CMP

neděle 9. července 2006

Kamenitý - Beskydy

Na zkrácený týden jsem vyrazil s kamarády do Beskyd na chatu Kamenitý. Ve středu na svátek Cyrila a Metoděje vyrazila menší karavana aut směr Morava.

Druhý den jsem vyrazil se skupinkou kolistů na Slavíč a česko - slovenský hraniční hřeben, cestu jsme si zpestřovali "terénními vložkami". Hlavní hřeben jsme projeli od Polomky k Muřínkovýmu vrchu. Původně jsme chtěli jet hřeben od Malého Polomu, ale navigační chybička nás přivedla až k Polomce. Od Muřínkovýho vrchu, kde jsme doplnili u kapličky s pramenem potřebnou vodu, jsme to vzali šusem do Horní Lomný na gáblik. Bohužel z Horní Lomný následoval prďák k naší chatě Kamenitý, kam jsem přijel docela hotovej. Večer jsme příjemně zakončili grilovačkou.
Třetí den jsme navštívili pivovar Radegast s degustací a odpoledne se šli vyvalovat na třinecké koupaliště a opálit cyklistickou bělobu. Večer dostal Michal skvělý nápad udělat ve velkém "Mojito", máta rostla na zahrádce chaty, bílý rum chatař měl, limetky a cukr si Michal nechal dovést. Prvního kola jsem se zúčastnil s Michalem jen já a Honza B., pak se začali přidávat ostatní a po třetím kole bylo "Mojito" fuč!
V sobotu jsme vyjeli opět na kola, tentokrát přes údolí Olše do Slezských Beskyd na rozhlednu Velká Čantoryje na česko - polském hraničním hřebeni. Zpět nás čekal nejdřív sjezd k řece Olši a pak dlouhé stoupání k vísce Kyčera která žila ještě v 19.století - bez elektrické energie. K chatě už to byl jen kousek. Poslední den část lidiček vyrazila k domovu, já s Honzou B., Sísou a Dančou zašli k rozhledně s kostelíkem Kozubová pro razítko ale neuspěl jsem. Cestou domů jsme se zastavili na prohlídku dřevěného kostelíka v Gutech.

Fotogalerie

neděle 22. ledna 2006

Děčínská bouda - Růžohorky - Krkonoše

Byl jsem nalákán na víkend na běžky do Krkonoš a poněvadž Krkonoše jsou mé nejoblíbenější hory, souhlasil jsem. Valešíci se Sísou mě v pátek odpoledne nabrali s běžkama před domem a vyjeli jsme do Pece pod Sněžkou. Od parkoviště aut s báglama a běžkama jsme se doštrachali k lanovce na Růžohorky a díky heslu od chataře s Děčínské boudy lanovku pustili jen kvůli nám čtyřem! Na prostřední stanici "Růžová hora" jsme nasadili běžky a plužmo jsme sjeli na Růžohorky k Děčínské boudě. Litošáci klasicky nestíhali a tak si střihli se psem Cézarem drsný noční pěší výšlap v metrových závějích z Pece na Růžohorky. V sobotu jsme projeli na běžkách malý okruh: z Růžohorek na Portášovy boudy a Pěnkavčí cestou do Spálenýho mlýna, odtud na Janovy boudy a zpět přes Portášky na Růžohorky. Trochu nám do toho sněžilo. Druhý den bylo krásně jasno, ale taky -13°C. Chatař se nás ptal kam chceme vyrazit a my že na Sněžku. Okomentoval to jen že tam bude asi foukat. Pokud jsme šli v lese tak to šlo, ale jak jsme vylezli na holý svah Sněžky, vítr byl opravdu ledový. Ťapali jsme stromečkem i bokem, nakonec pěšmo, běžky na zádech. Na naší nejvyšší hoře moc lidí nebylo, ani jsem se nedivil, vítr srážel teplotu k -37°C. Vyndal jsem na chvíli ruku z rukavice abych pošteloval foťák a výsledkem byly tři zmrzlý prsty! Urychleně jsme se vrátili do bezpečí lesa na Růžové hoře. V chatě jsem udělal rozmrazovací pokusy prstů, sbalili si svých pět švestek a na běžkách obletováni Cézarem sjeli přes Janu a Velkou Úpu do Pece. Naštěstí ten mráz mé prsty přežily bez úhony. Kdo by to byl řekl, že i v Čechách můžu přijít k omrzlinám!

Fotogalerie

neděle 14. srpna 2005

Litva, Lotyšsko, Estonsko

Domluvili jsme se na týdenní pánské jízdě s Honzou L., Honzou B. a Pavlem. Rozhodovali jsme se mezi Kanárskými ostrovy a Pobaltím. Já s Honzou L. byl pro Pobaltí, Honza B. s Pavlem pro Kanáry. Nakonec Honza L. přemluvil Pavla a týden jsme rozšířili na 11 dní. Pavel vzal VW Passata kombíka a zajistil pojištění. Honza B. koupil automapu Pobaltí a průvodce nám dělali Lonely Planet – Litva, Lotyšsko, Estonsko a Skandinávie+Pobaltské státy. Sešli jsme se v úterý před odjezdem v hospodě U pískovny a lehce se snažili navrhnout trasu. To byly veškeré naše přípravy. Odjezd byl stanoven na 8. hodinu ranní ve čtvrtek 4.8.2005 z Cholupic.

1.den - čtvrtek 4.8.2005

Skoro na čas jsme v 8:05 vyrazili přes Jesenici na D1. Natankovali jsme plnou nádrž (59 l nafty) + olej do motoru a vyjeli směr Brno, Olomouc, Nový Jičín a Český Těšín, kam jsme dojeli za deště na oběd. Ve 14:10 jsme opustili Čechy a přes Cieszyn pokračovali Polskem na Tychy, Gornicze a Czestochowa. Silnice je v okolí Czestochowe v dezolátním stavu, cestou na Piotrków Tribunalski a Rawa Mazowiecka nás míjely v protisměru kolony kamiónů. V osm jsme dorazili do centra Varšavy. Natankovali jsme 45,4,l nafty a Pavel zaplatil kartou. Na hlavním vlakovém nádraží jsme se v informacích doptali na ubytování v hostelu Dizzy Causy, kde nám zamluvili dva pokoje po dvou. Dle plánku jsme hostel po chvilce bloudění (plánek neodpovídal přesně skutečnosti, zvlášť nákresy ulic) našli, zaplatili každý kartou 60 zlotých = 447 Kč (1 zlotý=45 Kč) jednu noc, ubytovali se a vyrazili do noční Varšavy. Na zahrádce jedné hospůdky jsme si dali gábl (sýrové šátečky a točené pivo Žywiec). Po jídle jsme vyrazili na noční prohlídku hradeb Starého města a zrekonstruovaného historického jádra Varšavy. Po prohlídce centra jsme zašli ještě na drink „Mojito“ a okolo druhé ranní se vrátili do hostelu, kde jsme se ještě stihli osprchovat. Vylosoval jsem poslední sprchu, ale teplá voda naštěstí ještě tekla. Dnes jsme ujeli 770 km, přes 500 km odřídil Pavel, zbytek dojeli Honzové.

2.den - pátek 5.8.2005

Po snídani jsme vyjeli až v 10:30 přes centrum Varšavy okolo „Lomonosovy univerzity“ (Paláce kultury i nauk) na Wyszków. Hned za městem jsme najeli na objížďku (rekonstrukce silnice), po které jsme se pohybovali krokem ve velké koloně. Poté, co jsme projeli Wyszkówem, se hlavní silnice rozšířila o široké krajnice a prostřední přerušovaná čára sloužila k obousměrnému předjíždění. Moc dobrý pocit jsem za volantem neměl, když jsem se řítil mezi dvěma kamióny při předjíždění. Projeli jsme Zambrówem přes Lomžu, Grajewo, Augustów na Suwalki. V této severovýchodní části Polska jsme v lukách podél silnice viděli velké množství bílých čápů. V 16:40 jsme přejeli polsko – litevskou hranice. Bez problémů, ani razítko do pasu nám nedali. Cesta byla opět plná kamiónů. Za Marijampole jsme se rozhodli odbočit na méně frekventovanou silnici, na kterou nesměly kamióny. Bohužel jí opravovali, takže když jsme se před Kaunasem napáskovali na původní trasu, Pavel poznamenal, že ty kamióny co potkáváme jsme už viděli. Jinými slovy jsme si najeli víc km a časově pohoršili. Okolo 19. hodiny jsme dojeli do Vilniusu. Podle průvodce jsme si vybrali dva hostely, které se nám podařilo najít ale byly plné. Jsme nasměrovány na studentskou kolej za 25 litasů = 217 Kč. (1 litas=8,70 Kč). Akorát musíme najít bankomat, berou jen hotovost. Dvě místní děvčata nám nejdřív lámanou angličtinou a poté rusky vysvětlují cestu k bankomatům. Vrátili jsme se do hostelu zaplatit nocleh a v 9 večer jsme se vydali do centra na večeři. Vzali jsme to zkratkou přes zarostlou stráň, kde čtyři potácející se opilce napadnul pes. Řekl bych že to byl dokonce jejich pes! Naše ubytování bylo ve čtvrti Užupis – bohémská část Vilniusu. Umělci, snílci, opilci a squateři zde vyhlásili neoficiální „Republiku Užupis“ v r. 1998 se svou hymnou, prezidentem, ústavou a vlajkou. Motto ústavy je „Nebojujte, Nebraňte se, Nevzdávejte se!“ Vyhlášení republiky bylo původně žertovným protestem proti rostoucím cenám nemovitostí ve Starém městě, které vytlačily uměleckou komunitu do zchátralých objektů Užupisu. Nyní je území, oddělené od zbytku Vilniusu řekou Vilnia (litevský výraz pro „za řekou“), vzorem pro alternativní způsob života. Sídlem „vlády“ a samozvanou „Mekkou“ je Užupio Kaviné s vyhlídkou na řeku (vypadá jako širší Botič). V kavárně nevařili, takže jsme přešli most přes Vilnii do Starého města a vydali se dlážděnou ulicí Pilies gatvé (Hradní ulice) – centrum barového a kavárenského života. Zašli jsme do jedné stylové kavárny a objednali si místní jídlo „cepelinai“ (bramborové těsto ve tvaru vzducholodě plněné masem nebo sýrem a houbami) a litevské pivo – alus Utena, Kalnapilis a Švyturys.

Ochutnali jsme všechny druhy čepovaného, abychom byli v obraze! :-) „Cepelíni“ byly trochu blátivé, pivko dobré. Po posilnění jsme se vydali na Katedrální náměstí s katedrálou Aikšté. První dřevěná katedrála zde byla postavena v l. 1387 – 88. Větší stavba vznikla za velkovévody Vytautase v 15.století v gotickém stylu. V klasicistním stylu byla přestavěna v l. 1783 – 1801. Bílé bronzové sochy sv. Heleny, Stanislava a Kazimíra na vrcholu katedrály jsou repliky dřevěných soch z r. 1793 které byly zničeny za Stalina. Vedle katedrály stojí zvonice 57 m vysoká. Hledali jsme dlaždici „stebukles – zázrak“, kterou jsme nalezli lehce podle skupinek lidí, které se na ní otáčeli a něco si přáli. Setkali jsme se u ní se skupinkou pěti Litevek, kdy jedna zapíjela „svobodu“ džusem a vodkou. Během rozhovoru v angličtině nám popsaly cestu do nočních klubů. Hned při pokusu o vstup do prvního klubu jsme neuspěli, měli jsme kraťasy – takže pánové „sorry“. Tak jsme zašli na Daikiri (12,5 LTL=109 Kč) a ve 2:30 ráno se vrátili na ubytovnu. Paní ve vrátnici na nás čekala. Ke své hrůze jsme zjistili, že v Litvě mají už o jednu hodinu víc, takže jsme šli spát až ve 3:45. Dnes jsme ujeli 531 km, z toho já 525 km.

3.den - sobota 6.8.2005

Ráno jsme se probudili do deště. Po vysprchování jsme vyrazili v 11:00 místního času (10:00 našeho letního času) do města do muzea KGB (2 LTL=17Kč). Velká budova z r. 1890 na Gedimino prospekets 40 bývala ředitelstvím litevské KGB a předtím Gestapa. Část dnes slouží jako kancelář státního prokurátora a státní archiv. Zbytek budovy je sídlem Muzea obětí genocidy. V suterénu jsou jednotlivé cely, v cele č.16 a 18 jsou ostatky obětí KGB, nalezené v masových hrobech v parku Tuskulenai. Jedna suterénní místnost s podlahou plnou písku sloužila jako popravčí místnost. V plánech budovy byla označena jako kuchyň. Nebylo nezvyklé, že když přišel opilý vyšetřovate,l tak některého vězně si „s potěšením“ popravil! Další cela byla upravena jako mělký bazén, z kterého vyčnívala kulatá plošinka o průměru 30 mm. Vězni byli v zimě nuceni stát nazí na plošince celé dny s nemožností usnout, protože jinak spadli do studené vody a většinou zemřeli na podchlazení. KGB tyto praktiky převzala od Gestapa. V nadzemních místnostech bylo instalováno muzeum s informačními panely, videem a exponáty. Tady jsem se poprvé dozvěděl, že Litevci bojovali s ruskou okupací formou partyzánské války až do r. 1952, kdy bylo partyzánské hnutí zničené pomocí nasazených agentů KGB. Po prohlídce muzea stále pršelo, tak jsme zašli na oběd v příjemném hotýlku. Za gábl jsem dal 24 litasů = 209 Kč. Po jídle jsme se vydali okolo katedrály a sochy velkovévody Gediminase se svým koněm, stojící na místě starého pohanského sídliště, na vrch Gediminas. Na tomto 48 m vysokém vrchu byl Vilnius založen. Navštívili jsme 20 metrovou věž z červených cihel na vrchu Gediminas a její muzeum (4 LTL=35 Kč). Byla částí opevnění hradu ze 14. století. S vyhlídky na střeše věže byl rozhled na celý Vilnius. Vedle vrchu Gediminas (Gediminas kalnas) na východ se vypíná Vrch tří křížů (Triju kryžiu kalnas). O křížích se říká že tu stojí od 17. století na památku tří mnichů, kteří tu byli mučeni a ukřižováni. Ve stínu stojících křížů leží zbytky křížů původních. Ty zničili Sověti po II. svět. válce. Vrátili jsme se k zaparkovanému autu a vyjeli z Vilniusu. Nikde nebyly žádné směrovky, zastavili jsme u pumpy a pozeptali se na cestu směr Panevěžys. Směrovku jsme našli až na okraji Vilniusu, v centru absolutní nechytačka. V průběhu cesty přes Ukmerge a Panevěžys do Šiauliai pršelo. Šiauliai je 4. největší město Litvy. Opět dle průvodce Lonely Planet jsme hledali ubytování – hotel za 240 LTL měl naštěstí plno, levnější hostel také. Nakonec jsme se ubytovali v hotelu který LP nedoporučoval. Naštěstí se od jeho vydání v r.2003 v Litvě hodně změnilo, třeba i tenhle hotýlek vybudovaný v posledním patře nemocnice z pokojů pro personál. Za nocleh v čistých postelích se sociálkou na pokoji pro dva jsme zaplatili 30 litasů = 261 Kč. Po ubytování je nám doporučena Americká Pizza, kam jsme zašli na večeři. Po jídle se chceme přemístit do suterénního baru, ale jsme upozorněni, že je obsazeno, ať jdem pryč. Nedali jsme se a po vniknutí do baru zjišťujeme, že bar je poloprázdný. Zřejmě se obsluze nechce obsluhovat! To známe. Testujeme zdejší míchané nápoje, Mojito nemají, žabaři! O půlnoci podnik zavírá. Přemístili jsme se na diskotéku, kam mě nechtěla pustit ochranka ve formě dvoumetrového chlapíka z důvodu, že nemám džíny ale látkové kalhoty. Nakonec ale na diskotéku pronikáme po zaplacení 10 litasů vstupu (87,-). Občerstvujeme se několika pivy a sledujeme cvrkot. Kluci vyráží na parket, několikrát zajdu také ale takový elán jako kluci nemám. Hold mládí. :-) Ve 2:30 nočním deštivým Šiauliai jsme se vrátili na hotel. Dnes jsme najeli 244 km a řídil Honza B.

4.den - neděle 7.8.2005

Opět jsme vyjeli v pozdním dopoledni. Natankovali jsme v Šiauliai 52,3 l nafty, zaplatil jsem to kartou a vyrazili do 10 km vzdáleného Křížového vrchu. Parkoviště už bylo plné, zaparkoval jsem na jednom z posledních míst. Poutní místo bylo přeplněné návštěvníky. Křížový vrch (Kryžiu kalnas) je znám jako „litevská Mekka“ přitahující stovky poutníků, převážně na Velikonoce. Mezi kříži jsou rozesety dřevěné sochy s malou stříškou zvané koplytstulpis. Historie vzniku Křížového vrchu je propletená legendami. Jedna tvrdí že kříže postavili během tří dnů a nocí truchlící rodiny vojáků zabitých ve velké bitvě. Druhá tvrdí že jde o dílo otce který v zoufalé snaze vyléčit svou nemocnou dceru postavil na hoře kříž. Pohanské tradice vyprávějí o zde zapálených posvátných ohních, které opatrovaly nebeské panny. Kříže se poprvé objevily ve 14. století. Mnoho jich vzniklo po krvavém proticarském povstání a staly se silným symbolem utrpení a naděje. V sovětských časech bylo stavění křížů trestním činem. Vrch byl třikrát zpustošen buldozery. V r. 1961 Rudá armáda zničila kříže, zatarasila cesty vedoucí k hoře a na úpatí vykopala příkopy. Přes noc se objevily nové kříže. V r. 1972, po upálení studenta na protest proti sovětské okupaci byly opět odstraněny. V r. 1990 už tvořilo Křížový vrch 40 000 křížů stojících na 4600 m². Od získání nezávislosti v r. 1991 počet křížů se zvedl minimálně na 400 000. Prolezli jsme vlastně dva vrchy propojené malým sedýlkem plné křížů, mezi kterými byly pěšinky obtáčející celý vrch a jednotlivé vrstevnicové pěšinky byly navzájem propojeny kolmými stupňovitými cestičkami. Po důkladné prohlídce, proplétající se mezi hromady návštěvníků, jsme vyjeli na Joniškas. V 11:35 jsme projeli litevsko – lotyšskou hranici zase v pohodě bez razítka do pasu. Přes Jelgavu jsme dojeli do Rigy. Riga je největší město Pobaltí. Podařilo se nám zaparkovat blízko centra. Šli jsme se podívat na katedrálu. Tento Dóm je největší cihlová katedrála v Pobaltí. Byla založena v r. 1211 jako sídlo rižské diecéze. Za sovětské éry byly bohoslužby zakázány, první bohoslužba po 30. letech se konala v r. 1988 a byla velkou událostí perestrojky. Dóm je směsí stylů od 13. stol. do 18. století. Věž je barokní z 18. stol., samotná stavba je gotika z 15. stol. Varhany z r. 1880 jsou 4 největší na světě, v době vzniku byly největší. Na oběd jsme zašli do jídelny Lido, stylové jídelny s dřevěnou vesnickou výzdobou. Dal jsem si opékané brambory (dostal jsem jich 5 za cenu 3) s grilovaným masem a malým pivkem za 2,40 + 0,70 latů = 135,- Kč. Po příjemném obědě jsme šli navštívit gotický kostel sv. Petra s vyhlídkovou věží. Prohlídka byla až od 16:00, tak jsme si šli prohlédnout centrum staré Rigy a z mostu řeku Daugave. Vrátili jsme se ke kostelu sv. Petra, zakoupili vstupenky (2 laty = 87,-) a vystáli si frontu u výtahu který nás vyvezl do výšky 72 metrů slavné věže. Věž byla postavena v barokním stylu 3x – původně ze dřeva v

60. letech 17. stol., po požáru způsobeném bleskem v 18. stol. znovu ze dřeva a v letech 1967 – 73 z oceli poté co z ní zbyla jen konstrukce, která byla zničena v r. 1941 Němci nebo ustupující Rudou armádou – podle toho jestli je průvodcem Rus nebo Lotyš. Věž sahá do výšky 123 metrů. Z výšky 72 metrů byl krásný pohled na celou placatou Rigu. Cestou zpátky k autu jsme zašli do čajovny na konvičku čaje. Každý si dal jiný čaj a navzájem jsme si je ochutnávali. Výjezd z Rigy v 17:05 nebyl bez problémů. Směrovky nikde nejsou, děláme mazácké kolečko než najdeme správný výjezd z Rigy ven na Siguldu. V Siguldě jsme zastihli otevřené informace, kde nám bylo dohozeno ubytování v soukromí za 7 latů = 304,- Kč. Po malém bloudění Siguldou nalézáme rodinný domek na okraji městečka u lyžařského areálu. Paní domu nám ukázala tři pokoje, já s Honzou B. spíme sólo v přízemí, Honza L. S Pavlem spí v prvním patře pohromadě. Po ubytování jsme se vrátili ve 20:30 do centra, kde vybírám dalších 100 latů z bankomatu a pak jsme šli povečeřet do místního automatu. Na pivo chceme zajet do hospody u lyžařského areálu s bobovou dráhou blízko našeho ubytování, abychom mohli pít všichni. K hospodě jsme přijeli v 21:25 a hospoda má zavřeno! Přitom má mít otevřeno do deseti! Vrátili jsme se do domku a poprvé konečně plánujeme další cestu s jednotlivými zastávkami a časovým plánem. No máme to našlapaný! O půlnoci jsme šli spát. Dnes jsme ujeli 211 km a řídil jsem já.

5.den - pondělí 8.8.2005

Ráno jsme se probudili do deště. Chtěli jsme vyrazit brzo, ale paní domácí pro nás připravila snídani, to se nedalo odmítnout. Po vydatné snídani (zahrnuto v ceně 7 latů!) jsme vyrazili za historií. 2000 let př. n. l. obýval tuto oblast ugrofinský kmen Livů, kteří do 12. stol. postavili několik dřevěných pevností na vrcholech kopců. Přesto neodolali německým nájezdům počátkem 13. století. V r. 1207, kdy se němečtí křižáci dělili o svou kořist, byla řeka Fauna vybrána jako hranice mezi územím řádu mečových rytířů, kteří zabrali území na jih od řeky a rižského arcibiskupa, který získal severní část. Obě strany vybudovaly na důležitých místech hrady, které je měly ochraňovat před sebou navzájem a zároveň před možnými místními vzpourami. Po bezpočtu válek, zvláště mezi 18. a 19. stol. se Sigulda vyvinula v důležité letovisko, za což vděčí stavbě železnice Pskov – Riga v r. 1889. Místní velkostatkář, Rus Kropotkin rozprodal pozemky bohatým Rižanům, aby si zde mohli vystavět svá letní sídla. Jako první jsme navštívili zříceninu Krimuldského hradu v sousedství stanice lanovky z centra Siguldy a malou vyhlídkovou plošinou na střeše stanice. Bohužel plošina byla nepřístupná. Krimuldský hrad (Krimuldas pilsdrupas) byl postaven v l.1255 – 1273 a jednu dobu sloužil jako luxusní ubytovna pro vysoké hodnostáře. Prolezli jsme zbytky boční stěny hradu a zahaleni v pláštěnkách přejeli k opuštěnému parkovišti Rezervace turaidského muzea. Součástí rozsáhlého areálu rezervace je turaidský dřevěný kostel z r. 1750, dům správce panství, dům správce psince, kovárna, jízdárna a turaidský hrad. Turaidský hrad (Turaidas pils), arcibiskupský, byl postaven z červených cihel v r. 1214 na místě bývalé livonské pevnosti. V 18. stol. zasáhl blesk jeho sklad se střelným prachem a hrad vyletěl do vzduchu. Hrad byl opraven koncem 20. století. Turaida znamená ve staré livonštině Boží zahrada. Hradu vévodí 42 m vysoká donjonská (obytná) věž. Pavel svojí ruštinou (poté co jsme

pokladní vysvětlili, že nejsme Rusové ale Češi), ukecal vstup na pouhých 0,80 latů (35,-) místo 2 (87,-). Z důvodu trvalého deště! Prohlídli jsme si celý hrad s expozicemi v různých částech hradu a vylezli na vršek věže. Bohužel okolí hradu tonulo v mlze. U pokladny jsme si zakoupili pohledy a sehnali první turistické razítko turaidského hradu! Poté jsme vyrazili skrz Národní park Gauja (jehož součástí je Turaida, Krimuldas i Sigulda) autem na Valmieru a hraniční město Valka – Valga mezi Lotyšskem a Estonskem. Ve Valce jsme zastavili na oběd v jediném zdejším hotelu. Dal jsem si výborné kuře s opékanými brambory a lotyšské pivo Alderis za 5 latů (217,-).

Okolo třetí jsme přejeli lotyšsko – estonskou hranici opět bez problémů a vyjeli směr Tartu. V borovicovém lese s bílým mechem jsme zastavili na „čúr-pauzu“, kterou Honza L. s Pavlem využili na místní sběr hub. Poté jsme už bez zastávek dojeli až do Tartu, studentského městečka. Tartu má image duchovního centra Estonska a v 19. stol. bylo kolébkou národního obrození a je sídlem 1. estonské univerzity (druhá nejstarší v severských zemích). Při hledání noclehu jeden hostel je plný, druhý v rekonstrukci. Dostáváme adresu koleje, kterou po půlhodině bloudění nacházíme. Zde mají ještě dva dvoulůžáky volné. WC a sprcha na pokojích, i lednička. Cena 150,- kroon = 285,- Kč je velmi slušná. Po vyložení bagáže jsme se vrátili autem do centra Tartu. Došli jsme ke kostelu sv. Jana. Zrekonstruovaný gotický cihlový kostel byl založen v r. 1330 a poškozený při dobývání města v r. 1944. V kostele probíhal koncert vážné hudby, z kterého jsme vyslechli závěrečnou část a poté si prohlédli kostelní výzdobu. Vrátili jsme se na ulici Rüütli do hospůdky s vařením. Nejvyšší čas na večeři, bylo 21:00. Po sýrových plackách jsme si dali dva tupláky piva A. Le Coq 110 EEK = 209,-). Kluci si losli, kdo pojede večer autem, prohrál Pavel. V 0:50 jsme se vrátili na kolej. Dnes jsme ujeli 250 km a řídil Honza B.

6.den - úterý 9.8.2005

Po snídani v kuchyňce, napěchování bagáže do kufru Passata jsme v 10:00 vyrazili přes Mustvee k Čudskému jezeru (jezero Peipsi). V Mustvee jsme si prohlédli pravoslavný kostel, bohužel zavřený. Mustvee má 4 kostely – pravoslavný, baptistický, luteránský a starověrecký. Mívalo jich 7! Za Mustvee jsme zastavili v borovicovém lese a pěšky se vydali k 42 km dlouhé písečné pláži severní části jezera Peipsi, které spíš připomíná moře než jezero mezi Estonskem a Ruskem. Voda byla studená, takže jsme do jezera vlezli jenom po kolena. Pokračovali jsme dál podél severní části jezera na Vasknarvu. Asfalt se změnil v šotolinu. Šotolina vedla mezi severním břehem jezera Peipsi a mokřady. U jednoho mokřadu jsme se zastavili a zvěčnili si ho na památku. Sníženou rychlostí 30 km/h jsme odbočili na slepou šotolinovou odbočku do Vasknarvy. Zde jsme navštívili pravoslavný kostel, který byl obehnán zdí a nově natřen. Pravoslavný kostel sloužil jako radiová hláska KGB. U vstupu jsem se s Pavlem dali do řeči v ruštině s místní jeptiškou v černém, která si četla v modlitební knížce ručně psané. Nenechala se od nás vyfotit. Vesnicí jsme došli na břeh Narvy, k přírodní hranici mezi Estonskem a Ruskem. Na břehu Narvy se tyčí zbytky hradu německých rytířů z r. 1349. Na protějším břehu vlála bílo-modro-červená ruská vlajka. Vrátili jsme se po šotolině 10 km zpět k hlavní silnici a po šotolině vyjeli směr Jöhvi. Cestou jsme zastavili u kláštera Pühtitsa. Tento pravoslavný klášter byl postaven v letech 1885 – 1895 a každý rok se k němu koná pouť. V klášterním chrámu s pěti zelenými cibulovými kopulemi je „zázračná“ ikona, která zde byla nalezena a v areálu vyvěrá posvátný pramen, který nikdy nezamrzá. Po prohlídce kláštera se začala zatahovat obloha, k autu na parkovišti jsme už dobíhali. Pavel ztratil panel k autorádiu. Vrátil jsem se po cestě zpět a měl jsem kliku, po chvilce jsem panýlek na cestě našel. Vyjeli jsme na Jöhvi. Zde se rozhodujeme na přání Honzy zajet do Sillamäe. Je to proti plánu i směru trasy. Nakonec jedem. Sillamäe tvoří 94 % obyvatel mluvících rusky. Místo bylo osídleno už v 16.stol., ale jeho průmyslový potenciál objevili Estonci až po I. svět. válce, kdy zde zbudovali přístav a břidlicový důl. Důl zničili Sověti při ústupu v r. 1941, ale když se v r. 1944 vrátili, důl obnovili, poněvadž z hořlavé břidlice se dalo získat určité množství uranu. Po r. 1946 byla oblast uzavřena a říkalo se jí Moskva 400, Leningrad 1, Narva 1 a od r. 1957 Sillamäe. Město na sovětských mapách chybělo. 5 000 ruských politických vězňů narychlo zbudovalo závod na zpracování uranu a 3 800 pobaltských válečných zajatců, kteří bojovali na německé straně, postavilo centrum města. V závodě směli pracovat pouze Rusové. Provoz byl uzavřen v r.1991 a dnes je radioaktivní odpad uložen v betonových blocích v moři. Dnes je centrum města skanzenem stalinské architektury a územního plánování, vyznačující se masivními budovami s chrliči a kaskádovými schodišti zdobenými urnami. Navštívili jsme místní dům kultury z r. 1949. Vrátná nás pustila do hlediště, kde jsme si mohli prohlédnout reliéfy Marxe a Lenina, přes aulu s římskými sloupy. Prošli jsme urnovým schodištěm přes sídliště k pobřeží Narvského zálivu. Nápisy zde byly v ruštině. Poté jsme se v hotelu Krunk (jediný hotel s restaurací ve městě) dali oběd. Já si dal šašlik,brambory, solanku (hustá polévka alá boršč bez smetany) a kolu za 30+12+25+30 EEK = 184,- Kč. Po obědě okolo 15:30 jsme vyjeli zpět do Jöhvi a dál přes Kohtla Järve (centrum těžby hořlavé břidlice – typické ruské průmyslové město) na západ. Z hlavního tahu na Tallinn jsme odbočili k pobřeží k nejnavštěvovanějšímu estonskému městečku Čechy s názvem Kunda. Opět začalo pršet. V Kundě stojí obrovská cementárna, která silně znečišťuje okolí. Řidiči projíždějících aut, zvlášť náklaďáků, nechápali, proč se v dešti fotíme u cedule města! Kluci se domluvili a poslali našemu kamarádovi esemesky ve znění:

1. Právě vjíždím do vlhké Kundy. 2. Jsem ve vlhké Kundě. 3. Vyjíždím z vlhké Kundy. Po návratu domů byl smysl těchto sms vysvětlen. :-) Vrátili jsme se na hlavní tah a pokračovali do národního parku Lahemaa. Lahemaa je největší estonský národní park (rahvuspark) při pobřeží Baltu s 480 km² pevniny a 220 km² moře. Park byl založen v r.1971 a byl to první národní park založený v tehdejším SSSR. Krajina parku je převážně rovinatá s nejvyšším bodem 115 m n/m. Geologicky se park nachází na Severoestonské vápencové desce. V parku bylo zaznamenáno 838 druhů rostlin, z toho 34 vzácných. Žije zde 50 druhů savců, mezi nimi hnědý medvěd, rys a americký norek. Park je domovem 222 druhů ptáků a 24 druhů ryb. V řekách se třou lososi a pstruzi. Do národního parku jsme přijeli za hustého deště. Minuli jsme odbočku na Palmsee, naštěstí jsme to odhalili rychle a moc si nezajeli. Informace už byly zavřené, vydali jsme se tedy dle průvodce do hostelu Ojaäärse. Ze silnice Palmsee do Sagadi jsme odbočili na blátivou lesní cestu a z ní vyjeli na loučku s několika baráčky. Kluci vyšli hledat ubytování. Po půl hodině se vrátili s tím, že máme střechu nad hlavou za 225 EEK = 430,- Kč. Bylo to dost, ale stany v dešti se nám stavět nechtělo. Nastěhovali jsme si věci do pokoje a vyjeli hledat něco k večeři. Našli jsme areál zámku Palmsee, v jehož zrestaurované palírně je nyní hotel a restaurace. K večeři jsem si dal omeletu s houbami a sýrem. K tomu estonské pivo. Jako zákusek zmrzlinu s likérem a kolu. Vše za 95 EEK = 181,-. V 23:30 v dešti jsme se vrátili autem k hostelu, který byl nově postavený, s kuchyňkou a pokoji v přízemí a záchody a sprchami v podkroví. Po sprše jsme v 0:45 zalehli. Dnes jsem za volantem odřídil 325 km.

7.den - středa 10.8.2005

Ráno jsme se probudili zase do deště a tak jsme se rozhodli snížit své zatím nedotknuté zásoby potravin a uvařili si teplou snídani v moderně zařízené kuchyňce. Po jídle a naložení bagáže jsme vyjeli do národního parku na Oandu forest nature trail. Tento 4,7 km dlouhý okruh je dle průvodce LP nejzajímavější část parku Lahemaa. Nejprve jsme se vydali po cyklostezce, z které jsme odbočili na pěší trasu. Občas nám drobně pršelo, takže jsem se chvíli potil v ponču a chvíli ho nesl v ruce. Ve třetině trasy Honza B. dle plánku zjistil, že jsme vyrazili na trail obráceně. No nic, taky způsob! Hustý smrkový les s mechem a kapradím zářil jasně zelenou barvou. V místech, kde vedla pěšina mokřinami, byly zhotoveny dřevěné lávky, které nám pod nohama občas klouzaly, neboť dřevo bylo mokré a navlhlé. Občas byly kmeny stromů podrápané od medvědů a losů, ale žádného z těchto tvorů jsme nepotkali. Došli jsme na začátek Oandu forest nature trail s informační tabulí a zapisovací knihou. Další trasa byla 1,7 km dlouhý Beaver trail okolo bobřích hrází. Na říčce Beaver jsme si prohlédli několik bobřích hrází, ale žádného bobra. Opět místy poprchávalo. Jako třetí trasu jsme si vybrali rybářský skanzen ve vesnici Altja na břehu Finského zálivu. Dřevěné domky s doškovými střechami na nás dýchly 19. stoletím. Jediná restaurace v okolí byla rezervována pro autobusový zájezd, mohli jsme jen na terasu s dřevěnou lavicí. Objednali jsme si lososí polévku s chlebem za 50,- EEK = 95,- Kč. Což bylo docela dost, ale polévka byla hustá a výborná! Z Altja jsme původně už chtěli vyjet na Tallinn, ale projížděli jsme kolem treku přes bažiny Viru. Změnili jsme plán a vyrazili na 5. kilometrový Viru Rapa trail. Lesní cestou jsme museli ujít asi 800 metrů na začátek trasy přes bažiny a rašeliniště tvořenou dřevěnou lávkou. Lávka vedla okolo mnoha rašelinových jezírek k dřevěné rozhledně, z které byl rozhled na celé rašeliniště Viru. Rostla tu vzácná hmyzožravka – mucholapka obecná. Z hlavní trasy jsme odbočili na nově budovanou lávku, která končila u plochy vytěžené rašeliny. Po hodinové procházce jsme se vrátili k autu a vyrazili směrem na Tallinn. Okolo šesté jsme dorazili do Tallinnu. Hlavní město Estonska má 400 000 obyvatel. Území bylo osídleno Ugrofiny kolem r. 2500 př. n. l. Estonci zde žili pravděpodobně od 9. stol. n. l. Vojska dánského krále Waldemara III. dobyla Estonsko r. 1219. Dánové postavili dřevěný hrad na vrchu Toompea. Název města vznikl z estonského Taani lin – dánské město. Nicméně Tallinn se od r. 1219 do r. 1917 jmenoval německy Reval a rusky Revel. Dány v r. 1227 vystrnadili mečový rytíři ale jen do r. 1238. Dánové pak prodali Estonsko řádu německých rytířů v r. 1346. K úpadku města došlo v 16. stol. Tallinn v letech 1570-71 přečkal 7.měsíční obléhání vojsky cara Ivana Hrozného. Po Švédech (1561 – 1710) padl po morové epidemii do rukou Petra Velikého. Roku 1870 byla dokončena železnice z Petrohradu a Tallinn se stal hlavním přístavem ruského impéria. Tallinn byl těžce poškozen v r. 1944 sovětským bombardováním. Tradičně jsme hledali informace nejdřív v přístavu, kde jsme neuspěli, pak v centru města. Dojeli jsme na vrch Toompea, kde jsme zaparkovali a Honza L. s Pavlem vyrazili do druhých informací zajistit ubytování. Po půlhodině se vrátili s adresou kousek odtud v centru a plánkem města, podle kterého jsem Blážu navigoval až před hostel v ulici Lai a Nunne. Dostali jsme dva pokoje (každý zaplatil 280,- EEK = 535,- Kč), vyložili věci a vyjeli natankovat 56,8 l nafty a hledat místo pro zaparkování auta. Auto jsme zaparkovali na malém parkovišti u hradeb asi 10 minut od hotelu a vydali se pěšky na prohlídku Starého města (Vanalinn). Prošli jsme středověké hradby Dolního města se čtyřmi věžemi – Sauna, Zlatá noha, Záda jeptišek a Lowenschede. Bohužel už bylo pozdě a věže byly zavřené. Došli jsme na vrch Toompea. Podle pověsti je vrch pohřební mohylou bývalého estonského krále Kaleva, již navršila jeho vdova Linda. Prohlédli jsme si zámek Toompea a část hradu s jeho nejvyšší věží Pilak Herman a pravoslavnou katedrálu Alexandra Něvského, bohužel jen zvenku, na prohlídky bylo pozdě. Zámek Toompea v barokní podobě pochází z 18. století, kdy byl za Kateřiny Veliké přestavěn. Dochovaly se tři ze čtyř rohových věží hradu mečových rytířů z let 1227 – 29. Nejvyšší věž Dlouhý Hermann je z r. 1371. Katedrála Alexandra Něvského z let 1894 – 1900 se stavěla za všeobecné vlny rusifikace baltských držav koncem 19. století. Z vrchu Toompea jsme došli na Radniční náměstí s gotickou radnicí a hledali hospodu s jídlem kde berou kartu. Našli jsme Arizona Saloon. Smažené kuře s americkými brambory za 180,- EEK = 344,- Kč. Po večeři jsme zašli do baru Havana s diskotékou. Kluci šli k pultu objednat pro mě pivo a pro sebe caipirinhu, já držel fleky u stolu. Přišli vysmátý s 2 pivy a 6 caipirinhi. Já si chtěl dát jen jedno pivo A. Le Coq a pak přejít taky na míchaný nápoj. Statečně jsme to do sebe všechno kopli a pak vyrazil Honza a nápoje za které jsme měli dát 300 kroon (573,-) dal jen 150,- EEK. To už nám bylo podezřelý! Nakonec se vše vysvětlilo. Vlezli jsme do baru akorát v tu správnou dobu kdy měli akci „Kup 1, dostaneš 2“ – pro místní „Buy 1, get 2“. Doplnili jsme zůstalých 150 kroon na 300 a Pavel přinesl dalších 8 caipirinhi. V 0:40 jsme se vydali k hostelu. Dnes jsme ujeli 114 km a řídil Honza B.

8.den - čtvrtek 11.8.2005

Po snídani (v kuchyňce jsme si mohli uvařit čaj) šel Honza B. pro zaparkovaného Passata, neboť si z nás nejlíp pamatoval, kde to auto je zaparkovaný. Přijel před hostel, my naložili bagáž a vyrazili z centra Tallinnu se zastávkou u obchodu se známkami a poštovní schránkou. Před opuštěním Tallinnu jsme zastavili u supermarketu a všichni jsme zakoupili nějaké upomínky na Estonsko, převážně místní pálenky a něco jídla. Z Tallinnu jsme vyjeli po Via Baltica směr lázeňské město Pärnu a dál na jih na estonsko – lotyšskou hranici. Průjezd byl opět bez razítka a problémů. Via Baltica vedla podél Rižského zálivu. Před Rigou jsme se zastavili na oběd v hotelu s akváriem se želvami a opět se rozpršelo. Po jídle jsme vyrazili na Rigu, kterou jsme projeli a odbočili z Via Baltica podél pobřeží Rižského zálivu na Jürmalü a přes národní park Kemeri k jezeru Engure, o kterém si Honza přečetl v průvodci, že to je významná ptačí rezervace, kde hnízdí na 186 ptačích druhů. Za vesnicí Berzciems jsme odbočili doleva na lesní cestu a 2,5 km po ní dojeli k Engurskému ornitologickému výzkumnému středisku. Poprchávala a na jezeře nebylo živáčka. Vrátili jsme se na hlavní silnici a pokračovali na severní cíp poloostrova Kolka. Do Kolky jsme dojeli okolo 19. hodiny a ubytovali se v jediném místním hotelu Zitari za 10 latů (434,- Kč) v dvoulůžkových pokojích se sprchou a WC. Nastěhovali jsme se a já ještě stihl zajít do vedlejší sámošky pro lahvové pivo za 0,35 latů (15,-), abych si mohl odmočit pivní etiketu. Všichni jsme se sešli v hotelovém baru, kde jsme si dali večeři a pivka za 6,5 latů (282,-). Ochutnali jsme taky vyhlášený lotyšský magický nápoj „Černý balzám“, ale to se nedalo pít. Jediný Honza B. si pochutnával. Se servírkou jsme pokecali rusky až do pozdní noční hodiny do 1:45. Já se šel osprchovat a spát, kluci ještě vyrazili s načatou whisky mezi místní omladinu, která se poflakovala před hotelem. Dnes jsme ujeli 471 km a řídil Honza B.

9.den - pátek 12.8.2005

Po snídani jsme vyjeli v dešti z vesnice Kolka na mys Kolka. Mys Kolka (Kolkasrags) odděluje Rižský záliv a Baltské moře. Rags lotyšsky znamená roh. Mys sám je místem, kde se mění směr pláží, dun a vln. Dodnes toto místo působí jako konec světa, v době sovětské éry toto území byla vojenská oblast a pro civilisty uzavřená. Před mysem je malé parkoviště s informacemi, kde jsme zaparkovali auto za poplatek 0.80 latů (35,-). Pěšky jsme se vydali po písečné pláži v borovicovém lese na mys Kolka okolo malé vojenské radarové hlásky. Na části písečných pláží jsou vyplavené dřevěné zbytky ztroskotaných lodí. Po prohlídce jsme se vrátili k autu a vyjeli podél pobřeží tentokrát už Baltského moře. Asfalt skončil a musel jsem snížit rychlost na 20 – 30 km/h podle stavu štěrkové cesty. Pobřežní štěrková cesta Kolka – Irbene vedla borovicovým lesem souběžně s pobřežím a městečka byla ukryta napravo mezi cestou a pobřežím v lesích. V městečku Mazirbe jsme neodbočili vlevo k Slîterskému majáku, tak jsme to napravili na další odbočce a museli se vracet po ještě horší šotolinové cestě k majáku. Slîterský maják (Slîteres bäka) byl postaven v r. 1849 a dnes v něm sídlí informační středisko Národního parku Slîtere.

Platíme vstup na maják 0,5 latu nebo 1 Euro a zakupuji 3 pohledy za 0,3 latu (13.- Kč). Získávám zde druhé turistické razítko. Po 101 schodech jsme vystoupali na vršek majáku a prohlédli si národní park z výšky. Všude kolem se rozprostíral borovicový les. Za majákem byl vstup do lesní rezervace, kam nás upovídaný průvodce lákal. Z časových důvodů jsme jeho nabídku odmítli a vyrazili kratší cestou na hlavní trasu Kolka – Ventspils. Kus boční cesty byl pokryt asfaltem. Dál jsme pokračovali po štěrkové cestě na Irbene. Zde jsme opět odbočili z hlavního tahu směrem do vnitrozemí k bývalé sovětské vojenské základně. Sověti zde používali k odposlechu západních satelitů 32 metrový radioteleskop. S dvěma dalšími anténami byl používán ke špionáži sovětskou armádou. Radioteleskop R-32 – talíř o hmotnosti 600 tun stojící na betonové základně vysoké 25 metrů byl postaven Sovětským svazem v 80. letech 20. stol. a byl 8. největší parabolickou anténou na světě. Dnes patří anténa lotyšské akademii věd. Po prohlídce antény jsme projeli okolo opuštěného vojenského městečka zpátky na hlavní silnici. Odtud už zase pokračovala asfaltová silnice směrem k Ventspils. Vojáci si dokázali asfalt zařídit! Začalo zase pršet. Zastavili jsme v hotelu u silnice na oběd a mohli platit kartou. Gábl mě vyšel na 4,7 latů – 202,-. Projeli jsme Ventspilsem. Toto přístavní město zbohatlo na exportu sovětské ropy dál na západ. Místo asfaltových silnic tu mají zámkovou dlažbu. Projeli jsme okolo přístavu a městem dál na jih. Když se silnice přiblížila k pobřeží, v místě kde vznikly písčité útesy vysoké 10 – 15 metrů, jsme odbočili na soukromou cestu a k útesům se šli podívat pěšky. Začalo zase pršet, tak jsme vyjeli dál. Projeli jsme dalším přístavním městem Liepäja (Libava) k rezervaci Papes Ezers. Odbočili jsme z hlavní silnice na štěrkovou cestu a po ní dojeli k dřevěné rozhledně postavené na kůlech nad jezerem Pape. Foukal vítr a poslední patro rozhledny bylo zastřešené a zasklené, takže nám vítr nevadil. Plánek zavěšený na zdi nám ukazoval několik druhů ptáků které je možné spatřit na jezeře, ale my opět nic neviděli. Dál jsme pokračovali po šotolině k vesnici Pape na břehu Baltu. Zaparkovali jsme na větrném parkovišti a seběhli na písčitý břeh studeného Baltu. Opodál stojící Papeský maják byl obložen betonovými kvádry zamezující erozi jeho základu mořskými vlnami. Vrátili jsme se k autu a po stejné prašné cestě se vrátili na hlavní tah. Okolo 18:30 jsme projeli lotyšsko – litevskou hranici klasicky už bez razítek a problémů a zanedlouho dojeli přes Palangu do Klaipedy. Klaipéda je třetí největší litevské město a vstup na Kurskou kosu. Klaipéda byla téměř po celou dobu své existence převážně německým městem Memel. Memel byl nejsevernějším městem území ovládaného nejdřív řádem německých rytířů až do jejich zániku v 16. stol. a později Pruským vévodstvím. Od r. 1871 do I. svět. války byl součástí sjednoceného Německa. Versailleskou smlouvou z konce I. svět. války bylo město a severní polovina Kurské kosy odděleny od Německa jako „mezinárodní území“. Byla zde zřízena autonomní vláda s francouzskou posádkou. Toto „memelské území“ zůstalo bez státní příslušnosti až do ledna 1923, kdy sem vpochodovali litevští vojáci a anektovali ho. V r. 1925 se Memel stal poprvé Klaipéda. V Klaipédě jsme hledali ubytování dle průvodce, objíždíme čtyři místa ale všude mají plno. Z jednoho prospektu Pavel vytočil mobilní číslo hotelu, kde zarezervoval dva pokoje. Že tam přijedeme za čtvrt hodiny. Jenže jsme jeli ještě natankovat 56 l nafty aby nám auto někde nechcíplo. Podle adresy jsme bloudili v okolí hotelu mezi baráky, 2x nás poslali jinam, než se nám podařilo hotel tvořící jedno patro v přízemí panelového domu najít. Přijeli jsme o 75 minut později než jsme nahlásili, v 22:15, takže jsme měli obavu, jestli pokoje už neudal jiným. Naštěstí nám pokoje držel. Ubytovali jsme se za 45 LTL (390,- Kč) a vyjeli do centra do doporučené hospody s diskotékou Rasyté. Při přejezdu k hospodě jsem ve tmě najel na skleněnou láhev a předním pravým kolem ji rozdrtil. Snad jsem neprorazil pneumatiku! Místa k zaparkování nebylo mnoho, nechal jsem to na Pavlovi, ten má velké rozměry Passata kombi víc v oku než já, zvlášť ve tmě která už nastala. V restauraci jsme si dali opět zepelíny a k tomu pivo Alderis. Po jídle jsme se přemístili ke stolu blíž k parketu. Kluky vytáhli místní do hopsajícího hadu, mě zachránil půllitr v ruce. :-) V půl třetí jsme se vrátili do hotýlku, kam nás odvezl Honza. Dnes jsme ujeli 365 km z Kolky do Klaipédy se mnou za volantem a 3 km Honza z hospody do hotelu.

10.den - sobota 13.8.2005

Poprvé jsme vyjeli „relativně brzo“ v 9:30 po zkontrolování pravé pneumatiky, jestli v ní nezůstal nějaký střep ze včerejší noci. Za volant usedl Honza B. Dneska nás čeká perný den za volantem! Snídani jsme se dali u Macdonald za 7,5 litas (65,-Kč) a poté vyrazili do přístavu na trajekt na Kurskou kosu. U pokladny při vjezdu do přístavu jsme zaplatili 30 litasů za trajekt (260,-) a byli nasměrováni do fronty osobních aut. Turisti museli čekat, místní měli přednost. Po 15. minutách jsme se dostali na řadu. Na trajekt byly auta vmáčknuta tak, že já ani Honza B. jsme nemohli otevřít dveře a vylézt. Klukům vzadu se to povedlo. Po deseti minutách plavby jsme přepluli Kurskou lagunu a přistáli v Smiltyně, v národním parku Kurská kosa. Kurská kosa (Kursiu Nerija - litevsky, Kurische Nehrung – německy) je tvořená milióny zrnky písku. Z jedné strany je omývaná Baltským mořem a z druhé Kurskou lagunou. Národní park vznikl v r. 1991. Celá Kurská kosa byla až do I. svět. války pruským nebo německým územím. Severní polovina byla v r. 1923 anektována Litvou. Lesy kosy jsou domovem 37. druhů savců (los, srnec, divočák), 200 druhů ptáků a 470 druhů motýlů. Kosa vznikla před 5. - 6. tisíci lety, kdy baltské vlny a větry umožnily usazování písku v mělkých pobřežních vodách. Masivní odlesňování v 16. stol. způsobilo že se písky daly do pohybu. V r. 2000 o 5,5 m na sever. Kosa se pomalu sune do Baltského moře. V Smyltyně jsme zajeli k delfináriu a za 14 litasů (121,-) si koupili lístky na představení od 12:00. Hlediště delfinária pojmulo všechny ty davy lidí před náma bez problémů. Sledujeme neuvěřitelné kousky delfínů a lachtanů a příjemně se bavíme. Po představení jsme vyjeli na jih Kosy. Zaplatili jsme vstupné 20 litasů (173,-) do národního parku a první zastávku udělali v Juodkranté, kde byl v letech 1854 – 5 a 1860 vytěženo 2250 tun jantaru a přilehlému zálivu se říká Jantarový. Vydali jsme se na procházku borovicovým lesem, jestli neuvidíme losa. Když jsme přešli Kosu napříč na dohled Baltu, vrátili jsme se zpět po značené cestě na východní stranu Kosy k autu. Vyjeli jsme dál na jih Kosy. Silnice se z východního pobřeží začala zvedat a přes úzkou hranu písečného hřebenu jsme se dostali na západní pobřeží Kurské kosy k Baltu. Zastavili jsme v rezervaci Karvaičiat na jednom ze čtyř přístupných míst a vydali se pěšky po písečné duně na její nejvyšší hřeben, táhnoucí se podél celé Kosy. Písečný podklad byl místy pokryt zažloutlou, nízkou travinou, tvořenou samostatnými trsy trávy. Na duně bylo nespočet cestiček vyšlapaných v písku, kde jsme se bořili a nabrali do bot kvanta písku. Po půlhodinové procházce jsme se vrátili k parkovišti, které bylo ukryté v borovicovém lese rovinaté části Kosy. Vyjeli jsme po silnici k hraničnímu přechodu do ruské Kaliningradské oblasti. Hraniční přechod litevsko – ruský byl překvapivě nedávno postaven a úplně prázdný. Na parkovišti před celnicí byla obrovská podrobná mapa litevské části Kurské kosy, ruská část Kosy je stále zahalena tajemstvím, neboť je vojenskou oblastí. Od přechodu jsme zajeli jen 3 km do největší kurské vesnice Nida, původním německým názvem Nidden. Letní byt tu měl německý spisovatel Thomas Mann (1875 – 1955). V roce 1968 získal francouzský filozof Jean Paul Satyre od Chruščova zvláštní povolení strávit nějaký čas na dunách. Vyhledali jsme restauraci, kde jsme si objednali jídlo a pivo za 13 LTL (113,-). Mezitím začalo pršet, takže prohlídku dřevěných stavení Nidy jsme absolvovali v pláštěnkách. Prošli jsme „jakýmsi“ jarmarkem starých řemesel, kde si Pavel vyzkoušel tesat loď z kmene stromu. Zakoupil jsem pohledy se známkami za 15 litas (130,-) a snažil se je vyplnit. Za deště jsme vyrazili zpět na sever k delfináriu, vedle kterého stálo námořní muzeum. Bohužel k muzeu jsme přijeli v 18:45, patnáct minut po zavíračce. Škoda, muzeum bylo v pevnosti z červených cihel obklopené vodním příkopem. Koukám do vody a vidím hlavu tuleně. Říkám si socha tuleně ve vodě? Po chvíli jsem zjistil, že tuleň je živý, mrknul. Když jsme nestihli muzeum, tak jsme si prohlédli aspoň rybářské lodě vystavené před muzeem u hlavní silnice. V osm večer jsme vyrazili trajektem zpět na pevninu a po jediné litevské dálnici z Klaipédy do Kaunasu vyrazili domů. Podél dálnice se objevovaly občas osamělý čápi. V Kaunasu jsme odbočili na námi už známou silnici č. 55 plnou kamiónů směr Polsko. Tentokrát jsme si nezajížděli a jeli přímo. V Marijampole jsme zastavili okolo desáté na večeři. Po zjištění, že můžeme platit kartou, jsme si objednali jídlo. Bohužel jsem si už musel dát kolu, za chvíli vystřídám Honzu za volantem. Honza dojel na litevsko – polskou hranici zas už v dešti. Vystřídali jsme se za volantem. Vraceli jsme se po stejné silnici, přes Suwalki, Augustóv, Grajewo, Lomžu.

11.den - neděle 14.8.2005

I v deštivé noci byla silnice plná kamiónů. Že by se mi řídilo příjemně, to se nedalo říct. Mokrá silnice se leskla od světel protijedoucích kamiónů a bílá krajnice silnice nebyla vůbec vidět, takže někdy jsem to prostě mířil vedle protijedoucích světel a doufal, že krajnice je hodně vpravo. Projeli jsme noční Varšavou, kde provoz byl podstatně slabší než při prvním průjezdu. Natankovali jsme 45 l nafty, kterou jsem zaplatil kartou. Bláža mě navigoval skrz celou Varšavu směrem na Piotrków Tribunalski. Z Varšavy na Piotrków vedla zajímavá dálnice. Přibližně každých 20 km byla křižovatka se semaforem! Rozednívalo se. Nechal jsem se vystřídat Pavlem. Při řízení jsme tvořili dvojice, když řídil Honza B., navigoval jsem ho já, když jsem řídil já, navigoval Honza B. Když řídil Pavel, navigoval ho Honza L. a obráceně. Byl jsem docela po nočním řízení utahaný, takže jsem v pohodě na zadní sedačce usnul. Projeli jsme Czestochowou na Gornicze. Odtud Honza zvolil jinou cestu přes Gliwice a Rybník na Bohumín. Na polsko – českou hranici jsme dojeli okolo sedmé ráno. Za Ostravou jsme zkoušeli hotely na jídlo, ale neuspěli jsme. Honza B. vystřídal za volantem Pavla, takže jsem se přesunul opět dopředu. Přes Olomouc a Brno jsme vyrazili po dálnici D1 na Prahu. Na snídani jsme zašli do pekárny, která byla součástí benzínové pumpy. U Jihlavy jsme provedli poslední střídání, v Praze na dálnici jsme naposledy natankovali plnou – 40 l nafty a já dojel do Cholupic okolo 14té hodiny, kde jsme zakončili naší pánskou jízdu po Pobaltí.

Během posledních dvou dnů jsme ujeli po Kurské kose 103 km a z Klaipédy do Prahy nonstop 1403 km. Honza B. odřídil 601 km, já 583 km a Pavel 322 km.

Celkem jsme najeli po Pobaltí a polským tranzitem 4790 km při spotřebě 354 l nafty, což je 7,4 l nafty na 100 km. Na plného kombíka s dvoulitrovým motorem to je slušný.

PS: Evropská unie je hrobník hraničních razítek! Projel jsem čtyři státy, přes osm hraničních přechodů a nedostali jsme ani jedno razítko!!

Fotogalerie

sobota 26. března 2005

Velikonoce v Lednici

Na velikonoce roku 2005 jsem vyrazil se svými kamarády na Moravu do penziónu Onyx v Lednici. Přijel jsem s Honzou a Álou L. v pátek trochu později, takže na nás už nezbyla večeře ale stihli jsme "welcome drink", u kterého bohužel nezůstalo, takže jsem v noci "telefonoval" se záchodovou mísou! Není nad to popít s kamarády slivovičku na lačno! V sobotu jsem vyrazil s Honzou a Álou na kola z Lednice přes přírodní park Niva Dyje do Břeclavy a přes Lednicko - valtický areál zpět. Lužní les byl místy zatopen vodami Dyje. Ostatní vyrazili pěšmo na lednický zámek, hlavně za dravci. V neděli jsme všichni vyjeli na prohlídku Znojma. Prohlédli si chrám sv. Mikuláše i kapli sv. Václava, rotundu, bohužel k mému zklamání bylo zavřené znojemské podzemí. Večerní "žranice" grilovaného selátka mi srovnala náladu. Po povinné pondělní pomlázce přítomných dam (jediné povolené týrání žen :-)) jsme vyrazili do Lanžhotu a na kola do přírodní rezervace Ranšperk. Vzhledem k vyšší hladině řek Dyje a Morava se dalo jet jen po vyvýšených ochranných hrázích, okolní lužní lesy byly pod vodou. Takže jsme si s H + A i zaposilovali při přenášení kol přes ploty obor.

Znojemské podzemí

Fotogalerie

Brodění zatopeným lesem.

pátek 20. srpna 2004

Krušné hory a Smrčiny

Po úspěšné sólo akci na Šumavě v roce 1997 jsem vyrazil na sólo akci přejezd Krušných hor. Tentokrát už jsem měl brašny nad zadní kolo, které bylo tímto ovladatelnější.

1.den - pondělí 16.8.04 - 66 km

Ústí nad Labem, Žežice, Lipová, Čermná, Jílové, Sněžník, Děčínský Sněžník, Sněžník, Tisá, Petrovice, Krásný les, Větrov, Habartice, Komáří hůrka, Pod Komáří hůrkou

Vyjel jsem na kole z Malešic na Hlavák a odtud pokračoval vlakem (kolo v úschovně) do Ústí nad Labem, kde jsem vyložil kolo s brašnami z pojízdné úschovy a vyjel po chvíli hledání modré značky do kopce nad Labem směr Žežice. Zde jsem se napojil na silnici a stále bušil do kopce na Lipovou, kde jsem se zastavil na doplnění tekutin. Dál jsem už frčel z kopce přes Čermnou do údolí Jílovského potoka a vesničky Jílové. Odtud začala pakárna ve formě stoupání na hřeben Děčínské vrchoviny na vrchol Děčínský Sněžník s rozhlednou.

Měl jsem trochu honičku, abych stihnul otevřenou rozhlednu, naštěstí jsem dorazil 5 minut před pátou, úplně hotovej. Dal jsem si pivko a párek a ještě vylezl na rozhlednu, abych se pokochal dalekým rozhledem. Jako poslední jsem opustil kiosek u rozhledny a pokračoval sjezdem do Sněžníku na Tisou okolo pískovcových Tiských stěn, Petrovice a Krásný les. Odteď jsem začal přejíždět Krušné hory ze severovýchodu na jihozápad. Po místní silnice jsem frčel na Větrov, Adolfov, Habartice, Fojtovice a k večeru začal stoupat na Komáří hůrku. Myslel jsem si, že na Komáří hůrce vylezu na rozhlednu, ubytuju se a dám si něco k večeři. Bohužel fungovala jen restaurace. Po jídle jsem sjel na rozcestí Pod Komáří hůrkou a zalezl do lesa vedle lesní cesty pod širák. V noci se honily po obloze mraky a pár kapek spadlo. Ještě že jsem měl nepromokavou plachtu.

2.den - úterý 17.8.04 - 95 km

Pod Komáří hůrkou, Cínovec, Vápenice, Nové Město, Vrch Tří pánů, Nová ves, bývalý Mackov, vodní nádrž Fláje, Jelení hlava, Černý rybník, Klíny, Mníšek, Nová Ves v Horách, Hora Svaté Kateřiny, Rudolice v Horách, Volárna, Kalek, Načetín, Pohraniční, Jilmová, Skelný Vrch, vodní nádrž Přísečnice, Černý potok, Vejprty

Ráno jsem vstal poměrně pozdě a až okolo půl jedenácté vyrazil po červené lesní cestou směr Cínovec. Prokličkoval jsem vietnamským tržištěm a v jedné hospůdce, nachystané pro německé turisty, jsem si dal "snídaňoběd". Snažili se mě rychle obsloužit, abych jim nezabíral místo pro Němce. Ještě že mě nevyhodili! Po jídle jsem dál pokračoval přes rozcestí U vojáka na Vápenici a Nové Město. U rozcestí Vrch Tří pánů jsem vyjel po červené značce přes stejnojmenný vrch Strážní stezkou na Novou ves. Jel jsem po Krušnohorské lyžařské magistrále (KLM). Přes Flájský potok jsem musel naboso přebrodit a přenést kolo. S bagáží to byla docela fuška, ale sundavat brašny se mi nechtělo. Opláchl jsem se v potoce a vyjel dál směr bývalý Mackov a vodní nádrž Fláje. Z koupání nebylo nic, začalo pršet, tak jsem hledal střechu, pod kterou bych se před deštěm ukryl. Po krátkém letním dešti jsem uháněl po rovině na Černý rybník a Klíny. Při sjezdu do Klínu jsem trefil vosu mezi brýle a helmu, než jsem stačil zastavit, tak jsem dostal pigáro do levého obočí. Nejdřív to jen pálilo a bolelo, později to nateklo, ale naštěstí v další jízdě to až tak nevadilo. Pokračoval jsem dál na Mníšek a podél hraničního potoka Svídnice do Nové Vsi v Horách, odkud jsem úbočím stoupal k

Hoře Svaté Kateřiny s Růžovým vrchem a rozhlednou.

U rozhledny jsem pojedl a posilněn vydal se dál, tentokrát z kopce serpentýnama k samotě Malý Háj. U Rudolic v Horách jsem odbočil na modrou značku a dál pokračoval na Volárnu, Volárenský rybník, Kalek, Načetín, Pohraniční, Jilmová, Skelný vrch a podél česko-německé hranice k vodní nádrži Přísečnice. Obloha nevěštila nic dobrého, tak jsem pokračoval přes Černý potok až do Vejprt, kde jsem doufal, že najdu nějaký penzión. Naštěstí jsem našel penzión Bednář, kde jsem se mohl ubytovat na jednu noc se snídaní - 200,- Kč. Po nastěhování a sprše jsem vyrazil do centra města na večeři a trochu mě šoklo, že Vejprty měly dvě tváře, jedna, opravená a nová, druhá, zchátralá, pamatující vystěhování Sudeťáků a 2.světovou válku! Státní hranice procházející městem stále ještě platila!

3.den - středa 18.8.04 - 80 km

Vejprty, České Hamry, Kovářská, Pod Vysokou sečí, Pod Meluzínou, Klínovec, Boží Dar, Myslivny, Pod Špičákem, Mrtvý rybník, Ryžovna, Blatenský vrch, Horní Blatná, Bučinská cesta, Jelení, Velký močál, bývalá Rolava, Tišina, Rájecké údolí, Stříbrná, Kraslice

Ráno po lehké snídani (málo pro cykloturistu) jsem vyrazil podél drátěného plotu, oddělujícího Čechy od Německa, z Vejprt na České Hamry a Kovářskou, kam jsem se zajel podívat na zbytky vápenky. Od vápenky jsem vybušil kopec k rozcestí Pod Vysokou sečí, abych pokračoval nahoru-dolů k dalšímu rozcestí Pod Meluzínou a po trase KLM dojel pod Klínovec. Nejvyšší bod Krušných hor jsem nemohl minout, zvláště když je na něm rozhledna.

Vystoupal jsem lehkým převodem na vrchol Klínovce (1244 m n/m) a zhrozil se stavem hotelu s rozhlednou. Cedulka "VSTUP ZAKÁZÁN" mě neodradila od výlezu na vršek rozhledny, i když místama jsem si říkal, že má asi své opodstatnění! :-) Nakonec jsem cestu na vršek rozhledny opuštěných zchátralým vnitřkem hotelu našel. Shůry jsem omrknul, co jsem ujel a co mám ještě před sebou. Jídlo a pití jsem nalezl na terase sporthotelu Rudolf, posilněn a doplněn tekutinami jsem sjel z Klínovce do Božího Daru a po silnici podél Blatenského příkopu pokračoval k Myslivnám, kde jsem ze silnice odbočil k Božídarskému Špičáku okolo Božídarského rašeliniště. Minul jsem Mrtvý rybník, který se tvářil hodně živě - koupající si léto užívali - a přes Ryžovnu se vrátil na silnici, která mě dovezla přes Bludnou k odbočce na Blatenský vrch s rozhlednou.

Po žluté značce jsem sjel do Horní Blatné, kde mou jízdu "urychlily" kameny v rukou snědých harantů. Naštěstí se netrefili, ale připomněli mi kdysi dávnou cestu na Balkán. Bohužel jsem byl v Čechách. Pokračoval jsem po Bučinské cestě na Jelení okolo rezervace Velký močál k bývalé Rolavě. Odtud jsem pokračoval parádním dlouhým sjezdem Rájeckým údolím do Stříbrné a Kraslic. U první restaurace bylo i ubytování na jednu noc za 200,- bez snídaně, takže cíl byl jasný. Po včerejším nočním dešti už jsem širák neriskoval a připlatil si za pohodlí.

4.den - čtvrtek 19.8.04 - 90 km

Kraslice, Počátky, Luby, Vackov, Plesná, Bad Brambach [D], Horní Paseky, Vyhlídka, Doubrava, Podhradí, Kamenná, Studánka, Hranice, Trojmezí, U Lenka, Trojmezí - Dreiländereck [D], U Lenka, Smolnice, Peklo, Štítarský vrch, Krásná, Podhradí

Po snídani jsem vyrazil po vedlejší silnici na Medvědí, Počátky a Luby, kde jsem projel vedle sochy houslaře a zároveň zakončil přejezd napříč Krušnými horami a dál pokračoval po červené značce přes Vackov na Plesnou. Zde jsem to střihnul přímo na západ přes německé lázně Bad Brambach na Horní Paseky, abych se vyhnul zajížďce na jih. Na česko-německé a německo-české hranici si mě nikdo nevšímal, jen v lázních jsem měl trochu problém mezi lázeňskými objekty trefit správnou cestu do Čech. Z Horních Pasek jsem po pohraniční silničce projel okolo vrchu Vyhlídka do Doubravy a Podhradí. V Podhradí se zříceninou hradu Neuberg jsem se rozhodl najít ubytování, i když bylo po poledni. Dál jsem chtěl vyrazit nalehko do Ašského výběžku a pahorkatiny Smrčiny. Našel jsem rodinný penzion Etela, kde jsem měl pocit, že mě ihned adoptovali coby osamělého cyklistu. :-) Vyjel jsem dál s prázdnými brašnami a bez bagáže přes Marak, Smrčinu, Studénku a Hranice v Čechách do Trojmezí. Zde jsem už byl v roce 1989, kdy jsem bez mapy ale zato s dalekohledem chtěl původně vyrazit z Hranice do Aše a v ranním šeru jsem přehlédl za nádražím odbočku na Aš a vykračoval si směrem k hranici k Trojmezí. V té době zde dlouhá léta vládli jen pohraničníci se svými psy a když jsem prošel okolo vojenské posádky, začal jsem tušit nějaký zádrhel. Z kasína vyjel tmavozelený UAZ a krokem jel za mnou asi 500 metrů, pak mě předjel a vystoupil sám nadporučík od pohraničníků a kam pak prý jdu. "Do Aše." "Tak to jdete špatně, půjdete touto silnicí do Hranice a tam vám už řeknou." Bylo mi trochu divný, že se vracím do Hranice, ale protože UAZ zase jel krokem za mnou, tak cíl jsem měl daný. V Hranici si mě jako štafetu převzal příslušník Veřejné bezpečnosti, zkontroloval mě a kam že jsem to chtěl jít. Samozřejmě mému výletu nevěřil, takže mi "decentně" naznačil, že jej mám následovat. Naložil mě do vlaku do Plzně, dřepnul si vedle mě a dohlédl na to, abych nevystoupil dřív než v Plzni. Takže až dnes můžu v poklidu dojet na kole po bývalé signálce přes rozcestí U Lenka k Trojmezí - Dreiländereck, vlastně nyní už pouze historickému, neb NDR neexistuje. Od historického hraničního kamene z roku 1844 jsem se vrátil k rozcestníku U Lenka a podle mapy se snažil najít zbytky železné opony - bývalé opevněné stanoviště kryté hlídky. Nic jsem nenašel a ke všemu mi ještě klacek schovaný v trávě zasekl přehazovačku. Pomocí hrubé síly jsem ji trochu přiohnul a docílil toho, že kromě nejmenších dvou koleček celkem fungovala. Takže to dobře dopadlo, dál jsem mohl jel opět po signálce přes Smolnici, Peklo, Štítarský vrch do Krásné a odtud přes Marak zpět k penziónu do Podhradí. V penziónu nikdo nebyl, tak jsem vyrazil do místní hospody na pivko a večeři. Přes celou noc se spustil mohutný liják, že jsem nelitoval těch 250,- Kč za suchý nocleh a čistou postel.

5.den - pátek 20.8.04 - 37 km

Podhradí, Háj, Aš, Hvozd, Mísový kámen (historické hraniční mezníky), Slatinný les, Kančí údolí, Polná, Táborská, Ostroh - Seeberg, Dvoreček, Františkovy lázně

Ráno jsem posnídal s celou mnohačetnou rodinou paní domácí (byla to původem Němka a údajný její syn byl černoch jak noc, ale všichni mluvili "čésky", takže naprostá pohoda). Posilněn jsem vyrazil do nejvyššího kopce Smrčin (jaká to šichta s natěžko naloženým kolem oproti včerejší odlehčené úpravě!)

Háj (758 m n/m) s rozhlednou. Rozhledna byla uzamčena, ale naštěstí už se blížila 11.hodina a restaurace pod rozhlednou otevírala, takže jsem byl toho dne první, kdo si vypůjčil klíč od rozhledny. Prohlédl jsem si jen blízké okolí, protože bylo pod mrakem. Z Háje jsem sesvištěl do Aše, prokličkoval městem a vyjel opět po bývalé signálce přes Hvozd k historickým hraničním mezníkům z r. 1754. Dál jsem pokračoval po signálce na Slatinný les, Kančí údolí a Polenský les do Polné okolo smírčích křížů. Odtud už po silnici do Ostrohu, kde jsem objevil mě neznámý hrad Seeberg, a když jsem zjistil, že v jednom obnoveném křídle je i hradní restaurace,

zastávka byla jasná. Po vydatném obědě jsem to už měl kousek do Františkových Lázní na vlak. Na nádraží jsem přijel půl hodiny před odjezdem přímého vlaku na Prahu. Tomu říkám klika! :-)

Při svém putování jsem použil postupně mapy Klubu českých turistů (měřítko 1 : 50 000) č. 11 - České středohoří, č. 6 - Krušné hory - Teplicko, č. 5 - Krušné hory - Chomutovsko a Mostecko, č. 4 - Krušné hory - Klínovec a Karlovarsko, č. 3 - Krušné hory - Kraslicko, č. 1 - Ašsko a Chebsko.

Moje fotogalerie

neděle 7. září 2003

Dunajská delta

Kdysi za komančů jsme přemýšleli s kamarády o cestě do Dunajské delty, ale cestu jsem uskutečnil až letos, když Ála našla inzerát na zájezd do delty a dostatečně nás pobláznila, abychom do Dunajské delty vyrazili ve složení Ála + Honza L., Móňa + Pavel, Honza, Michal a já.

Neděle 31.8.2003
Do kempu v Murighiolu v oblasti Dunajské delty jsme dorazili v 22:30 autobusem Karosa po dvou dnech dobrodružné jízdy. Oproti plánu o 12,5 hodiny později. Nejen že řidiči cestou bloudili, ale i autobus byl dost v dezolátním stavu, zvlášť jeho zadní náprava. Postavili jsme stany a vyrazili do nejbližší hospody, ale tam už měli zavřeno. Místní nám poradili blízký hotel Halmi Iris. V hotelu zrovna zavřeli a zhasli, ale ještě nám otevřeli. Za námi se ještě přiřítila skupinka řidičů s šéfem zájezdu Jirkou, doktorem a jejich nohsledi. Nejdřív nám nabídli jen lahváče (25.000,- lei = 25,- Kč), na dotaz, jestli nevaří (byla už půlnoc) nám nabídli zhotovit Hemenex. Tak jsme si ho všichni objednali. Za cenu 32.000,- lei, no neberte to. :-)

Nejlepší pivo
Pondělí 1.9.2003

Ráno se už kempem potulovali kolem našich stanů toulaví psi a pronajímatelé loděk. Šéf nám dohodil chlapíka s lodí na dva dny, prohlédli jsme si loď a dohodli se na středu a čtvrtek – 3 milióny lei na den, přespí s námi a doveze nás k moři a zpět. Domluveno. Mezitím šéf se svojí skupinkou zmizel na motorových loďkách v deltě Dunaje. Na první dva dny jsme si chtěli půjčit veslice, někam doveslovat, přespat a druhý den se vrátit. Pronajímatelé veslic chtějí 100.000 lei za 1 hodinu a průvodce, nechtějí půjčit lodě samotný. To se nelíbí nám a tak jdeme do přístavu, kde převážně Pavel se svojí ruštinou domlouvá motorové loďky. Za jednu loď chtějí 5 miliónů lei, Pavel to ukecává na konečných 8 miliónů za tři lodě pro 14 lidí na dva dny. První den nás odvezou na jezero Uzlina a vysadí na břehu, druhý den pro nás v 17:00 připlují a odvezou zpátky do přístavu. Vrátili jsme se do kempu pro kletry, stany a jídlo, nájemcům veslic řekli že je nebereme a nalodili se na loďky. Jednotlivé loďky byly dlouhé okolo šesti metrů a 1,5 metru široké.

Po nalodění i s bagáží se loďky povážlivě ponořily do vody. V první loďce byli Ála s Honzou L., Móňa s Pavlem a Michal, ve druhé lodi já s Honzou, dva sourozenci s kamarádkou a ve třetí lodi další 4 účastníci našeho zájezdu. V 11:30 jsme vypluli z Murighiolského přístavu do Braţul Sfântu Gheorghe – jižního svatojiřského ramene Dunaje. Vítr dost foukal a malé vlnky občas přeskočily bord loďky a pokropily nás. Ještě že jsme si nevzali ty veslice, tady by nás to asi odfouklo nebo by jsme se nadřeli jako koně! Jižním ramenem Dunaje proti proudu jsme dopluli k letovisku Uzlina, kde jsme odbočili vpravo do kanálu k jezeru Uzlina. Dalekohledy jsme si prohlíželi různé druhy volavek – bílé, popelavé, stříbřité a propluli blízko pestrobarevného mandelíka hajního. Dopluli jsme k ornitologické pozorovatelně asi 15 metrů vysoké, požádal jsem našeho lodivoda, aby u ní přistál. Ostatní lodě nás následovaly. Vylezli jsme navrch a rozhlíželi se po okolí. Moc ptáků tu nebylo, asi je vyplašily naše motory. Nalodili jsme se a vypluli k jezeru Uzlina. Ústí kanálu do jezera bylo pro snížený stav vody mělké a bahnité, takže vrtule motoru nemohla být ponořená do vody a náš lodivod se snažil bidlem přetlačit loďku do jezera. Vítr sílil proto nám, lodivod po chvíli bidlování nechal, vlezl do vody a loďku přetáhl do jezera. Motor člunu se přetahoval s protivětrem a vlnami jezera, ale nakonec jsme zvítězili a přepluli jezero k rákosem porostlém břehu, kde lodivodi vypnuli motory a pomocí vesel jsme pluli podél břehu. Mezitím nám první loďka zmizela z dohledu. V rákosu mezi jezery Uzlina a Isac pozorujeme poprvé pelikána a hromady leknínů. Obepluli jsme jezero a vrátili se k ústí kanálu. Tentokrát jsme se přes mělčinu dostali bez problémů. Na pravém břehu jsme spatřili šéfovu skupinku a tak jsme přistáli blízko nich. Měl jsem trochu strach jestli první loďka už nepřejela tohle místo, kde jsme se vylodili na břeh. Naštěstí připluli asi 5 minut po nás. Dali jsme každému lodivodu 1 milión lei jako zálohu a domluvili se na zítřku, kdy pro nás připlují na stejné místo v 17:00 a doplatku 5.000.000,- lei. Vyházeli jsme bagáž na břeh do listnatého lesíka a šli prozkoumat okolí. Šéfova skupinka už měla postavený tábor. Prolezli jsme lesíkem a objevili na jezeře ohromné hejno pelikánů. Jak jsme se k nim přibližovali, tak vždy ti pelikáni co byli k nám nejblíž vzlétli, přelétli hejno a přistáli na vzdálenější straně hejna od nás. Toto se opakovalo několikrát, než se hejno „naštvalo“ a odlétlo. Já se vrátil k bagáži a po chvíli přemýšlení uvažoval o tom že postavím stany než se ostatní vrátí. Ještě že zvítězila má lenost, protože když se ostatní vrátili asi po dvaceti minutách, nalezli prý skvělé místo u kanálu, kam jsme se hned přemístili. Cestou jsme potkali tři volně se pasoucí koně – černého, hnědého a bílého. Flek byl opravdu lepší než ten kde byla šéfova partička a kde zůstali taky ostatní z našich loděk. Postavili jsme stany, pod podlážku jsem nařezal rákos jako izolaci. Okolo 16.hodiny jsme si uvařili oběd, já si dal párečky s hořčicí. :-) Honza L. s Pavlem nahodili návnadu do kanálu, ale bez úspěchu. Občasné projížďky rybářských i výletních lodí zřejmě ryby plaší. Poté jsme se vydali po vyschlém bahnitém dnu jezera na kosu vzniklou u ústí kanálu do jezera. Dalekohledy nám přibližovaly veškeré ptactvo letící i sedící. Komárů moc nelítá, na ten zbytek funguje repelent. Honza zpozoroval skupinku letících bílých ptáků a jen tak mimochodem poznamenal: “Hele, ty maj zobák vepředu placatej jak lžičku.“ Ála s Móňou radostně vyskočily: „To je kolpík!“ Není nad to mít s sebou do delty odbornice. :-) Za šera jsme se vrátili do našeho ležení, rozdělali oheň a nachystali si večeři. Po jídle jsme si dali zdravotního Ferneta a postupně u ohně vytuhávali.

Úterý 2.9.2003

Vstali jsme v 7:00 a šli pozorovat ptáky. Pelikán bílý mizí s prvním hlukem motorů rybářů. Po snídani jsme šli opět na kosu pozorovat ptáky. Michal zůstal hlídat tábor a chytat ryby. Po návratu do tábora jsme lehce poobědvali a Honza L., Pavel a Michal zkusili nahodit udičky. Tentokrát jsem v táboře zůstal já a ostatní jdou na konec jezera Uzlina. Jak tábor osaměl, zahlédl jsem poletujícího ledňáčka říčního a hlavně dravce sedícího na stromě – motáka pochopa. Móňa s Álou mají s sebou asi šest atlasů o ptácích, takže každý objev hned porovnávají s atlasem a určují co je to za druh. Po návratu ostatních jsme se sbalili, odpadky na rozdíl od místních rybářů jsme odvezli do kempu. Nechali jsme s Honzou kletry v našem bivaku a šli na místo, kde jsme zanechali zbytek naší posádky. Naše lodě připluli „přesně“ v 16:56. Nalodili jsme se, vypluli a po chvíli zastavili u našeho nocležiště, kde jsme nabrali zbytek. Návrat probíhal po stejné cestě, nejdřív kanálem k letovisku Uzlina a pak svatojiřským ramenem Dunaje do přístavu v Marighiolu. Po 75 minutách plavby jsme přirazili ke kůlům v přístavu. Lodivodům jsme doplatili zbylých pět mega lei k oboustranné spokojenosti. V kempu jsme hned postavili stany a zašli do recepce zaplatit 40.000,- lei (40,- Kč)/ za osobu a noc. (V ceně zájezdu byla placená jen první a poslední noc v kempu.) Recepční mluvila jen rumunsky, tak to byla trochu kovbojka než pochopila že neplatíme za celý autobus ale jen za nás a jeden pár. Na večeři jsme zašli do restaurace hotelu Pelikán, ke kterému patří i náš kemp. Pingl v mezinárodním hotelu uměl též jen rumunsky, jídelníček jen v rumunštině. S pomocí místního „tlumočníka“ jsme si objednali pro jednoduchost všichni stejné jídlo – smaženého candáta (salau) s bramborem (139.000,- lei). Móňa chtěla pomoct s překladem olivy a vypadlo z ní: „zeljonyje gulky“. .-) Rybu jsme zapili lahvovým (à 23.000,- lei) a panákem vodky (35.000,- lei), který chutnal a vypadal jak okena. Dezinfikovali jsme si tím ty špinavý skleničky co nám tu naservírovali.

Středa 3.9.2003

Vstal jsem v 7:30 a s Honzou a Michalem jsme šli koupit balení 2l vody a 4 chleby na cestu. Ostatní drze ještě spali! Náš lodivod už obejdoval okolo kempu a hlídal si nás, abychom se mu snad neztratili či co. Sbalili jsme stany a kletry a v 9:30 se nalodili na bývalou rybářskou loď, teď upravenou pro vyjížďky s turisty, s názvem Sofia v murighiolském přístavu na stejném místě kde jsme včera přistáli. Vypluli jsme na 43 – 48 km (každá mapa Dunajské delty udává jinou vzdálenost a geograficky jsou mapy „trochu“ odlišné.) dlouhou plavbu po jižním rameni Dunaje až k jeho ústí do Černého moře. (Jižní rameno Dunaje se jmenuje Svatojiřské podle městečka Sfântu Gheorghe (Svatý Jiří) na jeho ústí do moře. Prostřední rameno Dunaje se jmenuje podle městečka na ústí Dunaje do Černého moře Suliny - Braţul Sulina. Severní rameno se jmenuje podle městečka na Ukrajině uprostřed delty Chilia - Braţul Chilia.) Nejdřív jsme na lodi posnídali, to jsme ráno v kempu nestihli. Náš lodivod byl pohodář a nabídl holkám, ať si stoupnou za kormidlo. Toho jsme se chytli hned my chlapy a každý si chvíli zakormidloval po Dunaji. V kabině byl obstojný smrad z naftového motoru. Na uschlém stromě u břehu seděl párek mořských orlů. Náš lodivod nám řekl že máme kliku, že jsme je tu spatřili. Pavel hodil řeč s lodivodem, který mluvil rusky. Jmenoval se „Džordž“, důchodce, 67 let, syn dělá na zaoceánské lodi, bere důchod 2 milióny lei (2.000,- Kč). Naše loď má výkon „50 lošadí“, žere 7 l nafty za hodinu + hromadu oleje. Zeptal jsem se na rychlost lodi, 16 – 17 km/hod. Po 4 hodinách a 15 minutách jsme dopluli do přístavu Sfântu Gheorghe. Pavel s Honzou šli s Džordžem domluvit oběd u místních Lipovanů. (Lipovani – Ukrajinci, kteří utekli před více než 260.lety z Ukrajiny do dunajských močálů před náboženským pronásledováním Petra Velikého. Tvoří 11,2 % z celkového počtu 25.000 obyvatel v deltě. Mezi sebou mluví ukrajinsky a rusky.) Zbytek nás zůstal v přístavu a pozoroval „cvrkot“. Po jejich návratu se Džordž ujal hlídání naší bagáže a své lodi a my vyrazili do městečka. Dali jsme si jedno lahvové a vyrazili po prašné písčité ulici k Černému moři. Svatý Jiří je odřízlé městečko od okolí sítí kanálů, jezer a močálů, takže jako dopravní prostředek tu slouží koně, osli a vlastní nohy. Auta tu nemají. Zboží dopravuje pravidelná lodní linka z Tulcei. Městečko je tvořeno přízemními domky v udržovaných zahrádkách. Střechy jsou z došek, zdi z vepřovic (nepálené hliněné cihly) nebo z rákosových svazků a nahozených maltou. Zanechali jsme domky a Sfântu Gheorghe za sebou, minuli jsme opuštěné betonové bunkry a písčitou krajinou s trsy trávy došli na písčitou pláž Černého moře. Na obzoru pluly velké kontejnerové lodě a tankery. Vrátili jsme se do městečka a s 15.minutovým zpožděním našli domek našich hostitelů. Byli jsme usazeni do letní jídelny na dvorku a královsky pohoštěni – několik druhů smažených ryb (salau = candát, crab = kapr bez šupin) s osmahnutými bramborami, rajčatový salát a na závěr fíky s medem. Každého vyšla hostina na 100.000,- lei. Nato jsme zašli na točený, aby ryby plavaly! Po pivku jsme zašli do místního „nákupního centra“ zakoupit nějaké potraviny, melouny a pohledy. Zašel jsem na poštu, ale byla zavřená – i když podle úředních hodin měla být otevřená! Ostatní zašli do přístavu vyfotit západ slunce.

Džordž si odskočil na „čtvrt hodinky“ pro chleba a vodku, nakonec to stihl za 45 minut. Mezitím jsem zašel znovu na poštu, jestli náhodou neotevřou. Otevřeli. Mohl jsem zakoupit známky do „Czech republic“ a pohledy hodit do schránky tady ve Svatém Jiří. :-) Džordž obratně otočil loď v přístavu a my vpluli do vod Dunaje. Opustili jsme městečko a do prvního bočního kanálu jsme zapluli hledat místo na spaní. Byl to Canal Tătaru, který vedl až do Suliny, jak jsem později zjistil. Přirazili jsme ke břehu odvráceném od Sv. Jiří, vyložili bagáž, postavili stany a rozdělali oheň. Po okolí jsme sesbírali jen malé větvičky. Džordž zmizel ve tmě a pak nás zavolal, abychom přitáhli vyrubané pařezy. Udělali jsme si lehkou večeři, sbodli melouna a na dezinfekci dali místní vodku Stalinskaya (že by nostalgie zašlých časů?) Džordž se lehce upravil, když jsem mu chtěl nalít vodku do jeho sklenky tak se zeptal: „Gdě moj stakan?“ a přitom ho držel v ruce! :-) Džordž nám rozmluvil jezero Razim, kam chtěly holky, že víc uvidí tam co nás zaveze on. Tak jsme dali na jeho radu. Okolo 23.hodiny jsme zalehli. Zatáhla se obloha a zvedl vítr. V pravidelných intervalech stan osvětloval kužel světla pobřežního majáku. V noci se mi chtělo na malou (to ten meloun), přemýšlel jsem jestli to nenechám na ráno, vypadalo to že bude pršet a vítr stále sílil. Pak se zničehonic zvedla Ála a šla ven. Následoval ji Honza L, takže jsem vylezl i já. A za mnou druhý Honza. Takže nakonec byla u otvoru do stanu fronta!

Čtvrtek 4.9.2003

Vstali jsme v 8:30. Michal zkoušel fintu – že prý je venku vidět mandelík, ale holky mu na to neskočily. :-) Čaj jsme vařili na vařičích zakrytých karimatkami, aby vítr nesfoukl plamen. Krávy, jdoucí na pastvu, procházely okolo našich stanů a pak se přebrodily přes kanál. Sbalili jsme se a v 9:30 vypluli na Dunaj. Nasnídali jsme se a zase pozorovali dalekohledy ptáky a okolí. Začalo chladivě foukat, občas někdo zašel se ohřát na sluníčko na záď lodi do smradu naftového motoru. Dali jsme dalšího melouna a trochu zasvinili palubu. Po třech hodinách plavby si potřebujeme všichni odskočit. Džordž na břehu zdraví dva rybáře a rozhoduje se u nich přistát. Najíždí kolmo na vysoký bahnitý břeh. Nedaří se mu zařadit zpátečku a loď zprudka naráží do břehu. Ještě že jsme se drželi. Džordž se omlouvá „Sofii“. Všichni jsme si odskočili po okolí a poté odrazili od břehu. Poklidně jsme si pluli po jižním rameni Dunaje když se šel Michal zeptat kdy že odbočíme na to jezero. Džordž mu v pohodě odpověděl že na to zapomněl a že jsme to místo odbočení o 10 km minuli. Začali jsme se s Džordžem dohadovat, hlavně Pavel se svojí skoro rodnou ruštinou. Džordžovi se očividně nechce zpátky. Tvrdí, že je to tři hodiny tam a tři hodiny zpátky, další dvě hodiny po kanále. Hučíme do něj že chceme zpátky na jezero. Nakonec z nás vytáhl ještě jeden milión lei navíc a otočil Sofii po proudu Dunaje. Dopluli jsme za 40 minut k odbočce Canal Perili lovca (dle tabulky na břehu kanálu) nebo Garla Perivolovca (dle mapy). Během plavby kanálem jsme spatřili hejno vlh pestrých, pelikány (které jsme si překřtili na „Džamba“ a volavky. Kanálem jsme dopluli za dalších 40 minut na jezero Gorgostel plné leknínů. Po obeplutí jezera jsme se vraceli kanálem zarostlým třímetrovým rákosím k svatojiřskému rameni Dunaje a pozorovali ledňáčka, který poletoval před námi do té doby než ho to přestalo bavit a my ho pak minuli z boku. Začalo být chladno, sílící studený vítr mě donutil vzít i pončo kvůli zabránění profouknutí. 45 minut trvala plavba kanálem k Dunaji,

1:15 do přístavu v Murighiolu. Pevné země jsme se dotkli v 19:05. Zaplatili jsme Džordžovi každý milión lei (1.000,- Kč), dohromady 7.000.000,- lei, víc jak jeho čtvrtletní důchod a rozloučili se. V kempu jsme postavili stany (vyjma mého který byl v zamčeném autobuse) a vyrazili do vzdálenějšího hotelu Halmi Iris na večeři (palačinku + pivko + panáka vodky). Tady jsem se domluvil s řidičem že mi vyndá stan a nechá ho pod autobusem. Po návratu do kempu jsem stan našel a s Honzou ho urychleně postavili. Zalehli jsme po půlnoci.

Pátek 5.9.2003

K ránu v kempu štěkali toulající se psy, desítky vořechů neidentifikovatelných ras. Holky už byly vzhůru a pozorovaly ptactvo v rákosí u kempu. Díky Móně konečně vidím i já bukáčka malého! Složili jsme stany, sbalili se a v poledne vyjeli autobusem do Tulcei. Honza L. koukal z okna a náhle se zeptal nevinně Ály: „Hele, co to tam sedí na drátě?“ „Mandelík!“ Móňa si ulevuje: „Zapráskaní Rumuni, nevědí co tady maj!“ V Tulcei jsme měli čtyři hodiny volna a tak jsme zakončili návštěvu Dunajské delty stylově v jejím muzeu.

Pro milovníky ptactva. Spatřili jsme:

Mandelík hajní

Kvakoš noční

Kolpík bílý

Kulík říční

Kormorán velký

Moták pochop