Amatérská jeskyně - Piková dáma, Spirálka

Nechal jsem se vylákat kamarádem Jónou na víkendový výlet do Amatérské jeskyně v Moravském krasu, kam Jónu a jeho kámoše pozval jeho bývalý spolubojovník Suchas z vojny. Vybavení - helmy se svítilnou a baterie jsme si půjčili v Metrostavu, holiny a montérky měl už každý svoje. V sobotu jsme vyrazili k chatě Děsu, coby základně speleologické skupiny Plánivy, kde jsme se převlékli do "pracovního" a vyrazili do první jeskyně - Pikové dámy. (Jeskyně má chudou krápníkovou výzdobu. Po vstupu po vyskružené šachtě následuje v hloubce 20 metrů Zřícený dóm. V jeho úrovni je vyvinut složitý systém chodeb Horního patra. Jedna z odboček vede k 27 metrů hluboké propasti Studna, na jejímž dně je jezírko v chodbě zvané Gotická. Ta po padesáti metrech končí sifonem, oddělující ji od jeskyně Spirálka. Ve výšce 10-35 metrů se nachází 250 metrů dlouhá Spojnice, která tyto dvě jeskyně spojuje. Ve výšce 4 metry nade dnem Studny ústí do jeskyně Ledová chodba, která na konci přechází do Staré Rasovny. Délka jeskynních prostor je 1700 metrů.) No už vstup do jeskyně mě trochu šokoval ve formě žebříku v šachtičce, která skončila na stropě Zříceného dómu a žebřík pokračoval volně zavěšený v prostoru! Ještě že kolem mě byla tma a neviděl jsem pod sebou tu propast! Klid jsem našel až na pevné zemi 20 metrů pod vstupním poklopem. Holínky zde měly své opodstatnění, všude bylo bahno, pokud jsme nešli po šutrech. V jedné části chodby jsme se dokonce šplhali po bocích chodby, neboť pod náma byl podzemní potok či co. V místě zvaném U kyvadla jsme museli překonat jezírko pomocí zhoupnutí se zavěšeni na laně visícím ze stropu jeskyně. Kdo se včas nepustil a neseskočil na suchou zem na druhé straně jezírka, měl smůlu a šel do vody! :-) Závěr chodby byl ukončen zatopeným sifonem, takže jsme se obrátili nazpět.

Mapa použita z webstránky
speleologické skupiny Plánivy

Druhá navštívená jeskyně byla Spirálka. (Je situována ve skalnaté rokli v pravé straně Hradského žlebu. Vstupní, 20 m hlubokou zaskruženou šachtou, vede do puklinovité chodbičky ústící ve stropě 40 metrů hluboké Ústřední propasti. Zhruba uprostřed Ústřední propasti se nachází ústí spojovací chodby s Pikovou dámou - Spojnice. Dno propasti tvoří suťový kužel, který spadá na jedné straně k hladině Jezírka - vstupní bráně sifonu mezi Pikovou dámou a Spirálkou a na druhé straně k začátku Tunelové chodby. Nad jezírkem je položen složitý labyrint chodeb situovaný kolem Páteční propasti a propasti Fetanka, jejíž dno tvoří hladina sifonu mezi Spirálkou a jeskyní 13 C. Tunelová chodba pokračuje k Odtokovému sifonu na konci povodňového řečiště Bílé vody. Nad sifonem ční nejmohutnější krápníková formace Spirálky zvaná Varhany. Délka Spirálky je cca 1800 m.) Tady už se slézalo po žebřících, natažených po boku Ústřední propasti, ale stejně bylo lepší svítit jen před sebe na špricle, kterých se člověk držel a nesvítit si pod sebe, nebo dokonce okolo sebe! :-) Když jsme dorazili na dno a posvítili si vzhůru, tak to bylo k neuvěření, že jsme to v poklidu slezli. V  Tunelové chodbě jsme mohli konečně obdivovat krápníkovou výzdobu, v jednom místě přelézali podzemní říčku po podezřele kluzkém "žebříčku", abychom došli k nádherné krápníkové výzdobě "Varhany", které jsem si soukromě překřtil na "Čelisti" a k Dómu u vývěru (viz foto). Následoval návrat k výlezové šachtě. Bohužel teď už jsme věděli, co nás čeká k cestě na svobodu a čerstvý vzduch.

V neděli nás Suchas zatáhl do Závrtu č. 37, kterému říkal familiérně "plazivka". (Vertikálně složitý systém jeskyně končící v hloubce - 60 metrů tokem Bílé Vody.) Už to, že jsme měli nechal v chatě foťáky, napovídalo, že to nebude procházka "růžovým sadem". Závrt 37 byla jeskyně bez krápníkové výzdoby, ale zato s úseky, kde jsme museli pokračovat "plížením - plazením" vpřed a když nám před jednou "plazivkou" Suchas dával instrukce, po kterém boku se máme plazit, že se jinak z plazivky nevymotáme, radši jsme ho všichni poslechli. Bylo to k neuvěření ale tvar tunelu by po druhém boku člověk neprolezl, neboť by své tělo nezformoval do potřebných zákrutů. No a když uvnitř tunelů bylo bahno a voda, vypadali jsme všichni jako "bahenní prasátka".  Po návratu do chaty Děsu jsme provedli  důkladnou  očistu, abychom zas vypadali jako lidi. 

No a když už jsme lezli do podzemí, tak že si můžem vylézt i na opuštěný komín, z kterého je krásný rozhled po Moravském krasu. Čehož jsem se s Jónou ihned chytil a vydali se vzhůru na komín. Trochu mě zatrnulo, když jsem byl navrchu komínu a chytil se předposlední "kramle", tvořící stupátko a chytátko na boku komína. Kramle vyjela ze zdi jako z másla a zůstala mi v ruce! Ještě že jsem se přidržoval jiné, jinak bych se zřejmě poroučel  do věčných lovišť volným pádem...

Tento víkend byl jeden z těch, na které se nezapomíná....

Pár zajímavostí 

Fotogalerie

 

Rumunsko a Bulharsko

 Tentokrát jsme se dohodli na výpravu do Rumunska jen tři - já, Oťan S. a Standa K. Jóna a Bill jeli za lepším, s Caramellou do NSR („zlého“ Německa). Sháněl jsem jako pražskej lístky

na cestu a potraviny. Těsně před odjezdem se k nám přidali Pavel I. se svými kámoši Pepou a Vlastou. 

Oťan dorazil ke mně v pátek, večer jsme zašli do kina na „Jméno růže“ a já pak balil věci do půl jedné. Nejprve jsem se podivoval nad Oťanovou 23 kg těžkou krosnou s tím, že ta moje bude určitě lehčí. Nakonec měla 25 kg!

1.den – sobota 6.8.1988

V 8:00 jsme vyrazili klasicky Balt – Orientem. Pavel s kámoši měli problém s místenkami, na kterých jim seděli Němci. Průvodčí je vyhodil. Ty Němce. V Břeclavi přistoupil Standa. V Budapešti jsem s Oťanem využili půl hodinou zastávku na provětrání po okolních krámech. V 18:00 jsme vyjeli na Oradeu. Kolem jedenácté proběhla maďarská kontrola v pohodě a vlak vjel na rumunské území. Hodinky jsme posunuli o hodinu dopředu. Rumunští celníci lehce čpěli chlastem, každý u nich byl „bandit“ a somrovali cigarety. Nelíbilo se jim Oťanovo příjmení, ale prošel kontrolou. Pavel přišel s návrhem vystoupit v Razboieni a jet do Harghity od západu. Moc se nám nechtělo, ale nakonec jsme se nechali ukecat. Pak dal každý šlofíka.

2.den – neděle 7.8.1988

Pavel vtrhl k nám do kupé, jestli budeme vystupovat v Razboieni. Že jo a kde jsme. Vlak se akorát rozjel a minul nápis Razboieni. Takže jsme zase zalehli. V 8:00 přišel opět Pavel, že můžeme vystoupit ve Vinatori a jít Harghitu od JZ. Vystoupili jsme, ale žádný spoj nejel do Odorheiu Secuiesc, ani autobus. Takže dalším rychlíkem jsme dojeli do Brašova v 11:40. Pavel zakoupil lístky do Miercurea Ciuc, kam jsme v 12:30 místním osobákem vyjeli. Samozřejmě, že jsme stáli, ale po hodině jízdy jsme si i sedli. Po čtvrté jsme dojeli do Miercurea Ciuc, zde zakoupili jízdenky do Mădărașu a v 16:47 vyjeli stejným vlakem dál. Do Mădărașu jsme dojeli v 17:20, když jsme měli vystupovací poplach už o stanici dřív. Upravili jsme krosny, pozorovali čápy na komíně, srovnali mapu na sever a vyrazili přes vesnici po polní cestě. Minuli jsme tabuli s upozorněním výskytu „ursusů“. Dobrý začátek! Chvilku jsme se dohadovali, kterým směrem vyrazit a pak vyšli širokou pastvinou směrem k horám. Prošli jsme opuštěným chlévem, bažinou (jedině Oťan a já jsme byli suchý – já pomocí pohorek, Oťan svým instinktem). Vzhledem k pozdnímu odpoledni (cca 19:30) jsme vyhlíželi flek na spaní. Z několika alternativ jsme nakonec zakotvili u dunícího potoka kryti ze tří stran lesem. S Oťanem jsem zašel pro pitnou vodu do všech lahví k místním rumunským Maďarům, na jejichž pozemku byl pramen. K večeři jsme dali vepřový guláš s chlebem. Maďaři se na nás přišli podívat, pobesedovat a ukázat nám cestu na hlavní vrchol. Pavel dal dětem za to žvýkačky. Maďaři se pak ještě vrátili a dali nám jablka a Pavlovi minerálku. Pavel to pak s Maďary zapil borovičkou. Na noc jsme zalehli do stanů, Standa pod široký smrk hned vedle potoka.

3.den – pondělí 8.8.1988

Vstávali jsme svěží v 10 hodin. Posnídali jsme, sbalili se, přebrodili naboso potok a pak se vydali po prašné cestě vzhůru do hor. Běda, když kolem projelo nákladní auto! U jezírka v lese jsme natankovali „ápu minerálu“ a pokračovali cestou dál. Pavel se svými kámoši chtěli po prašné cestě dojít až na vrchol pohoří, což se nám nelíbilo (zvlášť Oťanovi). Po hádce, kudy jít, jsme přeskákali potok a vydali se vzhůru do kopce po kamenité pěšině. Pepa s Vlastou se začali opožďovat a často se na ně čekalo. Dorazili jsme na stráň zarostlou malinami, což byl povel k nekontrolovatelnému žraní. Po víc jak půlhodině jsme se vydali dál. Pěšina (už bez kamenů) stoupala neustále vzhůru, takže za chvíli byla vyhlášena další delší zastávka, maskována sběrem hub. Houby (převážně hřiby) rostly všude, i na pěšině. Po nasbírání celé tašky hub jsme se dali na pochod dál. Cesta po chvíli zmizela do ztracena, tak jsme si udali směr na hlavní hřeben. Cestou necestou. Oťan se dral statečně vpředu, ostatní jsme jej následovali. Les začal řídnout a nastupovala kosodřevina. Na loučce porostlé vysokou trávou Pepa padl na zem a začal fňukat, že bychom to měli už zapíchnout na noc. Ostatní jsme se přidali. Vydal jsem se s Oťanem na prohlídku okolí a asi po 50 metrech jsme našli volný flek v kosodřevině pro tři stany. Zavolali jsme ostatní, Standa si našel flek pod smrčky, které rostly do oválu a perfektně ho kryly. Standa udělal v kleči bezpečný ohniště, očistili jsme houby a udělali smaženici. Nejdřív určití jedinci nad smaženicí ohrnovali nos (Oťan, Vlasta), ale pak jsme se na ni vrhli všichni. Byla skvělá. Padali fórky o následcích hub na naši stolici a požárech v klečích. Zapili jsme to Standa´s pálenkou a Pavlovci borovičkou. Uhasili jsme oheň a šli spát. Klesala mlha a začalo být venku vlhko. Tábor byl ve výšce kolem 1500 m n/m.

4.den – úterý 9.8.1988

Vstali jsme v 11:00 a všude bylo mokro. Sbalili jsme se, najedli se a pak klečí vyrazili na 1542 m vysoký kopec, na jehož plochém vršku byly tři kříže a nápisy sestavené z kamenů. V rumunštině. Takže jsme se nechytali. Vylezli jsme na skalní srázek a dohadovali se o další cestě. Oťan nesouhlasil s naší cestou, protože si myslel, že chceme jít jinudy než jsme vysvětlovali. Nakonec jsem se s ním dohodl, protože náš i jeho plán cesty byl totožný. Dalekohledem jsme spatřili nějaké krosnaře na louce pod námi a cestou k ní jsme potkali „turisty nelehko“. Rodinka s dětmi a chlebníkama. Na konci louky byl zase oddych. Rozešli jsme se na několik stran najít pitnou vodu. Našel ji Standa. Velký proud vody vtékal do železných koryt postavených pod sebou. Navrhl jsem, že bychom tu dali oběd a pak už jen šli až do večera. Takže jsme to zapíchli. Naobědvali jsme se a dali očistu. Pepa prohlásil,že je tu veget a že je na dovolený a nemíní se honit po horách. Nikdo ho nevnímal kromě Vlasty, který mu přikyvoval. Ovzduší začalo houstnout. Pavlovci chtěli jít po úbočí zarostlýho kopce na další vrch. Oťan to vzal přímo na kopec. Cesta byla jakžtakž schůdná, vytyčená dřevěnými kříži z větví a provázků. Na vršku kopce byl smíšený porost smrků a kleče. Holeně dostávají nespočet šrámů, protože jdeme jen v trenkách. Z vršku je hezký pohled na skalnaté vrchy Harghity. Na další vrch ve směru na nejvyšší horu vedou dvě cesty. První příkrá dolů do sedla a pozvolna nahoru hustým lesem, druhá se vrací mírně po hřebeni dolů až na vrch, taktéž zarostlá smrkama. Oťan se vrhl z prudkého srázu dolů. Ostatní že půjdou po hřebeni. Nechtěl jsem Oťana nechat jít samotného (taky kvůli tomu, že on nesl stan a tyčky a já tropiko a kolíky) a tak jsem se spustil ze srázu za ním. S více jak 20 kg krosnou to byla fuška. Oťana jsem dohnal a dál jsme šli sami. Prodírali jsme se lesem, který nás důkladně poškrábal a mě lehce rozedral karimatku. Narazili jsme pak naštěstí na lesní cestu a po ní vyšli až na vrch. Nikde nikdo. Vál studený vítr, tak jsme pokračovali na další nižší vrch, poslední před Vf. Harghitou, nejvyšší horou pohoří Harghita. Oťan se chtěl vzdálit klukům. Já byl celkem taky pro, ale vadilo mi, že s námi není Standa. Vylezli jsme na poslední vrch před Vf. Harghitou. Oťan chtěl jít dál přímo dolů a pak do dlouhého strmého svahu Vf. Harghity, já po úbočí vrchu přes malý hřeben na Vf. Harghitu. Oťan se kupodivu ke mně připojil. Odhadli jsme výstup na Vf. Harghitu na dvě hodiny, takže v 18:00 by jsme mohli být na nejvyšším vrchu pohoří Harghita. Otočili jsme se a na vyšším vrchu, kde jsme byli před 20 minutami, stáli Pavlovci a Standa. Naznačil jsem jim rukou, kudy jdeme na Vf. Harghitu a pokračovali v cestě. Zaslechl jsem za sebou v lese šramot a trochu mě to vyděsilo, že by medvěd? Dohnal nás samotný Standa. Výstup na Vf. Harghitu, vysokou 1800 m n/m, byl rychlý a únavný. Říkal jsem si, ještě 10 metrů a odpočinu si. Ale Oťan hnal dál a Standa taky šlapal, tak jsem šel i já. Když už jsem se chtěl opravdu zastavit, začal prosvítat les a objevovat se holý vrch. Takže jsem zase šlapal dál bez zastávky, zpocený jak v sauně. Vydrápal jsem se na skalní vršek, kde už seděli Standa s Oťanem. Byl to předvrcholek! Potěšilo mě, že nejen já byl zpocený. Vrchol Vf. Harghity byl placatý a široký se čtyřmi vyvýšeninami, porostlý jen nízkou a suchou travou. Na třech vyvýšeninách stály dřevěné triangulační věžičky (1 – 4.metrové) a na čtvrté stál obrovský vojenský vysílač s budovou, která se kromě dvou vojáků zdála opuštěná. Na všechny čtyři vyvýšeniny (s vojenskou jsme měli trochu problémy, málem jsme prošli odpadem z WC) jsme pro jistotu vlezli, protože se nedalo určit, která je nejvýš. To by tak hrálo, abychom nestáli na nejvyšším místě! Na Vf. Harghitu (1800 m n/m) jsme vylezli v 17:15 (15:15 SEČ). Udělal jsem povinné snímky ze zdolání vrcholu a už nás Oťan hnal dolů, abychom nenarazili na Pavlovce. (Později nám řekli, že na vrchol došli okolo šesté.) Jestliže jsem si myslel, že prodírání lesem s Oťanem bylo nejtěžší, tak jsem se spletl. Sestup z Vf. Harghity se rovnal prodírání neprostupných stěn ze smrků. Sám měl člověk co dělat a s krosnou to byla hrůza. Taky za námi zůstal průsek s kapkami naší krve z nohou a rukou. Blížila se sedmá a chtělo to najít fleka na spaní, pokud možno s pramenem vody. Asi po hodině „bušení“ lesem nás Standa zavedl na lesní mýtinku, kde pramenila voda a bylo menší zarostlé jezírko, spíš louže, kde se dalo i umýt. I místo na stan se našlo, jen velmi hrbolaté. Ale po té otročině lesem jsme brali všechno. Smrky v této výšce (cca 1700 m n/m) byly vysoké 2 – 3 metry, takže na nás nebylo odnikud vidět. Postavil jsem s Oťanem stan a bivak pro Standu, Standa se postaral o ohniště. Po odpočinutí nám Oťan vnutil k večeři knedlíky! Měli jsme dvě konzervy kotlet na žampiónech, tak jsme svolili. (Maďarské konzervy, prodávané v ČSSR. Jmenovala se Pork Cutlets a-la Bacony, a byla to jedna z "poživatelných" konzerv, které nikdy nepřekvapily "flaksou", vždy byly uvnitř dvě vepřové kotlety.) Nutno podotknout, že syrové těsto ani v nejmenším nepřipomínalo tvarem knedlík a „unidentified object“ se strašně lepil a patlal. Ale konečné dílo se dalo kupodivu jíst a chutnalo i jako knedlík. To, že knedlík Oťan dělal v ešusu na ohni, se mu to povedlo a měl u nás velký +. Pak jsme si uvařili čaj a malkao, no prostě veget. Já dal se Standou nakonec panáka rumu, jako každý den, ráno a večer. Oťan se přidal až když se podával Becher. Před spaním Oťan prohlásil, že se diví, že ještě v Rumunsku nepršelo, že když zde je, tak vždycky prší. Za což ho proklel Standa, protože v noci opravdu poprvé pršelo. Ve stanu se Oťan divil, že mám moc věcí pod hlavou a on ne. Až když mu došlo,že nespím v kalhotách, třech tričkách a ponožkách jako on, se přestal divit. Obtočili jsme se kolem hrbů a za občasného nadávání Standy, co že jsme mu to vybrali za místo, jsme usnuli. Už jen ve třech.

 5.den – středa 10.8.1988

Poprvé jsme včas vstali, sbalili se, najedli a vyrazili dál. Od pramene na mýtince už vedla vyšlapaná stezka na louku, kde se nacházela velká ohrada s ovcemi a dvě salaše. Z jedné stoupal dým, takže jsme se rozhodli směnit ovčí sýr za cigarety a žvýkačky. Oťan zůstal u krosen na okraji louky a já se Standou vyrazili k salaši. Ovce se rozestupovaly, i berani vypadali mírumilovně. Před salaší polehávalo šest psů. Když jsme k nim došli tak na 5 metrů, Standa prohodil, že místní psi jsou zdechliny a chcíplotiny. Ani to nedořekl a všichni psi s vyceněnými tesáky a příšerným štěkotem nás zkušeně obklíčili. Naštěstí hned ze salaše vyběhl bača, něco zařval rumunsky a psi ztichli, i když kolem nás neustále kroužili. Bačovi jsme naznačovali česky, rusky, anglicky a rukama, že chceme sýr. Řekl jen guma a když Standa přikývl, pozval nás do salaše, kde byl další bača s malým klukem. Sedli jsme si na malá štokrdlata, vyndal jsem Standovu česko-rumunskou konverzaci a složil větu, že chceme koupit ovčí sýr. Po chvíli nechápavých slov na každé straně jsme pochytili, že sýr nemají, i když jsme ho v salaši viděli. Pak jsme se domluvili, že ovčímu sýru a tvarohu (brinze) říkají úplně jinak než sýru. Ukrojili nám kus sýra a tvarohu, dali lžíce, chleba a ať ochutnáme. Při ochutnávce jsme pochytili, že se nás bača ptá, odkud a kam jdeme a kolik nás je. Po ochutnávce klučina odběhl pro vodu do plecháče, abychom to zapili. Což jsme uvítali, protože jsme byli po tvarohu zalepený. Pak jsme se dohadovali na množství. Přinesli nějaká závaží a po chvíli jsme se domluvili na půl kilu sýru. Směnili jsme ovčí sýr za ameriky Astor pro baču a čokoládu pro klučinu. Pak nám přibalili i přes půl kila tvarohu, za který jim Standa dal balíček žvýkaček. Žvýkačky měli největší úspěch, protože oba bačové (tak 30 – 40 let) se na ně vrhli a znalecky pokyvovali hlavou. Snad jim nápis Made in Greece něco řekl. Rozloučili jsme se s nimi a já stačil zakopnout o štokrdle a praštit se hlavou o futro při vycházení ven! Psi nás už brali jako starý známý. Zaujalo mě ohniště v salaši. Na udusané hliněné podlaze byl postaven v jednom rohu hliněný podstavec vysoký asi 20 cm o ploše 80 x 120 cm. Ohniště bylo obloženo u dřevěných stěn železnými plechy. Na ohništi hořel kus kmenu a dým stoupal volně místností k otvoru v čele střechy. Salaš měla dobrý tah, protože se dalo vevnitř vegetovat a kouř vůbec neštípal od očí. Vrátili jsme se k Oťanovi, který už nervózně postával u krosen. Nechali jsme ho otestovat ovčí poživatiny a pak po lesní cestě svažující se dolů jsme pokračovali pohořím Harghita dál. Když se nám zdálo, že cesta podezřele míří tam, kam nechceme, odbočili jsme a prodírali se zas napříč lesem. Po menším krpálu jsme se dostali na cestu a tou přes potok na úbočí dlouhého hřebene. Cesta se hned za potokem změnila na pěšinu, místy „zarúbanou“. Hřeben se odkláněl od našeho směru, tak jsme to střihli rovnou dolů, kde jsme narazili na prašnou silnici s rezatým potokem. Byl zde docela silný provoz autobusů, který nás zahaloval oblaky prachu. Vešli jsme na cestu se závorou, kterou jsme podlezli. Za zatáčkou to vypadalo na lom, tak jsme se vrátili. Šli jsme kus po prašné cestě, přeskočili rezatý potok a po vyjeté cestě se začali drápat na hřeben. V půlce svahu začalo lehce pršet, tak jsme pro jistotu zastavili a schovali se pod celty a pláštěnku. Za deset minut bylo po deštíku. Mezi stromy jsme na protisvahu viděli odsolovací přepadové valy, kudy jsme předtím chtěli jít a pak se vrátili. Ta závora tam kupodivu měla smysl. Vylezli jsme na vrch, kde jsme narazili na modrou turistickou značku, což nás překvapilo. Tak jsme značenou cestu hned opustili a prolezli lesem na osamělou salaš s ohradou, vše opuštěné, jen kolem salaše bylo naděláno od krav a koní. Oťan spatřil na dřevě v salaši napsáno Bor a byl spokojený. Dali jsme veget a hned se zakousli do ovčích pochutin. Se solí, cibulí a chlebem to byla pochoutka. Nabral jsem plecháčkem vodu do láhve a kanystru na večer. Po jídle jsme vyrazili dál po lesní cestě, po které jsme se dostali až na kraj pohoří Harghita. Prošli jsme zarostlou strání plnou bodláčí, které ještě stačilo lehce podrápat už dost tak zrasované holeně. Přicházeli jsme na místa, kde očividně silně pršelo. Hledali jsme nějaké opuštěné místo na nocleh, kde by nás neviděli Rumuni, kteří se zde už hojně vyskytovali, a nenašli krávy, které zde měly mnoho cestiček. Flek jsme našli u vody, od cesty byl chráněn nízkými smrčky a stromy s lískovými oříšky. S Oťanem jsme rozložili stan a postavili bivak pro Standu, který zatím připravil ohniště. Po včerejším úspěchu se Oťan vrhl na chlupaté knedlíky s cibulkou. Cibulka se dala jíst, ale bramborová hmota už ne. Ani po opékání, jak to zkoušel Standa. Tak jsme snědli zbytek ovčího sýru a navrch to zapili čajem a kakaem. Rum došel, tak Standa otevřel Becherovku. To se přidal i Oťan. Bylo už po desáté, tma jak v pytli a Rumuni ještě jezdili po cestě s vozy taženými koňmi. Čert ví, jak viděli na cestu. Pak jsme zalehli a poprvé se všichni dobře vyspali.

6.den – čtvrtek 11.8.1988

Ráno jsme rychle vypadli, aby nás nepřekvapili Rumuni. Pohoří Harghita zůstalo za námi. Scházeli jsme po široké polní cestě a potkávali Rumuny s povozy, kteří mířili pro seno výš do hor. Třikrát jsme přeskakovali potok po kamenech, prošli docela úhlednou vsí a došli na asfaltovou silnici, která nás dovedla do Miercurea Ciuc. Městečko bylo čisté a upravené, na každé fabrice byly nejméně tři nápisy Ceaușescu, ale název fabriky člověk nenašel. Koupil jsem pohledy a krosny jsme složili na lavičku vedle nádraží. Se Standou jsem šel zakoupit lístky do Brašova. Pokladní na mě něco rumunsky zaševelila, což jsem pochopil jako že lístky prodávají až hodinu před odjezdem vlaku. Tak jsme zašli do místního bufetu, kde jsme dali pivko. Co do množství ho bylo asi 0,35 l a odhadem 8°. Vrátili jsme se ke krosnám a já vystřídal Oťana. Kluci šli koupit něco do města. Přinesli obstojné rajčata, mrkev a papriky. Vylezlo z nich, že nejdřív nakoupili v místním obchodě, kde to bylo všechno špinavé, malé, nahnilé a s hlínou. Poté šli kolem trhu a když viděli vše čisté, velké a zralé, tašku se zeleninou ze státního obchodu vyhodili a vše koupili u soukromníka. Oťan koupil slaný placky (v horách o nich furt mlel) a ještě teplý jsme je snědli. Nastal čas jít koupit lístky. S Oťanem jsme se znovu zastavili na pivo. Tentokrát už bylo v bufáči narváno. Člověk zaplatil u pokladny, kde dostal lístek a s ním šel do fronty k pípě. Pokladní v nás poznala cizince, tak nám vzala lístek a osobně nám donesla pivo v nových sklenicích, takže jsme nestáli žádnou frontu. Pak jsme vystřídali zas Standu, který si taky zaskočil do bufáče, ale ten už splynul s místními, takže stál celou frontu a měl prý ňáký problémy s cikánama co se týče piva. Nakonec jsme před odjezdem potkali na nádraží Pavla s Vlastou a Pepou. Vyříkali jsme si názory na rozdělení v horách a pak vyjeli do Brašova. Dokonce jsme si hned sedli a po čase se vlak vyprázdnil. V Brašově jsme dali krosny do úschovny a vyrazili do města na „tour de bier“.

Prolezli jsme několik hospod a restaurací, ale všude buď akorát končili nebo neměli pivo. A to bylo teprve sedm večer! Aspoň jsme viděli nový i historický Brašov. Vrátili jsme se do nádražní restaurace, kde jsme si pomocí česko-rumunské konverzace dali játra s hranolkama, rýží a zeleninou. Zapili jsme to teplým tonikem – pěknej humus (ten tonik). Vyzvedli jsme si krosny z úschovny a šli čekat na neosvětlený perón příjezd našeho vlaku. Se zpožděním jsme vyjeli ve 22:10 polským lehátkovým expresem. Žádný vagón se sedačkami, tak jsme to zapíchli na chodbičce u dveří v českém voze. Za Brašovem vlak zastavil v Predealu a do vlaku nalezlo velké množství rumunských veksláků. Nejprve na nás nevěřícně čuměli a pak zmizeli v polských vagónech. Český správce vozu se nás snažil vystrnadit pryč, ale až do Burgasu se mu to nepovedlo.

7.den – pátek 12.8.1988

Pro velký počet Rumunů, kteří pobíhali po chodbičkách a kšeftovali s cigaretama a místy i něco sekli z otevřených kupé, jsme se ani nesnažili spát. Pak se nahrnuli k nám, jestli nemáme něco na prodej. Oťana napadli cigarety (který jsme nevyužili jako platidlo za ovčí sýr), tak jsem začal s nimi smlouvat. Když nabízeli 10 lei (11,- Kčs) za ameriky, začalo mi to bejt divný a pak mi došlo, že se „ňák tlačej“ na mojí krosnu. Tak jsem je odtáhl od krosny. Hned se ztratili v polském voze. Zkontroloval jsem krosnu a zjistil, že horní kapsu mám úplně prázdnou! Ty zmrdi zlodějský! Za Oťanovi pomoci jsem dal dohromady, co mi všechno štípli – krém na opalování, Alpu v tubě, skládací lihový vařič s pevným lihem, propisku a dvoje mariášky. Ještě štěstí, že zavírací nůž, který jsem dával do té vykradené kapsy, jsem před odjezdem dal do somradla. Ukradli mi věci asi za 50 Kčs, což zas nebylo tak moc a nakonec mi nevzali žádné důležité věci. Jen ty karty nám pak chyběli. Když pak veksláci procházeli kolem nás, hned jsem je odstrkával od krosen. Bohužel jsem nevěděl, kterej zmrd mě okradl, byl jsem tak vytočenej, že kdybych ho poznal, tak jsem to z něj snad vymlátil! Pak kolem prošel rumunský průvodčí a zavřel spojovací dveře mezi vagóny. Kdo chtěl projít dál, musel mu něco dát – cigarety, prachy (leie), žvýkačky nebo bonbóny. Nato se v naší chodbičce usadila cikánka s dvěma snědými bodyguardy, kteří čekali na Ploiești, kde vystupovali. Cikánka si různě sedala na krosny, z kterých jsme ji vyhazovali a různě se snažila odpoutat naší pozornost od krosen. To ale netušila, že jsme už o něco chytřejší. S jedním cikánem laškovala tak, že Oťan prohlásil: ”Proboha, snad jí tady neznásilní!” Naší pozornost od krosen ale neodpoutali. Když pak konečně vypadli, oddychli jsme si. V Bukurešti přistoupili do vlaku vojáci se samopaly a kontrolovali vagóny. To brzo! K nám přišel nový rumunský průvodčí, který chtěl po nás za to, že nemáme lehátka, po každým „una suta lei” (100 lei). Bohužel nám vzal mezinárodní jízdenky, tak jsem mu ze společných peněz dal stovku. Víc už tam nebylo, což sám viděl, takže mu ta stovka stačila. Vrátil nám jízdenky a už jsme ho neviděli, i když tvrdil, že zkusí za tu stovku sehnat lehátko. Brali jsme to jako úplatek za to, že nás nechal stát na chodbičce. Kontrola na rumunsko-bulharské hranici proběhla v pohodě a až do Burgasu se už nic zvláštního nestalo. Před Burgasem jsme projížděli kolem ohromné rafinérie ropy s různobarevnými ohni z komínů. V Burgasu jsme ve 13:00 vystoupili na perón, nenašli úschovnu zavazadel, tak u krosen zůstal Standa a já šel s Oťanem do Rila bjuro koupit lehátka nebo místenky nazpátek do Prahy. Po hodinové frontě jsme se dozvěděli, že vše je od Burgasu směrem na MLR, PLR a k nám vyprodané. Cestou zpět ke krosnám Oťan koupil placky, které byly tak velké, že jsem s potížemi jednu snědl. Nyní u krosen zůstal Oťan a já šel se Standou koupit lístky na autobus do Kitenu. Vybrali jsme si spoj v 15:15, ale pokladní nám napsala na papír, že první volný spoj jede v 18:08. Tak jsem to koupil na ten. Lístky na autobus v BLR se prodávají jen v pokladnách, řidič nikoho neveme, kdo nemá dopředu zakoupenou jízdenku. Plus papír na „bagáž”, za krosny se platilo zvlášť.

Provedli jsme ochutnávku místného piva, (0,4 l - 8°) no taky nic moc. Před šestou jsme vzali krosny a šli se postavit k místu, odkud autobudy odjížděly do Kitenu. Zde už bylo asi 150 lidí, 2 autobusy a strašný zmatek. Pak dali řidiči za přední okna cedule s časy odjezdů a hned to bylo jednodušší. Vlezli jsme do autobusu s cedulí 18:08 a za chvíli už se vezli do Kitenu. V burgaském přístavu a na rejdě jsme viděli obrovské nákladní lodě. Do Kitenu jsme přijeli po 19. hodině. Do kempu Les to bylo 1,5 km. V recepci nám řekli, ať si najdeme místo a pak se přihlásíme. Flek jsme našli, se Standou jsem začal stavět stan a Oťan nás šel přihlásit do recepce. Hned si tam nechali jeho pas a dali mu místo něho nějaký cár papíru. Aby jsme náhodou nezmizeli bez placení. Postavili jsme stan i bivak pro Standu, který spal vedle stanu na igelitu a tropiko měl nad sebou. Byli jsme unaveni, tak jsme brzo zalezli na kutě. Před stanem byla okorát umístěná žárovka, která svítila celou noc, takže jsme nemohli nechat rozevřený stan. Bláhově jsme čekali, že po desáté bude všude v kempu klid.

8.den – sobota 13.8.1988

Kolem druhý hodiny ztichly bulharský kazeťáky a rádia, která se navzájem přeřvávala. Naštěstí převládalo disco a bigbít. Ráno v osm byl už v kempu zas hluk, tak jsme vstali, vzali ploutve, šnorchl, brejle a vyšli na kamenité pobřeží pod kempem. Zabrali jsme skvělé místo a dali opalovačku na Ádu. Ploutve a brýle byly neustále v provozu. Oťan to okomentoval jako „optimálně využité výrobní prostředky, žádné prostoje“. Z nás by si měli vzít příklad v průmyslu. Jeden vylézal z vody, vyhodil věci na břeh, a ještě než vylezl z moře, druhý už s ploutvemi a brýlemi mizel pod vodou. Balvany na břehu moře byly kluzké a tak vlez do moře nebyl jednoduchý. Pod vodou bylo vidět tak na 6 metrů. Dno bylo kamenité, pokryté zelenou travinou s obrovským množstvím škeblí, které byly přisáté na kamenech. Proháněli se zde různě veliké a zbarvené ryby a krabi. Po kamenech se plazily rybky, co se pohybovaly po ploutvích jako po nohách a moc neplavaly. Dál od břehu se v moři po dně pohybovaly langusty a v moři se vznášely medůzy. Zahlédl jsem medúzu tvarovanou jako raketa s prstencem přes 20 cm velkou. Co do množství fauny a flory zde toho bylo víc než na Jadranu, ale míň bylo vidět pod vodou do dálky. Ale proti rumunskému moři zde bylo fantasticky. Zdálo se mi Černé moře míň slané proti Jadranu. Traviny se na dně vlnily tak, jak šly vlny. Obrovské množství zákoutí, kterými jsme proplouvali, byly jen u kraje, po 5 metrech kleslo dno na 3-5 metrů a to se táhlo tak 30 metrů od břehu. Pak začalo dno zvolna klesat hlouběji do neviditelna. Oťan navrhl, že by se mohl koupit meloun. Tak jsme ho vyslali pro něj do kempu. Další dny jsme byli už chytřejší a meloun koupili vždy při cestě na pláž. Při jednom výlezu z moře jsem uklouzl po šutru a odřel si nárt do krve, takže jsem se pak potápěl bez ploutví. Standa vždycky tak na hodinu – dvě zmizel někde po okolí. První den jsem si samozřejmě od slunce připálil pozadí, ale nebyl jsem sám. Vrátili jsme se odpoledne do kempu a šli se s Oťanem podívat do Kitenu. Na trhu jsme si koupili hroznové víno, kukuřici (kterou Oťan kupoval furt) a pizzu. Vrátili jsme se do kempu, počkali na Standu a navečer jsme vyrazili do Primorska po silnici, která se kroutila podél pobřeží s hezkým výhledem na Black Sea. V bufetu jsme si dali dva tácky s opékanou rybou (na každém tácku byly dvě ryby bez hlavy a ocasu), tři tácky s „kartófi“ (hranolky) a tři piva. Skvělý. V dalším bufetu, který byl volnější, jsme dali místní červené víno s limonádou. Po návratu do kempu jsme po hygieně šli spát. Záchody zde byly turecké, dvě šlapadla na nohy a mezi nimi díra. Použitý hajzlpapír se vyhazoval do koše vedle díry. Často koše uklízeli, takže kupodivu záchody nesmrděly. Byli jsme zvědavý, jak by to vypadalo u nás doma. Klid v kempu nastal zas až dlouho po půlnoci. V kempu snad neexistovalo Bulhara, který by neměl rádio nebo magneťák.

9.den – neděle 14.8.1988

Vstali jsme v devět, koupili melouna a šli opět na kameny, ale aby tam byl i stín. Foukal vítr, vlny byly velké až 1-1,5 m. Ze dna se zvedl zelený humus a s utrhanými rostlinami a planktonem zneprůhlednily moře. Standa zas zmizel. Přes poledne jsme s Oťanem prošli Kiten a odpoledne šli na písčitou pláž. U stanu jsme nechali vzkaz pro Standu, kdy přijdeme. Veliké vlny nepolevovaly, ale na rovné písčité pláži to bylo skvělé. Skákal jsem do vln a nechal se vyhazovat na břeh. Oťan si šel zaplavat a doplaval k veřejné pláži u Primorska. Hned ho odchytl plavčík s píšťalkou, protože byl vyvěšen černý prapor (zákaz koupání). Pohrozil Oťanovi, že kdyby to udělal ještě jednou, tak zavolá milici. K večeru jsme se vrátili do kempu. Oťan udělal pudink a vločky na ráno. Dorazil i Standa a tak jsme zas vyrazili do Primorska. Všude bylo plno, tak jsme v bufetu dali hranolky se sýrem a kečupem a zalili to jen limonádou lepkavé chuti. Po návratu do kempu jsme si dali doušek Slunečního břehu (zdejší levný a dobrý viňak, zrající nejméně 12 měsíců v dubových sudech s lehkým vanilkovým tónem ve vůni) a za stereotypního hluku se snažili usnout.

10.den – pondělí 15.8.1988

Ráno po snídani jsme vyrazili do Primorska pěšky (4 km) s Oťanem vyměnit šeky, ale vyměnil jsem leva jen já, Oťanovi je nevyměnili kvůli pasu který neměl. Zakoupil jsem propisku (V jednom obchodě jsem ukázal na zasklený pult, kde ležela propiska, že ji chci koupit. Přišla prodavačka, propisku si vzala a řekla, že je její, že jí neprodává.) a pohledy, které jsme v jednom bistru u kávy (aby nás nevyhodili) vypsali a hodně se nasmáli, když jsme skládali texty pro Billa a Jónu. (Pak když jsme pohledy poslali, dostali jsme vítr z toho, jestli jsme nepřepískli text.) Prošli jsme celý Primorsko, vlezli do místního supermarketu (nic moc, žádný velký výběr), pohledy hodili do speciální schránky s nápisem Č.S.S.R. a s melounem (stál nejmíň a bez vážení 2 leva (20 Kčs) jsme se vrátili do kempu po poledni. Hned jsme šli zas na skály pod kemp. Klasické šnorchlování. Pod vodou jsem zahlédl asi 13 cm velkého kraba, jak se schoval pod balvan, tak jsem asi metr odplul a čekal, až vyleze. Vylezl a klepetama do sebe ládoval podmořskou trávu. 2 – 3 minuty jsem ho zblízka pozoroval. Byl v hloubce 1 metr, takže jsem mohl klidně ležet na hladině, rukama se držet dna a šnorchlem dýchat. Byl to můj první živý krab, kterého jsem viděl v přírodě. Trochu jsem si zas připek´ při tom zadek, takže jsem vyhledával zase stín. Vraceli jsme se krkolomnou cestou přes skály a šutry, pláží a kempem Kitenský záliv, kde jsme si dali jedno pivo dohromady a vrátili se do našeho kempu Les. V našem kempu jsme si dali „šopský“ salát (nakrájená rajčata, zelená okurka, vše posypané balkánským sýrem) a limonádu ve švédské licenci. Večer jsme vyrazili opět do Primorska, do letního kina, kde dávali estrádu pro návštěvníky. Veselý byl závěr, kdy náhodně vybrané návštěvníky strkali do velké kádě s vodou. Pak jsme dali pizzu s pivem. Pivo bylo zatím nejhorší, co jsme pili. (specialnoje pivo – 12°) Standa pak řekl, že se vrátí do kempu po pláži, což jsem s Oťanem odmítli kvůli písku a tmě. Vrátili jsme se sami do kempu o půlnoci.

11.den – úterý 16.8.1988

V kempu jsme čekali do půl jedný a když Standa nešel, vzali jsme baterky a šli ho hledat. Prolezli jsme pláž a můstek, který končil 20 metrů v moři. Když jsem se vracel po můstku zpátky na břeh, uviděl jsem Standu, jak jde proti mně. Divil se, že ho hledáme. Po vyjasnění názorů jsme se vrátili do kempu, kde už byl větší klid a šli spát.

Ráno jsme zas koupili melouna, vzali lihový vařič, ešus, sůl a vyrazili na skály. Bulhaři lovili obrovské množství škeblí (slávek) na jídlo, tak jsem se rozhodl škeble taky ochutnat. Standa s Oťanem tvrdili, že před dvěma roky slávky ochutnali a že jim to stačí. Vrhl jsem se s brýlemi a šnorchlem pod hladinu vyrvat několik slávek přisátých ke kamenům. Po chvíli jsem v tom získal praxi a vytáhl na břeh asi 12 slávek (6 – 10 cm velké). Všiml jsem si pod vodou, že se za mnou táhla velká hejna malých rybek, vrhajících se na místa, z kterých jsem vyrval škeble. Ryby byly tak voseklé, že nemizely ani když jsem se otočil a plaval proti nim. Na břehu jsme po několika marných pokusech konečně podpálili pevný líh, na vařič dali víčko od ešusu a do víčka 5 slávek. Zvyšujícím teplem vody se slávky po čase začaly rozvírat a odlupovat od skořápek. Vybral jsem ze škeble bíložlutou hmotu velikosti nehtu na palci ruky, odtrhl od zažívacího traktu zbytky trávy a ochutnal. Snědl jsem prvních pět slávek, které byly měkké, bez chuti a zbytku slávek jsem daroval život a vrátil je do Black Sea. Aby se člověk najedl, musel by jich sníst tak 80 – 100 a natolik zas nebyly dobrý. Slávka byla potravou tzv. „do tmy“. Nejlíp se jedla ve tmě, kdy člověk neviděl co jí. Konečně se mi splnil sen, že jsem si sám něco v moři ulovil, uvařil a snědl. Standa se zas vypravil na osamocenou výpravu. Po návratu do kempu jsem s Oťanem vyrazili do Kitenu, kde jsem si dal 240 g malých smažených rybek ve zbytcích těstíčka a hranolky. Zas jídlo „do tmy“. Rybky byly i s hlavičkou a ocasem, ale celé křupaly, takže to šlo, když se člověk nedíval do slepých bílých očí. Večer jsme šli klasicky do Primorska do letního kina, kde jsme měli v 21:00 sraz se Standou. Nepřišel. Dávali ruskou pohádku s bulharskými titulky, takže jsme se přesunuli do Mezinárodního mládežnického tábora. Všude bylo plno a obsazeno. Po kávě a pivě v bufetech (pivo stálo 1,20 leva a za dvě piva jsem marně čekal na vrácení za 3 leva. Pingl mi místo peněz dal dvě sklenice na pití a naznačil, že to je vše za 3 leva. Jak je vidět, okrádají všude.) jsme se vrátili po půlnoci do kempu. Standovi jsme dali věci ven před stan a zalehli. Standa se vrátil někdy kolem druhé.

12.den – středa 17.8.1988

Zas celý den na skalách, potápěl jsem se i s ploutvemi, i když mě v nich bolela odřená noha. Kvůli tomu, že jsem ploutve tahal přes celý Rumunsko, jsem je chtěl aspoň trochu užít. Odpoledne jsme navštívili zas Kiten, se Standou jsem si dal smažený rybičky s hranolkama a pivem, Oťan si koupil pizzu. Večer jsme vyšli do Primorska a dali si všehochuť – bílý i červený bulharský víno, pizzu s pivem, kávu se zmrzlinou (káva byla studená bez lógru, zmrzlina plavala v kávě a pilo se to brčkem – spíš vysávalo.) Do kempu jsme se vrátili před půlnocí, abychom se vyspali na cestu příští den. Na ráno jsme přichystali plnej ešus mléka s vločkami, abychom spotřebovali mléko (sušené), kakao, vločky a cukr.

13.den – čtvrtek 18.8.1988

Vstali jsme konečně brzy, v 7:30, snědli vločky a sbalili stan a věci do krosen. V 8:30 byli v recepci kempu, kde jsme čekali půl hodiny, než nám vystavili účet. Za 6 dní pro 3 osoby a 1 stan celkem 42 leva (420,- Kčs), na jednoho za den 2,3 leva. Pěšky jsme došli do Kitenu a vlezli do pokladny na autobus. Prodávali lístky kamkoliv jen ne do Burgasu. Dle cedule v bulharštině, němčině a angličtině se lístky vydávají až po příjezdu autobusu do stanice. Projíždějící autobusy byly plné, takže jen zastavily, nikdo nepřistoupil a odjely. Přijel-li trochu volný autobus, řidič došel do pokladny, nahlásil kolik má volných míst a podle toho pokladní prodala 1 nebo dva lístky. Bylo nám záhadou, kde třeba vzali lidi lístky na autobus vyjíždějící z Kitenu, když v pokladně ho nekoupili a předprodej tu nebyl zaveden. Takhle odjelo šest autobusů, než se na nás konečně dostalo. A to jen díky tomu, že přijel prázdný autobus a pokladní prodala najednou 10 lístků. A autobus pak byl plný (30 osob). Místo 9:25 podle jízdního řádu jsme vyjeli v 11:35 mimo jízdní řád. Někteří (převážně východní Němci) nevydrželi stát dlouho ve frontě (jak se nám hodili zkušenosti z domova) a vzali si do Burgasu taxíka. Taxi bylo za 6-7 leva, autobus za 2 leva. Proti našim taxíkům byly zdejší levnější, do Burgasu to bylo přes 60 km. V Burgasu byla úschovna zavazadel obležena davy turistů (teď jsme úschovnu našli), tak Standa zůstal u krosen a já s Oťanem šel do nám už známé cestovní kanceláře Rila se zeptat, zda někdo něco nevrátil na vlak do Prahy. Bohužel, nic. Tak jsme chtěli koupit místenky do místního rychlíku do Ruse, ale v BLR místenky nevedou. V jednou bufetu jsme vystáli frontu na pizzu (dokonce jsme koupili dvě pizzy české turistce, která nezvládala tlačenici, dusno a smrad z pečení pizz) abychom vůbec něco měli k obědu. Pak jsem vystřídal Standu u krosen, mě pak Oťan a se Standou jsme vykonali burgaskou „tour de bier“. Až v posledním podniku z pěti nám natočili pivo. Sedli jsme si ke stolku na ulici a pro jistotu si dali hned dvě, aby náhodou zase pivo nedošlo. Za 1 leva docela i ušlo. Ve tři jsem se šel podívat na nástupiště, jestli tam už není přistaven vlak do Ruse, který odjížděl v 15:35. Byl tam, už plně obsazen. Dva vagóny jely do Ruse, zbytek do Plevenu. Vlezli jsme do vagónu s tabulkou Burgas – Ruse a zapíchli to u dveří na chodbičce. Nebyli jsme tam sami. Po čtyřech hodinách jízdy Standa objevil kupé s třemi volnými místy, jak se domníval. Nakýblovali jsme se dovnitř kupé s krosnami a dojeli do Ruse po 22. hodině. Muž, který stál v uličce před naším kupé (říkal jsem si, proč si nejde stoupnout jinam a překáží tam) v Ruse vlezl do našeho kupé a z nosiče si vzal tašku. Takže jsme mu zasedli místo. To vysvětlovalo, proč jeden Bulhar říkal něco ve smyslu, že ti Češi jsou ňáký drzí. Na nádraží v Ruse jsme podle jízdního řádu nic nevyčetli, tak se zeptali na informacích. Dozvěděli jsme se že nejdřív jede do Budapešti vlak ve 2:33, který nebyl na tabuli zapsán. V pokladně jsme se doptali, že vlak jede přes Craiovu a Curtici. V hale jsme potkali dva študáky z Prahy, kteří chtěli poradit, jak se dostanou domů a působili dojmem absolutního chaosu. Nádražní restaurace měla dle vývěsky otevřeno do půlnoci, tak jsme s krosnami vylezli do prvního patra. Servírka nám ukazovala na hodinky, ale nechala nás sednout si ke stolu. Bylo teprve 23:10. Vedle u stolku jedli dva Němci něco, co jsme si taky objednali, abychom nemuseli šachovat s ptaním, co mají k jídlu. A tři piva. Večeře se skládala z opečených válečků z mletého masa s hořčicí, smažených brambor a špetku nějaké zeleniny. K tomu jsme přikusovali tvrdé obr-žemle. Standa nazval pivo „šuměnkou“ a nebyl daleko od pravdy. Chutnalo jako šumák. Po skoro půlnoční večeři jsem měl snahu objevit v Ruse poštovní schránku na odeslání pohlednic, ale bezúspěšně. Vyvalili jsme se na lavičku před nádraží, Standa si lehl do spacáku na lavičku, Oťan na zem na karimatku a do spacáku a já jen na zem na karimatku ve svetru, který jsem poprvé konečně užil.

14.den – pátek 19.8.1988

Moc dlouho jsme si nepoleželi, neboť místní milice nás probudila a odkázala do čekárny po kontrole pasů. V čekárně bylo lehce zatuchlo a plno. Usadili jsme se na zemi. Podle hodin v čekárně bylo 2:15, když hlásili nějaký vlak. Zaslechl jsem jen Budapešť, ale i to stačilo na to, abych vytáhl kluky na perón. Na peróně hodiny ukazovaly 1:28, jako na Oťanovu chronometru. Vlak měl ceduli Varna – Budapest a úplně prázdný sedačkový vůz 1. a 2. třídy. Zbytek vozů byly lehátkové, plně obsazené. Ty prázdné sedačky nás tak zmátly, že jsme se 2x ptali, zda určitě to jede do Budapešti a ne do Varny. Obsadili jsme hned jedno prázdné kupé, kluci si lehli na sedačky, já natáhl karimatku do uličky v kupé. Vlak kupodivu vyjel ve 2:33 směr Rumunsko. Ještě že jsme vlezli do vlaku skoro o hodinu dřív, teď byly kupé už obsazena. Vlakem proběhl bulharský celník, zahlédl jen naše pasy a zmizel na chodbičce. Rumunský celník nám dal štempl do pasu a hodinu jsme stáli, než vojáci prolezli celý vlak. Naše kupé kupodivu nekontrolovali, takže jsme zas zalehli. V pět ráno se mnou někdo zatřásl, rumunský průvodčí. Zkontroloval jízdenky a chtěl „plackarte“ (místenky), které jsme neměli. Takže 90 lei. Prohlásili jsme, že leie nemáme, ale nabídli jsme jedny cigarety. Průvodčí hned změnil požadavek na jedny cigarety za každého. Dostal druhé, které byly trochu pomačkané. Ty nechtěl. Když ale viděl, že se začínám vytáčet a nic ze mě už nevypadne, vzal obě krabičky Astorek a vypadl z kupé. Do půl osmé jsme měli opět kupé jen pro sebe. Pak vlak zastavil v Craiově a do kupé se nahrnuli lidi. Kupé bylo pak obsazené až do Budapešti. V Curtiči byla rumunská kontrola přísná. Dva manželské páry (Maďaři ze Slovenska) z našeho kupé probrali důkladně. Všechny tašky jim prolezli a ženský vzali na osobní prohlídku. U každé našli 1000 lei. Protože neměli u sebe 400,- Kčs na pokutu, museli podepsat prohlášení, že se zříkají 1000 lei ve prospěch Rumunska, nechtějí-li vystoupit z vlaku a sepsat to na celnici. Pak si o nich udělali záznam a do pasu jim dali nějakou značku, prý kdyby to bylo podruhé, tak už je to trestné. (Nám lehce zatrnulo, protože jsme vyváželi každý 100 lei.) Pak se rumunská celnička vrhla na Standův kletr. To už jsem se s Oťanem začal usmívat, (smích?. . . přejde!!) protože nám bylo jasný, co bude následovat. A taky že jo. Standa kletr otevřel a nastavil tak, aby ho celnička mohla prohlédnout. Ta vytáhla Standa´s černé tričko, které potem a špínou stálo v pozoru a z kletru se vyvalil puch z potu a smrad z ponožek. Celnička štítivě odhodila tričko a skončila s kontrolou. Mě a Oťana už jen sjela pohledem a vypadla z kupé. Vyjeli jsme po hodině. Maďarská kontrola proběhla v pohodě. Zas žádný štempl. Watch jsme posunuli o hodinu dozadu. Do Budapešti jsme dojeli před 19. hodinou. Dle jízdního řádu vyvěšeného na sloupu na peróně jsme zjistili, že jezdí ve čtvrtek a pátek rychlík Budapešť – Lipsko v 21:25 a hned jsme zašli koupit místenky do pokladny. Po 20 minutách ve frontě nám pokladní ukázala na nápis v maďarštině, že místenky prodávají jen do 18. hodiny. Standa pak zůstal u krosen a já vyrazil s Oťanem po centru Pešti. Koupil jsem v Metro-Skala plechovku piva (0,5 l 1,58 forintů = 27 Kčs) a sháněli se po hamburgeru. Nakonec jsme koupili dvě housky v celofánu (měkké!) a 0,25 l džusu s brčkem. Vyměnili jsme se u krosen a do ulic vyrazil Standa. Já si chtěl ještě přikoupit něco k pití. Vylezl jsem na perón a krámek už byl zavřený. Na tabuli odjezdy vlaků byl náš rychlík. Zašel jsem na 7. nástupiště a tam už rychlík byl přistaven a obležen Němci. Namakal jsem za Oťanem a s krosnami a Standovým kletrem jsme zrychlenou chůzí vyrazili k 7. nástupišti. Kupé ve vlaku už byla obsazená. Až v posledním vagónu (hned za lokomotivou) bylo ještě prázdno, tak jsme zabrali jedno kupé. Time 8:40 p.m. Oťan se vrátil na začátek perónu, aby nás Standa našel. Já zatím tvrdě a neoblomně hájil naše kupé, aby se tam někdo jiný nedostal. Dvěma Němkám, které furt čuměly do kupé, jsem tvrdil, že nás je tam sedm. Anglicky! Po deváté Oťan se Standou dorazili, takže jsem si oddychl. Vlak vyjel na čas. Ihned jsme zaujali pozice ležících spáčů. Maďarsko – československá kontrola proběhla v mžiku, kdyby nemusel náš celník vybírat celní a devizové prohlášení, tak snad vůbec nevlezli do kupé. Při kontrole slovenského průvodčí jsme zjistili, že vlak staví v Kutné Hoře, ale ne v Kolíně. Dál jede přes Nymburk na Děčín. Takže s Oťanem musíme vystoupit v Kutné Hoře.

15.den – sobota 20.8.1988

Ve tři ráno nás Standa probudil ve stanici a dotazem na nádražáka zjišťoval, kde jsme. Ten mu řek´, že jedeme do Lipska a až napodruhé pochopil, co chce. Břeclav. Takže Standa jako vždy vyběhl z vlaku narychlo, kletr jsme mu podali i se spacákem oknem. Akorát to stačil chytit a vlak se rozjel. Zabral jsem uvolněné sedačky místo Standy a zalehl. Vlak opět zastavil a jako na povel jsme se s Oťanem naráz probudili. Koukám z okna na název stanice – Kutná Hora! V rychlosti jsme se začali balit. Oťan vyběhl na perón a já mu podával krosny, spacáky a kanystr na vodu oknem. Před kupém už stála Němka se spacákem, která zabrala naše kupé. Vyběhl jsem z vlaku a na perónu jsme se ustrojili. Vědět, že vlak v Kutné Hoře vyměňuje lokomotivu a stojí tam 20 minut, nemuseli jsme tak pospíchat. Konečně ve známém prostředí českého nádraží. Přijeli jsme v šest a v 6:22 jel rychlík ze Znojma do Prahy. Takže jsme nemuseli přestupovat v Kolíně. V 8:07 jsme dorazili do Prahy, na Střed. Zašel jsem s Oťanem na Florenc, kde si koupil lístek do New Bóru, narvali jeho krosnu a věci do dvou skříněk, neb měl trochu času před odjezdem autobusu a rozloučili se. V devět jsem dorazil domů.

Až při vybalování jsem zjistil, že buzola zmizela nenávratně v rumunských zlodějských rukách. Takže k celkové ceně čundru po Rumunsku a Bulharsku 2.500,- Kčs (800,- mezinárodní jízdenka; 100,- potraviny; 1.600,- výměna [forintů – 550,-]+[leiů – 300,-]+[levů – 100,-]) jsem musel přidat 160,- za ukradené věci. Ale i přes ztráty to stálo za to.

PS: Text deníku je poplatný své době... :-)

Fotogalerie

Kavkaz - Приэльбрусье

Okolo února 1986 prošel mojí kanceláří v Malešicích oběžník turistického oddílu Janky Radotín ZRL (Závody Rudých Letnic) o zájezdu cestovky Sport - turistu na Kavkaz do Přielbrusí za 5780 Kčs bez kapesného, což byl skoro 2,5 násobný můj měsíční plat! Přesto mě to zaujalo a tak jsem do Radotína zavolal. Bylo mi řečeno, že zájezd je beznadějně plný, že bych byl asi dvacátý náhradník. To mě neodradilo a každých 14 dní jsem volal, jak to vypadá. Furt dvacátý! V červnu už jsem volal týdně a poskočil jsem na pátého náhradníka. 14 dní před začátkem zájezdu mi bylo sděleno, že se uvolnilo místo, a ať si teda dojedu do Radotína pro složenku a poukaz. K mému milému překvapení na složence byla poloviční suma, neb podnik na polovinu přispěl. Vyměnil jsem si 100 rublů a těšil se na den D.

1.den - sobota 26.7.1986    V 7:00 naší skupinku průvodce Sport - turistu odnavigoval na letišti Ruzyně k celnímu a pasovému odbavení. Půllitrovka Bechera prošla v pohodě když celník zjistil, že to je všechno co vezu k osobnímu použití! :-) Z tranzitní haly jsem prošel další kontrolou a ocitl se na letištní ploše. Naše letadlo IL-62 M stálo nedaleko nás, ke kterému jsme došli pěšky.  Zasedl jsem k pravému oknu v 21.  řadě. V 9:00 jsme odstartovali stylem plný tah motorů, odbrždění letadla, ostře nahoru a doprava směr Moskva. Po dvaceti minutách se letadlo stočilo na západ. Přišel palubní mechanik a sdělil nám, že se letadlo vrací pro poruchu na letiště v Ruzyni. Předtím ale musí vypustit palivo, aby letadlo přistávalo s prázdnými nádržemi. Odnesly to Krušné hory, nad kterými se vypustilo 15 tun paliva. Nálada na palubě byla dobrá, dokonce jsme se sousedem žertovali, zda letadlo opustíme po schodech nebo nafukovacích skluzavkách. Dvakrát se snažil pilot propíchnout mraky, až napotřetí se mu to povedlo. Letadlem to zamávalo, vysunuly se klapky na křídlech i podvozek a letadlo dosedlo na přistávací dráhu v Ruzyni. Při rolování k letištní budově jsem zahlédl z okna za letadlem řítící se stádo požárních vozů a sanitek s blikajícími světly. Efektní nutnost při nouzovém přistání. Tak můj první let a hned nouzové přistání! To se může stát snad jedině mě! ;-) Vystoupili jsme do tranzitní haly a v 11:50 pokračovali novým letadlem IL – 62 směr Moskva. Na mezinárodním letišti Šeremetěvo 2 jsme přistáli v 14:20 – 16:20 moskevského času. Pasová kontrola proběhla rychle, v tranzitní hale jsem vyplnil ruské celní prohlášení, které zde měli snad ve všech světových jazycích kromě češtiny, dostal na něj štempl a uschoval pro pozdější použití. V hale na nás čekala průvodkyně Inturistu, která nás odvezla autobusem do centra Moskvy ke směnárně (1 rubl = 10 Kč) a pak k hotelu Belgrad. Vyfasoval jsem s kolegou z Radotína pokoj 1515 v 15. poschodí, navečeřeli se a vyrazili na Rudé náměstí, kde jsme si počkali na výměnu stráží u mauzolea Lenina, prohlédli chrám sv. Mikuláše a projeli se metrem k Ostankinské televizní věži. Do hotelu jsme dorazili o půlnoci a na recepci nechali vzkaz, aby nás vzbudili telefonem ve 4:15.

2.den – neděle 27.7.1986

Vzbudili jsme se sami v 4:25, telefon zazvonil až v 4:40. V pět jsme se všichni sešli v hale a autobusem vyrazili na letiště Vnukovo. Po kontrole nás letištní autobus dovezl k aerobusu IL – 86. Byli jsme první na palubě letadla, tak jsem měl čas si IL-86 prohlédnout. Kapitán nechal dveře do pilotní kabiny otevřené a když jsem dovnitř nakoukl, kupodivu mě pozval dál. Překvapil mě pohled na jednoduchou palubní desku pilotní kabiny. Čekal jsem jí větší u takového kolosu pro 350 cestujících. Odstartovali jsme v 9:20 směr Minerální Vody, kde nás naložili do minibusu a s ruským průvodcem vyjeli do vesnice Elbrus na chatu Sokol v Centrálním Kavkazu - Přielbrusí v Kabardinsko-Balkarské autonomní republice. Cestou jsme se zastavili na trhu ve vesnici Žanchotěko a u památníku Pastuchova (A.V.Pastuchov (1860-1899) byl vojenským topografem a horolezcem. Proslavil se svými výstupy na vrcholy Kavkazu a topografickými pracemi z této oblasti). Cestu dlouhou 197 km jsme absolvovali za 4 hodiny. Chata Sokol se skládala ze zděného baráku a přilehlé dřevěné chaty, kde jsem byl ubytován na pokoji č. 13 s dalšími pěti účastníky zájezdu – Vláďou, Milanem, Vlastou a dvěma Zdeňkama. Po ubytování jsme zašli na večeři. Večeře se skládaly převážně z obrovského množství zeleniny a malých porcí brambor, rýže nebo nudlí s masem. Převládalo skopové nebo kousky kuřete. Pokaždé jsme dostali čaj a sok, což byla sladká voda z různých kompotů. Snídaně byly bohaté, pokaždé tvaroh nebo smetana, občas krupicová kaše a opět zelenina.  Obědy jsme fasovali na tůry v balíčkách s chlebem se salámem nebo sýrem, čokoládové bonbóny, rajčata nebo vejce a sok. Každý večer jsme na pokoji ze společných zásob (půllitrovky Bechera, vodky a slivovice) připíjeli na dobytí výškového rekordu, ale ve skutečnosti to byla prevence proti průjmu ze zdejší stravy. Chata Sokol ležela v Baksanské dolině v nadmořské výšce 1900 metrů. Moc dobře se mi první noc nespalo. Asi to bylo tím že jsem spal výš než na Sněžce.

3.den – pondělí 28.7.1986

Budíček v 7:30, snídaně v 8:00 a v 9:00 odchod na první výlet na ledovec Šchelda. Od chaty jsme šli po silnici soutězkou Adul-su, která odbočuje z Baksanské doliny na jihovýchod. Po 6 km jsme odbočili na lesní cestu do strmého svahu. Prošli jsme táborem sovětských horolezců a slunce začalo připékat. Šli jsme lesem po vysokém břehu říčky která vytékala z ledovce Šchelda. Les pomalu mizel a dostali jsme se do kamenité krajiny místy porostlé travinami. V 11.hodin jsme přišli k písečné pláži u říčky ve výšce 2550 m n/m, kde nám náš průvodce Sergej dal na vybranou, kdo se chce opalovat ať zůstane, kdo chce jít dál ať jde s ním. Z 23 lidí nás vyrazilo jen 12 dál. Přelezli jsme přes dřevěný polorozpadlý můstek a po kamenech stoupali vzhůru k ledovci, který je celý pokryt kameny a sutí a jen čelo ledovce je vidět. Ledovec má tmavošedý nádech a tvoří několik teras. V půl jedné jsme dorazili na vrchní terasu ledovce Šchelda ve výšce 2750 m n/m. Prohlédli jsme si okolí a pak sestoupili zpět po ledovci, skákali přes šutry a malé trhlinky v ledovci k pláži kde na nás čekal zbytek skupiny. Opláchli jsme si nohy v ledové říčce a pokračovali v sestupu na silnici vedoucí k chatě Sokol. Procházeli jsme kolem dřevěné boudy která měla obě čela volná a stála u srázu nad říčkou. Vedle u stromu byla přivázána kráva a strašně bučela. Sergej nám vysvětlil že to jsou jatka. Kráva se v boudě zabije úderem palicí do hlavy a hned na místě rozkrájí. Maso a kůže se zpracují hned a pošlou do Elbrusu. Vnitřnosti a jiné nepotřebnosti se shodí ze srázu do říčky. No ještě že říčka neteče k chatě Sokol! V noci si na zbytcích pochutnává místní zvířena. V 15:30 jsme dorazili k chatě a na čtvrtou byl připravený první a zároveň předposlední oběd. Po obědě jsem si dal veget, po večeři v 19:30 jsme si zahráli volejbal. Během večeře nám Sergej vždy řekl o tom, kam se půjde druhý den, co je třeba vzít s sebou, co nás bude čekat. Mluvil rusky a čemu jsme nerozuměli, hravě přeložili některá ze tří učitelek. V jídelně jsme si zahráli žolíky do 22:40, než nás místní servírka slušně vyhnala spát. Dnes jsem ušel 24 km, zdolal převýšení 850 metrů a vystoupil do výšky 2750 m n/m.

4.den – úterý 29.7.1986

Po budíčku opět v 7:30 a snídani nám Sergej rozdal lyžařské hůlky, aby si každý vzal jednu na cestu. Měli jsme na něj počkat ve vesnici Elbrus u mostu, odkud vedla prudká klikatící cesta travnatým svahem do soutěsky Irik. Začátek soutěsky Irik byl v 2137 m n/, kde jsme dali malou zastávku. V dáli na konci soutěsky se blýskala zaledněná hora – Elbrus. Poprvé jsem viděl pětitisícovku. Po pravém úbočí zalesněné soutěsky jsme pokračovali dál. Cesta byla pozvolná ale dlouhá. K poledni jsme došli k zářezu, kterým protékal Irik-čat z vedlejšího údolí a v zářezu tvořil 40ti metrový vodopád. Vodopád Irik-čat tvořil levou stranu zářezu, pravou stranou jsme vylézali nad vodopád. Všude kolem byla vodní tříšť a mlha, mokré kameny na kterých nebylo těžké uklouznout. Lyžařské hole se hodily. Po výlezu zářezu Sergej navrhl otrlejším a neunaveným výstup k ledovci Irik. Od rána jsme ušli 10 km. Kdo chtěl, vyrazil se Sergejem dál. Pokračovali jsme soutězkou Irik, která se rozšiřovala do travnaté planiny obklopené vysokými hřebeny hor. Po planině pobíhala hromada svišťů, kteří ihned mizeli v norách jak jsme se k nim přibližovali. Prošli jsme okolo koliby s ovcemi ve výběhu. Před kolibou stál kůl, na kterém byly napíchnuty tři ovce. Už z nich zbývaly jen kostry. Sergej nám to vysvětlil jako ochranu stáda proti dravým ptákům. Dravci raději trhali zdechliny na kůlu než živé ovce. Došli jsme k čelu ledovce, které bylo přes 30 metrů vysoké. Ledovec byl tmavošedý s povrchem pokrytým sutí. Dál ledovec Irik přecházel v bílý a zledovatělý, táhnoucí se z Elbrusu, který se ztrácel v mracích. Čelo ledovce bylo ve výšce 2900 m n/m. Na ledovec jsme vystoupili přes kamenný svah na boku ledovce. Dolní konec ledového pole byl pokryt místy kaménky z okolních štítů, které usnadňovaly výstup. Místy pod kameny protékaly stružky vody. Kameny skončily a vstoupili jsme na zmrzlý povrch ledovce, tvořený hlubokými trhlinami, které jsme opatrně obcházeli. Hůl se nedala zabořit do ledu, ale trochu zdrsnila led kam se pak šláplo. Vršek ledovce byl tvořen mnoha séraky (Séraky vznikají v místech s prudkými změnami sklonu svahu. Ty tvoří ledovcové sutě se spletí trhlin. Jsou to nebezpečná místa, protože nezakotvené bloky ledu jsou nestabilní a kdykoli se mohou sesunout.) Vylezli jsme pod séraky když začalo pršet. Rychle jsem se vyfotil, neboť jsem se poprvé dostal nad 3000 metrovou hranici, dosáhl jsem výšky 3160 m n/m. Od rána jsme urazili 18 km. Zpátky jsme šli stejnou cestou jakou jsme sem vyšli. Soutězkou Irik jsme se vrátili do Baksanské doliny. Na konci soutěsky jsme se zastavili u pramene minerálky. Přišla mi k duhu. Prudkým svahem jsme sestoupili do vesnice Elbrus. Ve vesnici jsem zašel do obchodu si koupit melouna. Prodavačka se mě zeptala, kde jsem se naučil tak pěkně rusky. Odpověděl jsem že ve škole - 8 let. Nato mi řekla že toho ale teda moc neumím! Radši jsem jí nevysvětloval svůj vztah k ruštině kvůli které jsem málem neudělal maturitu! Melouna jsme snědli na pokoji a večeři zapili prckem na zdolání výškového rekordu. V noci začalo zase pršet.

5.den – středa 30.7.1986

Po snídani se rozhodovalo zda neuděláme kvůli počasí volný den. Přijel autobus Inturistu a tak bylo rozhodnuto. Autobus nás odvezl pod Čeget k jednosedadlové lanovce která nás postupně vyvezla do stanice Aj na svahu Čegetu ve výšce 2750 m n/m. Po úzké kamenité cestě svahem Čegetu jsme prošli nad dvoubarevným jezerem Donguzorunkël (2580 m n/m) k náhorní plošině k Severnímu prijutu (jednoduchý barák na přenocování horolezců) Za Severním prijutem bylo bezejmenné jezero obklopené hřebeny hor a průsmykem Donguz-orunbaši. Po svačině jsme se vydali k průsmyku, který tvořil hranici mezi RSFSR (Ruská sovětská federativní socialistická republika) a Gruzií. Výstup na průsmyk vedl po prudkém 45°- 50° sněhovém svahu. Sergej šel první a dělal stopy, ostatní jsme šli za ním v jeho šlápotách. Občas mi bota na sněhu ujela, ale zde se lyžařská hůl plně uplatnila. Po namáhavém výstupu jsme vylezli na průsmyk Donguz-orunbaši ve výšce 3203 m n/m. Bohužel kvůli mlze nebylo vůbec nic vidět z Gruzie. Po 15 minutách odpočinku jsme se vydali na zpáteční cestu. Po sněhu se sestupovalo špatně, tak jsme se začali klouzat dolů jako na lyžích. Bylo to rychlejší i zábavnější. Láďa nám udělal kino. Uklouzl na svahu, padl na záda a ujížděl dolů. Vůbec nic nepodnikl aby se zastavil a tak to za něj udělaly kameny na konci sněhového svahu. Pak se ještě dlouho držel za zadek. :-) Do Baksanské doliny jsme se spustili cestou podle říčky tekoucí z dvoubarevného jezera do údolí. Jezero mělo tmavě a světlezelenou barvu. Do půlky jezera se vlévala bahnitá říčka a vytvářela světlezelenou barvu. Před přítokem bahnité říčky bylo jezero tmavozelené. Celé jezero bylo průtočné, takže bahno se nerozlévalo na obě strany ale jen po proudu. Předěl obou zelených barev byl zřetelný. Při sestupu kdy člověk musel neustále brzdit byly za chvíli cítit kolena. Došli jsme do hotelu Čeget, kde jsme chtěli koupit mapu Kavkazu, ale neuspěli jsme. Autobus ještě nepřijel tak jsem s Milanem a Zdeňkem vyrazil po silnici k hotelu Itkol, kam jsme dorazili akorát když prodavačka odcházela od kabinky kde byly mapy. Přemluvili jsme jí a koupili 25 map, i pro ostatní. V 17:10 přijel autobus a dovezl nás do chaty Sokol. Po sprše a večeři jsme si zahráli volejbal do té doby než začalo zas poprchávat. Dnes jsem ušel 22 km, zdolal převýšení 453 metrů a sešel 1153 metrů a posunul svůj včerejší výškový rekord na 3203 m n/m.

6.den – čtvrtek 31.7.1986

Tento den byl takzvaně „volný“. Každý mohl jít kam chtěl (teda jen tam kam ho Sergej pustil..:-) ) nebo zůstat v chatě a odpočívat. Já, Milan, Zdeněk a Vlasta jsme se rozhodli slézt nějakou třítisícovou horu. Sergej nám poradil Sary-kol baši a nakreslil nám plánek, odkud a jak se dostaneme na vrchol. Po snídani jsme už stáli v 8:30 na silnici a stopovali autobusy, které by nás dopravili do Těrskolu, 19 km od chaty Sokol. Po půl hodině nám jeden místní autobus zastavil. Cestou vzal ještě několik skupinek lidí, převážně Čechů. Dali jsme se do řeči s jedním horolezcem z Děčína, který nám vyprávěl o tom jeden z nich spadl do ledovcové trhliny a než ho vytáhli za pouhých deset minut, byl úplně promodralý a neschopen pohybu. Ledovec působí jako obrovská výkonná lednička. V Těrskolu (2100 m n/m) nás všechny autobusák vypustil, zaplatili jsme řidiči každý jeden rubl a začali dle plánku hledat „post office“. Zakoupil jsem na poště ihned pohledy nevalné úrovně. Dle výpočtu nejzazší časová rezerva na výstup byla desátá hodina, takže jsme hned vyrazili a v 9:45 zahájili výstup na Sary-kol baši. Nejdříve cesta vedla po obvodu hory, ale pak zamířila přímo do svahu porostlého travou. Prošli jsme borovicovým hájem, kterým se cesta klikatila ale stále stoupala vzhůru. Přes údolí Baksanu na protější straně byla hora Čeget se stanicí lanovky Aj (2750 m n/m) a vrcholem (3030 m n/m), takže jsme mohli porovnávat, jak jsme vysoko. Stoupali jsme jihozápadním svahem, takže slunce do nás pralo co to šlo. Zvlášť bágl na zádech každému řádně “promočil“ košile. Po hodině výstupu jsme dorazili na malou travnatou plošinku s kamenem, kde jsme dali první zastávku s občerstvením – 2650 m n/m. Po deseti minutách jsme pokračovali dál. Stráň se stávala strmější, sklon 45°- 50°, místy i 60°. Lezli jsme přes suťové pole s velkými kameny, po kterých se šlo pohodlněji než strmým travnatým svahem. Hole vyťukávaly na kamenech nepravidelný rytmus, chvílemi někdo zaklel když se kámen pod ním uvolnil. Došli jsme k velké triangulační věži, kde byla druhá zastávka. Byli jsme už výš jak Čeget v 3140 m n/m. Lehké občerstvení a po deseti minutách šli dál. Nyní už byl Sary-kol baši tvořen jen sutí nebo hladkou skálou. Sklon se snížil na 40° - 45°. Po suti se špatně šlo, nohy klouzaly a musel jsem dávat pozor, abych nezasypal toho kdo šel pode mnou lavinou kamenů a sám nechytil kameny se shora. Výstup se zpomalil, začali jsme dělat po pěti minutách chůze minutové zastávky. Došli jsme k věžičce, kde jsme dali třetí zastávku. Slupl jsem čokoládový bonbón, to jediný jsem dostal do sebe. Bylo 11:40 a výška 3370 m n/m. Po deseti minutách jsme vyrazili k vrcholu. Šli jsme po okraji srázu a za chvíli už viděli vrchol. Jenže když jsme tam vylezli, jen jsme zjistili, že je to vrcholek na hřebeni a za ním hora pokračuje výš. Takhle jsme přešli ještě jeden „klamný“ vrchol. Suťovým svahem prostupovala místy skalní stěna Sary-kol baši a sklon se zvýšil na 60°- 65°. Tep srdce se mi zvýšil, námaha byla už na každém znát. Ve výšce 3470 m n/m jsme udělali čtvrtou zastávku. Před námi čněla Sary-kol baši ještě hrozivě. Vlasta odmítl jít dál, boleli ho kolena a byl unaven. Bylo 12:20. Rozhodlo se, že půjdeme do 13:20 a jestli do té doby nedojdeme na vrchol, vrátíme se zpátky. Dál jsme vyrazili ve třech, Vlasta na nás zde počká. V obavě že bychom nedošli na vrchol jsme vyrazili ostrým tempem. Přestávky jsem dělal po ujití 15 kroků, 3 – 5x jsem se zhluboka nadechl a vydechl a hnal se dál. Stačilo 5 metrů výškových ujít a už jsem se musel zas vydýchávat. Ale vrchol mě hnal dál. Přece se nevzdám někde před vrcholem! Za chvíli jsem ucítil bolest v zátylku hlavy, ale šel jsem dál. Po 20. minutách ostrého tempa jsme dorazili v 12:45 na vrchol Sary-kol baši ve výšce 3650 m n/m, kde jsme s úlevou sebou praštili o zem. Poprvé jsem zdolal třítisícovou horu!  

Tep mi vylezl na 150 úderů za minutu! Vrchol jsme oslavili čokoládovým bonbónem, sladkou kondezkou a sokem. Povinné vrcholové snímky a panoráma štítů kolem. Měli jsme krásný výhled na Elbrus, ale vrcholky byly ztracený v mracích. Asi 200 metrů severně se vedle nás vypínal 3800 metrů vysoký Těrskolak, oddělený hlubokou průrvou. Na západ od nás byla 3800 metrů vysoká plošina, na které stál jeřáb a budoval observatoř. Na vrcholu jsme zůstali půl hodiny abychom si důkladně odpočinuli. Tupá bolest v zátylku nepřestávala působit. V 13:15 jsme zahájili sestup z nejvyššího místa, kam jsme se každý zatím dostali. Na místě čtvrté zastávky se k nám připojil Vlasta a společně jsme klouzali po suťovém svahu dolů. Nohy a traktory na pohorkách dostávaly kvalitně zabrat. Suťovými poli jsme se rychle dostali až na hranici 3000 metrů. Zde se svah měnil na travnatý, občas s nějakým schovaným kamenem, na kterém se mi zvrkávala noha. Při sestupu hůlka sloužila jako brzda a párkrát, když mi ujely nohy na trávě, jako opora před pádem na zem a sjetí po svahu dolů. Taky jsem lyžařskou hůl dvakrát ohnul. Doklouzali jsme se k plošince s kamenem, kde jsme měli první zastávku a lehli si do trávy, aby si nohy odpočinuly. I při sestupu se člověk unavil. Po 15. minutách jsme se vrátili stejnou cestou přes borovicový háj. Sestup jsme zakončili v 15:40 v Těrskolu v bufetu, kde jsme si dali každý tři limonády. V celém Přielbrusí člověk nesehnal pivo nebo alkohol. Absolutní prohibice. V hospodách a barech bylo prázdno, protože tam prodávali jen minerálky a soky. Zákaz alkoholu v oblasti zavedl Gorbačov z důvodu že tu jsou stejně jenom horolezci a ty nemůžou chlastat aby se jim nic nestalo. Takže jsme ostrouhali. Na terase bufetu jsme si dali šašlik (skopové maso napíchlé na tyči jako špíz, opečené na ohni a ochucené kořením) za 1 rubl. Pěšky jsme došli do Itkolu na autobus k naší chatě Sokol, kam jsme dorazili v 18:10. Po večeři jsem místo volejbalu dal sprchu které mi přišla k duhu a zapil nový rekord – 3650 m n/m!

7.den – pátek 1.8.1986

Po snídani jsme vyrazili soutězkou Adyl-su jako první den po asfaltce až do tábora horolezců Adylsu  a dál pokračovali podél bystřiny Adyl-su zalesněnou krajinou k Baškarinskému jezeru, kde už převládala tráva a suť. Slunce začalo pálit tak jsem se hodil do trenek. Jezero bylo ve výše 2400 metrů nad mořem a jedna strana byla tvořena ledovcem Baškara. Čelo ledovce bylo vysoké asi 25 metrů a pod žárem slunce z něj padaly kusy ledu s temným duněním do jezera. Jezero bylo pokryto vrstvou plovoucích ker. Na kamenitém břehu jezera jsme měli odpočinek. Několik lidí se vrátilo zpátky do chaty Sokol a zbytek pokračoval na ledovec Baškara pod masiv Džan - Tugan. Šlo se po hřbítku velkého valu, který odděloval koryto potoka Adylsu od ledovce Baškara. Valem jsme se dostali až k úpatí masivu Džan – Tugan a přes kameny a potok se dostali na bílý ledovec s roztodivnými tvary zmrzlých převějí a závějí. Při scházení z kamenů na ledovec se pode mnou jeden kámen uvolnil a já spadl jen v trenkách na kameny. Rozedřel jsem si levou nohu pod kolenem a lokty obou rukou do krve. Nejhorší ale bylo to, že jak jsem padal, tak padal se mnou i foťák, který jsem měl zavěšený na krku. Vřískl jsem s ním o kameny. Zkusil jsem vyfotit jeden obrázek a přetočit políčko filmu. Vše šlo, tak jsem musel doufat, že se foťáku nic nestalo, že fotí dál. Klidný jsem ale moc nebyl, protože se mohlo taky stát, že od této chvíle vše bude černé. Až přinesené diapozitivy měsíc po zájezdu mě definitivně přesvědčily že se foťáku nic nestalo a od té doby nedám dopustit na Zenit, nárazuvzdorný foťák. Japonská automatika by po takovém nárazu odešla. Po ledovci jsme se vyškrábali za pomocí holí až do výšky 2700 m n/m. Dál už byl postup možný jen s mačkami. Vraceli jsme se dolů po ledovci, občas někdo uklouzl, ale vše dopadlo dobře. Akorát na mě byl pohled jako bych spadl ze štítu. Kalhoty jsem si nemohl obléknout protože ty mi víc rozškrabávaly odřenou nohu. Pomocí „mužiků“ (Mužik je pyramidka složená s kamenů asi ½ metru vysoká a umístěná na viditelném místě. Od jednoho mužika je vidět v nepřehledném terénu k druhému a podle nich se jde, vyjma mlhy..:-)) jsme došli k planině, na které byl Zelený bivak, malá chata pro nouzové přespání. Od Zeleného bivaku jsme šli po krkolomné cestě nad bystřinou Adyl-su. Chvílemi poprchávalo. Dorazili jsme do tábora Adylsu a přestalo pršet. Do chaty nám zbývalo 9 km. To už  jsme se vraceli jednotlivě k chatě. Nasadil jsem ostré tempo a za 1 hodinu a 10 minut jsem byl v chatě z našeho pokoje první. Ve sprše jsem si omyl zakrvácené lokty a nohu. Během večeře nás Sergej důkladně seznámil s plánem na výstup na Prijut 11. Varoval každého kdo se trochu necítí, má kašel nebo rýmu, že ve výšce všechno propuká prudčeji než dole. Že se může stát, že kdo má kašel, tak za dvě hodiny může dostat zápal plic a za šest hodin může mít dost. Jediná záchrana je co nejrychleji snést postiženého dolů do údolí a to by se všichni museli vrátit kvůli tomu jednomu dolů. A že je to namáhavé na řídký vzduch tam nahoře. Tím mě moc nepotěšil, protože jsem měl lehkou rýmu, ale myslel jsem si, že přehání a slabší jedince se snaží zastrašit, aby šli jen ti, co vydrží. Takže před měřením tlaku nás moc neuklidnil. Po večeři přišla do chaty ruská doktorka a měřila každému tlak pro zítřejší výstup nad 4000 metrů. Každý byl rozechvělý, jak to dopadne. Mě naměřila 130 / 90 a zeptala se mě, jak se cítím. Řekl jsem že dobře a tím celé vyšetření skončilo. Dnes jsem ušel 30 km a zdolal převýšení rovných 800 metrů. Doufal jsem že rána na noze zaschne do rána, abych neměl problém při chůzi v kalhotách. Tušil jsem že příští noc nebude lehká a tak jsem šel spát dřív.

8.den – sobota 2.8.1986

Budíček v 7:30, snídaně v 8:00. Po snídani si každý vzal část společných potravin s sebou do batohu. Vzal jsem si nerozbitné věci - 7 konzerv, dále teleobjektiv 135 mm (který jsem nepoužil), pláštěnku, krém na opalování a boty, svetr, čepici, rukavice, náhradní ponožky, pantofle na noc v Prijutu 11. šátek, sluneční brýle, svoje jídlo, bundu a fotoaparát. V 9:00 přijel autobus Inturistu a dopravil nás do Ezau, ke stanici lanovky (2350 m n/m). Lanovka byla kabinová pro 25 osob. Po hodině čekání jsme se nacpali do lanovky a nechali se vyvést do stanice Staryj Krugozor (3000 m n/m). Zde jsme přesedli do stejné kabinové lanovky a vyjeli do stanice Mir (3500 m n/m). Jízda druhou lanovkou probíhala v mlze, občas se cáry mlhy rozestoupily a byly vidět obrovské vyvřeliny a kameny na zemi. Stoupali jsme lanovkou po svahu vyhaslé sopky Elbrusu. Ze stanice Mir jsme přesedli na jednosedadlovou lanovku. Nabalil jsem na sebe svetr, bundu, rukavice, čepici a brýle proti slunci. Důkladně jsem si namazal obličej a noc krémem na opalování. Na sedačkové lanovce to kvalitně profukovalo. Každou chvíli jsem naprázdno polykal, aby mi nezalehlo v uších. Jednosedadlovka nás vyvezla do stanice Poljana Garabaši (3780 m n/m). Zde už svítilo slunce a mraky byly pod námi ve výšce 3,5 km. Počkalo se na všechny a pak se vyrazilo na Prijut odinatsati (11) (Jméno má po jedenácti skialpinistech, kteří zde v roce 1928 našli úkryt před nepříznivým počasím. Od té doby se ji říká Prijut odinatsati neboli Útulek jedenácti. Dostavěna byla v roce 1938 a do srpna 1998 to byla nejvýše položená chata v bývalém Sovětském Svazu než vyhořela neopatrností jednoho z ubytovaných.). Sergej vyšel první a my ostatní za ním. Do Prijutu odinadcati to byl kilometr chůze po ledovci. Blížilo se poledne a pohory se bořily do rozměklého ledovce na dva centimetry, místy dokonce po holeně. Sergej se vyhýbal trhlinám v ledě a nasadil velmi pomalé tempo, aby každý stačil a nemusel odpočívat a tím zůstávat pozadu. Celý kilometr k Prijutu 11 jsme šli hodinu a půl. Prijut 11 je třípodlažní budova ve tvaru obrovské krabice se zaoblenými rohy. Ve dvou nižších podlažích jsou ubytováni horolezci, poslední patro je rezervováno pro turisty Inturistu. Výstupem k Prijutu 11 jsme překonali hranici čtyř tisíc metrů nad mořem. V přízemí v jídelně jsme udělali oběd a čtyři kotle čaje. Ve vysokohorském prostředí je třeba do sebe dostat mnoho tekutin. Sergej nám poradil speciální slazení čaje. Do hrnku hořkého čaje se dala lžička borůvkového džemu. Džem se v čaji rozpustil a osladil. Člověk zároveň s čajem dostane i kalorické ovoce. Mě to tak zachutnalo že jsem si dával do čaje lžičky tři. Když každý do sebe nalil čaj (já vypil 1,5 litru čaje s ovocem) a najedl se, Sergej navrhl výstup na Pastuchovy kameny. Většina byla pro. Batohy jsme nechali v jídelně a nalehko, jen s lyžařskými holemi a foťáky, jsme vyrazili za Sergejem směr Pastuchovy kameny, které byly od Prijutu 11 vzdáleny dva kilometry. Od Prijutu 11 se zvedal prudký svah se sklonem 70°, vysoký přes 25 metrů. Příkrý svah jsme několikrát traverzovali bez zastávky. Pak se klon svahu snížil na 35°- 40°. Došli jsme ke skupině kamenů, vzdálených od Prijutu půl kilometru. Sergej nám ukázal kudy se jde k Pastuchovým kamenům a že tady na nás počká. Slunce tady pálilo intenzivněji než dole v údolích. Měl jsem kromě tmavých brýlí i šátek přes obličej který sloužil dvěma účelům. Jeden byl chránit obličej před sluncem a druhý že jsem dýchal otevřenou pusou a šátek studený vzduch oteploval. Vyrazili jsme dál. Střídali jsme se na čele v prošlapávání stop ve sněhu. Zde byl Elbruský ledovec pokryt vrstvou sněhu. Vydrželi jsme jít pohromadě jen 300 metrů. Někdo se musel zastavovat častěji, někdo chtěl jít rychleji a tak jsme se na širokém svahu Elbrusu rozlezli po skupinkách.Stop k Pastuchovým kamenům vedlo víc, takže jsme už nemuseli chodit za sebou.Zde už byl cítit každý krok a to jsme šli bez zátěže! Po deseti až patnácti krocích jsem se zastavoval a lapal po dechu přes šátek. Posledních 400 metrů před Pastuchovými kameny se sklon svahu zvýšil na 50°- 55°. Zde jsem se už zastavoval po každých pěti krocích a to jsem šel sotva co noha nohu mine. Elbrus má dva vrcholy, východní menší (5621 m n/m) a západní (5642 m n/m). Pastuchovy kameny leží pod východním vrcholem na jihovýchodním svahu Elbrusu ve výšce . . . . a teď ten zádrhel. Sergej hovořil o výšce 4800 metrů, ale na jediný dostupný mapě Centrálního Kavkazu je u kóty 4610 m n/m název Prijut Pastuchova. Žádné kameny. A na svahu Elbrusu na Pastuchových kamenech žádný prijut, jen velká trojnožka zabudovaná do země. Jak jsem se přibližoval k Pastuchovým kamenům, cítil jsem, jak mi srdce silně buší. Na rukou, na spáncích, na krku jsem cítil rychlost tepu. Frekvence dýchání se též podstatně zvýšila. Západní vrchol Elbrusu se pomalu ztrácel za svahem po kterém jsem šel. Na Pastuchovy kameny jsem dorazil za 2 hodiny 15 minut po opuštění Prijutu 11. Po výstupu na Pastuchovy kameny jsem si změřil tep. 204 úderů za minutu! Po částečném uklidnění mi tep „klesl“ na 150. Na chvíli jsem si sundal brýle proti slunci, abych nastavil Zenita na samospoušť a vyfotil cílové družstvo a hned mě začaly pálit a slzet oči. O sněžné slepotě už jsem něco slyšel, tak jsem si rychle brýle znova nasadil. Musel jsem zavřít oči a po chvilce slzení a pálení očí to přestalo. Kdyby se mi to nestalo, nikdy bych nevěřil, že sluneční svit nad 4000 metrů tak rychle působí na oči. Na Pastuchových kamenech ve výšce 4610 m n/m jsem strávil půl hodiny. Při nečinnosti se v této výšce dýchá skoro normálně, ale už menší pohybová námaha je znát. Ale ten pohled, kdy okolní štíty jsou níž (kromě Elbrusu) než stojím stojí za tu námahu. Vydali jsme se dolů sebíháním a sklouzáváním po sněhu. I při sebíhání dolů jsem se musel tak po 100 metrech zastavit a nadechovat se. Se Sergejem jsme se v pořádku dostali do Prijutu 11. Sestup z Pastuchových kamenů trval 40 minut, to už byla „brnkačka“. Sergej nám vysvětlil ubytovací řád Prijutu 11, obsadili jsme třetí patro po Japoncích. Dostal jsem se do pokoje 22 s Vlastou a Zdeňkem. Po chatě jsme se pohybovali v pantoflích, což bylo příjemné a nohy si odpočinuly od pohor. V jídelně na přízemí jsme měli už připravenou večeři, kterou připravili ti, co nešli na Pastuchovy kameny. Vrhli jsme se na jídlo ale hlavně na kotle čaje. Při večeři jsem vyžahnul už dva litry čaje se Sergejovým „sladidlem“. Po večeři jsme kolektivně uklidili jídelnu a připravili čerstvou vodu na čaj pro další skupinu. Někteří se rozešli do pokojů, já, Zdeněk, Milan a Vlasta jsme zůstali v jídelně hráli karty, ostatní se bavili se Sergejem. Z jejich rozhovoru jsem se dozvěděl že Elbrus znamená v místním nářečí (kabardino - balkarském) „hora obracející vítr“. (Antické národy Elbrus nazývaly Strobylos. Místní kavkazské kmeny mu dávaly všelijaká jména: Jalbus (Sněžná hora), Aaš Hamacha (Posvátná hora), Ošchamachu (Jitřní hora), Džinpadišacha (Vládce horských duchů), Mingi-Tau (Tisícová hora), Kuska-Maf (Hora přinášející štěstí), Elburum (Velká hora), či Ugrůšigumoe pro Abchazy a Šachgor pro Čerkesy.) Kolen 21. hodiny jsme se rozešli do pokojů. Šel jsem se ještě podívat ven před prijut. Teplota klesla pod nulu, v noci pak na obvyklých -15°C. Dýchalo se mi dobře. Došel jsem si na záchod, který byl vedle kamenné zříceniny původního prijutu. Záchod byl asi 10 metrů pod Prijutem 11. Pak jsem šel rovnou do pokoje ve třetím patře a stačilo mě to. Dýchal jsem jak tajfun. Vzpomněl jsem si na to, co nám říkali Češi, které jsme střídali a potkali v Minerálních Vodách. Že jeden z nich vylezl do třetího patra na Prijutu 11 vyčerpán se slovy: “Jdu až ze záchoda!“ Až teď jsem pochopil pointu, sebemenší pohyb ve výšce 4200 m n/m dal zabrat. Před spaním jsem si zašel za doktorem který dával prášky proti bolení hlavy. Preventivně. Až do rána ležel na stole. Pak jsem ho vyhodil...Zalehl jsem do spacáku a snažil se usnout, leč marně. Každý pokoj měl nade dveřmi dvě okna s matnými skly, skrz které proudilo do pokoje světlo z chodby. Ve 22:00 se ve všech pokojích zhaslo, jen na chodbě se svítilo celou noc. Skrz ta okna nade dveřmi bylo v pokojích trochu vidět, to proto, kdyby někdo potřeboval v noci někam jít, aby viděl v pokoji. Změřil jsem si tep – v klidu, v posteli jsem měl 126 tepů za minutu! Takový fofr! Ve výšce 4200 metrů nad mořem se špatně usíná s rozpumpovaným srdcem.

9.den – neděle 3.8.1986

Kolem 1:30 se mi podařilo usnout, ve tři mě vzbudili horolezci chystající se na Elbrus a nebyli zrovna nejtišší. V 5:30 nás vzbudil Sergej, zda chceme vidět východ slunce na Prijutu 11. Chtěl jsem!  Oblékl jsem se důkladně, venku bylo -8°C. Před chatou bylo už víc lidí, přešel jsem tedy přes ledové pole k malému kamennému hřbítku, vzdáleném od Prijutu 11 okolo 150 metrů. Led byl umrzlý jako zrcadlo, takže mě to chvíli trvalo, než jsem se tam dostal. Slunce vyšlo v 6:05. Oba vrcholy Elbrusu byly perfektně vidět, nikde ani mráček. Mraky byly ve výšce 3,5 km a tvořily celistvou vrstvu od východu k západu. Místy z mraků vyčnívaly čtyřtisícové vrcholy {východní Ušba (4697 m n/m), západní Ušba (4700 m n/m), Džajlykbaši (4424 m n/m), Donguzorun – Čeget – karabaši (4454 m n/m)} Po východu slunce jsem se vrátil zase do postele. Teď jsem usnul hned. V 8:20 byl druhý budíček. Nasnídali jsme se, uklidili pokoje a sestupovali k lanovce do Poljany Garabaši. Teď se už každý pohyboval jako rozený horolezec. Jedna noc strávená ve výšce 4200 metrů a věřil jsem, že bych vylezl i na 5621 m vysoký východní vrchol Elbrusu. Jen mít těch 8 – 11 hodin na výstup a sestup. Jízda jednosedadlovou lanovkou byla v mracích a až na Staryj Krugozor nebylo nic vidět. Poslední úsek lanovkou do Azau už jsme byli pod mraky, takže jsme si mohli prohlédnout okolí Ezau z výšky. V Azau jsem si dal šašlik a pak pokračoval pěšky do Těrskolu, kde nás vzal autobus Inturistu do chaty Sokol. Dostali jsme zde druhý a poslední oběd. Po obědě jsme si zahráli volejbal až do večeře. Při večeři se rozhodlo, kam se půjde druhý den, poslední den na Kavkaze. Při výstupu na Pastuchovy kameny jsem ušel 3 km, z toho 2,5 km nad hranicí 4000 metrů nad mořem. Lanovkou jsem překonal převýšení 1430 metrů a pěšky 830 metrů. Ty tři kilometry jsem šel nejdýl, co kdy jsem šel, dohromady 3:40. Dneska jsme sešli o 420 metrů a 1430 metrů sjeli lanovkou. Včera jsem si utvořil výškový rekord 4610 m n/m. Snad naleznu přesnější mapu, kde se tato výška ještě zvýší.

10.den – pondělí 4.8.1986

Dle Sergeje jsme dneska měli „oddechovou“ na ledovec Kurmyči. Autobus nás odvezl 5 km nad vesnici Věrchnyj Baksanu k pomníku Pastuchova (1700 m n/m). Z Baksanské doliny odbočovala soutěska Kurmyči na jih. Před vstupem do soutěsky byla cedule, že vstup se kategoricky zakazuje, jako i sběr jahod a hřibů. Šli jsme dál. Vstup do soutěsky se kroutil prudkým stoupáním lesem. Dál jsme pokračovali mírným svahem soutěsky podél kamenité bystřiny Kurmyči lesem až do výšky 1970 m n/m kde končil les. Zde se všechno jmenovalo stejně – hora, ledovec pod horou, bystřina z ledovce a celé údolí – Kurmyči. Soutěska, stoupající neustále vzhůru se rozšířila do údolí s travnatým porostem. Ve výšce 2530 m n/m jsme udělali zastávku s občerstvením. Kdo dál nechtěl zůstal zde se opalovat. Za 20 minut jsme pokračovali dál. Bystřina Kurmyči se rozdělila na několik přítoků, které jsme museli přeskakovat po kamenech a místy to nebyla sranda, protože proud byl prudký a ledový a kameny mokré. (Údolní řeka Baksanu, která byla tvořená přítoky s ledovců, byla tak ledová, že když člověk do ní spadl, tak za 30 vteřin umíral na celkové podchlazení. Nechtěl jsem tomu věřit a tak před chatou Sokol, kde protékal Baksanu, jsem ponořil ruku do ledové vody a za 10 vteřin jsem jí vyndal úplně zmrzlou, 30 vteřin bych nevydržel.) Po překročení několika přítoků Kurmyči jsme kamennou morénou (moréna – skalní suť unášená ledovcem na jeho povrchu) stoupali k ledovci Kurmyči pod horou Kurmutan (4045 m n/m). Ze vzdálené stěny vysoké hory spadl s rachotem obrovský kámen, který neskutečně pomalu padal dolů. Byl perfektně ostře vidět. Dopadl na suť, rozštěpil se na několik kusů a ty dál padaly do údolí. V místě kde se kameny odrazily od svahu k dalšímu pádu. Zůstávaly oblaka prachu. Morénový val, po kterém jsme šli, odděloval bok ledovce Kurmyči od okolních suťových úpatí hor. Vystoupili jsme až do výšky 3300 m n/m. Aklimatizace z Elbrusu byla znát, každý byl fit, chtěli jsme jít dál a výš, ale Sergej to zatrhl kvůli padajícím kamenům z okolních skal. Udělali jsme si snímky a rychle opustili ledovec Kurmyči, pokrytý vrstvou kamenů a suti, kde jen místy prosvítal bílý led. Došli jsme na plac, kde zůstal zbytek skupiny a společně se vydali stejnou cestou dolů do údolí, kde na nás čekal autobus a v 17:10 nás odvezl k chatě Sokol. Po večeři jsme se sešli na pokoji tří učitelek, kde jsme vymysleli dárek pro Sergeje Nikolajeviče Pinkina, našeho perfektního průvodce po Kavkaze. Milan mu nakreslil fór který na něj padl jako ulitý. Zavolali jsme Sergeje a dárek mu předali. Měl z něj radost, poseděl s náma a vyprávěl historky ze svých horolezeckých zkušeností i jak se bojovalo během II. světové války v okolí Elbrusu. Že zde bojovali vojáci – horolezci na obou stranách, jednou vylezli Němci na Elbrus, pak zase Rusové, že po sobě nestříleli ale jen odebírali zbraně zajatcům. Po válce se Němci na Kavkaz vrátili jako horolezci a měli dokonalejší mapy než Rusové. Před půlnocí jsme se rozešli do pokojů, protože nebylo nic k pití. Správce sice měl sklad plný stoličné a moskevské vodky, nechtěl ji však prodávat za cenu 13 rublů, ale vyměnit za botasky, bundy nebo ruksaky. Takže nikdo neuspěl. Dnes jsem ušel 22 km a překonal převýšení 1600 metrů.

11.den – úterý 5.8.1986 

Vstal jsem už v 6:00 a zabalil si věci do cestovní kabely. V 7:30 byla poslední snídaně na chatě Sokol a v 8:20 jsme vyjeli autobusem Inturistu do Minerálních Vod. Řidič to hnal Baksanskou dolinou co to šlo, místy i přes 120 km/h. Do Minerálních Vod jsme dorazili v pořádku, k obědu na letišti jsme dostali boršč. Z čekací haly jsem si vyfotil ruský aerobus IL-86 a pak si všiml obrovské tabule „no photograph“! Rozloučili jsme se se Sergejem a šli k pasové prohlídce. Prosvítili příruční zavazadla a vpustili nás na letištní plochu. Nasedli jsme do ILjušina osmdesátšestky, seděl jsem v 27. řadě u levého okénka. V 15:16 jsme odstartovali. Letadlo se rozjelo opět bez zastavení na začátku startovací dráhy. Když jsme vyletěli nad mraky, vlevo za letadlem jsem zahlédl dva vrcholky Elbrusu. Let do Kijeva proběhl v pohodě, až na propadnutí letadla při přistávání o 200 metrů, svérázný to sestupový manévr pilota! Všem se zvedl žaludek, ale ustáli jsme to. Po přistání jsem v letištní hale zašel do místního „free shopu“ na plechovkové pivo. Chtěli jen doláče, máry nebo frantíky, takže s rubly jsem se nechytal! Autobusem jsme jeli z letiště do Kijeva hodinu, před příjezdem do města jsme projeli dozimetrickou kontrolou. No jo, Černobyl! V Kyjevě jsme přejeli široký Dněpr (okolo 700 metrů) a k hotelu Dnipro dojeli v 19:00. Se Zdeňkem jsem dostal apartmá, hodili tam tašky a v 19:30 jsme večeřeli v hotelové restauraci.  Poté jsem se šel vysprchovat a objevil na patře bar.

Zakoupil jsem kyjevské pivo – nic moc, ale dalo se pít když bylo chlazené. Přišel k nám Milan se Zdeňkem na televizi, kde šel jen sportovní pořad s fotbalem nebo zprávy „Vremja“. Koupili jsme láhev červeného, ale já se radši vrátil k pivu. O půlnoci jsme měli sraz v hotelové hale. Odjížděli jsme na nádraží, odkud jsme jeli vlakem do Prahy.

12.den – středa 6.8.1986

Po příjezdu vlaku jsme nastoupili do třetího lůžkového vozu. Průvodčí nám rozdala povlaky a za chvíli jsme byli připraveni ke spánku. Ve čtyřlůžkovém kupé jsem byl s oběma Zdeňky a Milanem. Vlak opustil Kijev v 1:42 po půlnoci. Zalehli jsme a za chvíli každý spal. Probudil jsem se až v 9:10 a pojedl něco malého. Až do oběda jsme hráli maryáš. Děžurná našeho vozu se nás snažila přesvědčit že přes den máme sedět a ne ležet a my zas že máme lůžkové kupé a ne sedací. Nakonec to vzdala. Oběd byl v jídelním voze na druhém konci vlaku, museli jsme jít přes 13 vagónů. Po obědě jsem si dal šlofíka a v 16:30 už jsme měli v jídelňáku večeři. To už jsme se blížili do Čopu, kde nám vyměňovali ruský širokorozchodný podvozky za normální. Vagóny rozpojili a každý zvlášť zvedli pomocí speciálních zvedáků o jedem a půl metru a vyměnili podvozky. Pak nás i s vagóny posadili na nové podvozky a vlak spojili. Celé to trvalo skoro dvě hodiny. Mezitím celníci prolezli celý vlak. Vyplnili jsme další ruské celní prohlášení a s tím prvním jsme ho dali i s pasy naší průvodčí – děžurné. Za chvíli nám vrátila pasy i s razítky. Tak proběhla ruská celní a pasová prohlídka. Naši celníci si vybrali naše celní prohlášení, prohlédli pasy a tím to všechno skončilo. Hranice mezi ČSSR a SSSR vypadá jako naše s NSR a Rakouskem. Do Čierne nad Tisou jsme přijeli v 19:00 moskevského letního času, tedy 17:00 našeho letního. Odjezd byl až v 18:30, takže se všichni Češi vyřítili z vlaku do nádražní hospody na pivo. Po návratu ze Sovětského Svazu se nebylo co divit. Ke cti zdejšího hospodského sloužilo to že už měl roztočeno asi 150 piv, takže příjezd vyprahlých Čechů ho nepřekvapil. Každý si koupil lahváče sebou do vlaku a točený na žízeň. Na perónu byla kašna s pitnou vodou. Dal jsem tam s Vlastou chladit pivo a za chvíli bylo kolem nás plno a kašna plná lahváčů. Odjeli jsme na čas, večer se půjčila kytara od Rusů a v našem kupé se všechno slezlo a zpívalo. Po jedenácté se všichni rozešli do svých kupé spát.

13.den – čtvrtek 7.8.1986

V 9:30 jsme přijeli na Hlavní nádraží. Ve vlaku jsem strávil 29,5 hodiny. Naše 4 z kupé zapadla do „Staré pošty“ na snídani – haši s houskou a pivem. Poté jsme se rozloučili a vyrazili ke svým domovům.

Tak skončil můj první zájezd s cestovní kanceláří Sport-turist do Sovětského Svazu. Díky dotaci podniku mě celý zájezd přišel na 3.000 Kč, ze 100 rublů jsem vrátil do banky 97, protože jsem neměl za co je utratit. Na Kavkaze nebylo co koupit, v Moskvě a Kijevě nebyla příležitost si něco koupit.

Dva velké plusy tohoto zájezdu: 
+ letěl jsem poprvé letadlem a to hned 3x!       
+ překonal jsem hranice 3000 a 4000 metrů n/m.

Během celého pobytu v chatě Sokol v Přielbrusí (Centrální Kavkaz) jsem nachodil 146 km, při výstupech jsem zdolal 7348 metrů převýšení a při sestupech jsem zdolal 8048 metrů snížení.    
Moje fotogalerie (diapozitivy)  

PS: Náčrtky tras jsou překresleny z jediné tehdy dostupné ruské "malované" mapy. Slovník deníku je poplatný své době... :-)  

Zde jsou vyznačeny barevně trasy co jsem tehdy šel na současné mapě Přielbrusí. 

Sovětská mapa, jediná dostupná v  Přielbrusí. Za povšimnutí stojí jak je mapa směrovaná - na jihozápad. :-)