Jordánsko

 

Před rokem jsem se chtěl podívat do Petry v Jordánsku s vyzkoušenou cestovkou Adventurou, ale přihlásil jsem se pozdě, bylo už obsazeno. Tak jsem si zamluvil zájezd na letos. Po zaplacení zájezdu i s přirážkou pro jednoho jsem se zmínil Síse, že jedu do Jordánska. Že by jela se mnou. Super, doobjednal jsem ji k sobě a pak začal být problém s letem do Ammánu. Díky konfliktu mezi Izraelem a Íránem se rušily lety některých leteckých společností do Ammánu, což mělo vliv na letenky Adventury, která zájezd zrušila. Tak jsem hledal náhradu a z několika nabídek jsem vybral CK Hamidi. Naštěstí měli i náš původní termín. Takže už jen zaplatit 38.900,- Kč.

  

1.den - pátek 8.11.2024 

V 9 hodin jsem si dal se Sísou sraz na Želivárně, s ostatními členy výpravy byl sraz v 10:00 na Terminálu 2 pražského letiště Václava Havla. Majitel cestovky nám zde rozdal jmenovitě Jordan passy a

palubní lístky na let Lufthansou do Frankfurtu nad Mohanem a Ammánu a popřál nám klidný let. Dali jsme si odbavit příruční zavazadla, mé s 8 kg prošlo na palubu, Sísino s 11,8 kg odjelo pásem rovnou do Ammánu. Na cestu jsme si dali Plzničku a pak už k odletové „bráně“. Dle palubních lístků já jdu s grupou 3, Sísa s grupou 5 a přitom sedíme v jedné řadě, já u okna A, Sísa v uličce D. Vyměnil jsem si sedadlo s Gábinou a Jirkou (z naší skupiny) do uličky k Síse. V 12:05 jsme odstartovali v Airbusu A320 směr Frankfurt. Po víc jak hodinovém letu jsme dosedli na největším německém letišti ve Frankfurtu nad Mohanem. Zde se dozvídáme první zádrhel, let v 16:40 do Ammánu je zrušen a přesunut na zítra v 8.20! Naše zájezdní skupinka prošla halou ke stánku Lufthansy, kde Jirka v němčině zjišťoval, co a jak dál. Vybral od nás palubní lístky na zrušený let do Ammánu, za které jsme výměnou dostali kartu na nocleh v hotelu Sheraton v centru města a nové letenky na zítra. Po zjištění adresy hotelu jsme prošli letištní halou k S-bahnu linky S8 {S-Bahn je systém rychlé příměstské železnice, doplňující metro ve Frankfurtu nad Mohanem. V současné době má S-Bahn 9 linek označených S1 – S9. Všech devět linek sítě je koncipováno tak, že spojují zhruba centrum města s jeho vzdálenými čtvrtěmi či předměstími. V husté zástavbě jsou vedeny tunely (8 stanic je podzemních), v řidší pak na povrchu po vlastních nebo železničních tratích. V provozu je 303 km tratí na nichž je 111 stanic.} směr Marktplatz. Za 29 minut jsme byli cíle. Sotva jsme vylezli ze stanice Marktplatz, už byl vidět červený neón Sheraton. Po ubytování jsme se šli projít po městě se skupinkou z Tábora (Gábina+Jirka, Jana+Tomáš, Karolína+Honza). Na náplavce Mohanu jsme se oddělili, neboť jsem měl v merku odlovit pár keší, když jsme zůstali tak nečekaně v Frankfurtu. Nakonec jsem odlovil jen jednu keš, a tu ještě našla Sísa. :-) Vylezli jsme si na vyhlídku udělanou z přístavního jeřábu a už za šera jsme se vrátili do hotelu na večeři ve formě bufetu, kterou jsme měli zdarma od Lufthanzy. Jako desert byl skvělý čokopudink zalitý višněmi. Před spaním jsme ještě zašli do baru na místní pivo.

2.den - sobota 9.11.2024

Budíček už v 5:00, sraz na recepci v 5:40, vlak odjížděl v 6:01, takže zrychlenou chůzí jsme vyrazili s Táborskými na S-bahn. Na nástupišti už vlak stát, jen co jsem do něj vlezl jako poslední, zavřely se dveře a vlak se rozjel. Ukázalo se, že jsme chytli vlak v 5:45. Vlak se plnil ranní špičkou, skoro všichni vystoupili na letišti. U první tabule rozpisů jsme nenalezli svítit náš odlet! To snad ne! Pak někdo poznamenal, že to je rozpis vlaků. Super. Na velké letištní tabuli odletů jsme vyhlíželi časy okolo 8:20 a . . . . žádný Ammán. To snad ne! Pak si Tomáš všiml, že náš let je napsaný první vlevo nahoře jako přeložený ze včera. Sláva, poletíme. Prošli jsme letištní kontrolou do haly a u bufetu si dali stylovou snídani – vajíčka s frankfurtským párkem. Poté opět po skupinách letištním autobusem k letadlu Airbus A321. Zasedací pořádek jako včera, po čtyřech hodinách letu okolo Izraele přes Sinaj jsme přistáli v Ammánu na Queen Alia International Airport. Pasová kontrola s kontrolou oční duhovky, na Jordan pass dostáváme zdarma vstupní vízum

do Jordánska. Místní čas je o dvě hodiny více než český, na mobilu jsem si nastavil oba. Ukázalo se, že to nebyl dobrý nápad, budík si pak volil čas jaký chtěl! V letištní hale už čekal náš průvodce od cestovky Ziyad a jordánský průvodce Ahmed. Nasměroval nás před letištní halu do přistaveného mikrobusu a vyjeli směr Madaba. {Madaba má více než 60.000 obyvatel. Město má dlouhou historii sahající až do před antických dob. Největšího rozkvětu dosáhlo v 6.století našeho letopočtu za byzantského císaře Justiniána (Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus - kolem 482? Tauresium 14.11.565, Konstantinopol, Byzanská říše, známý jako Justinián I., byl východořímský císař od roku 527 až do své smrti. Justinián patřil k nejpřednějším postavám období pozdní antiky, přičemž byl posledním císařem, jehož rodným jazykem byla latina. Jeho panování znamenalo významný předěl v procesu transformace antické římské společnosti ve středověkou byzantskou.), kdy zde vznikla proslulá madabská mozaiková škola. Do dnešní doby žije v Madabě početná křesťanská komunita a ve starém městě se nachází několik desítek křesťanských kostelů.} Po ubytování v Moab Land Hotel jsme vyrazili všichni do večerního města ne večeři, kde jsme si ve stánku dali falafel. {Falafel je fritovaná kulička nebo placka z bobů, z cizrny nebo z obojího. Pochází z Egypta. Je tradičním pokrmem na Blízkém východě. Servíruje se obvykle v pita chlebu, s jogurtovou omáčkou, sezamovou pastou (tahina), zeleninou apod. Je bohatý na proteiny.} Ziyad nás zavedl do speciálního krámku s alkoholem, kde jsme zakoupili vína a místní piva „Petra“ v plechovce

{3,5 JOD (Jordánský dinár) = 115,- Kč}, která jsme se Sísou hned vypili, dokud byla ještě chlazená. Celkem pivo ušlo. Po návratu na hotel a sprše jsme zašli na střešní terasu na seznamovací večírek při lahvinkách červených vín. K táborské skupině přibyl ještě mlaďoch Jakub + matka se synem - Jiřina+Petr. Dnes jsme ujeli 31 km.

3.den - neděle 10.11.2024  

Budíček v 7:45, v 8:00 začaly vyzvánět zvony na kostele přes ulici. Po snídani byl sraz v 9:00 před hotelem a  přes ulici jsme nakráčeli do rekonstruovaného kostela sv. Jiří s mozaikovou mapou. 

{Madabská mozaiková mapa je část podlahové mozaiky v byzanském kostele sv. Jiří. Tato mapa je nejstarší dochované originální kartografické zachycení byzantské Palestiny, území západně i východně od řeky Jordánu a též Dolního Egypta. Je to mapa Svaté země, v jejímž středu je zanesen Jeruzalém. Je datována do 6.století. Mozaika byla sestavena neznámým umělcem, zřejmě pro křesťanskou obec v Madabě, tehdejším sídle biskupa. Roku 614 byla Madaba dobyta Perskou říší. V 8. století muslimští vládci umajovské dynastie z mozaiky dali odstranit některé figurální motivy. Roku 746 bylo město značně pobořeno zemětřesením a následně opuštěno. Mozaika byla znovuobjevena roku 1894, během stavby nového řeckoortodoxního kostela na místě předešlého.

V následujících dekádách byly velké části mapy zničeny ohněm a činností v kostele. V prosinci 1964 věnovala Nadace Volkswagenu Německé společnosti pro výzkum Palestiny (Deutscher Verein für die Erforschung Palästinas) peníze na konzervaci mozaiky, kterou provedli následujícího roku archeologové Heinz Cüppers a Herbert Donner. Podlahová mozaika není orientována severně, ale východně jako oltář. Původně měřila 21 x 7 m a skládala se z více než dvou milionů kaménků. Její aktuální rozměry jsou 16 x 5 m.} Po prohlídce kostela jsme vyjeli mikrobusem na sever Jordánska. Je slunečno, okolní krajina převážně zalesněná s kamenitým podložím. Poprvé jsme zastavili na místní kávu na ohni, já si dal jen vodu, podruhé jsme zastavili na krátkou prohlídku výroby olivového oleje. Dál jsme pokračovali přes Jerash a po 2,5 hodině jsme dojeli do Ajlounu na hrad.

{Hrad Ajloun (Adžlún), je velkolepý muslimský středověký hrad, (Qalʿat ar-Rabad), který vznikl na místě kláštera. Stojí na vrcholu kopce v oblasti Adžlún, známé také jako Džabal 'Auf podle beduínského kmene, který toto území dobyl ve 12. století. Dnešní jméno hradu a města se odvozuje od zdejšího mnicha, který žil na této hoře v byzanském období. Hrad byl postaven v 12. století za sultána Saladina (1138 Tikrít – 4.3.1193 Damašek, byl kurdský muslim a vojenský velitel. Založil dynastii Ajjúbovců, která vládla v Egyptě a Sýrii. Saladin byl původně ve službách Núr ad-Dína, ale postupně se mu podařilo ovládnout značnou část Zengíovské říše a sjednotit muslimy proti křižákům v Levantě. V roce 1187 zlomil moc křižáckých států v bitvě u Hattínu a přinutil ke kapitulaci Jeruzalém. Na jeho znovudobytí vyhlásil papež Řehoř VIII třetí křížovou výpravu (1189–92), které se zúčastnili nejslavnější západoevropští panovníci. Později uzavřel s křesťanskými státy smlouvy, které umožňovaly poutníkům Svaté město navštěvovat. Pro svou statečnost a vojenskou zdatnost, jakož i ušlechtilost je uznáván v křesťanských i muslimských zemích.) nejprve k hlídání cesty z Damašku do Egypta a také kvůli kontrole místních stezek a především místních beduínských kmenů Jabal 'Auf, kteří se často stávali spojenci křižáků. Další jeho důležitou funkcí byla obrana proti útokům z hradu Belvoir na opačném břehu údolí Jordánu, které byly postaveny při expanzi Jeruzalémského království. Dalším důvodem postavení pevnosti byla snaha ochránit rozvoj a kontrolu nad železnými doly v Adžlúnu. K částečnému poškození hradu došlo při útoku Mongolů v roce 1260. Brzy po vítězství mamlúků nad Mongoly v bitvě u Ajn Džálútu obnovil hrad sultán Bajbars. Hrad poté sloužil jako sklad úrody a proviantu. Během osmanského období byl na hradě umístěn kontingent padesáti vojáků. Během první čtvrtiny 17. století jej použil princ Fakhr ad-Dín at-Tání během svého boje proti Ahmadu ibn Tarbáyimu. Umístil na hrad kontingent vojáků, zajistil proviant i munici. V roce 1812, kdy hrad navštívil cestovatel Johann Ludwig Burckhardt (známý též jako Ibrāhīm Ibn ʿabd Allāh - 24.11.1784, Lausanne – 15.10.1817, Káhira, byl švýcarský cestovatel a orientalista, který pro Evropu objevil skalní město Petra v Jordánsku), zde žilo kolem čtyřiceti lidí. Dvě velká ničivá zemětřesení poškodila hrad v letech 1837 a 1927. Jednou z výzdob hradu je mozaiková podlaha, která je pozůstatkem původního křesťanského kláštera.} V poledne jsme vyrazili na hrad. Vstupné bylo součástí Jordan passu. Nejprve nám náš místní průvodce řekl historii hradu anglicky, Ziyad nám to přeložil do češtiny a my se pak vydali samostatně na prohlídku hradu, od podzemí přes sály až na hradby a vyhlídkovou věž. Po dvouhodinové prohlídce hradu jsme pokračovali mikrobusem zpět do Jerashe na prohlídku nejzachovalejší východní řecko-římské památky. 

{Jerash (Džaraš, ve starověku Gerasa) byl osídlen již od neolitu (vykopávky našly důkazy o osídlení z doby 7500 př. n. l.) a po celou dobu bronzovou. Po dobytí Římany v roce 64 př. n. l. se Jerash stal součástí římské provincie Sýrie. Město od samého počátku vzkvétalo, a to nejen díky úrodné půdě, ale také díky obchodu s Nabatejci, kteří kolem Jerashe cestovali z Petry. V letech 129 -130 město navštívil sám císař Hadrianus (Publius Aelius Hadrianus – 24.1.76 v Italice – 10.7.138 nedaleko Neapole, byl římský císař v letech 117 až 138.) V roce 749 město postihlo silné zemětřesení, které město z větší části zničilo a způsobilo jeho úpadek. Ve 12.století byl Jerash přeměněn na křižáckou posádku, ale poté byl zcela opuštěn. Ruiny pak byly objeveny až roku 1806.} Cestou jsme se zastavili na rychý oběd, kuřecí kebab na dřevěném uhlí. Do archeologického areálu opět vstupné v ceně Jordan passu, prohlídku areálu jsme začali u Hadriánova triumfálního oblouku (Hadrian´s Arch) přes mozaiky základu kostela Marianos, podél zdi dostihového závodiště (Hippodrome) k Jižní bráně v městských hradbách (The South Gate and the City Wall). Hned za bránou jsme si prohlédli lis na olej (The Oil Press) a pak prolezli Diův chrám (Temple of Zeus) i Jižní divadlo. {South Theatre je největší a nejstarší ze tří divadel starověké Gerasy. Jižní divadlo bylo postaveno hned vedle Diovy svatyně na západní straně téhož kopce a mohlo také sloužit kultovním účelům. Přestože odsud obyvatelé až do 50. let 20. století sháněli kameny na stavbu svých domovů, zůstalo pozoruhodně dobře zachováno.} Prošli jsme okolo South Decumanus {South Decumanus je jedna ze dvou prominentních bočních ulic, které se protínají s Cardo Maximus, hlavní kolonádovou ulicí starověké Gerasy. Cardo a decumanus je dvojice navzájem kolmých ulic, které tvořily základ plánu starých římských měst. Zhruba severojižní cardo (hlavní ulici) a příčný decumanus určoval věštec při zakládání města a obě dělily město na čtyři čtvrti. Ve větších městech, kde paralelně k hlavní ulici probíhalo ještě hodně ulic, se hlavní ulice nazývala cardo maximus na rozdíl od dalších souběžných tepen.} a pokračovali okolo sloupoví a zbytků kostela sv. Theodora (Church of St. Theodore) k Artemidinu chrámu (The Temple of Artemis), Severnímu divadlu a prohlédli si zbytky podlahové mozaiky kosteal biskupa Izajáše (Church of Bishop Isaiah). Byl čas k návratu, sešli jsme na hlavní ulici

(The Cardo Maximus) , z dálky si prohlédli Severní čtyřbránu (The North Tetrapylon) {Tetrapylon 'čtyři brány' je pravoúhlá forma monumentu s klenutými průchody ve dvou směrech, v pravém úhlu, obecně postavené na křižovatce. Objevují se ve starověké římské architektuře, jsou obvykle zhruba čtvercového půdorysu, s klenbami křížení stejné velikosti.} a a po původní dlažbě z 1.století našeho letopočtu se vraceli 800 metrů dlouhou hlavní ulicí podél ruin propylají chrámů, {Propylaje je monumentální vstupní brána v podobě zdi prolomené několika vchody se sloupovými předsíněmi, chápané jako samostatný prostor před chrámy, svatyněmi a jinými starověkými budovami. Výraz propylaje (latinsky: propylaeum) vznikl spojením předpony pro (před) a množného čísla řeckého pylon nebo pylaion (brána).} a nymfea {Nymfeum (latinsky nymphaeum) byla původně (přírodní nebo uměle upravená) jeskyně s pramenem nebo fontánou v Řecku, která byla zasvěcena nymfám jako božstvům pramenů. Od helenistického období (zejména ve starověkém Římě) to byla architektonicky upravená fontána ve městě u ústí vodovodu na exponovaném místě (zřídka u pramene), resp. v domě boháče, vile, paláci nebo lázních jako součást daného stavebního komplexu, dvora nebo zahrady.} přes Jižní čtyřbránu (The South Tetrapylon) na Oválné náměstí (Oval Plaza). Z náměstí jsme ještě zašli na závodiště (Hippodrome) a poté zakončili prohlídku Jerashe opět průchodem Hadriánova triumfálního oblouku. Už za tmy jsme vyjeli zpět do Madaby, kam jsme dorazili okolo půl osmé a hned vyrazili do centra na zamluvenou večeři. Jordánské meze, {Meze je výběr malých předkrmů, podávaných v oblasti Blízkého východu a v části Střední Asie.} z kterých mě chutnal kupodivu mountabel {lilek máčený v tahině (sezamová pasta) s olivovým olejem a citrónovou šťávou} a kofta. {kuličky z mletého masa (jehněčí, kuřecí, hovězí) s kořením, které se mužou opékat nebo grilovat} Pro jednoho to vyšlo na 10 JOD (330,- Kč). Po večeři jsme chtěli zajít si koupit pivo, ale krám s alkoholem byl bohužel zavřený,

takže absťák. Dnes jsme ujeli z Madaby do Ajlounu 103 km, z Ajlounu do Jerashe 21 km a z Jerashe do Madaby 79 km, celkem 203 km.

 

 

 

 

4.den - pondělí 11.11.2024  

Po snídani na střeše hotelu jsme se sbalili a v devět jsme všichni vyšli před hotel vyhlížet mikrobus. Ten nikde, ani průvodce se řidiče nedovolal. Na desátou mikrobus přijel s rozespalým řidičem a oblečením rozházeným po sedačkách. Ještě že jsme jeli jen 10 km na horu Nebo, {Vrchol hory Nebo ve výšce okolo 700 m n/m se nachází na samém okraji srázu, který padá do nejníže položeného místa na zemském povrchu, údolí Jordánu a Mrtvého moře 430 metrů pod hladinou moře.} kde nás řidič vysadil.

Vstupné 3 JOD (99,- Kč), není součástí Jordan passu, na posvátné místo několika světových náboženství. Průvodci nám převyprávěli historii o Mojžíšovi, ukázali jeho pramen i možné místo, odkud hleděl na zaslíbenou zemi a vpustili samostatně na prohlídku kostela. {Na samotném vrcholu hory Nebo je moderní budova kostela, která byla vybudovaná v r. 2016 nad vykopávkami původního byzantského kostela ze 4.století. Zajímavé jsou zejména četné mozaiky s řeckými nápisy - například mozaika zobrazující lvy, slony, pštrosy a další exotická zvířata.}

Po prohlídce kostela jsme mikrobusem začali sjíždět do nejhlubší prolákliny na světě, k Mrtvému moři suchou, kamennou krajinou. Po 1130 výškových metrech jsme sjeli k Mrtvému moři na straně, kde do moře ústila řeka Jordán, u městečka Suwayman. Podél pobřeží jsme po hlavní silnici po 61 km zaparkovali u návštěvnického centra Wadi Mujib.{WadiMujib je nejnižší přírodní rezervace na světě, 410 metrů pod hladinou moře.} Původně jsme se šli jen podívat do vyústění

kaňonu do moře, ale pak jsme zahlédli vycházet lidi z útrob kaňonu v plovacích vestách a dotlačili Ziyada, aby zjistil, jestli by nás do kaňonu nepustili. Ukázalo se, že na webu mají už v listopadu zavřeno, ale ve skutečnosti dle počasí měli ještě otevřeno. Všichni byli pro.

Ujasnilo se, že to chce pouze plavky, boty do vody a plovací vesty, které jsme si dostali. Tomáš s Honzou vzali jediný vodotěsné mobily na dokumentaci. Z terasy centra jsme slezli po schodech a žebříku přímo na břeh říčky Wadi Mujib a vydali se proti jejímu toku. Jak se říčka začala zařezávat do úzkého skalního kaňonu, břeh ustoupil a my se museli začít brodit vodou, chtíc pokračovat po Wadi Mujib dál. Čím se kaňon stával užším, tím byl tok říčky prudší. Došel nás místní průvodce, který nám na obtížných místech pomáhal jak radou kam šlápnout, tak podal i pomocnou ruku a vytáhl nás přes zaklíněný balvan v říčce. U menšího vodopádu byl i žebřík, po kterém, aby se nám lépe lezlo, sedl si nahoře nad něj a tělem odklonil proud vody přes vedlejší neschůdné balvany. V některých místech, kde byl proud říčky prudký nebo obtížně schůdný, byly natažena lana k přidržení nebo železné stupy. Po 2,5 km jsme došli k velkému vodopádu, kde naše trasa končila. Zpáteční trasa byla jednodušší, nemuseli jsme se

šplhat po balvanech nahoru, ale sjížděli jsme po nich po proudu Wadi Mujib. Nádhera. Jen při slézání žebříku dolů mi sjeli sandály mezi příčky, takže jsem si odřel holeně. Vrátili jsme se do centra, vrátili vesty a na stojáka se mikrobusem převezli v plavkách kousek přes hlavní silnici k Wadi Mujib Chalets, kde jsme vyfasovali ručník a po šutrech slezli na břeh Mrtvého moře.

{Mrtvé moře (hebrejsky jam ha-Melach, doslova „moře Soli;“ arabsky al-bahr al-Majit, doslova „Mrtvé moře“) je bezodtokové slané jezero, které se rozkládá mezi Palestinou (Západní břeh Jordánu) a Izraelem na západě a Jordánskem na východě. Nachází se 430 metrů pod hladinou moře a je nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu a nejníže položeným slaným jezerem na světě. Dosahuje maximální hloubky 304 metrů a je tak nejhlubším hypersalinitním jezerem na světě. Jeho salinita dosahuje 34,2 % (2011), čímž se řadí mezi nejslanější jezera na světě - je 9,6krát slanější než oceán - a má hustotu 1,24 kg/l, takže plavání v něm se podobá vznášení. Tato slanost vytváří drsné prostředí, ve kterém se rostlinám a živočichům nedaří, odtud také jeho název. Je 50 km dlouhé (severní část) a maximálně 15 km široké. Má rozlohu 605 km², ještě v roce 1930 mělo rozlohu 1050 km², jezero tedy poměrně rychle vysychá. Leží v Jordánském údolí. Břehy na západě a východě jsou srázné a skalnaté. Na severu a jihu navazuje na pobřeží táhlá rovina. Pobřeží je převážně pusté, s výjimkou několika oáz a turistických resortů s plážemi pro koupání. U jižního břehu probíhá těžba soli a dalších minerálů, nachází se zde i rozsáhlý chemický komplex pro úpravu vytěžených surovin. Zdrojem vody je převážně řeka Jordán, která do moře ústí na severu. Dalším zdrojem vody jsou četná vádí, která do moře ústí na východním i západním břehu a která mají v zimním dešťovém období občasné silné vodní průtoky.} Nechtělo se mi sandály namočit do slané vody, tak jsem se vydal přes ostré klouzající kameny do moře bos. První šok byl, že voda byla dost olejnatá a druhý šok že ochutnání kapky moře bylo fakt humus. Udržet se v moři na stojáka byla fakt fuška, takže klasika, leháro na zádech.:-) Člověk to mnohokrát viděl, ale stejně je to zážitek, když se jen vznáší a nemusí plavat. Po osprchování od solného povlaku jsme si v jídelně Wadi Mujib Chalets dali gábl před dlouhou cestou. Vyjeli jsme podél Mrtvého moře po Jordan Valley Highway na jih. Začalo se stmívat. Náhle před námi stojí hořící osobák, u toho teréňák jordánské armády a pobíhající vojáci a dost dlouho jim trvá, než začnou auto hasit. Řidič asi neměl moc šancí. Po uhašení auta uvolňují silnici a my mohli jet dál. Už za tmy jsme zastavili u pumpy s obchodem, Ziyad nakoupil rum a led v kelímkách, do kterých nám rozlil rum. Po vyjetí z pumpy jsme z hlavní silnice Jordan Valley Highway po necelých 800 metrech odbočili na vedlejší silnici, kroutící se serpentýnami přes Jordánskou vysočinu. Po necelých dvou hodinách jízdy a 162 km jsme dojeli před desátou hodinou do Wadi Musa k hostelu Rose City Inn. Po ubytování (zase ve třetím patře) jsem se Sísou a Jiřinou s Petrem vyrazili do blízkého supermarketu Alla Aldeen mall.. Zakoupil jsem uzený sýr + pečivo (bochánky) + balenou vodu + čokoládu za 7 JOD (231,- Kč) , což jsem poté ve společenské místnosti hostelu snědl. Mezitím zbytek výpravy zjistil, že teče pouze studená, což na Ziyadův zákrok se změnilo na vlažná. Po půlnoci jsme šli všichni spát. Dnes jsme ujeli celkem 234 km.                                            

 5.den - úterý 12.11.2024   

Po snídani v 9:00 jsme z hostelu přejeli za pouhých 8 minut do Petry. Pro mě začala hlavní část zájezdu. Vyfasovali jsme vstupenku,k té jsme se museli prokázat pasem a byli jsme vpuštěny do areálu skalního města. {Petra (řecky petra – skála, arabsky Al-Butrā) je skalní město a archeologické naleziště v Jordánsku. Původně bylo nazýváno Rekem. Biblí je označováno jako Selá a Arabové mu dali jméno Mojžíšovo údolí. Město původně vzniklo jako pohřebiště, v místě kde se setkávají tři údolí (Vádí al-Araba) a je ukryté před okolním světem hradbou skal a leží v samotném srdci Šarských hor. Před devíti tisíci lety se v oblasti začaly objevovat první zemědělské osady. Po dalších tisíc let tudy procházelo mnoho nomádských kmenů. Oblast osídlili ve druhé polovině 4. století př. n. l. Nabatejci, kteří zde vytvořili monarchii s hospodářstvím založeném na obchodu. Město bylo vybudováno ve výhodném terénu – ukryté v horách sloužilo jako útočiště a shromaždiště okolních kmenů. Město bylo založeno pravděpodobně mezi 3. stoletím př. n. l. a 1. stoletím n. l. V tuto dobu zde žili Nabatejci a Petra se stala hlavním městem jejich království. Všechny stavby byly vytesány do pískovce. Město dosáhlo největšího rozkvětu a významu kolem roku 62 př. n. l., kdy tu žilo kolem třiceti tisíc lidí. Petra obchodovala kvůli snadnému přístupu k Rudému moři s Arábií a Mezopotámií a také měla velmi dobrý přístup k syrským přístavům. To vše umožnilo zviditelnit vliv řecké kultury na její architekturu. Počet obyvatel v době jejího největšího rozkvětu se pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti tisíci obyvatel, z nichž většinu tvořili obchodníci. V roce 106 obsadili Nabatejské království Římané a poté se oblast stala součástí římské provincie Arabia. Petra za římských dob vzkvétala. Bylo zde postaveno mnoho nových budov a přestavěny mnohé původní. Bylo rozšířeno divadlo, vydlážděna kolonádní ulice a v soutěsce Siq (Sík) postaven vítězný oblouk. Když císař Hadrianus v roce 131 město navštívil, změnil jeho název na Hadriana Petra. Nabateci byli potupně asimilováni romanizovanými a helenizovanými obyvateli, např. sňatky. Poté, co se křesťanství během 4. století rozšířilo ve východní části římské říše, vzniklo v Petře biskupství a byl tam postaven první kostel. Petru opustili poslední obyvatelé po druhém ničivém zemětřesení v 6. století. Údolí upadalo postupně v zapomnění. Konec Petry nastal po roce 661. Poté, co muslimští Arabové dobyli na Východořímské říši celý Blízký a Střední východ, stal se roku 661 hlavním městem Ummájovského chalífátu Bagdád. To vedlo k odklonu obchodních tras od Petry, která se stala tajemstvím místních beduínů, kteří existenci skalního města pečlivě skrývali před světem. Prvním Evropanem (od dob křižáckých výprav), jenž spatřil Královskou hrobku v Petře, byl roku 1812 švýcarský badatel a cestovatel Johann Ludwig Burckhardt, který cestoval ze Sýrie do Egypta v přestrojení za Araba.} Cestou k soutěsce As-Siq nám Ahmed a Ziyad vyprávěli o historii Petry a v soutěsce upozornili na starověký vodovod pro pitnou i užitkovou vodu, každý po jedné straně soutěsky. Prošli jsme okolo svatyně vytesané do skály, dvou skal, které se měnily pod úhlem pohledu na slony nebo velryby a skalního reliéfu velbloudí karavany. Soutěska se zúžila a na jejím konci se objevila Pokladnice.

{Arabské jméno Al-Khazneh, v překladu pokladnice byla vytesána do železitého pískovce zřejmě mezi lety 100 před naším letopočtem a 200 našeho letopočtu. Průčelí na výšku měří 43 metrů a na šířku přibližně třicet metrů. Původně měla sloužit jako hrobka nabatejského krále Arety III. Stavba má velmi propracované detaily, které znázorňují některé božské postavy, například Diovy syny nebo bohyni Týché.} Tak konečně vidím přímo před sebou stavbu, kterou zná snad každý. Nádherný pocit. Měsíc před odjezdem proběhla tiskem zpráva, že pod Pokladnicí archeologové objevili hrobku a tudíž bude Pokladnice nepřístupná. Naštěstí nebyla, takže jsem si ji vyfotil snad ze všech stran. :-) Dál jsme pokračovali Ulicí fasád {(50 př. n. l. – 50 n. l.) Tato oblast byla nazvána „ulice fasád“ podle svých hrobek vytesaných ve skále, které jsou úhledně uspořádány podél stěny útesu. Styl designu je údajně asyrský, založený na podobnosti stupňovitých vzorů hrobek s mezopotámskou architekturou datovanou do sedmého a šestého století před naším letopočtem. Zde jsou zobrazeny asyrské stavby postavené v roce 713 př. n. l. pro Asýrii Sargona II. Nabatejci čerpali z různých vlivů ve svém architektonickém designu, včetně asyrského, helénistického a římského.} k Divadlu a Královským hrobkám {První divadlo v Petře bylo před dvěma tisíci lety vytesáno do skály Nabatejci. Hlediště mělo 45 řad, pro 3000 diváků. V průběhu času divadlo upravili Římané. Kvůli rozšíření pro 8500 diváků zbourali několik hrobek v blízkosti. V roce 363 bylo divadlo poničeno zemětřesením, a některé jeho části použity pro výstavbu jiných staveb v Petře.} a poté Kolonádní ulicí k bráně Temenos. {Místo bylo postavené v roce 106 Římany po zabrání Nabatejského království. Tvoří centrum římského města a na jejím začátku se nachází kašna zasvěcená nymfám. Do tohoto místa byla sváděla voda vedená soutěskou As-Siq. Vedle kolonády se směrem k jihu nacházelo tržiště a na severní straně stával královský palác. Kolonáda končí branou Temenos, která dělí obchodní část města od části posvátné s chrámy. Brána Temenos byla s největší pravděpodobností postavena za vlády císaře Trajana ve druhém století našeho letopočtu jako slavnostní vstup do posvátného okrsku chrámu Qasr al-Bint.} U chrámu Qasr al-Bint (palác faraónovy dcery) jsme dostali od průvodců volnost k cestě soutěskou s údajně 800. schody ke klášteru Ad Deir

{Ad-Deir je monumentální budova vytesaná do skály pravděpodobně v polovině prvního století našeho letopočtu a původně sloužila jako hrobka. Její výška je 45 metrů a na šířku měří padesát metrů. Označení klášter si získala podle křížů, které se nachází uvnitř stavby.} Se Sísou jsme zvolili poklidné tempo s občasnou prohlídkou místních stánků, přilepených podél stoupající stezky ke klášteru. Někteří turisté si pronajali osla s průvodcem na cestu ke klášteru a zpět. Někdy měl průvodce co dělat, aby mu pasažér z osla nespadl. Občas jsem politovat ty osly. Vystoupali jsme na plošinu a další nádhera – klášter. Na okolních vršcích jsou čajovny s výhledy do okolí, z jedné vyhlídky zrovna slézala táborská grupa a Jakub, tak jsme se prohodili. Po zachycení jordánské vlajky s klášterem v pozadí jsme ještě vylezli na druhou vyhlídku, kde jsme pro změnu potkali Jiřinu s Petrem. Při návratu z vyhlídky na plošinu před klášterem se k nám chtěli přidat 4 toulavý psi, ale zatrhli jsme jim to. Ve 14:40 byl čas k návratu k hlavní bráně, kde byl sraz výpravy v pět hodin. Cestou zpět jsme se zastavili na terase restaurace Nabatean na vylisovanou šťávu z granátových jablek (3 JD). V 17:10 jsme se všichni sešli u hlavní brány a popojeli zpět k hostelu Rose City Inn. Dostali jsme dvě hodiny na osprchování a relax, v 19:25 jsme vyjeli na večeři do restaurace Sajiat Al janoob se zastávkou pro některé u bankomatu. K večeři se podávala maklúba {Maklúba je tradiční levantské jídlo. Jedná se o variantu pilafu (základ jídla je rýže) která je populární v Jordánsku, Palestině, Sýrii, Libanonu a Iráku. Skládá se z masa, rýže a smažené zeleniny. Směs je zapečena v hrnci, který se při podávání obrátí dnem vzhůru. Odtud pochází i název pokrmu, v češtině znamenající obrácený. Nejstarší zmínka o tomto pokrmu pochází z kuchařky ze 13. století.} s kuřecím, a talířky se saláty, humusem a baba ganuš.{(baba ghanoush) je pokrm z lilku, který pochází z Levanty na Blízkém východě. Jeho použití je jako předkrm nebo pomazánka.} K pití jsme si dali mačkaný džus z granátového jablka+pomeranče (já) a limetka+máta (Sísa). Hrnce byly dostatečně velký, po celodenním chození nám docela vyhládlo. Večeři završil čaj. Před desátou jsme už byli zpět v hostelu a přebalovali malý pingl s věcmi na spaní do pouště a večerní zimu, zbytek do kufru, který zůstane v mikrobusu.

6.den - středa 13.11.2024   

Po snídani ve společenské místnosti jsme v devět hodin vyjeli na jih směr Wadi Rum. Po silnici číslo 35 jsme vyjeli přes Al Rajif okolo větrných elektráren na hlavní silnici č. 15 – Desert Highway, kterou jsme dojeli do vesnice Ar Rāshidīyah. Zde jsme odbočili na východ (z hlavní silnice se nedalo hned odbočit doleva, přejeli jsme odbočku a po 100 metrech byl levý odbočovací pruh do protisměru a pak teprve šlo z protisměru odbočit doprava) do pouště Wadi Rum.

{Wádí Rum nebo Wádí Ram, známé též jako Měsíční údolí (arabsky Wādī al-Qamar) je pusté skalnaté údolí (tzv vádí na jihu Jordánska. Chráněné území Wádí Rum o rozloze 74 179,7 ha bylo z důvodů přírodních, historických a kulturních hodnot této oblasti zapsáno v roce 2011 na seznam UNESCO. Geograficky je součástí Arabské pouště, která pokrývá většinu rozlohy Saudské Arábie a část Jordánska.} Do vesnice Rum, hlavního centra chráněné oblasti pouště jsme vjeli přes kontrolní stanoviště s kontrolou pasů po 113 kilometrech. Zde jsme přesedli z mikrobusu, který jsme zde zanechali, do terénních pick-upů Toyota a Mitsubishi s podhuštěnými pneumatikami a sedačkami po stranách korby pro šest osob, přeložili bagáž pro nocleh v poušti a vyjeli do písečné pouště. Na první zastávce Nabatean Rock Inscriptions je možnost vylézt po kamenným svahu k prameni Lawrence's Spring, nebo si dát čaj ve velkém stanu. Zároveň odtud lze objednat vyjížďku na velbloudu do pouště, což po zkušenosti z Maroka odmítám jako ostatní. Vylezl jsem jen do půlky svahu, porozhlédl se po okolí a sešel do stanu na čaj. Poté jsme přejeli k písečnému kopci Sant dune, který jsme si vyšlápli naboso v rozpáleném písku. Všude okolo se rozprostíral načervenalý písek, z kterého trčely kužele skalisek a pásy skal. Poté jsme pokračovali pouští na pick-upech do kempu Mohammed Mutlak camp, kde jsme si vybalili bagáž a byli rozděleni do jednotlivých stanů. Zároveň jsme zjistili, že s námi dorazila i ostatní zavazadla, takže jsme měli vše při sobě. Po nastěhování jsme opět nalezli na korby teréňáků a vyjeli po uježděných kolejích v písku k soutězce Siq Trail. Na severní straně nás vyložili, pěšky jsme prošli s průvodci soutězkou, abychom se na jižní straně soutězky setkali s našima teréňákama. Druhá zastávka byla u skalního oblouku Jabal Umm Fruth Bridge. Mladší a hbitější členové výpravy vyrazili po prudké skále na vršek mostu, já se šel podívat skrz přilehlou soutězku do okolní pouštní krajiny. Třetí zastávka byla ve skalním masívu, vyčnívajícího z písečného „moře“. Z okraje skály byl nádherný rozhled po jižní části Wadi Rum. Odtud pak následoval přesun do našeho dnešního nocležiště.

Terénní pick-upy s podhuštěnými pneumatikami to s námi hnaly pískem přes 40 km/hod, občas to „trochu“ nadskočilo, když jsme přejížděli vyjeté koleje nebo nějaký šutr. Po poušti jsme ujeli okolo 40 kilometrů na korbě s větrem a pískem ve vlasech. Nad kempem se vypínala skalní plošina, na které jsme všichni zaujmuli pozorovací místa na západ slunce, které zbarvilo nebe do žluta. Rozhodoval jsem se, jestli mám vyrazit pro pouštní kešku teď, v 17:30, kdy je ještě trochu vidět, nebo až po večeři za tmy, která nás čekala v 19.hodin. Tomáš mi to usnadnil, vyrazil jsem hned ke skalisku, vzdáleném okolo 620 metrů. Nejdřív jsem šel po vyjetých kolejích, ale když jsem zjistil, že okolní písek není sypký, ale tvoří ztvrdlou krustu, namířil jsem si to přímo ke skalisku. Prošel jsem opuštěným kempem s hlídačem nebo majitelem v osvětlené maringotce, naštěstí se nešel ven podívat kdo to kolem něho slídí. Začalo se stmívat, což mě přimělo prohlédnout a prošácnout zvětralé otvory ve skalní stěně co nejrychleji, dokud je ještě trochu světla a vidím, kam šlapu. Po deseti minutách ůleva, v jednom otvoru jsem nahmatal hledanou kešku. Stihl jsem se zalogovat než padla tma na Wadi Rum. Cesta zpět do našeho kempu proběhla už za tmy, ale naštěstí na skále nad kempem byla rozsvícená lampa, takže směr byl jasný. V 18:20 jsem byl zpět, ještě před večeří, kterou pro nás připravili místní beduíni. {Beduíni (z arabského badawí - neusazení, nomadští) jsou příslušníci arabských nomádských kmenů obývajících převážně pouště. Beduínské kmeny se vyskytují od atlantického pobřeží Sahary, přes Západní poušť v severní Africe, Sinajskou a Negevskou poušť až k Arabské poušti. Beduíni se tradičně dělí do příbuzných kmenů a živí se polokočovným farmařením. Každoročně se kmen přesouvá od vody k vodě a zemědělským zdrojům. Mezi majetek mocnějších kmenů patří také velká stáda velbloudů, zatímco chudší kmeny ženou ovce a kozy. Beduínský kmen je veden staršinou, šejkem. Celý kmen často odvozuje svůj původ od jednoho společného předka. Mezi beduíny má velmi silný vliv kodex cti a tradiční systém spravedlnosti se v beduínské společnosti točí kolem zvykových kodexů.} Zakopanou hlubokou pánev v písku vyhrabali, odklopili víko

a vytáhli na světlo z čelovek a baterek opečenou zeleninu, kuřecí maso, rýži a opečené brambory a to vše přenesli do jídelny, kde jsme k tomu ještě dostali různé saláty. Dobrota. Po jídle nás Ziyad seznámil s programem na zítra a okolo desáté jsme se rozešli do jednotlivých stanů.  

7.den - čtvrtek 14.11.2024  

Po snídani byl odjezd už v 8:45 do 12 km vzdálené vesnice Rum, kde jsme vyměnili korbu terénního pick-upa za náš mikrobus. Neujeli jsme ani 18 km a Ziyad vznesl dotaz, jestli se nechceme zastavit na vlakovém nádraží. Chtěli jsme. Zastavili jsme na vlakové zastávce Wadi Rum s historickým vlakem. {Stanice je na odbočné trati Hedžazské železnice, která prochází napříč celým Jordánskem. Název trati je odvozen od bývalého jména provincie Hedžaz (dnes s názvem Západní provincie) v Saúdské Arábii, jejímž správním městem je Mekka. Dráha totiž spojovala Damašek, kde navazovala na trať z Istanbulu, přes Ammán s Medínou, aby se usnadnil transport muslimů do jejich posvátných míst. Trať měla po svém zprovoznění pro Jordánsko, především pro Ammán, velký význam. Kromě příjmu z jízdného s sebou přinesla především urychlení obchodu. Proto byla také vybudována již zmíněná, přes 100 kilometrů dlouhá, odbočka ze stanice Hittiyya do přístavního města Aqaba, ležícího na břehu Rudého moře.} Vyšel jsem si vyfotit lokomotivu, když jsem zahlédl osobu, jak kradmo něco schovává pod rám podvozku. Došlo mi, že by to mohl být kačer (hledač kešek, tak jsem po jeho odchodu to šel prověřit. Dobře jsem udělal, byla to keš. :-) Vrátili jsme se na hlavní silnici č.15 a po té dojeli až do Aqaby a přes město dojeli do luxusního areálu Berenice Beach Club. Vyfasovali jsme osušku, lehátko na pláži a čas do 13.hodiny na koupání v Rudém moři. Poté jsme se nalodili na loď s proskleným dnem a vypluli obdivovat podmořský svět – potopený vrak dopravního

letadla a lodi a hlavně korály, které si Jirka, Honza a Petr prohlédli napřímo při šnorchlování. Po návratu na pláž jsme zašli na společný oběd, složený z kuřecích a jehněčích špízů s hranolkama a ryby. Po páté jsme se přesunuli mikrobusem do nedalekého Arab Divers Dive Center and Bed & Breakfast, kde nám průvodci s řidičem nachystali k večeři barbecue z kuřecího a jehněčího masa. A zapili jsme to místním pivem Petra. Při večerní debatě o zítřku jsme se dohodli, že vynecháme hrad Karak a projdeme si tržiště v Aqabě. Před půlnocí jsme šli na kutě. Dnes jsme ujeli 70 km.  

8.den - pátek 15.11.2024 

Po snídani byl odjezd v 9 hodin do centra Aqaby na místní trhy s možností zakoupit suvenýry, koření a balzámy z Mrtvého moře. Rozloučili jsme se s Ahmedem, která zůstal v Aqabě. Poté už měl následoval přejezd Jordánska do Ammánu po hlavní silnici č. 15, v první půlce Desert Highway, v druhé půlce Queen Alia Airport Road. Jenže za odbočkou na Wadi Rum odlétl od předjížděného kamiónu kamínek, který udělal prasklinu na předním skle mikrobusu. Takže než se zavolala policie, vše se sepsalo a řidiči se domluvili, tak to zabralo skoro dvě hodiny, než jsme pokračovali dál na Ammán. Zastavili jsme se cestou v Al-Ḥuseīniyah v Sahary restaurant na pozdním obědě okolo půl čtvrté a já si dal se Sísou velkou šavarmu, což byly dva kusy všeho možného zabalené v pito-chlebě s hranolkama. Do Ammánu {Ammán je hlavním městem Jordánska. V roce 2021 byla jeho populace odhadována na 5 miliónů osob, to jsou přibližně dvě třetiny obyvatel celého Jordánska a Ammán má proto výlučné postavení nesrovnatelné s hlavními městy okolních států; je zde koncentrována většina kultury, ekonomiky a sociálního života Jordánska. Město stojí na východních svazích Adžlúnských hor, první osídlení se datuje do doby asi 70000 let př. n. l.} jsme přijeli už za šera a prodrali se kolonami aut do centra k hotelu Sydney. Ubytovali jsme se a hned vyrazili už do nočního Ammánu. Ziyad nás zavedl na místní Václavák, na Hášimovské náměstí s římským divadlem. {Římský amfiteátr se nachází na úpatí vrcholku Džabal al-Džoufá. Patří k navštěvovaným starověkým památkám města. Kapacita stavby je zhruba 6000 diváků. Divadlo bylo orientováno směrem na sever tak, aby sluneční paprsky osvětlovaly především jeviště, a nikoliv návštěvníky. Zabírá celkem plochu 7600 m². Je považován za největší stavbu svého typu v Jordánsku. Hlediště je uspořádáno do 44 řad s kamennými lavicemi, které jsou rozděleny do třech částí. V dobách existence Římské říše byla spodní třetina určena významným osobnostem a horní dvě třetiny běžným návštěvníkům. Hlediště divadla je zasazeno do přírodního svahu. Jeho průměr činí 102 m.} Na osmou jsme měli zamluvenou večeři ve velké restauraci, nás šouply do zastřešené chodby vedle kuchyně. Opět hromada misek s pomazánkami, falafel a chlebové placky. Cestou zpátky na hotel jsem si chtěl odlovit kešku v ulici Nimr Al-Adwan Street blízko našeho hotelu a Petr se ke mně přidal. V ulici, když jsme prohledávali kamennou zeď, nás odchytl nějaký místňák a co že tam hledáme. Ale nějak to nepochopil. Naštěstí od naproti z baráku přišel další chlápek a tomu jsme vysvětlili, že hledáme keš hry Geocaching. Sdělil nám, že jsme u plotu rezidence pakistánského prezidenta! A ať odejdeme. Ještě že nechtěli vidět pasy, ten jsem měl na hotelu. Tak jsme se vrátili na hotel bez kešky. Na dvorku hotelu jsme ještě dali závěrečný pokec ostatními a pak šli balit na zítřejší brzký odjezd na letiště. Dnes jsme ujeli 340 km. 

9.den - sobota 16.11.2024 

Budíček už v 5:00, v 5:30 ještě za tmy za zpěvu muezína {Muezín je služebník mešity, který stojí na ochozu minaretu a svolává věřící k modlitbě pětkrát denně – před úsvitem, ráno, v poledne, večer a po západu slunce. Dnes však již ve většině mešit nejsou muezíni, ale reproduktory, které hlásají výzvu ze záznamu; tato skutečnost je některými muslimskými kruhy často kritizována. Ve velké mešitě v Mekce však stále svolávají muezíni. Funkce muezína existuje již od dob Mohameda. Tehdy chodil muezín ulicemi a svolával lidi k modlitbě po celém městě.} jsme vyjeli na letiště Queen Alia International Airport, vzdáleném od hotelu 40 km. Rozloučili jsme se s naším jordánským řidičem a šli se odbavit i se Ziyadem, který se vracel s námi do Čech, u letecké společnosti Pegasus Airlines – turecké nízkonákladovky. V Duty free shopu jsme utratili poslední jordánské dináry.V 8:55 jsme odstartovali Airbusem A321 na jih podél Mrtvého moře na Sinai a pod

Izraelem jsme se stočili na severozápad přes Kypr do tureckého Istanbulu. Cíl byl letiště Sabiha Gökçen v asijské části Istanbulu po 2,5 hodinovém letu. Měli jsme na přestup 45 minut, takže jsme si stihli koupit i 2 hambáče k obědu za 360 tureckých lir (258,- Kč). Poté už klasicky se napáskovat po skupinách do letadla směr Praha.

Po dvou hodinách letu jsme odpoledne přistáli v Praze, kde bylo chladněji než v Jordánsku. :-)