Kohouti nám udělali budíček už ve čtyři hodiny ráno. Sebral jsem veškerou svou odvahu a použil WC pro invalidy, kde se kolem mě motali různí pavouci a hmyz, ale potřeba byla silnější než strach z havěti! Z chátrajícího kempu jsme vyrazili bez snídaně rychle na sever, protože s námi vstali i mravenci a mouchy! Tak Barrow Creek už opravdu nikdy více! Před osmou už jsme v Devils Marbles Conservation Reserve, což jsou gigantické zaoblené balvany z červené žuly roztroušené v mělkém údolí pohoří Davenport Ranges. Vznikly asi před 170 mil. lety, kdy byla láva těsně pod zemským povrchem stlačena do těchto koulí, jež se potom vlivem postupné eroze vrchní vrstvy horniny obnažily. Protože je brzo ráno, jsme u Ďáblových kuliček pouze my a jeden malý mikrobus. Máme tedy dost času si všechno v klidu prohlédnout. Vyfotili jsme se u největších koulí, prošli se celým kuličkovým polem, našli pár velkých pavouků s pavučinami, do kterých jsme se málem zamotali a vyrazili dál. Občas míjíme dopravní značky s nápisem FLOODWAY (jde vždy o mírný pokles silnice pod okolní rovinu, kudy v období dešťů a tedy i záplav odtéká voda), ale nikdy silnice zatopené nebyly. Až dnes. Vypadá to, že je na silnici tak maximálně 10 cm vody, tak jsem si říkal že to v pohodě projedu. Jako na potvoru pod vodou byla na silnici díra do které jsem se musel trefit! Rána jak z děla, myslel jsem že jsem urval kolo! A Mirka to ještě natočila! Naštěstí to Pulsar vydržel, takže jsme v pohodě pokračovali na Tennant Creek, kde bereme plnou a ptáme se na přehradu, kterou Mirka objevila v průvodci. Kluk u benzínky Honzovi kreslí plánek podle kterého jsme přijeli do opuštěného výletního střediska Mary Ann Dam. Voda je zahumusená, takže z koupání nic není. Spojujeme opožděnou snídani s obědem a když objevíme funkční sprchy s teplou vodou, hned toho využíváme a splachujeme noční pot. Poté pokračujeme dál na Three Ways. Na této významné křižovatce v centru Northern Territory odbočujeme doprava na Barkly Hwy a valíme si to zase na východ, zpátky k Tichému oceánu. Slunce do nás pere ale nám to v klimatizovaném autě nevadí. Před náma se černal obzor a když jsme přijeli blíž, zjišťujeme že někdo vypaluje trávu stylem stepního požáru! S travinami hořely i stromy. Nikde nikdo a oheň na kilometr daleko! Opustili jsme Severní Teritorium (N.T) a vjíždíme do našeho dalšího australského státu, do Queenslandu. V městečku Camooweal zase tankujeme. Nezdá se to, ale od minulé benzínky v Tennant Creek jsme už ujeli okolo 500 km. Silnice před Mt. Isou se pravidelně zužovala na jeden asfaltový pruh s nezpevněnou krajnicí. A zrovna v těchto úsecích potkáváme nejčastěji australské roadtrainy. Musíme pokaždé zastavit pokud možno co nejvíc na straně, aby se roadtrain vešel celou svou šířkou na asfalt a nevysklil nám kamínky okna. Docela dobrodružství a očekávání, co se stane a jak to dopadne. Když se silnice rozšíří zase na dva normální pruhy, žádné roadtrainy už nepotkáváme. Klasika! :-) Dojeli jsme do Mt. Isy (Mt. Isa je průmyslové město a je závislá na největším stříbrném a olověném dole na světě. Ruda zde byla objevena v roce 1923 a v okolí je jedno z nejvýznamnějších nalezišť zkamenělin na světě), kde jsme našli super kemp. Získáváme katalog všech kempů v Queenslandu i s cenami a vybavením, takže od teď si můžeme dopředu kemp vybrat. Kemp stojí 21 dolarů, ale máme bazén, elektriku a dokonce vlastní sprchu a záchod. Vybalili jsme a šli hned vyzkoušet bazén. Po vyráchání se v nádherně teplé vodě si dopřáváme každý dvojitou večeři, potom v prádelně opět dopisujeme deníky. 
Za pomoci Autoatlasu Austrálie od Hema Maps z r. 1999 a tří průvodců: anglický Australia – Lonely Planet z r. 2000; český Dorling Kindersley London z r. 1998; český Nelles Guides z r. 1994 - Austrálie. Půlnoc se pomalu blíží a protože je zase dost teplo a déšť nehrozí, sundáváme tropiko a jdeme spát. Dneska jsme ujeli nejdelší vzdálenost za jeden den v Austrálii a kdybych tušil že mi zbývá 6 km do devítiset, tak bych to prokličkoval městem! :-)
Za pomoci Autoatlasu Austrálie od Hema Maps z r. 1999 a tří průvodců: anglický Australia – Lonely Planet z r. 2000; český Dorling Kindersley London z r. 1998; český Nelles Guides z r. 1994 - Austrálie. Půlnoc se pomalu blíží a protože je zase dost teplo a déšť nehrozí, sundáváme tropiko a jdeme spát. Dneska jsme ujeli nejdelší vzdálenost za jeden den v Austrálii a kdybych tušil že mi zbývá 6 km do devítiset, tak bych to prokličkoval městem! :-)
894 km Nissan + já
28. den - sobota 17. 3. 2001 – 17.den „On the road“
Vstali jsme sice brzo, něco po sedmé, ale protože jsme se po snídani naložili zase do bazénu, tak brzký odjezd vzal za své. Vyjeli jsme po desáté příjemně osvěženi. Ještě v Mt. Ise bereme benzín a pak už jedeme dál na východ směrem na Cloncurry, Julia Creek a Richmond, kde obědváme. Projíždíme Hughendenem a do White Mountains National Parku přijíždíme už za šera. Obhlížíme vyhlídku na bílé skále a vidíme, že vandalové jsou fakt všude. Celá pískovcová skála je posetá vrypy typu „I was here in 1985“ a podobně. Právě barva bílého pískovce dala jméno národnímu parku. Už za tmy valíme dál na Charters Towers, po cestě jsem pro změnu já zrušil sovu, číhající na silnici. Ve 21:15 jsme na místě a po chvilce čekání za skupinkou bláznivých starších Italů, kteří mají pořád nějaký problém, jsme se dočkali správce a pak se konečně ubytovali za 16 AU$ (320 ,- Kč) Bazének v kempu využijeme asi až zítra. Pak zjišťujeme, že Italové nám s karavanama zabrali jediný travnatý plac v kempu. Makaróni zapráskaný! Po večeři ještě dopisujeme deníky ve společenské místnosti s televizí a pak už jdeme spát.
777 km Nissan 411 km Mirka 366 km já
29. den – neděle 18. 3. 2001 – 18.den „On the road“
Po snídani a ranní sprše jsme zavrhli nepoužitelný bazének nebo spíš brouzdaliště pro děti a vyrazili rovnou dál do Townsville. Není to daleko a tak už v 11:30 stavíme stan v kempu, který jsme si opět vybrali z brožurky o kempech. Je dobře, že jsme tu tak brzy, protože stinných míst s trávou tu není moc. Zelená tráva by byla skoro všude, ale stín pod stromem už skoro ne. Nejdřív se jdeme k moři přesvědčit, že je opravdu sezónní období jedovaté čtyřhranky smrtelné (box jellyfish). Všude rozmístěné výstražné cedule, popis první pomoci s lahvemi octa a prázdné pláže jsou dostatečným důkazem. Tak jsme to vyřešili tak, že jsme vlezli do kempového bazénu a v něm jsme téměř bez přestání vydrželi až do čtyř! Akorát nás trochu štvali místní haranti, kteří stříkali, řvali a žrali zmrzliny přímo ve vodě. A aby toho nebylo dost, ještě se normálně koupali oblečení, včetně některých dospělých! Holt jiný kraj, jiný mrav. Abychom dneska aspoň něco viděli, jedeme v podvečer do centra města a na internet, kde jsme asi hodinu a platíme kartou. To je výhoda, protože hotovost se zmenšuje. Pak jsme si prošli centrum s už zavřenými obchody a vrátili se do kempu vyprat věci v prádelně. Nastala trochu ponorka ohledně drobných, ale rozchodili jsme to. Po večeři jsme si vlezli znovu do bazénu na noční koupel. Dneska zase nedáme na noc tropiko, líp se spí.
154 km Nissan + já
30. den – pondělí 19. 3. 2001 – 19.den „On the road“
Po sbalení věcí a stanu a snídani jsme si dali zase bazénovou koupel (pryč je noční můra Barrow Creek!), nalajnovali si další průběh cesty a vyrazili z nejsevernějšího místa našeho putování Austrálií zpátky na jih směrem na Ayr a Bowen. Naším cílovým městem podle plánu je Airlie Beach, 
kde si opět vybíráme kemp s bazénem za necelých 21 AU$. V recepci jsme dostali asi 13 nabídek na různé výlety lodí na korálovou bariéru i na blízké ostrovy The Whitsundays. Jednu jsme si vybrali, tak si ji jdeme do recepce zamluvit. Záloha je 9 dolarů, zbytek zaplatíme zítra přímo provozovateli, který nás přijede vyzvednout v 8:45 do kempu. To je servis. K večeru jsme se odjeli podívat do přístavu Shute Harbour, ale protože tam opravdu kromě přístavu nic jiného nebylo, vrátili jsme se do Airlie Beach, kde jsme prolezli všechny možné obchody a kde si Mirka koupila druhého „šiťáčka“. Tentokrát ale do vody, aby mohla na zítřejším výletě fotit krásy podmořského světa. Samozřejmě jsme neopomněli navštívit ani bottle shop, 
kde jsme si koupili pár piv a odešli na hráz k moři, kde jsme hned jedno natlačili. Už za tmy se vracíme zpátky do kempu, protože nám vyhládlo. Po večeři jsme zažili trochu vzrušení s possumama a hlavně dvoumetrovým hroznýšem, který se plazil jen pár metrů kolem našeho stanu. Nejdřív nějaký místní utíkal a řval: “Snake, snake!“ a ukazoval za sebe. Nato jsme se všichni turisti zvedli, popadli foťáky a běželi tam kam ukazoval. :-) Později večer ještě Honza ve spolupráci s několika skoro spolustolovníky z Itálie zachraňoval jednoho possuma, který vylezl na přístřešek kuchyňky a nemohl zpátky dolů. To se nám nakonec po skoro více jak hodině podařilo. Takže ještě vysprchovat a hajdy na kutě. Akorát pomyšlení na to že se kolem nás plazí někde hroznýš, nám neusnadnilo usínání!
kde si opět vybíráme kemp s bazénem za necelých 21 AU$. V recepci jsme dostali asi 13 nabídek na různé výlety lodí na korálovou bariéru i na blízké ostrovy The Whitsundays. Jednu jsme si vybrali, tak si ji jdeme do recepce zamluvit. Záloha je 9 dolarů, zbytek zaplatíme zítra přímo provozovateli, který nás přijede vyzvednout v 8:45 do kempu. To je servis. K večeru jsme se odjeli podívat do přístavu Shute Harbour, ale protože tam opravdu kromě přístavu nic jiného nebylo, vrátili jsme se do Airlie Beach, kde jsme prolezli všechny možné obchody a kde si Mirka koupila druhého „šiťáčka“. Tentokrát ale do vody, aby mohla na zítřejším výletě fotit krásy podmořského světa. Samozřejmě jsme neopomněli navštívit ani bottle shop, 
kde jsme si koupili pár piv a odešli na hráz k moři, kde jsme hned jedno natlačili. Už za tmy se vracíme zpátky do kempu, protože nám vyhládlo. Po večeři jsme zažili trochu vzrušení s possumama a hlavně dvoumetrovým hroznýšem, který se plazil jen pár metrů kolem našeho stanu. Nejdřív nějaký místní utíkal a řval: “Snake, snake!“ a ukazoval za sebe. Nato jsme se všichni turisti zvedli, popadli foťáky a běželi tam kam ukazoval. :-) Později večer ještě Honza ve spolupráci s několika skoro spolustolovníky z Itálie zachraňoval jednoho possuma, který vylezl na přístřešek kuchyňky a nemohl zpátky dolů. To se nám nakonec po skoro více jak hodině podařilo. Takže ještě vysprchovat a hajdy na kutě. Akorát pomyšlení na to že se kolem nás plazí někde hroznýš, nám neusnadnilo usínání!
317 km Nissan + Mirka
31. den – úterý 20. 3. 2001
Reef.
Už celý měsíc si užíváme dovolené! Po brzké snídani nás před kempem vyzvedává mikrobus našeho průvodce „Ocean Rafting“ a veze před své sídlo v jednom hotelu a vlastním přístavním molem. Platíme 81 AU$ (1620,- Kč) – zájezd 66 AU$, oběd 10 AU$ a vstup do národního parku 5 AU$, fasujeme ploutve, potápěčské brýle a šnorchly a v 10 hodin vyrážíme na rychlém nafukovacím člunu se stříškou, pěkně to s námi houpe a háže, vítr fouká okolo nás, prostě paráda. Jedeme na Northern Exposure, líbila se nám víc a uvidíme i trochu z ostrovního pralesa. Máme i štěstí, nejsme plně obsazeni oproti trase Southern Lights, která je plná a nemusíme se tolik tlačit na palubě. Projeli jsme mezi pobřežními ostrovy a obepluli ostrov Whitsunday na jeho východní stranu. Kotvíme u skalnatého pobřeží ostrova a odtud vyrážíme na pěší túru přes ostrov směrem na vyhlídku Hill Inlet. Vnořili jsme se do zelené buše ostrova a stoupali pomalu vzhůru. Po cestě nám průvodce ukazuje mezi větvemi umístěné hnízdo ze slepených listů zelených mravenců snovačovitých a jejich zelený vztyčený zadeček prý konzumují domorodci, což nám samozřejmě musel hned ukázat a někteří blázni ho taky následovali. Prý se nazývají „medový mravenci“. Poté nám vyprávěl něco anglicky o jedovatých pavoucích (čemuž jsem vůbec nerozumněl), zavěšených ve velkých sítích mezi stromy. Pak nás upozornil na asi 70 centimetrovou goannu, maskovanou do barvy listí, takže bychom ještěrku asi přehlédli, kdyby nám ji neukázal. Došli jsme na vyhlídku Hill Inlet, odkud se nám otevřel neuvěřitelný pohled na zátoku řeky Hill. To, co jsme do teď znali jen z prospektů a plakátů, teď vidíme na vlastní oči. Až se tají dech z těch barev od sněhově bílého písku, přes zelenomodrou až po temně modrou barvu moře. Nádhera. Pohled na 6 km dlouhou bílou pláž Whiteheaven Beach je opravdu úžasný. Sestoupili jsme z vyhlídky buší dolů na pláž, jejíž běloba až pálila do očí. I když slunce pálí, bílý křemičitý písek na pláži je úplně studený. Samozřejmě že jsme si okamžitě nabrali vzorek do našich krabiček od filmů. Když jsme se přebrodili po kolena ve vodě k našemu člunu, který mezitím celý ostrov obeplul, čekal na nás oběd v podobě studených bohatě obložených mís s rybími, masovými a vegetariánskými specialitami. Na hlad jsem si dal brambory s kuřetem, na chuť škeble v nálevu. Byly skvělý. Ještě že nás bylo míň, jídlo bylo pro plně obsazený člun! :-) Hned po jídle jsme si šli zaplavat do „bílého“ teplého moře, tady medúzy nejsou, drží se jen při pevnině. Následuje přejezd na Hook Island, kde budeme konečně šnorchlovat. Kotvíme u korálového útesu na východní straně ostrova. Oblíkáme si šnorchlovací výstroj, tričko, abychom si nespálili záda a vrháme se nadržení do vody. Mezi korálovými „větvičkami“ se prohánějí pestrobarevné rybky, sem tam je vidět i nějaká ta hvězdice. Po třičtvrtě hodině nás píšťalkou svolávají zpátky do člunu, abychom se přesunuli na další „štaci“ do Mantaray Bay, tentokrát na severní straně ostrova Hook. Byl nám zakázán výstup na ostrov, jinak potápět se můžeme kde chceme. A samozřejmě nesmíme chodit po korálech. Přesto zde bylo dost korálů už mrtvých asi i díky turistické invazi. Jsou tu taky další dvě lodě se šnorchlisty a tak je tu docela přeplněno. Když uplynula další třičtvrtěhodina, svolali nás opět do člunu, kde na nás čekala svačinka v podobě čaje a výborných dortíků. Pak už jenom následoval rychlý přesun na plný tah obou motorů Mercury zpátky na pevninu. Protože jsme zpátky dřív než druhá, jižní část výpravy, máme čas na „odsolovací“ koupel v hotelovém bazénu. Po jejích návratu nás zase nakládají do mikrobusu a vezou zpátky do našeho kempu. Odteď nebudu o něčem báječném říkat „To je Amerika“, ale „To je Austrálie“! Medíme si, jak perfektně jsme trasu expedice okolo Austrálie, respektive její směr, naplánovali. To nejlepší máme nakonec – bazény v kempech, nádherné a teplé moře, korály, ryby, prostě ráj na zemi. Jet to obráceně, tak nevím. Po tomhle by nám asi v Barrow Creek jeblo! :-) Honzova „zatěžkávací zkouška“ se šnorchlováním bez brýlí dopadla dobře, objednáváme si další noc v kempu a rovnou i další výlet, tentokrát přímo na slavnou Velkou bariéru – Great Barrier Reef, na který skládáme zálohu 15 AU$. Po večeři, dennících a sprše jdeme spát. Večerním zpestřením byla samička possuma s mládětem na zádech, po včerejším hroznýši ani vidu ani slechu.
32. den – středa 21. 3. 2001
Vstáváme opět brzo, protože nás tentokrát už v 7:45 vyzvedne mikrobus od Reefjetu v kempu. Velký bariérový útes se táhne podél celého východního pobřeží Queenslandu a rozkládá se na ploše okolo 350.000 km2. Je tvořen více než 2.000 ostrovy a téměř 3.000 samostatnými útesy. Přes 400 druhů korálových polypů potřebovalo na jeho vybudování asi 15.000 let. Domov zde nalezlo na dva tisíce druhů ryb a přes padesát druhů ptáků. Mikrobus nás dovezl až do přístavu, kde doplácíme v pokladně zbytek ceny výletu - 88 AU$. Celkem 103 AU$ = 2019,- Kč. Vzápětí po nalodění všech účastníků vyrážíme velkou motorovou jachtou s klimatizací k Útesu. Proplouváme kolem ostrova Hook, kde jsme byli včera a po 50. minutách plavby Pacifikem jsme zakotvili na útesu Bait
Jedna část se jde potápět sama, další s průvodcem a ten zbytek jde šnorchlovat. Korálový útes je tady podle našeho odhadu vysoký asi 8 - 10 metrů nad písečným dnem a končí asi 1,5 metru pod hladinou. Teda zatím. Na lodi nám bylo vysvětleno, že jsou tady přirozené mořské proudy, které souvisí s přílivem a odlivem, a kde a jak máme tedy plavat, abychom neměli problém se třeba dostat zpátky. Stejně tak nám vysvětlili i signalizaci z vody, pokud by se nám něco dělo. Takže hurá do příjemně vyhřáté vody. Složení korálů je zde mnohem různorodější a jsou i mnohem barevnější než u pobřeží. Mezi jednotlivými trsy korálů je možné spatřit mnohem větší ryby, třeba kanice, než včera. Po 90 minutách ve vodě nás píšťalkou volají zpátky na palubu, podává se oběd formou švédského stolu. Po obědě a malém přesunu dostáváme dalších 90 minut na prozkoumávání místního moře a korálového útesu. Na nic nečekáme a vrháme se znova do hlubin. Vody kvůli odlivu podstatně ubylo, takže útes je už jenom asi 40 cm pod hladinou. Zahlédl jsem metrovou mořskou želvu, byla ale rychlejší než já, takže mi zmizela v dáli. Píšťalka nás opět svolávala na palubu. Když jsem připlavával k lodi, tak jsem pod lodí zahlédl živého žraloka bělocípého útesového, jak leží na písčitém dně. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to zdá. Tak jsem se potopil a opravdu, ležel tam. Tak jsem ho ukázal Mirce, aby se trochu bála! No z vody vyskočila hbitě! :-) Když jsme vylezli zpátky na palubu a převlékli se do suchého, vyrážíme kolem třetí zpátky do přístavu. Cestou jsme zahlédli velkou mořskou želvu hned vedle jachty a potom minuli velkou zaoceánskou loď. Ještě před přistáním jsme udělali jedno nebo dvě trochu divoká kolečka, protože jsme zrovna předjeli nějakého kapitánova známého ve vratké dřevěné kanoi. Kapitán byl asi šprýmař, protože jsme toho „chudáka“ málem z té loďky našima vlnama vyklopili. V přístavu už na nás čekal autobus, který nás měl odvézt zpátky do kempu. 
Málem nám ale odjel, museli jsme ho pozdržet kvůli Mirce, která si kupovala sukni v obchodě! Ty ženský…. V recepci jsme zaplatili ještě jednu noc, tentokrát opravdu poslední, a pak zajeli do supermarketu dokoupit zásoby jídla, pití a piva. Po večeři jsme napsali poslední pohledy z Austrálie a dopsali jako vždy deníky.
Málem nám ale odjel, museli jsme ho pozdržet kvůli Mirce, která si kupovala sukni v obchodě! Ty ženský…. V recepci jsme zaplatili ještě jednu noc, tentokrát opravdu poslední, a pak zajeli do supermarketu dokoupit zásoby jídla, pití a piva. Po večeři jsme napsali poslední pohledy z Austrálie a dopsali jako vždy deníky.
11 km Nissan + já
33. den – čtvrtek 22. 3. 2001 – 20.den „On the road“
Někdy o půl jedné v noci zazvonil Mirce mobil a otec jí sdělovali nejnovější události z Prahy! V Praze bylo 15:30, to se mu to volalo! Nicméně jsme se dozvěděli, že zítra odpoledne spadne ruská vesmírná stanice Mir někam to Tichého oceánu východně od Austrálie. Pak jsem zase usnul i se svými připálenými proužky na stehnech od plavek! Dneska se Honza rozhodnul že už si na slabší brýle zvykl a bude tedy zase řídit. Ráno hned po snídani vyrážíme zpátky přes Airlie Beach na Proserpine a dál přes Mackay do Carmily, kde jsme natlačili něco k jídlu. Protože Mirka nebyla v Jenolan Caves v Modrých horách a já (dle Honzy) jsem jeskyněmi skoro posedlý (má pravdu, předsedo! :-) ), odbočujeme před Rockhamptonem na Olsen’s Capricorn Caverns. V hospůdce, která sloužila i jako informační středisko a pokladna zároveň, jsme si prohlídli výstavku o těchto jeskyních.
Jsou pojmenovány podle svého objevitele Johny Olsena (jak jinak), norského emigranta, který se zde usadil v 80. letech 19. století. Jeskyně jsou rodinný podnik, patří jeho potomkům, kteří se starají o jejich provoz a ochranu. Na prohlídku jeskyně jsem si koupil lístek jen s Mirkou (Honza prý počká venku) na prohlídku Cathedral Cave Tours za 13 AU$. Prohlídka začala v 16:00 a my dva byli jediní návštěvníci. Prováděla nás mladá průvodkyně, jejíž angličtina byla srozumitelná, takže poprvé jsem pochopil výklad víc jak ze 3/4. Jinak to bylo tak 1/3, na Hill Inletu dokonce tak 1/10 !!!). Sestoupili jsme po schodech do nitra jeskyně vytvořené v pískovci. Prošli jsme chodbou, jejíž podlaha byla tvořena několikametrovým nánosem guána – trusu netopýrů, kteří zde v jeskyni žili. V největším sále – katedrále, se konají koncerty a svatby kvůli skvělé akustice. Průvodkyně nám zde pustila rockovou operu a zhasla světla, abychom si vychutnali skvělou akustiku. Uprostřed katedrály byl mohutný provazcový kořen stromu, rostoucí nad jeskyní. Poté jsme vyfasovali svíčky a museli se protáhnout „zig zag“ chodbou, velice úzkou, že jsem se občas otřel o stěny a trochu si nabral do sandálů vodu. Přelezli jsme po dřevěném můstku do hlavní chodby, kde z jedné boční jeskyně vylétávali netopýři. Jeskyně byla bez krápníkové výzdoby. Honza si mezitím prošel místní naučnou stezku po okolí, která ale byla dost zdevastovaná, protože před pár dny zde byly dost velké záplavy. Tomu jsme naštěstí unikli. Vyrážíme dál na Rockhampton, kde nakupujeme nějaké jídlo a tankujeme.Střídám Honzu za volantem, protože se začíná smrákat. Jedeme už za tmy dál na jih po Bruce Hwy, přejíždíme opět obratník Kozoroha, který není nijak označený nebo jsme si toho ve tmě nevšimli, a kolem Gladstone dojíždíme do Tannum Sands. Cestou jsem se zase chytl kamiónu, který nám razil cestu tmou. Bral to svižně, rychlost neklesala pod 110 km / h, ani ve vesnicích! Do kempu po chvíli hledání a optání se místních lidí přijíždíme po osmé večer. Zaplatili jsme, postavili stan a začíná pršet. Tak se v pohodě stěhujeme do zastřešené kuchyňky udělat si večeři na elektrickém sporáku. Po večeři jsme dopili zbytek Bechera, co jsme měli na denní „dezinfekci“, zítra nás čeká jiná bylinka, fernet. Ještě se vysprchovat a jdeme spát. Naštěstí přestalo pršet.
Jsou pojmenovány podle svého objevitele Johny Olsena (jak jinak), norského emigranta, který se zde usadil v 80. letech 19. století. Jeskyně jsou rodinný podnik, patří jeho potomkům, kteří se starají o jejich provoz a ochranu. Na prohlídku jeskyně jsem si koupil lístek jen s Mirkou (Honza prý počká venku) na prohlídku Cathedral Cave Tours za 13 AU$. Prohlídka začala v 16:00 a my dva byli jediní návštěvníci. Prováděla nás mladá průvodkyně, jejíž angličtina byla srozumitelná, takže poprvé jsem pochopil výklad víc jak ze 3/4. Jinak to bylo tak 1/3, na Hill Inletu dokonce tak 1/10 !!!). Sestoupili jsme po schodech do nitra jeskyně vytvořené v pískovci. Prošli jsme chodbou, jejíž podlaha byla tvořena několikametrovým nánosem guána – trusu netopýrů, kteří zde v jeskyni žili. V největším sále – katedrále, se konají koncerty a svatby kvůli skvělé akustice. Průvodkyně nám zde pustila rockovou operu a zhasla světla, abychom si vychutnali skvělou akustiku. Uprostřed katedrály byl mohutný provazcový kořen stromu, rostoucí nad jeskyní. Poté jsme vyfasovali svíčky a museli se protáhnout „zig zag“ chodbou, velice úzkou, že jsem se občas otřel o stěny a trochu si nabral do sandálů vodu. Přelezli jsme po dřevěném můstku do hlavní chodby, kde z jedné boční jeskyně vylétávali netopýři. Jeskyně byla bez krápníkové výzdoby. Honza si mezitím prošel místní naučnou stezku po okolí, která ale byla dost zdevastovaná, protože před pár dny zde byly dost velké záplavy. Tomu jsme naštěstí unikli. Vyrážíme dál na Rockhampton, kde nakupujeme nějaké jídlo a tankujeme.Střídám Honzu za volantem, protože se začíná smrákat. Jedeme už za tmy dál na jih po Bruce Hwy, přejíždíme opět obratník Kozoroha, který není nijak označený nebo jsme si toho ve tmě nevšimli, a kolem Gladstone dojíždíme do Tannum Sands. Cestou jsem se zase chytl kamiónu, který nám razil cestu tmou. Bral to svižně, rychlost neklesala pod 110 km / h, ani ve vesnicích! Do kempu po chvíli hledání a optání se místních lidí přijíždíme po osmé večer. Zaplatili jsme, postavili stan a začíná pršet. Tak se v pohodě stěhujeme do zastřešené kuchyňky udělat si večeři na elektrickém sporáku. Po večeři jsme dopili zbytek Bechera, co jsme měli na denní „dezinfekci“, zítra nás čeká jiná bylinka, fernet. Ještě se vysprchovat a jdeme spát. Naštěstí přestalo pršet.
34. den – pátek 23. 3. 2001 – 21.den „On the road“
Po sprše, snídani a zabalení stanu a věcí se vracíme z Tannum Sands zpátky na Bruce Hwy, abychom pokračovali dál přes Miriam Vale, Gin Gin a Apple Tree, kde jsme tankovali plnou, na Maryborough, kde odbočujeme k moři do Hervey Bay. Chytli jsme slušnou průtrž mračen, Mirka musela jet krokem a stěrače stíraly maximální rychlostí– stejně nestíhaly. Dojeli jsme k informačnímu středisku, kde jsme si vybrali několik prospektů kvůli zítřejšímu výletu na Fraser Island. Podle našeho průvodce kempy Queenslandu jsme dojeli do jednoho z nich, ale tam neprošla velikost bazénu, tak jsme jeli do druhého kempu, který už prošel. Hold jsme už byli zhýčkaný!! :-) Udělali jsme si v rychlosti něco k jídlu a asi ve dvě vyrazili do města. Už neprší, svítí sluníčko. Hned na prvním rohu nás zabrzdil internet za tři doláče na hodinu, tak jsme tam rovnou asi na 1,5 hodiny zapluli. Potom jdeme na pláž, kde Honza našel malého žraloka bez ocasu. Když byla Mirka ve vodě po kotníky, zavolal jsem: „Bacha žahavka!“, což s Mirkou tak trhlo, že tam málem zahučela celá a oblečená! Nevím proč se nesmála. :-) Vracíme se zpátky na hlavní ulici, která vede hned vedle pláže podél pobřeží a jdeme rovnou k bankomatu, protože mi došla hotovost. Zkusil jsem si vybrat 100 dolarů, ale díky nepřesnosti v PINu, jsem si nic nevybral a byl rád, že mi bankomat aspoň vrátil kartu. Mirka uspěla, tak vybrala o stovku navíc. Na mou obhajobu jsem novou platební kartu kterou jsem mohl platit v zahraničí dostal dva dny před odjezdem, a PIN jsem po měsíci zapomněl. Konečně jsme zašli na točené australské pivo. Stálo 1,60 AU$ (32,- Kč) a nebyla to ani třetinka! (285 ml) Vydrndal jsem zato tři pivní podtácky. Po doplnění zásob v supermarketu a bottle shopu jsme se vrátili do kempu. V recepci jsem s Honzou zaplatil kartou 85 AU$ (1675,- Kč) zítřejší zájezd na Fraser Island. Po večeři a jednom na spláchnutí jdeme spát.
313 km Nissan + Mirka
35. den – sobota 24. 3. 2001
Ráno jsme vstali jak rybičky a po snídani jsme s Honzou vyrazili na křižovatku před kempem, kde nás má v 7:45 vyzvednout autobus na zájezd na Fraser Island. Mirka má svůj vlastní program – nákupy, internet, bazén, pláž. Je už osm a autobus nikde a tak začínáme být trochu nervózní. Krátce po osmé se autobus vynoří ze zatáčky, my konečně nastupujeme a jedeme do přístavu na Urangan Terminal, odkud nás trajekt odvezl do Kingfisher Bay Resort na Fraser Islandu. Fraser Island je největší písečný ostrov na světě, 140 km dlouhý a 25 km široký. Kousek od přístavního mola už na nás čeká terénní autobus Hino pro 30 lidí. Jsme drsní a jdeme si s Honzou sednout až na poslední sedadla, kde zůstáváme naštěstí sami, takže máme celý zadek pro sebe. Řidič nás hned upozorňuje na bezpečnostní pásy a abychom si je ihned zapnuli. Kdyby se někomu dělalo špatně tak si má přesednout dopředu, kde to bude nejmíň drncat. Je to trochu zvláštní, ale asi ví, co říká, tak ho posloucháme a zapneme se. A dobře jsme udělali. Hned po prvních metrech písečné cesty s kořeny stromů, které jsou tu všude a nejsou tady žádné zpevněné cesty, nás pásy udržely v sedačkách. Jedeme ze západního na východní pobřeží a potom po Adventy Five Mile Beach na sever k Eli Creek. Pláž tady slouží jako regulérní dálnice, takže to místy slušně kalíme, řidič nám vypráví o policii, která tu měří rychlost radarem a o nevychovaných a ožralých hlavně německých mladících, kteří tady jezdí na motorkách a pravidelně se přizabíjejí na skrytých kamenech nebo vymletých korytech potoků. Ani poznámky o „mořské nemoci“ nebyly od věci, protože některým cestujícím opravdu začíná tuhnout počáteční úsměv na rtech, začínají ztrácet řeč a pomalu měnit barvy i místa v autobuse. Já si to s Honzou vzadu náležitě užíváme, Hino má slušné pérování. U Eli Creek jdeme po dřevěném chodníčku od jeho ústí do moře asi 100 metrů proti proudu do buše a návrat zpátky potom absolvujeme broděním v nádherně chladné vodě tohoto křišťálově čistého potoka s písčitým dnem, jak jinak. :-) Ještě než jedeme dál, vyfotili jsme si start letadla z pláže, která tady slouží nejenom jako dálnice, ale taky jako letiště. Jedeme dál ke Coloured Sands, odkud se potom zase vracíme zpátky abychom zastavili u vraku lodi Maheno. To byla kdysi výletní loď, která najela při cyklónu v roce 1935 na mělčinu a ztroskotala. Na začátku 2. světové války složila jako cvičný cíl pro australské bombardéry. Dnes už je pouze cílem turistů. Zde nám bylo dáno „pouhých“ 10 minut na prohlídku, kterou jsme s Honzou protáhli na „přijatelných“ 15 minut, abychom si prohlédli celý vrak. Potom jedeme zpátky jižním směrem, když najednou Hinobus začíná na pláži z ničeho nic brzdit. Před náma na pláži přistává Cessna! To jsou věci. Krátkou a neplánovanou zastávku máme u lovce mořských červů, kteří jsou tak 1 až 1,5 metru dlouzí. Prodává je jako návnadu rybářům. Oběd máme v jednom z resortů na ostrově, v Happy Valley. Je to klasický švédský stůl, kdo na začátku zaváhal, tak měl smůlu a moc se už nenajedl. Nejen tady v Happy Valley jsme si všimli, že na cestách vedoucích do nebo s kopce, jsou do písku důmyslně položeny a ukotveny kovové rošty a pláty tak, aby auta a autobusy vyjely do kopce a nepropadaly se do písku. Po obědě se vracíme zpátky na „75 mílovou pláž“ a uháníme dál na jih k Eurong Resortu, kde odbočujeme znovu do vnitrozemí ostrova a jedeme znovu „skákacími“ cestami do Central Station. Při vystupování jsem zahlédnul dinga, bohužel hned zmizel. Zde jsme absolvovali pěší túru po deštném pralese okolo údolí říčky Wanggoolba. Porost je tady opravdu bujný, dopadá sem jenom 30% denního světla, jak nám sdělovala naučná cedulka a taky vzdušná vlhkost a teplota evidentně roste s každým krokem. Po pralese jedeme dál k jezeru McKenzie, které je naplněno pouze dešťovou vodou. Jak nám říkal průvodce, jsou tu celkem tři druhy jezer podle typu naplnění vodou. Jeden, jako zrovna Lake McKenzie nemá žádný přítok ani odtok a voda v jezeře je pouze čistě dešťová. Další dva typy už nejsou naplněny čistě dešťovou vodou, u jednoho je v jezeře pramen a voda z jezera potom odtéká dál do moře, druhý typ má potom přítok i odtok. Bílý písek na dně jezero McKenzie zbarvoval vodu do běla. Po koupeli vyjíždíme zpátky do Kingfisher Bay. Po cestě zažíváme ještě jedno neplánované dobrodružství a malou zácpu na cestě, protože jeden z terénních autobusů před námi „odmítl“ pokračovat v cestě a náš řidič tak musí dokázat bravurní zvládnutí řízení svého Hina, když musí složitým manévrem stojící autobus objet. Byl jeden z mála, kteří si to troufli, protože jsme byli naklonění málem na převrácení. Ale na rozdíl od ostatních jsme projeli. Z přístavu se vydáváme trajektem zpátky do Hervey Bay a autobusem do kempu. Servis jako vždy perfektní. Na autě nacházíme vzkaz od Mirky, že je na pláži u moře, ale potkáváme ji akorát když přichází do kempu. Tak jdeme společně do města koupit tonic k fernetu a nějaké další pití. Po cestě jsme se zastavili ještě na jedno točené 
a koukáme, že podražilo o 60 centů díky tomu že je sobota! Po návratu do kempu jsme natlačili večeři, šli se ráchnout do bazénu (Honza se flákal) kde nám překážela nějaká hadice na čistění a pak v osvětlené „jídelně - kuchyňce“ dopsali při bavoráku deníky. V nočním vedru (bylo tak +26 ºC) mi zteplal bavorák v ešusu, tak jsem si ho dal na chvilku do mrazáku. Mirka mi říkala ať ho vyndám, že mi to zmrzne. Říkal jsem si: „No jó, ženská, alkohol nemůže přece zmrznout!“ Může!! Po chvíli jsem vyndal ešus se zmrzlým bavorákem na dně! Mirka byla okamžitě na koni a s Honzou se mohli potrhat smíchy! Poté co jsme učinili zadost literatuře faktu, jsme se šli vysprchovat, abychom si navzájem nesmrděli ve stanu a zalehli k půlnoci.
a koukáme, že podražilo o 60 centů díky tomu že je sobota! Po návratu do kempu jsme natlačili večeři, šli se ráchnout do bazénu (Honza se flákal) kde nám překážela nějaká hadice na čistění a pak v osvětlené „jídelně - kuchyňce“ dopsali při bavoráku deníky. V nočním vedru (bylo tak +26 ºC) mi zteplal bavorák v ešusu, tak jsem si ho dal na chvilku do mrazáku. Mirka mi říkala ať ho vyndám, že mi to zmrzne. Říkal jsem si: „No jó, ženská, alkohol nemůže přece zmrznout!“ Může!! Po chvíli jsem vyndal ešus se zmrzlým bavorákem na dně! Mirka byla okamžitě na koni a s Honzou se mohli potrhat smíchy! Poté co jsme učinili zadost literatuře faktu, jsme se šli vysprchovat, abychom si navzájem nesmrděli ve stanu a zalehli k půlnoci.
36. den – neděle 25. 3. 2001 – 22.den „On the road“
Ráno po snídani vyjíždíme zpátky přes Maryborough na hlavní highway a jedeme přes Gympie a Nambour do Glasshouse Mountains Tourist Park. Mirka v průvodci objevila, že v Beerwahu je ZOO, ať se tam zastavíme. Souhlasíme s dobrým nápadem, vzpomněl jsem si, že je zde doma Crocodile Hunter – Lovec krokodýlů, kterého jsem doma sledoval na Discovery Channel. Vstup 15,50 AU$ jsme zatáhli kartami. Procházíme celou zoologickou zahradu a prohlížíme si typické zástupce australské fauny jako kasuára, orla klínoocasého, kterého se nám nepodařilo vyfotit v Outbacku, tasmánského čerta, dinga, koaly a spoustu jedovatých hadů. Ve výběhu se líně váleli klokani (ani se jim nedivím, v tom vedru), tak jsem si jednoho pohladil – plyšáčka. V půl druhé bylo krmení sladkovodních krokodýlů „Crocodile hunterem“ Stevem Irwinem. Tam nesmíme chybět! Irwin je stejný jako v tom seriálu, hlasitě komentuje všechno co dělá, běhá mezi krokodýli, zatímco jeho pomocníci kolem dávají pozor a upozorňují ho, kde který krokodýl je. Jak říká Mirka: „On je trochu prdlej, ale celkem odvážnej!“. Po krmící show jsme si dali v bufetu oběd a dvojité pití, protože je opravdu teplo. Porce tedy byly skoro víc než velké. Po obědě si ještě doprohlídneme to, co jsme za dopoledne nestihli. Celkově se mi zdejší ZOO líbila víc než ta v Melbourne. Vyrážíme na prohlídku Glasshouse Mountains. Vyjeli jsme na vyhlídku, kterou jsme trochu složitě hledali, udělali pár fotek a potom už míříme přes Caboolture do Brisbane. Na dálnici před městem jsme se dostali asi do 5 km zácpy, ta se ale za chvíli rozjíždí. Je vidět, že lidi vyjíždí na víkend z měst všude na světě. Kemp jak jinak než s bazénem už máme vybraný, projíždíme skrz město a celkem bez problémů ho nacházíme. Při stavění stanu Honza našel v odpadní výlevce pro karavany zalezlého černého pavouka, tak ho klacíkem hned vyšťoural, abychom zjistili, co je zač. A byl to on, australský Red back, černá vdova. Druhý nejjedovatější pavouk v Austrálii! Tak jsme ho hned vyfotili a radši nechali zalézt zpátky do jeho úkrytu. Ještě před večeří se jdeme vyráchat do bazénu abychom se „odlepili“ a ztvrdli jsme tam skoro hodinu. Po večeři znovu dopisujeme deníky. Po obloze se honí mraky, navrhuji připevnit tropiko ale Mirka s Honzou jsou proti! Jestli bude lejt!
339 km Nissan + já
37. den . pondělí 26. 3. 2001
V noci nepršelo a bylo příjemně, už ne takové vedro jako v předchozích dnech. Při snídani se tlačíme u jednoho stolu s páry ze Švýcarska a z Izraele. Máme pocit, že kempy jsou tady spíš vybaveny pro karavany a obytná auta než pro stany. Počítají s tím, že si každý vaří sám a tak kuchyňky mají spíš menší oproti velkým prádelnám.Po snídani jsme zašli do bazénu na ranní koupel. Když jsme odcházeli od bazénu, byl jsem „zákeřně“ a nečekaně vržen polooblečen do bazénu jednou osobou! Sankce budou následovat! Všichni se bavili, kromě mě! Dneska jedeme autem do města poznat a prohlídnout si Brisbane. Je to hlavní město Queenslandu a zároveň třetí největší město Austrálie s asi 1,5 mil. obyvatel. Parkujeme na jedné hlavní ulici v zóně parkování povoleném pouze do 16:00. Pěšky jdeme do centra kolem St. Stephen’s Cathedral a St. Stephens Church stojícím hned vedle. Katedrála byla dokončena v roce 1874, je postavena ve stylu anglikánské neogotiky, kdežto vedle stojící kostel je nejstarším kostelem v Brisbane z roku 1850. Přes návštěvu hospůdky s čepovaným „Tuhýsem“ za 2,50 AU$, pěší zónu Queen Street, nejstarší obchodní pasáž Brisbane Arcade a obchodní centrum Meyr Centre jsme došli až k radnici City Hall z roku 1930. Té dominuje 92 metrů vysoká věž ve stylu italské renesance, kterou jsme si vybrali jako rozhlednu. Výtahem jsme se nechali vyvézt až nahoru a obhlídli celé centrum Brisbane svrchu, počkali si na bití radničních hodin a pak se vrátili na pěší zónu na oběd (čínu s rýží a kolou – 8,10 AU$ (162,- Kč) ve foodcourtu). Čekala nás Botanická zahrada. Cestou ale procházíme kolem jedné zábavné herny, kde nás zaujal hrací automat na tancování a kde jsme se také trochu zdrželi pozorováním výkonů místních profíků. Botanická zahrada v Brisbane je druhou nejstarší v Austrálii po sydneyské, původně to byla zelinářská zahrada trestanců, současnou podobu dostala v roce 1855. Nejvíce času trávíme na břehu Brisbane River s mangrovníky, mezi jejichž kořeny se proháněli malí krabi. Při filmování krabů jsem Mirce přejel listem přes rameno a řekl: „Hele, pavouk!“ Ta málem upustila kameru do bahna! Pomsta za ranní koupel byla sladká. :-) Zpátky k autu se vracíme kolem Old Government House 
a naší známé herny a protože je už 19:00, máme lehké obavy. Ty se také potvrdili, auto nikde!!! Tak se jdeme do nejbližší hospody na rohu poradit, co dál. Zde nám hned ochotně dali telefon, kam máme zavolat. Díky Honzově angličtině jsme se dozvěděli od městské policie telefon na firmu, kde máme auto. Během telefonování se spustil krátký, ale vydatný liják, že jsem se musel s Mirkou schovat do vedlejší telefonní budky. Vzápětí Honza telefonuju na nové číslo, kde mu potvrzují, že tam naše auto opravdu stojí a pokud si ho vyzvedneme ještě dnes, bude nás to stát 140 AU$ (2800,- Kč), protože tam už nikdo není a musel by tam někdo přijet. Pokud si ho vyzvedneme až zítra ráno, budeme lehčí jenom o 100 dolarů. Po domluvě se rozhodujeme, že si ho vyzvedneme ještě dneska. Je to jednodušší než jet do kempu MHD nebo taxíkem a zítra se zdržovat složitou cestou pro auto, když potřebujeme jet dál. Je nám nadiktována adresa Hudson Road 9 ve čtvrti Albion, kterou na naší mapě nemůžeme najít, tak bereme taxíka. Honza ještě vybírá z bankomatu 200 AU$, abychom měli na taxíka a na poplatky za odtah. Taxík nás dovezl k odtahové firmě vzdálené 7 km za 12 dolarů, kde už na nás nervózně čeká zřízenec s vyplněným papírem, který Honza doplnil o svojí adresu. Zacálovali jsme 140 dolarů a Pulsar je zase náš. Stále lehce prší, takže při vyjíždění z garáží na ulici a zapnutí stěračů jsme si všimli, že máme nějaký lístek za stěračem. V kempu jsme potom zjistili, že je to ještě pokuta od policie na 120 dolarů. Tu jsme se rozhodli ignorovat. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme v supermarketu na nějaký nákup, ale zrovna zavírají, máme smůlu. Když se má něco posrat, tak se to posere dokonale. Takže při příjezdu do kempu jsme tušili co nás čeká za „jobovku“ dotřetice. Náš stan bez tropika byl vytopený deštěm, spacáky uvnitř navlhlý nebo mokrý a karimatku nacucaný vodou. Takže jsme stan vylili, spacáky částečně vyždímali a odnesly do prádelny usušit. Po večeři se přesouváme do společenské místnosti, kde dopisujeme deníky a kterou nám nechal kluk z recepce otevřenou, abychom se tam mohli vyspat v suchu, stan je totiž totálně mokrý a nepoužitelný. Jenom prý máme vstát před osmou, kdy otevírají kemp, abychom moc neprovokovali. Po sprše jdeme na kutě. Noční vedro nám pomáhají rozhánět nástropní ventilátory, ale dělají při tom hrozné zvuky. Podaří se nám je sice vypnout, ale za nějakou dobu se zase sami roztočí nezávisle na naší vůli.
a naší známé herny a protože je už 19:00, máme lehké obavy. Ty se také potvrdili, auto nikde!!! Tak se jdeme do nejbližší hospody na rohu poradit, co dál. Zde nám hned ochotně dali telefon, kam máme zavolat. Díky Honzově angličtině jsme se dozvěděli od městské policie telefon na firmu, kde máme auto. Během telefonování se spustil krátký, ale vydatný liják, že jsem se musel s Mirkou schovat do vedlejší telefonní budky. Vzápětí Honza telefonuju na nové číslo, kde mu potvrzují, že tam naše auto opravdu stojí a pokud si ho vyzvedneme ještě dnes, bude nás to stát 140 AU$ (2800,- Kč), protože tam už nikdo není a musel by tam někdo přijet. Pokud si ho vyzvedneme až zítra ráno, budeme lehčí jenom o 100 dolarů. Po domluvě se rozhodujeme, že si ho vyzvedneme ještě dneska. Je to jednodušší než jet do kempu MHD nebo taxíkem a zítra se zdržovat složitou cestou pro auto, když potřebujeme jet dál. Je nám nadiktována adresa Hudson Road 9 ve čtvrti Albion, kterou na naší mapě nemůžeme najít, tak bereme taxíka. Honza ještě vybírá z bankomatu 200 AU$, abychom měli na taxíka a na poplatky za odtah. Taxík nás dovezl k odtahové firmě vzdálené 7 km za 12 dolarů, kde už na nás nervózně čeká zřízenec s vyplněným papírem, který Honza doplnil o svojí adresu. Zacálovali jsme 140 dolarů a Pulsar je zase náš. Stále lehce prší, takže při vyjíždění z garáží na ulici a zapnutí stěračů jsme si všimli, že máme nějaký lístek za stěračem. V kempu jsme potom zjistili, že je to ještě pokuta od policie na 120 dolarů. Tu jsme se rozhodli ignorovat. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme v supermarketu na nějaký nákup, ale zrovna zavírají, máme smůlu. Když se má něco posrat, tak se to posere dokonale. Takže při příjezdu do kempu jsme tušili co nás čeká za „jobovku“ dotřetice. Náš stan bez tropika byl vytopený deštěm, spacáky uvnitř navlhlý nebo mokrý a karimatku nacucaný vodou. Takže jsme stan vylili, spacáky částečně vyždímali a odnesly do prádelny usušit. Po večeři se přesouváme do společenské místnosti, kde dopisujeme deníky a kterou nám nechal kluk z recepce otevřenou, abychom se tam mohli vyspat v suchu, stan je totiž totálně mokrý a nepoužitelný. Jenom prý máme vstát před osmou, kdy otevírají kemp, abychom moc neprovokovali. Po sprše jdeme na kutě. Noční vedro nám pomáhají rozhánět nástropní ventilátory, ale dělají při tom hrozné zvuky. Podaří se nám je sice vypnout, ale za nějakou dobu se zase sami roztočí nezávisle na naší vůli.
62 km Nissan + já
Honzovo P.S.: Úřední šiml v Austrálii neřechtá. Asi po 3 měsících po návratu z Austrálie jsem dostal domů dopis z Brisbane City Council. Původně jsem si říkal, hele, co mi to píšou z Austrálie a z Brisbane k tomu. Ale v zápětí mi to došlo. Městský úřad mi posílal zprávu, že stále postrádají zaplacenou pokutu za nesprávné parkování a další instrukce jak toto vyrovnat. V opačném případě byly popsány možné následky. A k tomu byla přiložená kopie faxu z půjčovny HERTZ, kde mě potvrzují jako zákazníka půjčeného auta v uvedeném období a plně zodpovědného za toto auto. To bylo ale překvapení! Nezbývalo mi teda nic jiného, pokud jsme tu pokutu nechtěli platit, než napsat „srdcervoucí“ :-) dopis o tom, že jsem si všeho plně vědom, ale že to byl náš jediný problém v Austrálii během 40 dní, že nebudu posílat šek na 120 dolarů jen tak poštou a chci teda bankovní převod (ten nebyl vůbec v nabídce vyrovnání), že ozvat se až po třech měsících po přestupku se mi teda moc nelíbí, že je to trochu zvláštní atd. atd. A že tedy prosíme o prominutí. Pokutu vůbec nezaplatit a všechno ignorovat jsme po poradě s kamarádem právníkem zavrhli. Přeci jenom nevíme, jaké právní smlouvy mezi sebou Česko a Austrálie mají a jestli by na nás za nějaký čas náhodou nevyběhnul nějaký český úřad. A taky bychom se rádi třeba do Austrálie někdy vrátili a se škraloupem hned při dalším vstupu by to asi nebylo ono. I když to by byl asi můj problém, figurovalo tam moje jméno. A kdoví jak je to s celým Commonwealthem. Aby nebyl problém třeba v Anglii. Zase tolik peněz to není. Asi za měsíc od mého dopisu mi přišla odpověď a v ní, že mi všechno odpouštějí a že veškeré řízení vůči mé osobě zastavují. Tak tedy aspoň dobrá zpráva na konec.
38. den – úterý 27. 3. 2001 – 23.den „On the road“
Picnic Rock přecházíme říčku a za chvíli jsme už u Elabana Falls. Po chvilce kochání se stejnou cestou vracíme zpátky k O’reilly’s Guesthouse, kde si kupujeme pohledy, a pak už se vracíme úzkými serpentinami zase dolů zpátky k moři. Projíždíme Nerangem dál na Southport. Protože se začíná stmívat, střídám Honzu za volantem. Hledáme kemp, projíždíme Surfer’s Paradise. Chvíli se motáme po hlavních i vedlejších uličkách nebo po cestách podél pláží, mezi stovkami hotelů, heren a dalších zábavních podniků, které svítí do tmy barevnými neóny. Nakonec jsme skončili v Miami, kde nacházíme kemp hned u silnice. 
Vyndáváme mokré věci z předchozí noci, aby proschly, hlavně stan to potřebuje. Protože trochu fouká vítr, schne celkem rychle. Mezitím si děláme večeři a po ní se vydáváme najít náš oblíbený krámek „bottle shop“. Nacházíme ho hned za křižovatkou, zakoupili jsme „big beer“ (750 ml) a vrátili se do kempu, kde dopisujeme deníky a Honza vzpomíná na prokličkované kilometry v horách, je rád, že vyšly zrovna na něj.
211 km Nissan 184 km Honza 27 km já
Picnic Rock přecházíme říčku a za chvíli jsme už u Elabana Falls. Po chvilce kochání se stejnou cestou vracíme zpátky k O’reilly’s Guesthouse, kde si kupujeme pohledy, a pak už se vracíme úzkými serpentinami zase dolů zpátky k moři. Projíždíme Nerangem dál na Southport. Protože se začíná stmívat, střídám Honzu za volantem. Hledáme kemp, projíždíme Surfer’s Paradise. Chvíli se motáme po hlavních i vedlejších uličkách nebo po cestách podél pláží, mezi stovkami hotelů, heren a dalších zábavních podniků, které svítí do tmy barevnými neóny. Nakonec jsme skončili v Miami, kde nacházíme kemp hned u silnice. 
Vyndáváme mokré věci z předchozí noci, aby proschly, hlavně stan to potřebuje. Protože trochu fouká vítr, schne celkem rychle. Mezitím si děláme večeři a po ní se vydáváme najít náš oblíbený krámek „bottle shop“. Nacházíme ho hned za křižovatkou, zakoupili jsme „big beer“ (750 ml) a vrátili se do kempu, kde dopisujeme deníky a Honza vzpomíná na prokličkované kilometry v horách, je rád, že vyšly zrovna na něj.
39. den – středa 28. 3. 2001 – 24.den „On the road“
Budíček máme dneska neobvykle brzo, už v 7:00, protože dnes musíme dojet do Sydney, což je řádově 900 kilometrů. Zítra vracíme auto zpátky do půjčovny Hertz. Po snídani opouštíme Miami a po Coast Hwy míříme na jih. U Coolangaty se napáskujeme na Pacific Hwy, která vede až do Sydney. Ve stejném místě opouštíme Queensland a po 4 týdnech se tak vracíme zpátky do New South Walesu. Pokračujeme přes Ballinu, Grafton a Coffs Harbour až do Urangy, kde musíme natankovat naši předposlední plnou nádrž. Abychom si trochu odpočinuli, odbočujeme z hlavní silnice směrem k moři. Fouká silný vítr až písek bolestivě píchá do těla, jak je unášen větrem. Já s Mirkou jsme se nechali zalejvat metrovými vlnama, Honza lezl po písečných dunách a fotil. Mirka si něco udělala s kolenem, tak jsme ji šoupli na zadní sedačku a vyrazili dál přes Kempsey, Taree a Newcastle do Sydney, kam přijíždíme okolo desáté večer. Protože jsme cestou nenašli žádný kemp, vrátili jsme se dle seznamu kempů „Big 4“ zpátky před město. Do Berowry jsme dorazili ve 22:30, a protože recepce už byla zavřená, vjeli jsme podle instrukcí dovnitř kempu a našli si místo. Jediný Honza natlačil večeři a po sprše jsme šli na kutě. Odbíjela půlnoc.
891 km Nissan 371 km Mirka 520 km já
Vstáváme v 7:30 a po snídani vyrážíme do města. Mirka se rozloučila s Honzou M. a pak jela s Karen k ní do práce kde na pláži chce nachytat ještě poslední bronz. Já s Honzou doprovázíme Honzu M. k jeho práci kde se s ním loučíme. Nakupujeme ještě nějaký dárky, oběd si dáváme u McDonalda na Circular Quay a odtamtud jedeme potom autobusem ke Karen k Paul Henry Hospital. Už smutně, téměř beze slov se balíme a pak nás Karen veze všechny tři na letiště Sydney Kingsford – Smith International Airport. Loučíme se s Karen a v 15:10 jdeme na odbavení do Vídně. Za posledních šest australských dolarů jsem si koupil třetinku piva (vydřiduši!) a po vyplnění odchozí karty z Austrálie jsme v 16:15 prošli celní a pasovou kontrolou
do našeho Boeingu 777 společnosti Lauda Air. Hned nabíráme padesátiminutové zpoždění, takže směr Kuala Lumpur startujeme chvíli před šestou. Poslední dotyk s australským kontinentem.
GOOD BYE AUSTRALIA !!!
40. den - čtvrtek 29. 3. 2001
abychom se trochu ochladili. Pak jsme se vydali dál směrem do Hyde Parku. Mirka se loudala se svým zraněným kolenem, Honza potřeboval oběhat pár krámů, tak že se trhne. A oheň byl na střeše. Trochu se ti dva pohádali, ale nakonec jsme to rozchodili! Honza vyrazil za nákupy a já s Mirkou do Čínské čtvrti do Market City. S Honzama jsme se sešli na Kings Cross a pěšourem se dali přes Hyde Park na jedno zpátky do centra pod AMP Tower. Pak jsme došli do Botanické zahrady, kde nás vyzvedla 21:05 Karen. Zajeli jsme pro věci na spaní ke Karen do práce a pak zpátky na kolej. Pomohli jsme Honzovi M. a Karen nastěhovat nějaké věci do auta, které si odvezli ke Karen do nemocnice. Karen koncem měsíce na koleji končí. Navečeřeli jsme se, osprchovali se a když se ti dva vrátili zalezli jsme na kutě. Čeká nás poslední noc pod souhvězdím Jižního kříže!
abychom se trochu ochladili. Pak jsme se vydali dál směrem do Hyde Parku. Mirka se loudala se svým zraněným kolenem, Honza potřeboval oběhat pár krámů, tak že se trhne. A oheň byl na střeše. Trochu se ti dva pohádali, ale nakonec jsme to rozchodili! Honza vyrazil za nákupy a já s Mirkou do Čínské čtvrti do Market City. S Honzama jsme se sešli na Kings Cross a pěšourem se dali přes Hyde Park na jedno zpátky do centra pod AMP Tower. Pak jsme došli do Botanické zahrady, kde nás vyzvedla 21:05 Karen. Zajeli jsme pro věci na spaní ke Karen do práce a pak zpátky na kolej. Pomohli jsme Honzovi M. a Karen nastěhovat nějaké věci do auta, které si odvezli ke Karen do nemocnice. Karen koncem měsíce na koleji končí. Navečeřeli jsme se, osprchovali se a když se ti dva vrátili zalezli jsme na kutě. Čeká nás poslední noc pod souhvězdím Jižního kříže!
67 km Nissan + Honza
41. den – pátek 30. 3. 2001
Po jídle se Honza zeptal letušky, letuška pilotů a ti nám dovolili jít se podívat do pilotní kabiny. Překvapilo mě jak je kabina malá. Letadlo řídil autopilot, protože když jsme vešli do kabiny, jeden z pilotů si akorát sundával nohy z řídícího pultu. Ochotně nám piloti vysvětlili činnosti jednotlivých ovládacích prvků letadla, zapnuli radar a na displeji se objevili blízko letící letadla okolo nás. Ve vzduchu byl docela frmol. Pak přepli na pozemní kontrolní stanoviště a na zeleně svítícím displeji se rozzářili údaje z jednotlivých kontrol. Po čtvrt hodině nás letuška slušně „vyhnala“ ven a zpátky na místa. Potom Honza zabodoval, když si koupil z palubního obchodu kšiltovku Lauda Air na památku. V Kuala Lumpur přistáváme tentokrát bez problémů v 1:10 sydneyského a 23:10 místního času. Znovu vystupujeme z letadla do haly, které mezitím uklízí četa „poklízečů“ a Boeing doplňuje palivo.
42. den - sobota 31. 3. 2001
V 0:45 místního času se odlepujeme od země a pokračujeme dál do Vídně. V Praze je touto dobou pátek večer, 17:45. Letíme ve výšce 37.000 „fítů“ (11.277 m.n.m) rychlostí od 798 do 974 km/h dle síly protivětru (údaje z palubního počítače). Letíme celou cestu za tmy, někde nad Černým mořem se začíná za námi rozednívat. Máme trochu obavy, jak všechno stihneme, protože nás kapitán průběžně informuje o zpoždění, které nabíráme kvůli silnému protivětru. Na Vienna International Airport ve Schwechatu dosedáme v 6:30 ráno místního času. Jdeme rovnou do haly najít vchod na odlet do Prahy. Zaslechl jsem hlášení, že cestující (řekli naše jména a tři další) se mají dostavit na „check-in“ na nějaký „gate“. Číslo zase slyšel Honza ale naše jména přeslechl. Krásně jsme se doplnili. Vydali jsme se hned na gate C-18, kde už na nás čekali a odvezli letištním mikrobusem k letadlu Tyrolean Airways (De Havilland DHC - 8 / 300). Ihned po našem vstupu na palubu letadlo odstartovalo v 7:10 směr Praha. Je nám jasné, že během tohoto fofru nám určitě nepřeložili naše zavazadla. Dostali jsme dneska už druhou snídani a za hodinu přistáli v Praze na Ruzyni. V Sydney je 18:10 večer. Při čekání na zavazadla se naše obavy potvrdily, přiletí dalším letadlem a budou nám odpoledne dopravena domů. Při celním odbavení se nás ptal celník, jestli v těch zavazadlech, co nám přijdou později, nevezeme alkohol. Řekl jsem že ne a na zádech jsem měl baťůžek s třemi litry australského rumu Bundaberg! Ale na ten se neptal! :-)
Nejvíc mě chutnala tato dvě australská piva: Victoria bitter a Cascade premium lager i ty ostaní se dala ale v pohodě pít.
Tak skončila naše 42-denní „Expedice Jižní kříž“ po nádherném australském kontinentu, kterou jsme označili několika NEJ – nejkrásnější, nejdelší, nejvzdálenější a nejdražší. :-)
Po Austrálii jsme najeli Nissanem Pulsarem celkem 10.605 km při průměrné spotřebě 6,6 litrů benzínu na 100 km. Návrat k pravostrannému řízení u nás byl bez problémů vyjma občasného přehození spuštění stěračů místo blinkrů! :-)
PS: Mapy jsou dílem Honzy, deník společným dílem. Fotogalerie
