pátek 29. září 2006

Peru I.

Zorka s Michalem chtěli cestovat do Peru se svojí partičkou ale nakonec z celé skupiny zůstali sami, přibrali Sísu a nakonec i mě. Během dubna jsme začali s přípravou itineráře a zjišťováním jaké potřebujeme očkování. Zorka zarezervovala letenky přes USA, kam jsem já ani Sísa neměli vízum, tudíž jsem zamluvil letenky s Iberií z Madridu přímo do Limy. Konečný termín jsme stanovili na 17.9. – 13.10.2006. V červnu jsem rezervoval letenky, v červenci jsme zašli na Krajskou hygienickou stanici v Dittrichové 17, Praha 2 do Očkovacího střediska pro vystavení mezinárodního očkovacího průkazu a na očkování proti žloutence A+B a v srpnu na břišní tyfus a žlutou zimnici. 21.8.2006 jsme v kanceláři Iberie v Železné ulici zaplatili každý letenku Vídeň – Madrid – Lima (zpáteční Kč 25.815,-), na konci srpna se sešli v hospodě „Hrom do police“ na Královských Vinohradech a naplánovali itinerář naší cesty po Peru a Bolívii. Dopravu z Prahy do Vídně jsem zajistil prostřednictvím kolegy Martina, o cestu Vídeň – Praha se postaral Michal. K balení jsem se dostal až v sobotu večer (navíc večer dávali „Krále Šumavy“ :-)), doufaje že mám vše potřebné s sebou.        
1.den - neděle 17.9.2006                                                  
Ráno jsem naložil Sísu ve Vršovicích, v 9:00 Zorku s Michalem na Královských Vinohradech a vyrazili směr Benešov a Soběslav, kde jsme zastavili na oběd a ve 12:30 po 150 km jízdy vyzvedli v Líšově Martina, který mě vystřídal za volantem Octavie. V 13:15 jsme dojeli na hraniční přechod Halámky (CZ x A), zakoupili dálniční rakouskou známku, dali si pivko a připili na zdar výpravy. V 16:15 jsme dorazili k letištní odbavovací hale ve Vídni – Schwechatu a rozloučili se s Martinem. Šli jsme se odbavit k přepážce Iberie, kde jsme zjistili že baťohy nám poletí až do Limy, tudíž jsme neměli hygienu ani nic na spaní v Madridu! Na uklidnění jsme zašli na pivko (3 € = 84,-), kterým jsme si opět připili na zdar výpravy. V 18:25 jsme se dostavili na bránu C 52 a odtud „chobotem“ k letadlu Airbus A 320, které s námi odstartovalo směr Madrid v 19:25. Přistáli jsme ve 22:20, unavení a bez občerstvení (!). Na madridském letišti nastalo hledání přepážky „Madrid Amigo“, kde nám zajistili minibus do hotelu „Diana“. Na televizní obrazovce v pokoji nás uvítal nápis „Welcome Mr Cmiral Pavel“ :-) Hotel řetězce TRYP měl být ****, ale byly to tak **. Jedna velká osuška bez mýdla na dvojlůžák! Ve 23:15 jsme ulehli ke spánku.    
2.den - pondělí 18.9.2006
(„Citace“ z deníku Sísy je modře psaná) „Po velké snídani formou švédského stolu, která vylepšila neutěšený stav hotelu vyrážíme v 11.h busíkem na letiště. Už se nemusíme znovu odbavovat, takže jdeme rovnou na pivo“. Dali jsme si dvě třetinky „San Miguel“ za 1,8 € (50,-). Velikost letiště Madrid Barajas nás trochu zaskočila, k bráně RSU jsme museli podzemním vláčkem na jiný Terminál, tudíž do letadla jsme se dostali 10 minut před odletem! Trochu panika to byla, přece takhle nastartované dobrodružství neskončí zmeškáním letadla? Start byl posunut z 12:40 na 14:00, vtipálkové... Seděli jsme za sebou po dvou u okének vlevo v řadě 33 a 34. Airbus A 340 – 600 letěl rychlostí 925 km/h ve výšce 10 065 metrů. Brzy se začal servírovat oběd – já s Michalem jsme si dali kuře s bramborem a pivo, kočky paellu s kdoví čím... Ve 21:00 jsme dosáhli Jižní Ameriky nad Amazonií. Všude kolem zelená plocha pralesa protkaná hnědými stužkami přítoků Amazonky. Občas se ukázala i vypálená plocha pro pole. Pilot nás později upozornil, že přelétáváme nad největším městem Amazonie – Manaus a široký tok Amazonky byl i z té výšky zřetelně vidět. Pozdější přelet nad Andami byl v mlze. Letušky rozdaly imigrační a celní formuláře, takže jsme se „zabavili“ vyplňováním. Po 9 500 km dlouhém letu jsme přistáli v 0:50 českého letního času = 17:50 peruánského času v teplé a šedivé Limě zahalené v pobřežním oparu. Všechno má na svědomí tzv. Humboldtův mořský proud, který během zdejší zimy (kdy je u nás léto) ochlazuje celé peruánské pobřeží a vytváří nad nim celistvý mlžný povlak, známý jako garúa. {Lima byla založena Francisco Pizarrem 6.1.1535, v r. 1551 založena univerzita, stává se nejdůležitějším a nejbohatším městem do zemětřesení r. 1746, kdy je srovnána se zemí. Obrovský počet přistěhovalců ve 20. letech 20. stol. zvýšil počet na 9 miliónů, převážně ve slumech na okrajích města.} Přivítalo nás letiště Internacional Jorge Chavez.
Baťohy doletěly v pořádku, na letišti jsme si hned vyměnili 100 $ za 318 solů (1sol = 7 Kč) a vyšli ven z letištní haly. Ihned se na nás vrhli taxikáři před kterými jsme se snažili zmizet, ale nepovedlo se. Nakonec jsme si vybrali jednoho, který nás odvezl za 15 $ (Kč 344,-) do čtvrti Miraflores do hotelu Nomade. (Provoz na silnicích byl chaotický, do křižovatek se cpou všichni najednou, kdo je první jede, ostatní brzdí, všichni do toho troubí. Předjíždění se též oznamuje troubením, auta jsou občas obouchaná. Respektuje se akorát semafor. Řidiči přitom na sebe neřvou a vyhoví si.) Počkal jsem v taxíku s bagáží zatímco, ostatní šli zjistit cenu hotelu. Protože nebylo plno a jednalo se jen o jednu noc, podařilo se jim ukecat 2 dvoulůžáky za cenu společného pokoje – 10 $ na osobu (229,-). „Taxikář v domlouvání pomáhal, nakonec, měl z našeho ubytování provizi. Vyklubal se z něj celkem příjemný chlapík, narozdíl od letiště, kde jsme byli unavení a podezřívaví a taxikáři vlezlí, takže dohadování probíhalo kapku v napětí.“ Jeden pokoj se uvolní až ve 23:30, nastěhováváme tedy bágly do druhého a vyrážíme do noční Limy na první peruánské pivko (3 litrové džbánky piva Cristal po 12 solech (Kč 84,-) ucházející chuti) a poté se vrátili do hotelu. Druhý pokoj už byl připraven, tak jsem se tam se Sísou přesunuli. Přebalili jsme bágly, osprchovali se a ve 23:00 místního peruánského času (= 6:00 pražského času) šli spát.    
3.den - úterý 19.9.2006
„Budím se „vzápětí“s leknutím, budík zvoní jak na lesy, Pavel ho nařídil na 9:00, ale cz času, takže ve 2 ráno máme boro. Vzpamatovávám se z leknutí, mám zimnici a Pavel „v rozrušení“ zapomíná PIN a zablokuje si telefon, no zkrátka „noc plná vášní“. :-) Po snídani v 8:30 (dvě bílé housky, máslo džem, čaj) jedeme taxi za 7 sol na autobusové nádraží společnosti Ormeño rezervovat a koupit lístky do Pisca na 13:30. Cestou zpět nás taxikář vyhodil na jiném kruháči, ale jsme blízko, tak se jdeme projít na pobřeží, pokochat se pohledem na Oceano Pacifiko :-). Stavujeme se na oběd v rybí restauraci. Zorka s Michalem si hbitě objednávají cebiche - nakládané syrové ryby v limetkové šťávě. S Pavlem zůstáváme u kuřete, ovšem také excelentního. Číšník je prima, trochu konverzuji ve španělštině, má trpělivost. Obdivuje Pavlovy modré oči a tak to bude pořád :-), Pavel je středem pozornosti místních mužů, žen i dětí a my se můžeme jít klouzat! Po návratu do hotelu jedeme s bagáží taxíkem na autobusové nádraží společnosti Ormeño a po odbavení zavazadel odjíždíme ve 13:50 na jih do Pisca. (40 solů = Kč 280,-) V autobuse máme 2. patro, což nám poskytuje rozhled i po střechách přízemních domků, kde je neskutečný čurbes, co se nehodí, šup s tím na střechu. Krajina je neutěšená, všude písek, prach a šeď. V Piscu jsme v 17:50 a okamžitě nás obklopují naháněči, z nichž jeden umí dokonce pár vět česky! „Bereme ho“ :-)“ Námi vybraný hotel podle Lonely Planet byl plný, tak nás naháněč zavedl do privátního hotelu „La Portada“ na ulici „Alipio Ponce 250“ s milou paní domácí, které už pak neříkáme jinak než seňora. Zároveň nám prodal výlet na ostrovy Ballestas se svou cestovkou za 10 $ (Kč 229,-) na osobu. Po ubytování jsme zašli do centra, prohlédli si tradiční Plaza de Armas s jezdeckou sochu dobyvatele San Martína a dva kostely, zvlášť kostel Iglesia de la Compañía byl zajímavý. {Postavený v barokním stylu v r. 1689. Kostel má dřevěnou vyřezávanou kazatelnu a zlacený oltář. Stěny kostela jsou z vepřovic.} Prohlídli jsme si ho díky průvodci který už kostel zavíral, ale nás ještě dovnitř pustil. Pak hned na internet, který tu byl překvapivě směšně levný, 1S na hodinu, napsal jsem Martinovi do práce o PUK na svůj mobil, taky jsme poslali pozdravy domů a přes pěší zónu zašli do hospody na večeři. „První „ošíbka“ nastala, když kluci zcela ignorovali naše přání vybrat si stylovou restauraci a vrhli se do první turistické pizzerie, hlavně, že tu bylo levné pivo! No taky si to slízli. Zítra nebudou klást odpor a půjdou s náma na oběd do  restaurace „Don Manuel“, což slíbili, ať je klid (i když je jim to asi v podstatě jedno).“ Poté už rovnou do hotelu a po sprše okolo 23. hodiny zaléháme. Dnes jsme urazili vzdálenost Lima – Pisco 241 km.    
4.den - středa 20.9.2006
„Po budíčku v 6 h ráno jdeme na snídani prakticky do obýváku k seňoře a přesvědčujeme se že zdejší typická snídaně jsou dva bílé bochánky, máslo, džem, džus a čaj nebo káva. Od 7 h čekáme na autobus, který v 7:20 slavnostně přijíždí a pokračujeme s dalšími turisty do 15 km vzdáleného Puerto San Martin, kde se naloďujeme na motorový člun a kolem 8:15 míříme kolem poloostrova Paracas ke známému „Candelabru“ “. {TrojzubecParacas Trident“ 128 metrů vysoký a 74 metrů široký geoglyf, (kresba nacházející se na rozsáhlé ploše zemského povrchu, viditelná jen z výšky) o kterém kolují různé teorie:
1) „vesmírná“ Erika von Danikena podle níž to je naváděcí zařízení pro vesmírné rakety mimozemských civilizací k Nazkaským liniím
2) navigační bod pro piráty v 18. století
3) rituální objekt předincké kultury zobrazující kaktus, symbol stromu života, ke kterému přicházeli uctívat svého slunečního boha nejvyšší kněží kultur Nazca a Paracas}  Po prohlédnutí trojzubce jsme vypluli na otevřený Pacifik (Tichý oceán) k ostrovům Ballestas (v některých průvodcích pro svou bohatou faunu přezdívané „Galapágy chudých“). Cestou jsme zahlédli i několik delfínů. {Guano Islands – několik ostrovů vulkanického původu je pokryto vrstvou ptačího trusu – guana, které se zde občas těží od 13. století a zpracovává se na hnojivo apod. Ostrovy jsou rezervací a některé jejich části jsou přístupné pouze na základě zvláštního povolení, např. přírodovědným expedicím apod.} Člun proplouval mezi jednotlivými ostrovy, které byly posety tisíci ptáků – pelikány, kormorány, guanayskými tereji, alkami, mořskými racky a na balvanech se vyvalovaly lvouni a lachtani. Malý pochodující tučňáci Humboltovy inspirovali holky k tomu aby nás (Michala a mě) přejmenovali na „Duo Kowalski“ nebo Kowalski 1 a 2 podle kresleného filmu Madagaskar. “Byla to vděčná přezdívka a v budoucnu se našlo mnoho situací pro její uplatnění.“ Celé okolí ostrovů bylo přeplněné hejny ptáků přelétající mezi ostrovy. Každou chvilku racek racku minul pracku a nešťastníci byli obšťastněni vzorky agresivního guana. Po prohlídce ostrovů s námi člun opět uháněl přes zpěněné vlny Pacifiku k přístavu. „Jako „Mr Pavel and his company“ jsme byli dopraveni zpět do hotelu, kde si necháváme batohy, zaplatíme ubytování (10 $ / osoba) a jdeme do centra na oběd do restaurace „Don Manuel“. Vracíme se pro batohy, loučíme se s příjemnou paní domácí a pak hurá na nádraží chytit bus do Icy za 3,5 sol. (24,50 Kč = 80 km) Busy jezdí každou půl hodinu, s maňana stylem odjíždíme ve 14:50 a v 16:40 jsme v Ice. Chceme do pouštní oázy Huacachina a než se rozkoukáme už jsme na cestě. Hbitý taxikář nás naložil ihned po příjezdu autobusu, takže máme vše raz dva a bez starosti. Cesta stojí 4 soly (28,-) a je to 5 km. Ubytováváme se v hotýlku Arena s bazénem ve dvoře za 20 solů (140,-) (když si k tomu objednáme výlet do pouště, jinak za 25 solů, výlet chceme, takže není co řešit.) S Pavlikem po ubytování lezeme na vysokou dunu nad oázou, což je docela zabíračka, ale stojí to za to. Všude jemňounký písek, jen ten kopec...“  {Huacachina se ve 40. letech 20. stol. proměnila v elegantní letovisko díky podzemnímu prameni laguny s léčivými účinky a lehkou radioaktivitou.}  Po výstupu na písečnou dunu se kolem nás všude rozprostíralo moře písku. Vesnička pod dunou vypadala že bude pískem co nevidět zasypaná. „Stíháme i západ slunce a pak „sbíháme“ z duny dolů.“ (Při sbíhání se nohy bořily po holeně do písku a „seběh“ připomínal zpomalený film. Nahoru jsme se drápali (písek pod sandály podklouzával) 20 minut, dole jsme za 4 minuty. “Zorka s Míšou zatím prozkoumali oázu. Jdem se obléct, citelně se ochladilo, a na večeři. Ještě si objednáváme výlet na buginách do pouště a do vinařství v Ice. Ochutnáváme místní oblíbený koktejl Pisco Sour, osvěžující kombinace pisca, (pálenka z hroznového vína natrpklé chuti podobná tequile) limetové šťávy, bílku a cukru, který vychutnáváme na terase nad lagunou. Poprvé máme 4-lůžák, spím na palandě, koupelna je gymnastická záležitost, mísa napasovaná pod umyvadlo a za tím sprcha!“ Spát jdeme brzo, ve 22:30.      
5.den - čtvrtek 21.9.2006
Ráno jsem zašel s Michalem k bazénu na „desayuno americano“ (stejná snídaně jako „kontinentální“ – dvě housky, máslo, džem. sýr, ale navíc s míchanými vajíčky), přidala se Sísa jen s čajem. Poté jsme vyrazili na promenádu Huacachiny zakoupit místní Pisco. Do hotelu jsme se vraceli na 10:30 na výlet pouštní buginou za 40 solů (Kč 280,-). Do bugíny se nás vešlo 8 + řidič. Sísa mi domluvila výměnu místa z druhé řady (nedostatek místa na nohy) na sedačku vedle řidiče. “Ten z toho byl „odvařenej“, protože musel za Pavla vyměnit křehkou slečinku z Británie :-)“. U výjezdu z laguny jsme zaplatili ještě „pouštní daň“ a vyjeli do písečných dun. Motor buginy řval na plný obrátky, aby se vydrápal na hřebeny dun, z kterých se poté bugina řítila střemhlav dolů – jako na horské dráze. Na třech místech ostatní sjížděli písečné duny na prkně (sandboarding), my pro ně dojeli dolů pod dunu s naším řidičem. Když jsem viděl jak surfování po písku je obtížné – vůbec to neklouzalo a každý pád znamenal nabrání hromady písku, nelitovali jsme že jsme zůstali v bugině. „V poledne to už v poušti pěkně pražilo a tak se vysušení po dvou hodinách vracíme do hotelu. Kluci se Zorkou jdou do bazénu a ve 14 h vyrážíme do vinařství na prohlídku výroby místních vín (hlavně sladká a desertní) a místní pálenky pisco, vše celkem za 20 solů. Veze nás stejný taxikář jako z Icy a docela si v rámci mých jazykových znalostí povídáme – o Ice, o piscu, o místních svátcích, o volební kampani, která vyvrcholí volbami v listopadu, o vojně, o jeho práci na univerzitě, bude učitel výtvarné výchovy, o salse a jeho paní, která je černoška… je to prima chlapík a lokální patriot, Peruánec každým coulem. Navštěvujeme dvě vinařství, jedno „moderní“ {Visla Allegre – starobylá hacienda uprostřed vinic oplocených vysokým zděným plotem. Od brány vede k haciendě alej vysokých eukalyptů – místo připomíná zašlou slávu koloniální epochy.} a druhé historické (artesana) vyrábějící pisco původním tradičním způsobem. {Šlapání hroznů bosýma nohama, zděné kotle na dřevěné uhlí, ruční lisy, přeprava pálenky v tradičních hliněných nádobách podobným amforám…} Po obhlídce svorně uznáváme že hygiena dostává asi na frak, ale co, vždyť je to pálenka. :-) Máme ochutnávku a jsme z toho kapku veselejší, protože po „pouhé“ snídani za celý den to není jen tak. :-) Po návratu do hotelu jsme zaplatili ubytování (20 solů) a i s bágly se přesunuli  do sousední restaurace na večeři na menu. Pokračujeme taxíkem do Icy (tentokrát už nesmlouvavě za 8 solů) a vyhazuje nás přímo u busu do Nazcy v 18 h. Platíme 7 solů a nastupujeme. Bus má jet, ale naháněči vyvolávají dokud bus nenaplní. Bus je sám o sobě zážitek, všechno spatlané a ušmudlané. Něco se však „poděje“ a plně naložený bus je nucen přestoupit do čistého a luxusního busu. Nikdo se nebrání :-) a vyjíždíme v 19:30. V Nazce jsme ve 22 h a hned si nás přebírá Diana se kterou se domluvil předem majitel hotelu v Huacachině. Jsme prostě ve spárech turistické mafie. :-) Diana nás bere do hotelu, (ve dvou taxících které zaplatila sama) kde zůstáváme za 20 sol/os. a hned nás skásne i o 60 $ (1320,- Kč) za let nad geoglyfy, kvůli kterým jsme jako většina Nazcu navštívili.  Snad jí ještě uvidíme! Ceny jsou samozřejmě o něco vyšší, ale než si to shánět složitě sami, máme to s veškerým servisem a stále velmi dobré podmínky. Ještě jdeme na pivko (Diana nás doprovodila až do hospody, asi chtěla od hospodského všimné že nás přivedla) a se Zorkou si dáváme polévku. Slabost pro „Crema de asparragos“ se mě drží i tady. Mňam, mňam… O půlnoci se vracíme do hotelu a s Pavlem ještě kontrolujeme internet. Sláva, má PUK, šťastný jak blecha :-)“. V 1:20 jsme šli spát. Z Icy do Nazcy jsme ujeli 141 km.    
6.den - pátek 22.9.2006
„V 7 h vstáváme, v 7:30 chtějí kluci snídat, ale snídaně je až od 8 h, tak mají smůlu, protože to nás vyzvedává Diana a jedeme na letiště.“ V čekárně leteckých firem jsme vyplnili letecký list, aby věděli koho to nechali v poušti kdyby se něco přihodilo a pak čekali až do 10. hodiny na náš let. Dobu jsme krátili sledováním videa o obrazcích v písku v okolí Nazky a kupováním pohledů. Některé tváře v čekárně jsme už viděli v Huacachině. Hornoplošník Cessna C 182 pro šest osob vzlétl z letiště Maria Reiche nad obrazce, které oblétával z levé i pravé strany, aby viděli všichni stejně. Byl jasný a sluneční den. Prolétli jsme nad obrazci „Whale“, „Triangle“, „Trapezoids“, „Astronaut“, „Monkey“, "Dog", "Condor", "Spider", "Hummingbird", "Alcatraz", "Parrot", "Hands", "Tree" ve výšce od 400 – 1000 metrů v oblasti nehostinné skalnaté Pampy de San José. 35. minutový let s náklony na levé i pravé křídlo nad jednotlivými obrazci byl tak akorát, všichni jsme přivítali bezpečné přistání Cessny . {Nazkaské linie – představují jednu z největších záhad Jižní Ameriky. Obrazce byli nepoznány do r.1939, kdy americký vědec Paul Kosok letěl nad pouští a spatřil je. Geoglyfy pokrývající území 500 km2, tvoří systém zvířecích postav a geometrických tvarů, přičemž žádné z nich se neopakují dvakrát a dosahují délky až 200 metrů. Obrazce jsou tvořeny jednou nepřerušovanou linií čáry. Největším odborníkem na Nazkaské linie byla Marie Reiche, v Nazce pracovala od r. 1946 do své smrti v r. 1998. Podle ní Linie představují astronomický kalendář vytvořený v závislosti na uspořádání a pohybu nebeských těles na východní a západní části oblohy – tzv. "Největší kniha astronomie na světě". Reiche řadila jednotlivé útvary podle jejich významu: nejdříve linie a prázdné plochy, pak tvary zvířat a nakonec spirály. Celý komplex byl navržen tak, aby pomáhal regulovat proces pěstování a sklízení plodin po celý rok a chránil ho před vrtkavými výkyvy počasí. Gerald Hawkins (60. léta 20. stol) vypočítal že dvě návrší ukrytá v pampě přesně odpovídají konstelaci souhvězdí Plejád v období mezi lety 600 – 700 n.l. – tedy období rozvoje nazcaské kultury. V mnoha případech jsou Linie spojnicemi nízkých pahorků uprostřed pláně. Fragmenty nazcaské keramiky nalezené u těchto pahorků nasvědčují skutečnosti že mohlo jít o posvátná místa, která sloužila k pozorování vesmírných těles a rituálům. Další teorie tvrdí že Linie vedly k pramenům nedostatkové vody v pampě nebo podzemním rezervoárům vody. Protože systém čar lze plně docenit jen s ptačí perspektivy, zrodila se teorie že lidé kultury Nazca uměli létat nebo aspoň se vznášet nad zemí a konstrukci čar tak mohli sledovat. Toto podporují některé malby na keramice z pouště Nazca – zachycují objekty které poněkud připomínají papírové draky či balony plněné horkým vzduchem – nevysvětluje však proč čáry v poušti vůbec vznikly. Klasická teorie Ericha von Danikena hovoří o vzniku obrazců mimozemšťany a linie sloužily jako startovací dráhy pro jejich létající talíře.} Po přistání nás Diana napáskovala do dvou taxíků a dovezla zpět do hotelu. Zašli jsme do místní banky vyměnit 200 $ za 630 solů, abychom mohli hned dát 35 solů (Kč 245,-) Dianě na výlet k Chauchillskému hřbitovu, na ukázky výroby keramiky Nazca a dobývání zlata z nerostů. Ještě nás Diana přemluvila, že nám zajistí na večer jízdenky do Arequipy s novou firmou Ciel za zaváděcí cenu – 70 sol (490,-) a za 10 minut byla skutečně zpět i s jízdenkami! Vystěhovali jsme se z pokojů (check out 12:00) a zaplatili 3 soly za úschovu bagáže do večera, možnost použít WC a internet na 30 minut v prostoru recepce. No nekupte to! :-) Zašli jsme do sousední místní "vývařovny" na snídaňoběd – menu (polévka+jídlo) a 2 pivka mě vyšly na 10 solů (Kč 70,-), abychom stihli včas návrat k hotelu, odkud nás odvezl taxík zajištěný Dianou do 27 km vzdáleného chauchillského hřbitova {nejvýznamnější archeologické naleziště s ukázkami kultury Nazca. Ve vyzděných jamách byli nebožtíci podle svého postavení ve společnosti ukládáni sami nebo hromadně v sedící poloze (mrtvým byly přeřezány šlachy a tělo bylo složeno s pokrčenýma nohama, které objímaly ruce a následně omotáni pevnou tkaninou a převázáni provazem, aby se tělo udrželo co nejvíce pohromadě a bylo připraveno pro některý z dalších životů. Do hrobu se ukládaly i předměty denní potřeby - nádoby, nástroje, hračky.}Zkrátka jsme zkonstatovali, že každá kultura vypravovala své mrtvé na onen svět dle konkrétních rituálů a většinou se na celém světě tyto zvyky nebo alespoň jejich význam dost podobají).“ Posledních 7 km jsme jeli po prašné šotolinové cestě. Hřbitov otevřených hrobů s mumiemi (skrčenci s dlouhými vlasy – znak vyšší vrstvy) byl v pouštní oblasti, v okolí byla hromada prohlubní – zaváté hroby které byly vykradeny místními hledači artefaktů kultury Nazca, náš taxikář sloužil zároveň jako průvodce a nastínil nám krátce historii kultury Nazca. Po hrobech jsme si prohlédli malé muzeum a pak vyrazili zpět do Nazcy v 15:50 do keramické dílny. Po ukázce způsobu pálení, tvarování, barvení a hlazení krásné nazcaské keramiky jsme přesunuti do prodejny, kde si vybíráme kameny se znameními Nazkaského zvěrokruhu.
KOZOROH 22.12. - 20.1. FRIGATE BIRD - CAPRICORN
VODNÁŘ 21.1. - 19.2. THE PLANT - AQUARIUS
RYBY 20.2. - 20.3. FISHES - PISCES
BERAN 21.3. - 20.4. DOG - ARIES
BÝK 21.4. - 21.5. HANDS - TAURUS
BLÍŽENCI 22.5. - 21.6. TREE - GEMINIS
RAK 22.6. - 21.7. LIZARD - CANCER
LEV 22.7. - 23.8. PUMA - LEO
PANNA 24.8. - 23.9. SPIDER - VIRGO
VÁHY 24.9. - 23.10. CONDOR - LIBRA
ŠTÍR 24.10. - 23.11. MONKEY - SCORPIO
STŘELEC 24.11. - 21.12. HUMMINGBIRD - SAGITARIUS    „Pavel je pavouk, což nejdřív těžko snáší, ale jako „spider man“ se s tím celkem rychle smiřuje :-)“. Poté jsme přesunuti do dílny, kde nám rychlokurzem vysvětlili dobývání zlata z nerostů a pak nás „pozvali“ do prodejny, ale tentokrát jsme si už nic nekoupili, bylo to jen vyložené tahání peněz z turistů. Na hotel nás taxikář dovezl okolo páté, využili jsme 30.minutový limit na internet a pak zašli na večeři. Při čekání na jídlo kolem hospody prošlo procesí s alegorickým vozem, malí Peruánci pochodovali včele s bubínky a zástavou – Zorka je nazvala „Hitlerjugen“. Dal jsem si „mé tradiční“ „pollo con arroz“ (kuře s rýží) s pivkem (34 solů = Kč 238,-). „Obsluhoval nás mimořádně příjemný a na peruánce vysoký a hezký číšník.“ Po večeři jsme zašli na noční Plaza de Armas, zakoupili pohledy a Michal si dal pozdní večeři. Po návratu do hotelu ženský „spáchaly“ hygienu a v jedenáct jsme se vydali pěšky na blízké autobusové nádraží (dvorek mezi baráky), odkud nám měl jet autobus do Arequipy v 23:30. Odbavili jsme bágly, autobus dorazil až o půlnoci. „Diana „nekecala“ :-), za naše peníze se o nás starala hezky. Bus je fakt luxusní s polohovacími sedadly, opěrkami, dekami a milou stevardkou. Sedíme zase ve druhém patře. První noční přesun v pojízdné ložnici začal.“  
Obálka peruánských cigaret s místním oblíbencem. 
  7.den - sobota 23.9.2006                  Noční přesun z Nazcy do Arequipy přes pusté hory a kaňony byl 580 km dlouhý a v 9:10 jsme přijeli na centrální autobusové nádraží do Arequipy. V nádražních informacích Sísa zajistila naše ubytování v hotýlku blízko centrálního náměstí a zjistila též jak se dostat do kaňonu Colca. Taxíkem za 5 solů jsme dojeli do hotelu kde nám dali bagáž do prázdného pokoje (částečná rekonstrukce hotelu za pochodu) s tím že až odpoledne budou pro nás mít dva dvoulůžáky. Takže jsme vyrazili prozkoumat centrum Arequipy. {Město v nadmořské výšce 2400 m n/m, kde žije okolo 750 000 Peruánců. Dle legendy čtvrtý Inka Mayta Capac (okolo r. 1350) byl okouzlen údolím a přikázal družině „Ari, quipay“ - „Ano, zůstaneme“. Španělé znovuzaložili město 15.8.1540. Koloniální budovy z vulkanické horniny sillar pustošila častá zemětřesení - v r. 1600, 1687, 1860, 1958, 1960, 2001. Většina Arequipanů se považuje za kulturně vzdělanější a vyspělejší než zbytek Peru. Vztah Arequipy a Limy lze přirovnat ke vztahu Brna ku Praze.} Na Plaza de Armas (jak jinak), jsme si prohlédli kostel Compañía {Perla koloniální architektury, zdobená vstupní brána z kamene sillaru (světlá vulkanická hornina), zhotovená koncem 17. stol. Dvourozměrný kamenný reliéf, využívající světla a stínu, nese prvky mesticko-barokního stylu, charakteristického pro zdejší oblast.} se zákristií – kaplí sv. Ignáce s malbou na kopuli zobrazující výjevy s válečníky, anděly a evangelisty. Poté jsme zašli na Plaza de Armas na oběd “a  vybírali si jednu z restaurací, kterých je na balkonech v prvních patrech domů objímajících hlavní náměstí požehnaně.“ V podloubí nás jednotliví naháněči přesvědčovali, že ta jejich hospoda je nejlepší. Zorka vybrala jednu podle nejbohatšího menu za 10 solů. Vystoupali jsme vnitřní částí domu na balkón nad podloubím s nádherným výhledem na katedrálu. K našemu stolu přišli vzápětí dva Peruánci a aniž bychom chtěli, začali nám hrát své peruánské „odrhovačky“! „El condor pasa“ byl vyloženě „za trest“. Když chtěli poté zaplatit, ignorovali jsme je. Nejsme Američani! Po jídle a pivku jsme si v turistickém centru objednali výlet do kaňonu Colca na dva dny s přespáním v Chivay. Za 140 solů (980,- Kč) jsme získali dopravu, průvodce, nocleh se snídaní (29 $), taxu do kaňonu Colca (35 Solů) a vstup do horkých lázní (10 Solů). Vrátili jsme se do hotelu v 13:30, kde už byly přichystané pokoje (dostali jsme slevu z 30 $ na 25 $), spáchali rozsáhlou hygienu a v „15:40 opět „ve své kůži“ vyrážíme do města“. Zašli jsme do ženského kláštera Santa Catalina {Nejvýznamnější církevní stavba Peru byla založena v r. 1570 (podle projektu Gaspara Vaeze) španělským vicekrálem Toledem a zámožnou Marií de Guzmán, která později vstoupila do kláštera se svojí sestrou a odkázala celý svůj majetek klášteru. Klášter (komnaty jeptišek včetně černých kuchyní, zpovědnic) je tvořen bludištěm temných uzoučkých uliček a staveb ve stylu mudéjar přijatý Španěly od Maurů. Je zde několik nádvoříček, podloubí a křížových cest. Všemu vévodí Hlavní kaple.}    „Návštěva opravdu nezklamala a z místa na každém kroku „dýchala“ historie. Bohužel ne vždy zrovna veselá…“ Poté jsme nahlédli do katedrály, {Původní katedrála ze 17. stol. vyhořela v r. 1844 a město ji v r. 1868 nechalo zrekonstruovat dle francouzského architekta Lucase Pobleta v neorenesančním stylu.} kde zrovna probíhala bohoslužba, a na Sísino naléhání i do nedalekého kostela Iglesia San Agustin, {nejkrásnější barokní fasáda ve městě} kde jsme byli pro změnu svědky svatby. Michal mezitím stačil vyměnit další peníze. „Směnárny jsou prakticky na ulici nebo ve foto obchodech, kde je pultík se směnárníkem s kalkulačkou a svazkem bankovek v ruce. No, u nás by je možná nenechavci odnesli i s pultíkem :-).“ Večeři jsme zvolili opět na terase nad podloubím na Hlavním náměstí (Plaza de Armas), jen v jiné restauraci. Michal si dal první Fluffyho (pečené morče). Zapili jsme to 0,63 l pivem Arequipeňa. Po návratu do hotelu jsme dali zdravotní panáky „(no v podstatě jsme se kapku podívali na nově otevřenou domácí meruňkovici z moravských zdrojů)“, rozjaření si zabalili malé baťůžky do kaňonu a zamluvili si nocleh na pozítří. Plni dojmů jsme už v deset zalehli.    
8.den - neděle 24.9.2006
Budíček v 7:45, snídaně v 8:00 a 8:35 pro nás přijel před hotel mikrobus Toyota se dvěma průvodci. Jel s námi ještě jeden španělský pár. První zastávka byla na okraji Arequipy ve stánku kde byla možnost si zakoupit lístky koky, bonbóny z koky a zásoby pitné vody v 2 litrových PET flaškách. V 9 h jsme vyjeli z Arequipy na Yuru a Sumbay. V hostinci u cesty jsme se zastavili na „maté de coca“ neboli „coca tea“, abychom pomohli svým organizmům lépe snášet nadmořskou výšku. Dál vedla jen prašná cesta, protijedoucí auta zvedali oblaka prachu který pronikal i do našeho mikrobusu. Projížděli jsme rezervací „National Salina y Aguada Blanca“ ve které se popásali vikuně, alpaky a lamy, vždy blízko potoka nebo mokřin. Projížděli jsme nehostinné altiplano v nadmořské výšce 3000 – 3850 m n/m v sousedství několika sopek (některých stále činných). Opět jsme najeli na asfalt, který nás dovedl do průsmyku Los Andes, kde jsme si všichni udělali výškový rekord – 4910 m n/m. V průsmyku byly postaveny tisíce malých kamenných mohyl – mužiků, kdo si mohylku postaví tak se „mu splní přání. Byli zde, jako na několika dalších zastávkách místní indiánky v typických vyšívaných oblecích a kloboucích. Jedna malá indiánka si zálibně prohlížela Zorku a hlavně banánek v čokoládě, který jedla. Prosebně natáhla ručičku, no kdo by malé slečně odolal, Zorka se vzdala banánku bez mrknutí oka, ale když ta malá rošťanda ukazovala na její hodinky, sebrala sílu a řekla jasné ne :-)“. V této výšce jsem cítil lehkou bolest hlavy, žvýkání listů koky a cucání bonbónů mi pomohlo pouze líp dýchat, bolest hlavy neustupovala. Z průsmyku jsme sjížděli serpentýnama do Chivaye, {Jedna ze 14 osad založených v 16. stol. španělským vicekrálem Toledem, který se snažil v osadách shromáždit obyvatele oblasti – indiány kmene Collaguas, ležící v nadmořské výšce 3633 metrů.} kde jsme v 13:30 vysazeni hladoví u restaurace. Po jídle se pro nás mikrobus vrátil a dovezl do hotelu, kde nám bylo „mj. řečeno, že „noci jsou chladné“ a nabídli nám zapůjčení“ topení na pokoj za 6 $. Jako kdyby tu měla být zima! „Ale to netuší, že Pavlovi snad není zima nikdy, což v případě nouze využiju :-).“ Maximálně budu dělat kamínka já! Zorka s Michalem zalehli, já šel se Sísou na obhlídku Chivaye. Courali jsme „krok sun krok“ a lapali po dechu z té nadmořské výšky. Chivay je malé prašné městečko s jedním náměstíčkem, tržištěm a hlavní třídou. Když jsme se vraceli k hotelu, klepal jsem na vedlejší dveře hotelu a divil se že nám nikdo neotevírá. Naštěstí se vrátil Michal který si byl koupit vodu a na jeho zabušení už reagovali!  V 16:30 nás řidič s průvodcem převezli do 5 km vzdálené vesničky La Calera k přírodním termálním pramenům. Průvodce nám popsal režim provozu lázní a dal klíče od skříněk. Nejdřív jsme vlezli do teplého vnitřního bazénu kde jsme relaxovali s místními, poté přešli do většího venkovního bazénu s výhledem na kaňon Colca. {Druhý nejhlubší kaňon na světě - 3191 metrů za severním sousedem Caňon del Cotahuasi} „Venkovní je na rozdíl od vnitřního plný „bílých“ turistů. Kocháme se výhledem na okolní hory, masírujeme se a nakonec si dáváme Pisco Sour, prostě milionářský styl hadr :-). Závěrem si ještě prohlížíme místní národopisnou expozici a jedeme zpět do hotelu. Jsem utahaná a bolí mě hlava. Chci jen polévku a spát. Šlehli jsme si všichni šumivý acylpyrin a vyrážíme na večeři. Dost se ochladilo, jsme fakt v horách, plížíme se hlemýždím tempem do tržnice, kde si se Zorkou kupujeme klobouky. Nalézáme pizzérii s výborným menu, takže mé řeči o pouhé polévce berou za své. Je mi lépe i bolehlav ustupuje, tak hodujeme. Připojuje se k nám malý chicito Christian, oblíbí si opět Pavla a fakt že dostal propisku ho jen povzbudí, aby si s náma dále hrál. Po deváté se vracíme na hotel, dezinfikujeme“ a jdeme spát. V této nadmořské výšce jsem noc spíš probděl než prospal. Z Arequipy do Chivaye jsme ujeli 174 km a z Chivaye do lázní a zpět 10 km.      
9.den - pondělí 25.9.2006
Budíček byl brzo v 5:00, v 5:30 snídaně a v 6:00 odjezd. Ve vesnici Yanque jsme přejeli kamenný most přes Rio Colca pro španělský pár, který byl ubytován v luxusnějším hotelu a vrátili se zpět na hlavní prašnou šotolinovou silnici, po které jsme se se zastávkami u Achomy (terasovitá políčka na svazích kaňonu Colca) a Macai (prohlídka kostela) dostali po 72 km k vyhlídce Mirador Cruz del Condor v 8:15. Zde jsme s dalšími turisty čekali na přílet kondorů. Zaujali jsme pozorovací místo a sledovali úchvatnou hloubku kilometrového kaňonu. V 8.20 jsem spatřil prvního kondora, který nás podlétl (od východu k západu) a pak se dvakrát vrátil přímo před nás nad říčkou Colca. Fotoaparáty a kamery cvakaly a vrčely. Poté dlouho nic až se objevilo pět kondorů (od západu) a stoupalo v teplých vzdušných proudech, ale už dál od nás. Občas okolo nás proletěli sokoli, ale na ty tady zrovna teď nejsme zvědavý! Když už jsme chtěli usednout do mikrobusu, přilétl jeden opozdilý kondor přímo před vyhlídku aby brzo zmizel ve výšce nad námi. V mnoha případech je v Peru poměrně obtížné oddělit skutečné zážitky od těch komerčních, připravených pro turisty. Kondoři jsou praví a skuteční a fakt, že přilétají právě na tohle místo a v tuto hodinu je pochopitelný. Protože hnízdí až na vrcholcích zasněžených hor, a mají značnou hmotnost, musí ráno využít vzdušných proudů nad kaňonem a v termice si vysušit promrzlá křídla, než se vydají na lov. Nasedli jsme do mikrobusu a vyjeli zpět na Chivay. Po chvíli jízdy jsme zastavili u rozbitého autobusu a nabrali dva pasažéry, kteří museli být brzo v Chivay. První zastávka na zpáteční cestě byla na upravené terase kaňonu. Prošli jsme okolo „flegmatického“ orla skalního a několik druhů kaktusů, pokochali se úžasným kaňonem Colca a po 30. minutách vrátili k mikrobusu. Noví pasažéři už tam naštěstí nebyli, nemuseli jsme se tlačit na sedačkách. Druhá zastávka byla opět u terasovitých políček. „Pak už po prašných cestách s výhledy do kraje zpět do Chivay, kde nás vyklopí v jedné turistické vývařovně (15 solů za „All you can eat“). Ach jo, kolorit Peru se na chvíli mění v divadlo pro turisty, což nás nebaví! Ve 13 h jedeme zpět přes průsmyk Los Andes a se zastávkou na maté de coca do Arequipy. Pavel má spánkový deficit, tak většinou chrupe. Já též usínám s pomocí Zorčina „flexible friend“ Ibalginu. V 17 h jsme zpět v hotelu, vyzvedáme si uschovanou batožinu {Služba tzv.“depozito“ - tj. uložení části zavazadel v hotelu. Velký batoh se vším co nepotřebujete v nejbližších chvílích se svěří zodpovědnému pracovníku - nejčastěji recepčnímu a ten je někde uloží. A nic za to nechce! Vaše zavazadlo je pro něj zárukou (nebo přinejmenším nadějí), že u něj strávíte další noc po návratu. Někde mají pro tyto případy vyčleněn nějaký kumbál (často i pod uzamčením!), někde prostě bágly uloží do kouta za recepčním stolem a se stoickým klidem o něj několik příštích hodin nebo dnů zakopávají.} a dostáváme dokonce „náš“ pokoj. Po sprše vyrážíme do města, Pavel trvá na poště a nenechá si vysvětlit, že hlavní pošta bude otevřená. Kupujeme známky, (Evropa za 6 solů /42,-/) což je akce nevídaná, posílají si nás od přepážky k přepážce a po čtvrt hodině se nám všem podaří známky koupit :-). Měníme peníze, posíláme kluky na pivo a jdeme se Zorkou po krámcích. Pak se k nim připojujeme a v hezké restauraci starého města s výhledem na věž katedrály večeříme. Je to fajn až na malé extempore s dýškem. Ještě zařizujeme maily na internetu a jdeme spát. Pavel, vzhledem k minulé probdělé noci usíná skoro okamžitě, já píšu deník a usínám po půlnoci.“  Od vyhlídky Mirador Cruz del Condor do Arequipy jsme ujeli 242 km.    
10.den - úterý 26.9.2006     
Budíček v 6:45, snídaně v 7:15 (zaměstnanec hotelu nám běžel pro housky), zaplatili jsme za hotel 25 $ za noc a pokoj (275,-/noc/osoba). Platila původní dohoda! Vyšli jsme ven a snažili se chytit velké taxi, ale jako na potvoru jezdili jen malá autíčka. Riskli jsme stopnout malé taxi. Taxikář nacpal tři bágly za sedačky, já si vzal svůj dopředu jako airbag, který navíc čouhal z okna a vyrazili jsme. Přetížení vozu  bylo značné, cena přes město 3 soly (21,-) směšná. Na autobusovém nádraží jsme zaplatili 10 solů (70,-) za jízdenku do Puna. „Při nástupu do busu musíme zaplatit nádražní taxu 1,5 solu, chvíli trvá  než jsme pochopili co po nás chtějí!“ V 8.45 jsme vyjeli po stejné cestě jako na Chivay, ale po 107 km jsme odbočili směr Juliaca a Puno. Na začátku cesty jsme byli svědky vzdělávací přednášky a prodeje vzdělávacích časopisů i různých výrobků cestujícím. Během jízdy přes Altiplano poprvé v Peru nám pršelo, dostali jsme se až do 4528 metrů nad mořem. „Zastavujeme na Altiplanu na záchod. Je tu jen pláň a pár balíků slámy a žádná nepsaná dohoda muži vlevo, ženy vpravo, nikdo se nerozpakuje, tak se nedá nic dělat, jdem do toho se Zorkou s místními a nehledíme na to, že o kus dál je další pán. No zážitek!“ :-) Projeli jsme kolem jezera Lagunillas, zahlédli alpaky volně se pasoucí a vypalovací pece hliněných cihel. V Juliace, zaprášené město jako všechny vesnice v horách, vystoupila část cestujících. Na závěr cesty jsme sjížděli z pampy do Puna na břehu jezera Titicaca. V 14:45 jsme lapeni (pokolikáté ?) průvodkyní Michaelou hned na autobusovém nádraží a dopraveni do hotelu Arequipy taxíkem za 4 soly. Aby nepřišla o provizi, vlezla si Michaela dozadu do kufru taxíka! Hotel za 20 solů/osoba na dvě noci je slušný, zakoupili jsme si u Michaely výlet po ostrovech za 35 solů (245,-). Zjišťovali jsme ještě detaily výletu na Sillustani a busu do La Pazu. Poté jsme vyrazili do centra Puna na oběd. {Španělské město vyrostlo poblíž  stříbrného dolu Laykakota 4.11.1668, který objevili bratři Salcedové.} Díky záměně dvou blízkých náměstí jsem udělal pěknou chybku v navigaci po městě a je mi ihned odebrán průvodce s mapou! Našli jsme vybranou hospodu. Menu za 16 solů bylo OK, (112,-), pivo za 10 solů (70 ,-) trochu drahé. „Trochu dost vyumělkovaný interiér, ve dveřích hoří kotlík s ohněm (zde typické, je tu docela zima, i místní nosí bundu a šály.) Dáváme si místní specialitu – tresku královskou z jezera (king fish – pejerrey), po jídle jdeme po krámcích a zapadáme do pizzerie, což mě zprvu moc nebere, ale ukazuje se to jako skvělá restaurace (do konce naší návštěvy v Punu nechodíme na večeři jinam). Dáváme si se Zorkou palačinku s čokoládou a kluci jen pití. Testujeme místní „bebidas calientes“ – huajsapata – svařené víno s piskem – delikatesa! Cestou zpět do  hotelu se ptáme na cenu taxi k Sillustani. Spát jdeme ve 23 h. Je kosa, budím se zimou a musím se přiobléct“. Konečně jsem se vyspal ve výšce nad 3000 m n/m – přesněji 3830 m n/m. Dnes jsme ujeli z Arequipy do Puna 331 km.    
11.den - středa 27.9.2006
Michaela už byla v recepci hotelu o 5 minut dřív, v 6:55 a vyhnala nás na náměstí Plaza de Armas, kde jsme nastoupili do minibusu a ten nás odvezl po punského přístavu. V přístavu jsme usazeni na jednu z osmi motorových lodí (20 pasažérů), zapsáni do seznamu cestujících a popořadě vypluli na jezero Titicaca {Od r. 1978 Národní přírodní rezervace, nejvýše položená vodní plocha na světě s hloubkou 284 metrů a rozlohou 8500 km2.} k rákosovým ostrovům Uros. {Na jezeře Titicaca je přes 40 plovoucích rákosových ostrovů. Na ostrovech žijí indiáni kmene Uros, většině z nich koluje v žilách krev kmene Aymarů. Živí se rybolovem a dnes už převážně turistickým ruchem.} Propluli jsme kanálem mezi rákosem k ostrovům Uros, jednotlivé výletní lodě přistáli u různých ostrůvků. Při výlezu z člunu na rákosový ostrov Amanecer jsem měl obavy jestli si v sandálech nenaberu vodu do bot, ale obavy jsou zbytečné. Rákos se trochu propadá při našlapování a pruží. Náš průvodce s pomocí místních nám vysvětlil vznik ostrova a jeho údržbu. {Vespod ostrova je vrstva hlíny a kořenů rákosů, tvořící nepropustnou vrstvu. Na ní se křížem pokládají stébla rákosu. Spodní vrstva rákosu zetlí, ostrov se obnovuje položením nové vrstvy rákosu na tu starou vrstvu. Rákosový dům má nosnou konstrukci tvořenou z pevných silných stébel rákosu. Stěny jsou tvořeny deskami spojených rákosových stébel, střecha z rohože rákosových stébel. Dům je mobilní a přenese ho pět lidí. Pod dům se položí více vrstev rákosu z důvodu izolace od spodní vlhkosti. Tloušťka ostrova je okolo 1800 – 2000 mm a pod plovoucím ostrovem je 6 – 8 metrů hloubka jezera. Jednotlivé ostrovy jsou propojeny lany uvázanými na dřevěných tyčích zapíchnutých do rákosových ostrovů. Případné neshody na ostrově se řeší pilkou a rozříznutím ostrova! Což ale nejsou časté případy, indiáni jsou zde soudržní. Průměrný věk indiánů Uros je okolo 50. let.} Během výkladu jsme i ochutnali dužinu rákosu, kterou místní indiáni jedí. „Je to zajímavé, jen místní mi připadají jak ve vitríně, každý den mraky turistů, kteří jim lezou málem až do domečku a vše fotí.“ Místní nám nabídli plavbu na rákosovém člunu – katamaránu (dvě typické zahnuté rákosové lodě uprostřed spojeny zastřešenou nástavbou). Zaslechl jsem že to je za 2 soly, ale nakonec to bylo za 10 solů, chvíli to musela Sísa urovnávat, holt jsem se přeslechl! (2 – dos, 10 -dies) Rákosovým člunem jsme přepluli na další ostrov Kamisaraki, kde jsou i chýše pro turisty. Při výstupu z rákosové lodi jsme každý dostali malý talismánek ve tvaru rákosového člunu. Po zakoupení pohledů jsme vypluli motorovou lodí k „pevnému“ ostrovu Taquile. {25 km od břehu Puna, ostrov je obydlen už více než 10 000 let, Aymarové indiánské říše Tiahuanuco tady vládli až do 13. stol., kdy ostrovy dobili Inkové, kteří zavedli kečuánštinu jako hlavní jazyk. V r. 1580 ostrov koupil Pedro Gonzalez de Taquile a místní se stali oběti násilné katolizace. Až v r. 1937 koupili svůj vlastní ostrov místní obyvatelé – potomci původních indiánských kmenů. Většina z 1200 obyvatel se živí zemědělstvím, pletením a tkaním. Průměrný věk ostrovanů je okolo 100 let!} Plavba trvala dvě hodiny. Rákos zmizel a jezero Titicaca zářilo průzračnou modrou barvou. Na horizontu se těžko rozeznávala linka jezera a oblohy. Říká se, že na Titicace jste jako v nebi a skoro to tak i bylo. Přistáli jsme u kamenného přístavu a po schodech se vydali na vršek ostrova (pěkná fuška, zadýchali jsme se) k vesnici, kde jsme byli podrobně seznámeni s historií a tradicemi ostrova, místní indiáni nám dokonce předvedli místní slavnostní tance, při druhém tanci si vybrali tanečníky i z diváků. „Na první pohled si zvolili opět  Pavla, ale ten se tak vzpečoval, že abychom zachovali tvář, šla tančit Zorka, kterou vyzvali hned vzápětí.“ Poté byl konečně oběd – polévka, jezerní treska a maté de coca. Následoval přechod ostrova z východní části na západní přes „hlavní část“ kamenné vesnice. Začátek vesnice byl tvořen kamennou bránou pro pěší na kamenném chodníku. Náměstí vesnice místní komunita společnou rukou rekonstruovala. Sešli jsme po příkrých schodech do západního přístavu, kde nás v 14:50 vyzvedla naše „superpomalá“ loď – stará dřevěná bárka s chrchlajícím motorem. Začalo foukat, takže na horní otevřené palubě jsme zůstali jenom my, později už jen já. V 17:20 už za tmy jsme připluli do přístavu. Minibus nás rozvezl k jednotlivým hotelům. V našem hotelu už čekala Michaela, která vyinkasovala od každého 35 solů (245,- Kč) na jízdenku do bolívijského La Pazu. Nad okolními horami se blýskalo i při cestě do „naší“ pizérie Machu Pizza. Sísa s Michalem si dali vynikající pizzu a všichni společně zase huajsapatu na zahřátí. Během večeře začalo silně pršet s krupobitím. Když jsme vylezli z hospody, všude byl sníh a potoky vody! A já si to vykračoval k hotelu v sandálech! Ještě že jsme nezůstali nocovat na ostrovech! Po návratu na hotel obvyklá nezbytná dezinfikace meruňkovicí, koupel a spát.      
12.den - čtvrtek 28.9.2006


„Dopíjíme meruňku a kolem osmé jdeme naproti hotelu do kafetérie na snídani čaj/káva a empanadas (masový,sýrový nebo ovocný piroh – 6 sol) Je to výborné, ale trochu nás to prožene, no raději neexperimentovat. Chytáme si taxíka a z původních 50 solů ho ukecáme na 40 sol (280,- = 70,-/osoba) a jedeme do Sillustani, kde na nás taxikář hodinu počká a vezme nás zpět.“ {Celé pobřeží jezera Titicaca lemují tzv. „chullpas“ – kamenné bílé věže velkých rozměrů, (průměr cca 5 – 6 metrů, výška až 10 metrů, termín je odvozen od pokrývek utkaných ze stébel trávy, kterými se přikrývaly pohřbené mumie) do kterých indiáni pohřbívali své zemřelé. Nejpůsobivější chullpas jsou v Sillustani, 30 km SZ od Puna, 40 minut jízdy. Nejstarší hrobky jsou až 5 000 let staré, prý tu stojí čtyři typy hrobek, nazvané podle kultur, které je tu zanechaly: Pukará (200 př. n. l. - 200 n. l.), Tiwanaku (200 - 1200), Colla (1200 - 1445), Inka (1445 - 1533). Každý typ je jiný, čím mladší, tím dokonalejší. Všechny ale mají společných hlavní rys: jsou to kamenné, uvnitř duté, věže. Mohlo by se zdát divné, že hrobky stavěli kamenné, když svá obydlí až na výjimky budovali z hlíny. Věřili však v nesmrtelnost duše a z tohoto pohledu byla délka pozemské poutě jen krátkou epizodou oproti pouti posmrtné. Vlastně ani nešlo o pohřeb v našem smyslu zakopání do země. Pro každou rodinu, nebo i jen jedince (podle společenského postavení), byla postavena věž. K opracovávání kamenu stavitelé používali hlavně techniky rozbíjení kamenů podél spár a kombinace rozpínavého dřeva a vody (dřevo se zastrčilo do spáry, polévalo vodou a jak pilo, roztahovalo se až kámen puknul.} „Vstup do areálu je 5,50 solů. Je to vskutku důstojné místo, výhled do kraje, jezero Umayo, vikuní ostrov, vše umocňuje sluneční den a kvetoucí kaktusy.“ Hrobky mají v dolní části malý otvor, do některých jsem otvorem nahlédl. Uvnitř hrobky byl prázdný prostor. V 10:30 jsme se vrátili taxíkem zpět do Puna. „V Punu se snažíme najít trh s uměleckými předměty, ale je ovšem zrušen, tak bloumáme po městě a navštěvujeme místní tržnici, což je také zážitek, zejména prodej masa. Jdeme na oběd do Don Piero za 27 solů (189,-) a pak zpět do hotelu. Ve 14 h čekáme na Michaelu a naše lístky do La Pazu, místo ní přijíždí milý taxikář (že prý si Michaela zvrtla nohu a je v nemocnici). Odváží nás na nádraží, platíme 1,5 solu nádražní taxu, vyplňujeme prohlášení pro vstup do Bolívie a ve 14:45 vyrážíme. V 17:10 jsme na hranici a přeřizujeme hodinky na 18:10.“ Peruánsko –bolívijskou hranici jsme překonali pěšky, nejdřív přes pasové oddělení Peru a pak Bolívie, kde jsme odevzdali vyplněná prohlášení, mezitím prázdný autobus přejel hranici a čekal na nás v Bolívii. Vyměnil jsem si 40 $ za 318 bolivianů (1 bolivian = 3 Kč). „Pokračujeme do Copacabany, kde musíme přesednout do bolívijského menšího busu a bagáž jde na střechu, pod plachtu. Začíná pršet. Cestou přes hory už i hustě sněží, v buse je zima a skrz okna děsně protahuje, jsme se Zorkou zmrzlé jak…. a nic nepomáhá přilepit se na naše boys. Část jezera Titicaca přejíždíme s celým autobusem na minitrajektu, malý klučina vybírá 1 bolívar / osoba. Je tma, raději na cestu nevidět, řidičovi „výkonný poradce“ neustále otírá zapocené čelní sklo, snad dojedeme. Do La Pazu se dostáváme ve 22:30 a v hustém dešti.“ Autobus nás vyhodil někde u opuštěných ohrad – prý terminál! Než jsem se oblékl, trochu jsem nastydnul a chytil rýmu. „Nikde ani noha, a tak stojíme uprostřed ulice, v dešti a neznámém městě. Pešek no! Jdu se ptát taxikáře zda nás hodí do nějakého hotelu, řekne, že ne a odjede. Co teď? Na druhý pokus je taxikář vstřícný a odváží nás do hotelu Continental **. Chce 50 bolivianů, což je na místní poměry cena víc než přemrštěná, ale dáme mu to, je noc, zima, déšť a pomohl nám, mokré nás vzal do auta a počkal, co my na hotel. Je to OK, 60 bolivianů / osoba za apartmá, prakticky byt. Jsme hotoví a klepeme se zimou, musíme se rozkoukat, protože apartmá působí jako strašidelný zámek, všude spousta nábytku, koberců a těžkých květovaných závěsů a přehozů. Ale zvykáme si a pak už na hotel „nedáme dopustit.“ Tři pokoje, velká obývací hala, kuchyň a dvě koupelny.“ (Pokojík pro služku je součástí kuchyně!) „Je fakt, že jedno umyvadlo neodtéká, sprcha je průtoková a systém drátků z ní vycházejících ve mně budí hrůzu. Jak říká Michal: „Hlavně na nic nesahat!“ Otevíráme novou dezinfekci, Pavlovu slivovičku a okolo jedné jdeme spát.“ Z Puna do La Pazu jsme ujeli 307 km, 162 km už v Bolívii.  
13.den - pátek 29.9.2006   
Moc jsem se nevyspal, dusil jsem se rýmou a nadmořská výška hotelu 3850 m n/m mi taky nepřidala. {La Pazhlavní město Bolívie se rozkládá na kopcích a údolích od 3600 – 4080 metrů n/m, má 1,6 miliónu obyvatel. Toto město, plným jménem Nuestra Seňora de La Paz, bylo založeno španělským conquistadorem Alonzem de Mendozou, místokrálovým zástupcem pro horní Peru (jak se dříve nazývala Bolívie) v říjnu roku 1548. Okolí bylo osídleno ajmarskými řemeslníky, horníky a zlatníky. Kaňon znamenal příjemné útočiště před nevlídným klimatem Altiplana a nemalý význam měla i jeho strategická poloha na cestě ze stříbrných dolů v Potosí do hlavního města místokrálovství Limy.} „Vstáváme v 8:20, v 9 h snídaně za 8 bolivianů / osoba. V hotelu je C.K., takže se informujeme na cestu do Potosí (12 h cesty a větší zima), po zážitku ze včerejška to stále řešíme a i Pavel připouští, že to nebude jen tak. Navíc mu není nejlíp, takže přehodnocujeme a zůstáváme v La Pazu. Potřebujeme si orazit, jdeme na internet (v hotelu), studujeme průvodce, Michal přetahuje fotky. Pavel začíná brát Zorčin Coldrex a do města vyrážíme na procházku až po 11 h. La Paz je úžasný, zajímavý, trochu čurbes, všude na ulici lidi, prostě si někde sednou, vytáhnou své zboží a prodávají, na ulici se žije, vaří, jí, spí….úplné mraveniště. Ke koupi je tu prakticky všechno.. Je stále na co se dívat, prohlížíme trhy a katedrálu. Musíme se rozhlížet, protože auta jezdí stále sem a tam. Spousta taxíků a colectivo stále vyvolává cíl cesty a převáží lidi sem a tam. Na oběd se stavujeme v místní vývařovně, hygiena by to z fleku zavřela, ale papáme. Poté jdeme do Calle Jaen, kde jsou 4 malá muzea (každé v malém místním domečku s dvorkem) - obrazy ze života La Pazu, válečné období s Chile, zlaté šperky apod. Poté si sedáme v místní kavárně na výbornou kávu a palačinku s pomeranči. Pavel se léčí a dostává 0,5 l maté de coca. Poté se vrháme na tržiště a kupujeme první dárky. Neúspěšně pátráme po Teatro municipal a místní poště (Pavel chce známky). Vracíme se do hotelu, známky kupujeme na recepci a v CK. si objednáváme výlet na archeologické naleziště Tihuanacu (18 $ = 396,-) na druhý den, taxi na hranice s Peru na pozítří ve 13 h (30 $ / všichni = 165,- / osoba) a vlak Puno – Cuzco na pondělí (35 $ = 770,-). Získáváme i info, jak se dostat nazítří dopoledne na výlet do Valle de la Luna – Měsíčního údolí. Poté jdeme objevit noční La Paz. U katedrály (na Plaza Murillo) narážíme na větší tržiště, obhlížíme co a za kolik. Poté objevujeme hospůdku pro „backpackers“ – Luna & Sol na Calle Murillo, kde mají mezinárodní nabídku na jídelním lístku. Pavel je na čaji a cibulačce, my si se Zorkou dáváme naprosto delikatesní polévku – holandskou hráškovou s pórkem, bramborami a párečkem – fantazie. Vracíme se do hotelu, kupujeme vody a 0:15 jdeme spát.“ V noci jsem si bral po 5 – 6 hodinách Coldrex. Spánek opět nic moc.  

Žádné komentáře:

Okomentovat