I. - 20.4.2008
II. - 10.8.2008
III. - 26.4.2009
IV. - 13.3.2011
pondělí 6. dubna 2009
Přemostění Berounky u Lahovic
Během častých projížděk podél Berounky jsem stihl vyfotit jak se postupně budovalo přemostění Berounky jižním okruhem Prahy.
neděle 21. prosince 2008
Mé vyjížďky na horském kole KHS
Jak je vidět na sním-
cích, snažím se jezdit na kole po celý rok a nejra-
ději mám teploty nad + 20° C a pod -1° C, to totiž není bláto a mokro. A kdo má pořád čistit kolo, že jo! Po nakouknutí do "knihy jízd" jsem zjistil že jsem jel v největším hicu když bylo +34° C, a to hned 2x, 6.6.98 do Klánovic a 20.7.2003 z Dobříše okolo Kocáby. Největší kosa -14° C byla při přejezdu Brd 28.1.2006. Z Malešic nejčastěji vyjíždím přes Hostivař směr Průhonice, další směry jsou přes Hrdlořezy do Klánovic nebo přes Žižkov po navigaci Vltavy na Kralupy nad Vltavou. Podstatné rozšíření cílů výjezdů mi umožňuje použití příměstské vlakové dopravy směr Benešov, Kolín, Nymburk, Kralupy nad Vltavou, Beroun a Dobříš. Ve fotogalerii si můžete prohlédnout kam všude se dá dojet z Malešic po vlastní ose nebo s pomocí vlaku. Na každé fotce je někde moje kolo, tudíž se do fotogalerie nedostaly fotky hradů a zámků kam jsem dojel, např: Karlštejn, Křivoklát, Konopiště, Kokořín, Budyně nad Ohří, Hazmburk, Jenštejn, Zbořený Kostelec, Zlenice, Poděbrady, Lány, Točník a Žebrák, Chvatěruby, Nelahozeves, Veltrusy, Karlova Koruna, Kunětická Hora, klášter v Sázavě, skanzen Přerov nad Labem, kostnice Sedlec u Kutné Hory, hora Říp, poutní místo Brd Skalka.
cích, snažím se jezdit na kole po celý rok a nejra-
ději mám teploty nad + 20° C a pod -1° C, to totiž není bláto a mokro. A kdo má pořád čistit kolo, že jo! Po nakouknutí do "knihy jízd" jsem zjistil že jsem jel v největším hicu když bylo +34° C, a to hned 2x, 6.6.98 do Klánovic a 20.7.2003 z Dobříše okolo Kocáby. Největší kosa -14° C byla při přejezdu Brd 28.1.2006. Z Malešic nejčastěji vyjíždím přes Hostivař směr Průhonice, další směry jsou přes Hrdlořezy do Klánovic nebo přes Žižkov po navigaci Vltavy na Kralupy nad Vltavou. Podstatné rozšíření cílů výjezdů mi umožňuje použití příměstské vlakové dopravy směr Benešov, Kolín, Nymburk, Kralupy nad Vltavou, Beroun a Dobříš. Ve fotogalerii si můžete prohlédnout kam všude se dá dojet z Malešic po vlastní ose nebo s pomocí vlaku. Na každé fotce je někde moje kolo, tudíž se do fotogalerie nedostaly fotky hradů a zámků kam jsem dojel, např: Karlštejn, Křivoklát, Konopiště, Kokořín, Budyně nad Ohří, Hazmburk, Jenštejn, Zbořený Kostelec, Zlenice, Poděbrady, Lány, Točník a Žebrák, Chvatěruby, Nelahozeves, Veltrusy, Karlova Koruna, Kunětická Hora, klášter v Sázavě, skanzen Přerov nad Labem, kostnice Sedlec u Kutné Hory, hora Říp, poutní místo Brd Skalka.
A teď pár historek.....
Kdysi jsem sjížděl do údolí ke křižovatce tvaru T kdy za křižovatkou silnice přímo stoupala vzhůru a v nejnižším bodě odbočovala doprava. Odbočka doprava byla krytá skalní stěnou, tudíž nebylo vidět jestli něco přijíždí zprava. Tvar křižovatky sváděl k domněnce že hlavní silnice je rovně a odbočuje vedlejší. Tak jsem to pustil z kopce s tím abych nemusel moc šlapat v protisvahu do kopce. Když jsem míjel skálu, všiml jsem si dodatkové tabulky pod značkou "Hlavní cesta". Hlavní silnice pokračovala doprava na tu menší cestu! A jako na potvoru přijíždělo po hlavní cestě osobní auto! Tak jsem se rozhodnul pokusit se zatočit doprava po hlavní, i když jsem tušil že má rychlost není taková abych zatočil bez problémů. Řidič auta přibrzdil aby se rozhlédl a najednou spatřil jak se na něj řítím z kopce! Naštěstí pro nás oba (zvlášť mě! :-) ) zareagoval rychle, dupnul na plyn a vyjel s autem z křižovatky, tudíž jsem minul jeho zadní část auta o pověstný "chlup", odstředivá síla mě vynesla do protisměru a dál do příkopu. Naštěstí byl příkop široký a bez stromů, tak jsem jen zapíchl kolo do jeho svahu a vyválel se za ním. Naštěstí bez zlomenin, jen klasicky s odřeninama. Poučení z krizové situace: Nepouštěj to tam kde to neznáš, vše může být jinak než vypadá!
Byl jsem s bandou známých mýho kámoše v Orlických horách a přejížděli jsme zalesněný hřebínek. Všichni během víkendu poznali že do kopce mi to moc nešlape ale z kopce mi to jede. :-) A tak čekali na konci hřebínku na mě než k nim dojedu. Já si říkal, ti jsou hodný, čekají na mě než dofuním navršek a ještě mi dávají šanci abych jel z kopce první! Tak jsem je předjel a začal sjíždět z hřebínku. No stihnul jsem jen sesednout nad zadní kolo, břicho opřít o sedlo a modlit se že to ubrzdím a sjedu. Hřebínek byl zakončen prudkým srázem! Po chvilce klouzání zablokovaného zadního kola jsem jakžtak chytil nějaký rytmus a nakonec v poklidu sráz sjel na údolní cestu. Ohlédnu se abych sledoval ostatní jak si se srázem poradí a koukám, nikde nikdo! Po chvíli čekání přijeli po cestě a něco říkali o bláznech! Až dole jsem pochopil že mě nepouštěli ale koukali na ten sráz a přemýšleli kudy ho objedou! No a když mě viděli jak jsem se bez rozmýšlení vrhl dolů tak si říkali že jsem se asi zbláznil! Poučení z krizové situace: Sjedeš i to co vypadá že se nedá!
A teď si vyber čím se řídit!!
Moje fotogalerie
Kdysi jsem sjížděl do údolí ke křižovatce tvaru T kdy za křižovatkou silnice přímo stoupala vzhůru a v nejnižším bodě odbočovala doprava. Odbočka doprava byla krytá skalní stěnou, tudíž nebylo vidět jestli něco přijíždí zprava. Tvar křižovatky sváděl k domněnce že hlavní silnice je rovně a odbočuje vedlejší. Tak jsem to pustil z kopce s tím abych nemusel moc šlapat v protisvahu do kopce. Když jsem míjel skálu, všiml jsem si dodatkové tabulky pod značkou "Hlavní cesta". Hlavní silnice pokračovala doprava na tu menší cestu! A jako na potvoru přijíždělo po hlavní cestě osobní auto! Tak jsem se rozhodnul pokusit se zatočit doprava po hlavní, i když jsem tušil že má rychlost není taková abych zatočil bez problémů. Řidič auta přibrzdil aby se rozhlédl a najednou spatřil jak se na něj řítím z kopce! Naštěstí pro nás oba (zvlášť mě! :-) ) zareagoval rychle, dupnul na plyn a vyjel s autem z křižovatky, tudíž jsem minul jeho zadní část auta o pověstný "chlup", odstředivá síla mě vynesla do protisměru a dál do příkopu. Naštěstí byl příkop široký a bez stromů, tak jsem jen zapíchl kolo do jeho svahu a vyválel se za ním. Naštěstí bez zlomenin, jen klasicky s odřeninama. Poučení z krizové situace: Nepouštěj to tam kde to neznáš, vše může být jinak než vypadá!
Byl jsem s bandou známých mýho kámoše v Orlických horách a přejížděli jsme zalesněný hřebínek. Všichni během víkendu poznali že do kopce mi to moc nešlape ale z kopce mi to jede. :-) A tak čekali na konci hřebínku na mě než k nim dojedu. Já si říkal, ti jsou hodný, čekají na mě než dofuním navršek a ještě mi dávají šanci abych jel z kopce první! Tak jsem je předjel a začal sjíždět z hřebínku. No stihnul jsem jen sesednout nad zadní kolo, břicho opřít o sedlo a modlit se že to ubrzdím a sjedu. Hřebínek byl zakončen prudkým srázem! Po chvilce klouzání zablokovaného zadního kola jsem jakžtak chytil nějaký rytmus a nakonec v poklidu sráz sjel na údolní cestu. Ohlédnu se abych sledoval ostatní jak si se srázem poradí a koukám, nikde nikdo! Po chvíli čekání přijeli po cestě a něco říkali o bláznech! Až dole jsem pochopil že mě nepouštěli ale koukali na ten sráz a přemýšleli kudy ho objedou! No a když mě viděli jak jsem se bez rozmýšlení vrhl dolů tak si říkali že jsem se asi zbláznil! Poučení z krizové situace: Sjedeš i to co vypadá že se nedá!
A teď si vyber čím se řídit!!
Moje fotogalerie
čtvrtek 16. října 2008
Bunkr 5001
Dostal se mi do ruky článek z Lidovek o podzemním bunkru který je přístupný pro veřejnost jen do konce tohoto roku a pak bude natrvalo zabetonován. Našel jsem si na netu detaily, zamluvil si hodinu návštěvy (čtvrtek 16.10.2008 ve 13:00 bylo ještě volno), vzal si den dovolené a vyrazil Feldou směr Berlín. K cíli jsem se donavigoval 20 minut před prohlídkou, tudíž těžká pohoda. Průvodce mluvící anglicky, takže menší pohoda, tak ze 40 % jsem rozumněl.... Ale prohlídka krytu mi to všechno vynahradila.
Severně od Berlína se v bývalém vojenském prostoru blízko městečka Prenden nachází bunkr pod označením 17/5001, všichni ho ale znají pod pojmem „Honeckerův bunkr“, postavený v letech 1976-1983. V přísném utajení dělníci vytvořili podzemní město pro 400 pohlavárů režimu, kteří měli možnost 14 dní přežít atomovou Apokapypsu. Úkryt měl svojí vzduchotechniku se speciálními chemickými filtry, nádrže na 350.000 litrů pitné vody, vlastní náhradní zdroj elektrické energie, telefonní ústřednu a okolo 170 místností. Na úkryt, vybudovaný v jámě o rozměrech 150 x 150 metrů a hloubce 24 metrů, padlo 35.000 m3 betonu o váze 84.000 tun. Vlastní rozměry jsou cca 65 x 50 metrů a výška uvnitř 14 metrů. Strop podpírá 40 sloupů, zabírající téměř 10 % plochy. Zvláštností bunkru je že vnitřek se skládá z několika železobetonových "kontejnerů", které jsou na stropní desce zavěšeny na lanech tlumených válci s dusíkem. V případě přímého zásahu jadernou bombou se mohou stěny bunkru posunout, proto jsou "kontejnery" zavěšeny téměř 2 metry od stěn. Největší z těchto kontejnerů měří 25 x 25 x 8 metrů (2 patra) a váží 500 tun. Celý tento systém měl odolat i přímému zásahu a vyrovnat přetížení 15 G.
budoucnost?
Virtualní prohlídka
Kryty
Další kryty
Moje fotogalerie
sobota 13. září 2008
Milovice na kole
Jedno z mých oblíbených míst na celodenní kolistický výlet je bývalý vojenský prostor Milovice - Mladá. Z Malešic přes Vídrholec na Lázně Toušeň a přes Labe po červené na Lysou a po silnici na Mladou a zpět. Dá to krásnou stovečku natočených kilometrů. Při první návštěvě Milovic jsem projíděl okolo letiště Boží Dar a prolezl betonový zásobník paliva, ale uvnitř jsem nic neviděl, neboť jsem neměl baterku ani blikačku na kolo. To bylo naposledy, co jsem vyrazil směr Milovice bez světla. Tak jsem se aspoň seznamoval s okolím Božího Daru a zarůstajícími pozůstatky objektů po Sovětské armádě. První kryt, co jsem si nafotil, byl úkryt po SA (Sovětské Armádě) i Wehrmachtu, pozorovatelna U lípy. 
Pokaždé, když tuto oblast projíždím na kole, musím vlézt do nějakého krytu, neboť uvnitř je vždycky krásný chládek a člověka to osvěží. Ze začátku jsem si ve tmě krytů svítil blikačkou, což bylo tak dobré akorát na to, abych si svítil na cestu a někam nezapadl. Později jsem se vybavil baterkou. Při jedné návštěvě krytu bývalého podzemního mikrovlnné
Pokaždé, když tuto oblast projíždím na kole, musím vlézt do nějakého krytu, neboť uvnitř je vždycky krásný chládek a člověka to osvěží. Ze začátku jsem si ve tmě krytů svítil blikačkou, což bylo tak dobré akorát na to, abych si svítil na cestu a někam nezapadl. Později jsem se vybavil baterkou. Při jedné návštěvě krytu bývalého podzemního mikrovlnnéÚkryt USB
Podzemní kryty v prostoru Milovice - Mladá
neděle 29. června 2008
Na Kozla do Popovic
Na kratší výjezdy volím svůj oblíbený pivovárek ve Velkých Popovicích kde dobře vařili v pivovarské hospodě (nyní po rekonstrukci) a dobře vaří u stadiónu s pohlednou obsluhou a skvělým Kozlem.Bohužel Kozel na podstavci zatím chybí, ale doufám že se ho ještě někdy dočkám...
sobota 31. května 2008
Můj příspěvek v časopise Cykloturistika
Coby pravidelný čtenář časopisu Cykloturistika mě dostal jeden článek o psech, na který jsem se rozhodl poprvé reagovat a redakce můj text hned otiskla!
Příběh měl ještě dohru u mé obvodní lékařky, kam jsem přišel s čerstvým pokousáním. Když jsem ji vyprávěl, jak se to stalo, rozesmálo jí to natolik, že když jsem vycházel do plné čekárny, všichni nechápavě hleděli na mé zavázané nohy v souvislosti se smíchem ozývajícím se z ordinace. Jen "modří" věděli.... :-)
PS:
Pro ty co netuší...Modří už vědí?
středa 11. července 2007
Malmö
Vyrazil jsem s partičkou na týdenní návštěvu za kámošem do Švédska a kola si vzali s sebou. Přes noc jsme projeli Německem, v neděli ráno se nalodili na trajakt Sassnitz (D) - Trelleborg (S) a před polednem byli u Honzy v Malmö. Vyrazili jsme na odpolední výjezd do přístavu (Västra Hamnen) a obdivovali nejvyšší obytnou budovu ve Švédsku - Turning Torso. Vrátili jsme se k Honzovi okolo městského hradu Malmöhus a Öresundskýho mostu spojující Švédsko s Dánskem. Švédové mi začali být sympatičtí, na pobřeží mají řopíky! :-)
Druhý den nás hostitel vytáhl na zámek Torup nedaleko Malmö a my otestovali švédské cyklostezky. Odpoledne jsem zajel s Honzou pro sedačku a stolek do IKEI (jak jinak) a trochu mu zútulnili obývák!
Třetí den jsme se vyvezli autem na východní pobřeží do národního parku Stenshuvud, kde jsme si vylezli na vrchol Fornborg, celých 97 metrů nad mořem které se rozlévalo pod námi. Večer jdeme otestovat švédské točené pivko do centra města. Dá se...
Čtvrtý den jsme se autem přiblížili k poloostrovu Falsterbo do městečka Höllvikenu a na kolech vyjeli přes maják ve Skanöru na bílé písečné pobřežní duny s barevnými dřevěnými chatičkamy sloužící jako převlíkarny. Dál jsme navštívili nejstarší maják Falsterbo fyr z r. 1796, nejstarší původní větrný mlýn a přírodní rezervaci Flommen. Projeli jsme též golfovým hřištěm přes které vedla cyklostezka! Při návratu k autům přes kanál Falsterbo jsme si počkali na zvednutí mostu a došli k majáku u vjezdu do kanálu.
Pátý den jsme si užili celodenní skandinávský slejvák v teple obýváku. Hráli jsme karty, kdo prohrál tak klikoval, takže Honza s Radkem posilovali :-), koukali na Cimrmana, zkrátka flákali se.
Šestý den jsme se rozhodli vyjet i v dešti autem na sever do Lundu a Helsingborgu. Na jih od Malmö byly záplavy. Ani se nedivím po včerejšku. V Lundu jsme navštívili katedrálu a její katakomby, v Helsingborgu hradní terasy s věží Kärnan. Při zpáteční cestě se ještě na Honzovo upozornění co musíme vidět zastavujeme u staré citadely v Landskroně. Večer Renda se Sísou uvařili slavnostní večeři a všichni jsme se nadlábli, hlavně Honza. Sedmý den jsme se ráno sbalili, rozloučili se s Honzou a vyjeli po Öresundským mostotunelu
do Kodaně. Zde jsme prolezli botanickou zahradu, přístavní čtvrt Nyhavn a centrum města. Mě zde zaujalo zaparkované zvláštní kolo. Navečer jsme vyjeli do Gedseru, kde jsme se nalodili na trajekt do Rostocku. Během přejezdu Německa odešel ve Felicii alternátor, takže jsme museli nouzově přespat na travnatém plácku v nějaké vesničce a druhý den se snažili sehnat novou baterii. Sehnali jsme jen použitou baterii a ta nás bohužel domů nedotáhla, takže před Drážďanama jsme si museli počkat na pomoc z Čech. Fotogalerie
neděle 6. května 2007
Vyhlídkový let nad Ralskem a Lužickými horami
Ke svým pětačtyřicátým narozeninám jsem dostal od kamarádů vyhlídkový let nad Ralskem a částí Lužických hor. Domluvil jsem si s pilotem termín a s kamarády jsme vyrazili do penziónu v Heřmanicích v Podještědí. V den příjezdu jsme jen prozkoumali okolí a objevili v lese linii lehkého opevnění z r. 1937 a krásné roubenky, pamatující ještě dřívější německé starousedlíky. Druhý den jsme dopoledne vyjeli na zámek Zákupy, prohlédli si vnitřek zámku i s druhým nejstarším výtahem v Evropě podle průvodkyně a prošli se v zámecké zahradě. Po obědě jsme se vypravili na malé polní letiště u České Lípy a já s dvěma "bodyguardy" nasedl do Cessny 172 k vyhlídkovému letu. Proletěli jsme se nad Máchovým jezerem, bývalým vojenským prostorem s letištěm Hradčany, kopcem Ralsko s jeho zříceninou, obkroužili hrad Bezděz, skalní hrad Sloup, zámek Lembert a vrchol Ještědu s vysílačem. Při letu k Ještědu jsme na chvíli vletěli do deště který "krásně" zneprůhlednil okna v kabině. Po 45 minutách jsme bezproblémově přistáli, jen nás pilot "upozornil" ať se nelekáme zvukové výstrahy minimální rychlost při klesání na přistávání, že je to OK. Bylo. 
Tak takovýhle dárek si nechám líbit, neměl chybu. Odpoledne jsme stihli si prohlédnout skalní hrad Sloup a Samuelovu jeskyni. Třetí den jsme vyjeli na kolech z Heřmanic směr hraniční přechod Kammloch do lázní Oybin v Německu a zpět přes Hain do Krompachu na obídek, Juliovku, Mařenice do Heřmanic v Podještědí. Poslední den jsme vyjeli k zámku Lemberk po jehož prohlídce a procházce v podhradí okolo Zdislaviny kaple u hřbitova a pramene zvaného Zdislavina studánka jsme vyjeli do Mimoně na oběd. Poté následoval už jen přesun do našich domovů. Takže všem díky kdo se zasloužili o nevšední dárek k mým narozeninám a zvlášťní poděkování hlavní iniciátorce nápadu Síse.
Fotogalerie
Fotogalerie
pátek 13. října 2006
Peru II.
14.den - sobota 30.9.2006
Budíček v 7:30, v 8:00 má přijet autobus, ale až v 8:40 (bez snídaně!) přišel průvodce a vedl nás na blízké kruhové náměstí. Rakušák, ubytovaný též v našem hotelu, se nám snažil vysvětlit, že my máme jinou cestovku než on!
Ještě že jsme toho troubu ignorovali. Do 72 km vzdáleného archeologického naleziště Tiwanaku (Tihuanacu) jsme vyjeli autobusem a průvodce od nás vybral 40 $ a 3 boliviany za vstup do areálu (222,-/osoba). Jako první jsme navštívili muzeum, kde jsou umístěny nejvzácnější monolity a artefakty z vykopávek a dozvěděli jsme se tu o historii Tiwanaku. {Existence Tiwanaka se dělí na pět období (I-V), jež se „rozprostřela“ od 6. století př. n. l. do 13. století n. l., v době největšího rozkvětu mělo 20 000 obyvatel. Jako většina jihoamerických předinckých civilizací i Tiwanaku se dostalo na vysokou úroveň v keramice a zanechalo za sebou kamenné monolity, o jejichž skutečné funkci se vědci dodnes dohadují. Monolity vznikly hlavně v období Tiwanaku IV (mezi 300 a 700 n. l.), keramikou se zabývali od začátku, přičemž její charakteristika se měnila s dobou. Tiwanaku I (600 – 400 př. n. l.) bylo obdobím barevné keramiky; pro Tiwanaku II (400 př. n. l. až 0 n. l.) byly typické velké nádoby; Tiwanaku III (0 až 300 n. l.) „zplodilo“ keramiku trojbarevnou, zdobenou obrazy zvířat; keramika Tiwanaku IV byla zase hodně ovlivněná „objevením“ dekorativnosti křivek lidského těla a keramika Tiwanaku V (700 až 1200 n. l.) postupně stagnovala až začala upadat (spolu s celou kulturou) a neobjevily se už žádné výrazné nové prvky. Samotné Tiwanaku leželo ve své době na březích poloostrova vybíhajícího do jezera Titicaca. Titicaca je dnes už asi 20 km na západ, ale jeho důležitost, jako rodiště slunečního boha Virakoči, zůstala. Dnes už je Tiwanaku jen odrazem své podoby z dob největší slávy, na čemž se svým dílem podepsala především španělská kolonizace. Zlato Španělé odvezli, většinu keramiky rovnou na místě zničili náboženští fanatici, kamenné bloky byly zase použity na stavbu vesničky Tiwanaku a železniční trati do La Pazu.} „Průvodce má šílenou angličtinu a my šílený hlad!“ Potom jsme šli k „Piramide de Akapana“ – což je jen hliněný násep s prohlubní (údajný bazén) a vykopanému chrámu „Semisubterráneo“. {Templete Semisubterráneo (Polopodzemní chrám) - nejde vlastně o chrám, spíš jde o kamenné nádvoří o rozměrech 26×28 m, zapuštěné asi pět metrů do země. V kamenných zdech jsou zabudovány kamenné hlavy – symbol Bolívie.} Zde jsme potkali zájezd Čechů, ale radši jsme se k nim ani nehlásili když proklusali okolo vykopávek a kvačili dál. Lidí tu bylo víc než dost. Následovala prohlídka chrámu „de Kalasasaya“ {Plošina (130×120 m) je vyvýšená a její zdi jsou sestaveny z obrovských slícovaných kamenných bloků. Kamenná Kalasasaya pravděpodobně sloužila k rituálním obřadům.} s velkými monolity „Puerta del Sol“ (Sluneční brána) {Vytesána z jediného kusu kamene má nad vchodem velkou rytinu slunce s dlouhými paprsky a po celém povrchu vyryté různé hieroglyfy a vzory}, „Ponce“ {Monolit podobný člověku. Celý porytý spletí obrazců a geometrických tvarů působí záhadně a Dänikem by řekl, že v něm indiáni zobrazili návštěvníka z vesmíru. Ale stejně tak by to mohl být incký bůh Virakoča, ke kterému mají domorodci posvátnou úctu.} a „El Fraile“. Mě osobně zaujal monolit tvořící boční zeď plošiny chrámu se speciálně tvarovanou dírou – z venkovní strany byl slyšet i šepot pronesený uprostřed chrámu, pokud člověk přiložil k otvoru ucho, když do otvoru promluvil, uvnitř chrámu se to rozlehlo a znělo to tajemně, špatně se poznalo odkud se to ozývá. Kněží byli „vykukové“ a akustiku měli v malíčku. Na závěr nám průvodce vysvětlil princip slunečního kalendáře. Pak už nás konečně autobus odvezl k hospůdce na pozdní oběd, Michal už nejedl 24 hodin! Oběd za 23 bolivianů (69,-) nic moc. Při zpáteční cestě do La Pazu jsme zastavili na okraji Altiplana v okrajové čtvrti La Pazu s focením kotliny města a zasněženými vrcholky And v pozadí. 
Autobus nás vyklopil na kruháči před hotelem. V hotelu jsme si lehce „odfkli“ a v 15:40 vyrazili do víru velkoměsta. Příkré uličky La Pazu nám dávali zabrat, pohybovali jsme se v nadmořské výšce 3600 – 3850 m. Sísa vybrala z karty 1200 bolivianů (400,- pro mě) abychom mohli na tržištích zakoupit vlněné čepice, rukavice, ponožky, ubrusy, trika, náramky, náušnice, řetízky a pohledy. Stihli jsme i návštěvu kavárny kde mi paní odlepila pivní etiketu z Michalova piva! 
Po finančním vyčerpání z nákupů jsme zašli do včerejší osvědčené hospody Luna & Sol na jídlo a víno. Okolo deváté jsme se vrátili na hotel a balili na zítřejší odjezd. Vzal jsem si Paralen na vypocení. Jsem furt nachlazený. V 0:50 jsme šli spát.
Budíček v 7:30, v 8:00 má přijet autobus, ale až v 8:40 (bez snídaně!) přišel průvodce a vedl nás na blízké kruhové náměstí. Rakušák, ubytovaný též v našem hotelu, se nám snažil vysvětlit, že my máme jinou cestovku než on!
Ještě že jsme toho troubu ignorovali. Do 72 km vzdáleného archeologického naleziště Tiwanaku (Tihuanacu) jsme vyjeli autobusem a průvodce od nás vybral 40 $ a 3 boliviany za vstup do areálu (222,-/osoba). Jako první jsme navštívili muzeum, kde jsou umístěny nejvzácnější monolity a artefakty z vykopávek a dozvěděli jsme se tu o historii Tiwanaku. {Existence Tiwanaka se dělí na pět období (I-V), jež se „rozprostřela“ od 6. století př. n. l. do 13. století n. l., v době největšího rozkvětu mělo 20 000 obyvatel. Jako většina jihoamerických předinckých civilizací i Tiwanaku se dostalo na vysokou úroveň v keramice a zanechalo za sebou kamenné monolity, o jejichž skutečné funkci se vědci dodnes dohadují. Monolity vznikly hlavně v období Tiwanaku IV (mezi 300 a 700 n. l.), keramikou se zabývali od začátku, přičemž její charakteristika se měnila s dobou. Tiwanaku I (600 – 400 př. n. l.) bylo obdobím barevné keramiky; pro Tiwanaku II (400 př. n. l. až 0 n. l.) byly typické velké nádoby; Tiwanaku III (0 až 300 n. l.) „zplodilo“ keramiku trojbarevnou, zdobenou obrazy zvířat; keramika Tiwanaku IV byla zase hodně ovlivněná „objevením“ dekorativnosti křivek lidského těla a keramika Tiwanaku V (700 až 1200 n. l.) postupně stagnovala až začala upadat (spolu s celou kulturou) a neobjevily se už žádné výrazné nové prvky. Samotné Tiwanaku leželo ve své době na březích poloostrova vybíhajícího do jezera Titicaca. Titicaca je dnes už asi 20 km na západ, ale jeho důležitost, jako rodiště slunečního boha Virakoči, zůstala. Dnes už je Tiwanaku jen odrazem své podoby z dob největší slávy, na čemž se svým dílem podepsala především španělská kolonizace. Zlato Španělé odvezli, většinu keramiky rovnou na místě zničili náboženští fanatici, kamenné bloky byly zase použity na stavbu vesničky Tiwanaku a železniční trati do La Pazu.} „Průvodce má šílenou angličtinu a my šílený hlad!“ Potom jsme šli k „Piramide de Akapana“ – což je jen hliněný násep s prohlubní (údajný bazén) a vykopanému chrámu „Semisubterráneo“. {Templete Semisubterráneo (Polopodzemní chrám) - nejde vlastně o chrám, spíš jde o kamenné nádvoří o rozměrech 26×28 m, zapuštěné asi pět metrů do země. V kamenných zdech jsou zabudovány kamenné hlavy – symbol Bolívie.} Zde jsme potkali zájezd Čechů, ale radši jsme se k nim ani nehlásili když proklusali okolo vykopávek a kvačili dál. Lidí tu bylo víc než dost. Následovala prohlídka chrámu „de Kalasasaya“ {Plošina (130×120 m) je vyvýšená a její zdi jsou sestaveny z obrovských slícovaných kamenných bloků. Kamenná Kalasasaya pravděpodobně sloužila k rituálním obřadům.} s velkými monolity „Puerta del Sol“ (Sluneční brána) {Vytesána z jediného kusu kamene má nad vchodem velkou rytinu slunce s dlouhými paprsky a po celém povrchu vyryté různé hieroglyfy a vzory}, „Ponce“ {Monolit podobný člověku. Celý porytý spletí obrazců a geometrických tvarů působí záhadně a Dänikem by řekl, že v něm indiáni zobrazili návštěvníka z vesmíru. Ale stejně tak by to mohl být incký bůh Virakoča, ke kterému mají domorodci posvátnou úctu.} a „El Fraile“. Mě osobně zaujal monolit tvořící boční zeď plošiny chrámu se speciálně tvarovanou dírou – z venkovní strany byl slyšet i šepot pronesený uprostřed chrámu, pokud člověk přiložil k otvoru ucho, když do otvoru promluvil, uvnitř chrámu se to rozlehlo a znělo to tajemně, špatně se poznalo odkud se to ozývá. Kněží byli „vykukové“ a akustiku měli v malíčku. Na závěr nám průvodce vysvětlil princip slunečního kalendáře. Pak už nás konečně autobus odvezl k hospůdce na pozdní oběd, Michal už nejedl 24 hodin! Oběd za 23 bolivianů (69,-) nic moc. Při zpáteční cestě do La Pazu jsme zastavili na okraji Altiplana v okrajové čtvrti La Pazu s focením kotliny města a zasněženými vrcholky And v pozadí. 
Autobus nás vyklopil na kruháči před hotelem. V hotelu jsme si lehce „odfkli“ a v 15:40 vyrazili do víru velkoměsta. Příkré uličky La Pazu nám dávali zabrat, pohybovali jsme se v nadmořské výšce 3600 – 3850 m. Sísa vybrala z karty 1200 bolivianů (400,- pro mě) abychom mohli na tržištích zakoupit vlněné čepice, rukavice, ponožky, ubrusy, trika, náramky, náušnice, řetízky a pohledy. Stihli jsme i návštěvu kavárny kde mi paní odlepila pivní etiketu z Michalova piva! 
Po finančním vyčerpání z nákupů jsme zašli do včerejší osvědčené hospody Luna & Sol na jídlo a víno. Okolo deváté jsme se vrátili na hotel a balili na zítřejší odjezd. Vzal jsem si Paralen na vypocení. Jsem furt nachlazený. V 0:50 jsme šli spát.
15.den - neděle 1.10.2006
Budíček v 7:20, po vyspršení jsme zašli do blízkého baru na americkou snídani (hemenex – 10 bolivianů = 30,- Kč), poté dle plánku jsme našli určené stanoviště taxíků kde nás až druhý za 20 bolivianů odvezl do 
Měsíčního údolí, když k nám ještě napáskoval jednu zákaznici stejným směrem. Za vstup jsme dali 15 bolivianů (45,-) a prošli si delší okružní trasu mezi zvětralými pískovými homolemi. Zpátky do centra nás taxi stálo 25 bolivianů, když jsme řekli náš hotel Continental, museli jsme připlatit další 3 ! 
Na ulici před hotelem jsme utratili poslední boliviany a „v pravé poledne“ jsme zašli do našeho „býváku“ se sbalit na cestu zpět do Peru. Ve 13:00 taxík (prostorný kombík) předjel před hotel, naložili jsme bagáž a taxík vyrazil nesmyslně přes přeplněné prašné tržiště na výpadovku z města. To ještě taxikář se zastavil u kašny, kde si namočil čepici, a pak ve dvou opravnách, kde mu doplnili olej do motoru. Snad dojedeme! Cesta vedla rovinatou kamennou, místy travnatou krajinou Altiplana, minuli jsme mělké sedýlko ve výšce 4028 m n/m. Před hraničním městem Desaguadero nás zastavila vojenská hlídka, která prohlížela naše batohy a taxikářova poznámka že neumíme španělsky nám asi umožnila pokračovat dál bez „všimného“ pro vojáky. V 15:20 nás taxík vyklopil ve špinavé a prašné bolivijské části města. Hned nás obklopili kluci s kolorikšama, že nás převezou na hranici. Odmítli jsme a k hranici došli pěšky, prošli bolívijskou i peruánskou pasovou kontrolou, odevzdali bolívijské a vyplnili peruánské prohlášení. Hranici jsme přešli v pohodě a v peruánské části města zašli na pozdní oběd. „Z
hospody s prima menu se klube špinavá díra s obsluhou, která má
viditelně naprosto duté hlavy, s takovýma dilinkama jsem se ještě
nesetkala. Záchod je prasečí chlívek i když kluci prý zažili horší, no
nazdar.“
Hlavní jídlo před polévkou, čaj pro mě až po třetí urgenci, děti v kuchyni rukou nabírali rýži a pak jí umačkávali na talíři, čekali jsme 50 minut na jídlo! Bohužel co nás drželo na místě bylo že se muselo platit předem a stálo nás to 58 solů! Nejhorší restaurace v Jižní Americe! „Taxík do Puna chtěl 120 solů (840,- Kč), to asi upadl, seňora v Ormeñu nám doporučuje menší autobusy které jezdí každou chvíli, jen co se naplní za 6 solů/osoba. Baťohy nám průvodčí uložil na střechu busu.“ V 
16:40 jsme vyjeli na Puno. Neujeli jsme ani 5 km, zastavila nás policejní hlídka a vybrala dva černochy a Michala na kontrolu. Museli vystoupit, ukázat doklady a peníze. Poté už cesta místy podél jezera Titicaca pokračovala bez problémů až před Puno, kdy autobus zastavil a místní cestující poschovávali pašované zboží z Bolívie. Plata vajíček šla ke krytu motoru, sousedka Zorky rozstrkala desítky bot do pytlů a nacpala je pod sedačky. Chvíli na to jsme dojeli k celní stanici před Punem, kde celníci prolezli střechu i vnitřek autobusu a nic nenašli! Tedy otázkou je, co hledali. Do Puna jsme dojeli už za tmy v 20:05 bolívijského času, tedy v 19:05 místního peruánského času. Taxíkem jsme se nechali dopravit na hlavní autobusové nádraží za 5 solů, z čehož se vyklubala jízda okolo jednoho bloku skladišť! Vydřiduch! Po vyhledání cestovky jsme se dozvěděli že lístky na vlak dostaneme až druhý den ráno před odjezdem vlaku! No evidentně s tím nic neuděláme, tak se vracíme do hotelu dalším taxíkem. Za 3 soly jsme tam taxikáře prakticky sami odnavigovali! Dostal jsem se Sísou stejný pokoj jako před odjezdem do La Paz! Po ubytování jsme šli zjistit kde je vlakové nádraží a pak zašli do naší oblíbené Machu Pizza na huajsapatu a pizzu za 20 solů (140,-). Okolo desáté jsme se vrátili na hotel, cestou koupili 2,5 l vody a po vysprchování v 23:40 zalehli. Dnes jsme ujeli Z La Pazu na hranici Bolívie s Peru 114 km a z hranice do Puna dalších už peruánských 148 km.
Měsíčního údolí, když k nám ještě napáskoval jednu zákaznici stejným směrem. Za vstup jsme dali 15 bolivianů (45,-) a prošli si delší okružní trasu mezi zvětralými pískovými homolemi. Zpátky do centra nás taxi stálo 25 bolivianů, když jsme řekli náš hotel Continental, museli jsme připlatit další 3 ! 
Na ulici před hotelem jsme utratili poslední boliviany a „v pravé poledne“ jsme zašli do našeho „býváku“ se sbalit na cestu zpět do Peru. Ve 13:00 taxík (prostorný kombík) předjel před hotel, naložili jsme bagáž a taxík vyrazil nesmyslně přes přeplněné prašné tržiště na výpadovku z města. To ještě taxikář se zastavil u kašny, kde si namočil čepici, a pak ve dvou opravnách, kde mu doplnili olej do motoru. Snad dojedeme! Cesta vedla rovinatou kamennou, místy travnatou krajinou Altiplana, minuli jsme mělké sedýlko ve výšce 4028 m n/m. Před hraničním městem Desaguadero nás zastavila vojenská hlídka, která prohlížela naše batohy a taxikářova poznámka že neumíme španělsky nám asi umožnila pokračovat dál bez „všimného“ pro vojáky. V 15:20 nás taxík vyklopil ve špinavé a prašné bolivijské části města. Hned nás obklopili kluci s kolorikšama, že nás převezou na hranici. Odmítli jsme a k hranici došli pěšky, prošli bolívijskou i peruánskou pasovou kontrolou, odevzdali bolívijské a vyplnili peruánské prohlášení. Hranici jsme přešli v pohodě a v peruánské části města zašli na pozdní oběd. „Z
hospody s prima menu se klube špinavá díra s obsluhou, která má
viditelně naprosto duté hlavy, s takovýma dilinkama jsem se ještě
nesetkala. Záchod je prasečí chlívek i když kluci prý zažili horší, no
nazdar.“
Hlavní jídlo před polévkou, čaj pro mě až po třetí urgenci, děti v kuchyni rukou nabírali rýži a pak jí umačkávali na talíři, čekali jsme 50 minut na jídlo! Bohužel co nás drželo na místě bylo že se muselo platit předem a stálo nás to 58 solů! Nejhorší restaurace v Jižní Americe! „Taxík do Puna chtěl 120 solů (840,- Kč), to asi upadl, seňora v Ormeñu nám doporučuje menší autobusy které jezdí každou chvíli, jen co se naplní za 6 solů/osoba. Baťohy nám průvodčí uložil na střechu busu.“ V 
16:40 jsme vyjeli na Puno. Neujeli jsme ani 5 km, zastavila nás policejní hlídka a vybrala dva černochy a Michala na kontrolu. Museli vystoupit, ukázat doklady a peníze. Poté už cesta místy podél jezera Titicaca pokračovala bez problémů až před Puno, kdy autobus zastavil a místní cestující poschovávali pašované zboží z Bolívie. Plata vajíček šla ke krytu motoru, sousedka Zorky rozstrkala desítky bot do pytlů a nacpala je pod sedačky. Chvíli na to jsme dojeli k celní stanici před Punem, kde celníci prolezli střechu i vnitřek autobusu a nic nenašli! Tedy otázkou je, co hledali. Do Puna jsme dojeli už za tmy v 20:05 bolívijského času, tedy v 19:05 místního peruánského času. Taxíkem jsme se nechali dopravit na hlavní autobusové nádraží za 5 solů, z čehož se vyklubala jízda okolo jednoho bloku skladišť! Vydřiduch! Po vyhledání cestovky jsme se dozvěděli že lístky na vlak dostaneme až druhý den ráno před odjezdem vlaku! No evidentně s tím nic neuděláme, tak se vracíme do hotelu dalším taxíkem. Za 3 soly jsme tam taxikáře prakticky sami odnavigovali! Dostal jsem se Sísou stejný pokoj jako před odjezdem do La Paz! Po ubytování jsme šli zjistit kde je vlakové nádraží a pak zašli do naší oblíbené Machu Pizza na huajsapatu a pizzu za 20 solů (140,-). Okolo desáté jsme se vrátili na hotel, cestou koupili 2,5 l vody a po vysprchování v 23:40 zalehli. Dnes jsme ujeli Z La Pazu na hranici Bolívie s Peru 114 km a z hranice do Puna dalších už peruánských 148 km.
16.den - pondělí 2.10.2006
„Vstáváme v 6:30, Pavel mě „donutí“ dezinfikovat prakticky hned po probuzení, aby zabalil láhev, ovšem na Zorku s Michalem v tomto směru zapomíná = oшибка. Platíme 80 solů za hotel (140,- / osoba) a naháněč z C.K. nám přiváží lístky na vlak. Nabízí nám hotel v Cuzcu, souhlasíme, ale platit předem jak chce nehodláme, souhlasí tedy že až na místě (40 $). Uvidíme, má nás čekat Miriam. Taxi jsme odmítli a jdeme pěšky dva bloky na nádraží a odbavujeme si zavazadla, po nás se přihrnul dav zazobaných západních staroušů, takže máme kliku. Nádraží bylo čisté, úslužný personál v uniformách. Jak nám „nakukali“ v La Pazu, vlak nebyl plný a lístek u pokladny stál 14,5 $, takže nás vzali na hůl!“ 
Zaplatili jsme 35 $! Místo 320,- 770,- za 417 km jízdy vlakem. No ale naštěstí to byl více méně jediný případ, kdy nás vzali na hůl, aniž bychom s tím „tiše“ nesouhlasili. Naše sedadla byla vlevo ve směru jízdy vlaku, na doporučení Zuzky jsme obsadili i pravou stranu poloprázdného vagonu. Vlak vyjel na čas v 8:00. V Juliace vlak jel velice pomalu, před ním jela žlutá drezína a cinkala, neboť trať vedla středem tržiště, krámky byly postavené doslova „pár“ centimetrů od obrysu projíždějících vagonů a vlak rozháněl trhovce na obě strany. Opustili jsme jezero Titicaca a vydali se do travnaté pampy přes Ayaviri a Santa Rosu k průsmyku Abra La Raya ve výšce 4312 m n/m, rozvodí Jižní Ameriky. Na JZ teče voda do Pacifiku, na SV do Amazonské pánve a do Atlantiku. Dali jsme si kuřecí polévku za 5 $ (115,-) a ostatní pivko, které jim obsluha zapomněla přinést a pak přinesli i pro mě – za 3 $ (69,-). Trať dál vedla podél říčky, později řeky Vilcanota až do Cuzca, {Cuzco Inkové nazývali „pupek světa“, historické město založené ve 12. stol. prvním Inkou Manco Capakem, na hlavní město je povýšil Velký Inka Pachacuti (1438 – 1471), ale Španěly bylo založeno 3. 3. 1534. Dodnes uchvacuje svojí nenapodobitelnou atmosférou. Je to nejstarší souvisle obydlené město na kontinentu a dodnes centrum indiánských kultur. V nadmořské výšce 3 326 - 3500 metrů zde žije kolem 350 000 obyvatel převážně právě indiánského původu. Navzdory všem časům si Cuzco uchovalo atmosféru dávných věků a dodnes je zde mnoho budov a ulic z dob Inků. Centrem města je náměstí Plaza de Armas s koloniálními arkádami kolem celého náměstí s Avenidou Sol. Na náměstí se nachází katedrála v koloniálním stylu postavená v roce 1559 a kostel La Compaňia. Obyvatelstvo Cuzca se skládalo z příslušníků mnoha kmenů, ale každý z těchto kmenů měl svou vlastní ozdobu hlavy, díky níž bylo možné rozpoznat jejich příslušníky i ve velkém davu.} kam jsme přijeli v 17:50, ale než vyložili bagáž, bylo 18:35. Na nádraží byl klid, ale jak jsme vylezli na hlavní ulici, hned se na nás vrhli taxikáři a naháněči hotelů. Naštěstí jsme zahlédli průvodkyni s cedulkou a našimi jmény, naložila nás do mikrobusu a odvezla do hotelu Perú za 10 $ / osobu + snídani. „Hotel je OK, žádná sláva ale jde to. Zorka si později všimne že jejich záchod je opět „pod umyvadlem“, takže když chce jít na záchod má hlavu v umyvadle a jednu nohu ve sprchovém koutě – luxus :-). Následuje klasická přednáška o tom co nám Miriam zařídí za výlety a za kolik (137 – 145 $), ale je to drahé, už jsme se spálili a chceme si vše nechat projít hlavou, takže mlžím a mlžím o našich plánech a kolik zůstaneme dní, ať už máme pokoj. Vyrážíme do města, na Plaza de Armas, je krásné a nacházíme báječnou 
hospůdku s pozorným číšníkem, které už zůstaneme věrní až do konce našeho pobytu v Cuzcu.“ V hospůdce hráli evropský rock, zvlášť Queen a Beatles. 
Dali jsme si menu a „las cervezas grandes “ (1,1 litrové pivko) za 33 solů (231,-). „Na zpáteční cestě prší, kupujeme pisco a hurá do hotelu.“ Po sprše (okna koupelny vedou do kuchyně hotelu ??) a dezinfekci jsme šli spát.
Zaplatili jsme 35 $! Místo 320,- 770,- za 417 km jízdy vlakem. No ale naštěstí to byl více méně jediný případ, kdy nás vzali na hůl, aniž bychom s tím „tiše“ nesouhlasili. Naše sedadla byla vlevo ve směru jízdy vlaku, na doporučení Zuzky jsme obsadili i pravou stranu poloprázdného vagonu. Vlak vyjel na čas v 8:00. V Juliace vlak jel velice pomalu, před ním jela žlutá drezína a cinkala, neboť trať vedla středem tržiště, krámky byly postavené doslova „pár“ centimetrů od obrysu projíždějících vagonů a vlak rozháněl trhovce na obě strany. Opustili jsme jezero Titicaca a vydali se do travnaté pampy přes Ayaviri a Santa Rosu k průsmyku Abra La Raya ve výšce 4312 m n/m, rozvodí Jižní Ameriky. Na JZ teče voda do Pacifiku, na SV do Amazonské pánve a do Atlantiku. Dali jsme si kuřecí polévku za 5 $ (115,-) a ostatní pivko, které jim obsluha zapomněla přinést a pak přinesli i pro mě – za 3 $ (69,-). Trať dál vedla podél říčky, později řeky Vilcanota až do Cuzca, {Cuzco Inkové nazývali „pupek světa“, historické město založené ve 12. stol. prvním Inkou Manco Capakem, na hlavní město je povýšil Velký Inka Pachacuti (1438 – 1471), ale Španěly bylo založeno 3. 3. 1534. Dodnes uchvacuje svojí nenapodobitelnou atmosférou. Je to nejstarší souvisle obydlené město na kontinentu a dodnes centrum indiánských kultur. V nadmořské výšce 3 326 - 3500 metrů zde žije kolem 350 000 obyvatel převážně právě indiánského původu. Navzdory všem časům si Cuzco uchovalo atmosféru dávných věků a dodnes je zde mnoho budov a ulic z dob Inků. Centrem města je náměstí Plaza de Armas s koloniálními arkádami kolem celého náměstí s Avenidou Sol. Na náměstí se nachází katedrála v koloniálním stylu postavená v roce 1559 a kostel La Compaňia. Obyvatelstvo Cuzca se skládalo z příslušníků mnoha kmenů, ale každý z těchto kmenů měl svou vlastní ozdobu hlavy, díky níž bylo možné rozpoznat jejich příslušníky i ve velkém davu.} kam jsme přijeli v 17:50, ale než vyložili bagáž, bylo 18:35. Na nádraží byl klid, ale jak jsme vylezli na hlavní ulici, hned se na nás vrhli taxikáři a naháněči hotelů. Naštěstí jsme zahlédli průvodkyni s cedulkou a našimi jmény, naložila nás do mikrobusu a odvezla do hotelu Perú za 10 $ / osobu + snídani. „Hotel je OK, žádná sláva ale jde to. Zorka si později všimne že jejich záchod je opět „pod umyvadlem“, takže když chce jít na záchod má hlavu v umyvadle a jednu nohu ve sprchovém koutě – luxus :-). Následuje klasická přednáška o tom co nám Miriam zařídí za výlety a za kolik (137 – 145 $), ale je to drahé, už jsme se spálili a chceme si vše nechat projít hlavou, takže mlžím a mlžím o našich plánech a kolik zůstaneme dní, ať už máme pokoj. Vyrážíme do města, na Plaza de Armas, je krásné a nacházíme báječnou 
hospůdku s pozorným číšníkem, které už zůstaneme věrní až do konce našeho pobytu v Cuzcu.“ V hospůdce hráli evropský rock, zvlášť Queen a Beatles. 
Dali jsme si menu a „las cervezas grandes “ (1,1 litrové pivko) za 33 solů (231,-). „Na zpáteční cestě prší, kupujeme pisco a hurá do hotelu.“ Po sprše (okna koupelny vedou do kuchyně hotelu ??) a dezinfekci jsme šli spát.
17.den - úterý 3.10.2006
„Na devátou snídaně, poté balíme, platíme hotel a mizíme. Miriam nás nezastihla a ani jsme o to nestáli. Pavel mi pak přiznal že našel v koupelně plže – fuj, ještě že jsme byli pryč. Zorka našla prima hotýlek podle průvodce (Grandhotel Machu Picchu), tak jsme šli pěšky s bagáží zkusit štěstí. Měli místo a byl to milý hotýlek s dvorkem plným květin. Dostali jsme pokoje v přízemí se společnou vchodovou předsíňkou. Potřebujeme zařídit formality a odpočinout si. Dáváme prádlo (něco ještě mokrého ze včerejšího lijáku) prát do prádelny a jdeme si na netu nechat potvrdit letenky zpět do Vídně, opět přes Madrid. Potom do cestovky koupit letenky Cuzco – Lima. Vypadá to že tři budou za 60 $ a jedna za 88 $, což je paráda, nicméně pak se podařilo rezervovat všechny za 60 $/kus. Skvělé, platíme a máme letenky se společností TACA na pondělí 9.10.2006. Po obědě jdeme na vlakové nádraží koupit jízdenky na výlet do Aquas Calientes (dostali jsme pořadové číslo a museli čekat než na nás vyšla řada. Koupě jízdenky na vlak probíhala jako na letištním terminálu), za 68 $ a informujeme se v místní C.K. na ceny a varianty výletů. Cestou zpět navštěvujeme chrám Coricancha, {Na základech inckého komplexu Kuri – Kanča (Zlatý dvůr), který nechal postavil první Inka Manko Capak, (Bylo to šest větších staveb, chrámy zasvěcené slunci, měsíci, hvězdám, bleskům, duze a obydlí knězů – uzavírajících slunečné pole, uprostřed něhož vyvěral pramen. Zlatem byla pokryta většina královských staveb Cuzca) se tyčí stavba kláštera Convento de Santo Domingo ze 17.století.} vstup 6 solů. Fouká vítr, což mi asi založí na pěkné nachlazení, zastavujeme se v hotelu pro bundy. Pěkně se ochladilo. Zorka, Michal a Pavel vybírají peníze a pokračujeme do hospůdky „k pánovi“, po návratu dostáváme vyprané věci (5 solů), balíme malé baťůžky na výlet na Machu Picchu a cca v 1 h jdeme spát.“ 18.den - středa 4.10.2006
„Drsný budíček v 5:10, budím se s pěkným knedlíkem v krku :-(, v 5:35 platíme 10 $ / osoba, respektive 32 solů / osoba, ukládáme velké batohy do úschovy a vyrážíme pěšky na vlakové nádraží. Mineme ho o jednu ulici, respektive přicházíme správně, ale zespoda, kde se vejít nedá, cestou míjíme uličku „masných krámů“. Děs, hygiena dostává na frak. V panice že nestíháme si bereme taxíka za 2 soly, který nás odveze zpět před hlavní vchod.
V 6:05 sedíme ve vlaku, (Sísa stihla nakoupit k snídani šátečky za 6 solů) který v 6:15 na čas vyráží. Nádraží uvnitř a vlak je jiný svět, který „normální místní“ asi neznají.“ (Čistota, úsměvy a ochota oproti „venkovním“ naháněčům, křiku a špíně. Později se dozvídám že do tohoto vlaku místní nesmí, je pouze pro cizince a drahý, pro místní Peruánce jede jiný vlak, levný, ale tam zase nemůžou cizinci!) Vlak zdolává hřeben nad Cuzcem jízdou cik-cak, chvíli sedíme po směru jízdy, chvíli zády po směru jízdy. V chudinské okrajové čtvrti vlak projížděl přímo přes dvorky, při couvání vlaku stál vzadu průvodčí a píšťalkou rozháněl děti, psy a trhovce. Dali jsme si „ranní čaj“ za 2 soly od stewarda vlaku. „Vlak se zastávkou v Ollantaytambo přijíždí do Aquas Calientes (Pueblo Machu Picchu) v 10:20.“ Pokračující trať procházející městečkem je obklopena stánky tržiště. „Jdeme na hlavní náměstí do v průvodci (Lonely Planet) vyhlédnutého hotelu. Cestou nás odchytává milá holčina s nabídkou hotelu za 20 solů / osobu. Je to OK, ale přesto chceme vidět i druhý hotel z průvodce. Nakonec se vracíme rádi ke slečně (hotel El Parque). Trochu relaxujeme,“ (zatímco se Sísa sprchovala, já usnul natažený na břiše na posteli! – prostě odpadl :-)) „jdeme na oběd (33 solů = 231,- Kč) a pak na procházku k Machu Picchu Ruinas“ po prašné cestě, ať víme co nás druhý den čeká! „Je teplo, vše kvete a my jsme plni očekávání, jaké vysněné Machu Picchu bude. Zpět se zastavujeme na kávu a pivko, dávám si výborné kapučíno, ale je za 16 solů (112,-), což je exklusivní cena. No jsme holt v turistickém ráji. Kupujeme housky na zítřejší snídani a testujeme kornout z lískového těsta s manjar (kondenzované mléko) a jeden jablečný pie. V hotelu si bereme plavky a míříme do teplých pramenů“, které jsou v údolíčku nad městem, vzdálené 750 metrů.
Vstupné je 10 solů, oblečení jsme vložili do uzamykatelných skříněk. „Už mě pěkně bolí v krku.“ Já už nachlazení z La Pazu překonal. „ Střídáme teplé bazénky a nad námi se rýsují strmé kopce porostlé vegetací. Cestou zpět si Zorka s Michalem sedají v restauraci a já s Pavlem jdeme dát plavky do hotelu a vzít si bundu. Vracíme se, dáváme večeři (28 solů = 196,-) a kolem 23 h do pelíšku.“ Ve městě se může popíjet jen do 23:00, potom musí nastat noční klid. Dnes jsme ujeli vlakem z Cuzca do Machu Picchu Puerto 114 km.
19.den - čtvrtek 5.10.2006
Opět brzký budíček v 6:10, v 6:30 jsme byli na odchodu, ale Sísa měla svých 6 minut navíc! „Zorka:“Jdeš pozdě Rosenheime!“ „Jenom o fous.“ Necháváme nepotřebné věci v úschově v hotelu a vyrážíme po prašné cestě k Machu Picchu Ruinas a odtud po kamenných schodech vzhůru k vysněnému Machu Picchu.“ {Nejúchvatnější z inckých citadel je největší turistická atrakce Jižní Ameriky. Město z bílé žuly v polovině 15. stol. nechal postavit v nadmořské výšce 2600 metrů Velký Inka Pachacuti (pokrokový a obratný diplomat v letech 1438 - 1471) na místě vhodném pro rituální účely a pěstování různých plodin, zvlášť posvátné koky a kukuřice pro inckou šlechtu a nejvyšší kněží v Cuzcu. O znovuobjevení města se postaral americký vědec Hiran Bingham (1875-1956), který tak učinil jeden z největších objevů archeologie. Bingham pokřtil svůj objev Machu Picchu, což v jazyce kečuánských indiánů znamená Starý vrch.} „Zorka s Michalem se odpojují, jdou po silnice a já s Pavlem po kamenných schodech a vždy se po zatáčkách potkáváme“ Během výstupu nás míjely autobusy Mercedes plné důchodců a lenivců. Zorka nadávala že se musí plahočit pěšky nahoru když mohla jet busem. Původně jsem myslel že autobusy vyjíždějí až v v 11 hodin s příjezdem vlaku od Cuzca, ale začali jezdit už od šesti ráno. A pak věřte průvodci! Proto jsme vyráželi brzo abychom tam byli dřív než lidi z vlaku! „Na posledním úseku cesty se silnice i stezka oddělují úplně a tak se setkáváme až nahoře před Machu Picchu Lodge. (hotel pro bohaté důchodce před vstupem do areálu M.P.) No nesu Zorce a Míšovi vodu, tak snad to bez ní nahoru vydrží. U Machu Picchu Lodge se dáváme dohromady, občerstvujeme se a je nám jedno že autobusy vozí co chvíli davy turistů, především západních důchodců. Nahoru jsme dorazili po necelých dvou hodinách.
V 9:30 kupujeme za 118 solů / osobu (826,- Kč) vstupenky a otvírá se před námi pohled na Machu Picchu. NÁDHERA!“ Deset minut jsme seděli na jižních terasách a fascinovaně koukali na ruiny s horou Huayna Picchu v pozadí. Poslal jsem smsku Rendě a Zuzce že jsme na Machu Picchu. Dost mě překvapilo, když přišla odpověď od obou že sedí (čtvrtek!) naproti sobě u Valešíků a popíjejí vínko! Ještě že jsem napsal oběma! :-) Pavlika to rozhodilo, že si nevegetíme jen my, ale i ostatni a navíc s orosenou plzničkou po ruce. :-)“. Prošli jsme si „Chrámem tří oken“, Hlavní chrám, „Intihuatanu“ {Svatyně zasvěcená slunci. Její název znamená „lapač (připoutané) slunce“. V jejím středu stojí kamenná skulptura. Sloužila k určování ročních období. Inčtí astronomové za pomoci slunce dokázali ze stínů, jež vrhaly hrany kamene, určit dobu slunovratu, což Inkovi umožňovalo dokázat, že má slunce „na uzdě“ (tj. připoutané) a dokáže obrátit jeho běh na obloze. Tento „astronomický časoměr“ je jeden z mála zachovaných který španělští dobyvatelé nezničili.} a posvátné nádvoří. U druhé pokladny jsme se se Sísou zaregistrovali ve strážní budce a vydali se po úzké pěšině k Huayna Picchu, ale vylezl jsem jenom na severní pahorek nad ruinami, zatímco Sísa, která už měla pěknou rýmu čekala níž. Vrátili jsme se k Posvátné skále, {kamenná plastika ve tvaru kosočtverce vystupující ze země jako kamenná stěna, podobná tvarem kopci Putukusi na východě od Machu Picchu} kde na nás čekali Zorka s Michalem. Cestou zpět ke vstupu jsme prošli přes obytnou část s vězením, Královskou hrobku, Chrám Slunce {El Torreón – polokruhová věž s výklenky a okny, která mohla být také observatoř, oknem paláce procházejí při slunovratu sluneční paprsky a na noční obloze je vidět souhvězdí Plejád, dodnes důležitý prvek v andské astronomii.} a Jižní terasy. V 12:30 jsme opustili areál Machu Picchu - jedno z nejzáhadnějších míst na zemi. {Odpověď na otázku, proč a jakým způsobem toto město zaniklo neexistuje. Španěly vyhlazeno být nemohlo, protože ho ani neobjevili. Jedna teorie se přiklání k tomu, že město bylo dobyto a vyvražděno jiným inckým kmenem, jiná teorie tvrdí, že město postihl hladomor a že bylo opuštěno když se Španělé zmocnili Cuzca. Další teorie mluví o vymření města - jedna z nalezených ženských koster vykazovala příznaky syfilisu a je nepravděpodobné, že by byla sama.} „Za 20 solů sjíždíme autobusem do vesnice abychom stihli vlak, celou cestu 
doprovázeni malým indiánem, který sbíhá za mávání a volání po prašné cestě a v každé zatáčce autobusu mává. Je to šichta i přesto, že je to z kopce a tak je dole odměněn zaslouženým potleskem, pamlsky a penězi. Vyzvedáváme si v hotelu zbylé baťůžky a jdeme se najíst. V 15:55 odjíždíme vlakem zpět do Cuzca, kam dojíždíme unavení, já nastydlá ve 20:10. Jdeme do „našeho“ hotelu Granhotel Machu Picchu na ulici Calle Quera, kde dostáváme dva pokojíky, tentokrát „na pavlači“ :-), zůstáváme ještě 4 noci celkem až do pondělí 9.10.2006, kdy máme let do Limy. Vyrazili jsme na jídlo k hlavnímu náměstí a uštvaní jdeme po sprše mezi 22 - 23 h spát.“ Pěšky jsme urazili 2 km z Machu Picchu Pueblo k Puente Ruinas a odtud vystoupali přes 600 výškových metrů na cestě dlouhé 2,5 km. Zpět do Cuzca jsme ujeli 114 km vlakem.20.den - pátek 6.10.2006
„Vstáváme až v 10h. Kluci a Zorka jdou do supermarketu pro snídani, já se mezitím vzpamatovávám a vstávám. Vyrážíme si koupit „boleto
turistico“ (70 solů = 490,- Kč) a informujeme se na vyhlídkovou tramvaj.“ (Maketa 100 let staré tramvaje na automobilovém podvozku) Chtěli jsme navštívit katedrálu {postavená v roce 1559 v koloniálním stylu} a kostel Iglesia de la Compañia, {Kostel byl postaven jezuity v roce 1571 a v roce 1650 byl poškozen zemětřesením. V noci je krásně osvětlen a tvoří hlavní dominantu města.} ale ty na centrálním lístku nebyly i když průvodce tvrdil něco jiného! Chtěli 17 a 10 solů. Šli jsme na ulici Calle Sapli, jak nám ukázala paní v informacích, ale mezi 14 - 14:45 jsme se tramvaje nedočkali,
tak jsme se přemístili na Plaza de Armas a po dotazu u místní policistky jsme se v 15:30 autotramvaje dočkali. Za 9 solů jsme měli 1,5 hodinovou projížďku centrem Cuzca s výjezdem nad Cuzco k Sacsayhuaman {Stavbu pevnosti započal v r. 1440 incký náčelník Pachacuti, celý komplex chrámů a paláců byl dokončen o století později.} a k soše Krista tyčící se nad Cuzcem. Vezli jsme se na zadní otevřené plošině vozu asi 15 km. Po návratu na Plaza de Armas jsme na internetu zkontrolovali potvrzené letenky z Limy do Vídně, já zaběhl na hlavní poštu s pohledy a pak jsme se všichni sešli v naší hospůdce na večeři. Sísa se kulírovala čajem s medem i rumem, ostatní „klasicky“ 1,1 litrovými pivy! Na hotel jsme se vrátili velmi brzo - v 20:30, ale pak jsme kecali a popíjeli pisco na terase před pokoji.
„Pavel s Míšou jdou pro snídani do supermarketu“ (sháněli jsme po okolních krámech housky, které v supermarketu neměli a nakonec se nám podařilo je koupit v nalezené pekárně i když prodavačka dlouho nechápala co chceme - my neuměli španělsky, ona anglicky) „a v 10 h vyrážíme taxíkem (3 soly) na bus nádraží, tedy hliněný dvorek, kde nám pán ve skříni prodá lístek do Pisacu za 2,2 solu (15,50). Cesta je zajímavá, smradlaví domorodci, děda s rancem - černý pasažér, Michal se stěhuje kvůli dětem. V Pisacu nás odchytává taxikář a za 20 solů / 4 osoby nás vyváží na kopec za město na pevnost. NÁDHERA!“ {Pevnost hlídající kaňon „Posvátného údolí“ říčky Urubamba je postavená v sedle ve výšce 3300 m n/m mezi dvěma vrcholy s prudkými srázy po obou stranách ve tvaru křídla koroptve = pisac. Budovy nejsou soustředěny na jednom místě. Pokrývají několik ploch vzdálených od sebe i stovky metrů. Hlavní částí je incké obřadní centrum s Chrámem Slunce a „lapačem Slunce“ a obřadní lázně se zbytky rozvodů vody.} Prošli jsme si celou pevnost, severní a jižní část pevnosti je spojená úzkým chodníkem v příkrém svahu s tunelem Challacasa. Ruiny Picasu jsou krásné, kdyby měli přírodní pozadí jako Machu Picchu tak by si mohly tyto dvě incké památky lehce konkurovat! Během prohlídky jsme urazili přes 1,5 km, tak je rozsáhlý Pisac. Taxikář pro nás měl přijet po 1,5 h na spodní parkoviště, měl 20. minutové manko a za dalších 20 solů nás odvezl zpět do městečka Pisac. „Jdeme na oběd - polívčička a bombový čokodort za 20 solů. Busem za 2 soly se vracíme do Cuzca, za 3 soly pak pokračujeme taxíkem k muzeu Koricancha a pak se vzpamatovat do hotelu. Jdeme pak do města najít 12. boký kámen {proslulý incký kámen je zasazen do spodního zdiva paláce Inky Roca (13.stol.) v nejslavnější incké uličce v Cuzcu} a projít se bočními uličkami (severně od Plaza de Armas). Objevujeme kostel Santa Catalina, ale už zavírají. Pokračujeme do naší hospůdky.“ Zajímavé je že hospoda je prázdná, ale jakmile si dovnitř sedneme hned se plní dalšími turisty. Tentokrát jsem si dal steak z alpaky a dvě „grande cerveza“ za 50 solů = 350,- Kč. „Píšeme pohledy a cestou „domů“ si kupuji papírové kapesníky, rýmu mám děsnou. Dezinfikujeme, plánujeme další den a o půlnoci jdeme spát.“ Z Cuzca do Pisacu a zpět jsme urazili autobusem 64 km.
Vstali jsme v 7:20, v 8:10 jsme šli okolo hlavní pošty abych tam mohl hodit pohledy (pošta byla ještě zavřená, tak jsem pohledy hodil do bedny před poštou, snad dojdou!) a pak si vzali taxi za 2 soly na autobusové nádražíčko do Urubamby. Opět hliněný dvorek, taxikáři naštěstí věděli ze kterých „dvorků“ kam jezdí autobusy, protože z každého „nádraží“ jezdili autobusy jinam. Za 3 soly jsme vyrazili v 9:10 autobusem do Urubamby. Autobus byl plně obsazený ale přesto cestou nabíral další cestující, takže za chvíli se na mě tlačila indiánka stojící v plné uličce. Aspoň nesmrděla jako chlap který ji za chvíli vystřídal! Holky jsme nechávali sedět u okna, aby byly „relativně v bezpečí“ před stykem s místním obyvatelstvem! :-) V Urubambě v 10:45 na autobusovém nádraží nás hned naháněč nacpal do colectiva (mikrobus Toyota) za 1 sol (7,-) do 19 km vzdáleného Ollantaytambo. Místo 12 malých Peruánců nás tam bylo 10, poněvadž já s Michalem jsme zabírali dvě místa abychom mezi sedačky mohli nacpat i své dlouhé nohy. Během cesty někdo občas vystoupil a zase hned někdo další přistoupil - takže jsme byli furt plný. Po půl hodině jsme přijeli v 11:30 do Ollantaytambo na hlavní náměstí, které jsme objeli a collectivo nás vypustilo v boční zaprášené uličce. Vrátili jsme se na Hlavní náměstí a poobědvali špagety s pivkem za 23 solů. Poté jsme vyrazili prohlédnout si inckou pevnost nad městem. {Ollantaytambo leží ve výšce 2800 m n/m. Město s pevností nechal postavit zřejmě Velký Inka Pachacuti. Tato pevnost odolávala jako poslední španělským dobyvatelům.} Přes terasovitá políčka jsme se dostali k chrámovému komplexu, sólo jsem se vydal na samotný vršek komplexu Ollantaytambo ke zbytku chrámu se čtyřmi výklenky, nadmořská výška 3000 metrů byla na mém dechu znát. Po prohlídce celé pevnosti jsme se v 15 h vydali menším poloprázdným autobusem opět za 1 sol zpět do Urubamby na autobusové nádraží, kde Michal koupil lístky za 3 soly do Cuzca. Autobus byl přeplněn, i má opěrka na ruku posloužila jako sedadlo. Cesta vedla přes malebnou krajinu tvořenou travnatou pampou s jednotlivými vrcholky hor And. V 18:10 jsme dorazili do Cuzca za 3 soly jsme se taxíkem dopravili k naší 
hospůdce na večeři a rozloučili se s milou obsluhou. Bohužel pan šéf měl zrovna volno. Brzo jsme to zapíchli, cestou do hotelu jsme dokoupili pohledy se známkami a pití. Zaplatili jsme hotel - 520 solů (130 solů / osoba = 32,5 solů/noc/osoba (228,- Kč/osoba/noc) a Sísa ještě s panem domácím domluvila že brzo ráno (5:50) budem odcházet. Cesta busem do Urumamby a Ollantaytambo byla 60 + 19 km, zpět tedy dalších 79 km.
hospůdce na večeři a rozloučili se s milou obsluhou. Bohužel pan šéf měl zrovna volno. Brzo jsme to zapíchli, cestou do hotelu jsme dokoupili pohledy se známkami a pití. Zaplatili jsme hotel - 520 solů (130 solů / osoba = 32,5 solů/noc/osoba (228,- Kč/osoba/noc) a Sísa ještě s panem domácím domluvila že brzo ráno (5:50) budem odcházet. Cesta busem do Urumamby a Ollantaytambo byla 60 + 19 km, zpět tedy dalších 79 km.
23.den - pondělí 9.10.2006
Budíček v 5:15 byl pro nás dost drsný, v 5:55 jsme odchytli taxíka na hlavní ulici „Avenida Sol“ za 10 solů na letiště „Alejandro Velasco Astate“, kam jsme dojeli za 15 minut. „Odbavujeme batohy, Pavel kupuje čaj a Twix za 12 solů (2 x čaj à 5 solů, Twix 2 soly), Zorka si dává Twix také a platí 5 solů!??? Pavel je odchycen čističem bot, jeho pohory to ale nutně potřebují, takže za chvíli je za 2,5 solu za frajera a už letíme.“ {Airbus A 320 peruánské společnosti TACA - délka 37,57 m; výška 11,76 m; rozpětí 34,10 m; váha 42,4 tun; max. letová výška 12.500 m; cestovní rychlost 845 km/h; dolet 4800 km; počet cestujících 150 - startoval v 8:10.} „Letadlo, servis i let super, na vnitrostátní lince jsme to ani nečekali.“ Během 1,5 hodinového letu jsme pozorovali občas se vynořující štíty And zpod oblak. Seděli jsme za křídlem vpravo ve směru letu. „Nad Limou je opět opar, taxikáři jdou po nás. Chci cenu za 15 solů, oni omdlévají a chtějí 45 solů. Nakonec jedeme za 25 solů (175,-). Pak si z Pavlova deníčku upřesňujeme, že jsme po příletu do Limy platili z letiště do Miraflores skutečně 15, ale dolarů (330,-), tak se nedivím, že šli do mdlob, když jsem chtěla cestu zase za 15, ale solů. No co :-). 
Chceme do hostelu „Stop & Drop“ za 22 $/dvojlůžák. (Majitel José Antonio) Taxikář se dožaduje provize za náš dovoz.“ Má smůlu, my v tom že druhý pokoj bude volný až ve 14:00. Lehce jsme si odfrkli, zcivilizovali se a vyrazili na oběd do blízké „uličky pizz“. Po jídle jsme se vydali na prohlídku čtvrti Miraflores {hlavní centrum dění a nočního života Limy, obchodní centrum} a na promenádu na pobřeží Pacifiku. Nad útesy se v teplých stoupajících proudech vzduchu vznášeli tandemový paraglidisté s připoutanými turisty před sebou. Pohled na Limu z výšky lákal dost přihlížejících, ne nás. Prošli jsme „parkem lásky“ se sochou „zhýralce a panny“, jak jsme sochu přeneseně nazvali“ a vrátili se na hotel pro druhý pokoj s tím že se na chvilku natáhnem než vyrazíme do noční Limy. Pokoje budou za 20 $ bez snídaně. Zorce se udělalo šoufl od žaludku, tak si zalezla do postele, ostatní jsme zašli koupit něco na snídani a objevili místní supermarket. Vrátili jsme se zpět na hotel k trpící Zorce. Sísa vyjednala dvě deky pro Zorku a ještě čaj. V devět večer jsme vyšli jen ve třech na večeři (30 solů = 210,-) a poté opět „uličkou pizz“ , plnou naháněčů zvoucích nás do jednotlivých podniků, do salsa klubu na přání Sísy. Dali jsme si dvě mojita (à 12 solů = 84,- Kč) na galérii, Sísa si zatančila s místním „vysokým“ Peruáncem salsu.. V 0:20 jsme se vrátili na hotel s dvojitými zajištěnými dveřmi na bzučák. Nejdřív jsme byli vpuštěni přes vchodové dveře do chodby, zabouchli jsme venkovní dveře a pak nás bzučák pustil přes vnitřní mříže do prostoru hotelu. Asi tu měli smutné zkušenosti se zloději! Nebo jen bezpečnostní opatření. Zorce bylo stále špatně. Po vysprchování jsme šli spát. Let s Cuzca do Limy nám ušetřil 20 - 24 hodin na cestě dlouhé 1100 km.
Chceme do hostelu „Stop & Drop“ za 22 $/dvojlůžák. (Majitel José Antonio) Taxikář se dožaduje provize za náš dovoz.“ Má smůlu, my v tom že druhý pokoj bude volný až ve 14:00. Lehce jsme si odfrkli, zcivilizovali se a vyrazili na oběd do blízké „uličky pizz“. Po jídle jsme se vydali na prohlídku čtvrti Miraflores {hlavní centrum dění a nočního života Limy, obchodní centrum} a na promenádu na pobřeží Pacifiku. Nad útesy se v teplých stoupajících proudech vzduchu vznášeli tandemový paraglidisté s připoutanými turisty před sebou. Pohled na Limu z výšky lákal dost přihlížejících, ne nás. Prošli jsme „parkem lásky“ se sochou „zhýralce a panny“, jak jsme sochu přeneseně nazvali“ a vrátili se na hotel pro druhý pokoj s tím že se na chvilku natáhnem než vyrazíme do noční Limy. Pokoje budou za 20 $ bez snídaně. Zorce se udělalo šoufl od žaludku, tak si zalezla do postele, ostatní jsme zašli koupit něco na snídani a objevili místní supermarket. Vrátili jsme se zpět na hotel k trpící Zorce. Sísa vyjednala dvě deky pro Zorku a ještě čaj. V devět večer jsme vyšli jen ve třech na večeři (30 solů = 210,-) a poté opět „uličkou pizz“ , plnou naháněčů zvoucích nás do jednotlivých podniků, do salsa klubu na přání Sísy. Dali jsme si dvě mojita (à 12 solů = 84,- Kč) na galérii, Sísa si zatančila s místním „vysokým“ Peruáncem salsu.. V 0:20 jsme se vrátili na hotel s dvojitými zajištěnými dveřmi na bzučák. Nejdřív jsme byli vpuštěni přes vchodové dveře do chodby, zabouchli jsme venkovní dveře a pak nás bzučák pustil přes vnitřní mříže do prostoru hotelu. Asi tu měli smutné zkušenosti se zloději! Nebo jen bezpečnostní opatření. Zorce bylo stále špatně. Po vysprchování jsme šli spát. Let s Cuzca do Limy nám ušetřil 20 - 24 hodin na cestě dlouhé 1100 km.
24.den - úterý 10.10.2006
Vstávali jsme až jsme se vyspali - kolem 11. hodiny, po snídani v 12:05 jsme vyjeli taxíkem za 9 solů na Plaza Mayor {srdce Limy - dřívější Plaza de Armas (náměstí Zbraní - nicméně v přeneseném slova smyslu jako náměstí Míru, neboť křehký mír v těchto končinách bývá
zpravidla nastolen pomocí zbraní.)} po 20ti minutové jízdě v přeplněné Limě. Zašli jsme na prohlídku katedrály za 10 solů s anglicky mluvící průvodkyní (+ 5 solů). {Katedrála byla postavena podle původní předlohy katedrály Jaén ve Španělsku architektem Becerrou v 16. - 17. století. Katedrála je místem posledního odpočinku dobyvatele incké říše Francisca Pizarra - *mezi 1471 a 1475 – †26.6.1541. Roku 1513 doprovázel Vasca Nuneze de Balboua při expedici napříč Panamou. Když uslyšel o pohádkovém bohatství Inků, táhl v letech 1532-35 do Cuzca a dobyl inckou říši a dal zavraždit jejich posledního vládce Atahualpu. Císař Svaté říše římské Karel V. ocenil Pizzarovy zásluhy a povýšil jej na markýze. Své postavení se Pizarro upevnil zakládáním nových osad včetně budoucího hlavního města Limy (1535) a rozdělováním kořisti mezi své stoupence. V krutém soupeření s dalšími conquistadory byl zavražděn.} Katedrála odráží bohatství církve které nakradla při ničení incké civilizace. Součástí katedrály v přilehlých místnostech jsou sbírky darů bohatých obyvatel Limy. Před hlavním oltářem jsou nádherné dřevěné vyřezávané stolice. Pokračovali jsme do kostela San Francisco,
{Nejkrásnější kostel Limy ze 17.stol. postavený v maurském stylu mudéjar s přilehlým klášterem s významnou knihovnou a obrazárnou Paula Rubense. V podzemní kryptě kostela (objevené v r. 1951) jsou kosterní pozůstatky 70. tisíc lidí.}, kde jsme se přilepili na skupinku se španělským průvodcem, který nás provedl kostelem, klášterem, obrazárnou i katakombami. Zakoupili jsme pohledy a na blízké zahradní restauraci jsme si dali oběd (23 solů, z toho 0,6 l piva za 5 solů). Zpět do Miraflores jsme si vzali taxíka za 20 solů, neusmlouvali jsme to, prý je odpolední „trafic jam“ a cesta bude dlouhá. Kecal, zpět jsme byli za 15 minut! Všichni jsme zašli do už známého supermarketu pro jídlo na snídani (7 solů) a v 19:30 se vrátili do hotelu. Už bez Zorky, která zůstala v hotelu, jsme vyšli do noční Limy pro lahvičky pálenky pisca a pak na mirafloreské hlavní náměstí Parque 
Kennedy na dva tupláky za 11 solů (77,-) do hospůdky s verandou a salsou jako kulisou - to bylo něco pro Sísu. Okolo jedenácté jsme se vrátili na hotel - nezbytná procedura s otevíráním „dvojitých dveří“ a Michal zašel k nám na pokoj provést dezinfekci, která se protáhla do půlnoci. Poté už jen sprcha a „hurá do hajan.“
25.den - středa 11.10.2006
„Vstáváme v 11 h, ve 12 je check out (vyklizení pokoje). Chaoticky se sprchuji, myji hlavu a balím, ale stíhám vše! :-) Na recepci nikdo, tak jsme na pokoji do 12:20. Batohy necháváme v hotelu a jdeme na
Kennedy Park, kde si kupujem kalendáře a jízdenku na hodinovou okružku Mirabusem (5 solů / osoba) - poslední 4 místa na 15 h. Měním posledních 15 $ ve Scotiabance na 46 solů. Pak si dáváme jídlo (polévku), pivo a výbornou kávu, obsluhováni pozorným panem číšníkem. Ve tři začíná okružka“ (seděli jsme v otevřeném dvoupodlažním busu nahoře, na začátku vyjížďky jsem dokonce usnul! Projeli jsme okolo všech základních památek Limy) „a v 16 h už jsme zpět, jdem do obchodu Metro koupit za poslední soly pisco a drobnosti, Michal cestou konečně sežene tašku s peruánskými motivy. Zpět v hotelu jsme před pátou a José Antonio nám shání taxíka za 20 solů na letiště. Je zlatý a stará se. V 18 h jsme na letišti a začíná chaos s odbavováním.
Zase prý nemůžeme mít tekutiny a kosmetiku na palubě, tak za mohutného klení v letištní hale přebalujeme. Snad to do Vídně doletí neporušené! Teroristi jsou sráči! Neprofesionální personál (neinformují o opatřeních, taxách) mě pěkně kazí náladu, člověk se snaží vše zjistit a pak mu to nějaký kašpar svým chováním rozhodí. Grr…. 
Navíc musíme zaplatit letištní taxu 30,25 $ - vydřiduši - Michal vybírá z bankomatu. 120 $ vybrat nemůže, pouze 140 $, to je drzost, člověk si ani nemůže zvolit. Naštvaní (hlavně Zorka a já, kluci jsou v tomhle klidnější) platíme a konečně jdem ke Gate 15 asi 20 minut před odletem. Je tam hrozen lidí, ale jdeme přednostně ještě s pár ostatními, nastupujeme a ve 20:03 opouštíme Limu.“ 8 minut zpoždění, sedíme v Airbusu 340 - 600; {délka 75,3 m; výška 17,3 m;rozpětí křídel 63,5 m; váha 177,8; max. letová výška 12 500 m; cestovní rychlost 890 km/h; dolet 13.900 km; počet cestujících 372} Slumy na okraji Limy jsme zahlédli jen krátce, vlétli jsme opět do pověstného jihoamerického oparu, takže s And nebylo nic! Rychle se setmělo, dostali jsme večeři. „Let probíhá dobře, já za poslechu opery dopisuji deník, je 0:35, ostatní spí. Zalomili to raz dva, snad se mi to za chviličku také podaří.“
26.den - čtvrtek 12.10.2006
Všechny tři filmy jsem prospal, na rozdíl od Sísy. Po rozednění jsme posnídali a v 7:29 (peruánský čas) = 14:29 (španělský čas) přistáli v Madridu na letišti Barajas po 9 500 km dlouhém letu. Pasažéři se cpali k východu z letadla, podzemkou jsme se nalehko, kletry letěly z Limy rovnou do Vídně, přemístili se na Hlavní Terminál a šli už najisto k stánku „Madrid Amigo“, kde nám vystavili letenku Madrid - Vídeň, zarezervovali hotel a poté minibusem jsme se přemístili do centra Madridu do hotelu Senator. Hotel jsme doplatili - 50 € za dvojlůžák. Na recepci jsme museli čekat (už poněkolikáté) 15 minut než byly připraveny naše pokoje. Holky se hned vrhly do sprch, já si vyšel do města na procházku. Poté jsme společně zašli do Burger Kingu na burgry s hranolkama a colu a poté na procházku ke královskému paláci - úřad vlády a madridské katedrále, která ještě byla otevřená, tak jsme do ní vstoupili východem a prohlédli si rychle vnitřek než začali zavírat. Výlet jsme zakončili návštěvou pivnice naproti hotelu. Ve 22:40 jsme šli na hotel, vysprchovat se a spinkat. Autobus na letiště má jet v 6:15 ráno, v 5:30 je snídaně!
27.den - pátek 13.10.2006
Nechali jsme se vzbudit telefonem v 4:58, vzal jsem telefon v kterém mi říkali něco ve španělštině, odpověděl jsem:“Sí, gracias“, zavěsil a hned usnul. Mobil mě opět vzbudil v 5:15, kdy jsem měl vzbudit Sísu a já si přednastavit buzení na 5:25. Mobil jsem přenastavil,
ale Sísu už jsem nestihl vzbudit poněvadž jsem opět usnul! Mobil zazvonil podruhý a zároveň klepala Zorka, takže jsem měl se Sísou trochu fofr se rychle sbalit a stihnout snídani. Dost jsem tímto ranním „extempore“ rozhodil Sísu. Po snídani nás v 6:15 dopravil autobus s dalšími 10 lidmi na Terminál T4, kde jsme bloumali do 8:00, dali si ranní pivko za 2,65 € (74,- Kč).Nahlásili jsme se na náš let, prošli rentgenem a napáskovali se chobotem do Airbusu 320, s kterým jsme odstartovali v 9:20 a bez jídla přistáli v 12:05 ve Vídni ve Schwechatu. Vyzvedli jsme si neporušené kletry a bez výstupní kontroly vylezli z letiště ven. Michal zavolal svému známému a ten předjel před terminál a přes Bratislavu vyrazili na Prahu. U „Devíti křížů“ jsme se zastavili na první český gábl a pak zrychlenou jízdou dorazili v 17 hodin do Prahy.
Jihoamerické dobrodružství skončilo!
Vstávali jsme až jsme se vyspali - kolem 11. hodiny, po snídani v 12:05 jsme vyjeli taxíkem za 9 solů na Plaza Mayor {srdce Limy - dřívější Plaza de Armas (náměstí Zbraní - nicméně v přeneseném slova smyslu jako náměstí Míru, neboť křehký mír v těchto končinách bývá
zpravidla nastolen pomocí zbraní.)} po 20ti minutové jízdě v přeplněné Limě. Zašli jsme na prohlídku katedrály za 10 solů s anglicky mluvící průvodkyní (+ 5 solů). {Katedrála byla postavena podle původní předlohy katedrály Jaén ve Španělsku architektem Becerrou v 16. - 17. století. Katedrála je místem posledního odpočinku dobyvatele incké říše Francisca Pizarra - *mezi 1471 a 1475 – †26.6.1541. Roku 1513 doprovázel Vasca Nuneze de Balboua při expedici napříč Panamou. Když uslyšel o pohádkovém bohatství Inků, táhl v letech 1532-35 do Cuzca a dobyl inckou říši a dal zavraždit jejich posledního vládce Atahualpu. Císař Svaté říše římské Karel V. ocenil Pizzarovy zásluhy a povýšil jej na markýze. Své postavení se Pizarro upevnil zakládáním nových osad včetně budoucího hlavního města Limy (1535) a rozdělováním kořisti mezi své stoupence. V krutém soupeření s dalšími conquistadory byl zavražděn.} Katedrála odráží bohatství církve které nakradla při ničení incké civilizace. Součástí katedrály v přilehlých místnostech jsou sbírky darů bohatých obyvatel Limy. Před hlavním oltářem jsou nádherné dřevěné vyřezávané stolice. Pokračovali jsme do kostela San Francisco,
{Nejkrásnější kostel Limy ze 17.stol. postavený v maurském stylu mudéjar s přilehlým klášterem s významnou knihovnou a obrazárnou Paula Rubense. V podzemní kryptě kostela (objevené v r. 1951) jsou kosterní pozůstatky 70. tisíc lidí.}, kde jsme se přilepili na skupinku se španělským průvodcem, který nás provedl kostelem, klášterem, obrazárnou i katakombami. Zakoupili jsme pohledy a na blízké zahradní restauraci jsme si dali oběd (23 solů, z toho 0,6 l piva za 5 solů). Zpět do Miraflores jsme si vzali taxíka za 20 solů, neusmlouvali jsme to, prý je odpolední „trafic jam“ a cesta bude dlouhá. Kecal, zpět jsme byli za 15 minut! Všichni jsme zašli do už známého supermarketu pro jídlo na snídani (7 solů) a v 19:30 se vrátili do hotelu. Už bez Zorky, která zůstala v hotelu, jsme vyšli do noční Limy pro lahvičky pálenky pisca a pak na mirafloreské hlavní náměstí Parque 
Kennedy na dva tupláky za 11 solů (77,-) do hospůdky s verandou a salsou jako kulisou - to bylo něco pro Sísu. Okolo jedenácté jsme se vrátili na hotel - nezbytná procedura s otevíráním „dvojitých dveří“ a Michal zašel k nám na pokoj provést dezinfekci, která se protáhla do půlnoci. Poté už jen sprcha a „hurá do hajan.“
25.den - středa 11.10.2006
„Vstáváme v 11 h, ve 12 je check out (vyklizení pokoje). Chaoticky se sprchuji, myji hlavu a balím, ale stíhám vše! :-) Na recepci nikdo, tak jsme na pokoji do 12:20. Batohy necháváme v hotelu a jdeme na
Kennedy Park, kde si kupujem kalendáře a jízdenku na hodinovou okružku Mirabusem (5 solů / osoba) - poslední 4 místa na 15 h. Měním posledních 15 $ ve Scotiabance na 46 solů. Pak si dáváme jídlo (polévku), pivo a výbornou kávu, obsluhováni pozorným panem číšníkem. Ve tři začíná okružka“ (seděli jsme v otevřeném dvoupodlažním busu nahoře, na začátku vyjížďky jsem dokonce usnul! Projeli jsme okolo všech základních památek Limy) „a v 16 h už jsme zpět, jdem do obchodu Metro koupit za poslední soly pisco a drobnosti, Michal cestou konečně sežene tašku s peruánskými motivy. Zpět v hotelu jsme před pátou a José Antonio nám shání taxíka za 20 solů na letiště. Je zlatý a stará se. V 18 h jsme na letišti a začíná chaos s odbavováním.
Zase prý nemůžeme mít tekutiny a kosmetiku na palubě, tak za mohutného klení v letištní hale přebalujeme. Snad to do Vídně doletí neporušené! Teroristi jsou sráči! Neprofesionální personál (neinformují o opatřeních, taxách) mě pěkně kazí náladu, člověk se snaží vše zjistit a pak mu to nějaký kašpar svým chováním rozhodí. Grr…. 
Navíc musíme zaplatit letištní taxu 30,25 $ - vydřiduši - Michal vybírá z bankomatu. 120 $ vybrat nemůže, pouze 140 $, to je drzost, člověk si ani nemůže zvolit. Naštvaní (hlavně Zorka a já, kluci jsou v tomhle klidnější) platíme a konečně jdem ke Gate 15 asi 20 minut před odletem. Je tam hrozen lidí, ale jdeme přednostně ještě s pár ostatními, nastupujeme a ve 20:03 opouštíme Limu.“ 8 minut zpoždění, sedíme v Airbusu 340 - 600; {délka 75,3 m; výška 17,3 m;rozpětí křídel 63,5 m; váha 177,8; max. letová výška 12 500 m; cestovní rychlost 890 km/h; dolet 13.900 km; počet cestujících 372} Slumy na okraji Limy jsme zahlédli jen krátce, vlétli jsme opět do pověstného jihoamerického oparu, takže s And nebylo nic! Rychle se setmělo, dostali jsme večeři. „Let probíhá dobře, já za poslechu opery dopisuji deník, je 0:35, ostatní spí. Zalomili to raz dva, snad se mi to za chviličku také podaří.“ 26.den - čtvrtek 12.10.2006
Všechny tři filmy jsem prospal, na rozdíl od Sísy. Po rozednění jsme posnídali a v 7:29 (peruánský čas) = 14:29 (španělský čas) přistáli v Madridu na letišti Barajas po 9 500 km dlouhém letu. Pasažéři se cpali k východu z letadla, podzemkou jsme se nalehko, kletry letěly z Limy rovnou do Vídně, přemístili se na Hlavní Terminál a šli už najisto k stánku „Madrid Amigo“, kde nám vystavili letenku Madrid - Vídeň, zarezervovali hotel a poté minibusem jsme se přemístili do centra Madridu do hotelu Senator. Hotel jsme doplatili - 50 € za dvojlůžák. Na recepci jsme museli čekat (už poněkolikáté) 15 minut než byly připraveny naše pokoje. Holky se hned vrhly do sprch, já si vyšel do města na procházku. Poté jsme společně zašli do Burger Kingu na burgry s hranolkama a colu a poté na procházku ke královskému paláci - úřad vlády a madridské katedrále, která ještě byla otevřená, tak jsme do ní vstoupili východem a prohlédli si rychle vnitřek než začali zavírat. Výlet jsme zakončili návštěvou pivnice naproti hotelu. Ve 22:40 jsme šli na hotel, vysprchovat se a spinkat. Autobus na letiště má jet v 6:15 ráno, v 5:30 je snídaně!
27.den - pátek 13.10.2006
Nechali jsme se vzbudit telefonem v 4:58, vzal jsem telefon v kterém mi říkali něco ve španělštině, odpověděl jsem:“Sí, gracias“, zavěsil a hned usnul. Mobil mě opět vzbudil v 5:15, kdy jsem měl vzbudit Sísu a já si přednastavit buzení na 5:25. Mobil jsem přenastavil,
ale Sísu už jsem nestihl vzbudit poněvadž jsem opět usnul! Mobil zazvonil podruhý a zároveň klepala Zorka, takže jsem měl se Sísou trochu fofr se rychle sbalit a stihnout snídani. Dost jsem tímto ranním „extempore“ rozhodil Sísu. Po snídani nás v 6:15 dopravil autobus s dalšími 10 lidmi na Terminál T4, kde jsme bloumali do 8:00, dali si ranní pivko za 2,65 € (74,- Kč).Nahlásili jsme se na náš let, prošli rentgenem a napáskovali se chobotem do Airbusu 320, s kterým jsme odstartovali v 9:20 a bez jídla přistáli v 12:05 ve Vídni ve Schwechatu. Vyzvedli jsme si neporušené kletry a bez výstupní kontroly vylezli z letiště ven. Michal zavolal svému známému a ten předjel před terminál a přes Bratislavu vyrazili na Prahu. U „Devíti křížů“ jsme se zastavili na první český gábl a pak zrychlenou jízdou dorazili v 17 hodin do Prahy.Jihoamerické dobrodružství skončilo!
Překonali jsme celkem po Jižní Americe 4 831 km, z toho 420 km v Bolívii; z 4411 km po Peru jsme 2 561 km urazili autobusy nebo taxíky, 645 km vlakem, 105 km lodí a 1100 km letadlem.
Poučení: Mocná incká říše, obdivovaná celým světem a dodnes prý svou prosperitou celosvětově nepřekonaná trvala překvapivě necelé jedno století! Původně byli Inkové pouze jedním z mnoha horských kmenů, které obývaly údolí Cuzca. Svou bojovností si však postupně podmaňovali další a další okolní kmeny a expandovali stále dál – na jihu došli až k jezeru Titicaca a na severu téměř k území dnešního Ekvádoru. Ačkoli zakladatelem dynastie byl už v r. 1200 n.l. slavný vládce Manco Capak, teprve nástupem politicky obratného Velkého Incy Pachacutiho v r.1438 nastává zlatá éra vyspělé a vzkvétající incké civilizace.. Během 99 let své vlády dovedli Inkové k dokonalosti stavitelství a přísným společenským režimem se stali modelem jedinečného a kompaktního správního celku. Právě megalomanství celého systému však také přispělo k jeho zániku. Mezi vládci a jejich rodinnými příslušníky docházelo často ke krutým bratrovražedným bojům o trůn, a to říši oslabovalo. Když v r. 1532 zahájil španělský conquistador a dobrodruh Francisco Pizarro tažení k porobení incké říše, právě tento fakt mu pomohl zvítězit neuvěřitelně snadno nad nesvornými a naivními válečníky. V poslední krvavé bitvě v r. 1533 porazil inckou armádu na hlavu a tímto datem také zanikla slavná říše Boha Slunce.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
