Tentokrát jsme si vybrali za prázdninový čundr bulharské pohoří Pirin, protože Kamila už v Rile byla. Vyrazili jsme ve složení já, Jóna s Kamilou, Oťan, Vorel, Alva a Milan. Lehátka jsme klasicky nesehnali a tak jsme měli jen místenky na trať Praha – Sofia.
Vorel pobral do svého Trabanta mě, Kamilu a Jónu s krosnami a odvezl na nádraží. V Holešovicích jsme vše vybalili a Vorel odjel s autem domů a vrátil se k nám tramvají. Při přenášení věcí v nepřítomnosti Vorla na peron Jóna rozbil dvě 12° a Vorel se po nich pak až do Sofie sháněl! :-)
1.den – pátek 11.8.1989
Kolem čtvrté jsme přijeli na čs.-maďarskou hranici. Kontrola proběhla v pohodě. Maďarskem jsme profrčeli a v 10:00 jsme dojeli na maďarsko-rumunské hranice. Hodinky jsme si natáhli o 1 hodinu dopředu (opět zmatky, na kterou stranu vlastně) a vjeli do Rumunska. Hned do vlaku nalezli Rumuni a kšeftovali. Rumuni mají dost peněz, ale nemají je za co utratit. Hlavně že splatili zahraniční dluh. Do kupé nám vlezl slušně voháklej Rumun a spustil na nás rumunsky, německy a francouzsky. Já na něj: „Do you speak English?“ a on ihned: „Yes, I do.“ A já: A sakra..“ To mě převezl, že ještě uměl anglicky. Nakonec mu Alva prodal jedny „Ameriky“ (cigarety) za 75 lei. Za utržené peníze jsme šli do rumunského jídelňáku něco si dát. Jídelňák byl špinavej jako i skleničky na stolech. Dali jsme si místní sodovky po 4 leích (4,70 Kč) - a raději pili z láhví. Nakonec jsme je ani nedopili. Bankovky leí byly tak pomačkané, že nebyl skoro vůbec vidět obrázek na bankovce a byly dost vetché. Nevěřil jsem tomu že nám je vezmou. Vzali a vrátili kovové. Za zbytek si dali Alva s Vorlem a Milanem červený. Projížděli jsme kolem fabriky, která chrlila černý dým a saze (nebo co to bylo za sajrajt) do okolí tak, že vše kolem bylo černé – baráky, kukuřice, stromy, cesty – prostě černá krajina. Ať žije ekologie! Při zastávce v jedné stanici nějaký Rumun chtěl vzít naše pivo z ledničky. Tak jsem vytáhl okno, aby na pivo nedosáhl. Začal něco vulgárně ukazovat rukama, tak jsem mu odpověděl vztyčeným ukazováčkem a malíčkem. Něco pak rumunsky řval do odjíždějícího vlaku. Na noc jsem si lehl na karimatku na chodbě vagónu protože uličku v kupé zabral Jóna ale hlavně tam cinkali lahváče piva při sebemenším pohybu. O půlnoci udělali „BoRo“ (slangový vojenský výraz pro nepříjemnou věc) celníci a po mostě přes Dunaj jsme vjeli do Bulharska.
2.den – sobota 12.8.1989
Snědli jsme poslední jídlo které jsme měli do vlaku a snažili se vypít zbytek piv. V 9:30 jsme přijeli do Sofie, která nás přivítala krátkým deštěm. V nádražní budově jsme směnili šeky za leva a vyrazili hledat autobusové nádraží. Zeptali jsme se jednoho Bulhara, který nám naznačil ať jdeme s ním a pak nás místo na tramvaj č. 7 poslal na ubytovnu pro Vietnamce! Ach jo. Bulhaři myslí ano a kroutí hlavou, při ne přikyvují. Aby se v tom chudák Čech vyznal. A aby to nebylo tak jednoduchý, tak někteří už přikyvovali po našem, jen poznat kteří. :-) Došli jsme pěšky na tramvaj a dojeli k bus station. S Jónou jsme zakoupili lístky do Rilského monastiru a šli se vyvalit do parku na karimatky, protože autobus jel až ve 14:10. V autobuse jsme pak vyhnali Bulhary z našich míst (my měli místenky) a po třech hodinách dojeli do Rilského monastiru. Samozřejmě že pršelo. (Rilský monastýr je třípodlažní pětiúhelníková dřevěná stavba s nádvořím, kde je bohatě vymalován kostel a kamenná věž se zvony. Monastir leží mezi dvěma rilskými hřebeny v horách.) Monastir byl volně přístupný, což nás překvapilo. V kostele byla mše a mniši zpívali chorály. V 18:30 nás vyprovodili ven. Autobusová stanice byla zavřená ale přes sklo jsme viděli, že by měl jet autobus do Rily v 19:05 – poslední co vůbec jel. V 19:15 kupodivu přijel a zadara jsme se svezli do Rily. V Rile nás hned při výstupu vlákal do malého autobusu Bulhar, že jede do Blageovgradu. Nakonec vzal nás + 3 Čechy a 3 Němce. A hned jsme vyrazili. Po cestě chtěl nastoupit nějaký kluk, mával lístkem, ale měl smůlu, zůstal na stanici. Před Blageovgradem bylo na jedné stanici asi 10 ženských s dětmi, takže ty musel vzít. Hned byl minibus narvaný. Řidič si za cestu řekl o 1 leva (10,- Kčs) za každého, což šlo. Akorát že současně odjížděl vlak směrem na Simitli. Dle prvního pohledu na rozpis vlaků měl jet další v 21:10, což bylo asi za hodinu. V 21:10 vlak přijel, ale na druhou stranu. Při druhém pohledu na tabuli s rozpisem vlaků jsme přišli na to, že náš vlak jede až ve 22:23. Po gáblu a čekání jsme se dočkali. V našem vagóně se nesvítilo, takže se dobře vyhlíželo ven kdy bude Simitli. Vystoupili jsme správně a ne sami. Asi 15 dalších krosnařů. Vyrazili jsme za město hledat nocleh. Utábořili jsme se u vinice v poli. Až ráno jsme zjistili že jen 10 metrů od silnice. Po postavení stanů jsme se vrhli do vinice na víno. Bylo dobré. Po půlnoci jsme poprvé zalehli a řádně se vyspali.
3.den – neděle 13.8.1989
Ráno bylo zataženo, uvařili jsme si k snídani vločky, sbalili stany a šli do Simitli na autobus. Už tam čekali dva Češi a pět Němců. Autobus má prý jet až za dvě hodiny. Před stanicí zastavil Bulhar se žiguli a kam prý chceme. Na Predel. Že nás vezme. Naložil Alvu, Vorla, Kamilu a mě s krosnami a pro zbytek že se vrátí. Cestou jsme hodili řeč. Vydělává prý 400 leva měsíčně. Jen jeho politický názor jsme nepochopili. V autě měl nalepeného Stalina a tvrdil o něm, že to byl dobrý člověk. Zrovna tak Gorbačov je dobrý. A když Alva řekl, že Stalin nechal mnoho lidí postřílet a naznačil to, Bulhar zmlkl. Dovezl nás na Predel a za každého chtěl 5 leva. Zdálo se nám to moc, ale aby dojel ještě pro kluky, tak jsme mu dali 20 leva (200,- Kčs). A to jsme mu nechali ve voze ještě jednu 12° Staropramenu. Asi po hodině přijel autobus s Čechy a Němci. Kluci tam nebyli. Škoda že čekali na Bulhara a nejeli autobusem, který stál jedno leva. Přijeli 15 minut po autobusu. Řidič zase chtěl 20 leva ale Vorel mu vysvětlil, že jeli jen tři a že dostane jen 15 leva. Já jsem mezitím vlezl dovnitř žiguli a vyfoukl Bulharovi náš Staropramen. Za to že nás tak natáhl. Po poledni jsme vyrazili k hrozivě se tyčícímu hřebeni Pirinu po lesní cestě. U nějaké stavby jsme ze sebe smyli humus z cestování vlakem a vyrazili k hřebeni. Cesta se nám po chvíli ztratila a tak jsme to střihli lesem navrch. Občas jsme našli nějakou pěšinku ale hned zas ztratili. Před krpálem jsme dali oddych. Přišli k nám tři Němci ze shora, že nemůžou najít cestu na hřeben. Tak jsme se rozhodli, že do krpálu nepolezeme a půjdeme pěšinkou, která se vinula pozvolně nahoru k hřebeni. K večeru jsme začali hledat flek na spaní. U potůčku na mýtince jsme to zapíchli. Jóna s Alvou postavili stany v lese, já s Vorlem a Oťanem jsme u dvou stromů postavili z tropika bivak. Ještě že ty stromy tam byly, jinak by jsme ze svahu sjeli snad až dolů do údolí. Po cestě kluci nasbírali nějaké houby, tak jsme je udělali s rýží, zapili to ginem, kiwi-limo a pak ještě grogem. Když došel rum, tak jsme ještě vypili kotlík čaje, hlavně já a Vorel. Tušili jsme, že druhý den toho moc nevypijeme, protože na hřebeni není voda a naše zásoby začnou být přísně na příděl. Za soumraku k nám dorazili tři Němci, které jsme potkali dole. Alva večer zabrnkal na kytaru, kterou táhl s sebou. Ze začátku jsme jedli hlavně z Alvových zásob, protože Alva koupil kromě seznamu, který měl každý, hromadu věcí navíc. Kolem půlnoci jsme zalehli, Oťan klasicky se 6. vrstvami oblečení. Spali jsme ve výšce ± 1980 m n/m.
4.den – pondělí 14.8.1989
V noci jsem neustále sjížděl po svahu a měl jsem dojem že jsem vůbec nespal. Ale Oťan tvrdil že jsem v noci dokonce chrápal! Asi rýmou. V 9:30 jsem šel s Vorlem postrašit ostatní ve stanech, chodili jsme kolem stanů a šlapali na větve aby byl rachot. Alva nás bohužel viděl okýnkem ve stanu. Uvařili jsme polévku s chlebem, natankovali všechny flašky a kanystr vodou z potůčku a vyrazili do prudkého kamenného svahu místy porostlého mechem. Les se pozvolna měnil v menší stromy až přešel v kleč. Kleč zhoustla a tak jsme hledali kamenná pole abychom se snadněji dostali vzhůru. Kleč nás odírala na nohách do krve protože jsme šli v trenkách. Bylo vedro. Konečně jsme vylezli na hřeben, ale kleč se táhla po celém plochém hřebeni. Oťan s Alvou vyrazili napřed, ostatní sbírali houby. Kleč se změnila v džungli. Už se nedalo projít po zemi mezi chapadly kleče, ale jediná cesta vedla po zkroucených kmenech kleče. S krosnou, která se zachycovala o ostatní větve, metr nad zemí a pružící větve občas člověka katapultovali do spárů kořenů kleče, to bylo peklo. Dokonce jsme si povolili klení a nadávání, takže se prostor hned zaplnil několika jadrnými českými slovy. Podrápaný, „vorvaný jak samice“ a unavený jsme postupovali pomalu vpřed. V zubech jsem ještě měl tašku s houbami, protože ruce jsem musel mít volné, abych neslítl z větví kleče dolů. Kamča z nenávisti ke kleči začala otrhávat šišky, aby se kleč nemnožila! :-) Konečně jsme překonali džungli z kleče a stanuli na kamenném poli. Oťan s Alvou byli na kopci před námi. Bylo kolem 17:40, tak jsme se rozhlédli, zda by zde nebyl flek na spaní. Mezi klečí byla travnatá místa, tak jsme zavolali na kluky, ať se vrátí, že tu přespíme. Postavili jsme stany, Jóna nastartoval vařič a udělali jsme kotlík hub bez soli, kterou Jóna nechal doma a stálo ho to jeden „Sluneční břeh“. (levný dobrý bulharský viňak) Akorát že všechny houby, co jsme snědli, nebyly do jedné bezpečně poznány jako jedlé. Zažertovali jsme si na téma otrava z hub, zapili to rumem a každý dostal hrneček přídělu vody. Ale žízeň byla větší. Alva s Oťanem tvrdili že na kopci jsou velké šutry naplněné vodou, kterou pili a pak si v ní umyli nohy. Všichni jsme jim řekli že jsou prasata pít špinavou vodu! Navečer jsme vylezli na kopec a v loužích se umyli. Díky únavě jsme šli spát už v 21:05, i když jsme do desíti kecali. Už jsme se přehoupli nad 2 km, nocleh byl ve výšce 2490 m n/m.
5.den – úterý 15.8.1989
Vstali jsme v 7 hodin protože Oťan bouchal do ešusu a řval budíček! (Kdepak odkoukal tyhle móresy?!) S Alvou jsem šel na kopec do kaluže nasát vodu na ovesnou kaši. Po včerejším žíznění jsem otestoval všechny louže na kamenech, ve kterých jsme se nemyli. Až na dvě kyselé (ve stínu šutrů = stará voda) ostatní schvaluji za pitné. Vydatně jsem „natlačil do hrbu“, abych si udělal zásobu. Pak to s Vorlem nazvu „Akce Velbloud“. Po vločkách, které smrdí benzínem, jsme všichni šli k mým schváleným kalužím a každý pil co to dá. Naplnili jsme všechny nádoby na vodu. K nezaplacení je zde má bužírka, bez které bychom vodu nenatankovali. Vše ostatní zařídil rozdíl tlaků vzduchu. I přes včasný budíček na pochod jsme vyrazili v 11:30. Docházíme na značenou cestu z Predelu, po které jsme původně chtěli vyjít ale nenašli jsme ji. Teď už po hřebeni je vyšlapaná cestička. Před polednem, v 11:42 jsme vystoupili na první vrchol centrálního hřebene Pirinu, horu Pirin (2593 m n/m). Do vrcholové knížky jsme zapsali „Několik řádků“ se vzkazem Čertovy (Peklo není dole ale na-hoře). Všichni se podepisujeme i s daty narození. Jóna měl zase smůlu, protože napsal datum 15.8. a tím že zatajil narozeniny dluží už druhý Sluneční břeh. Potěšilo nás, že jeden ze zápisu psal hanlivě o kleči, takže jsme nebyli sami, kdo se skrz kleč prodíral. Další český zápis byl o bláznech na horách a končil „Ať žijou vodáci“. Kromě češtiny jsou ve vrcholové knížce ještě bulharské a německé zápisy. Ale české jsou nejvtipnější, i s obrázky „Sedmi statečných“. Po hřebenové pěšině mezi klečí a kameny jsme přišli do sedla, pod kterým dle mapy by měl být pramen a dle hukotu i možná je. Zastavili jsme se a po etapách (Alva s Oťanem hlídali krosny) jsme sešli z prudkého svahu provést „Akci Velbloud“. Asi 200 metrů pod hřebenem jsme našli silný pramen ledové vody. Tím jsme se rozhodli zůstat a přenocovat na plochém sedle, i když ze SV strany foukal studený vítr a mraky jsou hnány přes sedlo dál k JZ. Protože jsme byli v rezervaci, tak jsme chtěli postavit stany až za šera. Zvlášť když se v dálce objevili čtyři postavy a každého napadla pokuta 200 leva (2000,- Kčs) za stanování v rezervaci. Byli to naštěstí Češi. Když viděli, že chceme zde zůstat, hned rozbalili stany. Tak jsme se taky usalašili. Uvařili jsme bramborovou kaši a landšmíd, sůl jsme si půjčili od krajanů, kteří už končili přechod Pirinu a tak nám nechali malou piksličku soli. Navečer přišli z našeho směru další dva Češi, takže v sedle byl malý 13tičlenný čs. Tábor. Také to bušili přes kleč a pili s kaluží, akorát že z těch, kde jsme si myli nohy. :-) Jóna dostal hobla a pak jsme u čaje kecali až do tmy. Sedlo bylo ve výšce „bajvočko“ 2400 m n/m.
6.den – středa 16.8.1989
V noci to sedlem dobře protahovalo, tropiko dělalo randál že se špatně spalo. Ráno jsme se probudili do mlhy a vichru. Viditelnost tak 5 metrů. Oblékli jsme si vše, co jsme měli a dohodli se na tom, že zde zůstaneme jeden den, protože v mlze to nemá cenu. Od jezera na SV svahu hlavního hřebene přišli dva Němci (kluk s holkou) a chtěli vědět kde jsou a kudy mají jít dál! V poledne se vyčasilo a tak jsme vyrazili dál s tím že dojdeme jen k místu kde je pod hřebenem další pramen. Plochý hřeben se měnil v ostrý a v nejužším místě byl přerušovaný, takže jsme nahodili „přední náhon“ a lezli kolmo dolů i nahoru. Bohužel jsme došli oba Němce a ti měli z terénu trochu chaos, proto jsme se zdrželi, protože hřeben byl tak úzký, že se nedali předejít. Šplhat s 25. kg krosnou po skále byla fuška, ale i romantika. Přelezli jsme Butin (2688 m n/m) a sešli do sedla Suchodolski preval, kde jsme v „objektu za alpinizm“ (kameny ohraničené místo na nouzový bivak) rozbalili tábor. Z protisměru přišel starší chlapík jen s pinglem (200 leva?). Úleva, byl to Čech. Řekl nám o „zaslonu“ (chatka na přespání), kde je místo. Tak jsme se rozhodli tam po jídle dojít. Kamila, Alva a Milan vařili, ostatní jsme šli po šutrech srázem asi o 300 metrů níž pro vodu k prameni a provést „Akci Velbloud“. Poté jsme nasadili pomalé tempo výstupu, abychom se nezpotili a Akce Velbloud nevyšla naprázdno. Za 25 minut jsme vylezli na hřeben a hned k hotovému jídlu! Zde v horách jsme zrušili názvy snídaně, oběd, večeře, protože jsme jedli kdy se to hodilo nezávisle na čase. Když jsme dojedli, dorazila k nám hromada Čechů. Dál jsme pokračovali naštěstí jen my a ti dva Češi co s námi spali v sedle. Pěšina vedla kamenným úbočím vysokého hřebene v horní čtvrtině stěny. Došli jsme ke Kamenitiški prevalu kde jsme dali oddech. Po šutrech jsme došli bez krosen k platu sněhu, kde jsme se chvíli koulovali a pak vylezli po sněhu co nejvýš. Dolů někdo sjel po sněhu v pohodě (já, Milan, Kamča), někdo s problémy (Vorel). Kluk s holkou, co šli s námi, to tady zapíchli. My šli dál opět po kamenitém úbočí. Tak 5 km před námi čněl k nebi Vichren, osamělý štít v pohoří. Už se stmívalo. Jóna mě a Vorlovi ukazoval v údolí pod Vichrenem přehradu. Já tedy nic neviděl, protože už bylo šero, ale říkal jsem, že je to divný, že by si Bulhaři postavili přehradu přímo v rezervaci v horách, to se mi nechtělo věřit. A taky že jo. Ráno bylo jasně vidět, že to tmavý večer nebyla přehrada ale jen jezero. Zaslon na bulharské mapě Pirinu byl kreslen o 1 km dřív než byl ve skutečnosti. Náhodou Kamila měla mapu Pirinu se zakreslenou trasou její sestry, kde byl zaslon škrtnut a posunut dál. Zaslon byl plný Němců. S Milanem jsem šel omrknout terén kolem zaslonu. (dřevěná chatka 3x3x3 metry přikotvená ke skále pro přespání bez příslušenství) Za zaslonem byli dva „objekty za alpinizm“. Jeden byl vyplněn šutry, druhý hlínou. Uvnitř ale sedělo šest Němců a večeřelo. Smůla byla v tom. Že dál nebyl žádný plac na spaní. Tak co teď, kam jít? Šel jsem se zeptal těch Němců: „Ahoj, will you sleep here?“ „No, no.“ „It´s free place?“ „Yes.“ Pro jistotu jsem se zeptal dvakrát jestli je ten flek volný. Byl! Ta úleva. Chvíli jsme počkali, než Němci dojedli a sbalili se a pak jsme se do bivaků nastěhovali. Jóna s Kamilou do menšího s kameny, my do většího s hlínou. Bivak byl 15 metrů pod vrcholem Banskiho Suchodolu ve výšce 2870 m n/m. Takže nejvyšší bivak zde v Pirinu. Chvíli jsme se dohadovali, jak si lehneme. Kluci si udělali igelitovou střechu, Oťan chtěl stan, prý by v noci zimou nevydržel. Já se svým průvaňákem možná taky ne, tak jsem s ním postavil na bivaku stan. Když jsme se zabydleli, udělali jsme houby (Oťan: „Já nechci, ale když je to teplé..“), snědli klobásky a salám a vše jsme zapili poslední flaškou, mým Becherem. Přišla na mě potřeba, tak jsem vylezl na hřeben Končeto, který byl jen metr široký a na JZ klesal o 800 metrů do údolí, na SV tak o 300 metrů do kamenného pole. Za velkým šutrem u hřebene jsem si ulevil. Výsledek mé snahy se odkutálel dolů do údolí, tudíž „pohoda, vánek“. :-) Ještě že to byla závětrná strana, jinak by mě to asi odfouklo. Nad štítem Vichrenu svítil měsíc, mraky byly hluboko pod námi, kolem nás jen vrcholky hřebene osvícené měsícem – krásný flek. Navlékli jsme se teple a šli spát. Jen co jsme zalehli, vítr, co šel celý večer z východu, se obrátil a foukal od západu! Klukům to málem sebralo igelity, takže zrušili střechu a na igelity si lehli. Rosy se tu člověk nemusel bát, mraky byly hluboko pod námi. Jóna si postavil jen tropiko, kterým mu dost profukovalo. Vítr dělal takový randál s tropikem a stanem, že jsem se vůbec nevyspal. Zato kluci venku jo.
7.den – čtvrtek 17.8.1989
Po snídani jsme vyrazili opět po úbočí pod hřebenem k Vichrenu. Zde už byl Pirin přelidněn. Cesta se vyšplhala na hřeben, kde bylo zabudované lano, pomocí kterého se lezlo po úzkém hřebeni. Navíc ošlapané kameny klouzaly, takže člověk byl rád, že vůbec to lano zde je. Zvlášť když jsme prošli kolem dvou pomníčků. V sedle pod Vichrenem jsme dali veget a posilnili se odměřenou dávkou tekutin. Před námi se tyčil masív Vichrenu, 2914 metrů vysoký, druhá nejvyšší hora na Balkáně. Čekal nás výstup 45° - 50° kamenným svahem a 400 m převýšení. Na vrchol jsme dorazili po 35 minutách (Oťan, Alva) až 50 minutách (já, Vorel) v 13:42 letního VEČ (východoevropský čas). Rozdělili jsme poslední vodu a vrchol zajedli čokoládou. Po snímcích vrcholu jsme po 20. minutách scházeli opět 45° - 50° svahem dolů klikatou pěšinou. Přešli jsme sedlo pod Vichrenem a po kamenech obešli Chvojnatý vrch (2635 m n/m). Z hřebene jsme si to namířili přímo kolmo dolů k Chvojnatu jezeru. Po mechu a šutrech to byla zabíračka, svah měl místy i 60° sklon. Pod svahem byl pramen, tak jsme natlačili do hrbů. Vorel vyřešil šetření Sapu. Kdo chtěl Sap, musel nejdřív vypít hrnek čisté vody na žízeň a pak na chuť si dát Sap. U pramene začala „ponorka“. Někdo už chtěl jet k moři a někdo ne. Po skupinkách jsme došli k Chvojnatu jezeru kde jsme ulehli do trávy. Nálada klesla k bodu mrazu, ale nakonec jsme se domluvili. Rozdělili jsme se na dvě skupinky. Oťan, Vorel a Alva končili v horách, já, Jóna, Kamila a Milan jsme ještě zůstávali. Udělali jsme poslední společné jídlo v horách, prohodili si nějaké věci (stan, kotlík) a dohodli se, kdy, kde a v kolik se sejdeme na pobřeží. Kluci pak vyrazili cestou do údolí kolem chaty Vichren k městečku Bansko, odkud vedla úzkokolejka do Septemvri. My jsme se vydali hledat nějaký flek na spaní, u jezera to nevypadalo bezpečně (200 leva). Došli jsme k Ribnu jezeru, kde jsme shodili krosny a šli hledat místo na spaní, kde by nás nebylo vidět. Po hodině hledání Jóna s Milanem nalezli loučku s potůčkem na hřbítku asi o 50 metrů výš než jezero, ohraničenou klečí a svahem vedoucími k hlavnímu hřebeni. Postavili jsme dva stany (Alvův stan byl bez tropika, tudíž ráno byla vysrážena vlhkost na vnitřní straně plachty), udělali si už za tmy noční jídlo a okolo půlnoci zalehli.
8.den – pátek 18.8.1989
Ráno jsme sešli k Ribnu jezeru, spáchali hygienu, obešli jezero a stezkou vyšlapanou v trávě se dali k průsmyku Todorina porta. Přišli jsme nad Delgoto jezero, shodili krosny a došli k jezeru, abychom si ho vyfotili s Vichrenem v pozadí. Pak následoval poslední výstup, na Todorinu portu (2580 m n/m). Cesta se klikatila po svahu údolí s několika jezery obklopeného špičatými hřebeny Pirinu. V průsmyku jsme dali veget a pak už po cestičce kolem Todorina jezera sešli k Hornímu jezeru. Pěšina vedla po louce plné květin, kleče a potůčku. Naprostá pohoda. U dalšího Rybího jezera jsme zakotvili a udělali si jídlo. Vedle nás se rozvalovali Bulhaři, rádia řvala, u velkého ohniště byla hromada lahví, střepů a zrezavělých konzerv. A v kleči bylo nasráno. Všichni místní byli nalehko, civilizace už je blízko tak národní park dostává záhul. Poslední jsme odcházeli od jezera a pomalu sestupovali do údolí k chatě Demjanica (1895 m n/m), protože Jóna měl něco se šlachou na noze a pajdal. Minuli jsme chatu, pěšina se změnila v lesní cestu. Kolem nás prošel mezkař s osly a chtěl svést Kamile krosnu. Ta se bránila že ne a kroutila hlavou, což Bulhar pokládal za souhlas a chvíli se s ní o krosnu přetahoval. Pak toho nechal a šel si po svých. Asi po kilometru jsme si od stejného mezkaře koupili chleba za 1 leva. Původně jsme to chtěli zapíchnout tak 10 km od Banska na noc, ale stále jsme nenacházeli žádný flek a už se setmělo. Lesní cesta se změnila v asfaltku. Dokonce kolem nás projel taxík a chtěl nás za 7 leva odvést do Banska. Naivka. To už byla pořádná tma. Baterkami jsme svítili do každého volnějšího prostoru, zda tam nepůjdou postavit dva stany. Nakonec jsem s Jónou našli lesní cestu, která po 20 metrech končila v kapradí. U kapradí jsme poslepu rychle postavili stany . Pak už jsme v klidu udělali půlnoční večeři a doufali že nás do rána nikdo nevymákne. Bansko bylo vzdálené pouhé 3 km.
9.den – sobota 19.8.1989
Vstali jsme v 7 hodin, posnídali a před Banskem dle mapy hledali řeku na mytí. Po překročení asi čtvrtého potoka už jsem nechtěl jít dál, protože evidentně skutečnost neodpovídala mapě, Jóna ale chtěl dojít k řece! Nakonec jsme zůstali hned u dalšího potoka. Umyli jsme ze sebe veškerý pot a strádání v pohoří Pirinu. Pak jsme na to přišli. Řeku změnili na několik zavlažovacích potoků. V 11:30 jsme dorazili do Banska. Koupili jsme do vlaku chleba, rajčata, broskve, zkusili místní sladoled a zašli si do restaurace na jedno místní pivo. To byl humus. I místní nechávali polovinu nedopitou. Pak jsme se vypravili na train station. Jóna koupil lístky až do Burgasu. V nádražní pivnici jsme testli ještě pivko a bylo lepší než to první. Zašel jsem s Kamčou na bus station pro pohledy. Stánek měl podle „работново часа“ fungovat, ale byl zavřen. Ve 14:33 jsme úzkokolejkou vyjeli z Banska směr Septemvri. Vlezli jsme do posledního vagónu, abychom mohli otevřít zadní dveře a vychutnávat jízdu na rozhraní tří pohoří – Pirinu, Rily a Rodop. To nám ještě nestačilo, tak jsme si vlezli do otevřených bočních dveří. Jen při rozjezdu a zastavování jsme se museli pořádně držet, protože vlak sebou škubal. Když přišla průvodčí, měli jsme trochu chaos, aby nás od dveří nevyhnala. Dobře to dopadlo. Vláček projížděl hlubokým údolím s říčkou a silnicí a motoristé na nás nechápavě čuměli. Na trati jsme projeli přes 30 tunelů, 3x dokonce spirálovitě překonávali převýšení a projeli nejvýše položenou železniční stanicí Avramovo na Balkáně ve výšce 1267 m n/m. Podél tratě byly cedulky se stoupáním a vzdáleností toho stoupání. Největší stoupání mělo 40 promile. (40 metrů převýšení na délce 1 km) V jednom dlouhém úzkém údolí se v jeho konci náš vlak minul s nákladním, který jel v opačném směru. Oba vlaky stejně vyjeli, takže jsme jeli vedle sebe každý na jedné straně údolí a strojvůdci na sebe vzájemně houkali dokud údolí neskončilo a vlaky se nerozdělily. V 19:35 jsme přijeli do Septemvri. Úzkým neosvětleným podchodem jsme přešli na normální nádraží. Pantograf do Plovdivu odjížděl za 10 minut. Kupodivu jsme si i sedli, když na Kamči dotaz, zda je v kupé volno Bulhar zavrtěl hlavou a my chtěli jít dál, ale on nás zadržel. Na to opačné přikyvování jsme si dosud nezvykli. Za hodinu jsme dojeli do Plovdivu. Sedli jsme si před nádražím na terasu potom co jsme zjistili, že v Plovdivu je už všude zavřeno. Začali jsme vařit polévku když Jóna přišel s tím že na peróně stojí rychlík do Burgasu. Tak jsme všechno popadli a vlezli do jednoho kupé. Z toho nás vyhnali Bulhaři s místenkami. Tak jsem šel zabrat kupé do předního vozu, který by mohl být bezmístenkový. Mezitím Jóna s Milanem zmizeli a Kamila stála s krosnou a horkou polévkou na peróně! Nakonec se kluci objevili s místenkami. Vlezli jsme teď už do našeho kupé. Vlak vyjel v 22:25 a my čtyři měli v kupé veget.
10.den – neděle 20.8.1989
Veget trval jen chvíli. Nejdřív se do kupé chtěla dostat Bulharka. Chtěl jsem, aby mi ukázala místenku. Něco řvala, zaslechl jsem jen konduktor a pak odešla. Pak k nám vtrhly Turko-Cikáno-Bulharky (nebo co to bylo). I s dětmi jich bylo asi 11. Nás dožralo, když si chtěly sednout i na naše místa a tak jsme jich několik vystrkali ven do chodbičky s českými nadávkami. Nakonec jich v kupé zůstalo 7 na čtyřech místech. Takže až do Burgasu jsme oka nezavřeli. Ve 4:30 jsme přijeli do Burgasu a TCBéčkyně nejevily zájem vystupovat. Až když jsme na ně sundávali krosny, tak vypadly. Díky tomu jsme vylezli z vlaku poslední, posunovači nás popoháněli. Říkal jsem si, jako by chtěli ten vlak hned odtáhnout, ale jsme přece na konečný, tak chvíli to tady snad může stát! Poslední z nás seskočil na peron a vlak se dal do pohybu! Opravdu na nás čekali až vypadneme. Koupili jsme hned lístky do Kitenu, odjezd v 5:10 a v 7:00 jsme už byli v Kitenu. Sraz s kluky (Oťan, Vorel, Alva) jsme měli v kempu za Kitenem, v Coralu. Došli jsme na pláž, shodili krosny a já šel nalehko do kempu pohledat kluky neb už jsem zde v Kitenu jako jediný byl před rokem. Kluky jsem brzo našel, spali u plotu, tak jsem je vzbudil. Domluvili jsme se že počkáme na ně na pláži, Oťanovi se v Coralu nelíbí a vrací se. Vrátil jsem se k naší skupince, kteří to mezitím zalomili přímo v písku. Na střídačku jsme dali ráchačku v Black sea než dorazili Oťan, Vorel a Alva. Sbalili jsme se a zašli se ubytovat do kempu „Kitenský záliv“. Část z nás už měla v pase přihlašovací razítko když nám řekli že každý musí zaplatit 15 leva jako rekreační poplatek. Tak jsme zrušili přihlášení. Recepční tvrdila že tento poplatek je ve všech kempech kolem Kitenu. Kluci argumentovali tím že v Coralu poplatek neplatili. Tak řekla všude kromě Coralu. Šli jsme se podívat do kempu „Les“ (tady jsem byl před rokem), taky 15 leva. Tak jsme se sebrali a šli se vykoupat ke skalám i s krosnami. Navečer jsme zašli do rybárny v Kitenu na malé smažené rybky (odvážených 200 g), zapili to červeným vínem „Мечка кръв“ (Medvědí krev) za 0,9 leva (9,- Kčs) a pak šli pěšky do Coralu. Do kempu jsme došli okolo 23.hodiny za tmy. Alva navrhl jít spát na pláž a do kempu jít až zítra. Nikdo neřekl nic proti, tak jsme došli k mořské pláži i když mezitím Oťan a Jóna prskali že jen furt chodíme s krosnami. U malé skalky jsme to zapíchli. Zalehl jsem do spacáku, pod karimatkou jsem si vytvaroval písek a zalehl. Burácející příboj narážející na skály nás krásně uspával. Poprvé a naposledy se mi v Bulharsku krásně spalo.
11.den – pondělí 21.8.1989
Slunce nás vzbudilo brzy a když se na pláž začali trousit první opékači těla, vypadli jsme. Zašli jsme do Coralu a tady chtěli taky 15 leva. Tak zas s krosnami do Kitenu. Oťanovi se nelíbilo neustálé přenášení krosen, kvůli tomu tu prý není a rozhodl se sám odjet do Burgasu a pak do ČSSR. Jóna s Kamilou šli do kempu Kitenský záliv, kde přihlásili jeden stan a dvě osoby. Já se k nim přidal, abych nemusel se starat přes den o krosnu. Zbytek tahal krosny s sebou. Celý den jsme se koupali v moři. Byly velké vlny, tak jsme proti nim skákali a blbli jako malý. Navečer šli Vorel, Alva a Milan s krosnami do rybárny a já šel s krosnou „nenápadně“ do kempu k Jónovu stanu. Ke stanu jsme přidělali boční stříšku z tropika, půjčeného od Oťana než odjel. Převlékli jsme se a následovali kluky do rybárny. Dali jsme si zase smažené rybky (naše snaha dát si 21 deka rybiček Bulharům nic neřekla) s červeným vínem a před zavíračkou se zvedli. Kluci šli spát na pláž, já s Jónou a Kamilou do kempu. Natáhl jsem se pod stříšku vedle stanu a zalomil to.
12.den – úterý 22.8.1989
Ráno jsem otevřel oči a první, co jsem uviděl, byl policajt! I když na mě řval bulharsky, bylo mi jasný co chce. Abych vstal a ukázal pas. Do Jóny, kterému koukaly z tropika nohy, kopnul a chtěl po něm to samé. A Kamilu nějaká ženská strkala ke stanu. To tady berou kontroly kempu tvrdě, říkal jsem si. Vlezl jsem do stanu pro pas a přemýšlel jak vysvětlím, že v pase nemám razítko kempu. (V Bulharsku platí pro cizince přihlašovací povinnost do 48 hodin po překročení hranic.) Jedině tak že jsem ztratil peníze. Mezitím Kamila odešla, takže počet přihlášených by odpovídal, jen pohlaví zas haprovalo. Policajt s doprovodem zatím dělal „BoRo“ u vedlejších stanů, kde byli mladí bulharští „metaláci“. Nás si na chvíli přestali všímat. Vzal jsem toaleťák a vyšel ze stanu směrem k záchodům. Nikdo po mě neskočil ani neřval. Po 20 minutách jsem se vracel jinudy, abych dřív viděl na stan než k němu dojdu. Policajt tam ještě byl, tak jsem znovu zapadl na záchod. Když jsem se vracel podruhé, to už šel Jóna s úsměvem proti mně, takže to dobře dopadlo. Vysvětlil mi že ti „metaláci“ dělali v noci bordel a Bulhaři v kempu je práskli, ten policajt je šel vyhodit a nás vzbudil, protože si myslel že patříme k té bandě. První noc v kempu načerno a hned takový budíček! Po snídani jsme vyrazili bosky přes písčitou pláž do Primorska vzdáleného 3 km od Kitenu. Cestou se k nám přidalo opuštěné psisko a zaboha jsme se ho nemohli zbavit. Naštěstí okolo prošel jiný pes a byl pokoj. Po prohlídce malého přístavu a místního supermarketu (který byl poloprázdný co do potravin se týče) jsme zašli do místní rybárny na velkou smaženou rybu s pivem. Do Kitenu jsme se vraceli opět po písčitém břehu. Byly vlny a všude vlála černá vlajka. Došli jsme k našemu kempu a zde vlála v pohodě bílá vlajka. (Bílá vlajka = koupání bez omezení, červená vlajka = koupání s rizikem, černá vlajka = zákaz koupání) Takže šup do moře! Viditelnost moře oproti loňsku poklesla na pouhé 2 – 3 metry. Navečer jsme zašli opět do rybárny, cestou si koupili v sámošce viňaky „Sluneční břeh“ (Jóna dva!) za 3,80 leva (38 Kčs), Alva vytáhl sladké dřevo a až do zavíračky jsme prozpěvovali. Kluci pak šli tradičně s krosnami na pláž, my do kempu.
13.den – středa 23.8.1989
K ránu poprchávalo, říkal jsem si že pod tropiko zalezu až bude pořádně pršet. Takže ráno jsem se probral ve vlhkém spacáku. Šli jsme opět ke skalám se potápět. Pod vodou jsem viděl malého zeleného jesetera a přes metr obrovskou medúzu. Vorel s Alvou byli ze včerejška spálený jak leželi na pláži a tak shledali můj názor, že ve stínu je nejlíp, za správný. Při potápění jsme si nasbírali škeble, které se dobře hledaly na písečném dně. Navečer jsme zašli už do naší klasické rybárny na smažené rybičky, ryby a tentokrát jsme je zapíjeli pivem. Při pohledu na čepovaná piva by českej pivař padl do mdlob. Jinej kraj, jinej mrav. Slunce a pivo nás zmohlo, takže už v půl jedenáctý jsme šli spát. Kluci – pláž, my – kemp.
14.den – čtvrtek 24.8.1989
Poslední den potápění v Černém moři, Jóna odchytával do kotlíku vodní havěť a kraby. Chtěl si to odvést domů i když jsme mu to všichni vymlouvali. Navečer jsme se sbalili, (kemp otevíral ráno v 7:00 a my potřebovali odjet před sedmou) já odešel z kempu přes pláž, Jóna s Kamčou přes recepci kde zaplatili za stan (2,50 leva/den), 2 osoby (2,50 leva / osoba / den) na tři dny a rekreační poplatek (15 leva / osoba) = 52,50 leva. Na osobu 17,50 leva (175,- Kčs) na tři dni. Takže v Bulharsku u moře jsme byli naposledy, jak jsme svorně konstatovali. Za ty peníze ten humus a smrad na plážích vůbec nestál. V rybárně jsem si dal na rozloučenou velkou půlenou rybu bez hlavy a ocasu. Měla přes půl kila a jedl jsem jí hodinu! Milan sehnal červené které jsme v kanystru zředili vodou na vinný střik. Poslední nostalgické pohledy na rybárnu která nás celý týden živila a šli jsme spát. Jóna s Kamilou na pláž, pod záminkou aby Jóna mohl vyměnit vodu havěti a zbytek jsme šli na loučku u lesíka kde se pásli osli. Doufali jsme že osli nebudou v noci dělat kravál a nechají nás spát. Dopili jsme střik a zalehli. Poslední noc v Bulharsku.
15.den – pátek 25.8.1989
Osel nás vzbudil svým hýkáním v 5:30. Vorel na něj zařval: „Co blbneš, dyť není šest!“ A osel zmlkl. V 5:55 se rozhýkal znovu. Tak jsme vstali, sbalili se a došli na autobusové nádraží kde už naštěstí byl Jóna s Kamilou. Koupili jsme si lístky na bus do Burgasu na 7:00 a před devátou jsme do Burgasu dorazili. Krosny jsme dali do nádražní úschovny, podařilo se nám předběhnout celou frontu Němců protože jsme se domluvili že jsme „специална група“ a nádražačka nás vzala zadními dveřmi dovnitř abychom si krosny sami uložili pohromadě. Kluci, když jeli k moři o den dřív, sehnali zázrakem místenky do rychlíku Burgas – Budapešť, takže jsme si jen zjistili kdy nám to jede. Volní jak ti ptáci jsme vyrazili do Burgasu za nákupem gramofonových desek. V jednom krámku Vorel ukázal hned asi na 10 desek, že je koupí. Prodavačka mu řekla, že desky na metry neprodávají, ale když Vorel vytáhl 30 leva tak sklapla. Pak jsme zašli do jedné krčmy na točený pivko (já, Vorel, Jóna, Kamila) a Alva s Milanem šli shánět nějaké oblečení. Přitom Alva prodal ten svůj stan bez tropika za 90 leva! Koupili jsme chleba na cestu vlakem a v 16:15 jsme vyjeli směr Budapešť. Po různých úpravách krosen v kupé nakonec Alva spí na polici místo bagáže, Jóna v uličce kupé. Zbytek se rozvalil po dvou na sedačky.
16.den – sobota 26.8.1989
V 1:00 jsme přejeli Dunaj v Ruse. Bulharský celník proběhl kupé tak rychle, že si nevšiml Alvy na polici. Rumuni už byli všímavější. Jeli jsme maďarským rychlíkem, který stavěl akorát někde na mezi nebo v lese. Takže v něm neoxidovali Rumuni. Pak ale vlak zastavil v Craiově a hned byl vlak plný vexlujících Rumunů. Nám zbylo neumleté kafe Kamily, tak ho Alva střelil za 100 lei. Za ty jsme si pak dali v čistém jídelňáku kávu (Jóna, Kamila, Alva) a Plzeň (já). Dle místního kurzu stálo kafe buď 8 korun nebo 15 lei nebo 35 forintů. Takže dle těchto cen by kurs byl 1 Kčs = 1,875 lei a 1 Kčs = 4,375 forintu. Oficiální kurz je 1 Kčs = 0,86 lei a 1 Kčs = 2,17 forintu. A to i kurz 1 Kčs = 0,1 leva neodpovídá skutečnosti. Čekal jsem, že pojedeme kolem Dunaje a uvidíme přehradu v Železných Vratech a kus jugoslávského území. Ale vlak jel oproti minule rumunským vnitrozemím. Před rumunsko-maďarskou hranicí k nám rumunský celník nacpal dva Poláky s Polkou. Jeden z Poláků měl velký svazek bankovek snad všech evropských zemí a celník na to nic. Asi ho uplatili aby je někam šoupl kde nebudou nápadný a on je nacpal k nám. Maďaři nám dali pokoj ale Poláky zkontrolovali. Vorel s Alvou pak s jedním Polákem hodili řeč a zjistili, že černý kurz je 1 Kčs = 160 zlotých. (Vorel a já chceme jet do Polska, tak abychom byli v obraze.) Na chodbičce pokřikoval a vylézal z okna „bláznivej“ Maďar. Ke všemu zkřížil okno v chodbičce vagónu naproti našemu kupé, takže když jsme v Budapešti, kam jsme přijeli okolo 19.hodiny, chtěli krosny vytáhnout ven oknem, nešlo otevřít. Zabejčil jsem, okno povolilo ale já si odřel hřbet ruky až do masa. Takže jsem Maďara-debila proklel. Jóna šel zjistit, kdy jede další vlak na Prahu. Ve 20:25 jel Amicus. Brzo vlak přistavili, takže jsme hned do něj nalezli. S Vorlem jsme zabrali dvě kupé, ale to jedno jsme pak uvolnili dvěma Němkám, když vlak začal být našlapanej. Jóna s Kamilou stačili skočit na kus řeči za Kalmánem, známým Jóny u kterého jsem taky dřív byl. Před odjezdem vlaku jsem s Vorlem zašli do lehátkového vagónu, zda neprodávají pivo. Ženská měla Pragovar za 7 vočí. Chtěl jsem, aby nám dala chlazený, ale nějak se vytočila, takže jsme byli rádi, že nám to pivo vůbec prodala! Vlak vyjel přesně, Jóna přenechal místo na zemi Kamile a Alva šel spát do chodbičky. Bez rušivých momentů jsme přejeli maďarsko-československou hranici.
17.den – neděle 27.8.1989
Výlet do Bulharska jsme zakončili v 6:00 příjezdem na Hlavní nádraží.
Deník je mým a Jónovým kolektivním dílem.
Žádné komentáře:
Okomentovat