Vzhůru do oblak I. - aneb Glocknerkönig 1998

Kdesi v novinách v roce 1998 jsem se dočetl o závodu do průsmyku masívu hory Grossglockner, tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit, jednou vyrazit do kopce i když kopce nemám vůbec rád. Ukecal jsem kamarádku Radku, hovořící německy, aby jela se mnou jako navigátorka, čtečka německých nápisů a pomohla mi na startu se přihlásit, vyplnit startovní listinu a popřípadě tlumočit to, co se mi budou snažit organizátoři závodu německy vysvětlit. Vyrazili jsme Feldou o půlnoci ze soboty na neděli z Prahy směr České Budějovice, Linz a Salzburg. Už za hranicema mi navigátor usnul, takže mi nezbývalo, než koukat po ukazatelích ve svitu světlometů, kam mám jet. Klasicky za Salzburgem jsem neodbočil na Villach, ale pral to furt směr Innsbruck. Když jsem projel ve 130ti okolo cedule Deutschland, pochopil jsem, že jedu blbě! :-)  Chvíli trvalo, než přišel takový sjezd z dálnice, kterým jsem se mohl vrátit zpět do Rakouska. Okolo páté jsme dojeli do Brucku a zaparkovali blízko startu, Radka mi vyplnila přihlášku a poté vyrazila na kole po okolí, já zaplatil startovné v šilincích a pak se vydal na svůj první cyklistický závod  do vrchu - Glocknerkoenig se svým mtb DiamondBack - Topangou.
Start byl v Brucku v nadmořské výšce 756 m n/m, cíl mě čekal ve Fuschertörtu v nadmořské výšce 2445 m n/m po 27 km. Limit byl 4 hodiny. Prvních 15 km bylo relativně po rovině v pohodě, pak se silnice začala nechutně zvedat! Pomalu jsem se propracovával k převodu na veverku - 1:1. Když mě začali předjíždět starší cyklisté, říkal jsem si, to je v pohodě, jedou většinou na silničním kole, tak musí být "logicky" rychlejší! Když mě začaly předjíždět cyklistky, to mě už trochu nadzvedlo, ale uklidňoval jsem se tím, že jsou mladší a tudíž "logicky" taky rychlejší. No a pak mě začal dojíždět závodník na speciálně upraveném invalidním vozíku, u kterého poháněl kola jen rukama. No tak to ne! Ten mě teda nepředjede! Motivace a odhodlání vyburcovalo z mého těla poslední zbytky sil a vozíčkáři jsem ujel! Tím jsem se dostal v cíli na čas 3 hodiny 29 minut a mohl si oddychnout, že mám svůj první závod za sebou. Dostal jsem pamětní medaili (hlavní motivace závodu!) a po chvilce oddechu se rozhodl ještě vyjet na vyhlídku Edelweisspitze a tím si vytvořit výškový rekord 2571 m n/m, dosažený na kole. Zároveň jsem zdolal pro mě neskutečné převýšení na kole 1815 metrů! Bylo krásné počasí, takže parádní rozhledy. Zakoupil jsem pohled s nezbytným razítkem a vyrazil zpět do Brucku. Sjezd už bylo jiné kafe! Žádné šlapání, předjížděl jsem auta a užíval si sjezdík. V půlce sjezdu jsem musel na chvíli zastavit, aby se trochu ochladily ráfky a brzdový špalíky zase brzdily! Do Brucku jsem dojel v pohodě,  po 60 km  jízdy na kole a v průměru 13,67 km / hod. Nebýt sjezdu, tak jsem se nedostal v průměru přes 10 km / hod! Maximálka z kopce 71 km / hod mě zvedla náladu a zapomněla na únavu. V Brucku jsem se sešel s Radkou, naložili kola do Feldy a vyjeli si prohlídnout Zell am See. Nechal jsem se ukecat Radkou, že mi koupí zmrzlinu a dobře jsem udělal! Tuto rakouskou zmrzlinu chuťově zatím žádná jiná nepřekonala. Odpoledne jsme vyrazili k našim domovům, kam jsme v pohodě dorazili navečer.

Pohled zakoupený na vyhlídce Edelweisspitze, vpravo nahoře foto vyhlídky. Až sem jsem vyjel na kole, bez pěškobusu...

Druhý závod do oblak