Podkarpatská Rus

Kdysi v Maroku mě inspirovala skupinka Francouzů, kteří cestovali po svých současných i minulých državách. To mi vnuklo nápad jet se podívat na Podkarpatskou Rus, která patřila bývalému Československu v letech 1918 – 1945. A nejlépe na horském kole. Přidal se ke mně Michal a Honza.

Trocha historie o tom jak nám Podkarpatská Rus patřila a jak jsme o ní zase přišli.

1. den – sobota 15.8.1998

V Hodkovičkách jsme „speciální technikou“ přivázali dvě kola na střešní lišty a jedno kolo nacpali dozadu do Honzovy Felicie kombi a po 11. hodině vyjeli po dálnici směr Brno, Uherský Brod, Starý Hrozenkov, Trenčín, Žilina, Liptovský Mikuláš, Poprad. Střídali jsme se za volantem, na mě vyšel úsek od hranic za Poprad. Občas jsme zastavili na jídlo a mohli naštěstí platit českými korunami. Za Levočou jsme překonali průsmyk Branisko a začali vyhlížet flek na spaní. Odbočili jsme náhodně na jednu boční cestu, která končila v opuštěném kempu. Rychle jsme zalehli pod širák něco po druhé hodině ranní. Místní snědý obyvatelé několika chatiček nás nechali v poklidu. Z Prahy jsme dnes ujeli 635 km.

2. den – neděle 16.8.1998 – 1. den „V sedle horského kola“

Vstali jsme v 7:30, vysušili spacáky a přes Prešov a Vranov nad Topĺou dorazili do Pozdišovců. Našli jsme domek Honzy známého, kde jsme nechali auto, vybalili kola a přebalili bagáže a potraviny z hromady tašek do omezených prostor cyklistických brašen a kapes. Horská kola podstatně ztěžkla a stala se hůř ovladatelná. Vyjeli jsme v 12:15, v Michalovcích dofoukli zadní kola a po E 50 vyjeli okolo Zemplínské Šíravy na Sobrance. Zde jsme si dali poslední „normální“ jídlo s pivem a seznámili se s partou pěti Ostraváků, kteří měli stejnou cestu. Načerpali jsme informace a popřáli si šťastnou cestu. Před čtvrtou jsme došlapali na slovensko-ukrajinskou hranici ve Vyšném Německém. U cesty stála budka s velkým nápisem VOUCHER. Pro vstup na Ukrajinu je tento kus papíru nezbytný, na 2 dny stál 120 ,- Sk, nás stál na 4 dny 220,- Sk. Předjeli jsme celou kolonu aut k hraniční závoře. Slováci byli v pohodě, Ukrajinci nám dali papírek, který jsme museli orazítkovat u různých kontrol, abychom ho u té poslední, čtvrté odevzdali. Jedno razítko bylo podmíněno koupí ukrajinského pojištění za tři dolary, které se vydalo zase na základě koupeného voucheru. Byrokracie jak za totáče, zavzpomínali jsme s Michalem, pro Honzu to bylo skvělé dobrodružství. To, že kontroly byly nelogicky pokaždé na druhé straně silnice než ta předcházející, to jsme nechápali. Na páté kontrole nás už konečně volně propustili. V 16:35 jsme vjeli na bývalé československé území – nyní Ukrajinské Zakarpatské oblasti. Hned po několika metrech jízdy asfalt zmizel a najeli jsme na velké dlažební kostky. Něco strašného pro naložený kola! Naštěstí se povrch změnil opět na asfaltový. Sjeli jsme do centra Užhorodu s šedivými baráky a dali si „jedno“ na zdolání zdejší hranice. Pak jsme vyjeli přes Užhorod, Onokivci a Nevicke. Vpravo od silnic na kopci byla vidět věž zříceniny strážného hradu ze 13. století. Dál jsem pokračovali na Perečyn. Silnice vedla podle řeky Už, ve které se koupali místní. V Perečynu jsme odbočili na Poljanu. Silniční ukazatele byly psány v azbuce, ruské и byly přelepeny na ukrajinské i. Za vesnicí Simer jsme sjeli k potoku s cílem zde přespat. Michalovi se nezdála blízkost hlavní cesty, tak přebrodil říčku Turja na louku, kde už se mu líbilo. Háček byl vtom že Turja nešla přebrodit na kole. Michal s Honzou jedno kolo přetlačili přes říčku i s bagáží, ale voda zalila všechny středy na kole i s bočními kapsami. Takže odstrojit veškerá zavazadla a s kolem to nadvakrát přenést. Druhý háček byl v tom, že dno bylo poseto malými kluzkými kulatými kamínky, takže jsme dostali slušnou masáž chodidel! Ale zvládli jsme to. Narychlo, dokud bylo ještě trochu vidět, jsme natahali dřevo a udělali si oheň na ohřátí tří konzerv čočky s párkem. Protože se nikomu nechtěl špinit ešus, ohřáli jsme konzervy přímo na ohni. Po jídle jsme dali „stylově“ whisku a brzo zalehli pod širák. Do Pozdišovců jsme ujeli autem 91 km a na kole jsme urazili 71 km průměrnou rychlostí 18,75 km/h.

3. den – pondělí 17.8.1998 – 2. den „V sedle horského kola“ 
Probudili jsme se do mlhy. Vyjel jsem na „odlehčeném“ kole po louce najít nějakou lávku či most přes říčku, ale nikde nic! Všude jen brody pro traktory. Po snídani jsme opět protrpěli anabázi s dvojím přenášením kol a bagáže přes říčku Turja k hlavní silnici. Zapakovali jsme (při balení jsem byl vždy poslední, protože kluci měli gumicuky a já řemínky!) a vyjeli. Vyrazili jsme po trase Turi Remety, Rakove a Turja Pasika. Dojeli jsme dva Ostraváky a dali řeč. Přespali u svého známého, který jede za nimi na motorce se zbylými Ostraváky. Vyfasovali od něj domácí „lavórovici“, takže jsme museli ochutnat. Měla říz! Dojel nás zbytek ostravské skupiny. Jejich známý Ukrajinec nám rozmluvil návštěvu poloniny Runa z Turji Poljany, měli jsme už odbočit v Turi Remety na Lipovec. Takže někdy příště. Poté nám vyměnil na tržišti v Poroškove 10 dolarů za 20 hriven (lepší kurz bychom těžko získali – 1 hrivna = 16,- Kč), takže jsme hned zašli do místního obchodu „Produkty“ a zakoupili dvě piva (cholodnoje  prodavačka je vrazila do mrazáku), pirožky a zmrzlinu v kornoutu (0,90 + 0,20 + 0,55 hrivny). Ostraváci pokračovali dál, my dali gábl. Občerstvili jsme se a z Poroškove jsme po lehce záplatované asfaltce vyrazili na Svaljavku, Ploske, Pavlove do Poljany. Silnice vedla podél říčky Velika Piňa, která se nedávno očividně vylila z břehů. Tam kde voda dosáhla silnice bylo umění projet bez vymlácení se v některém trychtýři. Od Poljany se silnice začala zvedat 10 km k průsmyku přes Polonynskyj hřeben. Kluci mi v kopci ujeli, na perevalu (průsmyku) na mě čekali i se skupinou Ostraváků. Dle jejich podrobnější mapy jsme zjistili, že naše vyhlédnuté místo k přenocování je u vesnice, tak jsme se rozhodli, že to zapíchneme společně s nimi zde v průsmyku, kde není žádná civilizace. Kolem jen les a pastviny. Bylo poměrně brzo, okolo 17. hodiny, tak jsme si odskočili pod průsmyk k potůčku se umýt. Po vydatné večeři jsme udělali táborák s Ostraváky, my dali do placu whisky, oni místní pálenku. Pětici Ostraváků tvořili otec se synem a synovi tři kamarádi. Lehce nás šokovali tím, že si vozí s sebou malé panáky, aby při pití zachovávali kdekoli tzv. „štábní kulturu“ pití. Navrch měli malé prkýnko (půdorysně zapadne na dno ešusu a slouží ke krájení čehokoliv), nyní sloužící jako servírovací tácek. Vyprávěli nám příhodu, jak jeden z nich přijel na sraz a neměl na kole nosič. Když se ho ptali, kde má nosič, naivně odpověděl: „A to mám mít?“ Bylo vidět, že si cestu na kole na Ukrajinu představoval jako výlet za město. Po příjemně stráveném večeru u ohně jsme za tmy zalehli pod širák. Dnes jsme ujeli na kolech 51 km v průměru 15,06 km/h.

4. den – úterý 18.8.1998 – 3. den „V sedle horského kola“

Po snídani, sbalení a určení postupu, jsme se rozloučili s Ostraváky a sjeli z průsmyku do Věrchné Hrabivnycje a Zadilské. V místním obchodě jsme se zeptali, kde bychom mohli naplnit lahve pitnou vodou. Prodavačka nám pokynula, abychom jí následovali. Zamkla krám a načerpala ze studně na své zahrádce vodu do kbelíku. Z kbelíku nám vodu rozlila do našich lahví. Za ochotu jsme si u ní koupili pivo za 1,3 hrivny (21,- Kč). Překřížili jsme E 471 s policejní silniční kontrolou v Nižné Vorotě a odbočili na „okresku“ do Věrchné Voroty. Do Volovce jsme museli opět přes průsmyk, tentokrát dle mapy dokonce se jménem Menčil. Do Volovce jsme to měli z kopce, ale museli jsme dávat pozor na nerovnosti i díry v asfaltové cestě, takže se to nedalo pustit. Ve Volovci jsme snadno našli budovu nádraží, kde jsme chtěli zkusit možnost jet vlakem na bývalý hraniční hřeben Československa a Polska, do Skotarského průsmyku. Bohužel vlak v průsmyku nezastavoval. Při té příležitosti jsme zjistili, že místní čas je o hodinu víc než náš letní čas. V baru před nádražím jsme si poručili první točené ukrajinské pivo. Za 1,3 hrivny. Šenkýřka pivo točila tak, že půllitr nechala stát na desce pod pípou a točila pivo do něj z pípy. Takže pivo dost pěnilo a náš návrh na čepování po skle neakceptovala! Takže jsme si museli na pivo počkat. Na stolku před barem jsme si nakrájeli chleba se salámem. Idylku narušovaly dvě malé cikánky, které somrovaly. Po gáblíku jsme vyrazili hledat poštu, kde by mohli mít nějaké pohledy. Budova pošty musela být impozantní (v dobách Sovětského svazu), nyní byla trochu oprýskaná (doba Ukrajinské republiky). Uvnitř jsme se pozeptali na „kartínky s vídom“. Snesli nám „různé“ pohledy, z kterých se daly použít akorát dva, pokud člověk zapomněl na „obyčejné“ pohledy. Po vyplnění adresy za pomocí místních pošťaček jim Michal věnoval propisky. Na oplátku nás poctili hrníčkem vína. Poté jsme šlápli do pedálů. Na mapě Ukrajiny od Marco Polo (1:750000) jsou 4 druhy značení silnic:

červená – důležitá hlavní silnice

žlutá – hlavní silnice

bílá – ostatní silnice

šedivá – nezpevněná cesta.

Do Skotarského průsmyku vedla bílá, takže jsme si říkali že by to mohlo být v pohodě. Nebylo! Už odbočka z hlavní na Skotarske se změnila na kamenitou šotolinu. Po chvíli se cesta změnila na panelovku, což našim kolům s bagáží moc nesvědčilo. Potkali jsme dva Ukrajince, vracející se z hor. Dali s námi řeč, jeden tvrdil že ví o patníku na bývalé čs-polské hranici, který sami nenajdeme. Za prachy by nám jej ukázal. S díky jsme odmítli. Panely zmizely a cesta se začala kroutit lesem vzhůru podél říčky. Zatížené zadní kolo bagáží vůbec neprokluzovalo a drapáky ukrajovaly centimetry kamenité cesty. Tady auta neměla nárok, tak ještě traktor. Šlapali jsme lehké převody, zaslechl jsem Michala jak něco říká a pak rachot. Ohlédnu se a Michal nikde! Na okraji pětimetrového srázu k říčce se jen chvělo křoví! Vrátil jsem se ke srázu a pohled dolů mě lehce vyděsil. Michalovo kolo v potoce a Michal v křoví bez pohybu! Naštěstí vstal a tvrdil že mu nic není. Sláva – zde by byl problém získat pomoc. Po kontrole kola Michal řekl že je nosič v háji. Tak to už je menší problém. Honza slezl k Michalovi a pomohl mu vytlačit kolo na cestu. Stěžoval si jen na naražený záda, jinak byl v pohodě a mohl jet dál. Naštěstí nepraskla nosná část nosiče ale držák. Takže nakonec měl Michal „z prdele kliku“! Stoupali jsme stále výš. Místy jsme museli sesednout z kol a tlačit je do kopce. S bagáží to byla dřina. Pomocí traverz jsme se dostali přes potok a vydrápali se k železničnímu přejezdu. Vzhledem ke stavu vozovky a výskytu dopravních prostředků na této „silnici“ byla závora neustále dole. Byl zde strážní domek s obsluhou, která na nás vyjeveně zírala. Asi zde cizince s horskými koly často nevidí! :-) Nedivil bych se, kdybychom byli první, kdo se sem vyškrábal s koly. Počkali jsme si na průjezd vlaku a pak zas šlápli do pedálů. Po 9 km a dvou hodinách po „bílé silnici“ jsme dosáhli Skotarského průsmyku na Věrchovynském hřebenu. Bývalý hraniční hřeben byl plochý, zatravněný, uprostřed s bývalou hraniční pěšinou. Vydali jsme se vpravo od průsmyku po hřebeni, bývalý hraniční kámen měl být údajně 1 – 2 km od průsmyku. Hřeben se zalesnil a zvlnil. Mtb fungovaly jako tanky, jely furt vpřed přes travnatou louku, přes poražené kmeny stromků, přes větve a jehličí. Žádný prokluz, toť výhoda zadní bagáže. Po 2,5 km jsme na hraniční kámen nenarazili. Po zhlédnutí průvodce a mapy jsme se rozhodli vrátit zpátky na cestu v průsmyku a tam přenocovat. Kola jsme schovali pod plachtu, udělali ohniště a dali ohřát fazole s párkem v konzervě. Původně jsme si chtěli lehnout ke kolům, ale pak jsme natáhli karimatky kolem ohniště. Kecali jsme, kluci postupně okolo půlnoci usínali. Myslel jsem si, že ještě budu chvilku přikládat protože se ni nechtělo spát. Koukal jsem do ohně, na hvězdy, přikládal......a najednou koukám, tma a v ohništi jen popel. Dnes jsme ujeli 46 km průměrnou rychlostí 10,86 km.

5. den – středa 19.8.1998 – 4. den „V sedle horského kola“

Ráno se zatáhlo, rychle jsme vstali a zabalili spacáky, kdyby se chtělo rozpršet. Chtělo se! Zalezli jsme pod plachtu a dali si snídani, než přestane pršet. Po dešti jsme se sbalili a sjížděli zpátky přes Skotarské na hlavní silnici. Tentokrát dostaly zabrat brzdy. Sjeli jsme do Huklyvyj, když začalo zase pršet. Schovali jsme se na autobusové zastávce, já počkal u kol, kluci skočili pro pivo a sušenky, nic jiného k jídlu v krámě neměli. Po dešti jsme vyjeli přes menší průsmyk na Pilipec. V průsmyku nás chytl slejvák. Dojeli jsme k první autobusový zastávce a schovali se pod její střechu. Střecha byla jediná výhoda zástavky která „trochu“ smrděla. Dnes bylo zamračeno, tak jsme změnili plán. Místo poloniny Boržava dojedeme do kempu v Koločavě, kde přečkáme déšť. Za Izki jsme se zastavili na odpočívadle u minerálního pramene. V altánku popíjelo pět Ukrajinců a když zjistili, že jsme z Čech, museli jsme k jejich stolu. Dva dělají v Teplicích a jeden v Praze. Nabídli nám chléb s uzenou rybou a špek. Prvního stakana jsme vypili na několikrát, za což jsme byli zkritizováni že to pijem jako pivo! Takže druhý stakan už na ex! Dopili jsme flašku a že pojedeme. Ale to ani náhodou. Nejmladší vzal prachy a vyrazil pro další láhev vodky. Po třetím panáku vodky jsme se konečně urvali, udělali společné foto a my vyrazili dál. „Střízlivý nás nedostanou!“ „Musíme se napít, abychom mohli na zdejší děravý silnice!“ „Přeci nechceš jet mezi ty blázny střízlivý!“ a podobné hlášky jsme si notovali při nasedání na kola. Naštěstí jsme se udrželi v sedle. Ještě že cesta vedla po rovině. Projeli jsme Kelečinem, Suchou Repiní a napojili se na hlavní silnici u Sojmy, vedoucí podél řeky Rika. Po kvalitní silnici jsme dojeli do Mižhirje (UA), Mežhorje (CS), Volové (CS před II. svět. Válkou). Brzo jsme našli ukazatel na Siněvir, takže jsme odbočili ze širokého údolí opět do hor. Cesta stoupala podél říčky Progybňa. Stoupák to byl parádní, 9 km do průsmyku, na jehož vrcholu byla cedule Siněvirský NP. Po chvilce oddechu jsme se vrhli z průsmyku dolů na Siněvir. Asfalt celkem ušel, takže jsme to rozjeli k šedesátce.... Vjeli jsme do městečka Siněvir. Dle mapy Marco Polo měla být Koločava 10 km od Siněviru. Pokračovali jsme městečkem dál, které nechtělo skončit. Po 8 km jsme se zeptali, zda jedeme dobře na Koločavu. Jo. (Později jsme podle přesnější mapy zjistili že na Siněvir navazuje městečko Něgrovec a na ten hned Koločova.) Za šera jsme dojeli do Koločavy. Ptali jsme se po kempu, ale nikdo o něm nevěděl. Z průvodce jsem vyčetl že by kemp měl být na bývalém pozemku nemocnice. Tento pozemek nám už ukázali. Vjeli jsme na příjezdovou cestu k opuštěné budově bývalé nemocnice. Nikde náznak kempu. Najednou se Michal zarazil těsně před ostnatým drátem ve výšce prsou. Zatarasený vjezd. Na zemi ležel také ostnáč, měl jsem s Michalem kliku že jsme ten ostnáč přejeli a nic se nestalo. Honza nás dojel a než jsme mu stačili říct že je na zemi ostnatý drát, uslyšeli jsme zvuk defektu kola. Samozřejmě že zadního! Vrátili jsme se na hlavní silnici, kde bylo trochu líp vidět. Hned jsme se dali do opravy. Místní kluci nám pomohli tím že přinesli automobilovou pumpu, kterou jsme pak dokázali nafouknout zadní opravené kolo. Ty naše šťouchadla moc nefungovala! Při opravě Honzova kola nás potkala místní učitelka a poslala nás do místní školy kde se dá přespat. O kempu se vyjadřovala jako o podvodu. Školu jsme našli v pohodě, za školou na hřišti si zájezd Brňáků dělal táborák. Ředitelka Natálka nás zavedla do třetího patra (paráda byla vynášet naložený kola! :-)) do jedné třídy s výhledem na hlavní ulici Koločavy. Cena za noc byla 1 dolar, zaplatili jsme si dvě noci. Pak jsme zjistili že voda ve škole neteče a na záchod se musí do budky s tureckými záchody u hřiště. Vedle ve třídě už byli ubytovaní čtyři Češi, hodili jsme s nimi řeč. Navečeřeli jsme se, rozvěsili mokré věci po židlích a brzo zalehli. Dnes jsme ujeli 75 km průměrnou rychlostí 15,7 km/h.

6. den – čtvrtek 20.8.1998

Na dnes jsme si vybrali „odpočinkový den“ od kol a výlet na Poloninu Piškoňa. Ráno jsme okoukli místní trh, dali si druhé točené pivko za 0,9 hrivny v místní „krčmě“ a v 10:50 vyrazili dle průvodce „od stavby kulturního domu“ (křižovatka) úbočím až k pásu lesa a dále lesem SV směrem po travnaté polonině (Poloninа je horský (cca nad 1500 m n/m) sub-alpinský travnatý pás na hřbetu hřebenu ohraničený zespodu lesním porostem. Travnatá část horstva vznikla uměle jako prostor pro pastvu dobytka. Les (hranice lesa končí ve výšce 1150 – 1300 m n/m) zpravidla nepřechází v tento pás plynule, tzn. na úbočích roste les, který se mění v travnaté pláně bez mezistupně keřů či malých stromů.) až na vrchol Strimby (1719 m n/m) abychom zjistili že jsme na špatném kopci! Sešli jsme příkrým svahem do ostře zařezaného údolí říčky Suchar a po překonání potoka, naštěstí po lávce, jsme začali zase stoupat do prudkého svahu. Slunce nám pralo do zad. Cesta po travnaté pláni byla vyšlapaná, jakmile jsme přišli do smíšeného lesa, cesta se ztratila. Zvolili jsme směr „bušení lesem“. Prodírání hustým lesem znesnadňoval hliněný klouzavý sráz. Když jsme se vydrápali na hřeben, Michal našel znatelnou cestu. Hřeben se neustále zvedal, vzrostlé husté stromy zakrývaly okolí, tak jsme doufali že tento hřebínek vede k hlavnímu hřebeni Poloniny Piškoňa. V posledním stínu stromů jsme si dali gáblík a vyrazili po hřebínku. Stromy zmizely a objevil se travnatý hřeben vedoucí k hlavnímu hřebeni Poloniny Piškoňa. Po travnatém zaobleném hřebeni jsme přešli vrchol Jasnovec (1600 m n/m), jednu ze dvou dominant Poloniny Piškoňa a došli až k hlavnímu vrcholu poloniny, vrchu Něgrovec (1707 m n/m) v 15:20. Na vrcholu jsme si udělali siestu (chléb se salámem + voda), vyfotili okolí a po půl hodině zahájili sestup do Koločavy. Zvolili jsme jinou návratovou trasu abychom nemuseli slézat hliněný svah. Cestička, kterou jsme zvolili, náhle zmizela. Naštěstí jsme zahlédli skupinku místních, kteří sestupovali do Koločavy, ke kterým jsme se připojili. Bez nich bychom asi bloudili, pěšina chvíli byla a chvíli nebyla. Jen místní šli najisto zpaměti. Slezli jsme místy zarostlým svahem do lesa, kde se pěšina rozšířila na upravenou cestu. Po té jsme došli až do Koločavy v 19:45. Místních jsme se vyptávali na „Nikolovu krčmu“ kterou jsme chtěli navštívit. Poslali nás do boční ulice za křižovatkou. Prošli jsme okolo baráku s malým nápisem který jsme chvíli luštili než jsme z něj vyčetli že je to námi hledaná „Nikolova krčma“. Ze dvora už zvala Michala dovnitř „hostinská“. Vešli jsme dovnitř a kromě dvou Brňáků (měli před sebou pivo, takže bylo jasný že to jsou Češi a ne místní) tam nikdo nebyl. Dali jsme si tři piva (točené nebylo, jen lahvové) a něco k jídlu. Průvodce sliboval „výběr z českých i zakarpatských národních jídel a množství nápojů“. Hostinská nám nabídla pouze smažená vajíčka s chlebem a okurkou za 2,5 hrivny (40,- Kč). Tak jo. Ty vajíčka šla nasbírat přes dvůr do kurníku. Za půl hodiny nám je usmažila. Dali jsme další dva lahvoně a na závěr jako dezinfekci panáka ruské vodky. Zaplatili jsme každý čtyři dolary (124,- Kč). Honza poradil hostinské, aby dala na křižovatku nějakou reklamu, protože včera krčmu hledali Brňáci a nenašli ji. Bylo vidět že to pochopila protože odchytla nějakého chlapa a nařídila mu ať udělá tabuli a dá ji na křižovatku. Za tmy jsme se vrátili ke škole, všude bylo zavřeno a tma, jen u Čechů vedle naší třídy se svítilo. Pomocí kamínků jsme se na ně dobouchali a ti nám otevřeli. Při druhé večeři jsme přišli na to, že nám někdo štípl dvě konzervy landšmítu, paštiky, čokoládu a baterku. Zkontrolovali jsme všechno a nic jiného se neztratilo. Před spaním jsme dali partičku karet, Bechera a o půlnoci to zalomili do spacáků. Dnes jsme ušli přibližně 23 km převážně po necestách než cestách.

7. den – pátek 21.8.1998

V noci mě probudil rachot kapající vody. Venku byla slušná bouřka. Do třídy zatékalo. Rozsvítil jsem, zkontroloval, zda neprší na naše věci a pak zas zalehl. Lilo až do ráno. Po snídani jsme navštívili „Muzeum Ivana Olbrachta“, umístěné ve škole. S námi tam bylo šest nových Čechů s krosnami. Prohlédli jsme si výstavku, vybrali si pohledy, napsali je a dali Natálce s dolarem na známku. Snad je pošle. Dopoledne neustále pršelo a obloha ne se vybrat, tak jsme zašli do hospody vedle školy. Dali jsme si pirožky s povidly, slazený čaj a lahvové pivo. Za zástěnou jsme objevili okénko, kde byla možnost objednat si jídlo. Tak jsme si dali sekaný řízek s těstovinami za 2,5 hrivny. Na dezinfekci jsme si dali panáka vodky. Ještě jsme vodku nevypili a hostinská už chtěla vrátit panáky pro další zájemce. To byl fofr! Venku stále pršelo, tak jsme zvolili cestu do Chustu autobusem, který odjížděl v 16:00 místního času od hlavní křižovatky v Koločavě. Nabrali jsme si vodu ze studně do lahví a čekali na autobus. Autobus přijel kupodivu načas a řidič nám dovolil naložit dozadu kola s bagáží. Naštěstí se kola s bagáží dala prostrčit skrz úzké dveře. Řidič si řekl 4 hrivny nebo 2 dolary. Dostal 2 $. Místní platili pouhý kopějky.... Autobus překonával 56 km dlouhou cestu s výmoly podél řeky Tereblji do Dragove, přes Iza do Chustu. Do Chustu jsme přijeli v 17:30 na „автовокзал“, hned vedle byl „вокзал“. U kolejiště stály davy lidí, vlak na Užhorod měl jet za chvíli. S Honzou jsme naběhli do pokladny kde jsme zakoupili tři lístky do Užhorodu po 3,74 hrivně (59,80 Kč). Vysypali jsme všechny drobné a stačilo to jen taktak. Vlak přijel v 18:05, složitě jsme se napáskovali do jednoho vagónu. Průvodčímu Michal zaplatil 3 $ za kola. Když jsme se konečně usadili přišli dva policajti a chtěli nás s koly vyhodit ven. Po chvilce dohadování jsme to uhráli na pokutu a kola jsme museli přestěhovat do chodbičky ke dveřím které byly zamčené a neotevíraly se. Opsali si naše pasy a za každého chtěli 8,5 hrivny nebo 4 dolary. Vymluvili jsme se že už nemáme peníze, tak se spokojili se 4 dolary za všechny. Policajt vyplnil nějaké lejstro a chtěl ho od Honzy podepsat. Honza chytře místo podpisu všude napsal česky „Nerozumím“. Policajt se s tím naštěstí spokojil a vrátil nám pasy. Se čtyřmi dolary konečně zmizeli. Průvodčí se byl ujistit, zda jsme ho nepráskli, že jsme mu zaplatili za kola. Uklidnili jsme ho, že policajti od nás nic nevědí. Vlakem procházeli různé osůbky a nabízely kávu, čaj, noviny a nějaké podivnosti, ani jsme nepoznali co to je. Při pohledu na oleptaný kelímek jsme odmítli kávu s čajem. Radši jsme pili naši vodu ze studně z Koločavy. Dokud bylo ještě vidět, dali jsme partičku karet a dojedli zbytek műsli tyčinek. Vlakem jsme urazili cestu z Chustu přes Vynohradiv, Vylok, Berehove, Baťovo, Čop do Užhorodu. Vlak se neskutečně loudal, pokud někde jel přes 50 km/h, tak to už byl na něj fofr. Při jízdě okolo ukrajinsko - rumunských hranic jsme zahlédli hraniční ploty a dráty jako za „totáče“ na naší západní hranici! Zde se čas jaksi zastavil. V Užhorodu jsme vystupovali už za tmy v 22:50. Průvodčí nám odemkl dveře na chodbičce kde jsme měli kola. Kola s bagáží jsme sundavali z 1,8 metru na zem. Ve třech jsme to v pohodě zvládli. Za 4:45 vlak urazil 126 km, to je průměr 26,5 km/h! U nádraží stáli taxikáři, jednoho jsem se zeptal kudy k hranici. Prý furt za nosem! Zapnuli jsme blikačky a vyjeli po mokré silnici po dešti přes město. Užhorod žil nočním životem. Při průjezdu jednoho bulváru se na Michalových a poté Honzových zádech objevil červený pohyblivý světelný bod. Doufal jsem že to je jen světlo od bodové baterky a ne laserového zaměřovače! Projeli jsme živi a zdravi nočním Užhorodem a v 23:00 jsme dorazili k hraniční čáře. Absolvovali jsme čtyři kontroly s razítky na papír s nápisem Export – Import trvající 30 minut na ukrajinské straně, Slováci nás propustili mávnutím ruky. Za naprosté tmy jsme vyjeli přes Vyšné Nemecké do Krčavy, kde jsme si dali půlnoční večeři, na kterou jsme si museli přes půl hodiny počkat pro velký nával. Po jídle jsme vyrazili do Tibavy, kde jsme odbočili na vedlejší cestu a u zahrádky blízko kukuřičného pole jsme si vybrali flek na spaní. Obloha byla zatažená, kluci přemýšleli jak to udělat s plachtou, kdyby v noci začalo pršet, abychom se pod ní schovali. Navrhl jsem abychom postavili bivak z plachty hned a lehli si pod plachtu, že v noci v dešti nebudu nic stavět. Poslechli. :-) Kraje plachty jsme zakolíkovali a dokonce zatížili kameny. Bylo to prozíravé jak se později ukázalo. Spát jsme šli okolo druhé ranní. Dnes jsme ujeli na kole pouhých 17 km v průměru 14,19 km/h.

8. den – sobota 22.8.1998 – 5. den „V sedle horského kola“

Zdál se mi sen že po mě někdo střílí ze samopalu! Probudil jsem se a na plachtu nad mou hlavou bubnoval „v dávkách“ déšť! :-) Měli jsme kliku, vítr foukal zezadu našeho bivaku, takže do volného prostoru plachty se vítr neopíral a nepocuchal náš přístřešek. Pršelo až do rána. Vstali jsme v sedm, Michal zmizel v kukuřici se slovy: „Cítím, že to bude řídké....“ Ve chvilce, kdy přestalo pršet, jsme rychle sbalili věci a vyrazili dál. V Sobrancích jsme v samoobsluze nakoupili pořádnou snídani, jen Michal jí měl lehce dietní. Udělalo se trochu teplo, tak jsme si naplánovali koupel v Zemplínské Šíravě. První pokus dojet k Šíravě se nepovedl, bahnitá cesta pro naše naložená kola nebyla ideální! Opucovali jsme kola od bahna a k Šíravě dojeli na druhý pokus přes vesnici Zalužice. Byl to slastný pocit smejt ze sebe filtr špíny a potu! Poté jsme už lehce v poklidu dojeli přes Michalovce do Pozdišovců okolo 13. hodiny. Dnes jsme ujeli na kolech 31 km v průměru 18,25 km/h. Kola jsme naložili na a do Feldy, která zůstala u Honzy známého, přestěhovali věci do auta a okolo 14:05 vyrazili ku Praze po stejné cestě co jsme sem přijeli. Ve tři ráno jsme se vrátili po 739 km do Prahy.

Zhubl jsem 4 kila a po návratu dostal stejnou „srajdu“ jako Michal. :-)

Na kolech jsme ujeli 291 km, z toho na Zakarpatské Ukrajině 217 km. Denní průměr se vyšplhal na pouhých 43,4 km.

Poznámka "pod" čarou: Týden byl málo na projetí celé bývalé části Československa. Minimálně  to chtělo 14 dní. To pro příště... :-)

Fotogalerie 

 

Vzhůru do oblak I. - aneb Glocknerkönig 1998

Kdesi v novinách v roce 1998 jsem se dočetl o závodu do průsmyku masívu hory Grossglockner, tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit, jednou vyrazit do kopce i když kopce nemám vůbec rád. Ukecal jsem kamarádku Radku, hovořící německy, aby jela se mnou jako navigátorka, čtečka německých nápisů a pomohla mi na startu se přihlásit, vyplnit startovní listinu a popřípadě tlumočit to, co se mi budou snažit organizátoři závodu německy vysvětlit. Vyrazili jsme Feldou o půlnoci ze soboty na neděli z Prahy směr České Budějovice, Linz a Salzburg. Už za hranicema mi navigátor usnul, takže mi nezbývalo, než koukat po ukazatelích ve svitu světlometů, kam mám jet. Klasicky za Salzburgem jsem neodbočil na Villach, ale pral to furt směr Innsbruck. Když jsem projel ve 130ti okolo cedule Deutschland, pochopil jsem, že jedu blbě! :-)  Chvíli trvalo, než přišel takový sjezd z dálnice, kterým jsem se mohl vrátit zpět do Rakouska. Okolo páté jsme dojeli do Brucku a zaparkovali blízko startu, Radka mi vyplnila přihlášku a poté vyrazila na kole po okolí, já zaplatil startovné v šilincích a pak se vydal na svůj první cyklistický závod  do vrchu - Glocknerkoenig se svým mtb DiamondBack - Topangou.
Start byl v Brucku v nadmořské výšce 756 m n/m, cíl mě čekal ve Fuschertörtu v nadmořské výšce 2445 m n/m po 27 km. Limit byl 4 hodiny. Prvních 15 km bylo relativně po rovině v pohodě, pak se silnice začala nechutně zvedat! Pomalu jsem se propracovával k převodu na veverku - 1:1. Když mě začali předjíždět starší cyklisté, říkal jsem si, to je v pohodě, jedou většinou na silničním kole, tak musí být "logicky" rychlejší! Když mě začaly předjíždět cyklistky, to mě už trochu nadzvedlo, ale uklidňoval jsem se tím, že jsou mladší a tudíž "logicky" taky rychlejší. No a pak mě začal dojíždět závodník na speciálně upraveném invalidním vozíku, u kterého poháněl kola jen rukama. No tak to ne! Ten mě teda nepředjede! Motivace a odhodlání vyburcovalo z mého těla poslední zbytky sil a vozíčkáři jsem ujel! Tím jsem se dostal v cíli na čas 3 hodiny 29 minut a mohl si oddychnout, že mám svůj první závod za sebou. Dostal jsem pamětní medaili (hlavní motivace závodu!) a po chvilce oddechu se rozhodl ještě vyjet na vyhlídku Edelweisspitze a tím si vytvořit výškový rekord 2571 m n/m, dosažený na kole. Zároveň jsem zdolal pro mě neskutečné převýšení na kole 1815 metrů! Bylo krásné počasí, takže parádní rozhledy. Zakoupil jsem pohled s nezbytným razítkem a vyrazil zpět do Brucku. Sjezd už bylo jiné kafe! Žádné šlapání, předjížděl jsem auta a užíval si sjezdík. V půlce sjezdu jsem musel na chvíli zastavit, aby se trochu ochladily ráfky a brzdový špalíky zase brzdily! Do Brucku jsem dojel v pohodě,  po 60 km  jízdy na kole a v průměru 13,67 km / hod. Nebýt sjezdu, tak jsem se nedostal v průměru přes 10 km / hod! Maximálka z kopce 71 km / hod mě zvedla náladu a zapomněla na únavu. V Brucku jsem se sešel s Radkou, naložili kola do Feldy a vyjeli si prohlídnout Zell am See. Nechal jsem se ukecat Radkou, že mi koupí zmrzlinu a dobře jsem udělal! Tuto rakouskou zmrzlinu chuťově zatím žádná jiná nepřekonala. Odpoledne jsme vyrazili k našim domovům, kam jsme v pohodě dorazili navečer.

Pohled zakoupený na vyhlídce Edelweisspitze, vpravo nahoře foto vyhlídky. Až sem jsem vyjel na kole, bez pěškobusu...

Druhý závod do oblak 

Šumava - Schwarzenberský plavební kanál

V roce 1991 jsem vyrazil s kamarády pěšmo na 14 dní na Šumavu do okolí Čenkovy Pily, Modravy a Kvildy. Za pět let jsem na stejná místa vyrazil se svým prvním mtb Diamond Back - Topanga a díky poznání, že s pomocí horského kola lze vše spatřit za pouhých 5 dní, mě Šumava uchvátila ze sedla horského kola. Od roku 1996 jsem pravidelně jezdil na Šumavu každoročně, někdy i 2x až do roku 2005, a potom bohužel jako když utne.

V roce 1997 jsem na Šumavu vyrazil na "těžko", ze dne na den, tudíž sólo a jen s kletrem na zadním nosiči, nebyl čas pořídit brašny. Vlakem ze Smíchova jsem vyrazil do Sušice a cestou si vymýšlel plán cesty.

1.den - úterý 12.8.97 - 89 km

Sušice, Rejštejn, Stodůlky, jezero Laka, Prášily, Prášilské jezero, Poledník, Javoří slať, Modrava

Ze Sušice jsem vyjel po silnici na Rejštejn a za ním jsem z údolí Otavy vybušil první kopec na bývalé

Přední Paště a okolo bývalé dopadové plochy střelnice ČSLA (ČeskoSlovenská Lidová Armáda) Stodůlky pokračoval na Prášily. V Prášilech jsem poobědval a s plným břichem vyrazil na rozcestí Prášilský potok, odkud pokračoval na bývalou Hůrku a opět začal bušit do kopce k jezeru Laka. Od jezera jsem sjel okolo vrchu Ždánidla zpět do Prášil, abych mohl stoupat k Prášilskému jezeru. Po lehkém odfrknutí jsem přes Lisčí díry a Předěl stoupal na dnešní nejvyšší vrchol - Poledník (1315 m n/m) s radarovou věží, která byla armádou opuštěna, takže mi nic nebránilo vylézt až na její střechu a pokochat se rozhledem po západní Šumavě. Z Poledníku následoval večerní "brutální" sjezd (pouhých 67,9 km / hod, v zatáčkách mě kletr pěkně vynášel! :-)) k Javoří slati, který jsem si parádně užíval a okolo Javoří pily dojel do Modravy, kde jsem povečeřel. Na noc jsem vyjel podél Modravského potoka směr Březník, kde jsem to vedle silnice zalomil do lesíka pod širák.

2.den - středa 13.8.97 - 92 km

Modrava, Březník, Filipova Huť, Kvilda, pramen Vltavy, Bučina, Žďárské jezírko, Strážný, Dolní Cazov, Mlaka, Nové Údolí, Haidmühle [D], Dreisesselberg [D] - Třístoličník, Haidmühle [D], Nové Údolí, Stožec

Ráno mě vzbudil vrtulník neustále mi látajíc nad hlavou. Vyjel jsem na Březník, kde mě odchytl ochránce přírody, co prý tam dělám a odkud jsem se vyloupl. Moje odpověď, že jedu z Modravy (přece mu neřeknu že jsem spal v lese, že jo...), neprošla poněvadž ten den sváželi dřevo helikoptérou z okolí Černé hory a všechny hlavní cesty vedoucí okolo Černé hory byly uzavřené, v Modravě přímo policajti nikoho na Březník nepouštěli. Takže se mám vrátit do Modravy, kde mě policajti zkásnou za porušení zákazu. Ještě že jsem v těchto místech byl před šesti lety pěšky, přes bývalou Černohorskou nádrž jsem vyjel přímo do Filipovy Huti doufaje že tady policajti hlídat nebudou. Můj předpoklad vyšel, takže jsem vyjel ze zakázaného prostoru aniž by si mě někdo všimnul. Dojel jsem do Kvildy a odtud vyrazil legálně k prameni Vltavy. U pramene stáli policajti a všichni co přišli od Černé hory byli pokutováni. Ještě že jsem se vrátil přes Kvildu. Dál jsem pokračoval na Bučinu k bývalému rozpadlému hotelu, u kterého nás v noci před šesti lety načapali pohraničníci, všichni spali jak dutci, jen já klepal tenkrát kosu ve svém průvaňáku a dělal že taky spím a čekal jen kdy bouchnou dveře, vylezou z auta a vyženou nás. Naštěstí nás nechali na pokoji, když jsem to ostatním ráno vyprávěl, tak mi nikdo nevěřil! Dnes jsem pokračoval dál na Knížecí Pláně, Žďárské sedýlko, okolo Žďárského jezírka do Strážného. Zde jsem měl druhou kliku, během mého oběda se snesl letní liják, než jsem se naobědval, ukryt v hospůdce, tak už zase svítilo slunce! A pak že je 13. smolný den. Pro mě to byla  šťastná 13. Dál jsem pokračoval po signálce na Dolní Cazov, Mlaku a rozcestí V podkově, odkud jsem dojel do Nového Údolí. Na pas jsem přejel do Německa do Haidmühle a odtud začal stoupat do krpálu na Dreisesselberg - Třístolíčník (1311 m n/m),

na jehož vrcholu jsem si dopřál německé pivo za ještě německé marky za zdolání Třístoličníku. Následoval sjezd stejnou cestou do Haidmühle a Nového Údolí. Zde jsem se navečeřel a zajel do Stožce, jestli nenajdu nocleh. Na jednu noc ne, tak na týden by mě vzali. No nic, zakoupil jsem "pár" lahváčů, aby se mi líp usínalo zase pod širákem a zapíchl to vedle silnice na Nové Údolí.

3.den - čtvrtek 14.8.97 - 112 km

Nové Údolí, Schwarzenberský plavební kanál (Rosenauerova nádržka, Hučina), Plešné jezero,  Schwarzenberský plavební kanál (Hučina, Jelení Vrchy, Rosenauerova kaple, Rossbach, Klápa, Zadní Zvonková, Sonnenwald [A], Denkmal [A]), Sonnenwald [A], Zadní Hamry, Přední Zvonková, Kyselov, Frýdava, Přední Výtoň 

Ráno mě čekal výšlap na začátek Schwarzenberskýho plavebního kanálu (SPK) k Rosenauerově nádržce a od ní jsem si to hasil podél kanálu krásnou šumavskou krajinou po rovince s větrem ve vlasech a s písní na rtech! :-) Abych to neměl tak lehké, udělal jsem si odbočku k Plešnému jezeru, cesta nahoru byla krušná, dolů to byla paráda! Dál jsem pokračoval po rovince podél SPK k Hornímu portálu, kde jsem zalitoval, že nemám baterku a nemůžu prolézt celý 419 metrů dlouhý tunel až k Dolnímu portálu. Hold musím přes kopeček na kole. Na Jeleních Vrších jsem si dal pozdní snídani a pokračoval v euforii okolo Rosenauerovy kaple dál podél SPK na Rossbach, Klápu a Zadní Zvonkovou, kde jsem se šel zchladit prohlídkou do opraveného kostela Sv. Jana Nepomuckého. Poté jsme přejel do Sonnenwaldu v Rakousku, abych mohl pokračovat dál podél SPK. Dojel jsem až k Resenauerovu pomníku v Denkmalu, zde se otočil a vrátil se přes tehdy jediný legální hraniční přechod zpět do Zadní Zvonkové. Odtud jsem dojel do Zadních Hamrů, abych zjistil, že jsem zapomněl odbočit, tak jsem se vrátil do Přední Zvonkové a dál už podle plánu pokračoval přes Horní Pestřice, Kyselov a Frýdavu do Přední Výtoně. Když jsem si na tachometru přepnul čas a zjistil, že je po šestnácté hodině, mám najeto krásných 100 km, je nejvyšší čas si dát gáblik. Na jedné zahrádce u penziónu v Přední Výtoni jsem zaparkoval kolo vedle stolu a poručil si jídlo s pivkem, jak jinak. Nějak mi vyhládlo, na jídlo jsem si dal ještě navrch palačinky. No a když jsem se chystal k odchodu, přisedli si ke mně kluk s holkou a začali se vyptávat na mou cestu. Tak abych jim hladově nekoukal do jídla, chtěl jsem si objednat třetí chod. Pinglice se ale k tomu moc neměla a bylo na ní vidět, že mi moc nevěří, že mám čím platit. Tak jsem použil fintu - když šla kolem, jakoby "náhodou" jsem otevřel peněženku a něco v ní hledal. Pohled na mé bankovky jí přiměl ihned k akci a donesla mi jídelní lístek. Ani už se neptala, jestli chci pivo a rovnou mi ho přinesla. Pochopila, že jsem asi celý den nejedl a nepil a tady u ní to chci dohnat. Bylo mi jasné, že dnes s cestováním končím, zakoupil jsem zase pár lahváčů a vyjel za vesnici najít nějaký flek na spaní.

4.den - pátek 15.8.97 - 92 km

Přední Výtoň, Spáleniště, Pasečná, Otov, Schwarzenberský plavební kanál (Rozvodí Labe - Dunaj, Denkmal [A]), Vítkův kámen, Svatý Tomáš, Pasečná, Spáleniště, Kapličky, Mnichovice, Studánky, Horní Dvořiště

Ráno jsem zajel do včerejší zahrádky na snídani - kupodivu měli otevřeno a posilněn jsem vyjel přes Spáleniště, Pasečnou a Otov ke Schwarzenberskýmu plavebnímu kanálu do místa, kde spojuje rozvodí Labe - Dunaj. Poté jsem jel po vrstevnici podél kanálu k hraniční čáře CZ / A, kde bylo napsáno toto není hraniční přechod, a pod pokutou vstup zakázán. Tak jsem dělal, že tu ceduli nevidím a vnikl jsem na území Rakouska. Tentokrát jsem jel proti proudu SPK až k Rosenauerově pomníku, u kterého jsem byl už včera, ale z druhé strany. Tímto se moje cesta podél Schwarzenberskýho plavebního kanálu završila. Vrátil jsem se zpět na naše území k ilegálnímu přechodu a vyjel směrem k  nejvýše položené zřícenině hradu v Čechách, k Vítkově kameni (1035 m n/m). Na zříceninu byl vstup "na vlastní nebezpečí", tak jsem ji omrknul a pokračoval dál přes Svatého Tomáše (zde bývalý Sudeťáci měli nějakou akci v místním kostele) zpět do Pasečné a okolo Multerberského rašeliniště na Spáleniště a dál pokračoval na bývalé Kapličky, kde stála bývalá pohraniční hláska. Samozřejmě jsem na ní vylezl i když byla zezdola zadrátovaná, aby na ní nikdo nelezl, ale potřeba rozhledu po okolí byla větší než strach, že z té věže spadnu! :-) Dál už jsem to mastil po silnici bývalým opuštěným pohraničním prostorem přes Mnichovice, Studánky a Dolní Drkolnou do Horního Dvořiště, kde jsem svojí cestu po Šumavě zakončil v nádražní restauraci, čekajíc na vlak do Prahy.

Toto byl zatím můj nejlepší výlet po Šumavě. Hlavně mě těšilo osobní poznání celého Schwarzenberského plavebního kanálu, který mě poprvé zaujal v modré Automapě Československa, vydané řádově v 60. letech minulého století. První pokus o prohlídku kanálu jsem zkoušel se spolužákem s devítky v roce 1980 a naše cesta samozřejmě skončila dřív než jsme se ke kanálu dostali. Vstoupit do pohraničního vojenského prostoru nám bylo odepřeno a "doporučeno" se urychleně vrátit na levý břeh Lipna. Tak už jsem se loučil s představou, že si kanál někdy prohlédnu. Naštěstí "Sameťák" všechno změnil.
Při svém putování jsem použil postupně mapy Klubu českých turistů (měřítko 1 : 50 000) č. 65 - Šumava - Povydří; č. 66 - Šumava - Trojmezí; č. 67 - Šumava - Lipno; č. 73 - Vltava pod Vyšším Brodem a Blanský les.
Tady je plánek  Schwarzenberského plavebního kanálu.

Šumava 1997

Z mého života III - Říční vlk

V minulosti jsem absolvoval několik splutí našich českých řek a potoků, inspirován skvělou knížkou Zdeňka Šmída - Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii.

Lužnice - rok 1980 (poslední prázdniny před ZVS)

Berounka - osmdesátá léta 20.století (bez fotodokumentace)

Sázava - rok 1989 (poslední rok komančů)

Vltava - rok 1995

Sázavka a Sázava - rok 1997

A v roce 1992 jsem splul na raftu norskou ledovcovou řeku Sjoa. Kormidelník se nás zeptal, kdo už někdy seděl na kormidle a poněvadž jsem byl jediný, kdo zvedl ruku, seděl jsem nalevo vedle kormidelníka. :-)

Maroko

Letos nějak se nikdo nechystal někam vyrazit, tak jsem vyjel sám – rozhodl jsem se na poslední chvíli s cestovkou Adventura do Maroka. Tím jsem si musel zařídit sám vízum na

marocké ambasádě za 375,-, kde mi vízum ochotně vystavili do týdne. Zakoupil jsem plyn do vařiče, něco k jídlu a nový kletr, abych měl kam nacpat své věci. Před půlnocí jsem měl kupodivu sbaleno!

1.den – 13.9.1996 - pátek

Ráno jsem naběhl do lékárny pro Endiform (střevní dezinfekce) a něco na úpravu vody. To druhé neměli, tak jsem si koupil hromadu toaleťáků. :-) 188 jsem vyrazil na Pankrác, kde už na stanovišti stály dva autobusy Karosa, pro pěšáky a kolisty. Já se napáskoval k pěšákům do třetí brázdy za řidičem k okénku, což byl můj požadavek. Poté jsem si šel omrknout kolisty a potkal u nich bývalého kolegu z Janky. Když jsem se vrátil do svého autobusu, musel jsem „decentně“ upozornit spolucestující, že mi sedí na místě a že u okénka sedím já! Čímž jsem jí hned naštval, šla si dokonce stěžovat k Jirkovi, šéfovi zájezdu, ale ten jí uzemnil tím, že místo u okna byl můj požadavek. Od té doby na mě nepromluvila. Sláva! :-) V 11:30 jsme vyjeli směr Plzeň, Stříbro, Rozvadov, Norimberk, Heilbronn, Karlsruhe, Freiburg, německo-francouzskou hranici, Mulhouse na Belford. Dnes jsme ujeli 734 km.

2.den – 14.9.1996 - sobota

Celou noc pršelo. Přes Lyon jsme dorazili v 9:30 do Nimes. Vyrazili jsme na prohlídku římského amfiteátru (Amfiteátr v Nimes je nejzachovalejší o rozměrech 131 x 100 metrů pro 21. tisíc diváků. Pochází z 1.stol. př.n.l. V 5.století jej Vizigóti přeměnili na pevnost, později byl sídlem chudiny.) Dál jsme se vypravili na kopec Cavalier s římskou věží Tour Magne, (z konce 1.stol. př.n.l.) odkud byl krásný pohled na město. Odtud jsem se vydal na samostatnou prohlídku města s římskými památkami a do muzea archeologie, kam byl vstup zdarma v rámci dne archeologie. V 18:00 jsme vyjeli podél pobřeží Středozemního moře přes Montpellier a Perpignan na francouzsko-španělskou hranici a dál na Barcelonu. Dnes jsme ujeli 946 km.

3.den – 15.9.1996 - neděle

Projeli jsme Barcelonou stále po východním pobřeží Španělska přes Valencii, Alicante, Murcii, Lorcu do Granady pod štíty Sierry Nevady. Chvíli jsme hledali kudy tudy na Alhambru. (Alhambra – Červený hrad – podle načervenalého kamene, z kterého je postavena pevnost La Alcazaba z r. 857. Vedle pevnosti stojí Palacios Nazaries – rozsáhlý komplex paláců a věží obklopených zahradami v arabském stylu. Stavba byla započata v r. 1248. Hlavní stavby jsou Síň velvyslanců, Lví dvůr se 124 jemně zdobenými mramorovými sloupy a Lví kašnou, {kašnu podpírá dvanáct lvů chrlících vodu, jedno z nejkrásnějších maurských uměleckých děl}, Sál králů. Stavby mají bohatou maurskou výzdobu. Vedle stojící Dům vládců {palác krále Karla V.} je jedna z předních staveb evropské renesance s kruhovým nádvořím ve čtvercovém půdorysu o stranách 63 metrů a dvoupatrovou galérií. Celá Alhambra je obehnaná mohutnými hradbami s věžičkami. Na pahorku nad Alhambrou Cerro del Sol {Sluneční pahorek} stojí palác Generalife, založený r. 1319 s visutými zahradami. Osu paláce tvoří nádvoří s vodní nádrží a vodotrysky. Palác byl dokončen r. 1414.) Měli jsme kliku, dnes byl vstup do památek ve Španělsku zdarma. Po prohlídce Alhambry jsem si musel dát u řidičů Romana a Honzy jedno chlazený. V 18:00 jsme vyjeli do kempu Zardi, 6 km za Granadou. Vysprchoval jsem se po dvou dnech strávených v autobuse, udělal si gábl a vyrazil se podívat do centra Zardi, které ožívalo až po 20. hodině. Dnes jsme ujeli 880 km.

4.den – 16.9.1996 - pondělí

Vstávali jsme v osm k první společné snídani, kterou připravil Jirka se svými pomocníky Slávkem a Irenou. Původně měl být odjezd v 9:15 směr Gibraltar, ale řidiči s Jirkou odjeli hledat opravnu, kde by opravili výfuk, takže jsme dostali do 13:00 čas na prohlídku Granady. Dle mapky jsem zašel na prohlídku Paláce de Dar al Horra (maurský palác z 15.století) a katedrály (Katedrála je první renesanční chrám ve Španělsku z r. 1528. Hlavní fasádu přestavěl barokně v r.1667 Alonso Cano, který se ve městě narodil, jako triumfální oblouk. Katedrála je spojena s Královskou kaplí {Capilla Real}, budovanou v pozdně gotickém stylu, ve které se nacházejí náhrobky tzv. Katolických králů.) Ve 13:00 jsme vyjeli opraveným autobusem přes Malagu po jižním pobřeží do Gibraltaru, na jehož hranici jsme dojeli v 17:30 do městečka La Linea. Pěšky jsme se vydali do britské kolonie Gibraltar. Přešli jsme na zelenou letištní plochu, prošli městečkem a vystoupali pěšinou na gibraltarskou „Skálu“. Okolo nás se proháněly bezocasé opičky makaka. Z vrcholového hřebene jsem poprvé spatřil africkou pevninu. Námáknul jsem zpět do městečka pro pohled a známku. Trochu mě zaskočilo, že všechny ceny byly v librách a já měl jen peseta. Po mém dotazu: „Can I pay with Spanish pesets?“ mi řekli v jednou obchůdku že ne, ale dolary jo. Když jsem se zeptal na cenu pohledu v dolarech, odpověděl mi prodavač že 4$. Podivil jsem se a odešel. Dávat přes stovku za pohled se mi teda nechtělo! V dalším krámě už peseta brali, za pohled se známkou chtěli 75 peset (16,50 Kč), což bylo v pohodě. V 20:45 jsme vyjeli do kempu Algeciras s výhledem na Gibraltar. K večeři jsem se nabil čočkou s párkem a před půlnocí to ve stanu zalomil. Dnes jsme ujeli 280 km.

5.den – 17.9.1996 - úterý

Že jsem postavil stan, se ukázalo prozíravé v noci, kdy zapršelo. V 8:15 společná snídaně, po naplnění všech možných nádob pitnou vodou jsme v 9:40 vyrazili do přístavu a po chvilce bloudění našli náš trajekt. V 10:45 jsme vypluli přes Gibraltarský průliv do Ceuty (španělsky) či Sebty (arabsky). Gibraltarská Skála mizela za zádí trajektu a v pravé poledne našeho letního času (10:00 místního) jsme vpluli do afrického přístavu na španělském území. Bylo pro mě docela překvapení, že je i kus Španělska v Africe! Jirka nás upozornil na poslední možnost zakoupit alkohol bez cla, zvlášť na dobře skladovatelné krabicové víno. Pro sichr jsem si zakoupil i litrové pivo, které v tom hicu (36°C ve stínu), se nějak rychle vypařilo! Po prohlídce Ceuty jsme ve 14:15 dorazili na španělsko-marockou státní hranici, kde jsme vyplnili dotazník, autobus dostal nálepku za projetí celnicí. Než nás odbavili, vyměnil jsem si 100 dolarů za 857 marockých dirhamů (1 dirham = 3,20 Kč). V 13:45 marockého času (15:45 českého letního času) jsme vjeli do Marockého království. Hned byl vidět rozdíl. Igelity zachycené v keřích všude okolo cesty, Arabové poflakující se u silnice, odpadky rozházené všude kolem vesnic a hlavně smrad. Člověk časem zjistil, že ten smrad je všudepřítomný. Vyjeli jsme okolo „igelitových lesů“ na jih přes Tetouan do Chefchauenu (Šišauen), kam jsme dorazili v šest večer. Jirka najal jednoho Araba jako průvodce po medině. (Medina je arabská čtvrť s úzkými uličkami a nízkými baráky s dílnami, obchody a byty. Baráky nemají většinou okna. Celá medina je obehnaná hradbami s několika bránami. Hradby bránili obyvatele proti cizím vetřelcům.) Průvodce nás protáhl po krámech svých známých a zatáhl na prohlídku jednoho stavení, kde nám nakonec předvedli různé koberce (berberské, arabské, beduínské a jiné motivy). Ukecaný prodavač koberec vždy rozložil a položil na zem, až z nich vytvořil slušnou hromadu. Z vyvolávací ceny 300 dirhamů (960,- Kč) to někdo ukecal až na 160 dirhamů (512,- Kč). Poté jsme se zastavili v čajovně na „berberskou whisky“, čili mátový čaj za 2,50 dirhamu (8 ,- Kč). Po deváté večerní jsme odjeli do kempu. Před usnutím jsem zkoušel naladit na walkmanu místní stanice, ale v éteru bylo ticho. Dnes jsme ujeli 133 km.

6.den – 18.9.1996 - středa

Budíček v 6:00, společná snídaně a v 7:00 odjezd přes pohoří Rif a městečko Ouazzane do Volubilisu. (Volubilis – archeologická lokalita, jediné dochované zbytky římského města v Africe. Město bylo založeno v r. 25 př.n.l. Berberským králem Džubou I. Největšího rozkvětu město dosáhlo za vlády Římanů ve 2.stol.n.l. Jako hlavní město římské provincie Mauretania Tingitania. V 8.stol. se původní obyvatelstvo přestěhovalo do Fezu a Meknesu. Okolo města se táhnou zbytky městských hradeb v délce 2350 metrů. Zachovalo se mnoho podlahových mozaiek.) Jirka zajistil skupinovou slevu a všichni jsme se vydali mezi zbytky římského města. Bylo zde pár korintských sloupů baziliky v blízkosti Triumfálního oblouku, který vévodil hlavní třídě ukončené Tangerskou bránou. Pokud někdo vlezl na nějakou zídku nebo do prostor kam neměl, ihned místní hlídač zapískal a vykázal dotyčného do určených prostor. Stihl jsem si prohlédnout mozaiky ve Venušiných lázních, kam byl vstup nepochopitelně zakázán. V 11:30 jsme vyjeli do nedalekého městečka Moulay Idriss. Jirka nás upozornil, že na prohlídky měst bychom měli mít na sobě dlouhé kalhoty a ženské dlouhé sukně, trička zakrývající ramena. Jirka opět najal místního průvodce, který nás provedl úzkými uličkami zdejší mediny. V jednom domě nám průvodce popsal ruční výrobu tkaní koberců přímo nad tkalcovským stavem. Do vzorku látky vtkávali pozlacené nítě a vytvářeli zajímavé ornamenty. Nedivil jsem se, že tkadlec měl silné brýle, protože intenzita osvětlení dílny odpovídala „temné komoře“. Z mediny byl pěkný výhled na zastavěný kopec s mešitou a mauzoleem Mulaje Idrisse. (Město považují muslimové za svaté, neboť v něm zemřel zakladatel první královské dynastie Mulaj Idriss s přídomkem El Akbar – nejstarší, veliký, svatý. Mulaj Idriss ibn Abdallah ben Hasan ben Ali byl přímým potomkem Fatimy, dcery proroka Mohameda. Byl otráven. Bílé pohřební místo Mulaje Idrisse je nejsvětějším místem v Maroku. V okolí jeho hrobu se po jeho smrti zrodilo nové město. Jsou zde zakázány existence barů, kin, hotelů, bank a plaveckých bazénů. V noci ve městě nemohou přebývat nevěřící.) Převážná část baráků v medině byla nabílena, prý proti termitům. Prošli jsme okolo mešity, v jejímž vchodě byla umístěna napříč kláda ve výšce asi 170 cm od země, takže každý kdo chtěl vejít do mešity, se musel sklonit. Po prohlídce jsme zašli na kebab (mleté maso opečené na špízu) za 3 dirhamy a v 15:00 vyjeli do královského města Meknes. Projeli jsme policejním stanovištěm, kde náš autobus mávnutím ruky propustili. Těchto kontrol bylo mezi marockými městy požehnaně. (Meknes je jedno ze čtyř královských marockých měst. Bylo založeno v r. 1063, kdy Almoravidé zde vybudovali pevnost. Město se rozvíjelo díky obchodu, bylo umístěno na křižovatce obchodních cest. Sultán El Hassan {1331 – 1351} začal výstavbu mediny ve španělsko-maurském stylu, kterou dokončil jeho syn. Královským městem se Meknes stal v 17.století za krutovlády sultána Moulaye Ismaila {1672 – 1727}, který si zde postavil palác. Za 55 let vlády Ismaila bylo postaveno 25 km městských hradeb s 20 monumentálními branami, paláce, podzemní žaláře, dílny, stáje a akvadukt. Vše budovalo tisíce trestanců odsouzených k nuceným pracím. Když přestávali být užiteční, sám sultán je popravil a jejich těla přidával do stavebních materiálů.) Prohlédli jsme si bránu do královského paláce Bab al Mansour, jednu z nejkrásnějších bran v Maroku a jedinou přístupnou mešitu turistům, čili bezvěrcům v Meknes. Poté opět Jirka najal místního průvodce po zdejší medině, kde jsme v úzkých uličkách museli dávat pozor na níťaře, kteří spřádali nítě a nítě měli natahané mezi jednotlivými obchůdky. A zase palác koberců. Zde už byla vyvolávací cena jednotlivých koberců 250 – 160 dirhamů (800 – 512,- Kč) a dala se usmlouvat až na 90 dirhamů (288,- Kč). Při návratu k autobusu jsem si dal pomerančový džus vymačkaný s pomerančů přímo přede mnou. To byla síla! (100% džusy v krabicích jsou proti tomu vodové břečky!) Za pouhý 3 dirhamy – 9,60 Kč! V 19.hodin jsme vyjeli z Meknes na východ do kempu Diamont Wertcamping v městečku Ain Chekef, kam jsme přijeli v 20:20. Po zhotovení polívky s chlebem jsem to zalomil do stanu a lovil v éteru hudbu. Tentokrát jsem chytil gibraltarskou hudební stanici. V tom hicu se mi špatně usínalo. Dnes jsme ujeli 347 km.

7.den – 19.9.1996 - čtvrtek

Je to k nevíře, ale v noci pršelo, takže ráno byl kemp zalit vodou, stany mokrý, „podširáci“ byli „durch“ i se spacákama. Naštěstí jsem si stavěl každou noc stan kvůli prachu a troše soukromí, ale že i proti dešti, v Africe!, to jsem teda nečekal. Budíček v 7:30, po společné snídani jsme vyjeli do Fezu. (Fes je druhým královským městem, která založil sultán Idris II. V r. 808 na místě římské osady, kterou v 6.století vyvrátili Vandalové. Největším symbolem slavné minulosti Fezu je Karaouyine se svou pověstí nejstarší univerzity na světě, kterou založili r. 859 po Kristu. Fes se rozkládá na třech pahorcích a skládá se ze tří vzájemně sousedících částí, z nichž každá prošla svým vlastním vývojem. Nejstarší čtvrť je arabská El – Bali {9.stol}, následuje židovské město Fes – Jdid {základy byly položeny ve 13.stol} a francouzská čtvrť {19.stol}. V arabské části se nachází 320 mešit, mající jako jediné střechy ze zelených tašek. Zelená prý byla barva Mohameda. Fezu se říká „Perla afrického severu“.) Vyjeli jsme k zbytkům hradu na jeden z vrcholků a prohlédli si město z ptačí perspektivy. Odtud jsme se vypravili na okraj mediny do hrnčířské čtvrti, která už byla z dálky poznat černým kouřem z mnoha pecí. Hrnčířské dílny se přestěhovaly na okraj z centra mediny díky pomoci UNESCO, aby nezamořovaly obytné čtvrti mediny. Opět místní průvodce nás ukázal jednu dílnu. Pracovali v ní i děti okolo 8 – 12ti let. Vypalovali tu mozaikové dlaždice, destičky, poháry, nádobí i sošky. Topivo sloužilo olivové pouzdro s drceným suchým zvířecím (doufám!) trusem a třískami. Tak tady rozhodně čistý vzduch nedýchali. Po prohlídce dílny jsme vyjeli do arabské mediny, kde jsme si opět najali průvodce. Zavedl nás v úzkých uličkách do obchodu s výrobky s kůže. Vystoupali jsme do druhého patra úzkým spletitým schodištěm na terasu, která sloužila jako prodejna. Na terase nás praštil přes nos neuvěřitelný smrad. Příčinu jsme spatřili po vyklonění z terasy. Pod námi se rozprostírala koželužna s mnoha hliněnými káděmi, ve kterých se barvily kůže a též louhovaly, aby se zbavily chlupů a zbytky masa. Místní dělníci v kádích zatěžovali kůže vlastní vahou bosých noh ve vyhrnutých nohavicích. To, že některé roztoky jsou žíraviny, je nechávalo chladnými. Po výlezu s kádě si nohy umyli v čisté (na místní poměry) vodě a tím to pro ně skončilo. Pracovní podmínky se tu zastavili na úrovni začátku našeho století. Všude po okolních střechách a terasách se sušily stovky kůží. Pomalu jsem si zvykal na marocký puch, ale koželužna to vše přebila! Dříve se prý trestancům dávalo na vybranou, zda si zvolit trest smrti nebo doživotně pracovat v barvírně kůží. Některým spolucestujícím se evidentně ulevilo, když jsme tuto čtvrť opustili. Zašli jsme do restaurace, která z venku vypadala, že se barák co chvíli rozsype, ale uvnitř měl krásnou mozaikovou výzdobu na podlaze a hromadu gobelínů, koberců a deček po stěnách i zemi a proutěné lavice. Mohli jsme si vybrat ze dvou jídel: Couscous (kuskus – hromada vařeného prosa se zeleninou a kusem skopového) a Tagine (tadžín – kus kuřete nebo skopového s bramborem). Vybral jsem si kuskus a nebyla to dobrá volba. Jídlo bylo bez chuti a zápachu. Navrch jsme dostali mátový čaj. Po jídle jsme vyjeli do francouzské čtvrti, kde jsme dostali hodinu volna. Naběhl jsem na hlavní poštu a žádal známky na pohledy do České republiky. Po chvíli domlouvání (naštěstí úřednice mluvila anglicky) jsem zakoupil známky za 7 dirhamů (22,40 Kč) na pohledy. Vrátili jsme se do včerejšího kempu, kde stany a mokré věci přes den vyschly. Po jídle (polívka – je třeba tekutin) jsem šel spát. Dnes jsme ujeli pouhých 40 km.

8.den – 20.9.1996 - pátek

Budíček tradičně v 6:00 (podle Jirky v 8:00, který se držel českého času...:-)), po snídani jsme vyjeli na jih na Ifrane a Azrou k cedrovému lesu s nejstarším cedrem v Maroku. Cedr Gouraud je 53 metrů vysoký a přes 800 let starý. U cedru měli místní stánky s hromadou zkamenělin a nerostů a hned se na nás vrhli. My se zase jednotlivě rozprchli na prohlídku cedrového lesa, jediného lesa v Maroku. Dále následovalo Azrou s vyvřelou „Skálou“ a cesta k pramenům řeky Oum er Rbia. Projeli jsme okolo skalních „pokliček“, vegetace se vytrácela a okolí se stávalo kamenité. Sjeli jsme do údolí k pramenům, proti nám se od pramenů vracela další Karosa – Burkáči. Měli jsme dvě hodiny volna s tím, že zpátky můžeme jít po silnici, po které jsme přijeli, poněvadž se budeme stejnou cestou vracet. Společně jsme došli podél říčky v úzkém údolí ke skále, z které stékal malý pramínek vody do jezírka které přecházelo v peřejnatou říčku. Er Rbia vyvěrala několika silnými podzemními prameny. Odtrhl jsem se od ostatních a vylezl nad skálu s tenkým pramínkem. Bylo zde mělké jezírko, po druhé straně údolí jsem se vydal pěšinou směrem k silnici po které jsme sem přijeli. Trochu jsem si zkrátil ty serpentiny vedoucí z údolí místní pěšinou, čímž jsem si ušetřil dobré 3 km. Po Rifu jsme teď byli v druhém pásmu hor, ve Středním Atlasu. Severní svahy Středního Atlasu byly ještě občas porostlé zakrslými stromy a keři, zavlažovací kanály přiváděly vodu z hor k malým políčkům s kukuřicí. Ušel jsem asi 5 km do vesnice, kde jsem se rozhodl počkat na autobus. Přidali se ke mně tři místní výrostci a na něco se ptali arabsky. Bohužel jsem jim ani trochu nerozuměl. Podivovali se, kde jsem se tady vyloupl sám. Pochopili to ve chvíli, kdy se v zatáčce objevila Karosa s nápisem na předním skle Czech Republic. Stoupl jsem si na kraj silnice a symbolicky stopoval. Jirka mě přivítal slovy, že se báli, jestli mě neztratili, protože jsem se dostal 10 km od autobusu, nejdál ze všech. Myslím, že se mu dost ulevilo. :-) Vraceli jsme se směrem k Azrou, pak odbočili na severovýchod na náhorní plošinu k jezeru ve výšce okolo 1800 m n/m. K jezeru nás přivedla úzká prašná cesta. U jezera byla obrovská kolonie čápů, kterou jsme vyplašili. Čápi přelétli na druhou stranu jezera. U jezera už tábořila skupina Berberů, kteří se nestačili divit, když z autobusu vystoupila hromada lidí a hned začala stavět stany. Musel jsem dávat pozor, abych stan nepostavil na mokřinu. U cesty byla hromada dříví s cedulkou, že CK Burke nám přeje příjemnou noc. Bylo to příjemné, protože široko daleko nebyla jediná větvička a Burkáčům dřevo zbylo. Po jídle jsme se sešli k ohni a trochu blíž se konečně navzájem seznámili. Zalehnul jsem po půlnoci.

9.den – 21.9.1996 - sobota

Hned bylo poznat, že spíme na náhorní plošině Středního Atlasu, protože konečně byla v noci zima a dalo se normálně spát. Po budíčku v šest a společné snídani jsme vyjeli v 7:15 do mlhy! Celou cestu přes Střední Atlas jsme jeli v mlze, místy i v dešti! Sjeli jsme do města Midelt. Zde jsme měli půl hodiny volna. Odchytl jsem jednoho místního kluka, aby mě dovedl za 3 dirhamy do krámku s pohledama. Zpátky jsem mu už naznačil, že trefím sám. Našel jsem žlutý poštovní kaslík a poslal konečně pohledy. Z Mideltu jsme vyrazili k dalšímu horskému masívu, do Vysokého Atlasu. Průjezd skrz Vysoký Atlas z Mideltu do Er Rachidia vedl přes tunel legionářů a kaňon Ziz. Projeli jsme 100 metrů dlouhý „Tunnel du Legionnaire“ a za ním zastavili. Jirka nabídl dvě varianty pochodu. Pro drsňáky výstup na vrchol jedné hory a pak po skalní plošině projít kaňonem v jeho horní části. Pro utahaný pak procházku po silnici, linoucí se na dně kaňonu Ziz. Na vše nám dal 3,5 hodiny. Rozdělili jsme se na dvě půlky, já se dal se Slávkem vzhůru nad kaňon. Vyškrábali jsme se po úbočí kaňonu na jeho hranu a odtud jsme po krátké pauze vystoupali na nejvyšší vrchol (okolo 2000 m n/m) zde v okolí. Poté jsme sestoupili na skalní náhorní plošinu, do které řeka Ziz zařízla svůj kaňon. Dle Slávkovi mapy jsme měli u zbytků kasby (opevněné arabské panské sídlo) narazit na boční údolíčko a tím slézt k silnici na dně kaňonu. Mapa neodpovídala moc skutečnosti, kasbu jsme našli až za dalším ohybem kaňonu. Sestoupili jsme k silnici, nalezli do autobusu a pokračovali na jih okolo přehrady Hassan Addakhil Tirhiaurine do Er Rachidia. Projeli jsme Vysokým Atlasem a sjeli do údolí s datlovými palmami u řeky Ziz do kempu Source bleue de Meski s plaveckým bazénem u léčivého pramene. Bazén postavili francouzští legionáři v 50.letech. Jakmile jsme zakempovali, vyvalili jsme se v bazénu. Místní na nás hleděli nechápavě, že se rácháme ve vodě, když už je chladno a slunce zapadlo! Dnes jsme ujeli 280 km a prošli 7 km v horském terénu.

10.den – 22.9.1996 - neděle

Po snídani jsme vyjeli s průvodcem Rašídem zeleným údolím podél řeky Ziz, zařízlým do skalní plošiny, rozprostírající se na jižní straně Vysokého Atlasu. Údolí přešlo ve skály a žlutý písek. Podél silnice vyrostly stánky se zkamenělinami. U jednoho jsme zastavili a prodavači se na nás vrhli. Byli vyzbrojeni i knížkami archeologie s obrázky nabízeným zkamenělin. Já se raději poprvé prošel po jemném saharském písku. Před Erfoudem nás zastavila policejní kontrola. Vytáhla Rašída z autobusu, který ji uplatil, aby mohl pokračovat s námi dál. V Erfoudu jsme si udělali zastávku. Zašel jsem na tržiště (úzké krámky s masem, obletovaným mouchami, do kterých prodavač vcházel malými dvířky pod pultem a jenž měly zvláštní pach vystavovaného masa. Trochu mě šokoval prodej slepic. Kupující si ukázal na jednu ze slepic, pobíhající v zadní části krámku, prodavač slepici odchytil, zakroutil jí krkem (doslova) a mrtvolku zabalil do novin. Kupující si ji odnesl ještě teplou. Hold jiný kraj... Zašel jsem se podívat do dílny, kde „vyráběli“ zkameněliny. Na dvorku sedělo na zemi asi 11 chlapů a rozbíjeli hromadu kamení ve kterých hledali trilobity a jiné zkamenělé mořské živočichy. Všude oblaka prachu. Majitel firmy mě zatáhl za dílnu do obchůdku, kde mi ukázal hromadu zkamenělin a nerostů. I když jsem mu tvrdil, že nic nekoupím, bylo pro něj potěšením ukázat cizinci své bohatství a pokecat s ním. V poledne jsme vyjeli z Erfoudu na jihovýchod podle Rašídova navigování. Opustili jsme asfaltovou silnici a vydali se po prašné kamenité plošině s mnoha vyjetými kolejemi, které vedly různými směry, k písečné duně Erg Chebbi (široké 9 km a dlouhé 24 km). Museli jsme zavřít všechna okna kvůli písečnému prachu, takže za chvíli byla z autobusu sauna. Ke všemu jsme jeli krokem, abychom nezapadli někde do písečné závěje nebo nebouchli spodkem autobusu o kameny. Po hodině a půl jsme dojeli k hotýlku Yasmine s jezírkem, z jehož terasy se přímo vstoupilo na písečnou dunu Erg Chebbi. Teplota byla okolo +50°C, na můj vkus docela dost! Oblékl jsem si dlouhé kalhoty i rukávy, čepici se šátkem do zátylku a slunečné brýle, abych se ochránil před saharským sluncem. Písek byl tak rozpálený, že se nedalo v něm chodit bosky. Vyrazil jsem na písečnou dunu. Na duně vál vítr, který hnal písek před sebou a rychle zahlazoval moje stopy. Pokud jsem našlapoval naplocho, moc jsem se nebořil, do svahu duny jsem musel i po čtyřech, abych na vrchol písečné duny vůbec vylezl. Slunce neúprosně pálilo, tak jsem se po 40 minutách a 2 km otočil zpátky k hotelu. Všude po okolních vršcích dun se potulovaly tečky z našeho autobusu. Po dvou hodinách strávených v rozpáleném písku Sahary jsem si chtěl dát chlazené pivko od řidičů. Honza mě upozornil, abych se kouknul, kolik stupňů ukazuje jejich lednička. +29°C! Takhle teplý pivo teda nechci! Nakonec jsem se nechal přesvědčit a pivo si dal. Neskutečné, skoro 30.ti stupňový teplý pivo opravdu osvěžilo, protože oproti okolní teplotě + 50°C bylo relativně studený! Doma takhle teplý pivo nelze pozřít aniž by se mi zvedl kufr a tady opravdu osvěžilo! Dal jsem si pro jistotu ještě jedno! :-) Navečer jsme měli zamluvený vyjížďky na velbloudech. Při nasedání se člověk musel držet pevně malé hrazdičky, upevněné před hrbem na hřbetě velblouda, neboť když velbloud vstává tak si pohazuje s pasažérem nejdříve dozadu, pak dopředu a zas dozadu. Během půl hodinové projížďky po poušti bylo zajímavé sledovat, jak se kopyto velblouda ploští podle pevnosti podkladu. Párkrát se písek pod chodidlem velblouda propadl ale ten perfektně držel balanc. Jediné mínus jízdy byl smrad, kterým člověk nasákl seděním na hřbetu velblouda. Okolo 19.hodiny před zapadnutím slunce jsem se ještě vydal na procházku po dunách. Písek byl překvapivě chladný a příjemně se po něm naboso chodilo. Teplota vzduchu klesla na snesitelných +30°C. Jakmile zapadlo slunce, poušť náhle potmavla a jediné světlo v okolí byla petrolejka u dveří hotelu Yasmine, ke kterému jsem zamířil. Ještě že tam tu petrolejku dali! K hotýlku se stahovali místní Tuarégové, kteří za víno nám bubnovali „africkými kastaněty“ a zazpívali. Alkohol jim očividně chutnal. Dnes jsme ujeli 127 km.

11.den – 23.9.1996 - pondělí

Hodinu po půlnoci jsem se sebral a šel spát na střechu hotelu. Střecha byla hliněná a dost pružila. Dlouho do noci byl slyšet zpěv Tuarégů. K ránu teplota klesla na 15°C, což zde byla slušná zima. Po snídani a odebrání vzorku saharského písku do krabičky od kinofilmu jsme vyjeli přes kamennou poušť zpět do Erfoudu. Opět se uzavřený vnitřek autobusu proměnil v saunu. V deset jsme dojeli do Erfoudu a potkali druhý autobus Adventury s cyklisty. Během hodinové pauzy jsem si najal s medičkami (seděly za mnou) místního 8.letýho kluka za 3 dirhamy, aby nás dovedl k hlavní poště. Zde jsem zakoupil známky do Čech jen za 5,5 dirhamu (17,60 Kč) a poslal pohledy. Cestou k autobusu jsem si koupil dva chleby (2 + 1,5 dirhamu). Z Erfoudu jsme vyjeli na západ „Údolím kaseb“ mezi Anti Atlasem a Vysokým Atlasem. Dojeli jsme do Tinerhiru u kaňonu Todra. Zelená oáza se táhla kaňonem Todra do nitra Vysokého Atlasu. Projeli jsme městečkem a pokračovali dál kaňonem k hotelu u vesnice Abdelali, kde už parkoval autobus Burkáčů. Sbalili jsme si věci, do kletru jsem si dal spacák, kanystr s vodou, plynový vařič s bombou, nějaké jídlo, pivo, svetr, bundu, navrch karimatku. Jirka nám poradil, abychom si stopli náklaďák, který jezdí večer vzhůru kaňonem do 18 km vzdáleného Tamtattouchte a druhý den sešli kaňonem dolů k hotýlku. Vyrazil jsem poprvé v Maroku s kletrem na zádech. Hned za hotelem byl potok, protékající celým kaňonem, který se dal přejít pouze přes kameny, rozmístěné v proudu cca 1 – 1,5 metru od sebe nebo přebrodit naboso. U šutrů postávali místní kluci, kteří člověka převedli přes šutry tak, že šli vedle kamenů ve vodě a člověka přidržovali, aby nesklouzl ze šutrů do vody. Což jsem přivítal a zaplatil tři dirhamy za přidržovače. Když u mě přidržovač viděl pivo, chtěl zaplatit pivem. Naivka, co bych asi pil večer v horách! Široký kaňon se změnil v úzkou soutěsku se skalními stěnami 150 – 200 metrů vysokými po obou stranách kaňonu. Po prašné cestě soutěskou se blížil ke mně nákladní automobil, tak jsem si ho stopnul. Musel jsem vylézt po žebříku za kabinou přes vysoké postranice, přesahující o metr kabinu řidiče. Na velkých pytlích už si hověly medičky a manželé ze Slovenska. Po chvíli kodrcání jsme nabrali ještě sestry Lenku s Denisou a Petra s manželkou. Cesta kaňonem několikrát přecházela přes potok, byla prašná a kamenitá, takže jsme se museli neustále držet, abychom na korbě nepoletovali jako igelit ve větru. V 17:40 řidič zastavil a se svými pomocníky si vzal koberečky, poodešli od náklaďáku, poklekli a pomodlili se k Alláhovi. Petr se svojí polovičkou a sestry zde vystoupili a zaplatili každý 10 dirhamů řidiči. Ostatní jsme pokračovali dál. Kaňon Todra končil u Tamtattouchte, kam jsme dorazili v šest večer. 18 km jsme se kodrcali hodinu a tři čtvrtě! Po dotazu, jestli ještě nejedou dál (nejeli), jsme všichni vystoupili a zaplatili též 10 dirhamů, i když řidič chtěl nejdřív 15. Medičky se Slovákama jsem zanechal na okraji městečka a sám se vydal přes město blíž k horám. Kaňon skončil a rozevřel se v široké údolí, které za městem přešlo v náhorní plošinu obklopenou pohořím Vysokého Atlasu. Během cesty přes městečko s hliněnými baráky se ke mně přidalo šest zdejších kluků a neustále opakovali „Mesié, dirham“ nebo mi něco berbersky říkali o kaňonu Dades. Já jim česky odpovídal, že dirhamy nemám a kaňon Dades nehledám. Začalo se stmívat a nevypadalo to, že by se kluci chtěli vrátit do městečka. Tak jsem pokračoval po cestě na náhorní plošinu dál. Konečně tma a vzdalující se městečko přimělo kluky, aby se zastavili, otočili se a dali mi pokoj. Naštěstí svítil měsíc a ozařoval noční krajinu, takže jsem mohl pokračovat dál. Po asi 1,5 km jsem se vyškrábal na malý svah vedle cesty a zde se rozhodl zaširákovat. Zem byla pokryta malými trsy trávy a kamením, takže jsem musel chvíli čistit místo pro karimatku, abych se vyspal na rovné ploše. Nechtěl jsem dělat oheň abych neprozradil své místo na spaní a tak si vzal k večeři jen vločky. Plechovku piva jsem nechal zchladit ve studeném nočním větru. Rozestavěl jsem kolem karimatky věci o které by mohli případní noční návštěvníci zakopnout dřív než mi šlápnou na hlavu a mě hluk varovat. Dal jsem si pivko na usnutí a ze spacáku hleděl na milióny hvězd nade mnou. Tak rozzářenou noční oblohu jsem nikdy neviděl. Noční ticho narušovalo jen občasné hýkání osla v městečku Tamtattouchte. Dnes jsme ujeli autobusem 214 km a 18 km stopem v náklaďáku vzhůru kaňonem Todra. Pěšky jsem ušel ještě asi 4 km ke svému bivaku.

12.den – 24.9.1996 - úterý

Zavřel jsem oči za svitu hvězd a otevřel je, když mi do nich pralo slunce! Krásně jsem se vyspal. Probudil mě hluk náklaďáku v 8:30. Uvařil jsem si k snídani na vařiči polévku a přitom mě navštívili dva dělníci, co nedaleko opravovali cestu. Mluvili zase jen berbersky a francouzsky, pochopil jsem, že chtějí cigarety, tak jsem je musel zklamat, že nekouřím. Popřáli mi zřejmě dobrou chuť a šťastnou cestu a vrátili se ke své práci. Po snídani v 9:10 jsem vyšel k Tamtattouchte a do kaňonu Todra. Prošel jsem městečkem, tentokrát nikdo neotravoval, a začal sestupovat kaňonem. Třikrát jsem musel překonávat potok protékající kaňonem. Okolo 11:40 jsem si dal oddech ve stínu a po 30.ti minutách pokračoval dál. Potkal jsem stádo ovcí, které se šplhalo do příkrého svahu kaňonu. Ovce šli jedna za druhou v nekonečném zástupu. Nikde jsem neviděl nějakého pasáčka nebo psa, který by ovce hlídal. Potok jsem tentokrát zdolával 2x po kamenech. Další pauzu jsem si dal v 13:10 a šel pak další hodinu, abych si v prvním stínu dal pauzu na jídlo. V 15:30 jsem potkal Katku s Márií a společně jsme překonávali 3x potok. V kaňonu se začali objevovat první palmy, známka že se blíží spodní část kaňonu Todra. V jedné zákrutě kaňonu jsem si u břehu potoka dal v 16:45 poslední zastávku a poté už došel k hotelu s naším autobusem. U brodu tentokrát nikdo nebyl, tak jsem sundal pohorky a přebrodil se přes potok. V šest jsem dorazil na střechu hotelu, kde přespával zbytek autobusu. Osprchoval jsem se a udělal si hrachovku k večeři. Jak jsem zjistil, hrachovka dneska vyhrála u více lidí. Na střechu ústil stropní otvor od kuchyně kde připravovali maso, takže se otvorem linul pěkný smrad. Když jsem otvorem viděl přípravu masa, tak jsem litoval ty, co si to maso objednali. Navečer k hotýlku dorazil autobus s kolisty, takže za chvíli bylo na střeše dost těsno. Naštěstí tam hoteliér umístil propan-butanovou bombu se žárovkou, takže bylo vidět na přípravy pro zalehnutí. Střecha byla dost prašná s hromádkami hlíny, které si musel každý odsunout tak, aby ležel na rovné čisté hliněné podlaze stropu hotelu. V 22:30 jsem to zalomil. Dneska jsem strávil 5:25 hod 22ti nachozenými kilometry ve 40°C vedru.

13.den – 25.9.1996 - středa

Budíček v 6:00, po společné snídani se Slávek zeptal hoteliéra, zda tu může nechat velký igeliťák s odpadkama. Hoteliér řekl že jo. Pak zavolal obsluhu a ta pytel šla vysypat za hotel mezi šutry. Podle bordelu za hotelem to nedělali poprvé. V sedm jsme vyjeli přes Tinerhir údolím kaseb k dalšímu kaňonu Dadés, zařezávajícího se též do Vysokého Atlasu z jižní strany. Dojeli jsme do Boumalne Dades, městečka ležícího na ústí kaňonu Dadés do údolí kaseb. (kasba - je opevněná rezidence (rodinný hrad) berberských feudálních vládců v horských vesnicích a městech Vysokého Atlasu, často hliněná, čtvercového půdorysu s věžemi v rozích. Sloužila jako úkryt pro celou vesnici před nájezdníky. Kasby měly otrokářské, zlaté a solné karavanní stezky přes Saharu pod kontrolou a též farmáře v úrodných oázách.) V Boumalne Dadés jsme měli hodinku volno, zašel jsem na tržiště koupit si chleba a prohlídnout okolní dílny a opravny. V jedné dílně opravovali i naše televizory Tesla. V 10:30 jsme vyjeli podél řeky Dadés do stejnojmenného kaňonu. Dojeli jsme do Ait-Ali k hotelu, na jehož střeše jsme měli přenocovat. Vzal jsem si foťák, čokoládu a pití a hned vyrazil po silničce dál do nitra kaňonu. Asfalt se změnil v šotolinu. Po několika serpentinách stoupajících úbočím svahu kaňonu jsem došel do úzké soutěsky, skrz kterou protékala řeka Dadés z jednoho údolí do druhého. Zde okolo mě projel Peugeot s pražským číslem! Za soutěskou, kde se kaňon rozevřel v náhorní plošinu, jsem došel k vesničce, kde jsem si chtěl ve stínu odpočinout. Pozoroval jsem, jak místní stavějí střechu hliněného baráku. Vše přírodní materiál – hlína, dřevo, rákos. Ve 13:40 jsem se vrátil zpět k autobusu ke kterému jsem dorazil v 15:35. Chtěl jsem si udělat večeři, ale zaslechl jsem Katku, jak popisuje Jirkovi krásu boční soutěsky, která ústila do kaňonu Dadés přímo proti našemu hotelu za řekou. Naládoval jsem do sebe Studenskou pečeť, něco tekutin, přeskákal šutry v řece Dadés a vyrazil do soutěsky v 16:10. Soutěska byla 2-3 metry široká a její stěny byly vysoké okolo 10 – 50 metrů. Šel jsem dost rychle, abych se stihl vrátit ještě za světla. Potkal jsem vracejícího se Romana s Martinou. Zeptal jsem se jich, jestli mě čekají nějaké překážky (jako bych tušil že jo..:-)). Roman mi řekl, že v soutěsce jsou tři velké balvany, co jí zatarasily. První je v klídku, ten lze přelézt, další dva se musejí obejít po stěně vpravo, u toho druhého se musím vrátit cca 20 metrů zpátky a vylézt na stěnu. Vyrazil jsem dál. Došel jsem k prvnímu balvanu. Vylézt na jeho hladký povrch měla být hračka, ale mě to trvalo pět minut! Na balvan jsem musel lézt v převisu, nikde žádná hrana na našlápnutí, takže jsem to musel držet v rukou a doufat, že se mi nesesmeknou. Docela jsem se zapotil. Po chvíli chůze jsem došel k druhému šutru, který zahradil soutěsku. Vrátil jsem se dle instrukcí o 20 metrů zpět a hledal výstup po pravé straně. Našel jsem ho o dalších 20 metrů dál. Pravým srázem soutěsky jsem překonal druhý balvan a pokračoval soutěskou dál. Zrychlil jsem postup a dal si lhůtu, že v 17:15 se musím vrátit. Třetí kámen jsem překonal v pohodě, tudíž čas otočky jsem posunul na 17:30. V pravé stěně soutěsky se objevil temný otvor, hluboká jeskyně. Došel jsem na konec opuštěné soutěsky akorát v půl šesté. Indiánským během jsem vyrazil zpátky. Hlavně se dostat za světla přes ty tři zaklíněné balvany! Třetí a druhý balvan byl v pohodě, ty jsem oblezl nyní po levé straně soutěsky. V soutěsce jsem skákal z kamene na kámen a doufal že si při nějakém skoku nevyvrknu kotník. Doběhl jsem k prvnímu (nyní poslednímu) balvanu. Naštěstí bylo ještě vidět. Tentokrát jsem se musel vzepřít mezi balvanem a stěnou soutěsky, spustit tělo co nejníž a z visu seskočit přesně na skálu, která byla 2 metry pode mnou. Kdybych se netrefil, skočil bych mezi kameny a to by asi nebylo dobré pro kotníky. Po nalezení odvahy a jistoty, že to zvládnu, jsem skočil. Dopadl jsem dobře. Teď už jsem mohl jít v klídku, protože soutěskou se dalo projít i za tmy. Bez problémů jsem se dostal zcela propocen a lehce unaven v 18:10 (20:10 VEČ) k řece Dadés a za šera přeskákal kameny v řece k našemu hotýlku. Hlavním kaňonem Dadés jsem urazil pěšky 18 km, soutěskou jsem 14 km překonal zrychlenou chůzí a během. Od řidičů jsem hned zakoupil „Starouše“ a kopnul ho do sebe. Vytáhl jsem si věci na spaní na střechu hotelu, která byla vybetonovaná, celý hotel měl evropský ráz, i normální záchody. A byl čistý! Zde poprvé a naposledy v celém Maroku tekla studená i teplá voda. Uklohnil jsem si večeři a zašel ještě před zavřením autobusu pro další pivko. Před hotelem u stolku seděla Katka s Márií, tak jsem si k nim přisedl. U stolu s nimi seděl majitel hotelu, který si zrovna odskočil. Díky Katčině francouzštině jsme se dozvěděli zajímavý věci, třeba že:

-  v Maroku je 65% Berberů a zbytek jsou Arabové

- Tuarégové jsou jedna ze čtyř skupin Berberů

-  v Maroku je 7.letá povinná školní docházka a děti se učí marockou arabštinu a francouzštinu
-  Berbeři jsou čistotní a přátelští, neustále by tančili a zpívali oproti Arabům, kteří jsou špinavý, kradou a každýmu se snaží vnutit něco ke koupi
-  v Maroku vyrábí dva druhy piva a alkohol se dá koupit jen na perifériích
-  národní sport nemají, spíš fandí jednotlivcům, zvlášť běžcům
-  v práci Berbeři vidí své uplatnění a už je nezajímají nelidské podmínky, ve kterých musí dělat
-  Berbeři mají rozděleno, že ženské obhospodařují pole a mají na starost obživu rodiny, chlapy dělají technické práce (sem patří i tkaní látek, výroba nití a šití oblečení)
-  hoteliér má rád Čechy protože s nimi si pokecá i když moc neutrácejí, to obstarávají Němci, kteří utrácejí, ale baví se jen mezi sebou.

Popíjeli jsme plechovkovou Plzeň, před půlnocí hoteliér pozval holky k řece. Vzal velkou deku a odkráčel ještě s jedním místňákem na píseční břeh řeky Dadés. Holky mě požádaly (zvlášť Katka, po které hoteliér jel) abych šel s nimi jako ochranný doprovod. Hoteliér přinesl další Plzně a „nenuceně“ mi je vnucoval, doufaje zřejmě, že mě opije. Naivka! Sledovali jsme noční oblohu, bavili se (tedy především Katka) a popíjeli pivko. Hostitelé po vypití pár plechovek „vytuhli“ a ustlali si na dece. Okolo jedné jsme šli spát. Katka mi děkovala, že jsem s nimi zůstal, což nemusela, „odměnu“ jsem si vybral v plechovkách. :-) Dnes jsme ujeli mezi kaňony Todra a Dadés 96 km.

14.den – 26.9.1996 - čtvrtek

Budíček klasicky v 6:00 (8:00 VEČ), po společné snídani jsme se vrátili kaňonem Dadés do městečka Boumalne Dadés okolo čedičové skály „Mozek Atlasu“, vytvarované erozí do gigantického mozku. Z Boumalne Dadés jsme pokračovali na jihozápad údolím Dadés mezi Anti Atlasem a Vysokým Atlasem do Ouarzazate okolo přehradní nádrže. Ouarzazate bylo naše nejjižnější místo putování Marokem, dostali jsme se pod 31° severní šířky. Projeli jsme městečkem a pokračovali na severozápad podél říčky Isif Imini do sedla Vysokého Atlasu Tizi-n-Tichka ve výšce 2260 m n/m. Silnice se začala silně klikatit a Karosa začala supět do kopce. V průsmyku bylo několik krámků se zkamenělinami a nerostama. Vyběhl jsem něco nakoupit. Po prohlídce krámků mi jeden prodavač nabídl kámen se dvěma trilobity. Za 300 dirhamů. Po smlouvání jsem to ukecal na 100 dirhamů (320,- Kč). K tomu jsem koupil ještě malého trilobita za 128,- Kč (ze 120 na 40 dirhamů). Z průsmyku jsme sjeli do kempu na okraji Marakéše. (Marrakech je třetí královské město Maroka, založené Almoravidy r. 1070 jako vojenský tábor. V r. 1073 vybudována kasba a první mešita. Královským městem se stává v 19. století. Marakéši se říká „červená“ podle staveb z hlíny, která je od železitých příměsí načervenalá.) Jirka nám dal 55 minut na utáboření a jídlo, v 18:00 jsme vyjeli do centra Marakéše, na náměstí Jemaa El Fna. Museli jsme dávat pozor na cestu, protože návrat do kempu bude po svých a za tmy. Náměstí Jemaa El Fna bylo zalidněné, terasy hotelů byly přeplněné návštěvníky. Chtěl jsem si udělat individuál, ale Katka s Máriou byly jiného názoru. Vlezli jsme do jednoho hotelu s terasou na náměstí, abychom si prohlédli podvečerní ruch z nadhledu. Na náměstí se utvářely kruhy diváků okolo „storytellers“ (vypravěčů příběhů), jejich představení jednoho herce lákala místní. Cizinec mohl sledovat jen pohybovou část představení, arabštině nerozuměl. Z terasy jsme se vydali přes náměstí do mediny s hromadou krámků a bazarů, každý řemeslnický cech má vyhrazenou část mediny. (Marakéšská medina je největší v Maroku, obklopená 12ti km hradeb.) Arabové zvali Katku s Máriou do svých krámků, když spatřili mě, že k nim patřím, už tak nenaléhali k prohlídce. Potkali jsme svérázné postavičky „prodavačů vody“ v červených hábitech. Jejich vodu bych ale neriskoval. V medině život propukal až po západu slunce. V malých úzkých přeplněných uličkách se proháněli domorodci na motorkách a kolech, takže jsme kolikrát nestačili uhýbat. A to se občas uličkou protlačil i automobil. Prošli jsme čtvrtí určenou převážně turistům a dostali se do části, kde už převládali místní. Obchody byly míň okázalé, krámky vypadaly špinavější a smradlavější. Cyklisti jezdili převážně na horských kolech. Prošli jsme medinou až k městským hradbám. Otočili jsme se a já nás odnavigoval tím propletencem uliček a krámků zpět na hlavní náměstí Jemaa El Fna díky úplňku měsíce. Na náměstí jsme se zastavili u jednoho stánku s pomeranči (bylo jich tu vedle sebe 50!) a dali si vymačkanou šťávu z celých pomerančů za 2,5 dirhamu. Džus byl krásně studený, protože pomeranče před slisováním ležely v lavóru se suchým ledem, tak jsme si dali repete. Po prohlídce náměstí jsme zašli na zahrádku jednoho hotelu a dali si mátový čaj za 7,50 dirhamu (24,- Kč). Tentokrát nám černoch naservíroval konvičku, z které jsme si každý naléval čaj do skleničky dle libosti. U hotelu byl pikolík, který měl za úkol od návštěvníků odhánět somráky, což bylo příjemné. Před půlnocí jsme se vydali pěšky po paměti do kempu, který jsme v pohodě našli a vrátný kupodivu hlídal a pustil nás dovnitř. Dnes jsme ujeli 397 km a překonali nejvyšší silniční bod Maroka v průsmyku Tizi-n-Tichka ve výšce 2260 metrů nad mořem.

15.den – 27.9.1996 - pátek

Budíček byl až v 7:00 a po snídani jsme vyrazili na pěší prohlídku Marakéše. Prošli jsme okolo minaretu „knihkupců“ (minaret mešity Koutoubia, pojmenovaný po blízkém bazaru knihkupců. Bazar už fungoval ve 12.století, kdy Evropa neznala prodej knih. Mešita, hlavní dominanta Marakéše, je 69 metrů vysoká o délce strany 12,8 m. Minarety v Maroku mají čtvercový půdorys.) k paláci Bahia. (Palác Bahia byl postaven na konci 19.století v andaluském stylu pro velkovezíra. Stavba má labyrintovou dispozici s několika zahradami. Celý palác má bohatou výzdobu s berberskými motivy.) V zahradě paláce jsem poprvé viděl banánovník s trsy ještě zelených banánů. Dostali jsme jednonohého průvodce, který nás provedl palácem Bahia s hrobkou. Po prohlídce paláce jsme dostali volno na 4 hodiny do 14:00, kdy byl plánován odjezd z kempu. Všichni se vydali po hlavní cestě k náměstí Jemaa El Fna, já to střihnul hned za palácem do jedné postranní uličky. Po několika zabočeních v postranních uličkách jsem s úlevou vylezl na hlavní náměstí Jemaa El Fna. Vyrazil jsem do mediny a chtěl skrz ni projít až k hradbám. Hradby jsem našel, prohlédl si je a začal se vracet. Myslel jsem si, že podle slunce to nebude tak složité. Ale zašel jsem do oblasti, kde už nebyly krámky, ale jen holé domky místních obyvatel. Vydal jsem se uličkou, která vypadala trochu jako hlavní. Měl mě varovat smích místních dětí, kteří se mi posmívali, kam to kráčím. Ulička končila ve dveřích baráku. Musel jsem se vrátit. Zkusil jsem zatočit vždy do nějaké jiné uličky, ale všechny byly slepé. Až z jednoho domku vyšel evropsky oblečený Arab s klíčky od auta. Sledoval jsem ho v naději, že mě vyvede ze spleti uzounkých, neustále se kroutících slepých uliček. Povedlo se, vyšli jsme na ulici, kde chodilo více lidí a nevypadala na to, že bude zase slepá. Snažil jsem se podle slunce trefit zpátky na hlavní náměstí, ale nějak se mi to nedařilo. Dal jsem si půl hodiny do 12:30, abych se sám našel. Došel jsem k místní škole, z které akorát vycházeli školáci. Ti odvážnější to zkusili s tradičním: „Monsieur, dirham.“ Měli smůlu, kdybych dal dirham jednomu, ostatní by chtěli taky! V půl jedné, když jsem nenašel cestu zpátky, jsem oslovil Araba zda neumí anglicky. Uměl a hned mi nabízel, že mi ukáže židovskou synagogu. Tak jsem si najal průvodce. Ze židovské synagogy se vyklubal místní hřbitov s hrobkou hlavního rabína, na místní poměry neuvěřitelně upravenou a zářící novotou. Poté jsem Arabovi vysvětlil, že chci zajít na „big square“ - Jemaa El Fna. Kývl že jo. Dostali jsme se už zase do obchodní čtvrti. Prošli jsme okolo paláce Bahia, takže jsem už věděl kde se nacházím. Zjistil jsem, jak je můj průvodce „vyčůraný“. Asi 300 metrů od náměstí v boční uličce mi Arab ukázal dopředu a řekl, že tudy dojdu na náměstí, že už musí zpátky. Já už naštěstí věděl, kudy se dostanu na náměstí, ale rozhodně to nebylo směrem, co mi ukazoval. Za průvodcovství si řekl 30 dirhamů, dal jsem mu jen 20 dirhamů. Začal mi tvrdit, že je chudý student (byl skoro stejně starý jako já) a že si takhle přivydělává. Tak jsem mu odpověděl že jsem taky student a nemám dirhamy na rozdávání. Vzal si 20 dirhamů a zmizel. Propletl jsem se uličkami a vyšel na „big square“. Poučení z krizového vývoje: příště platit průvodci až mě dovede přesně kam chci, ne dříve. Dal jsem si 100% pomerančový džus a vyrazil k hlavní poště pro známku a pohled, který jsem chtěl poslat odtud z Marakéše. Do kempu jsem dorazil 15 minut před odjezdem, tak jsem stihnul ještě rychlou sprchu ve vlažné vodě. Na čas jsme vyjeli na jih do Vysokého Atlasu do Asni. V Asni Roman s Honzou tankovali a trhovci se hned na nás vrhli. Bylo vidět, že zde v podhůří Vysokého Atlasu s nejvyšší horou už viděli více Čechů, protože nabízeli své cetky slovy: „Za tričko, za pivo“ ale i „Zadarmo“. Někteří jen evidentně opakovali naučenou frázi a neznali pravý význam slov. Po natankování nafty jsme vyjeli dál a za odbočkou k Imlilu jsme sjeli na loučku, kde jsme to zapíchli na přenocování. Setmělo se, uvařil jsem si večeři a pak chvíli kecal se Slávkem, Irenou a řidiči v autobusu. V 22:00 jsme se přemístili ven na karimatky, protože autobus se zavíral. Dal jsem si 4 pivka na dehydrataci a hodinu po půlnoci šel spát pod širák. Zítra se vnoříme do hor. Dnes jsme ujeli 58 km.

16.den – 28.9.1996 - sobota

Budíček za tmy v 5:45, po snídani odjezd v 7:00 zpět do Asni a odtud horskou silnicí k „hrádečku“ amerického milionáře. Pro dnešek zde autobus končil. Zabalil jsem si stan, spacák, karimatku, teplý oblečení, kanystr s vodou, toaleťák, foťák, filmy a něco k jídlu (4 čokolády, polévky a chleba) a vyrazil po asfaltce do vesničky Imlil. Okolo mě projel mikrobus, tak jsem ho zkusil stopnout. Uvnitř už byli Slávek s Irenou, Katka s Máriou a další. Celkem se nás do mikrobusu nasoukalo 14 i když míst bylo jen 8. Plus několik kletrů, zbytek báglů byl na střeše. Asfaltka přešla v prašnou kamenitou silnici s vymletými dírami. V jedné zatáčce nám spadla krosna ze střechy mikrobusu a každý se modlil aby to nebyla ta jeho. Po 30 minutách a 15 km jsme se dokodrcali na „náměstí“ Imlilu. Každý jsme zaplatili 10 dirhamů řidiči. Místní na nás pokřikovali: „Čeko?“ a když jsme řekli že jo, tak se ani nesnažili nám vnucovat svoje cetky. V 11:00 jsme vyrazili z nadmořské výšky 1800 metrů serpentinami v kamenitém svahu nad vesnicí a poté plochým údolím s vyschlým širokým korytem řeky, z obou stran sevřeném hřebenem hor. Údolí se zúžilo, na jeho dně vedl potok s minimálním stavem vody, nad kterým jsme šli vlevo pěšinou v kamenitém svahu. Cesta stoupala bokem svahu neustále vzhůru údolím Mizane, které vedlo až k chatě Neltner. U osady Sidi Chamharouch (2300 m n/m) cesta přecházela přes potok a dál stoupala serpentinami přes práh, oddělující údolí na nižší a vyšší část, na pravou stranu údolí. Cesta neustále stoupala vzhůru a slunce nemilosrdně pražilo. Ve stínu velkého balvanu blízko cesty jsem si udělal zastávku na doplnění tekutin a trochu si odpočinout. Všichni, co stoupali k Neltnerově chatě, se roztáhli v dlouhý, kilometrový had. Zvrchu jsme potkávali Čechy od Burkáčů. Někteří se tvářili naštvaně. (Později jsem se dozvěděl, že část Burkáčů vyrazila brzo ráno a šli špatným směrem. Pak už se nestačili vrátit a vyjít na Jebel Toubkal.) Vyrazil jsem dál a za chvíli v dáli spatřil malou chatku, dnešní cíl. Po 4,5 hodinách jsem dorazil pod Neltnerovu chatu (3207 m n/m), za Honzou jako druhý v 15:30. Zabral jsem volné plato pro stan a dal si veget. Uvařil jsem si polévku s chlebem a po hodině jsem to opakoval. Poslední z našeho zájezdu dorazil k chatě v 18:30. Protože jsem měl furt žízeň a zásoba vody se snižovala (na oba dny jsem si nesl 6,5 l chemicky upravené místní vody), zašel jsem navečer do útulny, zda tam nemají něco k pití. Měli třetinkovou kolu za 10 dirhamů. Ptal jsem se zda studenou. Bohužel anglicky, takže mi Maročan vůbec nerozuměl. Nakonec jsme se rukama dohodli, protože mi kolu podal abych si šáhnul. Byla ledová! Tak jsem jí hned vyžahnul. (K chatě vedla pěšina, po které osli nosili na hřbetě materiál a potraviny. Během cesty, než vynesli osli náklad k chatě, se musela kola několikrát ve vedru „převařit“. Zde ji dali do potoka pod chatou,kde ji skoro zmrazili a poté podávali jako chlazenou. Proto ta lehká pachuť.) Poté se do chaty začali trousit ostatní. Dal jsem ještě dvě „převařené“ koly a zakoupil poslední 1,5 l láhev minerálky pro zítřejší výstup. Chata Neltner patří francouzskému horolezeckému klubu a byla obsazená, takže jsme se tísnili u jednoho stolu. Čím později lidé přicházeli, tím byli více oblečený! Venku asi začala být pěkná kosa. A já byl jen v tričku, protože když jsem přišel bylo venku ještě teplo. Budíček na ráno Jirka vyhlásil v 4:45 a v 6:00 odchod směr nejvyšší vrchol Vysokého Atlasu a Maroka – Jebel Toubkal. V 21:15 jsem se zvedl, aby si mohli sednout i ostatní a šel si lehnout do stanu. Venku byla tma, kosa (okolo 5°C) a hromada hvězd na obloze. Snažil jsem se usnout, ale osel vedle za balvanem byl proti svým hýkáním. Dnes jsem ušel 12 km z Imlilu k Neltnerově chatě a překonal 1407 m převýšení. Autobusem jsme ujeli 13 km a mikrobusem 15 km.

17.den – 29.9.1996 - neděle

Jirka nás vzbudil trochu dýl, v 5:10 za absolutní tmy. Nasoukal jsem do sebe čokoládový ovesný vločky a v 6:05 jsme se vydali všichni za Jirkou husím pochodem. Nad chatou jsme přešli potok a začali šplhat po příkrém suťovisku. Museli jsme dávat pozor, abychom nesklouzli a nezasypali ty pod sebou „Rolling Stones“. Vylezli jsme z údolí Mizane, které končilo u Neltnerovy chaty, jeho levým svahem na začátek kotliny „Jižní Ikhibi“, tvořenou zprava pilířem západního vrcholu J. Toubkalu. Kotlinou jsme pokračovali vzhůru a pak začali stoupat suťovým svahem na hřeben, vedoucím z hlavního vrcholu Jebel Toubkal (4167 m n/m) na jeho západní vrchol (4090 m n/m). Začátek svahu byl dost příkrý (60°), kde jsme lezli opatrně, abychom nesjeli po šutrech dolů do kotliny. Poté se svah zmírnil (35° - 40°). Vylezli jsme do sedla mezi oběma vrcholy a ze sedla se stočili přímo na hlavní vrchol Jebel Toubkalu. Díky brzkému začátku výstupu jsme šli neustále ve stínu tvořeném hlavním hřebenem J. Toubkalu. Slunce si nás našlo až když jsme vylezli na hlavní hřeben pod nejvyšším vrcholem Maroka. Ušetřili jsme si kaluž potu tím, že jsme šli ve stínu a ještě nebylo takové horko. Hlavní vrchol s trojnožkou ve tvaru jehlanu je vidět až posledních 200 metrů! Na vrchol jsem vystoupil v trojčlenné skupině s Jirkou a Honzou v 8:20 místního času (10:20 našeho letního času). Stál jsem na kótě 4167 m n/m, nejvyšším bodě severní Afriky a Vysokého Atlasu. Překonal jsem převýšení 960 m na tří kilometrové vzdálenosti. Na vrcholu už byla skupinka Francouzů. Po gáblu a fotkách okolních rozeklaných štítů jsem se v 9:00 vydal na zpáteční cestu po stejné trase kromě posledního úseku, kdy jsem nešel po příkrém suťovisku, ale víc vpravo od pilíře západního vrcholu J. Toubkalu po kamenech a mužikách, kteří ukazovaly cestu k Neltnerově chatě. Několikrát jsem se musel zastavit a vyhledat cestu, protože mužici (jehlany z navršených kamenů vzdálených od sebe tak aby bylo od jednoho vidět k druhému jehlanu a tím ukazují trasu) byly od sebe tak daleko, že nebyly vizuálně propojeny. Slezl jsem příkrý sráz po kamenech a došel ke svému stanu ve 10:35. Uvařil jsem si polévku, sbalil stan a ve 12:05 vyrazil po pěšině směrem k Imlilu. Po cestě jsem potkal dva osly s plným hřbetem nákladu. Málem jsme se na pěšině nevyhnuli. Před vesnicí jsem došel Katku s Máriou a společně jsme sestoupali na náměstíčko Imlilu v 14:55. Hned se na nás vrhli trhovci. Musel jsem některé i odstrkovat, jak byli vlezlý. Na náměstíčku stál nákladní automobil, jedoucí do Asni. Na jeho korbě se tlačili místní obyvatelé a Adventuráci. Vecpal jsem se tam také. V 15:30 jsme vyjeli směr Asni. Korba byla plná, ale ne dost pro řidiče, protože cestou nabíral další stopaře, vzal i několik kluků s ořechy, kteří dost smrděli a byli špinavý, takže otěrem přenesli svou špínu i na nás. Kodrcali jsme se přes půl hodinu po šotolině k hrádečku Amíka, kde na nás čekala naše krásná pohodlná Karosa s vychlazeným pivkem! Každý zaplatil 10 dirhamů, o to se postaral poskok řidiče náklaďáku, který si ohlídal, aby zaplatil každý, kdo se vezl a nezmizel bez placení. U jednoho 12ti letého kluka jsem si koupil tři velká jablka za dirham. Dalo se platit i bonbonem nebo propiskou. Přijel další náklaďák a z jeho korby slezl zbytek naší výpravy. Nacpali jsme kletry a krosny dozadu autobusu (poslední řada sedadel byla odstraněná a plocha sloužila jako zavazadlový prostor) a vyjeli do Asni. Ženský ukecaly Jirku, že musí najít nějaké sprchy, protože dnešní noc jsme měli strávit mimo kemp. Jirka zkusil jediný hotel v Asni, jestli nás nenechají vysprchovat. Nenechali. Měl ale kliku, dostal od místních typ na veřejné lázně. V poli za městečkem stála velká budova, z které se z komína kouřilo. Šel se zeptat a uspěl! Takže nejdřív chlapy a pak ženský. Dobře to maj zařízený v Maroku! :-) Vešli jsem dovnitř a dostali gumové kbelíky u pultu. Vedle pultu byla šatna, kde jsme se svlékli a vstoupili dveřmi do další místnosti. Ta byla vykachlíčkovaná (podobné kachlíky jsme viděli dělat ve Fesu) a rozdělená na záchody a sušárnu – prostor na utření. Ze sušárny se vstoupilo přímo do horké, vlhké vykachlíčkované dvojmístnosti. V první byl kohoutek se studenou vodou, v druhé kamenná vana s kohoutkem s horkou vodou. Do gumového kbelíku jsem si natočil horkou vodu, kterou jsem si zředil studenou na přijatelnou teplotu. A vodu z kbelíku jsem na sebe lil nebo šplouchal. Po vyprázdnění kbelíku jsem si šel znovu nalít horkou vodu. „Koupel“ byla velice příjemná, ani se nám nechtěli odejít. Člověk měl pocit že je v sauně. Obsluha „urychlila“ dva Marokánce kteří se ráchali s námi, aby po nás mohly jít ženské. Normálně veřejné lázně fungovaly tak, že od poledne do 18:00 byly pro ženy a od 18:00 do 22:00 pro muže. Veřejné lázně jsou jediným místem, kde se místní mohou vykoupat v teplé vodě. Marokánci chodí do lázní jako my do hospody, pokecat si. Vrátili jsme se k autobusu a čekali na ženské. Mezitím se k nám natáhlo celé okolí. Někteří na mě a na Slávka volali „Alibaba“ pro naše „neoholené“ fousy. Každý, trochu zarostlý chlap byl pro místní Alibaba. Klučíci i chlapy loudili piva a když moc otravovali, používal jsem jediné naučené arabské slovo „Imši“ (Jdi do hajzlu). Kupodivu to fungovalo. :-) Vesnice byla špinavá a odpadky se povalovaly v příkopu vedle silnice. Pokud někdo z místních získal plechovku piva, prázdnou ji rovnou vyhodil vedle sebe na zem. Žádné násilí s uklízením. Jirka zaplatil za chlapy 5 dirhamů a za ženský 10 dirhamů za osobu. Po umytí jsme vyjeli za Asni na planinku, kde jsme nocovali předevčírem. Na bývalé nocležiště jsme dojeli za tmy v 19:30. Uvařil jsem si polévku a ustlal si širák na stejném místě jako minule. Pak jsme se sesedli okolo petrolejky a oslavili zdolání nejvyššího bodu Maroka Becherem a Napoleonem. Spát jsem šel před druhou ranní. Z Jebel Toubkal do Imlilu jsem překonal snížení 2367 výškových metrů na 15 kilometrech. Náklaďákem jsem ujel 15 km a autobusem k tábořišti 13 km.

18.den – 30.9.1996 - pondělí

Budíček byl v 7:00, přišel jsem o 10 minut později k snídani a už nebyl salát. Kdo pozdě chodí.... V 8:30 jsme vyjeli přes Asni na Marakéš. Jedné z cestující se zanítilo oko a tak jsme v Marakéši ve francouzské čtvrti vyhledali soukromou kliniku a Jirka s Irenou šli s ní dovnitř za doktorem. Během dvou hodin čekání jsme si prohlédli francouzskou čtvrť Marakéše. Zahlédl jsem dokonce kolonu černých Mercedesů s marockou vlajkou, která se prohnala okolo mě. Policisté zastavovali veškerý provoz, aby kolona mohla projet. Jeden cyklista byl zahnán ze silnice tak vehementně, že to neubrzdil, najel na chodník a naboural do sloupu. Ani moc neprotestoval. Že by Marocké království bylo trochu jako náš bývalý komunistický policejní stát? V poledne jsme pokračovali na sever do Casablanky. Před Casablankou se podél silnice rozprostíralo obrovské smetiště. Sváželi sem odpadky z celé aglomerace Casablanky čítající okolo tří miliónů lidí. Smrad byl pro Maroko klasický, ve smeťáku se „pásly“ ovce a potulovali „hledači“ s klackama na prohrabování toho bordelu. Raději jsme zavřeli všechna okna v autobuse. Před čtvrtou jsme dojeli do Casablanky. Město už mělo evropštější ráz. Provoz na silnici byl hektický, jeden autobus to mastil proti nám v protisměru, mopedisti a motorkáři kličkovali mezi auty a jezdili si, jak jim to vyhovovalo, aniž by se zabývali pravidly silničního provozu. Prokličkovali jsme centrem a dojeli po dlouhé době na břeh Atlantiku u betonové mešity Hassana II. (Mešita byla dostavěna v tomto desetiletí a na její stavbu přispěl každý Maročan. Minaret je 175 m vysoký a do mešity se vejde 100.000 věřících. Mešita je třetí největší po Mecce a Medině.) Měli jsme hodinku na prohlídku mešity a poté jsme vyrazili po dálnici (za použití dálnice jsme zaplatili 23 dirhamů {74,- Kč}) směr dvojměstí Rabat a Salé. Rabat leží na levém břehu ústí řeky Bou Regreg do Atlantiku, Salé na pravém břehu. Spojení zajišťují převozníci a jeden most, přes který jsme se dostali do Salé v 19:30 do kempu na břehu řeky. V kempu se už zabydlovali kolisti a Burkáči, takže Češi v kempu převládali. Vedle nás parkovali Angláni s tahačem, na jehož ložné ploše byl velký karavan. Měli rozhozenou převodovku a celou noc se v ní hrabali. Postavil jsem si stan, „zlidštil“ se sprchou a v 20:10 vyrazil s ostatníma do centra Salé. Obhlédli jsme krámky s jídlem, někdo zůstal v rybárně, ostatní jsme si sedli v bufetu na hlavní třídě. Dal jsem si šest malých opečených buřtíků s hranolkama a kolou za 15 + 15 + 3,5 dirhamu. Pro kolu pingl musel do vedlejšího krámu. Buřtíci byly dost dobrý, protože jsem si dal ještě čtyři, tentokrát do rozkrojený chlebový placky jako sendvidž (15 dirhamů) a zase s kolou. V 21:20 jsem se vydal na noční prohlídku Rabatu. (Rabat je čtvrtým královským městem Maroka. V 12.stol.př.n.l. zátoku používali Féničané jako přístav, v 1.stol.n.l. zde Římané založili město Sala Colonia, které ve 4.století opustili. V 10.stol. byla na útesu nad ústím řeky Bou Regreg do Atlantiku postavena křižácká pevnost. Almohadé, sídlíci v Marakéši, si vybrali toto místo pro přístav pro své tažení proti Španělům ve 12.stol. Jejich vůdce Jakub el Mansour přejmenoval město na Ribat el Fath (Pevnost vítězství) a založil pevnost Oudaia, která byla nedobytná až do 19.století. V 17.stol se stal Rabat přístavištěm pirátů, kteří přepadali lodě španělské, portugalské, francouzské i anglické. Díky opevnění byl Rabat nedobytný a piráti zde založili svou republiku, s kterou bylo nutno počítat v evropském dění.) Jirka se ke mně přidal, což mělo tu výhodu, že mi popsal místní památky. Prohlédli jsme si osvětlené mauzoleum Mohammeda V., nedostavěnou věž Hasan (Hasan – krása, tato věž – minaret měla být druhá nejslavnější po minaretu Páteční mešity v Samaře (Irák). Minaret začal budovat Jakub el Mansour, ale jeho předčasná smrt přerušila též stavbu.) a prošli se okolo Andaluské zdi s věžemi, postavenou v 17.století, chránící rabatskou medinu z jihu. Po desáté večerní jsme prošli jednou z bran do mediny. Krámky byly zavřené, medina působila opuštěným dojmem. Ale jen na první pohled. Hlavní ulice, procházející medinou k pobřeží, byla naštěstí osvětlená, vedlejší uličky už halila noční tma. A právě z těchto tmavých uliček byl slyšet hlomoz i hlasitější výměny názorů. Arabsky. Když jsme potkávali mátožné postavy se skelným zrakem pak i na osvětlené ulici, říkali jsme si, jestli jsme to s tou noční návštěvou mediny nepřehnali. Feťáci by ještě tak mě mohli považovat za místního, Ale Jirka se světlými kudrnatými vlasy by to už neukecal. Chtěl jsem se vrátit, ale Jirka říkal, že tahle ulice musí ústit do ulice Konzulů, tu že zná a po ní vyjdeme z mediny. A bude lepší, když půjdeme furt dál, než se vracet. To by hned „mátohy“ věděli, že bloudíme. Došli jsme do ulice Konzulů bez problémů, hned jsme byli klidnější, když jsme zahlídli policejní stanici. Poté, co jsme nakoukli oknem do policejní stanice, jsme přestali být klidní, protože pohled na tři svázané Marokánce, sedící na zemi a dva policajty, co mlátili jednoho, nám klidu nepřidal. Konečně jsme vypadli z mediny. Vraceli jsme se okolo kasby Oudaia (zde sídlili v 17.stol. piráti) podél řeky Bou Regreg. Koukli jsme na molo, zda by se nenašel nějaký převozník. Byl odliv, takže od mola se táhl ke středu řeky pás bahna s uvízlými loďkami. Žádný převoz, museli jsme šlapat zpátky na most. Podél městských hradeb (Salé bylo založeno okolo 8.stol.n.l. jako obchodní centrum. Rozkvětu dosáhlo ve 12.stol. V 17.stol. zde piráti prodávali své otroky.) jsme v pohodě došli do kempu okolo půlnoci. Dnes jsme najeli 398 km.

19.den – 1.10.1996 - úterý

Budíček tradičně v 6:00, odjezd v 7:20. Vyjeli jsme podél severozápadního pobřeží směr Kénitra, Larache, Asilah. Před polednem jsme dojeli do kempu v Asilahu přímo na břehu Atlantiku. Postavil jsem stan (proti písku) a vydal se vnořit do vln Atlantiku. Cestou po pláži mi místní Arab nabízel v igelitu malou hrudku hašiše. Poslal jsem ho do hajzlu. Česky pochopitelně! :-) Odpoledne jsme se vydali do mediny malého městečka. Zdejší medina byla odlišná. Poměrně čistá, vymalované zdi, širší ulice s hromadou náměstíček. Medina byla přilepená na skále o kterou se dole tříštil Atlantik. Před jedním krámem stálo Audi 100 s SPZ BMA a na zadním okně s oválnou značkou CZ. Majitel krámku auto leštil a Čech to rozhodně nebyl. Neměl jsem odvahu se zeptat, kde sehnal auto s brněnským číslem. Takže možná i pár kradených aut mizí i v Maroku! Rozhodl jsem se zakoupit zdejší pivo a ochutnat ho. To jsem ale netušil, co to bude obnášet. Zašel jsem do čajovny a chtěl pivo. Pingl se začal otáčet na všechny strany, jakoby se chtěl ujistit, že jsme sami, a pak mi lámanou francouzštinou něco vysvětloval a rukama ukazoval někam do dáli. Vydal jsem se směrem, kterým ukazoval. Narazil jsem na další čajovnu. Opakoval jsem dotaz na pivo. Tentokrát mi chvíli trvalo, než jsem vysvětlil, co chci. A zase mi bylo něco řečeno, tentokrát arabsky a znovu ukázáno někam dál. Jediné, co jsem postřehl z řeči, bylo červená stříška u další čajovny. Pingl u další čajovny se opět rozhlédl okolo sebe, zda není v okolí mě neznámé nebezpečí (to už jsem si připadal jak ve špionážním filmu), prohlédl si mě a pak mi ukázal na malá dvířka vedle čajovny. Vešel jsem do malého tmavého krámku s prodejem alkoholu. Bohužel neměli pivo ve skle s etiketou, ale jen plechovky 0,33 l. Jedna plechovka marockého piva stála 8 dirhamů (25,60 Kč). Na polici byl vystaven zdejší alkohol (100 – 300 dirhamů {320,- – 960,- Kč} a dovozové whisky – Ballantines, Johnnie Walker za 800 – 1100 dirhamů {2560,- – 3520,- Kč}, což bylo docela dost. Prodavač mi zabalil plechovku do papíru a naznačil, abych ji nepil na ulici. Aspoň tak jsem to pochopil. Zašel jsem pivo vypít k hradbám, obepínající medinu, kde nikdo široko daleko nebyl. Kupodivu mi chutnalo. Vrátil jsem se do kempu a zaplaval si opět v Atlantiku. Navečer jsem zašel do mediny, která ožila otevřenými krámky a davy lidí. Zašel jsem do jedné čajovny na oblíbené buřtíky s hranolkama a poté do druhé na smažené kuře. Měl jsem se držet buřtíků, kuře bylo tuhé a nedopečené. Zakoupil jsem dvě malé kamenné masky, bohužel prodavač poznal, že je chci tak jsem to ukecal jen z 90 na 60 dirhamů. U krámku s ovocem jsem si ještě zakoupil dvě velká jablka za 3 dirhamy. Mezi sběračem jablek a prodávajícím jablek na tržišti je dost rozdíl – v ceně cca 4,5x. Přecpán jídlem a obtěžkán igelitkou jsem se vrátil do kempu dohnat veškeré spací deficity a v 21:20 jsem zalehl. Dnes jsme ujeli 223 km.

20.den – 2.10.1996 - středa

K ránu mě to nedopečené kuře prohnalo! A to byl budíček až v 7:00! Po společné snídani jsme v 8:30 vyjeli podél atlantického pobřeží na sever do vesnice Gotta k Herkulově jeskyni. Na úzké silnici se náš autobus obtížně vyhýbal protijedoucím autům. Po schodech vytesaných do skály jsme sešli do obrovské pobřežní jeskyně, z části vytvořené vymletou mořskou vodou a zčásti Římany. Z jeskyně byl vymletým otvorem vidět Atlantik. Poté jsme vyjeli směr Tanger. Tanger, rozprostřený na pahorcích, působí víc evropským dojmem než marockým. Projeli jsme Tangerem a vydali se podél severního pobřeží Afriky na východ do Sebty. Prokličkovali jsme pobřežním pohořím a sjeli do městečka Fnideq utratit poslední dirhamy. Ve 13:00 jsme dojeli na marocko-španělskou hranici. Po 40 minutové prohlídce, kdy celníci prolezli náš autobus i se psem hladajícím drogy, jsme projeli do Sebty, čili Ceuty. Čekání na trajekt jsem si zkrátil návštěvou hospůdky s točeným. V 17:15 se náš trajekt odpoutal od břehu Afriky a v 18:15 marockého času – 20:15 našeho letního času jsme spočinuli nohou opět na našem kontinentě. Autobus ihned nasadil směr Málaga, Cordoba, Bailém a Toledo. Roman nám pustil nějakou komedii ale já usnul. Dnes jsme ujeli 564 km po souši a urazili 27 km po moři.

21.den – 3.10.1996 - čtvrtek

Za rozbřesku jsme dojeli do Toleda. (Toledo je jedno z nejstarších měst Španělska. V době krále Karla V. {16.stol} bylo prohlášeno za hlavní město španělské říše a dosáhlo svého největšího rozkvětu. Po přesídlení Filipa II. do Madridu se stalo muzeálním městem.) Do Starého Města jsme vstoupili Sluneční bránou. Zašli jsme do katedrály, (katedrála je pětilodní v gotickém slohu, stavěna v letech 1226 – 1493. Zajímavostí je „průhledová kaple“, zbudovaná v r. 1732 stavitelem N. Tomé. Vznikla proražením gotické klenby v ochozu tak, aby světlo dopadalo na nově zbudovaný oltář. V zákristii jsou obrazy od El Greca.) a já se pak vypravil sólo po památkách. Navštívil jsem kapli „Santo Domingo de Silos“ (150 peset = 33,- Kč) s krásnou dřevěnou výzdobou v zákristii. Řádová sestra vždy rozsvítila tu část kaple, kterou jsem si právě prohlížel. Poté jsem navštívil chrám sv. Tomáše s nejslavnějším obrazem El Greca - „Pohřeb hraběte Orgase“ a klášter sv. Romana, ve kterém je umístěno muzeum Vizigótů. Ve 14:00 jsme se sešli u autobusu a vyrazili přes Madrid, Zaragozu, Huescu k Pyrenejím. Projeli jsme tři tunely a za tmy dojeli k horám k vesničce Broto u říčky Ara, kde jsme na piknikovém plácku s pitnou vodou zaparkovali v 22:15. Po tmě jsme postavili stany a pak dlouho do noci zářily modré plameny vařičů, na kterých jsme si připravovali večeře. Dnes jsme ujeli 773 km.

22.den – 4.10.1996 - pátek

Budíček byl za tmy v 7:15, po společné snídani jsme vyjeli úzkým údolím do národního parku Ordesa. Půl hodiny jsme měli na přípravu na celodenní putování. Musel jsem z krosny vyhrabat pohory. Byly dvě trasy: kratší - k vodopádu, stékajícím po levém srázu údolí, delší – traverz celým údolím pod nejvyšší zdejší horu Monte Perdido (3355 m n/m). Přiklonil jsem se k drsnější variantě. Jak jinak! V 11:00 jsme vyrazili lesní pěšinou vzhůru do bočního svahu údolí Ordesa až na terasovitou plošinku s horskou útulnou. Výstup trval 1,5 hodiny. Po krátkém odpočinku jsme se vydali pěšinou, traverzující boční svah až k začátku údolí pod Monte Perdido. Lesnatý svah s podzimním zbarvením listů se změnil pouze v kamenitý. Došel jsem pěšinou k velkému vodopádu, jehož voda vytvářela říčku na dně celého údolí. Za mnou jsem nikoho neviděl, tak jsem vyrazil po pěšině dál do hor a když jsem se podruhé otočil, spatřil naší skupinku jak slézá podél vodopádu do údolí. Tak jsem se vrátil. Honza nám vysvětlil cestu podél říčky zpátky k autobusu a připomněl odjezd v 18:00. Návrat samostatně. Zašel jsem se vyráchat k vodopádu a poté vyrazil zpět. Cesta se linula podél říčky, která tvořila několik vodopádů v kamenným řečišti. Celé dno údolí bylo zalesněné. V 16:55 jsem dorazil k autobusu kde už ostatní vydatně vyvařovali. Večeře. Já si dal poslední Studenskou pečeť. V 18:30 jsme vyjeli z národního parku Ordesa směr Francie přes „Údolí mrtvých“ podél Rio Ara. (Údolí mrtvých“ byly opuštěné domy bez života z důvodu, že v 50.letech zde měla být přehrada a údolí zatopené. Všechny vystěhovali a pak zrušili stavbu přehrady.) Honza nabídl dva filmy: Poslední skaut a Slunce, seno a pár facek. Seděl jsem ve třetí řadě sedadel, tedy blízko abych řekl, že Skaut je skvělý film a Honza ho vybral dřív než se zezadu doneslo, že by chtěli „pár facek“. Film se líbil jen mě, Honzovi a Ireně. :-) Projeli jsme Pyreneje a hraničním tunelem De Bielsa v 21:00 vjeli do Francie na Toulouse a Carcassonne. Dnes jsem ušel okolo 27 km při 400 metrech převýšení a busem ujel 303 km.

23.den – 5.10.1996 - sobota

 Jízdu z Carcassonne přes Montpellier do Avignonu jsem v pohodě zaspal díky nafukovací podkově pod hlavou. Do Avignonu jsme přijeli ve 4:00, v jednom kempu jsme se mohli osprchovat a já se pak vydal do města podle plánku z recepce hledat směnárnu. Dle mapky jsem ale na určených místech otevřené směnárny nenašel. V 10:00 byl sraz před Papežským palácem. Hromadu lidí odradilo vysoké vstupné (34 F = 185,- Kč), takže ze společné návštěvy sešlo. V jednom krámku mi nakreslili do plánku ještě jednu směnárnu a tu jsem po chvilce bloudění našel. Říkal jsem si, že jestli dostanu za pesety víc jak 34 franků, zajdu do papežského paláce. Vyměnil jsem zbylé pesety za franky, 1000 peset = 39 F, takže jsem si zakoupil lístek a přifařil se ke skupince studentů, kteří měli průvodce v angličtině. (V r. 1309 na nátlak krále Filipa IV. Sličného přesídlil z Říma do Avignonu papež Kliment V. Se svým dvorem. Byl vystavěn a opevněn hrad jako Papežský palác. Město bylo též opevněno. V paláci se vystřídalo šest papežů. Poslední papež opustil město v r. 1403 zpět do Říma. Prosperita města byla zastavena morovou epidemií v r. 1721, kterou přežila jen čtvrtina obyvatel. Papežský palác je zároveň pevností, jehož věže jsou vysoké až 50 metrů a má rozlohu 1,5 km čtvereční. Interiér je skutečným bludištěm sálů, chodeb a kaplí, jejichž výzdoby a zařízení byly za Velké francouzské revoluce a Napoleonských válek zničeny.) Kromě gobelínů a několika obrazů na stěnách byly vnitřní prostory pusté, bez jakéhokoliv vybavení. Prošel jsem mnoha komnatami postavených v různých stavebních stylech, prohlédl si v kaplích zbytky zachovalých fresek. Vystoupil jsem na ochoz hradeb papežského paláce a prohlédl si Avignon z výšky. Nakonec jsem zašel do malé promítací místnosti, kde jsem zhlédl dokument o paláci. V pohodě a poklidu jsem se vrátil k autobusu na 13. hodinu. Cestou po mostě přes ramena Rhony jsem se divil, že už všichni jsou u autobusu. Jirka mě přivítal tím, že odjezd měl být ve 12:30 a všichni na mě už 30 minut čekají. Omluvil jsem se všem, naštěstí řidiči byli v pohodě. Ale přísahal bych, že ráno Jirka mluvil o jedné. Z Avignonu jsme vyjeli na Lyon, Chalon n/Saome, Besancon a Mulhouse. Okolo 23:00 jsme projeli francouzsko-německou hranici. Za dnešek jsme ujeli nejvíc v jednom dni - 1012 km.

24.den – 6.10.1996 - neděle

Cestu přes Německo jsem prospal. Jeli jsme přes Freiburg, Stuttgard, Norimberk na Rozvadov. V 6:40 jsme potkali na německo – české hranici autobus cyklistů a v 9:20 dojeli do Prahy.

Během zájezdu do Maroka jsme ujeli celkem 8638 km, z toho 2674 km po Africe.

Moje fotogalerie