Okolo února 1986 prošel mojí kanceláří v Malešicích oběžník turistického oddílu Janky Radotín ZRL (Závody Rudých Letnic) o zájezdu 
cestovky Sport - turistu na Kavkaz do Přielbrusí za 5780 Kčs bez kapesného, což byl skoro 2,5 násobný můj měsíční plat! Přesto mě to zaujalo a tak jsem do Radotína zavolal. Bylo mi řečeno, že zájezd je beznadějně plný, že bych byl asi dvacátý náhradník. To mě neodradilo a každých 14 dní jsem volal, jak to vypadá. Furt dvacátý! V červnu už jsem volal týdně a poskočil jsem na pátého náhradníka. 14 dní před začátkem zájezdu mi bylo sděleno, že se uvolnilo místo, a ať si teda dojedu do Radotína pro složenku a poukaz. K mému milému překvapení na složence byla poloviční suma, neb podnik na polovinu přispěl. Vyměnil jsem si 100 rublů a těšil se na den D.
1.den - sobota 26.7.1986
V 7:00 naší skupinku průvodce Sport - turistu odnavigoval na letišti Ruzyně k celnímu a pasovému odbavení. Půllitrovka Bechera prošla v pohodě když celník zjistil, že to je všechno co vezu k osobnímu použití! :-) Z tranzitní haly jsem prošel další kontrolou a ocitl se na letištní ploše. Naše letadlo IL-62 M stálo nedaleko nás, ke kterému jsme došli pěšky.
cestovky Sport - turistu na Kavkaz do Přielbrusí za 5780 Kčs bez kapesného, což byl skoro 2,5 násobný můj měsíční plat! Přesto mě to zaujalo a tak jsem do Radotína zavolal. Bylo mi řečeno, že zájezd je beznadějně plný, že bych byl asi dvacátý náhradník. To mě neodradilo a každých 14 dní jsem volal, jak to vypadá. Furt dvacátý! V červnu už jsem volal týdně a poskočil jsem na pátého náhradníka. 14 dní před začátkem zájezdu mi bylo sděleno, že se uvolnilo místo, a ať si teda dojedu do Radotína pro složenku a poukaz. K mému milému překvapení na složence byla poloviční suma, neb podnik na polovinu přispěl. Vyměnil jsem si 100 rublů a těšil se na den D.
Zasedl jsem k pravému oknu v 21. řadě. V 9:00 jsme odstartovali stylem plný tah motorů, odbrždění letadla, ostře nahoru a doprava směr Moskva. Po dvaceti minutách se letadlo stočilo na západ. Přišel palubní mechanik a sdělil nám, že se letadlo vrací pro poruchu na letiště v Ruzyni. Předtím ale musí vypustit palivo, aby letadlo přistávalo s prázdnými nádržemi. Odnesly to Krušné hory, nad kterými se vypustilo 15 tun paliva. Nálada na palubě byla dobrá, dokonce jsme se sousedem žertovali, zda letadlo opustíme po schodech nebo nafukovacích skluzavkách. Dvakrát se snažil pilot propíchnout mraky, až napotřetí se mu to povedlo. Letadlem to zamávalo, vysunuly se klapky na křídlech i podvozek a letadlo dosedlo na přistávací dráhu v Ruzyni. Při rolování k letištní budově jsem zahlédl z okna za letadlem řítící se stádo požárních vozů a sanitek s blikajícími světly. Efektní nutnost při nouzovém přistání. Tak můj první let a hned nouzové přistání! To se může stát snad jedině mě! ;-) Vystoupili jsme do tranzitní haly a v 11:50 pokračovali novým letadlem IL – 62 směr Moskva. Na mezinárodním letišti Šeremetěvo 2 jsme přistáli v 14:20 – 16:20 moskevského času. Pasová kontrola proběhla rychle, v tranzitní hale jsem vyplnil ruské celní prohlášení, které zde měli snad ve všech světových jazycích kromě češtiny, dostal na něj štempl a uschoval pro pozdější použití. V hale na nás čekala průvodkyně Inturistu, která nás odvezla autobusem do centra Moskvy ke směnárně (1 rubl = 10 Kč) 
a pak k hotelu Belgrad. Vyfasoval jsem s kolegou z Radotína pokoj 1515 v 15. poschodí, navečeřeli se a vyrazili na Rudé náměstí, kde jsme si počkali na výměnu stráží u mauzolea Lenina, prohlédli chrám sv. Mikuláše a projeli se metrem k Ostankinské televizní věži. Do hotelu jsme dorazili o půlnoci a na recepci nechali vzkaz, aby nás vzbudili telefonem ve 4:15.
2.den – neděle 27.7.1986
Vzbudili jsme se sami v 4:25, telefon zazvonil až v 4:40. V pět jsme se všichni sešli v hale a autobusem vyrazili na letiště Vnukovo. Po kontrole nás letištní autobus dovezl k aerobusu IL – 86. Byli jsme první na palubě letadla, tak jsem měl čas si IL-86 prohlédnout. Kapitán nechal dveře do pilotní kabiny otevřené a když jsem dovnitř nakoukl, kupodivu mě pozval dál. Překvapil mě pohled na jednoduchou palubní desku pilotní kabiny. Čekal jsem jí větší u takového kolosu pro 350 cestujících. Odstartovali jsme v 9:20 směr Minerální Vody, kde nás naložili do minibusu a s ruským průvodcem vyjeli do vesnice Elbrus na chatu Sokol v Centrálním Kavkazu - Přielbrusí v Kabardinsko-Balkarské autonomní republice. Cestou jsme se zastavili na trhu ve vesnici Žanchotěko a u památníku Pastuchova (A.V.Pastuchov (1860-1899) byl vojenským
topografem a horolezcem. Proslavil se svými výstupy na vrcholy Kavkazu a
topografickými pracemi z této oblasti). Cestu dlouhou 197 km jsme absolvovali za 4 hodiny. Chata Sokol se skládala ze zděného baráku a přilehlé dřevěné chaty, kde jsem byl ubytován na pokoji č. 13 s dalšími pěti účastníky zájezdu – Vláďou, Milanem, Vlastou a dvěma Zdeňkama. Po ubytování jsme zašli na večeři. Večeře se skládaly převážně z obrovského množství zeleniny a malých porcí brambor, rýže nebo nudlí s masem. Převládalo skopové nebo kousky kuřete. Pokaždé jsme dostali čaj a sok, což byla sladká voda z různých kompotů. Snídaně byly bohaté, pokaždé tvaroh nebo smetana, občas krupicová kaše a opět zelenina. Obědy jsme fasovali na tůry v balíčkách s chlebem se salámem nebo sýrem, čokoládové bonbóny, rajčata nebo vejce a sok. Každý večer jsme na pokoji ze společných zásob (půllitrovky Bechera, vodky a slivovice) připíjeli na dobytí výškového rekordu, ale ve skutečnosti to byla prevence proti průjmu ze zdejší stravy. Chata Sokol ležela v Baksanské dolině v nadmořské výšce 1900 metrů. Moc dobře se mi první noc nespalo. Asi to bylo tím že jsem spal výš než na Sněžce.
3.den – pondělí 28.7.1986
Budíček v 7:30, snídaně v 8:00 a v 9:00 odchod na první výlet na ledovec Šchelda. Od chaty jsme šli po silnici soutězkou Adul-su, která odbočuje z Baksanské doliny na jihovýchod. Po 6 km jsme odbočili na lesní cestu do strmého svahu. Prošli jsme táborem sovětských horolezců a slunce začalo připékat. Šli jsme lesem po vysokém břehu říčky která vytékala z ledovce Šchelda. Les pomalu mizel a dostali jsme se do kamenité krajiny místy porostlé travinami. V 11.hodin jsme přišli k písečné pláži u říčky ve výšce 2550 m n/m, kde nám náš průvodce Sergej dal na vybranou, kdo se chce opalovat ať zůstane, kdo chce jít dál ať jde s ním. Z 23 lidí nás vyrazilo jen 12 dál. Přelezli jsme přes dřevěný polorozpadlý můstek a po kamenech stoupali vzhůru k ledovci, který je celý pokryt kameny a sutí a jen čelo ledovce je vidět. Ledovec má tmavošedý nádech a tvoří několik teras. V půl jedné jsme dorazili na vrchní terasu ledovce Šchelda ve výšce 2750 m n/m. Prohlédli jsme si okolí a pak sestoupili zpět po ledovci, skákali přes šutry a malé trhlinky v ledovci k pláži kde na nás čekal zbytek skupiny. Opláchli jsme si nohy v ledové říčce a pokračovali v sestupu na silnici vedoucí k chatě Sokol. Procházeli jsme kolem dřevěné boudy která měla obě čela volná a stála u srázu nad říčkou. Vedle u stromu byla přivázána kráva a strašně bučela. Sergej nám vysvětlil že to jsou jatka. Kráva se v boudě zabije úderem palicí do hlavy a hned na místě rozkrájí. Maso a kůže se zpracují hned a pošlou do Elbrusu. Vnitřnosti a jiné nepotřebnosti se shodí ze srázu do říčky. No ještě že říčka neteče k chatě Sokol! V noci si na zbytcích pochutnává místní zvířena. V 15:30 jsme dorazili k chatě a na čtvrtou byl připravený první a zároveň předposlední oběd. Po obědě jsem si dal veget, po večeři v 19:30 jsme si zahráli volejbal. Během večeře nám Sergej vždy řekl o tom, kam se půjde druhý den, co je třeba vzít s sebou, co nás bude čekat. Mluvil rusky a čemu jsme nerozuměli, hravě přeložili některá ze tří učitelek. V jídelně jsme si zahráli žolíky do 22:40, než nás místní servírka slušně vyhnala spát. Dnes jsem ušel 24 km, zdolal převýšení 850 metrů a vystoupil do výšky 2750 m n/m.
Po budíčku opět v 7:30 a snídani nám Sergej rozdal lyžařské hůlky, aby si každý vzal jednu na cestu. Měli jsme na něj počkat ve vesnici Elbrus u mostu, odkud vedla prudká klikatící cesta travnatým svahem do soutěsky Irik. Začátek soutěsky Irik byl v 2137 m n/, kde jsme dali malou zastávku. V dáli na konci soutěsky se blýskala zaledněná hora – Elbrus. Poprvé jsem viděl pětitisícovku. Po pravém úbočí zalesněné soutěsky jsme pokračovali dál. Cesta byla pozvolná ale dlouhá. K poledni jsme došli k zářezu, kterým protékal Irik-čat z vedlejšího údolí a v zářezu tvořil 40ti metrový vodopád. Vodopád Irik-čat tvořil levou stranu zářezu, pravou stranou jsme vylézali nad vodopád. Všude kolem byla vodní tříšť a mlha, mokré kameny na kterých nebylo těžké uklouznout. Lyžařské hole se hodily. Po výlezu zářezu Sergej navrhl otrlejším a neunaveným výstup k ledovci Irik. Od rána jsme ušli 10 km. Kdo chtěl, vyrazil se Sergejem dál. Pokračovali jsme soutězkou Irik, která se rozšiřovala do travnaté planiny obklopené vysokými hřebeny hor. Po planině pobíhala hromada svišťů, kteří ihned mizeli v norách jak jsme se k nim přibližovali. Prošli jsme okolo koliby s ovcemi ve výběhu. Před kolibou stál kůl, na kterém byly napíchnuty tři ovce. Už z nich zbývaly jen kostry. Sergej nám to vysvětlil jako ochranu stáda proti dravým ptákům. Dravci raději trhali zdechliny na kůlu než živé ovce. Došli jsme k čelu ledovce, které bylo přes 30 metrů vysoké. Ledovec byl tmavošedý s povrchem pokrytým sutí. Dál ledovec Irik přecházel v bílý a zledovatělý, táhnoucí se z Elbrusu, který se ztrácel v mracích. Čelo ledovce bylo ve výšce 2900 m n/m. Na ledovec jsme vystoupili přes kamenný svah na boku ledovce. Dolní konec ledového pole byl pokryt místy kaménky z okolních štítů, které usnadňovaly výstup. Místy pod kameny protékaly stružky vody. Kameny skončily a vstoupili jsme na zmrzlý povrch ledovce, tvořený hlubokými trhlinami, které jsme opatrně obcházeli. Hůl se nedala zabořit do ledu, ale trochu zdrsnila led kam se pak šláplo. Vršek ledovce byl tvořen mnoha séraky (Séraky vznikají v místech s prudkými změnami sklonu svahu. Ty tvoří ledovcové sutě se spletí trhlin. Jsou to nebezpečná místa, protože nezakotvené bloky ledu jsou nestabilní a kdykoli se mohou sesunout.) Vylezli jsme pod séraky když začalo pršet. Rychle jsem se vyfotil, neboť jsem se poprvé dostal nad 3000 metrovou hranici, dosáhl jsem výšky 3160 m n/m. Od rána jsme urazili 18 km. Zpátky jsme šli stejnou cestou jakou jsme sem vyšli. Soutězkou Irik jsme se vrátili do Baksanské doliny. Na konci soutěsky jsme se zastavili u pramene minerálky. Přišla mi k duhu. Prudkým svahem jsme sestoupili do vesnice Elbrus. Ve vesnici jsem zašel do obchodu si koupit melouna. Prodavačka se mě zeptala, kde jsem se naučil tak pěkně rusky. Odpověděl jsem že ve škole - 8 let. Nato mi řekla že toho ale teda moc neumím! Radši jsem jí nevysvětloval svůj vztah k ruštině kvůli které jsem málem neudělal maturitu! Melouna jsme snědli na pokoji a večeři zapili prckem na zdolání výškového rekordu. V noci začalo zase pršet.
5.den – středa 30.7.1986
Po snídani se rozhodovalo zda neuděláme kvůli počasí volný den. Přijel autobus Inturistu a tak bylo rozhodnuto. Autobus nás odvezl pod Čeget k jednosedadlové lanovce která nás postupně vyvezla do stanice Aj na svahu Čegetu ve výšce 2750 m n/m. Po úzké kamenité cestě svahem Čegetu jsme prošli nad dvoubarevným jezerem Donguzorunkël (2580 m n/m) k náhorní plošině k Severnímu prijutu (jednoduchý barák na přenocování horolezců) Za Severním prijutem bylo bezejmenné jezero obklopené hřebeny hor a průsmykem Donguz-orunbaši. Po svačině jsme se vydali k průsmyku, který tvořil hranici mezi RSFSR (Ruská sovětská federativní socialistická republika) a Gruzií. Výstup na průsmyk vedl po prudkém 45°- 50° sněhovém svahu. Sergej šel první a dělal stopy, ostatní jsme šli za ním v jeho šlápotách. Občas mi bota na sněhu ujela, ale zde se lyžařská hůl plně uplatnila. Po namáhavém výstupu jsme vylezli na průsmyk Donguz-orunbaši ve výšce 3203 m n/m. Bohužel kvůli mlze nebylo vůbec nic vidět z Gruzie. Po 15 minutách odpočinku jsme se vydali na zpáteční cestu. Po sněhu se sestupovalo špatně, tak jsme se začali klouzat dolů jako na lyžích. Bylo to rychlejší i zábavnější. Láďa nám udělal kino. Uklouzl na svahu, padl na záda a ujížděl dolů. Vůbec nic nepodnikl aby se zastavil a tak to za něj udělaly kameny na konci sněhového svahu. Pak se ještě dlouho držel za zadek. :-) Do Baksanské doliny jsme se spustili cestou podle říčky tekoucí z dvoubarevného jezera do údolí. Jezero mělo tmavě a světlezelenou barvu. Do půlky jezera se vlévala bahnitá říčka a vytvářela světlezelenou barvu. Před přítokem bahnité říčky bylo jezero tmavozelené. Celé jezero bylo průtočné, takže bahno se nerozlévalo na obě strany ale jen po proudu. Předěl obou zelených barev byl zřetelný. Při sestupu kdy člověk musel neustále brzdit byly za chvíli cítit kolena. Došli jsme do hotelu Čeget, kde jsme chtěli koupit mapu Kavkazu, ale neuspěli jsme. Autobus ještě nepřijel tak jsem s Milanem a Zdeňkem vyrazil po silnici k hotelu Itkol, kam jsme dorazili akorát když prodavačka odcházela od kabinky kde byly mapy. Přemluvili jsme jí a koupili 25 map, i pro ostatní. V 17:10 přijel autobus a dovezl nás do chaty Sokol. Po sprše a večeři jsme si zahráli volejbal do té doby než začalo zas poprchávat. Dnes jsem ušel 22 km, zdolal převýšení 453 metrů a sešel 1153 metrů a posunul svůj včerejší výškový rekord na 3203 m n/m.
6.den – čtvrtek 31.7.1986
Tento den byl takzvaně „volný“. Každý mohl jít kam chtěl (teda jen tam kam ho Sergej pustil..:-) ) nebo zůstat v chatě a odpočívat. Já, Milan, Zdeněk a Vlasta jsme se rozhodli slézt nějakou třítisícovou horu. Sergej nám poradil Sary-kol baši a nakreslil nám plánek, odkud a jak se dostaneme na vrchol. Po snídani jsme už stáli v 8:30 na silnici a stopovali autobusy, které by nás dopravili do Těrskolu, 19 km od chaty Sokol. Po půl hodině nám jeden místní autobus zastavil. Cestou vzal ještě několik skupinek lidí, převážně Čechů. Dali jsme se do řeči s jedním horolezcem z Děčína, který nám vyprávěl o tom jeden z nich spadl do ledovcové trhliny a než ho vytáhli za pouhých deset minut, byl úplně promodralý a neschopen pohybu. Ledovec působí jako obrovská výkonná lednička. V Těrskolu (2100 m n/m) nás všechny autobusák vypustil, zaplatili jsme řidiči každý jeden rubl a začali dle plánku hledat „post office“. Zakoupil jsem na poště ihned pohledy nevalné úrovně. Dle výpočtu nejzazší časová rezerva na výstup byla desátá hodina, takže jsme hned vyrazili a v 9:45 zahájili výstup na Sary-kol baši. Nejdříve cesta vedla po obvodu hory, ale pak zamířila přímo do svahu porostlého travou. Prošli jsme borovicovým hájem, kterým se cesta klikatila ale stále stoupala vzhůru. Přes údolí Baksanu na protější straně byla hora Čeget se stanicí lanovky Aj (2750 m n/m) a vrcholem (3030 m n/m), takže jsme mohli porovnávat, jak jsme vysoko. Stoupali jsme jihozápadním svahem, takže slunce do nás pralo co to šlo. Zvlášť bágl na zádech každému řádně “promočil“ košile. Po hodině výstupu jsme dorazili na malou travnatou plošinku s kamenem, kde jsme dali první zastávku s občerstvením – 2650 m n/m. Po deseti minutách jsme pokračovali dál. Stráň se stávala strmější, sklon 45°- 50°, místy i 60°. Lezli jsme přes suťové pole s velkými kameny, po kterých se šlo pohodlněji než strmým travnatým svahem. Hole vyťukávaly na kamenech nepravidelný rytmus, chvílemi někdo zaklel když se kámen pod ním uvolnil. Došli jsme k velké triangulační věži, kde byla druhá zastávka. Byli jsme už výš jak Čeget v 3140 m n/m. Lehké občerstvení a po deseti minutách šli dál. Nyní už byl Sary-kol baši tvořen jen sutí nebo hladkou skálou. Sklon se snížil na 40° - 45°. Po suti se špatně šlo, nohy klouzaly a musel jsem dávat pozor, abych nezasypal toho kdo šel pode mnou lavinou kamenů a sám nechytil kameny se shora. Výstup se zpomalil, začali jsme dělat po pěti minutách chůze minutové zastávky. Došli jsme k věžičce, kde jsme dali třetí zastávku. Slupl jsem čokoládový bonbón, to jediný jsem dostal do sebe. Bylo 11:40 a výška 3370 m n/m. Po deseti minutách jsme vyrazili k vrcholu. Šli jsme po okraji srázu a za chvíli už viděli vrchol. Jenže když jsme tam vylezli, jen jsme zjistili, že je to vrcholek na hřebeni a za ním hora pokračuje výš. Takhle jsme přešli ještě jeden „klamný“ vrchol. Suťovým svahem prostupovala místy skalní stěna Sary-kol baši a sklon se zvýšil na 60°- 65°. Tep srdce se mi zvýšil, námaha byla už na každém znát. Ve výšce 3470 m n/m jsme udělali čtvrtou zastávku. Před námi čněla Sary-kol baši ještě hrozivě. Vlasta odmítl jít dál, boleli ho kolena a byl unaven. Bylo 12:20. Rozhodlo se, že půjdeme do 13:20 a jestli do té doby nedojdeme na vrchol, vrátíme se zpátky. Dál jsme vyrazili ve třech, Vlasta na nás zde počká. V obavě že bychom nedošli na vrchol jsme vyrazili ostrým tempem. Přestávky jsem dělal po ujití 15 kroků, 3 – 5x jsem se zhluboka nadechl a vydechl a hnal se dál. Stačilo 5 metrů výškových ujít a už jsem se musel zas vydýchávat. Ale vrchol mě hnal dál. Přece se nevzdám někde před vrcholem! Za chvíli jsem ucítil bolest v zátylku hlavy, ale šel jsem dál. Po 20. minutách ostrého tempa jsme dorazili v 12:45 na vrchol Sary-kol baši ve výšce 3650 m n/m, kde jsme s úlevou sebou praštili o zem. Poprvé jsem zdolal třítisícovou horu!
Tep mi vylezl na 150 úderů za minutu! Vrchol jsme oslavili čokoládovým bonbónem, sladkou kondezkou a sokem. Povinné vrcholové snímky a panoráma štítů kolem. Měli jsme krásný výhled na Elbrus, ale vrcholky byly ztracený v mracích. Asi 200 metrů severně se vedle nás vypínal 3800 metrů vysoký Těrskolak, oddělený hlubokou průrvou. Na západ od nás byla 3800 metrů vysoká plošina, na které stál jeřáb a budoval observatoř. Na vrcholu jsme zůstali půl hodiny abychom si důkladně odpočinuli. Tupá bolest v zátylku nepřestávala působit. V 13:15 jsme zahájili sestup z nejvyššího místa, kam jsme se každý zatím dostali. Na místě čtvrté zastávky se k nám připojil Vlasta a společně jsme klouzali po suťovém svahu dolů. Nohy a traktory na pohorkách dostávaly kvalitně zabrat. Suťovými poli jsme se rychle dostali až na hranici 3000 metrů. Zde se svah měnil na travnatý, občas s nějakým schovaným kamenem, na kterém se mi zvrkávala noha. Při sestupu hůlka sloužila jako brzda a párkrát, když mi ujely nohy na trávě, jako opora před pádem na zem a sjetí po svahu dolů. Taky jsem lyžařskou hůl dvakrát ohnul. Doklouzali jsme se k plošince s kamenem, kde jsme měli první zastávku a lehli si do trávy, aby si nohy odpočinuly. I při sestupu se člověk unavil. Po 15. minutách jsme se vrátili stejnou cestou přes borovicový háj. Sestup jsme zakončili v 15:40 v Těrskolu v bufetu, kde jsme si dali každý tři limonády. V celém Přielbrusí člověk nesehnal pivo nebo alkohol. Absolutní prohibice. V hospodách a barech bylo prázdno, protože tam prodávali jen minerálky a soky. Zákaz alkoholu v oblasti zavedl Gorbačov z důvodu že tu jsou stejně jenom horolezci a ty nemůžou chlastat aby se jim nic nestalo. Takže jsme ostrouhali. Na terase bufetu jsme si dali šašlik (skopové maso napíchlé na tyči jako špíz, opečené na ohni a ochucené kořením) za 1 rubl. Pěšky jsme došli do Itkolu na autobus k naší chatě Sokol, kam jsme dorazili v 18:10. Po večeři jsem místo volejbalu dal sprchu které mi přišla k duhu a zapil nový rekord – 3650 m n/m!
7.den – pátek 1.8.1986
Po snídani jsme vyrazili soutězkou Adyl-su jako první den po asfaltce až do tábora horolezců Adylsu a dál pokračovali podél bystřiny Adyl-su zalesněnou krajinou k Baškarinskému jezeru, kde už převládala tráva a suť. Slunce začalo pálit tak jsem se hodil do trenek. Jezero bylo ve výše 2400 metrů nad mořem a jedna strana byla tvořena ledovcem Baškara. Čelo ledovce bylo vysoké asi 25 metrů a pod žárem slunce z něj padaly kusy ledu s temným duněním do jezera. Jezero bylo pokryto vrstvou plovoucích ker. Na kamenitém břehu jezera jsme měli odpočinek. Několik lidí se vrátilo zpátky do chaty Sokol a zbytek pokračoval na ledovec Baškara pod masiv Džan - Tugan. Šlo se po hřbítku velkého valu, který odděloval koryto potoka Adylsu od ledovce Baškara. Valem jsme se dostali až k úpatí masivu Džan – Tugan a přes kameny a potok se dostali na bílý ledovec s roztodivnými tvary zmrzlých převějí a závějí. Při scházení z kamenů na ledovec se pode mnou jeden kámen uvolnil a já spadl jen v trenkách na kameny. Rozedřel jsem si levou nohu pod kolenem a lokty obou rukou do krve. Nejhorší ale bylo to, že jak jsem padal, tak padal se mnou i foťák, který jsem měl zavěšený na krku. Vřískl jsem s ním o kameny. Zkusil jsem vyfotit jeden obrázek a přetočit políčko filmu. Vše šlo, tak jsem musel doufat, že se foťáku nic nestalo, že fotí dál. Klidný jsem ale moc nebyl, protože se mohlo taky stát, že od této chvíle vše bude černé. Až přinesené diapozitivy měsíc po zájezdu mě definitivně přesvědčily že se foťáku nic nestalo a od té doby nedám dopustit na Zenit, nárazuvzdorný foťák. Japonská automatika by po takovém nárazu odešla. Po ledovci jsme se vyškrábali za pomocí holí až do výšky 2700 m n/m. Dál už byl postup možný jen s mačkami. Vraceli jsme se dolů po ledovci, občas někdo uklouzl, ale vše dopadlo dobře. Akorát na mě byl pohled jako bych spadl ze štítu. Kalhoty jsem si nemohl obléknout protože ty mi víc rozškrabávaly odřenou nohu. Pomocí „mužiků“ (Mužik je pyramidka složená s kamenů asi ½ metru vysoká a umístěná na viditelném místě. Od jednoho mužika je vidět v nepřehledném terénu k druhému a podle nich se jde, vyjma mlhy..:-)) jsme došli k planině, na které byl Zelený bivak, malá chata pro nouzové přespání. Od Zeleného bivaku jsme šli po krkolomné cestě nad bystřinou Adyl-su. Chvílemi poprchávalo. Dorazili jsme do tábora Adylsu a přestalo pršet. Do chaty nám zbývalo 9 km. To už jsme se vraceli jednotlivě k chatě. Nasadil jsem ostré tempo a za 1 hodinu a 10 minut jsem byl v chatě z našeho pokoje první. Ve sprše jsem si omyl zakrvácené lokty a nohu. Během večeře nás Sergej důkladně seznámil s plánem na výstup na Prijut 11. Varoval každého kdo se trochu necítí, má kašel nebo rýmu, že ve výšce všechno propuká prudčeji než dole. Že se může stát, že kdo má kašel, tak za dvě hodiny může dostat zápal plic a za šest hodin může mít dost. Jediná záchrana je co nejrychleji snést postiženého dolů do údolí a to by se všichni museli vrátit kvůli tomu jednomu dolů. A že je to namáhavé na řídký vzduch tam nahoře. Tím mě moc nepotěšil, protože jsem měl lehkou rýmu, ale myslel jsem si, že přehání a slabší jedince se snaží zastrašit, aby šli jen ti, co vydrží. Takže před měřením tlaku nás moc neuklidnil. Po večeři přišla do chaty ruská doktorka a měřila každému tlak pro zítřejší výstup nad 4000 metrů. Každý byl rozechvělý, jak to dopadne. Mě naměřila 130 / 90 a zeptala se mě, jak se cítím. Řekl jsem že dobře a tím celé vyšetření skončilo. Dnes jsem ušel 30 km a zdolal převýšení rovných 800 metrů. Doufal jsem že rána na noze zaschne do rána, abych neměl problém při chůzi v kalhotách. Tušil jsem že příští noc nebude lehká a tak jsem šel spát dřív.
8.den – sobota 2.8.1986
Budíček v 7:30, snídaně v 8:00. Po snídani si každý vzal část společných potravin s sebou do batohu. Vzal jsem si nerozbitné věci - 7 konzerv, dále teleobjektiv 135 mm (který jsem nepoužil), pláštěnku, krém na opalování a boty, svetr, čepici, rukavice, náhradní ponožky, pantofle na noc v Prijutu 11. šátek, sluneční brýle, svoje jídlo, bundu a fotoaparát. V 9:00 přijel autobus Inturistu a dopravil nás do Ezau, ke stanici lanovky (2350 m n/m). Lanovka byla kabinová pro 25 osob. Po hodině čekání jsme se nacpali do lanovky a nechali se vyvést do stanice Staryj Krugozor (3000 m n/m). Zde jsme přesedli do stejné kabinové lanovky a vyjeli do stanice Mir (3500 m n/m). Jízda druhou lanovkou probíhala v mlze, občas se cáry mlhy rozestoupily a byly vidět obrovské vyvřeliny a kameny na zemi. Stoupali jsme lanovkou po svahu vyhaslé sopky Elbrusu. Ze stanice Mir jsme přesedli na jednosedadlovou lanovku. Nabalil jsem na sebe svetr, bundu, rukavice, čepici a brýle proti slunci. Důkladně jsem si namazal obličej a noc krémem na opalování. Na sedačkové lanovce to kvalitně profukovalo. Každou chvíli jsem naprázdno polykal, aby mi nezalehlo v uších. Jednosedadlovka nás vyvezla do stanice Poljana Garabaši (3780 m n/m). Zde už svítilo slunce a mraky byly pod námi ve výšce 3,5 km. Počkalo se na všechny a pak se vyrazilo na Prijut odinatsati (11) (Jméno má po jedenácti skialpinistech, kteří zde v roce 1928 našli úkryt před nepříznivým počasím. Od té doby se ji říká
Prijut odinatsati neboli Útulek jedenácti. Dostavěna byla v roce 1938 a
do srpna 1998 to byla nejvýše položená chata v bývalém Sovětském Svazu než vyhořela neopatrností jednoho z ubytovaných.). Sergej vyšel první a my ostatní za ním. Do Prijutu odinadcati to byl kilometr chůze po ledovci. Blížilo se poledne a pohory se bořily do rozměklého ledovce na dva centimetry, místy dokonce po holeně. Sergej se vyhýbal trhlinám v ledě a nasadil velmi pomalé tempo, aby každý stačil a nemusel odpočívat a tím zůstávat pozadu. Celý kilometr k Prijutu 11 jsme šli hodinu a půl. Prijut 11 je třípodlažní budova ve tvaru obrovské krabice se zaoblenými rohy. Ve dvou nižších podlažích jsou ubytováni horolezci, poslední patro je rezervováno pro turisty Inturistu. Výstupem k Prijutu 11 jsme překonali hranici čtyř tisíc metrů nad mořem. V přízemí v jídelně jsme udělali oběd a čtyři kotle čaje. Ve vysokohorském prostředí je třeba do sebe dostat mnoho tekutin. Sergej nám poradil speciální slazení čaje. Do hrnku hořkého čaje se dala lžička borůvkového džemu. Džem se v čaji rozpustil a osladil. Člověk zároveň s čajem dostane i kalorické ovoce. Mě to tak zachutnalo že jsem si dával do čaje lžičky tři. Když každý do sebe nalil čaj (já vypil 1,5 litru čaje s ovocem) a najedl se, Sergej navrhl výstup na Pastuchovy kameny. Většina byla pro. Batohy jsme nechali v jídelně a nalehko, jen s lyžařskými holemi a foťáky, jsme vyrazili za Sergejem směr Pastuchovy kameny, které byly od Prijutu 11 vzdáleny dva kilometry. Od Prijutu 11 se zvedal prudký svah se sklonem 70°, vysoký přes 25 metrů. Příkrý svah jsme několikrát traverzovali bez zastávky. Pak se klon svahu snížil na 35°- 40°. Došli jsme ke skupině kamenů, vzdálených od Prijutu půl kilometru. Sergej nám ukázal kudy se jde k Pastuchovým kamenům a že tady na nás počká. Slunce tady pálilo intenzivněji než dole v údolích. Měl jsem kromě tmavých brýlí i šátek přes obličej který sloužil dvěma účelům. Jeden byl chránit obličej před sluncem a druhý že jsem dýchal otevřenou pusou a šátek studený vzduch oteploval. Vyrazili jsme dál. Střídali jsme se na čele v prošlapávání stop ve sněhu. Zde byl Elbruský ledovec pokryt vrstvou sněhu. Vydrželi jsme jít pohromadě jen 300 metrů. Někdo se musel zastavovat častěji, někdo chtěl jít rychleji a tak jsme se na širokém svahu Elbrusu rozlezli po skupinkách.Stop k Pastuchovým kamenům vedlo víc, takže jsme už nemuseli chodit za sebou.Zde už byl cítit každý krok a to jsme šli bez zátěže! Po deseti až patnácti krocích jsem se zastavoval a lapal po dechu přes šátek. Posledních 400 metrů před Pastuchovými kameny se sklon svahu zvýšil na 50°- 55°. Zde jsem se už zastavoval po každých pěti krocích a to jsem šel sotva co noha nohu mine. Elbrus má dva vrcholy, východní menší (5621 m n/m) a západní (5642 m n/m). Pastuchovy kameny leží pod východním vrcholem na jihovýchodním svahu Elbrusu ve výšce . . . . a teď ten zádrhel. Sergej hovořil o výšce 4800 metrů, ale na jediný dostupný mapě Centrálního Kavkazu je u kóty 4610 m n/m název Prijut Pastuchova. Žádné kameny. A na svahu Elbrusu na Pastuchových kamenech žádný prijut, jen velká trojnožka zabudovaná do země. Jak jsem se přibližoval k Pastuchovým kamenům, cítil jsem, jak mi srdce silně buší. Na rukou, na spáncích, na krku jsem cítil rychlost tepu. Frekvence dýchání se též podstatně zvýšila. Západní vrchol Elbrusu se pomalu ztrácel za svahem po kterém jsem šel. Na Pastuchovy kameny jsem dorazil za 2 hodiny 15 minut po opuštění Prijutu 11. Po výstupu na Pastuchovy kameny jsem si změřil tep. 204 úderů za minutu! Po částečném uklidnění mi tep „klesl“ na 150. Na chvíli jsem si sundal brýle proti slunci, abych nastavil Zenita na samospoušť a vyfotil cílové družstvo a hned mě začaly pálit a slzet oči. O sněžné slepotě už jsem něco slyšel, tak jsem si rychle brýle znova nasadil. Musel jsem zavřít oči a po chvilce slzení a pálení očí to přestalo. Kdyby se mi to nestalo, nikdy bych nevěřil, že sluneční svit nad 4000 metrů tak rychle působí na oči. Na Pastuchových kamenech ve výšce 4610 m n/m jsem strávil půl hodiny. Při nečinnosti se v této výšce dýchá skoro normálně, ale už menší pohybová námaha je znát. Ale ten pohled, kdy okolní štíty jsou níž (kromě Elbrusu) než stojím stojí za tu námahu. Vydali jsme se dolů sebíháním a sklouzáváním po sněhu. I při sebíhání dolů jsem se musel tak po 100 metrech zastavit a nadechovat se. Se Sergejem jsme se v pořádku dostali do Prijutu 11. Sestup z Pastuchových kamenů trval 40 minut, to už byla „brnkačka“. Sergej nám vysvětlil ubytovací řád Prijutu 11, obsadili jsme třetí patro po Japoncích. Dostal jsem se do pokoje 22 s Vlastou a Zdeňkem. Po chatě jsme se pohybovali v pantoflích, což bylo příjemné a nohy si odpočinuly od pohor. V jídelně na přízemí jsme měli už připravenou večeři, kterou připravili ti, co nešli na Pastuchovy kameny. Vrhli jsme se na jídlo ale hlavně na kotle čaje. Při večeři jsem vyžahnul už dva litry čaje se Sergejovým „sladidlem“. Po večeři jsme kolektivně uklidili jídelnu a připravili čerstvou vodu na čaj pro další skupinu. Někteří se rozešli do pokojů, já, Zdeněk, Milan a Vlasta jsme zůstali v jídelně hráli karty, ostatní se bavili se Sergejem. Z jejich rozhovoru jsem se dozvěděl že Elbrus znamená v místním nářečí (kabardino - balkarském) „hora obracející vítr“. (Antické národy Elbrus nazývaly Strobylos.
Místní kavkazské kmeny mu dávaly všelijaká jména: Jalbus (Sněžná hora),
Aaš Hamacha (Posvátná hora), Ošchamachu (Jitřní
hora), Džinpadišacha (Vládce horských duchů), Mingi-Tau (Tisícová
hora), Kuska-Maf (Hora přinášející štěstí), Elburum (Velká hora),
či Ugrůšigumoe pro Abchazy a Šachgor pro Čerkesy.) Kolen 21. hodiny jsme se rozešli do pokojů. Šel jsem se ještě podívat ven před prijut. Teplota klesla pod nulu, v noci pak na obvyklých -15°C. Dýchalo se mi dobře. Došel jsem si na záchod, který byl vedle kamenné zříceniny původního prijutu. Záchod byl asi 10 metrů pod Prijutem 11. Pak jsem šel rovnou do pokoje ve třetím patře a stačilo mě to. Dýchal jsem jak tajfun. Vzpomněl jsem si na to, co nám říkali Češi, které jsme střídali a potkali v Minerálních Vodách. Že jeden z nich vylezl do třetího patra na Prijutu 11 vyčerpán se slovy: “Jdu až ze záchoda!“ Až teď jsem pochopil pointu, sebemenší pohyb ve výšce 4200 m n/m dal zabrat. Před spaním jsem si zašel za doktorem který dával prášky proti bolení hlavy. Preventivně. Až do rána ležel na stole. Pak jsem ho vyhodil...Zalehl jsem do spacáku a snažil se usnout, leč marně. Každý pokoj měl nade dveřmi dvě okna s matnými skly, skrz které proudilo do pokoje světlo z chodby. Ve 22:00 se ve všech pokojích zhaslo, jen na chodbě se svítilo celou noc. Skrz ta okna nade dveřmi bylo v pokojích trochu vidět, to proto, kdyby někdo potřeboval v noci někam jít, aby viděl v pokoji. Změřil jsem si tep – v klidu, v posteli jsem měl 126 tepů za minutu! Takový fofr! Ve výšce 4200 metrů nad mořem se špatně usíná s rozpumpovaným srdcem.
9.den – neděle 3.8.1986
Kolem 1:30 se mi podařilo usnout, ve tři mě vzbudili horolezci chystající se na Elbrus a nebyli zrovna nejtišší. V 5:30 nás vzbudil Sergej, zda chceme vidět východ slunce na Prijutu 11. Chtěl jsem! Oblékl jsem se důkladně, venku bylo -8°C. Před chatou bylo už víc lidí, přešel jsem tedy přes ledové pole k malému kamennému hřbítku, vzdáleném od Prijutu 11 okolo 150 metrů. Led byl umrzlý jako zrcadlo, takže mě to chvíli trvalo, než jsem se tam dostal. Slunce vyšlo v 6:05. Oba vrcholy Elbrusu byly perfektně vidět, nikde ani mráček. Mraky byly ve výšce 3,5 km a tvořily celistvou vrstvu od východu k západu. Místy z mraků vyčnívaly čtyřtisícové vrcholy {východní Ušba (4697 m n/m), západní Ušba (4700 m n/m), Džajlykbaši (4424 m n/m), Donguzorun – Čeget – karabaši (4454 m n/m)} Po východu slunce jsem se vrátil zase do postele. Teď jsem usnul hned. V 8:20 byl druhý budíček. Nasnídali jsme se, uklidili pokoje a sestupovali k lanovce do Poljany Garabaši. Teď se už každý pohyboval jako rozený horolezec. Jedna noc strávená ve výšce 4200 metrů a věřil jsem, že bych vylezl i na 5621 m vysoký východní vrchol Elbrusu. Jen mít těch 8 – 11 hodin na výstup a sestup. Jízda jednosedadlovou lanovkou byla v mracích a až na Staryj Krugozor nebylo nic vidět. Poslední úsek lanovkou do Azau už jsme byli pod mraky, takže jsme si mohli prohlédnout okolí Ezau z výšky. V Azau jsem si dal šašlik a pak pokračoval pěšky do Těrskolu, kde nás vzal autobus Inturistu do chaty Sokol. Dostali jsme zde druhý a poslední oběd. Po obědě jsme si zahráli volejbal až do večeře. Při večeři se rozhodlo, kam se půjde druhý den, poslední den na Kavkaze. Při výstupu na Pastuchovy kameny jsem ušel 3 km, z toho 2,5 km nad hranicí 4000 metrů nad mořem. Lanovkou jsem překonal převýšení 1430 metrů a pěšky 830 metrů. Ty tři kilometry jsem šel nejdýl, co kdy jsem šel, dohromady 3:40. Dneska jsme sešli o 420 metrů a 1430 metrů sjeli lanovkou. Včera jsem si utvořil výškový rekord 4610 m n/m. Snad naleznu přesnější mapu, kde se tato výška ještě zvýší.
10.den – pondělí 4.8.1986
Dle Sergeje jsme dneska měli „oddechovou“ na ledovec Kurmyči. Autobus nás odvezl 5 km nad vesnici Věrchnyj Baksanu k pomníku Pastuchova (1700 m n/m). Z Baksanské doliny odbočovala soutěska Kurmyči na jih. Před vstupem do soutěsky byla cedule, že vstup se kategoricky zakazuje, jako i sběr jahod a hřibů. Šli jsme dál. Vstup do soutěsky se kroutil prudkým stoupáním lesem. Dál jsme pokračovali mírným svahem soutěsky podél kamenité bystřiny Kurmyči lesem až do výšky 1970 m n/m kde končil les. Zde se všechno jmenovalo stejně – hora, ledovec pod horou, bystřina z ledovce a celé údolí – Kurmyči. Soutěska, stoupající neustále vzhůru se rozšířila do údolí s travnatým porostem. Ve výšce 2530 m n/m jsme udělali zastávku s občerstvením. Kdo dál nechtěl zůstal zde se opalovat. Za 20 minut jsme pokračovali dál. Bystřina Kurmyči se rozdělila na několik přítoků, které jsme museli přeskakovat po kamenech a místy to nebyla sranda, protože proud byl prudký a ledový a kameny mokré. (Údolní řeka Baksanu, která byla tvořená přítoky s ledovců, byla tak ledová, že když člověk do ní spadl, tak za 30 vteřin umíral na celkové podchlazení. Nechtěl jsem tomu věřit a tak před chatou Sokol, kde protékal Baksanu, jsem ponořil ruku do ledové vody a za 10 vteřin jsem jí vyndal úplně zmrzlou, 30 vteřin bych nevydržel.) Po překročení několika přítoků Kurmyči jsme kamennou morénou (moréna – skalní suť unášená ledovcem na jeho povrchu) stoupali k ledovci Kurmyči pod horou Kurmutan (4045 m n/m). Ze vzdálené stěny vysoké hory spadl s rachotem obrovský kámen, který neskutečně pomalu padal dolů. Byl perfektně ostře vidět. Dopadl na suť, rozštěpil se na několik kusů a ty dál padaly do údolí. V místě kde se kameny odrazily od svahu k dalšímu pádu. Zůstávaly oblaka prachu. Morénový val, po kterém jsme šli, odděloval bok ledovce Kurmyči od okolních suťových úpatí hor. Vystoupili jsme až do výšky 3300 m n/m. Aklimatizace z Elbrusu byla znát, každý byl fit, chtěli jsme jít dál a výš, ale Sergej to zatrhl kvůli padajícím kamenům z okolních skal. Udělali jsme si snímky a rychle opustili ledovec Kurmyči, pokrytý vrstvou kamenů a suti, kde jen místy prosvítal bílý led. Došli jsme na plac, kde zůstal zbytek skupiny a společně se vydali stejnou cestou dolů do údolí, kde na nás čekal autobus a v 17:10 nás odvezl k chatě Sokol. Po večeři jsme se sešli na pokoji tří učitelek, kde jsme vymysleli dárek pro Sergeje Nikolajeviče Pinkina, našeho perfektního průvodce po Kavkaze. Milan mu nakreslil fór který na něj padl jako ulitý. 
Zavolali jsme Sergeje a dárek mu předali. Měl z něj radost, poseděl s náma a vyprávěl historky ze svých horolezeckých zkušeností i jak se bojovalo během II. světové války v okolí Elbrusu. Že zde bojovali vojáci – horolezci na obou stranách, jednou vylezli Němci na Elbrus, pak zase Rusové, že po sobě nestříleli ale jen odebírali zbraně zajatcům. Po válce se Němci na Kavkaz vrátili jako horolezci a měli dokonalejší mapy než Rusové. Před půlnocí jsme se rozešli do pokojů, protože nebylo nic k pití. Správce sice měl sklad plný stoličné a moskevské vodky, nechtěl ji však prodávat za cenu 13 rublů, ale vyměnit za botasky, bundy nebo ruksaky. Takže nikdo neuspěl. Dnes jsem ušel 22 km a překonal převýšení 1600 metrů.
Zavolali jsme Sergeje a dárek mu předali. Měl z něj radost, poseděl s náma a vyprávěl historky ze svých horolezeckých zkušeností i jak se bojovalo během II. světové války v okolí Elbrusu. Že zde bojovali vojáci – horolezci na obou stranách, jednou vylezli Němci na Elbrus, pak zase Rusové, že po sobě nestříleli ale jen odebírali zbraně zajatcům. Po válce se Němci na Kavkaz vrátili jako horolezci a měli dokonalejší mapy než Rusové. Před půlnocí jsme se rozešli do pokojů, protože nebylo nic k pití. Správce sice měl sklad plný stoličné a moskevské vodky, nechtěl ji však prodávat za cenu 13 rublů, ale vyměnit za botasky, bundy nebo ruksaky. Takže nikdo neuspěl. Dnes jsem ušel 22 km a překonal převýšení 1600 metrů.
11.den – úterý 5.8.1986
Vstal jsem už v 6:00 a zabalil si věci do cestovní kabely. V 7:30 byla poslední snídaně na chatě Sokol a v 8:20 jsme vyjeli autobusem Inturistu do Minerálních Vod. Řidič to hnal Baksanskou dolinou co to šlo, místy i přes 120 km/h. Do Minerálních Vod jsme dorazili v pořádku, k obědu na letišti jsme dostali boršč. Z čekací haly jsem si vyfotil ruský aerobus IL-86 a pak si všiml obrovské tabule „no photograph“! Rozloučili jsme se se Sergejem a šli k pasové prohlídce. Prosvítili příruční zavazadla a vpustili nás na letištní plochu. Nasedli jsme do ILjušina osmdesátšestky, seděl jsem v 27. řadě u levého okénka. V 15:16 jsme odstartovali. Letadlo se rozjelo opět bez zastavení na začátku startovací dráhy. Když jsme vyletěli nad mraky, vlevo za letadlem jsem zahlédl dva vrcholky Elbrusu. Let do Kijeva proběhl v pohodě, až na propadnutí letadla při přistávání o 200 metrů, svérázný to sestupový manévr pilota! Všem se zvedl žaludek, ale ustáli jsme to. Po přistání jsem v letištní hale zašel do místního „free shopu“ na plechovkové pivo. Chtěli jen doláče, máry nebo frantíky, takže s rubly jsem se nechytal! Autobusem jsme jeli z letiště do Kijeva hodinu, před příjezdem do města jsme projeli dozimetrickou kontrolou. No jo, Černobyl! V Kyjevě jsme přejeli široký Dněpr (okolo 700 metrů) a k hotelu Dnipro 
dojeli v 19:00. Se Zdeňkem jsem dostal apartmá, hodili tam tašky a v 19:30 jsme večeřeli v hotelové restauraci. Poté jsem se šel vysprchovat a objevil na patře bar. 
Zakoupil jsem kyjevské pivo – nic moc, ale dalo se pít když bylo chlazené. Přišel k nám Milan se Zdeňkem na televizi, kde šel jen sportovní pořad s fotbalem nebo zprávy „Vremja“. Koupili jsme láhev červeného, ale já se radši vrátil k pivu. O půlnoci jsme měli sraz v hotelové hale. Odjížděli jsme na nádraží, odkud jsme jeli vlakem do Prahy.
12.den – středa 6.8.1986
Po příjezdu vlaku jsme nastoupili do třetího lůžkového vozu. Průvodčí nám rozdala povlaky a za chvíli jsme byli připraveni ke spánku. Ve čtyřlůžkovém kupé jsem byl s oběma Zdeňky a Milanem. Vlak opustil Kijev v 1:42 po půlnoci. Zalehli jsme a za chvíli každý spal. Probudil jsem se až v 9:10 a pojedl něco malého. Až do oběda jsme hráli maryáš. Děžurná našeho vozu se nás snažila přesvědčit že přes den máme sedět a ne ležet a my zas že máme lůžkové kupé a ne sedací. Nakonec to vzdala. Oběd byl v jídelním voze na druhém konci vlaku, museli jsme jít přes 13 vagónů. Po obědě jsem si dal šlofíka a v 16:30 už jsme měli v jídelňáku večeři. To už jsme se blížili do Čopu, kde nám vyměňovali ruský širokorozchodný podvozky za normální. Vagóny rozpojili a každý zvlášť zvedli pomocí speciálních zvedáků o jedem a půl metru a vyměnili podvozky. Pak nás i s vagóny posadili na nové podvozky a vlak spojili. Celé to trvalo skoro dvě hodiny. Mezitím celníci prolezli celý vlak. Vyplnili jsme další ruské celní prohlášení a s tím prvním jsme ho dali i s pasy naší průvodčí – děžurné. Za chvíli nám vrátila pasy i s razítky. Tak proběhla ruská celní a pasová prohlídka. Naši celníci si vybrali naše celní prohlášení, prohlédli pasy a tím to všechno skončilo. Hranice mezi ČSSR a SSSR vypadá jako naše s NSR a Rakouskem. Do Čierne nad Tisou jsme přijeli v 19:00 moskevského letního času, tedy 17:00 našeho letního. Odjezd byl až v 18:30, takže se všichni Češi vyřítili z vlaku do nádražní hospody na pivo. Po návratu ze Sovětského Svazu se nebylo co divit. Ke cti zdejšího hospodského sloužilo to že už měl roztočeno asi 150 piv, takže příjezd vyprahlých Čechů ho nepřekvapil. Každý si koupil lahváče sebou do vlaku a točený na žízeň. Na perónu byla kašna s pitnou vodou. Dal jsem tam s Vlastou chladit pivo a za chvíli bylo kolem nás plno a kašna plná lahváčů. Odjeli jsme na čas, večer se půjčila kytara od Rusů a v našem kupé se všechno slezlo a zpívalo. Po jedenácté se všichni rozešli do svých kupé spát.
13.den – čtvrtek 7.8.1986
V 9:30 jsme přijeli na Hlavní nádraží. Ve vlaku jsem strávil 29,5 hodiny. Naše 4 z kupé zapadla do „Staré pošty“ na snídani – haši s houskou a pivem. Poté jsme se rozloučili a vyrazili ke svým domovům.
Tak skončil můj první zájezd s cestovní kanceláří Sport-turist do Sovětského Svazu. Díky dotaci podniku mě celý zájezd přišel na 3.000 Kč, ze 100 rublů jsem vrátil do banky 97, protože jsem neměl za co je utratit. Na Kavkaze nebylo co koupit, v Moskvě a Kijevě nebyla příležitost si něco koupit.
Dva velké plusy tohoto zájezdu:
+ letěl jsem poprvé letadlem a to hned 3x!
+ překonal jsem hranice 3000 a 4000 metrů n/m.
+ letěl jsem poprvé letadlem a to hned 3x!
Během celého pobytu v chatě Sokol v Přielbrusí (Centrální Kavkaz) jsem nachodil 146 km, při výstupech jsem zdolal 7348 metrů převýšení a při sestupech jsem zdolal 8048 metrů snížení.
Moje fotogalerie (diapozitivy)
Moje fotogalerie (diapozitivy)
