Deník bude každý den rozdělen na dvě části: první část bude Martinův deníček, vždy kompletní kapitola, druhá část má formou faktu. V případě časové posloupnosti je do Martinova deníčku vložen karetní symbol, kam by byl vložen můj text, nalézající se pod danou částí deníčku.
Jak to všechno začalo
Někdy koncem roku 2024 se mě Sísa zeptala, zda bych nejel s její rodinkou za naším kamarádem Honzou do Austrálie, tak jsem souhlasil, neb by bylo pro mě zajímavé zjistit, jak se Austrálie změnila za čtvrt století od mé poslední návštěvy. Kvůli délce pobytu (minimálně aspoň 4 týdny) rodinka chtěla jet na přelomu roků, tedy Vánoce strávit v horku a pod palmami. Tak to byla výzva. Poněvadž finanční náklady na cestu pro tříčlennou rodinu byly alfou i omegou, nechal jsem výběr letenek i zapůjčení auta na Síse a Martinovi. Víza jsme pořídili mnohem jednodušeji než před 25.lety, a to jeden zářijový večer u počítače bez nutnosti cesty do Vídně. Načrtli jsme si přibližný plán trasy: vánoce strávíme u Honzy s jeho rodinkou v Sydney a pak pojedeme na Silvestra na sever do deštného pralesa Daintree Rainforest nad Cairns a zpět po východním pobřeží přes Whitsundays a Fraser Island zpět do Sydney. Cestou na sever se k nám přidá Honza s manželkou Karen a dcerou Milenkou. Po detailním sledování ceny letenek je Sísa nakonec zamluvila u Turkish Airlines a Martin auto KIA Sportage u půjčovny Avis přímo na sydneyském letišti. Původní rozpis letů zakoupených letenek vycházel na 2.hodinovou pauzu v Istanbulu, která se rozrostla na 15.hodinovou, tak Sísa zamluvila hotel blízko letiště na přespání. Já si nově pořídil batoh odpovídající velikosti palubního zavazadla, ledvinku, gumové boty do vody a plavky. Vytvořil jsem si dle návodu na netu česko-anglický formulář o dovozu léků do Austrálie na vysoký tlak a žíly, který jsem si nechal potvrdit obvodní doktorkou a nakoupil léky do foroty na měsíc dopředu. To jsem taky před 25.lety nemusel. :-) Na zabalení potřebných věcí na měsíc u protinožců do kletru a batohu jsem měl celý večer a noc.
1.díl Jak to vše začalo
Rozhodl jsem se na základě svých zkušenosti a vřele oblíbenosti u svých přátel, že by bylo dobře, zprostředkovat jim své zážitky z cesty na opačnou stranu zeměkoule..
Nebýt našeho společného kamaráda, který tam kdysi dávno společně s rodinou emigroval, tak bychom se asi neodhodlali tento kontinent jet navštívit..
Když se řekne Austrálie, je jasné že každému se hned vybaví skákající obrovskej králík, či zvířátka, které vás chtějí na každém kroku sníst či jen vám způsobit nepříjemnosti.
Nebýt mě ženy, asi bych se sám na podobnou cestu nikdy nevydal, neboť nejsem úplně tak typickej cestovatel a objevitel dálek. Neboť se dá vše z pohodlí domova vygooglit a díky dnešním moderním technologiím ocitnout se i na místech málo dostupných.
Vše začalo zhruba před rokem, kdy proběhla debata mezi mou drahou polovičkou a kamarádem klokanem, že by bylo super, kdybysme se sbalili a vyrazili za ním na výlet. Pochopitelně, žádná návštěva na prodlouženy víkend, ale pěkně plnotučný pobyt s minimálním časem jednoho měsíce. Přiznám se, že už úplně si nevzpomínám, kdy a jak jsem kývl na tento nápad, ale urco oba vyčkávali na moji slabou chvilku, kterou pochopitelně využili a naplno rozjeli svůj ďábelský plán s návštěvou ostrova vzdušnou čarou celých 16.000 km vzdáleného z Prahy.
A já ve své slabosti nakonec přikývl a tajné doufal, že se mi to jen zdálo...
Má připomínka o možnosti vyhledat si případně dokumentární pořád o krásách Austrálie se nějak minula účinkem. Tak se začalo plánovat....
2.díl. Plánování výletu
Hlavním náčelníkem naší rodinné skupiny se prohlásila moje žena, která zjistila vše potřebné pro cestu a začala kout železo, dokud bylo žhavé..
A protože se cítila na větší tlupu a my s společně se synkem jsme se ji zdali málo početní, tak oslovila dalšího kamaráda z naší party, který vesele přikývnul na společný rodinný výlet.
Už ji zřejmě nestačilo, že tento stárnoucí staromládenec, zatím svobodný (šťastný to člověk), na tuzemských dovolených spí společně s námi na pokoji, ji z našeho společného talířku a pije z našeho společného hrníčku, tak usoudila, že nesmí chybět na tomto dobrodružném výletě za poznáním.
První počinem bylo zajistit si letenky, které nejsou problém zakoupit, ale s ohledem na pořizovací výši, je nutné sledovat jejich aktuální cenu a pořídit je pokud možno v nejnižším kurzu..By člověk nevěřil, jaké velké rozdíly to občas jsou..
Dalším krokem k uskutečnění našeho (jejího) snu byla víza, bez kterých vás na tento ostrov nepustí...Proto jsme svolali jednoho zářijového dne poradu a pomoci internetu potřebný dokument získali.
Pak se chvilku nedělo nic, někdy jsem měl pocit, že se mi to jen třeba zdálo a čekal jsem, že se probudím a vše bude sluncem zalité a se dozvím, že jedeme na dovolenou k Mácháči, avšak marně.
Dny se krátili a čas plynul a den D se pomaličku ukázal celý ve své nahotě.
V předvečer odletu, bylo nutné se přihlásit na stránky aerolinky a provést tzv. Check in.
Při vyplňování jsme narazili na první problém.
Jedna z hlavních věci, kterou chtějí aerolinky vědět nestačí je jen žádat, máte potřebné povolení pro pobyt v Austrálii a číslo pasu či jen jméno. Tím, že výše jmenovaný kamarád s námi nebydlí (se divím), museli jsme ho kontaktovat a zde naše snaha narazila.
Nás kamarád znamej v kolektivu jako sólový hráč v kolektivní aktivitě se projevil na plno. Nejen že, nezvedal telefon ani po 26 prozvoněních, ale klidně si šel zaplavat do bazénu v Praze Podolí.
My jsme se ze strategických důvodů snažili od začátku měsíce zdržovat akci, kde by mohla hrozit případně nějaká nákaza, abychom tak eliminovali případně nakažení, ale Pavlíkovi to bylo zcela u prdele.
Nicméně se nám ho podařilo sehnat, ale potřebné přihlášení stejně neprošlo, neboť server se zcela zhroutil. Zřejmě se všichni v tu chvíli rozhodli si "cipnout" fleka u okénka.
1. den – pondělí 15. 12. 2025
3.díl. Den D
A je to tady, tak po všech těch přípravách a námluvách se čas naplnil a odjezd už se nepočítá na dny, ale na hodiny.
Ráno jsem si zajel ještě do práce, popřát kolegům šťastné a vesele, zaparkovat služební vozidlo a hlavně všem závistivcům připomenout, že odlétám do teplých krajin na celý měsíc.
Vše jsme si zabalili. několikrát přeskládali, abychom se ujistili, že jsme na nic nezapomněli.
Kolega nás vyzvedl v předem domluvený čas s úsměvem na rtech, neboť když nakládal naše zavazadla do svého vozů, tak se pod vahou batožiny lámal v pase a úsměv mu začal pomalu mizet z tváře.
Se slovy, vždyť jedete jen do teplých krajin, co to proboha všechno vezete s sebou??
Nechtěl jsem ho zbytečně zatěžovat vyjmenováváním pro nás tak potřebných věci, bez kterých se současný padesátník na cestách již neobejde, tak jsem mu jen naznačil, ať do toho zbytečně nešlape a že mu tuto informací sdělím ihned po návratu.
A jedeme na letiště, cestou jsme ještě nabrali natěšeného spolucestovatele, který na rozdíl od nás má jen batoh na záda a ledvinku, zřejmě mu dvoje trenýrky stačí a stejný počet ponožek, bude též dostačující. Díky tomu, že Pavlík dodržoval zdržování se větších kolektivu ihned po nasednutí do auta začal předvádět symfonii zvuku, které vydávali jeho plíce a průdušky. ♠
V druhé části letu jsme samotného chrchlaldynyho nakonec v rámci pomsty, posadili vedle zahraničního pasažéra, který též chrchlal a rušil tak jinak poklidný let.
Když jsme nastoupili do letadla a zapadli do sedaček, jedinou moji starosti bylo, jak mě proboha z tohohle po přistání dostanou?? To jsem však ještě netušil, že je to jen slabý odvarek, toho co nás ještě čeká, ale o tom později...
Při vystupování jsem byl následně odchycen loučícím se personálem, který mi za pomoci letištních mechaniků vcelku hladce pomohli u dveří dostat se ze sedačky, kterou jsem při stávání urval. Čekal jsem nějaký financí postih, ale situaci naštěstí zachránila má rodina. Má žena začala plakát a naříkat v pěti jazycích, synek počal poskakovat a nekontrolovatelné pískat a Pavlík mluvil stále do kola o keškach na letišti u kterých se musí nutné vyfotit..takže letištní personál pochopil, že tuhle skupinu bude mnohem moudřejší pustit a zbytečně nezdržovat...
A jsme v Istanbulu
♠ Den D a hodina H konečně nastaly! V 15:30 pro mě přijíždí už naplněná dodávka CAT Háčkama. Nějak tam nacpu svůj kletr (stejný a stále funkční jako před 25.lety) s karimatkou a baťůžek velikosti palubního zavazadla a jedno místo se pro mě ještě našlo. Vyjíždíme na Terminál 1 letiště Václava Havla, kde se hned přesouváme do vytopené letištní haly. Trochu mě zarazilo množství a velikosti zavazadel Háčků. Našli jsme odbavovací kukaň našeho letu, zkontrolovali nás a odbavili. Měl jsem trochu problém s velikostí karimatky na vrchu mého kletru a různě volnými popruhy, ale nakonec mi kletr dojel na hlavní pás pro zavazadla do podpalubí letadla. Zbylo ještě trochu času před rentgenovou kontrolou, tak jsme zašli na Plzničku a Tobík na limču. Rentgenová kontrola všech cestujících letištnímu personálu moc neodsýpala, ale nakonec jsme v letadle včas a v 19:30 startujeme via Istanbul. Letíme Airbusem A321, sedím v prostřední řadě s Martinem a Sísou uprostřed a Tobík přes uličku. K večeři si můžeme vybrat ze dvou jídel, Turkish překvapili. Na hlavním istanbulském letišti (IstanbulAirport) přistáváme po třech hodinách v 0:30 místního času (22:30 českého času.)
4.díl Istanbul
Překvapilo nás chladné počasí, které toho večera panovalo v tomto evropsko-asijském starobylém městečku.
S předstihem jsme měli domluvený odvoz do nedalekého hotelu na předměstí Istanbulu. Zajímavé bylo, že řidič po nás požadoval zaslání selfíčka naší skupiny, aby snad omylem nenaložil jiné lidí taky čekající na odvoz z letiště.
Tobiáš po nástupu do přistaveného vozů radostně zapištěl, že podobný vůz by chtěl, abychom též vlastnili. Vůbec mu nevadilo, že doma už jedno nové auto máme a není ještě tak staré, abychom ho nutné museli po návratu z dovolené měnit.
Když jsem se ho zeptal, proč tak uvažuje podotkl, že bych chtěl se svým kamarádem Sebikem sedět na proti sobě, protože tento mercedes vito,měl zadní sedačky přizpůsobené na převoz cestujících převážně na krátké vzdálenosti a druhá a třetí řada, byly namontovány proti sobě.
Takže si to náramně užíval.-
Na Turky logistika dost dobrá. Noční jízda do hotelu Meshk Airport Hotel (,- € (,- Kč) mikrobusem Mercedes Vito nám zabrala asi 20 minut.
Okolo druhé místního času jdeme spát.
2. den – úterý 16. 12. 2025
Vstáváme v devět a jdeme na snídani, poté provozujeme klid na lůžku až do času odjezdu mikrobusem zpět na letiště ve 12:30. I turecká kontrola zavazadel a pasažérů nestíhá, tak probíhá trochu zrychleně. V letadle, tentokrát už trochu větším, Airbus350-900, sedíme včas. Vyměnil jsem si místo s Tobíkem, aby seděl s rodiči a v 14:25 místního tureckého času (19:25 malajsijského času) startujeme směr Sydney přes Kuala Lumpur. Letová hladina 11.277 metrů a rychlost 902 km/h. Technické mezipřistání pro natankování paliva máme v malajsijském Kuala Lumpur v 7:12.
-Ubytování bylo v rámci turku bez ňákých problémů, pokud člověku nevadí, že v noci mu u okna řve klimatizace z vedlejšího pokoje a výborná byla též ranní střelba z kalašnikova, někde poblíž našeho ubytování..
Zpáteční jízda na letiště proběhla bez problémů a následný start letadla, směr Malajsie taktéž. Samotný let probíhal téměř bez problémů, schválně dávám důraz na slovo téměř, neboť být schoulenej v sedačce celých 19 hodin, která je určena hlavně pro hobiti turisty je fakt sebemrskačskej zážitek. Snažil jsem se vyčerpáním usnout, ale jak jste trošičku nadmírovej, tak nějak přečuhujete do uličky a každý kdo jde kolem vás, do vás logicky strčí, bouchne. . .či letuška s vozíkem přejede vystrčenou nožku je krajně nepříjemné, se mi podařilo zabrat až de facto v samotném závěru letu.-
3. den – středa 17. 12. 2025
-Jedna veselá historka při technické zastávce přece jen byla. Vyhnali nás z letadla a my si vzali jen osobní věci a avšak prozíravě jsem nechal letenku a cestovní kufříky v boxu nad hlavou..To jsem však netušil, že musím znovu na proclení. Pas jsem sice měl, ale bez letenky vás tam nepustí zpět..Takže jsem lámanou malajštinou něco ve stylu: " Selamat pagi, saya tiada tiket kapal terbang, saya tertinggal di dalam kapal terbang. Tolong bantu. jsem si vítězoslavně odnášel kopii letenky.
♠ Před nastupováním v tubusu jsme si vyzvedli naše příruční zavazadla, která nám během technické zastávky letištní personál vynesl z letadla ven, neboť se letadlo čistilo a dezinfikovalo. ♥
A ještě jedna nemilá záležitost se přihodila..
Během letu se mi zvedl žaludek, takže jsem ve sprintu vystartoval s pytlíčkem v ruce směr toaleta, bez ohledu na počet cestujících, kteří čekali ve frontě. Jakmile mě spatřili, sami mi de facto otevřeli dveře a podrželi vlasy nad mísou...Zbytek cesty jsme prožili bez dalších komplikací.
♠ Martina vytáhli z davu, prokádrovali ho a dali mu kopii letenku. Asi jsem se blbě usmíval jeho neštěstí, neb mě hned za ním taky vytáhli z davu nastupujících a zkontrolovali mě, i když já letenku měl. :-)
♥ Na poslední úsek do Sydney startujeme po třech letadlech před námi v 9:52 místního malajsijského času (12:52 australského - sydneyského času). Během cesty dostáváme oběd i večeři.
Před přistáním jsem si musel odskočit na velkou, no trochu mi to trvalo, takže mi neunikly ty vražedný pohledy čekajících pasažérů. Sísa mi vyplnila imigrační kartu, tak jsem nemusel nasazovat brýle a louskat úřednickou angličtinu. Překvapilo mě, že se nekonal žádný sprejový postřik vnitřku kabiny. V 19:50 místního sydneyského času jsme přistáli na SydneyKingsford Smith Airport. Vstupní kontrola proběhla jednodušeji než před 25.lety, ukázali jsme jen pasy, koukli jestli jsme té fotce na pasu trochu podobný a to bylo vše. Žádná kontrola zavazadel, víz nebo dokonce očištění pohorek! A už žádné vstupní razítko do pasu! Kam ten svět spěje. . .
5.díl Sydney
Sydney nás uvítalo obrovským nápisem SYD, celníci byli na pohodu. Takže já jako blbec jsem očekával důkladnou kontrolu zavazadel, zda nepašují na ostrov slupku od banánů či vymačkaný pomeranč, jsem musel vše z batůžku odstranit před dosednutím letadla na plochu přistávací dráhy letiště. Člověk nemusí být nejostřejší tužka v penálu, aby chápal, že nechce mít hned první minuty v cizí zemí problémy, takže jsem se obětoval za celou rodinu a tak jsem veškerý "zakázaný kontraband" uklidil do bříška, pochopitelně do svého. Naštěstí to ustál a my tak mohli vesele projít do letištní haly města Sydney.
Zapůjčení zamluveného vozů a jeho vyzvednutí jsme absolvovali též bez problémů.♦
Jen mě zarazilo, že v úplně novém Mitsubishi (najeto 3340 km) někdo ukradl volant z levé části a namontoval jej na stranu pravou, jako by snad spolujezdec měl řídit celou cestu??
Pak jsem pochopil, že je to místní zvyk, že řidič sedí na místě určené právě pro spolujezdce, čímž se z něho stává v tu ránu aktivní člen osádky vozů. Nechci se nikdy dočkat toho, že při návštěvě nějaké další cizí země, bude. řídit spolujezdec na zadní sedačce. ♣
Po seznámí s technickým vybavením jsme vyrazili na naší první společnou jízdu na druhou stranu Sydney do Parramatty v protisměru.
Nás kamarád nám napsal, že je to asi 20 min jízdou autem k ním domů a skutečně, asi po hodině jsme v pořádku zatroubili před domem v zapadlém koutě tohoto koutu východní části Sydney.♥
Ihned jsem dostal vynadáno, proč dělám hluk okolo půlnoci, tak jsem odvětil, že pokaždé když přijíždím k nám na chaloupku, též zatroubím, aby sousedi věděli že velký Máťa dorazil. Na její časové upozornění jsem měl již předem připravenou odpověď, že u nás je dopolední pohoda a to jak uznáš lásko, nikdo nespí.
Uvítací ceremoniál byl v duchu tradice australských domorodců. Slepičí polévka a pivo, takže první dojem výbornej.
♦ Místo zamluvené Kia Sportage nám nabídli trochu větší SUV Mitsubishi Outlander v automatu bez příplatku. Auto bylo skoro nové, na tachometru bylo 3340 km. Bohužel jsem se zapomněl přihlásit jako třetí řidič.
♣ Naložili jsme zavazadla a auto bylo narvané. Martin se zhostil prvního australského řízení vlevo z letiště k našemu kamarádovi Honzovi na předměstí Sydney – Parramatty.
♥ K Honzovi jsme dorazili utrmácený chvíli před půlnocí už místního času.
Honza komplet Háčky nastěhoval do zahradního domečku Milenky (ta se přestěhovala k rodičům do pokoje rodinného domu) a mě do svého mládeneckého pokoje v rodinném domu.
4. den – čtvrtek 18. 12. 2025
Před snídaní jsem trochu čaroval s časem, aby mi vyšly prášky na vysoký tlak tak, abych je tady v Austrálii bral taky po ránu a celkem jsem to zmáknul.
6.díl Bejbybanánovník
Probuzení do 33°C (ve stínu) byl naprostý šok a to byl jen začátek. Snídaně byla vskutku královská a naší průvodci (otec a dcera) nás už od nedojedeného jídla neustále popoháněli k odjezdu.
Díky tak vysoké teplotě (jsme si mysleli, že je vysoká) nám naplánovali návštěvu pláži na východním pobřeží hlavního města Austrálie.
Kdybych tušil, že ten den poběžím (doslova) skoro 16 km a uvidím všechny pláže, asi bych po ránu simuloval nějakou slabost či nevolnost s nutnosti aktivního odpočinku. ♠
Ti dva na místě zaparkování auta nasadili vysoké tempo, za které by se nemusel v historii stydět ani náš dálkový chodec legendární Jožko Pribilinec. Byli i chvíle, kdy se mi podařilo předběhnout ony vedoucí šerpy, ale fakt jen na chvilku..
V každé zátočině jsme se sice mohli vykoupat, ale pod přísným dohledem novodobého otrokáře a jeho biče jsme velmi rychle pokaždé z vody vyběhli, abysme se přemístili za další zátoku k dalšímu kochání a pokud vedoucí dovolil u svlažení v Tichém oceánu. ♦
Tímto tempem se nám podařilo zdolat všechny pláže v rekordním čase ve vysoké teplotě. Trošku mě zarazilo, když jsem si vzpomněl jak místní říkali, že je nutné se že začátku aklimatizovat a vše dělat pozvolna a v klidu. Jestli mají na mysli, hned od začátku si dát vyčerpávající maratón s minimálním osvěžením, pak jsme to splnili dokonale.
K obědu jsme si stačili dát pouze klasický pokrm v anglickém stylu fish & chips a byli jsme rádi, že nám bylo dovoleno, alespoň usednout na lavičku a tento pokrm zhltnout. ♣
Po návratu na základnu jsem vyndal odpadlíky z auta a už jsme zase běželi ke stolu, kde na nás čekalo překvapení šéfky kuchyně a to grilovanej klokan s místní klobásou. ♥
Nenechal jsem si ujít příležitost, abych nepoškádlil svého kolegu z práce. neboť je velikým fanouškem fotbalového klubu Bohemians Praha, kteří mají ve svém znaku právě toto zvíře. Chutná to jako sladší hovězí maso. Díky návštěvě speciálního obchodu s alkoholem jsme na večerní hostinu byli plně vybavení.
Chlazené pivko v tomto podnebí po celodenní práci v kamenolomu (tak jsme to cítili) chutnalo dokonale. Už vím, proč zdejší piva mají v třetinkových lahvích, neboť pokud po vyndání z ledničky, obsah láhve nevypiješ do řádově pár minut, popíjíš už hnusnej vlažnej teplej čaj...
Během veselého večera mě napadl vtip na úkor našeho kamaráda Pavla, když jsem se ho zeptal jak se mu líbí keřík, který byl na stole a zda ví, co je to za druh, neboť na svých větvičkách má malinkaté květy. které vypadají jako malé banánky. Tak nesměle odpověděl, že netuší...tak jsem mu namluvil, že se jedna o miniaturní banánovník tzv. bejbybanánovnik..
Tak pokýval hlavou a blaženě se usmál a podotkl, že by si rád podobnou kytičku odvezl s sebou do Prahy...
Chvilku jsme ho v nevědomosti nechali, ale pak jsme společně vybuchli v salvě smíchu..
Hodně nám pomohla k náladě domácí meruňkovice, kterou jsem sem propašoval..
A těch pár pivíček taky udělalo své...
Takže bejbybanánovník zůstane na stole...
♠ Honza nás popoháněl na prohlídku pláží jižně od Sydney. Jako před 25. lety. Auty jsme se přiblížili k jižní části Sydney, kde nám Honza ukázal svůj původní byt v paneláku, který teď pronajímá. Dál už jsme pokračovali po svých směr pláže.
♦ Prošli jsme vyhlášené sydneyské pláže Coogee Beach, Clovelly Beach, prohlédli si asi nejkrásnější hřbitov co jsem viděl, Waverley Cemetery, který měl podél skalního pobřeží pěší lávku, ta tu před 25.lety nebyla. Dál jsme pokračovali přes Bronte Beach, Tamarama Beach a procházku jsme zakončili na jižní části Bondi Beach, která byla svědkem před čtyřmi dny teroristickým masakrem, kdy otec se synem zastřelili 15 lidí a 40 dalších zranili. U každé pláže Háčci a Milenka vběhli do moře, se vyráchat, já s Honzou jsme si jen namátkově vybírali, kde se svlažíme.
♣ U Bondi Beach jsme se rozdělili, Sísa s Tobíkem pokračovali dál na pláž, já s Martinem, Honzou a Milenkou se vrátili zpět k autům, abychom pak Sísu s Tobíkem vyzvedli. Cestou domů k Honzovi jsme se zastavili v obchoďáku pro potraviny a hlavně ve speciálním obchodu s alkoholem pro dva kartony místního piva Tooheys Extra dry (V kartonu byly 24 lahví à 345 ml). Docela nás s Martinem překvapilo, když nás Honza poslal do chlazené místnosti, ať si vezmeme chlazený kartony.
♥ Jaká to změna. Před 25.lety, když jsem si chtěl tenkrát dát s Blážou v restauraci klokaní steak, tak nám to Karen rozmluvila argumentem „Přeci by jste nejedli naše národní zvíře!“
5. den – pátek 19. 12. 2025
Po včerejšku máme dnes odpočinkový den, vstávali jsme po desáté, vegetíme v obýváku, někdo se aklimatizuje spánkem, plánujeme cestu na zítra a sever, Karen nám uvařila k obědovečeři jehněčí s rýží. A Martin vyrobil svůj zeleninový salát. To jsem ještě netušil, že ty saláty bude dělat každý den! Tolik zeleniny, co sním v Austrálii, jsem nesnědl za svůj předchozí život! O co jsme později vstali, o to dřív jdeme spát, už před jedenáctou.
6. den – sobota 20. 12. 2025
Budíček už v 6:45!
7.díl Červená tečka
Brzy ráno vstáváme a běžíme k místní řece, abychom se nalodili na bárku, jako součást městské dopravy, která nás na své palubě odveze do centra hlavního města. Jen nás trošku zarazilo, že ve stanoveny čas, žádná kocábka k našemu molu nepřirazila, ale místo toho za námi k řece přiběhl sympatický řidič autobusu, aby nás naložil a odvezl k dalšímu molu na zastávce tohoto pro nás netradičního taxíku. Cestou jsme se dozvěděli, že je málo vody a tudíž plavidlo není schopné se k nám bezpečně dostat.
Asi tak po hodině plavby, jsme přistáli přímo u monumentální stavby Opery v Sydney.
Hele,na rovinu...betonové mušle na podstavci jako pěkný, ale že by to bylo zase nějaké "wauuu" to bych úplně netvrdil..
Ale byli jsme tam a to se počítá.
Dál jsme se vydali podél mola na nějakou baštu. Nás chlapec neustále otravoval s mekáčem, že prý chce porovnat chutě a kvalitu, jako by snad sám sebe pašoval do role kvalitáře. Bohužel mezi pouličními stánky spatřil tu námi rodiči nenáviděný reklamní symbol tohoto fastfoodového občerstvení. Objednaný hambáč s hranolkama a kolou plně uspokojil dychtivě srdce dítěte. Takže člověk letí 37 hodin na druhou stranu zeměkoule, aby si narval pupík placatým, mletým karbošem s cibuli a kečupem. Nicméně jsme pokračovali dál, podél pobřeží a kochali se krásou tohoto přístavního města, kde zrovna kotvil zaoceánský parník o velikosti jednoho okresního města, někde na severu Čech. Myslím si, že pokud by se taková rodinka vydala na celodenní výlet po palubě z přední části na zad a zpět, tak jim celý týden příjemné na moři uteče.
No nic, šli jsme dál.
Všude spousta lidí různých národnosti s naprostou převahou asiatů. Oč jsou malého vzrůstu, o to jsou drzejší jak opice. Základním pravidlem tady je například chůze vlevo, zřejmě to u této etniky znamená choďte vpravo nebo jak chcete, kdo ví?!
Já jsem s tou chůzi měl pochopitelně že začátku též problémy, ale rychle jsem pochopil, že pokud narazím na chodce v protisměru a pokaždé jsem častován nějakým výrazem doprovázenou grimasou v obličeji, musím si dávat pozor a přijmout tento fakt.
Tak jsem se rozhodl, že je převychovám.
Má chůze vlevo za každou cenu po chvíli nesla ovoce. Nejdřív jsem si pochopitelně vybíral jen skupinky o maximálním počtu dvou lidí, aby ta naše případná přetlačovaná byla úspěchem na mě straně a ne naopak.
Ale asi po 10 min jsem to vzdal, neboť k těm žluťákům se přidali Indové s červenejma tečkama na čele (původně jsem si myslel, že jsou to zaměřovací značky pro odstřelovače, což by za daně situace bylo docela příhodné)..
Při procházení úzkou uličkou, kde na každé straně byli samé malinkaté obchůdky s různým zbožím, jsme objevili stánek s jídlem. Australské Pho Bo jsem musel ochutnat za každou cenu (zvlášť zdůrazňují to slovo "za každou"). Vývar kalný a do sladká..ale jinak to docela šlo.
Usedli jsme pod most s výhledem na Operu, kde jsme zakoupené jídlo tlačili do bříška.
Vedle nás u mostového pilíře stal pouliční klavír na který si mohl každý kolemjdoucí zahrát. Tím že máme doma umělce, tak jsme chtěli, aby se nám předvedl, tak jsme na něj příslušně zatlačili a po různých výhrůžkách a případných možných zákazů, zcela dobrovolně a s křečovitým úsměvem usedl k tomu nástroji a zahrál krásný menuet od neznámého autora. Bylo krásné pozorovat okolo sedící obecenstvo, kteří každý svým způsobem byli upatlaní od jídla, jak se na něj dívají a do rytmu tohoto barokního dílka si pohupují nožičkou.
Jako přídavek dál nás synek vánoční koledu o pasoucích se ovečkách u betlémské salaše, kterou jsme si společně zazpívali.
Je zvláštní sledovat vánoční výzdoby v ulicích, když z vás kape pot, nohavičky z trenýrek máte narolovány pod kraťasama a zařízlý mezi půlkama, jste namazanej 50tkou a být nastříkány deodorantem, smrdíte jak zapařený čuník v chlívku. Ještě že kolem vás chodí turisti stejného rozpoložení, čímž pádem nevyčníváte a bez mrknutí oka zapadáte. Z reproduktorů zní známá vánoční píseň od Marie Carey "All I want for Christmas Is you" a ty jako blbec si utíráš pot z čela a hledáš marně mrazicí pouliční box, kde by ses ochladil a spočinul v blaženě relaxaci...
Pár piveček za neskutečně ceny tě trošku poveselí a zároveň posmutní, zvláště při placení..
Pak jsme se společně vydali vláčkem na periférii Sydney na bluesový večer při kytarách a base. ♠
Příjemný klub nás přivítal svoji atmosférou a hudbou, které ocení nejvíc fajnšmekři v oboru. Já starý folkař, má žena a nás kamarád Pavlík rocker jsme si to opravdu užili.
Zvlášť bylo krásné sledovat, jak někteří z nás postupně usínali a odpadávali po etapách.
Ale kluci hráli jak o život a bylo to znát. Už teď se těším, až budou kluci hrát v Praze, kam je půjdeme morálně podpořit.
♠ V Ashfieldu jsme navštívili hudební klub Hercules Cafe Ashfield, kde jeden z tria hráčů byl Honzův učitel na kytaru.
Na závěr byl trochu chaos při placení, protože jsme nevěděli, že máme placený určitý limit na jídlo v ceně lístku na koncert, což personál vyřešil, že nám dal nějaké vína s sebou. Domů jsme jeli naším (Háčci s Karen) a Milenčiným (já, Milenka a Honza) autem. Večer Karen připravila grilované maso a vývar na Háčkovo přání. Honza pak nastínil plán na druhý den s budíčkem už v 7:00!
Osobně mě dnes překvapilo složení obyvatel Sydney oproti před 25.lety. Tenkrát bylo 95% bílých a sem tam jeden šikmoočko a zbytek Aboridžinci. Dnes jen tak 10% bílých a zbytek Asiati, z toho tak 85% šikmoočka (Korea, Japonsko. Čína . . .)
7. den – neděle 21. 12. 2025
8.díl Bazén u tři sester
Tak ráno nás vzbudily sluneční paprsky, které nás donutily vylézt (chtěl jsem napsat z vyhřátého) pelíšku ♦ a po vydatně snídani jsme vyrazili směr Modré hory ♣
Autem nám cesta příjemné utekla a po zaparkování na parkovišti jsme se pokochali přenádhernou scenérii kraje a vyrazili jsme jak do hor, tak do údolí. ♥
Pro ty, co nemají ponětí o čem tu hovořím, je že v Austrálii nejsou hory do výšce, ale v hloubce.
Takže je to v podstatě taková Cimrmanova rozhledna v údolí. Tento český velikán to ještě vyšperkoval tím, že ji umístil nejen v údolí, ale dva schody pod úrovni okolního terénu.
"Menší" problém nastává ve chvíli, kdy se chcete vrátit zpět. Pak je to neskutečnej krpál zpět. Cestou na horu (dolů) jsem nikde nezaznamenal defibrilátory pro případnou první pomoc, při náhlém selhání srdce.
Cestou nám náš průvodce neustále ukazoval různé druhý bylin, dřevin či zvířátek. Člověk si stejně nic nezapamatuje z té dalekoobsáhlé přednášky, neboť celou cestu bojuje o přežití. Dýchání zhluboka, neustále si otírající pot z čela či jednou rukou odhánění dotěrných much z obličeje.
Po návratu k našemu vozu Michalíček prohlásil, že musíme vidět Tři sestry. ♠
Nejdříve a pochopitelně bláhové (prosím nezaměňovat s výrazem slova blažkové) jsem si myslel, že tato punková kapela z Čech, zde snad má vystoupení a my na ně zajdeme, avšak raději jsem tuto svoji myšlenku nikomu nesdělil, abych se neztrapnil. Náš všímavý synek tuto informací zaznamenal a zbystřil a následně se zeptal, zda jeho sestry mají alespoň jedna z nich bazén na zahradě? Honza podržel náběh na smeč a klidně mu odpověděl, že se nemusí bát, že uvidí. Chlapeček se následně spokojeně usadil na zadní sedadlo našeho Mitsubishi s vidinou možnosti vykoupání se v bazénu.. Avšak jaké bylo zklamání, když jsme dorazili ke skalnímu monumentu třech vyčnívajících skalních výběžku v dalším z mnoha údolích, kterým se říká Tři sestry… veliké bylo zklamání v dětských očích, člověka normálně bere u srdce, ale tady ne, tady se všichni ze srdce zasmáli.. ♦
Na zpáteční cestě jsme zastavili ve vyhlášeném místním pivovaru. Majitelem této malinkaté továrničky na pivo, byl bývalý student naší Karen. Samotný pivovar vypadá jako jedna veliká garáž u baráku. Nebýt velikých nerezových nádob, ani by kolemjdoucí nepoznal, že je v v tomto zasvěceném chrámu boha piva.
♦ Nemáme co k snídani, tak vyjíždím s Martinem do krámu podle Honzovy nápovědy, která se nezdá Martinovi a taky hned jsme zabloudili. Naštěstí si Martin pamatoval přibližně směr a sektor obchodu Coles, takže k němu přijíždíme z druhé strany než minule. Rychle nakupujeme
♣ do Wentworth Falls.
♥ se vydáváme na pěší výlet po klesající pěšině Wentworth Falls Track, zařízlé do boku velké soutěsky s pohledem na úchvatný vodopád, padající z okraje soutěsky na její dno. Došli jsme na Fletcher Lookout a odtud k Queen´s Cascade s malou mělčinou s širokou stěnou kamenného vodopádu, čehož hned Tobík využil, aby se zvlažil v horkém dni v chladné vodě.
♠ Přejeli jsme na parkoviště Katoomba,
♦ Nejznámější skalní útvar v národním parku Blue Mountains Tři sestry (Three Sisters) tvoří tři pískovcové věže, pojmenované Meehni (922 m), Wimlah (918 m) a Gunnedoo (906 m), tyčící se nad údolím Jamison Valley.
Poslední zastávka v Modrých horách byla na vyhlídce Govettsleap s výhledem na eukalypty porostlé hluboká skalnatá údolíčka Modrých hor s vyschlými vodopády. (Modré hory se jmenují podle toho, že všude v horách rostou eukalypty, z jejichž listů se vypařuje do vzduchu olej a ten právě vytváří ve vzduchu kromě nádherné vůně i modrý opar, vznášející se v údolích hor.)
Pivovar Gypsy Fox je v městečku North Richmond. Tak to mám kliku, že neřídím. :-) Můžu tak ochutnat, jak tady vaří piva. Poprvé točené.
Po návratu domů máme k večeři českou klasiku, guláš s knedlíky. Karen s Honzou pak prozradili, že mají dnes 29. výročí svatby. Takže se bouchlo šampáňo.
8 den – pondělí 22. 12. 2025
Konečně vstáváme jak se sluší na dovolené, v 9:30.
9.díl Keškováni
Tak jsme oslavili týden pobytu v této zemí a po vydatně snídani, kterou jsme plně uchopili do svých rukou, neboť místní zvyk snídaňového menu se skládá jen z vloček (krmení pro morčátka) a jogurtu..
Což pro nás chlapáky že středu Evropy moc není, takže šunka a vajíčka jsou nejvíc. Následně jsme plánovaně vyrazili nejdříve k místní půjčovně aut, kde jsme si nechali zaregistrovat druhého řidiče Pavlíka ♠, protože nás čekají vzdálenosti s nutností dlouhých přejezdů.
Zastávkou u místního přírodně-umělého jezírka jsme na jeho obchůzce strávili celé tři hodiny. Průvodce poznamenal, že tato trasa se běžné dá zvládnout za 35 min svižnějším tempem. Ale na informační ceduli není nikde napsáno, že pokud máte mezi sebou ve skupině někoho, kdo hledá kešky, bývá tato trasa delší o to více náročnější. Nevěřil jsem, že mým hlavním problémem v džunglí bude to, kde si budu moct v klidu ulevit. Každého hned napadnou obavy z případných predátorů či podobně havěti, ale důvod je naprosto jednoduchý. Strach a obavy máte zvláště ze samotného průvodce, který nám hned jasně na začátku velmi důrazně vysvětlil, že v Austrálii není dovoleno močit na veřejnosti.
Jemu se to říká, když se za celý den nenapije, kdežto my, patřící do skupin prostatiků si musíme v pravidelných intervalech ulevovat.
Takže pokud dojde k tomu, že je nutné se vyčůrat, domluvíme se vždy ve skupince, kdo půjde za Honzou a začne ho něčím zaměstnávat, čímž odvede příslušnou pozornost tohoto strážce lesa a vy pak být ve stresu z odhalení, zcela maskovaní nějakým keřem či stromem vykonáte potřebu.
Ještě na jednu věc musí člověk dávat pozor. Nás jenž příroda obdařila, musíme neustále být ve střehu při ulevování, zvláště v keříkovém porostu a dávat si pozor na jednu věc a tou jsou samice plazů. Protože takovou evropskou užovku, která se na ně dívá, jen tak neviděli...dál asi nemá cenu to rozpitvávat.
Ale vraťme se k našemu pomalému výkonu, který se vůbec netýkal našeho vyčerpání z celkové únavy, ale z toho, že náš kamarád neustále mizel, aby se zase vzápětí objevoval na pěšince po které jsme postupovali v rámci procházky. Protože náš Pavlík je zarytý keškař, což je takovej magor běhající po lese a hledá schované krabičky. Aby, když ji najde skákal jako malej kluk a radostně s ní mával nad hlavou.
Zpravidla tyto poklady nejsou schované hned u cesty, ale někde v hluboko v lese, v našem případě džungli. Pokaždé, když nás kamarád schází z cestičky za dalším objevitelským počinem, nabádám ho, ať v rámci přežití v džunglí nám nechá svůj batoh s číslem ke kreditní kartě a číslem účtu na internetovou hru World of tanks.
Protože odmítám v případě jeho uštknutí jít za ním, abych ho nějakým způsobem zachraňoval a hrabal se mu ve věcech, když tam bude bojovat s účinky jedu, po uštknutí hadem.
Z plánovaných pěti našel jednu..co víc dodat?!
♠ (275,- AU$ (4.000,- Kč)
Po procházce okolo jezera Parramatta jsme se zastavili v místním bufetu na kafe, pivo kolu a vodu, každý podle svých potřeb a chuti. Poté následoval přibližně hodinový přejezd k severní sydneyské pláži Whale Beach. Zaparkovali jsme před pláží a už z dálky byly vidět žluté cedule BEACH CLOSED, které nás nepotěšily. Ještě jsme to zkusili k vedlejší nejsevernější sydneyské pláži Palm Beach, ta byla taky zavřená kvůli vlnám, pro nás to byly jen vlnky. No nic, tak jsme se vrátili zpět do Parramatty. Večer všichni dali víno, já pivo a Tobík kolu.
9 den – úterý 23. 12. 2025
10.díl Ponorka
Další den jsme si dopoledne trošku pospali a zalenošili si. Nikomu se nechtělo vstávat a tak jsme si prodlužovali ten čas, jak jen to šlo, ten slastný pocit nicnedělání. V Praze už by člověk dávno šílel, ale tady se čas jakoby naprosto zastavil.
Po další bohaté snídani jsme se rozhodli vyrazit vláčkem do muzea moře ♣ v zátoce Sydney.
U vstupu se nás hned ujal obrovský chlap vážící asi dvě tuny, který nám vše vysvětlil a prodal vstupenky. Naše první cesta vedla do bývalé vojenské ponorky jejího královského veličenstva. U vstupu do útrob samotné ponorky nás uvítali veteráni, kteří jak jsme pochopili, bývávali kdysi aktivními námořníky a pomáhajíce dnes jako průvodci na vystavované technice. Bodří staříci ověšeni spousty medailemi, zanechali v nás hluboký dojem.
Legrace začala prvotním sestupem do vnitra samotné ponorky..Má žena v šatech působila hodně sexy, ale při šplhu na schůdkách žebříku to byl komicky pohled.
Při přecházení mezi jednotlivými úseky kulatým otvorem určeny pro hobiti námořnický má mastodontni postava působila jako dokonalá ucpávka těchto průlezů. Jedinej kdo tam vesele poletoval a neměl problémy s tím, že by se praštil do hlavy, byl náš Tobík se svými 158 cm.
Nejvíce mě zaujali lůžka sloužících námořníků...pro 78ti člennou posádku bylo na lodi pouhých 26lůžek po různu zavěšených na stěnách ponorky. Tady bych chtěl "sloužit..."
Ještě jsme stihli prohlídku bitevní minolovky, korábu z 18 století a repliku samotného Jamese Cooka, který skončil na talířku domorodců na Havaji...
Dodnes je na ostrovech uznávaná specialita místní kulinářské pohostinnosti a to" brzlík àla james cook".
Večer jsme měli možnost vidět vzácné video ze soukromí Michalíčků, kde dominoval Karel Kryl, který patřil k rodinným blízkým přátelům. Nostalgicky jsme se tak přenesli do osmdesátek a uvědomili si tak, že jeho písně jsou stále nadčasové a dají se poslouchat i dnes.
♣ Nyní mají k prohlídce National Maritime Museum (Národní námořní muzeum) v Darling Harbour jeden okruh za ,- AU$ ( ,- Kč) se vším dohromady, před 25.lety bylo víc okruhů jen na ponorku, nebo křižník nebo repliku.
Večer nám Honza rozdělil stany, vařiče, karimatky (já měl svojí už z dob Rumunska za komančů), bedny na jídlo a chladící box.
10 den – středa 24. 12. 2025
Poprvé v životě slavím Vánoce v létě na jižní
polokouli pod Jižním křížem!
11.díl Štědrý den
A je to tady, vánoce.
" jingle bells, jinglee bells...."si od samotného rána prozpěvovala Karen, která v roli hostitelky se ujala společně s rodinou přípravy štědrého dne.
Za melodických tónů Frenka Sinatry jsme napochodovali do obývacího pokoje ke společně snídani, která se skládala z čerstvě upečené vánočky a nakrájeného melounu.
Marně jsem na talířku hledal páreček, klobásku či usmažené vajíčko.
Nikde nic...juchuu, ať žije zdravá výživa.
Vánočka se opravdu povedla a vysekli jsme kuchařce poklonu. Jediné co mě zarazilo (jakožto už poněkolikáté tady) bylo to, že jist se bude až večer. Sice mluvili něco o zlatem prasátku, ale já už neposlouchal.
V hlavě jsem kul ďábelský plán, jak se během dne zasytím. Je pravda, že v tomhle horku stejně člověk nemá hlad. Ale jsou i výjimky, které potvrzují pravidlo i tady.
Následně jsme vyrazili na nákup pro zásoby na cestu do divočiny. ♠
Při projíždění mezi jednotlivými regály jsem objevil grilovaná kuřata, poměrně za nízkou cenu..
Ihned jsem využil nepozornosti Pavlíka, kterého jsme nominovali na funkci tlačíce vozíku a jeden igelitový pytlík jsem zamaskoval pod hromadu již vybraných potravin.
Z každého koutu na vás dýchá atmosféra vánoc, ať jsou to ozdoby či zpěvné hudební melodie.. všichni zde jsou milý a na pohodu.
Po příjezdu zpět na baráček jsme se chtěli zapojit do případných příprav, ale bylo nám řečeno, ať nepřekážíme.♥
Na tajňáka jsem se vytratil do našeho pokojíčku a s chutí se zakousnul do šťavnatého grilovaného kuřátka, pochopitelně jsem to zapil pivkem a spokojeně jsem se podíval následně v koupelně do zrcadla a nahlas se zasmál.
Takže prasátko jsem už viděl a ani se nemusel celej den postit, až jsem z toho vyčerpáním usnul.
Ke stolu (toho dne již podruhé) jsme se všichni slavnostně oblékli a usedli za doprovodu koled od Jakuba Ryby. Nebýt max. hlasitosti, byla by to dokonale skvělá atmosféra, zvlášť když se v koledě zpívá o zasněžených pláních o ledu na zamrzlém rybníce a z tebe teče pot.
Připomnělo mi to část hry od Cimrmana o dobytí severního pólu. Tam náčelník expedice jasně určil témata o kterých se lze bavit, tady je to podobně. ale obráceně..
Takže o sněhu či ledu je zakázáno hovořit. Naopak je příhodné vyzdvihnout témata typu: horko nejlepší přítel člověka, horkem proti stresu či saunování bez následného ochlazení. ♦
Miska plná uvařených červených krevet, které se na vás dívají svými černými korálky vás přivítala jako zástupce prvního chodu. A pak se to strhlo.
Rybí polévka byla hodně podobná té naší, jen možná scházel muškát.
Následným náletem smažené ryby ♣ a kuřecích řízků jsme zakončili tuto opulentní večeři. Pod talířkem žádná šupinka nebyla, tak snad se nás budou peníze držet i nadále?!
Když nás pomoci rudliku odvezli od stolu. aby nám v odlehlém koutku zahrady šlehlo, byli jsme na pokraji totálního přežrání. Chvilku jsme vyhlíželi toho tlusťocha s bílým fousem na saních a jeho " hou, hou", jestli ho u nás na střeše nepřibrzdí, ale v té tmě nebyl vidět ani Jižní kříž.
Tobík neustále žvanil a vyzíval nás k ostražitosti, takže za jeho neustálého hlučení jsme neslyšeli zvoneček oznamující nadílku pod vánočním stromečkem.
Jaké pak bylo překvapení, když jsme našli i dárky my „z Prahe“.
Zřejmě má náš Ježíšek domluvenej společnej business s tím dědulou.. Možná budou i příbuzní, kdo ví??..Tak pořád lepší mít za strejdu Clause než Mráze...i když podívám-li se na to jinou optikou, není pochopitelně oč stát. Náš Ježíšek je nás Ježíšek a nenecháme si ho vzít..
♠ Já si poprvé osahal levostranné řízení (tedy po 25.letech napodruhé) cestou do supermarketu Coles a zpět. Od letiště po teď skoro všech 897 km ujel Martin.
♥ Nakonec mi bylo svěřeno s Honzou a Milenkou oloupání vařených brambor do salátu. Mezitím Sísa využila můj pokoj k zabalení dárků.
♦ Když už bylo vše nachystáno hlavně díky Karen ke štědrovečerní hostině, donutil nás Honza ke sbalení všech potřebných věcí na cestu, neboť zítra vyjíždíme brzo!
♣ (Barramundi {latinsky Lates calcarifer}, známý také jako robalo stříbřitý nebo asijský mořský okoun, je dravá ryba z čeledi Latidae. V Austrálii, odkud pochází jeho název (v domorodém jazyce „velká říční ryba“), je považován za „krále ryb“ a jednu z nejlepších gastronomických pochoutek. Má typicky stříbřité tělo s šedým hřbetem, špičatou hlavu s konkávním profilem a velké čelisti. Charakteristickým znakem jsou oči, které v noci pod světlem baterky rudě září. Běžně dorůstá 0,6–1,2 metru, ale může dosáhnout až 1,8 metru a váhy přes 60 kg. Barramundi jsou hermafrodité. Většina se rodí jako samci a po dosažení určité velikosti (kolem 5 kg nebo 80–100 cm) se mění v samice. Je vysoce ceněn pro své jemné bílé maso s nízkým obsahem tuku a minimem kostí. Maso má sladkou, jemně máslovou chuť.)
Tobíkův dotaz, kudy že přišel Santa, když Honzův barák nemá komín byl vysvětlen že i k Honzovi chodí Ježíšek. Tak to bylo o fous. :-) Ozdobený vánoční stromeček v obýváku a vedle chladící jednotka je nezapomenutelný okamžik.
Po rozbalení dárku a uklizení všeho po štědrovečerní večeři jdeme brzo na kutě.
11 den – čtvrtek 25. 12. 2025 - 1.den „On the road“
12.den Výprava na sever
Již od minulého týdne nás Michalíček neustále nabádal o zabalení a přípravy na výpravu do divočiny. Čím víc se blížil den odjezdu, tím více byl nervóznější a my naopak klidnější.
V tomhle jsme s Pavlíkem byli naštěstí za jedno. S pivkem v ruce jsme sledovali říčného Michalíčka, jak pořád odněkud vyndává různé staré krámy jako jsou karimatky, stany, nádobí a další věci potřebné k pobytu v džungli.
Naše laxnost ho přiváděla chvilema k šílenosti.
Po dopití pár pivíček jsme naházeli potřebný materiál do auta a otevřeli si další pivko...tato anabáze nám trvala bez malá 30 min..
Nezapomeňte na vodu, je důležitá!!
Uposlechli jsme rozkaz náčelníka výpravy a do vozů dovlekli barel plný pitné vody. Pokud bychom měli s sebou nafukovací bazén, náplň do něj již máme.
Je těžké zabalit si věci na tři týdny do divočiny.
Honzík neustále nosil věci do svého vozu, počasí nám přeje, neboť teplota ve voze ukazuje 28°, což se poměrně dá vydržet.♠
Dneska naše Mitsubishi řídí Pavlík, aby si osvojil jízdy v protisměru. Naše chytré auto, neustále hlásí únavu za volantem a testuje řidiče tím, že ho nutí mačkat čudlik na volantu. Zkoušeli jsme to ignorovat a sledovat co se bude dít..Nedělo se nic.. Cesta příjemné ubíhá podél východního pobřeží na sever..
Bavím se udávaných km do vzdáleného města Brisbane na informačních tabulích podél silnice. Dojezdových třeba 600 km do cíle se vám po hodinové jízdě změní tak maximálně na 545km...a to je depresivní... ♥
Až za tmy jsme dorazili do první zastávky naší cesty.
První noc jsme trávili u Čechů (bývalých Pražáků), kteří sem přišli před 20ti lety a založili si tu ranč 20 km od Brisbane.
Hned po seznámení jsme nasadili pražský dialekt, jako " heleee, miluješ meee???" nebo "ty voleeee"....
Roman a Liliana byli úžasní hostitelé. Okamžitě začali vyndávat z lednice chlazené pivo a dávali nám na výběr plzeň či staropramen. Byli jsme jak v Jiříkově vidění zvlášť, když kuchař začal opékat hovězí steaky na roštu a nabídl nám české utopence..Takhle ňák si představuju ráj na zemí, zvlášť když se mi Roman pochlubil pípou a třemi sudy plzeňského moku.-
♠ Po ranní vánočce k snídani místo v 8:00 (jak chtěl Honza) vyjíždíme až v 9:40 naším bílým Mitsubishi Outlander (4237 KM) a dalších 939 km budeme následovat Honzovu modrou Škodu Octavií směr Brisbane k Honzovým známým na farmu severně od Wamuranu u Caboolture. Vyjíždíme po Pacifik Hwy M1. (Pacific Highway je značena kombinací M1 i A1 v závislosti na konkrétním úseku a jeho standardu:
- M1 (Pacific Motorway): Toto označení se používá pro úseky, které splňují standardy dálnice (freeway),
- A1 (Pacific Highway): Toto označení se používá pro úseky dřív postavené, nyní modernizovány.)
♥ Po 533 km zajíždíme k pumpě pro benzín a Martin mě střídá za volantem. S druhým autem se domlouváme mobily přes WhatsApp, když potřebujeme zastavit na čůrpauzu, na gábl nebo na pumpu.
U Tweed Heads opouštíme stát New South Wales a vjíždíme do státu Queensland.
12 den – pátek 26. 12. 2025 - 2.den „On the road“
-Vůbec se mi nechtělo od těch skvěle pohostinných lidiček pryč.
Ale náš vedoucí výpravy už od brzkých hodin nervózně přešlapoval a popoháněl ke spěchu.
Kolektivně jsme ho ignorovali a vychutnali si bohatou snídani připomínající královskou hostinu.
Nejvíc jsem si sedl na zadek, když mi byla nabídnuta káva. Očekával jsem italské pressicko nebo snad australské moccachino s řádně našlehanou mléčnou pěnou. Jak jsem byl opět překvapen, když mi přistál na stole hrnek s tureckou kávou, jak jinak než s lógrem. ♠
Po shlédnutí 10ti akrového pozemku jsme naskákali do našich aut a vyrazili na další kus naší cesty. Tentokrát se začínáme odklánět od pobřeží a míříme víc do středu.
♠ Mezitím Tobík ukecal Romana, který nastartoval traktor Fiat a oba zmizeli v dály, čímž trochu znervozněli Honzu s Karen, v kolik že teda vyjedeme.
Stav tachometru před výjezdem 5176 km. Dnes máme před sebou 709 km.
S Martinem jsme najeli na systém střídání za volantem, já začal první a Martin měl čas sepisovat své humoresky. Občas ho psaní tak vyčerpalo, že to zalomil s polštářkem na okně. Sísa s Tobíkem se vzadu střídali tak, aby za Martinem vždy seděl Tobík kvůli dostatku místa pro Sísu. Navigaci jsme nemuseli sledovat, protože jsme vždy následovali před námi jedoucí modrou Škodovku. Většinou u benzínové pumpy po natankování a něco malého na zub jsme se vyměnili a Martin pokračoval dál.
13.díl Cesta do středozemě
Teplota vesele stoupá a vůbec nevypadá, že by se chtěla zastavit. Bohužel tam, kam jedeme číslo na palubovce nebude ukazovat věk mě ženy, ale skutečnou teplotní hodnotu..
Cestou pořád posloucháme nějakou hudbu, kterou pouštíme z playlistu spotify.
Veselý moment nastal, když jsem záměrně pustil vlastní nahrávku skladby od skupiny Nezmaří v mém hudebním počinu a Pavlík prohlásil, že je to super hudba, bez toho, aniž by tušil, že poslouchá moji vlastní produkci, což mě pochopitelně potěšilo.
Cesta uběhla kupodivu docela rychle, neboť tyto dálkové přesuny jsou tu zcela běžné.
To je podobně jako kdyby se rodinka v Aši, rozhodla si zajet na večeři do Ostravy a pak zpět. Drtí mě jejich povolena maximální rychlost...Silnice bývají občas dost vlnité od horká, ale ta rovina je neskutečná.
Člověk má pocit, že při té rychlosti parkuje. ♠
Chápu, že je to hlavně kvůli bezpečnosti, neboť všude u silnic jsou klokani a krávy. Dvě podobná stáda jsme včera už za tmy museli protroubit a problikat. abychom projeli.
Cestou jsme si dali baštu, abychom se malinko osvěžili. ♥
Nikdy jsem nevěděl, že klimatizovaná místnost může poskytnout takovou blaženost. ♦
Při příjezdu do kempu, který se halil již do tmy, jsme na recepci objevili instrukce na místo, kde si máme rozbalit a postavit svůj základní tábor na přespání.
V kempu nás přivítala nejen spousta zvědavých klokaních rodin, ale i komáři armáda, která neustále dotírá na nové útočníky. Je zajímavé, že tito malincí vetřelci případně návštěvníky nevítají tak jak by se slušelo, např. Pěknou bzučící serenádou, ale neustále na vás jen útočí a koušou, svině jedny!!
Klokani zvědavě přihopkali na metr k nám. Jsou to krásná zvířátka s milým kukučem.
Stavba stanů dle instrukcí vedoucího dopadla na jedničku.
Následovalo uvaření večeře maskovanou za čínské polévky a zeleninového salátu.
Vychlazené pivko, někde vytáhnul Michalíček z klobouku a my pak následně odpadli jak špalky.
Tobík chvilku protestoval, že nechce spát s Pavlíkem, ale s maminkou. Vysvětlil jsem mu že s maminkou musím spát já, neboť nemám spacák a kdyby k ránu klesla teplota (to je velmi vtipně přání), neměl bych kam případně schovat své chladné nohy.
Mé argumenty pochopil, takže si šel lehnout s pocitem, že mu celý svět ublížil, nikdo ho nemá rád a tak hledal útěchu u spolunocležníka, chrápajícího Pavlíka.
♠ Někdy v rámci bezpečnosti mi přišlo lepší dvě předjíždějící auta předjet v třetím pravým pruhu 130 – 150 km/h, protože to druhé auto předjíždělo v rychlosti 110 km/h strašně dlouho. Tak uvidím, jestli v Austrálii snímají rychlost i na místech kde to neinzerují.
♥ Zastavili jsme v Dalby v samoobslužné jídelně na oběd, dal jsem si široké nudle s kuřecím masem a rajčaty.
♦ Dál jsme pokračovali po silnici A2 přes městečka Miles a Roma, kde mě Martin u pumpy po 466 km vystřídal za volantem a dál jsme pokračovali po silnici A7 do kempu BIG4 Carnarvon Gorge Holiday Park, který už dopředu zamluvila Karen. Při vjezdu do kempu jsme museli projet naštěstí mělkým brodem Carnarvon Creek a najít v opuštěné recepci obálku pro Karen. Kemp nás vyšel na ,- AU$ ( ,- Kč)
13 den – sobota 27. 12. 2025 - 3.den „On the road“
Stav tachometru před výjezdem 5885 km. Dnes máme před sebou 732 km.
14.díl Pražák na výletě
Asi kolem páté ranní, místního času nás probudila obrovská kakofonie různých zvuku. Takovej zvukovej bordel jsem snad ještě neslyšel. Cikády a různé druhý ptáků se domluvili, že přivítají sluníčko každý svým způsobem.
Klokaní rodinka nám nakoukla do stanu a divila se, jak se na břeh dostali ti dva vorvani, zvlášť tak daleko od oceánu. Silvik, má žena se statečně schovala za má záda a předstírala, že je zmizelá a podařilo se ji to.
Posádka mého vozů docela obstojně zvládla první zpětně nalodění na palubu.
Klokaní rodinka nás po celou dobu sledovala a čekala, že někomu z nás upadne ranní svačinka před cestou.
Vyrazili jsme na další 10.hodinový maratón víc na sever ve státě Queensland. ♣ Krajina se nám měnila každým ujetým kilometrem. Od šťavnaté zelené, až po vyprahlé nekonečné dlouhé pláně. Nejvíce nás zaujala zoraná pole, vůbec jsme nepochopili, jak a kdy se o tyto pole někdo stará.
Jít je obdělat, znamenalo skočit do traktůrků a vyrazit na půlroční výpravu za brázdou. Po celou dobu jízdy nás doprovázejí krávy volně se pasoucí na pastvinách či je tak v lese podél silnic.
Náš jinak milý průvodce Honza dostává pokaždé tik v oku, když na něj zablikáme dálkovými a dáme jasný zvukový předem domluvený signál, že chceme zastavit a hromadné si ulevit. Je skvěle vyzkoušet si v praxi, že když se v mnohačlenném stádu všechny samice srovnávají v rámci přežití své ovulační cykly, aby tak nezdržovali migrující bratry a sestry, tak naše čtyřčlenná skupinka to má podobně.
Já a Tobík jsme jasní, my jsme od přírody čůraldyňové. Pavlík a Silvik se nám přizpůsobili nad rámec svých možnosti. Zkrátka jak říká klasik "kdo nečůrá s námi, čůrá proti nám". Naproti tomu posádka modré škodovky, zřejmě řeší tento maličký problém po svém, ale myslím že v tomto horku nosit absorpční pleny, není tak úplně od věci. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit jejich absenci společného močení.
Místní navigace v autě je taky úžasná, neboť nabízí zpravidla cestu delší, ale o to náročnější. Kde nás svedla z hlavní silnice na vedlejší a nechala nás projet mračnem sarančat, které se marně vrhali na naše celní sklo v domnění, že se svezou a na chvilku si tak odpočinou od namáhavého letu. Domnívám se, že jediné co jim v tu chvíli blesklo hlavou, byla jejich vlastní prdelka. ♥
Prší, leje..normálně bych si zazpíval nápěvek této staročeské lidovky, ale ta představa, že za této situace budeme stavět náš tábor, mě okamžitě přešla. ♠
Opět musím vyzdvihnout členy mého teamu. Neboť akci "zaparkuj a bydli" jsme vyhráli v poměrně krátkém časovém úseku. Nebýt vybavení, kterým disponuje nás "krokodýl Dundee", tak by se nám špatně tábořilo. Připadám si jako Pražák na výletě, doslova.
♣ Opět jsem vyjel první, z kempu v národním parku Carnarvon jsme projeli mělkým brodem a po silničce se vrátili na highway A7 a po ní pokračovali přes Rolleston, Springsure, Emerald, Capella a Clermont do Charters Towers. Za Emeraldem jsme po A7 přejeli Obratník Kozoroha směrem na sever a v Clermontu u pumpy jsem se po 362 km vystřídal s Martinem za volantem našeho Mitsubishi.
♥ Háčci mají hlad, což dávají vehementně najevo druhé posádce, takže ta odbočuje k Belyando Crossing Roadhouse, kde tankujeme a jdeme do místního bufetu na gábl.
♠ V Charters Towers Karen zamluvila místa v kempu BIG4 Aussie Outback Oasis Holiday Park. Za ,- AU$ ( ,- Kč) Před 25.lety BIG4 byl jeden z několika menších řetězců kempů a nyní ty vypadá na nejznámější a nejrozšířenější síť s velmi vysokým standardem služeb.
Po rychlém postavení stanů v mírném dešti jsme se přesunuli do blízké zastřešené plechové boudy s osvětlením, z jedné strany otevřené, kde jsme se v poklidu a suchu navečeřeli. Jakmile začalo znovu pršet, zalezli jsme do stanů. A pršelo celou noc, kterou jsem naštěstí prospal.
14 den – neděle 28. 12. 2025 - 4.den „On the road“
Vstáváme do deště, Martin v kempové kuchyňce připravil snídani a během krátké pauzy, kdy neprší, balíme věci a stany s mokrými podlážkami a tropiky necháváme navrchu bagáže.
Stav tachometru před výjezdem 6617 km. Dnes máme v plánu se přiblížit na sever k Cairns. Vyjíždíme z kempu v klasické sestavě, modrá Škodovka následovaná bílým Mitsubishi s mojí maličkostí za volantem po A6 na Townsville. Cestou konečně potkáváme road trainy - tahače s třemi návěsy, symboly Centrální Austrálie. V Townsville parkujeme v centru, jdu s Karen a Sísou do Turistických informací získat podklady pro další cestu. Na gábl jsme zašli do místního KFC. Dal jsem si tři kusy kuřete a Pepsi za 13.90,- AU$ (200,- Kč).
14.díl KFC a olizování prstů
Večery trávíme po celodenní jízdě pokaždé stejně. Něco ušmrdlat v kotlíku na plynovém vařiči, dát si panáka až dva australské brandy, zapít to polostudeným pivem a jít si lehnout.
Neboť síla na případnou jinou akci už nezbývá.
Při stavbě našeho stanového tábora máme jen jediné pravidlo a to zní:
Náš, respektive stan ve kterém spím já, musí být nejdál od hlavního oranžového stanu, ve kterém spí Karen. Tím, že nikdy nebyla na horách uprostřed zimní sezóny, není úplně tak zvyklá na zvuk nastartované sněžné frézy. Je až s podivem, že vánoční výzdoby všude kolem nás ji nepřipadají divný, ale ono horské zařízení určené na hrnutí sněhu uprostřed džungle ji dovede svým vrčením vyvést z míry...hm, zřejmě potomek zvláštního národa.
KFC/FLG nejde na cestách vynechat. Tady tato franšíza je snad v každém městečku, kde je možné se zastavit a ochutnat tyto americké prasárny. Pro celkové zhodnocení jsme se vypravili též do jedné z těchto provozoven a dali si každý nějaké to meníčko. Nejvíc jsem se nasmál při představě druhé zkratky pod samotným názvem tohoto foodu, neboť FLG znamená v angličtině "tak dobré, že si budete olizovat prsty". Napadlo mě, kdyby podobný nápis na dveřích každého KFC byl v českém jazyce, jak by to asi vypadalo? Neboť angličtina používá dva různé výrazy pro prst, jeden na ruce a druhý na noze, takže je každému hned jasné, co se tím myslí. Kdežto obrácený výraz slova v češtině má prst dvojí možnost. Takže lze to vyložit i " jezte naše báječně kuře z Kentucky a olizujte si prsty (u nohou), protože jsou dobré. Jinak pochybuju, že by to mělo co do činění s prsty kapitána Iglo od norských mrazíren Nowaco.
Odpoledne začalo pršet, a to tak vydatně, že místy déšť utvořil mlžnou stěnu, a já jsem byl rád, že vůbec vidím modré auto před sebou.
15.díl Silou nic nezmůžeš tati!
Celou cestu prší..čím jedeme více na sever, očekával bych spíš sníh a vánice, ale tady je vše naopak.
Nakonec jsme našli ubytování ♦ v jednom autokempu poblíž pobřeží a díky silnému dešti jsme odmítli stavět stany a jako správní revolucionáři jsme se nasoukali do úžasné prostorné chatky s klimatizaci..
Za vynález tohoto zařízení bych blahořečil dotyčného vynálezce ♣ a udělil mu Nobelovu cenu za spoustu zachráněných životu, včetně toho našeho.
Jako pocit si lehnout do postele, přikrýt se teplou dekou, neboť pokoj je vymrazenej na krásných 18°C a ty se choulíš do suchého polštáře je k nezaplacení.
Michalíček původně vykřikoval, že správnej tremp se ničeho nezalekne a začal si hledat místečko, kde by postavil svůj oranžovej stan pro přespání do druhého dne. Jaký údiv se na na jeho očích ale objevil, když Karen zmizela v naší chaloupce a pozorovala svého zálesáka bušaře, jak se snaží pod vodopádem deště v divoké řece zatlouct kotevní kolíček od svého stanu. Po té co mu divoký proud rozvodněného chodníčku odnesl kladívko a již ho nenašel, odevzdaně zaklepal na naše dveře. Dostal u dveří panáka a suchý voňavý ručník z froté materiálu. Smutně klesl na židličku u stolu a nasál vůni vařené domácí česnečky, kterou jsem okamžitě po našem příjezdu dal vařit. Viditelně tento drsňák pookřál a zcela zapomněl na svůj oranžový stan na půl postavený plavajíc na hladině obrovské louže před naším domečkem.
Byl jsem jak Babica, neboť vařit tento typický pokrm z australských produktů, aby se to jen trošičku podobalo té naší, je fakt těžký... Ale pochopitelně to dopadlo na výbornou, ani jsem ve své skromnosti neočekával jinak i když všechny překvapil plavající zelený chřest mezi bramborami..
I když je silný déšť, vyrazili jsme se vykoupat do bazénu v kempu, neboť je teplíčko.
Dopadající kapky na hladinu bazénu nás lákaly už od plotu, kterým byl ohraničen z bezpečnostních důvodů (proti krokodýlům).
Snažil jsem se otevřít branku, která byla zajištěna speciálním mechanismem, proti samovolnému otevření. Nepřišel jsem na způsob možnosti otevření. Až se mě zželelo Tobíka, který mě pozoroval s poťouchlým úsměvem. Když jsme tam stali asi 20 min a byli už zcela promočený, Tobík ke mě přistoupil se slovy : "tati, s dovolením..silou nic nezmůžeš, musíš použít svůj mozek!!“ A dvěma prsty zcela lehce branku odjistil a otevřel...
Mé ego zmizelo někde pod hladinou vody..
Já starej matcho a vyškolil mě takovej usmrkanec v brejličkách..Měl kliku, že to byl můj synek, jinak bych toho drzého spratka utopil..
♦ Holky se domluvili, že v tomhle nečase pod stan nejdou a Karen našla přes Booking.com kemp Googarra Beach Caravan Park s chatičkou pro šest osob za ,- AU$ ( ,- Kč) na pobřeží v Tully Heads.
♣ Vynálezcem moderní klimatizace je americký inženýr Willis Haviland Carrier.
Svůj převratný vynález představil 17. července 1902 v Brooklynu. Původním záměrem však nebylo chlazení lidí pro jejich pohodlí, ale řešení technického problému v tiskárně Sackett-Wilhelms v New Yorku. Kolísající vlhkost vzduchu v budově totiž způsobovala roztahování a smršťování papíru, což znemožňovalo kvalitní barevný tisk. Klíčové milníky vývoje:
1902: Carrier sestrojil první přístroj schopný regulovat teplotu i vlhkost vzduchu.
1906: Termín „klimatizace“ (air conditioning) poprvé použil Stuart W. Cramer pro systémy v textilních továrnách.
1920. léta: Klimatizace se začala rozšiřovat do veřejných prostor, (kina, divadla).
1939: Objevila se první klimatizace v automobilech, kterou představila značka Packard.
16.díl Karma zdarma
Místní podnebí se zřejmě rozhodlo, že nám ukáže zač je toho loket, od vysokých teplot, až po brodění se nad kotníky v záplavě valící se vody z trávníčku všude kolem nás.
Měl jsem jednu veselou příhodu při prvním příjezdu do kempu, kdy mi Pavlík zastavil před naší ubikaci a já celej šťastnej vyskočil z auta a chtěl se hnát na verandu naší haciendy, abych si zabral nejlepší postel. Avšak jaké bylo moje zděšení, když jsem při vystupování zmizel pod hladinou rozvodněné masy vody, valící se po cestě, po které jsme přijeli. Naštěstí jsem dobrý plavec a po odeznění z prvotního šoku jsem se docela rychle zorientoval, vyhodnotil situaci a namířil si to ke břehu, kde mi svítil záchranný maják.
Celá osádka mého vozů se smála, zvlášť řidič. Pomyslel jsem si, tohle ti vrátím...-
Dnes jsme ujeli 348 km bez vystřídání řidičů. Stav tachometru se zastavil na 6965 km. Do auta jsme si denně dělali krabičku nakrájených jablek. A jednou tam někdo u jablek zapomněl rozkrojenou limetku a jablka chytla část její chuti. Senzace, od té doby jsme si dělali jablka s příchutí limetky. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat