V 9 hodin jsem si dal se Sísou sraz na Želivárně, s ostatními členy výpravy byl sraz v 10:00 na Terminálu 2 pražského letiště Václava Havla. Majitel cestovky nám zde rozdal jmenovitě Jordan passy a
3.den - neděle 10.11.2024
Budíček v 7:45, v 8:00 začaly vyzvánět zvony na kostele přes ulici. Po snídani byl sraz v 9:00 před hotelem a přes ulici jsme nakráčeli do rekonstruovaného kostela sv. Jiří s mozaikovou mapou.
V následujících dekádách byly velké části mapy zničeny ohněm a činností v kostele. V prosinci 1964 věnovala Nadace Volkswagenu Německé společnosti pro výzkum Palestiny (Deutscher Verein für die Erforschung Palästinas) peníze na konzervaci mozaiky, kterou provedli následujícího roku archeologové Heinz Cüppers a Herbert Donner. Podlahová mozaika není orientována severně, ale východně jako oltář. Původně měřila 21 x 7 m a skládala se z více než dvou milionů kaménků. Její aktuální rozměry jsou 16 x 5 m.} Po prohlídce kostela jsme vyjeli mikrobusem na sever Jordánska. Je slunečno, okolní krajina převážně zalesněná s kamenitým podložím. Poprvé jsme zastavili na místní kávu na ohni, já si dal jen vodu, podruhé jsme zastavili na krátkou prohlídku výroby olivového oleje. Dál jsme pokračovali přes Jerash a po 2,5 hodině jsme dojeli do Ajlounu na hrad. {Hrad Ajloun (Adžlún), je velkolepý muslimský středověký hrad, (Qalʿat ar-Rabad), který vznikl na místě kláštera. Stojí na vrcholu kopce v oblasti Adžlún, známé také jako Džabal 'Auf podle beduínského kmene, který toto území dobyl ve 12. století. Dnešní jméno hradu a města se odvozuje od zdejšího mnicha, který žil na této hoře v byzanském období. Hrad byl postaven v 12. století za sultána Saladina (1138 Tikrít – 4.3.1193 Damašek, byl kurdský muslim a vojenský velitel. Založil dynastii Ajjúbovců, která vládla v Egyptě a Sýrii. Saladin byl původně ve službách Núr ad-Dína, ale postupně se mu podařilo ovládnout značnou část Zengíovské říše a sjednotit muslimy proti křižákům v Levantě. V roce 1187 zlomil moc křižáckých států v bitvě u Hattínu a přinutil ke kapitulaci Jeruzalém. Na jeho znovudobytí vyhlásil papež Řehoř VIII třetí křížovou výpravu (1189–92), které se zúčastnili nejslavnější západoevropští panovníci. Později uzavřel s křesťanskými státy smlouvy, které umožňovaly poutníkům Svaté město navštěvovat. Pro svou statečnost a vojenskou zdatnost, jakož i ušlechtilost je uznáván v křesťanských i muslimských zemích.) nejprve k hlídání cesty z Damašku do Egypta a také kvůli kontrole místních stezek a především místních beduínských kmenů Jabal 'Auf, kteří se často stávali spojenci křižáků. Další jeho důležitou funkcí byla obrana proti útokům z hradu Belvoir na opačném břehu údolí Jordánu, které byly postaveny při expanzi Jeruzalémského království. Dalším důvodem postavení pevnosti byla snaha ochránit rozvoj a kontrolu nad železnými doly v Adžlúnu. K částečnému poškození hradu došlo při útoku Mongolů v roce 1260. Brzy po vítězství mamlúků nad Mongoly v bitvě u Ajn Džálútu obnovil hrad sultán Bajbars. Hrad poté sloužil jako sklad úrody a proviantu. Během osmanského období byl na hradě umístěn kontingent padesáti vojáků. Během první čtvrtiny 17. století jej použil princ Fakhr ad-Dín at-Tání během svého boje proti Ahmadu ibn Tarbáyimu. Umístil na hrad kontingent vojáků, zajistil proviant i munici. V roce 1812, kdy hrad navštívil cestovatel Johann Ludwig Burckhardt (známý též jako Ibrāhīm Ibn ʿabd Allāh - 24.11.1784, Lausanne – 15.10.1817, Káhira, byl švýcarský cestovatel a orientalista, který pro Evropu objevil skalní město Petra v Jordánsku), zde žilo kolem čtyřiceti lidí. Dvě velká ničivá zemětřesení poškodila hrad v letech 1837 a 1927. Jednou z výzdob hradu je mozaiková podlaha, která je pozůstatkem původního křesťanského kláštera.} V poledne jsme vyrazili na hrad. Vstupné bylo součástí Jordan passu. Nejprve nám náš místní průvodce řekl historii hradu anglicky, Ziyad nám to přeložil do češtiny a my se pak vydali samostatně na prohlídku hradu, od podzemí přes sály až na hradby a vyhlídkovou věž. Po dvouhodinové prohlídce hradu jsme pokračovali mikrobusem zpět do Jerashe na prohlídku nejzachovalejší východní řecko-římské památky. {Jerash (Džaraš, ve starověku Gerasa) byl osídlen již od neolitu (vykopávky našly důkazy o osídlení z doby 7500 př. n. l.) a po celou dobu bronzovou. Po dobytí Římany v roce 64 př. n. l. se Jerash stal součástí římské provincie Sýrie. Město od samého počátku vzkvétalo, a to nejen díky úrodné půdě, ale také díky obchodu s Nabatejci, kteří kolem Jerashe cestovali z Petry. V letech 129 -130 město navštívil sám císař Hadrianus (Publius Aelius Hadrianus – 24.1.76 v Italice – 10.7.138 nedaleko Neapole, byl římský císař v letech 117 až 138.) V roce 749 město postihlo silné zemětřesení, které město z větší části zničilo a způsobilo jeho úpadek. Ve 12.století byl Jerash přeměněn na křižáckou posádku, ale poté byl zcela opuštěn. Ruiny pak byly objeveny až roku 1806.} Cestou jsme se zastavili na rychý oběd, kuřecí kebab na dřevěném uhlí. Do archeologického areálu opět vstupné v ceně Jordan passu, prohlídku areálu jsme začali u Hadriánova triumfálního oblouku (Hadrian´s Arch) přes mozaiky základu kostela Marianos, podél zdi dostihového závodiště (Hippodrome) k Jižní bráně v městských hradbách (The South Gate and the City Wall). Hned za bránou jsme si prohlédli lis na olej (The Oil Press) a pak prolezli Diův chrám (Temple of Zeus) i Jižní divadlo. {South Theatre je největší a nejstarší ze tří divadel starověké Gerasy. Jižní divadlo bylo postaveno hned vedle Diovy svatyně na západní straně téhož kopce a mohlo také sloužit kultovním účelům. Přestože odsud obyvatelé až do 50. let 20. století sháněli kameny na stavbu svých domovů, zůstalo pozoruhodně dobře zachováno.} Prošli jsme okolo South Decumanus {South Decumanus je jedna ze dvou prominentních bočních ulic, které se protínají s Cardo Maximus, hlavní kolonádovou ulicí starověké Gerasy. Cardo a decumanus je dvojice navzájem kolmých ulic, které tvořily základ plánu starých římských měst. Zhruba severojižní cardo (hlavní ulici) a příčný decumanus určoval věštec při zakládání města a obě dělily město na čtyři čtvrti. Ve větších městech, kde paralelně k hlavní ulici probíhalo ještě hodně ulic, se hlavní ulice nazývala cardo maximus na rozdíl od dalších souběžných tepen.} a pokračovali okolo sloupoví a zbytků kostela sv. Theodora (Church of St. Theodore) k Artemidinu chrámu (The Temple of Artemis), Severnímu divadlu a prohlédli si zbytky podlahové mozaiky kosteal biskupa Izajáše (Church of Bishop Isaiah). Byl čas k návratu, sešli jsme na hlavní ulici (The Cardo Maximus) , z dálky si prohlédli Severní čtyřbránu (The North Tetrapylon) {Tetrapylon 'čtyři brány' je pravoúhlá forma monumentu s klenutými průchody ve dvou směrech, v pravém úhlu, obecně postavené na křižovatce. Objevují se ve starověké římské architektuře, jsou obvykle zhruba čtvercového půdorysu, s klenbami křížení stejné velikosti.} a a po původní dlažbě z 1.století našeho letopočtu se vraceli 800 metrů dlouhou hlavní ulicí podél ruin propylají chrámů, {Propylaje je monumentální vstupní brána v podobě zdi prolomené několika vchody se sloupovými předsíněmi, chápané jako samostatný prostor před chrámy, svatyněmi a jinými starověkými budovami. Výraz propylaje (latinsky: propylaeum) vznikl spojením předpony pro (před) a množného čísla řeckého pylon nebo pylaion (brána).} a nymfea {Nymfeum (latinsky nymphaeum) byla původně (přírodní nebo uměle upravená) jeskyně s pramenem nebo fontánou v Řecku, která byla zasvěcena nymfám jako božstvům pramenů. Od helenistického období (zejména ve starověkém Římě) to byla architektonicky upravená fontána ve městě u ústí vodovodu na exponovaném místě (zřídka u pramene), resp. v domě boháče, vile, paláci nebo lázních jako součást daného stavebního komplexu, dvora nebo zahrady.} přes Jižní čtyřbránu (The South Tetrapylon) na Oválné náměstí (Oval Plaza). Z náměstí jsme ještě zašli na závodiště (Hippodrome) a poté zakončili prohlídku Jerashe opět průchodem Hadriánova triumfálního oblouku. Už za tmy jsme vyjeli zpět do Madaby, kam jsme dorazili okolo půl osmé a hned vyrazili do centra na zamluvenou večeři. Jordánské meze, {Meze je výběr malých předkrmů, podávaných v oblasti Blízkého východu a v části Střední Asie.} z kterých mě chutnal kupodivu mountabel {lilek máčený v tahině (sezamová pasta) s olivovým olejem a citrónovou šťávou} a kofta. {kuličky z mletého masa (jehněčí, kuřecí, hovězí) s kořením, které se mužou opékat nebo grilovat} Pro jednoho to vyšlo na 10 JOD (330,- Kč). Po večeři jsme chtěli zajít si koupit pivo, ale krám s alkoholem byl bohužel zavřený, takže absťák. Dnes jsme ujeli z Madaby do Ajlounu 103 km, z Ajlounu do Jerashe 21 km a z Jerashe do Madaby 79 km, celkem 203 km.
4.den - pondělí 11.11.2024
Po snídani na střeše hotelu jsme se sbalili a v devět jsme všichni vyšli před hotel vyhlížet mikrobus. Ten nikde, ani průvodce se řidiče nedovolal. Na desátou mikrobus přijel s rozespalým řidičem a oblečením rozházeným po sedačkách. Ještě že jsme jeli jen 10 km na horu Nebo, {Vrchol hory Nebo ve výšce okolo 700 m n/m se nachází na samém okraji srázu, který padá do nejníže položeného místa na zemském povrchu, údolí Jordánu a Mrtvého moře 430 metrů pod hladinou moře.} kde nás řidič vysadil.
kaňonu do moře, ale pak jsme zahlédli vycházet lidi z útrob kaňonu v plovacích vestách a dotlačili Ziyada, aby zjistil, jestli by nás do kaňonu nepustili. Ukázalo se, že na webu mají už v listopadu zavřeno, ale ve skutečnosti dle počasí měli ještě otevřeno. Všichni byli pro. Ujasnilo se, že to chce pouze plavky, boty do vody a plovací vesty, které jsme si dostali. Tomáš s Honzou vzali jediný vodotěsné mobily na dokumentaci. Z terasy centra jsme slezli po schodech a žebříku přímo na břeh říčky Wadi Mujib a vydali se proti jejímu toku. Jak se říčka začala zařezávat do úzkého skalního kaňonu, břeh ustoupil a my se museli začít brodit vodou, chtíc pokračovat po Wadi Mujib dál. Čím se kaňon stával užším, tím byl tok říčky prudší. Došel nás místní průvodce, který nám na obtížných místech pomáhal jak radou kam šlápnout, tak podal i pomocnou ruku a vytáhl nás přes zaklíněný balvan v říčce. U menšího vodopádu byl i žebřík, po kterém, aby se nám lépe lezlo, sedl si nahoře nad něj a tělem odklonil proud vody přes vedlejší neschůdné balvany. V některých místech, kde byl proud říčky prudký nebo obtížně schůdný, byly natažena lana k přidržení nebo železné stupy. Po 2,5 km jsme došli k velkému vodopádu, kde naše trasa končila. Zpáteční trasa byla jednodušší, nemuseli jsme se
šplhat po balvanech nahoru, ale sjížděli jsme po nich po proudu Wadi Mujib. Nádhera. Jen při slézání žebříku dolů mi sjeli sandály mezi příčky, takže jsem si odřel holeně. Vrátili jsme se do centra, vrátili vesty a na stojáka se mikrobusem převezli v plavkách kousek přes hlavní silnici k Wadi Mujib Chalets, kde jsme vyfasovali ručník a po šutrech slezli na břeh Mrtvého moře. {Mrtvé moře (hebrejsky jam ha-Melach, doslova „moře Soli;“ arabsky al-bahr al-Majit, doslova „Mrtvé moře“) je bezodtokové slané jezero, které se rozkládá mezi Palestinou (Západní břeh Jordánu) a Izraelem na západě a Jordánskem na východě. Nachází se 430 metrů pod hladinou moře a je nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu a nejníže položeným slaným jezerem na světě. Dosahuje maximální hloubky 304 metrů a je tak nejhlubším hypersalinitním jezerem na světě. Jeho salinita dosahuje 34,2 % (2011), čímž se řadí mezi nejslanější jezera na světě - je 9,6krát slanější než oceán - a má hustotu 1,24 kg/l, takže plavání v něm se podobá vznášení. Tato slanost vytváří drsné prostředí, ve kterém se rostlinám a živočichům nedaří, odtud také jeho název. Je 50 km dlouhé (severní část) a maximálně 15 km široké. Má rozlohu 605 km2, ještě v roce 1930 mělo rozlohu 1050 km2, jezero tedy poměrně rychle vysychá. Leží v Jordánském údolí. Břehy na západě a východě jsou srázné a skalnaté. Na severu a jihu navazuje na pobřeží táhlá rovina. Pobřeží je převážně pusté, s výjimkou několika oáz a turistických resortů s plážemi pro koupání. U jižního břehu probíhá těžba soli a dalších minerálů, nachází se zde i rozsáhlý chemický komplex pro úpravu vytěžených surovin. Zdrojem vody je převážně řeka Jordán, která do moře ústí na severu. Dalším zdrojem vody jsou četná vádí, která do moře ústí na východním i západním břehu a která mají v zimním dešťovém období občasné silné vodní průtoky.} Nechtělo se mi sandály namočit do slané vody, tak jsem se vydal přes ostré klouzající kameny do moře bos. První šok byl, že voda byla dost olejnatá a druhý šok že ochutnání kapky moře bylo fakt humus. Udržet se v moři na stojáka byla fakt fuška, takže klasika, leháro na zádech.:-) Člověk to mnohokrát viděl, ale stejně je to zážitek, když se jen vznáší a nemusí plavat. Po osprchování od solného povlaku jsme si v jídelně Wadi Mujib Chalets dali gábl před dlouhou cestou. Vyjeli jsme podél Mrtvého moře po Jordan Valley Highway na jih. Začalo se stmívat. Náhle před námi stojí hořící osobák, u toho teréňák jordánské armády a pobíhající vojáci a dost dlouho jim trvá, než začnou auto hasit. Řidič asi neměl moc šancí. Po uhašení auta uvolňují silnici a my mohli jet dál. Už za tmy jsme zastavili u pumpy s obchodem, Ziyad nakoupil rum a led v kelímkách, do kterých nám rozlil rum. Po vyjetí z pumpy jsme z hlavní silnice Jordan Valley Highway po necelých 800 metrech odbočili na vedlejší silnici, kroutící se serpentýnami přes Jordánskou vysočinu. Po necelých dvou hodinách jízdy a 162 km jsme dojeli před desátou hodinou do Wadi Musa k hostelu Rose City Inn. Po ubytování (zase ve třetím patře) jsem se Sísou a Jiřinou s Petrem vyrazili do blízkého supermarketu Alla Aldeen mall.. Zakoupil jsem uzený sýr + pečivo (bochánky) + balenou vodu + čokoládu za 7 JOD (231,- Kč) , což jsem poté ve společenské místnosti hostelu snědl. Mezitím zbytek výpravy zjistil, že teče pouze studená, což na Ziyadův zákrok se změnilo na vlažná. Po půlnoci jsme šli všichni spát. Dnes jsme ujeli celkem 234 km.
5.den - úterý 12.11.2024
{Arabské jméno Al-Khazneh, v překladu pokladnice byla vytesána do železitého pískovce zřejmě mezi lety 100 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu. Průčelí na výšku měří 43 metrů a na šířku přibližně třicet metrů. Původně měla sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny nebo bohyni Týché.} Tak konečně vidím přímo před sebou stavbu, kterou zná snad každý. Nádherný pocit. Měsíc před odjezdem proběhla tiskem zpráva, že pod Pokladnicí archeologové objevili hrobku a tudíž bude Pokladnice nepřístupná. Naštěstí nebyla, takže jsem si ji vyfotil snad ze všech stran. :-) Dál jsme pokračovali Ulicí fasád {(50 př. n. l. – 50 n. l.) Tato oblast byla nazvána „ulice fasád“ podle svých hrobek vytesaných ve skále, které jsou úhledně uspořádány podél stěny útesu. Styl designu je údajně asyrský, založený na podobnosti stupňovitých vzorů hrobek s mezopotámskou architekturou datovanou do sedmého a šestého století před naším letopočtem. Zde jsou zobrazeny asyrské stavby postavené v roce 713 př. n. l. pro Asýrii Sargona II. Nabatejci čerpali z různých vlivů ve svém architektonickém designu, včetně asyrského, helénistického a římského.} k Divadlu a Královským hrobkám {První divadlo v Petře bylo před dvěma tisíci lety vytesáno do skály Nabatejci. Hlediště mělo 45 řad, pro 3000 diváků. V průběhu času divadlo upravili Římané. Kvůli rozšíření pro 8500 diváků zbourali několik hrobek v blízkosti. V roce 363 bylo divadlo poničeno zemětřesením, a některé jeho části použity pro výstavbu jiných staveb v Petře.} a poté Kolonádní ulicí k bráně Temenos. {Místo bylo postavené v roce 106 Římany po zabrání Nabatejského království. Tvoří centrum římského města a na jejím začátku se nachází kašna zasvěcená nymfám. Do tohoto místa byla sváděla voda vedená soutěskou As-Siq. Vedle kolonády se směrem k jihu nacházelo tržiště a na severní straně stával královský palác. Kolonáda končí branou Temenos, která dělí obchodní část města od části posvátné s chrámy. Brána Temenos byla s největší pravděpodobností postavena za vlády císaře Trajana ve druhém století našeho letopočtu jako slavnostní vstup do posvátného okrsku chrámu Qasr al-Bint.} U chrámu Qasr al-Bint (palác faraónovy dcery) jsme dostali od průvodců volnost k cestě soutěskou s údajně 800. schody ke klášteru Ad Deir
{Ad-Deir je monumentální budova vytesaná do skály pravděpodobně v polovině prvního století našeho letopočtu a původně sloužila jako hrobka. Její výška je 45 metrů a na šířku měří padesát metrů. Označení klášter si získala podle křížů, které se nachází uvnitř stavby.} Se Sísou jsme zvolili poklidné tempo s občasnou prohlídkou místních stánků, přilepených podél stoupající stezky ke klášteru. Někteří turisté si pronajali osla s průvodcem na cestu ke klášteru a zpět. Někdy měl průvodce co dělat, aby mu pasažér z osla nespadl. Občas jsem politovat ty osly. Vystoupali jsme na plošinu a další nádhera – klášter. Na okolních vršcích jsou čajovny s výhledy do okolí, z jedné vyhlídky zrovna slézala táborská grupa a Jakub, tak jsme se prohodili. Po zachycení jordánské vlajky s klášterem v pozadí jsme ještě vylezli na druhou vyhlídku, kde jsme pro změnu potkali Jiřinu s Petrem. Při návratu z vyhlídky na plošinu před klášterem se k nám chtěli přidat 4 toulavý psi, ale zatrhli jsme jim to. Ve 14:40 byl čas k návratu k hlavní bráně, kde byl sraz výpravy v pět hodin. Cestou zpět jsme se zastavili na terase restaurace Nabatean na vylisovanou šťávu z granátových jablek (3 JD). V 17:10 jsme se všichni sešli u hlavní brány a popojeli zpět k hostelu Rose City Inn. Dostali jsme dvě hodiny na osprchování a relax, v 19:25 jsme vyjeli na večeři do restaurace Sajiat Al janoob se zastávkou pro některé u bankomatu. K večeři se podávala maklúba {Maklúba je tradiční levantské jídlo. Jedná se o variantu pilafu (základ jídla je rýže) která je populární v Jordánsku, Palestině, Sýrii, Libanonu a Iráku. Skládá se z masa, rýže a smažené zeleniny. Směs je zapečena v hrnci, který se při podávání obrátí dnem vzhůru. Odtud pochází i název pokrmu, v češtině znamenající obrácený. Nejstarší zmínka o tomto pokrmu pochází z kuchařky ze 13. století.} s kuřecím, a talířky se saláty, humusem a baba ganuš.{(baba ghanoush) je pokrm z lilku, který pochází z Levanty na Blízkém východě. Jeho použití je jako předkrm nebo pomazánka.} K pití jsme si dali mačkaný džus z granátového jablka+pomeranče (já) a limetka+máta (Sísa). Hrnce byly dostatečně velký, po celodenním chození nám docela vyhládlo. Večeři završil čaj. Před desátou jsme už byli zpět v hostelu a přebalovali malý pingl s věcmi na spaní do pouště a večerní zimu, zbytek do kufru, který zůstane v mikrobusu.
6.den - středa 13.11.2024
Po snídani ve společenské místnosti jsme v devět hodin vyjeli na jih směr Wadi Rum. Po silnici číslo 35 jsme vyjeli přes Al Rajif okolo větrných elektráren na hlavní silnici č. 15 – Desert Highway, kterou jsme dojeli do vesnice Ar Rāshidīyah. Zde jsme odbočili na východ (z hlavní silnice se nedalo hned odbočit doleva, přejeli jsme odbočku a po 100 metrech byl levý odbočovací pruh do protisměru a pak teprve šlo z protisměru odbočit doprava) do pouště Wadi Rum.
7.den - čtvrtek 14.11.2024
Po snídani byl odjezd už v 8:45 do 12 km vzdálené vesnice Rum, kde jsme vyměnili korbu terénního pick-upa za náš mikrobus. Neujeli jsme ani 18 km a Ziyad vznesl dotaz, jestli se nechceme zastavit na vlakovém nádraží. Chtěli jsme. Zastavili jsme na vlakové zastávce Wadi Rum s historickým vlakem. {Stanice je na odbočné trati Hedžazské železnice, která prochází napříč celým Jordánskem. Název trati je odvozen od bývalého jména provincie Hedžaz (dnes s názvem Západní provincie) v Saúdské Arábii, jejímž správním městem je Mekka. Dráha totiž spojovala Damašek, kde navazovala na trať z Istanbulu, přes Ammán s Medínou, aby se usnadnil transport muslimů do jejich posvátných míst. Trať měla po svém zprovoznění pro Jordánsko, především pro Ammán, velký význam. Kromě příjmu z jízdného s sebou přinesla především urychlení obchodu. Proto byla také vybudována již zmíněná, přes 100 kilometrů dlouhá, odbočka ze stanice Hittiyya do přístavního města Aqaba, ležícího na břehu Rudého moře.} Vyšel jsem si vyfotit lokomotivu, když jsem zahlédl osobu, jak kradmo něco schovává pod rám podvozku. Došlo mi, že by to mohl být kačer (hledač kešek, tak jsem po jeho odchodu to šel prověřit. Dobře jsem udělal, byla to keš. :-) Vrátili jsme se na hlavní silnici č.15 a po té dojeli až do Aqaby a přes město dojeli do luxusního areálu Berenice Beach Club. Vyfasovali jsme osušku, lehátko na pláži a čas do 13.hodiny na koupání v Rudém moři. Poté jsme se nalodili na loď s proskleným dnem a vypluli obdivovat podmořský svět – potopený vrak dopravního
letadla a lodi a hlavně korály, které si Jirka, Honza a Petr prohlédli napřímo při šnorchlování. Po návratu na pláž jsme zašli na společný oběd, složený z kuřecích a jehněčích špízů s hranolkama a ryby. Po páté jsme se přesunuli mikrobusem do nedalekého Arab Divers Dive Center and Bed & Breakfast, kde nám průvodci s řidičem nachystali k večeři barbecue z kuřecího a jehněčího masa. A zapili jsme to místním pivem Petra. Při večerní debatě o zítřku jsme se dohodli, že vynecháme hrad Karak a projdeme si tržiště v Aqabě. Před půlnocí jsme šli na kutě. Dnes jsme ujeli 70 km.8.den - pátek 15.11.2024

9.den - sobota 16.11.2024
Budíček už v 5:00, v 5:30 ještě za tmy za zpěvu muezína {Muezín je služebník mešity, který stojí na ochozu minaretu a svolává věřící k modlitbě pětkrát denně – před úsvitem, ráno, v poledne, večer a po západu slunce. Dnes však již ve většině mešit nejsou muezíni, ale reproduktory, které hlásají výzvu ze záznamu; tato skutečnost je některými muslimskými kruhy často kritizována. Ve velké mešitě v Mekce však stále svolávají muezíni. Funkce muezína existuje již od dob Mohameda. Tehdy chodil muezín ulicemi a svolával lidi k modlitbě po celém městě.} jsme vyjeli na letiště Queen Alia International Airport, vzdáleném od hotelu 40 km. Rozloučili jsme se s naším jordánským řidičem a šli se odbavit i se Ziyadem, který se vracel s námi do Čech, u letecké společnosti Pegasus Airlines – turecké nízkonákladovky. V Duty free shopu jsme utratili poslední jordánské dináry.V 8:55 jsme odstartovali Airbusem A321 na jih podél Mrtvého moře na Sinai a pod