Dneska nás čeká zdolání Mt. Kosciuszka, 2.228 m.n/m vysoké nejvyšší hory Austrálie. Obloha je jako vymetená, svítí sluníčko, vyrážíme tedy nalehko. Autem dojíždíme až na Charlotte’s Pass (1.780 m.n.m.). Nese jméno Charlotty Adamsové, která v roce 1881 jako první Evropanka zdolala vrchol Mt. Kosciuszka. V 11:00 se vydáváme na cestu. Zkoušíme uhodnout, který z těch vrcholů před námi je nejvyšší, který by mohl být ten On. Na horu vede široká pohodová cesta. Přecházíme horské kamenité louky se spoustou „maskovacích“ eukalyptů a protékající říčkou Snowy River, která dala jméno celým horám. Míjíme horskou útulnu Seaman´s Hut, čímž jsme se dostali do výšky 2.030 m.n/m. Na Rawson’s Pass se k nám připojuje „dálnice“ od horní stanice lanovky z Thredba. Na vrchol je to vzdušnou čarou už jenom kousek, takových 200 až 300 metrů, my musíme ale celou horu obkroužit, tak nám to ještě chvíli trvá. Jdeme po ocelových roštech a s trochou nadsázky se dá říct, že by nahoru vyjeli i vozíčkáři. Potkáváme skupinu místní mládeže v čepicích, rukavicích a péřovkách – vypadají trochu komicky proti nám, kteří jdeme jenom v kraťasech a tričku. Na vrcholu jsme v 13:30 místního času (3:30 pražského), fotíme se pro nezbytné vrcholové foto, Mirka točí kamerou okolí. Ještě dáváme malý gábl a vydáváme se stejnou cestou zase dolů, zpátky k autu na Charlotte’s Pass. Trvá nám to jenom o 15 minut méně, než cesta nahoru. U auta se ještě jednou kocháme pohledem na nejvyšší horu Austrálie, teď už víme, která to je. Vyjíždíme zpátky na Jindabyne a Coomu. Po cestě opět míjíme výběrčí budku do národního parku, ta je však opravdu jen pro směr nahoru, 15 dolarů je tak definitivně ušetřeno. Z Coomy míříme na Bombalu a hledáme nějaký flek na nocleh. Je to dost náročné, ale po několika marných pokusech jsme uspěli na jedné prašné cestě u lesa. Po večeři pozorujeme noční oblohu s Jižním Křížem. Najednou zjišťujeme, že s Měsícem není něco v pořádku. Včera jsme totiž říkali, že dneska bude úplněk, ale Měsíce naopak ubylo. No jo, tak na jižní polokouli jde i Měsíc obráceně. Když je srpek do „D“ tak nedorůstá, ale „deleting“ – mizí, couvá. A když je srpek do „C“ tak necouvá, ale „coming“- dorůstá, jak jsme si to pojmenovali. A Orion je zrcadlově obrácený. Hold odvrácená polokoule! Jižní! Po desáté jdeme spát. Dnes jsme překonali 448 metrů převýšení i snížení a ušli 21 km.
247 km Nissan + Honza
13. den - pátek 2. 3. 2001 – 4.den „On the road“
Po snídani přebordelizováváme kufr auta, dle Mirky: “Udělali jsme pořádek v kufru, aby se v něm dalo vůbec něco najít!“. Poté vyjíždíme dále na jih směrem na Cann River. Krátce po překročení hranice z New South Wales (NSW) do Victorie (VIC) jsme narazili na McKenzie River Rainforest Walk. Protože je to náš první deštný prales, zastavujeme a vydáváme se na asi kilometrovou procházku deštným lesem s dvěma visutými mostíky nad říčkou McKenzie. V Cann River odbočujeme na Orbost, kde tankujeme a za 6 dolarů! na hodinu jdeme na internet. Poprvé posíláme maily. Dále jedeme na Lakes Entrance, kde je 90 mil dlouhá pláž nazvaná příhodně The Ninety Mile Beach. Když jsme přecházeli přes most na pláž, viděli jsme pro Austrálii typické černé labutě, jak se krmí v jezeře. A tady jsem pronesl v zamyšlení památnou větu: “Hele, labuť s chobotem, která krmí trávu“. No, ti dva se mohli smíchy potrhat! Samozřejmě, že mi tu větu ještě mnohokrát připomněli! :-) Další zastávkou na cestě je městečko Bairnsdale, kde nakupujeme v supermarketu a obědváme u Mekáče. Potom jedeme přes Sale do Yarramu, kde jsme zakotvili v kempu za 17 AU$ pro všechny. Po cestě jsme si několikrát všimli, že na mnoha autech je vedle espézetky ještě modré nebo červené P. Bylo nám vysvětleno, že červené P dostanou začátečníci na 2 roky a potom, pokud nezpůsobí nehodu, ještě na 1 rok modré P. Pokud nehodu způsobí, celý cyklus se opakuje. Zajímavé. Večer klasicky jíme z nakoupených zásob, píšeme deníky a pak jdeme spát. Poprvé si dáváme Bechera jako střevní dezinfekci.
382 km Nissan + já
14. den - sobota 3. 3. 2001 – 5.den „On the road“
Dneska nás Mirka vyhnala už v 7:30 ze stanu, nasnídali jsme se a přes Foster jedeme do Wilsons Promontory. Vstupné do národního parku je 3 dolary pro každého. Wilsons Prom, jak se mu také říká, je nejjižnější pevninská část Austrálie, která je pochopitelně nejblíže k Tasmánii a se kterou byla v minulosti spojena. Proto i ráz krajiny je v tomto národním parku Tasmánii nejbližší. Dojíždíme na parkoviště u Lilly Pilly Gully Boardwalk, 5,1 kilometru dlouhé stezky vedoucí lesem eukalyptů a deštným pralesem. V reklamních materiálech tady slibovali koaly, ale máme smůlu, a i když si můžeme hlavy vykroutit, koaly nevidíme. U jednoho 1,5 metrového dutého pařezu obrostlého mechem nás chtěla Mirka nafilmovat. Zeptala se, jestli po pařezu něco neleze. Honza řekl že pavouk a rukou naznačil že ho hází na Mirku. A ta jak filmovala tak najednou zařvala a kamerou brala zem! S Honzou jsme se upřímně zasmáli. :-) Po procházce jedeme dál, chceme vyjet do Telegraph Saddle, ale je tam závora, tak jedeme až do Tidal River. To je letovisko na konci silnice a výchozí a registrační místo pro výlety po celé Wilsons Prom. Zjišťujeme, že na Telegraph Saddle odsud jezdí kyvadlově autobus. Mirce se nahoru nechce, jde se válet a slunit k moři. S Honzou vyrážíme zdolat horu Mt. Oberon. Za 10 minut jsme minibusem v sedle. Už je nám taky jasné, proč byla dole závora – na horním parkovišti jsou všechna místa zaplněna parkujícími auty a tak nikoho už nahoru nepouští. Telegraph Saddle je totiž jedním z výchozích míst pro výlety po jižní části národního parku. Vystupujeme, dále už musíme po svých. Trasa Mt. Oberon Summit Walk měří 3,2 km a vede serpentinami stále prudce do kopce. Když dojdeme k retranslační stanici, čeká nás už jenom posledních pár desítek metrů na 558 m.n.m. vysoký vrchol. Z vrcholu je nádherný pohled na celou jižní část poloostrova Wilsons Promontory. Zároveň se při pohledu do mapy ujišťujeme, že jsme na nejjižnějším místě, kterého na naší cestě po Austrálii dosáhneme. Když jsme se dostatečně pokochali výhledem a udělali opět nezbytné fotky, slezli jsme zpátky do sedla a minibusem odjeli zpět do Tidal River. Vyšlo nám to akorát, Mirka se vracela zrovna od mořské pláže. Vypráví nám, jak si v klidu leží i se svými věcmi na pláži a najednou ji zalila voda z vlny, která se drze vylila až tak vysoko. Docela dobrý překvápko. Po krátké očistě dáváme gáblík v místním občerstvení, píšeme pohledy a pak se venku fotíme s papouškama kteří nám zobou doslova z ruky. „Dá se tu udělat fotka s papouškama pro Evropany..“jak říkal už Honza M. v Sydney. Povedl se mi další „přežblet“, když jsem točil Mirku tak jsem do kamery oznámil: “Mirka s klokaníma!“. Ach jo! :-) Pak už nasedáme do auta a jedeme zpátky směrem na Phillip Island. Jedeme přes Yanakie, Fish Creek, Tarwin Middle a Tarwin Lower a hledáme nocleh. Bohužel jsou všude kolem oplocené pastviny až k silnici, tak nemáme šanci. Takže končíme opět v kempu, ve Venus Bay – 23 dolarů za všechny. Večer už klasika, večeře, deníky a spát.
200 km Nissan + Honza
První ze dvou nejlepších australských piv co mi chutnala.
15. den - neděle 4. 3. 2001 – 6.den „On the road“
Budíček máme sice v 8:00, ale vrhli jsme se na praní (Mirka nás donutila si vyprat „pár věcí“ za 5,50 AU$), takže výjezd je až v 11:00. Zpátky přes Tarwin Lower a pak na Inverloch a Phillip Island. V informačním středisku hned za mostem nabíráme prospekty a jedeme až na konec ostrova, na The Nobbies. Dalekohledem si prohlížíme tuleně na Seals Rocks a pak jdeme po lávce k Blow Hole (skalní tunel do kterého naráží příboj který stlačí vzduch o konec tunelu a stlačený vzduch pak tlakem vodu vymrští zpět do moře). Kolem je spousta hnízd a nor tučňáků a dokonce i dva tučňáky vidíme. Rozhodujeme se že na Pinguin Parade nepůjdeme. Za prvé je to předražené (14 AU$ - 280,- Kč) a za druhé je to cirkus pro Japonce. My už tučňáky viděli, dokonce v jejich přirozeném prostředí. To nám stačí. Vkládáme kilometrovou terénní vložku a po prašné roletě (cesty kterým se máme vyhýbat a držet se asfaltu) se jedeme podívat na Pyramid Rock. Následuje přejezd do města Cowes, kde jsme natankovali, viděli Café Praha a hlavně poobědvali chicken & chips. Po jídle se autem přesouváme na Rhyl Inlet, kde by měly být k vidění mangrovy. Podle cedulí jsme si vybrali hodinovou naučnou procházku skrz tyto porosty. Její délka ale byla asi braná pro invalidy, protože už za půl hodiny jsme byli zpátky u auta a to jsme šli velmi zvolna. Další zastávkou měl být Cape Woolamai. Dorazili jsme na pláž, po které jsme za silného větru mířili k nejvyššímu bodu ostrova. Část cesty vedla po pláži, část potom po písečných dunách na skalách nad pláží. Naštěstí Honzu správně napadlo že se zpátky po pláži nedostaneme protože bude příliv a moře bude sahat až ke skalním srázům. A to už jsme šli chvílemi skoro ve vodě. Tak jsme to otočili a vrátili se k Mirce, která na nás čekala v autě. Protože se den pomalu nachýlil, odjíždíme z ostrova přes Koo-Wee-Rup a Pakenham do Pakenham Upper, kde bivakujeme po svolení pana domácího u jeho domu. Už v 21:00 jdeme spát.
221 km Nissan + já
16. den - pondělí 5. 3. 2001 – 7.den „On the road“
Vstáváme relativně pozdě v 8:30 a po snídani vyrážíme na cestu. Při výjezdu z polní cesty, kde jsme spali, na hlavní silnici nás málem převálcoval zprava náklaďák. Naštěstí to Honza včas zašlápl. Bylo to v zatáčce a stále nezvyklý levostranný provoz! Vyjeli jsme přes Cockatoo na Emerald. V Emeraldu telefonujeme dnes poprvé Karen do práce kvůli ubytování u Honzovy sestry Terezy v Melbourne. Domlouváme se, že zavoláme znova kolem 16:00. Karen mezitím zjistí od Honzy M. podrobnosti. Další postupný cíl bylo městečko Belgrave. Po cestě podjíždíme dřevěný most Trestle Bridge a Honza si vzpomněl, že podle jízdního řádu v prospektu by měl jet za chvíli Puffing Billy Train, populární vláček tažený parní lokomotivou. Po zaparkování vidíme, že čekajících zvědavců je tu už celá řada. Když vláček přijel, trochu nás zaskočil tím, že měl dvě lokomotivy. Po focení a točení pokračujeme přes Belgrave a Upper Ferntree Gully do Dandenong Ranges Nat. Park. Jsou tu jasanové lesy a kapradinové porosty. 
Kličkujeme serpentinami skrz Dandenong Ranges a pomalu přes Sassafras míříme do Melbourne. Po cestě se rozhodujeme nad naším dnešním odpoledním programem a vítězí známá ZOO. ZOO trefujeme přes celé město s pomocí tří map hned napoprvé, taky jsem dělal navigátora! :-) Vstupné stojí 14,90 AU$ - 298,- Kč. Platíme kartou. Když to srovnáme s opičárnou Pinguine Parade…Je to perfektně udělaná zoologická zahrada. Pavilony jsou postaveny tak, aby připomínaly opravdivé životní prostředí, je tu nádherné motýlárium, kterým člověk prochází a motýli na něj usedali. Až na to Mirka vypotřebovala celou jednu videokazetu. :-) Vidíme tady všechny australské endemity - koaly, wombata a ptakopyska. Zvířata jsou líná a většinou spí, ani se jim nedivím když je +35°C. V 16:00 znovu voláme Karen a ta nám sděluje adresu. Očekává nás mezi 18. – 19. hodinou. Času máme dost, tak vyrážíme do čtvrti Carlton, která je nedaleko centra. Po chvíli hledání nacházíme místo na zaparkování a jdeme do města na pozdní oběd. Hlad máme jako vlci. Dali jsme si pizzu, já naštěstí „small“, Honza s Mirkou „large“ a měli co dělat, aby to snědli. Čas srazu se blížil, tak jsme vyrazili zpátky k autu a potom do Lang Street, kterou nám v mapě ukázal jeden z místních. Nějakou dobu jsme bloudili a doptávali se, než nás konečně správně navedla jedna paní pomocí mapy Melbourne. Těsně před osmou dorážíme k Tereze. Ta už na nás čeká. Mluví normálně česky, s lehkým akcentem a tak domluva je bezproblémová. 
Dohodli jsme se tedy, že zůstaneme buď do středy nebo do čtvrtka dopoledne. Nechala nám klíče a byt k dispozici, sama bydlela u svého přítele. Večer jsme se mohli pořádně vykoupat, zkoukli jsme australskou televizi a o půlnoci jsme šli spát.
Kličkujeme serpentinami skrz Dandenong Ranges a pomalu přes Sassafras míříme do Melbourne. Po cestě se rozhodujeme nad naším dnešním odpoledním programem a vítězí známá ZOO. ZOO trefujeme přes celé město s pomocí tří map hned napoprvé, taky jsem dělal navigátora! :-) Vstupné stojí 14,90 AU$ - 298,- Kč. Platíme kartou. Když to srovnáme s opičárnou Pinguine Parade…Je to perfektně udělaná zoologická zahrada. Pavilony jsou postaveny tak, aby připomínaly opravdivé životní prostředí, je tu nádherné motýlárium, kterým člověk prochází a motýli na něj usedali. Až na to Mirka vypotřebovala celou jednu videokazetu. :-) Vidíme tady všechny australské endemity - koaly, wombata a ptakopyska. Zvířata jsou líná a většinou spí, ani se jim nedivím když je +35°C. V 16:00 znovu voláme Karen a ta nám sděluje adresu. Očekává nás mezi 18. – 19. hodinou. Času máme dost, tak vyrážíme do čtvrti Carlton, která je nedaleko centra. Po chvíli hledání nacházíme místo na zaparkování a jdeme do města na pozdní oběd. Hlad máme jako vlci. Dali jsme si pizzu, já naštěstí „small“, Honza s Mirkou „large“ a měli co dělat, aby to snědli. Čas srazu se blížil, tak jsme vyrazili zpátky k autu a potom do Lang Street, kterou nám v mapě ukázal jeden z místních. Nějakou dobu jsme bloudili a doptávali se, než nás konečně správně navedla jedna paní pomocí mapy Melbourne. Těsně před osmou dorážíme k Tereze. Ta už na nás čeká. Mluví normálně česky, s lehkým akcentem a tak domluva je bezproblémová. 
Dohodli jsme se tedy, že zůstaneme buď do středy nebo do čtvrtka dopoledne. Nechala nám klíče a byt k dispozici, sama bydlela u svého přítele. Večer jsme se mohli pořádně vykoupat, zkoukli jsme australskou televizi a o půlnoci jsme šli spát.
106 km Nissan + Honza
17. den . úterý 6. 3. 2001
Vstali jsme v pohodě v 8:30 a po snídani vyrážíme do města. Kolem St. Francis‘ Church (postaven v negotickém stylu 1841 – 1845, je to nejstarší kostel ve Victorii), General Post Office a Royal Arcade, což je nejstarší dochovaná pasáž v Melbourne, jsme dorazili na Flinders Street, kde nastupujeme do okružní tramvaje City Circle. Ta objíždí celé centrum a je kupodivu zadarmo. Objeli jsme jedno kolo a vystoupili na stejné stanici, co jsme nastoupili. Mirka chtěla na rozdíl od nás vystoupit o stanici dřív a tak jsme se „nedomluvili“. Pro uklidnění jsme zalezli do stínu St. Paul’s Cathedral, která byla vybudována v roce 1866. Naše cesta potom vede po Swanston Street na Melbourne Central, což je veliké shopping centrum. V jeho středu stojí stará muniční věž Shot Tower, která byla vyhlášena historickou památkou a proto nemohla být zbourána. Tak to všechno postavili okolo ní a samotnou věž schovali pod skleněný jehlan zřetelně viditelný i zvenku. Dali jsme si polední gábl ve foodcourtu, napsali pohledy a vyrazili do Old Melbourne Gaol. 
Vstupné bylo 9,90 AU$, použili jsme slevový kupón z internetu na 2,20 AU$. Tento vězeňský komplex byl postaven v roce 1851 a fungoval až do roku 1929. Za tu dobu zde bylo popraveno 135 odsouzenců. V letech 1942 - 1946 sloužil komplex jako vojenská vazba. V roce 1972 byl otevřen poslední dochovaný blok cel, ve kterém je umístěno trestanecké muzeum. Část expozice je věnována Nedu Kellymu, takovému australskému Jánošíkovi, který byl 11.11.1880 popraven. Zapózoval jsem pro kameru jako trestanec v jedné z cel, Honza si obléknul masku s brněním Neda Kellyho. Pak se ozval bachařský zvon, který ukončil naši prohlídku vězení. 
Přes Chinatown, kde jsme si koupili něco k pití, jdeme k tehdy nejvyšší administrativní budově jižní polokoule, k Rialto Towers. 
Jsou 253 metrů vysoké a my musíme samozřejmě nahoru. Jedním z nejrychlejších výtahů na světě to do 55. patra na vyhlídkovou plošinu trvá jen 38 vteřin. Ještě dole jsme si ale prohlédli film představující Melbourne a stát Victoria. Nahoře jsme se pokochali výhledem na Melbourne, včetně slavných tenisových dvorců Roda Lavera a v dálce ležícího Albert Parku, kde se včera jela Velká cena Austrálie formule 1. Už večerním městem pak míříme domů. Ještě děláme zastávku v internetové kavárně, protože se Mirce zablokoval mobil a ona potřebuje PUK. Doma u Terezy jsme až za tmy. Navečeřeli jsme se, dopsali deníky a snažili se zanechat Tereze zprávu na mobil, že zůstaneme do čtvrtka. Bezvýsledně. O půlnoci jdeme spát.
Vstupné bylo 9,90 AU$, použili jsme slevový kupón z internetu na 2,20 AU$. Tento vězeňský komplex byl postaven v roce 1851 a fungoval až do roku 1929. Za tu dobu zde bylo popraveno 135 odsouzenců. V letech 1942 - 1946 sloužil komplex jako vojenská vazba. V roce 1972 byl otevřen poslední dochovaný blok cel, ve kterém je umístěno trestanecké muzeum. Část expozice je věnována Nedu Kellymu, takovému australskému Jánošíkovi, který byl 11.11.1880 popraven. Zapózoval jsem pro kameru jako trestanec v jedné z cel, Honza si obléknul masku s brněním Neda Kellyho. Pak se ozval bachařský zvon, který ukončil naši prohlídku vězení. 
Přes Chinatown, kde jsme si koupili něco k pití, jdeme k tehdy nejvyšší administrativní budově jižní polokoule, k Rialto Towers. 
Jsou 253 metrů vysoké a my musíme samozřejmě nahoru. Jedním z nejrychlejších výtahů na světě to do 55. patra na vyhlídkovou plošinu trvá jen 38 vteřin. Ještě dole jsme si ale prohlédli film představující Melbourne a stát Victoria. Nahoře jsme se pokochali výhledem na Melbourne, včetně slavných tenisových dvorců Roda Lavera a v dálce ležícího Albert Parku, kde se včera jela Velká cena Austrálie formule 1. Už večerním městem pak míříme domů. Ještě děláme zastávku v internetové kavárně, protože se Mirce zablokoval mobil a ona potřebuje PUK. Doma u Terezy jsme až za tmy. Navečeřeli jsme se, dopsali deníky a snažili se zanechat Tereze zprávu na mobil, že zůstaneme do čtvrtka. Bezvýsledně. O půlnoci jdeme spát.
18. den - středa 7. 3. 2001
Dneska vstáváme o trochu dřív abychom stihli poklidit než přijde Tereza a taky se nasnídat. Tereza přišla asi v půl jedenácté. Domluvili jsme se, že zůstaneme do zítřka, vymysleli skrýš pro klíče od bytu a rozloučili se. Znovu teda vyrážíme do centra kolem jiného, také nejstaršího kostela ve městě, St. James Old Cathedral. První bohoslužba zde byla vedena v roce 1842 a v letech 1913 – 1914 byl kostel přestěhován z původního na dnešní místo. Na některých kamenech jsou dodnes vidět pořadová čísla. Další zastávkou je akvárium. Mirka původně chtěla dovnitř ale nakonec si to rozmyslela, tak si dáváme jenom oběd v místním občerstvení a vrátili se domů k Tereze. Klíč jsme našli, tak si bereme plavky a jedeme se koupat. Přes centrum směrem na jih a dál do Seafordu, jak nám poradila Tereza. Je to pouhých 40 kilometrů, ale jízda přes ucpané město nám trvá přes 1,5 hodiny! Zaparkovali jsme na pobřeží a sešli k pláži poseté mušličkami. Do moře musíme tak 30 metrů, než je trochu hloubka na plavání. Několikrát se vyrácháme, počkáme na krásný západ slunce s nezbytnými fotkami a jedeme zpátky domů. Udělali jsme si teplou večeři, trochu popili a pokecali a o půlnoci jdeme spát. Na dlouhou dobu naposledy do normální postele!
88 km Nissan + já
19. den - čtvrtek 8. 3. 2001 – 8.den „On the road“
Ráno naposledy snídáme jako lidé, balíme a píšeme vzkaz Tereze. V 10:30 opouštíme byt a přes Melbourne jedeme směrem na Geelong, Torquay a Lorn po nádherné Great Ocean Road. Ta má dvě podoby – první, z Torquay přibližně k Otway NP a druhou, od Otway kousek za Port Campbell. První část je přímo ve svahu pobřeží, samá zatáčka, takže na nudu za volantem jsem si nemohl stěžovat! Ta druhá už vede kousek od pobřeží po jakoby náhorní plošině a kopíruje pobřeží. V Anglesea děláme první zastávku, pro nákup v supermarketu. Pak pokračujeme po silnici plné zatáček přímo po pobřeží dál směrem na jihozápad. Je to opravdu malebná cesta se spoustou výhledů. Projíždíme Apollo Bay, za kterým na chvíli opouštíme pobřeží a stoupáme do Ottway Nat. Parku. Ten vypadá ze silnice jako obyčejný les. Po nějakých 70 km se zase natrvalo vracíme k moři na pobřeží. Vjíždíme do národního parku Port Campbell. První zastávku ve stylu japonských turistů děláme u všech svatých, tedy u Twelve Apostles, světoznámé formaci skalních útvarů 12 apoštolů a zároveň asi také největší atrakce a symbolu celé Great Ocean Road. Mezi davy lidí fotíme a filmujeme. Jak počítáme, apoštolů už dávno není dvanáct, ale asi sedm. Další zastávka je na Loch Ard Gorge, soutěsce pojmenované podle plachetnice Loch Ard, která zde ztroskotala v roce 1878. Blowhole je náš další stop. Je to díra uprostřed náhorní plošiny asi 50 metrů od moře, u které se v jednom místě pískovcového masívu propadl strop a tak je skrz tunel spojující tuto díru s mořem trochu i vidět. Po pobřeží se vydáváme pěšky k Thunder Cave, což je úzká zátoka se strmými stěnami. Když sejdeme po schodech až dolů na úroveň moře, slyšíme, proč se jeskyně jmenuje tak, jak se jmenuje. Nárazy mořských vln na stěny zátoky dělají opravdu slušný rachot. Sluníčko začíná pomalu klesat, tak honem k autu a jedem dál. V Port Campbell bereme benzín kartou a míříme k dalšímu skalisku, k The Arch, kam dojdeme po písčitém chodníčku. Druhá nejznámější zajímavost celé cesty je London Bridge, kam dojíždíme vzápětí. Tento skalní útvar se v roce 1990 zřítil při bouři do moře, takže dnes už není pevně spojen s pevninou. Dokonce na jeho konci zůstali nějací turisté, které potom zachraňovali vrtulníkem. Poslední zastávkou je The Grotto, skalní mosty s průchody u hladiny moře, kam už jsme šli jenom s Honzou. U posledních tří zastávek se předbíháme s párem Australana s Korejkou, jiní turisté už tady nejsou. Nakonec po cestě 
vidíme ještě poslední zajímavé místo, Bay of Islands. Tím jsme se rozloučili se skalnatým pobřežím a Great Ocean Road. Večer se blíží, tak začínáme hledat nocleh. Je to ale klasika, oplocené pastviny až k silnici, tak nakonec nacházíme kemp v Jubilee, kousek před městečkem Warrnambool. Cena je 14,30 AU$ (286,- Kč) za všechny. Ohřáli jsme si večeři a opět dopisujeme deníky. Tentokrát u světla před prádelnou, protože uvnitř bylo nechutné vedro.
vidíme ještě poslední zajímavé místo, Bay of Islands. Tím jsme se rozloučili se skalnatým pobřežím a Great Ocean Road. Večer se blíží, tak začínáme hledat nocleh. Je to ale klasika, oplocené pastviny až k silnici, tak nakonec nacházíme kemp v Jubilee, kousek před městečkem Warrnambool. Cena je 14,30 AU$ (286,- Kč) za všechny. Ohřáli jsme si večeři a opět dopisujeme deníky. Tentokrát u světla před prádelnou, protože uvnitř bylo nechutné vedro.
351 km Nissan + já
20. den - pátek 9. 3. 2001 – 9.den „On the road“
Po včasném budíčku vyjíždíme v 9:30 směr Warrnambool, Killarnay, Penshurst a Dunkeld do Halls Gap. Cesta to byla zajímavá, protože jsme po cestě viděli dvě bouračky kamiónů. Kousek před Penshurstem byla převrácená cisterna v příkopě, naštěstí byla prázdná. Neujeli jsme ani 10 kilometrů a míjeli jsme druhý převrácený kamión vedle silnice. Tenhle vezl ovce a okolí vypadalo jako po výbuchu. Všude leželi mrtvé ovce nebo bloudili zraněné okolo, většinou kulhající se zlomenýma nohama. Taková malá apokalypsa. Dojíždíme do Grampians. Je to pískovcové pohoří staré 400 miliónů let a zároveň třetí největší národní park ve Victorii. Zastavujeme v městečku Halls Gap a navštěvujeme „Visitor Centre“. Poprvé se mi podařilo „ukecat“ razítko, i když ne zrovna turistické ale ochránců parku. :-)
Navštěvujeme ještě Brambuk Aboriginal Living Cultural Centre a potom už jedeme autem podle plánku do Wonderland Ranges. Z parkoviště jdeme už pěšky do Grand Canyonu tvořeným červenohnědými pískovcovými stěnami. Stoupáme kaňonem vzhůru až na vrcholovou plošinu, po které dojdeme k dalšímu mnohem menšímu kaňonu - Silent Street. Je tu neskutečné vedro jako v peci, +38 ºC ve stínu, na sluníčku dobrých +45°C. Aby také ne, když jdeme neustále po rozpálených skalách. Ještě že máme s sebou dost vody na pití, však to taky všude píšou – vodu s sebou. Uličkou ticha dojdeme až na vyhlídku The Pinnacles, odkud je vidět celá centrální a východní část Grampians s jezerem Bellfield. Stejnou cestou se po čtyřech hodinách zase vracíme k autu. Další zastávkou je Reed Lookout, vyhlídka pro změnu na západní část Grampians. Jdu s Honzou ke skále nazvané The Balconies. Mysleli jsme si, že se na ní vyfotíme, je to takový převis nad údolím, ale byl zavřený, protože se pomalu rozpadá. My jsme si tedy našli falešné Balconies hned vedle abychom se mohli vyfotit „nad propastí“! :-) Vracíme se k autu, kde čeká unavená Mirka a vyrážíme dál na MacKenzie Falls. Po kamenném schodišti sestupujeme až k jezírku pod vodopádem. S Mirkou jsme si zahráli na malé horolezce a vyšplhali se na velký balvan u vody, kde nás Honza vyfotil. Pak už tam začal lézt každý. Po cestě zpátky na parkoviště se zastavujeme u občerstvení, kde si kupujeme zmrzliny, abychom trochu zchladili naše přehřátá těla. Prodavač nám potvrzuje naší odhadovanou venkovní teplotu. Poté jsme naším Nissanem vyrazili přes Horsham dál směrem na Adelaide. Navrhuji navštívit jeskyně v Naracoorte, ale Honza s Mirkou to zatrhli, takže valíme na Dimboolu. Před Nhillem míjíme odpočívadlo s tabulkou Rest and Sleep a protože se začíná pomalu stmívat, otáčíme se a vracíme se na odpočívadlo zpátky. Ještě za zbytků světla stíháme večeři na vařiči. Před tím, než jdeme od šišek a větví odklidit plácek pro stan, vidíme v dálce na obzoru kouř a za chvíli i plameny. Nic moc příjemný pocit v této vyprahnuté krajině a za stálého větru směrem od ohně k nám. Okolo desáté jdeme spát. Teprve třetí bivak nadivoko. V noci nás budí rachot projíždějících kamiónů a jako prémie i třikrát nákladní vlak.
327 km Nissan + Honza
21. den - sobota 10. 3. 2001 – 10.den „On the road“
Naše dovolená se přehoupla do druhé poloviny. Vstáváme v 8:30 a hned po snídani vyjíždíme po „osmičce“ přes Kanivu, Bordertown a Keith dál směrem na Adelaide. Po překročení hranic z Victorie do státu South Australia si musíme posunout hodinky o půl hodiny dopředu. To jsou teda míry! + 9:30 oproti Praze. Kvalita silnice se trochu zhoršila, ale pak se to ustálilo do normálu. U Coonalpynu bereme plnou a po Freeway M1 frčíme do Adelaide. U Murray Bridge přejíždíme trochu rozvodněnou řeku Murray. V Adelaide máme opět trochu chaos s parkováním, než jsme našli místo bez omezení. Procházíme si centrum města, prohlížíme si aspoň zvenku Ayers House (1855 – 1897 zde žil sir Henry Ayers, premiér Jižní Austrálie), Starý parlament a Art Gallery of South Australia. Před jedním kostelem zastavil starý typ Rolls Royce a vystoupila z něho černá nevěsta v bílých šatech a bílý ženich v černých šatech. Milovníci kontrastů! Zašli jsme na jídlo do foodcourtu (vepřová čína s rýží a kolou – 8,50 AU$ (170,- Kč), pak „zkontrolovat“ jejich historickou tramvaj a nakonec na internet napsat zase pár mailů do Evropy. Když jsme opouštěli Adelaide, ještě jsme hledali nějaký supermarket, ale všude už mají zavřeno. V 19:00! 
Takže to nejnutnější, tekutiny jako pivo a vodu, jsme za trochu dražší peníz nakoupili v liquerlandu u benzínky. Tady jsme svědky neuvěřitelné scénky, aspoň pro nás, kdy se zákazník nechal do Liquerland Drive-In dovézt taxíkem, aniž by vystoupil, koupil si plato plechovkového piva a zase odjel. Jedeme dál okolo Gawleru už za tmy dorážíme do Rivertonu, kde jsme objevili kemp. Nic nevymýšlíme a míříme rovnou tam. Máme už své zkušenosti. Tady chtějí platit hotově, pouhých 14,- AU$ (280,- Kč) za tři lidi, stan a auto. Celkem slušná cena…. Večer už probíhá klasicky po australsku – večeře, deníky a spát. Já si ještě dal odmočit etikety z pivních lahví.
Takže to nejnutnější, tekutiny jako pivo a vodu, jsme za trochu dražší peníz nakoupili v liquerlandu u benzínky. Tady jsme svědky neuvěřitelné scénky, aspoň pro nás, kdy se zákazník nechal do Liquerland Drive-In dovézt taxíkem, aniž by vystoupil, koupil si plato plechovkového piva a zase odjel. Jedeme dál okolo Gawleru už za tmy dorážíme do Rivertonu, kde jsme objevili kemp. Nic nevymýšlíme a míříme rovnou tam. Máme už své zkušenosti. Tady chtějí platit hotově, pouhých 14,- AU$ (280,- Kč) za tři lidi, stan a auto. Celkem slušná cena…. Večer už probíhá klasicky po australsku – večeře, deníky a spát. Já si ještě dal odmočit etikety z pivních lahví.
327 km Nissan + já
22. den - neděle 11. 3. 2001 – 11.den „On the road“
Ráno nás probudili papoušci (pro někoho vrabčáci!) svým křikem přímo u stanu. Mirka si dává ranní sprchu, i když spíš dopolední, a tak vyjíždíme až okolo desáté. Mirka jede dneska poprvé jako řidička. Naše první cesta vede do městečka Burra, což je zrekonstruované hornické městečko z 19. století. Na informacích jsme si zakoupili za 11 dolarů klíč jako vstupenku do několika objektů. Ty jsou totiž zamčeny, průvodce neexistuje, tak máte klíč a sami si vše prohlídnete. A tak jdeme do Town Hall, St. Joseph’s Catholic Church a St. Mary’s Anglican Church, kde nás spolek důchodců zve na kafe, ale my se nedáme a tak s díky jdeme dál. Po prašné cestě za městem jsme došli k hornickému skanzenu okolo bývalého povrchového dolu na měď. Prohlížíme si ruiny technologických staveb (drtírna, elektrárna) a pak si klíčem otevřeli dveře prachárny – Poder Magazine. Vrátili jsme se k autu a dojeli k Redruth Gaol, v 19. století vězení a později lapáku pro ženy a dívky. Všechno jsme si důkladně prolezli a nafilmovali. Tady nás už bylo víc, tak jsme klíč nepotřebovali. Vrátili jsme se do informací odevzdat klíč a Mirka mezitím udělala v krámku kšeft století, když nakoupila 17 opálů po 1 dolaru. Burra nás zklamala, nedosahovala kvality našeho skanzenu v Rožnově. Z Burry vyrážíme na Terrowie a přes Peterborough a pohoří Flinders Ranges dojíždíme do Port Augusty. Míjíme tepelnou elektrárnu, z jejíhož komína se kouří snad víc než před několika lety ze všech tepelných elektráren severních Čech dohromady. Ještě než vjedeme do rudého vnitrozemí, musíme natankovat plnou nádrž a u McDonalda natlačit něco k jídlu. Nestačili jsme ani vyjet z města a Mirku staví policajti. Naše první zkušenost s australskou policií. Mirka musí dýchat „do balónku“, tady digitálního. K překvapení všech prošla… :-) Teď už můžeme najet na jedinou asfaltku vedoucí napříč australským vnitrozemím, na Stuart Highway – silnici číslo 87. Za šera míjíme jedno z mnoha solných jezer Island Lagoon se skalním ostrůvkem uvnitř jezera. Sjeli jsme z „hájvej“ do vesničky Woomera, kde je jediný kemp široko daleko. Je už osm večer, v recepci už nikdo není a tak si sami vybíráme flek na náš stan na jediné travnaté plošince, blízko kuchyňky. Kuchyňku okamžitě využíváme a svůj dlabanec si ohříváme na místním elektrickém sporáku. V kuchyňce pak s náma dopisovaly deníky i dvě cestovatelky z Evropy, typujeme je na Holanďanky. Po teplé sprše jdeme kolem půlnoci spát. A zvedá se vítr..
467 km Nissan + Mirka
23. den - pondělí 12. 3. 2001 – 12.den „On the road“
Okolo třetí ráno jsem musel vylézt ven a upevnit kolík k tropiku, které vlálo ve větru a dělalo strašný brajgl. Skrčenýma nohama jsem podpíral prohýbající se konstrukci stanu, aby nám nelehnul. Moc jsme se nevyspali, vyjíždíme už 7:00, vítr se utišil a vracíme se zpátky přes Woomeru na Stuart Hwy. Dlouhé přímé úseky se střídají s mírnými zatáčkami, které jsou dopředu vždy výrazně označeny. Zastavujeme u vyschlého solného jezera Hart, abychom ho důkladněji prozkoumali. Musíme ale nejdřív přelézt násep železniční tratě Trans Australian Railway, která vede z východního na západní pobřeží. Solné krystaly jsou celkem velké a opravdu slané, jak jsem se přesvědčil. Ze dna „jezera“ trčí zbytky dřevěných kůlů, které tu pravděpodobně zůstaly z dřívější těžby soli. Zpátky k autu jsem zvolil s Mirkou průlez skrz násep asi 1,4 metru širokým kanálem. Pokračujeme na Glendambo kde tankujeme a naší další zastávkou je Coober Pedy. V roce 1915 tu bylo objeveno ložisko opálu, dnes Coober Pedy pokrývá 70% světové produkce. Každý člověk, velké společnosti tady těžit nesmí, má nárok na 100 x 50 metrů, kde si může kutat jak chce a doufat, že zrovna on narazí na bohaté ložisko a zbohatne. Coober Pedy dostalo jméno od domorodců. „Kupa Pit“ totiž znamená v jejich řeči „díra bílého muže“. I hotely, dva místní kostely a většina obydlí jsou tu pod zemí, v takzvaných „dugoutech“. To všechno kvůli extrémně vysokým teplotám, které tu v létě dosahují až +50 ºC. Město tedy nevypadá zrovna přívětivě a k celkovému skličujícímu vzhledu přispívá i celkové okolí. Je tu v podstatě kamenná poušť, bez jakýchkoliv keřů či stromů, posetá opuštěnými doly. Protože je čas oběda, jdeme nejdřív do Tom & Mary’s Greek Taverna, což sice s Řeckem nemá vůbec nic společného, ale aspoň mají sendviče a něco k pití. Po jídle jdeme na ohlídku města. Nejdřív do místního muzea, pak do podzemního kostela, i když vypadá, že ho spíš zahrnuli zemí než že by byl vyhloubený do země. Nakonec nás čeká opuštěná vyhlídka nad městem s výhledem na hromady vytěžené zeminy od okraje města až k obzoru a nákup v místním supermarketu a bottle shopu. Zdejší obyvatelé, i podle vzhledu, byla drsná sorta bývalých kriminálníků a přiopilých a zanedbaných domorodců. To proto nás Honza varoval, abychom dávali pozor především na Mirku a nikam ji tady samotnou nepouštěli. Ne nadarmo tady po městě jezdí neustále policejní hlídka. Na výjezdu z města ještě musíme natankovat. Honza si odskočil na benzínce na WC a vrátil se s rozbitými brýlemi (na záchodě si oplachoval obličej a průvan mu sfouknul brýle z parapetu na zem). Takže jsem Honzu vystřídal za volantem. Opuštěnou pouští jedeme dál až do Marly, Honza naprosto bez nálady. V Marle opět bereme benzín. Jinak to tady ani nejde, benzínek tu moc není, jsou daleko od sebe, ale vždycky tak akorát aby člověk dojel od jedné k druhé. Dál míříme na Kulgeru, kde budeme dnes nocovat. Přejíždíme hranice ze South Australia do Northern Territory, podél silnice se čím dál tím víc začínají objevovat větrníky na čerpání vody. U jednoho zastavujeme, abychom si ho mohli prohlédnout z blízka a taky vyfotit. Většina z těchto symbolů Outbacku je očíslována a patří do systému nazvaném jako naše expedice, Southern Cross – Jižní kříž. Na další cestě už začínáme taky konečně potkávat slavné australské roadtrainy (tahače většinou s třemi přívěsy dosahující délky 53 metrů) a jak je tu v centru zvykem, zdravíme se s protijedoucími řidiči. Největší zážitek mám z toho, když se zdravím troubením se strojvůdcem lokomotivy nákladního vlaku, jedoucím vedle silnice a kterou jsme předjížděli. Dojeli jsme do Kulgery, dle mapy většího městečka, ve skutečnosti jeden barák s obchodem, hospodou a pumpou a vedle něj kemp s chatičkama. Až teď je nám známo, co znamená pod názvem města slovo roadhouse! 
Kemp nás stál 15 AU$ (300,- Kč). A poprvé zde poznáváme oprsklé vnitrozemské mouchy. Jsou jich tu mračna. Lezou nám do očí, nosu, uší, no prostě všude. Hrůza. S postupujícím večerem je to ale lepší. Povečeřeli jsme a opět zašli do prádelny dopsat deníky a já odlepit pivní etikety.
Kemp nás stál 15 AU$ (300,- Kč). A poprvé zde poznáváme oprsklé vnitrozemské mouchy. Jsou jich tu mračna. Lezou nám do očí, nosu, uší, no prostě všude. Hrůza. S postupujícím večerem je to ale lepší. Povečeřeli jsme a opět zašli do prádelny dopsat deníky a já odlepit pivní etikety. 
Vstáváme celkem brzo, po horké noci jsme se vysprchovali a po snídani vyrazili směrem na Erldundu. Tady opět tankujeme a začíná být trochu živěji, co se provozu týče. Aby taky ne, když tu odbočujeme na Lasseter Hwy vedoucí k Uluru. A většina turistů míří k Uluru z druhé strany než jsme přijeli my, to znamená od severu, od Alice Springs. My však míříme nejdřív do Kings Canyonu ve Watarrka Nat. Parku. Další zážitek nám tady připravil pilot ultralightu, který se náhle zjevil nad silnicí a letěl proti nám. Obzvlášť když nám zamáváním odpověděl na pozdrav. Po cestě zastavujeme u velké písečné duny, kde si nabíráme nezbytné vzorky rudého australského písku. Před námi se objevuje George Gill Range, horský hřeben vyčnívající nad okolní rovinou. Podél něho dojedeme až do Kings Canyonu, který je na jeho konci. Kings Canyon je 270 metrů hluboké údolí se svislými skalními stěnami, jež vyhloubila svou erozní činností v pískovci říčka Kings Creek. Je 14:45 a my se vydáváme na Kings Canyon Walk, okruh na 3,5 hodiny, který zahrnuje lokality nazvané Lost City, Aladin’s Lamp a Garden of Eden. Cesta vystoupala na levý bok kaňonu a vede podél jeho okraje až k úžině, kterou překonáváme pomocí dřevěných schodů a mostu. Na dně kaňonu překračujeme přes lávku říčku Kings Creek, která v tomto místě vytváří velké množství lagun a tůní, kolem kterých roste velké množství stromů, keřů a různých rostlin. Je to ideální místo i pro množství ptáků, kteří o sobě dávají svým krásný zpěvem rozléhajícím se mezi skalami náležitě vědět. Je to dokonalá Garden of Eden. Cesta zpátky směrem na parkoviště vede po pravé straně kaňonu. Všude tam, kde je voda sledujeme nádherný kontrast barev – ostře červenohnědá barva pískovcových skal a temně zelená všech stromů a keřů. Celou trasu jsme zvládli asi za 3 hodiny a to jsme ještě dost často fotili a filmovali. Po cestě jsme viděli několik boxů první pomoci hlavně s vodou, v hicu asi dost potřebných. Vystřídal jsem Mirku za volantem a v 18:05 jsme vyjeli zpět k odbočce na Lasseter HWY, takže těch 170 km si projedeme dvakrát. Na krajnici byla mršina krávy a u ní velký orel klínoocasý s krkavci. Zastavil jsem, ale bohužel orel ulétl a nemínil se k mršině vrátit! Jeho mohutnost ale brala dech. V Curtin Springs bereme zase benzín, náš nejdražší v Austrálii (1,25 AU$ / litr – 24,50 Kč / litr). Už za tmy pak míříme do Yulary. Při soumraku a po setmění se jízda v centrální Austrálii nedoporučuje. To kvůli klokanům, které světlo reflektorů přímo magicky přitahuje. Vyřešili jsme to tak, že jsem se chytil koncových světel náklaďáku, aby mi razil cestu tmou a dělal nám štít proti klokanům a uháněli jsme za ním. Pokud na silnici bude kráva sebevrah nebo nějaký klokan, tak je náklaďák převálcuje svým ochranným rámem, co má vepředu pro tento účel namontovaný. V Yulaře jsme asi ve 21:15, zaplatili jsme si náš nejdražší kemp (36,30 AU$ – 697 Kč) bez elektriky. Za svitu baterek a světla v kufru auta jsme povečeřeli a šli spát. V noci náš kufr poctil návštěvou nevítaný host….
654 km Nissan 349 km Mirka 305 km já
Ráno nás Mirka vzbudila už v 7:15 a při přípravě snídaně jsme zjistili, že máme v kufru myš! Pochutnala si na mém chlebu a Mirčiných nudlích a těstovinách. Kufr jsme prohlédli, ale myš nenašli. Tak snad už zmizela! Po snídani vyrážíme hned do národního parku Uluru – Kata Tjuta. Vstupné je 16,25 AU$ – 325 Kč na 3 dny. Bohužel my máme čas jenom jeden den a ještě k tomu hned u vjezdu do parku visí cedule, že výstup na Uluru je kvůli silnému větru uzavřen. To snad není pravda, takovou dálku sem jedeme a oni nám ho zavřou! My se báli hlavně horka a ono prý moc fouká. Takže měníme operativně plán a jedeme nejdřív ke Kata Tjuta (čti Kata Džata), anglicky The Olgas. Snad se vítr během dne uklidní, hlavně se zase nesmí moc oteplit. Zatím to vypadá celkem dobře. Je sice horko, ale ne zase nesnesitelné. Domorodý název pro Kata Tjuta znamená „mnoho hlav“. To proto, že Kata Tjuta je tvořena 36 monolity, z toho nejvyšší Mt. Olga se tyčí 546 metrů nad okolní krajinu. Nadmořská výška je 1.065 m.n.m.. Místní území dostali domorodí obyvatelé (Anangové) v roce 1985 zpět. Žijí tu již více než 20 tisíc let. Naše první zastávka je na Kata Tjuta Dune Viewing Area, což je vyhlídka vzdálená něco přes 1 kilometr od našeho cíle. Dalším postupným bodem našeho zkoumání je soutěska Olga Gorge, na jejímž konci je malé jezírko s průzračnou vodou. Mohutnost celého masívu zde na vás dýchne plnou silou, připadáte si až ztracení. Další náš pěší výlet je do Valley of the Winds. První část na Karn Lookout je celkem v pohodě, cesta dál na Karingana Lookout už byla v nastalém vedru docela namáhavá. Ale mají tady pro případ nouze tanky s dešťovou vodou upravenou na pitnou. Vyzkoušeli jsme a pitná byla, problémy nepřišly. Vrátili jsme se k autu a vyrazili zpátky k Uluru. Jen tak mimochodem, oblast Kata Tjuta je naším nejzápadnějším místem v Austrálii. Uluru, anglický zeměpisný název Ayers Rock, je nejznámější symbol Austrálie. Jedná se o monolit starý přibližně 600 miliónů let. Nejvyšší bod zvaný Cairn je 348 metrů nad okolní planinou, jeho nadmořská výška je 867 m.n.m. Je 3,6 kilometru dlouhý a 2,4 široký, jeho nespodnější část sahá až do hloubky neuvěřitelných 5 km pod zemský povrch. Je to zároveň posvátné místo Anangů, tak nejdříve zastavujeme v informačním centru, kde zároveň obědváme. A pak už hurá ke skále. Vidíme, že nahoru lezou lidi. Uluru Climb je tedy už otevřený, vítr nefouká! Ihned vyrážíme. Na začátku výlezu je na hladkém povrchu skály jistící řetěz, sklon je dost prudký a my jdeme po takovém malém hřebínku. Pád dolů by nemusel dopadnou dobře. Dále je už je cesta mnohem volnější a je značena bílou přerušovanou čarou až na vrchol. Honza „vyběhl“ na vrchol za 45 minut, já s Mirkou po hodině chůze s focením a filmováním. Naštěstí je pod mrakem, sluníčko nesvítí, tak skála není tak moc rozpálená a výstup byl celkem v pohodě. Zase je nutné mít s sebou dostatek vody, minimálně 1,5 litru vody na hlavu. Na vrcholu je betonový sloupek s kovovou deskou, na které jsou vyznačeny světové strany a směry k různým známým místům. Po cestě je několik tůněk s dešťovou vodou, kde jsme objevili korýše podobné malým trilobitům. Rozhled z vrcholu do okolních rovin je úžasný, skoro je vidět zakřivení zeměkoule. Červené nebo rudé barvy v okolí moc není, rudé centrum zezelenalo, protože je krátce po období dešťů. A tak vyrašily všechny trávy a keře. Na cestě zpátky dolů už zase svítí sluníčko, skála se zahřívá, tak to začíná být docela hustý. Už je nám jasné, proč tu každý rok umírají turisti na infarkt nebo celkový kolaps organizmu. Cesta na vrchol a zpátky je dlouhá asi 3,2 km. Honza se po sestupu z Uluru dává do řeči se skupinkou Čechů, které potkal na parkovišti. Taky Pražáci, ti jsou fakt všude :-) U auta doplňujeme potřebné tekutiny a potom se zapnutou klimatizací objíždíme celou skálu kolem dokola. Ještě si prohlížíme jeskyni s domorodými kresbami a jezírko na úpatí Uluru, které se naplní po deštích vodou stékající po hladkém Uluru. Ale tři autobusy Němců a Japonců nás vyhánějí pryč. Honza si vzpomněl, že v 7:07 PM by měl být západ slunce. Aspoň to tak bylo napsáno na nástěnce v kempu. Jedeme teda rychle na Sunset Viewing Area, asi 100 metrů dlouhé parkoviště, které je k tomu speciálně určené. Potom tu mají ještě jedno, pro změnu pro východ slunce. To naše se velmi rychle zaplňuje. Je 18:55, parkoviště je plné, ale západ slunce nikde. No jo, zase máme blbě nařízené hodinky. Ale když se podíváme kolem sebe, nejsme jediní. Za hodinu je západ opravdu tady, ale jako naschvál se trochu zatáhlo, takže z toho nic není. Aspoň jsme poklábosili s dalšími Čechy, kteří shodou okolností parkují hned vedle nás. Opět za tmy vyjíždíme do Yulary kde bereme plnou nádrž „Unleaded“ a nakupujeme v supermarketu. Skoro po měsíci stráveném v „Down Under“, si nemůžu zvyknout na slovo dolar a tak Mirka s Honzou neustále slyší ceny stylem koruna třicet místo dolar třicet. Ach jo! :-) Naším dnešním cílem je Curtin Springs, kam opět jedeme už za tmy v závěsu za kamiónem. Na místě jsme asi ve 22:15, to je zatím náš nejpozdější dojezd do cíle dne. V „roudhauzu“ jsme se zeptali na cenu kempu. Odpovědí je nám „free“ plus pouze 1 dolar za použití sprch. Když jsme je ale viděli, tak byly naprosto nepoužitelné. Spousta můr, brouků, švábů a podobné havěti. O pavučinách ani nemluvě. Takže spát jdeme dneska bez mytí a to dokonce i Mirka. :-) V noci je horko, nelezeme ani do spacáků.
233 km Nissan + já
26. den - čtvrtek 15. 3. 2001 – 15.den „On the road“
Ráno jediný Honza našel odvahu se vysprchovat v místní sprše, využil chvíle kdy ranní úklidová četa všechny potvory zahnala a chvíli trvalo než tam zase ta havěť nalezla.Nasnídali jsme se a vraceli se zpět po Lasseter Hwy do Erldundy, kde jsme se napojili znovu na Stuart Highway. Občas byla u silnice značka s nápisem GRID ve žlutém kosočtverci a pak následovala mříž přes celou šířku silnice o metrové délce. Byla to zábrana pro krávy aby nemohly opustit své teritorium. Mříže se daly přejíždět stovkou, jen to vždycky strašně zařinčelo, takže to byl i dobrý budíček pro usínající řídiče při monotónní jízdě. Po Stuart Highway jsme dojeli do Alice Springs, hlavního města centrální Austrálie. Jméno dostalo podle trvalé kaluže vody ve vyschlém řečišti, považované za pramen (spring). Kaliště bylo nazváno po Alici Tondové, choti vedoucího projektu který v 70. letech 19. století zde vybudoval stanici transkontinentální telegrafní linky. Alice Springs každoročně navštíví více jak 400 tisíc turistů, pro něž je to samozřejmě výchozí místo pro cestu k Uluru a k MacDonnel Ranges. Naším úkolem ve městě je za prvé se najíst, to jsme zvládli u McDonalda, protože jsme měli reklamní kupón na BigMaca zdarma, za druhé doplnit zásoby potravin v supermarketu a piva v liquerlandu a za třetí poslat pohledy na poště. Vše jsme splnili, navíc si Mirka koupila malý umělohmotný průhledný foťáček, který jsme pojmenovali „šiťáček“, podle nízké ceny i podivné vizáže. Z výhně „velkoměsta“ jsme hned vyrazili v chladu našeho klimatizovaného Pulsara dále na sever. 
ve stanu snad o 10 ºC víc. Dáváme si tedy Bechera na kuráž, mravenci už zase hryžou a lezeme zase zpátky do stanového pekla. Během minuty jsme zase totálně durch. Tady se snad člověk potí už jenom tím, že dýchá. Už nikdy Barrow Creek!
ve stanu snad o 10 ºC víc. Dáváme si tedy Bechera na kuráž, mravenci už zase hryžou a lezeme zase zpátky do stanového pekla. Během minuty jsme zase totálně durch. Tady se snad člověk potí už jenom tím, že dýchá. Už nikdy Barrow Creek!
648 km Nissan 582 km Mirka 66 km já
Druhé ze dvou nejlepších australských piv co mi chutnala.
Pokračování III.
Žádné komentáře:
Okomentovat