Tatry I.

Po třech letech jsem vyrazil opět na pořádnou dovolenou s kámošem a jeho rodinkou k jeho příbuzným na bývalou půlku mého už neexistujícího rodného státu. Ano, na Slovensko. U Billových příbuzných jsem byl už hodně dávno, ale zato mi z paměti nevymizí kouzelný večer, kdy jsme se s pánem domu „kousli“ a do ranních hodin za doprovodu kytary „procítěně“ prozpěvovali vojenské odrhovačky typu „Na starý mohelně...“ či „Partyzána“. :-)

Základnou se nám stala okrajová část Liptovského Mikuláše – Bodice.

Pondělí 23.7.2012

8,5 km

převýšení + 759 m

snížení - 1013 m

Opalisko - Poludnica (1549 m n/m) - Iľanovo

První den na rozhýbání těl Bill určil „údajně“ nenáročnou Poludnicu. Autem jsme dojeli na Opalisko a odtud se vydali už po svých po žluté turistické cestě k sedlu Rakytovica a dál na Poludnicu. Cestou jsme minuli skalní jeskyni kterou mužská část výpravy musela prozkoumat! Relativně brzo jsme vystoupali na liduprázdný vrchol Poludnice (1549 m n/m), který nabízel krásný výhled na Roháče, vypínající se přes údolí na severu. Po krátkém odpočinku jsme se vydali tentokrát po modré přes Končitý vrch do Iľanova. V jednom místě nás trochu překvapil na cestě žebřík. Sešli jsme k chatě Nezábudka, kde jsem zanechal ženskou část výpravy starající se o „pochroumanou“ hlavu rodiny a s Tomem jsme vyrazili pro auto na Opalisko. Díky Tomově navigaci a znalosti terénu jsme se vyloupli přímo nad naším zaparkovaným autem! Naštěstí jsme cestou zpět ke zbytku výpravy natrefili na „nábližku“ mezi poli a nemuseli to objíždět až do Liptovského Mikuláše. Celkově by se dnes dalo říct, že Bill „nekecal“ a Poludnice jako na rozhýbání byla dobrá volba. Pro jistotu jsme si ale ještě navečer zakoupili ve městě trekové hůlky na další výlety. :-)

Úterý 24.7.2012

17,5 km (25 km)

převýšení + 1570 m (+ 2329 m)

snížení - 1570 m (- 2583 m)

Žiarská dolina - Žiarská chata – Žiarské sedlo – Baranec (2184 m n/m) – Holý vrch - Žiarská dolina

Původní návrh zněl na procházku Žiarskou dolinou k sedlu a zpátky k chatě a dolů možná i sjezd na koloběžkách. To by šlo. Autem jsme dojeli k parkovisku na začátek Žiarské doliny, sbalili torničky a po modré značce vyrazili dolinou vzhůru. U Žiarské chaty jsme si dali gábl a po načerpání sil pokračovali po modré k rozcestí Pod Homolkou a dál po zelené k sedlu. Pohled na Baranec z údolí Billa neustále sváděl k řečem, že by nebylo špatné se vracet zpět jinou cestou, třeba tou přes Baranec! Až do Žiarského sedla jsem si myslel (jak naivně!) že jsou to jen jeho plané řečičky, ale když v sedle ostatní Billovci jeho návrh podpořili, nezbylo mi nic než zapomenout na koloběžku a vyrazit s nimi. Je fakt, že zde na hřebenovce byly nádherné rozhledy na okolní vrcholy Roháčů (které jsem si prošel v minulosti) i Vysokých Tater, což bychom si z údolí neužili. Trochu mě rozhodilo, když před závěrečným výstupem na Baranec mě předešla i Bětka! Musel jsem šáhnout po své tajné zbrani a natlačit CARBOsnack! Ten mě vytáhl na vrchol Barance (2184 m n/m). Travnatá cesta i cesta skrz kleč z Barance dolů po žluté na Holý vrch už byla paráda. Jen jsem neodhadl délku „nudné“ cesty příkrými serpentinami v lese do Žiarské doliny a předčasně si „vyžahnul“ zásoby vody. Na parkovisko jsme už dorazili v pohodě vyjma jedné scénky, kdy mě Bill na jednom rozcestí tvrdil, že k autu to máme ještě přes půl hodiny, když skutečnost byla 10 minut. Naštěstí jsem jeho lest prokoukl! :-)

Středa 25.7.2012

Po včerejší neplánované obrtůře jsme si „odhlasovali“ volný odpočinkový den. Sláva! 

Jako pozitivum hodnotím, že jsem Billa zlákal na kešky! :-)

Čtvrtek 26.7.2012

15 km (40 km)

převýšení + 477 m (+ 2806 m)

snížení - 940 m (- 3523 m)

Demänovská dolina – Vrbické pleso – Ostredok (1167 m n/m) - Demänovská dolina – Pavčina Lehota - Bodice

Předpověď počasí slibovala déšť, tak jsme se vydali jen na krátkou tůru na Ostredok. Autobusem jsme dojeli do Jasnej, obešli si Vrbické pleso s nálezem kešky a po žluté vyrazili přes rozhlednu, památník J. Švermy na Ostredok (1167 m n/m) a symbolický cintorín. Tentokrát jsme měli výhledy na Nízké Tatry a Chopok. Po žluté jsme sešli do Demänovské doliny a dolinou došli k další rozhledně (záminka pro odlovení další keše :-)) do Pavčiny Lehoty. Zde už nás zastihl slejvák. Po dešti jsme to vzali přes humna do Bodic.

Pátek 27.7.2012

12 km (52 km)

převýšení + 575 m (+ 3381 m)

snížení - 585 m (- 4108 m)

Prosiecka dolina – Veľké Borové – Kvačianska dolina

Na dnešní den jsme naplánovali klasiku, kterou jsem už kdysi absolvoval s Billovou sestrou Rendou. Strategicky jsme rozmístili auta v Kvačanech a Prosieku a vyrazili „pešo“ prosluněnou Prosieckou dolinou. Cestou soutěskou jsme překonávali kamenné stupně po svých či žebřících s odbočkou k vodopádu. Díky suchu ze skalní hrany padal jen čůrek vody nepřipomínající vodopád. V horní části doliny jsem ani nestačil zapnout GPSku a Tom s Billem už stáli nad keší. :-) Vystoupali jsme Prosieckou dolinou na Svorad a po modré spojovací turistické cestě k druhé dolině se zastavili na gáblik ve Veľké Borové. Z kraje Kvačianské doliny jsme si prolezli a prohlédli vodní mlýny v Oblazech a prošli Kvačianskou dolinou do Kvačan. Pohodová procházka.

Sobota 28.7.2012

12 km (64 km)

převýšení + 953 m (+ 4334 m)

snížení - 1278 m (- 5386 m)

Demänovská dolina - Chopok (2024 m n/m) – Ďumbier (2043 m n/m) – Široká dolina - Demänovská dolina

Autobusem jsme vyjeli Demänovskou dolinou na Zahrádky a odtud se vyvezli lanovkou pod vrchol Chopku. Přidali jsme se k početnému davu a stoupali podél rozestavěné nové lanovky ke Kamenné chatě (2000 m n/m) a na vrchol Chopku (2024 m n/m). Z Chopku jsme šli po červené hřebenovce Nízkých Tater na Demänovské sedlo, Krupovou hoľu a Ďumbier (2043 m n/m), kde jsem si s Billem odlovili zatím nejvyšše položenou keš. Po gáblu jsme se vydali zpátky na Krupovou hoľu a po zelené sestoupili do Široké doliny. Na rozcestí v horní části Široké doliny jsme odbočili po červené ke stanici lanovky Rovná hoľa a svezli se nazpět na Zahrádky. Autobus nás dovezl do Demänové. Navečer se k nám přidala Sísa.

Neděle 29.7.2012

Nedělní volno domácích hostitelů jsme využili k výletu k přečerpávací nádrži Čierny Váh s nádherným výhledem na Vysoké Tatry a Roháče.

Pondělí 30.7.2012

20 km (64 km)

převýšení + 1096 m (+ 5430 m)

snížení - 1096 m (- 6482 m)

Jánska dolina – Svidovské sedlo – Ohnište - Slemä (1514 m n/m) – Jánska dolina

Původně to měla být dle předpovědi počasí (deštivo) jen procházka Jánskou dolinou, ale když jsme došli až na rozcestí Horáreň před Bystrou a počasí vypadalo v pohodě, iniciativně Bill (kdo jiný, že :-)) navrhl návrat jinou cestou – přes vrchol Slemä. Vyrazili jsme stoupáním po žluté do Svidovského sedla okolo mohutného stromu rozčíslého bleskem. V sedle jsme se napojili na modrou turistickou trasu a okolo Ohniště jsme vylezli na Slemu (1514 m n/m). Na vrcholu jsou roztroušeny trosky vraku letadla z II.světové války a Bill si pamatoval, že by tam někde měla být keš. Tak trochu BFkem ji našel Tom. Z ničehož nic se na vrcholu Slemy, z druhé strany než jsme přišli my, objevil chlapík v plavkách s hůlkami a ptal se po žluté značce. Asi blázen! :-) Sešli jsme do Stanišovského sedla a Stanišovskou dolinou došli k Stanišovské jeskyni (jak jinak) v Jánské dolině. Tady mužskou část výpravy trochu zdrželo hledání zamaskované keše, což dámskou část výpravy vůbec nezajímalo! :-) Došli jsme k autům a vyjeli do Bodic.

Úterý 31.7.2012

20 km (84 km)

převýšení + 1415 m (+ 6845 m)

snížení - 1415 m (- 7897 m)

Hrebienok – Zamkovského chata – Téryho chata (2015 m n/m) – Zamkovského chata - Hrebienok

Budíček už v 6:00, odjezd auty krátce po sedmé směr Starý Smokovec. Parkovisko ve Starém Smokovci ještě skoro prázdné, hned vyrážíme pěšinou podél zubačky na Hrebienok. Zde se moc nezdržujeme a pokračujeme po červené trase na Rainerovu chatu (1300 m n/m). Cestou se Bill snaží lobovat za Zbojnickou chatu, ale dnes má smůlu, můj i Sísy cíl je Téryho chata, jeden ze symbolů Vysokých Tater. Na Zamkovského chatě (1475 m n/m) si dáváme pivko na posilněnou a po zelené trase pokračujeme Malou Studenou dolinou nejdřív lesem, poté kosodřevinou a nakonec skalnatým údolím k Téryho chatě, kterou vidíme neustále před sebou. V závěrečných serpentinách pod chatou se předháníme navzájem s nosičem potravin na chatu (mají můj obdiv) a konečně jsme na druhé nejvýše položené chatě ve Vysokých Tatrách – Téryho chatě (2015 m n/m). Uvnitř chaty zakupuji povinný pohled s razítkem a „oslavné“ pivo. Gáblik rozbalíme před chatou u jednoho z Päťi Špišských ples s výhledem na stádo kamzíků. Okolní vrcholy se zahalují do oblačnosti, začíná lehce poprchávat, takže balíme a vracíme se opět Malou Studenou dolinou na Rainerovu chatu. Zde odbočujeme k Vodopádům Studeného potoka a okolo Bilíkovy chaty se vracíme na Hrebienok. Opět okolo zubačky scházíme do Smokovce k autům. Prvořadý cíl je teď dojet k benzínové pumpě, trochu trnu, aby neměli jen do 17. hodiny, poněvadž jinak jsem ztracen! Naštěstí má pumpa otevřeno. Cesta po dálnici do Liptovského Mikuláše už probíhá v pohodě.

Středa 1.8.2012

22 km (106 km)

převýšení + 1671 m (+ 8516 m)

snížení - 1671 m (- 9568 m)

Štrbské pleso – Popradské pleso – Chata pod Rysmi – Sedlo Váha (2337 m n/m) – Chata pod Rysmi - Popradské pleso - Štrbské pleso

Budíček opět už v 6:00, odjezd auty krátce po sedmé směr Štrbské Pleso. Z podzemního parkoviště vycházíme krátce po osmé po červené turistické značce k Popradskému plesu a odtud Mengusovskou dolinou po modré trase k rozcestí Nad žabím potokom. Doteď to byla pohodová procházka po lesní pěšině, nyní nastává „pakárna“ - výstup po kamenité cestě na Žabie plesa po červené značce. Billovce jsme se Sísou vyslali napřed, aby nemuseli na nás furt čekat. Od Žabích ples se cesta přimkla k velkému skalnímu schodu, který jsme překonali pomocí zabudovaných řetězů. Provoz na cestě podél řetězů trochu zhoustl. Po překonání skalního schodu jsme se konečně dostali do závěrečné kotliny, kde mezi skaliskami byla umístěna nejvýše položená útulna ve Vysokých Tatrách – Chata pod Rysmi (2250 m n/m). V chatě jsme dali pivko a já pohled s razítkem. Po lehkém oddechu jsme se vydali se Sísou do sedla Váha (2337 m n/m), kde jsme potkali Billovce vracející se z vrcholů Rysů. Po zhodnocení sil, času a situace na vrcholu (davy turistů) jsme se obrátili a vrátili se s Billovcema k Popradskému plesu. Nebyli jsme jediní kteří se vraceli dolů, takže na řetězech vznikla sestupující fronta, kdy se mezi nás ještě míchali turisté kteří stoupali vzhůru. U Popradského plesa jsme zanechali ženy, ať si odfrknou a vyrazili k symbolickému cintorínu pro keš. Po odlovu keše jsme se vydali nejdřív po modré a pak zelené turistické trase k rozcestí Trigan a odtud po červené zpět na Štrbské Pleso k zaparkovaným autům.

Čtvrtek 2.8.2012

Dnešní den jsme zvolili jako odpočinkový (konečně jsme nemuseli brzo vstávat) s dopolední výpomocí domácím se shrabáváním sena z jejich latifundií. No turistika je lehčí činnost! :-)

Odpoledne jsme se vydali k Liptovské Maře (bohužel bez Billa, kterému se udělalo šoufl) s cílem dosáhnout malého ostrůvku, na kterém Bill objevil keš 5/5! Tom a Bětka mě morálně podpořili při brodění bahnem mezi kamennými ostrůvky a následnou přeplavbou na ostrov. Bohužel jsem si musel cestu střihnout dvakrát, poněvadž v keši nebyla tužka! :-) Ještě že voda byla teplá a nefoukal vítr!

Pátek 3.8.2012

8 km (114 km)

převýšení + 808 m (+ 9324 m)

snížení - 808 m (- 10376 m)

Demänovská dolina - Siná (1560 m n/m) - Demänovská dolina

Kdysi dávno jsme se s Billem a hrstkou kamarádů vydali v zimě pěšky na Sinou, ale brodění ve sněhu až po pás nás zastavilo daleko pod vrcholem. Tak dnes dáme letní reprízu. Autobusem jsme dojeli k Demänovské jaskyňi Slobody a odtud po žluté značce údolíčkem podél potoka do sedla Sinej. Cesta vedla stinným lesem, v jednom úseku nám pomáhaly dokonce i řetězy. Z vrcholu je krásný výhled na Maru i Roháče. Na vrcholu Siné (1560 m n/m) se hemžilo množství různé bodající havěti, takže jsme po chvilce slezli z vrcholu na hřbítek pod ním, kde byl už klid. Nazpět vyrazili Billovci dřív, protože Bill měl v plánu se ještě zastavit u Liptovské Mary pro mou včerejší pětkovou keš. :-) Já si mohl se Sísou sestup do Demänovské doliny v poklidu užít.

Sobota 4.8.2012

Bohužel cesta domů.

Mapový podklad: Cykloserver + Hiking
Fotogalerie

 

Lednice

Vyrazil jsem s partičkou kamarádů a jejich ratolestmi na prodloužený víkend 27.4. - 1.5. už poněkolikáté do Lednice. Moc se mi do Lednice nechtělo, okolí jsem párkrát už projel, ale nakonec jsem pod argumentem že jsem ale tenkrát tady nehledal kešky, souhlasil a nelitoval.

V pátek jsem dorazil okolo poledne do Lednice a hned vyrazil sólo na kolo směrem západním na Mikulov, Nový Přerov, Hevlín a Dyjákovice k pěchotním srubům MJ - S 16 "Výběžek" a MJ - S 15 "Závora". Jízda ubíhala po bývalé signálce překvapivě rychle a pohodově, jen ke srubu "Výběžek" jsem to střihnul pěšky přes zorané pole. Celkový čas, který jsem měl naplánovaný na hledání zdejších keší, se neskutečně scvrkl, takže jsem skoro vůbec nic nestíhal co jsem si naplánoval a musel razit zpátky k Mikulovu. No a ke všemu jsem vyjel proti silnému protivětru, takže plánované rychlosti po zdejších rovinách jsem vůbec nedosáhl! Při průjezdu okolo hospody v Březí jsem se chtěl zastavit na jedno točené ale hospodská mě šokovala větou že zrovna vyhodila místní štamgasty aby už nemusela dnes narážet sud! Tak jsem si dal aspoň kofulu a vyrazil dál bojovat s protivětrem. U Hraničního zámečku jsem chtěl zkusit znovu štěstí s točeným pivem ale zde mě znovu šokovali větou že sudové pivo narazí až o víkendu, nyní mají jen lahvové! Do Lednice jsem přijel po 104 km docela vyšťavenej, a to měla být jen pohodová úvodní vyjížďka! :-) Ani jsem neměl dost sil na večerní zábavu.

V sobotu jsem pro změnu vyrazil východním směrem k soutoku Dyje a Moravy k Trojmezí tvořené státy CZ, SK a A. Cesta vedla přes Břeclav a Pohansko. U soutoku byl docela nával turistů a cyklistů, rychle jsem zhotovil povinné foto, odlovil kešku a vyrazil zpět k Lednici. U zámečku Pohansko jsem se zastavil na doplnění tekutin a při tom zjistil, že peněženku jsem nechal na pokoji! Naštěstí jsem měl u sebe pár Eur, takže jsem si mohl dát točené za 1,2 €. V okolí zámečku  jsem si prohlédl objekty lehkého opevnění, odlovil pár kešek a vyjel k penzionu kde jsme byli ubytováni. Dnes jsem ujel 80 km a bylo to akorát. To jsem ale netušil co bude ještě následovat! Honza mi navrhl jestli bych ještě s ním vyjel pro kešku k Minaretu. Nebyl jsem proti, čekaje že budeme hned zpátky. Nakonec jsme projeli celý Lednický areál až k Lednickým rybníkům, odlovili fůru kešek a nebýt telefonu, že na nás čeká pečené prasátko když si pospíšíme s návratem, tak mě Honza určitě protáhl ještě k dalším keškám! :-) Porci prasátka jsme stihli jen taktak. Takže zase stovka km padla. Navečer jsme se slezli v zahradě penzionu, já si dal po koštovačce v zahradním sklípku dokonce džbánek moravského vína!

V neděli poránu jsme zjistili drsnou věc, naší kolárnu navštívili zloději kol a sebrali dvě nejlepší kola! Byl to dost šok pro všechny a hlavně pro majitele kol! Přivolaný policista nás překvapil konstatováním že kradená kola končí jak na Slovensku tak taky dost často v Rakousku! Tentokrát jsem měl kliku jako hrom, protože moje kolo zloději odstavili bokem aby si vytáhli kolo které bylo za ním. Dnes jsem vyrazil s Honzou a jeho rodinkou na pohodový cyklovýlet podél upraveného toku řeky Dyje na Bulhary. Cestou jsme se zastavili pro keš, která nám dala trochu zabrat než jsme k ní našli v těch mokřiskách cestu. Dojeli jsme do Bulhar a v místní hospůdce dali pivko. Jako na zavolanou projížděli autem směrem na Pavlov další kamarádi, tak se taky zastavili. Dál k vodnímu dílu Nové Mlýny už jsem vyrazil sám. Po břehu Novomlýnské nadrže za silného protivětru jsem dojel do Strachotína kde jsem se chtěl zastavit na gábl v Rybářské baště. Kdysi jsem si tady dal výborného úhoře. Bohužel tentokrát jsem zjistil že nemám u sebe klíč od zámku na kolo a kolo nechávat po dnešní ranní zkušenosti neuzamčené se mi nechtělo, vyjel jsem hledat restauraci kde bych na kolo viděl. Naštěstí jsem hned narazil na restauraci kde čepovali Svijany, takže zastávka byla jasná. Dokonce i na jídle jsem si pochutnal, takže mi už tolik nevadilo že jsem se nezastavil na gábl v baště. Po hrázi jsem poté vyjel okolo Věstonické nádrže k bývalé vesnici Mušov a přes Pavlov a Bulhary se vrátil do Lednice. Dnes se tachometr zastavil na čísle 63.

V pondělí jsem vyrazil solo na Mikulov po mě uz známé signálce k pěchotnímu srubu MJ - S 29 "Svah" a dál na malý okruh do Rakouska. Cestou zpět do Čech jsem to vzal přes Šibeniční vrch, když jsem nechal kolo v křoví pod kopcem a na vrchol se vydal pěšky pro keš. Z vrchu byl nádherný rozhled na Mikulov a okolí. Po cyklostezce podél Lednických rybníků jsem se zastavil v Hraničním zámečku konečně na jedno točené, ale poklid místa mě zlákal i na druhé. :-) Od zámečku jsem to vzal přes Tři Grácie a do Lednice. Vzpomněl jsem si jak včera vyprávěl Martin že se při návratu z výletu zastavili v "bytové" hospůdce na uherskobrodského Janáčka, tak jsem si řekl, že ho taky zkusím. No a na koho tam nenarazím?  :-) Tak Janáčka taky můžu. Před 19. hodinou jsem dostal posledního točeného Janáčka, neb pan "domácí hostinský" zavíral aby mohl jít na pivo do městečka! :-) Dnes jsem ujel 70 km. Během večerně - noční sleziny na zahrádce penzionu jsem zůstal už pivu věrný.

V úterý jsme si všichni udělali pěší výlet do Lednického areálu, já s Honzou (hlavně jeho zásluhou) odlovili ještě pár keší a odpoledne jsme pak už individuálně vyrazili ku Praze. Kupodivu žádné zácpy na D1 se nekonaly.

Po dlouhé době jsem opět vyrazil s přáteli - kamarády na víc jak dva dny "za hranice všedních dnů" a bylo to super. Během čtyř dnů jsem najel 337 km, takže průměr 84 km na den je docela slušný. :-)

Moje fotogalerie

Vinotéka 2011

Vždycky mě fascinovali lidé kteří mají přehled o dobrých vínech. Já jsem spíš na "tekutý chleba" tak poznám "klasicky" víno jen podle barvy - bílé nebo červené.... :-) 

 Nechápal jsem dřív proč se nejlevnějším ovocným vínům říkalo "Dunihlav" do té doby kdy jsem jednou během svého dlouhodobého pobytu v "kasínu" VÚ 8015 vypil skoro dva litry "čuča" a druhý den jsem opatrně prostrkával hlavu futrem dveří neboť jsem měl pocit že má hlava je medicimbal a nechtěl jsem si odřít uši o futra! Bohužel toto mé počínání neušlo mým spolubojovníkům kteří z toho měli náramnou prču místo aby mi pomohli protáhnout hlavu dveřmi! :-)

Při jedné ochutnávce vín v Pavlově mě kamarádka nasměrovala ke koštu ledového vína a můj vinný favorit byl na světě.

Pro svoji osvětu jsem si naskenoval přehled druhů vín  a 100 nejlepších českých vín abych se dostal trochu do obrazu.

 Ale stejně - pivko je pivko! :-)

Vánoční povídka

V Lidovkách vyšla povídka pod kterou bych se sám rád podepsal kdyby už nebyla napsaná... :-)

Jen bych doplnil každoročně se opakující ruční "vyzobávání" zapíchnutého jehličí v koberci po "odstěhování" vánočního stromku. Nevím proč ale pokaždé si vzpomenu na Popelku!

:-)

Hnojový dům - Jizerské hory

Trochu opožděně jsem narazil na článek o tom že zemřel svérázný majitel Hnojového domu v osadě Jizerka Gustav Ginzel. Kdysi dávno (v roce 1993) při čundru po Jizerkách mě k němu zatáhl kamarád Jóna a musím říct že prostředí Hnojového domu na mě udělalo dojem. Chtělo to jen trochu potlačit nevětrané "podivné pachy" domu. :-) Prohlídka vystavených "kuriozit" s výkladem Gustava ale stála za to. Pak jsem ještě v zimě roku 1994 navštívil Hnojový dům a chtěl udělat nějaké fotky, ale objektiv se mi uvnitř Misthausu zamlžil tak jsem si říkal že v létě to napravím. Nenapravím to už.....

Hnojový dům.

Pohled už byl od Ginzela orazítko-
vaný dopředu. To nešlo nekoupit!  :-)

K přiblížení jak to v Hnojovém domě vypadalo naleznete zde (+ další 4 pokračování) s německým komentářem Gustava nebo naopak s jeho českým komentářem naleznete zde.

Loučení s KHS

Tak je to bohužel tady. Byl jsem se naposledy projet na svém ocelovém horském kole KHS s řazením Sram 7.0, V brzdami a odpruženou vidlici Rock Shox Jett.  Nové kolo bude "jiný sekáč"! Jako by kolo tušilo, že se mi s ním těžko loučí, (ocelový rám s vidlicí byly v pohodě, ostatní komponenty byly zralé na výměnu) usnadnilo mi to trochu při poslední projížďce směrem na Velké Popovice, Kamenici a Vrané nad Vltavou. Ve vilové čtvrti u Botiče náhle ze zaparkované řady aut jedno auto vystrčilo "zadek" těsně přede mnou, takže brzdy už nepomohly zabránit srážce. Ani nevím, co to bylo za typ auta, jen vím že jsem mu decentně promáčknul zadní dveře a trochu poškrábal lak na karosérii. Auto jsem nepřeletěl ale narazil do jeho boku, jediný, co jsem si nenarazil, byla hlava schovaná pod helmou. Ještě že ji nosím! Po chycení vyraženého dechu jsem se "ošahal" a rozpohyboval hlavně pravou ruku a když jsem zjistil, že to vypadá, že jsem celý i kolo nejevilo viditelné známky  poškození, jsem odmítl od ustarané řidičky zavolání Erzety a po mém ujištění, že se mi zdá, že mi nic není, jsem vyrazil na původně plánovaný poslední výjezd mého milovaného KHS na Popovice. Řazení předního tácu se trochu rozštelovalo ale kupodivu fungovalo, trochu to začalo šramotit ve vidlici. Provedl jsem "vizuálně-omakovou" kontrolu vidlice, rámu i zadního kola a rozhodl se "pro jistotu" zkrátil výlet jen na Psáry a Vrané. I když hlavní důvod byl spíš v tom, že se naražené tělo probíralo k životu! Myslel jsem si, že jsem "tvrďák", ale auto bylo tvrdší! :-) Naštěstí se s mým naraženým tělem dalo pokračovat, tak jsem dojel do Psár na gábl. Při jídle jsem zjistil, že jsem si narazil i spodní čelist! No hlavně že mi chutnalo! :-) Sešup po silnici ze Zvole do Vraného kolo a vidlice ustály, takže jediná věc co byla trochu víc rozhrkaná, jsem byl já! Na začátku cyklostezky ve Zbraslavi podél pravého břehu Vltavy směrem do Komořan je stánek s výborným Koutským pivkem, jediný problém je že 12° je chutnější než 10°. Ale postavila mě na nohy, tedy na nášlapy. Jako na zavolanou mi přišla esemeska od kamarádky, tak jsem se chopil příležitosti a provedl malou zajížďku k ní za účelem

památečného zvěčnění mého "druha ve zbrani". Že má za sebou přes 30.000 najetých kilometrů, (no několik málo stovek metrů jsem ho nesl
na svých bedrech!) nevypadá špatně, co? Líp než já! :-)

Při jedné vyjížďce se mi dokonce KHS nesmazatelně vrylo do pravého lýtka a kotníku! Prostě KHS mě poznamenalo na celý život! :-)

Zde naleznete mé vyjížďky s KHS.

U koryta - Klokočná

Kdysi dávno mě vylákala kamarádka z Říčan na kolistický výlet. Abych nenajel moc kilometrů už jenom cestou do Říčan jsem vyrazil vlakem ze Strašnic, očekávaje celodenní výlet aspoň okolo 50 - 60 km. Vyrazili jsme do Říčanského lesa a přes Jedlinu dojeli k vesnici Klokačná. Zde mi "nenápadně" navrhla že ví o zajímavé hospodě, kde bychom se mohli naobědvat. Moc jsme toho neujeli (řádově 9 km!) ale co nadělám - souhlasil jsem. V hospodě je velké ohniště s grilem, takže jsme si dali pořádný flák grilovaného vepřového a pan domácí přinesl domácí slivovičku v nádherných lahvičkách. Oběd byl skvělý, slivovička taky, takže výsledek byl takový že jsem se "přejedl", lehce opil a na další cestu už nebylo pomyšlení. Což byl asi hlavní cíl Lucky. Takže jsme se vrátili stejnou cestou do Říčan, já s ohledem na svojí bezpečnost zase absolvoval cestu vlakem zpátky do Strašnic. Za celý den jsem ujel neskutečných 22 km! Ale objevil jsem skvělou hospodu, takže když později Lucka navrhla "Koryto" jako předvánoční místo setkání kamarádů a přátel, byl jsem všemi deseti pro. Od roku 2002 se snažíme tuto tradici každoročně dodržovat, což se nám až na "pár" výjimek celkem daří. Ale výjimka musí podporovat pravidlo (tradici), že!

Už se za se ne mů žu dočkat grilované panenky a "Dobrá práce!" od svérázného hostinského!

Korsika - GR 20

Nechal jsem se ukecat svojí kamarádkou Sísou, abych vyrazil na Korsiku na pěší přechod jedné z nejhezčích horských tůr v Evropě - Sentier de Grande Randonnée de la Corse - čili jak se říká lidově GR 20.  Po prohlášení, že denní limit je okolo 9 kilometrů, jsem si řekl, že to je v pohodě, vždyť jsem kdysi za komančů chodil s krosnou po rumunských horách a ušli jsme denně podstatně víc, tak mě GR 20 nemůže překvapit. Nějakou výbavu z těch dob ještě mám, tak jsem celkem připraven vyrazit opět do hor. 

Jóó, opak byl krutou pravdou!

Jízdenka na trajekt  Livorno - Bastia.

Někdy je možná lepší netušit, do čeho se člověk pouští, protože jinak by se do toho nepustil!  
 

Pondělí  31.8.2009 – 1.den pochodu

9 km 

převýšení +371 m

GR 20:  Bergere de Ballone

Autobus nás vyvezl úzkým údolíčkem do nitra Korsiky, do vesnice Calasima v nadmořské výšce 1061 m n/m, odkud jsme zahájili pěší přechod Korsiky. Nahodili jsme bágly na záda a vyrazili po asfaltce k nábližce na trasu GR 20. Asfalt po chvíli skončil a cesta přešla v kamenité stoupání horským lesnatým údolím okolo Grotte des Anges. Vystoupali jsme nad zalesněné údolí k útulně – Bergerii de Ballone (1432 m n/m) a dostali se na trasu GR 20. Každý si vyhlédl místo na postavení stanu v kamenných zídkách na prašné hliněné zemi. Cena za stan byla 3 €. Po zabydlení jsme se vydali vykoupat do nedaleké tůňky a smýt ze sebe prach a pot. Poté jsme si uvařili na vařiči první horské jídlo a večer se sešli okolo 19. hodiny na verandě chalupy de Ballone k první poradě a vzájemnému představování. Do spacáků jsme se soukali už za tmy před 22.hodinou.

Úterý  1.9.2009 – 2.den pochodu

8 km (17 km)

převýšení + 759 m (+ 1130 m) 

snížení - 200 m

GR 20:  Bergere de Ballone – Refuge Ciuttulu di i Mori

Po dohodě se Sísou jsme si stanovili dobu od budíčku do odchodu na 2 hodiny, do kterých se musí vejít snídaně, sbalení kletru a stanu, popřípadě hygiena a nabrání vody na cestu, takže budíček jsme měli v 7:00. V devět jsme opravdu vyrazili po značené GR 20 červenobílým pruhem traverzem podél ostrohu borovicovým lesem a poté prudkým stoupáním do sedla Bocca di Foghieghiallu. Výstup nám zabral 2,5 hodiny, místy jsme lezli po čtyřech kvůli sklonu skalního svahu. Začal jsem „lehce“ nestíhat a propracoval se na poslední místo naší malé výpravy. Do sedla jsme dorazili v 13:15, odkud už byla ve svahu vidět naše cílová chata Ciuttulu di i Mori (1991 m n/m - nejvýše položená chata na trase GR 20.) a nad ní Paglia Orba (2525 m n/m). Šéf Mára uspořádal poradu na velkém kameni, kde nás seznámil s programem na další den, kdy nás čekal nejdelší úsek z celého přechodu Korsiky se zastávkou v sedle, kde jsme se měli potkat s autobusem a doplnit potraviny.

Středa  2.9.2009 – 3.den pochodu

22 km (39 km)

převýšení + 622 m (+ 1752 m)

snížení - 1013 m (- 1213 m)

GR 20:  Refuge Ciuttulu di i Mori – Col de Vergio - Refuge de Manganu

Odchod byl stanoven na 8:00. Tentokrát jsme sestupovali údolím říčky le Golo, která vytvořila malé kaskády de Radule, u kterých jsme říčku překonali po kamenech a pokračovali zarůstajícím borovicovým údolím k sedlu Col de Vergio (1437 m n/m), kde jsme měli ve 13:00 potkat autobus. Poprvé jsme překřížili cestu „Od moře k moři“ – Mare a Mare Nord. Pochopil jsem, že můj prvotní nápad střídat pohory s keckama není proveditelný, GR 20 je dělaná pro pohory! Čekání na autobus jsme si krátili psaním textových zpráv domů (konečně jsme narazili na signál) a doplněním pitné vody. Autobus měl hodinové zpoždění, které se později ukázalo pro mě a Sísu jako fatální. Vyměnili jsme rychle použité oblečení za nové, nabrali potraviny na 4 dny a od řidičů koupili české pivo. Posilněni jsme po 30 minutách vyrazili dál. Od sedla de Vergio jsme upravenou pěšinou v borovicovo-smíšeném lese traverzovali relativně po rovině k sedlu Col de st. Pierre (1452 m n/m), na které jsme museli vystoupat a dál po hřebeni stoupali k dalšímu sedlu pod horou Capu a u Tozzu (1910 m n/m). Na hřebeni byly neskutečně zkroucené stromy vlivem silného větru od západu. V sedle jsme dali pomeranč, který mě trochu postavil na nohy. Mára k nám doběhl, aby nám popsal další cestu a hlavně si zkontroloval, jestli ještě můžeme! Pak zase odběhl… Ze sedla jsme sestoupili k jezeru Lac de Nino (1743 m n/m), kde jsme u pramene dali večeři a doplnili potřebné množství tekutiny, hlavně já jsem do sebe nalil přes litr vody. V okolí jezera se pásli koně a krávy, někteří se přišli kouknout až k nám, jestli by z nás něco nekáplo. Sami máme málo! Po večeři jsme posilněni vyrazili pěšinou okolo jezera dál travnatým rovinatým údolím říčky le Tavignano s několika krátkými, ale prudkými sníženinami, většinou kamenitými. Opustili jsme říčku le Tavignano a zabočili do bočního údolí k útulně Bergerie de Vaccaja, kterou jsme pokládali za tu naší cílovou. Bohužel jsme zjistili, že ta naše je ještě 45 minut daleko! Vyrazili jsme unaveni okolo osmé večerní přes travnatou louku dál, začínalo se stmívat. Připadali jsme si jako Jeníček a Mařenka, v dáli před náma jsme viděli světýlko Refuge de Manganu, které nás přitahovalo jako magnet. Ještě že svítil měsíc, takže závěrečné kamenité stoupání k chatě jsme zvládli i přechod můstku přes bystřinu bez použití čelovek. K chatě de Manganu (1600 m n/m) jsme došli za tmy v 20:45. Všem se ulevilo, že jsme dorazili, hlavně nám! :-) Než jsme se stihli osprchovat (všechny sprchy fungovaly způsobem, že z potoka, který protékal blízko chaty, byla svedena hadice přímo do sprchy, takže veškeré sprchování a mytí byl studený odchov), tak chatař v 22:00 zavřel bar, tudíž jsme byli bez vína. Následovala krátká Márova noční porada (druhý den nás čekala zase pěkná šichta!), kde jsme se dozvěděli, že od teď budem vyrážet o půl hodiny dřív než ostatní! To chci vidět…

Čtvrtek  3.9.2009 – 4.den pochodu

6 km (45 km) 

převýšení + 785 m (+ 2537 m)

snížení - 543 m (- 1756 m)

GR 20:  Refuge de Manganu – Refuge de Petra Piana

Vstali jsme v 6:30, posnídali něco ze zásob, sbalili se a vyrazili o půl hodiny napřed, než zbytek skupiny, přes potok do příkrého kopce, podél potoka. Sevřené údolíčko je občas přehrazeno skalní stěnou, na které potok tvoří vodopád. Namáhavé překonání skalní stěny je odměněno odpočinkovou chůzí po travnatém plácku, kde potok vytváří meandry. Okolo nás se přehnali ve dvou skupinkách Mára s Matym a Pepa s Milhausem a Helčou. V závěru horského údolíčka značená cesta přechází v kamenné suťovisko, po kterém jsme se škrábali do sedla Breche de Capitello (2225 m n/m) - nejvýše položeného místa na hřebenovce GR 20. V sedle na nás už čekal zbytek skupiny na společnou fotku a Mára s hltem slivovice na oslavu zdolání nejvyššího místa trasy GR 20. Ze sedla byl nádherný pohled na horská plesa Lac du Capitellu a Lac du Melo. Dál jsme pokračovali sestupem přes skalní plotny na skalní hřbítek spojující dva horské hřebeny. Zde jsme narazili na skalní tunel, kterým se dalo prolézt bez krosny nebo ho přelézt po skále venkem. Po sundání kletrů jsme prolezli tunýlkem. Hřebínek se zlomil a vytvořil hladkou stěnu s ukotveným řetězem. Zespoda směrem k nám lezla Francouzka, která nepochopila, že po řetězu se nešplhá, ale jen přidržuje, tudíž jí došli síly a zablokovala cestu. Mára, který na nás dole čekal, vypěnil, vylezl bokem okolo ní a vytáhl jí nahoru k nám, vzal Síse kletr a zase seběhl podél řetězu dolů na cestu. Odnavigoval Sísu, kudy má bezpečně slézt skalní stěnu, počkal až jsem „slanil“ i já a pak zmizel v dáli. Po hřbítku porostlém malými tuhými keříky, které mi dokázaly orvat holeně do krve, jsme došli k sedlu Bocca Soglia (2050 m n/m) a odtud začali mírně stoupat po úbočí druhého hřebene k dalšímu sedlu Bocca Muzzella (2210 m n/m). Cestou k sedlu jsme překonávali několik kamenných polí s viklajícími se balvany. V sedle Bocca Muzzella jsem musel dát zastávku, měl jsem toho už celkem dost. Ze sedla následoval nepříjemný sestup po kamenité kroutící se pěšině k chatě de Petra Piana (1842 m n/m), kam jsme se Sísou dorazili v 18 hodin. Postavili jsme stan na zabrané místo Márou a po spáchání studené sprchy, teplé večeře (zapálit vařič ve větru byla docela loterie, asi na popáté se mi to podařilo!) jsme se okolo osmé večerní připojili k ostatním, kteří už od 16.hodiny nasávali červené u stolu vedle chaty a oslavovali, že přežili dnešní den. S chatařem si padli do oka, protože nás zásoboval oříšky, domácím sýrem a salámem figatelli (uzená klobása s vepřovými ledvinkami, srdcem a játry) a my mu vypili celou zásobu červeného vína! Okolo nás se poprvé proháněla noční mlha a mraky, do dneška jsme měli krásně slunečno.

Pátek  4.9.2009 – 5.den pochodu

11 km (56 km)

převýšení + 490 m (+ 3027 m)

snížení - 902 m (- 2658 m)

GR 20:  Refuge de Petra Piana – Refuge de l´Onda

Po větrné noci, snídani a sbalení svých „pěti švestek“ jsme v 9:00 začali sestupovat údolím podél říčky du Manganellu ke kaskádám de Vivario po široké cestě, místy společné s říčkou du Manganellu, ale bez problému schůdné. Minuli jsme Bergerii de Tolla a u Cascade de Vivario (940 m n/m) přešli přes dřevěný můstek a u jezírka pod můstkem dali polední pauzičku, neb tu čekal zbytek naší výpravy. Poté jsme vyrazili širokou kamenitou cestou údolím se smíšeným lesem vzhůru k Refuge de l´Onda. Smíšený les se staletými duby nahradil smrkový, širokou cestu vzhůru se točící pěšina. Vystoupali jsme opět nad hranici porostu lesa a narazili na stádo ovcí, které se táhlo až k ohradě pro stany u Refuge de l´Onda (1430 m n/m). Dnešní den jsme konečně dorazili brzo, v 15:30. Postavili jsme si stan v oplocené ohradě, do které občas pronikla místní prasata, aby byla následně zase vyhnána ven. Obrácený svět, koně, osli, ovce, prasata ve volné přírodě, lidé se stany v ohradě! :-) Údolím silně profukovalo, vypnuli jsme stan i pomocnými šňůrkami na bočních stěnách a důkladně upevnili kolíky do hliněné země. Navečer jsme si v přístěnku zhotovili večeři, Mára udělal rychlou poradu a okolo 19. hodiny jsme si zalezli do stanů, neb chatař „nepremával“. Začalo foukat, občas zahýkal osel nebo kůň, zabečela ovce, zaštěkal pes. Jak prozíravé bylo zpevnění stanu se ukázalo v noci, kdy údolím se hnaly silné poryvy větru a někdy se stan napružil skoro až do vodorovné polohy! Svýma pokrčenýma nohama jsem vyztužoval pružící boční plachtu stanu. Krásná odpočinková noc!  

Sobota  5.9.2009 – 6.den  pochodu

10 km (66 km)

převýšení + 711 m (+ 3738 m) 

snížení - 1231 m (- 3889 m)

GR 20:  Refuge de l´Onda - Vizzavona

Nevyspalí jsme vstávali ještě za tmy, po snídani vyrazili půl hodiny před ostatními v 8:00 do mlhy na svah nad chatou de l´Onda. Vystoupali jsme na hřeben v prudkém větru a mraky zůstali pod námi. Nad námi modro a slunce. Po hřebenové travnaté pěšině, místy vedené přes kameny, jsme vystoupali na vršek Punta Muratellu (2141 m n/m), v jehož závětří jsem dal se Sísou malý gáblík a pak jsme v 11:30 začali sestupovat po skalní plotně do údolí říčky l´Agnone, místy si museli pomáhat i rukama. Skalnaté údolí prudce klesalo, na skále dostávali kolena a stehna slušný záhul. Cestou dolů ke kaskádám des Anglais nás dohnal zbytek výpravy, který si odskočil na  Monte d´Oro (2389 m n/m). Opět jsme se vnořili do smíšeného lesa, což byla v tom hicu docela spása. U kaskád des Anglais (1457 m n/m), malých jezírek tvořených říčkou l´Agnone, jsme dali krátký oddech, někteří se v pohodě ráchali ve studené vodě. Vyrazili jsme napřed stále nekončícím klesajícím údolím k vesnici Vizzavona (910 m n/m), kde u vlakového nádraží stál náš autobus. Měl jsem toho docela plný kecky, tak jsem začal mít „zaječí úmysly“. Budu si to muset večer promyslet. Autobus nás odvezl do nedalekého kempu, kde jsem se těšil konečně na teplou sprchu. Bohužel vlažná voda tekla asi první dvě minuty, pak bylo vše při starém – zase studená! Po koupeli jsem vyrazil do kempové pizzerie, kde už seděl zbytek výpravy. Mára provedl anketu, zda má být den odpočinku nebo ne. Pro jsem byl jen já a Sísa, takže nic. Pani hostinská zřejmě chtěla mít "Hospodu Na mýtince", protože dost dlouho nás ignorovala. Nakonec jsme se najedli, popili i vínko a v jedenáct šli spát.

Než jsem usnul, tak jsem řešil své dilema, zda to zabalit nebo pokračovat. Na jedné straně jsem byl unavený, bolely mě nohy a puchýře. Na druhé straně jsem měl pocit, že bych to zklamání, že jsem nedošel, nemusel vůbec lehce rozchodit, tak jsem se rozhodl, že budu trpět a vyrazím dál. Jen jsem se domluvil s Márou, že si u chat budeme pronajímat stan nebo místo v noclehárně, abych náš stan nemusel tahat a trochu si odlehčil kletr. Sísa byla pro, i když to znamenalo vyšší výdaje za nocleh v €, takže můj osud byl zpečetěn! 

Neděle  6.9.2009 – 7.den pochodu

15 km (81 km)

převýšení + 902 m (+ 4640 m)

snížení - 220 m (- 4109 m)

GR 20:  Vizzavona – Refuge de Capannelle

Autobus nás vysadil u vesnice Vizzavona (960 m n/m) a my vyrazili po široké lesní cestě a červeno-bílé značce. Zakecali jsme se se Sísou a výsledek byl, že jsme přehlédli odbočku na GR 20. Došli jsme ke spojce ze sedla Col de Vizzavona a tou se vrátili na původní trasu GR 20. Ze začátku jsem si říkal, že je to divný, že nám Mára neřekl o tom, že se značení GR 20 změnilo! :-) Ještě že si Sísa pamatovala, že máme jít přes Bocca Palmento, kam ukazovala směrovka. Tak jsme vyrazili podle modrého puntíku po lesní klikatící se cestě do sedla Bocca Palmento (1660 m n/m), kde na nás už čekali ostatní. Jako čekací bonus jsem nabídnul tabulku Studentské pečetě. Zaprášilo se po ní! Když se Mára ujistil, že už se neztratíme, vyrazili jsme všichni dál. Po chvilce jsme zůstali opět poslední. Nekonečná pěšina dál vedla smíšeným i smrkovým lesem po úbočí hřebene relativně v rovině, potkávali jsme volně se pasoucí koně. U Bergeries de Scarpacceja byla cedule, že do našeho cíle to máme 35 minut. Šli jsme ještě dobrou hodinu! To mě ti zapráskaný Korsičani snad udělali naschvál! Došli jsme k silnici, od které jsme sestoupili po šutrech k chatě de Capannelle (1642 m n/m). Dle sdělení Máry zde nepronajímali stan, měli jsme zaplacené ubytování (10 € za osobu) v útulně nad hlavní chatou. Nastěhovali jsme se do útulny a vůbec to nevypadalo špatně. Částečně oddělená kuchyňka s plynovým vařičem od paland na spaní. Už zde byly ubytované dvě turistky. Šli jsme se vykoupat do chaty – konečně teplá voda! Až později jsem se dozvěděl od Máry, že sprchy pro nás byly jinde a klasicky studené..:-) Uvařili jsme si večeři a zašli na terasu k chatě na poradu. Mára vyndal záhadné karty na prší a hráli jsme o to, kdo koupí džbánek vína. Měl jsem špatný den, zacvaknul jsem dva džbánky! K večeru, kdy už byla zima,  jsme se přemístili dovnitř chaty de Capannelle, ochutnali opět místní sýry a prasečí salám, já i místní točený pivko. Ve 22:00 hospoda zavírala. Nasadili jsme se Sísou čelovky a vyrazili k naší útulně, v které přibyli další dva nocležníci a před ní několik stanů. Poprvé a naposledy pod pevnou střechou za 10 €, noční ochlazení jsme tak vůbec nepocítili.

Pondělí  7.9.2009 – 8.den pochodu

16 km (97 km)

převýšení + 855 m (+ 5495 m)

snížení - 677 m (- 4786 m)

GR 20:  Refuge de Capannelle – Col de Verde – Refuge de Prati 
Spolunocležníci začali dělat bordel snad už před pátou ráno, než jsme se Sísou v 6:30 vstali, tak byli pryč! Nasnídali jsme se, sbalili se a vyrazili okolo chaty de Capannelle na svah se  sjezdovkou a napáskovali se na pěšinu s červeno-bílou značkou. Následoval dlouhý traverz po úbočí zalesněného hřebene přes nespočet tekoucích potůčků až k loučce, z které jsme sestoupili k dřevěnému mostíku přes potok de Marmano a vystoupali na plošinu, odkud už vedla široká upravená kamenitá cesta, kterou jsme sestoupili do sedla Col de Verde (1289 m n/m), kterým vedla horská silnice. Ze sedla jsme začali stoupat lesem na další hřeben. Po vystoupání nad hranici lesa se před náma objevil skalní hřeben, podél kterého vedla pěšina, aby se po 500 metrech prudce zvedla do kamenité cesty do sedýlka na vrcholu hřebene. Sedlo jsme měli před sebou a vůbec se nepřibližovalo! Po jeho zdolání se ukázalo, že za ním je na hřebínku ještě další sedlo ve výšce 1864 m n/m! Zapráskaná Korsika! Z druhého sedla je konečně vidět naše chata – Refuge de Prati (1820 m n/m), ke které vede travnatá pěšinka mezi skupinkami kamenů. Ale taky jsme konečně viděli moře! Sestup dá na závěr zabrat našim unaveným nohám. Mezitím nám Mára zajistil a postavil samostavitelný stan Quechua. Klasicky studená koupel, boj s vařičem ve větru a rychle chladnoucí večeře. Kluci mezitím dali fotbálek mezi stany. Mé puchýře byly proti! Na poradě Mára prohlásil, že další den půjdeme traverzy po hřebenech, akorát jedna „prasárna“ – výšlap ze sedla na další hřeben, pak zase traverz a závěreční slez do chaty – čili pohodový den! To chci vidět, to zas bude šichta! :-) V noci foukalo od moře, konstrukce samostavitelného stanu je odolnější proti větru než klasické iglů, i tím, že je výškově poloviční. Takže jsem se vyspal.
Úterý  8.9.2009 – 9.den pochodu 
11 km (108 km)
převýšení + 798 m (+ 6293 m)
snížení - 868 m (- 5654 m) 
GR 20:  Refuge de Prati – Refuge d´Usciolu

Ráno nám Mára ukázal vrchol před náma, na který všichni vylezou pro vrcholové foto! Srandista! :-) Se Sísou jsme vyrazili v 8:10 (malé zdržení zapříčiněné skládáním samostavitelného stanu, kdy jsme obruče kroutili jinak než bylo v nejasném návodu, nakonec nás zachránil jiný turista a dvěma hmaty stan složil), ostatní v půl deváté, na zatravněný hřeben s tuhými keříky (opět se mé holeně začervenaly), který se místy měnil ve skalnatý hřeben. Pod vrcholem kopce Punta de la Cappella nás došel zbytek výpravy, zanechali jsme kletry vedle cesty a nalehko jsme se vyšplhali po velkých balvanech asi 50 výškových metrů na vrchol Punta de la Cappella (2042 m n/m), na kterém byl připevněn kříž. Mára zhotovil samospouští vrcholové foto a poté jsme seskákali po kamenech zpět k bagáži. Písčitá pěšina GR 20 vedle někdy přímo po hřebeni nebo po úbočí přes skalní plotny či kamenné shluky, nahoru – dolu. Hřeben se snižoval k sedlu Bocca di Laparo (1525 m n/m), kde naší GR 20 křížila další trasa Mare a Mare Centre a čekal i zbytek výpravy. Dali jsme gábl, Mára se ujistil, že vyrazíme správným směrem a s ostatními zmizel v dáli. Já se Sísou si trochu odfrkl a pak jsme pokračovali po místy zalesněném úbočí hřebene dál. „Prasárna“ spočívala v prudce stoupající klikatící se kamenité cestě, místy podklouzávající pod nohama. Vyškrábali jsme se na hřeben k Punta Mozza (1831 m n/m) a po hřebeni pokračovali pohodlnou pěšinou obcházeje vrcholky jednou zleva či zprava k Monte Formicala (1981 m n/m).

Marně jsem vyhlížel ostroh, hřeben neustále krutě pokračoval dál. Nakonec jsme k ostrohu došli a spustili se po klouzavé kamenité cestě, místy suťovisku k Refuge d´Usciolu (1750 m n/m). Dorazili jsme poměrně brzo, opět už na nás čekal stan. Přímo ze stanu jsme viděli obrovský kopec, na který další den půjdeme – Monte Incudine! Klasický studený odchov ve sprše, velká večeře a v chatě d´Usciolu jsme ještě dali pivko, čokoládu, salám a červené víno. Všichni jsme dali karty opět o víno. Tentokrát jsem neprohrál! :-) Po desáté večer chatař zavřel bar, kde jsme už zbyli akorát my a pár jednotlivců, tak jsme se odebrali na kutě. Nechápal jsem Frantíky a další turisty, kteří vyráželi v 6 ráno, aby došli na další chatu ve 13 hodin – zevlovali u chaty a v 19 šli spát! Zapli jsme čelovky a vyrazili spáchat hygienu. Bez čelovek by v těch skalách okolo chaty člověk zabloudil! Zvlášť když kadibudka byla dost bokem a noční tma by se dala krájet.

Středa  9.9.2009 – 10.den pochodu

16 km (124 km)

převýšení + 759 m (+ 7052 m)

snížení - 973 m (- 6627 m)

GR 20:  Refuge d´Usciolu – Refuge d´Asinao    Nejkrutější budíček, v 5:30! „Sbalení „fidlátek“ a lehce po 7:30 jsme vystoupali nad chatu d´Usciolu (1750 m n/m) na kamenitý hřeben, táhnoucí se do dálky přes Punta di l´Usciolu (1815 m n/m) k sedlu Bocca di l´Agnonu. Hřebenová pěšina obcházela vrcholky hřebene zleva i zprava. Od sedla jsme sestupovali přes bukové remízky až k travnatým loukám. Šli jsme po měkké travnaté pěšině. „Takhle jsem si představoval celou cestu GR 20, ne ty hrůzy ve skalách!“ povídám a Sísy odpověď: „Vždyť jsem ti posílala odkazy s obrázky trasy!“ Pěšina nás dovedla k prašné cestě a ta nás přivedla k lanovému mostku přes říčku Rau de l´Arinella (1440 m n/m). Dál jsme začali stoupat po svahu hory Monte Incudine. Došli jsme k dřevěné ceduli "Source a 200 m", což byla naše záchrana. Jenže po 200 - 300 metrech žádný pramen. Tak už jsem se duševně připravoval na to, že jsme pramen minuli a cestou leknu žízní a proklínal toho, kdo nás tou cedulí navnadil. V zalesněném svahu se náhle uměle vytvořený pramen (trubka vyčnívající z kamenné vaničky) objevil. Sláva! Jen těch 200 metrů nebylo v délkových ale výškových metrech! Prostě Korsičani! Dali jsme si gábl, doplnili vodu do flašek a do hrbů a vyrazili vzhůru po kamenné pěšině na ostroh (1843 m n/m) svahu hory Monte Incudine. Kolem nás se začaly stahovat mraky a v dálce jsme poprvé slyšeli i hřmění. Dokonce i vrchol se začal ztrácet v cárech mraků. Začal foukat vítr a poklesla teplota vzduchu, tak že jsme se přioblékli. Došli jsme na skalnatý vrchol Monte Incudine (2134 m n/m – nejjižnější dvoutisícovka Korsiky) s velkými kameny a povaleným křížem. Bouřka už bušila okolo nás do sousedních hor. Proti nám se objevil Mára a zavelel zrychleným přesunem směr chata, abychom se vyhnuli dešti na šikmých skalních plotnách, které na nás čekali pod hřebenem Monte Incudine. Z vrcholu jsme skoro seběhli po bočním JZ hřebeni a při slézání skalních ploten začalo drobně poprchávat. Mára v pohodě zrychlil, já slézal na hranici svých fyzických možností. Strach z mokrých klouzavých skal nás přece jen vyburcoval k zvýšenému úsilí a tak jsme prudký svah sešli za necelou hodinu místo za obvyklé dvě - tři hodiny. Výhoda byla, že jsme získali čas v bivaku u chaty Refuge d´Asinao (1536 m n/m) navíc, nevýhoda, že jsme byli hotoví, zvlášť já. Bouřky se honily po okolních kopcích a nás zázrakem vynechaly, spadlo jen pár kapek. Stan jsme měli už postavený, takže jsme se otužili pod studenou sprchou, navečeřeli se a zašli do chaty na karty, vínko, sýr, čokoládu... 

Čtvrtek  10.9.2009 – 11.den pochodu

10 km (134 km)

převýšení + 251 m (+ 7303 m)

snížení - 569 m (- 7196 m)

GR 20:  Refuge d´Asinao – Col de Bavella

Poslední den pochodu začal krásně, budíček byl až v 7:00, snídaně, sbalení a v 9:00 jsme se Sísou vyrazili napřed travnatým údolím s říčkou Rau d´Asinao. Opět jsme sestoupili pod hranici smrkového a borového lesa, překročili po kamenech Rau d´Asinao a postupovali po levém úbočí údolí po hliněné pohodové pěšině. Zbytek skupiny nás předešel. Počkali na nás u rozbočky (1360 m n/m) kdy trasa GR 20 vedla údolíčkem do sedla de Bavella nebo alpská varianta GR 20 přes žulové věže Aiguilles de Bavella do sedla. Já bych šel pohodově údolíčkem, ale bylo mi jasné že budu následovat Sísu a ostatní přes věže! Maty mě uklidňoval, že to je pohoda, vylezeme na kopec, projdeme okolo věží a skal a pěšinkou sejdeme do sedla. Jako vždycky realita byla dost odlišná! Začali jsme stoupat po klikatící se lesní pěšině do prudkého kopce, takže nám ihned ostatní utekli. Vystoupali jsme k vápencovým věžím a zahalily nás cáry mlhy, z údolí se do nás opřel vítr. Pohodová pěšinka se změnila za červenobílé značky namalované na skále, při jejich zdolávání jsme museli občas použít „náhon na všechny 4“. Došli jsme k nakloněné skalní plotně, na které seděli Mára s Matym a čekali, jak se popereme s řetězem při jejím zdolávání. Poté opět zmizeli v dáli. Pěšina procházela okolo skalních věží, některé skalní hřbítky zdolávala pomocí obrovských skalních bloků tvořící schody pro obry. Konečně jsme zdolali věže Aiguilles de Bavella (1611 m n/m) a spatřili vytoužené sedlo Col de Bavella, cíl našeho přechodu. Bohužel Matyho pěšinka byl ve skutečnosti suťový kuloár, v kterém pěšinka klesala cik cak v prudkém sklonu, takže pohorky nestíhaly neklouzat. A kolena trpěla! Co mě drželo při životě, byl pohled na náš autobus a u něj už všichni vyvalený a popíjející pivka!  Obezřetně jsme sestupovali, maje na paměti, že nejvíc neštěstí se stává v závěru cest, kdy už každý si myslí, že to je OK a něco přehlédne. My nic nepřehlédli a zaprášení a utahaní jsme doklopýtali k autobusu v sedle Col de Bavella (1218 m n/m). Zhotovili jsme si společnou fotku u sochy  Panny Marie Sněžné s pomníčky zahynulých převážně horolezců, Sísa vylákala od řidičů dva chlazený Starouše, takže jsme si mohli v euforii připít na přežití GR 20! Autobusem jsme sjeli do městečka Zonza do kempu, rychle postavili stan a hurá do sprch! Konečně teplá! Potoky špíny, prachu a potu z GR 20 z nás odtékají do odpadu. Cítím se zase jako člověk, ale vnitřně silnější než dřív. Nečekal jsem, že to bude taková fuška, ale jsem šťastný, že jsem to dal! Po večeři jsme šli vypít kanystr vína od kolistů za zdržení autobusu v prvním sedle. Mára provedl závěrečnou poradu, při které zhodnotil naše putování a my dojedli všechny zbytky, hlavně oříšky, které Mára tahal už od Refuge de Petra Piana. V 22:00 nás upozornil šéf kolistů, že jsme hluční a že máme jít se bavit za bránu kempu. To neměl říkat, protože někteří aktivní jedinci se snažili demontovat bránu a přitáhnout jí za náš stolek! :-) Po jedenácté, kdy byl kanystr vína prázdný, jsme se rozešli do stanů spát.  

Popis výletu po GR 20 od šéfa Máry a jeho pokračování.    
PS: Poděkování mým kamarádům H+P L. kteří mi dovezli korsická piva za účelem získání jejich etiket když už já sklerotik si je nepřivezl! :-) 

                

Fotogalerie