Kdysi v Maroku mě inspirovala skupinka Francouzů, kteří cestovali po svých současných i minulých državách. To mi vnuklo nápad jet se podívat na Podkarpatskou Rus, která patřila bývalému Československu v letech 1918 – 1945. A nejlépe na horském kole. Přidal se ke mně Michal a Honza.
Trocha historie o tom jak nám Podkarpatská Rus patřila a jak jsme o ní zase přišli.
1. den – sobota 15.8.1998
V Hodkovičkách jsme „speciální technikou“ přivázali dvě kola na střešní lišty a jedno kolo nacpali dozadu do Honzovy Felicie kombi a po 11. hodině vyjeli po dálnici směr Brno, Uherský Brod, Starý Hrozenkov, Trenčín, Žilina, Liptovský Mikuláš, Poprad. Střídali jsme se za volantem, na mě vyšel úsek od hranic za Poprad. Občas jsme zastavili na jídlo a mohli naštěstí platit českými korunami. Za Levočou jsme překonali průsmyk Branisko a začali vyhlížet flek na spaní. Odbočili jsme náhodně na jednu boční cestu, která končila v opuštěném kempu. Rychle jsme zalehli pod širák něco po druhé hodině ranní. Místní snědý obyvatelé několika chatiček nás nechali v poklidu. Z Prahy jsme dnes ujeli 635 km.
2. den – neděle 16.8.1998 – 1. den „V sedle horského kola“
Vstali jsme v 7:30, vysušili spacáky a přes Prešov a Vranov nad Topĺou dorazili do Pozdišovců. Našli jsme domek Honzy známého, kde jsme nechali auto, vybalili kola a přebalili bagáže a potraviny z hromady tašek do omezených prostor cyklistických brašen a kapes. Horská kola podstatně ztěžkla a stala se hůř ovladatelná. Vyjeli jsme v 12:15, v Michalovcích dofoukli zadní kola a po E 50 vyjeli okolo Zemplínské Šíravy na Sobrance. Zde jsme si dali poslední „normální“ jídlo s pivem a seznámili se s partou pěti Ostraváků, kteří měli stejnou cestu. Načerpali jsme informace a popřáli si šťastnou cestu. Před čtvrtou jsme došlapali na slovensko-ukrajinskou hranici ve Vyšném Německém. U cesty stála budka s velkým nápisem VOUCHER. Pro vstup na Ukrajinu je tento kus papíru nezbytný, na 2 dny stál 120 ,- Sk, nás stál na 4 dny 220,- Sk. Předjeli jsme celou kolonu aut k hraniční závoře. Slováci byli v pohodě, Ukrajinci nám dali papírek, který jsme museli orazítkovat u různých kontrol, abychom ho u té poslední, čtvrté odevzdali. Jedno razítko bylo podmíněno koupí 
ukrajinského pojištění za tři dolary, které se vydalo zase na základě koupeného voucheru. Byrokracie jak za totáče, zavzpomínali jsme s Michalem, pro Honzu to bylo skvělé 
dobrodružství. To, že kontroly byly nelogicky pokaždé na druhé straně silnice než ta předcházející, to jsme nechápali. Na páté kontrole nás už konečně volně propustili. V 16:35 jsme vjeli na bývalé československé území – nyní Ukrajinské Zakarpatské oblasti. Hned po několika metrech jízdy asfalt zmizel a najeli jsme na velké dlažební kostky. Něco strašného pro naložený kola! Naštěstí se povrch změnil opět na asfaltový. Sjeli jsme do centra Užhorodu s šedivými baráky a dali si „jedno“ na zdolání zdejší hranice. Pak jsme vyjeli přes Užhorod, Onokivci a Nevicke. Vpravo od silnic na kopci byla vidět věž zříceniny strážného hradu ze 13. století. Dál jsem pokračovali na Perečyn. Silnice vedla podle řeky Už, ve které se koupali místní. V Perečynu jsme odbočili na Poljanu. Silniční ukazatele byly psány v azbuce, ruské и byly přelepeny na ukrajinské i. Za vesnicí Simer jsme sjeli k potoku s cílem zde přespat. Michalovi se nezdála blízkost hlavní cesty, tak přebrodil říčku Turja na louku, kde už se mu líbilo. Háček byl vtom že Turja nešla přebrodit na kole. Michal s Honzou jedno kolo přetlačili přes říčku i s bagáží, ale voda zalila všechny středy na kole i s bočními kapsami. Takže odstrojit veškerá zavazadla a s kolem to nadvakrát přenést. Druhý háček byl v tom, že dno bylo poseto malými kluzkými kulatými kamínky, takže jsme dostali slušnou masáž chodidel! Ale zvládli jsme to. Narychlo, dokud bylo ještě trochu vidět, jsme natahali dřevo a udělali si oheň na ohřátí tří konzerv čočky s párkem. Protože se nikomu nechtěl špinit ešus, ohřáli jsme konzervy přímo na ohni. Po jídle jsme dali „stylově“ whisku a brzo zalehli pod širák. Do Pozdišovců jsme ujeli autem 91 km a na kole jsme urazili 71 km průměrnou rychlostí 18,75 km/h.
ukrajinského pojištění za tři dolary, které se vydalo zase na základě koupeného voucheru. Byrokracie jak za totáče, zavzpomínali jsme s Michalem, pro Honzu to bylo skvělé 
dobrodružství. To, že kontroly byly nelogicky pokaždé na druhé straně silnice než ta předcházející, to jsme nechápali. Na páté kontrole nás už konečně volně propustili. V 16:35 jsme vjeli na bývalé československé území – nyní Ukrajinské Zakarpatské oblasti. Hned po několika metrech jízdy asfalt zmizel a najeli jsme na velké dlažební kostky. Něco strašného pro naložený kola! Naštěstí se povrch změnil opět na asfaltový. Sjeli jsme do centra Užhorodu s šedivými baráky a dali si „jedno“ na zdolání zdejší hranice. Pak jsme vyjeli přes Užhorod, Onokivci a Nevicke. Vpravo od silnic na kopci byla vidět věž zříceniny strážného hradu ze 13. století. Dál jsem pokračovali na Perečyn. Silnice vedla podle řeky Už, ve které se koupali místní. V Perečynu jsme odbočili na Poljanu. Silniční ukazatele byly psány v azbuce, ruské и byly přelepeny na ukrajinské i. Za vesnicí Simer jsme sjeli k potoku s cílem zde přespat. Michalovi se nezdála blízkost hlavní cesty, tak přebrodil říčku Turja na louku, kde už se mu líbilo. Háček byl vtom že Turja nešla přebrodit na kole. Michal s Honzou jedno kolo přetlačili přes říčku i s bagáží, ale voda zalila všechny středy na kole i s bočními kapsami. Takže odstrojit veškerá zavazadla a s kolem to nadvakrát přenést. Druhý háček byl v tom, že dno bylo poseto malými kluzkými kulatými kamínky, takže jsme dostali slušnou masáž chodidel! Ale zvládli jsme to. Narychlo, dokud bylo ještě trochu vidět, jsme natahali dřevo a udělali si oheň na ohřátí tří konzerv čočky s párkem. Protože se nikomu nechtěl špinit ešus, ohřáli jsme konzervy přímo na ohni. Po jídle jsme dali „stylově“ whisku a brzo zalehli pod širák. Do Pozdišovců jsme ujeli autem 91 km a na kole jsme urazili 71 km průměrnou rychlostí 18,75 km/h.
3. den – pondělí 17.8.1998 – 2. den „V sedle horského kola“
Probudili jsme se do mlhy. Vyjel jsem na „odlehčeném“ kole po louce najít nějakou lávku či most přes říčku, ale nikde nic! Všude jen brody pro traktory. Po snídani jsme opět protrpěli anabázi s dvojím přenášením kol a bagáže přes říčku Turja k hlavní silnici. Zapakovali jsme (při balení jsem byl vždy poslední, protože kluci měli gumicuky a já řemínky!) a vyjeli. Vyrazili jsme po trase Turi Remety, Rakove a Turja Pasika. Dojeli jsme dva Ostraváky a dali řeč. Přespali u svého známého, který jede za nimi na motorce se zbylými Ostraváky. Vyfasovali od něj domácí „lavórovici“, takže jsme museli ochutnat. Měla říz! Dojel nás zbytek ostravské skupiny. Jejich známý Ukrajinec nám rozmluvil návštěvu poloniny Runa z Turji Poljany, měli jsme už odbočit v Turi Remety na Lipovec. Takže někdy příště. Poté nám vyměnil na tržišti v Poroškove 10 dolarů za 20 hriven (lepší kurz bychom těžko získali – 1 hrivna = 16,- Kč), takže jsme hned zašli do místního obchodu
„Produkty“ a zakoupili dvě piva (cholodnoje prodavačka je vrazila do mrazáku), pirožky a zmrzlinu v kornoutu (0,90 + 0,20 + 0,55 hrivny). Ostraváci pokračovali dál, my dali gábl. Občerstvili jsme se a z Poroškove jsme po lehce 
záplatované asfaltce vyrazili na Svaljavku, Ploske, Pavlove do Poljany. Silnice vedla podél říčky Velika Piňa, která se nedávno očividně vylila z břehů. Tam kde voda dosáhla silnice bylo umění projet bez vymlácení se v některém trychtýři. Od Poljany se silnice začala zvedat 10 km k průsmyku přes Polonynskyj hřeben. Kluci mi v kopci ujeli, na perevalu (průsmyku) na mě čekali i se skupinou Ostraváků. Dle jejich podrobnější mapy jsme zjistili, že naše vyhlédnuté místo k přenocování je u vesnice, tak jsme se rozhodli, že to zapíchneme společně s nimi zde v průsmyku, kde není žádná civilizace. Kolem jen les a pastviny. Bylo poměrně brzo, okolo 17. hodiny, tak jsme si odskočili pod průsmyk k potůčku se umýt. Po vydatné večeři jsme udělali táborák s Ostraváky, my dali do placu whisky, oni místní pálenku. Pětici Ostraváků tvořili otec se synem a synovi tři kamarádi. Lehce nás šokovali tím, že si vozí s sebou malé panáky, aby při pití zachovávali kdekoli tzv. „štábní kulturu“ pití. Navrch měli malé prkýnko (půdorysně zapadne na dno ešusu a slouží ke krájení čehokoliv), nyní sloužící jako servírovací tácek. Vyprávěli nám příhodu, jak jeden z nich přijel na sraz a neměl na kole nosič. Když se ho ptali, kde má nosič, naivně odpověděl: „A to mám mít?“ Bylo vidět, že si cestu na kole na Ukrajinu představoval jako výlet za město. Po příjemně stráveném večeru u ohně jsme za tmy zalehli pod širák. Dnes jsme ujeli na kolech 51 km v průměru 15,06 km/h.
Probudili jsme se do mlhy. Vyjel jsem na „odlehčeném“ kole po louce najít nějakou lávku či most přes říčku, ale nikde nic! Všude jen brody pro traktory. Po snídani jsme opět protrpěli anabázi s dvojím přenášením kol a bagáže přes říčku Turja k hlavní silnici. Zapakovali jsme (při balení jsem byl vždy poslední, protože kluci měli gumicuky a já řemínky!) a vyjeli. Vyrazili jsme po trase Turi Remety, Rakove a Turja Pasika. Dojeli jsme dva Ostraváky a dali řeč. Přespali u svého známého, který jede za nimi na motorce se zbylými Ostraváky. Vyfasovali od něj domácí „lavórovici“, takže jsme museli ochutnat. Měla říz! Dojel nás zbytek ostravské skupiny. Jejich známý Ukrajinec nám rozmluvil návštěvu poloniny Runa z Turji Poljany, měli jsme už odbočit v Turi Remety na Lipovec. Takže někdy příště. Poté nám vyměnil na tržišti v Poroškove 10 dolarů za 20 hriven (lepší kurz bychom těžko získali – 1 hrivna = 16,- Kč), takže jsme hned zašli do místního obchodu
„Produkty“ a zakoupili dvě piva (cholodnoje prodavačka je vrazila do mrazáku), pirožky a zmrzlinu v kornoutu (0,90 + 0,20 + 0,55 hrivny). Ostraváci pokračovali dál, my dali gábl. Občerstvili jsme se a z Poroškove jsme po lehce 
záplatované asfaltce vyrazili na Svaljavku, Ploske, Pavlove do Poljany. Silnice vedla podél říčky Velika Piňa, která se nedávno očividně vylila z břehů. Tam kde voda dosáhla silnice bylo umění projet bez vymlácení se v některém trychtýři. Od Poljany se silnice začala zvedat 10 km k průsmyku přes Polonynskyj hřeben. Kluci mi v kopci ujeli, na perevalu (průsmyku) na mě čekali i se skupinou Ostraváků. Dle jejich podrobnější mapy jsme zjistili, že naše vyhlédnuté místo k přenocování je u vesnice, tak jsme se rozhodli, že to zapíchneme společně s nimi zde v průsmyku, kde není žádná civilizace. Kolem jen les a pastviny. Bylo poměrně brzo, okolo 17. hodiny, tak jsme si odskočili pod průsmyk k potůčku se umýt. Po vydatné večeři jsme udělali táborák s Ostraváky, my dali do placu whisky, oni místní pálenku. Pětici Ostraváků tvořili otec se synem a synovi tři kamarádi. Lehce nás šokovali tím, že si vozí s sebou malé panáky, aby při pití zachovávali kdekoli tzv. „štábní kulturu“ pití. Navrch měli malé prkýnko (půdorysně zapadne na dno ešusu a slouží ke krájení čehokoliv), nyní sloužící jako servírovací tácek. Vyprávěli nám příhodu, jak jeden z nich přijel na sraz a neměl na kole nosič. Když se ho ptali, kde má nosič, naivně odpověděl: „A to mám mít?“ Bylo vidět, že si cestu na kole na Ukrajinu představoval jako výlet za město. Po příjemně stráveném večeru u ohně jsme za tmy zalehli pod širák. Dnes jsme ujeli na kolech 51 km v průměru 15,06 km/h.
4. den – úterý 18.8.1998 – 3. den „V sedle horského kola“
Po snídani, sbalení a určení postupu, jsme se rozloučili s Ostraváky a sjeli z průsmyku do Věrchné Hrabivnycje a Zadilské. V místním obchodě jsme se zeptali, kde bychom mohli naplnit lahve pitnou vodou. Prodavačka nám pokynula, abychom jí následovali. Zamkla krám a načerpala ze studně na své zahrádce vodu do kbelíku. Z kbelíku nám vodu rozlila do našich lahví. Za ochotu jsme si u ní koupili pivo za 1,3 hrivny (21,- Kč). Překřížili jsme E 471 s policejní silniční kontrolou v Nižné Vorotě a odbočili na „okresku“ do Věrchné Voroty. Do Volovce jsme museli opět přes průsmyk, tentokrát dle mapy dokonce se jménem Menčil. Do Volovce jsme to měli z kopce, ale museli jsme dávat pozor na nerovnosti i díry v asfaltové cestě, takže se to nedalo pustit. Ve Volovci jsme snadno našli budovu nádraží, kde jsme chtěli zkusit možnost jet vlakem na bývalý hraniční hřeben Československa a Polska, do Skotarského průsmyku. Bohužel vlak v průsmyku nezastavoval. Při té příležitosti jsme zjistili, že místní čas je o hodinu víc než náš letní čas. V baru před nádražím jsme si poručili první točené ukrajinské pivo. Za 1,3 hrivny. Šenkýřka pivo točila tak, že půllitr nechala stát na desce pod pípou a točila pivo do něj z pípy. Takže pivo dost pěnilo a náš návrh na čepování po skle neakceptovala! Takže jsme si museli na pivo počkat. Na stolku před barem jsme si nakrájeli chleba se salámem. Idylku narušovaly dvě malé cikánky, které somrovaly. Po gáblíku jsme vyrazili hledat poštu, kde by mohli mít nějaké pohledy. Budova pošty musela být impozantní (v dobách Sovětského svazu), nyní byla trochu oprýskaná (doba Ukrajinské republiky). Uvnitř jsme se pozeptali na „kartínky s vídom“. Snesli nám „různé“ pohledy, z kterých se daly použít akorát dva, pokud člověk zapomněl na „obyčejné“ pohledy. Po vyplnění adresy za pomocí místních pošťaček jim Michal věnoval propisky. Na oplátku nás poctili hrníčkem vína. Poté jsme šlápli do pedálů. Na mapě Ukrajiny od Marco Polo (1:750000) jsou 4 druhy značení silnic:
červená – důležitá hlavní silnice
žlutá – hlavní silnice
bílá – ostatní silnice
šedivá – nezpevněná cesta.
Do Skotarského průsmyku vedla bílá, takže jsme si říkali že by to mohlo být v pohodě. Nebylo! Už odbočka z hlavní na Skotarske se změnila na kamenitou šotolinu. Po chvíli se cesta změnila na panelovku, což našim kolům s bagáží moc nesvědčilo. Potkali jsme dva Ukrajince, vracející se z hor. Dali s námi řeč, jeden tvrdil že ví o patníku na bývalé čs-polské hranici, který sami nenajdeme. Za prachy by nám jej ukázal. S díky jsme odmítli. Panely zmizely a cesta se začala kroutit lesem vzhůru podél říčky. Zatížené zadní kolo bagáží vůbec neprokluzovalo a drapáky ukrajovaly centimetry kamenité cesty. Tady auta neměla nárok, tak ještě traktor. Šlapali jsme lehké převody, zaslechl jsem Michala jak něco říká a pak rachot. Ohlédnu se a Michal nikde! Na okraji pětimetrového srázu k říčce se jen chvělo křoví! Vrátil jsem se ke srázu a pohled dolů mě lehce vyděsil. Michalovo kolo v potoce a Michal v křoví bez pohybu! Naštěstí vstal a tvrdil že mu nic není. Sláva – zde by byl problém získat pomoc. Po kontrole kola Michal řekl že je nosič v háji. Tak to už je menší problém. Honza slezl k Michalovi a pomohl mu vytlačit kolo na cestu. Stěžoval si jen na naražený záda, jinak byl v pohodě a mohl jet dál. Naštěstí nepraskla nosná část nosiče ale držák. Takže nakonec měl Michal „z prdele kliku“! Stoupali jsme stále výš. Místy jsme museli sesednout z kol a tlačit je do kopce. S bagáží to byla dřina. Pomocí traverz jsme se dostali přes potok a vydrápali se k železničnímu přejezdu. Vzhledem ke stavu vozovky a výskytu dopravních prostředků na této „silnici“ byla závora neustále dole. Byl zde strážní domek s obsluhou, která na nás vyjeveně zírala. Asi zde cizince s horskými koly často nevidí! :-) Nedivil bych se, kdybychom byli první, kdo se sem vyškrábal s koly. Počkali jsme si na průjezd vlaku a pak zas šlápli do pedálů. Po 9 km a dvou hodinách po „bílé silnici“ jsme dosáhli Skotarského průsmyku na Věrchovynském hřebenu. Bývalý hraniční hřeben byl plochý, zatravněný, uprostřed s bývalou hraniční pěšinou. Vydali jsme se vpravo od průsmyku po hřebeni, bývalý hraniční kámen měl být údajně 1 – 2 km od průsmyku. Hřeben se zalesnil a zvlnil. Mtb fungovaly jako tanky, jely furt vpřed přes travnatou louku, přes poražené kmeny stromků, přes větve a jehličí. Žádný prokluz, toť výhoda zadní bagáže. Po 2,5 km jsme na hraniční kámen nenarazili. Po zhlédnutí průvodce a mapy jsme se rozhodli vrátit zpátky na cestu v průsmyku a tam přenocovat. Kola jsme schovali pod plachtu, udělali ohniště a dali ohřát fazole s párkem v konzervě. Původně jsme si chtěli lehnout ke kolům, ale pak jsme natáhli karimatky kolem ohniště. Kecali jsme, kluci postupně okolo půlnoci usínali. Myslel jsem si, že ještě budu chvilku přikládat protože se ni nechtělo spát. Koukal jsem do ohně, na hvězdy, přikládal......a najednou koukám, tma a v ohništi jen popel. Dnes jsme ujeli 46 km průměrnou rychlostí 10,86 km.
5. den – středa 19.8.1998 – 4. den „V sedle horského kola“
Ráno se zatáhlo, rychle jsme vstali a zabalili spacáky, kdyby se chtělo rozpršet. Chtělo se! Zalezli jsme pod plachtu a dali si snídani, než přestane pršet. Po dešti jsme se sbalili a sjížděli zpátky přes Skotarské na hlavní silnici. Tentokrát dostaly zabrat brzdy. Sjeli jsme do Huklyvyj, když začalo zase pršet. Schovali jsme se na autobusové zastávce, já počkal u kol, kluci skočili pro pivo a sušenky, nic jiného k jídlu v krámě neměli. Po dešti jsme vyjeli přes menší průsmyk na Pilipec. V průsmyku nás chytl slejvák. Dojeli jsme k první autobusový zastávce a schovali se pod její střechu. Střecha byla jediná výhoda zástavky která „trochu“ smrděla. Dnes bylo zamračeno, tak jsme změnili plán. Místo poloniny Boržava dojedeme do kempu v Koločavě, kde přečkáme déšť. Za Izki jsme se zastavili na odpočívadle u minerálního pramene. V altánku popíjelo pět Ukrajinců a když zjistili, že jsme z Čech, museli jsme k jejich stolu. Dva dělají v Teplicích a jeden v Praze. Nabídli nám chléb s uzenou rybou a špek. Prvního stakana jsme vypili na několikrát, za což jsme byli zkritizováni že to pijem jako pivo! Takže druhý stakan už na ex! Dopili jsme flašku a že pojedeme. Ale to ani náhodou. Nejmladší vzal prachy a vyrazil pro další láhev vodky. Po třetím panáku vodky jsme se konečně urvali, udělali společné foto a my vyrazili dál. „Střízlivý nás nedostanou!“ „Musíme se napít, abychom mohli na zdejší děravý silnice!“ „Přeci nechceš jet mezi ty blázny střízlivý!“ a podobné hlášky jsme si notovali při nasedání na kola. Naštěstí jsme se udrželi v sedle. Ještě že cesta vedla po rovině. Projeli jsme Kelečinem, Suchou Repiní a napojili se na hlavní silnici u Sojmy, vedoucí podél řeky Rika. Po kvalitní silnici jsme dojeli do Mižhirje (UA), Mežhorje (CS), Volové (CS před II. svět. Válkou). Brzo jsme našli ukazatel na Siněvir, takže jsme odbočili ze širokého údolí opět do hor. Cesta stoupala podél říčky Progybňa. Stoupák to byl parádní, 9 km do průsmyku, na jehož vrcholu byla cedule Siněvirský NP. Po chvilce oddechu jsme se vrhli z průsmyku dolů na Siněvir. Asfalt celkem ušel, takže jsme to rozjeli k šedesátce.... Vjeli jsme do městečka Siněvir. Dle mapy Marco Polo měla být Koločava 10 km od Siněviru. Pokračovali jsme městečkem dál, které nechtělo skončit. Po 8 km jsme se zeptali, zda jedeme dobře na Koločavu. Jo. (Později jsme podle přesnější mapy zjistili že na Siněvir navazuje městečko Něgrovec a na ten hned Koločova.) Za šera jsme dojeli do Koločavy. Ptali jsme se po kempu, ale nikdo o něm nevěděl. Z průvodce jsem vyčetl že by kemp měl být na bývalém pozemku nemocnice. Tento pozemek nám už ukázali. Vjeli jsme na příjezdovou cestu k opuštěné budově bývalé nemocnice. Nikde náznak kempu. Najednou se Michal zarazil těsně před ostnatým drátem ve výšce prsou. Zatarasený vjezd. Na zemi ležel také ostnáč, měl jsem s Michalem kliku že jsme ten ostnáč přejeli a nic se nestalo. Honza nás dojel a než jsme mu stačili říct že je na zemi ostnatý drát, uslyšeli jsme zvuk defektu kola. Samozřejmě že zadního! Vrátili jsme se na hlavní silnici, kde bylo trochu líp vidět. Hned jsme se dali do opravy. Místní kluci nám pomohli tím že přinesli automobilovou pumpu, kterou jsme pak dokázali nafouknout zadní opravené kolo. Ty naše šťouchadla moc nefungovala! Při opravě Honzova kola nás potkala místní učitelka a poslala nás do místní školy kde se dá přespat. O kempu se vyjadřovala jako o podvodu. Školu jsme našli v pohodě, za školou na hřišti si zájezd Brňáků dělal táborák. Ředitelka Natálka nás zavedla do třetího patra (paráda byla vynášet naložený kola! :-)) do jedné třídy s výhledem na hlavní ulici Koločavy. Cena za noc byla 1 dolar, zaplatili jsme si dvě noci. Pak jsme zjistili že voda ve škole neteče a na záchod se musí do budky s tureckými záchody u hřiště. Vedle ve třídě už byli ubytovaní čtyři Češi, hodili jsme s nimi řeč. Navečeřeli jsme se, rozvěsili mokré věci po židlích a brzo zalehli. Dnes jsme ujeli 75 km průměrnou rychlostí 15,7 km/h.
6. den – čtvrtek 20.8.1998
Na dnes jsme si vybrali „odpočinkový den“ od kol a výlet na Poloninu Piškoňa. Ráno jsme okoukli místní trh, dali si druhé točené pivko za 0,9 hrivny v místní „krčmě“ a v 10:50 vyrazili dle průvodce „od stavby kulturního domu“ (křižovatka) úbočím až k pásu lesa a dále lesem SV směrem po travnaté polonině (Poloninа je horský (cca nad 1500 m n/m) sub-alpinský travnatý pás na hřbetu hřebenu ohraničený zespodu lesním porostem. Travnatá část horstva vznikla uměle jako prostor pro pastvu dobytka. Les (hranice lesa končí ve výšce 1150 – 1300 m n/m) zpravidla nepřechází v tento pás plynule, tzn. na úbočích roste les, který se mění v travnaté pláně bez mezistupně keřů či malých stromů.) až na vrchol Strimby (1719 m n/m) abychom zjistili že jsme na špatném kopci! Sešli jsme příkrým svahem do ostře zařezaného údolí říčky Suchar a po překonání potoka, naštěstí po lávce, jsme začali zase stoupat do prudkého svahu. Slunce nám pralo do zad. Cesta po travnaté pláni byla vyšlapaná, jakmile jsme přišli do smíšeného lesa, cesta se ztratila. Zvolili jsme směr „bušení lesem“. Prodírání hustým lesem znesnadňoval hliněný klouzavý sráz. Když jsme se vydrápali na hřeben, Michal našel znatelnou cestu. Hřeben se neustále zvedal, vzrostlé husté stromy zakrývaly okolí, tak jsme doufali že tento hřebínek vede k hlavnímu hřebeni Poloniny Piškoňa. V posledním stínu stromů jsme si dali gáblík a vyrazili po hřebínku. Stromy zmizely a objevil se travnatý hřeben vedoucí k hlavnímu hřebeni Poloniny Piškoňa. Po travnatém zaobleném hřebeni jsme přešli vrchol Jasnovec (1600 m n/m), jednu ze dvou dominant Poloniny Piškoňa a došli až k hlavnímu vrcholu poloniny, vrchu Něgrovec (1707 m n/m) v 15:20. Na vrcholu jsme si udělali siestu (chléb se salámem + voda), vyfotili okolí a po půl hodině zahájili sestup do Koločavy. Zvolili jsme jinou návratovou trasu abychom nemuseli slézat hliněný svah. Cestička, kterou jsme zvolili, náhle zmizela. Naštěstí jsme zahlédli skupinku místních, kteří sestupovali do Koločavy, ke kterým jsme se připojili. Bez nich bychom asi bloudili, pěšina chvíli byla a chvíli nebyla. Jen místní šli najisto zpaměti. Slezli jsme místy zarostlým svahem do lesa, kde se pěšina rozšířila na upravenou cestu. Po té jsme došli až do Koločavy v 19:45. Místních jsme se vyptávali na „Nikolovu krčmu“ kterou jsme chtěli navštívit. Poslali nás do boční ulice za křižovatkou. Prošli jsme okolo baráku s malým nápisem který jsme chvíli luštili než jsme z něj vyčetli že je to námi hledaná „Nikolova krčma“. Ze dvora už zvala Michala dovnitř „hostinská“. Vešli jsme dovnitř a kromě dvou Brňáků (měli před sebou pivo, takže bylo jasný že to jsou Češi a ne místní) tam nikdo nebyl. Dali jsme si tři piva (točené nebylo, jen lahvové) a něco k jídlu. Průvodce sliboval „výběr z českých i zakarpatských národních jídel a množství nápojů“. Hostinská nám nabídla pouze smažená vajíčka s chlebem a okurkou za 2,5 hrivny (40,- Kč). Tak jo. Ty vajíčka šla nasbírat přes dvůr do kurníku. Za půl hodiny nám je usmažila. Dali jsme další dva lahvoně a 
na závěr jako dezinfekci panáka ruské vodky. Zaplatili jsme každý čtyři dolary (124,- Kč). Honza poradil hostinské, aby dala na křižovatku nějakou reklamu, protože včera krčmu hledali Brňáci a nenašli ji. Bylo vidět že to pochopila protože odchytla nějakého chlapa a nařídila mu ať udělá tabuli a dá ji na křižovatku. Za tmy jsme se vrátili ke škole, všude bylo zavřeno a tma, jen u Čechů vedle naší třídy se svítilo. Pomocí kamínků jsme se na ně dobouchali a ti nám otevřeli. Při druhé večeři jsme přišli na to, že nám někdo štípl dvě konzervy landšmítu, paštiky, čokoládu a baterku. Zkontrolovali jsme všechno a nic jiného se neztratilo. Před spaním jsme dali partičku karet, Bechera a o půlnoci to zalomili do spacáků. Dnes jsme ušli přibližně 23 km převážně po necestách než cestách.
na závěr jako dezinfekci panáka ruské vodky. Zaplatili jsme každý čtyři dolary (124,- Kč). Honza poradil hostinské, aby dala na křižovatku nějakou reklamu, protože včera krčmu hledali Brňáci a nenašli ji. Bylo vidět že to pochopila protože odchytla nějakého chlapa a nařídila mu ať udělá tabuli a dá ji na křižovatku. Za tmy jsme se vrátili ke škole, všude bylo zavřeno a tma, jen u Čechů vedle naší třídy se svítilo. Pomocí kamínků jsme se na ně dobouchali a ti nám otevřeli. Při druhé večeři jsme přišli na to, že nám někdo štípl dvě konzervy landšmítu, paštiky, čokoládu a baterku. Zkontrolovali jsme všechno a nic jiného se neztratilo. Před spaním jsme dali partičku karet, Bechera a o půlnoci to zalomili do spacáků. Dnes jsme ušli přibližně 23 km převážně po necestách než cestách.
7. den – pátek 21.8.1998
V noci mě probudil rachot kapající vody. Venku byla slušná bouřka. Do třídy zatékalo. Rozsvítil jsem, zkontroloval, zda neprší na naše věci a pak zas zalehl. Lilo až do ráno. 
Po snídani jsme navštívili „Muzeum Ivana Olbrachta“, umístěné ve škole. S námi tam bylo šest nových Čechů s krosnami. Prohlédli jsme si výstavku, vybrali si pohledy, napsali je a dali Natálce s dolarem na známku. Snad je pošle. Dopoledne neustále pršelo a obloha ne se vybrat, tak jsme zašli do hospody vedle školy. Dali jsme si pirožky s povidly, slazený čaj a 
lahvové pivo. Za zástěnou jsme objevili okénko, kde byla možnost objednat si jídlo. Tak jsme si dali sekaný řízek s těstovinami za 2,5 hrivny. Na dezinfekci jsme si dali panáka vodky. Ještě jsme vodku nevypili a hostinská už chtěla vrátit panáky pro další zájemce. To byl fofr! Venku stále pršelo, tak jsme zvolili cestu do Chustu autobusem, který odjížděl v 16:00 místního času od hlavní křižovatky v Koločavě. Nabrali jsme si vodu ze studně do lahví a čekali na autobus. Autobus přijel kupodivu načas a řidič nám dovolil naložit dozadu kola s bagáží. Naštěstí se kola s bagáží dala prostrčit skrz úzké dveře. Řidič si řekl 4 hrivny nebo 2 dolary. Dostal 2 $. Místní platili pouhý kopějky.... Autobus překonával 56 km dlouhou cestu s výmoly podél řeky Tereblji do Dragove, přes Iza do Chustu. Do Chustu jsme přijeli v 17:30 na „автовокзал“, hned vedle byl „вокзал“. U kolejiště stály davy lidí, vlak na Užhorod měl jet za chvíli.
S Honzou jsme naběhli do pokladny kde jsme zakoupili tři lístky do Užhorodu po 3,74 hrivně (59,80 Kč). 
Vysypali jsme všechny drobné a stačilo to jen taktak. Vlak přijel v 18:05, složitě jsme se napáskovali do jednoho vagónu. Průvodčímu Michal zaplatil 3 $ za kola. Když jsme se konečně usadili přišli dva policajti a chtěli nás s koly vyhodit ven. Po chvilce dohadování jsme to uhráli na pokutu a kola jsme museli přestěhovat do chodbičky ke dveřím které byly zamčené a neotevíraly se. Opsali si naše pasy a za každého chtěli 8,5 hrivny nebo 4 dolary. Vymluvili jsme se že už nemáme peníze, tak se spokojili se 4 dolary za všechny. Policajt vyplnil nějaké lejstro a chtěl ho od Honzy podepsat. Honza chytře místo podpisu všude napsal česky „Nerozumím“. Policajt se s tím naštěstí spokojil a vrátil nám pasy. Se čtyřmi dolary konečně zmizeli. Průvodčí se byl ujistit, zda jsme ho nepráskli, že jsme mu zaplatili za kola. Uklidnili jsme ho, že policajti od nás nic nevědí. Vlakem procházeli různé osůbky a nabízely kávu, čaj, noviny a nějaké podivnosti, ani jsme nepoznali co to je. Při pohledu na oleptaný kelímek jsme odmítli kávu s čajem. Radši jsme pili naši vodu ze studně z Koločavy. Dokud bylo ještě vidět, dali jsme partičku karet a dojedli zbytek műsli tyčinek. Vlakem jsme urazili cestu z Chustu přes Vynohradiv, Vylok, Berehove, Baťovo, Čop do Užhorodu. Vlak se neskutečně loudal, pokud někde jel přes 50 km/h, tak to už byl na něj fofr. Při jízdě okolo ukrajinsko - rumunských hranic jsme zahlédli hraniční ploty a dráty jako za „totáče“ na naší západní hranici! Zde se čas jaksi zastavil. V Užhorodu jsme vystupovali už za tmy v 22:50. Průvodčí nám odemkl dveře na chodbičce kde jsme měli kola. Kola s bagáží jsme sundavali z 1,8 metru na zem. Ve třech jsme to v pohodě zvládli. Za 4:45 vlak urazil 126 km, to je průměr 26,5 km/h! U nádraží stáli taxikáři, jednoho jsem se zeptal kudy k hranici. Prý furt za nosem! Zapnuli jsme blikačky a vyjeli po mokré silnici po dešti přes město. Užhorod žil nočním životem. Při průjezdu jednoho bulváru se na Michalových a poté Honzových zádech objevil červený pohyblivý světelný bod. Doufal jsem že to je jen světlo od bodové baterky a ne laserového zaměřovače! Projeli jsme živi a zdravi nočním Užhorodem a v 23:00 jsme dorazili k hraniční čáře. Absolvovali jsme čtyři kontroly s razítky na papír s nápisem Export – Import trvající 30 minut na ukrajinské straně, Slováci nás propustili mávnutím ruky. Za naprosté tmy jsme vyjeli přes Vyšné Nemecké do Krčavy, kde jsme si dali půlnoční večeři, na kterou jsme si museli přes půl hodiny počkat pro velký nával. Po jídle jsme vyrazili do Tibavy, kde jsme odbočili na vedlejší cestu a u zahrádky blízko kukuřičného pole jsme si vybrali flek na spaní. Obloha byla zatažená, kluci přemýšleli jak to udělat s plachtou, kdyby v noci začalo pršet, abychom se pod ní schovali. Navrhl jsem abychom postavili bivak z plachty hned a lehli si pod plachtu, že v noci v dešti nebudu nic stavět. Poslechli. :-) Kraje plachty jsme zakolíkovali a dokonce zatížili kameny. Bylo to prozíravé jak se později ukázalo. Spát jsme šli okolo druhé ranní. Dnes jsme ujeli na kole pouhých 17 km v průměru 14,19 km/h.
Po snídani jsme navštívili „Muzeum Ivana Olbrachta“, umístěné ve škole. S námi tam bylo šest nových Čechů s krosnami. Prohlédli jsme si výstavku, vybrali si pohledy, napsali je a dali Natálce s dolarem na známku. Snad je pošle. Dopoledne neustále pršelo a obloha ne se vybrat, tak jsme zašli do hospody vedle školy. Dali jsme si pirožky s povidly, slazený čaj a 
lahvové pivo. Za zástěnou jsme objevili okénko, kde byla možnost objednat si jídlo. Tak jsme si dali sekaný řízek s těstovinami za 2,5 hrivny. Na dezinfekci jsme si dali panáka vodky. Ještě jsme vodku nevypili a hostinská už chtěla vrátit panáky pro další zájemce. To byl fofr! Venku stále pršelo, tak jsme zvolili cestu do Chustu autobusem, který odjížděl v 16:00 místního času od hlavní křižovatky v Koločavě. Nabrali jsme si vodu ze studně do lahví a čekali na autobus. Autobus přijel kupodivu načas a řidič nám dovolil naložit dozadu kola s bagáží. Naštěstí se kola s bagáží dala prostrčit skrz úzké dveře. Řidič si řekl 4 hrivny nebo 2 dolary. Dostal 2 $. Místní platili pouhý kopějky.... Autobus překonával 56 km dlouhou cestu s výmoly podél řeky Tereblji do Dragove, přes Iza do Chustu. Do Chustu jsme přijeli v 17:30 na „автовокзал“, hned vedle byl „вокзал“. U kolejiště stály davy lidí, vlak na Užhorod měl jet za chvíli.
S Honzou jsme naběhli do pokladny kde jsme zakoupili tři lístky do Užhorodu po 3,74 hrivně (59,80 Kč). 
Vysypali jsme všechny drobné a stačilo to jen taktak. Vlak přijel v 18:05, složitě jsme se napáskovali do jednoho vagónu. Průvodčímu Michal zaplatil 3 $ za kola. Když jsme se konečně usadili přišli dva policajti a chtěli nás s koly vyhodit ven. Po chvilce dohadování jsme to uhráli na pokutu a kola jsme museli přestěhovat do chodbičky ke dveřím které byly zamčené a neotevíraly se. Opsali si naše pasy a za každého chtěli 8,5 hrivny nebo 4 dolary. Vymluvili jsme se že už nemáme peníze, tak se spokojili se 4 dolary za všechny. Policajt vyplnil nějaké lejstro a chtěl ho od Honzy podepsat. Honza chytře místo podpisu všude napsal česky „Nerozumím“. Policajt se s tím naštěstí spokojil a vrátil nám pasy. Se čtyřmi dolary konečně zmizeli. Průvodčí se byl ujistit, zda jsme ho nepráskli, že jsme mu zaplatili za kola. Uklidnili jsme ho, že policajti od nás nic nevědí. Vlakem procházeli různé osůbky a nabízely kávu, čaj, noviny a nějaké podivnosti, ani jsme nepoznali co to je. Při pohledu na oleptaný kelímek jsme odmítli kávu s čajem. Radši jsme pili naši vodu ze studně z Koločavy. Dokud bylo ještě vidět, dali jsme partičku karet a dojedli zbytek műsli tyčinek. Vlakem jsme urazili cestu z Chustu přes Vynohradiv, Vylok, Berehove, Baťovo, Čop do Užhorodu. Vlak se neskutečně loudal, pokud někde jel přes 50 km/h, tak to už byl na něj fofr. Při jízdě okolo ukrajinsko - rumunských hranic jsme zahlédli hraniční ploty a dráty jako za „totáče“ na naší západní hranici! Zde se čas jaksi zastavil. V Užhorodu jsme vystupovali už za tmy v 22:50. Průvodčí nám odemkl dveře na chodbičce kde jsme měli kola. Kola s bagáží jsme sundavali z 1,8 metru na zem. Ve třech jsme to v pohodě zvládli. Za 4:45 vlak urazil 126 km, to je průměr 26,5 km/h! U nádraží stáli taxikáři, jednoho jsem se zeptal kudy k hranici. Prý furt za nosem! Zapnuli jsme blikačky a vyjeli po mokré silnici po dešti přes město. Užhorod žil nočním životem. Při průjezdu jednoho bulváru se na Michalových a poté Honzových zádech objevil červený pohyblivý světelný bod. Doufal jsem že to je jen světlo od bodové baterky a ne laserového zaměřovače! Projeli jsme živi a zdravi nočním Užhorodem a v 23:00 jsme dorazili k hraniční čáře. Absolvovali jsme čtyři kontroly s razítky na papír s nápisem Export – Import trvající 30 minut na ukrajinské straně, Slováci nás propustili mávnutím ruky. Za naprosté tmy jsme vyjeli přes Vyšné Nemecké do Krčavy, kde jsme si dali půlnoční večeři, na kterou jsme si museli přes půl hodiny počkat pro velký nával. Po jídle jsme vyrazili do Tibavy, kde jsme odbočili na vedlejší cestu a u zahrádky blízko kukuřičného pole jsme si vybrali flek na spaní. Obloha byla zatažená, kluci přemýšleli jak to udělat s plachtou, kdyby v noci začalo pršet, abychom se pod ní schovali. Navrhl jsem abychom postavili bivak z plachty hned a lehli si pod plachtu, že v noci v dešti nebudu nic stavět. Poslechli. :-) Kraje plachty jsme zakolíkovali a dokonce zatížili kameny. Bylo to prozíravé jak se později ukázalo. Spát jsme šli okolo druhé ranní. Dnes jsme ujeli na kole pouhých 17 km v průměru 14,19 km/h.8. den – sobota 22.8.1998 – 5. den „V sedle horského kola“
Zdál se mi sen že po mě někdo střílí ze samopalu! Probudil jsem se a na plachtu nad mou hlavou bubnoval „v dávkách“ déšť! :-) Měli jsme kliku, vítr foukal zezadu našeho bivaku, takže do volného prostoru plachty se vítr neopíral a nepocuchal náš přístřešek. Pršelo až do rána. Vstali jsme v sedm, Michal zmizel v kukuřici se slovy: „Cítím, že to bude řídké....“ Ve chvilce, kdy přestalo pršet, jsme rychle sbalili věci a vyrazili dál. V Sobrancích jsme v samoobsluze nakoupili pořádnou snídani, jen Michal jí měl lehce dietní. Udělalo se trochu teplo, tak jsme si naplánovali koupel v Zemplínské Šíravě. První pokus dojet k Šíravě se nepovedl, bahnitá cesta pro naše naložená kola nebyla ideální! Opucovali jsme kola od bahna a k Šíravě dojeli na druhý pokus přes vesnici Zalužice. Byl to slastný pocit smejt ze sebe filtr špíny a potu! Poté jsme už lehce v poklidu dojeli přes Michalovce do Pozdišovců okolo 13. hodiny. Dnes jsme ujeli na kolech 31 km v průměru 18,25 km/h. Kola jsme naložili na a do Feldy, která zůstala u Honzy známého, přestěhovali věci do auta a okolo 14:05 vyrazili ku Praze po stejné cestě co jsme sem přijeli. Ve tři ráno jsme se vrátili po 739 km do Prahy.
Zhubl jsem 4 kila a po návratu dostal stejnou „srajdu“ jako Michal. :-)
Na kolech jsme ujeli 291 km, z toho na Zakarpatské Ukrajině 217 km. Denní průměr se vyšplhal na pouhých 43,4 km.
Poznámka "pod" čarou: Týden byl málo na projetí celé bývalé části Československa. Minimálně to chtělo 14 dní. To pro příště... :-)
Poznámka "pod" čarou: Týden byl málo na projetí celé bývalé části Československa. Minimálně to chtělo 14 dní. To pro příště... :-)
