rozhodl dnes ještě nevyplouvat.

3.den - pátek 6.11.2015
Le Marin (Martinik) – Rodney Bay (Svatá Lucie)
Po snídani v 8:30 vyplouváme za mírného deště na jih k ostrovu Svatá Lucie. Mírný déšť se mění v tropickou bouřku, takže má první plavba plachetnicí po moři dostává nádech dobrodružství! :-) Všichni jsme namačkáni v kokpitu, snažíme se něčeho přidržovat, udržovat balanc a sledujeme navigaci, zda se blížíme k cíli. Ještě že mokrá podlaha kokpitu je vyhřátá od běžícího naftového motoru, ukrytého pod ní. Po pěti a půl hodinové plavbě proti větru připlouváme do zátoky Rodney Bay u výběžku Pigeon Island už jen za mírného deště, který ustává. V zátoce se mísí čistá namodralá voda Karibiku s nahnědlou dešťovou vodou, stékající z okolních svahů ostrova. Po ukotvení Foxíka část posádky s Radkem vyráží dinginou do přístavu Rodney Bay něco nakoupit, ale vrací se s nepořízenou. Obchody jsou zavřeny a některé vyplaveny. Odpoledne doplavávám na břeh pro nějaké mušle a škeble, které jsem slíbil své kamarádce přivést. Radkovi se podařilo chytit kranase, dost velkého na to, aby jsme se všichni navečeřeli. Pod tímto dojmem se Honza pokouší taky něco ulovit. Poprvé tu na mě přišla potřeba. Ale taková, že jsem měl co dělat, abych se vyhnul placení 100 $! Usínáme za zvuku místní přístavní diskotéky.

4.den - sobota 7.11.2015
Rodney Bay (Svatá Lucie) – Wallilabou (Svatý Vincent a Grenadiny)
Ráno Honza plave na břeh se žlutou vodotěsnou krabicí na fotoaparát za účelem fotografování zbytku pevnosti Fort Rodney a kopce Signal Peak na Pigeon Island. Následuje ho Alena s Honzou st. Po jejich návratu plujeme do přístavu Rodney Bay doplnit zásoby pitné vody, nafty do lodního motoru a kanystr benzínu pro dinginu. V 10:50 opouštíme přístav a vyplouváme podél západního pobřeží ostrova Svatá Lucie. Vytahujeme plachty. Míjíme Malý i Velký Piton a plachtíme k dalšímu karibskému ostrovu, Svatému Vincentovi. (Svatý Vincent nebo Vincenc?) Máme slabý vítr, rychlost kolísá okolo 16. uzlů, občas při poryvu větru se dostáváme na ideálních 25 uzlů za hodinu. Při nižší rychlosti si Radek vypomáhá motorem. Aby mi plavba ubíhala, našel jsem si na palubě místečko, pokud možno skryté ve stínu plachet, a pozoroval příď lodě, jak naráží na vlny. Snažil jsem se odhadovat, jak která vlna se rozstříkne o bok lodi. Zahlédl jsem před lodí dvě plovoucí vrše, spojené lanem. Pro sichr jsem to řekl kapitánovi, který ihned mění směr naší plachetnice a vrše obeplouvá. Pochvala od kapitána potěší, ušetřil jsem mu prý problémy tím, že jsme se lanu stihli vyhnout. Ještě že jsem nebyl zticha! :-) Občas slezu do podpalubí, abych se občerstvil vychlazenou vodou. Při náklonu lodi a neustálého pohupování to je docela šichta. Ondrovi se dělá špatně a přikrmuje ryby. Dnešní plavba je nejdelší. Potkáváme jednoho samotářského delfína, hejna létajících ryb a pozorujeme elegantní let terejů. Místní „boobies“ přišli na to, že jim naší lodí plašíme rybky a vrhají se vedle naší lodi střemhlav do vln. Jsou to dobří rybáři a také my doufáme, že něco ulovíme na nahozené návnady, které táhneme za lodí. (Honzův popis) Na konci lodi jsou umístěny dva pruty, na každém boku jeden a jejich vlastce se navzájem zamotávají. Jejich rozpletení se mi s Honzou nedaří, tak se na to jde kouknou Radek sám. Nakonec kus vlastce odřízne. Na dnešní kotviště na písečném pobřeží ostrova Svatý Vincent Wallilabou připlouváme už za tmy, ve 20:00. Večer Honza s Radkem upravují itinerář plavby. V noci opět prší, ale už jsme vychytali s Vaškem zavírání oken. Střešní okno rovnou na noc zavřeme a necháme otevřené jen boční lukny. A ty se dají zavřít rovnou z postele, aniž bychom museli vstávat.

5.den - neděle 8.11.2015

Wallilabou (Svatý Vincent a Grenadiny ) – ostrov Bequia (Svatý Vincent a Grenadiny) 

Budíček už v 6 hodin! “Důchodci” nemůžou dospat a brzo ráno už lezou do moře si zaplavat a zašnorchlovat. Po snídani k nám dopádlovává na velkém surfu domorodec z blízké vesnice a zda nechceme grepy, pomeranče a avokáda. Chceme. Ptá se mě, kdy odplouváme. Odpovídám, že okolo jedenácté, jak bylo včera řečeno. Jenže pak se domlouvá, že vyplujeme dřív, už v devět. A sakra! Naštěstí domorodec s taškou plnou ovoce dorazil těsně před naším odplutím. Dostává zaplaceno místní měnou a mojí tatrankou. Z ostrova Svatý Vincent plachtíme “na plný prádlo” stále na jih k ostrovu Bequia. 

Je krásně pod mrakem, fouká teplý vítr. Ve 14:05 vplouváme do zátoky Admiralty Bay ostrova Bequia. Po lehkém obědě nás Radek nadvakrát odváží na ostrov na molo u hospody s výzdobou z velrybých kostí. Vybírám si v bankomatu 500 EC$ východokaribských dolarů (4855,- Kč) a hned jdu s Honzou a Ondrou na pivko (280 ml / 7 EC$ = 68,- Kč).

Po občerstvení jdou kluci se mnou po plážovém chodníčku a terase najít jednu keš. Na pláži potkáváme koupající se zbytek výpravy. U keše se objevuje náhle místní zahradník, je ale v pohodě a nechává se fotit. Vracíme se do centra Port Elizabeth po kroutící se silničce mezi vilkami. Honza z mola hvízdá na Radka a ten vyplouvá s dinginou z Foxe pro mě a Honzu. Po návratu na Foxíka si dávám relax a Radek s Honzou odplouvají s pruty na ryby. Před setměním Radek přiváži ostatní na loď. Slunce tu zapadá přímo do moře a tma nastává skoro ihned, nestmívá se tak zdlouhavě jako u nás. Navečer opět déšť a v noci i silný vítr, usínám jak na houpačce.

6.den - pondělí 9.11.2015
Ostrov Bequia (Svatý Vincent a Grenadiny) – Union Island (Svatý Vincent a Grenadiny) 
Dnes na mě vychází služba v kuchyni, spočívající v přípravě snídaně pro ostatní (uvaření čaje a kafe, nakrájení a namazání chlebů s tím, co se najde v lednici) a mytí nádobí. Dnes kapitán suše poznamenal, že k tomu patří i umytí sporáku. Ach jo. :-) Ondra se rozhodl, že zůstane na ostrově a přídá se k nám, až se budeme vracet zpět. Odchází si hledat ubytování. Ostatní si najímáme taxi (pick up) na prohlídku ostrova Bequia. (Na Bequii se usadili velrybáři, využívající blízkosti velrybích tažných tras. Zakladatelem zdejšího velrybářského průmyslu byl William Thomas Wallace jr., který po návratu ze šestiměsíční plavby na jedné z novoanglických velrybářských lodí zřídil v roce 1875 první stanici na zpracování ulovených kytovců na pobřeží zálivu Friendship. Intenzivní lov velryb ve všech mořích přivedl kytovce až na pokraj vyhubení, a mezinárodní dohody proto lov velryb zakázaly. Omezenou výjimku dostala pouze domorodá společenstva, kde je velrybářství provozované tradičním způsobem nedílnou součástí lidových tradic a kultury. Spolu s Eskymáky a aljašskými indiány tak mohou díky více než stoleté tradici lovit i velrybáři z Bequie, kterým Mezinárodní velrybářská nadace přiznala roční kvótu tří velryb.) První zastávka je na místě bývalé pevnosti Old Fort nad zátokou v Port Elizabeth. Druhá zastávka je na želví farmě Old Hegg Turtle Sanctuary na severovýchodě ostrova. V kádích tu chovají želvy různého stáří a velikosti, které pak vrací zpět do přírody. Třetí zastávka je na vrcholku Mount Pleasant ostrova Bequia, odkud je pěkný výhled na jižní část Grenadin, která je ještě před námi. Za dvouhodinový pronájem taxíka platíme dohromady 160 EC$ (1554,- Kč). Potkávám Ondru a s Honzou jdeme společně do hospody na gáblik. Dal jsem si placku vyrobenou z pšeničné mouky a vody a uvnitř zabalené uvařené škeble s bramborem. K tomu nezbytné dvě pivka. Větší piva jak třetinky tu neprodávají, třetinka v tom hicu nezteplá. (20+2x7 EC$ = 330,- Kč) Po obědě jdu s Honzou dokoupit nějaké jídlo a zeleninu a zmoknem u toho. Klasika. Ondra je vysazen s báglem na ostrov Bequia, ostatní odplouváme ve 14:15 na další ostrov, Union Island. Obeplouváme nejzápadnější výběžek ostrova s nedostavěným projektem The Moon Hole a míjíme vrak lodi, uvízlý v malém průlivu západního výběžku ostrova Bequia. Plachetnice se všemi napnutými plachtami (“na plné prádlo”) skáče po vlnách Karibiku a veze nás k dalšímu ostrovu. Na jeden zadní prut se podařila chytit barakudu, máme večeři.

Video Honzy st.

Západ slunce nás zastihuje na moři, do zátoky Chatham Bay u ostrova Union vplouváme už za šera v 18:20. Od ostrova odplouvá mohutný čtyřstěžník s osvětleným plachtovím. Natočení Foxe proti větru (práce Honzy), skasat plachty (práce Radka), namotat lana od plachet (práce ostatních), zakotvit loď (práce Radka s Honzou). K večeři nám Radek naservíroval jako předkrm barakudu jak syrovou, tak smaženou. Dobrota! K večeři pak udělal zapékané těstoviny, které měly být prý nadvakrát! My je zbodli najednou. :-) Proč zrovna dneska musí být tolik nádobí! Před spaním se vždy jdu ofouknout na palubu nočním vánkem, než zalezu do rozhicované kajuty. Dvě prostěradla se ukazují jako dostatečné povlečení.

7.den - úterý 10.11.2015
Union Island (Svatý Vincent a Grenadiny)
Po ranní koupeli v moři a snídani nás Radek už klasicky nadvakrát odvezl na břeh ostrova Union. Rozbahněnou cestou stoupáme na travnatý kopec nad zátokou Chatham Bay, kde potkáváme místního “bušmena”, který se s námi dává hned do řeči (anglicky). Kupodivu ví, kde je Česká republika a má docela přehled. Na to, že tu pase krávy... Na svahu jsou ohnuté vzrostlé stromy, hned je poznat, která strana ostrova je návětrná. Obcházíme hřeben už po betonové silnici s výhledem na severní pláže ostrova do městečka Ashtonu. Začíná opět řádit tropický deštík, tak se schováváme do mrňavé hospůdky, kterou zaplníme. Zde už mají pivko za 6 “ísíček”. Po přeháňce docházíme okolo dvou kostelů až k molu, cestou část výpravy nakupuje v místním plecháči banány. Zpět do naší zátoky obcházíme hřeben po druhé straně. Na pláži potkáváme lehce zhuleného “majitele hospody”, který nás láká k sobě “na jedno”. Slušně odmítáme, odsouhlasíme si, že Bob Marley je “1” a vyčkáváme na Radkovu dinginu. Tentokrát nenastupujeme suchou nohou po molu, ale rovnou z písečné pláže mokrou nohou do člunu. Odpoledne vyjíždějí Radek s Honzou na člunu nachytat nějaké ryby k večeři, což se jim daří. Navečer Radek zapaluje gril, připevněný na zádi lodi a k večeři nám podává grilované ryby. Super.

8.den - středa 11.11.2015
Union Island (Svatý Vincent a Grenadiny) – ostrov Mayreau (Svatý Vincent a Grenadiny)
Klasicky po ranní koupeli v moři a snídani vyplouváme okolo jižního okraje Union Island, čímž se dostáváme nejjižněji na naší plavbě Karibikem, na 12° 34´ 38.3. severní šířky. Obloha se zatáhla a přihnal se tropický deštík. Obeplouváme korálový ostrůvek Happy Island s hospodou Hyppy Bar a míříme k ostrůvku Mayreau. Po dvouhodinové plavbě za pomoci motoru vplouváme do zátoky plné plachetnic a katamaránů, do Salt Whistle Bay na ostrově Mayreau. Kotvíme na jedné z posledních volných bójek. Několik lodí zakotvených okolo nás má vyvěšenou českou vlajku, jako my. Podle Radka tu bývá ještě plněji. Přijíždí k nám na loďce Radkův známý domorodec, přezdívaný Black Boy, dostává panáka moravské slivovice a objednávku na večerní langusty. Mezitím se vyčasilo, Radek mi zapůjčil potápěčské brýle a šnorchl, tak jsem se rozhodl potrápit své “zalátované” bubínky šnorchlováním. Přeplaval jsem z lodě na úzkou písečnou kosu s palmovým hájem a vyzkoušel si šnorchlování na návětrné straně ostrova. Vlny zde byly podstatně větší a moře bylo u dna víc zakalené zvířeným pískem a mořskými řasami. Vypravil jsem se bosky do jediné vesnice na ostrově, z které byly nádherné výhledy na všechny strany ostrova. Vedro bylo k zalknutí, takže jsem se vrátil zpět na písečnou kosu a vrhl se do vln Karibiku. V teplém moři jsem vydržel šnorchlovat celé odpoledne. Navečer jsme se osprchovali od slané vody, oblékli si čistá trička a Radek nás dinginou převezl na pevnou zem. V hospodě u Black Boye, kterou tvoří z pár prken a kůlů postavená kůlna přímo na písečné pláži, otevřená ze tří stran, se střechou z vlnitého plechu, třemi stoly s omyvatelným ubrusem, poličkou s místními rumy, ledničkou s chlazenými pivy, povinnou reprobednou a velkým stolním grilem, jsme svědky přípravy našich langust. Langusty jsou zaručeně čerstvé, protože se ještě hýbou, když je porcují. Usedáme ke stolu, objednáváme si chlazené pivo a po chvíli se dočkáme i zlatého hřebu večera. Na podnosech jsou přinesené obrovské půlky grilovaných langust a mísy zeleninové rýže. Tak vzhůru do boje! Prázdné pivní lahve používáme jako louskáček na vydolování chutného masa poschovávaného pod krunýřem langusty. Pochoutka je to náramná, mastný jsem až za ušima! Vedle nás skupinka Francouzů má také grilované langusty, jejich už lehce unavený člen tančí před reprobednou tak vehementně, až bednu srazí ze stoličky do písku. A je klid. Poskoci Black Boye ji však za chvíli částečně zprovozní, takže hudba se může dál linou zátokou, která je osvětlována parkovacími světýlky na vrcholcích stěžňů kotvících plachetnic a katamaránů. Hospoda u Black Boye je narvaná, opodál luxusnější hospoda už zeje prázdnotou, takže zhasínají a zavírají. Navrch si dávám ještě pivko, aby langusta mohla plavat. Za večerní hostinu a 4 Hairouny platím 100 + 32 EC$ (1282,- Kč). Před půlnocí nás Radek odváží dinginou na Foxíka. V noci fouká vítr a vlny s Foxíkem cloumají tak vehementně, že se musím na posteli zaklínit o stůl, abych nespadl.

9.den - čtvrtek 12.11.2015
Ostrov Mayreau (Svatý Vincent a Grenadiny) – Souostroví Tobago Cays (Svatý Vincent a Grenadiny)
Po ranní koupeli v zátoce a snídani vyplouváme v 8:15 “jen co by kamenem dohodil” na blízkou mořskou rezervaci souostroví Tobago Cays, jednu z turistických perel Karibiku. Proplouváme mezi ostrůvky Petit Rameau a Petit Bateau do bělostné laguny u ostrova Baradel. Obsazujeme jednu z posledních volných bójek v 9:15.

Červená kotva je naše kotviště. 
Kotviště je chráněno z východu korálovým útesem Horseshoe Reef. Slunce skoro v nadhlavníku, pro šnorchlování si oblékám funkční tričko s dlouhým rukávem. Radek mi zapůjčil i ploutve, tak šnorchluji okolo celého ostrůvku Baradel. Při teplotě moře 28°C se mi ani nechce vylézat ven, kde je okolo 36°C. Přes poledne Radek odváží Honzy, Alenu a Vaška na Petit Bateau, já se ukrývám do stínu v podpalubí. Dvě hodiny po poledni nás Radek nadvakrát odvezl dinginou přes korálovou bariéru Horseshoe Reef na její návětrnou východní stranu. Zde nás vyklopil do moře a zanechal napospas vlnám, které nás unášeli zpět ke korálové bariéře a naší lodi. Při šnorchlování jsem zahlédl mořskou želvu, hejna pestrobarevných rybek, hvězdice i osamělé jedince. Navečer jsem se nechal odvést s Vaškem, Honzou st. a Alenou na ostrůvek Petit Bateau. Vydrápali jsme se na skalnatý vršek nevysokého ostrova porostlého křovinami a kaktusy a sledovaly západ slunce za ostrovem Union. Na Radka jsme čekali na pláži s bílým pískem. Radek připlul s dinginou jen asi 5 metrů od břehu a dal mi rozkaz, abych člun držel tak, aby ho vlny nevrhly na břeh a ostatní mohli do člunu nalézt. Když se nalodění povedlo, čekal na mě nelehký úkol. Člun odtlačit na hloubku, kde by už mohla zabrat vrtule lodního motoru a zároveň abych naskočit na jeho palubu. Lehce se to řekne... Spasil mě skok po hlavě do člunu. :-) Navečer se ukazuje, že tu nejsme jediný Češi. Na vedlejším katamaránu se hádají tři češky a jeden svalovec.

10.den - pátek 13.11.2015
Souostroví Tobago Cays (Svatý Vincent a Grenadiny) – ostrov Young Island (Svatý Vincent a Grenadiny)
Vyplouváme brzo po snídani, v 8:00 směr sever, Svatý Vincent. Plachtíme pod plnými plachtami. Obeplouváme ostrov Bequia, tentokrát z východní návětrné strany. Poznáváme na břehu želví farmu. V 15:50 připlouváme k ostrůvku Young Island, odděléného jen malým průlivem od svého většího bráchy, ostrova Svatého Vincenta. Honza kormidluje loď proti větru, Radek stahuje plachty a já smotávám lana. Uvazujeme se k bójce. Místní vodní taxi nás převáží z lodi na přístavní molo v Arnos Vale na ostrově Svatý Vincent. Zde si najímáme taxíka a ten nás odváží do centra hlavního města Svatého Vincenta, Kingstownu. Na ostrově se jezdí vlevo, pozůstatek britské nadvlády. U památníku padlým ve II.světové válce si dáváme rozchod, sraz je tu za hodinu a půl, v 18:00. Prohlížím si místní katedrály St. George a St. Mary, v hospůdce si dávám nejlevnější Hairouny za 4 “ísíčka” (38,- Kč). Jdu na vyhlídku nad městem, pak se ještě zastavím na tržišti a v přístavní uličce hospůdek. Před některými krámky-hospodami sedí místní domorodci u stolků a hrají domino. Mám pocit, že soutěží, kdo silněji udeří kostkou o stůl. Okolo šesté se všichni scházíme a taxíkem se vracíme do Arnos Vale. Je pátek, jediná silnice, vedoucí podél místního letiště, je ucpaná a my jedeme krokem, místy stojíme. K přístavnímu molu dojíždíme už za tmy, vodní taxi nás dováží na Foxíka. Na palubě je už opět Ondra, který pobyl u Čecha v hotýlku na Bequii. Moře je u ostrůvku Young Island poklidné, takže spím jak v bavlnce.
 
11.den - sobota 14.11.2015
Ostrov Young Island (Svatý Vincent a Grenadiny) – vulkán Soufrière (Svatý Vincent a Grenadiny) – Wallilabou Bay (Svatý Vincent a Grenadiny) 
Mám podruhé službu, vstávám už v 6:15 (!) a chystám snídani pro celou posádku na 6:50, neboť už v 8:00 na nás čeká taxík u mola, aby nás odvezl po východním pobřeží ostrova Svatý Vincent k výchozímu místu naší pěší výpravy k vulkánu Soufrière, kde na nás už bude čekat průvodce. Míjíme stavbu nového letiště pro velká dopravní letadla a z hlavní pobřežní cesty odbočujeme na lesní cestu s rozbitým asfaltem do vnitrozemí ostrova. Místy dostává auto zabrat, zvlášť podvozek a výfuk, při přejezdu obrovských děr a příčných proláklin. Autem se dostaneme sotva do výšky tři sta metrů, pak už musíme pěšky po úzké stezce. Subtropická džungle se s nadmořskou výškou mění a připadáme si jako na exkurzi v botanické zahradě: bambusy, bromélie a mohutné květy helikonií vystřídají divoké banánovníky a stromové kapradiny. Pod vrcholem už stoupáme po rozbrázděných lávových polích porostlých jen trávou a nízkými keříky. Spouští se tropický liják a vlhká mlha. Na okraj kráteru Soufrière (Soufrière {1234 m n/m} je aktivní stratovulkán, nacházející se v severní části ostrova Svatý Vincent. Vrchol sopky je tvořen 1,6 km širokým kráterem, jehož severovýchodní stěna je narušena následkem erupce v roce 1812. V kráteru se nachází vulkanické jezírko a v jeho středu menší vulkanický dóm, vzniklý při erupci v roce 1979. Jedná se o nejmladší vulkanické centrum ostrova. Historicky doložené erupce Soufrière se odehrály v letech 1718, 1784, 1812, 1814, 1902, 1971 a 1979. Výbuchy v letech 1812, 1902 a 1979 byly velmi silné {objem vyvrhnutých produktů byl desítky milionů m3} a vyžádaly si i oběti na životech, erupce v roce 1902 si vyžádala asi 1600 životů) jsme obklopeni neprůhlednou mlhou, skrz kterou občas zahlédneme jezírko na dně kráteru. Na hraně vulkánu fouká, přichází mladá dvojice, které se ale brzo vrací zpět. Honza nás přesvědčuje, že do 20 minut se mlha roztrhá a budou nádherné výhledy. Já s Honzou st. a Alenou dáváme na Honzovo přesvědčování a zůstáváme. Skoro do minuty to Honzovi vychází, přestává 

pršet a mlha se ztrácí. Před námi se otevírá úžasný pohled. Poté se vracíme s průvodcem k naší taxikářce. Cestou k lodi se zastavujeme u místního řezníka, abychom si ho vyfotili, na což on není moc zvědavý, u auto-krámku Honza nakupuje kokosy a až ve třetím obchůdku seženeme pivo. Taxíkem se vracíme k molu, kde nás vyzvedává Radek a v 15:00 vyplouváme podél západního pobřeží Svatého Vincenta kolem Kingstownu. Cestou si fotíme kužel vulkánu Soufrière. Připlouváme do zátoky Wallilabou Bay, kde jsou na břehu ještě vidět zbytky kulis z natáčení filmu Piráti z Karibiku I. Radek mě s Honzou vysazuje pomocí dinginy přímo na molo zdejšího hotýlku, kde se film natáčel. Procházíme přilehlou vesnicí k naší zátoce a fotíme si naší plachetnici Southern Fox při západu slunce. Do

plánované doby, kdy nás Radek opět vyzvedne, si dáváme v hospůdce, kterou vede postarší Němka, pivko za 6 EC$. K večeři máme tuňáka s bramborem, veškeré mytí nádobí je dnes na mě. Vašek večer hraje na kytaru, kterou asi natřikrát během plavby slepoval.

12.den - neděle 15.11.2015
Wallilabou Bay (Svatý Vincent a Grenadiny) – Soufrière Bay (Svatá Lucie)
Před i po snídani jsme se vrhli na šnorchlování do vln Karibiku. Před zátokou byla malá skalní věž, kterou jsem obeplavával a v blízké pobřežní skalní stěně byla jeskyně, ze dvou třetin zatopená, takže se dalo doplout až do tmavého konce jeskyně. V 10:00 bylo zaveleno a vyplouváme na celodenní přeplavbu z ostrova Svatý Vincent na ostrov Svatá Lucie. Obloha je skoro bez mráčků, takže vyhledávám stín tvořený plachtovím a sleduji okolní pobřeží Svatého Vincenta. Při doplňování tekutin v podpalubí jsem si zase orval při výstupu po schůdkách do kokpitu holeně! Tak na tohle jsem si ještě nezvykl. 

Video Honzy st.

Kapitán si potřebuje odskočit do podpalubí, tak pověřuje “zástupce kapitána” Honzu kormidlováním Foxíka. Po chvíli si Honza chce vyfotit okolí a pověří tedy “zástupce zástupce kapitána” mě, kormidlováním Foxíka. Já můžu pověřit ještě “autopilota”. :-) Pokud člověk netočí kormidlem podle šipky směru navigace Garmin, ale míří špičkou lodě na vybraný vzdálený bod před sebou, tak je kormidlování “docela nuda”. :-) 

S motorem je plavba trochu klidnější, plachetnice se tolik “nevrtí”. Míjíme Velký i Malý Piton a v 16:30 kotvíme v zátoce Soufrière Bay pod Malým Pitonem. K večeři Radek griluje kuřecí prsíčka a poté zapojuje lodní wi-fi, která zesiluje okolní, volně dostupné wi-fi sítě. Připojením na net přes mobily či laptopy se dozvídáme o atentátech v Paříži.

13.den - pondělí 16.11.2015
Soufrière Bay (Svatá Lucie)
Na osmou nás Radek nadvakrát odváží okolo Malého Pitonu na molo hotelového komplexu Viceroy Resort v Pitons Bay, odkud se vydáváme pěšky přes staveniště rozšiřujícího se hotelového komplexu do sedla pod Velkým Pitonem. Vašek nás opouští a jde sám do městečka. U odbočky k Velkému Pitonu nás zastavuje průvodkyně a chce za doprovod na vrchol Velkého Pitonu 100 EC$, což se nám zdá moc a tak ji ignorujeme a jdeme dál. Přicházíme k budce místních “hlídačů”, kteří nás zastavují a dál pustí jen za cenu 88 EC$ (855,- Kč) nebo 30 $ (760,- Kč) za každého. Honza se s nimi chvíli dohaduje, chce vidět licenci, že můžou vybírat peníze, ale té se nedočkáme. Tak to balíme a jdeme zpět. Přecházíme ve vedru dvě sedýlka porostlé tropickou vegetací a scházíme k písčité pláži s naší ukotvenou plachetnicí. Na pláži nacházíme vařící hrnec na ohni mezi kameny a nikde nikdo. Po chvíli se objevuje místní “bušmen” a přináší nám ovoce “z vlastní zahrádky” - mango, kokos, mandle, avokádo, guava. Jak říká, roste to všude kolem jeho chatrče. Ochutnáváme jednotlivé druhy, já některé poprvé. Dostává od šéfa Honzy 20 “ísíček”, chvíli mrmlá, ale bere je. Alena s Honzou st. doplavávají na naší loď, my ostatní vidíme Radka, jak s dinginou odjíždí na molo, kde nás ráno vysadil, místo aby nás nabral tady v zátoce, jak mu Honza psal v textovce. Při Radkově návratu k lodi si nás všímá a zajíždí pro nás. Během čekání na pláži na mě zkouší “bušmen”, jestli bych mu nedal ještě nějaké dolary, ale americké. “I haven´t any money, only the boss has money.” Což bušmenovi stačilo, aby mi dal pokoj. Nalodění jsme provedli s písčité pláže do houpajícího se člunu na vlnách. K večeru jsem si šel zašnorchlovat. Radek nám říkal, ať neplaveme za hranu zátoky u Malého Pitonu, je tam silný mořský proud. Při šnorchlování jsem doplaval až k této pomyslné hraně, abych otestoval, jak ten proud je silný. Je fakt silný. :-) Až intenzivní kraul mě dostal zpět do poklidné zátoky. Pod vodou jsem zahlédl šavlatku i trubkotlamku.

14.den - úterý 17.11.2015
Soufrière Bay (Svatá Lucie) – Rodney Bay (Svatá Lucie)
Brzká snídaně o sedmé, v osm připlouvá vodní taxi a bere nás na břeh. Zde už na nás čeká mikrobus, který si pronajímáme na celý den za 50 $ nebo 130 EC$ (1250 - 1261,- Kč) a převeze nás z Soufrière do Rodney Bay. První zastávka je u sirného vulkánu Sulphur Springs. (Údajně jediný činný vulkán, ke kterému se dá dojet autem. Teplota sirných pramenů je 170°C. Voda vytékající z pramenů je zčernalá chemickou reakcí mezi vysokým obsahem síry a železa. Voda také obsahuje velké částky mědi, oxidu železa, alkalické olova, oxid vápenatý a uhlík.) Druhá zastávka je v Diamond Botanical Gardens, nejstarší botanické zahradě s vlastním vodopádem na Svaté Lucii. Po procházce mezi tropickými rostlinami se vracíme do Soufrière, zde s Honzou stíháme otevřenou poštu, kde zakupujeme známky za 0,81 EC$ (8,- Kč) do Evropy. Pohledy jdu napsat do hospůdky s Honzou a Vaškem, já si dávám jenom točené pivko za 7,5 “ísíček” (73,- Kč) a poté posílám pohledy směr Evropa. Ve 12:10 vyjíždíme ve vlevostranném provozu pronajatým taxíkem na sever ostrova Svatá Lucie. Projíždíme západní částí ostrova přes městečko Canaries do vesnice Roseau. Zde sídlí St Lucia Distillers Group of Companies vyrábějící rum. Prohlídka rumárny s hodinovou ochutnávkou všemožných druhů rumu (zvlášť ten 80% rum byla síla!) za 20 € (562,- Kč) v tropickém horku byla náročná. Další zastávka na cestě byla v hlavním městě Castries. (Město bylo založeno Francouzi roku 1650 jako Carenage {"bezpečné kotviště"} a v roce 1756 bylo přejmenováno podle Charlese Eugena Gabriela de la Croix, markýze z Castries, velitele francouzského expedičního oddílu, který se toho roku vydal na Korsiku. Původní osídlení na druhé straně přístavu ve Vigie bylo založeno v roce 1651 a opuštěno po devastujícím hurikánu v roce 1780. Mezi lety 1803 - 1844 se město stalo hlavním britským přístavem, přičemž zde byla vystavěna rozsáhlá opevnění na Morne Fortune, hoře, která se tyčí nad tímto významným přístavem. Koncem století se město stalo nejvýznamnějším překladištěm, jelikož to byl jediný přístav v Karibiku schopný pojmout celé britské loďstvo. Během II.světové války vplula do přístavu německá ponorka a potopila dvě spojenecké lodě. Castries bylo poničeno velkými požáry v letech 1796, 1813 a 1948.) Na prohlídku města máme 1,5 hodiny. Prohlížím si místní římsko-katolickou katedrální baziliku Neposkvrněného početí Panny Marie, prolejzám s Honzou a Ondrou tržiště a za posledních pět východokaribských dolarů si dávám místní pivo.

Před odjezdem ještě zrychlenou chůzí jdu do přístavu pro keš, ale přístav je uzavřen, kvůli výletní superlodi Celebrity Summit, takže nic. Ve večerní dopravní zácpě pokračujeme z Castries do městečka Rodney Bay, kde si nás Radek vyzvedne dinginou už za tmy. Motoru dinginy dochází při přeplavbě benzín, ale díky Radkovým finesám se dostáváme na Foxíka v pohodě. Na lodi, kotvíci v zátoce Rodney Bay, zjišťujeme, že jsme vycákali a vypili za 10 dní 1000 litrů vody, takže Radek doplnil benzín do motoru na dingině a ještě přiváží dva kanystry vody na pití a vaření. 

15.den - středa 18.11.2015
Rodney Bay (Svatá Lucie) – Sainte-Anne (Martinik)
Po snídani vytahuji s Radkem ručně kotvu a poté vplouváme do maríny Rodney Bay k načerpání pitné vody (1000 litrů), natankování nafty (365 litrů) a benzínu (20 litrů). Po doplnění všech provozních tekutin vyplouváme z přístavu, obeplouváme výběžek pevniny Pigeon Island se zbytky pevnosti Fort Rodney, loučíme se s ostrovem Svatá Lucie a “pod plným prádlem” plachtíme na sever k Martiniku. Po osmihodinové “šichtě” připlouváme do zátoky u městečka Svatá Anna na jihu ostrova Martinik a kotvíme. Radek nás vysazuje dinginou na plovoucím umělohmotném molu, pohupujícím se ve vlnách Karibiku u místního rekreačního střediska. Poptávám se místních na poštu, ta je ale už bohužel zavřená, premává jen do 15:00. V obchodě u kostela kupuji poštovní známky a zjišťuji, že na nich není napsáno Martinique, jak jsem očekával, ale France! Ach jo. Tak aspoň razítko na pohledu! :-) I když už bylo po 17.hodině, teplota vzduchu byla +29°C. Prohlídka místního kostela mě trochu zchladila. Zajímavostí Svaté Anny byl bíle kachlíčkovaný hřbitov. V 18:00 máme sraz na hlavním molu, a nejen my. Turistická sezóna se rozjíždí, okolo mola se motá pár dingin a katamarán. Radek nás dopravuje na Foxíka a k večeři nám ukuchtil kachnu po čínsku s rýží. Večer dopíjíme zásoby “dezinfekcí” a moře je poklidné na poslední “mořský” nocleh.

16.den - čtvrtek 19.11.2015
Sainte-Anne (Martinik) – Le Marin (Martinik) – Fort de France (Martinik)
Po snídani jsme dovezeni dinginou na pevninu u Svaté Anny a odtud vyrážím s Honzou a Ondrou na pěší výlet na jih Martiniku. V sandálech, místy i bosky, kráčíme písčitou pěšinou podél pobřeží, lemovaného bílými plážemi s palmami, mezi stromky a keři. Přicházíme k rybníku Les Salines, obklopeného mokřady s porosty mangrove. Na břehu rybníka je spousta krabů, kteří před námi zalézají do děr. Dál pokračujeme k velkému slanému jezeru L'Etang des Salines, u kterého se už objevují stánky převážně s občerstvením. U jednoho stánku si dáváme čerstvou šťávu ze tří druhů ovoce. Fascinovaně sledujeme domorodce, jak rychle loupe a krájí banán, ananas, guave a ve správném množství vše dává do mixéru s drceným ledem. Obsah mixéru přesně po okraj naplnil pohár. Studený ovocný pohár je parádní osvěžení ve zdejším vedru (2,5 € = 70,- Kč). Zpět do Svaté Anny se vracím sám trochu dřív, abych stihnul před naloděním ještě koupit tuzemský rum. V poledne nás vyzvedává na molu Radek, na Foxíkovi dojídáme poslední zbytky zásob, balíme se a pak přeplouváme ze zátoky u Svaté Anny do blízké zátoky v Le Marin k bójce s nápisem Southern Fox. Uvazujeme Foxíka k jeho domovské bójce a tím definitivně zakončujeme plavbu po Karibiku. Srovnáváme finance, za nadstandard v roli kuchtíka večeří a pekaře chlebů dáváme Radkovi po 50 €. Nadvakrát nás Radek naposledy odváží dinginou z plachetnice na pevnou zem rovnou do hospody Mango Bay, kde si dávám na rozloučenou s Karibikem dva půllitry točeného piva (4,5 € = 127,- Kč). S Radkem se loučíme společnou fotkou a v 16:00 taxíkem za 16,5 € (464,- Kč) vyjíždíme k Aéroport International Martinique Aimé Césaire v Fort de France. Cestou se dostáváme do dopravní zacpy, ale odbavení v 18:15 stíháme v poklidu. Na letišti se převlékám z kraťas a trika do kalhot a bundy, abych v Paříži pak nezmrznul. Náš let měl hodinové zpoždění, takže až ve 20:20 místního času startujeme letadlem Boeing 777 - 300 směr Paříž. Letíme ve výšce 10.667 metrů (35.000 stop), rychlostí 1060 – 1100 km/hod podle toho, jak nám silně fouká do zad. Pustil jsem si do sluchátek Beatles a Queen a na chvilku to i zalomil.

16.den - čtvrtek 19.11.2015
Fort de France (Martinik) – Paris (Francie) – Praha (Čechy) 
K protažení těla během nočního přeletu jsem s Honzou využil zadní část Boeingu, kde se dalo fasovat pivo, džus i víno. Po osmi hodinách a šestadvaceti minutách se kola Boeingu 777 – 300 dotkla přistávací dráhy na vnitrostátním letišti Paris - Orly. Po pátečních atentátech jsou odbavovací haly prázdné, místy zahlédneme vojenské hlídky s volně zavěšenými samopaly přes rameno. Vyzvedáváme si bagáž, nacházíme stanoviště letištního busu, který nás převáží deštivou Paříží k druhému letišti pro mezinárodní lety - Paris Charles de Gaulle Airport. Díky Honzovým zkušenostem odbavujeme sami svá zavazadla přes automat. Honza má tašku nacpanou přes limit, tak pár věcí, jako kakaovník, cpe ke mně do tašky. Po přeuspořádání jsme oba v pohodě v limitu 22 kg. Projdeme bezpečnostní kontrolou do tranzitní haly, kde si konečně odskakuji na velkou bez strachu, že bych ucpal odpad! :-) Ve 13:20 se kola Airbusu A321 odlepila od startovací dráhy Paris Charles de Gaulle Airport a letadlo nabralo kurz na Prahu. Stihli jsme občerstvení a už jsme klesali k přistávací dráze na Ruzyni, kde jsme v poklidu po hodině a 40 minutách dosedli. Tím skončilo mé dobrodružství s plachtařením v Karibiku. 

Vaškův plánek plavby Karibikem.
Popis od šéfa Honzy pro potřeby cestovky :-)
Fotogalerie