Napříč Českým lesem

Dohodl jsem se s kamarády (4 chlapy a jedno křehké stvoření), že vyrazíme s horskými koly na těžko do Českého lesa. Za start jízdy jsme si zvolili Domažlice.

1.den - středa 4.7.2001 - 35 km

Domažlice, Veselá hora, Babylon, Na podkově, Jelení stánek, Mechoviště, Bystřice (bývalá)

Už cesta vlakem začala dobrodružně. Pro velký počet kol s bagáží a "šachy" s nakládáním vlak chytil v Praze na Hlaváku 45 min zpoždění. Naložili nás mezi posledními, takže mezitím se vlak naplnil a my si neměli kam sednout. Tak jsme šli omrknout, kolik že chtějí za pivo v jídelňáku. Za dvacku to šlo, takže celou cestu do Plzně jsme se pohodlně rozvalovali v jídelním voze a dávali si "plzničky". V Plzni jsme museli přesednout na vlak do Domažlic. Než jsme přesunuli kola, vlak už byl zase obsazený! Po ujetí 7 km nám bylo sděleno, že je na trase výluka a autobusy nás převezou do další stanice, odkud budeme zase pokračovat vlakem. Vyhrnuli jsme se ven, ale nádražáci nás zbrzdili s tím, že s kolama bude problém, autobusáci budou asi proti. Stanice, odkud vlak pokračoval dál na Domažlice, byla 10 km daleko, tak jsme nelenili, nasedli na kola a odfrčeli k další stanici, kam jsme přijeli na kolech dřív než ostatní cestující autobusy. Tudíž jsme v poklidu naložili do vlaku kola i zabrali konečně místa k sezení. Radim jen tak bokem pomohl akčně slečně průvodčí uzavřít jakýsi ventil s tlakovým vzduchem, který proudil z prasklé hadice do chodby jednoho vagónu. Cesta do Domažlic pak už proběhla v pohodě. V Domažlicích jsme dali oběd a poté vylezli na dominantu města - kulatou věž arciděkanského chrámu, která se tyčí do výše 56 metrů, z osy je vychýlena o 60 cm a je z ní krásný rozhled po jižní části Českého lesa. Pak už jsme vyrazili kolmo směr Babylon a odtud začali stoupat na hřeben k Jelenímu stánku, odkud jsme sjeli k bývalé Bystřici, kde jsme "zaširákovali". Až ráno se dozvím, že nás v noci navštívila divoká prasata!

2.den - čtvrtek 5.7.2001 - 43 km

Bystřice (bývalá), Zámeček (bývalý), Na zlomu, Čerchov (1042 m n/m), Capartice, Haltrava, Škarmanka, Vranovské sedlo, Starý Herštejn, Lisčí domky, Závist, Rybník, Novosedly (bývalé)

Po lehké snídani jsme vyrazili vzhůru na Čerchov, nejvyšší bod Českého lesa. Ve vedru, utrmácený a spocený, jsme vyjeli na vrch Čerchov a dali zde gábl s povinnou návštěvou rozhledny Kurzova věž. Po nabrání sil jsme sjeli do Capartic a po červené turistické značce se pustili do dalšího hřebene přes vrcholy Haltrava, Škarmanka a Velká skála. Cesta to byla drsná, přes kořeny a kameny a tvořila labsko - dunajské rozvodí. Přes Vranovské sedlo jsme dojeli k zřícenině Starý Herštejn, kterou jsme si prolezli a poté už sjížděli do údolí říčky Radbuzy přes Lisčí domky, Závist a Rybník. U bývalých Novosedel jsme našli opět místo na spaní pod širákem s výhledem na Velký Zvon s vojenskou věží.

3.den - pátek 6.7.2001 - 56 km

Novosedly (bývalé), Smolov, Železná, V luhu, Rybničná, Tokaniště, Rozvadov, Arnoštin hamr (bývalý), Stará Knížecí Huť, Šelmberk, Ostrůvek, Pavlova huť (bývalá), Větrov (bývalý)

Po snídani jsme vyrazili po silnici na Železnou a odtud po bývalých signálkách na Rozvadov, kde se nám podařilo mezi "penzióny s lucerničkami" najít i normální hospodu na oběd. Po doplnění "paliva" jsme pokračovali podél bývalé železné opony, přes bývalé vesnice a osady Arnoštin hamr, Hraničky a Nová Huť do Staré Knížecí Hutě. Dál jsme pokračovali opět po signálce do bývalé Nové Knížecí Hutě, kde jsme neodolali chladivým vlnkám Huťského rybníka a všichni se vrhli do rybníka. Jak by taky ne, jet celý den ve 30°C vedru není žádný med. Po oschnutí jsme pokračovali dál přes bývalou Hedvičinu pilu k odbočce na Šelmberk (Starý zámek). Nikomu z chlapů se tam moc nechtělo, ale "Malá Velká Náčelnice" Ála zavelela a už jsme se štrachali do kopce k zřícenině! :-) Od Rozvadova jsme v opuštěné krajině Českého lesa nenarazili na žádnou hospodu, naděje v nás vléval Ostrúvek s loveckým zámečkem. Bohužel se ukázalo, že Ostrůvek tvoří jen ten lovecký zámeček, ve kterém je dětský tábor. Naštěstí místní kuchař se chopil příležitosti a že když počkáme až se děti navečeří, uvaří nám guláš. Pro chvíle čekání nám nabídl lahvové pivo. Bylo rozhodnuto! I Ála se vrhla na lahvoně nečekaje na skleničku! :-) Po výborném guláši jsme navečer vyrazili dál podél státní hranice na bývalé vesnice Pavlovu Huť, Pavlův Studenec a Větrov. Místy cesta vedle skrz elektrické ohradníky, tak jsme si užili i trochu srandy při přenášení naložených kol. Za Větrovem jsme si na cestě v lese natáhli nad našimi širáky plachtu (co jsme měli s Honzou a Michalem na Ukrajině) proti případnému dešti, neb se proháněly černé mraky a zalehli. Pro sichr jsme na cestu před sebe a za sebe natahali soušky, kdyby náhodou tudy někdo chtěl v noci projíždět.

4.den - sobota 7.7.2001 - 42 km

Větrov (bývalý), Pod Kočičím vrchem, Černava, V Zahradách, Broumov, Štruncova hvězda, rybník Kajetán, Slatina, Plánský můstek, Velké Krásné, Malá Hleďsebe, kemp Luxor

Bez snídaně jsme vyjeli po ránu po bývalé signálce a vystoupali přes Černavu do sedla U Křížku pod Kamenným vrchem a odtud sjeli do Broumova, kde jsme zastavili v hospodě na snídani. Paní byla ochotná a připravila nám snídani za poloviční cenu než pro místní, tedy německé návštěvníky. Po bohaté snídani (čaj a pivo), jsme vyjeli přes Štruncovu hvězdu okolo rybníku Kajetán na Slatinu a Plánský můstek, čímž jsme překonávali několik údolíček zařízlých do masivu Českého lesa. Podobně nahoru-dolu jsme pokračovali  lesní cestou, kde měl Michal defekt, píchnul duši, až do Velké Krásné, odkud jsme už po silnici dojeli do kempu Luxor u Velké Hleďsebe, kde na nás čekali už ubytovaní Pavel s Móňou. Ukázalo se, že mají už jen dvě chatky po dvou, tudíž bylo jasné, že jeden z nás - Michal, já nebo Radim půjde na karimatku na zem. Zahráli jsme si o to karty a snad poprvé jsem se snažil při "prší" přemýšlet, protože na karimatku místo postele se mi teda rozhodně nechtělo! Naštěstí zafungoval zákon přírody a na zem šel ten nejmladší. Dneškem jsme projeli celý Český les, tudíž jsme to večer náležitě oslavili.

5.den - neděle 8.7.2001 - 10 km

Kemp Luxor, Velká Hleďsebe, Mariánské Lázně

Dnes jsme už jen dojeli po silnici do Mariánských Lázní, zašli za deště na kolonádu ochutnat nějaké léčivé prameny a pak už bez problémů naložili kola do vlaku směr Praha.

Fotogalerie 

Austrálie - Expedice Jižní kříž III.

27. den - pátek 16. 3. 2001 – 16.den „On the road“ 

Kohouti nám udělali budíček už ve čtyři hodiny ráno. Sebral jsem veškerou svou odvahu a použil WC pro invalidy, kde se kolem mě motali různí pavouci a hmyz, ale potřeba byla silnější než strach z havěti! Z chátrajícího kempu jsme vyrazili bez snídaně rychle na sever, protože s námi vstali i mravenci a mouchy! Tak Barrow Creek už opravdu nikdy více! Před osmou už jsme v Devils Marbles Conservation Reserve, což jsou gigantické zaoblené balvany z červené žuly roztroušené v mělkém údolí pohoří Davenport Ranges. Vznikly asi před 170 mil. lety, kdy byla láva těsně pod zemským povrchem stlačena do těchto koulí, jež se potom vlivem postupné eroze vrchní vrstvy horniny obnažily. Protože je brzo ráno, jsme u Ďáblových kuliček pouze my a jeden malý mikrobus. Máme tedy dost času si všechno v klidu prohlédnout. Vyfotili jsme se u největších koulí, prošli se celým kuličkovým polem, našli pár velkých pavouků s pavučinami, do kterých jsme se málem zamotali a vyrazili dál. Občas míjíme dopravní značky s nápisem FLOODWAY (jde vždy o mírný pokles silnice pod okolní rovinu, kudy v období dešťů a tedy i záplav odtéká voda), ale nikdy silnice zatopené nebyly. Až dnes. Vypadá to, že je na silnici tak maximálně 10 cm vody, tak jsem si říkal že to v pohodě projedu. Jako na potvoru pod vodou byla na silnici díra do které jsem se musel trefit! Rána jak z děla, myslel jsem že jsem urval kolo! A Mirka to ještě natočila! Naštěstí to Pulsar vydržel, takže jsme v pohodě pokračovali na Tennant Creek, kde bereme plnou a ptáme se na přehradu, kterou Mirka objevila v průvodci. Kluk u benzínky Honzovi kreslí plánek podle kterého jsme přijeli do opuštěného výletního střediska Mary Ann Dam. Voda je zahumusená, takže z koupání nic není. Spojujeme opožděnou snídani s obědem a když objevíme funkční sprchy s teplou vodou, hned toho využíváme a splachujeme noční pot. Poté pokračujeme dál na Three Ways. Na této významné křižovatce v centru Northern Territory odbočujeme doprava na Barkly Hwy a valíme si to zase na východ, zpátky k Tichému oceánu. Slunce do nás pere ale nám to v klimatizovaném autě nevadí. Před náma se černal obzor a když jsme přijeli blíž, zjišťujeme že někdo vypaluje trávu stylem stepního požáru! S travinami hořely i stromy. Nikde nikdo a oheň na kilometr daleko! Opustili jsme Severní Teritorium (N.T) a vjíždíme do našeho dalšího australského státu, do Queenslandu. V městečku Camooweal zase tankujeme. Nezdá se to, ale od minulé benzínky v Tennant Creek jsme už ujeli okolo 500 km. Silnice před Mt. Isou se pravidelně zužovala na jeden asfaltový pruh s nezpevněnou krajnicí. A zrovna v těchto úsecích potkáváme nejčastěji australské roadtrainy. Musíme pokaždé zastavit pokud možno co nejvíc na straně, aby se roadtrain vešel celou svou šířkou na asfalt a nevysklil nám kamínky okna. Docela dobrodružství a očekávání, co se stane a jak to dopadne. Když se silnice rozšíří zase na dva normální pruhy, žádné roadtrainy už nepotkáváme. Klasika! :-) Dojeli jsme do Mt. Isy (Mt. Isa je průmyslové město a je závislá na největším stříbrném a olověném dole na světě. Ruda zde byla objevena v roce 1923 a v okolí je jedno z nejvýznamnějších nalezišť zkamenělin na světě), kde jsme našli super kemp. Získáváme katalog všech kempů v Queenslandu i s cenami a vybavením, takže od teď si můžeme dopředu kemp vybrat. Kemp stojí 21 dolarů, ale máme bazén, elektriku a dokonce vlastní sprchu a záchod. Vybalili jsme a šli hned vyzkoušet bazén. Po vyráchání se v nádherně teplé vodě si dopřáváme každý dvojitou večeři, potom v prádelně opět dopisujeme deníky. Za pomoci Autoatlasu Austrálie od Hema Maps z r. 1999 a tří průvodců: anglický Australia – Lonely Planet z r. 2000; český Dorling Kindersley London z r. 1998; český Nelles Guides z r. 1994 - Austrálie. Půlnoc se pomalu blíží a protože je zase dost teplo a déšť nehrozí, sundáváme tropiko a jdeme spát. Dneska jsme ujeli nejdelší vzdálenost za jeden den v Austrálii a kdybych tušil že mi zbývá 6 km do devítiset, tak bych to prokličkoval městem! :-)

894 km Nissan + já

28. den - sobota 17. 3. 2001 – 17.den „On the road“

Vstali jsme sice brzo, něco po sedmé, ale protože jsme se po snídani naložili zase do bazénu, tak brzký odjezd vzal za své. Vyjeli jsme po desáté příjemně osvěženi. Ještě v Mt. Ise bereme benzín a pak už jedeme dál na východ směrem na Cloncurry, Julia Creek a Richmond, kde obědváme. Projíždíme Hughendenem a do White Mountains National Parku přijíždíme už za šera. Obhlížíme vyhlídku na bílé skále a vidíme, že vandalové jsou fakt všude. Celá pískovcová skála je posetá vrypy typu „I was here in 1985“ a podobně. Právě barva bílého pískovce dala jméno národnímu parku. Už za tmy valíme dál na Charters Towers, po cestě jsem pro změnu já zrušil sovu, číhající na silnici. Ve 21:15 jsme na místě a po chvilce čekání za skupinkou bláznivých starších Italů, kteří mají pořád nějaký problém, jsme se dočkali správce a pak se konečně ubytovali za 16 AU$ (320 ,- Kč) Bazének v kempu využijeme asi až zítra. Pak zjišťujeme, že Italové nám s karavanama zabrali jediný travnatý plac v kempu. Makaróni zapráskaný! Po večeři ještě dopisujeme deníky ve společenské místnosti s televizí a pak už jdeme spát.

777 km Nissan           411 km Mirka            366 km já        

29. den – neděle 18. 3. 2001 – 18.den „On the road“

Po snídani a ranní sprše jsme zavrhli nepoužitelný bazének nebo spíš brouzdaliště pro děti a vyrazili rovnou dál do Townsville. Není to daleko a tak už v 11:30 stavíme stan v kempu, který jsme si opět vybrali z brožurky o kempech. Je dobře, že jsme tu tak brzy, protože stinných míst s trávou tu není moc. Zelená tráva by byla skoro všude, ale stín pod stromem už skoro ne. Nejdřív se jdeme k moři přesvědčit, že je opravdu sezónní období jedovaté čtyřhranky smrtelné (box jellyfish). Všude rozmístěné výstražné cedule, popis první pomoci s lahvemi octa  a prázdné pláže jsou dostatečným důkazem. Tak jsme to vyřešili tak, že jsme vlezli do kempového bazénu a v něm jsme téměř bez přestání vydrželi až do čtyř! Akorát nás trochu štvali místní haranti, kteří stříkali, řvali a žrali zmrzliny přímo ve vodě. A aby toho nebylo dost, ještě se normálně koupali oblečení, včetně některých dospělých! Holt jiný kraj, jiný mrav. Abychom dneska aspoň něco viděli, jedeme v podvečer do centra města a na internet, kde jsme asi hodinu a platíme kartou. To je výhoda, protože hotovost se zmenšuje. Pak jsme si prošli centrum s už zavřenými obchody a vrátili se do kempu vyprat věci v prádelně. Nastala trochu ponorka ohledně drobných, ale rozchodili jsme to. Po večeři jsme si vlezli znovu do bazénu na noční koupel. Dneska zase nedáme na noc tropiko, líp se spí.

154 km Nissan + já       

30. den – pondělí 19. 3. 2001 – 19.den „On the road“

Po sbalení věcí a stanu a snídani jsme si dali zase bazénovou koupel (pryč je noční můra Barrow Creek!), nalajnovali si další průběh cesty a vyrazili z nejsevernějšího místa našeho putování Austrálií zpátky na jih směrem na Ayr a Bowen. Naším cílovým městem podle plánu je Airlie Beach, kde si opět vybíráme kemp s bazénem za necelých 21 AU$. V recepci jsme dostali asi 13 nabídek na různé výlety lodí na korálovou bariéru i na blízké ostrovy The Whitsundays. Jednu jsme si vybrali, tak si ji jdeme do recepce zamluvit. Záloha je 9 dolarů, zbytek zaplatíme zítra přímo provozovateli, který nás přijede vyzvednout v 8:45 do kempu. To je servis. K večeru jsme se odjeli podívat do přístavu Shute Harbour, ale protože tam opravdu kromě přístavu nic jiného nebylo, vrátili jsme se do Airlie Beach, kde jsme prolezli všechny možné obchody a kde si Mirka koupila druhého „šiťáčka“. Tentokrát ale do vody, aby mohla na zítřejším výletě fotit krásy podmořského světa. Samozřejmě jsme neopomněli navštívit ani bottle shop, kde jsme si koupili pár piv a odešli na hráz k moři, kde jsme hned jedno natlačili. Už za tmy se vracíme zpátky do kempu, protože nám vyhládlo. Po večeři jsme zažili trochu vzrušení s possumama a hlavně dvoumetrovým hroznýšem, který se plazil jen pár metrů kolem našeho stanu. Nejdřív nějaký místní utíkal a řval: “Snake, snake!“ a ukazoval za sebe. Nato jsme se všichni turisti zvedli, popadli foťáky a běželi tam kam ukazoval. :-) Později večer ještě Honza ve spolupráci s několika skoro spolustolovníky z Itálie zachraňoval jednoho possuma, který vylezl na přístřešek kuchyňky a nemohl zpátky dolů. To se nám nakonec po skoro více jak hodině podařilo. Takže ještě vysprchovat a hajdy na kutě. Akorát pomyšlení na to že se kolem nás plazí někde hroznýš, nám neusnadnilo usínání!

317 km Nissan + Mirka   

31. den – úterý 20. 3. 2001

Už celý měsíc si užíváme dovolené! Po brzké snídani nás před kempem vyzvedává mikrobus našeho průvodce „Ocean Rafting“ a veze před své sídlo v jednom hotelu a vlastním přístavním molem. Platíme 81 AU$ (1620,- Kč) – zájezd 66 AU$, oběd 10 AU$ a vstup do národního parku 5 AU$, fasujeme ploutve, potápěčské brýle a šnorchly a v 10 hodin vyrážíme na rychlém nafukovacím člunu se stříškou, pěkně to s námi houpe a háže, vítr fouká okolo nás, prostě paráda. Jedeme na Northern Exposure, líbila se nám víc a uvidíme i trochu z ostrovního pralesa. Máme i štěstí, nejsme plně obsazeni oproti trase Southern Lights, která je plná a nemusíme se tolik tlačit na palubě. Projeli jsme mezi pobřežními ostrovy a obepluli ostrov Whitsunday na jeho východní stranu. Kotvíme u skalnatého pobřeží ostrova a odtud vyrážíme na pěší túru přes ostrov směrem na vyhlídku Hill Inlet. Vnořili jsme se do zelené buše ostrova a stoupali pomalu vzhůru. Po cestě nám průvodce ukazuje mezi větvemi umístěné hnízdo ze slepených listů zelených mravenců snovačovitých a jejich zelený vztyčený zadeček prý konzumují domorodci, což nám samozřejmě musel hned ukázat a někteří blázni ho taky následovali. Prý se nazývají „medový mravenci“. Poté nám vyprávěl něco anglicky o jedovatých pavoucích (čemuž jsem vůbec nerozumněl), zavěšených ve velkých sítích mezi stromy. Pak nás upozornil na asi 70 centimetrovou goannu, maskovanou do barvy listí, takže bychom ještěrku asi přehlédli, kdyby nám ji neukázal. Došli jsme na vyhlídku Hill Inlet, odkud se nám otevřel neuvěřitelný pohled na zátoku řeky Hill. To, co jsme do teď znali jen z prospektů a plakátů, teď vidíme na vlastní oči. Až se tají dech z těch barev od sněhově bílého písku, přes zelenomodrou až po temně modrou barvu moře. Nádhera. Pohled na 6 km dlouhou bílou pláž Whiteheaven Beach je opravdu úžasný. Sestoupili jsme z vyhlídky buší dolů na pláž, jejíž běloba až pálila do očí. I když slunce pálí, bílý křemičitý písek na pláži je úplně studený. Samozřejmě že jsme si okamžitě nabrali vzorek do našich krabiček od filmů. Když jsme se přebrodili po kolena ve vodě k našemu člunu, který mezitím celý ostrov obeplul, čekal na nás oběd v podobě studených bohatě obložených mís s rybími, masovými a vegetariánskými specialitami. Na hlad jsem si dal brambory s kuřetem, na chuť škeble v nálevu. Byly skvělý. Ještě že nás bylo míň, jídlo bylo pro plně obsazený člun! :-) Hned po jídle jsme si šli zaplavat do „bílého“ teplého moře, tady medúzy nejsou, drží se jen při pevnině. Následuje přejezd na Hook Island, kde budeme konečně šnorchlovat. Kotvíme u korálového útesu na východní straně ostrova. Oblíkáme si šnorchlovací výstroj, tričko, abychom si nespálili záda a vrháme se nadržení do vody. Mezi korálovými „větvičkami“ se prohánějí pestrobarevné rybky, sem tam je vidět i nějaká ta hvězdice. Po třičtvrtě hodině nás píšťalkou svolávají zpátky do člunu, abychom se přesunuli na další „štaci“ do Mantaray Bay, tentokrát na severní straně ostrova Hook. Byl nám zakázán výstup na ostrov, jinak potápět se můžeme kde chceme. A samozřejmě nesmíme chodit po korálech. Přesto zde bylo dost korálů už mrtvých asi i díky turistické invazi. Jsou tu taky další dvě lodě se šnorchlisty a tak je tu docela přeplněno. Když uplynula další třičtvrtěhodina, svolali nás opět do člunu, kde na nás čekala svačinka v podobě čaje a výborných dortíků. Pak už jenom následoval rychlý přesun na plný tah obou motorů Mercury zpátky na pevninu. Protože jsme zpátky dřív než druhá, jižní část výpravy, máme čas na „odsolovací“ koupel v hotelovém bazénu. Po jejích návratu nás zase nakládají do mikrobusu a vezou zpátky do našeho kempu. Odteď nebudu o něčem báječném říkat „To je Amerika“, ale „To je Austrálie“! Medíme si, jak perfektně jsme trasu expedice okolo Austrálie, respektive její směr, naplánovali. To nejlepší máme nakonec – bazény v kempech, nádherné a teplé moře, korály, ryby, prostě ráj na zemi. Jet to obráceně, tak nevím. Po tomhle by nám asi v Barrow Creek jeblo! :-) Honzova „zatěžkávací zkouška“ se šnorchlováním bez brýlí dopadla dobře, objednáváme si další noc v kempu a rovnou i další výlet, tentokrát přímo na slavnou Velkou bariéru – Great Barrier Reef, na který skládáme zálohu 15 AU$. Po večeři, dennících a sprše jdeme spát. Večerním zpestřením byla samička possuma s mládětem na zádech, po včerejším hroznýši ani vidu ani slechu.

32. den – středa 21. 3. 2001 

Vstáváme opět brzo, protože nás tentokrát už v 7:45  vyzvedne mikrobus od Reefjetu v kempu. Velký bariérový útes se táhne podél celého východního pobřeží Queenslandu a rozkládá se na ploše okolo 350.000 km². Je tvořen více než 2.000 ostrovy a téměř 3.000 samostatnými útesy. Přes 400 druhů korálových polypů potřebovalo na jeho vybudování asi 15.000 let. Domov zde nalezlo na dva tisíce druhů ryb a přes padesát druhů ptáků. Mikrobus nás dovezl až do přístavu, kde doplácíme v pokladně zbytek ceny výletu - 88 AU$. Celkem 103 AU$ = 2019,- Kč. Vzápětí po nalodění všech účastníků vyrážíme velkou motorovou jachtou s klimatizací k Útesu. Proplouváme kolem ostrova Hook, kde jsme byli včera a po 50. minutách plavby Pacifikem jsme zakotvili na útesu Bait

Reef.

Jedna část se jde potápět sama, další s průvodcem a ten zbytek jde šnorchlovat. Korálový útes je tady podle našeho odhadu vysoký asi 8 - 10 metrů nad písečným dnem a končí asi 1,5 metru pod hladinou. Teda zatím. Na lodi nám bylo vysvětleno, že jsou tady přirozené mořské proudy, které souvisí s přílivem a odlivem, a kde a jak máme tedy plavat, abychom neměli problém se třeba dostat zpátky. Stejně tak nám vysvětlili i signalizaci z vody, pokud by se nám něco dělo. Takže hurá do příjemně vyhřáté vody. Složení korálů je zde mnohem různorodější a jsou i mnohem barevnější než u pobřeží. Mezi jednotlivými trsy korálů je možné spatřit mnohem větší ryby, třeba kanice, než včera. Po 90 minutách ve vodě nás píšťalkou volají zpátky na palubu, podává se oběd formou švédského stolu. Po obědě a malém přesunu dostáváme dalších 90 minut na prozkoumávání místního moře a korálového útesu. Na nic nečekáme a vrháme se znova do hlubin. Vody kvůli odlivu podstatně ubylo, takže útes je už jenom asi 40 cm pod hladinou. Zahlédl jsem metrovou mořskou želvu, byla ale rychlejší než já, takže mi zmizela v dáli. Píšťalka nás opět svolávala na palubu. Když jsem připlavával k lodi, tak jsem pod lodí zahlédl živého žraloka bělocípého útesového, jak leží na písčitém dně. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to zdá. Tak jsem se potopil a opravdu, ležel tam. Tak jsem ho ukázal Mirce, aby se trochu bála! No z vody vyskočila hbitě! :-) Když jsme vylezli zpátky na palubu a převlékli se do suchého, vyrážíme kolem třetí zpátky do přístavu. Cestou jsme zahlédli velkou mořskou želvu hned vedle jachty a potom minuli velkou zaoceánskou loď. Ještě před přistáním jsme udělali jedno nebo dvě trochu divoká kolečka, protože jsme zrovna předjeli nějakého kapitánova známého ve vratké dřevěné kanoi. Kapitán byl asi šprýmař, protože jsme toho „chudáka“ málem z té loďky našima vlnama vyklopili. V přístavu už na nás čekal autobus, který nás měl odvézt zpátky do kempu. Málem nám ale odjel, museli jsme ho pozdržet kvůli Mirce, která si kupovala sukni v obchodě! Ty ženský…. V recepci jsme zaplatili ještě jednu noc, tentokrát opravdu poslední, a pak zajeli do supermarketu dokoupit zásoby jídla, pití a piva. Po večeři jsme napsali poslední pohledy z Austrálie a dopsali jako vždy deníky.

11 km Nissan + já  

33. den – čtvrtek 22. 3. 2001 – 20.den „On the road“

Někdy o půl jedné v noci zazvonil Mirce mobil a otec jí sdělovali nejnovější události z Prahy! V Praze bylo 15:30, to se mu to volalo! Nicméně jsme se dozvěděli, že zítra odpoledne spadne ruská vesmírná stanice Mir někam to Tichého oceánu východně od Austrálie. Pak jsem zase usnul i se svými připálenými proužky na stehnech od plavek! Dneska se Honza rozhodnul že už si na slabší brýle zvykl a bude tedy zase řídit. Ráno hned po snídani vyrážíme zpátky přes Airlie Beach na Proserpine a dál přes Mackay do Carmily, kde jsme natlačili něco k jídlu. Protože Mirka nebyla v Jenolan Caves v Modrých horách a já (dle Honzy) jsem jeskyněmi skoro posedlý (má pravdu, předsedo! :-) ), odbočujeme před Rockhamptonem na Olsen’s Capricorn Caverns. V hospůdce, která sloužila i jako informační středisko a pokladna zároveň, jsme si prohlídli výstavku o těchto jeskyních. Jsou pojmenovány podle svého objevitele Johny Olsena (jak jinak), norského emigranta, který se zde usadil v 80. letech 19. století. Jeskyně jsou rodinný podnik, patří jeho potomkům, kteří se starají o jejich provoz a ochranu. Na prohlídku jeskyně jsem si koupil lístek jen s Mirkou (Honza prý počká venku) na prohlídku Cathedral Cave Tours za 13 AU$. Prohlídka začala v 16:00 a my dva byli jediní návštěvníci. Prováděla nás mladá průvodkyně, jejíž angličtina byla srozumitelná, takže poprvé jsem pochopil výklad víc jak ze 3/4. Jinak to bylo tak 1/3, na Hill Inletu dokonce tak 1/10 !!!). Sestoupili jsme po schodech do nitra jeskyně vytvořené v pískovci. Prošli jsme chodbou, jejíž podlaha byla tvořena několikametrovým nánosem guána – trusu netopýrů, kteří zde v jeskyni žili. V největším sále – katedrále, se konají koncerty a svatby kvůli skvělé akustice. Průvodkyně nám zde pustila rockovou operu a zhasla světla, abychom si vychutnali skvělou akustiku. Uprostřed katedrály byl mohutný provazcový kořen stromu, rostoucí nad jeskyní. Poté jsme vyfasovali svíčky a museli se protáhnout „zig zag“ chodbou, velice úzkou, že jsem se občas otřel o stěny a trochu si nabral do sandálů vodu. Přelezli jsme po dřevěném můstku do hlavní chodby, kde z jedné boční jeskyně vylétávali netopýři. Jeskyně byla bez krápníkové výzdoby. Honza si mezitím prošel místní naučnou stezku po okolí, která ale byla dost zdevastovaná, protože před pár dny zde byly dost velké záplavy. Tomu jsme naštěstí unikli. Vyrážíme dál na Rockhampton, kde nakupujeme nějaké jídlo a tankujeme.Střídám Honzu za volantem, protože se začíná smrákat. Jedeme už za tmy dál na jih po Bruce Hwy, přejíždíme opět obratník Kozoroha, který není nijak označený nebo jsme si toho ve tmě nevšimli, a kolem Gladstone dojíždíme do Tannum Sands. Cestou jsem se zase chytl kamiónu, který nám razil cestu tmou. Bral to svižně, rychlost neklesala pod 110 km / h, ani ve vesnicích! Do kempu po chvíli hledání a optání se místních lidí přijíždíme po osmé večer. Zaplatili jsme, postavili stan a začíná pršet. Tak se v pohodě stěhujeme do zastřešené kuchyňky udělat si večeři na elektrickém sporáku. Po večeři jsme dopili zbytek Bechera, co jsme měli na denní „dezinfekci“, zítra nás čeká jiná bylinka, fernet. Ještě se vysprchovat a jdeme spát. Naštěstí přestalo pršet.

638 km Nissan           494 km Honza            144 km já     

 

34. den – pátek 23. 3. 2001 – 21.den „On the road“

Po sprše, snídani a zabalení stanu a věcí se vracíme z Tannum Sands zpátky na Bruce Hwy, abychom pokračovali dál přes Miriam Vale, Gin Gin a Apple Tree, kde jsme tankovali plnou, na Maryborough, kde odbočujeme k moři do Hervey Bay. Chytli jsme slušnou průtrž mračen, Mirka musela jet krokem a stěrače stíraly maximální rychlostí– stejně nestíhaly. Dojeli jsme k informačnímu středisku, kde jsme si vybrali několik prospektů kvůli zítřejšímu výletu na Fraser Island. Podle našeho průvodce kempy Queenslandu jsme dojeli do jednoho z nich, ale tam neprošla velikost bazénu, tak jsme jeli do druhého kempu, který už prošel. Hold jsme už byli zhýčkaný!! :-)  Udělali jsme si v rychlosti něco k jídlu a asi ve dvě vyrazili do města. Už neprší, svítí sluníčko. Hned na prvním rohu nás zabrzdil internet za tři doláče na hodinu, tak jsme tam rovnou asi na 1,5 hodiny zapluli. Potom jdeme na pláž, kde Honza našel malého žraloka bez ocasu. Když byla Mirka ve vodě po kotníky, zavolal jsem: „Bacha žahavka!“, což s Mirkou tak trhlo, že tam málem zahučela celá a oblečená! Nevím proč se nesmála. :-) Vracíme se zpátky na hlavní ulici, která vede hned vedle pláže podél pobřeží a jdeme rovnou k bankomatu, protože mi došla hotovost. Zkusil jsem si vybrat 100 dolarů, ale díky nepřesnosti v PINu, jsem si nic nevybral a byl rád, že mi bankomat aspoň vrátil kartu. Mirka uspěla, tak vybrala o stovku navíc. Na mou obhajobu jsem novou platební kartu kterou jsem mohl platit v zahraničí dostal dva dny před odjezdem, a PIN jsem po měsíci zapomněl. Konečně jsme zašli na točené australské pivo. Stálo 1,60 AU$ (32,- Kč) a nebyla to ani třetinka! (285 ml)  Vydrndal jsem zato tři pivní podtácky. Po doplnění zásob v supermarketu a bottle shopu jsme se vrátili do kempu. V recepci jsem s Honzou zaplatil kartou 85 AU$ (1675,- Kč) zítřejší zájezd  na Fraser Island. Po večeři a jednom na spláchnutí jdeme spát.

313 km Nissan + Mirka   

   

35. den – sobota 24. 3. 2001

Ráno jsme vstali jak rybičky a po snídani jsme s Honzou vyrazili na křižovatku před kempem, kde nás má v 7:45 vyzvednout autobus na zájezd na Fraser Island. Mirka má svůj vlastní program – nákupy, internet, bazén, pláž. Je už osm a autobus nikde a tak začínáme být  trochu nervózní. Krátce po osmé se autobus vynoří ze zatáčky, my konečně nastupujeme a jedeme do přístavu na Urangan Terminal, odkud nás trajekt odvezl do Kingfisher Bay Resort na Fraser Islandu. Fraser Island je největší písečný ostrov na světě, 140 km dlouhý a 25 km široký. Kousek od přístavního mola už na nás čeká terénní autobus Hino pro 30 lidí. Jsme drsní a jdeme si s Honzou sednout až na poslední sedadla, kde zůstáváme naštěstí sami, takže máme celý zadek pro sebe. Řidič nás hned upozorňuje na bezpečnostní pásy a abychom si je ihned zapnuli. Kdyby se někomu dělalo špatně tak si má přesednout dopředu, kde to bude nejmíň drncat. Je to trochu zvláštní, ale asi ví, co říká, tak ho posloucháme a zapneme se. A dobře jsme udělali. Hned po prvních metrech písečné cesty s kořeny stromů, které jsou tu všude a nejsou tady žádné zpevněné cesty, nás pásy udržely v sedačkách. Jedeme ze západního na východní pobřeží a potom po Adventy Five Mile Beach na sever k Eli Creek. Pláž tady slouží jako regulérní dálnice, takže to místy slušně kalíme, řidič nám vypráví o policii, která tu měří rychlost radarem a o nevychovaných a ožralých hlavně německých mladících, kteří tady jezdí na motorkách a pravidelně se přizabíjejí na skrytých kamenech nebo vymletých korytech potoků. Ani poznámky o „mořské nemoci“ nebyly od věci, protože některým cestujícím opravdu začíná tuhnout počáteční úsměv na rtech, začínají ztrácet řeč a pomalu měnit barvy i místa v autobuse. Já si to s Honzou vzadu náležitě užíváme, Hino má slušné pérování. U Eli Creek jdeme po dřevěném chodníčku od jeho ústí do moře asi 100 metrů proti proudu do buše a návrat zpátky potom absolvujeme broděním v nádherně chladné vodě tohoto křišťálově čistého potoka s písčitým dnem, jak jinak. :-) Ještě než jedeme dál, vyfotili jsme si start letadla z pláže, která tady slouží nejenom jako dálnice, ale taky jako letiště. Jedeme dál ke Coloured Sands,  odkud se potom zase vracíme zpátky abychom zastavili u vraku lodi Maheno. To byla kdysi výletní loď, která najela při cyklónu v roce 1935 na mělčinu a ztroskotala. Na začátku 2. světové války složila jako cvičný cíl pro australské bombardéry. Dnes už je pouze cílem turistů. Zde nám bylo dáno „pouhých“ 10 minut na prohlídku, kterou jsme s Honzou protáhli na „přijatelných“ 15 minut, abychom si prohlédli celý vrak. Potom jedeme zpátky jižním směrem, když najednou Hinobus začíná na pláži z ničeho nic brzdit. Před náma na pláži přistává Cessna! To jsou věci. Krátkou a neplánovanou zastávku máme u lovce mořských červů, kteří jsou tak 1 až 1,5 metru dlouzí. Prodává je jako návnadu rybářům. Oběd máme v jednom z resortů na ostrově, v Happy Valley. Je to klasický švédský stůl, kdo na začátku zaváhal, tak měl smůlu a moc se už nenajedl. Nejen tady v Happy Valley jsme si všimli, že na cestách vedoucích do nebo s kopce, jsou do písku důmyslně položeny a ukotveny kovové rošty a pláty tak, aby auta a autobusy vyjely do kopce a nepropadaly se do písku. Po obědě se vracíme zpátky na „75 mílovou pláž“ a uháníme dál na jih k Eurong Resortu, kde odbočujeme znovu do vnitrozemí ostrova a jedeme znovu „skákacími“ cestami do Central Station. Při vystupování jsem zahlédnul dinga, bohužel hned zmizel. Zde jsme absolvovali pěší túru po deštném pralese okolo údolí říčky Wanggoolba. Porost je tady opravdu bujný, dopadá sem jenom 30% denního světla, jak nám sdělovala naučná cedulka a taky vzdušná vlhkost a teplota evidentně roste s každým krokem. Po pralese jedeme dál k jezeru McKenzie, které je naplněno pouze dešťovou vodou. Jak nám říkal průvodce, jsou tu celkem tři druhy jezer podle typu naplnění vodou. Jeden, jako zrovna Lake McKenzie nemá žádný přítok ani odtok a voda v jezeře je pouze čistě dešťová. Další dva typy už nejsou naplněny čistě dešťovou vodou, u jednoho je v jezeře pramen a voda z jezera potom odtéká dál do moře, druhý typ má potom přítok i odtok. Bílý písek na dně jezero McKenzie zbarvoval vodu do běla. Po koupeli vyjíždíme zpátky do Kingfisher Bay. Po cestě zažíváme ještě jedno neplánované dobrodružství a malou zácpu na cestě, protože jeden z terénních autobusů před námi „odmítl“ pokračovat v cestě a náš řidič tak musí dokázat bravurní zvládnutí řízení svého Hina, když musí složitým manévrem stojící autobus objet. Byl jeden z mála, kteří si to troufli, protože jsme byli naklonění málem na převrácení. Ale na rozdíl od ostatních jsme projeli. Z přístavu se vydáváme trajektem zpátky do Hervey Bay a autobusem do kempu. Servis jako vždy perfektní. Na autě nacházíme vzkaz od Mirky, že je na pláži u moře, ale potkáváme ji akorát když přichází do kempu. Tak jdeme společně do města koupit tonic k fernetu a nějaké další pití. Po cestě jsme se zastavili ještě na jedno točené a koukáme, že podražilo o 60 centů díky tomu že je sobota! Po návratu do kempu jsme natlačili večeři, šli se ráchnout do bazénu (Honza se flákal) kde nám překážela nějaká hadice na čistění a pak v osvětlené „jídelně - kuchyňce“ dopsali při bavoráku deníky. V nočním vedru (bylo tak +26 ºC) mi zteplal bavorák v ešusu, tak jsem si ho dal na chvilku do mrazáku. Mirka mi říkala ať ho vyndám, že mi to zmrzne. Říkal jsem si: „No jó, ženská, alkohol nemůže přece zmrznout!“ Může!! Po chvíli jsem vyndal ešus se zmrzlým bavorákem na dně! Mirka byla okamžitě na koni a s Honzou se mohli potrhat smíchy! Poté co jsme učinili zadost literatuře faktu, jsme se šli vysprchovat, abychom si navzájem nesmrděli ve stanu a zalehli k půlnoci.    

36. den – neděle 25. 3. 2001 – 22.den „On the road“

Ráno po snídani vyjíždíme zpátky přes Maryborough na hlavní highway a jedeme přes Gympie a Nambour do Glasshouse Mountains Tourist Park. Mirka v průvodci objevila, že v Beerwahu je ZOO, ať se tam zastavíme. Souhlasíme s dobrým nápadem, vzpomněl jsem si, že je zde doma Crocodile Hunter – Lovec krokodýlů, kterého jsem doma sledoval na Discovery Channel. Vstup 15,50 AU$ jsme zatáhli kartami. Procházíme celou zoologickou zahradu a prohlížíme si typické zástupce australské fauny jako kasuára, orla klínoocasého, kterého se nám nepodařilo vyfotit v Outbacku, tasmánského čerta, dinga, koaly a spoustu jedovatých hadů. Ve výběhu se líně váleli klokani (ani se jim nedivím, v tom vedru), tak jsem si jednoho pohladil – plyšáčka. V půl druhé bylo krmení sladkovodních krokodýlů „Crocodile hunterem“ Stevem Irwinem. Tam nesmíme chybět! Irwin je stejný jako v tom seriálu, hlasitě komentuje všechno co dělá, běhá mezi krokodýli, zatímco jeho pomocníci kolem dávají pozor a upozorňují ho, kde který krokodýl je. Jak říká Mirka: „On je trochu prdlej, ale celkem odvážnej!“. Po krmící show jsme si dali v bufetu oběd a dvojité pití, protože je opravdu teplo. Porce tedy byly skoro víc než velké. Po obědě si ještě doprohlídneme to, co jsme za dopoledne nestihli. Celkově se mi zdejší ZOO líbila víc než ta v Melbourne. Vyrážíme na prohlídku Glasshouse Mountains. Vyjeli jsme na vyhlídku, kterou jsme trochu složitě hledali, udělali pár fotek a potom už míříme přes Caboolture do Brisbane. Na dálnici před městem jsme se dostali asi do 5 km zácpy, ta se ale za chvíli rozjíždí. Je vidět, že lidi vyjíždí na víkend z měst všude na světě. Kemp jak jinak než s bazénem už máme vybraný, projíždíme skrz město a celkem bez problémů ho nacházíme. Při stavění stanu Honza našel v odpadní výlevce pro karavany zalezlého černého pavouka, tak ho klacíkem hned vyšťoural, abychom zjistili, co je zač. A byl to on, australský Red back, černá vdova. Druhý nejjedovatější pavouk v Austrálii! Tak jsme ho hned vyfotili a radši nechali zalézt zpátky do jeho úkrytu. Ještě před večeří se jdeme vyráchat do bazénu abychom se „odlepili“ a ztvrdli jsme tam skoro hodinu. Po večeři znovu dopisujeme deníky. Po obloze se honí mraky, navrhuji připevnit tropiko ale Mirka s Honzou jsou proti! Jestli bude lejt!

339 km Nissan + já              

-->

37. den . pondělí 26. 3. 2001

V noci nepršelo a bylo příjemně, už ne takové vedro jako v předchozích dnech. Při snídani se tlačíme u jednoho stolu s páry ze Švýcarska a z Izraele. Máme pocit, že kempy jsou tady spíš vybaveny pro karavany a obytná auta než pro stany. Počítají s tím, že si každý vaří sám a tak kuchyňky mají spíš menší oproti velkým prádelnám.Po snídani jsme zašli do bazénu na ranní koupel. Když jsme odcházeli od bazénu, byl jsem „zákeřně“ a nečekaně vržen polooblečen do bazénu jednou osobou! Sankce budou následovat! Všichni se bavili, kromě mě! Dneska jedeme autem do města poznat a prohlídnout si Brisbane. Je to hlavní město Queenslandu a zároveň třetí největší město Austrálie s asi 1,5 mil. obyvatel. Parkujeme na jedné hlavní ulici v zóně parkování povoleném pouze do 16:00. Pěšky jdeme do centra kolem St. Stephen’s Cathedral a St. Stephens Church stojícím hned vedle. Katedrála byla dokončena v roce 1874, je postavena ve stylu anglikánské neogotiky, kdežto vedle stojící kostel je nejstarším kostelem v Brisbane z roku 1850. Přes návštěvu hospůdky s čepovaným „Tuhýsem“ za 2,50 AU$, pěší zónu Queen Street, nejstarší obchodní pasáž Brisbane Arcade a obchodní centrum Meyr Centre jsme došli až k radnici City Hall z roku 1930. Té dominuje 92 metrů vysoká věž ve stylu italské renesance, kterou jsme si vybrali jako rozhlednu. Výtahem jsme se nechali vyvézt až nahoru a obhlídli celé centrum Brisbane svrchu, počkali si na bití radničních hodin a pak se vrátili na pěší zónu na oběd (čínu s rýží a kolou – 8,10 AU$ (162,- Kč) ve foodcourtu). Čekala nás Botanická zahrada. Cestou ale procházíme kolem jedné zábavné herny, kde nás zaujal hrací automat na tancování a kde jsme se také trochu zdrželi pozorováním výkonů místních profíků. Botanická zahrada v Brisbane je druhou nejstarší v Austrálii po sydneyské, původně to byla zelinářská zahrada trestanců, současnou podobu dostala v roce 1855. Nejvíce času trávíme na břehu Brisbane River s mangrovníky, mezi jejichž kořeny se proháněli malí krabi. Při filmování krabů jsem Mirce přejel listem přes rameno a řekl: „Hele, pavouk!“ Ta málem upustila kameru do bahna! Pomsta za ranní koupel byla sladká. :-) Zpátky k autu se vracíme kolem Old Government House a naší známé herny a protože je už 19:00, máme lehké obavy. Ty se také potvrdili, auto nikde!!! Tak se jdeme do nejbližší hospody na rohu poradit, co dál. Zde nám hned ochotně dali telefon, kam máme zavolat. Díky Honzově angličtině jsme se dozvěděli od městské policie telefon na firmu, kde máme auto. Během telefonování se spustil krátký, ale vydatný liják, že jsem se musel s Mirkou schovat do vedlejší telefonní budky. Vzápětí Honza telefonuju na nové číslo, kde mu potvrzují, že tam naše auto opravdu stojí a pokud si ho vyzvedneme ještě dnes, bude nás to stát 140 AU$ (2800,- Kč), protože tam už nikdo není a musel by tam někdo přijet. Pokud si ho vyzvedneme až zítra ráno, budeme lehčí jenom o 100 dolarů. Po domluvě se rozhodujeme, že si ho vyzvedneme ještě dneska. Je to jednodušší než jet do kempu MHD nebo taxíkem a zítra se zdržovat složitou cestou pro auto, když potřebujeme jet dál. Je nám nadiktována adresa Hudson Road 9 ve čtvrti Albion, kterou na naší mapě nemůžeme najít, tak bereme taxíka. Honza ještě vybírá z bankomatu 200 AU$, abychom měli na taxíka a na poplatky za odtah. Taxík nás dovezl k odtahové firmě vzdálené 7 km za 12 dolarů, kde už na nás nervózně čeká zřízenec s vyplněným papírem, který Honza doplnil o svojí adresu. Zacálovali jsme 140 dolarů a Pulsar je zase náš. Stále lehce prší, takže při vyjíždění z garáží na ulici a zapnutí stěračů jsme si všimli, že máme nějaký lístek za stěračem. V kempu jsme potom zjistili, že je to ještě pokuta od policie na 120 dolarů. Tu jsme se rozhodli ignorovat. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme v supermarketu na nějaký nákup, ale zrovna zavírají, máme smůlu. Když se má něco posrat, tak se to posere dokonale. Takže při příjezdu do kempu jsme tušili co nás čeká za „jobovku“ dotřetice. Náš stan bez tropika byl vytopený deštěm, spacáky uvnitř navlhlý nebo mokrý a karimatku nacucaný vodou. Takže jsme stan vylili, spacáky částečně vyždímali a odnesly do prádelny usušit. Po večeři se přesouváme do společenské místnosti, kde dopisujeme deníky a kterou nám nechal kluk z recepce otevřenou, abychom se tam mohli vyspat v suchu, stan je totiž totálně mokrý a nepoužitelný. Jenom prý máme vstát před osmou, kdy otevírají kemp, abychom moc neprovokovali. Po sprše jdeme na kutě. Noční vedro nám pomáhají rozhánět nástropní ventilátory, ale dělají při tom hrozné zvuky. Podaří se nám je sice vypnout, ale za nějakou dobu se zase sami roztočí nezávisle na naší vůli.

62 km Nissan + já

Honzovo P.S.: Úřední šiml v Austrálii neřechtá. Asi po 3 měsících po návratu z Austrálie jsem dostal domů dopis z Brisbane City Council. Původně jsem si říkal, hele, co mi to píšou z Austrálie a z Brisbane k tomu. Ale v zápětí mi to došlo. Městský úřad mi posílal zprávu, že stále postrádají zaplacenou pokutu za nesprávné parkování a další instrukce jak toto vyrovnat. V opačném případě byly popsány možné následky. A k tomu byla přiložená kopie faxu z půjčovny HERTZ, kde mě potvrzují jako zákazníka půjčeného auta v uvedeném období a plně zodpovědného za toto auto. To bylo ale překvapení! Nezbývalo mi teda nic jiného, pokud jsme tu pokutu nechtěli platit, než napsat „srdcervoucí“ :-) dopis o tom, že jsem si všeho plně vědom, ale že to byl náš jediný problém v Austrálii během 40 dní, že nebudu posílat šek na 120 dolarů jen tak poštou a chci teda bankovní převod (ten nebyl vůbec v nabídce vyrovnání), že ozvat se až po třech měsících po přestupku se mi teda moc nelíbí, že je to trochu zvláštní atd. atd. A že tedy prosíme o prominutí. Pokutu vůbec nezaplatit a všechno ignorovat jsme po poradě s kamarádem právníkem zavrhli. Přeci jenom nevíme, jaké právní smlouvy mezi sebou Česko a Austrálie mají a jestli by na nás za nějaký čas náhodou nevyběhnul nějaký český úřad. A taky bychom se rádi třeba do Austrálie někdy vrátili a se škraloupem hned při dalším vstupu by to asi nebylo ono. I když to by byl asi můj problém, figurovalo tam moje jméno. A kdoví jak je to s celým Commonwealthem. Aby nebyl problém třeba v Anglii. Zase tolik peněz to není. Asi za měsíc od mého dopisu mi přišla odpověď a v ní, že mi všechno odpouštějí a že veškeré řízení vůči mé osobě zastavují. Tak tedy aspoň dobrá zpráva na konec.           

38. den – úterý 27. 3. 2001 – 23.den „On the road“  V noci zase pršelo, ale nám to bylo jedno, my byli pod střechou. Jen chudák stan! Ze společenské místnosti jsme vypadli v 7:30, udělali si snídani, vylili další vodu ze stanu a vše zabalili. Po cestě do supermarketu tankujeme náš nejlevnější benzín za 0,84 AU$ / litr (16,35 Kč / litr), doplňujeme zásoby a po „jedničce“ jedeme směrem na Coomeru, kde bychom měli odbočit na Lamington NP, ale protože jsem „zrovna něco hledal“, přehlédl jsem odbočku a tak jsme pokračovali až do Nerangu, kde jsme konečně odbočili na vedlejší cestu na Canungru přes pohoří Darlington Range. Z Canungry začínáme stoupat serpentinami do Lamington NP. Po cestě se zastavujeme u statku, u kterého byla ve výběhu bílá lama! Zdejší endemit! Pak jsme prokličkovali mezi eukalypty k parkovišti u O’reilly’s Guesthouse.  Národní park Lamington se nachází v pohoří McPherson Mountain Range a byl vyhlášen v roce 1915. Je tvořen subtropickými deštnými lesy a jeho vrcholky dosahují až 900 m.n.m. Z parkoviště se vydáváme už pěšky na „bushwalk“ k Elabana Falls. Cestou navštěvujeme místní atrakci Tree Top Walk, cestu po visutých lávkách v korunách stromů. Hned na začátku cesty stál tzv. „Host tree“, což je že parazitující strom se obepne svými kořeny okolo původního stromu a po jeho kmeni vroste do stejné výšky a původní strom se pod kořeny parazita „udusí“ a odumře. Parazitující nový strom (host) je uvnitř dutý. Tato dutina po odumřelém stromu byla u země v tomto případě tak velká, že se do ní vešel dospělý člověk a je skrz ní vidět až nahoru do koruny Host tree. Vlezli jsme si dovnitř stromu a doufali, že tam nejsou schovaný žádný „breberky“. Pokračujeme po lávce, ta je jednosměrná, protože není zrovna široká a vede ve výšce až 15 metrů. Každých asi 10 metrů je uchycená na kůlech a podle instrukcí smí na jeden zavěšený a houpavý úsek vstoupit jen určitý počet lidí. V jedné části je zastávka u vysokého stromu, na který vedou kovové žebříky a je tak možno vyšplhat na dvě plošiny ve výšce 25 a 30 metrů nad zemí. Cedulka u žebříku hlásala že na spodní plošinu se vejdou 3, na horní 2 zájemci. Čekal jsem až sleze Mirka s Honzou z horní plošiny když se přihnala skupinka Australanů a chtěla mě předběhnout. Po lehké slovní bitvě jsem si uhájil své pořadí, jenom asi 70.letá „sportovkyně“ mě předběhla! Rozhled z vrcholu stromu po deštném lese byl úžasný! Pokračujeme po lávce dál k jejímu konci a hojně využíváme možnosti rozhoupat ji. Když jsme zase na pevné zemi, jdeme se podívat do místní botanické zahrady, ale ta je dosti zanedbaná. Cesta vede pěšinkou deštným subtropickým pralesem s velkým množstvím lián. Objevili jsme další host tree, který musím zevnitř prozkoumat. U Picnic Rock přecházíme říčku a za chvíli jsme už u Elabana Falls. Po chvilce kochání se stejnou cestou vracíme zpátky k O’reilly’s Guesthouse, kde si kupujeme pohledy, a pak už se vracíme úzkými serpentinami zase dolů zpátky k moři. Projíždíme Nerangem dál na Southport. Protože se začíná stmívat, střídám Honzu za volantem. Hledáme kemp, projíždíme Surfer’s Paradise. Chvíli se motáme po hlavních i vedlejších uličkách nebo po cestách podél pláží, mezi stovkami hotelů, heren a dalších zábavních podniků, které svítí do tmy barevnými neóny. Nakonec jsme skončili v Miami,  kde  nacházíme kemp hned u silnice. Vyndáváme mokré věci z předchozí noci, aby proschly, hlavně stan to potřebuje. Protože trochu fouká vítr, schne celkem rychle. Mezitím si děláme večeři a po ní se vydáváme najít náš oblíbený krámek „bottle shop“. Nacházíme ho hned za křižovatkou, zakoupili jsme „big beer“ (750 ml) a vrátili se do kempu, kde dopisujeme deníky a Honza vzpomíná na prokličkované kilometry v horách, je rád, že vyšly zrovna na něj.

211 km Nissan           184 km Honza            27 km já  

39. den – středa 28. 3. 2001 – 24.den „On the road“

Budíček máme dneska neobvykle brzo, už v 7:00, protože dnes musíme dojet do Sydney, což je řádově 900 kilometrů. Zítra vracíme auto zpátky do půjčovny Hertz. Po snídani opouštíme Miami a po Coast Hwy míříme na jih. U Coolangaty se napáskujeme na Pacific Hwy, která vede až do Sydney. Ve stejném místě opouštíme Queensland a po 4 týdnech se tak vracíme zpátky do New South Walesu. Pokračujeme přes Ballinu, Grafton a Coffs Harbour až do Urangy, kde musíme natankovat naši předposlední plnou nádrž. Abychom si trochu odpočinuli, odbočujeme z hlavní silnice směrem k moři. Fouká silný vítr až písek bolestivě píchá do těla, jak je unášen větrem. Já s Mirkou jsme se nechali zalejvat metrovými vlnama, Honza lezl po písečných dunách a fotil. Mirka si něco udělala s kolenem, tak jsme ji šoupli na zadní sedačku a vyrazili dál přes Kempsey, Taree a Newcastle do Sydney, kam přijíždíme okolo desáté večer. Protože jsme cestou nenašli žádný kemp, vrátili jsme se dle seznamu kempů „Big 4“ zpátky před město. Do Berowry jsme dorazili ve 22:30, a protože recepce už byla zavřená, vjeli jsme podle instrukcí dovnitř kempu a našli si místo. Jediný Honza natlačil večeři a po sprše jsme šli na kutě. Odbíjela půlnoc.

891 km Nissan           371 km Mirka            520 km já     

40. den - čtvrtek 29. 3. 2001  Vstali jsme už v šest, složili stan. věci narvali do báglů a kemp opouštíme v 6:45 kemp, když v recepci ještě nikdo nebyl. Dojeli jsme do centra Sydney, dotankovali naposledy benzín do plné nádrže, abychom nemuseli doplácet drahý benzín v půjčovně. Před námi se na obzoru objevuje známá silueta City a Opery s Harbour Bridge. Jsme zvědaví, jestli pojedeme přes záliv po mostě nebo tunelem. Dočetli jsme se že to člověk nemůže ovlivnit a ono ho to prý někam navede podle provozu. My bychom chtěli jet po mostě. Když se pomalu blížíme k mostu, jsou vidět naprosto zřetelné cedule rozdělující dálnici na most nebo do tunelu. Bylo to naprosto jednoduchý, kam se zařadit. Jedeme skrz město až ke Karen do práce, kde vykládáme bagáž i Mirku a já s Honzou vyrazil do půjčovny Hertz vrátit auto. Zaparkovali jsme hned za půjčovnou na jejich parkovišti, kde si nás hned odchytl kontrolor stavu auta. Něco se mu nezdálo s cizím lakem na dveřích, Honza mu vysvětlil že je to od dveří jiného auta na parkovišti, které se na nás obtisklo, řekl OK a vzal si klíčky. Šli jsme do půjčovny, stáhli si z našeho společného účtu 1957,- AU$ za 30 dní pronájmu Nissan Pulsara (38.170,- Kč). Něco si přihodili i za úklid a umytí auta. Když máme všechno vyřízené, jdeme za Honzou M. do práce, kde se domlouváme na večer. Ke Karen zpátky do práce už jedeme autobusem. Karen mezitím přišla a s Mirkou odnosily naše věci nahoru do pracovny. Vzali jsme si pár věcí a šli k moři pod nemocnicí na poslední chytání jižního slunce. Když už máme dost, vydáváme se do centra. U brány nás potkává Karenin šéf, který už Mirku zná, a nabízí svezení do centra. Nastupujeme do jeho Jeepu a vezeme se na Oxford Street a po cestě dáváme řeč. Do Austrálie přijel někdy v roce 1957 jako dítě, je to Řek a tak dvakrát ročně jezdí do Řecka. Působil dost pohodově a příjemně, až později jsme se dozvěděli, že je milionář a pracuje jenom pro radost. :-) Na Oxford Street jsme se zastavili na jedno točený (3,50 AU$), abychom se trochu ochladili. Pak jsme se vydali dál směrem do Hyde Parku. Mirka se loudala se svým zraněným kolenem, Honza potřeboval oběhat pár krámů, tak že se trhne. A oheň byl na střeše. Trochu se ti dva pohádali, ale nakonec jsme to rozchodili! Honza vyrazil za nákupy a já s Mirkou do Čínské čtvrti do Market City. S Honzama jsme se sešli na Kings Cross a pěšourem se dali přes Hyde Park  na jedno zpátky do centra pod AMP Tower. Pak jsme došli do Botanické zahrady, kde nás vyzvedla 21:05 Karen. Zajeli jsme pro věci na spaní ke Karen do práce a pak zpátky na kolej. Pomohli jsme Honzovi M. a Karen nastěhovat nějaké věci do auta, které si odvezli ke Karen do nemocnice. Karen koncem měsíce na koleji končí. Navečeřeli jsme se, osprchovali se a když se ti dva vrátili zalezli jsme na kutě. Čeká nás poslední noc pod souhvězdím Jižního kříže!

67 km Nissan + Honza               

41. den – pátek 30. 3. 2001

Vstáváme v 7:30 a po snídani vyrážíme do města. Mirka se rozloučila s Honzou M. a pak jela s Karen k ní do práce kde na pláži chce nachytat ještě poslední bronz. Já s Honzou doprovázíme Honzu M. k jeho práci kde se s ním loučíme. Nakupujeme ještě nějaký dárky, oběd si dáváme u McDonalda na Circular Quay a odtamtud jedeme potom autobusem ke Karen k Paul Henry Hospital. Už smutně, téměř beze slov se balíme a pak nás Karen veze všechny tři na letiště Sydney Kingsford – Smith International Airport. Loučíme se s Karen a v 15:10 jdeme na odbavení do Vídně. Za posledních šest australských dolarů jsem si koupil třetinku piva (vydřiduši!) a po vyplnění odchozí karty z Austrálie jsme v 16:15 prošli celní a pasovou kontrolou

do našeho Boeingu 777 společnosti Lauda Air. Hned nabíráme padesátiminutové zpoždění, takže směr Kuala Lumpur startujeme chvíli před šestou. Poslední dotyk s australským kontinentem.

GOOD BYE AUSTRALIA !!!

Po jídle se Honza zeptal letušky, letuška pilotů a ti nám dovolili jít se podívat do pilotní kabiny. Překvapilo mě jak je kabina malá. Letadlo řídil autopilot, protože když jsme vešli do kabiny, jeden z pilotů si akorát sundával nohy z řídícího pultu. Ochotně nám piloti vysvětlili činnosti jednotlivých ovládacích prvků letadla, zapnuli radar a na displeji se objevili blízko letící letadla okolo nás. Ve vzduchu byl docela frmol. Pak přepli na pozemní kontrolní stanoviště a na zeleně svítícím displeji se rozzářili údaje z jednotlivých kontrol. Po čtvrt hodině nás letuška slušně „vyhnala“ ven a zpátky na místa. Potom Honza zabodoval, když si koupil z palubního obchodu kšiltovku Lauda Air na památku. V Kuala Lumpur přistáváme tentokrát bez problémů v 1:10 sydneyského a 23:10 místního času. Znovu vystupujeme z letadla do haly, které mezitím uklízí četa „poklízečů“ a Boeing doplňuje palivo.      

42. den - sobota 31. 3. 2001

V 0:45 místního času se odlepujeme od země a pokračujeme dál do Vídně. V Praze je touto dobou pátek večer, 17:45. Letíme ve výšce 37.000 „fítů“ (11.277 m.n.m) rychlostí od 798 do 974 km/h dle síly protivětru (údaje z palubního počítače). Letíme celou cestu za tmy, někde nad Černým mořem se začíná za námi rozednívat. Máme trochu obavy, jak všechno stihneme, protože nás kapitán průběžně informuje o zpoždění, které nabíráme kvůli silnému protivětru. Na Vienna International Airport ve Schwechatu dosedáme v 6:30 ráno místního času. Jdeme rovnou do haly najít vchod na odlet do Prahy. Zaslechl jsem hlášení, že cestující (řekli naše jména a tři další) se mají dostavit na „check-in“ na nějaký „gate“. Číslo zase slyšel Honza ale naše jména přeslechl. Krásně jsme se doplnili. Vydali jsme se hned na gate C-18, kde už na nás čekali a odvezli letištním mikrobusem k letadlu Tyrolean Airways (De Havilland DHC - 8 / 300). Ihned po našem vstupu na palubu letadlo odstartovalo v 7:10 směr Praha. Je nám jasné, že během tohoto fofru nám určitě nepřeložili naše zavazadla.  Dostali jsme dneska už druhou snídani a za hodinu přistáli v Praze na Ruzyni. V Sydney je 18:10 večer. Při čekání na zavazadla se naše obavy potvrdily, přiletí dalším letadlem a budou nám odpoledne dopravena domů. Při celním odbavení se nás ptal celník, jestli v těch zavazadlech, co nám přijdou později, nevezeme alkohol. Řekl jsem že ne a na zádech jsem měl baťůžek s třemi litry australského rumu Bundaberg! Ale na ten se neptal! :-)  Nejvíc mě chutnala tato dvě australská piva: Victoria bitter a Cascade premium lager i ty ostaní se dala ale v pohodě pít. Tak skončila naše 42-denní „Expedice Jižní kříž“ po nádherném australském kontinentu, kterou jsme označili několika NEJ – nejkrásnější, nejdelší, nejvzdálenější a nejdražší. :-)

Po Austrálii jsme najeli Nissanem Pulsarem celkem 10.605 km při průměrné spotřebě 6,6 litrů benzínu na 100 km. Návrat k pravostrannému řízení u nás byl bez problémů vyjma občasného přehození spuštění stěračů místo blinkrů! :-)           

PS: Mapy jsou dílem Honzy, deník společným dílem.     Fotogalerie

Austrálie - Expedice Jižní kříž II.

12. den - čtvrtek 1. 3. 2001 – 3.den „On the road“

Dneska nás čeká zdolání Mt. Kosciuszka, 2.228 m.n/m vysoké nejvyšší hory Austrálie. Obloha je jako vymetená, svítí sluníčko, vyrážíme tedy nalehko. Autem dojíždíme až na Charlotte’s Pass (1.780 m.n.m.). Nese jméno Charlotty Adamsové, která v roce 1881 jako první Evropanka zdolala vrchol Mt. Kosciuszka. V 11:00 se vydáváme na cestu. Zkoušíme uhodnout, který z těch vrcholů před námi je nejvyšší, který by mohl být ten On. Na horu vede široká pohodová cesta. Přecházíme horské kamenité louky se spoustou „maskovacích“ eukalyptů a protékající říčkou Snowy River, která dala jméno celým horám. Míjíme  horskou útulnu  Seaman´s Hut, čímž jsme se dostali do výšky 2.030 m.n/m. Na Rawson’s Pass se k nám připojuje „dálnice“ od horní stanice lanovky z Thredba. Na vrchol je to vzdušnou čarou už jenom kousek, takových 200 až 300 metrů, my musíme ale celou horu obkroužit, tak nám to ještě chvíli trvá. Jdeme po ocelových roštech a s trochou nadsázky se dá říct, že by nahoru vyjeli i vozíčkáři. Potkáváme skupinu místní mládeže v čepicích, rukavicích a péřovkách – vypadají trochu komicky proti nám, kteří jdeme jenom v kraťasech a tričku. Na vrcholu jsme v 13:30 místního času (3:30 pražského), fotíme se pro nezbytné vrcholové foto, Mirka točí kamerou okolí. Ještě dáváme malý gábl a vydáváme se stejnou cestou zase dolů, zpátky k autu na Charlotte’s Pass. Trvá nám to jenom o 15 minut méně, než cesta nahoru. U auta se ještě jednou kocháme pohledem na nejvyšší horu Austrálie, teď už víme, která to je. Vyjíždíme zpátky na Jindabyne a Coomu. Po cestě opět míjíme výběrčí budku do národního parku, ta je však opravdu jen pro směr nahoru, 15 dolarů je tak definitivně ušetřeno. Z Coomy míříme na Bombalu a hledáme nějaký flek na nocleh. Je to dost náročné, ale po několika marných pokusech jsme uspěli na jedné prašné cestě u lesa. Po večeři pozorujeme noční oblohu s Jižním Křížem. Najednou zjišťujeme, že s Měsícem není něco v pořádku. Včera jsme totiž říkali, že dneska bude úplněk, ale Měsíce naopak ubylo. No jo, tak na jižní polokouli jde i Měsíc obráceně. Když je srpek do „D“ tak nedorůstá, ale „deleting“ – mizí, couvá. A když je srpek do „C“ tak necouvá, ale „coming“- dorůstá, jak jsme si to pojmenovali. A Orion je zrcadlově obrácený. Hold odvrácená polokoule! Jižní! Po desáté jdeme spát. Dnes jsme překonali 448 metrů převýšení i snížení a ušli 21 km.

247 km Nissan + Honza

13. den - pátek 2. 3. 2001 – 4.den „On the road“

Po snídani přebordelizováváme kufr auta, dle Mirky: “Udělali jsme pořádek v kufru, aby se v něm dalo vůbec něco najít!“. Poté vyjíždíme dále na jih směrem na Cann River. Krátce po překročení hranice z New South Wales (NSW) do Victorie (VIC) jsme narazili na McKenzie River Rainforest Walk. Protože je to náš první deštný prales, zastavujeme a vydáváme se na asi kilometrovou procházku deštným lesem s dvěma visutými mostíky nad říčkou McKenzie. V Cann River odbočujeme na Orbost, kde tankujeme a za 6 dolarů! na hodinu jdeme na internet. Poprvé posíláme maily. Dále jedeme na Lakes Entrance, kde je 90 mil dlouhá pláž nazvaná příhodně The Ninety Mile Beach. Když jsme přecházeli přes most na pláž, viděli jsme pro Austrálii typické černé labutě, jak se krmí v jezeře. A tady jsem pronesl v zamyšlení památnou větu: “Hele, labuť s chobotem, která krmí trávu“. No, ti dva se mohli smíchy potrhat! Samozřejmě, že mi tu větu ještě mnohokrát připomněli! :-) Další zastávkou na cestě je městečko Bairnsdale, kde nakupujeme v supermarketu a obědváme u Mekáče. Potom jedeme přes Sale do Yarramu, kde jsme zakotvili  v kempu za 17 AU$ pro všechny. Po cestě jsme si několikrát všimli, že na mnoha autech je vedle espézetky ještě modré nebo červené P. Bylo nám vysvětleno, že červené P dostanou začátečníci na 2 roky a potom, pokud nezpůsobí nehodu, ještě na 1 rok modré P. Pokud nehodu způsobí, celý cyklus se opakuje. Zajímavé. Večer klasicky jíme z nakoupených zásob, píšeme deníky a pak jdeme spát. Poprvé si dáváme Bechera jako střevní dezinfekci.

382 km Nissan + já

14. den - sobota 3. 3. 2001 – 5.den „On the road“

Dneska nás Mirka vyhnala už v 7:30 ze stanu, nasnídali jsme se a přes Foster jedeme do Wilsons Promontory. Vstupné do národního parku je 3 dolary pro každého. Wilsons Prom, jak se mu také říká, je nejjižnější pevninská část Austrálie, která je pochopitelně nejblíže k Tasmánii a se kterou byla v minulosti spojena. Proto i ráz krajiny je v tomto národním parku Tasmánii nejbližší. Dojíždíme na parkoviště u Lilly Pilly Gully Boardwalk, 5,1 kilometru dlouhé stezky vedoucí lesem eukalyptů a deštným pralesem. V reklamních materiálech tady slibovali koaly, ale máme smůlu, a i když si můžeme hlavy vykroutit, koaly nevidíme. U jednoho 1,5 metrového dutého pařezu obrostlého mechem nás chtěla Mirka nafilmovat. Zeptala se, jestli po pařezu něco neleze. Honza řekl že pavouk a rukou naznačil že ho hází na Mirku. A ta jak filmovala tak najednou zařvala a kamerou brala zem! S Honzou jsme se upřímně zasmáli. :-) Po procházce jedeme dál, chceme vyjet do Telegraph Saddle, ale je tam závora, tak jedeme až do Tidal River. To je letovisko na konci silnice a výchozí a registrační místo pro výlety po celé Wilsons Prom. Zjišťujeme, že na Telegraph Saddle odsud jezdí kyvadlově autobus. Mirce se nahoru nechce, jde se válet a slunit k moři. S Honzou vyrážíme zdolat horu Mt. Oberon. Za 10 minut jsme minibusem v sedle. Už je nám taky jasné, proč byla dole závora – na horním parkovišti jsou všechna místa zaplněna parkujícími auty a tak nikoho už nahoru nepouští. Telegraph Saddle je totiž jedním z výchozích míst pro výlety po jižní části národního parku. Vystupujeme, dále už musíme po svých. Trasa Mt. Oberon Summit Walk měří 3,2 km a vede serpentinami stále prudce do kopce. Když dojdeme k retranslační stanici, čeká nás už jenom posledních pár desítek metrů na 558 m.n.m. vysoký vrchol. Z vrcholu je nádherný pohled na celou jižní část poloostrova Wilsons Promontory. Zároveň se při pohledu do mapy ujišťujeme, že jsme na nejjižnějším místě, kterého na naší cestě po Austrálii dosáhneme. Když jsme se dostatečně pokochali výhledem a udělali opět nezbytné fotky, slezli jsme zpátky do sedla a minibusem odjeli zpět do Tidal River. Vyšlo nám to akorát, Mirka se vracela zrovna od mořské pláže. Vypráví nám, jak si v klidu leží i se svými věcmi na pláži a najednou ji zalila voda z vlny, která se drze vylila až tak vysoko. Docela dobrý překvápko. Po krátké očistě dáváme gáblík v místním občerstvení, píšeme pohledy a pak se venku fotíme s papouškama kteří nám zobou doslova z ruky. „Dá se tu udělat fotka s papouškama pro Evropany..“jak říkal už Honza M. v Sydney. Povedl se mi další „přežblet“, když jsem točil Mirku tak jsem do kamery oznámil: “Mirka s klokaníma!“. Ach jo! :-) Pak už nasedáme do auta a jedeme zpátky směrem na Phillip Island. Jedeme přes Yanakie, Fish Creek, Tarwin Middle a Tarwin Lower  a hledáme nocleh. Bohužel jsou všude kolem oplocené pastviny až k silnici, tak nemáme šanci. Takže končíme opět v kempu, ve Venus Bay – 23 dolarů za všechny. Večer už klasika, večeře, deníky a spát.

200 km Nissan + Honza

První ze dvou nejlepších australských piv co mi chutnala.

15. den - neděle 4. 3. 2001 – 6.den „On the road“

Budíček máme sice v 8:00, ale vrhli jsme se na praní (Mirka nás donutila si vyprat „pár věcí“ za 5,50 AU$), takže výjezd je až v 11:00. Zpátky přes Tarwin Lower a pak na Inverloch a Phillip Island. V informačním středisku hned za mostem nabíráme prospekty a jedeme až na konec ostrova, na The Nobbies. Dalekohledem si prohlížíme tuleně na Seals Rocks a pak jdeme po lávce k Blow Hole (skalní tunel do kterého naráží příboj který stlačí vzduch o konec tunelu a stlačený vzduch pak tlakem vodu vymrští zpět do moře). Kolem je spousta hnízd a nor tučňáků a dokonce i dva tučňáky vidíme. Rozhodujeme se že na Pinguin Parade nepůjdeme. Za prvé je to předražené (14 AU$ - 280,- Kč) a za druhé je to cirkus pro Japonce. My už tučňáky viděli, dokonce v jejich přirozeném prostředí. To nám stačí. Vkládáme kilometrovou terénní vložku a po prašné roletě (cesty kterým se máme vyhýbat a držet se asfaltu) se jedeme podívat na Pyramid Rock. Následuje přejezd do města Cowes, kde jsme natankovali, viděli Café Praha a hlavně poobědvali chicken & chips. Po jídle se autem přesouváme na Rhyl Inlet, kde by měly být k vidění mangrovy. Podle cedulí jsme si vybrali hodinovou naučnou procházku skrz tyto porosty. Její délka ale byla asi braná pro invalidy, protože už za půl hodiny jsme byli zpátky u auta a to jsme šli velmi zvolna. Další zastávkou měl být Cape Woolamai. Dorazili jsme na pláž, po které jsme za silného větru mířili k nejvyššímu bodu ostrova. Část cesty vedla po pláži, část potom po písečných dunách na skalách nad pláží. Naštěstí Honzu správně napadlo že se zpátky po pláži nedostaneme protože bude příliv a moře bude sahat až ke skalním srázům. A to už jsme šli chvílemi skoro ve vodě. Tak jsme to otočili a vrátili se k Mirce, která na nás čekala v autě. Protože se den pomalu nachýlil, odjíždíme z ostrova přes Koo-Wee-Rup a Pakenham do Pakenham Upper, kde bivakujeme po svolení pana domácího u jeho domu. Už v 21:00 jdeme spát.

221 km Nissan + já

16. den - pondělí 5. 3. 2001 – 7.den „On the road“

Vstáváme relativně pozdě v 8:30 a po snídani vyrážíme na cestu. Při výjezdu z polní cesty, kde jsme spali, na hlavní silnici nás málem převálcoval zprava náklaďák. Naštěstí to Honza včas zašlápl. Bylo to v zatáčce a stále nezvyklý levostranný provoz! Vyjeli jsme přes Cockatoo na Emerald. V Emeraldu telefonujeme dnes poprvé Karen do práce kvůli ubytování u Honzovy sestry Terezy v Melbourne. Domlouváme se, že zavoláme znova kolem 16:00. Karen mezitím zjistí od Honzy M. podrobnosti. Další postupný cíl bylo městečko Belgrave. Po cestě podjíždíme dřevěný most Trestle Bridge a Honza si vzpomněl, že podle jízdního řádu v prospektu by měl jet za chvíli Puffing Billy Train, populární vláček tažený parní lokomotivou. Po zaparkování vidíme, že čekajících zvědavců je tu už celá řada. Když vláček přijel, trochu nás zaskočil tím, že měl dvě lokomotivy. Po focení a točení pokračujeme přes Belgrave a Upper Ferntree Gully do Dandenong Ranges Nat. Park. Jsou tu jasanové lesy a kapradinové porosty. Kličkujeme serpentinami skrz Dandenong Ranges a pomalu přes Sassafras míříme do Melbourne. Po cestě se rozhodujeme nad naším dnešním odpoledním programem a vítězí známá ZOO. ZOO trefujeme přes celé město s pomocí tří map hned napoprvé, taky jsem dělal navigátora! :-) Vstupné stojí 14,90 AU$ - 298,- Kč. Platíme kartou. Když to srovnáme s opičárnou Pinguine Parade…Je to perfektně udělaná zoologická zahrada. Pavilony jsou postaveny tak, aby připomínaly opravdivé životní prostředí, je tu nádherné motýlárium, kterým člověk prochází a motýli na něj usedali. Až na to Mirka vypotřebovala celou jednu videokazetu. :-)  Vidíme tady všechny australské endemity - koaly, wombata a ptakopyska. Zvířata jsou líná a většinou spí, ani se jim nedivím když je +35°C. V 16:00 znovu voláme Karen a ta nám sděluje adresu. Očekává nás mezi 18. – 19. hodinou. Času máme dost, tak vyrážíme do čtvrti Carlton, která je nedaleko centra. Po chvíli hledání nacházíme místo na zaparkování a jdeme do města na pozdní oběd. Hlad máme jako vlci. Dali jsme si pizzu, já naštěstí „small“, Honza s Mirkou „large“ a měli co dělat, aby to snědli. Čas srazu se blížil, tak jsme vyrazili zpátky k autu a potom do Lang Street, kterou nám v mapě ukázal jeden z místních. Nějakou dobu jsme bloudili a doptávali se, než nás konečně správně navedla jedna paní pomocí mapy Melbourne. Těsně před osmou dorážíme k Tereze. Ta už na nás čeká. Mluví normálně česky, s lehkým akcentem a tak domluva je bezproblémová. Dohodli jsme se tedy, že zůstaneme buď do středy nebo do čtvrtka dopoledne. Nechala nám klíče a byt k dispozici, sama bydlela u svého přítele. Večer jsme se mohli pořádně vykoupat, zkoukli jsme australskou televizi a o půlnoci jsme šli spát.

106 km Nissan + Honza

17. den . úterý 6. 3. 2001

Vstali jsme v pohodě v 8:30 a po snídani vyrážíme do města. Kolem St. Francis‘ Church (postaven v negotickém stylu 1841 – 1845, je to nejstarší kostel ve Victorii), General Post Office a Royal Arcade, což je nejstarší dochovaná pasáž v Melbourne, jsme dorazili na Flinders Street, kde nastupujeme do okružní tramvaje City Circle. Ta objíždí celé centrum a je kupodivu zadarmo. Objeli jsme jedno kolo a vystoupili na stejné stanici, co jsme nastoupili. Mirka chtěla na rozdíl od nás vystoupit o stanici dřív a tak jsme se „nedomluvili“. Pro uklidnění jsme zalezli do stínu St. Paul’s Cathedral, která byla vybudována v roce 1866. Naše cesta potom vede po Swanston Street na Melbourne Central, což je veliké shopping centrum. V jeho středu stojí stará muniční věž Shot Tower, která byla vyhlášena historickou památkou a proto nemohla být zbourána. Tak to všechno postavili okolo ní a samotnou věž schovali pod skleněný jehlan zřetelně viditelný i zvenku. Dali jsme si polední gábl ve foodcourtu, napsali pohledy a vyrazili do Old Melbourne Gaol. Vstupné bylo 9,90 AU$, použili jsme slevový kupón z internetu na 2,20 AU$. Tento vězeňský komplex byl postaven v roce 1851 a fungoval až do roku 1929. Za tu dobu zde bylo popraveno 135 odsouzenců. V letech 1942 - 1946 sloužil komplex jako vojenská vazba. V roce 1972 byl otevřen poslední dochovaný blok cel, ve kterém je umístěno trestanecké muzeum. Část expozice je věnována Nedu Kellymu, takovému australskému Jánošíkovi, který byl 11.11.1880 popraven. Zapózoval jsem pro kameru jako trestanec v jedné z cel, Honza si obléknul masku s brněním Neda Kellyho. Pak se ozval bachařský zvon, který ukončil naši prohlídku vězení. Přes Chinatown, kde jsme si koupili něco k pití, jdeme k tehdy nejvyšší administrativní budově jižní polokoule, k Rialto Towers. Jsou 253 metrů vysoké a my musíme samozřejmě nahoru. Jedním z nejrychlejších výtahů na světě to do 55. patra na vyhlídkovou plošinu trvá jen 38 vteřin. Ještě dole jsme si ale prohlédli film představující Melbourne a stát Victoria. Nahoře jsme se pokochali výhledem na Melbourne, včetně slavných tenisových dvorců Roda Lavera a v dálce ležícího Albert Parku, kde se včera jela Velká cena Austrálie formule 1. Už večerním městem pak míříme domů. Ještě děláme zastávku v  internetové kavárně, protože se Mirce zablokoval mobil a ona potřebuje PUK. Doma u Terezy jsme až za tmy. Navečeřeli jsme se, dopsali deníky a snažili se zanechat Tereze zprávu na mobil, že zůstaneme do čtvrtka. Bezvýsledně. O půlnoci jdeme spát.

18. den - středa 7. 3. 2001

Dneska vstáváme o trochu dřív abychom stihli poklidit než přijde Tereza a taky se nasnídat. Tereza přišla asi v půl jedenácté. Domluvili jsme se, že zůstaneme do zítřka, vymysleli skrýš pro klíče od bytu a rozloučili se. Znovu teda vyrážíme do centra kolem jiného, také nejstaršího kostela ve městě, St. James Old Cathedral. První bohoslužba zde byla vedena v roce 1842 a v letech 1913 – 1914 byl kostel přestěhován z původního na dnešní místo. Na některých kamenech jsou dodnes vidět pořadová čísla. Další zastávkou je akvárium. Mirka původně chtěla dovnitř ale nakonec si to rozmyslela, tak si dáváme jenom oběd v místním občerstvení a vrátili se domů k Tereze. Klíč jsme našli, tak si bereme plavky a jedeme se koupat. Přes centrum směrem na jih a dál do Seafordu, jak nám poradila Tereza. Je to pouhých 40 kilometrů, ale jízda přes ucpané město nám trvá přes 1,5 hodiny! Zaparkovali jsme na pobřeží a sešli k pláži poseté mušličkami. Do moře musíme tak 30 metrů, než je trochu hloubka na plavání. Několikrát se vyrácháme, počkáme na krásný západ slunce s nezbytnými fotkami a jedeme zpátky domů. Udělali jsme si teplou večeři, trochu popili a pokecali a o půlnoci jdeme spát. Na dlouhou dobu naposledy do normální postele!

88 km Nissan + já

19. den - čtvrtek 8. 3. 2001 – 8.den „On the road“

Ráno naposledy snídáme jako lidé, balíme a píšeme vzkaz Tereze. V 10:30 opouštíme byt a přes Melbourne jedeme směrem na Geelong, Torquay a Lorn po nádherné Great Ocean Road. Ta má dvě podoby – první, z Torquay přibližně k Otway NP a druhou, od Otway kousek za Port Campbell. První část je přímo ve svahu pobřeží, samá zatáčka, takže na nudu za volantem jsem si nemohl stěžovat! Ta druhá už vede kousek od pobřeží po jakoby náhorní plošině a kopíruje pobřeží. V Anglesea děláme první zastávku, pro nákup v supermarketu. Pak pokračujeme po silnici plné zatáček přímo po pobřeží dál směrem na jihozápad. Je to opravdu malebná cesta se spoustou výhledů. Projíždíme Apollo Bay, za kterým na chvíli opouštíme pobřeží a stoupáme do Ottway Nat. Parku. Ten vypadá ze silnice jako obyčejný les. Po nějakých 70 km se zase natrvalo vracíme k moři na pobřeží. Vjíždíme do národního parku Port Campbell. První zastávku ve stylu japonských turistů děláme u všech svatých, tedy u Twelve Apostles, světoznámé formaci skalních útvarů 12 apoštolů a zároveň asi také největší atrakce a symbolu celé Great Ocean Road. Mezi davy lidí fotíme a filmujeme. Jak počítáme, apoštolů už dávno není dvanáct, ale asi sedm. Další zastávka je na Loch Ard Gorge, soutěsce pojmenované podle plachetnice Loch Ard, která zde ztroskotala v roce 1878. Blowhole je náš další stop. Je to díra uprostřed náhorní plošiny asi 50 metrů od moře, u které se v jednom místě pískovcového masívu propadl strop a tak je skrz tunel spojující tuto díru s mořem trochu i vidět. Po pobřeží se vydáváme pěšky k Thunder Cave, což je úzká zátoka se strmými stěnami. Když sejdeme po schodech až dolů na úroveň moře, slyšíme, proč se jeskyně jmenuje tak, jak se jmenuje. Nárazy mořských vln na stěny zátoky dělají opravdu slušný rachot. Sluníčko začíná pomalu klesat, tak honem k autu a jedem dál. V Port Campbell bereme benzín kartou a míříme k dalšímu skalisku, k The Arch, kam dojdeme po písčitém chodníčku. Druhá nejznámější zajímavost celé cesty je London Bridge, kam dojíždíme vzápětí. Tento skalní útvar se v roce 1990 zřítil při bouři do moře, takže dnes už není pevně spojen s pevninou. Dokonce na jeho konci zůstali nějací turisté, které potom zachraňovali vrtulníkem. Poslední zastávkou je The Grotto, skalní mosty s průchody u hladiny moře, kam už jsme šli jenom s Honzou. U posledních tří zastávek se předbíháme s párem Australana s Korejkou, jiní turisté už tady nejsou. Nakonec po cestě vidíme ještě poslední zajímavé místo, Bay of Islands. Tím jsme se rozloučili se skalnatým pobřežím a Great Ocean Road. Večer se blíží, tak začínáme hledat nocleh. Je to ale klasika, oplocené pastviny až k silnici, tak nakonec nacházíme kemp v Jubilee, kousek před městečkem Warrnambool. Cena je  14,30 AU$ (286,- Kč) za všechny. Ohřáli jsme si večeři a opět dopisujeme deníky. Tentokrát u světla před prádelnou, protože uvnitř bylo nechutné vedro.

351 km Nissan + já

-->

20. den - pátek 9. 3. 2001 – 9.den „On the road“

Po včasném budíčku vyjíždíme v 9:30 směr Warrnambool, Killarnay, Penshurst a Dunkeld do Halls Gap. Cesta to byla zajímavá, protože jsme po cestě viděli dvě bouračky kamiónů. Kousek před Penshurstem byla převrácená cisterna v příkopě, naštěstí byla prázdná. Neujeli jsme ani 10 kilometrů a míjeli jsme druhý převrácený kamión vedle silnice. Tenhle vezl ovce a okolí vypadalo jako po výbuchu. Všude leželi mrtvé ovce nebo bloudili zraněné okolo, většinou kulhající se zlomenýma nohama. Taková malá apokalypsa. Dojíždíme do Grampians. Je to pískovcové pohoří staré 400 miliónů let a zároveň třetí největší národní park ve Victorii. Zastavujeme v městečku Halls Gap a navštěvujeme „Visitor Centre“. Poprvé se mi podařilo „ukecat“ razítko, i když ne zrovna turistické ale ochránců parku. :-)

Navštěvujeme ještě Brambuk Aboriginal Living Cultural Centre a potom už jedeme autem podle plánku do Wonderland Ranges. Z parkoviště jdeme už pěšky do Grand Canyonu tvořeným červenohnědými pískovcovými stěnami. Stoupáme kaňonem vzhůru až na vrcholovou plošinu, po které dojdeme k dalšímu mnohem menšímu kaňonu - Silent Street. Je tu neskutečné vedro jako v peci, +38 ºC ve stínu, na sluníčku dobrých +45°C. Aby také ne, když jdeme neustále po rozpálených skalách. Ještě že máme s sebou dost vody na pití, však to taky všude píšou – vodu s sebou. Uličkou ticha dojdeme až na vyhlídku The Pinnacles, odkud je vidět celá centrální a východní část Grampians s jezerem Bellfield. Stejnou cestou se po čtyřech hodinách zase vracíme k autu. Další zastávkou je Reed Lookout, vyhlídka pro změnu na západní část Grampians. Jdu s Honzou ke skále nazvané The Balconies. Mysleli jsme si, že se na ní vyfotíme, je to takový převis nad údolím, ale byl zavřený, protože se pomalu rozpadá. My jsme si tedy našli falešné Balconies hned vedle abychom se mohli vyfotit „nad propastí“! :-) Vracíme se k autu, kde čeká unavená Mirka a vyrážíme dál na MacKenzie Falls. Po kamenném schodišti sestupujeme až k jezírku pod vodopádem. S Mirkou jsme si zahráli na malé horolezce a vyšplhali se na velký balvan u vody, kde nás Honza vyfotil. Pak už tam začal lézt každý. Po cestě zpátky na parkoviště se zastavujeme u občerstvení, kde si kupujeme zmrzliny, abychom trochu zchladili naše přehřátá těla. Prodavač nám potvrzuje naší odhadovanou venkovní teplotu. Poté jsme naším Nissanem vyrazili přes Horsham dál směrem na Adelaide. Navrhuji navštívit jeskyně v Naracoorte, ale Honza s Mirkou to zatrhli, takže valíme na Dimboolu. Před Nhillem míjíme odpočívadlo s tabulkou Rest and Sleep a protože se začíná pomalu stmívat, otáčíme se a vracíme se na odpočívadlo zpátky. Ještě za zbytků světla stíháme večeři na vařiči. Před tím, než jdeme od šišek a větví odklidit plácek pro stan, vidíme v dálce na obzoru kouř a za chvíli i plameny. Nic moc příjemný pocit v této vyprahnuté krajině a za stálého větru směrem od ohně k nám. Okolo desáté jdeme spát. Teprve třetí bivak nadivoko. V noci nás budí rachot projíždějících kamiónů a jako prémie i třikrát nákladní vlak.

327 km Nissan + Honza

21. den - sobota 10. 3. 2001 – 10.den „On the road“

Naše dovolená se přehoupla do druhé poloviny. Vstáváme v 8:30 a hned po snídani vyjíždíme po „osmičce“ přes Kanivu, Bordertown a Keith dál směrem na Adelaide. Po překročení hranic z Victorie do státu South Australia si musíme posunout hodinky o půl hodiny dopředu. To jsou teda míry! + 9:30 oproti Praze. Kvalita silnice se trochu zhoršila, ale pak se to ustálilo do normálu. U Coonalpynu bereme plnou a po Freeway M1 frčíme do Adelaide. U Murray Bridge přejíždíme trochu rozvodněnou řeku Murray. V Adelaide máme opět trochu chaos s parkováním, než jsme našli místo bez omezení. Procházíme si centrum města, prohlížíme si aspoň zvenku Ayers House (1855 – 1897 zde žil sir Henry Ayers, premiér Jižní Austrálie), Starý parlament a Art Gallery of South Australia. Před jedním kostelem zastavil starý typ Rolls Royce a vystoupila z něho černá nevěsta v bílých šatech a bílý ženich v černých šatech. Milovníci kontrastů! Zašli jsme na jídlo do foodcourtu (vepřová čína s rýží a kolou – 8,50 AU$ (170,- Kč), pak „zkontrolovat“ jejich historickou tramvaj a nakonec na internet napsat zase pár mailů do Evropy. Když jsme opouštěli Adelaide, ještě jsme hledali nějaký supermarket, ale všude už mají zavřeno. V 19:00! Takže to nejnutnější, tekutiny jako pivo a vodu, jsme za trochu dražší peníz nakoupili v liquerlandu u benzínky. Tady jsme svědky neuvěřitelné scénky, aspoň pro nás, kdy se zákazník nechal do Liquerland  Drive-In dovézt taxíkem, aniž by vystoupil, koupil si plato plechovkového piva a zase odjel. Jedeme dál okolo Gawleru už za tmy dorážíme do Rivertonu, kde jsme objevili kemp. Nic nevymýšlíme a míříme rovnou tam. Máme už své zkušenosti. Tady chtějí platit hotově, pouhých 14,- AU$ (280,- Kč) za tři lidi, stan a auto. Celkem slušná cena…. Večer už probíhá klasicky po australsku – večeře, deníky a spát. Já si ještě dal odmočit etikety z pivních lahví.

327 km Nissan + já

22. den - neděle 11. 3. 2001 – 11.den „On the road“

Ráno nás probudili papoušci (pro někoho vrabčáci!) svým křikem přímo u stanu. Mirka si dává ranní sprchu, i když spíš dopolední, a tak vyjíždíme až okolo desáté. Mirka jede dneska poprvé jako řidička. Naše první cesta vede do městečka Burra, což je zrekonstruované hornické městečko z 19. století. Na informacích jsme si zakoupili za 11 dolarů klíč jako vstupenku do několika objektů. Ty jsou totiž zamčeny, průvodce neexistuje, tak máte klíč a sami si vše prohlídnete. A tak jdeme do Town Hall, St. Joseph’s Catholic Church a St. Mary’s Anglican Church, kde nás spolek důchodců zve na kafe, ale my se nedáme a tak s díky jdeme dál. Po prašné cestě za městem jsme došli k hornickému skanzenu okolo bývalého povrchového dolu na měď. Prohlížíme si ruiny technologických staveb (drtírna, elektrárna) a pak si klíčem otevřeli dveře prachárny – Poder Magazine. Vrátili jsme se k autu a dojeli k Redruth Gaol, v 19. století vězení a později lapáku pro ženy a dívky. Všechno jsme si důkladně prolezli a nafilmovali. Tady nás už bylo víc, tak jsme klíč nepotřebovali. Vrátili jsme se do informací odevzdat klíč a Mirka mezitím udělala v krámku kšeft století, když nakoupila 17 opálů po 1 dolaru. Burra nás zklamala, nedosahovala kvality našeho skanzenu v Rožnově. Z Burry vyrážíme na Terrowie a přes Peterborough a pohoří Flinders Ranges dojíždíme do Port Augusty. Míjíme tepelnou elektrárnu, z jejíhož komína se kouří snad víc než před několika lety ze všech tepelných elektráren severních Čech dohromady. Ještě než vjedeme do rudého vnitrozemí, musíme  natankovat plnou nádrž a u McDonalda natlačit něco k jídlu. Nestačili jsme ani vyjet z města a Mirku staví policajti. Naše první zkušenost s australskou policií. Mirka musí dýchat „do balónku“, tady digitálního. K překvapení všech prošla… :-)  Teď už můžeme najet na jedinou asfaltku vedoucí napříč australským vnitrozemím, na Stuart Highway – silnici číslo 87. Za šera míjíme jedno z mnoha solných jezer Island Lagoon se skalním ostrůvkem uvnitř jezera.  Sjeli jsme z „hájvej“ do vesničky Woomera, kde je jediný kemp široko daleko. Je už osm večer, v recepci už nikdo není a tak si sami vybíráme flek na náš stan na jediné travnaté plošince, blízko kuchyňky. Kuchyňku okamžitě využíváme a svůj dlabanec si ohříváme na místním elektrickém sporáku. V kuchyňce pak s náma dopisovaly deníky i dvě cestovatelky z Evropy, typujeme je na Holanďanky. Po teplé sprše jdeme kolem půlnoci spát. A zvedá se vítr..

467 km Nissan + Mirka

23. den - pondělí 12. 3. 2001 – 12.den „On the road“

Okolo třetí ráno jsem musel vylézt ven a upevnit kolík k tropiku, které vlálo ve větru a dělalo strašný brajgl. Skrčenýma nohama jsem podpíral prohýbající se konstrukci stanu, aby nám nelehnul. Moc jsme se nevyspali, vyjíždíme už  7:00, vítr se utišil a vracíme se zpátky přes Woomeru na Stuart Hwy. Dlouhé přímé úseky se střídají s mírnými zatáčkami, které jsou dopředu vždy výrazně označeny. Zastavujeme u vyschlého solného jezera Hart, abychom ho důkladněji prozkoumali. Musíme ale nejdřív přelézt násep železniční tratě Trans Australian Railway, která vede z východního na západní pobřeží. Solné krystaly jsou celkem velké a opravdu slané, jak jsem se přesvědčil. Ze dna „jezera“ trčí zbytky dřevěných kůlů, které tu pravděpodobně zůstaly z dřívější těžby soli. Zpátky k autu jsem zvolil s Mirkou průlez skrz násep asi 1,4 metru širokým kanálem. Pokračujeme na Glendambo kde tankujeme a naší další zastávkou je Coober Pedy. V roce 1915 tu bylo objeveno ložisko opálu, dnes Coober Pedy pokrývá 70% světové produkce. Každý člověk, velké společnosti tady těžit nesmí, má nárok na 100 x 50 metrů, kde si může kutat jak chce a doufat, že zrovna on narazí na bohaté ložisko a zbohatne. Coober Pedy dostalo jméno od domorodců. „Kupa Pit“ totiž znamená v jejich řeči „díra bílého muže“. I hotely, dva místní kostely a většina obydlí jsou tu pod zemí, v takzvaných „dugoutech“. To všechno kvůli extrémně vysokým teplotám, které tu v létě dosahují až +50 ºC. Město tedy nevypadá zrovna přívětivě a k celkovému skličujícímu vzhledu přispívá i celkové okolí. Je tu v podstatě kamenná poušť, bez jakýchkoliv keřů či stromů, posetá opuštěnými doly. Protože je čas oběda, jdeme nejdřív do Tom & Mary’s Greek Taverna, což sice s Řeckem nemá vůbec nic společného, ale aspoň mají sendviče a něco k pití. Po jídle jdeme na ohlídku města. Nejdřív do místního muzea, pak do podzemního kostela, i když vypadá, že ho spíš zahrnuli zemí než že by byl vyhloubený do země. Nakonec nás čeká opuštěná vyhlídka nad městem s výhledem na hromady vytěžené zeminy od okraje města až k obzoru a nákup v místním supermarketu a bottle shopu. Zdejší obyvatelé, i podle vzhledu, byla drsná sorta bývalých kriminálníků a přiopilých a zanedbaných domorodců. To proto nás Honza varoval, abychom dávali pozor především na Mirku a nikam ji tady samotnou nepouštěli. Ne nadarmo tady po městě jezdí neustále policejní hlídka. Na výjezdu z města ještě musíme natankovat. Honza si odskočil na benzínce na WC a vrátil se s rozbitými brýlemi (na záchodě si oplachoval obličej a průvan mu sfouknul brýle z parapetu na zem). Takže jsem Honzu vystřídal za volantem. Opuštěnou pouští jedeme dál až do Marly, Honza naprosto bez nálady. V Marle opět bereme benzín. Jinak to tady ani nejde, benzínek tu moc není, jsou daleko od sebe, ale vždycky tak akorát aby člověk dojel od jedné k druhé. Dál míříme na Kulgeru, kde budeme dnes nocovat. Přejíždíme hranice ze South Australia do Northern Territory, podél silnice se čím dál tím víc začínají objevovat větrníky na čerpání vody. U jednoho zastavujeme, abychom si ho mohli prohlédnout z blízka a taky vyfotit. Většina z těchto symbolů Outbacku je očíslována a patří do systému nazvaném jako naše expedice, Southern Cross – Jižní kříž. Na další cestě už začínáme taky konečně potkávat slavné australské roadtrainy (tahače většinou s třemi přívěsy dosahující délky 53 metrů) a jak je tu v centru zvykem, zdravíme se s protijedoucími řidiči. Největší zážitek mám z toho, když se zdravím troubením se strojvůdcem lokomotivy nákladního vlaku, jedoucím vedle silnice a kterou jsme předjížděli. Dojeli jsme do Kulgery, dle mapy většího městečka, ve skutečnosti jeden barák s obchodem, hospodou a pumpou a vedle něj kemp s chatičkama. Až teď je nám známo, co znamená pod názvem města slovo roadhouse! Kemp nás stál 15 AU$ (300,- Kč). A poprvé zde poznáváme oprsklé vnitrozemské mouchy. Jsou jich tu mračna. Lezou nám do očí, nosu, uší, no prostě všude. Hrůza. S postupujícím večerem je to ale lepší. Povečeřeli jsme a opět zašli do prádelny dopsat deníky a já odlepit pivní etikety.

798 km Nissan           389 km Honza            409 km já

24. den - úterý 13. 3. 2001 – 13.den „On the road“

Vstáváme celkem brzo, po horké noci jsme se vysprchovali a po snídani vyrazili směrem na Erldundu. Tady opět tankujeme a začíná být trochu živěji, co se provozu týče. Aby taky ne, když tu odbočujeme na Lasseter Hwy vedoucí k Uluru. A většina turistů míří k Uluru z druhé strany než jsme přijeli my, to znamená od severu, od Alice Springs. My však míříme nejdřív do Kings Canyonu ve Watarrka Nat. Parku. Další zážitek nám tady připravil pilot ultralightu, který se náhle zjevil nad silnicí a letěl proti nám. Obzvlášť když nám zamáváním odpověděl na pozdrav. Po cestě zastavujeme u velké písečné duny, kde si nabíráme nezbytné vzorky rudého australského písku. Před námi se objevuje George Gill Range, horský hřeben vyčnívající nad okolní rovinou. Podél něho dojedeme až do Kings Canyonu, který je na jeho konci. Kings Canyon je 270 metrů hluboké údolí se svislými skalními stěnami, jež vyhloubila svou erozní činností v pískovci říčka Kings Creek. Je 14:45 a my se vydáváme na Kings Canyon Walk, okruh na 3,5 hodiny, který zahrnuje lokality nazvané Lost City, Aladin’s Lamp a Garden of Eden. Cesta vystoupala na levý bok kaňonu a vede podél jeho okraje až k úžině, kterou překonáváme pomocí dřevěných schodů a mostu. Na dně kaňonu překračujeme přes lávku říčku Kings Creek, která v tomto místě vytváří velké množství lagun a tůní, kolem kterých roste velké množství stromů, keřů a různých rostlin. Je to ideální místo i pro množství ptáků, kteří o sobě dávají svým krásný zpěvem rozléhajícím se mezi skalami náležitě vědět. Je to dokonalá Garden of Eden. Cesta zpátky směrem na parkoviště vede po pravé straně kaňonu. Všude tam, kde je voda sledujeme nádherný kontrast barev – ostře červenohnědá barva pískovcových skal a temně zelená všech stromů a keřů. Celou trasu jsme zvládli asi za 3 hodiny a to jsme ještě dost často fotili a filmovali. Po cestě jsme viděli několik boxů první pomoci hlavně s vodou, v hicu asi dost potřebných. Vystřídal jsem Mirku za volantem a v 18:05 jsme vyjeli zpět k odbočce na Lasseter HWY, takže těch 170 km si projedeme dvakrát. Na krajnici byla mršina krávy a u ní velký orel klínoocasý s krkavci. Zastavil jsem, ale bohužel orel ulétl a nemínil se k mršině vrátit! Jeho mohutnost ale brala dech. V Curtin Springs bereme zase benzín, náš nejdražší v Austrálii (1,25 AU$ / litr – 24,50 Kč / litr). Už za tmy pak míříme do Yulary. Při soumraku a po setmění se jízda v centrální Austrálii nedoporučuje. To kvůli klokanům, které světlo reflektorů přímo magicky přitahuje. Vyřešili jsme to tak, že jsem se chytil koncových světel náklaďáku, aby mi razil cestu tmou a dělal nám štít proti klokanům a uháněli jsme za ním. Pokud na silnici bude kráva sebevrah nebo nějaký klokan, tak je náklaďák převálcuje svým ochranným rámem, co má vepředu pro tento účel namontovaný. V Yulaře jsme asi ve 21:15, zaplatili jsme si náš nejdražší kemp (36,30 AU$ – 697 Kč) bez elektriky. Za svitu baterek a světla v kufru auta jsme povečeřeli a šli spát. V noci náš kufr poctil návštěvou nevítaný host….

654 km Nissan           349 km Mirka            305 km já

25. den - středa 14. 3. 2001 – 14.den „On the road“

Ráno nás Mirka vzbudila už v 7:15 a při přípravě snídaně jsme zjistili, že máme v kufru myš! Pochutnala si na mém chlebu a Mirčiných nudlích a těstovinách. Kufr jsme prohlédli, ale myš nenašli. Tak snad už zmizela! Po snídani vyrážíme hned do národního parku Uluru – Kata Tjuta. Vstupné je 16,25 AU$ – 325 Kč na 3 dny. Bohužel my máme čas jenom jeden den a ještě k tomu hned u vjezdu do parku visí cedule, že výstup na Uluru je kvůli silnému větru uzavřen. To snad není pravda, takovou dálku sem jedeme a oni nám ho zavřou! My se báli hlavně horka a ono prý moc fouká. Takže měníme operativně plán a jedeme nejdřív ke Kata Tjuta (čti Kata Džata), anglicky The Olgas. Snad se vítr během dne uklidní, hlavně se zase nesmí moc oteplit. Zatím to vypadá celkem dobře. Je sice horko, ale ne zase nesnesitelné. Domorodý název pro Kata Tjuta znamená „mnoho hlav“. To proto, že Kata Tjuta je tvořena 36 monolity, z toho nejvyšší Mt. Olga se tyčí 546 metrů nad okolní krajinu. Nadmořská výška je 1.065 m.n.m.. Místní území dostali domorodí obyvatelé (Anangové) v roce 1985 zpět. Žijí tu již více než 20 tisíc let. Naše první zastávka je na Kata Tjuta Dune Viewing Area, což je vyhlídka vzdálená něco přes 1 kilometr od našeho cíle. Dalším postupným bodem našeho zkoumání je soutěska Olga Gorge, na jejímž konci je malé jezírko s průzračnou vodou. Mohutnost celého masívu zde na vás dýchne plnou silou, připadáte si až ztracení. Další náš pěší výlet je do Valley of the Winds. První část na Karn Lookout je celkem v pohodě, cesta dál na Karingana Lookout už byla v nastalém vedru docela namáhavá. Ale mají tady pro případ nouze tanky s dešťovou vodou upravenou na pitnou. Vyzkoušeli jsme a pitná byla, problémy nepřišly. Vrátili jsme se k autu a vyrazili zpátky k Uluru. Jen tak mimochodem, oblast Kata Tjuta je naším nejzápadnějším místem v Austrálii. Uluru, anglický zeměpisný název Ayers Rock, je nejznámější symbol Austrálie. Jedná se o monolit starý přibližně 600 miliónů let. Nejvyšší bod zvaný Cairn je 348 metrů nad okolní planinou, jeho nadmořská výška je 867 m.n.m. Je 3,6 kilometru dlouhý a 2,4 široký, jeho nespodnější část sahá až do hloubky neuvěřitelných 5 km pod zemský povrch. Je to zároveň posvátné místo Anangů, tak nejdříve zastavujeme v informačním centru, kde zároveň obědváme. A pak už hurá ke skále. Vidíme, že nahoru lezou lidi. Uluru Climb je tedy už otevřený, vítr nefouká! Ihned vyrážíme. Na začátku výlezu je na hladkém povrchu skály jistící řetěz, sklon je dost prudký a my jdeme po takovém malém hřebínku. Pád dolů by nemusel dopadnou dobře. Dále je už je cesta mnohem volnější a je značena bílou přerušovanou čarou až na vrchol. Honza „vyběhl“ na vrchol za 45 minut, já s Mirkou po hodině chůze s focením a filmováním. Naštěstí je pod mrakem, sluníčko nesvítí, tak skála není tak moc rozpálená a výstup byl celkem v pohodě. Zase je nutné mít s sebou dostatek vody, minimálně 1,5 litru vody na hlavu. Na vrcholu je betonový sloupek s kovovou deskou, na které jsou vyznačeny světové strany a směry k různým známým místům. Po cestě je několik tůněk s dešťovou vodou, kde jsme objevili korýše podobné malým trilobitům. Rozhled z vrcholu do okolních rovin je úžasný, skoro je vidět zakřivení zeměkoule. Červené nebo rudé barvy v okolí moc není, rudé centrum zezelenalo, protože je krátce po období dešťů. A tak vyrašily všechny trávy a keře. Na cestě zpátky dolů už zase svítí sluníčko, skála se zahřívá, tak to začíná být docela hustý. Už je nám jasné, proč tu každý rok umírají turisti na infarkt nebo celkový kolaps organizmu. Cesta na vrchol a zpátky je dlouhá asi 3,2 km. Honza se po sestupu z Uluru dává do řeči se skupinkou Čechů, které potkal na parkovišti. Taky Pražáci, ti jsou fakt všude :-)  U auta doplňujeme potřebné tekutiny a potom se zapnutou klimatizací objíždíme celou skálu kolem dokola. Ještě si prohlížíme jeskyni s domorodými kresbami a jezírko na úpatí Uluru, které se naplní po deštích vodou stékající po hladkém Uluru. Ale tři autobusy Němců a Japonců nás vyhánějí pryč. Honza si vzpomněl, že v 7:07 PM by měl být západ slunce. Aspoň to tak bylo napsáno na nástěnce v kempu. Jedeme teda rychle na Sunset Viewing Area, asi  100 metrů dlouhé parkoviště, které je k tomu speciálně určené. Potom tu mají ještě jedno, pro změnu pro východ slunce. To naše se velmi rychle zaplňuje. Je 18:55, parkoviště je plné, ale západ slunce nikde. No jo, zase máme blbě nařízené hodinky. Ale když se podíváme kolem sebe, nejsme jediní. Za hodinu je západ opravdu tady, ale jako naschvál se trochu zatáhlo, takže z toho nic není. Aspoň jsme poklábosili s dalšími Čechy, kteří shodou okolností parkují hned vedle nás. Opět za tmy vyjíždíme do Yulary kde bereme plnou nádrž „Unleaded“ a nakupujeme v supermarketu. Skoro po měsíci stráveném v „Down Under“, si nemůžu zvyknout na slovo dolar a tak Mirka s Honzou neustále slyší ceny stylem koruna třicet místo dolar třicet. Ach jo! :-) Naším dnešním cílem je Curtin Springs, kam opět jedeme už za tmy v závěsu za kamiónem. Na místě jsme asi ve 22:15, to je zatím náš nejpozdější dojezd do cíle dne. V „roudhauzu“ jsme se zeptali na cenu kempu. Odpovědí je nám „free“ plus pouze 1 dolar za použití sprch. Když jsme je ale viděli, tak byly naprosto nepoužitelné. Spousta můr, brouků, švábů a podobné havěti. O pavučinách ani nemluvě. Takže spát jdeme dneska bez mytí a to dokonce i Mirka. :-) V noci je horko, nelezeme ani do spacáků.

233 km Nissan + já

26. den - čtvrtek 15. 3. 2001 – 15.den „On the road“

Ráno jediný Honza našel odvahu se vysprchovat v místní sprše, využil chvíle kdy ranní úklidová četa všechny potvory zahnala a chvíli trvalo než tam zase ta havěť nalezla.Nasnídali jsme se a vraceli se zpět po Lasseter Hwy do Erldundy, kde jsme se napojili znovu na Stuart Highway. Občas byla u silnice značka s nápisem GRID ve žlutém kosočtverci a pak následovala mříž přes celou šířku silnice o metrové délce. Byla to zábrana pro krávy aby nemohly opustit své teritorium. Mříže se daly přejíždět stovkou, jen to vždycky strašně zařinčelo, takže to byl i dobrý budíček pro usínající řídiče při monotónní jízdě. Po Stuart Highway jsme dojeli do Alice Springs, hlavního města centrální Austrálie. Jméno dostalo podle trvalé kaluže vody ve vyschlém řečišti, považované za pramen (spring). Kaliště bylo nazváno po Alici Tondové, choti vedoucího projektu který v 70. letech 19. století zde vybudoval stanici transkontinentální telegrafní linky. Alice Springs každoročně navštíví více jak 400 tisíc turistů, pro něž je to samozřejmě výchozí místo pro cestu k Uluru a k MacDonnel Ranges. Naším úkolem ve městě je za prvé se najíst, to jsme zvládli u McDonalda, protože jsme měli reklamní kupón na BigMaca zdarma, za druhé doplnit zásoby potravin v supermarketu a piva v liquerlandu a za třetí poslat pohledy na poště. Vše jsme splnili, navíc si Mirka koupila malý umělohmotný průhledný foťáček, který jsme pojmenovali „šiťáček“, podle nízké ceny i podivné vizáže. Z výhně „velkoměsta“ jsme hned vyrazili v chladu našeho klimatizovaného Pulsara dále na sever. Ještě za světla překračujeme Obratník Kozoroha. Podél silnice se začínají objevovat kvanta tmavě červených termitišť, což musíme přirozeně prozkoumat zblízka. Už za tmy jsme dorazili ke Stuart Memorial, malé zděné věžičce vysoké asi 180 cm, která označuje geografický střed Austrálie. Takže teď jsme uprostřed australského kontinentu! Přes silnici se občas mihla ve světle reflektorů myš, takže se logicky stalo to že Mirka přejela číhající sovu uprostřed silnice. Zahlédli jsme ji v momentě kdy už bylo pozdě na cokoliv. Chudák Mirka z toho byla špatná a tak jsem jí vystřídat za volantem. Do Barrow Creek, místa našeho dnešního noclehu, přijíždíme asi ve 22:15. Barrow Creek, místní roadhouse, je tvořen zájezdní hospodou „Drinker Bank“ (Pijácká lavice). Neskutečný bordel, všudypřítomná havěť a pavučiny na toaletách svědčí o tom, že ruku uklízeče to nevidělo nejméně několik měsíců.  A za to chtějí 2 dolary... K tomu neskutečné horko a dusno a mračna malých pouštních mravenců, kteří na nás hned lezou v celých komandech a koušou jak pomatení. Rozhodli jsme se proto zalézt raději bez večeře okamžitě do stanu. Jenže tam je taková sauna, že jsme okamžitě totálně promočení a to ležíme jenom v trenkách. Dokonce se nám potí i holeně a to už je co říct. Už jsem to nemohl vydržet, tak jsem vylezl ven a nechal se ovívat vánkem který mě hned osušil, prostě paráda. Zavolal jsem ostatní, aby se taky osušili. V noci bylo venku takových +30ºC,  ve stanu snad o 10 ºC víc. Dáváme si tedy Bechera na kuráž, mravenci už zase hryžou a lezeme zase zpátky do stanového pekla. Během minuty jsme zase totálně durch. Tady se snad člověk potí už jenom tím, že dýchá. Už nikdy Barrow Creek!

648 km Nissan           582 km Mirka            66 km já

 Druhé ze dvou nejlepších australských piv co mi chutnala.

 Pokračování III.