Na velikonoce roku 2005 jsem vyrazil se svými kamarády na Moravu do penziónu Onyx v Lednici. Přijel jsem s Honzou a Álou L. v pátek trochu později, takže na nás už nezbyla večeře ale stihli jsme "welcome drink", u kterého bohužel nezůstalo, takže jsem v noci "telefonoval" se záchodovou mísou! Není nad to popít s kamarády slivovičku na lačno! V sobotu jsem vyrazil s Honzou a Álou na kola z Lednice přes přírodní park Niva Dyje do Břeclavy a přes Lednicko - valtický areál zpět. Lužní les byl místy zatopen vodami Dyje. Ostatní vyrazili pěšmo na lednický zámek, hlavně za dravci. V neděli jsme všichni vyjeli na prohlídku Znojma. Prohlédli si chrám sv. Mikuláše i kapli sv. Václava, rotundu, bohužel k mému zklamání bylo zavřené znojemské podzemí. Večerní "žranice" grilovaného selátka mi srovnala náladu. Po povinné pondělní pomlázce přítomných dam (jediné povolené týrání žen:-)) jsme vyrazili do Lanžhotu a na kola do přírodní rezervace Ranšperk. Vzhledem k vyšší hladině řek Dyje a Morava se dalo jet jen po vyvýšených ochranných hrázích, okolní lužní lesy byly pod vodou. Takže jsme si s H + A i zaposilovali při přenášení kol přes ploty obor.
Po úspěšné sólo akci na Šumavě v roce 1997 jsem vyrazil na sólo akci přejezd Krušných hor. Tentokrát už jsem měl brašny nad zadní kolo, které bylo tímto ovladatelnější.
1.den - pondělí 16.8.04 - 66 km
Ústí nad Labem, Žežice, Lipová, Čermná, Jílové, Sněžník, Děčínský Sněžník, Sněžník, Tisá, Petrovice, Krásný les, Větrov, Habartice, Komáří hůrka, Pod Komáří hůrkou
Vyjel jsem na kole z Malešic na Hlavák a odtud pokračoval vlakem (kolo v úschovně) do Ústí nad Labem, kde jsem vyložil kolo s brašnami z pojízdné úschovy a vyjelpo chvíli hledání modré značky do kopce nad Labem směr Žežice. Zde jsem se napojil na silnici a stále bušil do kopce na Lipovou, kde jsem se zastavil na doplnění tekutin. Dál jsem už frčel z kopce přes Čermnou do údolí Jílovského potoka a vesničky Jílové. Odtud začala pakárna ve formě stoupání na hřeben Děčínské vrchoviny na vrchol Děčínský Sněžník s rozhlednou. Měl jsem trochu honičku, abych stihnul otevřenou rozhlednu, naštěstí jsem dorazil 5 minut před pátou, úplně hotovej. Dal jsem si pivko a párek a ještě vylezl na rozhlednu, abych se pokochal dalekým rozhledem. Jako poslední jsem opustil kiosek u rozhledny a pokračoval sjezdem do Sněžníku na Tisou okolo pískovcových Tiských stěn, Petrovice a Krásný les. Odteď jsem začal přejíždět Krušné hory ze severovýchodu na jihozápad. Po místní silnice jsem frčel na Větrov, Adolfov, Habartice, Fojtovice a k večeru začal stoupat na Komáří hůrku. Myslel jsem si, že na Komáří hůrce vylezu na rozhlednu, ubytuju se a dám si něco k večeři. Bohužel fungovala jen restaurace. Po jídle jsem sjel na rozcestí Pod Komáří hůrkou a zalezl do lesa vedle lesní cesty pod širák. V noci se honily po obloze mraky a pár kapek spadlo. Ještě že jsem měl nepromokavou plachtu.
2.den - úterý 17.8.04 - 95 km
Pod Komáří hůrkou, Cínovec, Vápenice, Nové Město, Vrch Tří pánů, Nová ves, bývalý Mackov, vodní nádrž Fláje, Jelení hlava, Černý rybník, Klíny, Mníšek, Nová Ves v Horách, Hora Svaté Kateřiny, Rudolice v Horách, Volárna, Kalek, Načetín, Pohraniční, Jilmová, Skelný Vrch, vodní nádrž Přísečnice, Černý potok, Vejprty
Ráno jsem vstal poměrně pozdě a až okolo půl jedenácté vyrazil po červené lesní cestou směr Cínovec. Prokličkoval jsem vietnamským tržištěm a v jedné hospůdce, nachystané pro německé turisty, jsem si dal "snídaňoběd". Snažili se mě rychle obsloužit, abych jim nezabíral místo pro Němce. Ještě že mě nevyhodili! Po jídle jsem dál pokračoval přes rozcestí U vojáka na Vápenici a Nové Město. U rozcestí Vrch Tří pánů jsem vyjel po červené značce přes stejnojmenný vrch Strážní stezkou na Novou ves. Jel jsem po Krušnohorské lyžařské magistrále (KLM). Přes Flájský potok jsem musel naboso přebrodit a přenést kolo. S bagáží to byla docela fuška, ale sundavat brašny se mi nechtělo. Opláchl jsem se v potoce a vyjel dál směr bývalý Mackov a vodní nádrž Fláje. Z koupání nebylo nic, začalo pršet, tak jsem hledal střechu, pod kterou bych se před deštěm ukryl. Po krátkém letním dešti jsem uháněl po rovině na Černý rybník a Klíny. Při sjezdu do Klínu jsem trefil vosu mezi brýle a helmu, než jsem stačil zastavit, tak jsem dostal pigáro do levého obočí. Nejdřív to jen pálilo a bolelo, později to nateklo, ale naštěstí v další jízdě to až tak nevadilo. Pokračoval jsem dál na Mníšek a podél hraničního potoka Svídnice do Nové Vsi v Horách, odkud jsem úbočím stoupal k Hoře Svaté Kateřiny s Růžovým vrchem a rozhlednou. U rozhledny jsem pojedl a posilněn vydal se dál, tentokrát z kopce serpentýnama k samotě Malý Háj. U Rudolic v Horách jsem odbočil na modrou značku a dál pokračoval na Volárnu, Volárenský rybník, Kalek, Načetín, Pohraniční, Jilmová, Skelný vrch a podél česko-německé hranice k vodní nádrži Přísečnice. Obloha nevěštila nic dobrého, tak jsem pokračoval přes Černý potok až do Vejprt, kde jsem doufal, že najdu nějaký penzión. Naštěstí jsem našel penzión Bednář, kde jsem se mohl ubytovat na jednu noc se snídaní - 200,- Kč. Po nastěhování a sprše jsem vyrazil do centra města na večeři a trochu mě šoklo, že Vejprty měly dvě tváře, jedna, opravená a nová, druhá, zchátralá, pamatující vystěhování Sudeťáků a 2.světovou válku! Státní hranice procházející městem stále ještě platila!
3.den - středa 18.8.04 - 80 km
Vejprty, České Hamry, Kovářská, Pod Vysokou sečí, Pod Meluzínou, Klínovec, Boží Dar, Myslivny, Pod Špičákem, Mrtvý rybník, Ryžovna, Blatenský vrch, Horní Blatná, Bučinská cesta, Jelení, Velký močál, bývalá Rolava, Tišina, Rájecké údolí, Stříbrná, Kraslice
Ráno po lehké snídani (málo pro cykloturistu) jsem vyrazil podél drátěného plotu, oddělujícího Čechy od Německa, z Vejprt na České Hamry a Kovářskou, kam jsem se zajel podívat na zbytky vápenky. Od vápenky jsem vybušil kopec k rozcestí Pod Vysokou sečí, abych pokračoval nahoru-dolů k dalšímu rozcestí Pod Meluzínou a po trase KLM dojel pod Klínovec. Nejvyšší bod Krušných hor jsem nemohl minout, zvláště když je na něm rozhledna. Vystoupal jsem lehkým převodem na vrchol Klínovce (1244 m n/m) a zhrozil se stavem hotelu s rozhlednou. Cedulka "VSTUP ZAKÁZÁN" mě neodradila od výlezu na vršek rozhledny, i když místama jsem si říkal, že má asi své opodstatnění! :-) Nakonec jsem cestu na vršek rozhledny opuštěných zchátralým vnitřkem hotelu našel. Shůry jsem omrknul, co jsem ujel a co mám ještě před sebou. Jídlo a pití jsem nalezl na terase sporthotelu Rudolf, posilněn a doplněn tekutinami jsem sjel z Klínovce do Božího Daru a po silnici podél Blatenského příkopu pokračoval k Myslivnám, kde jsem ze silnice odbočil k Božídarskému Špičáku okolo Božídarského rašeliniště. Minul jsem Mrtvý rybník, který se tvářil hodně živě - koupající si léto užívali - a přes Ryžovnu se vrátil na silnici, která mě dovezla přes Bludnou k odbočce na Blatenský vrch s rozhlednou. Po žluté značce jsem sjel do Horní Blatné, kde mou jízdu "urychlily" kameny v rukou snědých harantů. Naštěstí se netrefili, ale připomněli mi kdysi dávnou cestu na Balkán. Bohužel jsem byl v Čechách. Pokračoval jsem po Bučinské cestě na Jelení okolo rezervace Velký močál k bývalé Rolavě. Odtud jsem pokračoval parádním dlouhým sjezdem Rájeckým údolím do Stříbrné a Kraslic. U první restaurace bylo i ubytování na jednu noc za 200,- bez snídaně, takže cíl byl jasný. Po včerejším nočním dešti už jsem širák neriskoval a připlatil si za pohodlí.
4.den - čtvrtek 19.8.04 - 90 km
Kraslice, Počátky, Luby, Vackov, Plesná, Bad Brambach [D], Horní Paseky, Vyhlídka, Doubrava, Podhradí, Kamenná, Studánka, Hranice, Trojmezí, U Lenka, Trojmezí - Dreiländereck [D], U Lenka, Smolnice, Peklo, Štítarský vrch, Krásná, Podhradí
Po snídani jsem vyrazil po vedlejší silnici na Medvědí, Počátky a Luby, kde jsem projel vedle sochy houslaře a zároveň zakončil přejezd napříč Krušnými horami a dál pokračoval po červené značce přes Vackov na Plesnou. Zde jsem to střihnul přímo na západ přes německé lázně Bad Brambach na Horní Paseky, abych se vyhnul zajížďce na jih. Na česko-německé a německo-české hranici si mě nikdo nevšímal, jen v lázních jsem měl trochu problém mezi lázeňskými objekty trefit správnou cestu do Čech. Z Horních Pasek jsem po pohraniční silničce projel okolo vrchu Vyhlídka do Doubravy a Podhradí. V Podhradí se zříceninou hradu Neuberg jsem se rozhodl najít ubytování, i když bylo po poledni. Dál jsem chtěl vyrazit nalehko do Ašského výběžku a pahorkatiny Smrčiny. Našel jsem rodinný penzion Etela, kde jsem měl pocit, že mě ihned adoptovali coby osamělého cyklistu. :-) Vyjel jsem dál s prázdnými brašnami a bez bagáže přes Marak, Smrčinu, Studénku a Hranice v Čechách do Trojmezí. Zde jsem už byl v roce 1989, kdy jsem bez mapy ale zato s dalekohledem chtěl původně vyrazit z Hranice do Aše a v ranním šeru jsem přehlédl za nádražím odbočku na Aš a vykračoval si směrem k hranici k Trojmezí. V té době zde dlouhá léta vládli jen pohraničníci se svými psy a když jsem prošel okolo vojenské posádky, začal jsem tušit nějaký zádrhel. Z kasína vyjel tmavozelený UAZ a krokem jel za mnou asi 500 metrů, pak mě předjel a vystoupil sám nadporučík od pohraničníků a kam pak prý jdu. "Do Aše." "Tak to jdete špatně, půjdete touto silnicí do Hranice a tam vám už řeknou." Bylo mi trochu divný, že se vracím do Hranice, ale protože UAZ zase jel krokem za mnou, tak cíl jsem měl daný. V Hranici si mě jako štafetu převzal příslušník Veřejné bezpečnosti, zkontroloval mě a kam že jsem to chtěl jít. Samozřejmě mému výletu nevěřil, takže mi "decentně" naznačil, že jej mám následovat. Naložil mě do vlaku do Plzně, dřepnul si vedle mě a dohlédl na to, abych nevystoupil dřív než v Plzni. Takže až dnes můžu v poklidu dojet na kole po bývalé signálce přes rozcestí U Lenka k Trojmezí - Dreiländereck, vlastně nyní už pouze historickému, neb NDR neexistuje. Od historického hraničního kamene z roku 1844 jsem se vrátil k rozcestníku U Lenka a podle mapy se snažil najít zbytky železné opony - bývalé opevněné stanoviště kryté hlídky. Nic jsem nenašel a ke všemu mi ještě klacek schovaný v trávě zasekl přehazovačku. Pomocí hrubé síly jsem ji trochu přiohnul a docílil toho, že kromě nejmenších dvou koleček celkem fungovala. Takže to dobře dopadlo, dál jsem mohl jel opět po signálce přes Smolnici, Peklo, Štítarský vrch do Krásné a odtud přes Marak zpět k penziónu do Podhradí. V penziónu nikdo nebyl, tak jsem vyrazil do místní hospody na pivko a večeři. Přes celou noc se spustil mohutný liják, že jsem nelitoval těch 250,- Kč za suchý nocleh a čistou postel.
Ráno jsem posnídal s celou mnohačetnou rodinou paní domácí (byla to původem Němka a údajný její syn byl černoch jak noc, ale všichni mluvili "čésky", takže naprostá pohoda). Posilněn jsem vyrazil do nejvyššího kopce Smrčin (jaká to šichta s natěžko naloženým kolem oproti včerejší odlehčené úpravě!)
Háj (758 m n/m) s rozhlednou. Rozhledna byla uzamčena, ale naštěstí už se blížila 11.hodina a restaurace pod rozhlednou otevírala, takže jsem byl toho dne první, kdo si vypůjčil klíč od rozhledny. Prohlédl jsem si jen blízké okolí, protože bylo pod mrakem. Z Háje jsem sesvištěl do Aše, prokličkoval městem a vyjel opět po bývalé signálce přes Hvozd k historickým hraničním mezníkům z r. 1754. Dál jsem pokračoval po signálce na Slatinný les, Kančí údolí a Polenský les do Polné okolo smírčích křížů. Odtud už po silnici do Ostrohu, kde jsem objevil mě neznámý hrad Seeberg, a když jsem zjistil, že v jednom obnoveném křídle je i hradní restaurace, zastávka byla jasná. Po vydatném obědě jsem to už měl kousek do Františkových Lázní na vlak. Na nádraží jsem přijel půl hodiny před odjezdem přímého vlaku na Prahu. Tomu říkám klika! :-)
Při svém putování jsem použil postupně mapy Klubu českých turistů (měřítko 1 : 50 000) č. 11 - České středohoří, č. 6 - Krušné hory - Teplicko, č. 5 - Krušné hory - Chomutovsko a Mostecko, č. 4 - Krušné hory - Klínovec a Karlovarsko, č. 3 - Krušné hory - Kraslicko, č. 1 - Ašsko a Chebsko.
Kdysi
za komančů jsme přemýšleli s kamarády o cestě do Dunajské
delty, ale cestu jsem uskutečnil až letos, když Ála našla inzerát
na zájezd do delty a dostatečně nás pobláznila, abychom do
Dunajské delty vyrazili ve složení Ála + Honza L., Móňa +
Pavel, Honza, Michal a já.
Neděle31.8.2003 Do
kempu v Murighiolu v oblasti Dunajské delty jsme dorazili v 22:30
autobusem Karosa po dvou dnech dobrodružné jízdy. Oproti plánu o
12,5 hodiny později. Nejen že řidiči cestou bloudili, ale i
autobus byl dost v dezolátním stavu, zvlášť jeho zadní náprava.
Postavili jsme stany a vyrazili do nejbližší hospody, ale tam už
měli zavřeno. Místní nám poradili blízký hotel Halmi Iris. V
hotelu zrovna zavřeli a zhasli, ale ještě nám otevřeli. Za námi
se ještě přiřítila skupinka řidičů s šéfem zájezdu Jirkou,
doktorem a jejich nohsledi. Nejdřív nám nabídli jen lahváče
(25.000,- lei = 25,- Kč), na dotaz, jestli nevaří (byla už půlnoc)
nám nabídli zhotovit Hemenex. Tak jsme si ho všichni objednali. Za
cenu 32.000,- lei, no neberte to. :-)
Nejlepší pivo Pondělí
1.9.2003
Ráno
se už kempem potulovali kolem našich stanů toulaví psi a
pronajímatelé loděk. Šéf nám dohodil chlapíka s lodí na dva
dny, prohlédli jsme si loď a dohodli se na středu a čtvrtek – 3
milióny lei na den, přespí s námi a doveze nás k moři a zpět.
Domluveno. Mezitím šéf se svojí skupinkou zmizel na motorových
loďkách v deltě Dunaje. Na první dva dny jsme si chtěli půjčit
veslice, někam doveslovat, přespat a druhý den se vrátit.
Pronajímatelé veslic chtějí 100.000 lei za 1 hodinu a průvodce,
nechtějí půjčit lodě samotný. To se nelíbí nám a tak jdeme
do přístavu, kde převážně Pavel se svojí ruštinou domlouvá
motorové loďky. Za jednu loď chtějí 5 miliónů lei, Pavel to
ukecává na konečných 8 miliónů za tři lodě pro 14 lidí na
dva dny. První den nás odvezou na jezero Uzlina a vysadí na břehu,
druhý den pro nás v 17:00 připlují a odvezou zpátky do přístavu.
Vrátili jsme se do kempu pro kletry, stany a jídlo, nájemcům
veslic řekli že je nebereme a nalodili se na loďky. Jednotlivé
loďky byly dlouhé okolo šesti metrů a 1,5 metru široké. Po
nalodění i s bagáží se loďky povážlivě ponořily do vody. V
první loďce byli Ála s Honzou L., Móňa s Pavlem a Michal, ve
druhé lodi já s Honzou, dva sourozenci s kamarádkou a ve třetí
lodi další 4 účastníci našeho zájezdu. V 11:30 jsme vypluli z
Murighiolského přístavu do Braţul Sfântu Gheorghe – jižního
svatojiřského ramene Dunaje. Vítr dost foukal a malé vlnky občas
přeskočily bord loďky a pokropily nás. Ještě že jsme si
nevzali ty veslice, tady by nás to asi odfouklo nebo by jsme se
nadřeli jako koně! Jižním ramenem Dunaje proti proudu jsme
dopluli k letovisku Uzlina, kde jsme odbočili vpravo do kanálu k
jezeru Uzlina. Dalekohledy jsme si prohlíželi různé druhy volavek
– bílé, popelavé, stříbřité a propluli blízko
pestrobarevného mandelíka hajního. Dopluli jsme k ornitologické
pozorovatelně asi 15 metrů vysoké, požádal jsem našeho
lodivoda, aby u ní přistál. Ostatní lodě nás následovaly.
Vylezli jsme navrch a rozhlíželi se po okolí. Moc ptáků tu
nebylo, asi je vyplašily naše motory. Nalodili jsme se a vypluli k
jezeru Uzlina. Ústí kanálu do jezera bylo pro snížený stav vody
mělké a bahnité, takže vrtule motoru nemohla být ponořená do
vody a náš lodivod se snažil bidlem přetlačit loďku do jezera.
Vítr sílil proto nám, lodivod po chvíli bidlování nechal, vlezl
do vody a loďku přetáhl do jezera. Motor člunu se přetahoval s
protivětrem a vlnami jezera, ale nakonec jsme zvítězili a přepluli
jezero k rákosem porostlém břehu, kde lodivodi vypnuli motory a
pomocí vesel jsme pluli podél břehu. Mezitím nám první loďka
zmizela z dohledu. V rákosu mezi jezery Uzlina a Isac pozorujeme
poprvé pelikána a hromady leknínů. Obepluli jsme jezero a vrátili
se k ústí kanálu. Tentokrát jsme se přes mělčinu dostali bez
problémů. Na pravém břehu jsme spatřili šéfovu skupinku a tak
jsme přistáli blízko nich. Měl jsem trochu strach jestli první
loďka už nepřejela tohle místo, kde jsme se vylodili na břeh.
Naštěstí připluli asi 5 minut po nás. Dali jsme každému
lodivodu 1 milión lei jako zálohu a domluvili se na zítřku, kdy
pro nás připlují na stejné místo v 17:00 a doplatku 5.000.000,-
lei. Vyházeli jsme bagáž na břeh do listnatého lesíka a šli
prozkoumat okolí. Šéfova skupinka už měla postavený tábor.
Prolezli jsme lesíkem a objevili na jezeře ohromné hejno pelikánů.
Jak jsme se k nim přibližovali, tak vždy ti pelikáni co byli k
nám nejblíž vzlétli, přelétli hejno a přistáli na vzdálenější
straně hejna od nás. Toto se opakovalo několikrát, než se hejno
„naštvalo“ a odlétlo. Já se vrátil k bagáži a po chvíli
přemýšlení uvažoval o tom že postavím stany než se ostatní
vrátí. Ještě že zvítězila má lenost, protože když se
ostatní vrátili asi po dvaceti minutách, nalezli prý skvělé
místo u kanálu, kam jsme se hned přemístili. Cestou jsme potkali
tři volně se pasoucí koně – černého, hnědého a bílého.
Flek byl opravdu lepší než ten kde byla šéfova partička a kde
zůstali taky ostatní z našich loděk. Postavili jsme stany, pod
podlážku jsem nařezal rákos jako izolaci. Okolo 16.hodiny jsme si
uvařili oběd, já si dal párečky s hořčicí. :-) Honza L. s
Pavlem nahodili návnadu do kanálu, ale bez úspěchu. Občasné
projížďky rybářských i výletních lodí zřejmě ryby plaší.
Poté jsme se vydali po vyschlém bahnitém dnu jezera na kosu
vzniklou u ústí kanálu do jezera. Dalekohledy nám přibližovaly
veškeré ptactvo letící i sedící. Komárů moc nelítá, na ten
zbytek funguje repelent. Honza zpozoroval skupinku letících bílých
ptáků a jen tak mimochodem poznamenal: “Hele, ty maj zobák
vepředu placatej jak lžičku.“ Ála s Móňou radostně
vyskočily: „To je kolpík!“ Není nad to mít s sebou do delty
odbornice. :-) Za šera jsme se vrátili do našeho ležení,
rozdělali oheň a nachystali si večeři. Po jídle jsme si dali
zdravotního Ferneta a postupně u ohně vytuhávali.
Úterý
2.9.2003
Vstali
jsme v 7:00 a šli pozorovat ptáky. Pelikán bílý mizí s prvním
hlukem motorů rybářů. Po snídani jsme šli opět na kosu
pozorovat ptáky. Michal zůstal hlídat tábor a chytat ryby. Po
návratu do tábora jsme lehce poobědvali a Honza L., Pavel a Michal
zkusili nahodit udičky. Tentokrát jsem v táboře zůstal já a
ostatní jdou na konec jezera Uzlina. Jak tábor osaměl, zahlédl
jsem poletujícího ledňáčka říčního a hlavně dravce sedícího
na stromě – motáka pochopa. Móňa s Álou mají s sebou asi šest
atlasů o ptácích, takže každý objev hned porovnávají s
atlasem a určují co je to za druh. Po návratu ostatních jsme se
sbalili, odpadky na rozdíl od místních rybářů jsme odvezli do
kempu. Nechali jsme s Honzou kletry v našem bivaku a šli na místo,
kde jsme zanechali zbytek naší posádky. Naše lodě připluli
„přesně“ v 16:56. Nalodili jsme se, vypluli a po chvíli
zastavili u našeho nocležiště, kde jsme nabrali zbytek. Návrat
probíhal po stejné cestě, nejdřív kanálem k letovisku Uzlina a
pak svatojiřským ramenem Dunaje do přístavu v Marighiolu. Po 75
minutách plavby jsme přirazili ke kůlům v přístavu. Lodivodům
jsme doplatili zbylých pět mega lei k oboustranné spokojenosti. V
kempu jsme hned postavili stany a zašli do recepce zaplatit 40.000,-
lei (40,- Kč)/ za osobu a noc. (V ceně zájezdu byla placená jen
první a poslední noc v kempu.) Recepční mluvila jen rumunsky, tak
to byla trochu kovbojka než pochopila že neplatíme za celý
autobus ale jen za nás a jeden pár. Na večeři jsme zašli do
restaurace hotelu Pelikán, ke kterému patří i náš kemp. Pingl v
mezinárodním hotelu uměl též jen rumunsky, jídelníček jen v
rumunštině. S pomocí místního „tlumočníka“ jsme si
objednali pro jednoduchost všichni stejné jídlo – smaženého
candáta (salau) s bramborem (139.000,- lei). Móňa chtěla pomoct s
překladem olivy a vypadlo z ní: „zeljonyje gulky“. .-) Rybu
jsme zapili lahvovým (à 23.000,- lei) a panákem vodky (35.000,-
lei), který chutnal a vypadal jak okena. Dezinfikovali jsme si tím
ty špinavý skleničky co nám tu naservírovali.
Středa 3.9.2003
Vstal
jsem v 7:30 a s Honzou a Michalem jsme šli koupit balení 2l vody a
4 chleby na cestu. Ostatní drze ještě spali! Náš lodivod už
obejdoval okolo kempu a hlídal si nás, abychom se mu snad
neztratili či co. Sbalili jsme stany a kletry a v 9:30 se nalodili
na bývalou rybářskou loď, teď upravenou pro vyjížďky s
turisty, s názvem Sofia v murighiolském přístavu na stejném
místě kde jsme včera přistáli. Vypluli jsme na 43 – 48 km
(každá mapa Dunajské delty udává jinou vzdálenost a geograficky
jsou mapy „trochu“ odlišné.) dlouhou plavbu po jižním rameni
Dunaje až k jeho ústí do Černého moře. (Jižní rameno Dunaje
se jmenuje Svatojiřské podle městečka Sfântu Gheorghe (Svatý
Jiří) na jeho ústí do moře. Prostřední rameno Dunaje se
jmenuje podle městečka na ústí Dunaje do Černého moře Suliny -
Braţul Sulina. Severní rameno se jmenuje podle městečka na
Ukrajině uprostřed delty Chilia - Braţul Chilia.) Nejdřív jsme
na lodi posnídali, to jsme ráno v kempu nestihli. Náš lodivod byl
pohodář a nabídl holkám, ať si stoupnou za kormidlo. Toho jsme
se chytli hned my chlapy a každý si chvíli zakormidloval po
Dunaji. V kabině byl obstojný smrad z naftového motoru. Na uschlém
stromě u břehu seděl párek mořských orlů. Náš lodivod nám
řekl že máme kliku, že jsme je tu spatřili. Pavel hodil řeč s
lodivodem, který mluvil rusky. Jmenoval se „Džordž“, důchodce,
67 let, syn dělá na zaoceánské lodi, bere důchod 2 milióny lei
(2.000,- Kč). Naše loď má výkon „50 lošadí“, žere 7 l
nafty za hodinu + hromadu oleje. Zeptal jsem se na rychlost lodi, 16
– 17 km/hod. Po 4 hodinách a 15 minutách jsme dopluli do přístavu SfântuGheorghe. Pavel s Honzou šli s Džordžem domluvit oběd u
místních Lipovanů. (Lipovani – Ukrajinci, kteří utekli před
více než 260.lety z Ukrajiny do dunajských močálů před
náboženským pronásledováním Petra Velikého. Tvoří 11,2 % z
celkového počtu 25.000 obyvatel v deltě. Mezi sebou mluví
ukrajinsky a rusky.) Zbytek nás zůstal v přístavu a pozoroval
„cvrkot“. Po jejich návratu se Džordž ujal hlídání naší
bagáže a své lodi a my vyrazili do městečka. Dali jsme si jedno
lahvové a vyrazili po prašné písčité ulici k Černému moři.
Svatý Jiří je odřízlé městečko od okolí sítí kanálů,
jezer a močálů, takže jako dopravní prostředek tu slouží
koně, osli a vlastní nohy. Auta tu nemají. Zboží dopravuje
pravidelná lodní linka z Tulcei. Městečko je tvořeno přízemními
domky v udržovaných zahrádkách. Střechy jsou z došek, zdi z
vepřovic (nepálené hliněné cihly) nebo z rákosových svazků a
nahozených maltou. Zanechali jsme domky a Sfântu Gheorghe za
sebou, minuli jsme opuštěné betonové bunkry a písčitou krajinou
s trsy trávy došli na písčitou pláž Černého moře. Na obzoru
pluly velké kontejnerové lodě a tankery. Vrátili jsme se do
městečka a s 15.minutovým zpožděním našli domek našich
hostitelů. Byli jsme usazeni do letní jídelny na dvorku a
královsky pohoštěni – několik druhů smažených ryb (salau =
candát, crab = kapr bez šupin) s osmahnutými bramborami, rajčatový
salát a na závěr fíky s medem. Každého vyšla hostina na
100.000,- lei. Nato jsme zašli na točený, aby ryby plavaly! Po
pivku jsme zašli do místního „nákupního centra“ zakoupit
nějaké potraviny, melouny a pohledy. Zašel jsem na poštu, ale
byla zavřená – i když podle úředních hodin měla být
otevřená! Ostatní zašli do přístavu vyfotit západ slunce.
Džordž si odskočil na „čtvrt hodinky“ pro chleba a vodku,
nakonec to stihl za 45 minut. Mezitím jsem zašel znovu na poštu,
jestli náhodou neotevřou. Otevřeli. Mohl jsem zakoupit známky do
„Czech republic“ a pohledy hodit do schránky tady ve Svatém
Jiří. :-) Džordž obratně otočil loď v přístavu a my vpluli
do vod Dunaje. Opustili jsme městečko a do prvního bočního
kanálu jsme zapluli hledat místo na spaní. Byl to Canal Tătaru,
který vedl až do Suliny, jak jsem později zjistil. Přirazili jsme
ke břehu odvráceném od Sv. Jiří, vyložili bagáž, postavili
stany a rozdělali oheň. Po okolí jsme sesbírali jen malé
větvičky. Džordž zmizel ve tmě a pak nás zavolal, abychom
přitáhli vyrubané pařezy. Udělali jsme si lehkou večeři,
sbodli melouna a na dezinfekci dali místní vodku Stalinskaya (že
by nostalgie zašlých časů?) Džordž se lehce upravil, když jsem
mu chtěl nalít vodku do jeho sklenky tak se zeptal: „Gdě moj
stakan?“ a přitom ho držel v ruce! :-) Džordž nám rozmluvil
jezero Razim, kam chtěly holky, že víc uvidí tam co nás zaveze
on. Tak jsme dali na jeho radu. Okolo 23.hodiny jsme zalehli. Zatáhla
se obloha a zvedl vítr. V pravidelných intervalech stan osvětloval
kužel světla pobřežního majáku. V noci se mi chtělo na malou
(to ten meloun), přemýšlel jsem jestli to nenechám na ráno,
vypadalo to že bude pršet a vítr stále sílil. Pak se zničehonic
zvedla Ála a šla ven. Následoval ji Honza L, takže jsem vylezl i
já. A za mnou druhý Honza. Takže nakonec byla u otvoru do stanu
fronta!
Čtvrtek
4.9.2003
Vstali
jsme v 8:30. Michal zkoušel fintu – že prý je venku vidět
mandelík, ale holky mu na to neskočily. :-) Čaj jsme vařili na
vařičích zakrytých karimatkami, aby vítr nesfoukl plamen. Krávy,
jdoucí na pastvu, procházely okolo našich stanů a pak se
přebrodily přes kanál. Sbalili jsme se a v 9:30 vypluli na Dunaj.
Nasnídali jsme se a zase pozorovali dalekohledy ptáky a okolí.
Začalo chladivě foukat, občas někdo zašel se ohřát na sluníčko
na záď lodi do smradu naftového motoru. Dali jsme dalšího
melouna a trochu zasvinili palubu. Po třech hodinách plavby si
potřebujeme všichni odskočit. Džordž na břehu zdraví dva
rybáře a rozhoduje se u nich přistát. Najíždí kolmo na vysoký
bahnitý břeh. Nedaří se mu zařadit zpátečku a loď zprudka
naráží do břehu. Ještě že jsme se drželi. Džordž se omlouvá
„Sofii“. Všichni jsme si odskočili po okolí a poté odrazili
od břehu. Poklidně jsme si pluli po jižním rameni Dunaje když se
šel Michal zeptat kdy že odbočíme na to jezero. Džordž mu v
pohodě odpověděl že na to zapomněl a že jsme to místo odbočení
o 10 km minuli. Začali jsme se s Džordžem dohadovat, hlavně Pavel
se svojí skoro rodnou ruštinou. Džordžovi se očividně nechce
zpátky. Tvrdí, že je to tři hodiny tam a tři hodiny zpátky,
další dvě hodiny po kanále. Hučíme do něj že chceme zpátky
na jezero. Nakonec z nás vytáhl ještě jeden milión lei navíc a
otočil Sofii po proudu Dunaje. Dopluli jsme za 40 minut k odbočce
Canal Perili lovca (dle tabulky na břehu kanálu) nebo Garla
Perivolovca (dle mapy). Během plavby kanálem jsme spatřili hejno
vlh pestrých, pelikány (které jsme si překřtili na „Džamba“
a volavky. Kanálem jsme dopluli za dalších 40 minut na jezero
Gorgostel plné leknínů. Po obeplutí jezera jsme se vraceli
kanálem zarostlým třímetrovým rákosím k svatojiřskému rameni
Dunaje a pozorovali ledňáčka, který poletoval před námi do té
doby než ho to přestalo bavit a my ho pak minuli z boku. Začalo
být chladno, sílící studený vítr mě donutil vzít i pončo
kvůli zabránění profouknutí. 45 minut trvala plavba kanálem k
Dunaji, 1:15 do přístavu v Murighiolu. Pevné země jsme se dotkli
v 19:05. Zaplatili jsme Džordžovi každý milión lei (1.000,- Kč),
dohromady 7.000.000,- lei, víc jak jeho čtvrtletní důchod a
rozloučili se. V kempu jsme postavili stany (vyjma mého který byl
v zamčeném autobuse) a vyrazili do vzdálenějšího hotelu Halmi
Iris na večeři (palačinku + pivko + panáka vodky). Tady jsem se
domluvil s řidičem že mi vyndá stan a nechá ho pod autobusem. Po
návratu do kempu jsem stan našel a s Honzou ho urychleně
postavili. Zalehli jsme po půlnoci.
Pátek
5.9.2003 K
ránu v kempu štěkali toulající se psy, desítky vořechů
neidentifikovatelných ras. Holky už byly vzhůru a pozorovaly
ptactvo v rákosí u kempu. Díky Móně konečně vidím i já
bukáčka malého! Složili jsme stany, sbalili se a v poledne vyjeli
autobusem do Tulcei. Honza L. koukal z okna a náhle se zeptal
nevinně Ály: „Hele, co to tam sedí na drátě?“ „Mandelík!“
Móňa si ulevuje: „Zapráskaní Rumuni, nevědí co tady maj!“ V
Tulcei jsme měli čtyři hodiny volna a tak jsme zakončili návštěvu
Dunajské delty stylově v jejím muzeu.
S novým kolem KHS jsem se chtěl vydat znovu na Grossglockner, abych měl medaile závodu z 20. i 21. století! :-) Přes internet jsem si zjišťoval, jaké bude počasí, nechtělo se mi jet v dešti. Nakonec jsem se rozhodl den před závodem, že vyrazím. Opět jsem vyjel o půlnoci ze soboty na neděli. Cestu jsem už měl přes Budějovice, Linz a Salzburg zmáklou z minula, takže tentokrát jsem jel najisto. Přihlásit jsem zvládl už sám pomocí mé chatrné angličtiny, zaplatil startovné v Eurech, vyfasoval startovní číslo 1326 a podruhé vyrazit na závod do vrchu neboli na Glockner König 2002. Start byl opět v Brucku v nadmořské výšce 756 m n/m, cíl ve Fuschertörtu vnadmořské výšce 2445 m n/m po 27 km. Limit byl 4 hodiny, potom otevřou silnici pro auta. Byl sluneční den, krásných + 22°C. Protože už jsem tušil, co mě čeká, snažil jsem se síly rozvrhnout tak, abych se držel někde uprostřed závodníků. Bohužel mi to bylo prd platné,
postupně jsem se propadal na chvost startovního pole. Když už jsem supěl z posledních sil, dojel mě pomalu jedoucí náklaďáček WV se spuštěnými blikačkami. Řidič mi naznačoval, ať jedu rychleji, ale já ho ignoroval a nechal se jím předjet. Na zadní sajtně měl napsané velké SCHLUSSVAGON, což přes mojí neznalost němčiny jsem přeci jenom pochopil! :-) Takže jsem zmobilizoval zbytky svých sil, předjel "Šlusáka" a "napálil" to do cíle, abych stihl 4.hodinový limit a dostal pamětní medaili! No bylo to o fous, čas byl tentokrát horší - 3 hodiny, 50 minut. Pochopil jsem, že potřetí už sem nevyrazím.... :-) Ve Fuschertörtu byla mlha, foukal vítr a teplota pod + 10°C. Tentokrát jsem se v sedle moc nezdržoval a pelášil zpět dolů do údolí za teplem. Uprostřed sjezdu jsem se zastavil u chaty Piffkar (1620 m n/m) pro pohled s razítkem, nechal vychladnout ráfky a pak už v poklidu dojel do Brucku. Najel jsem 59 km v průměru 13,02 km / hod a překonal 1689 m převýšení. Z kopce jsem to smažil jen 63 km / hod, silnice byla místy mokrá, tak jsem se bál to pustit jako minule. V Brucku jsem naložil kolo do Feldy a vyrazil k domovu. Před Linzem jsem musel na chvilku zastavit na odpočívadle, protože se mi zavírali víka. 10.minutová zastávka s dřepy mi opravdu pomohla, do Prahy už jsem dojel k večeru v pohodě. Kdybych záhadně nevypadl z výsledkové listiny tak bych byl se svým časem na "krásném" 1066 místě šestý od konce! :-)
Když už jsem mlel z posledního tak, ke mě přiskočil nějaký paparatzi a vyfotil mě! :-)
Toto byl můj cíl snažení. Vzhledem k tomu, že medaili z dalšího století už nezískám, skončil jsem s dalšími pokusy zůčastnit se Glockner Königu! Ale můžu říct, že jsem byl účastníkem tohoto závodu ve dvou stoletích!! :-)
Dohodl jsem se s kamarády (4 chlapy a jedno křehké stvoření), že vyrazíme s horskými koly na těžko do Českého lesa. Za start jízdy jsme si zvolili Domažlice.
Už cesta vlakem začala dobrodružně. Pro velký počet kol s bagáží a "šachy" s nakládáním vlak chytil v Praze na Hlaváku 45 min zpoždění. Naložili nás mezi posledními, takže mezitím se vlak naplnil a my si neměli kam sednout. Tak jsme šli omrknout, kolik že chtějí za pivo v jídelňáku. Za dvacku to šlo, takže celou cestu do Plzně jsme se pohodlně rozvalovali v jídelním voze a dávali si "plzničky". V Plzni jsme museli přesednout na vlak do Domažlic. Než jsme přesunuli kola, vlak už byl zase obsazený! Po ujetí 7 km nám bylo sděleno, že je na trase výluka a autobusy nás převezou do další stanice, odkud budeme zase pokračovat vlakem. Vyhrnuli jsme se ven, ale nádražáci nás zbrzdili s tím, že s kolama bude problém, autobusáci budou asi proti. Stanice, odkud vlak pokračoval dál na Domažlice, byla 10 km daleko, tak jsme nelenili, nasedli na kola a odfrčeli k další stanici, kam jsme přijeli na kolech dřív než ostatní cestující autobusy. Tudíž jsme v poklidu naložili do vlaku kola i zabrali konečně místa k sezení. Radim jen tak bokem pomohl akčně slečně průvodčí uzavřít jakýsi ventil s tlakovým vzduchem, který proudil z prasklé hadice do chodby jednoho vagónu. Cesta do Domažlic pak už proběhla v pohodě. V Domažlicích jsme dali oběd a poté vylezli na dominantu města - kulatou věž arciděkanského chrámu, která se tyčí do výše 56 metrů, z osy je vychýlena o 60 cm a je z ní krásný rozhled po jižní části Českého lesa. Pak už jsme vyrazili kolmo směr Babylon a odtud začali stoupat na hřeben k Jelenímu stánku, odkud jsme sjeli k bývalé Bystřici, kde jsme "zaširákovali". Až ráno se dozvím, že nás v noci navštívila divoká prasata!
2.den - čtvrtek 5.7.2001 - 43 km
Bystřice (bývalá), Zámeček (bývalý), Na zlomu, Čerchov (1042 m n/m), Capartice, Haltrava, Škarmanka, Vranovské sedlo, Starý Herštejn, Lisčí domky, Závist, Rybník, Novosedly (bývalé)
Po lehké snídani jsme vyrazili vzhůru na Čerchov, nejvyšší bod Českého lesa. Ve vedru, utrmácený a spocený, jsme vyjeli na vrch Čerchov a dali zde gábl s povinnou návštěvou rozhledny Kurzova věž. Po nabrání sil jsme sjeli do Capartic a po červené turistické značce se pustili do dalšího hřebene přes vrcholy Haltrava, Škarmanka a Velká skála. Cesta to byla drsná, přes kořeny a kameny a tvořila labsko - dunajské rozvodí. Přes Vranovské sedlo jsme dojeli k zřícenině Starý Herštejn, kterou jsme si prolezli a poté už sjížděli do údolí říčky Radbuzy přes Lisčí domky, Závist a Rybník. U bývalých Novosedel jsme našli opět místo na spaní pod širákem s výhledem na Velký Zvon s vojenskou věží.
Po snídani jsme vyrazili po silnici na Železnou a odtud po bývalých signálkách na Rozvadov, kde se nám podařilo mezi "penzióny s lucerničkami" najít i normální hospodu na oběd. Po doplnění "paliva" jsme pokračovali podél bývalé železné opony, přes bývalé vesnice a osady Arnoštin hamr, Hraničky a Nová Huť do Staré Knížecí Hutě. Dál jsme pokračovali opět po signálce do bývalé Nové Knížecí Hutě, kde jsme neodolali chladivým vlnkám Huťského rybníka a všichni se vrhli do rybníka. Jak by taky ne, jet celý den ve 30°C vedru není žádný med. Po oschnutí jsme pokračovali dál přes bývalou Hedvičinu pilu k odbočce na Šelmberk (Starý zámek). Nikomu z chlapů se tam moc nechtělo, ale "Malá Velká Náčelnice" Ála zavelela a už jsme se štrachali do kopce k zřícenině! :-) Od Rozvadova jsme v opuštěné krajině Českého lesa nenarazili na žádnou hospodu, naděje v nás vléval Ostrúvek s loveckým zámečkem. Bohužel se ukázalo, že Ostrůvek tvoří jen ten lovecký zámeček, ve kterém je dětský tábor. Naštěstí místní kuchař se chopil příležitosti a že když počkáme až se děti navečeří, uvaří nám guláš. Pro chvíle čekání nám nabídl lahvové pivo. Bylo rozhodnuto! I Ála se vrhla na lahvoně nečekaje na skleničku! :-) Po výborném guláši jsme navečer vyrazili dál podél státní hranice na bývalé vesnice Pavlovu Huť, Pavlův Studenec a Větrov. Místy cesta vedle skrz elektrické ohradníky, tak jsme si užili i trochu srandy při přenášení naložených kol. Za Větrovem jsme si na cestě v lese natáhli nad našimi širáky plachtu (co jsme měli s Honzou a Michalem na Ukrajině) proti případnému dešti, neb se proháněly černé mraky a zalehli. Pro sichr jsme na cestu před sebe a za sebe natahali soušky, kdyby náhodou tudy někdo chtěl v noci projíždět.
4.den - sobota 7.7.2001 - 42 km
Větrov (bývalý), Pod Kočičím vrchem, Černava, V Zahradách, Broumov, Štruncova hvězda, rybník Kajetán, Slatina, Plánský můstek, Velké Krásné, Malá Hleďsebe, kemp Luxor
Bez snídaně jsme vyjeli po ránu po bývalé signálce a vystoupali přes Černavu do sedla U Křížku pod Kamenným vrchem a odtud sjeli do Broumova, kde jsme zastavili v hospodě na snídani. Paní byla ochotná a připravila nám snídani za poloviční cenu než pro místní, tedy německé návštěvníky. Po bohaté snídani (čaj a pivo), jsme vyjeli přes Štruncovu hvězdu okolo rybníku Kajetán na Slatinu a Plánský můstek, čímž jsme překonávali několik údolíček zařízlých do masivu Českého lesa. Podobně nahoru-dolu jsme pokračovali lesní cestou, kde měl Michal defekt, píchnul duši, až do Velké Krásné, odkud jsme už po silnici dojeli do kempu Luxor u Velké Hleďsebe, kde na nás čekali už ubytovaní Pavel s Móňou. Ukázalo se, že mají už jen dvě chatky po dvou, tudíž bylo jasné, že jeden z nás - Michal, já nebo Radim půjde na karimatku na zem. Zahráli jsme si o to karty a snad poprvé jsem se snažil při "prší" přemýšlet, protože na karimatku místo postele se mi teda rozhodně nechtělo! Naštěstí zafungoval zákon přírody a na zem šel ten nejmladší. Dneškem jsme projeli celý Český les, tudíž jsme to večer náležitě oslavili.
5.den - neděle 8.7.2001 - 10 km
Kemp Luxor, Velká Hleďsebe, Mariánské Lázně
Dnes jsme už jen dojeli po silnici do Mariánských Lázní, zašli za deště na kolonádu ochutnat nějaké léčivé prameny a pak už bez problémů naložili kola do vlaku směr Praha.
27. den - pátek 16. 3. 2001 – 16.den „On the road“
Kohouti nám udělali budíček už ve čtyři hodiny ráno. Sebral jsem veškerou svou odvahu a použil WC pro invalidy, kde se kolem mě motali různí pavouci a hmyz, ale potřeba byla silnější než strach z havěti! Z chátrajícího kempu jsme vyrazili bez snídaně rychle na sever, protože s námi vstali i mravenci a mouchy! Tak Barrow Creek už opravdu nikdy více! Před osmou už jsme v Devils Marbles Conservation Reserve, což jsou gigantické zaoblené balvany z červené žuly roztroušené v mělkém údolí pohoří Davenport Ranges. Vznikly asi před 170 mil. lety, kdy byla láva těsně pod zemským povrchem stlačena do těchto koulí, jež se potom vlivem postupné eroze vrchní vrstvy horniny obnažily. Protože je brzo ráno, jsme u Ďáblových kuliček pouze my a jeden malý mikrobus. Máme tedy dost času si všechno v klidu prohlédnout. Vyfotili jsme se u největších koulí, prošli se celým kuličkovým polem, našli pár velkých pavouků s pavučinami, do kterých jsme se málem zamotali a vyrazili dál. Občas míjíme dopravní značky s nápisem FLOODWAY (jde vždy o mírný pokles silnice pod okolní rovinu, kudy v období dešťů a tedy i záplav odtéká voda), ale nikdy silnice zatopené nebyly. Až dnes. Vypadá to, že je na silnici tak maximálně 10 cm vody, tak jsem si říkal že to v pohodě projedu. Jako na potvoru pod vodou byla na silnici díra do které jsem se musel trefit! Rána jak z děla, myslel jsem že jsem urval kolo! A Mirka to ještě natočila! Naštěstí to Pulsar vydržel, takže jsme v pohodě pokračovali na Tennant Creek, kde bereme plnou a ptáme se na přehradu, kterou Mirka objevila v průvodci. Kluk u benzínky Honzovi kreslí plánek podle kterého jsme přijeli do opuštěného výletního střediska Mary Ann Dam. Voda je zahumusená, takže z koupání nic není. Spojujeme opožděnou snídani s obědem a když objevíme funkční sprchy s teplou vodou, hned toho využíváme a splachujeme noční pot. Poté pokračujeme dál na Three Ways. Na této významné křižovatce v centru Northern Territory odbočujeme doprava na Barkly Hwy a valíme si to zase na východ, zpátky k Tichému oceánu. Slunce do nás pere ale nám to v klimatizovaném autě nevadí. Před náma se černal obzor a když jsme přijeli blíž, zjišťujeme že někdo vypaluje trávu stylem stepního požáru! S travinami hořely i stromy. Nikde nikdo a oheň na kilometr daleko! Opustili jsme Severní Teritorium (N.T) a vjíždíme do našeho dalšího australského státu, do Queenslandu. V městečku Camooweal zase tankujeme. Nezdá se to, ale od minulé benzínky v Tennant Creek jsme už ujeli okolo 500 km. Silnice před Mt. Isou se pravidelně zužovala na jeden asfaltový pruh s nezpevněnou krajnicí. A zrovna v těchto úsecích potkáváme nejčastěji australské roadtrainy. Musíme pokaždé zastavit pokud možno co nejvíc na straně, aby se roadtrain vešel celou svou šířkou na asfalt a nevysklil nám kamínky okna. Docela dobrodružství a očekávání, co se stane a jak to dopadne. Když se silnice rozšíří zase na dva normální pruhy, žádné roadtrainy už nepotkáváme. Klasika! :-) Dojeli jsme do Mt. Isy (Mt. Isa je průmyslové město a je závislá na největším stříbrném a olověném dole na světě. Ruda zde byla objevena v roce 1923 a v okolí je jedno z nejvýznamnějších nalezišť zkamenělin na světě), kde jsme našli super kemp. Získáváme katalog všech kempů v Queenslandu i s cenami a vybavením, takže od teď si můžeme dopředu kemp vybrat. Kemp stojí 21 dolarů, ale máme bazén, elektriku a dokonce vlastní sprchu a záchod. Vybalili jsme a šli hned vyzkoušet bazén. Po vyráchání se v nádherně teplé vodě si dopřáváme každý dvojitou večeři, potom v prádelně opět dopisujeme deníky. Za pomoci Autoatlasu Austrálie od Hema Maps z r. 1999 a tří průvodců: anglický Australia – Lonely Planet z r. 2000; český Dorling Kindersley London z r. 1998; český Nelles Guides z r. 1994 - Austrálie. Půlnoc se pomalu blíží a protože je zase dost teplo a déšť nehrozí, sundáváme tropiko a jdeme spát. Dneska jsme ujeli nejdelší vzdálenost za jeden den v Austrálii a kdybych tušil že mi zbývá 6 km do devítiset, tak bych to prokličkoval městem! :-)
894 km Nissan + já
28. den - sobota 17. 3. 2001 – 17.den „On the road“
Vstali jsme sice brzo, něco po sedmé, ale protože jsme se po snídani naložili zase do bazénu, tak brzký odjezd vzal za své. Vyjeli jsme po desáté příjemně osvěženi. Ještě v Mt. Ise bereme benzín a pak už jedeme dál na východ směrem na Cloncurry, Julia Creek a Richmond, kde obědváme. Projíždíme Hughendenem a do White Mountains National Parku přijíždíme už za šera. Obhlížíme vyhlídku na bílé skále a vidíme, že vandalové jsou fakt všude. Celá pískovcová skála je posetá vrypy typu „I was here in 1985“ a podobně. Právě barva bílého pískovce dala jméno národnímu parku. Už za tmy valíme dál na Charters Towers, po cestě jsem pro změnu já zrušil sovu, číhající na silnici. Ve 21:15 jsme na místě a po chvilce čekání za skupinkou bláznivých starších Italů, kteří mají pořád nějaký problém, jsme se dočkali správce a pak se konečně ubytovali za 16 AU$ (320 ,- Kč) Bazének v kempu využijeme asi až zítra. Pak zjišťujeme, že Italové nám s karavanama zabrali jediný travnatý plac v kempu. Makaróni zapráskaný! Po večeři ještě dopisujeme deníky ve společenské místnosti s televizí a pak už jdeme spát.
777 km Nissan 411 km Mirka 366 km já
29. den – neděle 18. 3. 2001 – 18.den „On the road“
Po snídani a ranní sprše jsme zavrhli nepoužitelný bazének nebo spíš brouzdaliště pro děti a vyrazili rovnou dál do Townsville. Není to daleko a tak už v 11:30 stavíme stan v kempu, který jsme si opět vybrali z brožurky o kempech. Je dobře, že jsme tu tak brzy, protože stinných míst s trávou tu není moc. Zelená tráva by byla skoro všude, ale stín pod stromem už skoro ne. Nejdřív se jdeme k moři přesvědčit, že je opravdu sezónní období jedovaté čtyřhranky smrtelné (box jellyfish). Všude rozmístěné výstražné cedule, popis první pomoci s lahvemi octa a prázdné pláže jsou dostatečným důkazem. Tak jsme to vyřešili tak, že jsme vlezli do kempového bazénu a v něm jsme téměř bez přestání vydrželi až do čtyř! Akorát nás trochu štvali místní haranti, kteří stříkali, řvali a žrali zmrzliny přímo ve vodě. A aby toho nebylo dost, ještě se normálně koupali oblečení, včetně některých dospělých! Holt jiný kraj, jiný mrav. Abychom dneska aspoň něco viděli, jedeme v podvečer do centra města a na internet, kde jsme asi hodinu a platíme kartou. To je výhoda, protože hotovost se zmenšuje. Pak jsme si prošli centrum s už zavřenými obchody a vrátili se do kempu vyprat věci v prádelně. Nastala trochu ponorka ohledně drobných, ale rozchodili jsme to. Po večeři jsme si vlezli znovu do bazénu na noční koupel. Dneska zase nedáme na noc tropiko, líp se spí.
154 km Nissan + já
30. den – pondělí 19. 3. 2001 – 19.den „On the road“
Po sbalení věcí a stanu a snídani jsme si dali zase bazénovou koupel (pryč je noční můra Barrow Creek!), nalajnovali si další průběh cesty a vyrazili z nejsevernějšího místa našeho putování Austrálií zpátky na jih směrem na Ayr a Bowen. Naším cílovým městem podle plánu je Airlie Beach, kde si opět vybíráme kemp s bazénem za necelých 21 AU$. V recepci jsme dostali asi 13 nabídek na různé výlety lodí na korálovou bariéru i na blízké ostrovy The Whitsundays. Jednu jsme si vybrali, tak si ji jdeme do recepce zamluvit. Záloha je 9 dolarů, zbytek zaplatíme zítra přímo provozovateli, který nás přijede vyzvednout v 8:45 do kempu. To je servis. K večeru jsme se odjeli podívat do přístavu Shute Harbour, ale protože tam opravdu kromě přístavu nic jiného nebylo, vrátili jsme se do Airlie Beach, kde jsme prolezli všechny možné obchody a kde si Mirka koupila druhého „šiťáčka“. Tentokrát ale do vody, aby mohla na zítřejším výletě fotit krásy podmořského světa. Samozřejmě jsme neopomněli navštívit ani bottle shop, kde jsme si koupili pár piv a odešli na hráz k moři, kde jsme hned jedno natlačili. Už za tmy se vracíme zpátky do kempu, protože nám vyhládlo. Po večeři jsme zažili trochu vzrušení s possumama a hlavně dvoumetrovým hroznýšem, který se plazil jen pár metrů kolem našeho stanu. Nejdřív nějaký místní utíkal a řval: “Snake, snake!“ a ukazoval za sebe. Nato jsme se všichni turisti zvedli, popadli foťáky a běželi tam kam ukazoval. :-) Později večer ještě Honza ve spolupráci s několika skoro spolustolovníky z Itálie zachraňoval jednoho possuma, který vylezl na přístřešek kuchyňky a nemohl zpátky dolů. To se nám nakonec po skoro více jak hodině podařilo. Takže ještě vysprchovat a hajdy na kutě. Akorát pomyšlení na to že se kolem nás plazí někde hroznýš, nám neusnadnilo usínání!
317 km Nissan + Mirka
31. den – úterý 20. 3. 2001
Už celý měsíc si užíváme dovolené! Po brzké snídani nás před kempem vyzvedává mikrobus našeho průvodce „Ocean Rafting“ a veze před své sídlo v jednom hotelu a vlastním přístavním molem. Platíme 81 AU$ (1620,- Kč) – zájezd 66 AU$, oběd 10 AU$ a vstup do národního parku 5 AU$, fasujeme ploutve, potápěčské brýle a šnorchly a v 10 hodin vyrážíme na rychlém nafukovacím člunu se stříškou, pěkně to s námi houpe a háže, vítr fouká okolo nás, prostě paráda. Jedeme na Northern Exposure, líbila se nám víc a uvidíme i trochu z ostrovního pralesa. Máme i štěstí, nejsme plně obsazeni oproti trase Southern Lights, která je plná a nemusíme se tolik tlačit na palubě. Projeli jsme mezi pobřežními ostrovy a obepluli ostrov Whitsunday na jeho východní stranu. Kotvíme u skalnatého pobřeží ostrova a odtud vyrážíme na pěší túru přes ostrov směrem na vyhlídku Hill Inlet. Vnořili jsme se do zelené buše ostrova a stoupali pomalu vzhůru. Po cestě nám průvodce ukazuje mezi větvemi umístěné hnízdo ze slepených listů zelených mravenců snovačovitých a jejich zelený vztyčený zadeček prý konzumují domorodci, což nám samozřejmě musel hned ukázat a někteří blázni ho taky následovali. Prý se nazývají „medový mravenci“. Poté nám vyprávěl něco anglicky o jedovatých pavoucích (čemuž jsem vůbec nerozumněl), zavěšených ve velkých sítích mezi stromy. Pak nás upozornil na asi 70 centimetrovou goannu, maskovanou do barvy listí, takže bychom ještěrku asi přehlédli, kdyby nám ji neukázal. Došli jsme na vyhlídku Hill Inlet, odkud se nám otevřel neuvěřitelný pohled na zátoku řeky Hill. To, co jsme do teď znali jen z prospektů a plakátů, teď vidíme na vlastní oči. Až se tají dech z těch barev od sněhově bílého písku, přes zelenomodrou až po temně modrou barvu moře. Nádhera. Pohled na 6 km dlouhou bílou pláž Whiteheaven Beach je opravdu úžasný. Sestoupili jsme z vyhlídky buší dolů na pláž, jejíž běloba až pálila do očí. I když slunce pálí, bílý křemičitý písek na pláži je úplně studený. Samozřejmě že jsme si okamžitě nabrali vzorek do našich krabiček od filmů. Když jsme se přebrodili po kolena ve vodě k našemu člunu, který mezitím celý ostrov obeplul, čekal na nás oběd v podobě studených bohatě obložených mís s rybími, masovými a vegetariánskými specialitami. Na hlad jsem si dal brambory s kuřetem, na chuť škeble v nálevu. Byly skvělý. Ještě že nás bylo míň, jídlo bylo pro plně obsazený člun! :-) Hned po jídle jsme si šli zaplavat do „bílého“ teplého moře, tady medúzy nejsou, drží se jen při pevnině. Následuje přejezd na Hook Island, kde budeme konečně šnorchlovat. Kotvíme u korálového útesu na východní straně ostrova. Oblíkáme si šnorchlovací výstroj, tričko, abychom si nespálili záda a vrháme se nadržení do vody. Mezi korálovými „větvičkami“ se prohánějí pestrobarevné rybky, sem tam je vidět i nějaká ta hvězdice. Po třičtvrtě hodině nás píšťalkou svolávají zpátky do člunu, abychom se přesunuli na další „štaci“ do Mantaray Bay, tentokrát na severní straně ostrova Hook. Byl nám zakázán výstup na ostrov, jinak potápět se můžeme kde chceme. A samozřejmě nesmíme chodit po korálech. Přesto zde bylo dost korálů už mrtvých asi i díky turistické invazi. Jsou tu taky další dvě lodě se šnorchlisty a tak je tu docela přeplněno. Když uplynula další třičtvrtěhodina, svolali nás opět do člunu, kde na nás čekala svačinka v podobě čaje a výborných dortíků. Pak už jenom následoval rychlý přesun na plný tah obou motorů Mercury zpátky na pevninu. Protože jsme zpátky dřív než druhá, jižní část výpravy, máme čas na „odsolovací“ koupel v hotelovém bazénu. Po jejích návratu nás zase nakládají do mikrobusu a vezou zpátky do našeho kempu. Odteď nebudu o něčem báječném říkat „To je Amerika“, ale „To je Austrálie“! Medíme si, jak perfektně jsme trasu expedice okolo Austrálie, respektive její směr, naplánovali. To nejlepší máme nakonec – bazény v kempech, nádherné a teplé moře, korály, ryby, prostě ráj na zemi. Jet to obráceně, tak nevím. Po tomhle by nám asi v Barrow Creek jeblo! :-) Honzova „zatěžkávací zkouška“ se šnorchlováním bez brýlí dopadla dobře, objednáváme si další noc v kempu a rovnou i další výlet, tentokrát přímo na slavnou Velkou bariéru – Great Barrier Reef, na který skládáme zálohu 15 AU$. Po večeři, dennících a sprše jdeme spát. Večerním zpestřením byla samička possuma s mládětem na zádech, po včerejším hroznýši ani vidu ani slechu.
32. den – středa 21. 3. 2001
Vstáváme opět brzo, protože nás tentokrát už v 7:45 vyzvedne mikrobus od Reefjetu v kempu. Velký bariérový útes se táhne podél celého východního pobřeží Queenslandu a rozkládá se na ploše okolo 350.000 km2. Je tvořen více než 2.000 ostrovy a téměř 3.000 samostatnými útesy. Přes 400 druhů korálových polypů potřebovalo na jeho vybudování asi 15.000 let. Domov zde nalezlo na dva tisíce druhů ryb a přes padesát druhů ptáků. Mikrobus nás dovezl až do přístavu, kde doplácíme v pokladně zbytek ceny výletu - 88 AU$. Celkem 103 AU$ = 2019,- Kč. Vzápětí po nalodění všech účastníků vyrážíme velkou motorovou jachtou s klimatizací k Útesu. Proplouváme kolem ostrova Hook, kde jsme byli včera a po 50. minutách plavby Pacifikem jsme zakotvili na útesu Bait
Reef.
Jedna část se jde potápět sama, další s průvodcem a ten zbytek jde šnorchlovat. Korálový útes je tady podle našeho odhadu vysoký asi 8 - 10 metrů nad písečným dnem a končí asi 1,5 metru pod hladinou. Teda zatím. Na lodi nám bylo vysvětleno, že jsou tady přirozené mořské proudy, které souvisí s přílivem a odlivem, a kde a jak máme tedy plavat, abychom neměli problém se třeba dostat zpátky. Stejně tak nám vysvětlili i signalizaci z vody, pokud by se nám něco dělo. Takže hurá do příjemně vyhřáté vody. Složení korálů je zde mnohem různorodější a jsou i mnohem barevnější než u pobřeží. Mezi jednotlivými trsy korálů je možné spatřit mnohem větší ryby, třeba kanice, než včera. Po 90 minutách ve vodě nás píšťalkou volají zpátky na palubu, podává se oběd formou švédského stolu. Po obědě a malém přesunu dostáváme dalších 90 minut na prozkoumávání místního moře a korálového útesu. Na nic nečekáme a vrháme se znova do hlubin. Vody kvůli odlivu podstatně ubylo, takže útes je už jenom asi 40 cm pod hladinou. Zahlédl jsem metrovou mořskou želvu, byla ale rychlejší než já, takže mi zmizela v dáli. Píšťalka nás opět svolávala na palubu. Když jsem připlavával k lodi, tak jsem pod lodí zahlédl živého žraloka bělocípého útesového, jak leží na písčitém dně. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to zdá. Tak jsem se potopil a opravdu, ležel tam. Tak jsem ho ukázal Mirce, aby se trochu bála! No z vody vyskočila hbitě! :-) Když jsme vylezli zpátky na palubu a převlékli se do suchého, vyrážíme kolem třetí zpátky do přístavu. Cestou jsme zahlédli velkou mořskou želvu hned vedle jachty a potom minuli velkou zaoceánskou loď. Ještě před přistáním jsme udělali jedno nebo dvě trochu divoká kolečka, protože jsme zrovna předjeli nějakého kapitánova známého ve vratké dřevěné kanoi. Kapitán byl asi šprýmař, protože jsme toho „chudáka“ málem z té loďky našima vlnama vyklopili. V přístavu už na nás čekal autobus, který nás měl odvézt zpátky do kempu. Málem nám ale odjel, museli jsme ho pozdržet kvůli Mirce, která si kupovala sukni v obchodě! Ty ženský…. V recepci jsme zaplatili ještě jednu noc, tentokrát opravdu poslední, a pak zajeli do supermarketu dokoupit zásoby jídla, pití a piva. Po večeři jsme napsali poslední pohledy z Austrálie a dopsali jako vždy deníky.
11 km Nissan + já
33. den – čtvrtek 22. 3. 2001 –20.den „On the road“
Někdy o půl jedné v noci zazvonil Mirce mobil a otec jí sdělovali nejnovější události z Prahy! V Praze bylo 15:30, to se mu to volalo! Nicméně jsme se dozvěděli, že zítra odpoledne spadne ruská vesmírná stanice Mir někam to Tichého oceánu východně od Austrálie. Pak jsem zase usnul i se svými připálenými proužky na stehnech od plavek! Dneska se Honza rozhodnul že už si na slabší brýle zvykl a bude tedy zase řídit. Ráno hned po snídani vyrážíme zpátky přes Airlie Beach na Proserpine a dál přes Mackay do Carmily, kde jsme natlačili něco k jídlu. Protože Mirka nebyla v Jenolan Caves v Modrých horách a já (dle Honzy) jsem jeskyněmi skoro posedlý (má pravdu, předsedo! :-) ), odbočujeme před Rockhamptonem na Olsen’s Capricorn Caverns. V hospůdce, která sloužila i jako informační středisko a pokladna zároveň, jsme si prohlídli výstavku o těchto jeskyních.Jsou pojmenovány podle svého objevitele Johny Olsena (jak jinak), norského emigranta, který se zde usadil v 80. letech 19. století. Jeskyně jsou rodinný podnik, patří jeho potomkům, kteří se starají o jejich provoz a ochranu. Na prohlídku jeskyně jsem si koupil lístek jen s Mirkou (Honza prý počká venku) na prohlídku Cathedral Cave Tours za 13 AU$. Prohlídka začala v 16:00 a my dva byli jediní návštěvníci. Prováděla nás mladá průvodkyně, jejíž angličtina byla srozumitelná, takže poprvé jsem pochopil výklad víc jak ze 3/4. Jinak to bylo tak 1/3, na Hill Inletu dokonce tak 1/10 !!!). Sestoupili jsme po schodech do nitra jeskyně vytvořené v pískovci. Prošli jsme chodbou, jejíž podlaha byla tvořena několikametrovým nánosem guána – trusu netopýrů, kteří zde v jeskyni žili. V největším sále – katedrále, se konají koncerty a svatby kvůli skvělé akustice. Průvodkyně nám zde pustila rockovou operu a zhasla světla, abychom si vychutnali skvělou akustiku. Uprostřed katedrály byl mohutný provazcový kořen stromu, rostoucí nad jeskyní. Poté jsme vyfasovali svíčky a museli se protáhnout „zig zag“ chodbou, velice úzkou, že jsem se občas otřel o stěny a trochu si nabral do sandálů vodu. Přelezli jsme po dřevěném můstku do hlavní chodby, kde z jedné boční jeskyně vylétávali netopýři. Jeskyně byla bez krápníkové výzdoby. Honza si mezitím prošel místní naučnou stezku po okolí, která ale byla dost zdevastovaná, protože před pár dny zde byly dost velké záplavy. Tomu jsme naštěstí unikli. Vyrážíme dál na Rockhampton, kde nakupujeme nějaké jídlo a tankujeme.Střídám Honzu za volantem, protože se začíná smrákat. Jedeme už za tmy dál na jih po Bruce Hwy, přejíždíme opět obratník Kozoroha, který není nijak označený nebo jsme si toho ve tmě nevšimli, a kolem Gladstone dojíždíme do Tannum Sands. Cestou jsem se zase chytl kamiónu, který nám razil cestu tmou. Bral to svižně, rychlost neklesala pod 110 km / h, ani ve vesnicích! Do kempu po chvíli hledání a optání se místních lidí přijíždíme po osmé večer. Zaplatili jsme, postavili stan a začíná pršet. Tak se v pohodě stěhujeme do zastřešené kuchyňky udělat si večeři na elektrickém sporáku. Po večeři jsme dopili zbytek Bechera, co jsme měli na denní „dezinfekci“, zítra nás čeká jiná bylinka, fernet. Ještě se vysprchovat a jdeme spát. Naštěstí přestalo pršet.
638 km Nissan 494 km Honza 144 km já
34. den – pátek 23. 3. 2001 – 21.den „On the road“
Po sprše, snídani a zabalení stanu a věcí se vracíme z Tannum Sands zpátky na Bruce Hwy, abychom pokračovali dál přes Miriam Vale, Gin Gin a Apple Tree, kde jsme tankovali plnou, na Maryborough, kde odbočujeme k moři do Hervey Bay. Chytli jsme slušnou průtrž mračen, Mirka musela jet krokem a stěrače stíraly maximální rychlostí– stejně nestíhaly. Dojeli jsme k informačnímu středisku, kde jsme si vybrali několik prospektů kvůli zítřejšímu výletu na Fraser Island. Podle našeho průvodce kempy Queenslandu jsme dojeli do jednoho z nich, ale tam neprošla velikost bazénu, tak jsme jeli do druhého kempu, který už prošel. Hold jsme už byli zhýčkaný!! :-) Udělali jsme si v rychlosti něco k jídlu a asi ve dvě vyrazili do města. Už neprší, svítí sluníčko. Hned na prvním rohu nás zabrzdil internet za tři doláče na hodinu, tak jsme tam rovnou asi na 1,5 hodiny zapluli. Potom jdeme na pláž, kde Honza našel malého žraloka bez ocasu. Když byla Mirka ve vodě po kotníky, zavolal jsem: „Bacha žahavka!“, což s Mirkou tak trhlo, že tam málem zahučela celá a oblečená! Nevím proč se nesmála. :-) Vracíme se zpátky na hlavní ulici, která vede hned vedle pláže podél pobřeží a jdeme rovnou k bankomatu, protože mi došla hotovost. Zkusil jsem si vybrat 100 dolarů, ale díky nepřesnosti v PINu, jsem si nic nevybral a byl rád, že mi bankomat aspoň vrátil kartu. Mirka uspěla, tak vybrala o stovku navíc. Na mou obhajobu jsem novou platební kartu kterou jsem mohl platit v zahraničí dostal dva dny před odjezdem, a PIN jsem po měsíci zapomněl. Konečně jsme zašli na točené australské pivo. Stálo 1,60 AU$ (32,- Kč) a nebyla to ani třetinka! (285 ml) Vydrndal jsem zato tři pivní podtácky. Po doplnění zásob v supermarketu a bottle shopu jsme se vrátili do kempu. V recepci jsem s Honzou zaplatil kartou 85 AU$ (1675,- Kč) zítřejší zájezd na Fraser Island. Po večeři a jednom na spláchnutí jdeme spát.
313 km Nissan + Mirka
35. den – sobota 24. 3. 2001
Ráno jsme vstali jak rybičky a po snídani jsme s Honzou vyrazili na křižovatku před kempem, kde nás má v 7:45 vyzvednout autobus na zájezd na Fraser Island. Mirka má svůj vlastní program – nákupy, internet, bazén, pláž. Je už osm a autobus nikde a tak začínáme být trochu nervózní. Krátce po osmé se autobus vynoří ze zatáčky, my konečně nastupujeme a jedeme do přístavu na Urangan Terminal, odkud nás trajekt odvezl do Kingfisher Bay Resort na FraserIslandu. Fraser Island je největší písečný ostrov na světě, 140 km dlouhý a 25 km široký. Kousek od přístavního mola už na nás čeká terénní autobus Hino pro 30 lidí. Jsme drsní a jdeme si s Honzou sednout až na poslední sedadla, kde zůstáváme naštěstí sami, takže máme celý zadek pro sebe. Řidič nás hned upozorňuje na bezpečnostní pásy a abychom si je ihned zapnuli. Kdyby se někomu dělalo špatně tak si má přesednout dopředu, kde to bude nejmíň drncat. Je to trochu zvláštní, ale asi ví, co říká, tak ho posloucháme a zapneme se. A dobře jsme udělali. Hned po prvních metrech písečné cesty s kořeny stromů, které jsou tu všude a nejsou tady žádné zpevněné cesty, nás pásy udržely v sedačkách. Jedeme ze západního na východní pobřeží a potom po Adventy Five Mile Beach na sever k Eli Creek. Pláž tady slouží jako regulérní dálnice, takže to místy slušně kalíme, řidič nám vypráví o policii, která tu měří rychlost radarem a o nevychovaných a ožralých hlavně německých mladících, kteří tady jezdí na motorkách a pravidelně se přizabíjejí na skrytých kamenech nebo vymletých korytech potoků. Ani poznámky o „mořské nemoci“ nebyly od věci, protože některým cestujícím opravdu začíná tuhnout počáteční úsměv na rtech, začínají ztrácet řeč a pomalu měnit barvy i místa v autobuse. Já si to s Honzou vzadu náležitě užíváme, Hino má slušné pérování. U Eli Creek jdeme po dřevěném chodníčku od jeho ústí do moře asi 100 metrů proti proudu do buše a návrat zpátky potom absolvujeme broděním v nádherně chladné vodě tohoto křišťálově čistého potoka s písčitým dnem, jak jinak. :-) Ještě než jedeme dál, vyfotili jsme si start letadla z pláže, která tady slouží nejenom jako dálnice, ale taky jako letiště. Jedeme dál ke Coloured Sands, odkud se potom zase vracíme zpátky abychom zastavili u vraku lodi Maheno. To byla kdysi výletní loď, která najela při cyklónu v roce 1935 na mělčinu a ztroskotala. Na začátku 2. světové války složila jako cvičný cíl pro australské bombardéry. Dnes už je pouze cílem turistů. Zde nám bylo dáno „pouhých“ 10 minut na prohlídku, kterou jsme s Honzou protáhli na „přijatelných“ 15 minut, abychom si prohlédli celý vrak. Potom jedeme zpátky jižním směrem, když najednou Hinobus začíná na pláži z ničeho nic brzdit. Před náma na pláži přistává Cessna! To jsou věci. Krátkou a neplánovanou zastávku máme u lovce mořských červů, kteří jsou tak 1 až 1,5 metru dlouzí. Prodává je jako návnadu rybářům. Oběd máme v jednom z resortů na ostrově, v Happy Valley. Je to klasický švédský stůl, kdo na začátku zaváhal, tak měl smůlu a moc se už nenajedl. Nejen tady v Happy Valley jsme si všimli, že na cestách vedoucích do nebo s kopce, jsou do písku důmyslně položeny a ukotveny kovové rošty a pláty tak, aby auta a autobusy vyjely do kopce a nepropadaly se do písku. Po obědě se vracíme zpátky na „75 mílovou pláž“ a uháníme dál na jih k Eurong Resortu, kde odbočujeme znovu do vnitrozemí ostrova a jedeme znovu „skákacími“ cestami do Central Station. Při vystupování jsem zahlédnul dinga, bohužel hned zmizel. Zde jsme absolvovali pěší túru po deštném pralese okolo údolí říčky Wanggoolba. Porost je tady opravdu bujný, dopadá sem jenom 30% denního světla, jak nám sdělovala naučná cedulka a taky vzdušná vlhkost a teplota evidentně roste s každým krokem. Po pralese jedeme dál k jezeru McKenzie, které je naplněno pouze dešťovou vodou. Jak nám říkal průvodce, jsou tu celkem tři druhy jezer podle typu naplnění vodou. Jeden, jako zrovna Lake McKenzie nemá žádný přítok ani odtok a voda v jezeře je pouze čistě dešťová. Další dva typy už nejsou naplněny čistě dešťovou vodou, u jednoho je v jezeře pramen a voda z jezera potom odtéká dál do moře, druhý typ má potom přítok i odtok. Bílý písek na dně jezero McKenzie zbarvoval vodu do běla. Po koupeli vyjíždíme zpátky do Kingfisher Bay. Po cestě zažíváme ještě jedno neplánované dobrodružství a malou zácpu na cestě, protože jeden z terénních autobusů před námi „odmítl“ pokračovat v cestě a náš řidič tak musí dokázat bravurní zvládnutí řízení svého Hina, když musí složitým manévrem stojící autobus objet. Byl jeden z mála, kteří si to troufli, protože jsme byli naklonění málem na převrácení. Ale na rozdíl od ostatních jsme projeli. Z přístavu se vydáváme trajektem zpátky do Hervey Bay a autobusem do kempu. Servis jako vždy perfektní. Na autě nacházíme vzkaz od Mirky, že je na pláži u moře, ale potkáváme ji akorát když přichází do kempu. Tak jdeme společně do města koupit tonic k fernetu a nějaké další pití. Po cestě jsme se zastavili ještě na jedno točené a koukáme, že podražilo o 60 centů díky tomu že je sobota! Po návratu do kempu jsme natlačili večeři, šli se ráchnout do bazénu (Honza se flákal) kde nám překážela nějaká hadice na čistění a pak v osvětlené „jídelně - kuchyňce“ dopsali při bavoráku deníky. V nočním vedru (bylo tak +26 ºC) mi zteplal bavorák v ešusu, tak jsem si ho dal na chvilku do mrazáku. Mirka mi říkala ať ho vyndám, že mi to zmrzne. Říkal jsem si: „No jó, ženská, alkohol nemůže přece zmrznout!“ Může!! Po chvíli jsem vyndal ešus se zmrzlým bavorákem na dně! Mirka byla okamžitě na koni a s Honzou se mohli potrhat smíchy! Poté co jsme učinili zadost literatuře faktu, jsme se šli vysprchovat, abychom si navzájem nesmrděli ve stanu a zalehli k půlnoci.
36. den – neděle 25. 3. 2001 – 22.den „On the road“
Ráno po snídani vyjíždíme zpátky přes Maryborough na hlavní highway a jedeme přes Gympie a Nambour do Glasshouse Mountains Tourist Park. Mirka v průvodci objevila, že v Beerwahu je ZOO, ať se tam zastavíme. Souhlasíme s dobrým nápadem, vzpomněl jsem si, že je zde doma Crocodile Hunter – Lovec krokodýlů, kterého jsem doma sledoval na Discovery Channel. Vstup 15,50 AU$ jsme zatáhli kartami. Procházíme celou zoologickou zahradu a prohlížíme si typické zástupce australské fauny jako kasuára, orla klínoocasého, kterého se nám nepodařilo vyfotit v Outbacku, tasmánského čerta, dinga, koaly a spoustu jedovatých hadů. Ve výběhu se líně váleli klokani (ani se jim nedivím, v tom vedru), tak jsem si jednoho pohladil – plyšáčka. V půl druhé bylo krmení sladkovodních krokodýlů „Crocodile hunterem“ Stevem Irwinem. Tam nesmíme chybět! Irwin je stejný jako v tom seriálu, hlasitě komentuje všechno co dělá, běhá mezi krokodýli, zatímco jeho pomocníci kolem dávají pozor a upozorňují ho, kde který krokodýl je. Jak říká Mirka: „On je trochu prdlej, ale celkem odvážnej!“. Po krmící show jsme si dali v bufetu oběd a dvojité pití, protože je opravdu teplo. Porce tedy byly skoro víc než velké. Po obědě si ještě doprohlídneme to, co jsme za dopoledne nestihli. Celkově se mi zdejší ZOO líbila víc než ta v Melbourne. Vyrážíme na prohlídku Glasshouse Mountains. Vyjeli jsme na vyhlídku, kterou jsme trochu složitě hledali, udělali pár fotek a potom už míříme přes Caboolture do Brisbane. Na dálnici před městem jsme se dostali asi do 5 km zácpy, ta se ale za chvíli rozjíždí. Je vidět, že lidi vyjíždí na víkend z měst všude na světě. Kemp jak jinak než s bazénem už máme vybraný, projíždíme skrz město a celkem bez problémů ho nacházíme. Při stavění stanu Honza našel v odpadní výlevce pro karavany zalezlého černého pavouka, tak ho klacíkem hned vyšťoural, abychom zjistili, co je zač. A byl to on, australský Red back, černá vdova. Druhý nejjedovatější pavouk v Austrálii! Tak jsme ho hned vyfotili a radši nechali zalézt zpátky do jeho úkrytu. Ještě před večeří se jdeme vyráchat do bazénu abychom se „odlepili“ a ztvrdli jsme tam skoro hodinu. Po večeři znovu dopisujeme deníky. Po obloze se honí mraky, navrhuji připevnit tropiko ale Mirka s Honzou jsou proti! Jestli bude lejt!
339 km Nissan + já
-->
37. den . pondělí 26. 3. 2001
V noci nepršelo a bylo příjemně, už ne takové vedro jako v předchozích dnech. Při snídani se tlačíme u jednoho stolu s páry ze Švýcarska a z Izraele. Máme pocit, že kempy jsou tady spíš vybaveny pro karavany a obytná auta než pro stany. Počítají s tím, že si každý vaří sám a tak kuchyňky mají spíš menší oproti velkým prádelnám.Po snídani jsme zašli do bazénu na ranní koupel. Když jsme odcházeli od bazénu, byl jsem „zákeřně“ a nečekaně vržen polooblečen do bazénu jednou osobou! Sankce budou následovat! Všichni se bavili, kromě mě! Dneska jedeme autem do města poznat a prohlídnout si Brisbane. Je to hlavní město Queenslandu a zároveň třetí největší město Austrálie s asi 1,5 mil. obyvatel. Parkujeme na jedné hlavní ulici v zóně parkování povoleném pouze do 16:00. Pěšky jdeme do centra kolem St. Stephen’s Cathedral a St. Stephens Church stojícím hned vedle. Katedrála byla dokončena v roce 1874, je postavena ve stylu anglikánské neogotiky, kdežto vedle stojící kostel je nejstarším kostelem v Brisbane z roku 1850. Přes návštěvu hospůdky s čepovaným „Tuhýsem“ za 2,50 AU$, pěší zónu Queen Street, nejstarší obchodní pasáž Brisbane Arcade a obchodní centrum Meyr Centre jsme došli až k radnici City Hall z roku 1930. Té dominuje 92 metrů vysoká věž ve stylu italské renesance, kterou jsme si vybrali jako rozhlednu. Výtahem jsme se nechali vyvézt až nahoru a obhlídli celé centrum Brisbane svrchu, počkali si na bití radničních hodin a pak se vrátili na pěší zónu na oběd (čínu s rýží a kolou – 8,10 AU$ (162,- Kč) ve foodcourtu). Čekala nás Botanická zahrada. Cestou ale procházíme kolem jedné zábavné herny, kde nás zaujal hrací automat na tancování a kde jsme se také trochu zdrželi pozorováním výkonů místních profíků. Botanická zahrada v Brisbane je druhou nejstarší v Austrálii po sydneyské, původně to byla zelinářská zahrada trestanců, současnou podobu dostala v roce 1855. Nejvíce času trávíme na břehu Brisbane River s mangrovníky, mezi jejichž kořeny se proháněli malí krabi. Při filmování krabů jsem Mirce přejel listem přes rameno a řekl: „Hele, pavouk!“ Ta málem upustila kameru do bahna! Pomsta za ranní koupel byla sladká. :-) Zpátky k autu se vracíme kolem Old Government House a naší známé herny a protože je už 19:00, máme lehké obavy. Ty se také potvrdili, auto nikde!!! Tak se jdeme do nejbližší hospody na rohu poradit, co dál. Zde nám hned ochotně dali telefon, kam máme zavolat. Díky Honzově angličtině jsme se dozvěděli od městské policie telefon na firmu, kde máme auto. Během telefonování se spustil krátký, ale vydatný liják, že jsem se musel s Mirkou schovat do vedlejší telefonní budky. Vzápětí Honza telefonuju na nové číslo, kde mu potvrzují, že tam naše auto opravdu stojí a pokud si ho vyzvedneme ještě dnes, bude nás to stát 140 AU$ (2800,- Kč), protože tam už nikdo není a musel by tam někdo přijet. Pokud si ho vyzvedneme až zítra ráno, budeme lehčí jenom o 100 dolarů. Po domluvě se rozhodujeme, že si ho vyzvedneme ještě dneska. Je to jednodušší než jet do kempu MHD nebo taxíkem a zítra se zdržovat složitou cestou pro auto, když potřebujeme jet dál. Je nám nadiktována adresa Hudson Road 9 ve čtvrti Albion, kterou na naší mapě nemůžeme najít, tak bereme taxíka. Honza ještě vybírá z bankomatu 200 AU$, abychom měli na taxíka a na poplatky za odtah. Taxík nás dovezl k odtahové firmě vzdálené 7 km za 12 dolarů, kde už na nás nervózně čeká zřízenec s vyplněným papírem, který Honza doplnil o svojí adresu. Zacálovali jsme 140 dolarů a Pulsar je zase náš. Stále lehce prší, takže při vyjíždění z garáží na ulici a zapnutí stěračů jsme si všimli, že máme nějaký lístek za stěračem. V kempu jsme potom zjistili, že je to ještě pokuta od policie na 120 dolarů. Tu jsme se rozhodli ignorovat. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme v supermarketu na nějaký nákup, ale zrovna zavírají, máme smůlu. Když se má něco posrat, tak se to posere dokonale. Takže při příjezdu do kempu jsme tušili co nás čeká za „jobovku“ dotřetice. Náš stan bez tropika byl vytopený deštěm, spacáky uvnitř navlhlý nebo mokrý a karimatku nacucaný vodou. Takže jsme stan vylili, spacáky částečně vyždímali a odnesly do prádelny usušit. Po večeři se přesouváme do společenské místnosti, kde dopisujeme deníky a kterou nám nechal kluk z recepce otevřenou, abychom se tam mohli vyspat v suchu, stan je totiž totálně mokrý a nepoužitelný. Jenom prý máme vstát před osmou, kdy otevírají kemp, abychom moc neprovokovali. Po sprše jdeme na kutě. Noční vedro nám pomáhají rozhánět nástropní ventilátory, ale dělají při tom hrozné zvuky. Podaří se nám je sice vypnout, ale za nějakou dobu se zase sami roztočí nezávisle na naší vůli.
62 km Nissan + já
Honzovo P.S.: Úřední šiml v Austrálii neřechtá. Asi po 3 měsících po návratu z Austrálie jsem dostal domů dopis z Brisbane City Council. Původně jsem si říkal, hele, co mi to píšou z Austrálie a z Brisbane k tomu. Ale v zápětí mi to došlo. Městský úřad mi posílal zprávu, že stále postrádají zaplacenou pokutu za nesprávné parkování a další instrukce jak toto vyrovnat. V opačném případě byly popsány možné následky. A k tomu byla přiložená kopie faxu z půjčovny HERTZ, kde mě potvrzují jako zákazníka půjčeného auta v uvedeném období a plně zodpovědného za toto auto. To bylo ale překvapení! Nezbývalo mi teda nic jiného, pokud jsme tu pokutu nechtěli platit, než napsat „srdcervoucí“ :-) dopis o tom, že jsem si všeho plně vědom, ale že to byl náš jediný problém v Austrálii během 40 dní, že nebudu posílat šek na 120 dolarů jen tak poštou a chci teda bankovní převod (ten nebyl vůbec v nabídce vyrovnání), že ozvat se až po třech měsících po přestupku se mi teda moc nelíbí, že je to trochu zvláštní atd. atd. A že tedy prosíme o prominutí. Pokutu vůbec nezaplatit a všechno ignorovat jsme po poradě s kamarádem právníkem zavrhli. Přeci jenom nevíme, jaké právní smlouvy mezi sebou Česko a Austrálie mají a jestli by na nás za nějaký čas náhodou nevyběhnul nějaký český úřad. A taky bychom se rádi třeba do Austrálie někdy vrátili a se škraloupem hned při dalším vstupu by to asi nebylo ono. I když to by byl asi můj problém, figurovalo tam moje jméno. A kdoví jak je to s celým Commonwealthem. Aby nebyl problém třeba v Anglii. Zase tolik peněz to není. Asi za měsíc od mého dopisu mi přišla odpověď a v ní, že mi všechno odpouštějí a že veškeré řízení vůči mé osobě zastavují. Tak tedy aspoň dobrá zpráva na konec.
38. den – úterý 27. 3. 2001 – 23.den „On the road“V noci zase pršelo, ale nám to bylo jedno, my byli pod střechou. Jen chudák stan! Ze společenské místnosti jsme vypadli v 7:30, udělali si snídani, vylili další vodu ze stanu a vše zabalili. Po cestě do supermarketu tankujeme náš nejlevnější benzín za 0,84 AU$ / litr (16,35 Kč / litr), doplňujeme zásoby a po „jedničce“ jedeme směrem na Coomeru, kde bychom měli odbočit na Lamington NP, ale protože jsem „zrovna něco hledal“, přehlédl jsem odbočku a tak jsme pokračovali až do Nerangu, kde jsme konečně odbočili na vedlejší cestu na Canungru přes pohoří Darlington Range. Z Canungry začínáme stoupat serpentinami do Lamington NP. Po cestě se zastavujeme u statku, u kterého byla ve výběhu bílá lama! Zdejší endemit! Pak jsme prokličkovali mezi eukalypty k parkovišti u O’reilly’s Guesthouse. Národní park Lamington se nachází v pohoří McPherson Mountain Range a byl vyhlášen v roce 1915. Je tvořen subtropickými deštnými lesy a jeho vrcholky dosahují až 900 m.n.m. Z parkoviště se vydáváme už pěšky na „bushwalk“ k Elabana Falls. Cestou navštěvujeme místní atrakci Tree Top Walk, cestu po visutých lávkách v korunách stromů. Hned na začátku cesty stál tzv. „Host tree“, což je že parazitující strom se obepne svými kořeny okolo původního stromu a po jeho kmeni vroste do stejné výšky a původní strom se pod kořeny parazita „udusí“ a odumře. Parazitující nový strom (host) je uvnitř dutý. Tato dutina po odumřelém stromu byla u země v tomto případě tak velká, že se do ní vešel dospělý člověk a je skrz ní vidět až nahoru do koruny Host tree. Vlezli jsme si dovnitř stromu a doufali, že tam nejsou schovaný žádný „breberky“. Pokračujeme po lávce, ta je jednosměrná, protože není zrovna široká a vede ve výšce až 15 metrů. Každých asi 10 metrů je uchycená na kůlech a podle instrukcí smí na jeden zavěšený a houpavý úsek vstoupit jen určitý počet lidí. V jedné části je zastávka u vysokého stromu, na který vedou kovové žebříky a je tak možno vyšplhat na dvě plošiny ve výšce 25 a 30 metrů nad zemí. Cedulka u žebříku hlásala že na spodní plošinu se vejdou 3, na horní 2 zájemci. Čekal jsem až sleze Mirka s Honzou z horní plošiny když se přihnala skupinka Australanů a chtěla mě předběhnout. Po lehké slovní bitvě jsem si uhájil své pořadí, jenom asi 70.letá „sportovkyně“ mě předběhla! Rozhled z vrcholu stromu po deštném lese byl úžasný! Pokračujeme po lávce dál k jejímu konci a hojně využíváme možnosti rozhoupat ji. Když jsme zase na pevné zemi, jdeme se podívat do místní botanické zahrady, ale ta je dosti zanedbaná. Cesta vede pěšinkou deštným subtropickým pralesem s velkým množstvím lián. Objevili jsme další host tree, který musím zevnitř prozkoumat. U Picnic Rock přecházíme říčku a za chvíli jsme už u Elabana Falls. Po chvilce kochání se stejnou cestou vracíme zpátky k O’reilly’s Guesthouse, kde si kupujeme pohledy, a pak už se vracíme úzkými serpentinami zase dolů zpátky k moři. Projíždíme Nerangem dál na Southport. Protože se začíná stmívat, střídám Honzu za volantem. Hledáme kemp, projíždíme Surfer’s Paradise. Chvíli se motáme po hlavních i vedlejších uličkách nebo po cestách podél pláží, mezi stovkami hotelů, heren a dalších zábavních podniků, které svítí do tmy barevnými neóny. Nakonec jsme skončili v Miami, kde nacházíme kemp hned u silnice. Vyndáváme mokré věci z předchozí noci, aby proschly, hlavně stan to potřebuje. Protože trochu fouká vítr, schne celkem rychle. Mezitím si děláme večeři a po ní se vydáváme najít náš oblíbený krámek „bottle shop“. Nacházíme ho hned za křižovatkou, zakoupili jsme „big beer“ (750 ml) a vrátili se do kempu, kde dopisujeme deníky a Honza vzpomíná na prokličkované kilometry v horách, je rád, že vyšly zrovna na něj.
211 km Nissan 184 km Honza 27 km já
39. den – středa 28. 3. 2001 – 24.den „On the road“
Budíček máme dneska neobvykle brzo, už v 7:00, protože dnes musíme dojet do Sydney, což je řádově 900 kilometrů. Zítra vracíme auto zpátky do půjčovny Hertz. Po snídani opouštíme Miami a po Coast Hwy míříme na jih. U Coolangaty se napáskujeme na Pacific Hwy, která vede až do Sydney. Ve stejném místě opouštíme Queensland a po 4 týdnech se tak vracíme zpátky do New South Walesu. Pokračujeme přes Ballinu, Grafton a Coffs Harbour až do Urangy, kde musíme natankovat naši předposlední plnou nádrž. Abychom si trochu odpočinuli, odbočujeme z hlavní silnice směrem k moři. Fouká silný vítr až písek bolestivě píchá do těla, jak je unášen větrem. Já s Mirkou jsme se nechali zalejvat metrovými vlnama, Honza lezl po písečných dunách a fotil. Mirka si něco udělala s kolenem, tak jsme ji šoupli na zadní sedačku a vyrazili dál přes Kempsey, Taree a Newcastle do Sydney, kam přijíždíme okolo desáté večer. Protože jsme cestou nenašli žádný kemp, vrátili jsme se dle seznamu kempů „Big 4“ zpátky před město. Do Berowry jsme dorazili ve 22:30, a protože recepce už byla zavřená, vjeli jsme podle instrukcí dovnitř kempu a našli si místo. Jediný Honza natlačil večeři a po sprše jsme šli na kutě. Odbíjela půlnoc.
891 km Nissan 371 km Mirka 520 km já
40. den - čtvrtek 29. 3. 2001Vstali jsme už v šest, složili stan. věci narvali do báglů a kemp opouštíme v 6:45 kemp, když v recepci ještě nikdo nebyl. Dojeli jsme do centra Sydney, dotankovali naposledy benzín do plné nádrže, abychom nemuseli doplácet drahý benzín v půjčovně. Před námi se na obzoru objevuje známá silueta City a Opery s Harbour Bridge. Jsme zvědaví, jestli pojedeme přes záliv po mostě nebo tunelem. Dočetli jsme se že to člověk nemůže ovlivnit a ono ho to prý někam navede podle provozu. My bychom chtěli jet po mostě. Když se pomalu blížíme k mostu, jsou vidět naprosto zřetelné cedule rozdělující dálnici na most nebo do tunelu. Bylo to naprosto jednoduchý, kam se zařadit. Jedeme skrz město až ke Karen do práce, kde vykládáme bagáž i Mirku a já s Honzou vyrazil do půjčovny Hertz vrátit auto. Zaparkovali jsme hned za půjčovnou na jejich parkovišti, kde si nás hned odchytl kontrolor stavu auta. Něco se mu nezdálo s cizím lakem na dveřích, Honza mu vysvětlil že je to od dveří jiného auta na parkovišti, které se na nás obtisklo, řekl OK a vzal si klíčky. Šli jsme do půjčovny, stáhli si z našeho společného účtu 1957,- AU$ za 30 dní pronájmu Nissan Pulsara (38.170,- Kč). Něco si přihodili i za úklid a umytí auta. Když máme všechno vyřízené, jdeme za Honzou M. do práce, kde se domlouváme na večer. Ke Karen zpátky do práce už jedeme autobusem. Karen mezitím přišla a s Mirkou odnosily naše věci nahoru do pracovny. Vzali jsme si pár věcí a šli k moři pod nemocnicí na poslední chytání jižního slunce. Když už máme dost, vydáváme se do centra. U brány nás potkává Karenin šéf, který už Mirku zná, a nabízí svezení do centra. Nastupujeme do jeho Jeepu a vezeme se na Oxford Street a po cestě dáváme řeč. Do Austrálie přijel někdy v roce 1957 jako dítě, je to Řek a tak dvakrát ročně jezdí do Řecka. Působil dost pohodově a příjemně, až později jsme se dozvěděli, že je milionář a pracuje jenom pro radost. :-) Na Oxford Street jsme se zastavili na jedno točený (3,50 AU$), abychom se trochu ochladili. Pak jsme se vydali dál směrem do Hyde Parku. Mirka se loudala se svým zraněným kolenem, Honza potřeboval oběhat pár krámů, tak že se trhne. A oheň byl na střeše. Trochu se ti dva pohádali, ale nakonec jsme to rozchodili! Honza vyrazil za nákupy a já s Mirkou do Čínské čtvrti do Market City. S Honzama jsme se sešli na Kings Cross a pěšourem se dali přes Hyde Park na jedno zpátky do centra pod AMP Tower. Pak jsme došli do Botanické zahrady, kde nás vyzvedla 21:05 Karen. Zajeli jsme pro věci na spaní ke Karen do práce a pak zpátky na kolej. Pomohli jsme Honzovi M. a Karen nastěhovat nějaké věci do auta, které si odvezli ke Karen do nemocnice. Karen koncem měsíce na koleji končí. Navečeřeli jsme se, osprchovali se a když se ti dva vrátili zalezli jsme na kutě. Čeká nás poslední noc pod souhvězdím Jižního kříže!
67 km Nissan + Honza
41. den – pátek 30. 3. 2001
Vstáváme v 7:30 a po snídani vyrážíme do města. Mirka se rozloučila s Honzou M. a pak jela s Karen k ní do práce kde na pláži chce nachytat ještě poslední bronz. Já s Honzou doprovázíme Honzu M. k jeho práci kde se s ním loučíme. Nakupujeme ještě nějaký dárky, oběd si dáváme u McDonalda na Circular Quay a odtamtud jedeme potom autobusem ke Karen k Paul Henry Hospital. Už smutně, téměř beze slov se balíme a pak nás Karen veze všechny tři na letiště Sydney Kingsford – Smith International Airport. Loučíme se s Karen a v 15:10 jdeme na odbavení do Vídně. Za posledních šest australských dolarů jsem si koupil třetinku piva (vydřiduši!) a po vyplnění odchozí karty z Austrálie jsme v 16:15 prošli celní a pasovou kontrolou
do našeho Boeingu 777 společnosti Lauda Air. Hned nabíráme padesátiminutové zpoždění, takže směr Kuala Lumpur startujeme chvíli před šestou. Poslední dotyk s australským kontinentem.
GOOD BYE AUSTRALIA !!!
Po jídle se Honza zeptal letušky, letuška pilotů a ti nám dovolili jít se podívat do pilotní kabiny. Překvapilo mě jak je kabina malá. Letadlo řídil autopilot, protože když jsme vešli do kabiny, jeden z pilotů si akorát sundával nohy z řídícího pultu. Ochotně nám piloti vysvětlili činnosti jednotlivých ovládacích prvků letadla, zapnuli radar a na displeji se objevili blízko letící letadla okolo nás. Ve vzduchu byl docela frmol. Pak přepli na pozemní kontrolní stanoviště a na zeleně svítícím displeji se rozzářili údaje z jednotlivých kontrol. Po čtvrt hodině nás letuška slušně „vyhnala“ ven a zpátky na místa. Potom Honza zabodoval, když si koupil z palubního obchodu kšiltovku Lauda Air na památku. V Kuala Lumpur přistáváme tentokrát bez problémů v 1:10 sydneyského a 23:10 místního času. Znovu vystupujeme z letadla do haly, které mezitím uklízí četa „poklízečů“ a Boeing doplňuje palivo.
42. den - sobota 31. 3. 2001
V 0:45 místního času se odlepujeme od země a pokračujeme dál do Vídně. V Praze je touto dobou pátek večer, 17:45. Letíme ve výšce 37.000 „fítů“ (11.277 m.n.m) rychlostí od 798 do 974 km/h dle síly protivětru (údaje z palubního počítače). Letíme celou cestu za tmy, někde nad Černým mořem se začíná za námi rozednívat. Máme trochu obavy, jak všechno stihneme, protože nás kapitán průběžně informuje o zpoždění, které nabíráme kvůli silnému protivětru. Na Vienna International Airport ve Schwechatu dosedáme v 6:30 ráno místního času. Jdeme rovnou do haly najít vchod na odlet do Prahy. Zaslechl jsem hlášení, že cestující (řekli naše jména a tři další) se mají dostavit na „check-in“ na nějaký „gate“. Číslo zase slyšel Honza ale naše jména přeslechl. Krásně jsme se doplnili. Vydali jsme se hned na gate C-18, kde už na nás čekali a odvezli letištním mikrobusem k letadlu Tyrolean Airways (De Havilland DHC - 8 / 300). Ihned po našem vstupu na palubu letadlo odstartovalo v 7:10 směr Praha. Je nám jasné, že během tohoto fofru nám určitě nepřeložili naše zavazadla. Dostali jsme dneska už druhou snídani a za hodinu přistáli v Praze na Ruzyni. V Sydney je 18:10 večer. Při čekání na zavazadla se naše obavy potvrdily, přiletí dalším letadlem a budou nám odpoledne dopravena domů. Při celním odbavení se nás ptal celník, jestli v těch zavazadlech, co nám přijdou později, nevezeme alkohol. Řekl jsem že ne a na zádech jsem měl baťůžek s třemi litry australského rumu Bundaberg! Ale na ten se neptal! :-) Nejvíc mě chutnala tato dvě australská piva: Victoria bitter a Cascade premium lager i ty ostaní se dala ale v pohodě pít. Tak skončila naše 42-denní „Expedice Jižní kříž“ po nádherném australském kontinentu, kterou jsme označili několika NEJ – nejkrásnější, nejdelší, nejvzdálenější a nejdražší. :-)
Po Austrálii jsme najeli Nissanem Pulsarem celkem 10.605 km při průměrné spotřebě 6,6 litrů benzínu na 100 km. Návrat k pravostrannému řízení u nás byl bez problémů vyjma občasného přehození spuštění stěračů místo blinkrů! :-)
PS: Mapy jsou dílem Honzy, deník společným dílem.Fotogalerie
Budete-li mít nějakou připomínku či zlepšení nebo upřesnění neváhejte mě kontaktovat na kolik001@email.cz
Postřehy, názory VI.
Vždy jsem si myslel, že nemůže být nic horšího, než bolest zubů. Může! Naražený žebra! (Naštěstí ne zlomený) Nemožnost si odkašlat nebo se zasmát bez bodavé bolesti zad, ranní několikaminutová příprava na vstávání z postele a hledání odvahy, kdy víte, že si dobrovolně způsobíte bolest. Hledání spící polohy, v které by vás záda bolela co nejmíň a vy se trochu vyspali. A to nemluvím o dalších důležitých činnostech, při kterých jsem ani nevěděl, že používám zádové svalstvo! :-) A to vše, když to dobře dopadne, vás bude trápit minimálně měsíc. V horším případě, až tři měsíce! Ach jo, zatím mám za sebou "jen" 9 dní. 8.1.2017
Postřehy, názory V.
Přátelé, kamarádi! Jsem rád že jsem Vás mohl vidět v takovém množství na svých kulatinách a věřím že na dalších kulatinách Vás bude minimálně tolik jako letos! :-) Děkuji Všem za veskrze praktické dary a doufám že jste si to užívali jako já. 11.11.2011
Postřehy, názory IV.
Tak dneska to byl mazec! Z Radlic do Malešic přes Výtoň a Kubáň jsem jel autem plných 135 minut (2 1/4 hodiny :)) Padal sice sníh a trochu foukalo, ale nechápu že se Praha tak rychle dokázala ucpat. A to jsem cestou nepotkal žádnou nehodu, naštěstí. Vidím že budu muset prověřovat počasí i při jízdě autem do práce!! 1.12.2010
Postřehy, názory III.
Tak si myslím že by stálo za úvahu zvednout podstatně zálohu za všechny skleněné láhve, poněvadž to množství střepů které přejíždím plášti svého kola na lesních cestách (a nejen tam) je neskutečně velké! Kdyby záloha za jednu lahev byla minimálně 20 Kč, myslím si že by bordeláři do lesa radši nosili plechovky. Kdo má furt trnout jestli mi střep propíchne "duši"! 23.5.2010
Postřehy, názory II.
Dnešní výlet na kole na zmrzlém sněhu mě nadchnul, sluníčko svítilo a pod drapákama to krásně křupalo. Jde o to se jen dobře obléknout. :-) Praxí jsem došel k pár vychytávkám. Pokud se chcete zastavit na oběd v hospodě nebo kdekoliv jinde kde je podstatně vyšší plusová vnitřní teplota než ta mínusová venku (řádově od -5°C), nechte kolo uvázané na mrazu protože jinak pokud kolo vemete do místnosti díky vnitřní vlhkosti vám pak až vylezete s kolem na mráz ta vlhkost zamrzne v lankách od brzd a přehazovaček. A pokud jste někdo už jel bez funkčních brzd a fungujícího přehazování tak víte že ta jízda stojí za prd. No a když už musíte s kolem do tepla tak si před tím nastavte převod který nejvíc pak použijete na další cestě. Pochybuju že s sebou vozíte WDéčko abyste ho mohli nastříkat do bowdenů a předejít zamrznutí. Mě to napadne až když nemůžu přehazovat a brzdit! :-) 20.12.2009
Postřehy, názory I.
Dneska jsem potkal během vyjížďky na kole dva typy řidičů: 1) na cyklostezce podél Vltavy z Troje do Řeže, kde je zákaz vjezdu aut se ze zatáčky vyřítil žlutý otrubkovaný Hummer H2 a vůbec řidiče netrápilo že je na cyklostezce! Vzhledem k tomu že jsem se snažil si zachránit život jsem si nevšimnul kdo auto řídil, ale na 99 % to musel být silně zakomplexovaný chlápek který je chlap jen když se řítí ve svým žlutým Hummeru! Škoda že při koupi aut, zvlášť silných, se neprovádějí psychotesty, hromada "kreténů" by chodila pěšky. Přeju tomu neznámému "hrdinovi" aby se příště místo mě v zatáčce potkal s nákladní Tatrou 815! 2) na stejné cyklostezce kousek dál po proudu proti mě jelo osobní auto a i když bychom se v pohodě minuly, zajelo ke kraji a uvolnilo mi cestu. Za volantem seděl mladík okolo dvaceti, to mě trochu překvapilo, od naší mládeže bych to moc nečekal.... 28.11.2009
