Austrálie - Expedice Jižní kříž I.

Jak to všechno začalo

Koncem roku 1999 jsem se doslechl že Honza chce jet za naším kamarádem Honzou M. do Austrálie, tak jsem se k němu přidal. Komunikovali jsme s Honzou M. pomocí mailů a spřádali plány na cestu i zjišťovali co bude pobyt u protinožců obnášet. A tak jsme začali pomalu, ale jistě domlouvat podrobnosti. Přidaly se k nám ještě Mirka a Lucka - ideální počet. Shodli jsme se na tom, že vhodná doba na návštěvu bude až po Olympijských hrách, které se konaly na podzim 2000. Ceny už nebudou tak vyšroubovány nahoru, mohly by spadnout zpět na normální úroveň a také letenky budou asi levnější. A tak definitivní termín i s ohledem na roční období a s tím související počasí v Austrálii byl zvolen na únor a březen roku 2001. Vymysleli jsme si už i itinerář naší cesty. Ten byl zvolen s ohledem na teplotní podmínky, panující na nejmenším kontinentu naší zeměkoule. V únoru panuje v Austrálii stále ještě léto, takže jsme se rozhodli vyrazit nejprve směrem na "chladnější" jih, abychom za prvé využili hezkého počasí a za druhé se vyhnuli šíleným horkům na severu země. Cesta do rudého centra už potom spadá do začínajícího podzimu a stejně tak i návštěva subtropického Queenslandu. Trasu jsme měli naplánovanou, teď už nám chybělo jenom to nejdůležitější - víza a letenky. Letenky jsme měli zarezervované už od září u společnosti Lauda Air (resp. Austrian Airlines). Pro víza jsem vyrazil s Honzou do Vídně, resp. Korneuburgu k jeho příbuzným. V Praze je pouze australský konzulát, který víza nevyřizuje. Existovala tu sice ještě možnost nechat všechno na cestovní kanceláři Austropa, ale my jsme se rozhodli mít všechno pod vlastní kontrolou. Spojili jsme příjemné s ještě příjemnějším a vzali si s sebou i kola. Mohli jsme tak ještě v neděli vyrazit na kolech "po ostrově" do krásného města na Dunaji. V pondělí 23. 10. 2000 brzo ráno jsme vyjeli autem na australské velvyslanectví, ale naše cesta trvala asi 5 minut. Na dálnici do Vídně se stala bouračka, dálnici zavřeli a tak veškerý ranní provoz, a že není zrovna malý, jel nebo spíše stál na souběžně vedoucí státní silnici. A tak jsme začali rovnou v zácpě. To velmi nabouralo náš úmysl dostat se na velvyslanectví jako první a mít alespoň teoretickou šanci dostat vízum ještě ten samý den. Dorazili jsme asi 45 minut po otevření a před námi tak bylo už asi 10 žadatelů. Měli jsme však štěstí, protože většina z nich tam byla poprvé a tak nevěděli o strojku na pořadová čísla. My ale ano (velvyslanectví Honza navštívil kvůli bližším informacím už v srpnu) a tak jsme se dostali na úžasné 4. místo. Takže asi po hodině a půl čekání jsme se dostali na řadu - odevzdali jsme naše žádosti s pasy, zaplatili každý 580,- šilinků a s očekáváním si sedli zpět do čekárny. Za další hodinu čekání jsme byli vyzváni a dostali naše vytoužená víza! Bez komplikací a na počkání. Takže jsme ušetřili jednu cestu do Vídně.

A pak se to začalo komplikovat! Mirka nedostala 6 týdnů slíbené dovolené, takže poletí o týden později, my na ní ten týden počkáme u Honzy M. v Sydney. A v pondělí 16.12.2000 nám Lucka oznámila že z pracovních důvodů s námi nepoletí! 8. února 2001 zbylá trojka doplatila a vyzvedla letenky z Prahy do Sydney. Letenka nás přišla na 31 760,- Kč na trase Praha - Vídeň (Austrian Airlines / Tyrolean Airways) - Kuala Lumpur - Sydney (Austrian Airlines / Lauda Air). Poslední, co nám chybělo, jsou australské dolary v hotovosti. Dohodli jsme se na 300 $ na osobu, ale jak se ukázalo, sehnat tyto pro nás skoro až exotické peníze v Praze byl úkol téměř nadlidský. Naštěstí díky Mirce a jejím kontaktům v bankovní sektoru se nám podařilo získat 277,- $ na hlavu. Když jsem šel vyzvednout dolary pro sebe a Honzu k Mirce tak mě lehce pokousal její pes! 4 dny před odletem! No to se může stát opravdu jen mě! :-)

1. den – neděle 18. 2. 2001  

Den D a hodina H konečně nastaly! V 7:15 ráno jsem s Honzou na letišti v Ruzyni. Nechali jsme si zabalit kletry do fólie, pro sichr že se nezachytí nikde za popruhy, a dorazí společně s námi. Teď už nás čeká jen "check-in" a let vrtulovým DHC-8 od Tyrolean Airways do Vídně. Odlet byl odložen z 8:40 na 9:15, snad neprošvihneme přípoj do Sydney! Ve Vídni jsme cobydup, krátce po 10. hodině přistáváme na Vienna International Airport ve Schwechatu. Bez problémů jsme nalezli plný odletový koridor lidí. Není divu, do Boeingu 777 - 200 se vejde přes 300 pasažérů. Místa máme v 39. řadě, kousek za křídlem. V 11:10 startujeme a čeká nás 11-ti hodinový let do 9 400 km vzdáleného malajsijského Kuala Lumpur. Každý má k dispozici malou televizi v opěradle sedadle před sebou, let si krátím sledováním kreslených grotesek, trasou letu na mapě, pohledem jako z kokpitu letadla, poslechem hudebních kanálů nebo spím. Letíme s větrem v zádech rychlostí 1 080 km/h, ve výšce 11 125 m, venkovní teplota je -53°C. Za světla vidíme na obzoru Elbrus a pak už jenom světla dole pod námi. Zpočátku elektrická, později jen rozdělané ohně v íránských nebo pákistánských vesnicích. Až znova nad Indií v oblasti větších měst svítí domy a ulice zase elektrikou. U Kalkaty se stáčíme směrem na jih a přes Thajsko se blížíme k našemu mezipřistání v Kuala Lumpur. Míjíme bouřkové mraky, ze kterých se blýská, jsme zvědaví na přistání. Honza poznamenává že se mu zdá, že pilot letí s letadlem ňák nakřivo, že by to měl srovnat! Uklidňuji ho že ta kamera je určitě umístěná na křídle, proto vidíme rozsvícenou přistávací dráhu šikmo. Ale Honza mi moc nevěří a utahuje se víc popruhy. A pak to přišlo - při dosednutí na asi hodně mokrou dráhu a za silného větru dostáváme dvojitý smyk ze strany na stranu, až to v letadle zahučí zděšením. Honzova poznámka: “Tohle mi už nikdy nedělejte!“ je na místě. V tu chvíli uznávám, že dráha a naše letadlo byly opravdu nakřivo. Pilot však všechno bravurně zvládnul a tak v 5:30 místního času dojíždíme už v klidu a v pořádku na stojánku (v Praze je 22:30). Konečně se můžeme trochu protáhnout. Vystupujeme do tranzitní haly, kde nápisy kromě angličtiny byly nám v  nesrozumitelném jazyce a obrázcích. V 6:10 místního času (23:10 pražského) už znova startujeme z Kuala Lumpur International Airport. Čeká nás dalších 7 650 km vzdušnou čarou (doslova) a 8 hodin letu. Zjišťuji, že mi uklízecí četa „uklidila“ hodinky, které jsem si nechal pověšené na sedadle před sebou. Aspoň poučení pro příště - všechno cenné s sebou z letadla ven.

2. den – pondělí 19. 2. 2001

Noční let jsem prospal. Nad Austrálií jsou mraky, až před přistáním se objevují solná jezera a poušť pod námi.Letušky nás vysprejují, vyplňujeme imigrační karty a konečně dosedáme v Sydney na Kingsford Smith International Airport. Je 7:04 našeho času ráno, ale 17:04 místního času, takže den fuč!

Ještě že svítí sluníčko a je asi 30°C. V Praze mrzne! :-) Ještě nás čeká dlouhá fronta k imigračním úředníkům kteří se spokojili s odpovědí že tu chceme jen cestovat a vyplněným příjezdovým formulářem. Měli jsme štěstí, Jumbo (Boeing 747) linky KLM z Amsterodamu přistálo až po nás, takže máme asi o 300 lidí před sebou míň. Vycházíme ven a Honza M. nejde přehlédnout. Nasedli jsme do Honzova Suzuki Balena a vyrazili za jeho ženou Karen do areálu opuštěné nemocnice. I když jsme unavení po tak dlouhé cestě, držíme se rady jít spát až večer v místě příletu. To kvůli aklimatizaci. A tak se jdeme vykoupat do malého zálivu příhodného jména Little Bay, který je přímo v areálu bývalé nemocnice St. Henry Hospital. Poprvé v Tichém oceánu. Krásně chladivá koupel v místních skoro 30 ºC, po 22.hodinách strávených v letadle, byla perfektní. Ještě si balíme pár věcí na přespání, zbytek necháváme v nemocnici a vyrážíme přes jednu z pláží (Coogee Beach) ke Karen na ubytovnu. Unavení, ale šťastní jdeme o půlnoci spát. Pravda, prostoru není mnoho, jak jsme změřili asi 2,5 x 3,7 m, ale nějak jsme se složili. Karen na postel, já jako nejmenší pod stolem a Honzové uprostřed místnosti na zemi.

3. den - úterý 20. 2. 2001

První den v Sydney. Honza M. nás ráno bere autem skoro do centra na Victoria Street u Kings Cross, takhle se to bude opakovat skoro každý den. A na tom samém místě, před „Honzovou nemocnicí“, budeme mít i večerní srazy. Naše první poznávací cesta vede po William Street k Hyde Parku, kolem St. Mary's Cathedral (1. část neogotické katedrály byla otevřena v roce 1882, dokončena byla roku 1928) do The Domain a dále do Royal Botanic Gardens. (Botanická zahrada byla založena v roce 1816 jako bludiště cestiček proplétajících se křovinami a dnes zabírá 30 hektarů v oblasti zálivu Farm Cove, v místě 1. farmy kolonistů). Nádhernou botanickou zahradou plnou exotických rostlin, palem a v jednom místě i obrovských kaloňů (Flying fox) dojdeme na známou vyhlídku Mrs. Macquaries Point. Odtud je krásný pohled na budovu Opery a Harbour Bridge hned za ní. Měli jsme štěstí, v době našeho příchodu jsme tam byli sami. Ale už asi za 5 minut přijely první, a ten den určitě ne poslední, autobusy plné Japonců. V tu chvíli je jakékoliv focení už nemožné. To bylo teda o fous… Raději pomalu vyklízíme pole a opět přes botanickou zahradu a mezi vyznavači kondičního běhu míříme k Opeře. Po cestě ještě navštěvujeme palmový háj založený roku 1862, který je dnes se svými 180 druhy palem řazen mezi nejlepší sbírky pod širým nebem na světě. Co se týče opery, je tato budova skoro hezčí z dálky než zblízka. Byla postavena během 14 let (1958 – 1973) podle projektu dánského architekta Jorna Utzona. Je z chladného šedivého betonu a kupodivu i uvnitř je bez jakékoliv výzdoby. Údajně úmyslně, aby nic nerozptylovalo příchozí návštěvníky. Prohlídku jsme zavrhli jako zbytečnou. Snad jen střecha tvořená tisíci keramickými taškami trochu otepluje jinak zblízka ne příliš pohlednou stavbu. Půvab této stavby a symbolu Sydney a do jisté míry i Austrálie zkrátka spočívá v pohledu z větší dálky. Jednu perličku na konec. Vypsaná soutěž na projekt původně počítala se stavbou za 7 mil. AU$. Nakonec však chybějících 102 mil. AU$ (!) musela uhradit australská vláda ze série loterií. Přes Circular Quay, hlavního přístaviště pro celou oblast Port Jackson a Parramatta River (v lednu 1788 zde přistála první britská flotila s trestanci , vojáky a úředníky, která založila britskou kolonii), se vydáváme do City na 305 m vysokou věž AMP Tower. Po cestě ještě doplňujeme tekutiny a zaplňujeme žaludky ve foodcourtu, což je taková „velká jídelna“ s mnoha fast food restauracemi, od čínské, thajské, přes italskou až po třeba tureckou kuchyni. Vybere si každý a je to výborná věc na rychlý, dobrý  a levný oběd. Já si dal kebab s kuřetem za 5,50 AU$ (110,- Kč). Na věži jsme poprvé a ne naposledy využili slevových kupónů z průvodce po Sydney, který byl zdarma k dispozici na letišti – 20% z 18,95 AU$ (76,- Kč). Z výšky 76. patra (250 m) máme celé město jako na dlani. Hned potom jdeme ještě na audiovizuální show Sky Tour, která nám připomene historii i současnost Austrálie. Další naší zastávkou na naší první cestě po Sydney je Harbour Bridge. K tomuto slavnému mostu  přezdívanému „ramínko – věšák“ se dostaneme skrz čtvrť The Rocks. Tato část Sydney je pojmenovaná podle rozeklaných útesů, které byly kdysi její dominantou. Právě zde byla v roce 1788 vybudována první osada a dodnes je zde cítit duch koloniálních časů. Naším cílem je ale jihovýchodní pilon, který slouží také jako vyhlídková věž a muzeum v jednom. Zde jsme se mj. dozvěděli, že most byl postaven v letech 1924 – 1932, půjčky na stavbu byly splaceny až v roce 1988, mostovka je ve výšce 59 m nad hladinou a mostní oblouk měří 503 m a že například nýty použité na stavbu byly vyrobeny v bývalém Československu. Z vyhlídky jsme viděli také turisty na tzv. Bridge Climb, který vede po mostním oblouku, ale shodli jsme se, že za 110 AU$ (2200,- Kč) je to trochu drahá sranda. Ani foťák si nesmíte vzít s sebou, aby vám nespadnul dolů a tam někoho nepřizabil. Zkusil jsem poprvé vydrndat razítko na pohled, ale to tady nevedou. Jak se časem ukázalo, skoro nikde nevedli pamětní razítka! Protože se čas nachýlil, svižně jsme se vydali zpátky přes město na sraz s Honzou M. Ten nás vzal k sobě do laborky, kde měl rozdělaný pokus s myší a my tak měli čas napsat domů první maily z Austrálie. Když jsme byli všichni hotoví, vydali jsme se autobusem na Bondi Beach. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Honza M. měl v plánu vydat se jižním směrem z Bondi Beach přes Tamarama Beach, Bronte Beach a Clovelly Beach na Coogee Beach, což bylo dobrých 5 nebo 6 km. Na tom by nebylo nic špatného, kdybychom neměli za sebou celý den courání po městě, první den na druhé straně zeměkoule. A Honza M. nasadil takové tempo, že jsme za ním vláli stále asi 50 m. Jak jsme ale stačili vnímat, je i toto oblast pro sportující obyvatele Sydney, od 15 do 70 let věku. Neuvěřitelné, tady snad běhají všichni kromě nás. I když ani my jsme tady k běhu neměli daleko…:-) Teď už jenom následuje večeře na Coogee Beach, koupili jsme si Chicken & Chips  a kolu (7,40 + 2,50 AU$ = 148,- + 50,-Kč) a na pláži to natlačili. Honza M. nám vysvětlil, že pivo si můžeme koupit jen ve zvláštních obchodech Bottle Shop nebo Liquerland apod. a v restauraci ho dostaneme jenom v těch, co jsou označeny jako Licensed. Poslední možnost jsou restaurace s cedulkou BYO (Bring Your Own), kam si ale vybraný alkohol musíte přinést s sebou a oni vám ho nalijí. To je teda pěkná pakárna. Vydáváme se do ubytovny a pak ještě jedeme nakoupit do supermarketu. Krátce po půlnoci jdeme spát, den byl opravdu náročný. A v noci poprvé prší.

4. den - středa 21. 2. 2001

Při vstávání jsem se vždycky praštil o stůl pod kterým jsem ležel! Ach jo! Ráno po snídani vyrážíme s Honzou M. na William Street. Na této ulici je spousta půjčoven od známých a renomovaných jako HERTZ, BUDGET nebo AVIS, po malé, bezejmenné. Všechny jsou na jedné ulici v délce asi 500 m, takže nemusíme lítat po celém městě. U každé z nich si bereme nabídku na auto s manuální převodovkou na 30 dní, střední třída. Někde jsou vstřícní a ochotní, někde se s námi téměř nechtějí bavit – asi je obtěžujeme (BAYSWATER) a je to pro ně malý kšeft… Jednu výhodu ale tahle půjčovna má – velké garáže, kde přečkáváme asi 10 minutovou průtrž mračen. Nutno dodat, že to byl poslední velký liják, při kterém hrozilo opravdu zmoknutí. Těch několik málo ostatních přečkáváme většinou za jízdy autem. Máme tedy aspoň čas projít si všechny nabídky (AVIS, HERTZ, BUDGET, THRIFTY, NATIONAL, BAYSWATER). Některé se od sebe dost liší. Někde jsou kilometry v ceně, někde se platí za každý ujetý kilometr, někde až od určitého najetého počtu. V některých půjčovnách je klimatizace standard, což, řekl bych, by mělo být v Austrálii normální, někde se musí za každý den připlatit. Podobné je to i s manuální nebo automatickou převodovkou. V podstatě ale není co řešit. Jediný HERTZ nám „dovoluje“ navštívit „legálně“ Severní teritorium. Jinak řečeno, auto máme pojištěno i v Northern Teritorry, takže, kdyby se nám tam něco přihodilo, jsme v klidu, Hertzové se o všechno postarají. To u jiných bychom měli problémy a to nejenom finanční. Když déšť skončil, vyrážíme přes Hyde Park do obchoďáku v Chinatownu, kde si Honza koupil typický australský klobouk proti sluníčku. Naší další zastávkou je Darling Harbour, kam přicházíme kolem Čínské zahrady. Nejprve musíme navštívit Outback Center, kam nás to hrozně láká. Je to informační středisko o centrální Austrálii, se spoustou informací, fotek, prospektů apod. Podařilo se mi upustit sluchátka na zem tak kvalitně že se jedno naslouchadlo ulomilo! Takže po anglicku mizíme. Procházíme celým Darling Harbour se spoustou palem, jezírek, fontán, obchodů, restaurací a kaváren až k National Maritime Museum (Národní námořní muzeum). Celá oblast Darling Harbour byla otevřena teprve v roce 1988. Národní námořní muzeum je naší dnešní hlavní atrakcí. Nejprve jsme byli sice trochu na rozpacích, protože k výběru je několik prohlídkových okruhů s různým vstupným. Všechny vedou dovnitř muzea, ale jeden okruh vynechává historickou plachetnici Batavii, jiné ponorku Onslow nebo bitevní křižník Vampire. Takže nakonec volíme „kompromis“ a kupujeme opět s malou slevou na kupón nejdražší vstupné na kompletní prohlídku – 25 AU$ (500,- Kč). Vnitřek muzea opravdu „nezklamal“, není tam nic převratně zajímavého, snad jenom nejrychlejší člun na světě Spirit of Australia stál za to. Jeho motory z protiponorkového letounu ho rozjely na neuvěřitelných 511 km/h. Jinak klasika – fotky, modely, obrázky, uniformy. Zato Batavia, ponorka Onslow a křižník Vampire patří k nezapomenutelným zážitkům. Na konec jsme ještě navštívili bývalou obchodní plachetnici James Craig, rekonstruovanou za provozu, jejíž prohlídka by nám zabrala tak max. 10 minut. Odchytil nás však jeden z místních dobrovolných průvodců, bývalý Brit, který nám během asi hodiny a půl dokázal říct snad všechno, co se o této lodi dalo říct. Přes tři hodiny prohlídky muzea uplynuly, jsme z toho pěkně zmožení, tak si dáváme ještě něco k jídlu a k pití a vyrážíme zpátky na sraz s Honzou a odtud pak za Karen do nemocnice. Podvečerní program jsme dneska strávili cestou do Botany Bay, na místo prvního vylodění Jamese Cooka v roce 1770. Samozřejmě jsme se s Honzou museli přebrodit mořem na skaliska, kde údajně James Cook poprvé stanul na půdě Terra Australis Incognita. Ještě jsme se prošli po Botany Track k potůčku, kde v roce 1770 čerpali pitnou vodu pro celou flotilu Jamese Cooka. Teď už můžeme vyrazit zpátky na ubytovnu, kde něco povečeříme a hurá do noční Sydney. V Hyde Parku vidíme první australské vačnatce – possumy. Takové „tlusté drzé veverky“. Projdeme se skrz The Domain na Mrs. Macquaries Point. Tam, kde už jsme byli s Honzou první den. Dneska děláme pro změnu noční fotky Opery, mostu Harbour Bridge a nočního City. Pak už nasedáme do auta a jedeme se podívat na Kings Cross, oblast červených lucerniček. I když je už půlnoc, tak venku jsou jenom samé starší a nepoužitelné ročníky :-). Tak na ubytovnu a těsně před jednou usínáme. Další náročný den je za námi. Spal jsem jako dudek, sotva jsem zavřel oči hned mě už někdo budil že je ráno!

5. den - čtvrtek 22. 2. 2001

Ráno s Honzou M. vyrážíme opět do města na Williams Street do půjčovny Hertz, kde si objednáváme auto na pondělí na 9:00. Všechno proběhlo rychle a bez problémů, takže se s Honzou loučíme  a jdeme si zase po svém a Honza do práce. Dorážíme na Circular Quay a kupujeme si lístek na Morning Cruise – 14 AU$ (280,- Kč) což je vyhlídková plavba po sydneyských zálivech uvnitř Port Jackson. Je nádherné počasí, tak to stojí za to. Říká se, že pokud někdo neviděl Sydney od vody, tak jakoby ani v Sydney nebyl. Tak my už jsme teda v Sydney byli…Trasa vede kolem Opery k bývalé pevnosti Fort Denison, která sloužila jako vězení v začátcích kolonie, později jako součást obranného systému. Na zpáteční cestě jsme zajeli lodí i pod monumentální Harbour Bridge. Pěšky se vydáváme skrz City k Sydney Aquarium, prý nejhezčímu v Austrálii. Na vstupném opět ušetříme nějaký ten dolar (místo 19,50 AU$ platíme kartou „jen“ 16,60 AU$ = 332,- Kč) díky naším kupónům. Akvárium je opravdu velké a pěkné, viděli jsme poprvé krmení krokodýlů, tuleně i několik druhů žraloků v prosklených tunelech na dně bazénů. Pěkné je i napodobení korálových útesů s veškerou faunou a flórou, ale víc se už teď těšíme na skutečnost, která nás čeká za měsíc v Queenslandu. Po obědě u McDonalda a návštěvě několika obchodů se suvenýry a hlavně pohledy si zmožení dáváme dvě oddechová kola monorailem kolem Darling Harbour a skrz City. Je to takové visuté metro na jedné koleji, ale spíš než praktický dopravní prostředek pro obyvatele Sydney je to atrakce pro turisty. Pak už nás čeká jenom návrat k Honzově nemocnici a protože máme trochu času, leháme si naproti do parku a popíjíme pivo schované v papírových pytlících. Jinak se to totiž na ulici nesmí. Spíš je komické to, že je to o to víc nápadné. Čekáme s Honzou, až přijede Karen a pak vyrážíme na South Head, což je jižní část pevniny u vstupu Tichého oceánu do zálivu Port Jackson. Prošli jsme se po naučné stezce k majáku na špičce South Head a kochali se pohledem na Tichý oceán. Na zpáteční cestě do ubytovny jsme se zastavili v pizzerii na večeři, pizza s pivkem Foster´s za 19 AU$ (380,- Kč). Ještě do nemocnice pro věci na víkendový výlet a poprvé jdeme spát před půlnocí.

6. den – pátek 23. 2.2001

Dnešní den jsme s Honzou pojali vyloženě odpočinkově. Vyrážíme tentokrát sami na druhou stranu než obvykle, ne do centra, ale na Coogee Beach. Stejnou cestou, jako nás v úterý večer hnal Honza M., ale v obráceném směru a o poznání pomalejším a lidštějším tempu, se vydáváme poznávat jižní pláže, Southern Beaches, s cílem na světoznámé Bondi Beach. Cesta vedla i skrz hřbitov ve svahu s výhledem na Pacifik. Nádherné místo posledního odpočinku. Na Bondi Beach si leháme do rozpáleného písku , koupeme se a blbneme v docela velkých příbojových vlnách. Je to paráda. Po pozdním obědě, který tlačíme v jednom z mnoha altánků nad pláží a s výhledem na moře, zůstáváme stále na Bondi Beach a lenošíme. Až k večeru nasedáme do autobusu číslo 380 a jedeme na Oxford Street, kousek od Honzovy práce. Ještě posíláme pár e-mailů než dorazí Karen. Pak se všichni naložíme do auta, prostoru nic moc, ale nějak to zvládneme, a vyrážíme do Blue Mountains, kde strávíme celý víkend. Modré hory leží 105 km západně od Sydney a až k jejich úbočí vede dálnice, pak už jenom klikatící se, ale celkem široká silnice. Už za tmy projíždíme Katoombou a Blackheath a odbočujeme z hlavní do Megalong Valley, kde budeme nocovat. Jedeme na jisto na tábořiště, které Karen už zná. Jakpak by ne, když tu přes půl roku bydlela. Už za tmy jsme postavili stany, udělali si gábl na ohni a pokecali chvíli u portského. První noc v australské divočině pod eukalypty.

7. den – sobota 24. 2. 2001 

Honza M. s Karen nám vyhlásili budíček celkem brzo, už v 8:00. Nasnídáme se a jedeme autem na Three Sisters, asi nejznámější symbol Modrých hor. Jedná se o skalní útvar, který vznikl v důsledku eroze. Podle domorodé legendy se však jedná opravdu o tři sestry, které nechal jejich otec zkamenět, aby je ochránil před mýtickou bytostí. Na této vyhlídce poprvé vidíme zvláštnost Modrých hor a to, že jsou jakoby naruby. Abyste se do nich dostali, musíte jít z kopce dolů a ne jako v normálních horách, nahoru. V momentě, kdy se začínají objevovat první davy turistů z Dálného východu, vyklízíme pole a jedeme zpět přes Katoombu do Jenolan Caves. Tyto nejznámější jeskyně Austrálie vznikly asi před 300 mil. lety a objeveny byly už v roce 1838. Jedná se o obrovský jeskynní komplex a tak je prohlídka rozdělena do několika okruhů. My si vybíráme River Cave. Protože do prohlídky máme asi 1,5 hod. čas, jdeme se projít po River Walk, stezce podél říčky Jenolan, a na Archer Trail, procházku obrovským jeskynním obloukem ve skalním masívu. Ve 13:00 už ale šplháme do vchodu naší jeskyně River Cave. Je tu příjemně mrazivo, proti venkovním vedrům. V obrovských podzemních prostorech je neskutečně mnoho schodů a žebříků, krápníková výzdoba je nádherná. Když jsme vyšli zase zpátky do vedra rozpáleného dne, pochlubili se nám Honza M. s Karen, že v místním hotýlku strávili první noc své svatební cesty. Naše dnešní předposlední zastávka je na Govetts Leap. Tato klasická vyhlídka na panoráma Modrých hor s vodopádem Bridal Veil Falls jen znovu potvrzuje slova o horách naruby. Jejich nejvyšší bod leží ve výšce asi 1.100 m.n.m. Modré hory se vyvíjeli přes 250 mil. let, krajina byla postupně zanesena usazeninami, které později erodovaly a odhalily tak holé útesy a kaňony. A protože den pokročil, vidíme krásně i to, proč se Modrým horám říká modré. Skoro všude v horách rostou eukalypty, z jejichž listů se vypařuje do vzduchu olej a ten právě vytváří ve vzduchu kromě nádherné vůně i modrý opar, vznášející se v údolích hor. Pohled na vodopád je ale pro nás výzvou a tak se vydáváme do Grosse Valley, na jehož dno tento vysoký vodopád dopadá. Čeká nás asi 200 metrů převýšení. Hned na začátku nás Honza M. upozorňuje na Pakobru černou (Black snake), která patří mezi nejjedovatější hady Austrálie. Naštěstí není agresivní a nechává nás být na pokoji. :-) Ve vlhkém vedru začínáme sestupovat po chodníčku vytvořeném kameny na boku hlubokého kaňonu. Většinou to ale jsou spíše kameny tvořící neustálé schody dolů. Jsme mokří od vody neustále stékající po kolmých stěnách kolem nás. Vždyť sestupujeme do deštného pralesa. Po hodince chůze jsme konečně na dně a můžeme si nejvyšší vodopád Modrých hor vychutnat odspoda. A protože fouká vítr, tvoří unášená vodní tříšť opravdu závoj, podle kterého se tento vodopád jmenuje. Vracíme se stejnou cestou nahoru. Vedro a vlhko nám dává docela zabrat, cesta vede téměř neustále skoro kolmo nahoru, těch 200 m výšky na pár kilometrech musí být někde znát a tak jsme téměř okamžitě mokří potem a vodou skrz na skrz. Cesta nám trvá asi o 40 minut déle, ale stálo to opravdu za to. Nahoře kupodivu téměř okamžitě usycháme a podle výšky zapadajícího slunce usuzujeme, že stihneme ještě západ na Three Sisters. Takže honem do auta a jedeme. Všechno kupodivu stíháme téměř na minutu, nebyli jsme ale sami koho to napadlo! V Katoombě si kupujeme pár drobností k jídlu a k pití a jedeme zpět do Megalong Valley přenocovat. Naše včerejší místo je ale už obsazené, tak jedeme dál a na konci údolí asi po 10 km nacházíme další tábořiště, kde se už chytáme. Udělali jsme si ohníček, ohřáli si na něm večeři a brzo zalehli. Zítra nás čeká náročný den, Honza M. má velké plány! Dnes jsme ujeli okolo 175 km.

8. den - neděle 25. 2. 2001

Vstávat, resp. probudit se, nám dneska nedělá vůbec žádné potíže. Haranti na tábořišti dělají bordel snad už od svítání. Nejenže nám večer jezdili na kolech málem skrz stan, ale teďka se snad dali do úklidu a čištění všech stanových kolíků z celého tábořiště. Takové řinčení kovu by snad probudilo i mrtvého. Až potom nám Honza  M. vysvětlil, že žádné kolíky nečistili, ale že si hráli s podkovami, které házeli na zapíchnutou tyč. Nasnídali jsme se a vyjíždíme do Neates Glen, odkud se spouštíme do místního „Grand Canyonu“. Už tradičně v Modrých horách nás čeká obrácený postup. Nejdříve lezeme dolů, procházíme se po dně kaňonu a na závěr musíme vylézt nahoru. Místo vrcholů zdoláváme prohlubně! Cestou mezi skalními stěnami se honíme se skupinkou skautíků, kteří nám trochu narušují zdejší opuštěnost. Celkem rychle jsme je došli a předešli, ale utéct jim na větší vzdálenost se nám už nedaří. To platí i o našem malém pikniku u malých vodopádů, odkud okamžitě vyhánějí nejen nás, ale taky asi dvě 30 – 40 cm dlouhé goany, které jsme zrovna fotili. Smůla…A tak jdeme dál nádhernou krajinou ve stínu obrovských kapradin a eukalyptů, mnohokrát překračujeme potok, který nás celou dobu v údolí doprovází. Teď už se jenom musíme zase vyšplhat zpátky „na vrchol“, no  hrůza. Po cestě se zastavujeme na další nádherné vyhlídce – Evans Lookout. Po cestě vzhůru bylo krásně vidět, jak se mění „klimatické pásy“. Úplně dole spousta kapradin a dalších rostlin milujících a vyžadujících stále mokrou půdu a vlhké klima, postupně nahoru všechno vysychá, až úplně nahoře je totální sucho s určitým druhem eukalyptů. Tam když to začne hořet, tak už to jen tak někdo neuhasí. A tím, že eukalypty obsahují velké množství oleje, tak to hoří víc než dobře…

Naším dalším cílem, tentokrát už autem, jsou Victoria Falls. Po krátké jízdě po hlavní asfaltové silnici odbočujeme doleva na prašnou cestu, která nás tam má dovést. Bohužel jsou na této cestě takové díry a my k tomu tak naložení, že škrtáme podvozkem neustále o zem. Otáčíme se a jako náhradní cíl je zvolen Wentworth Falls. Tyto vodopády jsou snad nejznámější z celých Blue Mountains. A taky je to hned vidět – všude kvanta turistů. Od parkoviště vede několik různě dlouhých stezek na různé výhledy na tyto nádherné vodopády. Protože je už celkem pozdě a nás čeká ještě dlouhá cesta do Sydney, volíme nejtradičnější vyhlídku, která je i nejblíže. Vyskytnul se ale problém s dvojicí starších manželů, kteří se museli „uvelebit“ za zábradlím přímo v nejhezčím pohledu na vodopády. A mají evidentně dost času, protože „dáma“ hulí jednu cigaretu za druhou a klukům to znemožňuje vyfotit vodopád. Řekl jsem ať se na ně upřeně koukáme, že znervóznějí a snad odejdou. Vyšlo to! Asi po pěti minutách se zvedli a s nějakými poznámkami na naši adresu odešli. Konečně máme tedy volný výhled a můžeme fotit. Na zpáteční cestě do Sydney se ještě zastavujeme na Penrith Whitewater Stadium, což je olympijský komplex pro rychlostní kanoistiku a divokou vodu. Kanál pro divokou vodu je postaven do podkovy a na jeho konci jsou vodáci vytaženi takovým jakoby pásovým dopravníkem zase na start. Je to celkem pěkné a hlavně vtipně vymyšlené. Ale jedem dál, začíná se už stmívat. Po dlouhé cestě skrz Sydney se u Karen na ubytovně sprchujeme a pak jedem dát bágly zpátky do nemocnice. Na zpáteční cestě ještě děláme nějaké nákupy v supermarketu, mj. na „slavnostní“ večeři. Měli jsme hovězí plátky s normálními i sladkými bramborami. Jako moučník jsme si dali tropické ovoce paw – paw (žlutá měkká tykev bez chuti), passion fruit (velikost jablka a uvnitř je dužina která se vyloupne – dobré) a žlutý meloun (byl dost sladký – ušel). Potom jsme už jenom umyli hromadu nádobí, s Honzou M. probrali náš plán cesty, posbírali poslední informace a klasicky o půlnoci to zalomili. Dnes jsme najezdili okolo 120 km.

9. den - pondělí 26. 2. 2001

Po snídani vyrážím s Honzama na William Street do půjčovny HERTZ, kde bychom měli mít připravené auto. Už na nás čekají, takže Honza vyplňuje a podepisuje různé papíry a pak už dostáváme klíčky s popisem, kde je naše auto zaparkované. Je to NISSAN PULSAR (v Evropě Almera) 1,6 l, čtyřdveřový sedan s manuální převodovkou. Honza si sedá za volant, poprvé na pravou stranu a celkem v pohodě vyjíždíme ven z garáží ještě zpátky k půjčovně, protože jsme zapomněli připsat mě jako dalšího řidiče. Auto je skoro nové, má najeto jenom 11.921 km. Asi jim bylo jasné kam chceme jet, když jsme se ptali na Severní Teritorium a nechtějí ponechat nic náhodě. Teď už jenom Honzu M. vysadíme před jeho prací a jedeme se učit s autem v levostranném provozu směrem na Sutherland na jih od Sydney. K večeru má přiletět Mirka, tak máme skoro celý den čas. Vyhlídli jsme si cestu do Royal National Parku, ale chtějí tam 10 AU$ jako průjezdné, tak to vzdáváme a vracíme se zpátky na hlavní a dál směrem na Stanwell Park. Narážíme na ukazatele Bald Hill Lookout, tak vyjíždíme na vyhlídku. Vidíme start rogalisty z útesů nad mořem a vlastně taky celé pobřeží na jih od Sydney. Je to i první místo, kde slyšíme češtinu. Poté sjíždíme dolů do Stanwell Parku, chceme si dát něco k jídlu, ale je to jenom vesnice vilek a chat bez ničeho. Vyměnil jsem se s Honzou za volantem a poprvé v životě vyrazil do levostranného provozu za volantem na pravé straně auta! Po prvních metrech – tak na silnici bych se udržel, zatáčky jakštak ale řazení levou rukou je na palici! Nejdřív se pravou rukou bouchnu o dveře, uvědomím si, kde jsem a pak začnu řadit levou rukou. Ještě že pedály jsou na správným místě! Nakonec jsem přišel na fintu, levou ruku jsem nechal na šaltpáce a volantem kroutil jen pravou. Pak už to šlo. Cestou zpátky do Sydney se zastavujeme v shopping centru (kupodivu jsem projel garážemi bez škrábnutí!), kde si dáváme konečně něco k jídlu a k pití (pivo „Tuhýse“ mají za 2,05 AU$, takže pivo nakupovat v supermarketech!) a v parku nedaleko letiště čekáme na přílet Mirky. Dobu si krátíme klábosením, psaním pohledů a deníku. Čas příletu 17:00 se blíží, takže se zvedáme a jedeme na letiště. Protože je ale parkovné neskutečně drahé, řešíme to tak že mě Honza vyhodil u příletové haly a zajel zaparkovat mimo prostor letiště, k hotelu Histon. Zašel jsem na Arrivals – Přílety, zjistil si kam přistane Lauda Air a přemístil se k východu D. To, co se povedlo nám, totiž přiletět dřív než KLM, se nepovedlo Mirce, a tak další více než hodinu čekám než se Mirka objeví u východu z celního prostoru. Cinkla mobilem Honzovi, což byl signál aby Honza přijel na letiště na místo kde mě vysadil. Honza se objevil, naložili jsme Mirku s bagáží a vyrazili ke Karen do práce. Opakujeme rituál s koupáním. Mirka přivezla Lidové noviny, kde hned na titulní stránce jsou fotky a články o velké sněhové kalamitě v Česku, konkrétně na dálnici D1, kde údajně lidé i nocovali v autech. Připadá nám to s Honzou hrozně komické, máme z toho až záchvat smíchu – tady v Sydney je přes 30 ºC. Večer jdeme ještě u Coogee Beach do asijské restaurace na večeři. Dáváme si od „každého hovna kousek“, totiž něco z čínské, něco z vietnamské, thajské nebo malajsijské kuchyně a na konec to spláchneme pivkem. Večeři jdeme vytrávit procházkou v písku Coogee Beach zalévané večerním příbojem a pak už ke Karen na ubytovnu. Nějak jsme se poskládali a brzo usnuli.

156 km Nissan           120 km Honza            36 km já

10. den - úterý 27. 2. 2001 – 1.den „On the road“

I na snídani je míň prostoru než obvykle, ale zvládáme to. Dneska máme první den cesty po Austrálii. Loučíme se s Honzou M., po naložení báglů v nemocnici i s Karen a jedeme do centra. Zaparkovat je nadlidský úkol, takže nakonec parkujeme víc mimo centrum na Moore Park Rd. u fotbalového stadionu. Naše cesta vede nejdřív k Hertzům zapsat Mirku jako třetího řidiče a potom přes Botanickou zahradu k Opeře stejnou cestou jako já s Honzou první den. U Opery Mirka prohlásila:“Z blízka je to jenom dlaždičkovaný beton!“ V City jsme si ve foodcourtu dali něco k jídlu, pak navštívili poštu a poslali první várku pohledů domů. Skoro hodinu nám pak trvá, než se pěšky dostaneme zpátky k našemu autu.

Bereme mapu a studujeme cestu ven ze Sydney na dálnici směrem na Canberru. Cestu zvládáme bez problémů, jenom provoz je trochu hustší. Na začátku dálnice platíme poplatek 2,70 AU$ a Sydney kolem 17:00 na měsíc opouštíme. Při přejezdu Great Dividing Range se spustila slušná průtrž mračen, takže musíme jet místy skoro krokem. Opustili jsme stát New South Wales a vjeli do Australan Capital Territory. Do Canberry už přijíždíme za tmy a dle plánku od Honzy M. nacházíme kemp u Cotter Dam, asi 20 km za Canberrou. Večer začíná zase trochu pršet a prší i celou noc. Naštěstí naposledy na hodně dlouhou dobu. Dohodli jsme se taky, že se budeme střídat v řízení po celých dnech, ať nemusíme furt štelovat zrcátka.

343 km Nissan + Honza

11. den - středa 28. 2. 2001 – 2.den „On the road“

Dneska nás čeká prohlídka Canberry. Musíme tedy zase zpátky do města, kam přijíždíme celkem brzo ráno. Nejdřív jedeme dotankovat plnou nádrž a potom ještě do shopping centra nakoupit zásoby jídla a pití na pár dní dopředu. Protože se v centru města nedá zaparkovat zadarmo, parkujeme u dívčí školy trochu ven z města, asi 15 minut pěšky z centra. Nasnídali jsme se a přitom Honzu dostalo, jak holky hrajou o přestávce golf na fotbalovým hřišti. Holt, jiný kraj, jiný mrav. Po snídani jdeme do centra do informací. Zjišťujeme, že na vyhlídkovou věž za městem autobus nejezdí, tak jdeme rovnou k Parlamentu. Zkusíme se tam podívat k večeru. Nová budova parlamentu stála 1,1 mld. AU$ a je ukryta v úbočí Capitol Hillu. Byla otevřena v roce 1988 a vévodí jí vlajkový stožár o váze 220 tun s největší vlajkou Austrálie. Jen ten stožár stál 1 milión AU$. Vstup a prohlídka je zdarma, při prohlídce ochranným rámem a rentgenem batohu je mi odebrán zavírací nůž, který dostanu při odchodu. Vstupní hala se 48 mramorovými sloupy má představovat eukalyptový les, mozaika na ploše před hlavním vstupem zase symbolizuje domorodé obyvatele a jejich kulturu. Po prohlídce vnitřku parlamentu se jdeme podívat na vrchol Capitol Hillu pod vlajkový stožár, odkud je pěkný pohled na celou Canberru. Cestou zpátky míjíme Starou budovu parlamentu a přes most přes jezero Lake Burley Griffin jdeme tentokrát k McDonaldovi na menu za 3,80 AU$ (77,. Kč!). Napadl mě „geniální“ nápad, že si nasypu kostky ledu z Coca Coly do své plastikové láhve, abych si ochladil pití. Honza s  Mirkou mi říkali, že se do hrdla nevejdou... Měli pravdu! :-) Celou dobu nás pozoroval pán od vedlejšího stolu a potutelně se usmíval. Když nás při odchodu míjel, tak nás česky pozdravil. To si teda vyslech věci! Dali jsme se s ním do řeči a zjistili jsme, že je v Austrálii už od roku 1959, kdy emigroval a k nám do Česka jezdí asi dvakrát ročně. Teď nás ještě čekal jeden bojový úkol a to koupit plynovou bombu k vařiči Camping Gaz. Tu jsme si nedovezli, abychom neměli zbytečné problémy na letišti a v letadle. Vyšla nás na 11,35 AU$ (230,- Kč). Po cestě k autu se ještě zastavujeme v obchodě s CDéčky, abychom měli v autě co poslouchat, až se dostaneme mimo dosah rozhlasových stanic. V našem autě totiž nebylo autorádio s kazetou, ale s CD přehrávačem. A s tím jsme v Praze při balení opravdu nepočítali. Tak jsme si koupili asi 4 CD, každé asi za 10 – 20 AU$. Red Hot Chilli Peppers, The Corrs, INXS a nějakou španělskou nebo kubánskou hudbu. Když jsme dorazili k autu, bylo už něco kolem 17:00, takže z původně plánovaného výjezdu k vyhlídkové věži už nic nebylo. Jedeme tedy rovnou směrem na Coomu a Jindabyne do Sněžných hor. Opustili jsme stát ACT (Australian Capital Territory) a znovu vjeli do NSW (New South Wales). Po cestě vzpomínáme na Honzu M., protože prvního klokana, kterého vidíme v Austrálii, je opravdu přejetý na silnici. Okolo 19.hodiny přijíždíme do Jindabyne k informačnímu centru, to je ale už bohužel zavřené. Po dohodě s Mirkou a jejími puchýři jsme vyrazili na Charlotte´s pass. Protože je už celkem pozdě, výběrčí u vjezdu už nejsou a tak asi ušetříme 15 AU$. Dle mapky nacházíme kemp a před ním vidíme poprvé živé klokany! Už jsme klidnější, nemusíme na ně do ZOO. :-) Zajíždíme do kempu, platíme 23 AU$ (460,-Kč) za auto, stan a 3 lidi a chystáme si večeři. Potřebujeme ale dříví na oheň a to tady nikde není. Tak jsme si večeři ohřáli na kusech kůry ze „svlékacích“ stromů. (Eukalypty svojí „papírovou“ kůru „svlíkají“ a pohazují okolo kmenu, čímž si připravují palivo na požár, který eukalypty potřebují k tomu aby jejich tvrdá semena spadlá v okolí stromu mohla žárem prasknout a vzklíčit.) Začínají nás opruzovat 2 vlezlí possumové, další představitelé místních vačnatců. Lezou nám doslova až pod nos. Musíme na ně dupat a neustále je zahánět, protože jsou dost neodbytní. Po večeři dopisujeme s Mirkou v kempové prádelně deníky, jediné místo se světlem a pak jdeme o půlnoci spát.

243 km Nissan + já

Pokračování II. 

Podkarpatská Rus

Kdysi v Maroku mě inspirovala skupinka Francouzů, kteří cestovali po svých současných i minulých državách. To mi vnuklo nápad jet se podívat na Podkarpatskou Rus, která patřila bývalému Československu v letech 1918 – 1945. A nejlépe na horském kole. Přidal se ke mně Michal a Honza.

Trocha historie o tom jak nám Podkarpatská Rus patřila a jak jsme o ní zase přišli.

1. den – sobota 15.8.1998

V Hodkovičkách jsme „speciální technikou“ přivázali dvě kola na střešní lišty a jedno kolo nacpali dozadu do Honzovy Felicie kombi a po 11. hodině vyjeli po dálnici směr Brno, Uherský Brod, Starý Hrozenkov, Trenčín, Žilina, Liptovský Mikuláš, Poprad. Střídali jsme se za volantem, na mě vyšel úsek od hranic za Poprad. Občas jsme zastavili na jídlo a mohli naštěstí platit českými korunami. Za Levočou jsme překonali průsmyk Branisko a začali vyhlížet flek na spaní. Odbočili jsme náhodně na jednu boční cestu, která končila v opuštěném kempu. Rychle jsme zalehli pod širák něco po druhé hodině ranní. Místní snědý obyvatelé několika chatiček nás nechali v poklidu. Z Prahy jsme dnes ujeli 635 km.

2. den – neděle 16.8.1998 – 1. den „V sedle horského kola“

Vstali jsme v 7:30, vysušili spacáky a přes Prešov a Vranov nad Topĺou dorazili do Pozdišovců. Našli jsme domek Honzy známého, kde jsme nechali auto, vybalili kola a přebalili bagáže a potraviny z hromady tašek do omezených prostor cyklistických brašen a kapes. Horská kola podstatně ztěžkla a stala se hůř ovladatelná. Vyjeli jsme v 12:15, v Michalovcích dofoukli zadní kola a po E 50 vyjeli okolo Zemplínské Šíravy na Sobrance. Zde jsme si dali poslední „normální“ jídlo s pivem a seznámili se s partou pěti Ostraváků, kteří měli stejnou cestu. Načerpali jsme informace a popřáli si šťastnou cestu. Před čtvrtou jsme došlapali na slovensko-ukrajinskou hranici ve Vyšném Německém. U cesty stála budka s velkým nápisem VOUCHER. Pro vstup na Ukrajinu je tento kus papíru nezbytný, na 2 dny stál 120 ,- Sk, nás stál na 4 dny 220,- Sk. Předjeli jsme celou kolonu aut k hraniční závoře. Slováci byli v pohodě, Ukrajinci nám dali papírek, který jsme museli orazítkovat u různých kontrol, abychom ho u té poslední, čtvrté odevzdali. Jedno razítko bylo podmíněno koupí ukrajinského pojištění za tři dolary, které se vydalo zase na základě koupeného voucheru. Byrokracie jak za totáče, zavzpomínali jsme s Michalem, pro Honzu to bylo skvělé dobrodružství. To, že kontroly byly nelogicky pokaždé na druhé straně silnice než ta předcházející, to jsme nechápali. Na páté kontrole nás už konečně volně propustili. V 16:35 jsme vjeli na bývalé československé území – nyní Ukrajinské Zakarpatské oblasti. Hned po několika metrech jízdy asfalt zmizel a najeli jsme na velké dlažební kostky. Něco strašného pro naložený kola! Naštěstí se povrch změnil opět na asfaltový. Sjeli jsme do centra Užhorodu s šedivými baráky a dali si „jedno“ na zdolání zdejší hranice. Pak jsme vyjeli přes Užhorod, Onokivci a Nevicke. Vpravo od silnic na kopci byla vidět věž zříceniny strážného hradu ze 13. století. Dál jsem pokračovali na Perečyn. Silnice vedla podle řeky Už, ve které se koupali místní. V Perečynu jsme odbočili na Poljanu. Silniční ukazatele byly psány v azbuce, ruské и byly přelepeny na ukrajinské i. Za vesnicí Simer jsme sjeli k potoku s cílem zde přespat. Michalovi se nezdála blízkost hlavní cesty, tak přebrodil říčku Turja na louku, kde už se mu líbilo. Háček byl vtom že Turja nešla přebrodit na kole. Michal s Honzou jedno kolo přetlačili přes říčku i s bagáží, ale voda zalila všechny středy na kole i s bočními kapsami. Takže odstrojit veškerá zavazadla a s kolem to nadvakrát přenést. Druhý háček byl v tom, že dno bylo poseto malými kluzkými kulatými kamínky, takže jsme dostali slušnou masáž chodidel! Ale zvládli jsme to. Narychlo, dokud bylo ještě trochu vidět, jsme natahali dřevo a udělali si oheň na ohřátí tří konzerv čočky s párkem. Protože se nikomu nechtěl špinit ešus, ohřáli jsme konzervy přímo na ohni. Po jídle jsme dali „stylově“ whisku a brzo zalehli pod širák. Do Pozdišovců jsme ujeli autem 91 km a na kole jsme urazili 71 km průměrnou rychlostí 18,75 km/h.

3. den – pondělí 17.8.1998 – 2. den „V sedle horského kola“ 
Probudili jsme se do mlhy. Vyjel jsem na „odlehčeném“ kole po louce najít nějakou lávku či most přes říčku, ale nikde nic! Všude jen brody pro traktory. Po snídani jsme opět protrpěli anabázi s dvojím přenášením kol a bagáže přes říčku Turja k hlavní silnici. Zapakovali jsme (při balení jsem byl vždy poslední, protože kluci měli gumicuky a já řemínky!) a vyjeli. Vyrazili jsme po trase Turi Remety, Rakove a Turja Pasika. Dojeli jsme dva Ostraváky a dali řeč. Přespali u svého známého, který jede za nimi na motorce se zbylými Ostraváky. Vyfasovali od něj domácí „lavórovici“, takže jsme museli ochutnat. Měla říz! Dojel nás zbytek ostravské skupiny. Jejich známý Ukrajinec nám rozmluvil návštěvu poloniny Runa z Turji Poljany, měli jsme už odbočit v Turi Remety na Lipovec. Takže někdy příště. Poté nám vyměnil na tržišti v Poroškove 10 dolarů za 20 hriven (lepší kurz bychom těžko získali – 1 hrivna = 16,- Kč), takže jsme hned zašli do místního obchodu „Produkty“ a zakoupili dvě piva (cholodnoje  prodavačka je vrazila do mrazáku), pirožky a zmrzlinu v kornoutu (0,90 + 0,20 + 0,55 hrivny). Ostraváci pokračovali dál, my dali gábl. Občerstvili jsme se a z Poroškove jsme po lehce záplatované asfaltce vyrazili na Svaljavku, Ploske, Pavlove do Poljany. Silnice vedla podél říčky Velika Piňa, která se nedávno očividně vylila z břehů. Tam kde voda dosáhla silnice bylo umění projet bez vymlácení se v některém trychtýři. Od Poljany se silnice začala zvedat 10 km k průsmyku přes Polonynskyj hřeben. Kluci mi v kopci ujeli, na perevalu (průsmyku) na mě čekali i se skupinou Ostraváků. Dle jejich podrobnější mapy jsme zjistili, že naše vyhlédnuté místo k přenocování je u vesnice, tak jsme se rozhodli, že to zapíchneme společně s nimi zde v průsmyku, kde není žádná civilizace. Kolem jen les a pastviny. Bylo poměrně brzo, okolo 17. hodiny, tak jsme si odskočili pod průsmyk k potůčku se umýt. Po vydatné večeři jsme udělali táborák s Ostraváky, my dali do placu whisky, oni místní pálenku. Pětici Ostraváků tvořili otec se synem a synovi tři kamarádi. Lehce nás šokovali tím, že si vozí s sebou malé panáky, aby při pití zachovávali kdekoli tzv. „štábní kulturu“ pití. Navrch měli malé prkýnko (půdorysně zapadne na dno ešusu a slouží ke krájení čehokoliv), nyní sloužící jako servírovací tácek. Vyprávěli nám příhodu, jak jeden z nich přijel na sraz a neměl na kole nosič. Když se ho ptali, kde má nosič, naivně odpověděl: „A to mám mít?“ Bylo vidět, že si cestu na kole na Ukrajinu představoval jako výlet za město. Po příjemně stráveném večeru u ohně jsme za tmy zalehli pod širák. Dnes jsme ujeli na kolech 51 km v průměru 15,06 km/h.

4. den – úterý 18.8.1998 – 3. den „V sedle horského kola“

Po snídani, sbalení a určení postupu, jsme se rozloučili s Ostraváky a sjeli z průsmyku do Věrchné Hrabivnycje a Zadilské. V místním obchodě jsme se zeptali, kde bychom mohli naplnit lahve pitnou vodou. Prodavačka nám pokynula, abychom jí následovali. Zamkla krám a načerpala ze studně na své zahrádce vodu do kbelíku. Z kbelíku nám vodu rozlila do našich lahví. Za ochotu jsme si u ní koupili pivo za 1,3 hrivny (21,- Kč). Překřížili jsme E 471 s policejní silniční kontrolou v Nižné Vorotě a odbočili na „okresku“ do Věrchné Voroty. Do Volovce jsme museli opět přes průsmyk, tentokrát dle mapy dokonce se jménem Menčil. Do Volovce jsme to měli z kopce, ale museli jsme dávat pozor na nerovnosti i díry v asfaltové cestě, takže se to nedalo pustit. Ve Volovci jsme snadno našli budovu nádraží, kde jsme chtěli zkusit možnost jet vlakem na bývalý hraniční hřeben Československa a Polska, do Skotarského průsmyku. Bohužel vlak v průsmyku nezastavoval. Při té příležitosti jsme zjistili, že místní čas je o hodinu víc než náš letní čas. V baru před nádražím jsme si poručili první točené ukrajinské pivo. Za 1,3 hrivny. Šenkýřka pivo točila tak, že půllitr nechala stát na desce pod pípou a točila pivo do něj z pípy. Takže pivo dost pěnilo a náš návrh na čepování po skle neakceptovala! Takže jsme si museli na pivo počkat. Na stolku před barem jsme si nakrájeli chleba se salámem. Idylku narušovaly dvě malé cikánky, které somrovaly. Po gáblíku jsme vyrazili hledat poštu, kde by mohli mít nějaké pohledy. Budova pošty musela být impozantní (v dobách Sovětského svazu), nyní byla trochu oprýskaná (doba Ukrajinské republiky). Uvnitř jsme se pozeptali na „kartínky s vídom“. Snesli nám „různé“ pohledy, z kterých se daly použít akorát dva, pokud člověk zapomněl na „obyčejné“ pohledy. Po vyplnění adresy za pomocí místních pošťaček jim Michal věnoval propisky. Na oplátku nás poctili hrníčkem vína. Poté jsme šlápli do pedálů. Na mapě Ukrajiny od Marco Polo (1:750000) jsou 4 druhy značení silnic:

červená – důležitá hlavní silnice

žlutá – hlavní silnice

bílá – ostatní silnice

šedivá – nezpevněná cesta.

Do Skotarského průsmyku vedla bílá, takže jsme si říkali že by to mohlo být v pohodě. Nebylo! Už odbočka z hlavní na Skotarske se změnila na kamenitou šotolinu. Po chvíli se cesta změnila na panelovku, což našim kolům s bagáží moc nesvědčilo. Potkali jsme dva Ukrajince, vracející se z hor. Dali s námi řeč, jeden tvrdil že ví o patníku na bývalé čs-polské hranici, který sami nenajdeme. Za prachy by nám jej ukázal. S díky jsme odmítli. Panely zmizely a cesta se začala kroutit lesem vzhůru podél říčky. Zatížené zadní kolo bagáží vůbec neprokluzovalo a drapáky ukrajovaly centimetry kamenité cesty. Tady auta neměla nárok, tak ještě traktor. Šlapali jsme lehké převody, zaslechl jsem Michala jak něco říká a pak rachot. Ohlédnu se a Michal nikde! Na okraji pětimetrového srázu k říčce se jen chvělo křoví! Vrátil jsem se ke srázu a pohled dolů mě lehce vyděsil. Michalovo kolo v potoce a Michal v křoví bez pohybu! Naštěstí vstal a tvrdil že mu nic není. Sláva – zde by byl problém získat pomoc. Po kontrole kola Michal řekl že je nosič v háji. Tak to už je menší problém. Honza slezl k Michalovi a pomohl mu vytlačit kolo na cestu. Stěžoval si jen na naražený záda, jinak byl v pohodě a mohl jet dál. Naštěstí nepraskla nosná část nosiče ale držák. Takže nakonec měl Michal „z prdele kliku“! Stoupali jsme stále výš. Místy jsme museli sesednout z kol a tlačit je do kopce. S bagáží to byla dřina. Pomocí traverz jsme se dostali přes potok a vydrápali se k železničnímu přejezdu. Vzhledem ke stavu vozovky a výskytu dopravních prostředků na této „silnici“ byla závora neustále dole. Byl zde strážní domek s obsluhou, která na nás vyjeveně zírala. Asi zde cizince s horskými koly často nevidí! :-) Nedivil bych se, kdybychom byli první, kdo se sem vyškrábal s koly. Počkali jsme si na průjezd vlaku a pak zas šlápli do pedálů. Po 9 km a dvou hodinách po „bílé silnici“ jsme dosáhli Skotarského průsmyku na Věrchovynském hřebenu. Bývalý hraniční hřeben byl plochý, zatravněný, uprostřed s bývalou hraniční pěšinou. Vydali jsme se vpravo od průsmyku po hřebeni, bývalý hraniční kámen měl být údajně 1 – 2 km od průsmyku. Hřeben se zalesnil a zvlnil. Mtb fungovaly jako tanky, jely furt vpřed přes travnatou louku, přes poražené kmeny stromků, přes větve a jehličí. Žádný prokluz, toť výhoda zadní bagáže. Po 2,5 km jsme na hraniční kámen nenarazili. Po zhlédnutí průvodce a mapy jsme se rozhodli vrátit zpátky na cestu v průsmyku a tam přenocovat. Kola jsme schovali pod plachtu, udělali ohniště a dali ohřát fazole s párkem v konzervě. Původně jsme si chtěli lehnout ke kolům, ale pak jsme natáhli karimatky kolem ohniště. Kecali jsme, kluci postupně okolo půlnoci usínali. Myslel jsem si, že ještě budu chvilku přikládat protože se ni nechtělo spát. Koukal jsem do ohně, na hvězdy, přikládal......a najednou koukám, tma a v ohništi jen popel. Dnes jsme ujeli 46 km průměrnou rychlostí 10,86 km.

5. den – středa 19.8.1998 – 4. den „V sedle horského kola“

Ráno se zatáhlo, rychle jsme vstali a zabalili spacáky, kdyby se chtělo rozpršet. Chtělo se! Zalezli jsme pod plachtu a dali si snídani, než přestane pršet. Po dešti jsme se sbalili a sjížděli zpátky přes Skotarské na hlavní silnici. Tentokrát dostaly zabrat brzdy. Sjeli jsme do Huklyvyj, když začalo zase pršet. Schovali jsme se na autobusové zastávce, já počkal u kol, kluci skočili pro pivo a sušenky, nic jiného k jídlu v krámě neměli. Po dešti jsme vyjeli přes menší průsmyk na Pilipec. V průsmyku nás chytl slejvák. Dojeli jsme k první autobusový zastávce a schovali se pod její střechu. Střecha byla jediná výhoda zástavky která „trochu“ smrděla. Dnes bylo zamračeno, tak jsme změnili plán. Místo poloniny Boržava dojedeme do kempu v Koločavě, kde přečkáme déšť. Za Izki jsme se zastavili na odpočívadle u minerálního pramene. V altánku popíjelo pět Ukrajinců a když zjistili, že jsme z Čech, museli jsme k jejich stolu. Dva dělají v Teplicích a jeden v Praze. Nabídli nám chléb s uzenou rybou a špek. Prvního stakana jsme vypili na několikrát, za což jsme byli zkritizováni že to pijem jako pivo! Takže druhý stakan už na ex! Dopili jsme flašku a že pojedeme. Ale to ani náhodou. Nejmladší vzal prachy a vyrazil pro další láhev vodky. Po třetím panáku vodky jsme se konečně urvali, udělali společné foto a my vyrazili dál. „Střízlivý nás nedostanou!“ „Musíme se napít, abychom mohli na zdejší děravý silnice!“ „Přeci nechceš jet mezi ty blázny střízlivý!“ a podobné hlášky jsme si notovali při nasedání na kola. Naštěstí jsme se udrželi v sedle. Ještě že cesta vedla po rovině. Projeli jsme Kelečinem, Suchou Repiní a napojili se na hlavní silnici u Sojmy, vedoucí podél řeky Rika. Po kvalitní silnici jsme dojeli do Mižhirje (UA), Mežhorje (CS), Volové (CS před II. svět. Válkou). Brzo jsme našli ukazatel na Siněvir, takže jsme odbočili ze širokého údolí opět do hor. Cesta stoupala podél říčky Progybňa. Stoupák to byl parádní, 9 km do průsmyku, na jehož vrcholu byla cedule Siněvirský NP. Po chvilce oddechu jsme se vrhli z průsmyku dolů na Siněvir. Asfalt celkem ušel, takže jsme to rozjeli k šedesátce.... Vjeli jsme do městečka Siněvir. Dle mapy Marco Polo měla být Koločava 10 km od Siněviru. Pokračovali jsme městečkem dál, které nechtělo skončit. Po 8 km jsme se zeptali, zda jedeme dobře na Koločavu. Jo. (Později jsme podle přesnější mapy zjistili že na Siněvir navazuje městečko Něgrovec a na ten hned Koločova.) Za šera jsme dojeli do Koločavy. Ptali jsme se po kempu, ale nikdo o něm nevěděl. Z průvodce jsem vyčetl že by kemp měl být na bývalém pozemku nemocnice. Tento pozemek nám už ukázali. Vjeli jsme na příjezdovou cestu k opuštěné budově bývalé nemocnice. Nikde náznak kempu. Najednou se Michal zarazil těsně před ostnatým drátem ve výšce prsou. Zatarasený vjezd. Na zemi ležel také ostnáč, měl jsem s Michalem kliku že jsme ten ostnáč přejeli a nic se nestalo. Honza nás dojel a než jsme mu stačili říct že je na zemi ostnatý drát, uslyšeli jsme zvuk defektu kola. Samozřejmě že zadního! Vrátili jsme se na hlavní silnici, kde bylo trochu líp vidět. Hned jsme se dali do opravy. Místní kluci nám pomohli tím že přinesli automobilovou pumpu, kterou jsme pak dokázali nafouknout zadní opravené kolo. Ty naše šťouchadla moc nefungovala! Při opravě Honzova kola nás potkala místní učitelka a poslala nás do místní školy kde se dá přespat. O kempu se vyjadřovala jako o podvodu. Školu jsme našli v pohodě, za školou na hřišti si zájezd Brňáků dělal táborák. Ředitelka Natálka nás zavedla do třetího patra (paráda byla vynášet naložený kola! :-)) do jedné třídy s výhledem na hlavní ulici Koločavy. Cena za noc byla 1 dolar, zaplatili jsme si dvě noci. Pak jsme zjistili že voda ve škole neteče a na záchod se musí do budky s tureckými záchody u hřiště. Vedle ve třídě už byli ubytovaní čtyři Češi, hodili jsme s nimi řeč. Navečeřeli jsme se, rozvěsili mokré věci po židlích a brzo zalehli. Dnes jsme ujeli 75 km průměrnou rychlostí 15,7 km/h.

6. den – čtvrtek 20.8.1998

Na dnes jsme si vybrali „odpočinkový den“ od kol a výlet na Poloninu Piškoňa. Ráno jsme okoukli místní trh, dali si druhé točené pivko za 0,9 hrivny v místní „krčmě“ a v 10:50 vyrazili dle průvodce „od stavby kulturního domu“ (křižovatka) úbočím až k pásu lesa a dále lesem SV směrem po travnaté polonině (Poloninа je horský (cca nad 1500 m n/m) sub-alpinský travnatý pás na hřbetu hřebenu ohraničený zespodu lesním porostem. Travnatá část horstva vznikla uměle jako prostor pro pastvu dobytka. Les (hranice lesa končí ve výšce 1150 – 1300 m n/m) zpravidla nepřechází v tento pás plynule, tzn. na úbočích roste les, který se mění v travnaté pláně bez mezistupně keřů či malých stromů.) až na vrchol Strimby (1719 m n/m) abychom zjistili že jsme na špatném kopci! Sešli jsme příkrým svahem do ostře zařezaného údolí říčky Suchar a po překonání potoka, naštěstí po lávce, jsme začali zase stoupat do prudkého svahu. Slunce nám pralo do zad. Cesta po travnaté pláni byla vyšlapaná, jakmile jsme přišli do smíšeného lesa, cesta se ztratila. Zvolili jsme směr „bušení lesem“. Prodírání hustým lesem znesnadňoval hliněný klouzavý sráz. Když jsme se vydrápali na hřeben, Michal našel znatelnou cestu. Hřeben se neustále zvedal, vzrostlé husté stromy zakrývaly okolí, tak jsme doufali že tento hřebínek vede k hlavnímu hřebeni Poloniny Piškoňa. V posledním stínu stromů jsme si dali gáblík a vyrazili po hřebínku. Stromy zmizely a objevil se travnatý hřeben vedoucí k hlavnímu hřebeni Poloniny Piškoňa. Po travnatém zaobleném hřebeni jsme přešli vrchol Jasnovec (1600 m n/m), jednu ze dvou dominant Poloniny Piškoňa a došli až k hlavnímu vrcholu poloniny, vrchu Něgrovec (1707 m n/m) v 15:20. Na vrcholu jsme si udělali siestu (chléb se salámem + voda), vyfotili okolí a po půl hodině zahájili sestup do Koločavy. Zvolili jsme jinou návratovou trasu abychom nemuseli slézat hliněný svah. Cestička, kterou jsme zvolili, náhle zmizela. Naštěstí jsme zahlédli skupinku místních, kteří sestupovali do Koločavy, ke kterým jsme se připojili. Bez nich bychom asi bloudili, pěšina chvíli byla a chvíli nebyla. Jen místní šli najisto zpaměti. Slezli jsme místy zarostlým svahem do lesa, kde se pěšina rozšířila na upravenou cestu. Po té jsme došli až do Koločavy v 19:45. Místních jsme se vyptávali na „Nikolovu krčmu“ kterou jsme chtěli navštívit. Poslali nás do boční ulice za křižovatkou. Prošli jsme okolo baráku s malým nápisem který jsme chvíli luštili než jsme z něj vyčetli že je to námi hledaná „Nikolova krčma“. Ze dvora už zvala Michala dovnitř „hostinská“. Vešli jsme dovnitř a kromě dvou Brňáků (měli před sebou pivo, takže bylo jasný že to jsou Češi a ne místní) tam nikdo nebyl. Dali jsme si tři piva (točené nebylo, jen lahvové) a něco k jídlu. Průvodce sliboval „výběr z českých i zakarpatských národních jídel a množství nápojů“. Hostinská nám nabídla pouze smažená vajíčka s chlebem a okurkou za 2,5 hrivny (40,- Kč). Tak jo. Ty vajíčka šla nasbírat přes dvůr do kurníku. Za půl hodiny nám je usmažila. Dali jsme další dva lahvoně a na závěr jako dezinfekci panáka ruské vodky. Zaplatili jsme každý čtyři dolary (124,- Kč). Honza poradil hostinské, aby dala na křižovatku nějakou reklamu, protože včera krčmu hledali Brňáci a nenašli ji. Bylo vidět že to pochopila protože odchytla nějakého chlapa a nařídila mu ať udělá tabuli a dá ji na křižovatku. Za tmy jsme se vrátili ke škole, všude bylo zavřeno a tma, jen u Čechů vedle naší třídy se svítilo. Pomocí kamínků jsme se na ně dobouchali a ti nám otevřeli. Při druhé večeři jsme přišli na to, že nám někdo štípl dvě konzervy landšmítu, paštiky, čokoládu a baterku. Zkontrolovali jsme všechno a nic jiného se neztratilo. Před spaním jsme dali partičku karet, Bechera a o půlnoci to zalomili do spacáků. Dnes jsme ušli přibližně 23 km převážně po necestách než cestách.

7. den – pátek 21.8.1998

V noci mě probudil rachot kapající vody. Venku byla slušná bouřka. Do třídy zatékalo. Rozsvítil jsem, zkontroloval, zda neprší na naše věci a pak zas zalehl. Lilo až do ráno. Po snídani jsme navštívili „Muzeum Ivana Olbrachta“, umístěné ve škole. S námi tam bylo šest nových Čechů s krosnami. Prohlédli jsme si výstavku, vybrali si pohledy, napsali je a dali Natálce s dolarem na známku. Snad je pošle. Dopoledne neustále pršelo a obloha ne se vybrat, tak jsme zašli do hospody vedle školy. Dali jsme si pirožky s povidly, slazený čaj a lahvové pivo. Za zástěnou jsme objevili okénko, kde byla možnost objednat si jídlo. Tak jsme si dali sekaný řízek s těstovinami za 2,5 hrivny. Na dezinfekci jsme si dali panáka vodky. Ještě jsme vodku nevypili a hostinská už chtěla vrátit panáky pro další zájemce. To byl fofr! Venku stále pršelo, tak jsme zvolili cestu do Chustu autobusem, který odjížděl v 16:00 místního času od hlavní křižovatky v Koločavě. Nabrali jsme si vodu ze studně do lahví a čekali na autobus. Autobus přijel kupodivu načas a řidič nám dovolil naložit dozadu kola s bagáží. Naštěstí se kola s bagáží dala prostrčit skrz úzké dveře. Řidič si řekl 4 hrivny nebo 2 dolary. Dostal 2 $. Místní platili pouhý kopějky.... Autobus překonával 56 km dlouhou cestu s výmoly podél řeky Tereblji do Dragove, přes Iza do Chustu. Do Chustu jsme přijeli v 17:30 na „автовокзал“, hned vedle byl „вокзал“. U kolejiště stály davy lidí, vlak na Užhorod měl jet za chvíli. S Honzou jsme naběhli do pokladny kde jsme zakoupili tři lístky do Užhorodu po 3,74 hrivně (59,80 Kč). Vysypali jsme všechny drobné a stačilo to jen taktak. Vlak přijel v 18:05, složitě jsme se napáskovali do jednoho vagónu. Průvodčímu Michal zaplatil 3 $ za kola. Když jsme se konečně usadili přišli dva policajti a chtěli nás s koly vyhodit ven. Po chvilce dohadování jsme to uhráli na pokutu a kola jsme museli přestěhovat do chodbičky ke dveřím které byly zamčené a neotevíraly se. Opsali si naše pasy a za každého chtěli 8,5 hrivny nebo 4 dolary. Vymluvili jsme se že už nemáme peníze, tak se spokojili se 4 dolary za všechny. Policajt vyplnil nějaké lejstro a chtěl ho od Honzy podepsat. Honza chytře místo podpisu všude napsal česky „Nerozumím“. Policajt se s tím naštěstí spokojil a vrátil nám pasy. Se čtyřmi dolary konečně zmizeli. Průvodčí se byl ujistit, zda jsme ho nepráskli, že jsme mu zaplatili za kola. Uklidnili jsme ho, že policajti od nás nic nevědí. Vlakem procházeli různé osůbky a nabízely kávu, čaj, noviny a nějaké podivnosti, ani jsme nepoznali co to je. Při pohledu na oleptaný kelímek jsme odmítli kávu s čajem. Radši jsme pili naši vodu ze studně z Koločavy. Dokud bylo ještě vidět, dali jsme partičku karet a dojedli zbytek műsli tyčinek. Vlakem jsme urazili cestu z Chustu přes Vynohradiv, Vylok, Berehove, Baťovo, Čop do Užhorodu. Vlak se neskutečně loudal, pokud někde jel přes 50 km/h, tak to už byl na něj fofr. Při jízdě okolo ukrajinsko - rumunských hranic jsme zahlédli hraniční ploty a dráty jako za „totáče“ na naší západní hranici! Zde se čas jaksi zastavil. V Užhorodu jsme vystupovali už za tmy v 22:50. Průvodčí nám odemkl dveře na chodbičce kde jsme měli kola. Kola s bagáží jsme sundavali z 1,8 metru na zem. Ve třech jsme to v pohodě zvládli. Za 4:45 vlak urazil 126 km, to je průměr 26,5 km/h! U nádraží stáli taxikáři, jednoho jsem se zeptal kudy k hranici. Prý furt za nosem! Zapnuli jsme blikačky a vyjeli po mokré silnici po dešti přes město. Užhorod žil nočním životem. Při průjezdu jednoho bulváru se na Michalových a poté Honzových zádech objevil červený pohyblivý světelný bod. Doufal jsem že to je jen světlo od bodové baterky a ne laserového zaměřovače! Projeli jsme živi a zdravi nočním Užhorodem a v 23:00 jsme dorazili k hraniční čáře. Absolvovali jsme čtyři kontroly s razítky na papír s nápisem Export – Import trvající 30 minut na ukrajinské straně, Slováci nás propustili mávnutím ruky. Za naprosté tmy jsme vyjeli přes Vyšné Nemecké do Krčavy, kde jsme si dali půlnoční večeři, na kterou jsme si museli přes půl hodiny počkat pro velký nával. Po jídle jsme vyrazili do Tibavy, kde jsme odbočili na vedlejší cestu a u zahrádky blízko kukuřičného pole jsme si vybrali flek na spaní. Obloha byla zatažená, kluci přemýšleli jak to udělat s plachtou, kdyby v noci začalo pršet, abychom se pod ní schovali. Navrhl jsem abychom postavili bivak z plachty hned a lehli si pod plachtu, že v noci v dešti nebudu nic stavět. Poslechli. :-) Kraje plachty jsme zakolíkovali a dokonce zatížili kameny. Bylo to prozíravé jak se později ukázalo. Spát jsme šli okolo druhé ranní. Dnes jsme ujeli na kole pouhých 17 km v průměru 14,19 km/h.

8. den – sobota 22.8.1998 – 5. den „V sedle horského kola“

Zdál se mi sen že po mě někdo střílí ze samopalu! Probudil jsem se a na plachtu nad mou hlavou bubnoval „v dávkách“ déšť! :-) Měli jsme kliku, vítr foukal zezadu našeho bivaku, takže do volného prostoru plachty se vítr neopíral a nepocuchal náš přístřešek. Pršelo až do rána. Vstali jsme v sedm, Michal zmizel v kukuřici se slovy: „Cítím, že to bude řídké....“ Ve chvilce, kdy přestalo pršet, jsme rychle sbalili věci a vyrazili dál. V Sobrancích jsme v samoobsluze nakoupili pořádnou snídani, jen Michal jí měl lehce dietní. Udělalo se trochu teplo, tak jsme si naplánovali koupel v Zemplínské Šíravě. První pokus dojet k Šíravě se nepovedl, bahnitá cesta pro naše naložená kola nebyla ideální! Opucovali jsme kola od bahna a k Šíravě dojeli na druhý pokus přes vesnici Zalužice. Byl to slastný pocit smejt ze sebe filtr špíny a potu! Poté jsme už lehce v poklidu dojeli přes Michalovce do Pozdišovců okolo 13. hodiny. Dnes jsme ujeli na kolech 31 km v průměru 18,25 km/h. Kola jsme naložili na a do Feldy, která zůstala u Honzy známého, přestěhovali věci do auta a okolo 14:05 vyrazili ku Praze po stejné cestě co jsme sem přijeli. Ve tři ráno jsme se vrátili po 739 km do Prahy.

Zhubl jsem 4 kila a po návratu dostal stejnou „srajdu“ jako Michal. :-)

Na kolech jsme ujeli 291 km, z toho na Zakarpatské Ukrajině 217 km. Denní průměr se vyšplhal na pouhých 43,4 km.

Poznámka "pod" čarou: Týden byl málo na projetí celé bývalé části Československa. Minimálně  to chtělo 14 dní. To pro příště... :-)

Fotogalerie 

 

Vzhůru do oblak I. - aneb Glocknerkönig 1998

Kdesi v novinách v roce 1998 jsem se dočetl o závodu do průsmyku masívu hory Grossglockner, tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit, jednou vyrazit do kopce i když kopce nemám vůbec rád. Ukecal jsem kamarádku Radku, hovořící německy, aby jela se mnou jako navigátorka, čtečka německých nápisů a pomohla mi na startu se přihlásit, vyplnit startovní listinu a popřípadě tlumočit to, co se mi budou snažit organizátoři závodu německy vysvětlit. Vyrazili jsme Feldou o půlnoci ze soboty na neděli z Prahy směr České Budějovice, Linz a Salzburg. Už za hranicema mi navigátor usnul, takže mi nezbývalo, než koukat po ukazatelích ve svitu světlometů, kam mám jet. Klasicky za Salzburgem jsem neodbočil na Villach, ale pral to furt směr Innsbruck. Když jsem projel ve 130ti okolo cedule Deutschland, pochopil jsem, že jedu blbě! :-)  Chvíli trvalo, než přišel takový sjezd z dálnice, kterým jsem se mohl vrátit zpět do Rakouska. Okolo páté jsme dojeli do Brucku a zaparkovali blízko startu, Radka mi vyplnila přihlášku a poté vyrazila na kole po okolí, já zaplatil startovné v šilincích a pak se vydal na svůj první cyklistický závod  do vrchu - Glocknerkoenig se svým mtb DiamondBack - Topangou.
Start byl v Brucku v nadmořské výšce 756 m n/m, cíl mě čekal ve Fuschertörtu v nadmořské výšce 2445 m n/m po 27 km. Limit byl 4 hodiny. Prvních 15 km bylo relativně po rovině v pohodě, pak se silnice začala nechutně zvedat! Pomalu jsem se propracovával k převodu na veverku - 1:1. Když mě začali předjíždět starší cyklisté, říkal jsem si, to je v pohodě, jedou většinou na silničním kole, tak musí být "logicky" rychlejší! Když mě začaly předjíždět cyklistky, to mě už trochu nadzvedlo, ale uklidňoval jsem se tím, že jsou mladší a tudíž "logicky" taky rychlejší. No a pak mě začal dojíždět závodník na speciálně upraveném invalidním vozíku, u kterého poháněl kola jen rukama. No tak to ne! Ten mě teda nepředjede! Motivace a odhodlání vyburcovalo z mého těla poslední zbytky sil a vozíčkáři jsem ujel! Tím jsem se dostal v cíli na čas 3 hodiny 29 minut a mohl si oddychnout, že mám svůj první závod za sebou. Dostal jsem pamětní medaili (hlavní motivace závodu!) a po chvilce oddechu se rozhodl ještě vyjet na vyhlídku Edelweisspitze a tím si vytvořit výškový rekord 2571 m n/m, dosažený na kole. Zároveň jsem zdolal pro mě neskutečné převýšení na kole 1815 metrů! Bylo krásné počasí, takže parádní rozhledy. Zakoupil jsem pohled s nezbytným razítkem a vyrazil zpět do Brucku. Sjezd už bylo jiné kafe! Žádné šlapání, předjížděl jsem auta a užíval si sjezdík. V půlce sjezdu jsem musel na chvíli zastavit, aby se trochu ochladily ráfky a brzdový špalíky zase brzdily! Do Brucku jsem dojel v pohodě,  po 60 km  jízdy na kole a v průměru 13,67 km / hod. Nebýt sjezdu, tak jsem se nedostal v průměru přes 10 km / hod! Maximálka z kopce 71 km / hod mě zvedla náladu a zapomněla na únavu. V Brucku jsem se sešel s Radkou, naložili kola do Feldy a vyjeli si prohlídnout Zell am See. Nechal jsem se ukecat Radkou, že mi koupí zmrzlinu a dobře jsem udělal! Tuto rakouskou zmrzlinu chuťově zatím žádná jiná nepřekonala. Odpoledne jsme vyrazili k našim domovům, kam jsme v pohodě dorazili navečer.

Pohled zakoupený na vyhlídce Edelweisspitze, vpravo nahoře foto vyhlídky. Až sem jsem vyjel na kole, bez pěškobusu...

Druhý závod do oblak 

Šumava - Schwarzenberský plavební kanál

V roce 1991 jsem vyrazil s kamarády pěšmo na 14 dní na Šumavu do okolí Čenkovy Pily, Modravy a Kvildy. Za pět let jsem na stejná místa vyrazil se svým prvním mtb Diamond Back - Topanga a díky poznání, že s pomocí horského kola lze vše spatřit za pouhých 5 dní, mě Šumava uchvátila ze sedla horského kola. Od roku 1996 jsem pravidelně jezdil na Šumavu každoročně, někdy i 2x až do roku 2005, a potom bohužel jako když utne.

V roce 1997 jsem na Šumavu vyrazil na "těžko", ze dne na den, tudíž sólo a jen s kletrem na zadním nosiči, nebyl čas pořídit brašny. Vlakem ze Smíchova jsem vyrazil do Sušice a cestou si vymýšlel plán cesty.

1.den - úterý 12.8.97 - 89 km

Sušice, Rejštejn, Stodůlky, jezero Laka, Prášily, Prášilské jezero, Poledník, Javoří slať, Modrava

Ze Sušice jsem vyjel po silnici na Rejštejn a za ním jsem z údolí Otavy vybušil první kopec na bývalé

Přední Paště a okolo bývalé dopadové plochy střelnice ČSLA (ČeskoSlovenská Lidová Armáda) Stodůlky pokračoval na Prášily. V Prášilech jsem poobědval a s plným břichem vyrazil na rozcestí Prášilský potok, odkud pokračoval na bývalou Hůrku a opět začal bušit do kopce k jezeru Laka. Od jezera jsem sjel okolo vrchu Ždánidla zpět do Prášil, abych mohl stoupat k Prášilskému jezeru. Po lehkém odfrknutí jsem přes Lisčí díry a Předěl stoupal na dnešní nejvyšší vrchol - Poledník (1315 m n/m) s radarovou věží, která byla armádou opuštěna, takže mi nic nebránilo vylézt až na její střechu a pokochat se rozhledem po západní Šumavě. Z Poledníku následoval večerní "brutální" sjezd (pouhých 67,9 km / hod, v zatáčkách mě kletr pěkně vynášel! :-)) k Javoří slati, který jsem si parádně užíval a okolo Javoří pily dojel do Modravy, kde jsem povečeřel. Na noc jsem vyjel podél Modravského potoka směr Březník, kde jsem to vedle silnice zalomil do lesíka pod širák.

2.den - středa 13.8.97 - 92 km

Modrava, Březník, Filipova Huť, Kvilda, pramen Vltavy, Bučina, Žďárské jezírko, Strážný, Dolní Cazov, Mlaka, Nové Údolí, Haidmühle [D], Dreisesselberg [D] - Třístoličník, Haidmühle [D], Nové Údolí, Stožec

Ráno mě vzbudil vrtulník neustále mi látajíc nad hlavou. Vyjel jsem na Březník, kde mě odchytl ochránce přírody, co prý tam dělám a odkud jsem se vyloupl. Moje odpověď, že jedu z Modravy (přece mu neřeknu že jsem spal v lese, že jo...), neprošla poněvadž ten den sváželi dřevo helikoptérou z okolí Černé hory a všechny hlavní cesty vedoucí okolo Černé hory byly uzavřené, v Modravě přímo policajti nikoho na Březník nepouštěli. Takže se mám vrátit do Modravy, kde mě policajti zkásnou za porušení zákazu. Ještě že jsem v těchto místech byl před šesti lety pěšky, přes bývalou Černohorskou nádrž jsem vyjel přímo do Filipovy Huti doufaje že tady policajti hlídat nebudou. Můj předpoklad vyšel, takže jsem vyjel ze zakázaného prostoru aniž by si mě někdo všimnul. Dojel jsem do Kvildy a odtud vyrazil legálně k prameni Vltavy. U pramene stáli policajti a všichni co přišli od Černé hory byli pokutováni. Ještě že jsem se vrátil přes Kvildu. Dál jsem pokračoval na Bučinu k bývalému rozpadlému hotelu, u kterého nás v noci před šesti lety načapali pohraničníci, všichni spali jak dutci, jen já klepal tenkrát kosu ve svém průvaňáku a dělal že taky spím a čekal jen kdy bouchnou dveře, vylezou z auta a vyženou nás. Naštěstí nás nechali na pokoji, když jsem to ostatním ráno vyprávěl, tak mi nikdo nevěřil! Dnes jsem pokračoval dál na Knížecí Pláně, Žďárské sedýlko, okolo Žďárského jezírka do Strážného. Zde jsem měl druhou kliku, během mého oběda se snesl letní liják, než jsem se naobědval, ukryt v hospůdce, tak už zase svítilo slunce! A pak že je 13. smolný den. Pro mě to byla  šťastná 13. Dál jsem pokračoval po signálce na Dolní Cazov, Mlaku a rozcestí V podkově, odkud jsem dojel do Nového Údolí. Na pas jsem přejel do Německa do Haidmühle a odtud začal stoupat do krpálu na Dreisesselberg - Třístolíčník (1311 m n/m),

na jehož vrcholu jsem si dopřál německé pivo za ještě německé marky za zdolání Třístoličníku. Následoval sjezd stejnou cestou do Haidmühle a Nového Údolí. Zde jsem se navečeřel a zajel do Stožce, jestli nenajdu nocleh. Na jednu noc ne, tak na týden by mě vzali. No nic, zakoupil jsem "pár" lahváčů, aby se mi líp usínalo zase pod širákem a zapíchl to vedle silnice na Nové Údolí.

3.den - čtvrtek 14.8.97 - 112 km

Nové Údolí, Schwarzenberský plavební kanál (Rosenauerova nádržka, Hučina), Plešné jezero,  Schwarzenberský plavební kanál (Hučina, Jelení Vrchy, Rosenauerova kaple, Rossbach, Klápa, Zadní Zvonková, Sonnenwald [A], Denkmal [A]), Sonnenwald [A], Zadní Hamry, Přední Zvonková, Kyselov, Frýdava, Přední Výtoň 

Ráno mě čekal výšlap na začátek Schwarzenberskýho plavebního kanálu (SPK) k Rosenauerově nádržce a od ní jsem si to hasil podél kanálu krásnou šumavskou krajinou po rovince s větrem ve vlasech a s písní na rtech! :-) Abych to neměl tak lehké, udělal jsem si odbočku k Plešnému jezeru, cesta nahoru byla krušná, dolů to byla paráda! Dál jsem pokračoval po rovince podél SPK k Hornímu portálu, kde jsem zalitoval, že nemám baterku a nemůžu prolézt celý 419 metrů dlouhý tunel až k Dolnímu portálu. Hold musím přes kopeček na kole. Na Jeleních Vrších jsem si dal pozdní snídani a pokračoval v euforii okolo Rosenauerovy kaple dál podél SPK na Rossbach, Klápu a Zadní Zvonkovou, kde jsem se šel zchladit prohlídkou do opraveného kostela Sv. Jana Nepomuckého. Poté jsme přejel do Sonnenwaldu v Rakousku, abych mohl pokračovat dál podél SPK. Dojel jsem až k Resenauerovu pomníku v Denkmalu, zde se otočil a vrátil se přes tehdy jediný legální hraniční přechod zpět do Zadní Zvonkové. Odtud jsem dojel do Zadních Hamrů, abych zjistil, že jsem zapomněl odbočit, tak jsem se vrátil do Přední Zvonkové a dál už podle plánu pokračoval přes Horní Pestřice, Kyselov a Frýdavu do Přední Výtoně. Když jsem si na tachometru přepnul čas a zjistil, že je po šestnácté hodině, mám najeto krásných 100 km, je nejvyšší čas si dát gáblik. Na jedné zahrádce u penziónu v Přední Výtoni jsem zaparkoval kolo vedle stolu a poručil si jídlo s pivkem, jak jinak. Nějak mi vyhládlo, na jídlo jsem si dal ještě navrch palačinky. No a když jsem se chystal k odchodu, přisedli si ke mně kluk s holkou a začali se vyptávat na mou cestu. Tak abych jim hladově nekoukal do jídla, chtěl jsem si objednat třetí chod. Pinglice se ale k tomu moc neměla a bylo na ní vidět, že mi moc nevěří, že mám čím platit. Tak jsem použil fintu - když šla kolem, jakoby "náhodou" jsem otevřel peněženku a něco v ní hledal. Pohled na mé bankovky jí přiměl ihned k akci a donesla mi jídelní lístek. Ani už se neptala, jestli chci pivo a rovnou mi ho přinesla. Pochopila, že jsem asi celý den nejedl a nepil a tady u ní to chci dohnat. Bylo mi jasné, že dnes s cestováním končím, zakoupil jsem zase pár lahváčů a vyjel za vesnici najít nějaký flek na spaní.

4.den - pátek 15.8.97 - 92 km

Přední Výtoň, Spáleniště, Pasečná, Otov, Schwarzenberský plavební kanál (Rozvodí Labe - Dunaj, Denkmal [A]), Vítkův kámen, Svatý Tomáš, Pasečná, Spáleniště, Kapličky, Mnichovice, Studánky, Horní Dvořiště

Ráno jsem zajel do včerejší zahrádky na snídani - kupodivu měli otevřeno a posilněn jsem vyjel přes Spáleniště, Pasečnou a Otov ke Schwarzenberskýmu plavebnímu kanálu do místa, kde spojuje rozvodí Labe - Dunaj. Poté jsem jel po vrstevnici podél kanálu k hraniční čáře CZ / A, kde bylo napsáno toto není hraniční přechod, a pod pokutou vstup zakázán. Tak jsem dělal, že tu ceduli nevidím a vnikl jsem na území Rakouska. Tentokrát jsem jel proti proudu SPK až k Rosenauerově pomníku, u kterého jsem byl už včera, ale z druhé strany. Tímto se moje cesta podél Schwarzenberskýho plavebního kanálu završila. Vrátil jsem se zpět na naše území k ilegálnímu přechodu a vyjel směrem k  nejvýše položené zřícenině hradu v Čechách, k Vítkově kameni (1035 m n/m). Na zříceninu byl vstup "na vlastní nebezpečí", tak jsem ji omrknul a pokračoval dál přes Svatého Tomáše (zde bývalý Sudeťáci měli nějakou akci v místním kostele) zpět do Pasečné a okolo Multerberského rašeliniště na Spáleniště a dál pokračoval na bývalé Kapličky, kde stála bývalá pohraniční hláska. Samozřejmě jsem na ní vylezl i když byla zezdola zadrátovaná, aby na ní nikdo nelezl, ale potřeba rozhledu po okolí byla větší než strach, že z té věže spadnu! :-) Dál už jsem to mastil po silnici bývalým opuštěným pohraničním prostorem přes Mnichovice, Studánky a Dolní Drkolnou do Horního Dvořiště, kde jsem svojí cestu po Šumavě zakončil v nádražní restauraci, čekajíc na vlak do Prahy.

Toto byl zatím můj nejlepší výlet po Šumavě. Hlavně mě těšilo osobní poznání celého Schwarzenberského plavebního kanálu, který mě poprvé zaujal v modré Automapě Československa, vydané řádově v 60. letech minulého století. První pokus o prohlídku kanálu jsem zkoušel se spolužákem s devítky v roce 1980 a naše cesta samozřejmě skončila dřív než jsme se ke kanálu dostali. Vstoupit do pohraničního vojenského prostoru nám bylo odepřeno a "doporučeno" se urychleně vrátit na levý břeh Lipna. Tak už jsem se loučil s představou, že si kanál někdy prohlédnu. Naštěstí "Sameťák" všechno změnil.
Při svém putování jsem použil postupně mapy Klubu českých turistů (měřítko 1 : 50 000) č. 65 - Šumava - Povydří; č. 66 - Šumava - Trojmezí; č. 67 - Šumava - Lipno; č. 73 - Vltava pod Vyšším Brodem a Blanský les.
Tady je plánek  Schwarzenberského plavebního kanálu.

Šumava 1997

Z mého života III - Říční vlk

V minulosti jsem absolvoval několik splutí našich českých řek a potoků, inspirován skvělou knížkou Zdeňka Šmída - Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii.

Lužnice - rok 1980 (poslední prázdniny před ZVS)

Berounka - osmdesátá léta 20.století (bez fotodokumentace)

Sázava - rok 1989 (poslední rok komančů)

Vltava - rok 1995

Sázavka a Sázava - rok 1997

A v roce 1992 jsem splul na raftu norskou ledovcovou řeku Sjoa. Kormidelník se nás zeptal, kdo už někdy seděl na kormidle a poněvadž jsem byl jediný, kdo zvedl ruku, seděl jsem nalevo vedle kormidelníka. :-)