Skotsko

Někdy v lednu Jóna oznámil, že bude mít sviště, za týden totéž sdělil Bill, takže bylo jasné, že dovolená je bez nich. Billova nejmladší ségra Ála jela s gymplem do Skotska a prostřední Billova ségra Renda měla sehnat zájemce. Nabídla mi jedno místo. Byl jsem pro. Chtěl jsem, aby jel i Oťan, abych nebyl v zájezdu sám, ale Oťan mluvil něco o USA. Tak jsem řekl Rendě, ať promluví s Oťanem o Skotsku. Za týden Oťan volal, že jede do Skotska. Konečně k něčemu ty ženský jsou! :-) Ze známých se pak na zájezd ještě přihlásili Michal (z Karamely), Honza (Australan), Šárka, Sísa, Radka, Andrea a Katka. Den před odjezdem jsme zašli zakoupit jídlo pro společné stravování (já, Oťan, Honza a Michal) a v noci před odjezdem jsem si zabalil.

1.den – pátek 22.7.1994

V 7:45 jsem měl sraz s Honzou na Želivárně a ověšeni jak vánoční stromečky jsme vyrazili na Budějovickou ke gymplu. Před gymplem už byl autobus a strašný šrumec. Nějak jsme se naložili a v devět vyjeli přes Plzeň a Stříbro (jeli jsme kolem kasáren, kde jsem prožil rok a půl) na Rozvadov. V poledne jsme přejeli do Německa. Vedoucí zájezdu Viktor nám pustil video o Skotsku, Naznačil něco o včasném vstávání, načež jsme zarecitovali – Katka: “Ranní ptáče bez lahváče nikam nedoskáče!“ - Honza: “Ranní ptáče víc odskáče!“ - já: “Ranní ptáče dál doskáče, nakopnu ho, až zapláče!“ Na německé dálnici jsme se na chvíli zasekli v koloně. Projeli jsme okolo letiště ve Frankfurtu, minuli jsme Metz a Reims. To už jsem spal za pomoci nafukovacího nákrčníku ve tvaru U.
 

2.den – sobota 23.7.1994

Probudil jsem se před druhou ráno v Calais před naloděním na trajekt. Za sebou jsme měli 1535 km. Po nalodění na trajekt jsme všichni opustili autobus a vyřítili se na horní palubu na záď. Odchytili jsme Álu a dali jí hobla k jejím 17tinám. Cizinci koukali, co se to děje, protože Ála strašně řvala! Ve 2:00 se trajekt zahoupal a vycouval mezi dvěma majáky na protilehlých kamenných molech do kanálu La Manche. Vpluli jsme do Pas de Calais a ve 3:20 opouštěli Strait of Dover. Seřídili jsme si hodinky dle místního času na 2:20. Prohlédl jsem si loď, spáchal hygienu a pak se usadil v dětském kině, kde promítali Toma a Jerryho. Před vyloděním na ostrově jsme nalezli do autobusu a ten nás dopravil na půdu Jejího Veličenstva. Pověstné bílé útesy doverské jsme viděli v odlesku nočního osvětlení přístavu. Imigrační úředníci byli v pohodě, prošli jsme všichni. Mě se úředník ptal, na jak dlouho do Anglie jedu (jak mi bylo později sděleno), ale já mu „ňák špatně rozuměl“ a odpověděl, že jsem ještě v Británii nebyl! :-)

Mávl rukou, dal mi štempl do pasu a byl jsem jsem na ostrově ve 3:45. Před Londýnem jsme dali gábl na parkovišti a okolo osmé jsme vyrazili z Kennington Park Place na prohlídku Londýna. Velký nezvyk byl klasicky ten, že auta jezdila zprava. Ještě že na velkých křižovatkách napsali na chodník „look right“. Jako výhodné se nám jevila permanentka na dvě zóny (Londýn má 6 zón) za 2,70 £ (121,50 Kč), protože památky byly v těchto dvou zónách. Honza vysvětlil černochovi v pokladně, jakou chceme jízdenku a my jsme po něm opakovali jen: „the same ticket, please“. Černoch se pak bavil tím, že když někdo nic neřekl, napověděl mu: “the same“.

Chvíli jsme v londýnském metru tápali, ale pak jsme pochopili jejich značení a bylo to v pohodě. Metro je maličké, propojovací chodbičky mezi přestupními stanicemi tvoří dokonalé labyrinty. Z počátku jsme vytvářeli v chodbičkách chaos, protože jsme chodili po pravé straně a ne po levé, jak je v Anglii zvykem. V metru (Underground) jsme se rozpadli na několik skupinek, ta naše vyrazila k Tower Bridge a Tower of London na břehu Temže. (Tower Bridge je poslední most na Temži před ústím Temže do moře. Byl postaven přesně před 100 lety, v r. 1894. Tower of London začal stavět Vilém Dobyvatel okolo roku 1078. Jako první byl postaven White Tower, který se po dokončení stal jak rezidencí krále, tak i pozorovatelnou, z níž bylo možno sledovat dopravní ruch za Temží. Na přelomu 12. a 13. století bylo postaveno opevnění. Dnes je Tower nejzachovalejší pevností v zemi. Později byla pevnost změněna na vězení a probíhala v něm řada historických procesů. Např. zde byl vězněm a popraven Thomas More – autor Utopie a zakladatel utopické literatury.) Při obcházce Toweru jsme spatřili zakotvenou válečnou loď HMS Belfast. Poté jsme se přemístili metrem k Monumentu (Památník, připomínající požár Londýna v r. 1666. Sloup vysoký 67 metrů, zakončený plamennou koulí, byl postaven podle Ch. Wrena v letech 1671 – 1677 a ve své době byl nejvyšším sloupem na světě.) a pěšky ke katedrále sv. Pavla. (Katedrála sv. Pavla – St. Paul´s Cathedral, je druhý nejvýznamnější kostel Londýna. Katedrála má základ v 11. století, ale byla ve 14. - 15. století radikálně přestavěna. Při velkém požáru Londýna v r. 1666 byla zničena. V r. 1675 byla zahájena nová přestavba dle Ch. Wrena a trvala 100 let. V katedrále jsou pohřbeni významní muži Anglie – lord Nelson, admirál; vévoda z Wellingtonu; stavitel Ch. Wren.) Za prohlídku chtěli 3,5 £, to akceptoval jen Honza a Michal. Ostatní jsme zatím našli autobusovou zastávku, z které bychom se dostali na Trafalgar Square s Nelsonovým pomníkem. (Žulový sloup vysoký 56 metrů, na jehož vrcholu je 6 m vysoká socha admirála od W. Railtona. Reliéfy u paty sloupu zachycují výjevy z námořních bitev.) Po návratu Honzy a Michala jsme vylezli do prvního patra „dabl dekru“ a kochali se pohledy do okolí jízdou k Trafalgarskému náměstí. Odtud jsme se pěšky přemístili okolo budovy Admirality a Vítězného oblouku Admirality po The Wall k Buckinghamskému paláci, kde jsme měli sraz s ostatními v 11:30 při přehlídce a výměně stráží. Že jsme si toto místo nezvolili dobře, jsme zjistili hned. Celá křižovatka u Victoria Monument před palácem byla obklopena stovkami turistů, lačnících vyfotit střídání stráží. Takže jsme se nesešli. Po přehlídce jsme se vydali pěšky po Birdcage Walk k Westminster Bridge, Westminsterskému opatství, (Westminster Abbey je nejvýznamnější historická stavba Londýna. Založena králem Eduardem v r. 1050. Od roku 1066 se zde koná korunovace králů.) parlamentu a Big Benu. Zde se naše skupina rozdělila s tím, že se tu sejdeme v 15:30. Já, Honza, Šárka, Ála + její kamarádka Petra jsme vyrazili metrem (už jsem se v metru orientoval, jen holky se divily, kudy je to vedu) do Britského muzea. (Britské muzeum bylo založeno v r. 1753. Současné prostory byly postaveny až v letech 1823 – 1852. V letech 1907 – 1914 dal postavit další trakt muzea král Eduard VII.) Dali jsme si sraz u východu za dvě hodiny a vyrazili jednotlivě po expozicích. Prošel jsem si celý areál muzea. V jedné malé místnosti mě zaujala výstavka papírových platidel. U československé stokoruny z r. 1961 byl popisek – platidlo Československé socialistické republiky, která budovala neuskutečnitelné cíle do roku 1992. Kupodivu jsme se všichni sešli. V muzeu bylo neskutečné vedro, takže když jsme vyšli ven, zašli jsme na pivko do nálevny. Šárka vysvětlila, jaké chce pivo (dark – tmavé, lager – světlé, cedar – říznuté limonádou, sladké!) a já použil už známou frázi „the same beer“. Vyplázli jsme 1,95 £ (88,- Kč). K Parlamentu jsme dorazili ke zbytku původní skupinky o půl hodiny později a společně jsme si prohlédli Westminsterskému opatství a chrám sv. Margarety. K autobusu jsme dorazili všichni včas, takže v 18:00 jsme vyjeli západním směrem na Stonehenge. Průvodci jsme museli doplatit každý 6 liber za dva kempy navíc, protože zde v nížinné Anglii nebylo místo, kde bychom jako celý autobus bez problémů přenocovali. Každá louka byla oplocená a „private“. Projeli jsme okolo Stonehenge, které bylo pouhých 30 – 40 metrů od silnice. (Stonehenge - jedno z největších evropských prehistorických míst, jehož vznik je dodnes obestřen tajemstvím. Ve střední době bronzové se rozvíjí podél pobřeží Atlantiku a Severního moře, od Španělska, přes západní Francii až k Britským ostrovům a do jížní Skandinávie tzv. megalitická kultura, kterou charakterizují kultovní místa a hroby postavené z velkých kamenných bloků. Předpokládá se, že Stonehenge vznikalo ve třech fázích. První svatyně byla postavena kolem r. 2600 př. Kr., ještě v době kamenné. Od mělkých hrobů v předpolí ji oddělovala kamenná hradba. Na vnitřní straně hradby jsou kamenné komory, sloužící k obětním rituálům. U vchodu do svatyně stojí mohutný monolit z pískovce, 4,5 m vysoký. Asi kolem r. 2000 př. Kr. se rozestavěná svatyně mění a rozšiřuje, snad po příchodu nových obyvatel z okruhu kultury zvoncových pohárů a kultury se šňůrovou keramikou. V této době jsou vztyčeny ve dvou kruzích po 40 kamenech doleritové {hrubozrnné čedičové} sloupy. Třetí stavební fáze končí kolem roku 1800 před Kristem. Doleritové sloupy nahrazují sloupy pískovcové o hmotnosti až 26 tun. Tehdy vzniká i další kruh kamenů na obvodu a podkova bloků ve středu svatyně, což by mohlo podle některých badatelů symbolizovat smrt. Někteří archeologové se domnívají, že Stonehenge bylo především posvátným místem, badatelé se však domnívají, že tato stavba měla i další význam. Už v roce 1771 si doktor John Smith všiml, že v den slunovratu vychází slunce za patním kamenem, stojícím ve středu posvátné přístupové cesty. V roce 1901 astronom Sir Norman Lockyer spočítal, že v roce 1860 před naším letopočtem vycházelo slunce přesně v ose Stonehenge.) Asi po 10 km jsme odbočili do kempu. Místní byli trochu šokováni, když do malého kempu přijel velký autobus a z něj se vyvalilo 20 stanů, které za chvíli stály okolo něj. Dnes jsme ujeli 297 km. Ukuchtili jsme si něco k jídlu, Šárka nás pohostila vínem, které už začalo kvasit a tak se muselo rychle zneškodnit. V noci lehce sprchlo.

3.den – neděle 24.7.1994

Brzo jsme vstali, sbalili se, něco pojedli a krátce po osmé jsme byli na parkovišti před Stonehenge. Záhadné kameny byly za vysokým plotem, oddělující travnatý pahorek od silnice. Za vstup za plot chtěli 5 £ (225,- Kč) a to se člověk dostal jen o 30 metrů blíž, takže jsme se spokojili s pohledy přes plot a nemuseli čekat do devíti, až otevřou. Ze Stonehenge jsme vyrazili okolo další kamenné památky Old Sarum do Salisbury, kde jsme měli dvě hodiny na prohlídku katedrály. (St. Mary´s Cathedral byla postavena v l. 1220 – 1280, k níž byla v l. 1330 – 1370 přistavena 123 metrů vysoká věž {nejvyšší v Británii} a koncem 18. století a v 19. století prošla katedrála stavebními úpravami dle J. Wyatta a G. Scotta. Zajímavé jsou sklomalby ze 13. - 15. stol. v západním průčelí. Na severní straně v boční lodi je nejstarší středověký orloj v Evropě, pocházející z roku 1386. Hodiny byly původně umístěny na zvonici, která byla zbořena roku 1792. V té době byly uloženy do depozitáře a byly znovu objeveny až roku 1929. Roku 1956 byly restaurovány a uvedeny do provozu. Hodiny nemají ciferník a odbíjejí jen celé hodiny.) Po prohlídce jsme dle mapky hledali staré hospůdky ze 14. století, ale viděli jsme jen jednu. Starý baráček s dřevěnou konstrukcí a střechou, zdi vyzděné, malá okénka s květinami a nade dveřmi vývěsní štít s malovaným obrázkem, mající vztah k názvu hospody. Ty vývěsní malované štíty si britské hospody zachovaly dodnes. V poledne jsme vyjeli směrem na Londýn k hradu Windsor. Při hledání parkoviště jsme trochu bloudili. Sraz byl naplánován na 16:30. Všichni jsme vyrazili na hrad, takže Viktor vyjednal skupinovou slevu za 5 £ (225,- Kč), což byla pálka. (Obyčejný lístek stál taky 5 £, ten skupinový byl do více objektů) po oznámení ceny to někteří vzdali. Hrad byl přeplněn návštěvníky.

(Windsor – jeden z největších evropských hradů. Původní dřevěný hrad krále Viléma Dobyvatele {11. stol.} byl od 12. století přestavován na velkolepé sídlo anglických panovníků, kterým se stal za vlády Eduarda III. ve 14. stol. Základ hradu tvoří dvě nádvoří – Upper Ward a Lower Ward {horní + dolní}. Mezi nimi je malé Middle Ward s věží Round Tower. Na dolním nádvoří je kaple sv. Jiří – St. George´s Chapel. V kapli jsou náhrobky králů Jindřicha VIII., Karla I. I královny Viktorie.) Prohlédli jsme si obě nádvoří s kaplí sv. Jiří a absolvovali prohlídku vnitřních královských komnat a zbrojnic. Po prohlídce jsem ukecal Oťana, Michala a oba Honzy na jedno. Ve svahu pod zámkem jsme našli kouzelnou hospůdku. Dřevěné obložení s trámy a sloupy, na stěnách rozvěšené různé druhy tácků, pivních nálepek, starých hospodských věcí a obrovský nálevní pult. Sedli jsme si ke stolu a čekali, že nás někdo obslouží. Když se nic nedělo, Honza povídá, že v Austrálii je zvykem si chodit pro pití k pultu, tak jsem tam zašel a chtěl jedno velký světlý. Barmanka mi něco odpověděla, z čehož jsem usoudil, že pivo asi nedostanu. Zavolal jsem na pomoc Honzu a ten mi pak řekl, že v Anglii mají zákaz čepování alkoholu každou neděli od 15. do 19. hodin. Pokusil jsem se barmanku ukecat aspoň na jedno malé, že jsme cizinci a odjíždíme, ale nic naplat. Tak jsme se nechali od ní alespoň vyfotit před pultem s pípou. K autobusu jsme se vrátili po čtvrté a já zjistil, že u šoférů se dá koupit chlazená plechovka piva za 13,- Kč! Hned jsem si dal dvě. Bylo půl páté a chyběly Ála s Petrou. Takže jsme čekali a mezitím jsme zahlédli přistávat obrovské letadlo Boeing 747 Jumbo a Concorde, které jsem viděl poprvé na vlastní oči ve vzduchu. Holky si to v pohodě přihasily v 17:30 a divily se, že na ně hodinu čekáme. Vyjeli jsme s Windsoru a po půl hodině dojeli do kempu. Poprvé tak brzo, takže po jídle jsme šli hodit fotbálek. Večer pak Honza vytáhl kytaru, kterou mu Světlana (druhá průvodkyně), Renda, Radka nebo Lenka neustále braly. Dívčí kytarový dýchánek. Postupně se lidé trousili do stanů, okolo jedné jsme to rozpustili. Dnes jsme ujeli 168 km.

4.den – pondělí 25.7.1994

Včera byl budíček dvě hodiny před odjezdem a to se vedení výpravy zdálo moc brzo, tak dneska byl budíček hodinu před odjezdem a to jsme zas nestíhali. (Pro další dny byla zvolena zlatá střední cesta.) V kempu se lidé na nás usmívali, když viděli, že odjíždíme. Někdo řekl: „Ty lidi se na nás tak krásně usmívají....“ „Počkej, až nastartujeme a zamoříme jim to tady!“ odpověděl jsem. A taky že jo! Vyjeli jsme do univerzitního města Oxford. (Poprvé se Oxford připomíná v r. 912 a jeho jméno vzniklo pravděpodobně z historické skutečnosti, že zde byl brod přes řeku Temži. Na začátku 12. stol. zde začaly vznikat školy vedené kláštery a v r. 1185 byl již Oxford považován za středisko církevního školství Anglie.) Zaparkovali jsme blízko Temže a vydali se po svých směrem k centru Oxfordu. První zastávka byla Christ Church College s katedrálou. (Kolej byla založená v r. 1525 kardinálem Wolseym. Je největší a nejmalebnější kolejí v Oxfordu. Katedrála Christ Church Cathedral byla postavena dřív, ve 12. století.) Katedrálu jsme si prohlédli v pohodě, na kolej nás nechtěli pustit. To ale nepočítali s Čechy. Vešli jsme zadním neoznačeným vchodem pro zaměstnance a dostali se až do areálu, kde jsme si vyfotili věž se zvonem. Od brány se k nám hrnul olivrejovanej poskok. Honza s Oťanem stačili vyběhnout, já s Michalem jsme fotili a tak nás zřízenec dostihl. Michal se ho s naivní tváří zeptal, jestli můžeme dovnitř. Nemohli jsme! Došli jsme na Carfax, zdejší centrum, zabočili na High Street a prohlédli si kostel All Saints a St. Mary The Virgin. Za kostelem jsme chtěli nahlédnout do Radcliffe Camera, ale byl tam vstup zakázán. (Radcliffe Camera je kruhová stavba zakončená kopulí vysokou 46 metrů a postavená v letech 1737 – 1749, stavitel J.Gibbs.) Prošli jsme kolem Queen´s New College a došli na Magdalen Bridge, kde půjčovali mělké podlouhé lodě, které se odpichovaly čtyřmetrovým bidlem. Honza zjistil cenu (7 £ na hodinu) a tak jsme zašli si zabidlovat na jedno z ramen řeky Temže s ostrůvky.

Nejdřív se bidla chopil Oťan. Honza prohlásil, že se radši jen poveze a hlídal si svůj drahý foťák. Po chvíli plutí od břehu ke břehu získal Oťan grif na plavbu dopředu. Po 20 minutách jsem vystřídal Oťana a s hrůzou zjistil, že to není jen tak, aby loďka plula dopředu a ještě rovně! Po půlhodině se vpravo ukázal další kanál, tak jsem zabočil a doufal, že nás přivede zpátky k Magdalen Bridge. Poté jsem předal bidlo Michalovi. Čas neúprosně běžel. Měli jsme co dělat, abychom stihli jak čas na půjčení loďky, tak návrat k autobusu. Bez namočení jsme dobidlovali do přístavu. Zaplatili jsme a vyrazili zrychlenou chůzí k autobusu. Honza náhle zjistil, že nechal na lodi stativ. Tak běžel zpátky a my na něj čekali. Dost dlouho nešel. Nakonec přiběhl i se stativem. Teď už jsme nahodili indiánský běh přes Oxford. Zpocený a uřícený jsme přiběhli 5 minut po dvanácté k autobusu. Bohužel čekali jen na nás. Ale 5 minut zas nebylo tak strašný jako hodina Ály s Petrou. Vyjeli jsme do rodiště W. Shakespeara, do Stratfordu nad Avonou. (Stratford-upon-Avon byl založen v r. 1196 králem Richardem I.) Před každým městem nám Viktor nebo Světlana rozdali mapku se zakresleným parkovištěm, tentokrát barevné prospekty. Na nás vzadu se zase nedostalo na všechny, tak jsem zašel do Tourist Information Centre a sehnal si prospekt tam. Městečko bylo přelidněné. Dle plánku jsme vyrazili k rodnému domku Williama. Našli jsme malý domek ze 17. stol., který, kdyby neměl u dveří desku, že se v něm narodil W.S., by se lehce přehlédl. Pak jsme prošli okolo radnice k Nash House a The Great Garden, kde prý odpočíval i Willi. Prohlédli jsme si Guild Chapel a pak zašli do pubu na pivko. K autobusu jsme se vrátili okolo domku, kde pro změnu W. Shakespeare zemřel. Tentokrát všichni dorazili včas a tak jsme vyjeli přes Birmingham po dálnici mezi Liverpoolem a Manchesterem do Lake Dictrict National Park. Projeli jsme údolím Great Langdale do vesnice Middle Fell, kde jsme zakempili. Začalo pršet, což všechny vyburcovalo k rychlému postavení stanů a pak jsme se sešli pod obrovským listnatým stromem, kde relativně nepršelo a každá skupinka si zde vařila večeři. Po jídle vedení určilo tři trasy na druhý den – přechod pohoří Cumbrian. První trasa byla lehká, tu si nikdo nevybral. Druhá trasa byla stejná s třetí – výstup na nejvyšší horu Anglie – Scafell Pike (978 m n/m) a pak hned dolů do údolí (druhá trasa), nebo ještě zajít k horskému jezírku (třetí trasa). Chceme jít trojku („Drsňáci nejdou nic jinýho než trojku!“ povídám.), jen Oťan váhá, chce jít s holkama dvojku. Mezitím se nám furt nevařil čaj, byl jsem dokonce podezříván, že jsem koupil málo naplněnou bombu pro vařič! (Později se ukázalo, že trysky vařiče byly ucpané a špatně bylo seřízení odvzdušnění hořáků.) Když se čaj konečně uvařil, tak už ho skoro nikdo nechtěl. Ve 23:30 jsme zalezli do stanů, abychom načerpali síly na zítra. Dnes jsme ujeli 426 km.

5.den – úterý 26.7.1994

Okolo třetí ráno začalo pršet a bohužel neměla hned tak přestat. Sbalili jsme rychle stany, ohřáli vločky v mléce pod střechou umývárny nádobí, navlékli pláštěnky a v 9:00 pěšky vyrazili na nejvyšší horu Anglie. Po několika metrech někdo zjistil, že neuklidil bednu s jídlem do autobusu a vrátil se. Čímž jsme se zasekli. Po chvíli Viktor rozhodl, že půjde s jednou skupinou napřed, Pepa (třetí člen vedení, který z Londýna letěl do Ameriky) s druhou a Světlana nás s tím zapomnětlivcem dohoní. Většina z nás se přidala k Viktorovi. Viktor požádal Honzu, jestli by nešel vzadu, tak jsem šel s ním solidárně na chvostu naší skupiny. První velký stoupák na Rossett Pike ukázal, že v dešti a vichru některé účastnice mají problémy (zima, mokro, puchýře). Na jejich oznámení, ať jdeme napřed, že nás doženou, jsme reagovali tak, že jsme se zastavili těsně za nimi a řekli, že za námi nikdo nezůstane. Takhle se všechny rozhoupaly hned k další chůzi. Déšť byl prudký, vydatný a nekonečný. Na vršku hřebene se k dešti přidal ještě tak prudký vichr, že jsem si musel držet rukou kapuci pláštěnky u hlavy, neboť mi ji vítr neustále strhával z hlavy. V pohorkách už byla loužička, voda se tam dostala vrchem přes ponožky, kterou jsem si ohříval na tělesnou teplotu. Ještě že pláštěnka izolovala, protože jsem vyšel jen v kraťasech a tričku. Od Ály jsem podle barvy své pláštěnky dostal přezdívku „zelený mužíček“. K dešti a vichru se přidala i mlha.

Po dosažení Rossett Piku (610 m n/m) jsme šli chvíli po rovině. Přišli jsme na okraj rovinky a pod námi se rozprostíralo horské jezírko Angle Tarn, ke kterému jsme museli po mokrém svahu sestoupit. Nyní jsem už věřil, že v Anglii může pršet vodorovně. Při sestupu k jezírku nás déšť bičoval přímo do tváře – vodorovně! Místy byly nárazy větru takové, že nás málem porazily. Při sestupu jsme museli překonávat tlak větru a když tlak větru náhle přestal, měli jsme co dělat, abychom se neskutáleli k jezírku! U jezírka Viktor počkal, až jsme k němu došli všichni a pak řekl, že za tohoto počasí se nedá jít na Scafell Pike a že přejdeme jen pohoří Cumbrian Mountains. Od jezírka Angle Tarn jsme zamířili opět do krpálu, tentokrát s větrem v zádech. Na některých lidech bylo vidět, jak jdou rezignovaně, už se nevyhýbali loužím a potokům a bylo jim jedno, jestli si naberou do bot nebo ne. I když na druhou stranu jsme byli už tak promoklí, že to bylo jedno, jestli jdeme vodou nebo po zemi. Vylezli jsme na Esk Hause (759 m n/m) o odtud začali sestupovat na druhou stranu Cumbrianského pohoří. Cesta byla kamenitá, občas travnatá a místy jsme šli potokem, který si zvolil pěšinu za své koryto. Prudkým svahem vedle hřmícího vodopádu (který nebyl slyšet přes neustálé bušení deště do pláštěnky) jsme konečně sešli do údolí, kde pěšina vedla po zatopených loukách, ale to už nikomu nevadilo, protože pohorky byly stejně jak houba nasáklý vodou. Došli jsme do Seathwaite, přes můstek nad rozbouřenou říčkou jsme dorazili do stavení, v kterém byla malá hospůdka. Někteří se začali převlékat (pokud měli do čeho) a tentokrát si každý dal čaj nebo kafe, bez ohledu na cenu. Za čaj jsem dal 1,45 £ (66,- Kč). Asi po hodině a půl dorazila do hospody skupina Pepy. Taky nezdolali Scafell Pike, šli kousek dál než my, ale museli se vrátit. Takže v koutku duše jsem byl rád, že ani druhá skupina nevylezla na „jen“ 978 m vysoký Scafell Pike. Dneska to bylo na horách vyloženě extrémní počasí. Protože jsme ucpali celou hospůdku, řekli jsme Pepovi s jeho skupinou, ať počká venku, že za chvíli vylezeme ven a oni si pak vlezou dovnitř. Když jsme vylezli ze suché hospůdky zase do deště, Pepova skupinka už kráčela po cestě k autobusu, ke kterému to byly ještě dva kilometry. Jako na potvoru, když jsme došli okolo čtvrtý k autobusu, přestalo po 13. hodinách pršet. Lepší den na zdolání nejvyšší hory Anglie jsme si nemohli vybrat. Viktor nám ukázal místo, kde budeme spát (tentokrát asi 250 metrů od autobusu) a že teď máme volno. Tak jsem navrhl se Šárkou cestu do vesnice, kde by mohla být hospoda. Když se nikdo neměl k cestě, vyrazili jsme já, Šárka, Michal a Honza sami. Pomocí dotazu u jednoho baráku jsme hospůdku asi po 2,5 km našli. Suchou a prázdnou. Sedli jsme si do kouta, abychom měli přehled a čekali. Když se nic nedělo, došlo nám, že musíme k pultu. Měli tu tři typy piva – místní tmavý za 1,70 £, světlý Carlsberg (DK) za 1,40 £ a světe div se, náš Budvar za 2,00 £. Se Šárkou jsme si dali světlý, Michal tmavý a Honza colu. Za chvíli dorazil do hospůdky Oťan se „Sísama“ (Sísa, Lucka, Markéta, Katka II), Rendou, Zorkou a Andreou. Poradili jsme jim, že musí k pultu, tak Oťan šel objednat hromadu čajů a pro sebe pivo. Barman roztáčel pivo a Oťan si šel sednout, protože si myslel, že barman mu pivo donese ke stolu. Barman udiveně koukal, jak Oťan odchází a nevěděl, jestli má pivo dotočit. Tak jsme Oťanovi napověděli, že na to pivo musí počkat a hned ho zaplatit. Mezitím venku dokonce vysvitlo slunce! Už jsme byli skoro suchý, tak že půjdem. Oťan zašel k baru a řekl: „Tak pay!“, což vzbudilo veselí. Anglán pochopil, když uviděl peněženku. Došli jsme k autobusu, kde byli všichni už po jídle a všude rozvěšené oblečení. Udělali jsme večeři u autobusu, abychom jídlo netahali na vzdálenou loučku. Poté jsme vzali stany, karimatky, spacáky a vydali se na loučku, kde jsme měli stanovat. Protože jsme minuli přístupovou cestu k loučce, museli jsme lézt přes plot a pak seskočit ze dvou metrů na zem. Oťan chtěl být galantní a pomoct Andree a Rendě při seskoku, ale byl odmítnut. Jak se později ukázalo, tato snaha se mu vymstila. Postavili jsme stany a Honza vytáhl kytaru. Všichni jsme zpívali (teda hlavně ženský) až do půl jedný. Pak jsme se rozlezli do stanů. Zalehl jsem a najednou slyším Oťana, jak říká: “Do prdele!!“ a něco hledá. Vypadlo z něj, že nemá spacák. Vylezl ze stanu, prohledal jeho okolí, šel se podívat i do autobusu. Vrátil se bez spacáku. Nabalil se do několika vrstev a zalehl pod bundu. Dnešní přechod pohoří Cumbrian byl dlouhý 14 km a překonali jsme 846 metrů do kopce a 743 metrů z kopce za neustálého deště (i vodorovného!). Tolik deště a tak promočený – to jsem nezažil.

6.den – středa 27.7.1994

Ráno opět pršelo, Oťan se moc nevyspal a náladu měl pod psa. Šel za Světlanou, jestli nemají nějaký náhradní spacák, že svůj ztratil. Světlana se s Viktorem začali smát, že to nebude zadara, čímž se Oťan rozzářil, protože tušil, že to zřejmě dobře dopadne. Světlana říkala, že už včera viděla na zídce před loučkou, na které jsme nocovali, ležet spacák, ale myslela si, že je něčí cizí, tak ho tam nechala. A překvapilo ji, že tam leží i ráno. Oťan ihned naklusal k zítce a spacák tam ještě ležel. Po dotazu, jak se mu v noci spalo, Oťan vysvětloval, jak „drsňáci“ spí v noci bez spacáku! :-) Přestalo pršet akorát když jsme vyjeli. Všichni rozvěsili po autobuse mokré oblečení a boty, pojízdná sušárna. Dojeli jsme do Carlisle. (Toto pohraniční město v 11. - 12. století ovládali Skotové. Po jejich vypuzení Angličané město silně opevnili, ale ani mocné hradby je v r. 1645 neuchránily před útokem Skotů, kteří na čas opět získali město.) Prohlédli jsme si místní katedrálu. (Katedrála byla založená v r. 1092 jako klášterní augustiniánský kostel. V r. 1133 bylo králem Jindřichem I. založeno v Carlisle biskupství a kostel byl povýšen na katedrálu. Současná katedrála je směsicí několika stavebních epoch. Větší část je z let 1410 – 1419. Uvnitř katedrály je kazatelna z r.1599.) Viktor nám poradil dokoupit potraviny ve zdejším levném obchoďáku. Zakoupili jsme chleba, balení Snickers a Marsů po osmi za 16 pencí po jedné (nekup to, když je to tak levný – 7,20 Kč) a malou drátěnku na ešusy. Z Carlisle jsme vyjeli po E 05, minuli hranici Anglie a Skotska u mořského zálivu Solway Firth, projeli Glasgovem a zastavili se u jezera Loch Lomond. Vrátili jsme se kousek po silnici, abychom se skrz kemp dostali na pláž. Protože jsem měl plavky v přívěsu za autobusem, vlezl jsem do vody na ádu. Myslel jsem si, že hned zmizím pod hladinou jezera, ale jako na potvoru ještě 15 metrů od břehu mi byla voda pod kolena! Ve studené vodě jsme doplavali k loďce, vzdálené asi 100 metrů od břehu jen já, Viktor, Michal, Oťan, Ála a Petra. Skoti na pláži koukali trochu udiveně, když jsem vylézal z vody. Viktor mi pak říkal, že ve Skotsku není zvykem chodit do vody na ádu. Po osvěžení jsme vyjeli podél jezera Loch Lomond do Grampian Mountains. Autobus projížděl mezi skalnatými a zatravněnými kopci a pohořími. Za okny autobusu začalo pršet. Nastalo vnitřní přesvědčování, že když bude v Glen Coe pršet, tak nikam nejdem a když nebude, tak jdem. Okolní vršky hor zakrývaly mraky, počasí vypadalo bídně. Dojeli jsme do údolí Glen Coe a měli jsme dvě možnosti. Buď vystoupit a přejít pohoří ohraničující údolí Glen Coe ze severu po Staré vojenské silnici a Cestě západní vrchoviny (Old Military Road + West Highland Way) k zátoce Leven, kam přijede pro nás autobus a odveze nás do kempu. Nebo pokračovat autobusem údolím Glen Coe k informačnímu centru, zde zhlédnout film o Glen Coe a pak odvoz do kempu. Zastavili jsme u domku, rychle vystoupili a nachystali se na tůru v „pravý čas“, bylo 17:00. Se Světlanou nás vyrazilo asi 20 po pěšině směrem k hřebeni. Část úseku nesla příhodný název Ďáblovo schodiště (Devil´s Staircase), kde jsme kličkovali serpentýnama a zdolávali převýšení až na hřeben. Lehce jsme se zapotili. Došel nás nejstarší účastník výpravy, Vláďa. Vylezlo z něj, že je bývalý horolezec a s reprezentací slézal Alpy, Kavkaz i Himaláj. Na hřebeni už byl veget – rovinka, mírné stoupání a pak sešup k zátoce k dvojvesnici Kinlochmore a Kinlochleven. Bylo půl osmé a měli jsme za sebou 9 km cesty a 280 metrů převýšení a 580 metrů snížení až na úroveň moře. Cestou do kempu jsme minuli hliníkárnu. Naštěstí Oťan už postavil stan, tak jsme jen uvařili něco k jídlu (oběd a večeře dohromody). Ála byla nějak při síle a chtěla na mě vyzkoušet nějaký chvat z karate. Když jsem se na ni připravil, tak se mnou nehla, což se jí nelíbilo. Tak chtěla, abych se úplně uvolnil. Říkal jsem si, že uvolnění jen naznačím a pak zas zaujmu postoj, z kterého by mě nedostala. Jenže ještě jsem nestačil naznačit uvolnění úšklebkem, když po mě Ála šáhla a třískla se mnou o zem! To jsem teda čuměl! Takže bacha na to křehké stvoření! :-) V kempu začali lítat obávaný „midžís“. (Pakomárec skotský {Culicoides impunctatus} je druh malého létajícího hmyzu, který žije převážně v močálech a mokřinách severozápadního Skotska od pozdního jara do pozdního léta. Nejedná se o bodavý, ale o žravý hmyz. Samičky jsou známé tím, že se pohybují v mračnech a napadají lidské hostitele, i když jejich častějším zdrojem krve bývá spíše dobytek, ovce a divoká zvěř. Možnost jejich včasné identifikace je snížena díky jejich velikosti (do 2 mm) a také díky skutečnosti, že v letu nevydávají žádný lidskému uchu slyšitelný zvuk. Jsou žravé a výsledek je bolestivý. Pohybují se v blízkosti míst, kde se rozmnožují, ale jejich akční rádius může být v okruhu do jednoho kilometru. Nejaktivnější jsou kolem západu slunce, po západu slunce jejich činnost polevuje. Pohybují se převážně při zemi. Jejich aktivita se též snižuje ve větru při rychlostech nad tři metry za vteřinu. Ve Skotsku se jim říká midges. Jsou velmi známou a neslavně proslulou součástí skotské krajiny, letní turistika ve skotské krajině je s nimi neodmyslitelně spjatá.) Všichni jsme se zahalili jak to šlo, abychom byli co nejlíp chráněni před nálety midžís. Dnes jsme ujeli autobusem 352 km.

7.den – čtvrtek 28.7.1994

Po snídani nás autobus dopravil přes Fort William do Glen Nevisu (37 km). Zde jsme se rozdělili do tří skupin: Viktor vedl jedničku po West Highland Way do kempu (asi 25 km), Světlana dvojku – ta šla na vrchol Ben Nevisu a zpátky k autobusu, Pepa trojku - ta šla na vrchol Ben Nevisu a pak za jedničkou do kempu. Renda nás hecovala, že určitě půjdeme trojku, přeci nejsme másla! Moc se nám nechtělo, tak jsme se vymluvili, že se rozhodneme až po návratu z Ben Nevisu. V 8:30 jsme nastoupili na zdolání nejvyšší hory Skotska a celé Velké Británie. Po lávce přes řeku Nevis (s brankou proti vstupu ovcí na lávku) jsme šli po pěšině zhotovené z plochých kamenů přes loučku pod úpatí hory Meall an t-Suidhe. Vystoupali jsme okolo hory do sedla s jezírkem Lochan Meall an t-Suidhe a odtud začali stoupat po svahu hory Ben Nevis serpentinami. V údolí bylo počasí slunečné, teď jsme vcházeli do mraků a mlhy.

Začalo pršet. Navlékl jsem si pláštěnku, čímž jsem byl kryt před deštěm, ale zase jsem se potil a provlhl odspoda. Po cestě jsme potkávali skupinky turistů, které jsme předcházeli. Od druhé skupiny jsme se rychle oddělili, šli jsme rychleji. Přešli jsme sněhové pole, prošli okolo okraje srázu severní stěny Ben Nevisu a po dvou hodinách rychlé chůze jsme stanuli na nejvyšším bodě Velké Británie – Ben Nevisu, vysokém 1344 m n/m. Kolem dokola vrcholu Ben Nevis byla hustá mlha a vedle vrcholové kamenné mohyly (s pamětními deskami věnovanými lidem, kteří zahynuli v horách) stály zbytky Shelter Observatory. Vítr na vrcholu slušně protahoval, tak jsme po 15 minutách vyrazili dolů. První z druhé skupiny jsme potkali Radku. Dolů jsem šel s Michalem, Honzou II a Pepou. Cestu jsme si zkrátili krpálem přímo dolů podél potoka. Přeskakovali jsme kameny, sebíhali kamennou sutí, po sněhových polích jsme se sklouzávali. Místy jsme na sebe navzájem čekali, protože dohlednost v mlze byla tak 20 metrů. Začali se mi ozývat kolena při tomto zrychleném sestupu. Došli jsme na cestu a stejnou trasou, jakou jsme šli nahoru, jsme došli za hodinu a 20 minut k autobusu. Bylo 13:05. Ostatní z trojky tu už byli. Všichni jsme byli docela jetí, takže se nikdo nechtěl vracet pěšky do kempu. Zakoupili jsme pohledy a zmrzlinu v blízkém krámku. U ohrady blízko silnice, kde čekal autobus, jsme si vyfotili zarostlou krávu s býkem a odpočívali v trávě až do čtyř hodin, kdy dorazili poslední z Ben Nevisu. Překonali jsme vzdálenost 7 km na vrchol s 1324 metry převýšením a dolů jen 5,5 km s 1324 metry snížením. Nalezli jsme do autobusu a vyrazili do Fort William na nákupy. 

Zakoupil jsem lahváče, abych získal etiketu místního piva. Po návratu do kempu (37 km) jsme udělali polévku s chlebem. Oťan pozval holky na pudink a Ála mu hbitě přidala i svůj pudink v prášku. Nakonec nás bylo na pudink 12, takže si dal každý pět lžiček a bylo vyluxováno. V kempu byla i pračka a sušička na prádlo, takže Šárka zorganizovala prací akci zájezdu. Já se nezúčastnil, protože tak změkčilý jsem nebyl, abych si pral věci na dovolený. Šárka zjistila, že do automatu sušičky jdou české dvoukoruny místo jejich dvacetipencí. Bohužel navečer přijel opravář na jednu pračku, vybral peníze ze strojů a přišel na naše mince. Takže to musela Šárka celý zacálovat. Navečer jsme zase dali pinkanou do kruhu, dokud nás nepřemohla tma a midžís. Všichni byli z dnešního výšlapu lehce unavený, protože okolo 23.hodiny už jsme zařezávali ve stanech.

8.den – pátek 29.7.1994

Ráno jsme si všichni nachystali věci na dvoudenní putování po ostrově Skye, tentokrát i se stanem, spacákem. Díky stovkám midžís v naší části kempu (ve vedlejší části kempu chodili Skoti v kraťasech, buď byli na midžís zvyklý nebo tam foukalo), jsme zavrhli snídani na vařiči a dali si Snickers se sušenkama a zapili to vitacitem. Našlapali jsme bágly do přívěsu za autobusem (každé ráno jsme rovnali vařiče, kufry a bágly do přívěsu – Honza vždycky vlezl do přívěsu a srovnával to tam, já, Michal nebo Vláďa mu ty věci podávali) a vyrazili okolo zálivu Loch Linnhe, přes Fort William, podél Kaledonského kanálu (Caledonian Canal vede z JZ napříč Skotskem na SV a spojuje západní pobřeží s východním přes jezera Lochy, Oich a Ness a je dlouhý 32 km, přičemž celá vodní cesta je dlouhá 104 km. Průplav je 4,8 m hluboký a 15 m široký. Mezi jezery a mořem je rozdíl 28 metrů, který je překonáván 8 propustěmi, zvanými Neptune´s Staircase {Neptunovo schodiště}. Kaledonský kanál byl vybudován v letech 1804 – 1822.) do North West Highlands. Přestávku na WC jsme udělali v údolí, kde se odehrálo několik bitev za nezávislost Skotska. Zastavili jsme akorát u pamětní cedule s popisem bitev. Okolo jedenácté jsme dojeli k Eilean Donan Castle na pobřeží Atlantiku. Zašli jsme dovnitř a Viktor vyjednal slevu za 1,50 £.

(Eilean Donan Castle byl postaven v r. 1220, přístupný jen lodí. V 18. stol. vybuchly sudy se střelným prachem, uskladněné v hradu, a zcela hrad zničily. V letech 1922 – 1943 byl hrad znovu postaven podle vize majitelky, následničky Mackenzies of Kintail. Hrad je nyní s pevninou spojen mostem.) Dostali jsme starší průvodkyni, která nás provázela po dvou zařízených místnostech hradu. Viktor překládal, občas ho Honza opravil a sem tam řekl něco vtipného, čemuž jsme se zasmáli a průvodkyně pak chtěla, aby jí řekl to, čemu jsme se smáli. Hodinová zastávka na prohlídku hradu se natáhla na dvě. Dál jsme vyjeli podél pobřeží do Kyle of Lochalsh, kde jsme se nalodili na malý trajekt a po 15. minutách přistáli v Kyleakin na ostrově Skye. Zastavili jsme v městečku Broadford na dokoupení chleba, koláčků a pohledů Skye. Dál jsme pokračovali po horské úzké silničce k vesnici Elgol. Několikrát jsme se vyhýbali protijedoucím vozům, které někam radši zacouvaly, když viděly, jaký kolos proti nim jede. Na malém plácku před západním pobřežím Skye se autobus otočil (přívěsný vozík se musel odpojit a ručně otočit), my si vybalili bágly a rozdělili se do dvou skupin. Jedna skupina šla s Pepou jen do chatky v zátoce, druhá skupina s Viktorem přes chatku do druhé zátoky, takže jsme všichni vyrazili najednou okolo 15. hodiny. Šli jsme po úbočí poloostrova Strathaird příjemnou hliněnou pěšinou, poté přes kamennou pláž, na které byly vyplavené odpadky z moře, do zátoky Camas Fhionnairigh, kde byl cíl první skupiny. Chatka byla obsazená asi 6 Němci, takže dalších 10 osob se tam ještě vešlo.

Nechali jsme tady první skupinu a zbytek musel přebrodit potok asi 10 – 15 metrů široký, přes který nevedla žádná lávka. Skoro všichni jsme se zuli, vykasali nohavice po kolena a po kluzkých kulatých kamíncích jsme přebrodili potok. Měl jsem trochu hrůzu z toho, že jestli uklouznu, tak namočím spacák se stanem a to se mi moc nezamlouvalo. Voda byla ledová a docela silný proud, ale všichni jsme potok přešli bez namáčení. Jediná Markéta to přešla po šutrech v pohorkách, ale to ji přidržovala Lucka, jinak by Markéta několikrát zahučela do potoka. Na druhém břehu jsme si nazuli pohory a vyrazili podél pobřeží Atlantiku a po úbočí hory Sgùrr na Stri dál. Pěšina už nebyla tak přímá, travnato-hliněná cesta se měnila na kamenitou. Každý šel svým tempem, takže jsme se roztáhli. Pěšina náhle vyústila v hladkou šikmou skálu, končící kolmo v Atlantiku. Zde jsme se všichni opět sešli, protože po skále se muselo po jednom a Viktor chtěl mít všechny pod kontrolou. S Honzou zajišťovali ta nejhorší místa, aby se holky nebály přejít hladkou skálu s příznačným názvem „The Bad Step“. Všichni jsme „Špatný schod“ zvládli bez pádu do oceánu. Na vedlejším ostrůvku, vzdáleném asi 100 metrů od nás, se váleli a vyhřívali dva tuleni. Došli jsme k peřejnatému výtoku z jezera Coruisk do Atlantiku a přelezli ho po kamenech. Za vodou Viktor řekl, aby si každý vybral nějaké místo na spaní. Což byla groteska, protože pokud zde byl trochu plac, tak to byla mokřina. Tady zaválel Oťan, vylezl na skálu (doufaje, že tam najde flek na spaní) a z druhé strany skály našel chatku a stan. Zařval to na nás, čímž jsme se všichni pohnuli dál. Obešli jsme po úbočí skálu, na kterou vylezl Oťan, a našli uzamčenou chatku a mnohem příhodnější místa na stany. Blížila se osmá a my po 11 km chůze po pobřeží Atlantického oceánu dorazili na místo, kde přenocujeme. Postavili jsme stany, každý si našel trochu rovný a suchý plac, a vrhli se na jídlo. Viktor navrhl na druhý den dvě trasy. Jednu se Světlanou, která půjde okolo jezera a pak přes mírný hřeben údolím přímo k autobusu. Druhá trasa povede přes Cuillin Hills. Toto pohoří prý inspirovalo J.R.R.Tolkiena, který podle Cuillin Hills vytvořil sídlo Temného pána – Mordor v trilogii Pán prstenů. Takže to bude pokus najít Bránu Mordoru. Já byl pro, Renda, znalkyně Pána prstenů taky, prý musí projít Bránou Mordoru. Tím se přidal Oťan a pak Radka. Viktor nás tím připravil na zítřejší brzký budíček. Navečer jsme vylezli na kopec, kde foukalo a nechytali se midžís. Dnes jsme ujeli 196 km.

9.den – sobota 30.7.1994

Vstali jsme v půl osmé, něco studeného pojedli, sbalili stany a v 9:00 Oťan zavelel naší skupině: „Drsňáci nástup!! ….a ty dvě ženský.....“, čímž se po něm zlým okem podívaly Renda s Radkou, já se musel smát. Naše čtyřka vyrazila s Viktorem, společně i s druhou skupinou. Šli jsme podél břehu Loch Coruisk až k jeho začátku, kde do jezera vtékal potok, pramenící v okolních úžlabinách, tvořící Cuillin Hills ve tvaru podkovy. Zde se oddělila druhá skupina se Světlanou a vydala se po druhém břehu zpátky podél jezera. K naší pětce se ještě přidali Michal, Honza, Ála a Petra. Začali jsme stoupat do strmého kopce přes kameny, mokrou trávu a hlínu podél nejdelšího ramene přítoku potoka, vlévajícího se do jezera Coruisk. Každým krokem jsme získávali tak 25 – 40 cm převýšení. Vrcholky Cuillin Hills (Mordoru) byly zahaleny mlhou a ke všemu se spustil klasicky drobný déšť. Traviny a hlína zmizela, zůstaly jen kameny, místy kamenná suť. U jednoho velkého kamene jsme udělali zastávku. Před sebou jsme měli mlhu, déšť a stoupání, za sebou pohled do údolí s jezerem. Holky byly utahané, ale nikomu se nechtělo zpátky. Brána Mordoru je Brána Mordoru! Vyrazili jsme dál, Viktor v čele, já vzadu. Sklon svahu se neustále zvětšoval, místy jsme si museli pomáhat „předním náhonem“ - rukama. Ti vepředu museli jít opatrně, aby kameny nazasypali ty pod nimi. Občas to nevyšlo, tak jsem někdy kličkoval mezi „Rolling Stones“. Přešli jsme úsek dle mapy nazvaný ledovec Mhór, ale byla to jen kamenná suť. Přestalo pršet! Po třech a půl hodinách jsme se v 12:30 vyškrábali do sedla mezi „Sgurr a Mhadaidh“ a „Bidein Druim nan Ramh“ ve výšce 800 m n/m. Prošli jsme „Bránou Mordoru“ v oblacích mlhy, dolů do údolí bylo vidět, okolní štíty hor nikoliv. V sedle foukal studený vítr, tak jsme hned vyrazili k sestupu. Skály vypadaly neschůdné, ale vidina, že bychom se museli vraceli, nás hnala přes kameny a sutě dolů do údolí k autobusu. Došli jsme na planinku „Coir a Mhadaidh“ k říčce, podél které jsme chtěli zvolit další sestup. Bohužel po chvíli říčka padala z dvaceti metrů do údolí a nebyla šance to vedle ní někde slézt. Kus cesty jsme se tedy vrátili a dali zastávku na oběd, chleba se sýrem. Vody bylo v okolí dostatek, všude po svahu tekly malé potůčky. Začalo opět pršet. Každý se schoval pod pláštěnku a „tlačil do šišky“. Po 20 minutách jsme se spustili vedlejším údolíčkem (kde jsme zahlédli ovce a tudíž musela vést nějaká pěšina) do údolí, jímž se kroutila cesta k silnici, kde na nás měl čekat autobus. Cesta vedla podél říčky Allt Dearg Mór s několika malými vodopády v kamenném korytě, vedoucím v průrvě skalní plošiny. Naposledy jsme se ohlédli za Bránou Mordoru, tvořenou nejvyšším pohořím na ostrově Skye - Cuillin Hills, a došli do vesničky Sligachan, kde u mostu stála naše barevná Karosa. Skupina Světlany přišla hodinu před námi v 13:00, chyběl Pepa se skupinou od chatky. Odjezd byl stanoven na 15. hodinu, tak jsem zašel s Honzou a Michalem do místního zájezdního hostince na jedno za 1,70 £ (76.50 Kč). U velkého krbu v hostinci jsme i trochu oschly. Dopili jsme, naložili vlečňák (Pepa se skupinou mezitím dorazil) a vyjeli z Sligachanu podél východního pobřeží přes Broadford do Kyleakinu. Zde jsme se nalodili na stejný trajekt. Při najíždění autobusu na trajekt jsem vyběhl s pohlednicí, zeptal se navaděče trajektu: „Excuse me, where is the nearest post box?“

Kupodivu mi rozumněl, protože něco odpověděl, z čehož jsem vyrozumněl, že něco blízko aut, na které ukazoval. Doběhl jsem k autům a hned vedle nich stál červený kulatý sloupek s nápisem Mail. Paráda, chtěl jsem mít na pohledu razítko ostrova Skye. Zpátky jsem běžel co to šlo, protože trajekt už byl naložený a nechtěl jsem zůstat sám na ostrově. Doběhl jsem akorát, za mnou zvedli rampu a vytáhli kotvu! Po 15. minutách plavby jsme byli opět ve Skotsku. Pokračovali jsme přes Glen Carron podél řeky Carron a železnice v pohoří North West Highlands. Viktor informoval autobus, že jeho skupina prošla Bránou Mordoru a že to bylo „dost dobrý“. Pak účastníky přechodu vyzval, aby trasu nějak pojmenovali. Když Oťan poznamenal, že „Šomogyova Brána“ asi neprojde, tak že je za „Brána Mordoru“. S tím jsme ostatní souhlasili. Trochu nevole vyvolalo sdělení, že přijedeme do hor a půjdeme asi půl hodiny do horské chaty, kde přespíme. Samozřejmě že ženský frfňaly, ale nic jim nezbývalo než jít. :-) Dojeli jsme na místo po 113 km, vyndali bágly a stany, vyfasovali mapky a po cestě vyšli širokým údolím do hor. Vysvitlo slunce. Cítil jsem začínající náběh na vlka! Došli jsme k chatce, do které se vešlo 40 lidí na přespání. Zabral jsem si fleka na spaní v horním patře, kam se nás vešlo deset, a šel se k potoku vykoupat, zvlášť jednu část... Svlékl jsem se a vlezl do potoka, který byl dost studený. Původně jsem si chtěl namočit jen zadek, ale když jsem se podíval na svou ruku, málem mě omyli. Celá ruka byla šedá pod nánosem midžís. Potopil jsem se celý do potoka, čímž jsem zas málem dostal kolaps ze studené vody. Ošetřil jsem vlka a rychle vypadl z vody. Než jsem se stačil obléci (ani jsem se moc neutíral) a doběhnout do baráčku, byl jsem tak poštípaný jako nikdy a to i na těch nejnemožnějších místech! Utěsnili jsme baráček, aby midžís nepronikali dovnitř. Za chvíli byl v dvoupodlažním baráčku pěkný smrádek, ale pohoda. Občas někdo vyběhl ven a podle toho, jestli šli po něm midžís nebo ne, jsme větrali. Někdy se ozvaly rány na venkovní dveře a někdo zoufale křičel, ať ho pustí dovnitř. Dnes se vařilo na malých primusech v přízemní místnosti u okna, dokud bylo vidět. Po setmění jsme si bláhově mysleli, že midžís zmizí. Když jsem šel ven na malou, zjistil jsem, že midžís nezmizeli ani za tmy.

Chtěl jsem si ve tmě nenápadně namazat alpou „vlka“, bohužel Rendě se povedlo ve tmě vyštrachat fotoaparát a vyfotit mě! No nepraštili byste jí? Ale zaslouží obdiv za pohotovost. :-)

10.den – neděle 31.7.1994

Celou noc jsem se moc nevyspal, bylo mi vedro a místnost byla nevětraná. Vstali jsme až v deset a zrušili veškeré alternativy výstupů na okolní kopce, protože midžís zase úřadovali. Sbalili jsme se, lehce pojedli a po skupinkách vyrazili po cestě k autobusu. Naložili jsme se a ve 13:00 vyjeli severovýchodním směrem podle železnice. Dosáhli jsme u jezera Loch Luichart nejsevernějšího bodu skotského zájezdu – 57° 63´ severní šířky. Silnice se postupně stočila na jih k městečku Drumnadrochit na břehu pověstného jezera Loch Ness, kde jsme zastavili u Loch Ness Monster Exhibition Centre. Za 2,50 £ se nikomu nechtělo na prohlídku, tak jsme pokračovali podél SZ břehu Loch Ness. Projeli jsme okolo Urquhart Castle. (Zde bylo vstupné 3,00 £ jen do 18:30. Pak byl vstup do hradu volný.) Hledali jsme místo na koupání a našli ho u mládežnického hotýlku. Všichni jsme seběhli k jezeru. Ledová voda tajemného jezera nezastavila jen otužilce a drsňáky. Uplaval jsem několik temp, ponořil se do vod Loch Ness a rychle se vrátil na břeh. Po celém těle mě píchaly ledové jehličky, nechtěl jsem v jezeře zmrznout. Ženský kupodivu vydržely ve vodě dýl. Vrátili jsme se k autobusu a dali si pauzu do půl sedmé, kdy jsme vyrazili na prohlídku zříceniny Urquhart Castle. (Urquhart Castle – první písemná zpráva je z 13. století, kdy hrad okupoval Eduard I. v boji o nezávislost Skotska. Po r. 1308 byl hradem okouzlen Robert I. Bruce, který získal pro Skotsko nezávislost, stvrzenou smlouvou r. 1328 s Anglií. V r. 1346 byl hrad vrácen Skotské koruně. Od té doby hrad chátral, občas byl opravován a přestavován, ale celkově přestal být udržován. Dnešní ruiny jsou udržovány až od r. 1912.) Po prohlídce jsme vyjeli podél jezera Loch Ness a Kaledonského kanálu do Inverness, abychom nabrali pitnou vodu na večeři. Jako na potvoru jsme nic nenašli a u pump bylo zavřeno. Tak jsme pokračovali po druhé straně jezera Loch Ness k jezírku, u kterého bylo možno volně přespat. V Anglii se dá přespat kdekoliv, pokud se člověk zeptá majitele pozemku, ve Skotsku se dá spát v horách kdekoliv, kde se najde trochu rovné a suché místo. Zastavili jsme u jednoho stavení a Viktor se šel zeptat, jestli by nám nedali pitnou vodu. Dali, takže každý si naplnil flašky nebo kanystry vodou na vaření večeře. Dojeli jsme k jezírku na JV straně Loch Ness a vyběhli postavit stany. Pár lidí zde už kempovalo. Uvařili jsme si houbovku a vřetena s kečupem, kdo ochutnal, tak nám to pochválil. Midžís otravovali i tady, všichni se zahalili nebo zalezli do stanů. Renda, celá zahalená v šusťácích a v šátku přes obličej, prohlásila: „Ty midžís mě deptaj!“ a vypadala zdeptaně. :-) Honza vytáhl kytaru, já ruma, Lucka s Markétou cigarety, aby zahnaly midžís. Honza hrál na kytaru za občasného plácání po midžís. Po půlnoci midžís začaly dost otravovat, tak jsme šli spát. Dnes jsme ujeli 158 km.

11.den – pondělí 1.8.1994

Tentokrát byl budíček už v 6:30. Sbalili jsme se, naložili se do autobusu a půl hodiny vycouvávali z úzké vedlejší cesty na hlavní silnici do Inverness. Nad jezerem Loch Ness se táhla tajemně mlha, spíš opar, jinde v okolí bylo krásně vidět. V Inverness jsme měli přes hodinu volno. První, co jsem já, Oťan, Honza a Michal udělali, zašli jsme k „Mekáči“ na snídani. Poté jsme se vydali na prohlídku městečka. Zasekl jsem se v informačním centru, takže jsem zůstal sám. Vydal jsem se po místních kostelích, což mě přivedlo až za Kaledonský kanál, protékající Inverness. V uličkách jsem se trochu ztratil a místní plavecký stadion jsem zaměnil za obchoďák před parkovištěm autobusu. Byl jsem úplně jinde (a mimo). :-) Zamyslel jsem se a vydal se najít autobus. Prolezl jsem při tom autobusovým i vlakovým nádražím, abych je nemusel obcházet. Náhodou jsem potkal holky (Rendu, Andreu, Šárku, Radku a Lenku) a z nich jsem „nenápadně“ dostal cestu k autobusu. U autobusu nám Viktor sdělil, že návštěva whiskárny je posunutá až na poledne, tak jsme měli ještě hodinu volno. Zašel jsem do supermarketu Safeway pro nějaké ovoce. V 11:10 jsme vyjeli z Inverness do Tomatinu, kde nás čekala exkurze do palírky whisky. Protáhli nás provozem palírny a sklepy se sudy se zrající whisky. Na závěr nás zavedli do předváděcího centra, kde každý nafasoval skleničku s jedné pětiny naplněnou whisky značky Tomatin. Ženským whisky moc nechutnala, tak jsem měl za chvíli skleničku vrchovatou. Tato whisky měla víc drsnější a ostřejší chuť než whisky prodávané u nás. Poučili nás, že „single malt“ je jednodruhová whisky a „blended“ míchaná z více druhů whisky. Tomatin je největší skotská palírna whisky. Po prohlídce palírny jsme vyjeli do Glen More National Park u jezera Morlich, odkud začal náš přechod Cairngorm Mountains. Byly navrženy tři trasy: 1) - nejkratší cestou okolo dvou jezírek k chatě Ryvoan Bothy, kde se přespí. 2) – výstup nad Glenmore Forest Park na nejvyšší horu Meall a´ Bhuachaille Cairn (810 m n/m) a sestup k chatě Ryvoan Bothy. 3) – projít Glenmore Forest Park a vystoupit na začátek hřebenu nad Glenmore Forest Park, jít po hřebenu a napojit se na trasu dvojky. Naše čtyřka (já, Oťan, Honza, Michal) šla jediná trojku. Všichni jsme se vydali do kempu na břehu jezera spáchat hygienu, pak se vrátili k autobusu a naše „drsňácká“ skupina vyrazila na tůru. Ostatní dali veget. Z hlavní silnice jsme odbočili na vedlejší širokou kamenito-pískovou cestu, vedoucí skrz Glenmore Forest Park. (Glenmore Forest Park - porost reliktních kaledonských borů. {Relikt – ojedinělý rostlinný druh jako pozůstatek z minulých geologických dob.}) Kaledonský prales byl normální jehličnatý les, o který se nikdo nestará a je spustlý. Pro Skoty je to opravdu prales, protože ve Skotsku nejsou vůbec lesy jako u nás. V dřívějších dobách lesy vymýtili a vypálili pro chov ovcí a dobytka a dnes mají problémy s vysazováním nových lesů. Když jsme se blížili ke konci Kaledonského pralesa (Glenmore Forest Park), odbočili jsme na pěšinu, která nás vyvedla po stráni, porostlou fialovým vřesem až na kopec Craiggowrie (686 m n/m), začátek hřebene. Výstup nám trval hodinu a na vrch jsme dorazili v 16:45. Po lehkém odpočinku jsme vyrazili po holém hřebenu na Creagan Gorm (732 m n/m). Na cestu nám svítilo slunce a foukal studený vítr. Poprvé jsme po hřebeni nešli v mlze. Z Creagan Gorm jsme sestupovali do sedla, kde se napojovala trasa dvojky. Na protisvahu jsme viděli bílou skvrnu, jak stoupá nahoru k sedlu, v sedle se nezastavuje a pokračuje na druhou stranu hřebene. Za chvíli se bílá skvrna zastavila a vrátila na hřeben. Zezdola se blížily další čtyři tečky. Říkali jsme si, že to je někdo z dvojky a ta bílá skvrna bude určitě ženská. Nemýlili jsme se. :-) Ze sedla jsme stoupali prudkým svahem na Meall a´ Bhuachaille Cairn (810 m n/m). Na vrcholu byl provizorní bivak. Dvojkaři si dali voraz, my pokračovali po chvilce strávené na vrcholku dál ze dvou důvodů: před námi šla Renda s Radkou a na vrcholu foukal studený vítr a my šli nalehko v kraťasech. Holky jsme za chvíli došli, ostatní došli nás. Zde na hřebenu foukalo, dole u údolí, kde jsme viděli chatku, u které jsme měli nocovat, bylo bezvětří. Vyslali jsme jednoho, aby ze zdola dal znamení, jestli jsou tam midžís. Za čtvrt hodiny signalizoval od chatky. Okorát jsme teď nevěděli, jestli signál značí, že tam midžís poletujou nebo ne. Sestoupili jsme k chatce a midžís nikde. Bylo 19:35. Vlezli jsme do chatky, kde už seděli jedničkáři. Moc by se nás tam nevešlo (asi 10), tak jsme rychle postavili s Oťanem stan, dokud nelítali midžís. Ostatní následovali našeho příkladu, takže nakonec zůstalo v chatce asi jen šest lidí. Navečer mě Šárka pozvala na Bechera, takže k Rendě do stanu se nás napáskovalo 7! Venku opět začali poletovat midžís. Ve stanu začalo být neskutečné vedro, protože jsme kvůli midžís nevětrali. Becher padl za vlast. Navrhl jsem, že bychom mohli vylézt na hřeben nad chatou, tam by mohlo foukat a nebudou tam midžís. Předpoklad mi vyšel. Ukecal jsem jen Sísu, Katku a Oťana. Seděli jsme ve vřesu pod oblohou plnou hvězd. Padalo velké množství meteoritů, každou chvíli jsme nějaký zahlédli. Katka vyprávěla, jak kdysi zkoušela jíst vypálený dřevěný sirky a že to docela chutnalo. Tak jsme to zkusili po několika pokusech vypálit celou sirku ve větru. Nic moc! :-) Kecali jsme až do dvou do rána. Dnes jsme urazili 13 km pěšky s převýšením 580 metrů a 520 metrů snížením a autobusem ujeli 103 km.

12.den – úterý 2.8.1994

Budíček byl v 7:30, sbalili jsme stany, posnídali a vyrazili podle Viktorova plánu údolím Strath Nethy podél říčky Garbh Allt, neboť přes hřebeny by nebylo v mlze nic vidět. V cíli cesty, kdo chtěl, mohl vylézt na Cairn Gorm. Část „marodů“ se vrátila k autobusu. U další horské útulny Bynack Stable jsme odbočili vpravo do údolí Strath Nethy. Cestou širokým údolím jsme se roztáhli na délce dobrých 500 metrů. Široké údolí se změnilo na úzké údolíčko s potokem. Na jedné plošině jsme dali oběd. Ti, co chtěli vylézt ještě na Cairn Gorm, vyrazili vpřed. Došli jsme do sedla „The Saddle (807 m n/m) nad krásným jezerem obklopeném skalními stěnami, Loch Avon. Ze sedla jsme sešli svahem k jezeru Avon a po jeho břehu se vydali po skalní pěšině k ústí říčky Feith Buidhe do jezera. Dostali jsme se do zátoky s písečnou plážičkou, čímž jsme to hned zvolili za místo na přenocování a začali stavět stany, aby nám pak nezabrali fleky ti, co přijdou později. Bylo 14:30, když na Cairn Gorm se Světlanou vyrazili Honza, Michal, Ála, Petra, Renda, Radka a David. Než jsme se vypravili s Oťanem, skupina už šplhala po kamenech a travnatých trsech skalní úžlabinou asi 100 metrů před námi. Oťan zvolil sólo výstup vedlejší úžlabinou na vrchol, já začal stíhat hlavní skupinu. Nahodil jsem „přední náhon“ a po čtyřech se drápal po skále nahoru. Na skalním plató jsem je dostihl za cenu, že ze mě lilo jako z konve. Honza popisoval, jak se holky začaly drápat příkrým svahem nahoru slovy: „Trochu jsem trnul, jak začaly lézt nahoru, nemaje potuchy o třech pevných bodech při lezení po skále!“ Po chvilce vorazu jsme pokračovali dál po vyšlapané pěšině mírným svahem na hlavní cestu, která nás přivedla pod vrchol Cairn Gormu. Oťan se touhle dobou už schovával na vrcholu před deštěm. Vystoupali jsme po písčito-kamenitén svahu na 1245 m vysoký Cairn Gorm, kde na plochém vrcholu byla hromada kamení, značící vrchol. Vedle stála meteorologická stanice, u které se schovával Oťan. Bohužel okolí bylo opět v mlze a drobném dešti. Z druhé strany na vrchol vedla cesta od stanice lanovky, vzdálené asi 900 metrů od vrcholu. Na cestě byl zástup turistů. U meteorologické stanice nás odchytl nějaký študák s dotazníkem, kudy jsme na vrchol přišli. Docela se divil, že jdeme z druhé strany, než se obvykle chodí. Na vrcholu jsme díky studenému dešti pobyli asi čtvrt hodiny a v 16:30 jsme se vydali zpět do tábora na břehu jezera Avon. Bohužel Světlana podlehla Oťanovu názoru, že viděl cestu vedoucí k jezeru blíž než ta, co byla na mapě a souhlasila, ať jdeme za ním. Oťan cestu nenašel, tak to střihnul přes mokřiny přímo dolů k jezeru bez ohledu na to, zda to všichni zvládnou. Jako na potvoru Světlanu začalo bolet koleno, takže šla pomalu a Michala koleno vyloženě chytlo, protože se jen belhal při sestupu. Strmý skalní sráz nad jezerem jsme scházeli podél vodopádu, kde skály netvořily kolmé stěny. Oťan s holkama už byli v táboře, zatímco Honza pomáhal Světlaně a já Michalovi, aby mohli sejít na cestu, mířící k táboru podél jezera. Michal neustále vykládal, že se mu jde líp bokem po příkrém úbočí, já se ho snažil dostat dolů na cestu. Světlana s Honzou hluboko pod námi už dosáhli cesty, my lezli přes mokřiska a šutry šikmo svahem. Došli jsme na kamenné moře a tady jsem donutil Michala, aby po kamenech sešel co nejvíc dolů. Dalo to práci, ale poslechl. Sotva jsme dorazili na cestu u jezera, spustil se prudký liják. Neměli jsme s sebou pláštěnky, takže jsme důkladně promokli. Po dvou a půl hodinách (Oťan s holkama to stihli za 40 minut) jsme s Michalem dorazili do tábora, kde všichni byli zalezlí ve stanech. Oťan ležel suchý ve spacáku. Měl jsem sto chutí ho přizabít, protože vymyslel neschůdnou cestu a vůbec ho nezajímalo, zda to všichni sejdou! Přestalo pršet, tak jsme udělali večeři. Renda, Andrea a Zorka neměly už co jíst, nenesly si konzervy, aby neměly na přechod těžké batohy. Kdyby řekly, tak jsme jim něco pomohli nést. Tudíž jsme se s nimi o naší večeři rozdělili. Ještě že jsem měl tři čokolády, sice převařený od motoru autobusu, jak ležely v krabici na zemi. Kecali jsme na plážičce u jezera, Honza vymyslel na Álu přezdívku z Rychlých Šípů Jeremiáška, což se ujalo. Obě to jsou čarodějnice! :-) Renda s Katkou a Andreou chtěly vyprávět horory, tak Honza vyprávěl, co se mu stává v novém bytě v podkroví tak sugestivně, že se holky začaly opravdu bát! :-) Dnes jsme měli za sebou cestu od chatky k táboru u jezera dlouhou 12,5 km s 407 metry převýšením a 6 km výpravu na Cairn Gorm s 500 metry převýšením i snížením.

13.den – středa 3.8.1994

Viktor nás vzbudil už v 6:00 a dal na výběr dvě trasy. Jednička půjde přes hřeben přímo do údolí, které vedlo k autobusu, dvojka vystoupá obloukem na nejvyšší horu Cairngorm Mountains a pak do údolí jako jednička. Lidi už byli unavený, takže na dvojku se hlásili jen Honza, Radka a Petra a já. Oťan chtěl jít s holkami, ale pak se přidal k nám po tom, co si z něj holky utahovaly, že není drsňák, ale měkota. Posnídali jsme Snickers se šťávou. Naše skupina vyrazila s Viktorem dřív než jednička. Vydali jsme se do stejného svahu jako včera, jen kousek dál podél potoka, který se místy měnil na vodopád. Výstup byl snažší, protože v trávě mezi kameny byl náznak pěšiny. Přelezli jsme první příkrý úsek a hned na nás zaútočil vítr, hnaný přes hřeben proti nám. Oblékli jsme se a vyšli po cestě vedoucí po hřebeni. Cestou jsem Petře vymyslel přezdívku Ha – Ha Bimbi, klasicky z Rychlých Šípů. Z hřebene byl ještě rozhled, ale cesta na druhou nejvyšší horu v Británii byla opět v mlze. Při výstupu na Ben Macdui jsme se ponořili do mlhy. Hlídali jsme se navzájem, abychom se neztratili. Po písčité pěšině jsme dorazili na kamenný plochý vrchol Ben Macdui (1309 m n/m). Na vrcholu byl kamenný patník na metrové kamenné mohyle. Vylezli jsme k patníku a já pak vyfotil v mlze naše vrcholové družstvo. Cesta z vrcholu nebyla vidět, tak Viktor vytáhl buzolu, nastavil azimut a my udělali rojnici, abychom obsáhli co nejvíc kopce a každý sledoval své okolí, zda nalezne kamenného mužika. Trochu to hledání stěžovala hromada nouzových bivaků (kamenné oválné plůtky, chránící vnitřek proti větru). Honza, který šel úplně vlevo, první našel cestu s mužiky. Cestou dolů se po pravé straně ukázal skalní sráz. Došli jsme k horskému oku Loch Etchachan, u kterého jsme se zastavili a dali gábl. Bohužel klasicky začalo pršet, tak jsme vyrazili dál s pláštěnkami. Spustili jsme se podle potoka a horské chatky pro přenocování do údolí Glen Derry s říčkou Derry Burn. V údolí se mlha zvedla, okolní vrcholy po levé i pravé straně údolí byly nadále skryty v mlze. Prošli jsme ohradou pro nové stromky a došli k Derry Lodge, tvořící několik chalup. Zde se naše údolí spojilo s jiným a dál vytvořily Glen Lui. Tímto údolím jsme už kráčeli po upravené lesní cestě k mostu přes řeku Lui Water, kde jsme potkali Vláďu se ženou, jak si suší věci nad ohněm. Po okolních lukách se pásly chlupatý místní krávy. Cestou do vesnice Inverey jsme potkali starýho Angličana, který chtěl s námi hodit řeč, ale když zjistil, že jsme Češi, podivil se, co tu děláme a šel dál. U autobusu už všichni byli a tak v 15:00 jsme vyjeli směr Edinburgh. Za dnešek jsme ušli 24 km, vystoupali na druhou nejvyšší horu Skotska a Velké Británie Ben Macdui, zdolali 579 m převýšení a z hlavního vrcholu pohoří Cairngorm Mountains sešli 949 m snížení do vesnice Inverey. Jeli jsme na jih přes Perth a 2,5 kilometru dlouhém mostě přes záliv Firth of Forth, kde se platilo mýtné. Zastavili jsme v kempu na břehu moře na okraji Edinburghu. Lehce poprchávalo, postavili jsme rychle stany a všichni čekali frontu na sprchy. Někdo zjistil, že v 21:00 jede od kempu autobus do centra. Vyrazili jsme skoro všichni. Přijel Double decker, jen z druhé strany než jsme čekali. :-) Každý si musel koupit lístek za 70 pencí. Kdo neměl drobný, měl smůlu, na 1 libru řidič drobný nevracel. Zacáloval jsem do kasičky jednu libru a dostal lístek za 70 pencí. Vlezli jsme si do patra a přední sedadla byla volná, takže jsme měli skvělý rozhled. Jen ta jízda vlevo byla trochu divná. Během jízdy do centra Edinburghu se sešeřilo. (Edinburgh, hlavní město Skotska má 455.000 obyvatel. Bylo založeno Římany, kteří zde vybudovali vojenský tábor. Hrad byl postaven za krále Edwina z Northumberlandu, pevností se stal v 11. století za Malcolma III. Jeho manželka Markéta nechala na nejvyšším místě hradu postavit kapli v r. 1090. V r. 1437 je Edinburgh vyhlášen hlavním městem Skotska. Začátkem 18. století jsou vysušeny bažiny a říčka pod hradem. Dnes v bývalém korytě říčky vede železnice.) V okamžiku, kdy jsme si mysleli, že jsme v centru města, jsme vystoupili. Vyrazit ve dvaceti lidech byl docela nářez. Někdo chtěl zajít na diskotéku (Oťan, Renda & spol, Sísy), někdo do místní hospůdky (já, Honza, Michal, Jana), takže jsme se zákonitě roztrhali po skupinkách. Procházeli jsme uličkami, ptali se naháněčů, je-li někde nějaká muzika a nakonec zakotvili v hospůdce, kde hrál nějaký folkař na kytaru. Dali jsme si pivka, poslouchali písničky a Honza nám překládal jeho průpovídky. Před půlnocí jsme se zastavili v Pizzolandu, kam jsme dorazili těsně před zavíračkou, kde si David, Honza II, Katka, Zorka, Lenka a Jana dali pizzu za 8 £ (360,- Kč). Poté jsme se prošli po Princes Street a snažili se ještě najít nějakou hospůdku, ale už bylo všude zavřeno. Když začalo poprchávat, mávli jsme na taxík, do kterého jsme naložili holky s Davidem. Řidič taxi zamával na další taxík, který jel okolo a ten zastavil pro mě, Michala a oba Honzy. Byl to klasický černý britský taxík, řidič byl oddělen za přepážkou od cestujících, kteří mají dostatek prostoru a sedí proti sobě. Řidič od sebe zajistil všechny dveře, takže není šance z taxíku kdykoliv zmizet. Jeli jsme za prvním taxíkem a po 20 minutách vjeli do kempu. Holky platily 5,60 £ (252,- Kč), my 5,20 £ (234,- Kč). Skoro se oba taxikáři trefili stejně. V 1:30 jsme šli spát. Oťan & spol. dorazil půl hodiny po nás. Byli na diskotéce, kde způsobili poprask. Poté, co jsme neviděli ani jednu pěknou Skotku nebo Angličanku během cesty po Británii, se nešlo divit, že naše holky způsobily mezi místními pozdvižení. :-) Dnešní den jsme se dostali o 187 km jižněji.

14.den – čtvrtek 4.8.1994

Z rána jsme vyjeli do centra Edinburghu, chvíli šachovali s parkováním, nakonec jsme zaparkovali u Holyrood Palace. (Královský palác začal budovat na přelomu 15. a 16. stol. skotský král Jakub IV. Objekt v r. 1544 z převážné části vyhořel. Podobně zanikla i nová stavba z r. 1630. Současná podoba je dle W. Bruceho z let 1670 – 79. V 18. stol. byl královským sídlem.) Vydal jsem se s Oťanem, Honzou a Michalem po Canongate na královský hrad. Cestou jsme zašli do cukrárny, kde jsme si dali sladké koláče k snídani a potkali Světlanu, která mířila taky na kopec nad Edinburghem. Prošli jsme okolo radnice, nakoukli do katedrály St. Giles. (St. Giles Cathedral je dlouhá 65 m a široká 35 m. Byla postavena na místě kostelíka z 9. stol. v novogotickém slohu. Katedrála má bohaté sklomalby.) Katedrála byla přístupna jen vchodem na boku katedrály a jen část křídla. Uvnitř probíhala rekonstrukce, u vchodu byla velká pokladnička na milodary. Další zastávka byla v budově Camera Obscura. Poté jsme už došli k Edinburgh Castle. Vstupné 5,0 £ (225,- Kč). Světlana to vzdala, po ní Oťan, Michal ukecal pokladní a dostal průvodní dopis, že má příbuzné pochované v Památníku I. světové války. Já se s Honzou plácli přes kapsu a zacálovali jsme pět liber za vstup.

(Edinburgh Castle se stal pevností v 11. století. V areálu hradu je brána Portcullis Gate se státním vězením {Argyll´s Tower}. Nejvyšší místo zaujímá Královská hradební věž {King´s Bastion}. Nejstarší stavbou je kaple z r. 1090 – Margaret´s chapel. Za National War Memorial, postavený v r. 1927, je královský palác s věží, pocházející z 15. - 18. století. Zde zasedával skotský parlament v Old Parliament Hall. V královském paláci je ložnice královny Marie Stuartovny, místnost, kde se narodil král Jakub VI., pozdější král anglický Jakub I.) Prohlédli jsme si bývalé vězení, váleční muzeum, počkali jsme si na výstřel z děla z hradeb, oznamující celému městu 13. hodinu. Toto určování 13. hodiny se provádí od r. 1861. Pochodující dělostřelec s hodinkama byl docela komický. Navštívili jsme i v podzemí umístěné obrovské dělo Mons Meg. (Toto dělo, vysoké 2,5 metru, bylo ukořistění v r. 1486 v belgickém městě Mons a bylo z něho vystřeleno! Dělové koule měly 1 metr v průměru a hlaveň byla odlita z několik ocelových skruží a umně spojena.) Zašli jsme s Honzou na prohlídku skotských korunovačních klenotů. (Zlatá koruna je od Jakuba V. {1512 – 1542}, meč od Jakuba IV. {1473 – 1513} a žezlo též Jakuba IV. z r. 1494, dar od papeže Alexandra III. Královská koruna obsahuje přes 100 perel.) Prohlídka trvala dlouho, protože v úzkých chodbách byly davy turistů a neuvěřitelné vedro. Po prohlídce hradu jsme si šli prohlídnout centrum města a skočili na gábl. Poté jsme se vrátili k autobusu, kam též dorazila Šárka se Silvou, které jely stopem z Cairngorm Mountains do Glasgow si zařídit na příští rok práci. S Edinburghu jsme vyjeli ve tři hodiny směrem JV na Jedburgh, kde jsme odbočili na úzkou horskou silnici vedoucí přes vrchovinu The Cheviot Hills v národním parku Northumberland. Dojeli jsme do kempu v rezervaci Kielder, největším lesním porostu na území Británie, v Border Forest Park. Překročili jsme pomyslnou hranici mezi Skotskem a Anglií. V kempu jsme postavili stany a dle plánku u vchodu jsme zjistili, že asi 2 km odtud je hospoda. Díky dotazům místním kempistům jsme se domákli, že hospoda je asi 200 metrů za kempem na druhé straně, než ukazuje plánek. Dali jsme na radu místních a dobře udělali (já, Oťan, Michal, Katka, Šárka, Sísa, Lucka, Markéta, Katka II), protože jsme hospodu našli opravdu 200 metrů za lesem. Místní boys hráli kulečník, u jednoho stolku bylo volno, tak jsme se k němu napáskovali. Šel jsem koupit piva (1,45 £ = 65,- Kč) a u pultu při placení jsem jedno pivo zvrhnul. Bez řečí mi načepovali nový. Z vedlejšího hospodského sálu se ozývala diskotéka. Vyslali jsme Šárku, ať to jde omrknout a pozeptat se, zda tam taky můžeme. Diskotéka byla pro vozíčkáře a invalidy. Mohli jsme dovnitř. Přenesli jsme si piva ke stolu v rohu místnosti a holky to hned rozbalili na prázdným parketě. Místní jen čuměli. :-) Blonďatou Katku II si vyfotili místní s jedním vozíčkářem, který se červenal, Sísa odmítla jednoho „místního tanečníka“, který se pak po čase plácal po podlaze a nechtěl vstát. Sísu jsme si pak dobírali, kam až toho chudáka dohnala. :-) V 23:00 diskotéka skončila, nechtělo se nám jít ještě pryč, ale personál nás „nenápadně“ do půlnoci vyhnal pryč. V kempu mě s Oťanem čekalo překvapení. Náš stan nebyl na svém místě! Po mých slovech: „Týýý jóóó...., tady si někdo krutě zažertoval!“ se ozval z Rendinýho stanu tichý smích, takže jsme věděli, kolik uhodilo. Pro ženský to byla sranda, pro nás s Oťanem už tak ne. Stan nakonec našel Oťan, šouplej až na kraji kempu za obrovským hangár-stanem Němců. Chtěl jej přemístit zpět, já byl ale proti, za tmy se mi nechtělo přemisťovat stan. Zalehli jsme okolo 0:45. Dnes jsme ujeli 143 km.

15.den – pátek 5.8.1994

Budíček byl v 7:30 bez snídaně, neboť na nás opět útočily tisíce midžís. Vyjeli jsme po horské silničce do městečka Wall a odtud k Hadriánově zdi. (Hadrian´s Wall je římská pevnostní stavba, táhnoucí se napříč Británií od západního k východnímu pobřeží. Zeď, dlouhá 117 km byla postavena v r. 122 – 132 za císaře Hadriána {72 - 132}. Chránila římskou provincii před nájezdy Skotů. Hlavní částí byla hradba složená ze dvou stěn vybudovaných z kamenných bloků, mezi nimiž byla nasypaná hlína, písek a štěrk. Její síla byla 3-4 metry, výška 4-6 metrů. V hradbě byly brány, umožňující průchod. Pro sloužící posádku byly postaveny pevnosti s ubytovnami i dílnami. Každá z pevností měla kapacitu 500 – 1000 mužů, celý val střežilo na 10.000 vojáků. Přesto byla opevněná soustava několikrát dobyta. Opuštěna zůstala po r. 400.)

Navštívili jsme Housesteads fort, pozůstatky římské pevnosti přilepené na Hadriánově Zdi. Viktor zajisti poloviční slevu na 1,10 £ (49,50 Kč). Prohlédli jsme si malé muzeum o historii Hadriánově Zdi, nálezy z vykopávek a popis života v pevnosti a v jejím nejbližším okolí. Poté jsme si prohlédli základy pevnosti se zachovanými latrínami pro mužstvo, saunu a dům pro důstojníky. Já si vyšel kus po hřbetu kamenné Hadriánově Zdi, široké cca 3 metry a vysoké 1,5 – 2,1 metru. Na člověka dýchla trocha historie lidstva. Pak jsme vyjeli podél Hadrian´s Wall, Hexham a Darlington autobusem do Yorku. Jako první všichni navštívili Minster s katedrálou. (Dějiny Yorku začínají v r. 71, kdy byla založena římská vojenská stanice Eboracum na jeho místě. Z ní se později vyvinulo hlavní město provincie Britania. Ve zdejším císařském paláci zemřel v r. 211 císař Severus {vynikl jako vojevůdce v bojích v Egyptě a na východě Římské říše}, a v r. 306 podcísař Constantius Chlorus {běhen tetrarchie, vlády čtyř panovníků Římské říše}. York se stává centrem vzdělanosti, ale v r. 867 je zničen Dány, kteří jej po své invazi přejmenovali na Jorvik. V r.1069 se dostal do rukou Normanů a začal jeho rozkvět.)

(Katedrála v Yorku byla založena v r. 1200 na místě původního křesťanského kostela, postaveného králem Edwinem. Stavba byla dostavěna v r. 1472. V r. 1829 a 1840 byla stavby těžce poškozena požáry, též za II.svět. války.) Dali jsme si sraz v 15:00 u katedrály, hodinu před odjezdem a vyrazili sólo na prohlídku Yorku. Pomocí ukazatelů jsem zašel k Clifford´s Tower, poté si odskočil do novější části Yorku za řekou Ouse, abych se vrátil do historické části Yorku. U kamenné městské brány Micklegate Bar jsem prošel úzkým a nízkým schodištěm na městské hradby. Kamenné schody už byly notně ošlapané, takže nějaké to století pamatovaly. Na hradbách jsem potkal ženský, které jsem se snažil ukecat na jedno pivko, ale chytla se jen Šárka. Ve tři jsme se sešli já, Šárka, Honza, Michal a Štěpán a zašli na pivko (já, Šárka, Michal), whisky (Honza) a polévku (Šárka, Štěpán). V 16:00 jsme odjeli z Yorku na jih do kempu, kam jsme dorazili okolo páté. Postavili jsme stany, uvařili večeři a pak dali fotbálek až do tmy. Po návratu ze sprch u autobusu byla diskotéka, kdy řidiči pouštěli techno přes repráky v autobuse a převážně ženský se vlnily v rytmu při svitu propan-butanové lampičky. Vypadalo to jako stínový rej čarodějnic. Po „diskotéce“ Honza vytáhl kytaru a někdo si přisedl, někdo šel spát. Zalehli jsme okolo druhé. Jakmile jsme se dostali za Hadriánovu Zeď, tak skotské midges se vůbec neobjevily. Vypadá to tak, že „midžís“ jsou nacionalistky a zdržují se jen ve Skotsku. Dnes jsme urazili vzdálenost 285 km.

16.den – sobota 6.8.1994

Budíček byl už v 6:45 a odjezd v 8:00, abychom byli v Cambridge v 10:00, kvůli řidičům, kteří museli mít 10. hodinovou pauzu před nonstop jízdou do Prahy. Na parkoviště v Cambridge jsme dojeli v 10:15, takže odjezd byl stanoven na 20:15. (Cambridge, ležící na řece Cam, založili Římané. Ve 12. stol tu začaly vznikat klášterní školy, které se staly základem pro pozdější univerzitu, o níž poprvé hovoří zápis z r. 1209.) Vyšli jsme podél řeky Cam s podlouhlými hausbóty, kotvícími při okrajích řeky. Odbočili jsme na Magdalena Street okolo židovské rotundy The Round Church Cambridge a dál šli na hlavni třídu King´s Parade, kde jsme si prohlédli Trinity College. (Největší kolej založená v r. 1546 králem Jindřichem VIII.) Nejkrásnější pozdně gotickou stavbou Anglie je kaple v areálu King´s College. (King´s College byla založená v r. 1441 králem Jindřichem VI.) U kaple byla obrovská fronta, tak jsme šli dál ke kostelu St. Mary Church a pokračovali okolo King´s College k Queen´s College. (Queen´s College byla založená v r. 1448 a je považována za nejmalebnější místní kolej.) S Honzou jsme zakoupili za 60 pencí vstupenku a vkročili dovnitř Královniny koleje s plánkem prohlídky. Prolezli jsme celou kolej, „matematický“ most i kostel. Pak jsme se vydali okolo Corpus Christi College k Jesus College. (Corpus Christi College byla založená v r. 1352. Jesus College byla založená v r. 1496.) Vždy jsme zašli do areálu koleje až kam to bylo bez placení nebo nás někdo nezastavil a neposlal zpět. V Jesus College nebyla ani noha, tu jsme si prohlédli celou. Ve dvě jsme se sešli u autobusu, kam každý odložil zbytečné věci, aby se s nimi netahal po městě do osmi večer. S ženskými jsme se domluvili, že půjdeme na lodičky. (Podobné jako v Oxfordu, dlouhé, úzké a mělké. Pohon tvořen čtyřmetrovým bidlem, kterým loď odstrkovala osoba stojící na konci loďky na dřevěném plató jako gondoliér.) Vyšli jsme jako ráno podél řeky. U první půjčovny za loďku chtěli 8 £ (360,- Kč), tak jsme šli dál, zda to nebude někde jinde levnější. Bylo, za 5,20 £ (234,- Kč), jen jsme museli asi půl hodiny čekat. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a obsadili dvě lodě. Vypluli jsme proti proudu okolo King´s College ke Queen´s College, propluli jsme pod „matematickým“ mostem a dopluli k jezu. Z boku jezu byla šikmá navigace s válečky na vytahování nebo spouštění lodí. Holky sami přetáhly loď nad jez, tak jsme je následovali. Vystřídal jsem Oťana u bidla když uplynulo 30 minut a museli jsme se otočit a plout zpět, abychom stihli vrátit lodě do hodiny. U válečků na přenášení lodí jsme byli nyní dřív než ženský. Všude po řece, široké 10 – 15 metrů, se placatilo mnoho loděk. Když jsme zamířili k přístavišti, zapíchl jsem bidlo do dna tak nešťastně, že se mi podařilo ze čtyřmetrového bidla udělat dvě dvoumetrová. Docela ve mně hrklo, protože záloha za loďku s bidlem byla 20 £ (900,- Kč). Dokormidloval jsem s pahýlama ke břehu a řekl Honzovi, ať to zkusí nějak ukecat, se svojí angličtinou se určitě s nimi domluví. Oba půjčovatelé začali nadávat, když viděli dvě půlky bidla, ale mezitím přistávaly i ženský a oba se vrhli k nim, aby jim pomohli na břeh. Tak nám jen řekli, ať to zlomený bidlo hodíme do garáže. Uvěřili Honzově historce, že se nám bidlo zakleslo do kořenů vrby a zlomilo se. Oťanovi vrátili zálohu 20 liber, čímž se mi ulevilo. Holky se rozeběhly do centra na nákupy, já s Michalem a Oťanem do hospody na nějaké anglické jídlo. K naší smůle podávali jídlo jen do 17. hodin, a to jen utopence nebo buřty. V anglické hospodě nevaří tak, jak jsme zvyklý doma, tady se jen pije. Tak jsme nakonec zašli do indické restaurace s indickou obsluhou. Měli tu různá exotická jídla s třemi stupni pálivosti: little hot, middle hot a very hot. Michal si objednal něco bez ostrosti (a dobře udělal), já kuře po ceylonsku s I.stupněm pálivosti (little hot) a Oťan jídlo s II.stupněm pálivosti (middle hot). Ještě že tu čepovali pivo, jinak by mi pusa lehla popelem. Když mi Oťan nabízel vzorek jídla ze svého, s díky jsem odmítl. Když mi z „little hot“ šlehaly plameny z úst, nevím, co by se mnou provedl „middle hot“! Za ceylonský kuře s rýží a dvě piva jsem zaplatil 7 £ (315,- Kč). Při placení se pinglovi nezdála skotská libra, ale po dohodě s kolegou ji vzal. V 19:30 jsme se zvedli a vydali se k autobusu, ke kterému jsme došli v 20:17 jako poslední. Ihned jsme vyjeli po dálnici M 11 na jih směr Londýn, který jsme objeli po vnějším okruhu a pokračovali na Dover. Hodil jsem si šlofíka a probral se před 23. hodinou, když jsme projížděli okolo bílých doverských skal. Při odjezdu z Británie nás už imigrační úřad neotravoval. Nalodili jsme se v Dover Terminal 2 na trajekt, opustili autobus a vylezli na zadní terasu, abychom viděli odpoutání od britských břehů. Naposledy jsme se podívali na Anglii. Přesně ve 23:00 se trajekt zachvěl a vyplul do kanálu La Manche. Bílé doverské skály, osvětlené přístavními světlomety, mizely v dáli, vítr nabíral na síle, tak jsem se vrátil do kajuty trajektu. Zašel jsem do free shopu a zakoupil nějaké anglické čaje. Dnes jsme naposledy ujeli po silnicích Jejího Veličenstva 453 km.

17.den – neděle 7.8.1994

V 0:20 jsme se opět dotkli evropského kontinentu v Calais. Posunuli jsme si hodinky na 1:20, abychom se srovnali s evropským letním časem oproti britskému letnímu času. Celní prohlídka proběhla v pohodě, to značí že jsme sjeli z trajektu a vyjeli na silnici bez jakékoliv kontroly nebo zastavení. Dal jsem si nafukovací polštářek ve tvaru U pod hlavu a zalomil to. Probudil jsem se okolo osmé při zastávce na německém odpočívadle. Vraceli jsme se po stejné trase jako na začátku zájezdu. Za Plzní Viktor se Světlanou zakoupili každému nanuka na rozloučenou a pustil video ze Skotska. Při sjíždění z Barrandovského mostu řidič nasměroval autobus do protisměru (síla zvyku s Anglie), což vyvolalo všeobecné veselí. Jen pražští řidiči koukali, co to nacvičujeme. Vycouvali jsme a ke gymnáziu Budějovická dojeli už bez problémů. Měli jsme za sebou 1535 km. Vyvalili jsme se z autobusu, rozloučili se a rozprchli se domů.
Celý zájezd mě vyšel na 12.119,- Kč.
Ujeli jsme 6025 km, z toho 2955 km po Velké Británii a ostrově Skye.

Fotogalerie