I. - 20.4.2008
II. - 10.8.2008
III. - 26.4.2009
IV. - 13.3.2011

Pochopil jsem, že i pochopitelné můžu nepochopit.
Dostal se mi do ruky článek z Lidovek o podzemním bunkru který je přístupný pro veřejnost jen do konce tohoto roku a pak bude natrvalo zabetonován. Našel jsem si na netu detaily, zamluvil si hodinu návštěvy (čtvrtek 16.10.2008 ve 13:00 bylo ještě volno), vzal si den dovolené a vyrazil Feldou směr Berlín. K cíli jsem se donavigoval 20 minut před prohlídkou, tudíž těžká pohoda. Průvodce mluvící anglicky, takže menší pohoda, tak ze 40 % jsem rozumněl.... Ale prohlídka krytu mi to všechno vynahradila.
Šestý den jsme se rozhodli vyjet i v dešti autem na sever do Lundu a Helsingborgu. Na jih od Malmö byly záplavy. Ani se nedivím po včerejšku. V Lundu jsme navštívili katedrálu a její katakomby, v Helsingborgu hradní terasy s věží Kärnan. Při zpáteční cestě se ještě na Honzovo upozornění co musíme vidět zastavujeme u staré citadely v Landskroně. Večer Renda se Sísou uvařili slavnostní večeři a všichni jsme se nadlábli, hlavně Honza. Sedmý den jsme se ráno sbalili, rozloučili se s Honzou a vyjeli po Öresundským mostotunelu
do Kodaně. Zde jsme prolezli botanickou zahradu, přístavní čtvrt Nyhavn a centrum města. Mě zde zaujalo zaparkované zvláštní kolo. Navečer jsme vyjeli do Gedseru, kde jsme se nalodili na trajekt do Rostocku. Během přejezdu Německa odešel ve Felicii alternátor, takže jsme museli nouzově přespat na travnatém plácku v nějaké vesničce a druhý den se snažili sehnat novou baterii. Sehnali jsme jen použitou baterii a ta nás bohužel domů nedotáhla, takže před Drážďanama jsme si museli počkat na pomoc z Čech.
Ještě že jsme toho troubu ignorovali. Do 72 km vzdáleného archeologického naleziště Tiwanaku (Tihuanacu) jsme vyjeli autobusem a průvodce od nás vybral 40 $ a 3 boliviany za vstup do areálu (222,-/osoba). Jako první jsme navštívili muzeum, kde jsou umístěny nejvzácnější monolity a artefakty z vykopávek a dozvěděli jsme se tu o historii Tiwanaku. {Existence Tiwanaka se dělí na pět období (I-V), jež se „rozprostřela“ od 6. století př. n. l. do 13. století n. l., v době největšího rozkvětu mělo 20 000 obyvatel. Jako většina jihoamerických předinckých civilizací i Tiwanaku se dostalo na vysokou úroveň v keramice a zanechalo za sebou kamenné monolity, o jejichž skutečné funkci se vědci dodnes dohadují. Monolity vznikly hlavně v období Tiwanaku IV (mezi 300 a 700 n. l.), keramikou se zabývali od začátku, přičemž její charakteristika se měnila s dobou. Tiwanaku I (600 – 400 př. n. l.) bylo obdobím barevné keramiky; pro Tiwanaku II (400 př. n. l. až 0 n. l.) byly typické velké nádoby; Tiwanaku III (0 až 300 n. l.) „zplodilo“ keramiku trojbarevnou, zdobenou obrazy zvířat; keramika Tiwanaku IV byla zase hodně ovlivněná „objevením“ dekorativnosti křivek lidského těla a keramika Tiwanaku V (700 až 1200 n. l.) postupně stagnovala až začala upadat (spolu s celou kulturou) a neobjevily se už žádné výrazné nové prvky. Samotné Tiwanaku leželo ve své době na březích poloostrova vybíhajícího do jezera Titicaca. Titicaca je dnes už asi 20 km na západ, ale jeho důležitost, jako rodiště slunečního boha Virakoči, zůstala. Dnes už je Tiwanaku jen odrazem své podoby z dob největší slávy, na čemž se svým dílem podepsala především španělská kolonizace. Zlato Španělé odvezli, většinu keramiky rovnou na místě zničili náboženští fanatici, kamenné bloky byly zase použity na stavbu vesničky Tiwanaku a železniční trati do La Pazu.} „Průvodce má šílenou angličtinu a my šílený hlad!“ Potom jsme šli k „Piramide de Akapana“ – což je jen hliněný násep s prohlubní (údajný bazén) a vykopanému chrámu „Semisubterráneo“. {Templete Semisubterráneo (Polopodzemní chrám) - nejde vlastně o chrám, spíš jde o kamenné nádvoří o rozměrech 26×28 m, zapuštěné asi pět metrů do země. V kamenných zdech jsou zabudovány kamenné hlavy – symbol Bolívie.} Zde jsme potkali zájezd Čechů, ale radši jsme se k nim ani nehlásili když proklusali okolo vykopávek a kvačili dál. Lidí tu bylo víc než dost. Následovala prohlídka chrámu „de Kalasasaya“ {Plošina (130×120 m) je vyvýšená a její zdi jsou sestaveny z obrovských slícovaných kamenných bloků. Kamenná Kalasasaya pravděpodobně sloužila k rituálním obřadům.} s velkými monolity „Puerta del Sol“ (Sluneční brána) {Vytesána z jediného kusu kamene má nad vchodem velkou rytinu slunce s dlouhými paprsky a po celém povrchu vyryté různé hieroglyfy a vzory}, „Ponce“ {Monolit podobný člověku. Celý porytý spletí obrazců a geometrických tvarů působí záhadně a Dänikem by řekl, že v něm indiáni zobrazili návštěvníka z vesmíru. Ale stejně tak by to mohl být incký bůh Virakoča, ke kterému mají domorodci posvátnou úctu.} a „El Fraile“. Mě osobně zaujal monolit tvořící boční zeď plošiny chrámu se speciálně tvarovanou dírou – z venkovní strany byl slyšet i šepot pronesený uprostřed chrámu, pokud člověk přiložil k otvoru ucho, když do otvoru promluvil, uvnitř chrámu se to rozlehlo a znělo to tajemně, špatně se poznalo odkud se to ozývá. Kněží byli „vykukové“ a akustiku měli v malíčku. Na závěr nám průvodce vysvětlil princip slunečního kalendáře. Pak už nás konečně autobus odvezl k hospůdce na pozdní oběd, Michal už nejedl 24 hodin! Oběd za 23 bolivianů (69,-) nic moc. Při zpáteční cestě do La Pazu jsme zastavili na okraji Altiplana v okrajové čtvrti La Pazu s focením kotliny města a zasněženými vrcholky And v pozadí.
Autobus nás vyklopil na kruháči před hotelem. V hotelu jsme si lehce „odfkli“ a v 15:40 vyrazili do víru velkoměsta. Příkré uličky La Pazu nám dávali zabrat, pohybovali jsme se v nadmořské výšce 3600 – 3850 m. Sísa vybrala z karty 1200 bolivianů (400,- pro mě) abychom mohli na tržištích zakoupit vlněné čepice, rukavice, ponožky, ubrusy, trika, náramky, náušnice, řetízky a pohledy. Stihli jsme i návštěvu kavárny kde mi paní odlepila pivní etiketu z Michalova piva!
Po finančním vyčerpání z nákupů jsme zašli do včerejší osvědčené hospody Luna & Sol na jídlo a víno. Okolo deváté jsme se vrátili na hotel a balili na zítřejší odjezd. Vzal jsem si Paralen na vypocení. Jsem furt nachlazený. V 0:50 jsme šli spát.
Měsíčního údolí, když k nám ještě napáskoval jednu zákaznici stejným směrem. Za vstup jsme dali 15 bolivianů (45,-) a prošli si delší okružní trasu mezi zvětralými pískovými homolemi. Zpátky do centra nás taxi stálo 25 bolivianů, když jsme řekli náš hotel Continental, museli jsme připlatit další 3 !
Na ulici před hotelem jsme utratili poslední boliviany a „v pravé poledne“ jsme zašli do našeho „býváku“ se sbalit na cestu zpět do Peru. Ve 13:00 taxík (prostorný kombík) předjel před hotel, naložili jsme bagáž a taxík vyrazil nesmyslně přes přeplněné prašné tržiště na výpadovku z města. To ještě taxikář se zastavil u kašny, kde si namočil čepici, a pak ve dvou opravnách, kde mu doplnili olej do motoru. Snad dojedeme! Cesta vedla rovinatou kamennou, místy travnatou krajinou Altiplana, minuli jsme mělké sedýlko ve výšce 4028 m n/m. Před hraničním městem Desaguadero nás zastavila vojenská hlídka, která prohlížela naše batohy a taxikářova poznámka že neumíme španělsky nám asi umožnila pokračovat dál bez „všimného“ pro vojáky. V 15:20 nás taxík vyklopil ve špinavé a prašné bolivijské části města. Hned nás obklopili kluci s kolorikšama, že nás převezou na hranici. Odmítli jsme a k hranici došli pěšky, prošli bolívijskou i peruánskou pasovou kontrolou, odevzdali bolívijské a vyplnili peruánské prohlášení. Hranici jsme přešli v pohodě a v peruánské části města zašli na pozdní oběd. „Z
hospody s prima menu se klube špinavá díra s obsluhou, která má
viditelně naprosto duté hlavy, s takovýma dilinkama jsem se ještě
nesetkala. Záchod je prasečí chlívek i když kluci prý zažili horší, no
nazdar.“
Hlavní jídlo před polévkou, čaj pro mě až po třetí urgenci, děti v kuchyni rukou nabírali rýži a pak jí umačkávali na talíři, čekali jsme 50 minut na jídlo! Bohužel co nás drželo na místě bylo že se muselo platit předem a stálo nás to 58 solů! Nejhorší restaurace v Jižní Americe! „Taxík do Puna chtěl 120 solů (840,- Kč), to asi upadl, seňora v Ormeñu nám doporučuje menší autobusy které jezdí každou chvíli, jen co se naplní za 6 solů/osoba. Baťohy nám průvodčí uložil na střechu busu.“ V
16:40 jsme vyjeli na Puno. Neujeli jsme ani 5 km, zastavila nás policejní hlídka a vybrala dva černochy a Michala na kontrolu. Museli vystoupit, ukázat doklady a peníze. Poté už cesta místy podél jezera Titicaca pokračovala bez problémů až před Puno, kdy autobus zastavil a místní cestující poschovávali pašované zboží z Bolívie. Plata vajíček šla ke krytu motoru, sousedka Zorky rozstrkala desítky bot do pytlů a nacpala je pod sedačky. Chvíli na to jsme dojeli k celní stanici před Punem, kde celníci prolezli střechu i vnitřek autobusu a nic nenašli! Tedy otázkou je, co hledali. Do Puna jsme dojeli už za tmy v 20:05 bolívijského času, tedy v 19:05 místního peruánského času. Taxíkem jsme se nechali dopravit na hlavní autobusové nádraží za 5 solů, z čehož se vyklubala jízda okolo jednoho bloku skladišť! Vydřiduch! Po vyhledání cestovky jsme se dozvěděli že lístky na vlak dostaneme až druhý den ráno před odjezdem vlaku! No evidentně s tím nic neuděláme, tak se vracíme do hotelu dalším taxíkem. Za 3 soly jsme tam taxikáře prakticky sami odnavigovali! Dostal jsem se Sísou stejný pokoj jako před odjezdem do La Paz! Po ubytování jsme šli zjistit kde je vlakové nádraží a pak zašli do naší oblíbené Machu Pizza na huajsapatu a pizzu za 20 solů (140,-). Okolo desáté jsme se vrátili na hotel, cestou koupili 2,5 l vody a po vysprchování v 23:40 zalehli. Dnes jsme ujeli Z La Pazu na hranici Bolívie s Peru 114 km a z hranice do Puna dalších už peruánských 148 km.
Zaplatili jsme 35 $! Místo 320,- 770,- za 417 km jízdy vlakem. No ale naštěstí to byl více méně jediný případ, kdy nás vzali na hůl, aniž bychom s tím „tiše“ nesouhlasili. Naše sedadla byla vlevo ve směru jízdy vlaku, na doporučení Zuzky jsme obsadili i pravou stranu poloprázdného vagonu. Vlak vyjel na čas v 8:00. V Juliace vlak jel velice pomalu, před ním jela žlutá drezína a cinkala, neboť trať vedla středem tržiště, krámky byly postavené doslova „pár“ centimetrů od obrysu projíždějících vagonů a vlak rozháněl trhovce na obě strany. Opustili jsme jezero Titicaca a vydali se do travnaté pampy přes Ayaviri a Santa Rosu k průsmyku Abra La Raya ve výšce 4312 m n/m, rozvodí Jižní Ameriky. Na JZ teče voda do Pacifiku, na SV do Amazonské pánve a do Atlantiku. Dali jsme si kuřecí polévku za 5 $ (115,-) a ostatní pivko, které jim obsluha zapomněla přinést a pak přinesli i pro mě – za 3 $ (69,-). Trať dál vedla podél říčky, později řeky Vilcanota až do Cuzca, {Cuzco Inkové nazývali „pupek světa“, historické město založené ve 12. stol. prvním Inkou Manco Capakem, na hlavní město je povýšil Velký Inka Pachacuti (1438 – 1471), ale Španěly bylo založeno 3. 3. 1534. Dodnes uchvacuje svojí nenapodobitelnou atmosférou. Je to nejstarší souvisle obydlené město na kontinentu a dodnes centrum indiánských kultur. V nadmořské výšce 3 326 - 3500 metrů zde žije kolem 350 000 obyvatel převážně právě indiánského původu. Navzdory všem časům si Cuzco uchovalo atmosféru dávných věků a dodnes je zde mnoho budov a ulic z dob Inků. Centrem města je náměstí Plaza de Armas s koloniálními arkádami kolem celého náměstí s Avenidou Sol. Na náměstí se nachází katedrála v koloniálním stylu postavená v roce 1559 a kostel La Compaňia. Obyvatelstvo Cuzca se skládalo z příslušníků mnoha kmenů, ale každý z těchto kmenů měl svou vlastní ozdobu hlavy, díky níž bylo možné rozpoznat jejich příslušníky i ve velkém davu.} kam jsme přijeli v 17:50, ale než vyložili bagáž, bylo 18:35. Na nádraží byl klid, ale jak jsme vylezli na hlavní ulici, hned se na nás vrhli taxikáři a naháněči hotelů. Naštěstí jsme zahlédli průvodkyni s cedulkou a našimi jmény, naložila nás do mikrobusu a odvezla do hotelu Perú za 10 $ / osobu + snídani. „Hotel je OK, žádná sláva ale jde to. Zorka si později všimne že jejich záchod je opět „pod umyvadlem“, takže když chce jít na záchod má hlavu v umyvadle a jednu nohu ve sprchovém koutě – luxus :-). Následuje klasická přednáška o tom co nám Miriam zařídí za výlety a za kolik (137 – 145 $), ale je to drahé, už jsme se spálili a chceme si vše nechat projít hlavou, takže mlžím a mlžím o našich plánech a kolik zůstaneme dní, ať už máme pokoj. Vyrážíme do města, na Plaza de Armas, je krásné a nacházíme báječnou
hospůdku s pozorným číšníkem, které už zůstaneme věrní až do konce našeho pobytu v Cuzcu.“ V hospůdce hráli evropský rock, zvlášť Queen a Beatles.
Dali jsme si menu a „las cervezas grandes “ (1,1 litrové pivko) za 33 solů (231,-). „Na zpáteční cestě prší, kupujeme pisco a hurá do hotelu.“ Po sprše (okna koupelny vedou do kuchyně hotelu ??) a dezinfekci jsme šli spát.
„Na devátou snídaně, poté balíme, platíme hotel a mizíme. Miriam nás nezastihla a ani jsme o to nestáli. Pavel mi pak přiznal že našel v koupelně plže – fuj, ještě že jsme byli pryč. Zorka našla prima hotýlek podle průvodce (Grandhotel Machu Picchu), tak jsme šli pěšky s bagáží zkusit štěstí. Měli místo a byl to milý hotýlek s dvorkem plným květin. Dostali jsme pokoje v přízemí se společnou vchodovou předsíňkou. Potřebujeme zařídit formality a odpočinout si. Dáváme prádlo (něco ještě mokrého ze včerejšího lijáku) prát do prádelny a jdeme si na netu nechat potvrdit letenky zpět do Vídně, opět přes Madrid. Potom do cestovky koupit letenky Cuzco – Lima. Vypadá to že tři budou za 60 $ a jedna za 88 $, což je paráda, nicméně pak se podařilo rezervovat všechny za 60 $/kus. Skvělé, platíme a máme letenky se společností TACA na pondělí 9.10.2006. Po obědě jdeme na vlakové nádraží koupit jízdenky na výlet do Aquas Calientes (dostali jsme pořadové číslo a museli čekat než na nás vyšla řada. Koupě jízdenky na vlak probíhala jako na letištním terminálu), za 68 $ a informujeme se v místní C.K. na ceny a varianty výletů. Cestou zpět navštěvujeme chrám Coricancha, {Na základech inckého komplexu Kuri – Kanča (Zlatý dvůr), který nechal postavil první Inka Manko Capak, (Bylo to šest větších staveb, chrámy zasvěcené slunci, měsíci, hvězdám, bleskům, duze a obydlí knězů – uzavírajících slunečné pole, uprostřed něhož vyvěral pramen. Zlatem byla pokryta většina královských staveb Cuzca) se tyčí stavba kláštera Convento de Santo Domingo ze 17.století.} vstup 6 solů. Fouká vítr, což mi asi založí na pěkné nachlazení, zastavujeme se v hotelu pro bundy. Pěkně se ochladilo. Zorka, Michal a Pavel vybírají peníze a pokračujeme do hospůdky „k pánovi“, po návratu dostáváme vyprané věci (5 solů), balíme malé baťůžky na výlet na Machu Picchu a cca v 1 h jdeme spát.“
V 6:05 sedíme ve vlaku, (Sísa stihla nakoupit k snídani šátečky za 6 solů) který v 6:15 na čas vyráží. Nádraží uvnitř a vlak je jiný svět, který „normální místní“ asi neznají.“ (Čistota, úsměvy a ochota oproti „venkovním“ naháněčům, křiku a špíně. Později se dozvídám že do tohoto vlaku místní nesmí, je pouze pro cizince a drahý, pro místní Peruánce jede jiný vlak, levný, ale tam zase nemůžou cizinci!) Vlak zdolává hřeben nad Cuzcem jízdou cik-cak, chvíli sedíme po směru jízdy, chvíli zády po směru jízdy. V chudinské okrajové čtvrti vlak projížděl přímo přes dvorky, při couvání vlaku stál vzadu průvodčí a píšťalkou rozháněl děti, psy a trhovce. Dali jsme si „ranní čaj“ za 2 soly od stewarda vlaku. „Vlak se zastávkou v Ollantaytambo přijíždí do Aquas Calientes (Pueblo Machu Picchu) v 10:20.“ Pokračující trať procházející městečkem je obklopena stánky tržiště. „Jdeme na hlavní náměstí do v průvodci (Lonely Planet) vyhlédnutého hotelu. Cestou nás odchytává milá holčina s nabídkou hotelu za 20 solů / osobu. Je to OK, ale přesto chceme vidět i druhý hotel z průvodce. Nakonec se vracíme rádi ke slečně (hotel El Parque). Trochu relaxujeme,“ (zatímco se Sísa sprchovala, já usnul natažený na břiše na posteli! – prostě odpadl :-)) „jdeme na oběd (33 solů = 231,- Kč) a pak na procházku k Machu Picchu Ruinas“ po prašné cestě, ať víme co nás druhý den čeká! „Je teplo, vše kvete a my jsme plni očekávání, jaké vysněné Machu Picchu bude. Zpět se zastavujeme na kávu a pivko, dávám si výborné kapučíno, ale je za 16 solů (112,-), což je exklusivní cena. No jsme holt v turistickém ráji. Kupujeme housky na zítřejší snídani a testujeme kornout z lískového těsta s manjar (kondenzované mléko) a jeden jablečný pie. V hotelu si bereme plavky a míříme do teplých pramenů“, které jsou v údolíčku nad městem, vzdálené 750 metrů.
Vstupné je 10 solů, oblečení jsme vložili do uzamykatelných skříněk. „Už mě pěkně bolí v krku.“ Já už nachlazení z La Pazu překonal. „ Střídáme teplé bazénky a nad námi se rýsují strmé kopce porostlé vegetací. Cestou zpět si Zorka s Michalem sedají v restauraci a já s Pavlem jdeme dát plavky do hotelu a vzít si bundu. Vracíme se, dáváme večeři (28 solů = 196,-) a kolem 23 h do pelíšku.“ Ve městě se může popíjet jen do 23:00, potom musí nastat noční klid. Dnes jsme ujeli vlakem z Cuzca do Machu Picchu Puerto 114 km.
V 9:30 kupujeme za 118 solů / osobu (826,- Kč) vstupenky a otvírá se před námi pohled na Machu Picchu. NÁDHERA!“ Deset minut jsme seděli na jižních terasách a fascinovaně koukali na ruiny s horou Huayna Picchu v pozadí. Poslal jsem smsku Rendě a Zuzce že jsme na Machu Picchu. Dost mě překvapilo, když přišla odpověď od obou že sedí (čtvrtek!) naproti sobě u Valešíků a popíjejí vínko! Ještě že jsem napsal oběma! :-) Pavlika to rozhodilo, že si nevegetíme jen my, ale i ostatni a navíc s orosenou plzničkou po ruce. :-)“. Prošli jsme si „Chrámem tří oken“, Hlavní chrám, „Intihuatanu“ {Svatyně zasvěcená slunci. Její název znamená „lapač (připoutané) slunce“. V jejím středu stojí kamenná skulptura. Sloužila k určování ročních období. Inčtí astronomové za pomoci slunce dokázali ze stínů, jež vrhaly hrany kamene, určit dobu slunovratu, což Inkovi umožňovalo dokázat, že má slunce „na uzdě“ (tj. připoutané) a dokáže obrátit jeho běh na obloze. Tento „astronomický časoměr“ je jeden z mála zachovaných který španělští dobyvatelé nezničili.} a posvátné nádvoří. U druhé pokladny jsme se se Sísou zaregistrovali ve strážní budce a vydali se po úzké pěšině k Huayna Picchu, ale vylezl jsem jenom na severní pahorek nad ruinami, zatímco Sísa, která už měla pěknou rýmu čekala níž. Vrátili jsme se k Posvátné skále, {kamenná plastika ve tvaru kosočtverce vystupující ze země jako kamenná stěna, podobná tvarem kopci Putukusi na východě od Machu Picchu} kde na nás čekali Zorka s Michalem. Cestou zpět ke vstupu jsme prošli přes obytnou část s vězením, Královskou hrobku, Chrám Slunce {El Torreón – polokruhová věž s výklenky a okny, která mohla být také observatoř, oknem paláce procházejí při slunovratu sluneční paprsky a na noční obloze je vidět souhvězdí Plejád, dodnes důležitý prvek v andské astronomii.} a Jižní terasy. V 12:30 jsme opustili areál Machu Picchu - jedno z nejzáhadnějších míst na zemi. {Odpověď na otázku, proč a jakým způsobem toto město zaniklo neexistuje. Španěly vyhlazeno být nemohlo, protože ho ani neobjevili. Jedna teorie se přiklání k tomu, že město bylo dobyto a vyvražděno jiným inckým kmenem, jiná teorie tvrdí, že město postihl hladomor a že bylo opuštěno když se Španělé zmocnili Cuzca. Další teorie mluví o vymření města - jedna z nalezených ženských koster vykazovala příznaky syfilisu a je nepravděpodobné, že by byla sama.} „Za 20 solů sjíždíme autobusem do vesnice abychom stihli vlak, celou cestu
doprovázeni malým indiánem, který sbíhá za mávání a volání po prašné cestě a v každé zatáčce autobusu mává. Je to šichta i přesto, že je to z kopce a tak je dole odměněn zaslouženým potleskem, pamlsky a penězi. Vyzvedáváme si v hotelu zbylé baťůžky a jdeme se najíst. V 15:55 odjíždíme vlakem zpět do Cuzca, kam dojíždíme unavení, já nastydlá ve 20:10. Jdeme do „našeho“ hotelu Granhotel Machu Picchu na ulici Calle Quera, kde dostáváme dva pokojíky, tentokrát „na pavlači“ :-), zůstáváme ještě 4 noci celkem až do pondělí 9.10.2006, kdy máme let do Limy. Vyrazili jsme na jídlo k hlavnímu náměstí a uštvaní jdeme po sprše mezi 22 - 23 h spát.“ Pěšky jsme urazili 2 km z Machu Picchu Pueblo k Puente Ruinas a odtud vystoupali přes 600 výškových metrů na cestě dlouhé 2,5 km. Zpět do Cuzca jsme ujeli 114 km vlakem.
turistico“ (70 solů = 490,- Kč) a informujeme se na vyhlídkovou tramvaj.“ (Maketa 100 let staré tramvaje na automobilovém podvozku) Chtěli jsme navštívit katedrálu {postavená v roce 1559 v koloniálním stylu} a kostel Iglesia de la Compañia, {Kostel byl postaven jezuity v roce 1571 a v roce 1650 byl poškozen zemětřesením. V noci je krásně osvětlen a tvoří hlavní dominantu města.} ale ty na centrálním lístku nebyly i když průvodce tvrdil něco jiného! Chtěli 17 a 10 solů. Šli jsme na ulici Calle Sapli, jak nám ukázala paní v informacích, ale mezi 14 - 14:45 jsme se tramvaje nedočkali,
tak jsme se přemístili na Plaza de Armas a po dotazu u místní policistky jsme se v 15:30 autotramvaje dočkali. Za 9 solů jsme měli 1,5 hodinovou projížďku centrem Cuzca s výjezdem nad Cuzco k Sacsayhuaman {Stavbu pevnosti započal v r. 1440 incký náčelník Pachacuti, celý komplex chrámů a paláců byl dokončen o století později.} a k soše Krista tyčící se nad Cuzcem. Vezli jsme se na zadní otevřené plošině vozu asi 15 km. Po návratu na Plaza de Armas jsme na internetu zkontrolovali potvrzené letenky z Limy do Vídně, já zaběhl na hlavní poštu s pohledy a pak jsme se všichni sešli v naší hospůdce na večeři. Sísa se kulírovala čajem s medem i rumem, ostatní „klasicky“ 1,1 litrovými pivy! Na hotel jsme se vrátili velmi brzo - v 20:30, ale pak jsme kecali a popíjeli pisco na terase před pokoji.
hospůdce na večeři a rozloučili se s milou obsluhou. Bohužel pan šéf měl zrovna volno. Brzo jsme to zapíchli, cestou do hotelu jsme dokoupili pohledy se známkami a pití. Zaplatili jsme hotel - 520 solů (130 solů / osoba = 32,5 solů/noc/osoba (228,- Kč/osoba/noc) a Sísa ještě s panem domácím domluvila že brzo ráno (5:50) budem odcházet. Cesta busem do Urumamby a Ollantaytambo byla 60 + 19 km, zpět tedy dalších 79 km.
Chceme do hostelu „Stop & Drop“ za 22 $/dvojlůžák. (Majitel José Antonio) Taxikář se dožaduje provize za náš dovoz.“ Má smůlu, my v tom že druhý pokoj bude volný až ve 14:00. Lehce jsme si odfrkli, zcivilizovali se a vyrazili na oběd do blízké „uličky pizz“. Po jídle jsme se vydali na prohlídku čtvrti Miraflores {hlavní centrum dění a nočního života Limy, obchodní centrum} a na promenádu na pobřeží Pacifiku. Nad útesy se v teplých stoupajících proudech vzduchu vznášeli tandemový paraglidisté s připoutanými turisty před sebou. Pohled na Limu z výšky lákal dost přihlížejících, ne nás. Prošli jsme „parkem lásky“ se sochou „zhýralce a panny“, jak jsme sochu přeneseně nazvali“ a vrátili se na hotel pro druhý pokoj s tím že se na chvilku natáhnem než vyrazíme do noční Limy. Pokoje budou za 20 $ bez snídaně. Zorce se udělalo šoufl od žaludku, tak si zalezla do postele, ostatní jsme zašli koupit něco na snídani a objevili místní supermarket. Vrátili jsme se zpět na hotel k trpící Zorce. Sísa vyjednala dvě deky pro Zorku a ještě čaj. V devět večer jsme vyšli jen ve třech na večeři (30 solů = 210,-) a poté opět „uličkou pizz“ , plnou naháněčů zvoucích nás do jednotlivých podniků, do salsa klubu na přání Sísy. Dali jsme si dvě mojita (à 12 solů = 84,- Kč) na galérii, Sísa si zatančila s místním „vysokým“ Peruáncem salsu.. V 0:20 jsme se vrátili na hotel s dvojitými zajištěnými dveřmi na bzučák. Nejdřív jsme byli vpuštěni přes vchodové dveře do chodby, zabouchli jsme venkovní dveře a pak nás bzučák pustil přes vnitřní mříže do prostoru hotelu. Asi tu měli smutné zkušenosti se zloději! Nebo jen bezpečnostní opatření. Zorce bylo stále špatně. Po vysprchování jsme šli spát. Let s Cuzca do Limy nám ušetřil 20 - 24 hodin na cestě dlouhé 1100 km.
zpravidla nastolen pomocí zbraní.)} po 20ti minutové jízdě v přeplněné Limě. Zašli jsme na prohlídku katedrály za 10 solů s anglicky mluvící průvodkyní (+ 5 solů). {Katedrála byla postavena podle původní předlohy katedrály Jaén ve Španělsku architektem Becerrou v 16. - 17. století. Katedrála je místem posledního odpočinku dobyvatele incké říše Francisca Pizarra - *mezi 1471 a 1475 – †26.6.1541. Roku 1513 doprovázel Vasca Nuneze de Balboua při expedici napříč Panamou. Když uslyšel o pohádkovém bohatství Inků, táhl v letech 1532-35 do Cuzca a dobyl inckou říši a dal zavraždit jejich posledního vládce Atahualpu. Císař Svaté říše římské Karel V. ocenil Pizzarovy zásluhy a povýšil jej na markýze. Své postavení se Pizarro upevnil zakládáním nových osad včetně budoucího hlavního města Limy (1535) a rozdělováním kořisti mezi své stoupence. V krutém soupeření s dalšími conquistadory byl zavražděn.} Katedrála odráží bohatství církve které nakradla při ničení incké civilizace. Součástí katedrály v přilehlých místnostech jsou sbírky darů bohatých obyvatel Limy. Před hlavním oltářem jsou nádherné dřevěné vyřezávané stolice. Pokračovali jsme do kostela San Francisco,
{Nejkrásnější kostel Limy ze 17.stol. postavený v maurském stylu mudéjar s přilehlým klášterem s významnou knihovnou a obrazárnou Paula Rubense. V podzemní kryptě kostela (objevené v r. 1951) jsou kosterní pozůstatky 70. tisíc lidí.}, kde jsme se přilepili na skupinku se španělským průvodcem, který nás provedl kostelem, klášterem, obrazárnou i katakombami. Zakoupili jsme pohledy a na blízké zahradní restauraci jsme si dali oběd (23 solů, z toho 0,6 l piva za 5 solů). Zpět do Miraflores jsme si vzali taxíka za 20 solů, neusmlouvali jsme to, prý je odpolední „trafic jam“ a cesta bude dlouhá. Kecal, zpět jsme byli za 15 minut! Všichni jsme zašli do už známého supermarketu pro jídlo na snídani (7 solů) a v 19:30 se vrátili do hotelu. Už bez Zorky, která zůstala v hotelu, jsme vyšli do noční Limy pro lahvičky pálenky pisca a pak na mirafloreské hlavní náměstí Parque
Kennedy na dva tupláky za 11 solů (77,-) do hospůdky s verandou a salsou jako kulisou - to bylo něco pro Sísu. Okolo jedenácté jsme se vrátili na hotel - nezbytná procedura s otevíráním „dvojitých dveří“ a Michal zašel k nám na pokoj provést dezinfekci, která se protáhla do půlnoci. Poté už jen sprcha a „hurá do hajan.“
Kennedy Park, kde si kupujem kalendáře a jízdenku na hodinovou okružku Mirabusem (5 solů / osoba) - poslední 4 místa na 15 h. Měním posledních 15 $ ve Scotiabance na 46 solů. Pak si dáváme jídlo (polévku), pivo a výbornou kávu, obsluhováni pozorným panem číšníkem. Ve tři začíná okružka“ (seděli jsme v otevřeném dvoupodlažním busu nahoře, na začátku vyjížďky jsem dokonce usnul! Projeli jsme okolo všech základních památek Limy) „a v 16 h už jsme zpět, jdem do obchodu Metro koupit za poslední soly pisco a drobnosti, Michal cestou konečně sežene tašku s peruánskými motivy. Zpět v hotelu jsme před pátou a José Antonio nám shání taxíka za 20 solů na letiště. Je zlatý a stará se. V 18 h jsme na letišti a začíná chaos s odbavováním.
Zase prý nemůžeme mít tekutiny a kosmetiku na palubě, tak za mohutného klení v letištní hale přebalujeme. Snad to do Vídně doletí neporušené! Teroristi jsou sráči! Neprofesionální personál (neinformují o opatřeních, taxách) mě pěkně kazí náladu, člověk se snaží vše zjistit a pak mu to nějaký kašpar svým chováním rozhodí. Grr….
Navíc musíme zaplatit letištní taxu 30,25 $ - vydřiduši - Michal vybírá z bankomatu. 120 $ vybrat nemůže, pouze 140 $, to je drzost, člověk si ani nemůže zvolit. Naštvaní (hlavně Zorka a já, kluci jsou v tomhle klidnější) platíme a konečně jdem ke Gate 15 asi 20 minut před odletem. Je tam hrozen lidí, ale jdeme přednostně ještě s pár ostatními, nastupujeme a ve 20:03 opouštíme Limu.“ 8 minut zpoždění, sedíme v Airbusu 340 - 600; {délka 75,3 m; výška 17,3 m;rozpětí křídel 63,5 m; váha 177,8; max. letová výška 12 500 m; cestovní rychlost 890 km/h; dolet 13.900 km; počet cestujících 372} Slumy na okraji Limy jsme zahlédli jen krátce, vlétli jsme opět do pověstného jihoamerického oparu, takže s And nebylo nic! Rychle se setmělo, dostali jsme večeři. „Let probíhá dobře, já za poslechu opery dopisuji deník, je 0:35, ostatní spí. Zalomili to raz dva, snad se mi to za chviličku také podaří.“
ale Sísu už jsem nestihl vzbudit poněvadž jsem opět usnul! Mobil zazvonil podruhý a zároveň klepala Zorka, takže jsem měl se Sísou trochu fofr se rychle sbalit a stihnout snídani. Dost jsem tímto ranním „extempore“ rozhodil Sísu. Po snídani nás v 6:15 dopravil autobus s dalšími 10 lidmi na Terminál T4, kde jsme bloumali do 8:00, dali si ranní pivko za 2,65 € (74,- Kč).Nahlásili jsme se na náš let, prošli rentgenem a napáskovali se chobotem do Airbusu 320, s kterým jsme odstartovali v 9:20 a bez jídla přistáli v 12:05 ve Vídni ve Schwechatu. Vyzvedli jsme si neporušené kletry a bez výstupní kontroly vylezli z letiště ven. Michal zavolal svému známému a ten předjel před terminál a přes Bratislavu vyrazili na Prahu. U „Devíti křížů“ jsme se zastavili na první český gábl a pak zrychlenou jízdou dorazili v 17 hodin do Prahy.