1.den – sobota 21.7.1990
V 8:00 jsem se naložil do Vorlovy škodovky a vyjeli k Pekáčovi na Prosek, kde byl v 9:00 sraz.
Sestava: Škoda 125 (Jirka „Vorel“ + já), Škoda 120 (Honza „Lachtan“ + Jirka „Pekáč“) s přívěsem a Žiguli (Slavíkovci = Tonda, Jana, dcera). Lachtan dolil u pumpy v Průhonicích do škodovky 2 litry oleje, Vorel koupil taky dva litry oleje do zásoby. To ještě netušil, že za dva dny už bude muset oba litry nalít do motoru, takže bylo po zásobě. Na Bratislavu jsme vyrazili v sestavě první Lachtan s přívěsem, za ním Slavíkovci a my to uzavírali. Kolem 14. hodiny jsme byli v Blavě, kde jsme všichni tankovali plný nádrže + kanystry které jsme vezli s sebou ještě za starou cenu (8,- Kčs / 1 litr). Na československo-maďarské čáře obě auta projela bez problémů, na nás si celník smlsl. Tvrdil Vorlovi, že jeho papír na vývoz 3000 DM neplatí. (Všichni, co jsme vezli marky nad limit 1000 Kčs, jsme je dali Vorlovi aby je provezl na ten papír!) Vorel mu oponoval, že ten papír z banky má platnost tři měsíce a lhůta platnosti končí až za týden. Celník mu tvrdil, že po každém návratu z ciziny měl marky zas uložit do banky a znova si je vyzvednout a tím by neměl tak staré datum na tom papíře. Zkrátka hledal důvod, aby nás nepustil. Nebo čekal že mu něco šoupneme? Tak Vorel po něm chtěl, aby nás pustil za závoru, že se domluvíme s ostatníma, kde na nás počkají a vrátíme se. Po čtvrt hodině nás propustil se slovy abychom byli vděčný, že to dělá naposledy, co někoho pouští, kdo nemá vše v pořádku. Při průjezdu Maďarskem za Székesfehérvárem náhle Lachtan zastavil při krajnici. Každý si myslel že má nějakou závadu, ale Lachtan si šel „jen“ koupit meloun. Přes Mohácz jsme dojeli na maďarsko-jugoslávský přechod Kneževo okolo 22:30. Jugoslávský celník vybral celé řadě aut pasy, odešel je orazítkovat a pak je jen vrátil. Žádná kontrola a byli jsme v Jugoslávii. Ve směnárně na parkovišti hned za celnicí jsme měnili šeky a marky za dináry. Nějací Poláci u okýnka šachovali, směnárník se naštval, zavřel okýnko, vyběhl před celnici a něco vyřvával. Pak se vrátil zpátky a Poláky vyhnal od okénka. Celou frontu předběhli dva fousatí starší řidiči kamiónů (alá ZZ Top) - „Mazáci“ jak je nazval Vorel. Vyměnili si bez problémů marky za dináry, sklapli kufříky a odjeli. Před námi ve frontě byl další Polák. Tomu směnárník rovnou řekl: „Ty si počkáš!“, když viděl jeho polský pas a vzal nás, když viděl že jsme Češi. Okolo půlnoci jsme zajeli na polní cestu u kukuřice, kde jsme přespali pod širákem. Dnes jsme ujeli 803 km, nejvíc za celou cestu. Přes 12 hodin v autě!
2.den – neděle 22.7.1990
Ráno jsme za pěkného počasí vyjeli na Djakovo a Sarajevo. Natankovali jsme litr benzínu 98 za 7,3 dináru. Platili jsme novými dináry (konvertibilní), vrátili nám staré (z r.1985) – 100 nových dinárů byl milión starých. Takže jsme měli trochu chaos, než jsme to přepočítali, zda-li nám vrátili správně. Při průjezdu jedné vesnice jsme museli jet krokem, protože zde probíhala svatba, které se zúčastnila celá vesnice v krojích s prapory a hudbou. Vjeli jsme do hornatého kaňonu řeky Neretvy a podél ní dojeli do Mostaru. Prohlédli jsme si historický Mostar s legendárním mostem, z kterého skákali kluci do Neretvy za přihlížení cizinců. Do jedné staré mešity nás pozvali místní, když jsme prý Češi tak že nemusíme platit. Mešitu s minaretem jsme si prohlédli, uvnitř byly jen lavice a malý oltář bez výzdoby. Já, Vorel a Pekáč jsme dali místní točené pivko za 14 dinárů (37,80 Kčs), v tom hicu docela bodlo. Vrátili jsme se k autům a vyjeli směr pobřeží. K večeru jsme míjeli plac pod borovicemi u břehu Neretvy, kde parkovalo několik aut a Pekáč tvrdil, že se zde neplatí. Tak jsme tu zastavili. Bordel tu byl maximální, odpadky všude, ale našli jsme místečko u břehu relativně čisté. Navečer jsme dali řeč s Čechy kteří se už vraceli domů a ti si stěžovali na ceny, kempy že jsou z poloviny prázdné a služby v nich drahé a nedokonalé. My si dali do síťovky Kozlíky chladit do Neretvy, abychom měli večer co pít. Dnes jsme ujeli 436 km.
3.den – pondělí 23.7.1990
Vyjeli jsme brzo ráno po gáblu, projeli širokým ústím Neretvy a po jadranské magistrále dojeli na Pelješac. Magistrála byla proti minule (před pěti lety) poloprázdná. Odbočili jsme na Pelješac a hned první městečko Ston nám signalizovalo, že s těmi prázdnými kempy to nebude sedět. Projeli jsme vysušeným poloostrovem do Žuljany, kde jsme projeli centrem a šplhali se po úzké cestičce ke kempu na výběžku Žuljany. Potkat proti auto tak jsme se nevyhnuli. Do kempu jsme sjížděli z prudkého svahu. Pekáč s Janou se šli zeptat do recepce na volné místo, k nám přišel Jugoš a začal nás vyhazovat. Naznačili jsme mu že hledáme volné místo, což ho ještě víc vytočilo. Až za chvíli jsme pochopili, že tu jsou kempy dva, my zaparkovali u něho ale šli se zeptat do recepce toho druhého kempu. Jana s Pekáčem přišli s tím že v dolním kempu je plno, tak jsme šli hledat flek u toho křiklouna. Tvrdil nám že jeho kemp je lepší, má i teplou vodu a ceny: 4 DM za osobu; 2,5 DM za auto; 1,5 DM za přívěs; 2,5 DM za stan a 1,2 DM „borovična taxa“ na jeden den. Prolejzali jsme kemp, ale vše blízko moře bylo plné a volná místa byla až na vršku výběžku na slunci na zarostlých šikmých plochách. Od moře by se člověk hrabal 10 minut a s potápěčskou výstrojí ještě víc. Nikomu se to moc nelíbilo, ale byli jsme ochotni zde zůstat, jen Jana ne. Tak se šel Tonda s Pekáčem znovu zeptat do toho prvního kempu aspoň na flek pro Slavíkovic stan. Majitel byl Jugoš, za manželku měl Češku, takže se jeden flek našel, ve stínu a 15 metrů od moře. Ceny zde byly nižší: 3,5 DM za osobu; 1,5 DM za auto; přívěs zdarma; 2,5 DM za stan a 1,2 DM „borovična taxa“ na jeden den. Tak jsme se rozhodli zakotvit zde. Slavíkovci postavili svůj stan, pro náš hangár (největší stan v kempu 5x3 metrů) nebylo místo. Tak jsem postavil své Áčko na nejnutnější věci. Poté jsme sestavili nafukovací člun s lodním motorem, stáhli jej do moře a vyrazili na testovací plavbu. Po chvíli plavby motor zhasnul a nešel nastartovat. Dopádlovali jsme na břeh a na motor se Lachtan „šel podívat“. S Vorlem jsme tedy šli si poprvé zaplavat do moře, viditelnost okolo 9 – 12 metrů, paráda. Lachtan motor nahodil, projel se s člunem po zátoce a tak Vorel s Pekáčem odjeli do Stonu pro povolení na člun za 200 dinárů (540 Kčs). Poté co se vrátili a Pekáč slavnostně přilepil žlutou trojúhelníkovou známku na motor, jsme vzali 5.litrový kanystr a šli do vesnice pro víno. V Žuljaně nabízeli litr vína za 20 dinárů. (Cena, jak se pak ukázalo, byla všude stejná, ale kvalita vína rozdílná.) První noc v Žuljaně jsme kromě Slavíkovců spali na pláži z oblázků pod širákem. Dnes jsme ujeli 93 km.
4.den – úterý 24.7.1990
Lachtan se rozhodl potopit se 7 l vzduchovou lahví sám, aby si ji vyzkoušel. Když to přežil a vynořil se, při svlékání neoprénu si strhl na paži spálenou kůži až na maso. Takže měl pár dní bez potápění. Vynahradil si to spravováním motoru, který místy šel, místy byl rozbitý. S Vorlem jsem plaval k prvnímu z ostrůvků se potápět na nádech. U ostrůvku u dna byly položeny vrše, ke kterým jsme se potápěli. V jedné vrši uvízla malá chobotnice. Při zpáteční plavbě Vorel našel půl metrovou kyjovku. (Kyjovka šupinatá (Pinna nobilis) žije na písečném nebo bahnitém dně mělkých pobřežních vod v porostech "mořské trávy". Tento mlž žije v hloubce 2 až 30 m.
Přední, špičatou stranou je zaryt až do jedné třetiny své délky do podkladu, zadní konec směřuje vzhůru. Dorůstá délky až 100 cm. Je to největší mlž Středozemního moře, v němž je endemický. Je rozšířen v celém Jadranu. Jednotlivých exemplářů nebývá však víc než jeden kus na 10 m2 mořského dna. Mezi miskami jejich lastur, zejména u starších exemplářů, často žijí drobní krabi nebo garnáti ap., kteří zde hledají úkryt. Vzhledem ke své velikosti je kyjovka šupinatá velmi vyhledávaným a ceněným suvenýrem, což v mnoha lokalitách způsobilo, že je tam úplně vyhubena. Od r. 1944 je v Chorvatsku, stejně jako v ostatním Středozemním moři chráněna. Za zabití jediného exempláře se v Chorvatsku platí pokuta 500 kun.) Přes poledne jsem zašel s Vorlem do Žuljany na dva Tuborgy (dánské pivo za 15 dinárů = 40,50 Kčs. Po návratu do kempu jsme šli opět do moře a Lachtan přislíbil, že pro nás připluje k druhému ostrovu s člunem. Potápěli jsme se na nádech, Vorel dal 16 metrů, já jen 6. Vylezli jsme na ostrov a čekali na Lachtana. Nepřiplul, tak jsme plavali zpátky. Motor opět nechodil. Večer za tmy Pekáč s Tondou uskutečnili noční ponor. Když pod vodou svítili směrem k hladině, tak se kužel světla rozprostřel po celé zátoce, jakmile svítili směrem ke dnu, nebylo vidět nic. Pomohli jsme jim sundat vzduchové láhve, vylézt z neoprénu a pak šli spát opět na pláž.
5.den – středa 25.7.1990
Přeplavali jsme s Vorlem a Pekáčem přes zátoku na druhou stranu za 23 minut. Na břehu jsme si trochu odfrkli a zahřáli a pak se potápěli na nádech. Našel jsem podvodní jeskyňku v hloubce 2,5 metru, prohlédl ji a věřil že je proplavatelná. Při vyplouvání ven z jeskyňky jsem si bohužel zapíchl do pravé paty ježovku. Devět ostnů prošlo i přes ploutev. Tak jsem měl po náladě, protože pata bolela. Přeplavali jsme přes zátoku zpátky do kempu. Mezitím Hasan vybíral žumpu a odpad zavedl do skal vedle pláže, takže když jsme připlavávali k pláži, moře v půlce zátoky bylo v nahnědlém zákalu a lehce smrdělo. Ať žije hygiena, Hasanovi to bylo jedno. V kempu se uvolnil jeden flek, kam jsme se hned nastěhovali s naším hangárem. Konečně jsme vyložili všechny věci. Lachtan se šel opět hrabat v motoru, ostatní jsme se šli vykoupat. Slavíkovci chodili sami na skalní břeh. Když jsme vylezli klepajíc se zimou, Pekáč šel provést „remont“ lodního motoru, který byl náhle bez Lachtana. Hned jsme zjistili proč. V člunu byla louže benzínu a nešel zavřít kryt motoru. Smrákalo se a tak oprava, teď už bez Lachtana, který měl přísný zákaz šáhnout na motor, se měla provést až druhý den. Večer jsme udělali svařák, Slavíkovci dodali vodku a do noci jsme kecali.
6.den – čtvrtek 26.7.1990
V noci se zvedl vítr, místy až vichřice. Čekali jsme kdy začne pršet, tak jsme se z pláže přemístili do stanu – hangáru. Ráno jsem s Vorlem plavali k druhému ostrovu, v půli cesty Vorel zjistil že ztratil potápěčský nůž. Tak jsme plavali zpátky, jestli ho najdeme. Neskutečná klika, nůž Vorel našel na začátku zátoky. Pekáč udělal remont (jeho oblíbené slovo) lodního motoru a zjistil, že závada spočívá v tom, že balónek, který je na hadičce kterou se čerpá benzín z nádrže do motoru, je prasklý, nasává falešný vzduch a tím dusí motor. Zalepili jsme balónek izolepou a všichni čtyři vypluli. Pádla jsme vzali pro jistotu s sebou. Po chvíli plavby motor opět zhasl a už jsme ho nenastartovali, protože balónek nevydržel. Takže jsme zpátky dopádlovali. V kempu už z toho měli grotesku. Odpoledne jsem zašel s Vorlem do Žuljany na „pár“ Tuborgů, Pekáč s Lachtanem pro víno (1 litr / 20 dinárů). Po návratu se Vorel s Pekáčem ponořili do Jadranu s lahvemi na půl hodiny (Pekáč přivezl i kompresor, který byl umístěn za pláží u skal, kterým plnil láhve). Večer klasicky svařák a pokec s českým emigrantem z Německa.
7.den – pátek 27.7.1990
Pekáč s Lachtanem ráno vyjeli do Dubrovníku pro balónek. S Vorlem jsme se dohodli, že jestli dovezou balónek, odjedeme v neděli, když ne, tak zítra. Přeplavali jsme zátoku k
jeskyňce s komínem. Celé to proplavat na nádech trvalo 20 – 25 vteřin, takže pohoda. Po návratu do kempu nám Pekáč sdělil že balónek nemá, takže bylo rozhodnuto. Šli jsme zaplatit kemp.
Oba celkem 34,40 DM. Navečer jsme zašli do Žuljany na pivko.
8.den – sobota 28.7.1990
V 5:00 byl budíček pro mě, Vorla, Pekáče a Tondu. Naložili jsme do člunu věci na potápění a pádlovali k druhému ostrovu. Přistáli jsme na malém písčitém plácku jinak skalnatého ostrůvku. Kluci se oblékli do neoprénů, Vorel s Pekáčem vyrazili spolu, já s Tondou „nalehko“ bez neoprénu, neboť jsem nepočítal že půjdu pod 10 – 12 metrů kvůli mým bubínkům. Láhev i automatiku jsem měl půjčenou od Lachtana. Musel jsem dost nasávat a hlavně počítat s tím, že až mi dojde vzduch, musím nahoru bez vzduchu, protože láhev neměla rezervu a stará automatika měla stejný vzduchový odpor jak při plné tak i při prázdné láhvi. Takže jsem nevěděl, kolik v láhvi ještě mám vzduchu. Potopili jsme se do hloubky 10 metrů a obeplouvali ostrov. Když jsme připlouvali na otevřenou stranu ostrova, kde dno náhle klesalo do nedohledna, ze spoda se vynořili bubliny a pak Vorel s Pekáčem. Byli ve 30. metrech a oba si pochvalovali naše hloubkoměry, rozdíl v hloubce ukazovali jen jeden metr. Společně jsme se pod vodou vrátili na plážičku. Tonda, Vorel a Pekáč vylezli na břeh, já se ještě plácal ve 3 – 4 metrech kolem podvodních skal než mi došel vzduch. Strávil jsem pod vodou 30 minut, ale zdálo se mi že jsem tam tak 10 – 12 minut. Byl jsem potěšen, že jsem se s Tondou pod vodou domluvil signály, které do nás hustili v kurzu ve Svazarmu a konečně je mohl využít. Kluci se vysvlékli z neoprénů (já měl jen triko s dlouhým rukávem), sbalili jsme věci do člunu a kolem 8. jsme už přistávali v kempu, který se teprve probouzel. S Vorlem jsme sbalili své věci, rozloučili se s klukama a vyjeli po Jadranské magistrále. Cestou do Dubrovníku jsme vzali dvě stopařky, Němky, ale moc jsme se nedomluvili, my neuměli německy a oni zas anglicky. U jedné benzínové pumpy jsem se zeptal zda můžeme tankovat za marky. Že jo a vrátil nám hromadu bankovek, které jsme přepočítávali a měli dojem že nás pumpař lohl. Pak jsme ale zjistili, že nové i staré dináry mají stejné kresby i barvu na bankovce, jen nové mají hodnotu 100 a staré 1000000. Vráti nám přesně. V Dubrovníku nám Němky poděkovaly a my dojeli ke kanceláři s trajektama, abychom se poptali na cestu na Korfu. Cena za auto a dvě osoby 2135 nových dinárů (5551 Kčs) byla pro nás nemyslitelná. Prohlédli jsme si Starý hrad, dali si „chlazený plechovkový“. Když jsme chtěli „cold beer“, prodavač nás ujistil, že jeho piva jsou jen chlazený, inu deformace z reálného socialismu. Dál jsme jeli na Boku kotorskou kterou jsme objížděli a za Kotorem odbočili do vnitrozemí na Titograd. Z hlavního tahu jsme pak odbočili na úzkou silničku, která se kroutila po úbočí až do 900 m n/m, se zítkami, kde se dvě auta s obtížemi vyhnula. Občas se silnička ještě zúžila a pak se protijedoucí auta minula jen na rozšířených místech k tomu určených většinou před zatáčkami. Samozřejmě jsme v nejužším místě potkali náklaďák, takže jsme museli asi 200 metrů couvat, aby mohl projet. Za horizontem jsme vjeli do mělkého údolíčka, obklopeného ze všech stran kopci a pohořím. Uprostřed údolíčka byla kamenná vesnice, kde jsme zastavili okolo 20:30 na dvě pivka. Žízeň po celodenní 40°C výhni byla velká a voda v kanystru byla teplá. Pak jsme vyjeli za vesnici a u posledního opuštěného polorozpadlého baráku se studnou jsme zastavili. V autě jsme si dali opečený chleba s pomazánkou při svitu tlumené baterky a pak šli spát pod širák na betonový strop studně. Dnes jsme ujeli 200 km.
9.den – neděle 29.7.1990
Ráno jsme vyjeli z údolíčka na další hřeben. Míjeli jsme malou hospůdku pod úpatím hřebene, kde jsme si dali dvě piva
a pak po hovoru s hostinským i mohli nabrat pitnou vodu do 10litrového kanystru. V hospůdce posnídali i Němci, dříve východní, (Nestyděli se za moskviče a značku DDR) šťastný jako my, že teď můžou vyjet kam chtějí, ale na rozdíl od nás přeci jen teď mají víc DM. Projeli jsme Cetinjí a odbočili „via Albania“. Po bloudění, kdy jsme jeli kolem požáru malých suchých keřů a stromků, jsme se dostali kolem severního cípu Skadarského jezera (zarostlého močály) do opuštěného území na pomezí jugoslávsko-albánských hranic. Dojeli jsme k jugoslávské celnici a nikde nikdo. Zaparkovali jsme vedle celnice a šli se podívat dovnitř. Ukázali jsme pasy a řekli že chceme do Albánie. Celník nám řekl, že on nás klidně pustí, ale Albánci ne. Ať se jdeme nejdřív zeptat. Došli jsme tedy pěšky k albánské závoře, kde stál albánský voják se samopalem. Na můj dotaz: „Please, can we to get the tranzit visum across Albania to Greece?“ voják zavrtěl hlavou a ukázal na nějakého lampasáka, kterému jsem žádost o tranzitní vízum opakoval v angličtině místy s českou a mou vlastní výslovností. Ten hned odpověděl že vízum dostaneme jen na ambasádě v Praze, na čáře ne. Překvapilo nás, že hned poznal, že jsme z Československa. Inu že by Sigurimi? Po doplňující otázce, že nás tedy nepustí, jsme odešli. Přitom doma bylo zveřejněno že vízum můžeme dostat na přechodech. Od jugoslávské celnice jsme si mohli Albánii vyfotit, když nám Jugoslávci dovolili fotit od jejich závory, protože za závorou prý už Albánci střílí na fotografy. Tak jsme museli Albánii objet přes Titograd, kaňonem řeky Morača, kde jsme projeli 31 tunely, přes průsmyk (1060 m n/m) do autonomní oblasti Kosovo. Opět žebrající děti jako před pěti lety. Peč vypadala moderněji než dřív, ale Dakovice se rozpadávala a všude byla špína a binec. V Prizrenu jsme dojeli na náměstíčko, odkud jsme nevěděli jak dál. Zastavili jsme u policejních mikrobusů a policistů jsme se zeptali na cestu. Každý policajt měl u sebe samopal a nedůvěřivě se na nás dívali. Až když zjistili, že jsme Češi, tak nám cestu ukázali. Bohužel nás poslali jinam, takže jsme najeli kolem 50 km navíc než jsme se vrátili na náš směr. V celém Kosovu byli policajti ozbrojeni samopaly a někde postávali i vojenské hlídky. Začalo se už stmívat a na silnici se stávaly neosvětlené koňské povozy dost nebezpečné. Málem jsme se srazili s krávou, která si to vyšlapovala uprostřed silnice a uviděli jsme ji v kuželech světlometů až na poslední chvíli, protože jsme ji potkali samozřejmě v zatáčce. Před půlnocí jsme vyjeli z Kosova a za Tetovem, které už jsme věděli že je v Makedonii, jsme odbočili na polní cestu a zapíchli to na strništi. Udělali jsme si potmě gábl na p-b vařiči a pak zalehli za auto na karimatky pod širák. Dnes jsme ujeli 579 km.
10.den – pondělí 30.7.1990
Kolem 5. hodiny nás vzbudil zpívající hlas. Nejdřív jsem myslel, že je to hlas nějakého opilce, ale pak jsem zjistil, že je to hlas muezína z nedaleké mešity. Nevyřvával osobně, rozléhalo se to z ampliónu. Takže jsme vstali, bylo už vidět a udělali si snídani. Po snídani jsme vyjeli a za Gostivarem jsme odbočili na Mavrovské jezero k monastýru Svatý Jovan Bigorski. Vyjeli jsme serpentinami k monastýru a šli si ho prohlédnout. Nikde nikdo, tak jsme si monastýr celý prošli. Pak nás nějaký malíř pozval do kaple, kde nám ukázal nejstarší madonu v Jugoslávii. Když jsme chtěli odejít, vytáhl vstupenky
a museli jsme zaplatit 20 dinárů (54 Kčs). Ten nás dostal, kdybychom nevlezli do kaple, nemuseli jsme platit. Dál jsme jeli kolem Debaru a přehrady na Černém Drinu podél albánských hranic. Dojeli jsme k Ohridu. Vůbec jsem ho nemohl poznat, dřívější staré městečko se rozrostlo v město s novými hotely, obchodními centry a obytnými čtvrtěmi. Natankovali jsme plnou nádrž (v Makedonii stál benzín 6,40 dináru oproti 7,30 na severu) a po staré silnici kroutící se mezi kopci jsme projeli Bitolou a vyjeli směr Řecko. Na jugoslávsko-řecké hranici nám Jugoslávci ukázali, ať jedeme dál, u řecké celnice jsme zastavili a čekali, až někdo přijde. Nikdo nepřicházel. Všimli jsme si, že všichni vystupují z aut a jdou sami do budovy celnice. Tak jsme taky šli. Všechny nápisy zde měli řeckou abecedou, takže nechytačka. Podle “cvrkotu“ jsme našli okénko, kde dávali razítka do pasů. Odtud nás poslali ještě k jedné přepážce, kde jsme mysleli že po nás chtějí abychom jim ukázali prachy na pobyt v Řecku. Až za chvíli jsme zjistili že chtějí řidičák. Vorlovi do pasu napsali že přiváží Škodu 125L a že ji musí také vyvézt. Pak nás propustili. Takže auto vůbec neprohlíželi.
Byli jsme v Řecku, bez automapy. Ukazatele byly kupodivu psány v řečtině a v angličtině, takže jsme se orientovali, i když ze začátku byly zmatky, než jsme zjistili, že přímý směr zde značí jen na začátku a pak už jen odbočky. Hned ve Florině jsme na kruháči ztratili směr. Šel jsem se zeptat místních „důchodců“ před kavárničkou, ale vůbec jsme se nedomluvili. Anglicky oni nic a řečtina neříkala mě nic. Takže jsme si kruhový objezd projeli ještě jednou a cestu našli. Jeli jsme podél pohoří, které rozdělovalo Řecko a Albánii. Na jednou odpočívadle ve stínu byl velký šutr, na který jsme najeli předním spoilerem a hrnuli ho před sebou. Podle Vorla byl malý a měli jsme ho v pohodě přejet! :-) Pokračovali jsme po silnici vinoucí se pohořím k městečku Kastoria na kopcovitém výběžku do velkého jezera. Samozřejmě jsme zajeli do centra a v úzkých příkrých uličkách plných reklam a vývěsních štítů zabloudili. Vyjeli jsme až na vršek poloostrova a pracně hledali výjezd ven. Dedukcí, že musíme jet furt z kopce směrem na pevninu jsme se nějak vymotali a pokračovali na Neápolis. V Neápolisu jsme se opět domlouvali, převážně rukama. Vzali jsme stopaře, Němce řeckého původu, takže jsme se konečně domluvili. Chtěl do Ioanniny. Absolvoval s námi okolo 200 km přes hory opuštěnou krajinou, kde by se dal točit film z pravěku, jak řekl Vorel. Široké kamenné vyschlé koryto sevřené skalnatými pohořími, místo stromů jen větší keře a suchá tráva. A nikde ani živáčka. Řecko je trochu větší než Československo, má jen 9 miliónů obyvatel, z toho jich 6 miliónů žije jen v Aténách a Soluni. Takže to vysvětluje opuštěné vnitrozemí. Před Ioanninu jsme už dojížděli za tmy. Stopař nám poradil, že nemáme hledat směrovku na Korfu, ale na Igoumenitsu. Vysadili jsme jej ve městě a pokračovali dál dle jeho rady na Igoumenitsu. Okolo 21.hodiny jsme projížděli vesnicí s otevřenou zahradní hospodou. Vorel navrhl zastávku, aby si odpočinul od řízení auta. Zaparkovali jsme na chodníku vedle hospody a šli se dovnitř zeptat, zda nám nalijí za DM. Servírka se šla zeptat šéfa, jo. Dali jsme si 4 x Heineken za 10 DM, vrátili nám 250 drachen. (Odhadovali jsme to na 1DM = 100 drachen, cena piva 187 drachen.) Všichni co v hospodě nasávali, odjížděli domů auty. V jednu chvíli jeden vůz začal sám od sebe blikat a troubit. Majitel k němu přišel, odemkl, troubení přestalo, rozloučil se a odjel. Auto ho upozornilo že je čas odejít...:-) Jen jsme se trochu báli, aby naše auto někdo nenaboural, když jsme viděli, jak se rozjíždějí domů. Před zavíračkou okolo 23:00 jsme vypadli i my. Projeli jsme ještě jeden menší průsmyk a na první odbočce, kterou jsme našli, jsme odbočili a zaparkovali auto tak, aby nebylo vidět ze silnice. Po gáblu jsme o půlnoci zalehli. Jen projíždějící kamióny nás v noci rušily. Dnes jsme ujeli 604 km.
11.den – úterý 31.7.1990
Brzo ráno nás probudil hluk letadla, které přelétávalo nad námi v krátkých intervalech. Když jsem vykoukl ze spacáku a zjistil že je to práškovací letadlo, vstali jsme a pokračovali na Igoumenitsu. Zde jsme nejdřív chtěli zaparkovat na nábřeží, ale Vorel měl strach aby nám auto neodtáhli, tak jsme zaparkovali za jedním barákem u hlavní silnice na hliněném prostranství, které sloužilo jako parkoviště. Prošli jsme několik trajektových společností kde jsme zjišťovali ceny na Korfu. Vyměnili jsme v jedné cestovní kanceláři 100 DM za 9300 drachen a zakoupili dva lístky do Kerkyry na ostrově Korfu za à 480 drachen.
Cena za dopravu auta byla 3800 drachen (760 Kčs, 1 Kčs = 5 drachen), takže auto jsme nechali na plácku, do kletru vzali dva spacáky a věci na potápění. Na molu stál jeden ferry boat s názvem Kerkyra, zašli jsme k němu, předložili lístky a byli vpuštěny na palubu. Po boku jsme vystoupali do kabin pro cestující, dolní paluba byla přeplněná osobními auty a jedním kamiónem. Až při návratu jsme zjistili, jakou kliku jsme měli s výběrem cestovní kanceláře. Trajekt z Igoumenitse do Kerkyry plul 90 minut, dali jsme si jedno plechovkový na jeho palubě. Na Korfu jsme přistáli kolem 12:30. V největším vedru (+42°C) jsme vyrazili z přístavu do 7 km vzdáleného Condocali. Po hodině chůze jsme si museli odpočinout u moře ve stínu. Měli jsme toho dost a 6 km za sebou. Došli jsme do Condocali a Vorel se ptal na Alfiho. Nikdo ho neznal. Až u benzínový pumpy jsme narazili na informační zdroj, který znal Vorlovýho známého. Pumpařka řekla, že ten Jugoslávec bydlí v bílém domě, i když jsme jí několikrát naznačovali, že je to Čech jako my. A podle jména Alfi bychom ho nenašli, protože zde byl každý druhý Alfi. U silnice byla zahradní hospoda, vlezli jsme dovnitř a zeptali se majitele zda by nám nedal dvě piva. Uvnitř hospody poklízel a měl zavřeno. A přesto jsme byli ihned obslouženi. Když jsme objednávali potřetí, přinesl nám k tomu i misku buráků se slovy: „It´s from my garden for you.“ Zaplatili jsem 900 drachen (pivo à 150 drachen), hostinský nám dal svou navštívenku, ať ho opět navštívíme! Vyrazili jsme k určenému domu kde v zahradě stál Favorit s pražskou značkou, takže jsme asi u cíle. Nikde nikdo. Tak jsme se vrátili do centra malého Condocali. Naše hospůdka měla zavřené vrata, tak jsme šli k další, kterou vedla šéfová se svými dcerami. Opět to vypadalo že uklízí a mají zavřeno, ale mladší z dcer nás obsloužila. Dali jsme si tousty (200 drachen) a pivko (150 drachen jako u konkurence) a pak se vrátili k domu. Tentokrát byli doma. Skoro každý mluvil česky. Tato řecká rodina (dvě holky a kluk) žila v Praze od šedesátých let a před 4 roky se vrátila do Řecka na Korfu. Holky se vzali Čechy (jeden z nich - Pepa byl známý Vorla), kluk Češku. Zde si postavili velký dům a své pozemky pronajali stavební firmě, která tam postavila bungalovy a část jim dala do užívání, takže vydělávají na turistickém ruchu. Pepa nás ubytoval v suterénu domu. Večer jsme šli kolem přístaviště jachet a Laudova hotelu se vykoupat na písečnou pláž. Moře bylo jak kafe, dobrých + 24°C. Pak jsme zašli do Pepovi hospůdky na točený (celkem ušlo), kde už čekali holky s Karlem. Když jsme k nim přišli poprvé, tak všichni prý spali. Zde je normální že v největším hicu spí. No nevím, já bych asi neusnul... Po osmé večer se hospoda zaplnila. Po čase z narvané hospůdky jsme se přemístili k té „naší“, která měla jen lahvové (rozhodně ale lepší než točené). Když nás majitel viděl, jak postáváme před jeho obsazenou hospodou, rozhrnul dav a uvítal nás slovy: „My friends from Czechoslovakia.“ Což Vorla i mě dost potěšilo. Dostali jsme k pivu už automaticky buráky. K půlnoci jsme se vrátili k Pepovi domů. Vorel navrhl, že to, co jsme ušetřili za trajekt (cca 40 DM), zítra utratíme v naší hospůdce. Vzhledem k tomu, že celou cestu sám řídil (to jsem ještě neměl řidičák) a chtěl si udělat veget, jsem souhlasil. Dnes jsme ujeli jen 61 km po pevnině.
12.den – středa 1.8.1990
Ráno nám Pepa nabídl, že jede něco shánět do Kerkyry (největší město a přístav Korfu), zda nechceme s ním. Chtěli jsme. Provoz byl šílený, plno aut, úzké ulice, kdo měl dřív čumák auta v křižovatce, jel první. Ale přitom každý jezdil ohleduplně, chtěl-li někdo zaparkovat a zastavil při tom celou kolonu aut, nikdo netroubil a klidně počkal, až ten před ním zaparkuje. Vyrazili jsme na tržiště. Pepova žena vybírala a platila, já s Vorlem dělal nosiče. Bylo před polednem a trh končil. Otevírací doba byla 9 – 12 a pak až 17 – 21. Jana nám vysvětlila, že ceny před polednem jsou nejnižší, protože co neprodají dnes, se už druhý den na krámě neobjeví. Každý den je vše čerstvé! Poté jsme Pepovi pomohli nacpat do auta dřevěné latě a byli propuštěni. Za hodinu u auta jestliže nechceme jít pěšky. Prohlédli jsme si město i obchody a po hodině se sešli u auta. Cestou domů ještě Jana přikázala zastavit u supermarketu. S Vorlem jsme si koupili chlazený plechovky piva za 88 drachen a hned je do sebe nalili. Po návratu nám udělaly holky oběd. Vlažná rýže s rajskými, cibulí a volským okem, kupodivu ve vedru vynikající. Odpoledne jsme jim šli pomoct s úklidem 7 bungalovů, dostali jsme košťata a vynášeli smetí. Za 1 ½ hodiny jsme byli hotový. Poté jsme vyrazili auty na pláž i s jejich pěti caparty, které jsme dostali na hlídání. Což byl místy horor, když se každé rozprchlo na jinou stranu nebo do moře! Naštěstí je Vorel zaměstnal tím že jim chytal malé ráčky. Navečer se ženské s dětmi sebraly a jeli domů. Vzkázali jsme ať Pepa s Karlem zajdou za námi do hospůdky. Do hospůdky jsme přišli jako první, sedli si k baru a se šéfem se dohodli, že můžeme platit markami.
Roztočili jsme to třetinkami Amstel které jsme proložili hamburgerem, abychom nechlastali na lačno. Hostinskému vypomáhali dva Angláni, kluk s holkou, tak jsme s nimi dali řeč. Čím víc piv jsme měli v sobě, tím se nám lehčeji anglicky mluvilo. Pak si k nám přisedli Švédové, a to už jsme se bavili plynule česko-švédsko-anglicky a náramně jsme si to užívali. Barman byl skvělý bavič, rozpumpovával zábavu a tím i nenápadně donucoval k větší spotřebě pití. Nás teda nemusel: :-) Příprava drinků, to byl koncert, jak ve vzduchu točil s láhvemi i skleničkami. My ho zase šokovali tak velkou spotřebou piv, co mu tu ještě nikdo neudělal.
13.den – čtvrtek 2.8.1990
Měli jsme už slušně vykropeno, takže budeme platit. Vytáhl jsem 100 markovku a začal se šéfem smlouvat kurs. Myslel jsem si, že kurs je 1 DM = 100 drachen (dle první hospody), tak jsem jej navrhl. Odmítl, dal 1 DM = 92 drachen. To jsem zas odmítl já (viz cestovka 1 DM= 93 drachen). Tak jsem zas navrhl 1 = 95, což jsem si říkal, že už jdu dost pod cenu. Po chvilce přemýšlení souhlasil. Na účet napsal 9500 =100 DM a od toho nám odečetl 24 piv x 150 = 3600,- a 2 hamburgery = 600,-, takže mi vrátil 5300 drachen. Rozloučili jsme se s Anglány i šéfem a vyrazili k Pepovu domovu, kam jsme dorazili něco po druhé ranní. Vorel před barákem sebou praštil o zem a odřel si do krve koleno. Ráno se pak divil kde k tomu přišel. :-) Vzbudili jsme se v 9 hodin a v baráku kromě Karla ani noha. Nabídl nám svezení do Kerkyry Favoritem, což jsme přijali, abychom zas nemuseli šlapat 7 km. V Kerkyře jsme si prohlédli historickou část města a na oběd zašli do bufetu kde jsme si dali plněný lusk s knedlíkem a 9 piv. Po jídle jsme došli k přístavu, kde byl přistaven trajekt. Karel nám vysvětlil, že musíme koupit lístky v té cestovní kanceláři, která má na skle napsaný název trajektu, který se zrovna naloďuje. Kdybychom si lístek koupili u jiné cestovky, tak budeme muset čekat na jejich trajekt, na cizí trajekt nás nevezmou. Až teď jsme zjistili, jakou jsme měli kliku když jsme jeli sem. Rozloučili jsme se s Karlem aby pozdravoval všechny a trajektem jsme odpluli do Igoumenitsi. Na pevnině jsme zakoupili pohledy, trochu zdlouhavě vypátrali poštovní schránku, za zbytek drachen natankovali benzín a vyjeli. Vorel měl co dělat abychom se vešli na naší stranu silnice, tak jsem navrhl, že se vykoupeme, aby se trochu vzpamatoval. Pak jsme pokračovali dál, ale nebylo to o nic lepší. Na prvním placu u silnice jsme to už za šera zamázli. Udělali jsme si gábl a v 21:40 to zalomili pod širák. Od trajektu jsme „zaplaťpánbůh“ ujeli „jen“ 13 km a přežili je.
14.den – pátek 3.8.1990
Ráno jsme se probudili a kolem pochodovali mravenci. Plac vypadal jako místo pro výměnu olejů, tak jsme hned zavčasu vyjeli. Jeli jsme přes Parga, Arta, okolo Amvrakikos-Kolpoského jezera na Delfy. Silnice se vinula podél pobřeží, u jedné pláže jsme dali ráchačku. Při šnorchlování jsem našel malou 15 cm kyjovku. Ryb zde bylo míň než v Jugoslávii. Neplatil zde zákaz chytání ryb harpunou, takže kolem břehů bylo vše vybito. Po vykoupání jsme pokračovali na Delfy, kde jsme se šli kouknout na bájnou věštírnu. Vstupné bylo 500 drachen. U pítka jsme potkali první Čechy ve žlutém Wartburgu. Docházelo nám palivo, tak jsme u první pumpy zastavili. Zavřeno. Tak jsme dojeli k další pumpě v malé vesnici. Šel jsem k pumpaři a přesvědčoval ho, aby nám natankoval za DM. Nejdřív se k tomu neměl, pak mě poslal za šéfem do krámu, ten mi odmítl vyměnit marky za drachny, ale pak se nechal ukecat, že tu nikde není banka a my jsme nasuchu. Za 10 DM mi dal 950 drachen, ty jsem podal pumpaři ať za ně natankuje. Na stojanech měli drachny ve stovkách za galon a ke všemu v jejich abecedě, takže jen odhadem tu stál 1 litr benzínu 82 – 92 drachen (0,86 DM = 16,40 Kčs – skoro jako u nás nová cena benzínu). Dohodli jsme se že zastavíme někde před Aténami na noc ale než jsme se rozkoukali, byli jsme na periférii Atén. Vyjeli jsme na kopec mezi rozestavěné vilky a na nedostavěném parkovišti to pro dnešek zapíchli. Uvařili jsme si chalupářský guláš s rýží, objevili plný 5 litrový kanystr benzínu (kdybychom tušili že kanystr máme plný, nemuseli jsme šachovat u pumpy s markami) a hned ho dolili do nádrže a vydali se pěšky dolů do Atén do hospůdky doplnit tekutiny chlazeným pivem. V hospůdkách nám nechtěli nalít za marky, nikde žádné banky nebo směnárny. Až v jedné kulečníkové herně jsme narazili na místního námořníka, který byl ochoten s námi směnit. Řekl kurz 1 : 93 bez smlouvání, maximálně 10.000 DM. Chtěli jsme jen 10 DM. To ale měl jen 1000. drachnovou bankovku! Nakonec jsem se s ním domluvil anglicky a rukama že on koupí nám dvě piva tisícidrachnovkou, já mu dám 10 DM a ze zbytku drachen, které si nechám, mu ještě dám 70 drachen. Tak jsme to tak provedli, jenže hostinský si vzal za pivo 125 drachen a vrátil mi 750 drachen. Takže jsem námořníkovi vrátil jen 50 drachen. Stihli jsme ještě jedno pivo než hospodský zavřel. Vraceli jsme se kolem zahradní hospůdky s televizí, kde jsme si dali další pivko (120 drachen = 24,- Kčs). Na další dvě už jsme neměli, ale hostinský po debatě, kdy se dozvěděl že jsme Češi, nám je nechal za 100 drachen. Okolo 23. hodiny jsme se vrátili k autu, vytáhli karimatky a spacáky a zalehli vedle auta. Dnes jsme ujeli 509 km.
15.den – sobota 4.8.1990
Za svítání nás probudilo množství komárů, takže po gáblu (chalupářský guláš) jsme hned odjeli do centra Atén, kdy silnice ještě nebyly tak přeplněné auty. Jakmile jsme zahlédli Akropolis, pahorek uvnitř Atén, odbočili jsme z magistrály a zaparkovali v jedné vedlejší uličce. I když bylo okolo osmé, davy turistů už proudili k Akropoli. Prohlédli jsme si divadlo Odeion Héroda Attika (Tiberius Claudius Héródés Atticus byl urozený a kultivovaný občan Marathonu, žijící ve 2. století př. Kr. Byl obratným řečníkem a učitelem všech sofistů a mnohých osobností své doby, také Marca Aurelia. Všechny jeho spisy se ztratily. Byl podprefektem v Asii a v Athénách byl poctěn úřadem panathénajského velekněze. Po svém otci zdědil obrovské jmění. Athénský stadion nechal vyložit mramorem, u Thermopyl postavil lázně, v Olympii Nymfeum, stadion v Delfách a mnoho jiného. Když zemřela jeho manželka Aspasia Annia Regilla, z přemíry žalu nechal svůj dům černě přebarvit. Na Regillinu paměť nechal Héródés v roce 161 př. Kr. postavit Ódeion ve stylu římského divadla. Jeviště o třech poschodích bylo široké 35 m, orchéstra o průměru 18,50 m byla vyložena černými a bílými deskami. Hlediště mělo 32 řad sedadel s 5000 míst pro diváky. Střecha byla z cedrového dřeva.) a zastavili před Akropolí, oplocenou s davy turistů před bránou. Vstupné 800 drachen (160 ,- Kčs). Na pahorek pouštěli jen malé množství turistů, takže jsme to odhadli tak na tři hodiny, než by se na nás došlo. Teplota stoupala, zas bylo přes 30°C, tak jsem se s Vorlem dohodli že 1600 drachen dáme spíš do benzínu, obešli jsme Akropolis a vydali se hledat směnárnu, neboť za poslední drobné jsme si koupili pohledy. Obešli jsme tři hotely které byly bez směnáren až nás jeden recepční poslal na poštu. Takže zase se ptát na ulici, kde je pošta. Nakonec jsme našli před poštou žlutou maringotku, která sloužila jako směnárna. Takže jsme se konečně dozvěděli kurz – 1 DM = 95,8 drachny, ale po odečtení poplatku to vyšlo na 1 DM = 93 drachny. Cestou k autu jsme se zastavili v ušmudlané kavárničce na limonádu 7up (80 drachen). Pak jsme se vrátili na magistrálu a vyjeli na Lamiu. Silnice byla jednoproudá s velkým odstavným pásem, v kterém se normálně jelo a v jízdním pruhu jezdili rychlejší vozy. V obou směrech, jako na dálnici, jenže tady jeden pruh chyběl. Že tímhle Řekové myslí dálnici jsme zjistili až když jsme přijeli k výběrčím. Nikde se nedalo otočit a u brány stáli policajti. Před pokladnami Vorel zastavil u krajnice a já se šel podívat, kolik za tu jejich „dálnici“ chtějí.
Naštěstí jen 300 drachen, což jsme byli ochotní akceptovat. Ale stejně to byl výhul! Před Thermopyly, kterým vévodila velká socha spartského bojovníka s oštěpem a kruhovým štítem na paměť bitvy, jsme se naposledy vykoupali v Egejském moři (bylo studenější než Jónské na Korfu), lehli si na pláž a mě se podařilo dokonce usnout aniž bych se spálil. V Lamii jsme odbočili na Larisu. Pobřeží jsme nechali za sebou a opět se vydali do řeckého vnitrozemí. Podél cest byly občas umístěny skříňky s obrázky svatých nebo křížkem a květinami. Nejdřív jsme si mysleli že to jsou boží muka, ale pak se nám zdálo pravděpodobnější, že v místech kde skříňky stály, se někdo zabil, protože byly převážně v zatáčkách a někde i dvě vedle sebe. Vnitrozemí bylo opět suché a opuštěné, jen kamenitá pole a louky. V každé vesničce byly ozdobené kostelíky, vypadající že pamatují několik století. Bohužel později jsme zjistili, že jsou nové a betonové. Všechny stavby tu mají betonové skelety, jen zdi a příčky jsou dodělány z cihel a střecha ze dřeva a tašek. Natankovali jsme za 3650 drachen plnou nádrž. U jedné vesnice jsme si uvařili jídlo (rýže s vepřovkou) v překlopené násypce, protože zde foukal vítr a zhasínal nám vařič. Už se stmívalo, když jsme odbočili k odpočívadlu, abych si odskočil na velkou. Sotva jsem otevřel dveře, z louky přiběhli dva ovčácký psi a začali štěkat. Musel jsem počkat než zase odběhnou a bylo to jen taktak. Za Elassonem už za tmy jsme vjeli do bouřky s prudkým lijákem. Bohové zřejmě nechtějí, abychom našli cestu k Olympu. Na ukazateli jsme zahlédli „Olympos ski centre“. Rozhodli jsme se zabočit, uvidíme kam dojedeme. Bouřka byla tak prudká, že jsme zastavili na okraji silnice ve vesnici a počkali, až se trochu uklidní počasí. Pak jsme vyjeli dál, hledaje nějakou odbočku, kde bychom přespali. Odbočili jsme za vesnicí Olympiada na kamenitou cestu, minuli protijedoucí traktor, z kterého na nás divně koukali a přejeli přes vyschlý brod. Blížili jsme se k nějakým osvětleným stavením, tak jsme to otočili a znovu přejeli brod. Hned vedle brodu byl trochu vyvýšený plac, na kterém jsme zastavili. Asi po třech minutách se ozval dunivý hukot. Nejdřív jsme si mysleli, že to jede nějaký velký traktor, ale pak nám došlo, že se to z hor valí voda. Šlo o to, zda jsme od koryta říčky dostatečně daleko, aby nás voda nesmetla. Přes brod se valila voda s „Rolling Stones“. Voda se vyvalila z koryta říčky, ale až k autu nedosáhla, jak jsem s baterkou zjistil, když přestalo na chvíli pršet. Upravili jsme sedačky v autě na spaní a kolem půlnoci po gáblu šli poprvé spát do auta. Začalo opět pršet. Dnes jsme ujeli 435 km.
16.den – neděle 5.8.1990
Ráno nás vzbudilo zvonění zvonců. Šli jsme se na ovce a kozy kouknout a potkali se s bačou. Anglicky nerozuměl, ale Olymp věděl kde je, jak jsme později zjistili. Naznačoval nám něco v tom smyslu že kozy mají rohy jako čerti na Olympu. Nabídli jsme mu, aby si dal s námi snídani (fazole s párkem), ale nechtěl. Podíval se na hodinky a naznačil, že jde dál. Byl to jeden z mála Řeků, který neměl nastavený řecký letní čas, jako my, jak jsme také později zjistili. Kamenná cesta, u které jsme přenocovali, se nám nezdála že by nás přivedla blíž k Olympu a tak jsme se vrátili na silnici a jeli dál, zda znovu neuvidíme ceduli Olympos ski centre. Asfaltka se změnila v šotolinu, která vedla přes průsmyk zas dolů do vesnice, ale jiným směrem, než jsme předpokládali že je Olymp. Ve vesnici jsme se otočili a vyjeli po jiné cestě, která končila u kostela. Takže zase couvačka. Vraceje se znovu po šotolině přes průsmyk, v serpentinách nad námi jsme zahlédli žlutý Wartburg, jak se taky otáčí. Když jsme zahlédli SPZetku s pražským číslem, zatroubili jsme na ně, ať zastaví. Vystoupili jsme všichni ven a zjistili, že hledáme stejný cíl – Olymp. Kolem projížděla kolona aut a poslední u nás zastavilo. Ital nám anglicky, německy, rukama a hlavně nákresem vysvětlil cestu k Olympu. Zjistil jsem s Vorlem, že cesta vedoucí blíž k Olympu je ta kamenitá, u které jsme přespávali. Kamenitá cesta se 17 km kroutila vzhůru až do výše 1900 m n/m. Projeli jsme poslední zatáčkou a branou vjeli do tábora řecké armády! Vyšel nám vstříc jeden voják a dovolil nám nechat auta v táboře. Říkal i něco o bílém domě, kde jsou postele. Ale dům byl zavřený. Vypadalo to jako ubytování pro lampasáky, chatky nad bránou zas pro mužstvo. Udělali jsme si v poledne gábl a pak po vzoru Žitných (manželé s dcerou) odpočívali v autě. Vorel usnul hned, já ne. Asi za dvě hodiny dorazila další škodovka s třemi Čechy. Chtěli ještě dnes dojít na Olymp a pak odjet na pobřeží. Po chvíli přijeli dva Francouzi. Hodili jsme s nimi řeč, měli podrobnou mapu, takže jsme konečně věděli, kde přesně jsme a kde leží Olymp. Odhadl jsem to na 4 hodiny cesty na „bájný Olymp“. Francouzi pak odjeli dolů do údolí. Bylo okolo 16.hodiny, tak jsme si řekli s Vorlem, že se projdeme po cestě, kudy zítra půjdeme na Olymp. Vrcholky okolních kopců byly stále v mlze. Potkali jsme tři vracející se Čechy a po nich sestupovali z hřebene další čtyři postavy. Vyklubali se z nich Řekové. Byli na Olympu a tvrdili nám, že cesta na Olymp trvá 7 hodin a návrat 5 hodin. Po návratu do tábora jsme vyhledali vojáka s kterým jsme už mluvili a zeptali se ho jestli můžeme v táboře přenocovat a Vláďa se zeptal jestli můžou postavit stan. Dostali jsme souhlas. Dohodli jsme se s Žitnými, že vyrazíme společně ráno v 5:30 místního času, což pro mě a Vorla bylo ve 4:30, protože do teď jsme nevěděli, že v Řecku mají o hodinu víc než my. Snědli jsme nějakou konzervu s keksy, dali místním dvěma psům vylízat konzervy a ti nás pak nechali na pokoji a pro změnu štěkali na své vojáky. Kolem desáté jsme šli spát. Podruhé do auta, protože obloha byla zatažená a bylo chladněji než u moře. Dnes jsme na šotolině a kamenech ujeli 56 km.
17.den – pondělí 6.8.1990
Moc jsem se nevyspal, protože vojáci dělali bordel až do 2:30 a když přestali, zase vyli psi na úplněk! Ve 4:00 zazvonili Vorel´s watch. Vylezli jsme z auta do pěkné kosy, určitě bylo pod nulou.
Nasnídali jsme se a se Žitnými za tmy ve 4:40 (5:40 místního času) pěšky vyrazili. Vorel nesl náš kletr s foťákama, jídlem a svetry. Prošli jsme spícím táborem, bokem hřbítku po cestě na jeho travnatý hřeben. Minuli jsme sochu nějakého generála (prý se podobal Švermovi) a začali stoupat do prudkého svahu. Stoupali jsme okolo dolní stanice vleku a pak podél celého vleku vzhůru. Vorel vystartoval k chatě na konci vleku, aby mohl vyfotit východ slunce. Za chvíli jsem k němu dorazil se Zuzkou, kde jsme počkali na její rodiče. Po východu slunce se trochu oteplilo. Dál jsme stoupali okolo Andoniosu do sedla mezi Skolio a Andoniosem do výše okolo 2700 m n/m. Travnatý povrch se měnil v kamenitý, od sedla už vedla vyšlapaná stezka traverzem Skolia (2911 m n/m) na vrchol Skaly (2866 m n/m), kam jsme dorazili už okolo 8.hodiny. Už od sedla byly rozeklané štíty bájného Olympu vidět na pozadí azurové oblohy. Zavzpomínali jsme na knihu amerického cestovatele Richarda Halliburtona – Nádherné dobrodružství. Byl jsem poučen, že „bájným Olympem“ je myšleno celé pohoří, které od severu k jihu má 40 km a od západu na východ 30 km. Nejvyšší vrchol Olympu je Mytikas (2917 m n/m), který je tvořen třemi jehlany, z nichž ten prostřední je nejvyšší. Mytikas z dálky vypadal jako pyšný hrad s mohutným cimbuřím. Zblízka to byl jen lysý sráz s hřebínkem skalních věžiček. „Když jsme se dosoukali k okraji skály, stáli jsme nad roklí, která se náhle objevila a padala do závratné hlubiny, ohraničené na protější straně strmým rýhovaným stalagmitem z holé, třpytivé horniny. Ta obrovská skalní věž se nám zjevila jako deus ex machina. Vystoupali jsme na obvod mohutného nepravidelného amfiteátru, z jehož středu, s podložím 1000 stop (304,8 metru) pod námi, vyrůstala ta zpupná věž 1000 stop nad nás. O několika sousedních hrotech, třeba skoro stejně vysokých, se dalo soudit, že je lze zdolat snadno. Pokračovali jsme v sestupu do zející rokle až k základně té gigantické věže.“ Takto popisuje Halliburton pohled ze Skaly na Mytikas. Z vrcholku Skaly jsme taky museli začít slézat po skále do sedýlka a pak zase nahoru na první menší trojvrchol. Cesta byla značená červenou barvou namalovanou přímo na příkré skále, takže místy přišel k dobru i přední náhon – ruce. Ze sedla byl z jedné strany asi 60° svah, který po 350 metrech níž přecházel v travnatý svah. Z druhé strany sedla skála přímo padala dolů o dobrých 200 metrů. Vydrápali jsme se na první předvrchol a začali vystupovat úzkým skalnatým žlebem s oky sutě vzhůru. Občas jsme zastavili a odpočívali. Vylezli jsme žlebem až na hřeben a po několika krocích jsme v 9:10 našeho letního času (10:10 místního času) vystoupali na „bájný Olymp“ - Mytikas (2917 m n/m) – nejvyšší horu Řecka. (Na Mytikas poprvé vylezli švýcarští horolezci Boissones a Band-Boory s řeckým horským vůdcem Kákatosem až v roce 1913. Do té doby nikdo neměl odvahu vstoupit na „trůn bohů“) Po chvilce odpočinku jsme dali vrcholový gábl. Na vrcholku hory byl malý pes s ovázanou packou, kterému jsme dali vylízat konzervy. Zuzka tvrdila, že je to převtělený Zeus a že mu musíme dát najíst, jestli chceme slézt v pohodě dolů. Zapsali jsme se do vrcholové knížky, z asi 70 zápisů jsme byli teprve třetí Češi. Před naším zápisem tam byl zápis od východních Němců, který se hodil i pro nás: Socialismus kaput, ať žije Olymp! Po opojných rozhledech a nezbytném vyfocení jsme v 9:45 začali stejnou cestou sestupovat. Tentokrát jsem kletr nesl já. Z údolí se začala hrnout mlha a mraky. Vystihli jsme to přesně, stačilo vystoupit na Olymp o hodinu později a nic jsme z okolí neviděli. Vyplatilo se, že jsme na cestu počítali s těmi sedmi hodinami výstupu a tím, že jsme to stihli za 4,5 hodiny, jsme předehnali mraky, které teď zahalily Olymp (Mytikas). Opět přes jižní předvrchol do sedla a výstup na Skalu. Odtud jsme pokračovali traverzem Skolia až na sedlo, na které jsme ráno vystoupali z řeckého tábora. Otočili jsme se naposledy na Olymp zahalený v mracích. Zpáteční cestu jsme vzali přes Andonios (2817 m n/m). Na vršku byly betonové základy starého stavení, těsně pod vrcholem stála nová chatka, asi budoucí stanice vleku. Zde jsme potkali tři Slováky, kteří přijeli taky škodovkou do řeckého tábora. Chtěli jsme s nimi dát řeč, ale byli kyselí. Od revoluce se s námi Slováci v cizině moc nebaví. Zatímco před revolucí jo. Asi nás sbližovalo společné neštěstí totality. Z Andoniosu jsme sestupovali druhým úbočím než ráno, kolem stáda krav. Sešli jsme k horní chatce vleku, okoukli vnitřek (útulna na přečkání nepohody, bohužel do ní teklo a matrace byly mokré) a pak podél vleku došli k našim autům v táboře. Vláďa nás požádal, zda bychom nejeli dolů za ním a nepůjčili mu všechny kanystry na vodu. Wartburg nemůže brzdit motorem a těch 17 km do údolí musí chladit brzdy. Šel jsem se Zuzkou a Vorlem k baráku, do kterého mizeli vojáci. Zuzka je řecky pozdravila, já anglicky požádal o vodu, i když kanystry v našich rukách byly výmluvné. Dostali jsme vodu, rozloučili se s vojákama a vyjeli. Kamenitý sjezd jsme absolvovali celkem v pohodě, voda na brzdy stačila. Na asfaltce jsme si vyměnili adresy, vrátili kanystry a rozloučili se. Vyjeli jsme na Florinu. U jedné vesnické pumpy u Kosani jsme natankovali jen tolik benzínu, abychom dojeli do Makedonie, kde vycházel benzín nejlevněji. Projeli jsme Florinou a začali hledat místo k přenocování ještě v Řecku. Za malým betonovým kostelíkem na boční cestě jsme se utábořili. Uvařili jsme si jídlo a brzo, už v 19:30 místního času zalehli do spacáků. Vorla napadlo, že bychom se mohli vrátit domů přes Vídeň než přes Bratislavu, což jsem souhlasil, protože si myslím, že je lepší platit benzín v markách v Rakousku než na Slovensku, kde by nás určitě natáhli. Usínáme velmi brzo, okolo 21 hodiny. Dnes jsme ujeli 162 km.
18.den – úterý 7.8.1990
Po ránu jsme vyjeli z Řecka stejným přechodem, kterým jsme sem vjeli před 9 dny. Zase jsme museli jít do celnice a vyplnit papíry při odjezdu. Vorlovi zkontrolovali pas, ale na auto se nepodívali které mu napsali do pasu. Bez problémů jsme opět v Jugoslávii. V Bitole jsme trochu bloudili než jsme našli centrum, abychom mohli ve směnárně vyměnit 4000 drachen za dináry.
Dostali jsme 265 nových dinárů, takže ve starých dinárech jsme byli opět milionáři – 2.650.000,- starých dinárů. Hned vedle banky jsme v krámě pro motoristy koupili 4 litry oleje do motoru. Motor ho potřeboval. Dál jsme jeli přes Prilep na Kičevo. 36 km za Prilepem jsme špatně odbočili. Projeli jsme kolem nějaké utajované továrny a pak vjeli do vesnice, kde končil asfalt a pokračovala šotolina. Na dotaz místního, jak na Kičevo nám řekl, že se musíme vrátit, protože tato cesta končí v Samokově. Tak jsme se otočili a u říčky Golema jsme zastavili. V potoce jsme vyprali propocená trika, trenky a poprvé se vykoupali ve sladké vodě. Myslím že jsme místní vodní fauně připravili krušné chvilky! :-) Poprvé jsem vařil oběd (rýže s gulášem) a povedl se. Jinak vždycky vařil Vorel. Pak jsme se vrátili na křižovatku, kde jsme blbě odbočili. Jeli jsme bez mapy, tu Vorel nechal Tondovi v kempu. Zajeli jsme si o 60 km, ale moc nám to nevadilo, protože cesta vedla malebnými údolíčky v zalesněných kopcích a pohořích. V Kičevu jsme natankovali nejlevnější benzín v Jugoslávii, 6,40 dináru. Bohužel tankovací pistole neměla koncák, takže nám asi dva litry vytekly ven. Naplnili jsme i kanystr, abychom měli zásobu do Rumunska. Ve frontě za námi u pumpy stál Jugoš pracující v NSR a dal se mnou řeč o novém názvu státu ČSFR. Svorně jsme zanadávali na separatisty u nás i u nich. V Čechách byl asi 6x. Dál jsme jeli přes Tetovo, kde mi zas jiný Jugoš (slovensky, 7 let dělal v Trenčíně) vysvětloval cestu na Bělehrad přes Skopje, i když my chtěli jinudy. Nenechal si to vysvětlit a furt popisoval cestu přes Skopje, že nakonec jsme rezignovali a jeli přes Skopje. Ze Skopje jsme vyjeli po staré cestě, abychom ušetřili za novou dálnici, která vedla do Bělehradu. V autonomní oblasti Kosovo nás zas zdržovalo velké množství koňských povozů a traktorů, ale štěstí bylo, že jsme Kosovem projížděli ještě za světla. Minuli jsme tři tepelné elektrárny, které dělaly stejný bordel v ovzduší jako ty naše. V jednom místě Vorel začal předjíždět na pětku náklaďák a měli jsme co dělat, abychom ho předjeli, protijedoucí vůz už jel skoro ve škarpě. Toto bylo jediný místo, kde mi zatrnulo. Projeli jsme Prištinou a Kraljevem na Čačak. Jeli jsme tak kolem 90 km/hod, když se kolem nás přehnal kamión a za ním autobus. Byla už tma, tak se jich Vorel chytil, podle jejich světel bylo krásně dopředu vidět, kudy vede ve tmě silnice. Hned bylo na tachometru 120. Řidiči kamiónu i autobusu byli zřejmě blázni. Autobusák chtěl předjet kamión a ten se nechtěl nechat. V jednom rovnějším úseku autobus konečně předjel kamión, ale skoro za cenu že smete protijedoucí auto a ještě se srazí s kamiónem. Za chvíli zase začal předjíždět kamión, ale autobusák ho taky nechtěl pustit před sebe. Takhle se ve 120 km rychlosti honili v noci celých 80 km co jsme jeli za nimi. Když už se přibližoval Bělehrad, navrhl jsem Vorlovi, ať to někde zapíchneme před městem. Po chvíli jsme odbočili na vedlejší polní cestu. Zastavili jsme u strniště a auto postavili do mělkého příkopu vedle cesty. Ráno se ukázalo, jak to bylo prozíravé. Udělali jsme si popůlnoční večeři a po jedné šli spát. Ujeli jsme 777 km, druhá nejdelší jízda.
19.den – středa 8.8.1990
Ráno nás vzbudily traktory s valníky, které projížděly okolo škodovky. Po snídani jsme vyjeli na Bělehrad. V Bělehradě nebyla žádná směrovka na Pančevo, kam jsme chtěli, tak nás to vyplivlo na Nový Sad. Nebyla šance odbočit doprava přes Dunaj, buď jsme se mohli vrátit do Bělehradu, jak nám poradil až třetí Jugoš, nebo odbočit až u Nového Sadu. Tak jsme jeli na Nový Sad. U jedné pumpy jsme za všechny dináry, které nám zbývaly, koupili benzín. Pumpař řekl 12.letýmu klukovi, který za něj natankovával, kolik že litrů nám má natankovat – 19 litrů. Kluk tankoval a tankoval, takže když už na stojanu bylo 22 litrů, šéf na něj zařval, aby přestal. Řekl jsem pumpařovi, že už dináry nemáme, tak co s tím. Když mu kluk řekl že jsme Češi podle MPZ, mávnul rukou ať jedem. Začalo pršet a cesta se změnila na panelovou se zalitými spárami asfaltem. V Novým Sadu jsme odbočili na Zrenjanin a dál jeli na Jimbolii. Blížili jsme se v dešti k jugoslávsko-rumunské hranici, která byla opuštěná. Rumunští celníci nezklamali. Vojáci se samopaly od nás somrovali cigarety. Měli smůlu, oba jsme nekuřáci. Tak před námi stáhli závoru. Čekali jsme 15 minut na šéfa který chtěl vidět kufr. Prošacovával všechno, prolezl i vařič uvnitř auta. Pak odešel. Po dalších 15 minutách přišel jiný celník a dal nám razítka do pasů. Říkali jsme vojákům ať otevřou závoru, že nás už kontrolovali. Odmítli. Ve vedlejším pruhu stáli Bulhaři a ti byli odbaveni rychleji a bez prohlídky. Na jejich straně zůstala závora nahoře. Tak Vorel couvnul a vyjel vedlejším pruhem. Nikdo po nás nestřílel ani neřval, tak jsme vyjeli z celnice do rumunského vnitrozemí. Silnice byly podstatně horší, s dírami. Po 50 km jsme dojeli do Temešváru (Timişoara). Zaparkovali jsme v postranní uličce u nějaké fabriky a šli hledat temešvárské náměstí, kde v prosinci Securitate střílela do lidí. Město bylo špinavé a zchátralé. V krámech toho moc nebylo, obrovské fronty před tabákem. Na nás se nalepil Rumun s násadou od krumpáče. Žertovali jsme, že Securitate ještě funguje. Prošli jsme se tržištěm, které bylo kupodivu plné zeleniny, ovoce i květin. Za tržištěm jsme se sešli i s Rumunem. Šli jsme podle věže kostela, ale na náměstí nás to nepřivedlo. Rumun konečně odbočil jinam než my. Vrátili jsme se k autu a vyjeli směr Arad a Nadlac na rumunsko-maďarské hranici. Za Aradem jsme míjeli pole s hromádkami cibule. Vorel zastavil a já vyběhl obohatit náš jídelníček o šest cibulí. Na hranici s Maďarskem byla pro změnu fronta osobních i nákladních aut. Oloupali jsme si cibuli a dali si každý paštiku s keksy. Než jsme popojeli na řadu, měli jsme to v sobě. Rumuni nás opět vyzvali, abychom otevřeli kufr. Orazítkovali pak pasy a propustili. Maďaři dali jen štempl a pokynuli, abychom jeli dál. U první pumpy jsme se zeptali, zda můžeme platit v DM a kolik litrů za 10 marek je. Čerpadlář odpověděl anglicko-česky: „Ten – deset – super.“ Tak jsme natankovali 20 litrů za 20 DM a zbývalo nám 10 DM a 160,- Kčs na benzín! Maďarskem jsme přes Szeged a Székesfehérvár jen profrčeli. V 22:15 nás zastavilo červené krouživé světlo. Policie. Před námi auto porazilo stopaře. I my jsme se v poslední chvíli vyhli stopaři, který stál ve tmě v silnici a stopoval. Maďarští stopaři jsou nebezpeční, jak pro sebe tak pro automobilisty. Za Győrem jsme okolo 23. hodiny uhnuli na boční silnici, auto zaparkovali na krajnici a zalehli vedle auta do mělkého příkopu. Dnes jsme ujeli 767 km.
20.den – čtvrtek 9.8.1990
Ráno jsme neodbočili na Rusovce, ale Vídeň. Na maďarsko-rakouské hranici vše proběhlo rychle a bez problémů. Ukázali jsme z okna pasy a jeli dál. Opět jsme se dostali do upravených vesnic, městeček a kvalitních silnic. Konstatovali jsme, že nejlepší ukazatele a značení silnic mají Maďaři a Rakušáci. Zde zabloudit by bylo umění na rozdíl od Jugoslávie a Řecka, kde to bylo běžné. Zastavili jsme okolo desáté blízko centra a šli na Stephansplatz do banky vyměnit posledních 10 marek za šilinky. Pokladní se podivila, že víc nechceme měnit. Hold jsme už víc neměli. Tak nám nezapočítala poplatek banky, takže jsme dostali celých 69 šilinků. Vrátili jsme se k autu a po dálnici vyjeli na Stockerau. Zastavili jsme u pumpy a já zašel za pumpařkou, že máme jen 69 šilinků, za které chceme natankovat benzín, abychom dojeli do Čech. Okoukla nás a pak nám natankovala 2x víc než na co jsme měli. Poděkovali jsme a vyrazili na rakousko-československou hranici do Hatí. Náš celník se zeptal: „Co si vezete?“ „Nic,“ odpověděli jsme. „Něco přece vezete...“ (v nás teď hrklo, co myslí tím něco) „..dojmy, ne?“ „Jo, ty jo.“ (úleva). To byl veškerý dialog na naší čáře, kufr ale stejně chtěli vidět. Jen nakoukli a jeli jsme dál. Za Znojmem jsme si dali ve Formanské hospodě „klasiku“- smažák s bramborem a pivko. Po dlouhé době opět normální jídlo. Přes Jihlavu jsme se dostali na dálnici ku Praze. Kontrolka benzínu nás už dlouho dráždila, takže jsme chtěli natankovat ve Zruči nad Sázavou. Pumpa byla zavřená! Takže jestli dojedeme k Vlastovi (známý Vorla, u kterého jsme spali, když jsme čundrovali po Sázavě). Dojeli, ale Vlasta byl na služebce. Tak jsme s posledními kapkami benzínu vyjeli do Uhlířských Janovic. Z kopce Vorel vyřazoval a moc nebrzdil, abychom dojeli co nejdál. Před posledním kopcem auto naposledy nasálo benzín a motor utichl. Odstavili jsme auto do postranní uličky a s 5 litrovým kanystrem se vydali k pumpě. Zeptali jsme se místních, jak je pumpa daleko – 0,5 km. Došli jsme k pumpě po 19. hodině, naštěstí měla otevřeno do 19:30. Benzín už stál 12,- Kčs, vzali jsme plný kanystr. Náhodou u pumpy tankoval chlápek se žigulíkem, který nás vzal k autu, takže jsme zpátky nemuseli tahat plný kanystr. Ze zbývající stovky jsme 50,- Kčs vyčlenili na pití a za zbytek jsme ještě jeli natankovat něco přes 4 litry benzínu. K pumpě jsme dojeli akorát 2 minuty před 19:30. Teď bychom měli vydržet s benzínem až do Prahy. Zajeli jsme k Doudovi (soukromý hostinský – Vorlův známý), kde jsme si dali chleba s domácím sádlem a pivo. Ve 23:10 jsme si z auta, které jsme nechali u Doudy na dvorku, vzali spacáky s karimatkami a za vesnicí zalehli na loučku u lesa. Dneska jsme ujeli 411 km.
21.den – pátek 10.8.1990
Dali jsme si po ránu u Doudy jednoho vyprošťováka a koupili rohlíky a mléko. Pak jsme zajeli k Hofmanům, jestli Vlasta nepřijel. Ne, tak jsme pokračovali směr Praha. V 10:30 skončilo naše putování po Jugoslávii a Řecku po třech týdnech. Dnes jsme najeli jen 42 km.
Dohromady jsme najeli 6016 kilometrů které odřídil Vorel a navštívili pět států: Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Rumunsko a Rakousko. Utratil jsem 350 DM (à 24,- = 8400,-Kčs) + 800,- Kčs, dohromady 9200,- Kčs. Jízda ve dvou ve škodovce byla pohodlná, žádné násilí, ale taky dvakrát drahá.
PS: Vznik deníku je poplatný své době... :-)
Fotogalerie
V 8:00 jsem se naložil do Vorlovy škodovky a vyjeli k Pekáčovi na Prosek, kde byl v 9:00 sraz.
Sestava: Škoda 125 (Jirka „Vorel“ + já), Škoda 120 (Honza „Lachtan“ + Jirka „Pekáč“) s přívěsem a Žiguli (Slavíkovci = Tonda, Jana, dcera). Lachtan dolil u pumpy v Průhonicích do škodovky 2 litry oleje, Vorel koupil taky dva litry oleje do zásoby. To ještě netušil, že za dva dny už bude muset oba litry nalít do motoru, takže bylo po zásobě. Na Bratislavu jsme vyrazili v sestavě první Lachtan s přívěsem, za ním Slavíkovci a my to uzavírali. Kolem 14. hodiny jsme byli v Blavě, kde jsme všichni tankovali plný nádrže + kanystry které jsme vezli s sebou ještě za starou cenu (8,- Kčs / 1 litr). Na československo-maďarské čáře obě auta projela bez problémů, na nás si celník smlsl. Tvrdil Vorlovi, že jeho papír na vývoz 3000 DM neplatí. (Všichni, co jsme vezli marky nad limit 1000 Kčs, jsme je dali Vorlovi aby je provezl na ten papír!) Vorel mu oponoval, že ten papír z banky má platnost tři měsíce a lhůta platnosti končí až za týden. Celník mu tvrdil, že po každém návratu z ciziny měl marky zas uložit do banky a znova si je vyzvednout a tím by neměl tak staré datum na tom papíře. Zkrátka hledal důvod, aby nás nepustil. Nebo čekal že mu něco šoupneme? Tak Vorel po něm chtěl, aby nás pustil za závoru, že se domluvíme s ostatníma, kde na nás počkají a vrátíme se. Po čtvrt hodině nás propustil se slovy abychom byli vděčný, že to dělá naposledy, co někoho pouští, kdo nemá vše v pořádku. Při průjezdu Maďarskem za Székesfehérvárem náhle Lachtan zastavil při krajnici. Každý si myslel že má nějakou závadu, ale Lachtan si šel „jen“ koupit meloun. Přes Mohácz jsme dojeli na maďarsko-jugoslávský přechod Kneževo okolo 22:30. Jugoslávský celník vybral celé řadě aut pasy, odešel je orazítkovat a pak je jen vrátil. Žádná kontrola a byli jsme v Jugoslávii. Ve směnárně na parkovišti hned za celnicí jsme měnili šeky a marky za dináry. Nějací Poláci u okýnka šachovali, směnárník se naštval, zavřel okýnko, vyběhl před celnici a něco vyřvával. Pak se vrátil zpátky a Poláky vyhnal od okénka. Celou frontu předběhli dva fousatí starší řidiči kamiónů (alá ZZ Top) - „Mazáci“ jak je nazval Vorel. Vyměnili si bez problémů marky za dináry, sklapli kufříky a odjeli. Před námi ve frontě byl další Polák. Tomu směnárník rovnou řekl: „Ty si počkáš!“, když viděl jeho polský pas a vzal nás, když viděl že jsme Češi. Okolo půlnoci jsme zajeli na polní cestu u kukuřice, kde jsme přespali pod širákem. Dnes jsme ujeli 803 km, nejvíc za celou cestu. Přes 12 hodin v autě!2.den – neděle 22.7.1990
Ráno jsme za pěkného počasí vyjeli na Djakovo a Sarajevo. Natankovali jsme litr benzínu 98 za 7,3 dináru. Platili jsme novými dináry (konvertibilní), vrátili nám staré (z r.1985) – 100 nových dinárů byl milión starých. Takže jsme měli trochu chaos, než jsme to přepočítali, zda-li nám vrátili správně. Při průjezdu jedné vesnice jsme museli jet krokem, protože zde probíhala svatba, které se zúčastnila celá vesnice v krojích s prapory a hudbou. Vjeli jsme do hornatého kaňonu řeky Neretvy a podél ní dojeli do Mostaru. Prohlédli jsme si historický Mostar s legendárním mostem, z kterého skákali kluci do Neretvy za přihlížení cizinců. Do jedné staré mešity nás pozvali místní, když jsme prý Češi tak že nemusíme platit. Mešitu s minaretem jsme si prohlédli, uvnitř byly jen lavice a malý oltář bez výzdoby. Já, Vorel a Pekáč jsme dali místní točené pivko za 14 dinárů (37,80 Kčs), v tom hicu docela bodlo. Vrátili jsme se k autům a vyjeli směr pobřeží. K večeru jsme míjeli plac pod borovicemi u břehu Neretvy, kde parkovalo několik aut a Pekáč tvrdil, že se zde neplatí. Tak jsme tu zastavili. Bordel tu byl maximální, odpadky všude, ale našli jsme místečko u břehu relativně čisté. Navečer jsme dali řeč s Čechy kteří se už vraceli domů a ti si stěžovali na ceny, kempy že jsou z poloviny prázdné a služby v nich drahé a nedokonalé. My si dali do síťovky Kozlíky chladit do Neretvy, abychom měli večer co pít. Dnes jsme ujeli 436 km.
3.den – pondělí 23.7.1990
Vyjeli jsme brzo ráno po gáblu, projeli širokým ústím Neretvy a po jadranské magistrále dojeli na Pelješac. Magistrála byla proti minule (před pěti lety) poloprázdná. Odbočili jsme na Pelješac a hned první městečko Ston nám signalizovalo, že s těmi prázdnými kempy to nebude sedět. Projeli jsme vysušeným poloostrovem do Žuljany, kde jsme projeli centrem a šplhali se po úzké cestičce ke kempu na výběžku Žuljany. Potkat proti auto tak jsme se nevyhnuli. Do kempu jsme sjížděli z prudkého svahu. Pekáč s Janou se šli zeptat do recepce na volné místo, k nám přišel Jugoš a začal nás vyhazovat. Naznačili jsme mu že hledáme volné místo, což ho ještě víc vytočilo. Až za chvíli jsme pochopili, že tu jsou kempy dva, my zaparkovali u něho ale šli se zeptat do recepce toho druhého kempu. Jana s Pekáčem přišli s tím že v dolním kempu je plno, tak jsme šli hledat flek u toho křiklouna. Tvrdil nám že jeho kemp je lepší, má i teplou vodu a ceny: 4 DM za osobu; 2,5 DM za auto; 1,5 DM za přívěs; 2,5 DM za stan a 1,2 DM „borovična taxa“ na jeden den. Prolejzali jsme kemp, ale vše blízko moře bylo plné a volná místa byla až na vršku výběžku na slunci na zarostlých šikmých plochách. Od moře by se člověk hrabal 10 minut a s potápěčskou výstrojí ještě víc. Nikomu se to moc nelíbilo, ale byli jsme ochotni zde zůstat, jen Jana ne. Tak se šel Tonda s Pekáčem znovu zeptat do toho prvního kempu aspoň na flek pro Slavíkovic stan. Majitel byl Jugoš, za manželku měl Češku, takže se jeden flek našel, ve stínu a 15 metrů od moře. Ceny zde byly nižší: 3,5 DM za osobu; 1,5 DM za auto; přívěs zdarma; 2,5 DM za stan a 1,2 DM „borovična taxa“ na jeden den. Tak jsme se rozhodli zakotvit zde. Slavíkovci postavili svůj stan, pro náš hangár (největší stan v kempu 5x3 metrů) nebylo místo. Tak jsem postavil své Áčko na nejnutnější věci. Poté jsme sestavili nafukovací člun s lodním motorem, stáhli jej do moře a vyrazili na testovací plavbu. Po chvíli plavby motor zhasnul a nešel nastartovat. Dopádlovali jsme na břeh a na motor se Lachtan „šel podívat“. S Vorlem jsme tedy šli si poprvé zaplavat do moře, viditelnost okolo 9 – 12 metrů, paráda. Lachtan motor nahodil, projel se s člunem po zátoce a tak Vorel s Pekáčem odjeli do Stonu pro povolení na člun za 200 dinárů (540 Kčs). Poté co se vrátili a Pekáč slavnostně přilepil žlutou trojúhelníkovou známku na motor, jsme vzali 5.litrový kanystr a šli do vesnice pro víno. V Žuljaně nabízeli litr vína za 20 dinárů. (Cena, jak se pak ukázalo, byla všude stejná, ale kvalita vína rozdílná.) První noc v Žuljaně jsme kromě Slavíkovců spali na pláži z oblázků pod širákem. Dnes jsme ujeli 93 km.
4.den – úterý 24.7.1990
Lachtan se rozhodl potopit se 7 l vzduchovou lahví sám, aby si ji vyzkoušel. Když to přežil a vynořil se, při svlékání neoprénu si strhl na paži spálenou kůži až na maso. Takže měl pár dní bez potápění. Vynahradil si to spravováním motoru, který místy šel, místy byl rozbitý. S Vorlem jsem plaval k prvnímu z ostrůvků se potápět na nádech. U ostrůvku u dna byly položeny vrše, ke kterým jsme se potápěli. V jedné vrši uvízla malá chobotnice. Při zpáteční plavbě Vorel našel půl metrovou kyjovku. (Kyjovka šupinatá (Pinna nobilis) žije na písečném nebo bahnitém dně mělkých pobřežních vod v porostech "mořské trávy". Tento mlž žije v hloubce 2 až 30 m.
Přední, špičatou stranou je zaryt až do jedné třetiny své délky do podkladu, zadní konec směřuje vzhůru. Dorůstá délky až 100 cm. Je to největší mlž Středozemního moře, v němž je endemický. Je rozšířen v celém Jadranu. Jednotlivých exemplářů nebývá však víc než jeden kus na 10 m2 mořského dna. Mezi miskami jejich lastur, zejména u starších exemplářů, často žijí drobní krabi nebo garnáti ap., kteří zde hledají úkryt. Vzhledem ke své velikosti je kyjovka šupinatá velmi vyhledávaným a ceněným suvenýrem, což v mnoha lokalitách způsobilo, že je tam úplně vyhubena. Od r. 1944 je v Chorvatsku, stejně jako v ostatním Středozemním moři chráněna. Za zabití jediného exempláře se v Chorvatsku platí pokuta 500 kun.) Přes poledne jsem zašel s Vorlem do Žuljany na dva Tuborgy (dánské pivo za 15 dinárů = 40,50 Kčs. Po návratu do kempu jsme šli opět do moře a Lachtan přislíbil, že pro nás připluje k druhému ostrovu s člunem. Potápěli jsme se na nádech, Vorel dal 16 metrů, já jen 6. Vylezli jsme na ostrov a čekali na Lachtana. Nepřiplul, tak jsme plavali zpátky. Motor opět nechodil. Večer za tmy Pekáč s Tondou uskutečnili noční ponor. Když pod vodou svítili směrem k hladině, tak se kužel světla rozprostřel po celé zátoce, jakmile svítili směrem ke dnu, nebylo vidět nic. Pomohli jsme jim sundat vzduchové láhve, vylézt z neoprénu a pak šli spát opět na pláž. 5.den – středa 25.7.1990
Přeplavali jsme s Vorlem a Pekáčem přes zátoku na druhou stranu za 23 minut. Na břehu jsme si trochu odfrkli a zahřáli a pak se potápěli na nádech. Našel jsem podvodní jeskyňku v hloubce 2,5 metru, prohlédl ji a věřil že je proplavatelná. Při vyplouvání ven z jeskyňky jsem si bohužel zapíchl do pravé paty ježovku. Devět ostnů prošlo i přes ploutev. Tak jsem měl po náladě, protože pata bolela. Přeplavali jsme přes zátoku zpátky do kempu. Mezitím Hasan vybíral žumpu a odpad zavedl do skal vedle pláže, takže když jsme připlavávali k pláži, moře v půlce zátoky bylo v nahnědlém zákalu a lehce smrdělo. Ať žije hygiena, Hasanovi to bylo jedno. V kempu se uvolnil jeden flek, kam jsme se hned nastěhovali s naším hangárem. Konečně jsme vyložili všechny věci. Lachtan se šel opět hrabat v motoru, ostatní jsme se šli vykoupat. Slavíkovci chodili sami na skalní břeh. Když jsme vylezli klepajíc se zimou, Pekáč šel provést „remont“ lodního motoru, který byl náhle bez Lachtana. Hned jsme zjistili proč. V člunu byla louže benzínu a nešel zavřít kryt motoru. Smrákalo se a tak oprava, teď už bez Lachtana, který měl přísný zákaz šáhnout na motor, se měla provést až druhý den. Večer jsme udělali svařák, Slavíkovci dodali vodku a do noci jsme kecali.
6.den – čtvrtek 26.7.1990
V noci se zvedl vítr, místy až vichřice. Čekali jsme kdy začne pršet, tak jsme se z pláže přemístili do stanu – hangáru. Ráno jsem s Vorlem plavali k druhému ostrovu, v půli cesty Vorel zjistil že ztratil potápěčský nůž. Tak jsme plavali zpátky, jestli ho najdeme. Neskutečná klika, nůž Vorel našel na začátku zátoky. Pekáč udělal remont (jeho oblíbené slovo) lodního motoru a zjistil, že závada spočívá v tom, že balónek, který je na hadičce kterou se čerpá benzín z nádrže do motoru, je prasklý, nasává falešný vzduch a tím dusí motor. Zalepili jsme balónek izolepou a všichni čtyři vypluli. Pádla jsme vzali pro jistotu s sebou. Po chvíli plavby motor opět zhasl a už jsme ho nenastartovali, protože balónek nevydržel. Takže jsme zpátky dopádlovali. V kempu už z toho měli grotesku. Odpoledne jsem zašel s Vorlem do Žuljany na „pár“ Tuborgů, Pekáč s Lachtanem pro víno (1 litr / 20 dinárů). Po návratu se Vorel s Pekáčem ponořili do Jadranu s lahvemi na půl hodiny (Pekáč přivezl i kompresor, který byl umístěn za pláží u skal, kterým plnil láhve). Večer klasicky svařák a pokec s českým emigrantem z Německa.
7.den – pátek 27.7.1990
Pekáč s Lachtanem ráno vyjeli do Dubrovníku pro balónek. S Vorlem jsme se dohodli, že jestli dovezou balónek, odjedeme v neděli, když ne, tak zítra. Přeplavali jsme zátoku k
jeskyňce s komínem. Celé to proplavat na nádech trvalo 20 – 25 vteřin, takže pohoda. Po návratu do kempu nám Pekáč sdělil že balónek nemá, takže bylo rozhodnuto. Šli jsme zaplatit kemp.
Oba celkem 34,40 DM. Navečer jsme zašli do Žuljany na pivko.8.den – sobota 28.7.1990
V 5:00 byl budíček pro mě, Vorla, Pekáče a Tondu. Naložili jsme do člunu věci na potápění a pádlovali k druhému ostrovu. Přistáli jsme na malém písčitém plácku jinak skalnatého ostrůvku. Kluci se oblékli do neoprénů, Vorel s Pekáčem vyrazili spolu, já s Tondou „nalehko“ bez neoprénu, neboť jsem nepočítal že půjdu pod 10 – 12 metrů kvůli mým bubínkům. Láhev i automatiku jsem měl půjčenou od Lachtana. Musel jsem dost nasávat a hlavně počítat s tím, že až mi dojde vzduch, musím nahoru bez vzduchu, protože láhev neměla rezervu a stará automatika měla stejný vzduchový odpor jak při plné tak i při prázdné láhvi. Takže jsem nevěděl, kolik v láhvi ještě mám vzduchu. Potopili jsme se do hloubky 10 metrů a obeplouvali ostrov. Když jsme připlouvali na otevřenou stranu ostrova, kde dno náhle klesalo do nedohledna, ze spoda se vynořili bubliny a pak Vorel s Pekáčem. Byli ve 30. metrech a oba si pochvalovali naše hloubkoměry, rozdíl v hloubce ukazovali jen jeden metr. Společně jsme se pod vodou vrátili na plážičku. Tonda, Vorel a Pekáč vylezli na břeh, já se ještě plácal ve 3 – 4 metrech kolem podvodních skal než mi došel vzduch. Strávil jsem pod vodou 30 minut, ale zdálo se mi že jsem tam tak 10 – 12 minut. Byl jsem potěšen, že jsem se s Tondou pod vodou domluvil signály, které do nás hustili v kurzu ve Svazarmu a konečně je mohl využít. Kluci se vysvlékli z neoprénů (já měl jen triko s dlouhým rukávem), sbalili jsme věci do člunu a kolem 8. jsme už přistávali v kempu, který se teprve probouzel. S Vorlem jsme sbalili své věci, rozloučili se s klukama a vyjeli po Jadranské magistrále. Cestou do Dubrovníku jsme vzali dvě stopařky, Němky, ale moc jsme se nedomluvili, my neuměli německy a oni zas anglicky. U jedné benzínové pumpy jsem se zeptal zda můžeme tankovat za marky. Že jo a vrátil nám hromadu bankovek, které jsme přepočítávali a měli dojem že nás pumpař lohl. Pak jsme ale zjistili, že nové i staré dináry mají stejné kresby i barvu na bankovce, jen nové mají hodnotu 100 a staré 1000000. Vráti nám přesně. V Dubrovníku nám Němky poděkovaly a my dojeli ke kanceláři s trajektama, abychom se poptali na cestu na Korfu. Cena za auto a dvě osoby 2135 nových dinárů (5551 Kčs) byla pro nás nemyslitelná. Prohlédli jsme si Starý hrad, dali si „chlazený plechovkový“. Když jsme chtěli „cold beer“, prodavač nás ujistil, že jeho piva jsou jen chlazený, inu deformace z reálného socialismu. Dál jsme jeli na Boku kotorskou kterou jsme objížděli a za Kotorem odbočili do vnitrozemí na Titograd. Z hlavního tahu jsme pak odbočili na úzkou silničku, která se kroutila po úbočí až do 900 m n/m, se zítkami, kde se dvě auta s obtížemi vyhnula. Občas se silnička ještě zúžila a pak se protijedoucí auta minula jen na rozšířených místech k tomu určených většinou před zatáčkami. Samozřejmě jsme v nejužším místě potkali náklaďák, takže jsme museli asi 200 metrů couvat, aby mohl projet. Za horizontem jsme vjeli do mělkého údolíčka, obklopeného ze všech stran kopci a pohořím. Uprostřed údolíčka byla kamenná vesnice, kde jsme zastavili okolo 20:30 na dvě pivka. Žízeň po celodenní 40°C výhni byla velká a voda v kanystru byla teplá. Pak jsme vyjeli za vesnici a u posledního opuštěného polorozpadlého baráku se studnou jsme zastavili. V autě jsme si dali opečený chleba s pomazánkou při svitu tlumené baterky a pak šli spát pod širák na betonový strop studně. Dnes jsme ujeli 200 km.
9.den – neděle 29.7.1990
Ráno jsme vyjeli z údolíčka na další hřeben. Míjeli jsme malou hospůdku pod úpatím hřebene, kde jsme si dali dvě piva
a pak po hovoru s hostinským i mohli nabrat pitnou vodu do 10litrového kanystru. V hospůdce posnídali i Němci, dříve východní, (Nestyděli se za moskviče a značku DDR) šťastný jako my, že teď můžou vyjet kam chtějí, ale na rozdíl od nás přeci jen teď mají víc DM. Projeli jsme Cetinjí a odbočili „via Albania“. Po bloudění, kdy jsme jeli kolem požáru malých suchých keřů a stromků, jsme se dostali kolem severního cípu Skadarského jezera (zarostlého močály) do opuštěného území na pomezí jugoslávsko-albánských hranic. Dojeli jsme k jugoslávské celnici a nikde nikdo. Zaparkovali jsme vedle celnice a šli se podívat dovnitř. Ukázali jsme pasy a řekli že chceme do Albánie. Celník nám řekl, že on nás klidně pustí, ale Albánci ne. Ať se jdeme nejdřív zeptat. Došli jsme tedy pěšky k albánské závoře, kde stál albánský voják se samopalem. Na můj dotaz: „Please, can we to get the tranzit visum across Albania to Greece?“ voják zavrtěl hlavou a ukázal na nějakého lampasáka, kterému jsem žádost o tranzitní vízum opakoval v angličtině místy s českou a mou vlastní výslovností. Ten hned odpověděl že vízum dostaneme jen na ambasádě v Praze, na čáře ne. Překvapilo nás, že hned poznal, že jsme z Československa. Inu že by Sigurimi? Po doplňující otázce, že nás tedy nepustí, jsme odešli. Přitom doma bylo zveřejněno že vízum můžeme dostat na přechodech. Od jugoslávské celnice jsme si mohli Albánii vyfotit, když nám Jugoslávci dovolili fotit od jejich závory, protože za závorou prý už Albánci střílí na fotografy. Tak jsme museli Albánii objet přes Titograd, kaňonem řeky Morača, kde jsme projeli 31 tunely, přes průsmyk (1060 m n/m) do autonomní oblasti Kosovo. Opět žebrající děti jako před pěti lety. Peč vypadala moderněji než dřív, ale Dakovice se rozpadávala a všude byla špína a binec. V Prizrenu jsme dojeli na náměstíčko, odkud jsme nevěděli jak dál. Zastavili jsme u policejních mikrobusů a policistů jsme se zeptali na cestu. Každý policajt měl u sebe samopal a nedůvěřivě se na nás dívali. Až když zjistili, že jsme Češi, tak nám cestu ukázali. Bohužel nás poslali jinam, takže jsme najeli kolem 50 km navíc než jsme se vrátili na náš směr. V celém Kosovu byli policajti ozbrojeni samopaly a někde postávali i vojenské hlídky. Začalo se už stmívat a na silnici se stávaly neosvětlené koňské povozy dost nebezpečné. Málem jsme se srazili s krávou, která si to vyšlapovala uprostřed silnice a uviděli jsme ji v kuželech světlometů až na poslední chvíli, protože jsme ji potkali samozřejmě v zatáčce. Před půlnocí jsme vyjeli z Kosova a za Tetovem, které už jsme věděli že je v Makedonii, jsme odbočili na polní cestu a zapíchli to na strništi. Udělali jsme si potmě gábl na p-b vařiči a pak zalehli za auto na karimatky pod širák. Dnes jsme ujeli 579 km.10.den – pondělí 30.7.1990
Kolem 5. hodiny nás vzbudil zpívající hlas. Nejdřív jsem myslel, že je to hlas nějakého opilce, ale pak jsem zjistil, že je to hlas muezína z nedaleké mešity. Nevyřvával osobně, rozléhalo se to z ampliónu. Takže jsme vstali, bylo už vidět a udělali si snídani. Po snídani jsme vyjeli a za Gostivarem jsme odbočili na Mavrovské jezero k monastýru Svatý Jovan Bigorski. Vyjeli jsme serpentinami k monastýru a šli si ho prohlédnout. Nikde nikdo, tak jsme si monastýr celý prošli. Pak nás nějaký malíř pozval do kaple, kde nám ukázal nejstarší madonu v Jugoslávii. Když jsme chtěli odejít, vytáhl vstupenky
a museli jsme zaplatit 20 dinárů (54 Kčs). Ten nás dostal, kdybychom nevlezli do kaple, nemuseli jsme platit. Dál jsme jeli kolem Debaru a přehrady na Černém Drinu podél albánských hranic. Dojeli jsme k Ohridu. Vůbec jsem ho nemohl poznat, dřívější staré městečko se rozrostlo v město s novými hotely, obchodními centry a obytnými čtvrtěmi. Natankovali jsme plnou nádrž (v Makedonii stál benzín 6,40 dináru oproti 7,30 na severu) a po staré silnici kroutící se mezi kopci jsme projeli Bitolou a vyjeli směr Řecko. Na jugoslávsko-řecké hranici nám Jugoslávci ukázali, ať jedeme dál, u řecké celnice jsme zastavili a čekali, až někdo přijde. Nikdo nepřicházel. Všimli jsme si, že všichni vystupují z aut a jdou sami do budovy celnice. Tak jsme taky šli. Všechny nápisy zde měli řeckou abecedou, takže nechytačka. Podle “cvrkotu“ jsme našli okénko, kde dávali razítka do pasů. Odtud nás poslali ještě k jedné přepážce, kde jsme mysleli že po nás chtějí abychom jim ukázali prachy na pobyt v Řecku. Až za chvíli jsme zjistili že chtějí řidičák. Vorlovi do pasu napsali že přiváží Škodu 125L a že ji musí také vyvézt. Pak nás propustili. Takže auto vůbec neprohlíželi.
Byli jsme v Řecku, bez automapy. Ukazatele byly kupodivu psány v řečtině a v angličtině, takže jsme se orientovali, i když ze začátku byly zmatky, než jsme zjistili, že přímý směr zde značí jen na začátku a pak už jen odbočky. Hned ve Florině jsme na kruháči ztratili směr. Šel jsem se zeptat místních „důchodců“ před kavárničkou, ale vůbec jsme se nedomluvili. Anglicky oni nic a řečtina neříkala mě nic. Takže jsme si kruhový objezd projeli ještě jednou a cestu našli. Jeli jsme podél pohoří, které rozdělovalo Řecko a Albánii. Na jednou odpočívadle ve stínu byl velký šutr, na který jsme najeli předním spoilerem a hrnuli ho před sebou. Podle Vorla byl malý a měli jsme ho v pohodě přejet! :-) Pokračovali jsme po silnici vinoucí se pohořím k městečku Kastoria na kopcovitém výběžku do velkého jezera. Samozřejmě jsme zajeli do centra a v úzkých příkrých uličkách plných reklam a vývěsních štítů zabloudili. Vyjeli jsme až na vršek poloostrova a pracně hledali výjezd ven. Dedukcí, že musíme jet furt z kopce směrem na pevninu jsme se nějak vymotali a pokračovali na Neápolis. V Neápolisu jsme se opět domlouvali, převážně rukama. Vzali jsme stopaře, Němce řeckého původu, takže jsme se konečně domluvili. Chtěl do Ioanniny. Absolvoval s námi okolo 200 km přes hory opuštěnou krajinou, kde by se dal točit film z pravěku, jak řekl Vorel. Široké kamenné vyschlé koryto sevřené skalnatými pohořími, místo stromů jen větší keře a suchá tráva. A nikde ani živáčka. Řecko je trochu větší než Československo, má jen 9 miliónů obyvatel, z toho jich 6 miliónů žije jen v Aténách a Soluni. Takže to vysvětluje opuštěné vnitrozemí. Před Ioanninu jsme už dojížděli za tmy. Stopař nám poradil, že nemáme hledat směrovku na Korfu, ale na Igoumenitsu. Vysadili jsme jej ve městě a pokračovali dál dle jeho rady na Igoumenitsu. Okolo 21.hodiny jsme projížděli vesnicí s otevřenou zahradní hospodou. Vorel navrhl zastávku, aby si odpočinul od řízení auta. Zaparkovali jsme na chodníku vedle hospody a šli se dovnitř zeptat, zda nám nalijí za DM. Servírka se šla zeptat šéfa, jo. Dali jsme si 4 x Heineken za 10 DM, vrátili nám 250 drachen. (Odhadovali jsme to na 1DM = 100 drachen, cena piva 187 drachen.) Všichni co v hospodě nasávali, odjížděli domů auty. V jednu chvíli jeden vůz začal sám od sebe blikat a troubit. Majitel k němu přišel, odemkl, troubení přestalo, rozloučil se a odjel. Auto ho upozornilo že je čas odejít...:-) Jen jsme se trochu báli, aby naše auto někdo nenaboural, když jsme viděli, jak se rozjíždějí domů. Před zavíračkou okolo 23:00 jsme vypadli i my. Projeli jsme ještě jeden menší průsmyk a na první odbočce, kterou jsme našli, jsme odbočili a zaparkovali auto tak, aby nebylo vidět ze silnice. Po gáblu jsme o půlnoci zalehli. Jen projíždějící kamióny nás v noci rušily. Dnes jsme ujeli 604 km.11.den – úterý 31.7.1990
Brzo ráno nás probudil hluk letadla, které přelétávalo nad námi v krátkých intervalech. Když jsem vykoukl ze spacáku a zjistil že je to práškovací letadlo, vstali jsme a pokračovali na Igoumenitsu. Zde jsme nejdřív chtěli zaparkovat na nábřeží, ale Vorel měl strach aby nám auto neodtáhli, tak jsme zaparkovali za jedním barákem u hlavní silnice na hliněném prostranství, které sloužilo jako parkoviště. Prošli jsme několik trajektových společností kde jsme zjišťovali ceny na Korfu. Vyměnili jsme v jedné cestovní kanceláři 100 DM za 9300 drachen a zakoupili dva lístky do Kerkyry na ostrově Korfu za à 480 drachen.
Cena za dopravu auta byla 3800 drachen (760 Kčs, 1 Kčs = 5 drachen), takže auto jsme nechali na plácku, do kletru vzali dva spacáky a věci na potápění. Na molu stál jeden ferry boat s názvem Kerkyra, zašli jsme k němu, předložili lístky a byli vpuštěny na palubu. Po boku jsme vystoupali do kabin pro cestující, dolní paluba byla přeplněná osobními auty a jedním kamiónem. Až při návratu jsme zjistili, jakou kliku jsme měli s výběrem cestovní kanceláře. Trajekt z Igoumenitse do Kerkyry plul 90 minut, dali jsme si jedno plechovkový na jeho palubě. Na Korfu jsme přistáli kolem 12:30. V největším vedru (+42°C) jsme vyrazili z přístavu do 7 km vzdáleného Condocali. Po hodině chůze jsme si museli odpočinout u moře ve stínu. Měli jsme toho dost a 6 km za sebou. Došli jsme do Condocali a Vorel se ptal na Alfiho. Nikdo ho neznal. Až u benzínový pumpy jsme narazili na informační zdroj, který znal Vorlovýho známého. Pumpařka řekla, že ten Jugoslávec bydlí v bílém domě, i když jsme jí několikrát naznačovali, že je to Čech jako my. A podle jména Alfi bychom ho nenašli, protože zde byl každý druhý Alfi. U silnice byla zahradní hospoda, vlezli jsme dovnitř a zeptali se majitele zda by nám nedal dvě piva. Uvnitř hospody poklízel a měl zavřeno. A přesto jsme byli ihned obslouženi. Když jsme objednávali potřetí, přinesl nám k tomu i misku buráků se slovy: „It´s from my garden for you.“ Zaplatili jsem 900 drachen (pivo à 150 drachen), hostinský nám dal svou navštívenku, ať ho opět navštívíme! Vyrazili jsme k určenému domu kde v zahradě stál Favorit s pražskou značkou, takže jsme asi u cíle. Nikde nikdo. Tak jsme se vrátili do centra malého Condocali. Naše hospůdka měla zavřené vrata, tak jsme šli k další, kterou vedla šéfová se svými dcerami. Opět to vypadalo že uklízí a mají zavřeno, ale mladší z dcer nás obsloužila. Dali jsme si tousty (200 drachen) a pivko (150 drachen jako u konkurence) a pak se vrátili k domu. Tentokrát byli doma. Skoro každý mluvil česky. Tato řecká rodina (dvě holky a kluk) žila v Praze od šedesátých let a před 4 roky se vrátila do Řecka na Korfu. Holky se vzali Čechy (jeden z nich - Pepa byl známý Vorla), kluk Češku. Zde si postavili velký dům a své pozemky pronajali stavební firmě, která tam postavila bungalovy a část jim dala do užívání, takže vydělávají na turistickém ruchu. Pepa nás ubytoval v suterénu domu. Večer jsme šli kolem přístaviště jachet a Laudova hotelu se vykoupat na písečnou pláž. Moře bylo jak kafe, dobrých + 24°C. Pak jsme zašli do Pepovi hospůdky na točený (celkem ušlo), kde už čekali holky s Karlem. Když jsme k nim přišli poprvé, tak všichni prý spali. Zde je normální že v největším hicu spí. No nevím, já bych asi neusnul... Po osmé večer se hospoda zaplnila. Po čase z narvané hospůdky jsme se přemístili k té „naší“, která měla jen lahvové (rozhodně ale lepší než točené). Když nás majitel viděl, jak postáváme před jeho obsazenou hospodou, rozhrnul dav a uvítal nás slovy: „My friends from Czechoslovakia.“ Což Vorla i mě dost potěšilo. Dostali jsme k pivu už automaticky buráky. K půlnoci jsme se vrátili k Pepovi domů. Vorel navrhl, že to, co jsme ušetřili za trajekt (cca 40 DM), zítra utratíme v naší hospůdce. Vzhledem k tomu, že celou cestu sám řídil (to jsem ještě neměl řidičák) a chtěl si udělat veget, jsem souhlasil. Dnes jsme ujeli jen 61 km po pevnině.12.den – středa 1.8.1990
Ráno nám Pepa nabídl, že jede něco shánět do Kerkyry (největší město a přístav Korfu), zda nechceme s ním. Chtěli jsme. Provoz byl šílený, plno aut, úzké ulice, kdo měl dřív čumák auta v křižovatce, jel první. Ale přitom každý jezdil ohleduplně, chtěl-li někdo zaparkovat a zastavil při tom celou kolonu aut, nikdo netroubil a klidně počkal, až ten před ním zaparkuje. Vyrazili jsme na tržiště. Pepova žena vybírala a platila, já s Vorlem dělal nosiče. Bylo před polednem a trh končil. Otevírací doba byla 9 – 12 a pak až 17 – 21. Jana nám vysvětlila, že ceny před polednem jsou nejnižší, protože co neprodají dnes, se už druhý den na krámě neobjeví. Každý den je vše čerstvé! Poté jsme Pepovi pomohli nacpat do auta dřevěné latě a byli propuštěni. Za hodinu u auta jestliže nechceme jít pěšky. Prohlédli jsme si město i obchody a po hodině se sešli u auta. Cestou domů ještě Jana přikázala zastavit u supermarketu. S Vorlem jsme si koupili chlazený plechovky piva za 88 drachen a hned je do sebe nalili. Po návratu nám udělaly holky oběd. Vlažná rýže s rajskými, cibulí a volským okem, kupodivu ve vedru vynikající. Odpoledne jsme jim šli pomoct s úklidem 7 bungalovů, dostali jsme košťata a vynášeli smetí. Za 1 ½ hodiny jsme byli hotový. Poté jsme vyrazili auty na pláž i s jejich pěti caparty, které jsme dostali na hlídání. Což byl místy horor, když se každé rozprchlo na jinou stranu nebo do moře! Naštěstí je Vorel zaměstnal tím že jim chytal malé ráčky. Navečer se ženské s dětmi sebraly a jeli domů. Vzkázali jsme ať Pepa s Karlem zajdou za námi do hospůdky. Do hospůdky jsme přišli jako první, sedli si k baru a se šéfem se dohodli, že můžeme platit markami.
Roztočili jsme to třetinkami Amstel které jsme proložili hamburgerem, abychom nechlastali na lačno. Hostinskému vypomáhali dva Angláni, kluk s holkou, tak jsme s nimi dali řeč. Čím víc piv jsme měli v sobě, tím se nám lehčeji anglicky mluvilo. Pak si k nám přisedli Švédové, a to už jsme se bavili plynule česko-švédsko-anglicky a náramně jsme si to užívali. Barman byl skvělý bavič, rozpumpovával zábavu a tím i nenápadně donucoval k větší spotřebě pití. Nás teda nemusel: :-) Příprava drinků, to byl koncert, jak ve vzduchu točil s láhvemi i skleničkami. My ho zase šokovali tak velkou spotřebou piv, co mu tu ještě nikdo neudělal.13.den – čtvrtek 2.8.1990
Měli jsme už slušně vykropeno, takže budeme platit. Vytáhl jsem 100 markovku a začal se šéfem smlouvat kurs. Myslel jsem si, že kurs je 1 DM = 100 drachen (dle první hospody), tak jsem jej navrhl. Odmítl, dal 1 DM = 92 drachen. To jsem zas odmítl já (viz cestovka 1 DM= 93 drachen). Tak jsem zas navrhl 1 = 95, což jsem si říkal, že už jdu dost pod cenu. Po chvilce přemýšlení souhlasil. Na účet napsal 9500 =100 DM a od toho nám odečetl 24 piv x 150 = 3600,- a 2 hamburgery = 600,-, takže mi vrátil 5300 drachen. Rozloučili jsme se s Anglány i šéfem a vyrazili k Pepovu domovu, kam jsme dorazili něco po druhé ranní. Vorel před barákem sebou praštil o zem a odřel si do krve koleno. Ráno se pak divil kde k tomu přišel. :-) Vzbudili jsme se v 9 hodin a v baráku kromě Karla ani noha. Nabídl nám svezení do Kerkyry Favoritem, což jsme přijali, abychom zas nemuseli šlapat 7 km. V Kerkyře jsme si prohlédli historickou část města a na oběd zašli do bufetu kde jsme si dali plněný lusk s knedlíkem a 9 piv. Po jídle jsme došli k přístavu, kde byl přistaven trajekt. Karel nám vysvětlil, že musíme koupit lístky v té cestovní kanceláři, která má na skle napsaný název trajektu, který se zrovna naloďuje. Kdybychom si lístek koupili u jiné cestovky, tak budeme muset čekat na jejich trajekt, na cizí trajekt nás nevezmou. Až teď jsme zjistili, jakou jsme měli kliku když jsme jeli sem. Rozloučili jsme se s Karlem aby pozdravoval všechny a trajektem jsme odpluli do Igoumenitsi. Na pevnině jsme zakoupili pohledy, trochu zdlouhavě vypátrali poštovní schránku, za zbytek drachen natankovali benzín a vyjeli. Vorel měl co dělat abychom se vešli na naší stranu silnice, tak jsem navrhl, že se vykoupeme, aby se trochu vzpamatoval. Pak jsme pokračovali dál, ale nebylo to o nic lepší. Na prvním placu u silnice jsme to už za šera zamázli. Udělali jsme si gábl a v 21:40 to zalomili pod širák. Od trajektu jsme „zaplaťpánbůh“ ujeli „jen“ 13 km a přežili je.
14.den – pátek 3.8.1990
Ráno jsme se probudili a kolem pochodovali mravenci. Plac vypadal jako místo pro výměnu olejů, tak jsme hned zavčasu vyjeli. Jeli jsme přes Parga, Arta, okolo Amvrakikos-Kolpoského jezera na Delfy. Silnice se vinula podél pobřeží, u jedné pláže jsme dali ráchačku. Při šnorchlování jsem našel malou 15 cm kyjovku. Ryb zde bylo míň než v Jugoslávii. Neplatil zde zákaz chytání ryb harpunou, takže kolem břehů bylo vše vybito. Po vykoupání jsme pokračovali na Delfy, kde jsme se šli kouknout na bájnou věštírnu. Vstupné bylo 500 drachen. U pítka jsme potkali první Čechy ve žlutém Wartburgu. Docházelo nám palivo, tak jsme u první pumpy zastavili. Zavřeno. Tak jsme dojeli k další pumpě v malé vesnici. Šel jsem k pumpaři a přesvědčoval ho, aby nám natankoval za DM. Nejdřív se k tomu neměl, pak mě poslal za šéfem do krámu, ten mi odmítl vyměnit marky za drachny, ale pak se nechal ukecat, že tu nikde není banka a my jsme nasuchu. Za 10 DM mi dal 950 drachen, ty jsem podal pumpaři ať za ně natankuje. Na stojanech měli drachny ve stovkách za galon a ke všemu v jejich abecedě, takže jen odhadem tu stál 1 litr benzínu 82 – 92 drachen (0,86 DM = 16,40 Kčs – skoro jako u nás nová cena benzínu). Dohodli jsme se že zastavíme někde před Aténami na noc ale než jsme se rozkoukali, byli jsme na periférii Atén. Vyjeli jsme na kopec mezi rozestavěné vilky a na nedostavěném parkovišti to pro dnešek zapíchli. Uvařili jsme si chalupářský guláš s rýží, objevili plný 5 litrový kanystr benzínu (kdybychom tušili že kanystr máme plný, nemuseli jsme šachovat u pumpy s markami) a hned ho dolili do nádrže a vydali se pěšky dolů do Atén do hospůdky doplnit tekutiny chlazeným pivem. V hospůdkách nám nechtěli nalít za marky, nikde žádné banky nebo směnárny. Až v jedné kulečníkové herně jsme narazili na místního námořníka, který byl ochoten s námi směnit. Řekl kurz 1 : 93 bez smlouvání, maximálně 10.000 DM. Chtěli jsme jen 10 DM. To ale měl jen 1000. drachnovou bankovku! Nakonec jsem se s ním domluvil anglicky a rukama že on koupí nám dvě piva tisícidrachnovkou, já mu dám 10 DM a ze zbytku drachen, které si nechám, mu ještě dám 70 drachen. Tak jsme to tak provedli, jenže hostinský si vzal za pivo 125 drachen a vrátil mi 750 drachen. Takže jsem námořníkovi vrátil jen 50 drachen. Stihli jsme ještě jedno pivo než hospodský zavřel. Vraceli jsme se kolem zahradní hospůdky s televizí, kde jsme si dali další pivko (120 drachen = 24,- Kčs). Na další dvě už jsme neměli, ale hostinský po debatě, kdy se dozvěděl že jsme Češi, nám je nechal za 100 drachen. Okolo 23. hodiny jsme se vrátili k autu, vytáhli karimatky a spacáky a zalehli vedle auta. Dnes jsme ujeli 509 km.
15.den – sobota 4.8.1990
Za svítání nás probudilo množství komárů, takže po gáblu (chalupářský guláš) jsme hned odjeli do centra Atén, kdy silnice ještě nebyly tak přeplněné auty. Jakmile jsme zahlédli Akropolis, pahorek uvnitř Atén, odbočili jsme z magistrály a zaparkovali v jedné vedlejší uličce. I když bylo okolo osmé, davy turistů už proudili k Akropoli. Prohlédli jsme si divadlo Odeion Héroda Attika (Tiberius Claudius Héródés Atticus byl urozený a kultivovaný občan Marathonu, žijící ve 2. století př. Kr. Byl obratným řečníkem a učitelem všech sofistů a mnohých osobností své doby, také Marca Aurelia. Všechny jeho spisy se ztratily. Byl podprefektem v Asii a v Athénách byl poctěn úřadem panathénajského velekněze. Po svém otci zdědil obrovské jmění. Athénský stadion nechal vyložit mramorem, u Thermopyl postavil lázně, v Olympii Nymfeum, stadion v Delfách a mnoho jiného. Když zemřela jeho manželka Aspasia Annia Regilla, z přemíry žalu nechal svůj dům černě přebarvit. Na Regillinu paměť nechal Héródés v roce 161 př. Kr. postavit Ódeion ve stylu římského divadla. Jeviště o třech poschodích bylo široké 35 m, orchéstra o průměru 18,50 m byla vyložena černými a bílými deskami. Hlediště mělo 32 řad sedadel s 5000 míst pro diváky. Střecha byla z cedrového dřeva.) a zastavili před Akropolí, oplocenou s davy turistů před bránou. Vstupné 800 drachen (160 ,- Kčs). Na pahorek pouštěli jen malé množství turistů, takže jsme to odhadli tak na tři hodiny, než by se na nás došlo. Teplota stoupala, zas bylo přes 30°C, tak jsem se s Vorlem dohodli že 1600 drachen dáme spíš do benzínu, obešli jsme Akropolis a vydali se hledat směnárnu, neboť za poslední drobné jsme si koupili pohledy. Obešli jsme tři hotely které byly bez směnáren až nás jeden recepční poslal na poštu. Takže zase se ptát na ulici, kde je pošta. Nakonec jsme našli před poštou žlutou maringotku, která sloužila jako směnárna. Takže jsme se konečně dozvěděli kurz – 1 DM = 95,8 drachny, ale po odečtení poplatku to vyšlo na 1 DM = 93 drachny. Cestou k autu jsme se zastavili v ušmudlané kavárničce na limonádu 7up (80 drachen). Pak jsme se vrátili na magistrálu a vyjeli na Lamiu. Silnice byla jednoproudá s velkým odstavným pásem, v kterém se normálně jelo a v jízdním pruhu jezdili rychlejší vozy. V obou směrech, jako na dálnici, jenže tady jeden pruh chyběl. Že tímhle Řekové myslí dálnici jsme zjistili až když jsme přijeli k výběrčím. Nikde se nedalo otočit a u brány stáli policajti. Před pokladnami Vorel zastavil u krajnice a já se šel podívat, kolik za tu jejich „dálnici“ chtějí.
Naštěstí jen 300 drachen, což jsme byli ochotní akceptovat. Ale stejně to byl výhul! Před Thermopyly, kterým vévodila velká socha spartského bojovníka s oštěpem a kruhovým štítem na paměť bitvy, jsme se naposledy vykoupali v Egejském moři (bylo studenější než Jónské na Korfu), lehli si na pláž a mě se podařilo dokonce usnout aniž bych se spálil. V Lamii jsme odbočili na Larisu. Pobřeží jsme nechali za sebou a opět se vydali do řeckého vnitrozemí. Podél cest byly občas umístěny skříňky s obrázky svatých nebo křížkem a květinami. Nejdřív jsme si mysleli že to jsou boží muka, ale pak se nám zdálo pravděpodobnější, že v místech kde skříňky stály, se někdo zabil, protože byly převážně v zatáčkách a někde i dvě vedle sebe. Vnitrozemí bylo opět suché a opuštěné, jen kamenitá pole a louky. V každé vesničce byly ozdobené kostelíky, vypadající že pamatují několik století. Bohužel později jsme zjistili, že jsou nové a betonové. Všechny stavby tu mají betonové skelety, jen zdi a příčky jsou dodělány z cihel a střecha ze dřeva a tašek. Natankovali jsme za 3650 drachen plnou nádrž. U jedné vesnice jsme si uvařili jídlo (rýže s vepřovkou) v překlopené násypce, protože zde foukal vítr a zhasínal nám vařič. Už se stmívalo, když jsme odbočili k odpočívadlu, abych si odskočil na velkou. Sotva jsem otevřel dveře, z louky přiběhli dva ovčácký psi a začali štěkat. Musel jsem počkat než zase odběhnou a bylo to jen taktak. Za Elassonem už za tmy jsme vjeli do bouřky s prudkým lijákem. Bohové zřejmě nechtějí, abychom našli cestu k Olympu. Na ukazateli jsme zahlédli „Olympos ski centre“. Rozhodli jsme se zabočit, uvidíme kam dojedeme. Bouřka byla tak prudká, že jsme zastavili na okraji silnice ve vesnici a počkali, až se trochu uklidní počasí. Pak jsme vyjeli dál, hledaje nějakou odbočku, kde bychom přespali. Odbočili jsme za vesnicí Olympiada na kamenitou cestu, minuli protijedoucí traktor, z kterého na nás divně koukali a přejeli přes vyschlý brod. Blížili jsme se k nějakým osvětleným stavením, tak jsme to otočili a znovu přejeli brod. Hned vedle brodu byl trochu vyvýšený plac, na kterém jsme zastavili. Asi po třech minutách se ozval dunivý hukot. Nejdřív jsme si mysleli, že to jede nějaký velký traktor, ale pak nám došlo, že se to z hor valí voda. Šlo o to, zda jsme od koryta říčky dostatečně daleko, aby nás voda nesmetla. Přes brod se valila voda s „Rolling Stones“. Voda se vyvalila z koryta říčky, ale až k autu nedosáhla, jak jsem s baterkou zjistil, když přestalo na chvíli pršet. Upravili jsme sedačky v autě na spaní a kolem půlnoci po gáblu šli poprvé spát do auta. Začalo opět pršet. Dnes jsme ujeli 435 km.16.den – neděle 5.8.1990
Ráno nás vzbudilo zvonění zvonců. Šli jsme se na ovce a kozy kouknout a potkali se s bačou. Anglicky nerozuměl, ale Olymp věděl kde je, jak jsme později zjistili. Naznačoval nám něco v tom smyslu že kozy mají rohy jako čerti na Olympu. Nabídli jsme mu, aby si dal s námi snídani (fazole s párkem), ale nechtěl. Podíval se na hodinky a naznačil, že jde dál. Byl to jeden z mála Řeků, který neměl nastavený řecký letní čas, jako my, jak jsme také později zjistili. Kamenná cesta, u které jsme přenocovali, se nám nezdála že by nás přivedla blíž k Olympu a tak jsme se vrátili na silnici a jeli dál, zda znovu neuvidíme ceduli Olympos ski centre. Asfaltka se změnila v šotolinu, která vedla přes průsmyk zas dolů do vesnice, ale jiným směrem, než jsme předpokládali že je Olymp. Ve vesnici jsme se otočili a vyjeli po jiné cestě, která končila u kostela. Takže zase couvačka. Vraceje se znovu po šotolině přes průsmyk, v serpentinách nad námi jsme zahlédli žlutý Wartburg, jak se taky otáčí. Když jsme zahlédli SPZetku s pražským číslem, zatroubili jsme na ně, ať zastaví. Vystoupili jsme všichni ven a zjistili, že hledáme stejný cíl – Olymp. Kolem projížděla kolona aut a poslední u nás zastavilo. Ital nám anglicky, německy, rukama a hlavně nákresem vysvětlil cestu k Olympu. Zjistil jsem s Vorlem, že cesta vedoucí blíž k Olympu je ta kamenitá, u které jsme přespávali. Kamenitá cesta se 17 km kroutila vzhůru až do výše 1900 m n/m. Projeli jsme poslední zatáčkou a branou vjeli do tábora řecké armády! Vyšel nám vstříc jeden voják a dovolil nám nechat auta v táboře. Říkal i něco o bílém domě, kde jsou postele. Ale dům byl zavřený. Vypadalo to jako ubytování pro lampasáky, chatky nad bránou zas pro mužstvo. Udělali jsme si v poledne gábl a pak po vzoru Žitných (manželé s dcerou) odpočívali v autě. Vorel usnul hned, já ne. Asi za dvě hodiny dorazila další škodovka s třemi Čechy. Chtěli ještě dnes dojít na Olymp a pak odjet na pobřeží. Po chvíli přijeli dva Francouzi. Hodili jsme s nimi řeč, měli podrobnou mapu, takže jsme konečně věděli, kde přesně jsme a kde leží Olymp. Odhadl jsem to na 4 hodiny cesty na „bájný Olymp“. Francouzi pak odjeli dolů do údolí. Bylo okolo 16.hodiny, tak jsme si řekli s Vorlem, že se projdeme po cestě, kudy zítra půjdeme na Olymp. Vrcholky okolních kopců byly stále v mlze. Potkali jsme tři vracející se Čechy a po nich sestupovali z hřebene další čtyři postavy. Vyklubali se z nich Řekové. Byli na Olympu a tvrdili nám, že cesta na Olymp trvá 7 hodin a návrat 5 hodin. Po návratu do tábora jsme vyhledali vojáka s kterým jsme už mluvili a zeptali se ho jestli můžeme v táboře přenocovat a Vláďa se zeptal jestli můžou postavit stan. Dostali jsme souhlas. Dohodli jsme se s Žitnými, že vyrazíme společně ráno v 5:30 místního času, což pro mě a Vorla bylo ve 4:30, protože do teď jsme nevěděli, že v Řecku mají o hodinu víc než my. Snědli jsme nějakou konzervu s keksy, dali místním dvěma psům vylízat konzervy a ti nás pak nechali na pokoji a pro změnu štěkali na své vojáky. Kolem desáté jsme šli spát. Podruhé do auta, protože obloha byla zatažená a bylo chladněji než u moře. Dnes jsme na šotolině a kamenech ujeli 56 km.
17.den – pondělí 6.8.1990
Moc jsem se nevyspal, protože vojáci dělali bordel až do 2:30 a když přestali, zase vyli psi na úplněk! Ve 4:00 zazvonili Vorel´s watch. Vylezli jsme z auta do pěkné kosy, určitě bylo pod nulou.
Nasnídali jsme se a se Žitnými za tmy ve 4:40 (5:40 místního času) pěšky vyrazili. Vorel nesl náš kletr s foťákama, jídlem a svetry. Prošli jsme spícím táborem, bokem hřbítku po cestě na jeho travnatý hřeben. Minuli jsme sochu nějakého generála (prý se podobal Švermovi) a začali stoupat do prudkého svahu. Stoupali jsme okolo dolní stanice vleku a pak podél celého vleku vzhůru. Vorel vystartoval k chatě na konci vleku, aby mohl vyfotit východ slunce. Za chvíli jsem k němu dorazil se Zuzkou, kde jsme počkali na její rodiče. Po východu slunce se trochu oteplilo. Dál jsme stoupali okolo Andoniosu do sedla mezi Skolio a Andoniosem do výše okolo 2700 m n/m. Travnatý povrch se měnil v kamenitý, od sedla už vedla vyšlapaná stezka traverzem Skolia (2911 m n/m) na vrchol Skaly (2866 m n/m), kam jsme dorazili už okolo 8.hodiny. Už od sedla byly rozeklané štíty bájného Olympu vidět na pozadí azurové oblohy. Zavzpomínali jsme na knihu amerického cestovatele Richarda Halliburtona – Nádherné dobrodružství. Byl jsem poučen, že „bájným Olympem“ je myšleno celé pohoří, které od severu k jihu má 40 km a od západu na východ 30 km. Nejvyšší vrchol Olympu je Mytikas (2917 m n/m), který je tvořen třemi jehlany, z nichž ten prostřední je nejvyšší. Mytikas z dálky vypadal jako pyšný hrad s mohutným cimbuřím. Zblízka to byl jen lysý sráz s hřebínkem skalních věžiček. „Když jsme se dosoukali k okraji skály, stáli jsme nad roklí, která se náhle objevila a padala do závratné hlubiny, ohraničené na protější straně strmým rýhovaným stalagmitem z holé, třpytivé horniny. Ta obrovská skalní věž se nám zjevila jako deus ex machina. Vystoupali jsme na obvod mohutného nepravidelného amfiteátru, z jehož středu, s podložím 1000 stop (304,8 metru) pod námi, vyrůstala ta zpupná věž 1000 stop nad nás. O několika sousedních hrotech, třeba skoro stejně vysokých, se dalo soudit, že je lze zdolat snadno. Pokračovali jsme v sestupu do zející rokle až k základně té gigantické věže.“ Takto popisuje Halliburton pohled ze Skaly na Mytikas. Z vrcholku Skaly jsme taky museli začít slézat po skále do sedýlka a pak zase nahoru na první menší trojvrchol. Cesta byla značená červenou barvou namalovanou přímo na příkré skále, takže místy přišel k dobru i přední náhon – ruce. Ze sedla byl z jedné strany asi 60° svah, který po 350 metrech níž přecházel v travnatý svah. Z druhé strany sedla skála přímo padala dolů o dobrých 200 metrů. Vydrápali jsme se na první předvrchol a začali vystupovat úzkým skalnatým žlebem s oky sutě vzhůru. Občas jsme zastavili a odpočívali. Vylezli jsme žlebem až na hřeben a po několika krocích jsme v 9:10 našeho letního času (10:10 místního času) vystoupali na „bájný Olymp“ - Mytikas (2917 m n/m) – nejvyšší horu Řecka. (Na Mytikas poprvé vylezli švýcarští horolezci Boissones a Band-Boory s řeckým horským vůdcem Kákatosem až v roce 1913. Do té doby nikdo neměl odvahu vstoupit na „trůn bohů“) Po chvilce odpočinku jsme dali vrcholový gábl. Na vrcholku hory byl malý pes s ovázanou packou, kterému jsme dali vylízat konzervy. Zuzka tvrdila, že je to převtělený Zeus a že mu musíme dát najíst, jestli chceme slézt v pohodě dolů. Zapsali jsme se do vrcholové knížky, z asi 70 zápisů jsme byli teprve třetí Češi. Před naším zápisem tam byl zápis od východních Němců, který se hodil i pro nás: Socialismus kaput, ať žije Olymp! Po opojných rozhledech a nezbytném vyfocení jsme v 9:45 začali stejnou cestou sestupovat. Tentokrát jsem kletr nesl já. Z údolí se začala hrnout mlha a mraky. Vystihli jsme to přesně, stačilo vystoupit na Olymp o hodinu později a nic jsme z okolí neviděli. Vyplatilo se, že jsme na cestu počítali s těmi sedmi hodinami výstupu a tím, že jsme to stihli za 4,5 hodiny, jsme předehnali mraky, které teď zahalily Olymp (Mytikas). Opět přes jižní předvrchol do sedla a výstup na Skalu. Odtud jsme pokračovali traverzem Skolia až na sedlo, na které jsme ráno vystoupali z řeckého tábora. Otočili jsme se naposledy na Olymp zahalený v mracích. Zpáteční cestu jsme vzali přes Andonios (2817 m n/m). Na vršku byly betonové základy starého stavení, těsně pod vrcholem stála nová chatka, asi budoucí stanice vleku. Zde jsme potkali tři Slováky, kteří přijeli taky škodovkou do řeckého tábora. Chtěli jsme s nimi dát řeč, ale byli kyselí. Od revoluce se s námi Slováci v cizině moc nebaví. Zatímco před revolucí jo. Asi nás sbližovalo společné neštěstí totality. Z Andoniosu jsme sestupovali druhým úbočím než ráno, kolem stáda krav. Sešli jsme k horní chatce vleku, okoukli vnitřek (útulna na přečkání nepohody, bohužel do ní teklo a matrace byly mokré) a pak podél vleku došli k našim autům v táboře. Vláďa nás požádal, zda bychom nejeli dolů za ním a nepůjčili mu všechny kanystry na vodu. Wartburg nemůže brzdit motorem a těch 17 km do údolí musí chladit brzdy. Šel jsem se Zuzkou a Vorlem k baráku, do kterého mizeli vojáci. Zuzka je řecky pozdravila, já anglicky požádal o vodu, i když kanystry v našich rukách byly výmluvné. Dostali jsme vodu, rozloučili se s vojákama a vyjeli. Kamenitý sjezd jsme absolvovali celkem v pohodě, voda na brzdy stačila. Na asfaltce jsme si vyměnili adresy, vrátili kanystry a rozloučili se. Vyjeli jsme na Florinu. U jedné vesnické pumpy u Kosani jsme natankovali jen tolik benzínu, abychom dojeli do Makedonie, kde vycházel benzín nejlevněji. Projeli jsme Florinou a začali hledat místo k přenocování ještě v Řecku. Za malým betonovým kostelíkem na boční cestě jsme se utábořili. Uvařili jsme si jídlo a brzo, už v 19:30 místního času zalehli do spacáků. Vorla napadlo, že bychom se mohli vrátit domů přes Vídeň než přes Bratislavu, což jsem souhlasil, protože si myslím, že je lepší platit benzín v markách v Rakousku než na Slovensku, kde by nás určitě natáhli. Usínáme velmi brzo, okolo 21 hodiny. Dnes jsme ujeli 162 km.18.den – úterý 7.8.1990
Po ránu jsme vyjeli z Řecka stejným přechodem, kterým jsme sem vjeli před 9 dny. Zase jsme museli jít do celnice a vyplnit papíry při odjezdu. Vorlovi zkontrolovali pas, ale na auto se nepodívali které mu napsali do pasu. Bez problémů jsme opět v Jugoslávii. V Bitole jsme trochu bloudili než jsme našli centrum, abychom mohli ve směnárně vyměnit 4000 drachen za dináry.
Dostali jsme 265 nových dinárů, takže ve starých dinárech jsme byli opět milionáři – 2.650.000,- starých dinárů. Hned vedle banky jsme v krámě pro motoristy koupili 4 litry oleje do motoru. Motor ho potřeboval. Dál jsme jeli přes Prilep na Kičevo. 36 km za Prilepem jsme špatně odbočili. Projeli jsme kolem nějaké utajované továrny a pak vjeli do vesnice, kde končil asfalt a pokračovala šotolina. Na dotaz místního, jak na Kičevo nám řekl, že se musíme vrátit, protože tato cesta končí v Samokově. Tak jsme se otočili a u říčky Golema jsme zastavili. V potoce jsme vyprali propocená trika, trenky a poprvé se vykoupali ve sladké vodě. Myslím že jsme místní vodní fauně připravili krušné chvilky! :-) Poprvé jsem vařil oběd (rýže s gulášem) a povedl se. Jinak vždycky vařil Vorel. Pak jsme se vrátili na křižovatku, kde jsme blbě odbočili. Jeli jsme bez mapy, tu Vorel nechal Tondovi v kempu. Zajeli jsme si o 60 km, ale moc nám to nevadilo, protože cesta vedla malebnými údolíčky v zalesněných kopcích a pohořích. V Kičevu jsme natankovali nejlevnější benzín v Jugoslávii, 6,40 dináru. Bohužel tankovací pistole neměla koncák, takže nám asi dva litry vytekly ven. Naplnili jsme i kanystr, abychom měli zásobu do Rumunska. Ve frontě za námi u pumpy stál Jugoš pracující v NSR a dal se mnou řeč o novém názvu státu ČSFR. Svorně jsme zanadávali na separatisty u nás i u nich. V Čechách byl asi 6x. Dál jsme jeli přes Tetovo, kde mi zas jiný Jugoš (slovensky, 7 let dělal v Trenčíně) vysvětloval cestu na Bělehrad přes Skopje, i když my chtěli jinudy. Nenechal si to vysvětlit a furt popisoval cestu přes Skopje, že nakonec jsme rezignovali a jeli přes Skopje. Ze Skopje jsme vyjeli po staré cestě, abychom ušetřili za novou dálnici, která vedla do Bělehradu. V autonomní oblasti Kosovo nás zas zdržovalo velké množství koňských povozů a traktorů, ale štěstí bylo, že jsme Kosovem projížděli ještě za světla. Minuli jsme tři tepelné elektrárny, které dělaly stejný bordel v ovzduší jako ty naše. V jednom místě Vorel začal předjíždět na pětku náklaďák a měli jsme co dělat, abychom ho předjeli, protijedoucí vůz už jel skoro ve škarpě. Toto bylo jediný místo, kde mi zatrnulo. Projeli jsme Prištinou a Kraljevem na Čačak. Jeli jsme tak kolem 90 km/hod, když se kolem nás přehnal kamión a za ním autobus. Byla už tma, tak se jich Vorel chytil, podle jejich světel bylo krásně dopředu vidět, kudy vede ve tmě silnice. Hned bylo na tachometru 120. Řidiči kamiónu i autobusu byli zřejmě blázni. Autobusák chtěl předjet kamión a ten se nechtěl nechat. V jednom rovnějším úseku autobus konečně předjel kamión, ale skoro za cenu že smete protijedoucí auto a ještě se srazí s kamiónem. Za chvíli zase začal předjíždět kamión, ale autobusák ho taky nechtěl pustit před sebe. Takhle se ve 120 km rychlosti honili v noci celých 80 km co jsme jeli za nimi. Když už se přibližoval Bělehrad, navrhl jsem Vorlovi, ať to někde zapíchneme před městem. Po chvíli jsme odbočili na vedlejší polní cestu. Zastavili jsme u strniště a auto postavili do mělkého příkopu vedle cesty. Ráno se ukázalo, jak to bylo prozíravé. Udělali jsme si popůlnoční večeři a po jedné šli spát. Ujeli jsme 777 km, druhá nejdelší jízda.19.den – středa 8.8.1990
Ráno nás vzbudily traktory s valníky, které projížděly okolo škodovky. Po snídani jsme vyjeli na Bělehrad. V Bělehradě nebyla žádná směrovka na Pančevo, kam jsme chtěli, tak nás to vyplivlo na Nový Sad. Nebyla šance odbočit doprava přes Dunaj, buď jsme se mohli vrátit do Bělehradu, jak nám poradil až třetí Jugoš, nebo odbočit až u Nového Sadu. Tak jsme jeli na Nový Sad. U jedné pumpy jsme za všechny dináry, které nám zbývaly, koupili benzín. Pumpař řekl 12.letýmu klukovi, který za něj natankovával, kolik že litrů nám má natankovat – 19 litrů. Kluk tankoval a tankoval, takže když už na stojanu bylo 22 litrů, šéf na něj zařval, aby přestal. Řekl jsem pumpařovi, že už dináry nemáme, tak co s tím. Když mu kluk řekl že jsme Češi podle MPZ, mávnul rukou ať jedem. Začalo pršet a cesta se změnila na panelovou se zalitými spárami asfaltem. V Novým Sadu jsme odbočili na Zrenjanin a dál jeli na Jimbolii. Blížili jsme se v dešti k jugoslávsko-rumunské hranici, která byla opuštěná. Rumunští celníci nezklamali. Vojáci se samopaly od nás somrovali cigarety. Měli smůlu, oba jsme nekuřáci. Tak před námi stáhli závoru. Čekali jsme 15 minut na šéfa který chtěl vidět kufr. Prošacovával všechno, prolezl i vařič uvnitř auta. Pak odešel. Po dalších 15 minutách přišel jiný celník a dal nám razítka do pasů. Říkali jsme vojákům ať otevřou závoru, že nás už kontrolovali. Odmítli. Ve vedlejším pruhu stáli Bulhaři a ti byli odbaveni rychleji a bez prohlídky. Na jejich straně zůstala závora nahoře. Tak Vorel couvnul a vyjel vedlejším pruhem. Nikdo po nás nestřílel ani neřval, tak jsme vyjeli z celnice do rumunského vnitrozemí. Silnice byly podstatně horší, s dírami. Po 50 km jsme dojeli do Temešváru (Timişoara). Zaparkovali jsme v postranní uličce u nějaké fabriky a šli hledat temešvárské náměstí, kde v prosinci Securitate střílela do lidí. Město bylo špinavé a zchátralé. V krámech toho moc nebylo, obrovské fronty před tabákem. Na nás se nalepil Rumun s násadou od krumpáče. Žertovali jsme, že Securitate ještě funguje. Prošli jsme se tržištěm, které bylo kupodivu plné zeleniny, ovoce i květin. Za tržištěm jsme se sešli i s Rumunem. Šli jsme podle věže kostela, ale na náměstí nás to nepřivedlo. Rumun konečně odbočil jinam než my. Vrátili jsme se k autu a vyjeli směr Arad a Nadlac na rumunsko-maďarské hranici. Za Aradem jsme míjeli pole s hromádkami cibule. Vorel zastavil a já vyběhl obohatit náš jídelníček o šest cibulí. Na hranici s Maďarskem byla pro změnu fronta osobních i nákladních aut. Oloupali jsme si cibuli a dali si každý paštiku s keksy. Než jsme popojeli na řadu, měli jsme to v sobě. Rumuni nás opět vyzvali, abychom otevřeli kufr. Orazítkovali pak pasy a propustili. Maďaři dali jen štempl a pokynuli, abychom jeli dál. U první pumpy jsme se zeptali, zda můžeme platit v DM a kolik litrů za 10 marek je. Čerpadlář odpověděl anglicko-česky: „Ten – deset – super.“ Tak jsme natankovali 20 litrů za 20 DM a zbývalo nám 10 DM a 160,- Kčs na benzín! Maďarskem jsme přes Szeged a Székesfehérvár jen profrčeli. V 22:15 nás zastavilo červené krouživé světlo. Policie. Před námi auto porazilo stopaře. I my jsme se v poslední chvíli vyhli stopaři, který stál ve tmě v silnici a stopoval. Maďarští stopaři jsou nebezpeční, jak pro sebe tak pro automobilisty. Za Győrem jsme okolo 23. hodiny uhnuli na boční silnici, auto zaparkovali na krajnici a zalehli vedle auta do mělkého příkopu. Dnes jsme ujeli 767 km.
20.den – čtvrtek 9.8.1990
Ráno jsme neodbočili na Rusovce, ale Vídeň. Na maďarsko-rakouské hranici vše proběhlo rychle a bez problémů. Ukázali jsme z okna pasy a jeli dál. Opět jsme se dostali do upravených vesnic, městeček a kvalitních silnic. Konstatovali jsme, že nejlepší ukazatele a značení silnic mají Maďaři a Rakušáci. Zde zabloudit by bylo umění na rozdíl od Jugoslávie a Řecka, kde to bylo běžné. Zastavili jsme okolo desáté blízko centra a šli na Stephansplatz do banky vyměnit posledních 10 marek za šilinky. Pokladní se podivila, že víc nechceme měnit. Hold jsme už víc neměli. Tak nám nezapočítala poplatek banky, takže jsme dostali celých 69 šilinků. Vrátili jsme se k autu a po dálnici vyjeli na Stockerau. Zastavili jsme u pumpy a já zašel za pumpařkou, že máme jen 69 šilinků, za které chceme natankovat benzín, abychom dojeli do Čech. Okoukla nás a pak nám natankovala 2x víc než na co jsme měli. Poděkovali jsme a vyrazili na rakousko-československou hranici do Hatí. Náš celník se zeptal: „Co si vezete?“ „Nic,“ odpověděli jsme. „Něco přece vezete...“ (v nás teď hrklo, co myslí tím něco) „..dojmy, ne?“ „Jo, ty jo.“ (úleva). To byl veškerý dialog na naší čáře, kufr ale stejně chtěli vidět. Jen nakoukli a jeli jsme dál. Za Znojmem jsme si dali ve Formanské hospodě „klasiku“- smažák s bramborem a pivko. Po dlouhé době opět normální jídlo. Přes Jihlavu jsme se dostali na dálnici ku Praze. Kontrolka benzínu nás už dlouho dráždila, takže jsme chtěli natankovat ve Zruči nad Sázavou. Pumpa byla zavřená! Takže jestli dojedeme k Vlastovi (známý Vorla, u kterého jsme spali, když jsme čundrovali po Sázavě). Dojeli, ale Vlasta byl na služebce. Tak jsme s posledními kapkami benzínu vyjeli do Uhlířských Janovic. Z kopce Vorel vyřazoval a moc nebrzdil, abychom dojeli co nejdál. Před posledním kopcem auto naposledy nasálo benzín a motor utichl. Odstavili jsme auto do postranní uličky a s 5 litrovým kanystrem se vydali k pumpě. Zeptali jsme se místních, jak je pumpa daleko – 0,5 km. Došli jsme k pumpě po 19. hodině, naštěstí měla otevřeno do 19:30. Benzín už stál 12,- Kčs, vzali jsme plný kanystr. Náhodou u pumpy tankoval chlápek se žigulíkem, který nás vzal k autu, takže jsme zpátky nemuseli tahat plný kanystr. Ze zbývající stovky jsme 50,- Kčs vyčlenili na pití a za zbytek jsme ještě jeli natankovat něco přes 4 litry benzínu. K pumpě jsme dojeli akorát 2 minuty před 19:30. Teď bychom měli vydržet s benzínem až do Prahy. Zajeli jsme k Doudovi (soukromý hostinský – Vorlův známý), kde jsme si dali chleba s domácím sádlem a pivo. Ve 23:10 jsme si z auta, které jsme nechali u Doudy na dvorku, vzali spacáky s karimatkami a za vesnicí zalehli na loučku u lesa. Dneska jsme ujeli 411 km.
21.den – pátek 10.8.1990
Dali jsme si po ránu u Doudy jednoho vyprošťováka a koupili rohlíky a mléko. Pak jsme zajeli k Hofmanům, jestli Vlasta nepřijel. Ne, tak jsme pokračovali směr Praha. V 10:30 skončilo naše putování po Jugoslávii a Řecku po třech týdnech. Dnes jsme najeli jen 42 km.
Dohromady jsme najeli 6016 kilometrů které odřídil Vorel a navštívili pět států: Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Rumunsko a Rakousko. Utratil jsem 350 DM (à 24,- = 8400,-Kčs) + 800,- Kčs, dohromady 9200,- Kčs. Jízda ve dvou ve škodovce byla pohodlná, žádné násilí, ale taky dvakrát drahá.
PS: Vznik deníku je poplatný své době... :-)
Fotogalerie
Žádné komentáře:
Okomentovat