Peru II.

14.den - sobota 30.9.2006    
Budíček v 7:30, v 8:00 má přijet autobus, ale až v 8:40 (bez snídaně!) přišel průvodce a vedl nás na blízké kruhové náměstí. Rakušák, ubytovaný též v našem hotelu, se nám snažil vysvětlit, že my máme jinou cestovku než on! Ještě že jsme toho troubu ignorovali. Do 72 km vzdáleného archeologického naleziště Tiwanaku (Tihuanacu) jsme vyjeli autobusem a průvodce od nás vybral 40 $ a 3 boliviany za vstup do areálu (222,-/osoba). Jako první jsme navštívili muzeum, kde jsou umístěny nejvzácnější monolity a artefakty z vykopávek a dozvěděli jsme se tu o historii Tiwanaku. {Existence Tiwanaka se dělí na pět období (I-V), jež se „rozprostřela“ od 6. století př. n. l. do 13. století n. l., v době největšího rozkvětu mělo 20 000 obyvatel. Jako většina jihoamerických předinckých civilizací i Tiwanaku se dostalo na vysokou úroveň v keramice a zanechalo za sebou kamenné monolity, o jejichž skutečné funkci se vědci dodnes dohadují. Monolity vznikly hlavně v období Tiwanaku IV (mezi 300 a 700 n. l.), keramikou se zabývali od začátku, přičemž její charakteristika se měnila s dobou. Tiwanaku I (600 – 400 př. n. l.) bylo obdobím barevné keramiky; pro Tiwanaku II (400 př. n. l. až 0 n. l.) byly typické velké nádoby; Tiwanaku III (0 až 300 n. l.) „zplodilo“ keramiku trojbarevnou, zdobenou obrazy zvířat; keramika Tiwanaku IV byla zase hodně ovlivněná „objevením“ dekorativnosti křivek lidského těla a keramika Tiwanaku V (700 až 1200 n. l.) postupně stagnovala až začala upadat (spolu s celou kulturou) a neobjevily se už žádné výrazné nové prvky. Samotné Tiwanaku leželo ve své době na březích poloostrova vybíhajícího do jezera Titicaca. Titicaca je dnes už asi 20 km na západ, ale jeho důležitost, jako rodiště slunečního boha Virakoči, zůstala. Dnes už je Tiwanaku jen odrazem své podoby z dob největší slávy, na čemž se svým dílem podepsala především španělská kolonizace. Zlato Španělé odvezli, většinu keramiky rovnou na místě zničili náboženští fanatici, kamenné bloky byly zase použity na stavbu vesničky Tiwanaku a železniční trati do La Pazu.} „Průvodce má šílenou angličtinu a my šílený hlad!“ Potom jsme šli k „Piramide de Akapana“ – což je jen hliněný násep s prohlubní (údajný bazén) a vykopanému chrámu „Semisubterráneo“. {Templete Semisubterráneo (Polopodzemní chrám) - nejde vlastně o chrám, spíš jde o kamenné nádvoří o rozměrech 26×28 m, zapuštěné asi pět metrů do země. V kamenných zdech jsou zabudovány kamenné hlavy – symbol Bolívie.} Zde jsme potkali zájezd Čechů, ale radši jsme se k nim ani nehlásili když proklusali okolo vykopávek a kvačili dál. Lidí tu bylo víc než dost. Následovala prohlídka chrámu „de Kalasasaya“ {Plošina (130×120 m) je vyvýšená a její zdi jsou sestaveny z obrovských slícovaných kamenných bloků. Kamenná Kalasasaya pravděpodobně sloužila k rituálním obřadům.} s velkými monolity „Puerta del Sol“ (Sluneční brána) {Vytesána z jediného kusu kamene má nad vchodem velkou rytinu slunce s dlouhými paprsky a po celém povrchu vyryté různé hieroglyfy a vzory}, „Ponce“ {Monolit podobný člověku. Celý porytý spletí obrazců a geometrických tvarů působí záhadně a Dänikem by řekl, že v něm indiáni zobrazili návštěvníka z vesmíru. Ale stejně tak by to mohl být incký bůh Virakoča, ke kterému mají domorodci posvátnou úctu.} a „El Fraile“. Mě osobně zaujal monolit  tvořící boční zeď plošiny chrámu se speciálně tvarovanou dírou – z venkovní strany byl slyšet i šepot pronesený uprostřed chrámu, pokud člověk přiložil k otvoru ucho, když do otvoru promluvil, uvnitř chrámu se to rozlehlo a znělo to tajemně, špatně se poznalo odkud se to ozývá.  Kněží byli „vykukové“ a akustiku měli v malíčku. Na závěr nám průvodce vysvětlil princip slunečního kalendáře. Pak už nás konečně autobus odvezl k hospůdce na pozdní oběd, Michal už nejedl 24 hodin! Oběd za 23 bolivianů (69,-) nic moc. Při zpáteční cestě do La Pazu jsme zastavili na okraji Altiplana v okrajové čtvrti La Pazu s focením kotliny města a zasněženými vrcholky And v pozadí. Autobus nás vyklopil na kruháči před hotelem. V hotelu jsme si lehce „odfkli“ a v 15:40 vyrazili do víru velkoměsta. Příkré uličky La Pazu nám dávali zabrat, pohybovali jsme se v nadmořské výšce 3600 – 3850 m. Sísa vybrala z karty 1200 bolivianů (400,- pro mě) abychom mohli na tržištích zakoupit vlněné čepice, rukavice, ponožky, ubrusy, trika, náramky, náušnice, řetízky a pohledy. Stihli jsme i návštěvu kavárny kde mi  paní odlepila pivní etiketu z Michalova piva! Po finančním vyčerpání z nákupů jsme zašli do včerejší osvědčené hospody Luna & Sol na jídlo a víno. Okolo deváté jsme se vrátili na hotel a balili na zítřejší odjezd. Vzal jsem si Paralen na vypocení. Jsem furt nachlazený. V 0:50 jsme šli spát.

15.den - neděle 1.10.2006

Budíček v 7:20, po vyspršení jsme zašli do blízkého baru na americkou snídani (hemenex – 10 bolivianů = 30,- Kč), poté dle plánku jsme našli určené stanoviště taxíků kde nás až druhý za 20 bolivianů odvezl do Měsíčního údolí, když k nám ještě napáskoval jednu zákaznici stejným směrem. Za vstup jsme dali 15 bolivianů (45,-) a prošli si delší okružní trasu mezi zvětralými pískovými homolemi. Zpátky do centra nás taxi stálo 25 bolivianů, když jsme řekli náš hotel Continental, museli jsme připlatit další 3 ! Na ulici před hotelem jsme utratili poslední boliviany a „v pravé poledne“ jsme zašli do našeho „býváku“ se sbalit na cestu zpět do Peru. Ve 13:00 taxík (prostorný kombík) předjel před hotel, naložili jsme bagáž a taxík vyrazil nesmyslně přes přeplněné prašné tržiště na výpadovku z města. To ještě taxikář se zastavil u kašny, kde si namočil čepici, a pak ve dvou opravnách, kde mu doplnili olej do motoru. Snad dojedeme! Cesta vedla rovinatou kamennou, místy travnatou krajinou Altiplana, minuli jsme mělké sedýlko ve výšce 4028 m n/m. Před hraničním městem Desaguadero nás zastavila vojenská hlídka, která prohlížela naše batohy a taxikářova poznámka že neumíme španělsky nám asi umožnila pokračovat dál bez „všimného“ pro vojáky. V 15:20 nás taxík vyklopil ve špinavé a prašné bolivijské části města. Hned nás obklopili kluci s kolorikšama, že nás převezou na hranici. Odmítli jsme a k hranici došli pěšky, prošli bolívijskou i peruánskou pasovou kontrolou, odevzdali bolívijské a vyplnili peruánské prohlášení. Hranici jsme přešli v pohodě a v peruánské části města zašli na pozdní oběd. „Z hospody s prima menu se klube špinavá díra s obsluhou, která má viditelně naprosto duté hlavy, s takovýma dilinkama jsem se ještě nesetkala. Záchod je prasečí chlívek i když kluci prý zažili horší, no nazdar.“ Hlavní jídlo před polévkou, čaj pro mě až po třetí urgenci, děti v kuchyni rukou nabírali rýži a pak jí umačkávali na talíři, čekali jsme 50 minut na jídlo! Bohužel co nás drželo na místě bylo že se muselo platit předem a stálo nás to 58 solů! Nejhorší restaurace v Jižní Americe! „Taxík do Puna chtěl 120 solů (840,- Kč), to asi upadl, seňora v Ormeñu nám doporučuje menší autobusy které jezdí každou chvíli, jen co se naplní za 6 solů/osoba. Baťohy nám průvodčí uložil na střechu busu.“ V 16:40  jsme vyjeli na Puno. Neujeli jsme ani 5 km, zastavila nás policejní hlídka a vybrala dva černochy a Michala na kontrolu. Museli vystoupit, ukázat doklady a peníze. Poté už cesta místy podél jezera Titicaca pokračovala bez problémů až před Puno, kdy autobus zastavil a místní cestující poschovávali pašované zboží z Bolívie. Plata vajíček šla ke krytu motoru, sousedka Zorky rozstrkala desítky bot do pytlů a nacpala je pod sedačky. Chvíli na to jsme dojeli k celní stanici před Punem, kde celníci prolezli střechu i vnitřek autobusu a nic nenašli! Tedy otázkou je, co hledali. Do Puna jsme dojeli už za tmy v 20:05 bolívijského času, tedy v 19:05 místního peruánského času. Taxíkem jsme se nechali dopravit na hlavní autobusové nádraží za 5 solů, z čehož se vyklubala jízda okolo jednoho bloku skladišť! Vydřiduch! Po vyhledání cestovky jsme se dozvěděli že lístky na vlak dostaneme až druhý den ráno před odjezdem vlaku! No evidentně s tím nic neuděláme, tak se vracíme do hotelu dalším taxíkem. Za 3 soly jsme tam taxikáře prakticky sami odnavigovali! Dostal jsem se Sísou stejný pokoj jako před odjezdem do La Paz! Po ubytování jsme šli zjistit kde je vlakové nádraží a pak zašli do naší oblíbené Machu Pizza na huajsapatu a pizzu za 20 solů (140,-). Okolo desáté jsme se vrátili na hotel, cestou koupili 2,5 l vody a po vysprchování v 23:40 zalehli. Dnes jsme ujeli Z La Pazu na hranici Bolívie s Peru 114 km a z hranice do Puna dalších už peruánských 148 km.

16.den - pondělí 2.10.2006 

„Vstáváme v 6:30, Pavel mě „donutí“ dezinfikovat prakticky hned po probuzení, aby zabalil láhev, ovšem na Zorku s Michalem v tomto směru zapomíná = oшибка. Platíme 80 solů za hotel (140,- / osoba) a naháněč z C.K. nám přiváží lístky na vlak. Nabízí nám hotel v Cuzcu, souhlasíme, ale platit předem jak chce nehodláme, souhlasí tedy že až na místě (40 $). Uvidíme, má nás čekat Miriam. Taxi jsme odmítli a jdeme pěšky dva bloky na nádraží a odbavujeme si zavazadla, po nás se přihrnul dav zazobaných západních staroušů, takže máme kliku. Nádraží bylo čisté, úslužný personál v uniformách. Jak nám „nakukali“ v La Pazu, vlak nebyl plný a lístek u pokladny stál 14,5 $, takže nás vzali na hůl!“ Zaplatili jsme 35 $! Místo 320,- 770,- za 417 km jízdy vlakem. No ale naštěstí to byl více méně jediný případ, kdy nás vzali na hůl, aniž bychom s tím „tiše“ nesouhlasili. Naše sedadla byla vlevo ve směru jízdy vlaku, na doporučení Zuzky jsme obsadili i pravou stranu poloprázdného vagonu. Vlak vyjel na čas v 8:00. V Juliace vlak jel velice pomalu, před ním jela žlutá drezína a cinkala, neboť trať vedla středem tržiště, krámky byly postavené doslova „pár“ centimetrů od obrysu projíždějících vagonů a vlak rozháněl trhovce na obě strany. Opustili jsme jezero Titicaca a vydali se do travnaté pampy přes Ayaviri a Santa Rosu k průsmyku Abra La Raya ve výšce 4312 m n/m, rozvodí Jižní Ameriky. Na JZ teče voda do Pacifiku, na SV do Amazonské pánve a do Atlantiku. Dali jsme si kuřecí polévku za  5 $ (115,-) a ostatní pivko, které jim obsluha zapomněla přinést a pak přinesli i pro mě – za 3 $ (69,-). Trať dál vedla podél říčky, později řeky Vilcanota až do Cuzca, {Cuzco Inkové nazývali „pupek světa“, historické město založené ve 12. stol. prvním Inkou Manco Capakem, na hlavní město je povýšil Velký Inka Pachacuti (1438 – 1471), ale Španěly bylo založeno 3. 3. 1534. Dodnes uchvacuje svojí nenapodobitelnou atmosférou. Je to nejstarší souvisle obydlené město na kontinentu a dodnes centrum indiánských kultur. V nadmořské výšce 3 326 - 3500 metrů zde žije kolem 350 000 obyvatel převážně právě indiánského původu. Navzdory všem časům si Cuzco uchovalo atmosféru dávných věků a dodnes je zde mnoho budov a ulic z dob Inků. Centrem města je náměstí Plaza de Armas s koloniálními arkádami kolem celého náměstí s Avenidou Sol. Na náměstí se nachází katedrála v koloniálním stylu postavená v roce 1559 a kostel La Compaňia. Obyvatelstvo Cuzca se skládalo z příslušníků mnoha kmenů, ale každý z těchto kmenů měl svou vlastní ozdobu hlavy, díky níž bylo možné rozpoznat jejich příslušníky i ve velkém davu.} kam jsme přijeli v 17:50, ale než vyložili bagáž, bylo 18:35. Na nádraží byl klid, ale jak jsme vylezli na hlavní ulici, hned se na nás vrhli taxikáři a naháněči hotelů. Naštěstí jsme zahlédli průvodkyni s cedulkou a našimi jmény, naložila nás do mikrobusu a odvezla do hotelu Perú za 10 $ / osobu + snídani. „Hotel je OK, žádná sláva ale jde to. Zorka si později všimne že jejich záchod je opět „pod umyvadlem“, takže když chce jít na záchod má hlavu v umyvadle a jednu nohu ve sprchovém koutě – luxus :-). Následuje klasická přednáška o tom co nám Miriam zařídí za výlety a za kolik (137 – 145 $), ale je to drahé, už jsme se spálili a chceme si vše nechat projít hlavou, takže mlžím a mlžím o našich plánech a kolik zůstaneme dní, ať už máme pokoj. Vyrážíme do města, na Plaza de Armas, je krásné a nacházíme báječnou hospůdku s pozorným číšníkem, které už zůstaneme věrní až do konce našeho pobytu v Cuzcu.“ V hospůdce hráli evropský rock, zvlášť Queen a Beatles. Dali jsme si menu a „las cervezas grandes “ (1,1 litrové pivko) za 33 solů (231,-). „Na zpáteční cestě prší, kupujeme pisco a hurá do hotelu.“ Po sprše (okna koupelny vedou do kuchyně hotelu ??) a dezinfekci jsme šli spát.

17.den - úterý 3.10.2006

„Na devátou snídaně, poté balíme, platíme hotel a mizíme. Miriam nás nezastihla a ani jsme o to nestáli. Pavel mi pak přiznal že našel v koupelně plže – fuj, ještě že jsme byli pryč. Zorka našla prima hotýlek podle průvodce (Grandhotel Machu Picchu), tak jsme šli pěšky s bagáží zkusit štěstí. Měli místo a byl to milý hotýlek s dvorkem plným květin. Dostali jsme pokoje v přízemí se společnou vchodovou předsíňkou. Potřebujeme zařídit formality a odpočinout si. Dáváme prádlo (něco ještě mokrého ze včerejšího lijáku) prát do prádelny a jdeme si na netu nechat potvrdit letenky zpět do Vídně, opět přes Madrid. Potom do cestovky koupit letenky Cuzco – Lima. Vypadá to že tři budou za 60 $ a jedna za 88 $, což je paráda, nicméně pak se podařilo rezervovat všechny za 60 $/kus. Skvělé, platíme a máme letenky se společností TACA na pondělí 9.10.2006. Po obědě jdeme na vlakové nádraží koupit jízdenky na výlet do Aquas Calientes (dostali jsme pořadové číslo a museli čekat než na nás vyšla řada. Koupě jízdenky na vlak probíhala jako na letištním terminálu), za 68 $ a informujeme se v místní C.K. na ceny a varianty výletů. Cestou zpět navštěvujeme chrám Coricancha, {Na základech inckého komplexu Kuri – Kanča (Zlatý dvůr), který nechal postavil první Inka Manko Capak, (Bylo to šest větších staveb, chrámy zasvěcené slunci, měsíci, hvězdám, bleskům, duze a obydlí knězů – uzavírajících slunečné pole, uprostřed něhož vyvěral pramen. Zlatem byla pokryta většina královských staveb Cuzca) se tyčí stavba kláštera Convento de Santo Domingo ze 17.století.} vstup 6 solů. Fouká vítr, což mi asi založí na pěkné nachlazení, zastavujeme se v hotelu pro bundy. Pěkně se ochladilo. Zorka, Michal a Pavel vybírají peníze a pokračujeme do hospůdky „k pánovi“, po návratu dostáváme vyprané věci (5 solů), balíme malé baťůžky na výlet na Machu Picchu a cca v 1 h jdeme spát.“ 
18.den - středa 4.10.2006                                         
„Drsný budíček v 5:10, budím se s pěkným knedlíkem v krku :-(, v 5:35 platíme 10 $ / osoba, respektive 32 solů / osoba, ukládáme velké batohy do úschovy a vyrážíme pěšky na vlakové nádraží. Mineme ho o jednu ulici, respektive přicházíme správně, ale zespoda, kde se vejít nedá, cestou míjíme uličku „masných krámů“. Děs, hygiena dostává na frak. V panice že nestíháme si bereme taxíka za 2 soly, který nás odveze zpět před hlavní vchod. V 6:05 sedíme ve vlaku, (Sísa stihla nakoupit k snídani šátečky za 6 solů) který v 6:15 na čas vyráží. Nádraží uvnitř a vlak je jiný svět, který „normální místní“ asi neznají.“ (Čistota, úsměvy a ochota oproti „venkovním“ naháněčům, křiku a špíně. Později se dozvídám že do tohoto vlaku místní nesmí, je pouze pro cizince a drahý, pro místní Peruánce jede jiný vlak, levný, ale tam zase nemůžou cizinci!) Vlak zdolává hřeben nad Cuzcem jízdou cik-cak, chvíli sedíme po směru jízdy, chvíli zády po směru jízdy. V chudinské okrajové čtvrti vlak projížděl přímo přes dvorky, při couvání vlaku stál vzadu průvodčí a píšťalkou rozháněl děti, psy a trhovce. Dali jsme si „ranní čaj“ za 2 soly od stewarda vlaku. „Vlak se zastávkou v Ollantaytambo přijíždí do Aquas Calientes (Pueblo Machu Picchu) v 10:20.“ Pokračující trať procházející městečkem je obklopena stánky tržiště. „Jdeme na hlavní náměstí do v průvodci (Lonely Planet) vyhlédnutého hotelu. Cestou nás odchytává milá holčina s nabídkou hotelu za 20 solů / osobu. Je to OK, ale přesto chceme vidět i druhý hotel z průvodce. Nakonec se vracíme rádi ke slečně (hotel El Parque). Trochu relaxujeme,“ (zatímco se Sísa sprchovala, já usnul natažený na břiše na posteli! – prostě odpadl :-)) „jdeme na oběd (33 solů = 231,- Kč) a pak na procházku k Machu Picchu Ruinas“ po prašné cestě, ať víme co nás druhý den čeká! „Je teplo, vše kvete a my jsme plni očekávání, jaké vysněné Machu Picchu bude. Zpět se zastavujeme na kávu a pivko, dávám si výborné kapučíno, ale je za 16 solů (112,-), což je exklusivní cena. No jsme holt v turistickém ráji. Kupujeme housky na zítřejší snídani a testujeme kornout z lískového těsta s manjar (kondenzované mléko) a jeden jablečný pie. V hotelu si bereme plavky a míříme do teplých pramenů“, které jsou v údolíčku nad městem, vzdálené 750 metrů. Vstupné je 10 solů, oblečení jsme vložili do uzamykatelných skříněk. „Už mě pěkně bolí v krku.“ Já už nachlazení z La Pazu překonal. „ Střídáme teplé bazénky a nad námi se rýsují strmé kopce porostlé vegetací. Cestou zpět si Zorka s Michalem sedají v restauraci a já s Pavlem jdeme dát plavky do hotelu a vzít si bundu. Vracíme se, dáváme večeři (28 solů = 196,-) a kolem 23 h do pelíšku.“ Ve městě se může popíjet jen do 23:00, potom musí nastat noční klid. Dnes jsme ujeli vlakem z Cuzca do Machu Picchu Puerto 114 km.  

19.den - čtvrtek 5.10.2006     
Opět brzký budíček v 6:10, v 6:30 jsme byli na odchodu, ale Sísa měla svých 6 minut navíc! „Zorka:“Jdeš pozdě Rosenheime!“ „Jenom o fous.“ Necháváme nepotřebné věci v úschově v hotelu a vyrážíme po prašné cestě k Machu Picchu Ruinas a odtud po kamenných schodech vzhůru k vysněnému Machu Picchu.“ {Nejúchvatnější z inckých citadel je největší turistická atrakce Jižní Ameriky. Město z bílé žuly v polovině 15. stol. nechal postavit v nadmořské výšce 2600 metrů Velký Inka Pachacuti (pokrokový a obratný diplomat v letech 1438 - 1471) na místě vhodném pro rituální účely a pěstování různých plodin, zvlášť posvátné koky a kukuřice pro inckou šlechtu a nejvyšší kněží v Cuzcu. O znovuobjevení města se postaral americký vědec Hiran Bingham (1875-1956), který tak učinil jeden z největších objevů archeologie. Bingham pokřtil svůj objev Machu Picchu, což v jazyce kečuánských indiánů znamená Starý vrch.} „Zorka s Michalem se odpojují, jdou po silnice a já s Pavlem po kamenných schodech a vždy se po zatáčkách potkáváme“ Během výstupu nás míjely autobusy Mercedes plné důchodců a lenivců. Zorka nadávala že se musí plahočit pěšky nahoru když mohla jet busem. Původně jsem myslel že autobusy vyjíždějí až v v 11 hodin s příjezdem vlaku od Cuzca, ale začali jezdit už od šesti ráno. A pak věřte průvodci! Proto jsme vyráželi brzo abychom tam byli dřív než lidi z vlaku! „Na posledním úseku cesty se silnice i stezka oddělují úplně a tak se setkáváme až nahoře před Machu Picchu Lodge. (hotel pro bohaté důchodce před vstupem do areálu M.P.) No nesu Zorce a Míšovi vodu, tak snad to bez ní nahoru vydrží. U Machu Picchu Lodge se dáváme dohromady, občerstvujeme se a je nám jedno že autobusy vozí co chvíli davy turistů, především západních důchodců. Nahoru jsme dorazili po necelých dvou hodinách. V 9:30 kupujeme za 118 solů / osobu (826,- Kč) vstupenky a otvírá se před námi pohled na Machu Picchu. NÁDHERA!“ Deset minut jsme seděli na jižních terasách a fascinovaně koukali na ruiny s horou Huayna Picchu v pozadí. Poslal jsem smsku Rendě a Zuzce že jsme na Machu Picchu. Dost mě překvapilo, když přišla odpověď od obou že sedí (čtvrtek!) naproti sobě u Valešíků a popíjejí vínko! Ještě že jsem napsal oběma! :-) Pavlika to rozhodilo, že si nevegetíme jen my, ale i ostatni a navíc s orosenou plzničkou po ruce. :-)“. Prošli jsme si „Chrámem tří oken“, Hlavní chrám, „Intihuatanu“ {Svatyně zasvěcená slunci. Její název znamená „lapač (připoutané) slunce“. V jejím středu stojí kamenná skulptura. Sloužila k určování ročních období. Inčtí astronomové za pomoci slunce dokázali ze stínů, jež vrhaly hrany kamene, určit dobu slunovratu, což Inkovi umožňovalo dokázat, že má slunce „na uzdě“ (tj. připoutané) a dokáže obrátit jeho běh na obloze. Tento „astronomický časoměr“ je jeden z mála zachovaných který španělští dobyvatelé nezničili.} a posvátné nádvoří. U druhé pokladny jsme se se Sísou zaregistrovali ve strážní budce a vydali se po úzké pěšině k Huayna Picchu, ale vylezl jsem jenom na severní pahorek nad ruinami, zatímco Sísa, která už měla pěknou rýmu čekala níž. Vrátili jsme se k Posvátné skále, {kamenná plastika ve tvaru kosočtverce vystupující ze země jako kamenná stěna, podobná tvarem kopci Putukusi na východě od Machu Picchu} kde na nás čekali Zorka s Michalem. Cestou zpět ke vstupu jsme prošli přes obytnou část s vězením, Královskou hrobku, Chrám Slunce {El Torreón – polokruhová věž s výklenky a okny, která mohla být také observatoř, oknem paláce procházejí při slunovratu sluneční paprsky a na noční obloze je vidět souhvězdí Plejád, dodnes důležitý prvek v andské astronomii.}  a Jižní terasy. V 12:30 jsme opustili areál Machu Picchu - jedno z nejzáhadnějších míst na zemi. {Odpověď na otázku, proč a jakým způsobem toto město zaniklo neexistuje. Španěly vyhlazeno být nemohlo, protože ho ani neobjevili. Jedna teorie se přiklání k tomu, že město bylo dobyto a vyvražděno jiným inckým kmenem, jiná teorie tvrdí, že město postihl hladomor a že bylo opuštěno když se Španělé zmocnili Cuzca. Další teorie mluví o vymření města - jedna z nalezených ženských koster vykazovala příznaky syfilisu a je nepravděpodobné, že by byla sama.} „Za 20 solů sjíždíme autobusem do vesnice abychom stihli vlak, celou cestu doprovázeni malým indiánem, který sbíhá za mávání a volání po prašné cestě a v každé zatáčce autobusu mává. Je to šichta i přesto, že je to z kopce a tak je dole odměněn zaslouženým potleskem, pamlsky a penězi. Vyzvedáváme si v hotelu zbylé baťůžky a jdeme se najíst. V 15:55 odjíždíme vlakem zpět do Cuzca, kam dojíždíme unavení, já nastydlá ve 20:10. Jdeme do „našeho“ hotelu Granhotel Machu Picchu na ulici Calle Quera, kde dostáváme dva pokojíky, tentokrát „na pavlači“ :-), zůstáváme ještě 4 noci celkem až do pondělí 9.10.2006, kdy máme let do Limy. Vyrazili jsme na jídlo k hlavnímu náměstí a uštvaní jdeme po sprše mezi 22 - 23 h spát.“ Pěšky jsme urazili 2 km z Machu Picchu Pueblo k Puente Ruinas a odtud vystoupali přes 600 výškových metrů na cestě dlouhé 2,5 km. Zpět do Cuzca jsme ujeli 114 km vlakem.
 20.den - pátek 6.10.2006 
„Vstáváme až v 10h. Kluci a Zorka jdou do supermarketu pro snídani, já se mezitím vzpamatovávám a vstávám. Vyrážíme si koupit „boleto turistico“ (70 solů = 490,- Kč) a informujeme se na vyhlídkovou tramvaj.“ (Maketa 100 let staré tramvaje na automobilovém podvozku) Chtěli jsme navštívit katedrálu {postavená v roce 1559 v koloniálním stylu} a kostel Iglesia de la Compañia, {Kostel byl postaven jezuity v roce 1571 a v roce 1650 byl poškozen zemětřesením. V noci je krásně osvětlen a tvoří hlavní dominantu města.} ale ty na centrálním lístku nebyly i když průvodce tvrdil něco jiného! Chtěli 17 a 10 solů. Šli jsme na ulici Calle Sapli, jak nám ukázala paní v informacích, ale mezi 14 - 14:45 jsme se tramvaje nedočkali, tak jsme se přemístili na Plaza de Armas a po dotazu u místní policistky jsme se v 15:30 autotramvaje dočkali. Za 9 solů jsme měli 1,5 hodinovou projížďku centrem Cuzca s výjezdem nad Cuzco k Sacsayhuaman {Stavbu pevnosti započal v r. 1440 incký náčelník Pachacuti, celý komplex chrámů a paláců byl dokončen o století později.} a k soše Krista tyčící se nad Cuzcem. Vezli jsme se na zadní otevřené plošině vozu asi 15 km. Po návratu na Plaza de Armas jsme na internetu zkontrolovali potvrzené letenky z Limy do Vídně, já zaběhl na hlavní poštu s pohledy a pak jsme se všichni sešli v naší hospůdce na večeři. Sísa se kulírovala čajem s medem i rumem, ostatní „klasicky“ 1,1 litrovými pivy! Na hotel jsme se vrátili velmi brzo - v 20:30, ale pak jsme kecali a popíjeli pisco na terase před pokoji.  

21.den - sobota 7.10.2006

„Pavel s Míšou jdou pro snídani do supermarketu“ (sháněli jsme po okolních krámech housky, které v supermarketu neměli a nakonec se nám podařilo je koupit v nalezené pekárně i když prodavačka dlouho nechápala co chceme - my neuměli španělsky, ona anglicky)  „a v 10 h vyrážíme taxíkem (3 soly) na bus nádraží, tedy hliněný dvorek, kde nám pán ve skříni prodá lístek do Pisacu za 2,2 solu (15,50). Cesta je zajímavá, smradlaví domorodci, děda s rancem - černý pasažér, Michal se stěhuje kvůli dětem. V Pisacu nás odchytává taxikář a za 20 solů / 4 osoby nás vyváží na kopec za město na pevnost. NÁDHERA!“ {Pevnost hlídající kaňon „Posvátného údolí“ říčky Urubamba je postavená v sedle ve výšce 3300 m n/m mezi dvěma vrcholy s prudkými srázy po obou stranách ve tvaru křídla koroptve = pisac. Budovy nejsou soustředěny na jednom místě. Pokrývají několik ploch vzdálených od sebe i stovky metrů. Hlavní částí je incké obřadní centrum s Chrámem Slunce a „lapačem Slunce“ a obřadní lázně se zbytky rozvodů vody.} Prošli jsme si celou pevnost, severní a jižní část pevnosti je spojená úzkým chodníkem v příkrém svahu s tunelem Challacasa. Ruiny Picasu jsou krásné, kdyby měli přírodní pozadí jako Machu Picchu tak by si mohly tyto dvě incké památky lehce konkurovat! Během prohlídky jsme urazili přes 1,5 km, tak je rozsáhlý Pisac. Taxikář pro nás měl přijet po 1,5 h na spodní parkoviště, měl 20. minutové manko a za dalších 20 solů nás odvezl zpět do městečka Pisac. „Jdeme na oběd - polívčička a bombový čokodort za 20 solů. Busem za 2 soly se vracíme do Cuzca, za 3 soly pak pokračujeme taxíkem k muzeu Koricancha a pak se vzpamatovat do hotelu. Jdeme pak do města najít 12. boký kámen {proslulý incký kámen je zasazen do spodního zdiva paláce Inky Roca (13.stol.) v nejslavnější incké uličce v Cuzcu} a projít se bočními uličkami (severně od Plaza de Armas). Objevujeme kostel Santa Catalina, ale už zavírají. Pokračujeme do naší hospůdky.“ Zajímavé je že hospoda je prázdná, ale jakmile si dovnitř sedneme hned se plní dalšími turisty. Tentokrát jsem si dal steak z alpaky a dvě „grande cerveza“ za 50 solů = 350,- Kč. „Píšeme pohledy a cestou „domů“ si kupuji papírové kapesníky, rýmu mám děsnou. Dezinfikujeme, plánujeme další den a o půlnoci jdeme spát.“ Z Cuzca do Pisacu a zpět jsme urazili autobusem 64 km.    

22.den - neděle 8.10.2006

Vstali jsme v 7:20, v 8:10 jsme šli okolo hlavní pošty abych tam mohl hodit pohledy (pošta byla ještě zavřená, tak jsem pohledy hodil do bedny před poštou, snad dojdou!) a pak si vzali taxi za 2 soly na autobusové nádražíčko do Urubamby. Opět hliněný dvorek, taxikáři naštěstí věděli ze kterých „dvorků“ kam jezdí autobusy, protože z každého „nádraží“ jezdili autobusy jinam. Za 3 soly jsme vyrazili v 9:10 autobusem do Urubamby. Autobus byl plně obsazený ale přesto cestou nabíral další cestující, takže za chvíli se na mě tlačila indiánka stojící v plné uličce. Aspoň nesmrděla jako chlap který ji za chvíli vystřídal! Holky jsme nechávali sedět u okna, aby byly „relativně v bezpečí“ před stykem s místním obyvatelstvem! :-) V Urubambě v 10:45 na autobusovém nádraží nás hned naháněč nacpal do colectiva (mikrobus Toyota) za 1 sol (7,-) do 19 km vzdáleného Ollantaytambo. Místo 12 malých Peruánců nás tam bylo 10, poněvadž já s Michalem jsme zabírali dvě místa abychom mezi sedačky mohli nacpat i své dlouhé nohy. Během cesty někdo občas vystoupil a zase hned někdo další přistoupil - takže jsme byli furt plný. Po půl hodině jsme přijeli v 11:30 do Ollantaytambo na hlavní náměstí, které jsme objeli a collectivo nás vypustilo v boční zaprášené uličce. Vrátili jsme se na Hlavní náměstí a poobědvali špagety s pivkem za 23 solů. Poté jsme vyrazili prohlédnout si inckou pevnost nad městem. {Ollantaytambo leží ve výšce 2800 m n/m. Město s pevností nechal postavit zřejmě Velký Inka Pachacuti. Tato pevnost odolávala jako poslední španělským dobyvatelům.} Přes terasovitá políčka jsme se dostali k chrámovému komplexu, sólo jsem se vydal na samotný vršek komplexu Ollantaytambo ke zbytku chrámu se čtyřmi výklenky, nadmořská výška 3000 metrů byla na mém dechu znát. Po prohlídce celé pevnosti jsme se v 15 h vydali menším poloprázdným autobusem opět za 1 sol zpět do Urubamby na autobusové nádraží, kde Michal koupil lístky za 3 soly do Cuzca. Autobus byl přeplněn, i má opěrka na ruku posloužila jako sedadlo. Cesta vedla přes malebnou krajinu tvořenou travnatou pampou s jednotlivými vrcholky hor And. V 18:10 jsme dorazili do Cuzca za 3 soly jsme se taxíkem dopravili k naší hospůdce na večeři a rozloučili se s milou obsluhou. Bohužel pan šéf měl zrovna volno. Brzo jsme to zapíchli, cestou do hotelu jsme dokoupili pohledy se známkami a pití. Zaplatili jsme hotel - 520 solů (130 solů / osoba = 32,5 solů/noc/osoba (228,- Kč/osoba/noc) a Sísa ještě s panem domácím domluvila že brzo ráno (5:50) budem odcházet. Cesta busem do Urumamby a Ollantaytambo byla 60 + 19 km, zpět tedy dalších 79 km.     

23.den - pondělí 9.10.2006

Budíček v 5:15 byl pro nás dost drsný, v 5:55 jsme odchytli taxíka na hlavní ulici „Avenida Sol“ za 10 solů na letiště „Alejandro Velasco Astate“, kam jsme dojeli za 15 minut. „Odbavujeme batohy, Pavel kupuje čaj a Twix za 12 solů (2 x čaj à 5 solů, Twix 2 soly), Zorka si dává Twix také a platí 5 solů!??? Pavel je odchycen čističem bot, jeho pohory to ale nutně potřebují, takže za chvíli je za 2,5 solu za frajera a už letíme.“ {Airbus A 320 peruánské společnosti TACA - délka 37,57 m; výška 11,76 m; rozpětí 34,10 m; váha 42,4 tun; max. letová výška 12.500 m; cestovní rychlost 845 km/h; dolet 4800 km; počet cestujících 150 - startoval v 8:10.} „Letadlo, servis i let super, na vnitrostátní lince jsme to ani nečekali.“ Během 1,5 hodinového letu jsme pozorovali občas se vynořující štíty And zpod oblak. Seděli jsme za křídlem vpravo ve směru letu. „Nad Limou je opět opar, taxikáři jdou po nás. Chci cenu za 15 solů, oni omdlévají a chtějí 45 solů. Nakonec jedeme za 25 solů (175,-). Pak si z Pavlova deníčku upřesňujeme, že jsme po příletu do Limy platili z letiště do Miraflores skutečně 15, ale dolarů (330,-), tak se nedivím, že šli do mdlob, když jsem chtěla cestu zase za 15, ale solů. No co :-). Chceme do hostelu „Stop & Drop“ za 22 $/dvojlůžák. (Majitel José Antonio) Taxikář se dožaduje provize za náš dovoz.“ Má smůlu, my v tom že druhý pokoj bude volný až ve 14:00. Lehce jsme si odfrkli, zcivilizovali se a vyrazili na oběd do blízké „uličky pizz“. Po jídle jsme se vydali na prohlídku čtvrti Miraflores {hlavní centrum dění a nočního života Limy, obchodní centrum} a na promenádu na pobřeží Pacifiku. Nad útesy se v teplých stoupajících proudech vzduchu vznášeli tandemový paraglidisté s připoutanými turisty před sebou. Pohled na Limu z výšky lákal dost přihlížejících, ne nás. Prošli jsme „parkem lásky“ se sochou „zhýralce a panny“, jak jsme sochu přeneseně nazvali“ a vrátili se na hotel pro druhý pokoj s tím že se na chvilku natáhnem než vyrazíme do noční Limy. Pokoje budou za 20 $ bez snídaně. Zorce se udělalo šoufl od žaludku, tak si zalezla do postele, ostatní jsme zašli koupit něco na snídani a objevili místní supermarket. Vrátili jsme se zpět na hotel k trpící Zorce. Sísa vyjednala dvě deky pro Zorku a ještě čaj. V devět večer jsme vyšli jen ve třech na večeři (30 solů = 210,-) a poté opět „uličkou pizz“ , plnou naháněčů zvoucích nás do jednotlivých podniků, do salsa klubu na přání Sísy. Dali jsme si dvě mojita (à 12 solů = 84,- Kč) na galérii, Sísa si zatančila s místním „vysokým“ Peruáncem salsu.. V 0:20 jsme se vrátili na hotel s dvojitými zajištěnými dveřmi na bzučák. Nejdřív jsme byli vpuštěni přes vchodové dveře do chodby, zabouchli jsme venkovní dveře a pak nás bzučák pustil přes vnitřní mříže do prostoru hotelu. Asi tu měli smutné zkušenosti se zloději! Nebo jen bezpečnostní opatření. Zorce bylo stále špatně. Po vysprchování jsme šli spát. Let s Cuzca do Limy nám ušetřil 20 - 24 hodin na cestě dlouhé 1100 km.

24.den - úterý 10.10.2006    
Vstávali jsme až jsme se vyspali - kolem 11. hodiny, po snídani v 12:05 jsme vyjeli taxíkem za 9 solů na Plaza Mayor {srdce Limy - dřívější Plaza de Armas (náměstí Zbraní - nicméně v přeneseném slova smyslu jako náměstí Míru, neboť křehký mír v těchto končinách bývá zpravidla nastolen pomocí zbraní.)} po 20ti minutové jízdě v přeplněné Limě. Zašli jsme na prohlídku katedrály za 10 solů s anglicky mluvící průvodkyní (+ 5 solů). {Katedrála byla postavena podle původní předlohy katedrály Jaén ve Španělsku architektem Becerrou v 16. - 17. století. Katedrála je místem posledního odpočinku dobyvatele incké říše Francisca Pizarra - *mezi 1471 a 1475 – †26.6.1541. Roku 1513 doprovázel Vasca Nuneze de Balboua při expedici napříč Panamou. Když uslyšel o pohádkovém bohatství Inků, táhl v letech 1532-35 do Cuzca a dobyl inckou říši a dal zavraždit jejich posledního vládce Atahualpu. Císař Svaté říše římské Karel V. ocenil Pizzarovy zásluhy a povýšil jej na markýze. Své postavení se Pizarro upevnil zakládáním nových osad včetně budoucího hlavního města Limy (1535) a rozdělováním kořisti mezi své stoupence. V krutém soupeření s dalšími conquistadory byl zavražděn.} Katedrála odráží bohatství církve které nakradla při ničení incké civilizace. Součástí katedrály v přilehlých místnostech jsou sbírky darů bohatých obyvatel Limy. Před hlavním oltářem jsou nádherné dřevěné vyřezávané stolice. Pokračovali jsme do kostela San Francisco, {Nejkrásnější kostel Limy ze 17.stol. postavený v maurském stylu mudéjar s přilehlým klášterem s významnou knihovnou a obrazárnou Paula Rubense. V podzemní kryptě kostela (objevené v r. 1951) jsou kosterní pozůstatky 70. tisíc lidí.}, kde jsme se přilepili na skupinku se španělským průvodcem, který nás provedl kostelem, klášterem, obrazárnou i katakombami. Zakoupili jsme pohledy a na blízké zahradní restauraci jsme si dali oběd (23 solů, z toho 0,6 l piva za 5 solů). Zpět do Miraflores jsme si vzali taxíka za 20 solů, neusmlouvali jsme to, prý je odpolední „trafic jam“ a cesta bude dlouhá. Kecal, zpět jsme byli za 15 minut! Všichni jsme zašli do už známého supermarketu pro jídlo na snídani (7 solů) a v 19:30 se vrátili do hotelu. Už bez Zorky, která zůstala v hotelu, jsme vyšli do noční Limy pro lahvičky pálenky pisca a pak na mirafloreské hlavní náměstí Parque Kennedy na dva tupláky za 11 solů (77,-) do hospůdky s verandou a salsou jako kulisou - to bylo něco pro Sísu. Okolo jedenácté jsme se vrátili na hotel - nezbytná procedura s otevíráním „dvojitých dveří“ a Michal zašel k nám na pokoj provést dezinfekci, která se protáhla do půlnoci. Poté už jen sprcha a „hurá do hajan.“           

25.den - středa 11.10.2006   
„Vstáváme v 11 h, ve 12 je check out (vyklizení pokoje). Chaoticky se sprchuji, myji hlavu a balím, ale stíhám vše! :-) Na recepci nikdo, tak jsme na pokoji do 12:20. Batohy necháváme v hotelu a jdeme na Kennedy Park, kde si kupujem kalendáře a jízdenku na hodinovou okružku Mirabusem (5 solů / osoba) - poslední 4 místa na 15 h. Měním posledních 15 $ ve Scotiabance na 46 solů. Pak si dáváme jídlo (polévku), pivo a výbornou kávu, obsluhováni pozorným panem číšníkem. Ve tři začíná okružka“ (seděli jsme v otevřeném dvoupodlažním busu nahoře, na začátku vyjížďky jsem dokonce usnul! Projeli jsme okolo všech základních památek Limy) „a v 16 h už jsme zpět, jdem do obchodu Metro koupit za poslední soly pisco a drobnosti, Michal cestou konečně sežene tašku s peruánskými motivy. Zpět v hotelu jsme před pátou a José Antonio nám shání taxíka za 20 solů na letiště. Je zlatý a stará se. V 18 h jsme na letišti a začíná chaos s odbavováním. Zase prý nemůžeme mít tekutiny a kosmetiku na palubě, tak za mohutného klení v letištní hale přebalujeme. Snad to do Vídně doletí neporušené! Teroristi jsou sráči! Neprofesionální personál (neinformují o opatřeních, taxách) mě pěkně kazí náladu, člověk se snaží vše zjistit a pak mu to nějaký kašpar svým chováním rozhodí. Grr…. Navíc musíme zaplatit letištní taxu 30,25 $ - vydřiduši - Michal vybírá z bankomatu. 120 $ vybrat nemůže, pouze 140 $, to je drzost, člověk si ani nemůže zvolit. Naštvaní (hlavně Zorka a já, kluci jsou v tomhle klidnější) platíme a konečně jdem ke Gate 15 asi 20 minut před odletem. Je tam hrozen lidí, ale jdeme přednostně ještě s pár ostatními,  nastupujeme a ve 20:03 opouštíme Limu.“ 8 minut zpoždění, sedíme v Airbusu 340 - 600; {délka 75,3 m; výška 17,3 m;rozpětí křídel 63,5 m; váha 177,8; max. letová výška 12 500 m; cestovní rychlost 890 km/h; dolet 13.900 km; počet cestujících 372} Slumy na okraji Limy jsme zahlédli jen krátce, vlétli jsme opět do pověstného jihoamerického oparu, takže s And nebylo nic! Rychle se setmělo, dostali jsme večeři. „Let probíhá dobře, já za poslechu opery dopisuji deník, je 0:35, ostatní spí. Zalomili to raz dva, snad se mi to za chviličku také podaří.“ 

26.den - čtvrtek 12.10.2006  
Všechny tři filmy jsem prospal, na rozdíl od Sísy. Po rozednění jsme posnídali a v 7:29 (peruánský čas) = 14:29 (španělský čas) přistáli v Madridu na letišti Barajas po 9 500 km dlouhém letu. Pasažéři se cpali k východu z letadla, podzemkou jsme se nalehko, kletry letěly z Limy rovnou do Vídně, přemístili se na Hlavní Terminál a šli už najisto k stánku „Madrid Amigo“, kde nám vystavili letenku Madrid - Vídeň, zarezervovali hotel a poté minibusem jsme se přemístili do centra Madridu do hotelu Senator. Hotel jsme doplatili - 50 € za dvojlůžák. Na recepci jsme museli čekat (už poněkolikáté) 15 minut než byly připraveny naše pokoje. Holky se hned vrhly do sprch, já si vyšel do města na procházku. Poté jsme společně zašli do Burger Kingu na burgry s hranolkama a colu a poté na procházku ke královskému paláci - úřad vlády a madridské katedrále, která ještě byla otevřená, tak jsme do ní vstoupili východem a prohlédli si rychle vnitřek než začali zavírat. Výlet jsme zakončili návštěvou pivnice naproti hotelu. Ve 22:40 jsme šli na hotel, vysprchovat se a spinkat. Autobus na letiště má jet v 6:15 ráno, v 5:30 je snídaně!                                  
27.den - pátek 13.10.2006     
Nechali jsme se vzbudit telefonem v 4:58, vzal jsem telefon v kterém mi říkali něco ve španělštině, odpověděl jsem:“Sí, gracias“, zavěsil a hned usnul. Mobil mě opět vzbudil v 5:15, kdy jsem měl vzbudit Sísu a já si přednastavit buzení na 5:25. Mobil jsem přenastavil, ale Sísu už jsem nestihl vzbudit poněvadž jsem opět usnul! Mobil zazvonil podruhý a zároveň klepala Zorka, takže jsem měl se Sísou trochu fofr se rychle sbalit a stihnout snídani. Dost jsem tímto ranním „extempore“ rozhodil Sísu. Po snídani nás v 6:15 dopravil autobus s dalšími 10 lidmi  na Terminál T4, kde jsme bloumali do 8:00, dali si ranní pivko za 2,65 € (74,- Kč).Nahlásili jsme se na náš let, prošli rentgenem a napáskovali se chobotem do Airbusu 320, s kterým jsme odstartovali v 9:20 a bez jídla přistáli v 12:05 ve Vídni ve Schwechatu. Vyzvedli jsme si neporušené kletry a bez výstupní kontroly vylezli z letiště ven. Michal zavolal svému známému a ten předjel před terminál  a přes Bratislavu vyrazili na Prahu. U „Devíti křížů“ jsme se zastavili na první český gábl a pak zrychlenou jízdou dorazili v 17 hodin do Prahy.            
Jihoamerické dobrodružství skončilo!

Překonali jsme celkem po Jižní Americe 4 831 km, z toho 420 km v Bolívii; z 4411 km po Peru jsme 2 561 km urazili autobusy nebo taxíky, 645 km vlakem, 105 km lodí a 1100 km letadlem.

Poučení: Mocná incká říše, obdivovaná celým světem a dodnes prý svou prosperitou celosvětově nepřekonaná trvala překvapivě necelé jedno století! Původně byli Inkové pouze jedním z mnoha horských kmenů, které obývaly údolí Cuzca. Svou bojovností si však postupně podmaňovali další a další okolní kmeny a expandovali stále dál – na jihu došli až k jezeru Titicaca a na severu téměř k území dnešního Ekvádoru. Ačkoli zakladatelem dynastie byl už v r. 1200 n.l. slavný vládce Manco Capak, teprve nástupem politicky obratného Velkého Incy Pachacutiho v r.1438 nastává zlatá éra vyspělé a vzkvétající incké civilizace.. Během 99 let své vlády dovedli Inkové k dokonalosti stavitelství a přísným společenským režimem se stali modelem jedinečného a kompaktního správního celku. Právě megalomanství celého systému však také přispělo k jeho zániku. Mezi vládci a  jejich rodinnými příslušníky docházelo často ke krutým bratrovražedným bojům o  trůn, a to říši oslabovalo. Když v r. 1532 zahájil španělský conquistador a  dobrodruh Francisco Pizarro tažení k porobení incké říše, právě tento fakt mu pomohl zvítězit neuvěřitelně snadno nad nesvornými a naivními válečníky. V  poslední krvavé bitvě v r. 1533 porazil inckou armádu na hlavu a tímto datem také zanikla slavná říše Boha Slunce.  

Fotogalerie

Peru I.

Zorka s Michalem chtěli cestovat do Peru se svojí partičkou ale nakonec z celé skupiny zůstali sami, přibrali Sísu a nakonec i mě. Během dubna jsme začali s přípravou itineráře a zjišťováním jaké potřebujeme očkování. Zorka zarezervovala letenky přes USA, kam jsem já ani Sísa neměli vízum, tudíž jsem zamluvil letenky s Iberií z Madridu přímo do Limy. Konečný termín jsme stanovili na 17.9. – 13.10.2006. V červnu jsem rezervoval letenky, v červenci jsme zašli na Krajskou hygienickou stanici v Dittrichové 17, Praha 2 do Očkovacího střediska pro vystavení mezinárodního očkovacího průkazu a na očkování proti žloutence A+B a v srpnu na břišní tyfus a žlutou zimnici. 21.8.2006 jsme v kanceláři Iberie v Železné ulici zaplatili každý letenku Vídeň – Madrid – Lima (zpáteční Kč 25.815,-), na konci srpna se sešli v hospodě „Hrom do police“ na Královských Vinohradech a naplánovali itinerář naší cesty po Peru a Bolívii. Dopravu z Prahy do Vídně jsem zajistil prostřednictvím kolegy Martina, o cestu Vídeň – Praha se postaral Michal. K balení jsem se dostal až v sobotu večer (navíc večer dávali „Krále Šumavy“ :-)), doufaje že mám vše potřebné s sebou.        

1.den - neděle 17.9.2006                                                  
Ráno jsem naložil Sísu ve Vršovicích, v 9:00 Zorku s Michalem na Královských Vinohradech a vyrazili směr Benešov a Soběslav, kde jsme zastavili na oběd a ve 12:30 po 150 km jízdy vyzvedli v Líšově Martina, který mě vystřídal za volantem Octavie. V 13:15 jsme dojeli na hraniční přechod Halámky (CZ x A), zakoupili dálniční rakouskou známku, dali si pivko a připili na zdar výpravy. V 16:15 jsme dorazili k letištní odbavovací hale ve Vídni – Schwechatu a rozloučili se s Martinem. Šli jsme se odbavit k přepážce Iberie, kde jsme zjistili že baťohy nám poletí až do Limy, tudíž jsme neměli hygienu ani nic na spaní v Madridu! Na uklidnění jsme zašli na pivko (3 € = 84,-), kterým jsme si opět připili na zdar výpravy. V 18:25 jsme se dostavili na bránu C 52 a odtud „chobotem“ k letadlu Airbus A 320, které s námi odstartovalo směr Madrid v 19:25. Přistáli jsme ve 22:20, unavení a bez občerstvení (!). Na madridském letišti nastalo hledání přepážky „Madrid Amigo“, kde nám zajistili minibus do hotelu „Diana“. Na televizní obrazovce v pokoji nás uvítal nápis „Welcome Mr Cmiral Pavel“ :-) Hotel řetězce TRYP měl být ****, ale byly to tak **. Jedna velká osuška bez mýdla na dvojlůžák! Ve 23:15 jsme ulehli ke spánku.    

2.den - pondělí 18.9.2006

(„Citace“ z deníku Sísy je modře psaná) „Po velké snídani formou švédského stolu, která vylepšila neutěšený stav hotelu vyrážíme v 11.h busíkem na letiště. Už se nemusíme znovu odbavovat, takže jdeme rovnou na pivo“. Dali jsme si dvě třetinky „San Miguel“ za 1,8 € (50,-). Velikost letiště Madrid Barajas nás trochu zaskočila, k bráně RSU jsme museli podzemním vláčkem na jiný Terminál, tudíž do letadla jsme se dostali 10 minut před odletem! Trochu panika to byla, přece takhle nastartované dobrodružství neskončí zmeškáním letadla? Start byl posunut z 12:40 na 14:00, vtipálkové... Seděli jsme za sebou po dvou u okének vlevo v řadě 33 a 34. Airbus A 340 – 600 letěl rychlostí 925 km/h ve výšce 10 065 metrů. Brzy se začal servírovat oběd – já s Michalem jsme si dali kuře s bramborem a pivo, kočky paellu s kdoví čím... Ve 21:00 jsme dosáhli Jižní Ameriky nad Amazonií. Všude kolem zelená plocha pralesa protkaná hnědými stužkami přítoků Amazonky. Občas se ukázala i vypálená plocha pro pole. Pilot nás později upozornil, že přelétáváme nad největším městem Amazonie – Manaus a široký tok Amazonky byl i z té výšky zřetelně vidět. Pozdější přelet nad Andami byl v mlze. Letušky rozdaly imigrační a celní formuláře, takže jsme se „zabavili“ vyplňováním. Po 9 500 km dlouhém letu jsme přistáli v 0:50 českého letního času = 17:50 peruánského času v teplé a šedivé Limě zahalené v pobřežním oparu. Všechno má na svědomí tzv. Humboldtův mořský proud, který během zdejší zimy (kdy je u nás léto) ochlazuje celé peruánské pobřeží a vytváří nad nim celistvý mlžný povlak, známý jako garúa. {Lima byla založena Francisco Pizarrem 6.1.1535, v r. 1551 založena univerzita, stává se nejdůležitějším a nejbohatším městem do zemětřesení r. 1746, kdy je srovnána se zemí. Obrovský počet přistěhovalců ve 20. letech 20. stol. zvýšil počet na 9 miliónů, převážně ve slumech na okrajích města.} Přivítalo nás letiště Internacional Jorge Chavez.

Baťohy doletěly v pořádku, na letišti jsme si hned vyměnili 100 $ za 318 solů (1sol = 7 Kč) a vyšli ven z letištní haly. Ihned se na nás vrhli taxikáři před kterými jsme se snažili zmizet, ale nepovedlo se. Nakonec jsme si vybrali jednoho, který nás odvezl za 15 $ (Kč 344,-) do čtvrti Miraflores do hotelu Nomade. (Provoz na silnicích byl chaotický, do křižovatek se cpou všichni najednou, kdo je první jede, ostatní brzdí, všichni do toho troubí. Předjíždění se též oznamuje troubením, auta jsou občas obouchaná. Respektuje se akorát semafor. Řidiči přitom na sebe neřvou a vyhoví si.) Počkal jsem v taxíku s bagáží zatímco, ostatní šli zjistit cenu hotelu. Protože nebylo plno a jednalo se jen o jednu noc, podařilo se jim ukecat 2 dvoulůžáky za cenu společného pokoje – 10 $ na osobu (229,-). „Taxikář v domlouvání pomáhal, nakonec, měl z našeho ubytování provizi. Vyklubal se z něj celkem příjemný chlapík, narozdíl od letiště, kde jsme byli unavení a podezřívaví a taxikáři vlezlí, takže dohadování probíhalo kapku v napětí.“ Jeden pokoj se uvolní až ve 23:30, nastěhováváme tedy bágly do druhého a vyrážíme do noční Limy na první peruánské pivko (3 litrové džbánky piva Cristal po 12 solech (Kč 84,-) ucházející chuti) a poté se vrátili do hotelu. Druhý pokoj už byl připraven, tak jsem se tam se Sísou přesunuli. Přebalili jsme bágly, osprchovali se a ve 23:00 místního peruánského času (= 6:00 pražského času) šli spát.    

3.den - úterý 19.9.2006

„Budím se „vzápětí“s leknutím, budík zvoní jak na lesy, Pavel ho nařídil na 9:00, ale cz času, takže ve 2 ráno máme boro. Vzpamatovávám se z leknutí, mám zimnici a Pavel „v rozrušení“ zapomíná PIN a zablokuje si telefon, no zkrátka „noc plná vášní“. :-) Po snídani v 8:30 (dvě bílé housky, máslo džem, čaj) jedeme taxi za 7 sol na autobusové nádraží společnosti Ormeño rezervovat a koupit lístky do Pisca na 13:30. Cestou zpět nás taxikář vyhodil na jiném kruháči, ale jsme blízko, tak se jdeme projít na pobřeží, pokochat se pohledem na Oceano Pacifiko :-). Stavujeme se na oběd v rybí restauraci. Zorka s Michalem si hbitě objednávají cebiche - nakládané syrové ryby v limetkové šťávě. S Pavlem zůstáváme u kuřete, ovšem také excelentního. Číšník je prima, trochu konverzuji ve španělštině, má trpělivost. Obdivuje Pavlovy modré oči a tak to bude pořád :-), Pavel je středem pozornosti místních mužů, žen i dětí a my se můžeme jít klouzat! Po návratu do hotelu jedeme s bagáží taxíkem na autobusové nádraží společnosti Ormeño a po odbavení zavazadel odjíždíme ve 13:50 na jih do Pisca. (40 solů = Kč 280,-) V autobuse máme 2. patro, což nám poskytuje rozhled i po střechách přízemních domků, kde je neskutečný čurbes, co se nehodí, šup s tím na střechu. Krajina je neutěšená, všude písek, prach a šeď. V Piscu jsme v 17:50 a okamžitě nás obklopují naháněči, z nichž jeden umí dokonce pár vět česky! „Bereme ho“ :-)“ Námi vybraný hotel podle Lonely Planet byl plný, tak nás naháněč zavedl do privátního hotelu „La Portada“ na ulici „Alipio Ponce 250“ s milou paní domácí, které už pak neříkáme jinak než seňora. Zároveň nám prodal výlet na ostrovy Ballestas se svou cestovkou za 10 $ (Kč 229,-) na osobu. Po ubytování jsme zašli do centra, prohlédli si tradiční Plaza de Armas s jezdeckou sochu dobyvatele San Martína a dva kostely, zvlášť kostel Iglesia de la Compañía byl zajímavý. {Postavený v barokním stylu v r. 1689. Kostel má dřevěnou vyřezávanou kazatelnu a zlacený oltář. Stěny kostela jsou z vepřovic.} Prohlídli jsme si ho díky průvodci který už kostel zavíral, ale nás ještě dovnitř pustil. Pak hned na internet, který tu byl překvapivě směšně levný, 1S na hodinu, napsal jsem Martinovi do práce o PUK na svůj mobil, taky jsme poslali pozdravy domů a přes pěší zónu zašli do hospody na večeři. „První „ošíbka“ nastala, když kluci zcela ignorovali naše přání vybrat si stylovou restauraci a vrhli se do první turistické pizzerie, hlavně, že tu bylo levné pivo! No taky si to slízli. Zítra nebudou klást odpor a půjdou s náma na oběd do  restaurace „Don Manuel“, což slíbili, ať je klid (i když je jim to asi v podstatě jedno).“ Poté už rovnou do hotelu a po sprše okolo 23. hodiny zaléháme. Dnes jsme urazili vzdálenost Lima – Pisco 241 km.    

4.den - středa 20.9.2006

„Po budíčku v 6 h ráno jdeme na snídani prakticky do obýváku k seňoře a přesvědčujeme se že zdejší typická snídaně jsou dva bílé bochánky, máslo, džem, džus a čaj nebo káva. Od 7 h čekáme na autobus, který v 7:20 slavnostně přijíždí a pokračujeme s dalšími turisty do 15 km vzdáleného Puerto San Martin, kde se naloďujeme na motorový člun a kolem 8:15 míříme kolem poloostrova Paracas ke známému „Candelabru“ “. {Trojzubec „Paracas Trident“ 128 metrů vysoký a 74 metrů široký geoglyf, (kresba nacházející se na rozsáhlé ploše zemského povrchu, viditelná jen z výšky) o kterém kolují různé teorie:

1) „vesmírná“ Erika von Danikena podle níž to je naváděcí zařízení pro vesmírné rakety mimozemských civilizací k Nazkaským liniím

2) navigační bod pro piráty v 18. století

3) rituální objekt předincké kultury zobrazující kaktus, symbol stromu života, ke kterému přicházeli uctívat svého slunečního boha nejvyšší kněží kultur Nazca a Paracas}  Po prohlédnutí trojzubce jsme vypluli na otevřený Pacifik (Tichý oceán) k ostrovům Ballestas (v některých průvodcích pro svou bohatou faunu přezdívané „Galapágy chudých“). Cestou jsme zahlédli i několik delfínů. {Guano Islands – několik ostrovů vulkanického původu je pokryto vrstvou ptačího trusu – guana, které se zde občas těží od 13. století a zpracovává se na hnojivo apod. Ostrovy jsou rezervací a některé jejich části jsou přístupné pouze na základě zvláštního povolení, např. přírodovědným expedicím apod.} Člun proplouval mezi jednotlivými ostrovy, které byly posety tisíci ptáků – pelikány, kormorány, guanayskými tereji, alkami, mořskými racky a na balvanech se vyvalovaly lvouni a lachtani. Malý pochodující tučňáci Humboltovy inspirovali holky k tomu aby nás (Michala a mě) přejmenovali na „Duo Kowalski“ nebo Kowalski 1 a 2 podle kresleného filmu Madagaskar. “Byla to vděčná přezdívka a v budoucnu se našlo mnoho situací pro její uplatnění.“ Celé okolí ostrovů bylo přeplněné hejny ptáků přelétající mezi ostrovy. Každou chvilku racek racku minul pracku a nešťastníci byli obšťastněni vzorky agresivního guana. Po prohlídce ostrovů s námi člun opět uháněl přes zpěněné vlny Pacifiku k přístavu. „Jako „Mr Pavel and his company“ jsme byli dopraveni zpět do hotelu, kde si necháváme batohy, zaplatíme ubytování (10 $ / osoba) a jdeme do centra na oběd do restaurace „Don Manuel“. Vracíme se pro batohy, loučíme se s příjemnou paní domácí a pak hurá na nádraží chytit bus do Icy za 3,5 sol. (24,50 Kč = 80 km) Busy jezdí každou půl hodinu, s maňana stylem odjíždíme ve 14:50 a v 16:40 jsme v Ice. Chceme do pouštní oázy Huacachina a než se rozkoukáme už jsme na cestě. Hbitý taxikář nás naložil ihned po příjezdu autobusu, takže máme vše raz dva a bez starosti. Cesta stojí 4 soly (28,-) a je to 5 km. Ubytováváme se v hotýlku Arena s bazénem ve dvoře za 20 solů (140,-) (když si k tomu objednáme výlet do pouště, jinak za 25 solů, výlet chceme, takže není co řešit.) S Pavlikem po ubytování lezeme na vysokou dunu nad oázou, což je docela zabíračka, ale stojí to za to. Všude jemňounký písek, jen ten kopec...“  {Huacachina se ve 40. letech 20. stol. proměnila v elegantní letovisko díky podzemnímu prameni laguny s léčivými účinky a lehkou radioaktivitou.}  Po výstupu na písečnou dunu se kolem nás všude rozprostíralo moře písku. Vesnička pod dunou vypadala že bude pískem co nevidět zasypaná. „Stíháme i západ slunce a pak „sbíháme“ z duny dolů.“ (Při sbíhání se nohy bořily po holeně do písku a „seběh“ připomínal zpomalený film. Nahoru jsme se drápali (písek pod sandály podklouzával) 20 minut, dole jsme za 4 minuty. “Zorka s Míšou zatím prozkoumali oázu. Jdem se obléct, citelně se ochladilo, a na večeři. Ještě si objednáváme výlet na buginách do pouště a do vinařství v Ice. Ochutnáváme místní oblíbený koktejl Pisco Sour, osvěžující kombinace pisca, (pálenka z hroznového vína natrpklé chuti podobná tequile) limetové šťávy, bílku a cukru, který vychutnáváme na terase nad lagunou. Poprvé máme 4-lůžák, spím na palandě, koupelna je gymnastická záležitost, mísa napasovaná pod umyvadlo a za tím sprcha!“ Spát jdeme brzo, ve 22:30.      

5.den - čtvrtek 21.9.2006

Ráno jsem zašel s Michalem k bazénu na „desayuno americano“ (stejná snídaně jako „kontinentální“ – dvě housky, máslo, džem. sýr, ale navíc s míchanými vajíčky), přidala se Sísa jen s čajem. Poté jsme vyrazili na promenádu Huacachiny zakoupit místní Pisco. Do hotelu jsme se vraceli na 10:30 na výlet pouštní buginou za 40 solů (Kč 280,-). Do bugíny se nás vešlo 8 + řidič. Sísa mi domluvila výměnu místa z druhé řady (nedostatek místa na nohy) na sedačku vedle řidiče. “Ten z toho byl „odvařenej“, protože musel za Pavla vyměnit křehkou slečinku z Británie :-)“. U výjezdu z laguny jsme zaplatili ještě „pouštní daň“ a vyjeli do písečných dun. Motor buginy řval na plný obrátky, aby se vydrápal na hřebeny dun, z kterých se poté bugina řítila střemhlav dolů – jako na horské dráze. Na třech místech ostatní sjížděli písečné duny na prkně (sandboarding), my pro ně dojeli dolů pod dunu s naším řidičem. Když jsem viděl jak surfování po písku je obtížné – vůbec to neklouzalo a každý pád znamenal nabrání hromady písku, nelitovali jsme že jsme zůstali v bugině. „V poledne to už v poušti pěkně pražilo a tak se vysušení po dvou hodinách vracíme do hotelu. Kluci se Zorkou jdou do bazénu a ve 14 h vyrážíme do vinařství na prohlídku výroby místních vín (hlavně sladká a desertní) a místní pálenky pisco, vše celkem za 20 solů. Veze nás stejný taxikář jako z Icy a docela si v rámci mých jazykových znalostí povídáme – o Ice, o piscu, o místních svátcích, o volební kampani, která vyvrcholí volbami v listopadu, o vojně, o jeho práci na univerzitě, bude učitel výtvarné výchovy, o salse a jeho paní, která je černoška… je to prima chlapík a lokální patriot, Peruánec každým coulem. Navštěvujeme dvě vinařství, jedno „moderní“ {Visla Allegre – starobylá hacienda uprostřed vinic oplocených vysokým zděným plotem. Od brány vede k haciendě alej vysokých eukalyptů – místo připomíná zašlou slávu koloniální epochy.} a druhé historické (artesana) vyrábějící pisco původním tradičním způsobem. {Šlapání hroznů bosýma nohama, zděné kotle na dřevěné uhlí, ruční lisy, přeprava pálenky v tradičních hliněných nádobách podobným amforám…} Po obhlídce svorně uznáváme že hygiena dostává asi na frak, ale co, vždyť je to pálenka. :-) Máme ochutnávku a jsme z toho kapku veselejší, protože po „pouhé“ snídani za celý den to není jen tak. :-) Po návratu do hotelu jsme zaplatili ubytování (20 solů) a i s bágly se přesunuli  do sousední restaurace na večeři na menu. Pokračujeme taxíkem do Icy (tentokrát už nesmlouvavě za 8 solů) a vyhazuje nás přímo u busu do Nazcy v 18 h. Platíme 7 solů a nastupujeme. Bus má jet, ale naháněči vyvolávají dokud bus nenaplní. Bus je sám o sobě zážitek, všechno spatlané a ušmudlané. Něco se však „poděje“ a plně naložený bus je nucen přestoupit do čistého a luxusního busu. Nikdo se nebrání :-) a vyjíždíme v 19:30. V Nazce jsme ve 22 h a hned si nás přebírá Diana se kterou se domluvil předem majitel hotelu v Huacachině. Jsme prostě ve spárech turistické mafie. :-) Diana nás bere do hotelu, (ve dvou taxících které zaplatila sama) kde zůstáváme za 20 sol/os. a hned nás skásne i o 60 $ (1320,- Kč) za let nad geoglyfy, kvůli kterým jsme jako většina Nazcu navštívili.  Snad jí ještě uvidíme! Ceny jsou samozřejmě o něco vyšší, ale než si to shánět složitě sami, máme to s veškerým servisem a stále velmi dobré podmínky. Ještě jdeme na pivko (Diana nás doprovodila až do hospody, asi chtěla od hospodského všimné že nás přivedla) a se Zorkou si dáváme polévku. Slabost pro „Crema de asparragos“ se mě drží i tady. Mňam, mňam… O půlnoci se vracíme do hotelu a s Pavlem ještě kontrolujeme internet. Sláva, má PUK, šťastný jak blecha :-)“. V 1:20 jsme šli spát. Z Icy do Nazcy jsme ujeli 141 km.    

6.den - pátek 22.9.2006

„V 7 h vstáváme, v 7:30 chtějí kluci snídat, ale snídaně je až od 8 h, tak mají smůlu, protože to nás vyzvedává Diana a jedeme na letiště.“ V čekárně leteckých firem jsme vyplnili letecký list, aby věděli koho to nechali v poušti kdyby se něco přihodilo a pak čekali až do 10. hodiny na náš let. Dobu jsme krátili sledováním videa o obrazcích v písku v okolí Nazky a kupováním pohledů. Některé tváře v čekárně jsme už viděli v Huacachině. Hornoplošník Cessna C 182 pro šest osob vzlétl z letiště Maria Reiche nad obrazce, které oblétával z levé i pravé strany, aby viděli všichni stejně. Byl jasný a sluneční den. Prolétli jsme nad obrazci „Whale“, „Triangle“, „Trapezoids“, „Astronaut“, „Monkey“, "Dog", "Condor", "Spider", "Hummingbird", "Alcatraz", "Parrot", "Hands", "Tree" ve výšce od 400 – 1000 metrů v oblasti nehostinné skalnaté Pampy de San José. 35. minutový let s náklony na levé i pravé křídlo nad jednotlivými obrazci byl tak akorát, všichni jsme přivítali bezpečné přistání Cessny . {Nazkaské linie – představují jednu z největších záhad Jižní Ameriky. Obrazce byli nepoznány do r.1939, kdy americký vědec Paul Kosok letěl nad pouští a spatřil je. Geoglyfy pokrývající území 500 km², tvoří systém zvířecích postav a geometrických tvarů, přičemž žádné z nich se neopakují dvakrát a dosahují délky až 200 metrů. Obrazce jsou tvořeny jednou nepřerušovanou linií čáry. Největším odborníkem na Nazkaské linie byla Marie Reiche, v Nazce pracovala od r. 1946 do své smrti v r. 1998. Podle ní Linie představují astronomický kalendář vytvořený v závislosti na uspořádání a pohybu nebeských těles na východní a západní části oblohy – tzv. "Největší kniha astronomie na světě". Reiche řadila jednotlivé útvary podle jejich významu: nejdříve linie a prázdné plochy, pak tvary zvířat a nakonec spirály. Celý komplex byl navržen tak, aby pomáhal regulovat proces pěstování a sklízení plodin po celý rok a chránil ho před vrtkavými výkyvy počasí. Gerald Hawkins (60. léta 20. stol) vypočítal že dvě návrší ukrytá v pampě přesně odpovídají konstelaci souhvězdí Plejád v období mezi lety 600 – 700 n.l. – tedy období rozvoje nazcaské kultury. V mnoha případech jsou Linie spojnicemi nízkých pahorků uprostřed pláně. Fragmenty nazcaské keramiky nalezené u těchto pahorků nasvědčují skutečnosti že mohlo jít o posvátná místa, která sloužila k pozorování vesmírných těles a rituálům. Další teorie tvrdí že Linie vedly k pramenům nedostatkové vody v pampě nebo podzemním rezervoárům vody. Protože systém čar lze plně docenit jen s ptačí perspektivy, zrodila se teorie že lidé kultury Nazca uměli létat nebo aspoň se vznášet nad zemí a konstrukci čar tak mohli sledovat. Toto podporují některé malby na keramice z pouště Nazca – zachycují objekty které poněkud připomínají papírové draky či balony plněné horkým vzduchem – nevysvětluje však proč čáry v poušti vůbec vznikly. Klasická teorie Ericha von Danikena hovoří o vzniku obrazců mimozemšťany a linie sloužily jako startovací dráhy pro jejich létající talíře.} Po přistání nás Diana napáskovala do dvou taxíků a dovezla zpět do hotelu. Zašli jsme do místní banky vyměnit 200 $ za 630 solů, abychom mohli hned dát 35 solů (Kč 245,-) Dianě na výlet k Chauchillskému hřbitovu, na ukázky výroby keramiky Nazca a dobývání zlata z nerostů. Ještě nás Diana přemluvila, že nám zajistí na večer jízdenky do Arequipy s novou firmou Ciel za zaváděcí cenu – 70 sol (490,-) a za 10 minut byla skutečně zpět i s jízdenkami! Vystěhovali jsme se z pokojů (check out 12:00) a zaplatili 3 soly za úschovu bagáže do večera, možnost použít WC a internet na 30 minut v prostoru recepce. No nekupte to! :-) Zašli jsme do sousední místní "vývařovny" na snídaňoběd – menu (polévka+jídlo) a 2 pivka mě vyšly na 10 solů (Kč 70,-), abychom stihli včas návrat k hotelu, odkud nás odvezl taxík zajištěný Dianou do 27 km vzdáleného chauchillského hřbitova {nejvýznamnější archeologické naleziště s ukázkami kultury Nazca. Ve vyzděných jamách byli nebožtíci podle svého postavení ve společnosti ukládáni sami nebo hromadně v sedící poloze (mrtvým byly přeřezány šlachy a tělo bylo složeno s pokrčenýma nohama, které objímaly ruce a následně omotáni pevnou tkaninou a převázáni provazem, aby se tělo udrželo co nejvíce pohromadě a bylo připraveno pro některý z dalších životů. Do hrobu se ukládaly i předměty denní potřeby - nádoby, nástroje, hračky.} „Zkrátka jsme zkonstatovali, že každá kultura vypravovala své mrtvé na onen svět dle konkrétních rituálů a většinou se na celém světě tyto zvyky nebo alespoň jejich význam dost podobají).“ Posledních 7 km jsme jeli po prašné šotolinové cestě. Hřbitov otevřených hrobů s mumiemi (skrčenci s dlouhými vlasy – znak vyšší vrstvy) byl v pouštní oblasti, v okolí byla hromada prohlubní – zaváté hroby které byly vykradeny místními hledači artefaktů kultury Nazca, náš taxikář sloužil zároveň jako průvodce a nastínil nám krátce historii kultury Nazca. Po hrobech jsme si prohlédli malé muzeum a pak vyrazili zpět do Nazcy v 15:50 do keramické dílny. Po ukázce způsobu pálení, tvarování, barvení a hlazení krásné nazcaské keramiky jsme přesunuti do prodejny, kde si vybíráme kameny se znameními Nazkaského zvěrokruhu.

KOZOROH 22.12. - 20.1. FRIGATE BIRD - CAPRICORN

VODNÁŘ 21.1. - 19.2. THE PLANT - AQUARIUS

RYBY 20.2. - 20.3. FISHES - PISCES

BERAN 21.3. - 20.4. DOG - ARIES

BÝK 21.4. - 21.5. HANDS - TAURUS

BLÍŽENCI 22.5. - 21.6. TREE - GEMINIS

RAK 22.6. - 21.7. LIZARD - CANCER

LEV 22.7. - 23.8. PUMA - LEO

PANNA 24.8. - 23.9. SPIDER - VIRGO

VÁHY 24.9. - 23.10. CONDOR - LIBRA

ŠTÍR 24.10. - 23.11. MONKEY - SCORPIO

STŘELEC 24.11. - 21.12. HUMMINGBIRD - SAGITARIUS    „Pavel je pavouk, což nejdřív těžko snáší, ale jako „spider man“ se s tím celkem rychle smiřuje :-)“. Poté jsme přesunuti do dílny, kde nám rychlokurzem vysvětlili dobývání zlata z nerostů a pak nás „pozvali“ do prodejny, ale tentokrát jsme si už nic nekoupili, bylo to jen vyložené tahání peněz z turistů. Na hotel nás taxikář dovezl okolo páté, využili jsme 30.minutový limit na internet a pak zašli na večeři. Při čekání na jídlo kolem hospody prošlo procesí s alegorickým vozem, malí Peruánci pochodovali včele s bubínky a zástavou – Zorka je nazvala „Hitlerjugen“. Dal jsem si „mé tradiční“ „pollo con arroz“ (kuře s rýží) s pivkem (34 solů = Kč 238,-). „Obsluhoval nás mimořádně příjemný a na peruánce vysoký a hezký číšník.“ Po večeři jsme zašli na noční Plaza de Armas, zakoupili pohledy a Michal si dal pozdní večeři. Po návratu do hotelu ženský „spáchaly“ hygienu a v jedenáct jsme se vydali pěšky na blízké autobusové nádraží (dvorek mezi baráky), odkud nám měl jet autobus do Arequipy v 23:30. Odbavili jsme bágly, autobus dorazil až o půlnoci. „Diana „nekecala“ :-), za naše peníze se o nás starala hezky. Bus je fakt luxusní s polohovacími sedadly, opěrkami, dekami a milou stevardkou. Sedíme zase ve druhém patře. První noční přesun v pojízdné ložnici začal.“  

Obálka peruánských cigaret s místním oblíbencem. 

  7.den - sobota 23.9.2006                  Noční přesun z Nazcy do Arequipy přes pusté hory a kaňony byl 580 km dlouhý a v 9:10 jsme přijeli na centrální autobusové nádraží do Arequipy. V nádražních informacích Sísa zajistila naše ubytování v hotýlku blízko centrálního náměstí a zjistila též jak se dostat do kaňonu Colca. Taxíkem za 5 solů jsme dojeli do hotelu kde nám dali bagáž do prázdného pokoje (částečná rekonstrukce hotelu za pochodu) s tím že až odpoledne budou pro nás mít dva dvoulůžáky. Takže jsme vyrazili prozkoumat centrum Arequipy. {Město v nadmořské výšce 2400 m n/m, kde žije okolo 750 000 Peruánců. Dle legendy čtvrtý Inka Mayta Capac (okolo r. 1350) byl okouzlen údolím a přikázal družině „Ari, quipay“ - „Ano, zůstaneme“. Španělé znovuzaložili město 15.8.1540. Koloniální budovy z vulkanické horniny sillar pustošila častá zemětřesení - v r. 1600, 1687, 1860, 1958, 1960, 2001. Většina Arequipanů se považuje za kulturně vzdělanější a vyspělejší než zbytek Peru. Vztah Arequipy a Limy lze přirovnat ke vztahu Brna ku Praze.} Na Plaza de Armas (jak jinak), jsme si prohlédli kostel Compañía {Perla koloniální architektury, zdobená vstupní brána z kamene sillaru (světlá vulkanická hornina), zhotovená koncem 17. stol. Dvourozměrný kamenný reliéf, využívající světla a stínu, nese prvky mesticko-barokního stylu, charakteristického pro zdejší oblast.} se zákristií – kaplí sv. Ignáce s malbou na kopuli zobrazující výjevy s válečníky, anděly a evangelisty. Poté jsme zašli na Plaza de Armas na oběd “a  vybírali si jednu z restaurací, kterých je na balkonech v prvních patrech domů objímajících hlavní náměstí požehnaně.“ V podloubí nás jednotliví naháněči přesvědčovali, že ta jejich hospoda je nejlepší. Zorka vybrala jednu podle nejbohatšího menu za 10 solů. Vystoupali jsme vnitřní částí domu na balkón nad podloubím s nádherným výhledem na katedrálu. K našemu stolu přišli vzápětí dva Peruánci a aniž bychom chtěli, začali nám hrát své peruánské „odrhovačky“! „El condor pasa“ byl vyloženě „za trest“. Když chtěli poté zaplatit, ignorovali jsme je. Nejsme Američani! Po jídle a pivku jsme si v turistickém centru objednali výlet do kaňonu Colca na dva dny s přespáním v Chivay. Za 140 solů (980,- Kč) jsme získali dopravu, průvodce, nocleh se snídaní (29 $), taxu do kaňonu Colca (35 Solů) a vstup do horkých lázní (10 Solů). Vrátili jsme se do hotelu v 13:30, kde už byly přichystané pokoje (dostali jsme slevu z 30 $ na 25 $), spáchali rozsáhlou hygienu a v „15:40 opět „ve své kůži“ vyrážíme do města“. Zašli jsme do ženského kláštera Santa Catalina {Nejvýznamnější církevní stavba Peru byla založena v r. 1570 (podle projektu Gaspara Vaeze) španělským vicekrálem Toledem a zámožnou Marií de Guzmán, která později vstoupila do kláštera se svojí sestrou a odkázala celý svůj majetek klášteru. Klášter (komnaty jeptišek včetně černých kuchyní, zpovědnic) je tvořen bludištěm temných uzoučkých uliček a staveb ve stylu mudéjar přijatý Španěly od Maurů. Je zde několik nádvoříček, podloubí a křížových cest. Všemu vévodí Hlavní kaple.}    „Návštěva opravdu nezklamala a z místa na každém kroku „dýchala“ historie. Bohužel ne vždy zrovna veselá…“ Poté jsme nahlédli do katedrály, {Původní katedrála ze 17. stol. vyhořela v r. 1844 a město ji v r. 1868 nechalo zrekonstruovat dle francouzského architekta Lucase Pobleta v neorenesančním stylu.} kde zrovna probíhala bohoslužba, a na Sísino naléhání i do nedalekého kostela Iglesia San Agustin, {nejkrásnější barokní fasáda ve městě} kde jsme byli pro změnu svědky svatby. Michal mezitím stačil vyměnit další peníze. „Směnárny jsou prakticky na ulici nebo ve foto obchodech, kde je pultík se směnárníkem s kalkulačkou a svazkem bankovek v ruce. No, u nás by je možná nenechavci odnesli i s pultíkem :-).“ Večeři jsme zvolili opět na terase nad podloubím na Hlavním náměstí (Plaza de Armas), jen v jiné restauraci. Michal si dal první Fluffyho (pečené morče). Zapili jsme to 0,63 l pivem Arequipeňa. Po návratu do hotelu jsme dali zdravotní panáky „(no v podstatě jsme se kapku podívali na nově otevřenou domácí meruňkovici z moravských zdrojů)“, rozjaření si zabalili malé baťůžky do kaňonu a zamluvili si nocleh na pozítří. Plni dojmů jsme už v deset zalehli.    

8.den - neděle 24.9.2006

Budíček v 7:45, snídaně v 8:00 a 8:35 pro nás přijel před hotel mikrobus Toyota se dvěma průvodci. Jel s námi ještě jeden španělský pár. První zastávka byla na okraji Arequipy ve stánku kde byla možnost si zakoupit lístky koky, bonbóny z koky a zásoby pitné vody v 2 litrových PET flaškách. V 9 h jsme vyjeli z Arequipy na Yuru a Sumbay. V hostinci u cesty jsme se zastavili na „maté de coca“ neboli „coca tea“, abychom pomohli svým organizmům lépe snášet nadmořskou výšku. Dál vedla jen prašná cesta, protijedoucí auta zvedala oblaka prachu který pronikal i do našeho mikrobusu. Projížděli jsme rezervací „National Salina y Aguada Blanca“ ve které se popásali vikuně, alpaky a lamy, vždy blízko potoka nebo mokřin. Projížděli jsme nehostinné altiplano v nadmořské výšce 3000 – 3850 m n/m v sousedství několika sopek (některých stále činných). Opět jsme najeli na asfalt, který nás dovedl do průsmyku Los Andes, kde jsme si všichni udělali výškový rekord – 4910 m n/m. V průsmyku byly postaveny tisíce malých kamenných mohyl – mužiků, kdo si mohylku postaví tak se „mu splní přání. Byli zde, jako na několika dalších zastávkách místní indiánky v typických vyšívaných oblecích a kloboucích. Jedna malá indiánka si zálibně prohlížela Zorku a hlavně banánek v čokoládě, který jedla. Prosebně natáhla ručičku, no kdo by malé slečně odolal, Zorka se vzdala banánku bez mrknutí oka, ale když ta malá rošťanda ukazovala na její hodinky, sebrala sílu a řekla jasné ne :-)“. V této výšce jsem cítil lehkou bolest hlavy, žvýkání listů koky a cucání bonbónů mi pomohlo pouze líp dýchat, bolest hlavy neustupovala. Z průsmyku jsme sjížděli serpentýnama do Chivaye, {Jedna ze 14 osad založených v 16. stol. španělským vicekrálem Toledem, který se snažil v osadách shromáždit obyvatele oblasti – indiány kmene Collaguas, ležící v nadmořské výšce 3633 metrů.} kde jsme v 13:30 vysazeni hladoví u restaurace. Po jídle se pro nás mikrobus vrátil a dovezl do hotelu, kde nám bylo „mj. řečeno, že „noci jsou chladné“ a nabídli nám zapůjčení“ topení na pokoj za 6 $. Jako kdyby tu měla být zima! „Ale to netuší, že Pavlovi snad není zima nikdy, což v případě nouze využiju :-).“ Maximálně budu dělat kamínka já! Zorka s Michalem zalehli, já šel se Sísou na obhlídku Chivaye. Courali jsme „krok sun krok“ a lapali po dechu z té nadmořské výšky. Chivay je malé prašné městečko s jedním náměstíčkem, tržištěm a hlavní třídou. Když jsme se vraceli k hotelu, klepal jsem na vedlejší dveře hotelu a divil se že nám nikdo neotevírá. Naštěstí se vrátil Michal který si byl koupit vodu a na jeho zabušení už reagovali!  V 16:30 nás řidič s průvodcem převezli do 5 km vzdálené vesničky La Calera k přírodním termálním pramenům. Průvodce nám popsal režim provozu lázní a dal klíče od skříněk. Nejdřív jsme vlezli do teplého vnitřního bazénu kde jsme relaxovali s místními, poté přešli do většího venkovního bazénu s výhledem na kaňon Colca. {Druhý nejhlubší kaňon na světě - 3191 metrů za severním sousedem Caňon del Cotahuasi} „Venkovní je na rozdíl od vnitřního plný „bílých“ turistů. Kocháme se výhledem na okolní hory, masírujeme se a nakonec si dáváme Pisco Sour, prostě milionářský styl hadr :-). Závěrem si ještě prohlížíme místní národopisnou expozici a jedeme zpět do hotelu. Jsem utahaná a bolí mě hlava. Chci jen polévku a spát. Šlehli jsme si všichni šumivý acylpyrin a vyrážíme na večeři. Dost se ochladilo, jsme fakt v horách, plížíme se hlemýždím tempem do tržnice, kde si se Zorkou kupujeme klobouky. Nalézáme pizzérii s výborným menu, takže mé řeči o pouhé polévce berou za své. Je mi lépe i bolehlav ustupuje, tak hodujeme. Připojuje se k nám malý chicito Christian, oblíbí si opět Pavla a fakt že dostal propisku ho jen povzbudí, aby si s náma dále hrál. Po deváté se vracíme na hotel, dezinfikujeme“ a jdeme spát. V této nadmořské výšce jsem noc spíš probděl než prospal. Z Arequipy do Chivaye jsme ujeli 174 km a z Chivaye do lázní a zpět 10 km.      

9.den - pondělí 25.9.2006

Budíček byl brzo v 5:00, v 5:30 snídaně a v 6:00 odjezd. Ve vesnici Yanque jsme přejeli kamenný most přes Rio Colca pro španělský pár, který byl ubytován v luxusnějším hotelu a vrátili se zpět na hlavní prašnou šotolinovou silnici, po které jsme se se zastávkami u Achomy (terasovitá políčka na svazích kaňonu Colca) a Macai (prohlídka kostela) dostali po 72 km k vyhlídce Mirador Cruz del Condor v 8:15. Zde jsme s dalšími turisty čekali na přílet kondorů. Zaujali jsme pozorovací místo a sledovali úchvatnou hloubku kilometrového kaňonu. V 8.20 jsem spatřil prvního kondora, který nás podlétl (od východu k západu) a pak se dvakrát vrátil přímo před nás nad říčkou Colca. Fotoaparáty a kamery cvakaly a vrčely. Poté dlouho nic až se objevilo pět kondorů (od západu) a stoupalo v teplých vzdušných proudech, ale už dál od nás. Občas okolo nás proletěli sokoli, ale na ty tady zrovna teď nejsme zvědavý! Když už jsme chtěli usednout do mikrobusu, přilétl jeden opozdilý kondor přímo před vyhlídku aby brzo zmizel ve výšce nad námi. V mnoha případech je v Peru poměrně obtížné oddělit skutečné zážitky od těch komerčních, připravených pro turisty. Kondoři jsou praví a skuteční a fakt, že přilétají právě na tohle místo a v tuto hodinu je pochopitelný. Protože hnízdí až na vrcholcích zasněžených hor, a mají značnou hmotnost, musí ráno využít vzdušných proudů nad kaňonem a v termice si vysušit promrzlá křídla, než se vydají na lov. Nasedli jsme do mikrobusu a vyjeli zpět na Chivay. Po chvíli jízdy jsme zastavili u rozbitého autobusu a nabrali dva pasažéry, kteří museli být brzo v Chivay. První zastávka na zpáteční cestě byla na upravené terase kaňonu. Prošli jsme okolo „flegmatického“ orla skalního a několik druhů kaktusů, pokochali se úžasným kaňonem Colca a po 30. minutách vrátili k mikrobusu. Noví pasažéři už tam naštěstí nebyli, nemuseli jsme se tlačit na sedačkách. Druhá zastávka byla opět u terasovitých políček. „Pak už po prašných cestách s výhledy do kraje zpět do Chivay, kde nás vyklopí v jedné turistické vývařovně (15 solů za „All you can eat“). Ach jo, kolorit Peru se na chvíli mění v divadlo pro turisty, což nás nebaví! Ve 13 h jedeme zpět přes průsmyk Los Andes a se zastávkou na maté de coca do Arequipy. Pavel má spánkový deficit, tak většinou chrupe. Já též usínám s pomocí Zorčina „flexible friend“ Ibalginu. V 17 h jsme zpět v hotelu, vyzvedáme si uschovanou batožinu {Služba tzv.“depozito“ - tj. uložení části zavazadel v hotelu. Velký batoh se vším co nepotřebujete v nejbližších chvílích se svěří zodpovědnému pracovníku - nejčastěji recepčnímu a ten je někde uloží. A nic za to nechce! Vaše zavazadlo je pro něj zárukou (nebo přinejmenším nadějí), že u něj strávíte další noc po návratu. Někde mají pro tyto případy vyčleněn nějaký kumbál (často i pod uzamčením!), někde prostě bágly uloží do kouta za recepčním stolem a se stoickým klidem o něj několik příštích hodin nebo dnů zakopávají.} a dostáváme dokonce „náš“ pokoj. Po sprše vyrážíme do města, Pavel trvá na poště a nenechá si vysvětlit, že hlavní pošta bude otevřená. Kupujeme známky, (Evropa za 6 solů /42,-/) což je akce nevídaná, posílají si nás od přepážky k přepážce a po čtvrt hodině se nám všem podaří známky koupit :-). Měníme peníze, posíláme kluky na pivo a jdeme se Zorkou po krámcích. Pak se k nim připojujeme a v hezké restauraci starého města s výhledem na věž katedrály večeříme. Je to fajn až na malé extempore s dýškem. Ještě zařizujeme maily na internetu a jdeme spát. Pavel, vzhledem k minulé probdělé noci usíná skoro okamžitě, já píšu deník a usínám po půlnoci.“  Od vyhlídky Mirador Cruz del Condor do Arequipy jsme ujeli 242 km.    

10.den - úterý 26.9.2006     
Budíček v 6:45, snídaně v 7:15 (zaměstnanec hotelu nám běžel pro housky), zaplatili jsme za hotel 25 $ za noc a pokoj (275,-/noc/osoba). Platila původní dohoda! Vyšli jsme ven a snažili se chytit velké taxi, ale jako na potvoru jezdili jen malá autíčka. Riskli jsme stopnout malé taxi. Taxikář nacpal tři bágly za sedačky, já si vzal svůj dopředu jako airbag, který navíc čouhal z okna a vyrazili jsme. Přetížení vozu  bylo značné, cena přes město 3 soly (21,-) směšná. Na autobusovém nádraží jsme zaplatili 10 solů (70,-) za jízdenku do Puna. „Při nástupu do busu musíme zaplatit nádražní taxu 1,5 solu, chvíli trvá  než jsme pochopili co po nás chtějí!“ V 8.45 jsme vyjeli po stejné cestě jako na Chivay, ale po 107 km jsme odbočili směr Juliaca a Puno. Na začátku cesty jsme byli svědky vzdělávací přednášky a prodeje vzdělávacích časopisů i různých výrobků cestujícím. Během jízdy přes Altiplano poprvé v Peru nám pršelo, dostali jsme se až do 4528 metrů nad mořem. „Zastavujeme na Altiplanu na záchod. Je tu jen pláň a pár balíků slámy a žádná nepsaná dohoda muži vlevo, ženy vpravo, nikdo se nerozpakuje, tak se nedá nic dělat, jdem do toho se Zorkou s místními a nehledíme na to, že o kus dál je další pán. No zážitek!“ :-) Projeli jsme kolem jezera Lagunillas, zahlédli alpaky volně se pasoucí a vypalovací pece hliněných cihel. V Juliace, zaprášené město jako všechny vesnice v horách, vystoupila část cestujících. Na závěr cesty jsme sjížděli z pampy do Puna na břehu jezera Titicaca. V 14:45 jsme lapeni (pokolikáté ?) průvodkyní Michaelou hned na autobusovém nádraží a dopraveni do hotelu Arequipy taxíkem za 4 soly. Aby nepřišla o provizi, vlezla si Michaela dozadu do kufru taxíka! Hotel za 20 solů/osoba na dvě noci je slušný, zakoupili jsme si u Michaely výlet po ostrovech za 35 solů (245,-). Zjišťovali jsme ještě detaily výletu na Sillustani a busu do La Pazu. Poté jsme vyrazili do centra Puna na oběd. {Španělské město vyrostlo poblíž  stříbrného dolu Laykakota 4.11.1668, který objevili bratři Salcedové.} Díky záměně dvou blízkých náměstí jsem udělal pěknou chybku v navigaci po městě a je mi ihned odebrán průvodce s mapou! Našli jsme vybranou hospodu. Menu za 16 solů bylo OK, (112,-), pivo za 10 solů (70 ,-) trochu drahé. „Trochu dost vyumělkovaný interiér, ve dveřích hoří kotlík s ohněm (zde typické, je tu docela zima, i místní nosí bundu a šály.) Dáváme si místní specialitu – tresku královskou z jezera (king fish – pejerrey), po jídle jdeme po krámcích a zapadáme do pizzerie, což mě zprvu moc nebere, ale ukazuje se to jako skvělá restaurace (do konce naší návštěvy v Punu nechodíme na večeři jinam). Dáváme si se Zorkou palačinku s čokoládou a kluci jen pití. Testujeme místní „bebidas calientes“ – huajsapata – svařené víno s piskem – delikatesa! Cestou zpět do  hotelu se ptáme na cenu taxi k Sillustani. Spát jdeme ve 23 h. Je kosa, budím se zimou a musím se přiobléct“. Konečně jsem se vyspal ve výšce nad 3000 m n/m – přesněji 3830 m n/m. Dnes jsme ujeli z Arequipy do Puna 331 km.    

11.den - středa 27.9.2006

Michaela už byla v recepci hotelu o 5 minut dřív, v 6:55 a vyhnala nás na náměstí Plaza de Armas, kde jsme nastoupili do minibusu a ten nás odvezl po punského přístavu. V přístavu jsme usazeni na jednu z osmi motorových lodí (20 pasažérů), zapsáni do seznamu cestujících a popořadě vypluli na jezero Titicaca {Od r. 1978 Národní přírodní rezervace, nejvýše položená vodní plocha na světě s hloubkou 284 metrů a rozlohou 8500 km².} k rákosovým ostrovům Uros. {Na jezeře Titicaca je přes 40 plovoucích rákosových ostrovů. Na ostrovech žijí indiáni kmene Uros, většině z nich koluje v žilách krev kmene Aymarů. Živí se rybolovem a dnes už převážně turistickým ruchem.} Propluli jsme kanálem mezi rákosem k ostrovům Uros, jednotlivé výletní lodě přistáli u různých ostrůvků. Při výlezu z člunu na rákosový ostrov Amanecer jsem měl obavy jestli si v sandálech nenaberu vodu do bot, ale obavy jsou zbytečné. Rákos se trochu propadá při našlapování a pruží. Náš průvodce s pomocí místních nám vysvětlil vznik ostrova a jeho údržbu. {Vespod ostrova je vrstva hlíny a kořenů rákosů, tvořící nepropustnou vrstvu. Na ní se křížem pokládají stébla rákosu. Spodní vrstva rákosu zetlí, ostrov se obnovuje položením nové vrstvy rákosu na tu starou vrstvu. Rákosový dům má nosnou konstrukci tvořenou z pevných silných stébel rákosu. Stěny jsou tvořeny deskami spojených rákosových stébel, střecha z rohože rákosových stébel. Dům je mobilní a přenese ho pět lidí. Pod dům se položí více vrstev rákosu z důvodu izolace od spodní vlhkosti. Tloušťka ostrova je okolo 1800 – 2000 mm a pod plovoucím ostrovem je 6 – 8 metrů hloubka jezera. Jednotlivé ostrovy jsou propojeny lany uvázanými na dřevěných tyčích zapíchnutých do rákosových ostrovů. Případné neshody na ostrově se řeší pilkou a rozříznutím ostrova! Což ale nejsou časté případy, indiáni jsou zde soudržní. Průměrný věk indiánů Uros je okolo 50. let.} Během výkladu jsme i ochutnali dužinu rákosu, kterou místní indiáni jedí. „Je to zajímavé, jen místní mi připadají jak ve vitríně, každý den mraky turistů, kteří jim lezou málem až do domečku a vše fotí.“ Místní nám nabídli plavbu na rákosovém člunu – katamaránu (dvě typické zahnuté rákosové lodě uprostřed spojeny zastřešenou nástavbou). Zaslechl jsem že to je za 2 soly, ale nakonec to bylo za 10 solů, chvíli to musela Sísa urovnávat, holt jsem se přeslechl! (2 – dos, 10 -dies) Rákosovým člunem jsme přepluli na další ostrov Kamisaraki, kde jsou i chýše pro turisty. Při výstupu z rákosové lodi jsme každý dostali malý talismánek ve tvaru rákosového člunu. Po zakoupení pohledů jsme vypluli motorovou lodí k „pevnému“ ostrovu Taquile. {25 km od břehu Puna, ostrov je obydlen už více než 10 000 let, Aymarové indiánské říše Tiahuanuco tady vládli až do 13. stol., kdy ostrovy dobili Inkové, kteří zavedli kečuánštinu jako hlavní jazyk. V r. 1580 ostrov koupil Pedro Gonzalez de Taquile a místní se stali oběti násilné katolizace. Až v r. 1937 koupili svůj vlastní ostrov místní obyvatelé – potomci původních indiánských kmenů. Většina z 1200 obyvatel se živí zemědělstvím, pletením a tkaním. Průměrný věk ostrovanů je okolo 100 let!} Plavba trvala dvě hodiny. Rákos zmizel a jezero Titicaca zářilo průzračnou modrou barvou. Na horizontu se těžko rozeznávala linka jezera a oblohy. Říká se, že na Titicace jste jako v nebi a skoro to tak i bylo. Přistáli jsme u kamenného přístavu a po schodech se vydali na vršek ostrova (pěkná fuška, zadýchali jsme se) k vesnici, kde jsme byli podrobně seznámeni s historií a tradicemi ostrova, místní indiáni nám dokonce předvedli místní slavnostní tance, při druhém tanci si vybrali tanečníky i z diváků. „Na první pohled si zvolili opět  Pavla, ale ten se tak vzpečoval, že abychom zachovali tvář, šla tančit Zorka, kterou vyzvali hned vzápětí.“ Poté byl konečně oběd – polévka, jezerní treska a maté de coca. Následoval přechod ostrova z východní části na západní přes „hlavní část“ kamenné vesnice. Začátek vesnice byl tvořen kamennou bránou pro pěší na kamenném chodníku. Náměstí vesnice místní komunita společnou rukou rekonstruovala. Sešli jsme po příkrých schodech do západního přístavu, kde nás v 14:50 vyzvedla naše „superpomalá“ loď – stará dřevěná bárka s chrchlajícím motorem. Začalo foukat, takže na horní otevřené palubě jsme zůstali jenom my, později už jen já. V 17:20 už za tmy jsme připluli do přístavu. Minibus nás rozvezl k jednotlivým hotelům. V našem hotelu už čekala Michaela, která vyinkasovala od každého 35 solů (245,- Kč) na jízdenku do bolívijského La Pazu. Nad okolními horami se blýskalo i při cestě do „naší“ pizérie Machu Pizza. Sísa s Michalem si dali vynikající pizzu a všichni společně zase huajsapatu na zahřátí. Během večeře začalo silně pršet s krupobitím. Když jsme vylezli z hospody, všude byl sníh a potoky vody! A já si to vykračoval k hotelu v sandálech! Ještě že jsme nezůstali nocovat na ostrovech! Po návratu na hotel obvyklá nezbytná dezinfikace meruňkovicí, koupel a spát.      

12.den - čtvrtek 28.9.2006

„Dopíjíme meruňku a kolem osmé jdeme naproti hotelu do kafetérie na snídani čaj/káva a empanadas (masový,sýrový nebo ovocný piroh – 6 sol) Je to výborné, ale trochu nás to prožene, no raději neexperimentovat. Chytáme si taxíka a z původních 50 solů ho ukecáme na 40 sol (280,- = 70,-/osoba) a jedeme do Sillustani, kde na nás taxikář hodinu počká a vezme nás zpět.“ {Celé pobřeží jezera Titicaca lemují tzv. „chullpas“ – kamenné bílé věže velkých rozměrů, (průměr cca 5 – 6 metrů, výška až 10 metrů, termín je odvozen od pokrývek utkaných ze stébel trávy, kterými se přikrývaly pohřbené mumie) do kterých indiáni pohřbívali své zemřelé. Nejpůsobivější chullpas jsou v Sillustani, 30 km SZ od Puna, 40 minut jízdy. Nejstarší hrobky jsou až 5 000 let staré, prý tu stojí čtyři typy hrobek, nazvané podle kultur, které je tu zanechaly: Pukará (200 př. n. l. - 200 n. l.), Tiwanaku (200 - 1200), Colla (1200 - 1445), Inka (1445 - 1533). Každý typ je jiný, čím mladší, tím dokonalejší. Všechny ale mají společných hlavní rys: jsou to kamenné, uvnitř duté, věže. Mohlo by se zdát divné, že hrobky stavěli kamenné, když svá obydlí až na výjimky budovali z hlíny. Věřili však v nesmrtelnost duše a z tohoto pohledu byla délka pozemské poutě jen krátkou epizodou oproti pouti posmrtné. Vlastně ani nešlo o pohřeb v našem smyslu zakopání do země. Pro každou rodinu, nebo i jen jedince (podle společenského postavení), byla postavena věž. K opracovávání kamenu stavitelé používali hlavně techniky rozbíjení kamenů podél spár a kombinace rozpínavého dřeva a vody (dřevo se zastrčilo do spáry, polévalo vodou a jak pilo, roztahovalo se až kámen puknul.} „Vstup do areálu je 5,50 solů. Je to vskutku důstojné místo, výhled do kraje, jezero Umayo, vikuní ostrov, vše umocňuje sluneční den a kvetoucí kaktusy.“ Hrobky mají v dolní části malý otvor, do některých jsem otvorem nahlédl. Uvnitř hrobky byl prázdný prostor. V 10:30 jsme se vrátili taxíkem zpět do Puna. „V Punu se snažíme najít trh s uměleckými předměty, ale je ovšem zrušen, tak bloumáme po městě a navštěvujeme místní tržnici, což je také zážitek, zejména prodej masa. Jdeme na oběd do Don Piero za 27 solů (189,-) a pak zpět do hotelu. Ve 14 h čekáme na Michaelu a naše lístky do La Pazu, místo ní přijíždí milý taxikář (že prý si Michaela zvrtla nohu a je v nemocnici). Odváží nás na nádraží, platíme 1,5 solu nádražní taxu, vyplňujeme prohlášení pro vstup do Bolívie a ve 14:45 vyrážíme. V 17:10 jsme na hranici a přeřizujeme hodinky na 18:10.“ Peruánsko –bolívijskou hranici jsme překonali pěšky, nejdřív přes pasové oddělení Peru a pak Bolívie, kde jsme odevzdali vyplněná prohlášení, mezitím prázdný autobus přejel hranici a čekal na nás v Bolívii. Vyměnil jsem si 40 $ za 318 bolivianů (1 bolivian = 3 Kč). „Pokračujeme do Copacabany, kde musíme přesednout do bolívijského menšího busu a bagáž jde na střechu, pod plachtu. Začíná pršet. Cestou přes hory už i hustě sněží, v buse je zima a skrz okna děsně protahuje, jsme se Zorkou zmrzlé jak…. a nic nepomáhá přilepit se na naše boys. Část jezera Titicaca přejíždíme s celým autobusem na minitrajektu, malý klučina vybírá 1 bolívar / osoba. Je tma, raději na cestu nevidět, řidičovi „výkonný poradce“ neustále otírá zapocené čelní sklo, snad dojedeme. Do La Pazu se dostáváme ve 22:30 a v hustém dešti.“ Autobus nás vyhodil někde u opuštěných ohrad – prý terminál! Než jsem se oblékl, trochu jsem nastydnul a chytil rýmu. „Nikde ani noha, a tak stojíme uprostřed ulice, v dešti a neznámém městě. Pešek no! Jdu se ptát taxikáře zda nás hodí do nějakého hotelu, řekne, že ne a odjede. Co teď? Na druhý pokus je taxikář vstřícný a odváží nás do hotelu Continental **. Chce 50 bolivianů, což je na místní poměry cena víc než přemrštěná, ale dáme mu to, je noc, zima, déšť a pomohl nám, mokré nás vzal do auta a počkal, co my na hotel. Je to OK, 60 bolivianů / osoba za apartmá, prakticky byt. Jsme hotoví a klepeme se zimou, musíme se rozkoukat, protože apartmá působí jako strašidelný zámek, všude spousta nábytku, koberců a těžkých květovaných závěsů a přehozů. Ale zvykáme si a pak už na hotel „nedáme dopustit.“ Tři pokoje, velká obývací hala, kuchyň a dvě koupelny.“ (Pokojík pro služku je součástí kuchyně!) „Je fakt, že jedno umyvadlo neodtéká, sprcha je průtoková a systém drátků z ní vycházejících ve mně budí hrůzu. Jak říká Michal: „Hlavně na nic nesahat!“ Otevíráme novou dezinfekci, Pavlovu slivovičku a okolo jedné jdeme spát.“ Z Puna do La Pazu jsme ujeli 307 km, 162 km už v Bolívii.  

13.den - pátek 29.9.2006   
Moc jsem se nevyspal, dusil jsem se rýmou a nadmořská výška hotelu 3850 m n/m mi taky nepřidala. {La Paz – hlavní město Bolívie se rozkládá na kopcích a údolích od 3600 – 4080 metrů n/m, má 1,6 miliónu obyvatel. Toto město, plným jménem Nuestra Seňora de La Paz, bylo založeno španělským conquistadorem Alonzem de Mendozou, místokrálovým zástupcem pro horní Peru (jak se dříve nazývala Bolívie) v říjnu roku 1548. Okolí bylo osídleno ajmarskými řemeslníky, horníky a zlatníky. Kaňon znamenal příjemné útočiště před nevlídným klimatem Altiplana a nemalý význam měla i jeho strategická poloha na cestě ze stříbrných dolů v Potosí do hlavního města místokrálovství Limy.} „Vstáváme v 8:20, v 9 h snídaně za 8 bolivianů / osoba. V hotelu je C.K., takže se informujeme na cestu do Potosí (12 h cesty a větší zima), po zážitku ze včerejška to stále řešíme a i Pavel připouští, že to nebude jen tak. Navíc mu není nejlíp, takže přehodnocujeme a zůstáváme v La Pazu. Potřebujeme si orazit, jdeme na internet (v hotelu), studujeme průvodce, Michal přetahuje fotky. Pavel začíná brát Zorčin Coldrex a do města vyrážíme na procházku až po 11 h. La Paz je úžasný, zajímavý, trochu čurbes, všude na ulici lidi, prostě si někde sednou, vytáhnou své zboží a prodávají, na ulici se žije, vaří, jí, spí….úplné mraveniště. Ke koupi je tu prakticky všechno.. Je stále na co se dívat, prohlížíme trhy a katedrálu. Musíme se rozhlížet, protože auta jezdí stále sem a tam. Spousta taxíků a colectivo stále vyvolává cíl cesty a převáží lidi sem a tam. Na oběd se stavujeme v místní vývařovně, hygiena by to z fleku zavřela, ale papáme. Poté jdeme do Calle Jaen, kde jsou 4 malá muzea (každé v malém místním domečku s dvorkem) - obrazy ze života La Pazu, válečné období s Chile, zlaté šperky apod. Poté si sedáme v místní kavárně na výbornou kávu a palačinku s pomeranči. Pavel se léčí a dostává 0,5 l maté de coca. Poté se vrháme na tržiště a kupujeme první dárky. Neúspěšně pátráme po Teatro municipal a místní poště (Pavel chce známky). Vracíme se do hotelu, známky kupujeme na recepci a v CK. si objednáváme výlet na archeologické naleziště Tihuanacu (18 $ = 396,-) na druhý den, taxi na hranice s Peru na pozítří ve 13 h (30 $ / všichni = 165,- / osoba) a vlak Puno – Cuzco na pondělí (35 $ = 770,-). Získáváme i info, jak se dostat nazítří dopoledne na výlet do Valle de la Luna – Měsíčního údolí. Poté jdeme objevit noční La Paz. U katedrály (na Plaza Murillo) narážíme na větší tržiště, obhlížíme co a za kolik. Poté objevujeme hospůdku pro „backpackers“ – Luna & Sol na Calle Murillo, kde mají mezinárodní nabídku na jídelním lístku. Pavel je na čaji a cibulačce, my si se Zorkou dáváme naprosto delikatesní polévku – holandskou hráškovou s pórkem, bramborami a párečkem – fantazie. Vracíme se do hotelu, kupujeme vody a 0:15 jdeme spát.“ V noci jsem si bral po 5 – 6 hodinách Coldrex. Spánek opět nic moc.  

Pokračováni II.