Někdy
v lednu Jóna oznámil, že bude mít sviště, za týden totéž
sdělil Bill, takže bylo jasné, že dovolená je bez nich. Billova
nejmladší ségra Ála jela s gymplem do Skotska a prostřední
Billova ségra Renda měla sehnat zájemce. Nabídla mi jedno místo.
Byl jsem pro. Chtěl jsem, aby jel i Oťan, abych nebyl v zájezdu
sám, ale Oťan mluvil něco o USA. Tak jsem řekl Rendě, ať
promluví s Oťanem o Skotsku. Za týden Oťan volal, že jede do
Skotska. Konečně k něčemu ty ženský jsou! :-) Ze známých se
pak na zájezd ještě přihlásili Michal (z Karamely), Honza
(Australan), Šárka, Sísa, Radka, Andrea a Katka. Den před
odjezdem jsme zašli zakoupit jídlo pro společné stravování (já,
Oťan, Honza a Michal) a v noci před odjezdem jsem si zabalil.
1.den
– pátek 22.7.1994
V
7:45 jsem měl sraz s Honzou na Želivárně a ověšeni jak vánoční
stromečky jsme vyrazili na Budějovickou ke gymplu. Před gymplem už
byl autobus a strašný šrumec. Nějak jsme se naložili a v devět
vyjeli přes Plzeň a Stříbro (jeli jsme kolem kasáren, kde jsem
prožil rok a půl) na Rozvadov. V poledne jsme přejeli do Německa.
Vedoucí zájezdu Viktor nám pustil video o Skotsku, Naznačil něco
o včasném vstávání, načež jsme zarecitovali – Katka: “Ranní
ptáče bez lahváče nikam nedoskáče!“ - Honza: “Ranní ptáče
víc odskáče!“ - já: “Ranní ptáče dál doskáče, nakopnu
ho, až zapláče!“ Na německé dálnici jsme se na chvíli
zasekli v koloně. Projeli jsme okolo letiště ve Frankfurtu, minuli
jsme Metz a Reims. To už jsem spal za pomoci nafukovacího nákrčníku
ve tvaru U.
2.den
– sobota 23.7.1994
Probudil
jsem se před druhou ráno v Calais před naloděním na trajekt. Za
sebou jsme měli 1535 km. Po nalodění na trajekt jsme všichni
opustili autobus a vyřítili se na horní palubu na záď. Odchytili
jsme Álu a dali jí hobla k jejím 17tinám. Cizinci koukali, co se
to děje, protože Ála strašně řvala! Ve 2:00 se trajekt zahoupal
a vycouval mezi dvěma majáky na protilehlých kamenných molech do
kanálu La Manche. Vpluli jsme do Pas de Calais a ve 3:20 opouštěli
Strait of Dover. Seřídili jsme si hodinky dle místního času na
2:20. Prohlédl jsem si loď, spáchal hygienu a pak se usadil v
dětském kině, kde promítali Toma a Jerryho. Před vyloděním na
ostrově jsme nalezli do autobusu a ten nás dopravil na půdu Jejího
Veličenstva. Pověstné bílé útesy doverské jsme viděli v
odlesku nočního osvětlení přístavu. Imigrační úředníci
byli v pohodě, prošli jsme všichni. Mě se úředník ptal, na jak
dlouho do Anglie jedu (jak mi bylo později sděleno), ale já mu
„ňák špatně rozuměl“ a odpověděl, že jsem ještě v
Británii nebyl! :-)
Mávl rukou, dal mi štempl do pasu a byl jsem
jsem na ostrově ve 3:45. Před Londýnem jsme dali gábl na
parkovišti a okolo osmé jsme vyrazili z Kennington Park Place na
prohlídku Londýna. Velký nezvyk byl klasicky ten, že auta jezdila
zprava. Ještě že na velkých křižovatkách napsali na chodník
„look right“. Jako výhodné se nám jevila permanentka na dvě
zóny (Londýn má 6 zón) za 2,70 £
(121,50 Kč), protože památky byly v těchto dvou zónách. Honza
vysvětlil černochovi v pokladně, jakou chceme jízdenku a my jsme
po něm opakovali jen: „the same ticket, please“. Černoch se pak
bavil tím, že když někdo nic neřekl, napověděl mu: “the
same“.
Chvíli jsme v londýnském metru tápali, ale pak jsme
pochopili jejich značení a bylo to v pohodě. Metro je maličké,
propojovací chodbičky mezi přestupními stanicemi tvoří dokonalé
labyrinty. Z počátku jsme vytvářeli v chodbičkách chaos,
protože jsme chodili po pravé straně a ne po levé, jak je v
Anglii zvykem. V metru (Underground) jsme se rozpadli na několik
skupinek, ta naše vyrazila k Tower Bridge a Tower of London na břehu
Temže. (Tower
Bridge je poslední most na Temži před ústím Temže do moře. Byl
postaven přesně před 100 lety, v r. 1894. Tower of London začal
stavět Vilém Dobyvatel okolo roku 1078. Jako první byl postaven
White Tower, který se po dokončení stal jak rezidencí krále, tak
i pozorovatelnou, z níž bylo možno sledovat dopravní ruch za
Temží. Na přelomu 12. a 13. století bylo postaveno opevnění.
Dnes je Tower nejzachovalejší pevností v zemi. Později byla
pevnost změněna na vězení a probíhala v něm řada historických
procesů. Např. zde byl vězněm a popraven Thomas More – autor
Utopie a zakladatel utopické literatury.)
Při obcházce Toweru jsme spatřili zakotvenou válečnou loď HMS Belfast. Poté jsme se přemístili metrem k Monumentu (Památník,
připomínající požár Londýna v r. 1666. Sloup vysoký 67 metrů,
zakončený plamennou koulí, byl postaven podle Ch. Wrena v letech
1671 – 1677 a ve své době byl nejvyšším sloupem na světě.)
a pěšky ke katedrále sv. Pavla. (Katedrála
sv. Pavla – St. Paul´s Cathedral, je druhý nejvýznamnější
kostel Londýna. Katedrála má základ v 11. století, ale byla ve
14. - 15. století radikálně přestavěna. Při velkém požáru
Londýna v r. 1666 byla zničena. V r. 1675 byla zahájena nová
přestavba dle Ch. Wrena a trvala 100 let. V katedrále jsou pohřbeni
významní muži Anglie – lord Nelson, admirál; vévoda z
Wellingtonu; stavitel Ch. Wren.) Za
prohlídku chtěli 3,5 £, to akceptoval jen Honza a Michal. Ostatní
jsme zatím našli autobusovou zastávku, z které bychom se dostali
na Trafalgar Square s Nelsonovým pomníkem. (Žulový
sloup vysoký 56 metrů, na jehož vrcholu je 6 m vysoká socha
admirála od W. Railtona. Reliéfy u paty sloupu zachycují výjevy z
námořních bitev.)
Po návratu Honzy a Michala jsme vylezli do prvního patra „dabl
dekru“ a kochali se pohledy do okolí jízdou k Trafalgarskému
náměstí. Odtud jsme se pěšky přemístili okolo budovy
Admirality a Vítězného oblouku Admirality po The Wall k
Buckinghamskému paláci, kde jsme měli sraz s ostatními v 11:30
při přehlídce a výměně stráží. Že jsme si toto místo
nezvolili dobře, jsme zjistili hned. Celá křižovatka u Victoria
Monument před palácem byla obklopena stovkami turistů, lačnících
vyfotit střídání stráží. Takže jsme se nesešli. Po přehlídce
jsme se vydali pěšky po Birdcage Walk k Westminster Bridge,
Westminsterskému opatství, (Westminster
Abbey
je nejvýznamnější historická stavba Londýna. Založena králem
Eduardem v r. 1050. Od roku 1066 se zde koná korunovace králů.)
parlamentu a Big Benu. Zde se naše skupina rozdělila s tím, že
se tu sejdeme v 15:30. Já, Honza, Šárka, Ála + její kamarádka
Petra jsme vyrazili metrem (už jsem se v metru orientoval, jen holky
se divily, kudy je to vedu) do Britského muzea. (Britské
muzeum bylo založeno v r. 1753. Současné prostory byly postaveny
až v letech 1823 – 1852. V letech 1907 – 1914 dal postavit další
trakt muzea král Eduard VII.) Dali
jsme si sraz u východu za dvě hodiny a vyrazili jednotlivě po
expozicích. Prošel jsem si celý areál muzea. V jedné malé
místnosti mě zaujala výstavka papírových platidel. U
československé stokoruny z r. 1961 byl popisek – platidlo
Československé socialistické republiky, která budovala
neuskutečnitelné cíle do roku 1992. Kupodivu jsme se všichni
sešli. V muzeu bylo neskutečné vedro, takže když jsme vyšli
ven, zašli jsme na pivko do nálevny. Šárka vysvětlila, jaké
chce pivo (dark – tmavé, lager – světlé, cedar – říznuté
limonádou, sladké!) a já použil už známou frázi „the same
beer“. Vyplázli jsme 1,95 £ (88,- Kč). K Parlamentu jsme
dorazili ke zbytku původní skupinky o půl hodiny později a
společně jsme si prohlédli Westminsterskému opatství a chrám
sv. Margarety. K autobusu jsme dorazili všichni včas, takže v
18:00 jsme vyjeli západním směrem na Stonehenge. Průvodci jsme
museli doplatit každý 6 liber za dva kempy navíc, protože zde v
nížinné Anglii nebylo místo, kde bychom jako celý autobus bez
problémů přenocovali. Každá louka byla oplocená a „private“.
Projeli jsme okolo Stonehenge, které bylo pouhých 30 – 40 metrů
od silnice. (Stonehenge
- jedno z největších evropských prehistorických míst, jehož
vznik je dodnes obestřen tajemstvím. Ve střední době bronzové
se rozvíjí podél pobřeží Atlantiku a Severního moře, od
Španělska, přes západní Francii až k Britským ostrovům a do
jížní Skandinávie tzv. megalitická kultura, kterou
charakterizují kultovní místa a hroby postavené z velkých
kamenných bloků. Předpokládá se, že Stonehenge vznikalo ve
třech fázích. První svatyně byla postavena kolem r. 2600 př.
Kr., ještě v době kamenné. Od mělkých hrobů v předpolí ji
oddělovala kamenná hradba. Na vnitřní straně hradby jsou kamenné
komory, sloužící k obětním rituálům. U vchodu do svatyně
stojí mohutný monolit z pískovce, 4,5 m vysoký. Asi kolem r. 2000
př. Kr. se rozestavěná svatyně mění a rozšiřuje, snad
po
příchodu nových obyvatel z okruhu kultury zvoncových pohárů a
kultury se šňůrovou keramikou. V této době jsou vztyčeny ve
dvou kruzích po 40 kamenech doleritové {hrubozrnné čedičové}
sloupy. Třetí stavební fáze končí kolem roku 1800 před
Kristem. Doleritové sloupy nahrazují sloupy pískovcové o
hmotnosti až 26 tun. Tehdy vzniká i další kruh kamenů na obvodu
a podkova bloků ve středu svatyně, což by mohlo podle některých
badatelů symbolizovat smrt. Někteří archeologové se domnívají,
že Stonehenge bylo především posvátným
místem,
badatelé se však domnívají, že tato stavba měla i další
význam. Už v roce 1771 si doktor John Smith všiml, že v den
slunovratu vychází slunce za patním kamenem, stojícím ve středu
posvátné přístupové cesty. V roce 1901 astronom Sir Norman
Lockyer spočítal, že v roce 1860 před naším letopočtem
vycházelo slunce přesně v ose Stonehenge.) Asi
po 10 km jsme odbočili do kempu. Místní byli trochu šokováni,
když do malého kempu přijel velký autobus a z něj se vyvalilo 20
stanů, které za chvíli stály okolo něj. Dnes jsme ujeli 297 km.
Ukuchtili jsme si něco k jídlu, Šárka nás pohostila vínem,
které už začalo kvasit a tak se muselo rychle zneškodnit. V noci
lehce sprchlo.
3.den
– neděle 24.7.1994
Brzo
jsme vstali, sbalili se, něco pojedli a krátce po osmé jsme byli
na parkovišti před Stonehenge. Záhadné kameny byly za vysokým
plotem, oddělující travnatý pahorek od silnice. Za vstup za plot
chtěli 5 £
(225,- Kč) a to se člověk dostal jen o 30 metrů blíž, takže
jsme se spokojili s pohledy přes plot a nemuseli čekat do devíti,
až otevřou. Ze Stonehenge jsme vyrazili okolo další kamenné
památky Old Sarum do Salisbury, kde jsme měli dvě hodiny na
prohlídku katedrály. (St.
Mary´s Cathedral byla postavena v l. 1220 – 1280, k níž byla v
l. 1330 – 1370 přistavena 123 metrů vysoká věž {nejvyšší v
Británii} a koncem 18. století a v 19. století prošla katedrála
stavebními úpravami dle J. Wyatta a G. Scotta. Zajímavé jsou
sklomalby ze 13. - 15. stol. v západním průčelí. Na severní
straně v boční lodi je nejstarší středověký orloj v Evropě,
pocházející z roku
1386. Hodiny byly původně umístěny na zvonici, která byla
zbořena roku 1792. V té době byly uloženy do depozitáře a byly
znovu objeveny až roku 1929. Roku 1956 byly restaurovány a uvedeny
do provozu. Hodiny nemají ciferník a odbíjejí jen celé hodiny.)
Po
prohlídce jsme dle mapky hledali staré hospůdky ze 14. století,
ale viděli jsme jen jednu. Starý baráček s dřevěnou konstrukcí
a střechou, zdi vyzděné, malá okénka s květinami a nade dveřmi
vývěsní štít s malovaným obrázkem, mající vztah k názvu
hospody. Ty vývěsní malované štíty si britské hospody
zachovaly dodnes. V poledne jsme vyjeli směrem na Londýn k hradu
Windsor. Při hledání parkoviště jsme trochu bloudili. Sraz byl
naplánován na 16:30. Všichni jsme vyrazili na hrad, takže Viktor
vyjednal skupinovou slevu za 5 £
(225,- Kč), což byla pálka. (Obyčejný lístek stál taky 5 £,
ten skupinový byl do více objektů) po oznámení ceny to někteří
vzdali. Hrad byl přeplněn návštěvníky.
(Windsor
– jeden z největších evropských hradů. Původní dřevěný
hrad krále Viléma Dobyvatele {11. stol.} byl od 12. století
přestavován na velkolepé sídlo anglických panovníků, kterým
se stal za vlády Eduarda III. ve 14. stol. Základ hradu tvoří dvě
nádvoří – Upper Ward a Lower Ward {horní + dolní}. Mezi nimi
je malé Middle Ward s věží Round Tower. Na dolním nádvoří je
kaple sv. Jiří – St. George´s Chapel. V kapli jsou náhrobky
králů Jindřicha VIII., Karla I. I královny Viktorie.) Prohlédli
jsme si obě nádvoří s kaplí sv. Jiří a absolvovali prohlídku
vnitřních královských komnat a zbrojnic. Po prohlídce jsem
ukecal Oťana, Michala a oba Honzy na jedno. Ve svahu pod zámkem
jsme našli kouzelnou hospůdku.
Dřevěné
obložení s trámy a sloupy, na stěnách rozvěšené různé
druhy tácků, pivních nálepek, starých hospodských věcí a
obrovský nálevní pult. Sedli jsme si ke stolu a čekali, že nás
někdo obslouží. Když se nic nedělo, Honza povídá, že v
Austrálii je zvykem si chodit pro pití k pultu, tak jsem tam zašel
a chtěl jedno velký světlý. Barmanka mi něco odpověděla, z
čehož jsem usoudil, že pivo asi nedostanu. Zavolal jsem na pomoc
Honzu a ten mi pak řekl, že v Anglii mají zákaz čepování
alkoholu každou neděli od 15. do 19. hodin. Pokusil jsem se
barmanku ukecat aspoň na jedno malé, že jsme cizinci a odjíždíme,
ale nic naplat. Tak jsme se nechali od ní alespoň vyfotit před
pultem s pípou. K autobusu jsme se vrátili po čtvrté a já
zjistil, že u šoférů se dá koupit chlazená plechovka piva za
13,- Kč! Hned jsem si dal dvě. Bylo půl páté a chyběly Ála s
Petrou. Takže jsme čekali a mezitím jsme zahlédli přistávat
obrovské letadlo Boeing 747 Jumbo a Concorde, které jsem viděl
poprvé na vlastní oči ve vzduchu. Holky si to v pohodě přihasily
v 17:30 a divily se, že na ně hodinu čekáme. Vyjeli jsme s
Windsoru a po půl hodině dojeli do kempu. Poprvé tak brzo, takže
po jídle jsme šli hodit fotbálek. Večer pak Honza vytáhl kytaru,
kterou mu Světlana (druhá průvodkyně), Renda, Radka nebo Lenka
neustále braly. Dívčí kytarový dýchánek. Postupně se lidé
trousili do stanů, okolo jedné jsme to rozpustili. Dnes jsme ujeli
168 km.
4.den
– pondělí 25.7.1994
Včera
byl budíček dvě hodiny před odjezdem a to se vedení výpravy
zdálo moc brzo, tak dneska byl budíček hodinu před odjezdem a to
jsme zas nestíhali. (Pro další dny byla zvolena zlatá střední
cesta.) V kempu se lidé na nás usmívali, když viděli, že
odjíždíme. Někdo řekl: „Ty lidi se na nás tak krásně
usmívají....“ „Počkej, až nastartujeme a zamoříme jim to
tady!“ odpověděl jsem. A taky že jo! Vyjeli jsme do
univerzitního města Oxford. (Poprvé
se Oxford připomíná v r. 912 a jeho jméno vzniklo pravděpodobně
z historické skutečnosti, že zde byl brod přes řeku Temži. Na
začátku 12. stol. zde začaly vznikat školy vedené kláštery a v
r. 1185 byl již Oxford považován za středisko církevního
školství Anglie.) Zaparkovali
jsme blízko Temže a vydali se po svých směrem k centru Oxfordu.
První zastávka byla Christ Church College s katedrálou. (Kolej
byla založená v r. 1525 kardinálem Wolseym. Je největší a
nejmalebnější kolejí v Oxfordu. Katedrála Christ
Church Cathedral byla postavena dřív, ve 12. století.) Katedrálu
jsme si prohlédli v pohodě, na kolej nás nechtěli pustit. To ale
nepočítali s Čechy. Vešli jsme zadním neoznačeným vchodem pro
zaměstnance a dostali se až do areálu, kde jsme si vyfotili věž
se zvonem. Od brány se k nám hrnul olivrejovanej poskok. Honza s
Oťanem stačili vyběhnout, já s Michalem jsme fotili a tak nás
zřízenec dostihl. Michal se ho s naivní tváří zeptal, jestli
můžeme dovnitř. Nemohli jsme! Došli jsme na Carfax, zdejší
centrum, zabočili na High Street a prohlédli si kostel All Saints a
St. Mary The Virgin. Za kostelem jsme chtěli nahlédnout do
Radcliffe Camera, ale byl tam vstup zakázán. (Radcliffe
Camera je kruhová stavba zakončená kopulí vysokou 46 metrů a
postavená v letech 1737 – 1749, stavitel J.Gibbs.) Prošli
jsme kolem Queen´s New College a došli na Magdalen Bridge, kde
půjčovali mělké podlouhé lodě, které se odpichovaly
čtyřmetrovým bidlem. Honza zjistil cenu (7 £
na hodinu) a tak jsme zašli si zabidlovat na jedno z ramen řeky
Temže s ostrůvky.
Nejdřív se bidla chopil Oťan. Honza prohlásil,
že se radši jen poveze a hlídal si svůj drahý foťák. Po chvíli
plutí od břehu ke břehu získal Oťan grif na plavbu dopředu. Po
20 minutách jsem vystřídal Oťana a s hrůzou zjistil, že to není
jen tak, aby loďka plula dopředu a ještě rovně! Po půlhodině
se vpravo ukázal další kanál, tak jsem zabočil a doufal, že nás
přivede zpátky k Magdalen Bridge. Poté jsem předal bidlo
Michalovi. Čas neúprosně běžel. Měli jsme co dělat, abychom
stihli jak čas na půjčení loďky, tak návrat k autobusu. Bez
namočení jsme dobidlovali do přístavu. Zaplatili jsme a vyrazili
zrychlenou chůzí k autobusu. Honza náhle zjistil, že nechal na
lodi stativ. Tak běžel zpátky a my na něj čekali. Dost dlouho
nešel. Nakonec přiběhl i se stativem. Teď už jsme nahodili
indiánský běh přes Oxford. Zpocený a uřícený jsme přiběhli
5 minut po dvanácté k autobusu. Bohužel čekali jen na nás. Ale 5
minut zas nebylo tak strašný jako hodina Ály s Petrou. Vyjeli jsme
do rodiště W. Shakespeara, do Stratfordu nad Avonou.
(Stratford-upon-Avon
byl založen v r. 1196 králem Richardem I.) Před
každým městem nám Viktor nebo Světlana rozdali mapku se
zakresleným parkovištěm, tentokrát barevné prospekty. Na nás
vzadu se zase nedostalo na všechny, tak jsem zašel do Tourist
Information Centre a sehnal si prospekt tam. Městečko bylo
přelidněné. Dle plánku jsme vyrazili k rodnému domku Williama.
Našli jsme malý domek ze 17. stol., který, kdyby neměl u dveří
desku, že se v něm narodil W.S., by se lehce přehlédl. Pak jsme
prošli okolo radnice k Nash House a The Great Garden, kde prý
odpočíval i Willi. Prohlédli jsme si Guild Chapel a pak zašli do
pubu na pivko. K autobusu jsme se vrátili okolo domku, kde pro změnu
W. Shakespeare zemřel. Tentokrát všichni dorazili včas a tak jsme
vyjeli přes Birmingham po dálnici mezi Liverpoolem a Manchesterem
do Lake Dictrict National Park. Projeli jsme údolím Great Langdale
do vesnice Middle Fell, kde jsme zakempili. Začalo pršet, což
všechny vyburcovalo k rychlému postavení stanů a pak jsme se
sešli pod obrovským listnatým stromem, kde relativně nepršelo a
každá skupinka si zde vařila večeři. Po jídle vedení určilo
tři trasy na druhý den – přechod pohoří Cumbrian. První trasa
byla lehká, tu si nikdo nevybral. Druhá trasa byla stejná s třetí
– výstup na nejvyšší horu Anglie – Scafell Pike (978 m n/m) a
pak hned dolů do údolí (druhá trasa), nebo ještě zajít k
horskému jezírku (třetí trasa). Chceme jít trojku („Drsňáci
nejdou nic jinýho než trojku!“ povídám.), jen Oťan váhá,
chce jít s holkama dvojku. Mezitím se nám furt nevařil čaj, byl
jsem dokonce podezříván, že jsem koupil málo naplněnou bombu
pro vařič! (Později se ukázalo, že trysky vařiče byly ucpané
a špatně bylo seřízení odvzdušnění hořáků.) Když se čaj
konečně uvařil, tak už ho skoro nikdo nechtěl. Ve 23:30 jsme
zalezli do stanů, abychom načerpali síly na zítra. Dnes jsme
ujeli 426 km.
5.den
– úterý 26.7.1994
Okolo
třetí ráno začalo pršet a bohužel neměla hned tak přestat.
Sbalili jsme rychle stany, ohřáli vločky v mléce pod střechou
umývárny nádobí, navlékli pláštěnky a v 9:00 pěšky vyrazili
na nejvyšší horu Anglie. Po několika metrech někdo zjistil, že
neuklidil bednu s jídlem do autobusu a vrátil se. Čímž jsme se
zasekli. Po chvíli Viktor rozhodl, že půjde s jednou skupinou
napřed, Pepa (třetí člen vedení, který z Londýna letěl do
Ameriky) s druhou a Světlana nás s tím zapomnětlivcem dohoní.
Většina z nás se přidala k Viktorovi. Viktor požádal Honzu,
jestli by nešel vzadu, tak jsem šel s ním solidárně na chvostu
naší skupiny. První velký stoupák na Rossett Pike ukázal, že v
dešti a vichru některé účastnice mají problémy (zima, mokro,
puchýře). Na jejich oznámení, ať jdeme napřed, že nás
doženou, jsme reagovali tak, že jsme se zastavili těsně za nimi a
řekli, že za námi nikdo nezůstane. Takhle se všechny rozhoupaly
hned k další chůzi. Déšť byl prudký, vydatný a nekonečný.
Na vršku hřebene se k dešti přidal ještě tak prudký vichr, že
jsem si musel držet rukou kapuci pláštěnky u hlavy, neboť mi ji
vítr neustále strhával z hlavy. V pohorkách už byla loužička,
voda se tam dostala vrchem přes ponožky, kterou jsem si ohříval
na tělesnou teplotu. Ještě že pláštěnka izolovala, protože
jsem vyšel jen v kraťasech a tričku. Od Ály jsem podle barvy své
pláštěnky dostal přezdívku „zelený mužíček“. K dešti a
vichru se přidala i mlha.
Po dosažení Rossett Piku (610 m n/m)
jsme šli chvíli po rovině. Přišli jsme na okraj rovinky a pod
námi se rozprostíralo horské jezírko Angle Tarn, ke kterému jsme
museli po mokrém svahu sestoupit. Nyní jsem už věřil, že v
Anglii může pršet vodorovně. Při sestupu k jezírku nás déšť
bičoval přímo do tváře – vodorovně! Místy byly nárazy větru
takové, že nás málem porazily. Při sestupu jsme museli
překonávat tlak větru a když tlak větru náhle přestal, měli
jsme co dělat, abychom se neskutáleli k jezírku! U jezírka Viktor
počkal, až jsme k němu došli všichni a pak řekl, že za tohoto
počasí se nedá jít na Scafell Pike a že přejdeme jen pohoří
Cumbrian Mountains. Od jezírka Angle Tarn jsme zamířili opět do
krpálu, tentokrát s větrem v zádech. Na některých lidech bylo
vidět, jak jdou rezignovaně, už se nevyhýbali loužím a potokům
a bylo jim jedno, jestli si naberou do bot nebo ne. I když na druhou
stranu jsme byli už tak promoklí, že to bylo jedno, jestli jdeme
vodou nebo po zemi. Vylezli jsme na Esk Hause (759 m n/m) o odtud
začali sestupovat na druhou stranu Cumbrianského pohoří. Cesta
byla kamenitá, občas travnatá a místy jsme šli potokem, který
si zvolil pěšinu za své koryto. Prudkým svahem vedle hřmícího
vodopádu (který nebyl slyšet přes neustálé bušení deště do
pláštěnky) jsme konečně sešli do údolí, kde pěšina vedla po
zatopených loukách, ale to už nikomu nevadilo, protože pohorky
byly stejně jak houba nasáklý vodou. Došli jsme do Seathwaite,
přes můstek nad rozbouřenou říčkou jsme dorazili do stavení, v
kterém byla malá hospůdka. Někteří se začali převlékat
(pokud měli do čeho) a tentokrát si každý dal čaj nebo kafe,
bez ohledu na cenu. Za čaj jsem dal 1,45 £
(66,- Kč). Asi po hodině a půl dorazila do hospody skupina Pepy.
Taky nezdolali Scafell Pike, šli kousek dál než my, ale museli se
vrátit. Takže v koutku duše jsem byl rád, že ani druhá skupina
nevylezla na „jen“ 978 m vysoký Scafell Pike. Dneska to bylo na
horách vyloženě extrémní počasí. Protože jsme ucpali celou
hospůdku, řekli jsme Pepovi s jeho skupinou, ať počká venku, že
za chvíli vylezeme ven a oni si pak vlezou dovnitř. Když jsme
vylezli ze suché hospůdky zase do deště, Pepova skupinka už
kráčela po cestě k autobusu, ke kterému to byly ještě dva
kilometry. Jako na potvoru, když jsme došli okolo čtvrtý k
autobusu, přestalo po 13. hodinách pršet. Lepší den na zdolání
nejvyšší hory Anglie jsme si nemohli vybrat. Viktor nám ukázal
místo, kde budeme spát (tentokrát asi 250 metrů od autobusu) a že
teď máme volno. Tak jsem navrhl se Šárkou cestu do vesnice, kde
by mohla být hospoda. Když se nikdo neměl k cestě, vyrazili jsme
já, Šárka, Michal a Honza sami. Pomocí dotazu u jednoho baráku
jsme hospůdku asi po 2,5 km našli. Suchou a prázdnou. Sedli jsme
si do kouta, abychom měli přehled a čekali. Když se nic nedělo,
došlo nám, že musíme k pultu. Měli tu tři typy piva – místní
tmavý za 1,70 £,
světlý Carlsberg (DK) za 1,40 £ a světe div se, náš Budvar za
2,00 £. Se Šárkou jsme si dali světlý, Michal tmavý a Honza
colu. Za chvíli dorazil do hospůdky Oťan se „Sísama“ (Sísa,
Lucka, Markéta, Katka II), Rendou, Zorkou a Andreou. Poradili jsme
jim, že musí k pultu, tak Oťan šel objednat hromadu čajů a pro
sebe pivo. Barman roztáčel pivo a Oťan si šel sednout, protože
si myslel, že barman mu pivo donese ke stolu. Barman udiveně
koukal, jak Oťan odchází a nevěděl, jestli má pivo dotočit.
Tak jsme Oťanovi napověděli, že na to pivo musí počkat a hned
ho zaplatit. Mezitím venku dokonce vysvitlo slunce! Už jsme byli
skoro suchý, tak že půjdem. Oťan zašel k baru a řekl: „Tak
pay!“, což vzbudilo veselí. Anglán pochopil, když uviděl
peněženku. Došli jsme k autobusu, kde byli všichni už po jídle
a všude rozvěšené oblečení. Udělali jsme večeři u autobusu,
abychom jídlo netahali na vzdálenou loučku. Poté jsme vzali
stany, karimatky, spacáky a vydali se na loučku, kde jsme měli
stanovat. Protože jsme minuli přístupovou cestu k loučce, museli
jsme lézt přes plot a pak seskočit ze dvou metrů na zem. Oťan
chtěl být galantní a pomoct Andree a Rendě při seskoku, ale byl
odmítnut. Jak se později ukázalo, tato snaha se mu vymstila.
Postavili jsme stany a Honza vytáhl kytaru. Všichni jsme zpívali
(teda hlavně ženský) až do půl jedný. Pak jsme se rozlezli do
stanů. Zalehl jsem a najednou slyším Oťana, jak říká: “Do
prdele!!“ a něco hledá. Vypadlo z něj, že nemá spacák. Vylezl
ze stanu, prohledal jeho okolí, šel se podívat i do autobusu.
Vrátil se bez spacáku. Nabalil se do několika vrstev a zalehl pod
bundu. Dnešní přechod pohoří Cumbrian byl dlouhý 14 km a
překonali jsme 846 metrů do kopce a 743 metrů z kopce za
neustálého deště (i vodorovného!). Tolik deště a tak promočený
– to jsem nezažil.
6.den
– středa 27.7.1994
Ráno
opět pršelo, Oťan se moc nevyspal a náladu měl pod psa. Šel za
Světlanou, jestli nemají nějaký náhradní spacák, že svůj
ztratil. Světlana se s Viktorem začali smát, že to nebude zadara,
čímž se Oťan rozzářil, protože tušil, že to zřejmě dobře
dopadne. Světlana říkala, že už včera viděla na zídce před
loučkou, na které jsme nocovali, ležet spacák, ale myslela si, že
je něčí cizí, tak ho tam nechala. A překvapilo ji, že tam leží
i ráno. Oťan ihned naklusal k zítce a spacák tam ještě ležel.
Po dotazu, jak se mu v noci spalo, Oťan vysvětloval, jak „drsňáci“
spí v noci bez spacáku! :-) Přestalo pršet akorát když jsme
vyjeli. Všichni rozvěsili po autobuse mokré oblečení a boty,
pojízdná sušárna. Dojeli jsme do Carlisle. (Toto
pohraniční město v 11. - 12. století ovládali Skotové. Po
jejich vypuzení Angličané město silně opevnili, ale ani mocné
hradby je v r. 1645 neuchránily před útokem Skotů, kteří na čas
opět získali město.) Prohlédli
jsme si místní katedrálu. (Katedrála
byla založená v r. 1092 jako klášterní augustiniánský kostel.
V r. 1133 bylo králem Jindřichem I. založeno v Carlisle biskupství
a kostel byl povýšen na katedrálu. Současná katedrála je
směsicí několika stavebních epoch. Větší část je z let 1410
– 1419. Uvnitř katedrály je kazatelna z r.1599.) Viktor
nám poradil dokoupit potraviny ve zdejším levném obchoďáku.
Zakoupili jsme chleba, balení Snickers a Marsů po osmi za 16 pencí
po jedné (nekup to, když je to tak levný – 7,20 Kč) a malou
drátěnku na ešusy. Z Carlisle jsme vyjeli po E 05, minuli hranici
Anglie a Skotska u mořského zálivu Solway Firth, projeli Glasgovem
a zastavili se u jezera Loch Lomond. Vrátili jsme se kousek po
silnici, abychom se skrz kemp dostali na pláž. Protože jsem měl
plavky v přívěsu za autobusem, vlezl jsem do vody na ádu. Myslel
jsem si, že hned zmizím pod hladinou jezera, ale jako na potvoru
ještě 15 metrů od břehu mi byla voda pod kolena! Ve studené vodě
jsme doplavali k loďce, vzdálené asi 100 metrů od břehu jen já,
Viktor, Michal, Oťan, Ála a Petra. Skoti na pláži koukali trochu
udiveně, když jsem vylézal z vody. Viktor mi pak říkal, že ve
Skotsku není zvykem chodit do vody na ádu. Po osvěžení jsme
vyjeli podél jezera Loch Lomond do Grampian Mountains. Autobus
projížděl mezi skalnatými a zatravněnými kopci a pohořími. Za
okny autobusu začalo pršet. Nastalo vnitřní přesvědčování,
že když bude v Glen Coe pršet, tak nikam nejdem a když nebude,
tak jdem. Okolní vršky hor zakrývaly mraky, počasí vypadalo
bídně. Dojeli jsme do údolí Glen Coe a měli jsme dvě možnosti.
Buď vystoupit a přejít pohoří ohraničující údolí Glen Coe
ze severu po Staré vojenské silnici a Cestě západní vrchoviny
(Old Military Road + West Highland Way) k zátoce Leven, kam přijede
pro nás autobus a odveze nás do kempu. Nebo pokračovat autobusem
údolím Glen Coe k informačnímu centru, zde zhlédnout film o Glen
Coe a pak odvoz do kempu. Zastavili jsme u domku, rychle vystoupili a
nachystali se na tůru v „pravý čas“, bylo 17:00. Se Světlanou
nás vyrazilo asi 20 po pěšině směrem k hřebeni. Část úseku
nesla příhodný název Ďáblovo schodiště (Devil´s Staircase),
kde jsme kličkovali serpentýnama a zdolávali převýšení až na
hřeben. Lehce jsme se zapotili. Došel nás nejstarší účastník
výpravy, Vláďa. Vylezlo z něj, že je bývalý horolezec a s
reprezentací slézal Alpy, Kavkaz i Himaláj. Na hřebeni už byl
veget – rovinka, mírné stoupání a pak sešup k zátoce k
dvojvesnici Kinlochmore a Kinlochleven. Bylo půl osmé a měli jsme
za sebou 9 km cesty a 280 metrů převýšení a 580 metrů snížení
až na úroveň moře. Cestou do kempu jsme minuli hliníkárnu.
Naštěstí Oťan už postavil stan, tak jsme jen uvařili něco k
jídlu (oběd a večeře dohromody). Ála byla nějak při síle a
chtěla na mě vyzkoušet nějaký chvat z karate. Když jsem se na
ni připravil, tak se mnou nehla, což se jí nelíbilo. Tak chtěla,
abych se úplně uvolnil. Říkal jsem si, že uvolnění jen
naznačím a pak zas zaujmu postoj, z kterého by mě nedostala.
Jenže ještě jsem nestačil naznačit uvolnění úšklebkem, když
po mě Ála šáhla a třískla se mnou o zem! To jsem teda čuměl!
Takže bacha na to křehké stvoření! :-) V kempu začali lítat
obávaný „midžís“. (Pakomárec
skotský {Culicoides
impunctatus}
je druh malého létajícího hmyzu, který žije převážně v
močálech a mokřinách severozápadního Skotska od
pozdního jara do pozdního léta. Nejedná se o bodavý, ale o žravý
hmyz. Samičky jsou známé tím, že se pohybují v mračnech a
napadají lidské hostitele, i když jejich častějším zdrojem
krve bývá spíše dobytek, ovce a divoká zvěř. Možnost jejich
včasné identifikace je snížena díky jejich velikosti (do 2 mm) a
také díky skutečnosti, že v letu nevydávají žádný lidskému
uchu slyšitelný zvuk. Jsou žravé a výsledek je bolestivý.
Pohybují se v blízkosti míst, kde se rozmnožují, ale jejich
akční rádius může být v okruhu do jednoho kilometru.
Nejaktivnější jsou kolem západu slunce, po západu slunce jejich
činnost polevuje. Pohybují se převážně při zemi. Jejich
aktivita se též snižuje ve větru při rychlostech nad tři metry
za vteřinu. Ve Skotsku se jim říká midges. Jsou velmi známou a
neslavně proslulou součástí skotské krajiny, letní turistika ve
skotské krajině je s nimi neodmyslitelně spjatá.) Všichni
jsme se zahalili jak to šlo, abychom byli co nejlíp chráněni před
nálety midžís. Dnes jsme ujeli autobusem 352 km.
7.den
– čtvrtek 28.7.1994
Po
snídani nás autobus dopravil přes Fort William do Glen Nevisu (37
km). Zde jsme se rozdělili do tří skupin: Viktor vedl jedničku po
West Highland Way do kempu (asi 25 km), Světlana dvojku – ta šla
na vrchol Ben Nevisu a zpátky k autobusu, Pepa trojku - ta šla na
vrchol Ben Nevisu a pak za jedničkou do kempu. Renda nás hecovala,
že určitě půjdeme trojku, přeci nejsme másla! Moc se nám
nechtělo, tak jsme se vymluvili, že se rozhodneme až po návratu z
Ben Nevisu. V 8:30 jsme nastoupili na zdolání nejvyšší hory
Skotska a celé Velké Británie. Po lávce přes řeku Nevis (s
brankou proti vstupu ovcí na lávku) jsme šli po pěšině
zhotovené z plochých kamenů přes loučku pod úpatí hory Meall
an t-Suidhe. Vystoupali jsme okolo hory do sedla s jezírkem Lochan
Meall an t-Suidhe a odtud začali stoupat po svahu hory Ben Nevis
serpentinami. V údolí bylo počasí slunečné, teď jsme vcházeli
do mraků a mlhy.
Začalo pršet. Navlékl jsem si pláštěnku, čímž
jsem byl kryt před deštěm, ale zase jsem se potil a provlhl
odspoda. Po cestě jsme potkávali skupinky turistů, které jsme
předcházeli. Od druhé skupiny jsme se rychle oddělili, šli jsme
rychleji. Přešli jsme sněhové pole, prošli okolo okraje srázu
severní stěny Ben Nevisu a po dvou hodinách rychlé chůze jsme
stanuli na nejvyšším bodě Velké Británie – Ben Nevisu,
vysokém 1344 m n/m. Kolem dokola vrcholu Ben Nevis byla hustá mlha
a vedle vrcholové kamenné mohyly (s pamětními deskami věnovanými
lidem, kteří zahynuli v horách) stály zbytky Shelter Observatory.
Vítr na vrcholu slušně protahoval, tak jsme po 15 minutách
vyrazili dolů. První z druhé skupiny jsme potkali Radku. Dolů
jsem šel s Michalem, Honzou II a Pepou. Cestu jsme si zkrátili
krpálem přímo dolů podél potoka. Přeskakovali jsme kameny,
sebíhali kamennou sutí, po sněhových polích jsme se sklouzávali.
Místy jsme na sebe navzájem čekali, protože dohlednost v mlze
byla tak 20 metrů. Začali se mi ozývat kolena při tomto
zrychleném sestupu. Došli jsme na cestu a stejnou trasou, jakou
jsme šli nahoru, jsme došli za hodinu a 20 minut k autobusu. Bylo
13:05. Ostatní z trojky tu už byli. Všichni jsme byli docela jetí,
takže se nikdo nechtěl vracet pěšky do kempu. Zakoupili jsme
pohledy a zmrzlinu v blízkém krámku. U ohrady blízko silnice, kde
čekal autobus, jsme si vyfotili zarostlou krávu s býkem a
odpočívali v trávě až do čtyř hodin, kdy dorazili poslední z
Ben Nevisu. Překonali jsme vzdálenost 7 km na vrchol s 1324 metry
převýšením a dolů jen 5,5 km s 1324 metry snížením. Nalezli
jsme do autobusu a vyrazili do Fort William na nákupy.
Zakoupil
jsem lahváče, abych získal etiketu místního piva. Po návratu do
kempu (37 km) jsme udělali polévku s chlebem. Oťan pozval holky na
pudink a Ála mu hbitě přidala i svůj pudink v prášku. Nakonec
nás bylo na pudink 12, takže si dal každý pět lžiček a bylo
vyluxováno. V kempu byla i pračka a sušička na prádlo, takže
Šárka zorganizovala prací akci zájezdu. Já se nezúčastnil,
protože tak změkčilý jsem nebyl, abych si pral věci na dovolený.
Šárka zjistila, že do automatu sušičky jdou české dvoukoruny
místo jejich dvacetipencí. Bohužel navečer přijel opravář na
jednu pračku, vybral peníze ze strojů a přišel na naše mince.
Takže to musela Šárka celý zacálovat. Navečer jsme zase dali
pinkanou do kruhu, dokud nás nepřemohla tma a midžís. Všichni
byli z dnešního výšlapu lehce unavený, protože okolo 23.hodiny
už jsme zařezávali ve stanech.
Zakoupil
jsem lahváče, abych získal etiketu místního piva. Po návratu do
kempu (37 km) jsme udělali polévku s chlebem. Oťan pozval holky na
pudink a Ála mu hbitě přidala i svůj pudink v prášku. Nakonec
nás bylo na pudink 12, takže si dal každý pět lžiček a bylo
vyluxováno. V kempu byla i pračka a sušička na prádlo, takže
Šárka zorganizovala prací akci zájezdu. Já se nezúčastnil,
protože tak změkčilý jsem nebyl, abych si pral věci na dovolený.
Šárka zjistila, že do automatu sušičky jdou české dvoukoruny
místo jejich dvacetipencí. Bohužel navečer přijel opravář na
jednu pračku, vybral peníze ze strojů a přišel na naše mince.
Takže to musela Šárka celý zacálovat. Navečer jsme zase dali
pinkanou do kruhu, dokud nás nepřemohla tma a midžís. Všichni
byli z dnešního výšlapu lehce unavený, protože okolo 23.hodiny
už jsme zařezávali ve stanech.
8.den
– pátek 29.7.1994
Ráno
jsme si všichni nachystali věci na dvoudenní putování po ostrově
Skye, tentokrát i se stanem, spacákem. Díky stovkám midžís v
naší části kempu (ve vedlejší části kempu chodili Skoti v
kraťasech, buď byli na midžís zvyklý nebo tam foukalo), jsme
zavrhli snídani na vařiči a dali si Snickers se sušenkama a
zapili to vitacitem. Našlapali jsme bágly do přívěsu za
autobusem (každé ráno jsme rovnali vařiče, kufry a bágly do
přívěsu – Honza vždycky vlezl do přívěsu a srovnával to
tam, já, Michal nebo Vláďa mu ty věci podávali) a vyrazili okolo
zálivu Loch Linnhe, přes Fort William, podél Kaledonského kanálu
(Caledonian
Canal vede z JZ napříč Skotskem na SV a spojuje západní pobřeží
s východním přes jezera Lochy, Oich a Ness a je dlouhý 32 km,
přičemž celá vodní cesta je dlouhá 104 km. Průplav je 4,8 m
hluboký a 15 m široký. Mezi jezery a mořem je rozdíl 28 metrů,
který je překonáván 8 propustěmi, zvanými Neptune´s Staircase
{Neptunovo schodiště}. Kaledonský kanál byl vybudován v letech
1804 – 1822.) do
North West Highlands. Přestávku na WC jsme udělali v údolí, kde
se odehrálo několik bitev za nezávislost Skotska. Zastavili jsme
akorát u pamětní cedule s popisem bitev. Okolo jedenácté jsme
dojeli k Eilean Donan Castle na pobřeží Atlantiku. Zašli jsme
dovnitř a Viktor vyjednal slevu za 1,50 £.
(Eilean
Donan Castle byl postaven v r. 1220, přístupný jen lodí. V 18.
stol. vybuchly sudy se střelným prachem, uskladněné v hradu, a
zcela hrad zničily. V letech 1922 – 1943 byl hrad znovu postaven
podle vize majitelky, následničky Mackenzies of Kintail. Hrad je
nyní s pevninou spojen mostem.) Dostali
jsme starší průvodkyni, která nás provázela po dvou zařízených
místnostech hradu. Viktor překládal, občas ho Honza opravil a sem
tam řekl něco vtipného, čemuž jsme se zasmáli a průvodkyně
pak chtěla, aby jí řekl to, čemu jsme se smáli. Hodinová
zastávka na prohlídku hradu se natáhla na dvě. Dál jsme vyjeli
podél pobřeží do Kyle of Lochalsh, kde jsme se nalodili na malý
trajekt a po 15. minutách přistáli v Kyleakin na ostrově Skye.
Zastavili jsme v městečku Broadford na dokoupení chleba, koláčků
a pohledů Skye. Dál jsme pokračovali po horské úzké silničce k
vesnici Elgol. Několikrát jsme se vyhýbali protijedoucím vozům,
které někam radši zacouvaly, když viděly, jaký kolos proti nim
jede. Na malém plácku před západním pobřežím Skye se autobus
otočil (přívěsný vozík se musel odpojit a ručně otočit), my
si vybalili bágly a rozdělili se do dvou skupin. Jedna skupina šla
s Pepou jen do chatky v zátoce, druhá skupina s Viktorem přes
chatku do druhé zátoky, takže jsme všichni vyrazili najednou
okolo 15. hodiny. Šli jsme po úbočí poloostrova Strathaird
příjemnou hliněnou pěšinou, poté přes kamennou pláž, na
které byly vyplavené odpadky z moře, do zátoky Camas
Fhionnairigh, kde byl cíl první skupiny. Chatka byla obsazená asi
6 Němci, takže dalších 10 osob se tam ještě vešlo.
Nechali
jsme tady první skupinu a zbytek musel přebrodit potok asi 10 –
15 metrů široký, přes který nevedla žádná lávka. Skoro
všichni jsme se zuli, vykasali nohavice po kolena a po kluzkých
kulatých kamíncích jsme přebrodili potok. Měl jsem trochu hrůzu
z toho, že jestli uklouznu, tak namočím spacák se stanem a to se
mi moc nezamlouvalo. Voda byla ledová a docela silný proud, ale
všichni jsme potok přešli bez namáčení. Jediná Markéta to
přešla po šutrech v pohorkách, ale to ji přidržovala Lucka,
jinak by Markéta několikrát zahučela do potoka. Na druhém břehu
jsme si nazuli pohory a vyrazili podél pobřeží Atlantiku a po
úbočí hory Sgùrr
na Stri dál. Pěšina už nebyla tak přímá, travnato-hliněná
cesta se měnila na kamenitou. Každý šel svým tempem, takže jsme
se roztáhli. Pěšina náhle vyústila v hladkou šikmou skálu,
končící kolmo v Atlantiku. Zde jsme se všichni opět sešli,
protože po skále se muselo po jednom a Viktor chtěl mít všechny
pod kontrolou. S Honzou zajišťovali ta nejhorší místa, aby se
holky nebály přejít hladkou skálu s příznačným názvem „The
Bad Step“. Všichni jsme „Špatný schod“ zvládli bez pádu do
oceánu. Na vedlejším ostrůvku, vzdáleném asi 100 metrů od nás,
se váleli a vyhřívali dva tuleni. Došli jsme k peřejnatému
výtoku z jezera Coruisk do Atlantiku a přelezli ho po kamenech. Za
vodou Viktor řekl, aby si každý vybral nějaké místo na spaní.
Což byla groteska, protože pokud zde byl trochu plac, tak to byla
mokřina. Tady zaválel Oťan, vylezl na skálu (doufaje, že tam
najde flek na spaní) a z druhé strany skály našel chatku a stan.
Zařval to na nás, čímž jsme se všichni pohnuli dál. Obešli
jsme po úbočí skálu, na kterou vylezl Oťan, a našli uzamčenou
chatku a mnohem příhodnější místa na stany. Blížila se osmá
a my po 11 km chůze po pobřeží Atlantického oceánu dorazili na
místo, kde přenocujeme. Postavili jsme stany, každý si našel
trochu rovný a suchý plac, a vrhli se na jídlo. Viktor navrhl na
druhý den dvě trasy. Jednu se Světlanou, která půjde okolo
jezera a pak přes mírný hřeben údolím přímo k autobusu. Druhá
trasa povede přes Cuillin Hills. Toto pohoří prý inspirovalo
J.R.R.Tolkiena, který podle Cuillin Hills vytvořil sídlo Temného
pána – Mordor v trilogii Pán prstenů. Takže to bude pokus najít
Bránu Mordoru. Já byl pro, Renda, znalkyně Pána prstenů taky,
prý musí projít Bránou Mordoru. Tím se přidal Oťan a pak
Radka. Viktor nás tím připravil na zítřejší brzký budíček.
Navečer jsme vylezli na kopec, kde foukalo a nechytali se midžís.
Dnes jsme ujeli 196 km.
9.den
– sobota 30.7.1994
10.den
– neděle 31.7.1994
Celou
noc jsem se moc nevyspal, bylo mi vedro a místnost byla nevětraná.
Vstali jsme až v deset a zrušili veškeré alternativy výstupů na
okolní kopce, protože midžís zase úřadovali. Sbalili jsme se,
lehce pojedli a po skupinkách vyrazili po cestě k autobusu.
Naložili jsme se a ve 13:00 vyjeli severovýchodním směrem podle
železnice. Dosáhli jsme u jezera Loch Luichart nejsevernějšího
bodu skotského zájezdu – 57° 63´ severní šířky. Silnice se
postupně stočila na jih k městečku Drumnadrochit na břehu
pověstného jezera Loch Ness, kde jsme zastavili u Loch Ness Monster
Exhibition Centre. Za 2,50 £
se nikomu nechtělo na prohlídku, tak jsme pokračovali podél SZ
břehu Loch Ness. Projeli jsme okolo Urquhart Castle. (Zde bylo
vstupné 3,00
£
jen do 18:30. Pak byl vstup do hradu volný.) Hledali jsme místo na
koupání a našli ho u mládežnického hotýlku. Všichni jsme
seběhli k jezeru. Ledová voda tajemného jezera nezastavila jen otužilce a drsňáky.
Uplaval jsem několik temp, ponořil se do vod Loch Ness a rychle se
vrátil na břeh. Po celém těle mě píchaly ledové jehličky,
nechtěl jsem v jezeře zmrznout. Ženský kupodivu vydržely ve vodě
dýl. Vrátili jsme se k autobusu a dali si pauzu do půl sedmé, kdy
jsme vyrazili na prohlídku zříceniny Urquhart Castle. (Urquhart
Castle – první písemná zpráva je z 13. století, kdy hrad
okupoval Eduard I. v boji o nezávislost Skotska. Po r. 1308 byl
hradem okouzlen Robert I. Bruce, který získal pro Skotsko
nezávislost, stvrzenou smlouvou r. 1328 s Anglií. V r. 1346 byl
hrad vrácen Skotské koruně. Od té doby hrad chátral, občas byl
opravován a přestavován, ale celkově přestal být udržován.
Dnešní ruiny jsou udržovány až od r. 1912.) Po
prohlídce jsme vyjeli podél jezera Loch Ness a Kaledonského kanálu
do Inverness, abychom nabrali pitnou vodu na večeři. Jako na
potvoru jsme nic nenašli a u pump bylo zavřeno. Tak jsme
pokračovali po druhé straně jezera Loch Ness k jezírku, u kterého
bylo možno volně přespat. V Anglii se dá přespat kdekoliv, pokud
se člověk zeptá majitele pozemku, ve Skotsku se dá spát v horách
kdekoliv, kde se najde trochu rovné a suché místo. Zastavili jsme
u jednoho stavení a Viktor se šel zeptat, jestli by nám nedali
pitnou vodu. Dali, takže každý si naplnil flašky nebo kanystry
vodou na vaření večeře. Dojeli jsme k jezírku na JV straně Loch
Ness a vyběhli postavit stany. Pár lidí zde už kempovalo. Uvařili
jsme si houbovku a vřetena s kečupem, kdo ochutnal, tak nám to
pochválil. Midžís otravovali i tady, všichni se zahalili nebo
zalezli do stanů. Renda, celá zahalená v šusťácích a v šátku
přes obličej, prohlásila: „Ty midžís mě deptaj!“ a vypadala
zdeptaně. :-) Honza vytáhl kytaru, já ruma, Lucka s Markétou
cigarety, aby zahnaly midžís. Honza hrál na kytaru za občasného
plácání po midžís. Po půlnoci midžís začaly dost otravovat,
tak jsme šli spát. Dnes jsme ujeli 158 km.
11.den
– pondělí 1.8.1994
Tentokrát
byl budíček už v 6:30. Sbalili jsme se, naložili se do autobusu a
půl hodiny vycouvávali z úzké vedlejší cesty na hlavní silnici
do Inverness. Nad jezerem Loch Ness se táhla tajemně mlha, spíš
opar, jinde v okolí bylo krásně vidět. V Inverness jsme měli
přes hodinu volno. První, co jsem já, Oťan, Honza a Michal
udělali, zašli jsme k „Mekáči“ na snídani. Poté jsme se
vydali na prohlídku městečka. Zasekl jsem se v informačním
centru, takže jsem zůstal sám. Vydal jsem se po místních
kostelích, což mě přivedlo až za Kaledonský kanál, protékající
Inverness. V uličkách jsem se trochu ztratil a místní plavecký
stadion jsem zaměnil za obchoďák před parkovištěm autobusu. Byl
jsem úplně jinde (a mimo). :-) Zamyslel jsem se a vydal se najít
autobus. Prolezl jsem při tom autobusovým i vlakovým nádražím,
abych je nemusel obcházet. Náhodou jsem potkal holky (Rendu,
Andreu, Šárku, Radku a Lenku) a z nich jsem „nenápadně“
dostal cestu k autobusu. U autobusu nám Viktor sdělil, že návštěva
whiskárny je posunutá až na poledne, tak jsme měli ještě hodinu
volno. Zašel jsem do supermarketu Safeway pro nějaké ovoce. V
11:10 jsme vyjeli z Inverness do Tomatinu, kde nás čekala exkurze
do palírky whisky.
Protáhli nás provozem palírny a sklepy se sudy
se zrající whisky. Na závěr nás zavedli do předváděcího
centra, kde každý nafasoval skleničku s jedné pětiny naplněnou
whisky značky Tomatin. Ženským whisky moc nechutnala, tak jsem měl
za chvíli skleničku vrchovatou. Tato whisky měla víc drsnější
a ostřejší chuť než whisky prodávané u nás. Poučili nás, že
„single malt“ je jednodruhová whisky a „blended“ míchaná z
více druhů whisky. Tomatin je největší skotská palírna whisky.
Po prohlídce palírny jsme vyjeli do Glen More National Park u
jezera Morlich, odkud začal náš přechod Cairngorm Mountains.
Byly navrženy tři trasy: 1) - nejkratší cestou okolo dvou jezírek
k chatě Ryvoan Bothy,
kde se přespí. 2) – výstup nad Glenmore 
Forest Park na nejvyšší
horu Meall a´ Bhuachaille Cairn (810 m n/m) a sestup k chatě Ryvoan
Bothy. 3) – projít Glenmore Forest Park a vystoupit na začátek
hřebenu nad Glenmore Forest Park, jít po hřebenu a napojit se na
trasu dvojky. Naše čtyřka (já, Oťan, Honza, Michal) šla jediná
trojku. Všichni jsme se vydali do kempu na břehu jezera spáchat
hygienu, pak se vrátili k autobusu a naše „drsňácká“ skupina
vyrazila na tůru. Ostatní dali veget. Z hlavní silnice jsme
odbočili na vedlejší širokou kamenito-pískovou cestu, vedoucí
skrz Glenmore Forest Park. (Glenmore
Forest Park - porost
reliktních kaledonských borů. {Relikt
– ojedinělý rostlinný druh jako pozůstatek z minulých
geologických dob.})
Kaledonský prales byl normální jehličnatý les, o který se nikdo
nestará a je spustlý. Pro Skoty je to opravdu prales, protože ve
Skotsku nejsou vůbec lesy jako u nás. V dřívějších dobách
lesy vymýtili a vypálili pro chov ovcí a dobytka a dnes mají
problémy s vysazováním nových lesů. Když jsme se blížili ke
konci Kaledonského pralesa (Glenmore Forest Park), odbočili jsme na
pěšinu, která nás vyvedla po stráni, porostlou fialovým vřesem
až na kopec Craiggowrie (686 m n/m), začátek hřebene. Výstup nám
trval hodinu a na vrch jsme dorazili v 16:45. Po lehkém odpočinku
jsme vyrazili po holém hřebenu na Creagan Gorm (732 m n/m). Na
cestu nám svítilo slunce a foukal studený vítr. Poprvé jsme po
hřebeni nešli v mlze. Z Creagan Gorm jsme sestupovali do sedla, kde
se napojovala trasa dvojky. Na protisvahu jsme viděli bílou skvrnu,
jak stoupá nahoru k sedlu, v sedle se nezastavuje a pokračuje na
druhou stranu hřebene. Za chvíli se bílá skvrna zastavila a
vrátila na hřeben. Zezdola se blížily další čtyři tečky.
Říkali jsme si, že to je někdo z dvojky a ta bílá skvrna bude
určitě ženská. Nemýlili jsme se. :-) Ze sedla jsme stoupali
prudkým svahem na Meall a´ Bhuachaille Cairn (810 m n/m). Na
vrcholu byl provizorní bivak. Dvojkaři si dali voraz, my
pokračovali po chvilce strávené na vrcholku dál ze dvou důvodů:
před námi šla Renda s Radkou a na vrcholu foukal studený vítr a
my šli nalehko v kraťasech. Holky jsme za chvíli došli, ostatní
došli nás. Zde na hřebenu foukalo, dole u údolí, kde jsme viděli
chatku, u které jsme měli nocovat, bylo bezvětří. Vyslali jsme
jednoho, aby ze zdola dal znamení, jestli jsou tam midžís. Za
čtvrt hodiny signalizoval od chatky. Okorát jsme teď nevěděli,
jestli signál značí, že tam midžís poletujou nebo ne.
Sestoupili jsme k chatce a midžís nikde. Bylo 19:35. Vlezli jsme do
chatky, kde už seděli jedničkáři. Moc by se nás tam nevešlo
(asi 10), tak jsme rychle postavili s Oťanem stan, dokud nelítali
midžís. Ostatní následovali našeho příkladu, takže nakonec
zůstalo v chatce asi jen šest lidí. Navečer mě Šárka pozvala
na Bechera, takže k Rendě do stanu se nás napáskovalo 7! Venku
opět začali poletovat midžís. Ve stanu začalo být neskutečné
vedro, protože jsme kvůli midžís nevětrali. Becher padl za
vlast. Navrhl jsem, že bychom mohli vylézt na hřeben nad chatou,
tam by mohlo foukat a nebudou tam midžís. Předpoklad mi vyšel.
Ukecal jsem jen Sísu, Katku a Oťana. Seděli jsme ve vřesu pod
oblohou plnou hvězd. Padalo velké množství meteoritů, každou
chvíli jsme nějaký zahlédli. Katka vyprávěla, jak kdysi
zkoušela jíst vypálený dřevěný sirky a že to docela chutnalo.
Tak jsme to zkusili po několika pokusech vypálit celou sirku ve
větru. Nic moc! :-) Kecali jsme až do dvou do rána. Dnes jsme
urazili 13 km pěšky s převýšením 580 metrů a 520 metrů
snížením a autobusem ujeli 103 km.
Protáhli nás provozem palírny a sklepy se sudy
se zrající whisky. Na závěr nás zavedli do předváděcího
centra, kde každý nafasoval skleničku s jedné pětiny naplněnou
whisky značky Tomatin. Ženským whisky moc nechutnala, tak jsem měl
za chvíli skleničku vrchovatou. Tato whisky měla víc drsnější
a ostřejší chuť než whisky prodávané u nás. Poučili nás, že
„single malt“ je jednodruhová whisky a „blended“ míchaná z
více druhů whisky. Tomatin je největší skotská palírna whisky.
Po prohlídce palírny jsme vyjeli do Glen More National Park u
jezera Morlich, odkud začal náš přechod Cairngorm Mountains.
Byly navrženy tři trasy: 1) - nejkratší cestou okolo dvou jezírek
k chatě Ryvoan Bothy,
kde se přespí. 2) – výstup nad Glenmore 
Forest Park na nejvyšší
horu Meall a´ Bhuachaille Cairn (810 m n/m) a sestup k chatě Ryvoan
Bothy. 3) – projít Glenmore Forest Park a vystoupit na začátek
hřebenu nad Glenmore Forest Park, jít po hřebenu a napojit se na
trasu dvojky. Naše čtyřka (já, Oťan, Honza, Michal) šla jediná
trojku. Všichni jsme se vydali do kempu na břehu jezera spáchat
hygienu, pak se vrátili k autobusu a naše „drsňácká“ skupina
vyrazila na tůru. Ostatní dali veget. Z hlavní silnice jsme
odbočili na vedlejší širokou kamenito-pískovou cestu, vedoucí
skrz Glenmore Forest Park. (Glenmore
Forest Park - porost
reliktních kaledonských borů. {Relikt
– ojedinělý rostlinný druh jako pozůstatek z minulých
geologických dob.})
Kaledonský prales byl normální jehličnatý les, o který se nikdo
nestará a je spustlý. Pro Skoty je to opravdu prales, protože ve
Skotsku nejsou vůbec lesy jako u nás. V dřívějších dobách
lesy vymýtili a vypálili pro chov ovcí a dobytka a dnes mají
problémy s vysazováním nových lesů. Když jsme se blížili ke
konci Kaledonského pralesa (Glenmore Forest Park), odbočili jsme na
pěšinu, která nás vyvedla po stráni, porostlou fialovým vřesem
až na kopec Craiggowrie (686 m n/m), začátek hřebene. Výstup nám
trval hodinu a na vrch jsme dorazili v 16:45. Po lehkém odpočinku
jsme vyrazili po holém hřebenu na Creagan Gorm (732 m n/m). Na
cestu nám svítilo slunce a foukal studený vítr. Poprvé jsme po
hřebeni nešli v mlze. Z Creagan Gorm jsme sestupovali do sedla, kde
se napojovala trasa dvojky. Na protisvahu jsme viděli bílou skvrnu,
jak stoupá nahoru k sedlu, v sedle se nezastavuje a pokračuje na
druhou stranu hřebene. Za chvíli se bílá skvrna zastavila a
vrátila na hřeben. Zezdola se blížily další čtyři tečky.
Říkali jsme si, že to je někdo z dvojky a ta bílá skvrna bude
určitě ženská. Nemýlili jsme se. :-) Ze sedla jsme stoupali
prudkým svahem na Meall a´ Bhuachaille Cairn (810 m n/m). Na
vrcholu byl provizorní bivak. Dvojkaři si dali voraz, my
pokračovali po chvilce strávené na vrcholku dál ze dvou důvodů:
před námi šla Renda s Radkou a na vrcholu foukal studený vítr a
my šli nalehko v kraťasech. Holky jsme za chvíli došli, ostatní
došli nás. Zde na hřebenu foukalo, dole u údolí, kde jsme viděli
chatku, u které jsme měli nocovat, bylo bezvětří. Vyslali jsme
jednoho, aby ze zdola dal znamení, jestli jsou tam midžís. Za
čtvrt hodiny signalizoval od chatky. Okorát jsme teď nevěděli,
jestli signál značí, že tam midžís poletujou nebo ne.
Sestoupili jsme k chatce a midžís nikde. Bylo 19:35. Vlezli jsme do
chatky, kde už seděli jedničkáři. Moc by se nás tam nevešlo
(asi 10), tak jsme rychle postavili s Oťanem stan, dokud nelítali
midžís. Ostatní následovali našeho příkladu, takže nakonec
zůstalo v chatce asi jen šest lidí. Navečer mě Šárka pozvala
na Bechera, takže k Rendě do stanu se nás napáskovalo 7! Venku
opět začali poletovat midžís. Ve stanu začalo být neskutečné
vedro, protože jsme kvůli midžís nevětrali. Becher padl za
vlast. Navrhl jsem, že bychom mohli vylézt na hřeben nad chatou,
tam by mohlo foukat a nebudou tam midžís. Předpoklad mi vyšel.
Ukecal jsem jen Sísu, Katku a Oťana. Seděli jsme ve vřesu pod
oblohou plnou hvězd. Padalo velké množství meteoritů, každou
chvíli jsme nějaký zahlédli. Katka vyprávěla, jak kdysi
zkoušela jíst vypálený dřevěný sirky a že to docela chutnalo.
Tak jsme to zkusili po několika pokusech vypálit celou sirku ve
větru. Nic moc! :-) Kecali jsme až do dvou do rána. Dnes jsme
urazili 13 km pěšky s převýšením 580 metrů a 520 metrů
snížením a autobusem ujeli 103 km.
12.den
– úterý 2.8.1994
Budíček
byl v 7:30, sbalili jsme stany, posnídali a vyrazili podle Viktorova
plánu údolím Strath Nethy podél říčky Garbh Allt, neboť přes
hřebeny by nebylo v mlze nic vidět. V cíli cesty, kdo chtěl, mohl
vylézt na Cairn Gorm. Část „marodů“ se vrátila k autobusu. U
další horské útulny Bynack Stable jsme odbočili vpravo do údolí
Strath Nethy. Cestou širokým údolím jsme se roztáhli na délce
dobrých 500 metrů. Široké údolí se změnilo na úzké údolíčko
s potokem. Na jedné plošině jsme dali oběd. Ti, co chtěli vylézt
ještě na Cairn Gorm, vyrazili vpřed. Došli jsme do sedla „The
Saddle (807 m n/m) nad krásným jezerem obklopeném skalními
stěnami, Loch Avon. Ze sedla jsme sešli svahem k jezeru Avon a po
jeho břehu se vydali po skalní pěšině k ústí říčky Feith
Buidhe do jezera. Dostali jsme se do zátoky s písečnou plážičkou,
čímž jsme to hned zvolili za místo na přenocování a začali
stavět stany, aby nám pak nezabrali fleky ti, co přijdou později.
Bylo 14:30, když na Cairn Gorm se Světlanou vyrazili Honza,
Michal, Ála, Petra, Renda, Radka a David. Než jsme se vypravili s
Oťanem, skupina už šplhala po kamenech a travnatých trsech skalní
úžlabinou asi 100 metrů před námi. Oťan zvolil sólo výstup
vedlejší úžlabinou na vrchol, já začal stíhat hlavní skupinu.
Nahodil jsem „přední náhon“ a po čtyřech se drápal po skále
nahoru. Na skalním plató jsem je dostihl za cenu, že ze mě lilo
jako z konve. Honza popisoval, jak se holky začaly drápat příkrým
svahem nahoru slovy: „Trochu jsem trnul, jak začaly lézt nahoru,
nemaje potuchy o třech pevných bodech při lezení po skále!“ Po
chvilce vorazu jsme pokračovali dál po vyšlapané pěšině mírným
svahem na hlavní cestu, která nás přivedla pod vrchol Cairn
Gormu. Oťan se touhle dobou už schovával na vrcholu před deštěm.
Vystoupali jsme po písčito-kamenitén svahu na 1245 m vysoký
Cairn Gorm, kde na plochém vrcholu byla hromada kamení, značící
vrchol. Vedle stála meteorologická stanice, u které se schovával
Oťan. Bohužel okolí bylo opět v mlze a drobném dešti. Z druhé
strany na vrchol vedla cesta od stanice lanovky, vzdálené asi 900
metrů od vrcholu. Na cestě byl zástup turistů. U meteorologické
stanice nás odchytl nějaký študák s dotazníkem, kudy jsme na
vrchol přišli. Docela se divil, že jdeme z druhé strany, než se
obvykle chodí. Na vrcholu jsme díky studenému dešti pobyli asi
čtvrt hodiny a v 16:30 jsme se vydali zpět do tábora na břehu
jezera Avon. Bohužel Světlana podlehla Oťanovu názoru, že viděl
cestu vedoucí k jezeru blíž než ta, co byla na mapě a
souhlasila, ať jdeme za ním. Oťan cestu nenašel, tak to střihnul
přes mokřiny přímo dolů k jezeru bez ohledu na to, zda to
všichni zvládnou. Jako na potvoru Světlanu začalo bolet koleno,
takže šla pomalu a Michala koleno vyloženě chytlo, protože se
jen belhal při sestupu. Strmý skalní sráz nad jezerem jsme
scházeli podél vodopádu, kde skály netvořily kolmé stěny. Oťan
s holkama už byli v táboře, zatímco Honza pomáhal Světlaně a
já Michalovi, aby mohli sejít na cestu, mířící k táboru podél
jezera. Michal neustále vykládal, že se mu jde líp bokem po
příkrém úbočí, já se ho snažil dostat dolů na cestu.
Světlana s Honzou hluboko pod námi už dosáhli cesty, my lezli
přes mokřiska a šutry šikmo svahem. Došli jsme na kamenné moře
a tady jsem donutil Michala, aby po kamenech sešel co nejvíc dolů.
Dalo to práci, ale poslechl. Sotva jsme dorazili na cestu u jezera,
spustil se prudký liják. Neměli jsme s sebou pláštěnky, takže
jsme důkladně promokli. Po dvou a půl hodinách (Oťan s holkama
to stihli za 40 minut) jsme s Michalem dorazili do tábora, kde
všichni byli zalezlí ve stanech. Oťan ležel suchý ve spacáku.
Měl jsem sto chutí ho přizabít, protože vymyslel neschůdnou
cestu a vůbec ho nezajímalo, zda to všichni sejdou! Přestalo
pršet, tak jsme udělali večeři. Renda, Andrea a Zorka neměly už
co jíst, nenesly si konzervy, aby neměly na přechod těžké
batohy. Kdyby řekly, tak jsme jim něco pomohli nést. Tudíž jsme
se s nimi o naší večeři rozdělili. Ještě že jsem měl tři
čokolády, sice převařený od motoru autobusu, jak ležely v
krabici na zemi. Kecali jsme na plážičce u jezera, Honza vymyslel
na Álu přezdívku z Rychlých Šípů Jeremiáška, což se ujalo.
Obě to jsou čarodějnice! :-) Renda s Katkou a Andreou chtěly
vyprávět horory, tak Honza vyprávěl, co se mu stává v novém
bytě v podkroví tak sugestivně, že se holky začaly opravdu bát!
:-) Dnes jsme měli za sebou cestu od chatky k táboru u jezera
dlouhou 12,5 km s 407 metry převýšením a 6 km výpravu na Cairn
Gorm s 500 metry převýšením i snížením.
13.den
– středa 3.8.1994
Viktor
nás vzbudil už v 6:00 a dal na výběr dvě trasy. Jednička půjde
přes hřeben přímo do údolí, které vedlo k autobusu, dvojka
vystoupá obloukem na nejvyšší horu Cairngorm Mountains a pak do
údolí jako jednička. Lidi už byli unavený, takže na dvojku se
hlásili jen Honza, Radka a Petra a já. Oťan chtěl jít s holkami,
ale pak se přidal k nám po tom, co si z něj holky utahovaly, že
není drsňák, ale měkota. Posnídali jsme Snickers se šťávou.
Naše skupina vyrazila s Viktorem dřív než jednička. Vydali jsme
se do stejného svahu jako včera, jen kousek dál podél potoka,
který se místy měnil na vodopád. Výstup byl snažší, protože
v trávě mezi kameny byl náznak pěšiny. Přelezli jsme první
příkrý úsek a hned na nás zaútočil vítr, hnaný přes hřeben
proti nám. Oblékli jsme se a vyšli po cestě vedoucí po hřebeni.
Cestou jsem Petře vymyslel přezdívku Ha – Ha Bimbi, klasicky z
Rychlých Šípů. Z hřebene byl ještě rozhled, ale cesta na
druhou nejvyšší horu v Británii byla opět v mlze. Při výstupu
na Ben Macdui jsme se ponořili do mlhy. Hlídali jsme se navzájem,
abychom se neztratili. Po písčité pěšině jsme dorazili na
kamenný plochý vrchol Ben Macdui (1309 m n/m). Na vrcholu byl
kamenný patník na metrové kamenné mohyle. Vylezli jsme k patníku
a já pak vyfotil v mlze naše vrcholové družstvo. Cesta z vrcholu
nebyla vidět, tak Viktor vytáhl buzolu, nastavil azimut a my
udělali rojnici, abychom obsáhli co nejvíc kopce a každý
sledoval své okolí, zda nalezne kamenného mužika. Trochu to
hledání stěžovala hromada nouzových bivaků (kamenné oválné
plůtky, chránící vnitřek proti větru). Honza, který šel úplně
vlevo, první našel cestu s mužiky. Cestou dolů se po pravé
straně ukázal skalní sráz. Došli jsme k horskému oku Loch
Etchachan, u kterého jsme se zastavili a dali gábl. Bohužel
klasicky začalo pršet, tak jsme vyrazili dál s pláštěnkami.
Spustili jsme se podle potoka a horské chatky pro přenocování do
údolí Glen Derry s říčkou Derry Burn. V údolí se mlha zvedla,
okolní vrcholy po levé i pravé straně údolí byly nadále skryty
v mlze. Prošli jsme ohradou pro nové stromky a došli k Derry
Lodge, tvořící několik chalup. Zde se naše údolí spojilo s
jiným a dál vytvořily Glen Lui. Tímto údolím jsme už kráčeli
po upravené lesní cestě k mostu přes řeku Lui Water, kde jsme
potkali Vláďu se ženou, jak si suší věci nad ohněm. Po
okolních lukách se pásly chlupatý místní krávy. Cestou do
vesnice Inverey jsme potkali starýho Angličana, který chtěl s
námi hodit řeč, ale když zjistil, že jsme Češi, podivil se, co
tu děláme a šel dál. U autobusu už všichni byli a tak v 15:00
jsme vyjeli směr Edinburgh. Za dnešek jsme ušli 24 km, vystoupali
na druhou nejvyšší horu Skotska a Velké Británie Ben Macdui,
zdolali 579 m převýšení a z hlavního vrcholu pohoří Cairngorm
Mountains sešli 949 m snížení do vesnice Inverey. Jeli jsme na
jih přes Perth a 2,5 kilometru dlouhém mostě přes záliv Firth of
Forth, kde se platilo mýtné. Zastavili jsme v kempu na břehu moře
na okraji Edinburghu. Lehce poprchávalo, postavili jsme rychle stany
a všichni čekali frontu na sprchy. Někdo zjistil, že v 21:00 jede
od kempu autobus do centra. Vyrazili jsme skoro všichni. Přijel
Double decker, jen z druhé strany než jsme čekali. :-) Každý si
musel koupit lístek za 70 pencí. Kdo neměl drobný, měl smůlu,
na 1 libru řidič drobný nevracel. Zacáloval jsem do kasičky
jednu libru a dostal lístek za 70 pencí. Vlezli jsme si do patra a
přední sedadla byla volná, takže jsme měli skvělý rozhled. Jen
ta jízda vlevo byla trochu divná. Během jízdy do centra
Edinburghu se sešeřilo. (Edinburgh,
hlavní město Skotska má 455.000 obyvatel. Bylo založeno Římany,
kteří zde vybudovali vojenský tábor. Hrad byl postaven za krále
Edwina z Northumberlandu, pevností se stal v 11. století za
Malcolma III. Jeho manželka Markéta nechala na nejvyšším místě
hradu postavit kapli v r. 1090. V r. 1437 je Edinburgh vyhlášen
hlavním městem Skotska. Začátkem 18. století jsou vysušeny
bažiny a říčka pod hradem. Dnes v bývalém korytě říčky vede
železnice.) V
okamžiku, kdy jsme si mysleli, že jsme v centru města, jsme
vystoupili. Vyrazit ve dvaceti lidech byl docela nářez. Někdo
chtěl zajít na diskotéku (Oťan, Renda &
spol, Sísy), někdo do místní hospůdky (já, Honza, Michal,
Jana), takže jsme se zákonitě roztrhali po skupinkách. Procházeli
jsme uličkami, ptali se naháněčů, je-li někde nějaká muzika a
nakonec zakotvili v hospůdce, kde hrál nějaký folkař na kytaru.
Dali jsme si pivka, poslouchali písničky a Honza nám překládal
jeho průpovídky. Před půlnocí jsme se zastavili v Pizzolandu,
kam jsme dorazili těsně před zavíračkou, kde si David, Honza II,
Katka, Zorka, Lenka a Jana dali pizzu za 8 £
(360,- Kč). Poté jsme se prošli po Princes Street a snažili se
ještě najít nějakou hospůdku, ale už bylo všude zavřeno. Když
začalo poprchávat, mávli jsme na taxík, do kterého jsme naložili
holky s Davidem. Řidič taxi zamával na další taxík, který jel
okolo a ten zastavil pro mě, Michala a oba Honzy. Byl to klasický
černý britský taxík, řidič byl oddělen za přepážkou od
cestujících, kteří mají dostatek prostoru a sedí proti sobě.
Řidič od sebe zajistil všechny dveře, takže není šance z
taxíku kdykoliv zmizet. Jeli jsme za prvním taxíkem a po 20
minutách vjeli do kempu. Holky platily 5,60 £ (252,- Kč), my 5,20
£ (234,- Kč). Skoro se oba taxikáři trefili stejně. V 1:30 jsme
šli spát. Oťan & spol. dorazil půl hodiny po nás. Byli na
diskotéce, kde způsobili poprask. Poté, co jsme neviděli ani
jednu pěknou Skotku nebo Angličanku během cesty po Británii, se
nešlo divit, že naše holky způsobily mezi místními pozdvižení.
:-) Dnešní den jsme se dostali o 187 km jižněji.
14.den
– čtvrtek 4.8.1994
Z
rána jsme vyjeli do centra Edinburghu, chvíli šachovali s
parkováním, nakonec jsme zaparkovali u Holyrood Palace. (Královský
palác začal budovat na přelomu 15. a 16. stol. skotský král
Jakub IV. Objekt v r. 1544 z převážné části vyhořel. Podobně
zanikla i nová stavba z r. 1630. Současná podoba je dle W. Bruceho
z let 1670 – 79. V 18. stol. byl královským sídlem.) Vydal
jsem se s Oťanem, Honzou a Michalem po Canongate na královský
hrad. Cestou jsme zašli do cukrárny, kde jsme si dali sladké
koláče k snídani a potkali Světlanu, která mířila taky na
kopec nad Edinburghem.
Prošli jsme okolo radnice, nakoukli do katedrály St. Giles. (St.
Giles Cathedral je dlouhá 65 m a široká 35 m. Byla postavena na
místě kostelíka z 9. stol. v novogotickém slohu. Katedrála má
bohaté sklomalby.) Katedrála
byla přístupna jen vchodem na boku katedrály a jen část křídla.
Uvnitř probíhala rekonstrukce, u vchodu byla velká pokladnička na
milodary. Další zastávka byla v budově Camera Obscura. Poté jsme
už došli k Edinburgh Castle. Vstupné 5,0
£ (225,- Kč). Světlana to vzdala, po ní Oťan, Michal ukecal
pokladní a dostal průvodní dopis, že má příbuzné pochované v
Památníku I. světové války. Já se s Honzou plácli přes kapsu
a zacálovali jsme pět liber za vstup.
(Edinburgh
Castle se stal pevností v 11. století. V areálu hradu je brána
Portcullis Gate se státním vězením {Argyll´s Tower}. Nejvyšší
místo zaujímá Královská hradební věž {King´s Bastion}.
Nejstarší stavbou je kaple z r. 1090 – Margaret´s chapel. Za
National War Memorial, postavený v r. 1927, je královský palác s
věží, pocházející z 15. - 18. století. Zde zasedával skotský
parlament v Old Parliament Hall. V královském paláci je ložnice
královny Marie Stuartovny, místnost, kde se narodil král Jakub
VI., pozdější král anglický Jakub I.) Prohlédli
jsme si bývalé vězení, váleční muzeum, počkali jsme si na
výstřel z děla z hradeb, oznamující celému městu 13. hodinu.
Toto určování 13. hodiny se provádí od r. 1861. Pochodující
dělostřelec s hodinkama byl docela komický. Navštívili jsme i v
podzemí umístěné obrovské dělo Mons Meg. (Toto
dělo, vysoké 2,5 metru, bylo ukořistění v r. 1486 v belgickém
městě Mons a bylo z něho vystřeleno! Dělové koule měly 1 metr
v průměru a hlaveň byla odlita z několik ocelových skruží a
umně spojena.) Zašli
jsme s Honzou na prohlídku skotských korunovačních klenotů.
(Zlatá
koruna je od Jakuba V. {1512 – 1542}, meč od Jakuba IV. {1473 –
1513} a žezlo též Jakuba IV. z r. 1494, dar od papeže Alexandra
III. Královská koruna obsahuje přes 100 perel.) Prohlídka
trvala dlouho, protože v úzkých chodbách byly davy turistů a
neuvěřitelné vedro. Po prohlídce hradu jsme si šli prohlídnout
centrum města a skočili na gábl. Poté jsme se vrátili k
autobusu, kam též dorazila Šárka se Silvou, které jely stopem z
Cairngorm Mountains do Glasgow si zařídit na příští rok práci.
S Edinburghu jsme vyjeli ve tři hodiny směrem JV na Jedburgh, kde
jsme odbočili na úzkou horskou silnici vedoucí přes vrchovinu The
Cheviot Hills v národním parku Northumberland. Dojeli jsme do kempu
v rezervaci Kielder, největším lesním porostu na území
Británie, v Border Forest Park. Překročili jsme pomyslnou hranici
mezi Skotskem a Anglií. V kempu jsme postavili stany a dle plánku u
vchodu jsme zjistili, že asi 2 km odtud je hospoda. Díky dotazům
místním kempistům jsme se domákli, že hospoda je asi 200 metrů
za kempem na druhé straně, než ukazuje plánek. Dali jsme na radu
místních a dobře udělali (já, Oťan, Michal, Katka, Šárka,
Sísa, Lucka, Markéta, Katka II), protože jsme hospodu našli
opravdu 200 metrů za lesem. Místní boys hráli kulečník, u
jednoho stolku bylo volno, tak jsme se k němu napáskovali. Šel
jsem koupit piva (1,45
£
= 65,- Kč)
a u pultu při placení jsem jedno pivo zvrhnul. Bez řečí mi
načepovali nový. Z vedlejšího hospodského sálu se ozývala
diskotéka. Vyslali jsme Šárku, ať to jde omrknout a pozeptat se,
zda tam taky můžeme. Diskotéka byla pro vozíčkáře a invalidy.
Mohli jsme dovnitř. Přenesli jsme si piva ke stolu v rohu místnosti
a holky to hned rozbalili na prázdným parketě. Místní jen
čuměli. :-) Blonďatou Katku II si vyfotili místní s jedním
vozíčkářem, který se červenal, Sísa odmítla jednoho „místního
tanečníka“, který se pak po čase plácal po podlaze a nechtěl
vstát. Sísu jsme si pak dobírali, kam až toho chudáka dohnala.
:-) V 23:00 diskotéka skončila, nechtělo se nám jít ještě
pryč, ale personál nás „nenápadně“ do půlnoci vyhnal pryč.
V kempu mě s Oťanem čekalo překvapení. Náš stan nebyl na svém
místě! Po mých slovech: „Týýý jóóó...., tady si někdo
krutě zažertoval!“ se ozval z Rendinýho stanu tichý smích,
takže jsme věděli, kolik uhodilo. Pro ženský to byla sranda, pro
nás s Oťanem už tak ne. Stan nakonec našel Oťan, šouplej až na
kraji kempu za obrovským hangár-stanem Němců. Chtěl jej
přemístit zpět, já byl ale proti, za tmy se mi nechtělo
přemisťovat stan. Zalehli jsme okolo 0:45. Dnes jsme ujeli 143 km.
15.den
– pátek 5.8.1994
Budíček
byl v 7:30 bez snídaně, neboť na nás opět útočily tisíce
midžís. Vyjeli jsme po horské silničce do městečka Wall a odtud
k Hadriánově zdi. (Hadrian´s
Wall je římská pevnostní stavba, táhnoucí se napříč Británií
od západního k východnímu pobřeží. Zeď, dlouhá 117 km byla
postavena v r. 122 – 132 za císaře Hadriána {72 - 132}. Chránila
římskou provincii před nájezdy Skotů. Hlavní částí byla
hradba složená ze dvou stěn vybudovaných z kamenných bloků,
mezi nimiž byla nasypaná hlína, písek a štěrk. Její síla byla
3-4 metry, výška 4-6 metrů. V hradbě byly brány, umožňující
průchod. Pro sloužící posádku byly postaveny pevnosti s
ubytovnami i dílnami. Každá z pevností měla kapacitu 500 –
1000 mužů, celý val střežilo na 10.000 vojáků. Přesto byla
opevněná soustava několikrát dobyta. Opuštěna zůstala po r.
400.)
Navštívili
jsme Housesteads fort, pozůstatky římské pevnosti přilepené na
Hadriánově Zdi. Viktor zajisti poloviční slevu na 1,10 £
(49,50 Kč). Prohlédli jsme si malé muzeum o historii Hadriánově
Zdi, nálezy z vykopávek a popis života v pevnosti a v jejím
nejbližším okolí. Poté jsme si prohlédli základy pevnosti se
zachovanými latrínami pro mužstvo, saunu a dům pro důstojníky.
Já si vyšel kus po hřbetu kamenné Hadriánově Zdi, široké cca
3 metry a vysoké 1,5 – 2,1 metru. Na člověka dýchla trocha
historie lidstva. Pak jsme vyjeli podél Hadrian´s Wall, Hexham a
Darlington autobusem do Yorku. Jako první všichni navštívili
Minster s katedrálou. (Dějiny
Yorku začínají v r. 71, kdy byla založena římská vojenská
stanice Eboracum na jeho místě. Z ní se později vyvinulo hlavní
město provincie Britania. Ve zdejším císařském paláci zemřel
v r. 211 císař Severus {vynikl jako vojevůdce v bojích v Egyptě
a na východě Římské říše}, a v r. 306 podcísař Constantius
Chlorus {běhen tetrarchie, vlády čtyř panovníků Římské
říše}. York se stává centrem vzdělanosti, ale v r. 867 je
zničen Dány, kteří jej po své invazi přejmenovali na Jorvik. V
r.1069 se dostal do rukou Normanů a začal jeho rozkvět.)
(Katedrála v Yorku byla založena v r. 1200 na místě původního
křesťanského kostela, postaveného králem Edwinem. Stavba byla
dostavěna v r. 1472. V r. 1829 a 1840 byla stavby těžce poškozena
požáry, též za II.svět. války.) Dali
jsme si sraz v 15:00 u katedrály, hodinu před odjezdem a vyrazili
sólo na prohlídku Yorku. Pomocí ukazatelů jsem zašel k
Clifford´s Tower, poté si odskočil do novější části Yorku za
řekou Ouse, abych se vrátil do historické části Yorku. U kamenné
městské brány Micklegate Bar jsem prošel úzkým a nízkým
schodištěm na městské hradby. Kamenné schody už byly notně
ošlapané, takže nějaké to století pamatovaly. Na hradbách jsem
potkal ženský, které jsem se snažil ukecat na jedno pivko, ale
chytla se jen Šárka. Ve tři jsme se sešli já, Šárka, Honza,
Michal a Štěpán a zašli na pivko (já, Šárka, Michal), whisky
(Honza) a polévku (Šárka, Štěpán). V 16:00 jsme odjeli z Yorku
na jih do kempu, kam jsme dorazili okolo páté. Postavili jsme
stany, uvařili večeři a pak dali fotbálek až do tmy. Po návratu
ze sprch u autobusu byla diskotéka, kdy řidiči pouštěli techno
přes repráky v autobuse a převážně ženský se vlnily v rytmu
při svitu propan-butanové lampičky. Vypadalo to jako stínový rej
čarodějnic. Po „diskotéce“ Honza vytáhl kytaru a někdo si
přisedl, někdo šel spát. Zalehli jsme okolo druhé. Jakmile jsme
se dostali za Hadriánovu Zeď, tak skotské midges se vůbec
neobjevily. Vypadá to tak, že „midžís“ jsou nacionalistky a
zdržují se jen ve Skotsku. Dnes jsme urazili vzdálenost 285 km.
16.den
– sobota 6.8.1994
Budíček
byl už v 6:45 a odjezd v 8:00, abychom byli v Cambridge v 10:00,
kvůli řidičům, kteří museli mít 10. hodinovou pauzu před
nonstop jízdou do Prahy. Na parkoviště v Cambridge jsme dojeli v
10:15, takže odjezd byl stanoven na 20:15. (Cambridge,
ležící na řece Cam, založili Římané. Ve 12. stol tu začaly
vznikat klášterní školy, které se staly základem pro pozdější
univerzitu, o níž poprvé hovoří zápis z r. 1209.) Vyšli
jsme podél řeky Cam s podlouhlými hausbóty, kotvícími při
okrajích řeky. Odbočili jsme na Magdalena Street okolo židovské
rotundy The Round Church Cambridge a dál šli na hlavni třídu
King´s Parade, kde jsme si prohlédli Trinity College. (Největší
kolej založená v r. 1546 králem Jindřichem VIII.) Nejkrásnější
pozdně gotickou stavbou Anglie je kaple v areálu King´s College.
(King´s
College byla založená v r. 1441 králem Jindřichem VI.) U
kaple byla obrovská fronta, tak jsme šli dál ke kostelu St. Mary
Church a pokračovali okolo King´s College k Queen´s College.
(Queen´s
College byla založená v r. 1448 a je považována za nejmalebnější
místní kolej.) S
Honzou jsme zakoupili za 60 pencí vstupenku a vkročili dovnitř
Královniny koleje s plánkem prohlídky. Prolezli jsme celou kolej,
„matematický“ most i kostel. Pak jsme se vydali okolo Corpus
Christi College k Jesus College. (Corpus
Christi College byla založená v r. 1352. Jesus College byla
založená v r. 1496.) Vždy
jsme zašli do areálu koleje až kam to bylo bez placení nebo nás
někdo nezastavil a neposlal zpět. V Jesus College nebyla ani noha,
tu jsme si prohlédli celou. Ve dvě jsme se sešli u autobusu, kam
každý odložil zbytečné věci, aby se s nimi netahal po městě
do osmi večer. S ženskými jsme se domluvili, že půjdeme na
lodičky. (Podobné jako v Oxfordu, dlouhé, úzké a mělké. Pohon
tvořen čtyřmetrovým bidlem, kterým loď odstrkovala osoba
stojící na konci loďky na dřevěném plató jako gondoliér.)
Vyšli jsme jako ráno podél řeky. U první půjčovny za loďku
chtěli 8
£
(360,- Kč), tak jsme šli dál, zda to nebude někde jinde levnější.
Bylo, za 5,20
£
(234,- Kč), jen jsme museli asi půl hodiny čekat. Rozdělili jsme
se na dvě skupiny a obsadili dvě lodě. Vypluli jsme proti proudu
okolo King´s College ke Queen´s College, propluli jsme pod
„matematickým“
mostem a dopluli k jezu. Z boku jezu byla šikmá navigace s válečky
na vytahování nebo spouštění lodí. Holky sami přetáhly loď
nad jez, tak jsme je následovali. Vystřídal jsem Oťana u bidla
když uplynulo 30 minut a museli jsme se otočit a plout zpět,
abychom stihli vrátit lodě do hodiny. U válečků na přenášení
lodí jsme byli nyní dřív než ženský. Všude po řece, široké
10 – 15 metrů, se placatilo mnoho loděk. Když jsme zamířili k
přístavišti, zapíchl jsem bidlo do dna tak nešťastně, že se
mi podařilo ze čtyřmetrového bidla udělat dvě dvoumetrová.
Docela ve mně hrklo, protože záloha za loďku s bidlem byla 20
£
(900,- Kč). Dokormidloval jsem s pahýlama ke břehu a řekl
Honzovi, ať to zkusí nějak ukecat, se svojí angličtinou se
určitě s nimi domluví. Oba půjčovatelé začali nadávat, když
viděli dvě půlky bidla, ale mezitím přistávaly i ženský a oba
se vrhli k nim, aby jim pomohli na břeh. Tak nám jen řekli, ať to
zlomený bidlo hodíme do garáže. Uvěřili Honzově historce, že
se nám bidlo zakleslo do kořenů vrby a zlomilo se. Oťanovi
vrátili zálohu 20 liber, čímž se mi ulevilo. Holky se rozeběhly
do centra na nákupy, já s Michalem a Oťanem do hospody na nějaké
anglické jídlo. K naší smůle podávali jídlo jen do 17. hodin,
a to jen utopence nebo buřty. V anglické hospodě nevaří tak, jak
jsme zvyklý doma, tady se jen pije. Tak jsme nakonec zašli do
indické restaurace s indickou obsluhou. Měli tu různá exotická
jídla s třemi stupni pálivosti: little hot, middle hot a very hot.
Michal si objednal něco bez ostrosti (a dobře udělal), já kuře
po ceylonsku s I.stupněm pálivosti (little hot) a Oťan jídlo s
II.stupněm pálivosti (middle hot). Ještě že tu čepovali pivo,
jinak by mi pusa lehla popelem. Když mi Oťan nabízel vzorek jídla
ze svého, s díky jsem odmítl. Když mi z „little hot“ šlehaly
plameny z úst, nevím, co by se mnou provedl „middle hot“! Za
ceylonský kuře s rýží a dvě piva jsem zaplatil 7
£
(315,- Kč). Při placení se pinglovi nezdála skotská libra, ale
po dohodě s kolegou ji vzal. V 19:30 jsme se zvedli a vydali se k
autobusu, ke kterému jsme došli v 20:17 jako poslední. Ihned jsme
vyjeli po dálnici M 11 na jih směr Londýn, který jsme objeli po
vnějším okruhu a pokračovali na Dover. Hodil jsem si šlofíka a
probral se před 23. hodinou, když jsme projížděli okolo bílých
doverských skal. Při odjezdu z Británie nás už imigrační úřad
neotravoval. Nalodili jsme se v Dover Terminal 2 na trajekt, opustili
autobus a vylezli na zadní terasu, abychom viděli odpoutání od
britských břehů. Naposledy jsme se podívali na Anglii. Přesně
ve 23:00 se trajekt zachvěl a vyplul do kanálu La Manche. Bílé
doverské skály, osvětlené přístavními světlomety, mizely v
dáli, vítr nabíral na síle, tak jsem se vrátil do kajuty
trajektu. Zašel jsem do free shopu a zakoupil nějaké anglické
čaje. Dnes jsme naposledy ujeli po silnicích Jejího Veličenstva
453 km.
17.den
– neděle 7.8.1994
V
0:20 jsme se opět dotkli evropského kontinentu v Calais. Posunuli
jsme si hodinky na 1:20, abychom se srovnali s evropským letním
časem oproti britskému letnímu času. Celní prohlídka proběhla
v pohodě, to značí že jsme sjeli z trajektu a vyjeli na silnici
bez jakékoliv kontroly nebo zastavení. Dal jsem si nafukovací
polštářek ve tvaru U pod hlavu a zalomil to. Probudil jsem se
okolo osmé při zastávce na německém odpočívadle. Vraceli jsme
se po stejné trase jako na začátku zájezdu. Za Plzní Viktor se
Světlanou zakoupili každému nanuka na rozloučenou a pustil video
ze Skotska. Při sjíždění z Barrandovského mostu řidič
nasměroval autobus do protisměru (síla zvyku s Anglie), což
vyvolalo všeobecné veselí. Jen pražští řidiči koukali, co to
nacvičujeme. Vycouvali jsme a ke gymnáziu Budějovická dojeli už
bez problémů. Měli jsme za sebou 1535 km. Vyvalili jsme se z
autobusu, rozloučili se a rozprchli se domů.
Celý zájezd mě vyšel na 12.119,- Kč.
Ujeli jsme 6025 km, z toho 2955 km po Velké Británii a ostrově Skye.
Celý zájezd mě vyšel na 12.119,- Kč.
Ujeli jsme 6025 km, z toho 2955 km po Velké Británii a ostrově Skye.
Žádné komentáře:
Okomentovat