Tatry II.

Po loňské pohodové dovolené v Tatrách jsem si letos dal repete. Opět s Billem & his family + Billova sestra Renda & her family u jejich příbuzných v Bodicích.

Neděle 21.7.2013

15,5 km

převýšení + 970 m

snížení - 970 m

Iľanovo – Kúpeľ (1270 m n/m) - Poludnica (1549 m n/m) - Iľanovo

První den už tradičně na rozhýbání těl jsme vybrali Poludnicu, tentokrát z jihu od Sedla pod Kúpeľom. Z původní loňské sestavy jsme Billovu dceru Bětku vyměnili za Rendinou Verču. Autem jsme dojeli do Iľanova a odtud se vydali už po svých po žluté turistické cestě Iľanovskou dolinou k Sedlu pod Kúpeľom. a dál po žluté na Poludnicu. Cestou jsme minuli skalní propletenec jeskyní a průchodů, zvaných Jeskyně za humnom. Vystoupali jsme na vrchol Poludnice (1549 m n/m), s nádherným výhledem na Roháče, vypínající se přes údolí na severu. Vrcholová keška nám trochu rozhodila pohled na to, co je vlastně pravý vrchol Poludnice. Po krátkém odpočinku jsme se vydali opět po modré přes Končitý vrch do Iľanova. Žebřík na trase nás už tentokrát nepřekvapil. Sešli jsme k chatě Nezábudka, dali za odměnu pivko a zmrzku a poté vyjeli směr Bodice.

Pondělí 22.7.2013

17,5 km (33 km)

převýšení + 1124 m (+ 2094 m)

snížení - 1124 m (- 2094 m)

Štrbské pleso – Mlynická dolina – Bystrá lávka (2314 m n/m) – Furkotská dolina - Štrbské pleso

Bill prohlásil dnešní výlet za pohodovou procházku a já „naivka“ mu na to skočil, takže jsem si vzal jen „kecky“ a pohorky jsem nechal na „drsnější“ výlety. Osudová chyba! Výsledkem byl modrý nehet na pravém palci u nohy, který se pak ještě odporoučel do věčných lovišť!

Dovezli jsme se na parkovisko na Štrbském plese a odtud vyrazili po jednosměrné žluté turistické trase Mlynickou dolinou s vodopádem Skok pod Furkotský štít. Zprvu zatravněná dolina s klečí se změnila na pustou skalnatou dolinu. Sedlo Bystrá lávka (2314 m n/m) bylo tvořeno malou průrvou, kterou jsem „zacpal“ svým tělem, abychom si mohli odlovit s Billem keš. Sestup Furkotskou dolinou okolo Wahlenbergových ples jsme si protáhli odbočkou k Chatě pod Soliskom (1840 m n/m) na doplnění tekutin. V závěru doliny se kolem nás ochomýtal jeden místní kamzík, asi čekal nějaké laskominy či co.

Úterý 23.7.2013

Billova včerejší „pohodová procházka“ a můj „modrý nehet“ mi naordinoval „sanitární den“. S Valešíky a Janou jsme si udělali procházku do Demänovské doliny, kde jsem vedru unikl prohlídkou Demänovské jeskyně Svobody s Tomem a Verčou. Navečer už i s Billem jsme provedli ochutnávku výborného čtyřsladového Corgoně v místním bodickém penziónu za zavádějící cenu 0,9 €. Dokonce mi byl i zapůjčen džbánek. :-)

Středa 24.7.2013

15,5 km (48,5 km) + 5 km na koloběžce

převýšení + 1581 m (+ 3675 m)

snížení - 1161 m (- 3255 m)

Žiarská dolina - Žiarské sedlo – Ostrý Roháč (2088 m n/m) – Plačlivé (2125 m n/m) – Smutné sedlo - Žiarská dolina

Od parkoviště na začátku Žiarské doliny jsme vyrazili po modré značce dolinou vzhůru. U Žiarské chaty jsme si odskočili pro keš na symbolický cintorín a pak pokračovali po modré k rozcestí Pod Homolkou a dál po zelené k sedlu. U malého jezírka s pramenem pod sedlem jsme si udělali piknik a při tom vyrušili sviště. Ještě že jsme si sviště stihli vyfotit, než ho Verča zahnala zpátky do nory! :-) Ze Žiarského sedla jsme se tentokrát vydali na sever, ne na jih. Po úbočí Plačlivé jsme došli pod Ostrý Roháč, kde jsme zanechali Janu s naší bagáží a „nalehko“ vyrazili po řetězech na vrchol Ostrého Roháče. Jó, před 15ti lety se mi lezlo po řetězu líp! :-) Z vrcholu Ostrého Roháče jsme museli slanit po řetězu na druhou stranu směrem k Volovci pro keš. Kdybychom jí nenašli, tak by mi asi miklo! :-) Přelezli jsme zpátky Ostrý Roháč (2088 m n/m), vyzvedli Janu a vydrápali se na Plačlivé (2125 m n/m), odkud jsme sešli do Smutného sedla. Zde jsme opustili hlavní hřeben Roháčů a sestoupili do Žiarské doliny přes rozcestí Pod Homoľkou k Žiarské chatě. Letos konečně došlo na koloběžky (5 €), každý vyfasoval helmu a jednotlivě jsme se spustili dolů Žiarskou dolinou k parkovišti.

Čtvrtek 25.7.2013

18 km (66,5 km)

převýšení + 302 m (+ 3977 m)

snížení - 266 m (- 3521 m)

Bodice – Pavčina Lehota – svah Demänovské hory - Pavčina Lehota – Bodice

Dnes jsme si odsouhlasili (přehlasovali Billa) kratší výlet na Demänovskou horu blízko Bodic. Žlutá turistická značka nás zavedla do kempu, kde se nám ztratila. Chvíli jsme si vykračovali předpokládaným směrem, ale žlutá nikde. Tak jsme to ve vedru zapíchli a pohodovou procházkou Demänovskou dolinou si došli pro „partizánskou“ kešku.

Pátek 26.7.2013

15 km (81,5 km)

převýšení + 1442 m (+ 5419 m)

snížení - 1442 m (- 4963 m)

Starý Smokovec – Slavkovský štít (2452 m n/m) – Hrebienok - Starý Smokovec

Brzký budíček a za příjemného chládku vyjíždíme do Starého Smokovce na zakryté parkovisko. Bereme hůlky, pinglíky a po modré turistické trase vyrážíme přes rozcestí Pod Slavkovským štítom na Slavkovskou vyhlídku, kde se kocháme výhledem na Lomnický štít. Dostali jsme se na hranu Štrbavého hrebeňa, kterým stoupáme už za úmorného vedra k vrcholu. U Slavkovskýho nosu (2273 m n/m) spatřím, kde až je vrchol Slavkovského štítu a dělá se mi mdlo! :-) Slunce do nás pere o 106, na jihovýchodním svahu není před ním úkrytu. Poučen z předchozího léta už s sebou táhnu na tůry dvě 1,5 litrový petky, „žízeň je veliká.....“ Konečně na 2452 metrů vysokém vrcholu Slavkovského štítu! Útrapy jsou zapomenuty, když s Billem nalézáme pro nás (zatím, jak pevně doufám) nejvýše položenou keš. :-) Zpátky se vracíme stejnou, kamenitou cestou k rozcestí Pod Slavkovským štítom, kde odbočujeme na červenou na Hrebienok. Dáváme si zasloužené pivko a poté tradáá do Bodic.

Sobota 27.7.2013

11 km (92,5 km)

převýšení + 700 m (+ 6119 m)

snížení - 700 m (- 5663 m)

Bobrovecká Vápenica – chata Pod Náružím (1410 m n/m) - Bobrovecká Vápenica

Nejistá předpověď počasí na dnes nám naplánovala jen lehký výšlap na Sivý vrch (1805 m n/m). Autem jsme se dovezli na parkovisko do Bobrovecké Vápenice a odtud už po svých přes nádhernou horskou louku po modré turistické značce na Grůň. Cestou jsme si odskočili k jeskyni v prudkém svahu, která sloužila jako partyzánský úkryt během SNP a nyní i jako skrýš pro keš. Došli jsme k chatě Pod Náružím, kde byl zrovna II. sraz chatařů Liptova. Naší přítomností jsme jim z toho udělali mezinárodní sraz. :-) Klasicky fousatý chatár nás pozval na guláš a pivko, povyprávěl o historii i rekonstrukci chaty a pak nám ukázal snímek ve foťáku z minulého týdne, kdy si po pěšině k chatě vykračují dvě turistky a za nimi hnědý chlupáč! To neměla Jana vidět! :-) Tomovi nebylo zrovna nejlíp, tak jsme se rozhodli zkrátit výlet a vrátit se zpět k autu. Což jsem se vůbec nezlobil. :-) Vzali jsme to zpět po zelené k rozcestí na začátku Tatranské magistrály, kde byla i keš.

Neděle 28.7.2013

5,5 km (98 km)

převýšení + 447 m (+ 6566 m)

snížení - 447 m (- 6110 m)

Iľanovo – Rohačka (794 m n/m) – Iľanovo

Dnešek jsme zvolili za odpočinkový den a na „lehké“ dopolední protažení jsme zvolili hřebínek Rohačky nad vesnicemi Iľanovo a Ploštín. V hicu (okolo +36°C) jsme zvolili drsnou cestu zarostlou maliním a kopřivami na vrch Kaliště (987 m n/m), z kterého jsme už po „relativně“ pohodové luční pěšině přešli hřebínek na vrch Rohačka (794 m n/m). Cestou jsme narazili na „výtvor“, který se nám zdál, že by to tu mohl zanechat nějaký „chlupáč“ a díky ženské části naší výpravy jsme museli zbytek procházky urychlit! :-)

Odpoledne jsme jeli do Liptovského Mikuláše na vlakové nádraží vyzvednout Bětku.

Pondělí 29.7.2013

19,5 km (117,5 km)

převýšení + 690 m (+ 7256 m)

snížení - 1565 m (- 7675 m)

Demänovská Dolina – Kamenná chata (2000 m n/m) – Poľana – Chabenec (1955 m n/m) – Sedlo Poľany - Demänovská Dolina

Dnešek měl být na rozchození Bětky, tak jsme vyjeli hned třemi lanovkami přímo na Chopok. Loni ještě byla kabinová lanovka ve výstavbě, dnes nás vyvezla až ke Kamenné chatě pod Chopkom (2000 m n/m). Za slunečné oblohy jsme vyrazili po kamenném chodníku po hlavním hřebeni Nízkých Tater na Dereše (2004 m n/m) a přes Sedlo Poľany na Poľanu (1890 m n/m). Z jižní strany hřebene foukal prudký vítr, o který se dalo místy i opřít! Musel jsem si celou cestu přidržovat jednou rukou čepici na hlavě, aby mi ji vítr neodfoukl. Ve vedru byl chladivý vítr příjemný. Z Poľany jsme už po travnatém hřebeni pokračovali na Kotliská (1937 m n/m) a Chabenec (1955 m n/m). Oběd jsme dali na severním svahu hlavního Nízkotatranského hřebene, chráněného před prudkým vichrem. Bill s Tomem vyrazili na vedlejší vrch Skalka pro keš, já se dobrovolně nabídl jako ochránce dam a dívek, abych nemusel letět s boys na Skalku. V poklidu jsme se vrátili zpět po hřebeni na Kotliská, kde jsme pozorovali kluky, jak hledají keš na Skalce. Po chvíli se tečkovité postavy rozeběhli po spojovacím hřbítku směrem k nám. Dál už jsme pokračovali společně za neustálého vichru z jihu (teď se nám ošlehávala druhá tvář) na Poľanu a ze Sedla Poľany se spustili z hlavního hřebene po žluté značce na Tri vody a okolo Vrbického plesa do Demänovské Doliny.

Úterý 30.7.2013

Odpočinkový den kvůli deštivému počasí.

Středa 31.7.2013

21 km (138,5 km)

převýšení + 1343 m (+ 8599 m)

snížení - 1343 m (- 9018 m)

Štrbské pleso – Popradské pleso – Hincova plesa – Kôprovský štít (2367 m n/m) – Hincova plesa – Popradské pleso - Štrbské pleso

Budíček už před šestou (a to mám dovolenou!) a za příjemné teploty vyjíždíme směr Štrbské pleso. Z podzemního parkoviště vycházíme krátce po osmé po červené turistické značce k Popradskému plesu a odtud Mengusovskou dolinou po modré trase. Cestou mi Bill povídá: "Hele já nemám stáhnutý Kôprovský štít!" A sakra, tak já se potáhnu na vrchol a bude to bez kešky! :-) Před rozcestím Nad žabím potokom se nás ptá jedna slečna, kudy na štít. Ukážeme správnou cestu. Zanedlouho Bill slečnu dochází a jen tak mimochodem se optá, jestli náhodou nehledají kešky. Hledají! Docházíme jejího tátu, který nám prozradil souřadnice kešky na Kôprovském štítě. Souřadnice nám vydává trochu neochotně, což pochopíme až po vysvětlení, proč Bill nemohl stáhnout keš. V té době tam ještě žádná nebyla! Dozvídáme se, že keš je nová. Neskutečná klika. "Odkojený" příběhy Rychlých šípů jsme se s Billem nezávisle na sobě rozhodli, že necháme chlapíka zalogovat před námi, když nám nezištně poskytl souřadnice i za cenu že by mohl přijít o první zápis. Nakonec jsme byli třetí, kdo novou keš našel! Vypálit takhle rybník místním kačerům se nestává každý den! :-) Loni jsme odbočili u rozcestí Nad žabím potokom doprava na Rysy, dnes jdeme dál po modré na Hincova plesa, kde si u Velkého dopřáváme malý oddych. Po načerpání trocha sil vyrážíme kamenitým svahem na Vyšné Kôprovské sedlo (2180 m n/m) a odtud po ostrém hřebeni Kôprovského štítu na jeho vrchol. Výstup stál za to, nejen že máme kešku :-), ale ty rozhledy! Paráda. Cesta dolů jde po kamenech pomaleji, aspoň se můžeme do sytosti kochat krásou okolí. Po stejné cestě jsme se vrátili na Štrbské pleso k autu.

Čtvrtek 1.8.2013

Odpočinkový den s prohlídkou Demänovské ľadové jeskyně s Tomem a Bětkou.

Pátek 2.8.2013

14 km (138,5 km)

převýšení + 1395 m (+ 9994 m)

snížení - 1395 m (- 10413 m)

Tri studničky – Kriváňský žlab – Kriváň (2494 m n/m) – Kriváňský žlab – Tri studničky

Budíček opět před šestou, tentokrát jsme dojeli na parkoviště u Tří studniček, odkud jsme vyrazili po červené na Tri studničky a odtud už po zelené po úbočí Grůniku. Udělali jsme si malou odbočku k partyzánskému bunkru, za co se vydával dřevěný srub zhotovený dlouho po II. světové válce. Pokračovali jsme nejprve lesem, poté kosodřevinou, pak po travnatém svahu, až jsme došli do skalnatého úžlabí Kriváně na rozcestí Kriváňský žlab. Odtud už jsme stoupali, místy se i plazili, po skalních plotnách a kamenech ostrého hřbetu Kriváně. Nebyli jsme dnes zdaleka jediní, kteří si vybrali za cíl Kriváň. Na vrchol se táhl pestrobarevná had turistů, kam jsme se doplazili po čase i my. S Billem jsme si odlovili zatím naší nejvýše položenou keš na vrcholu Kriváně – 2494 m n/m. Z vrcholu je nádherný výhled na celé Tatry. Povinné panoramatické záběry a slézáme po stejné cestě zpět ke Třem studničkám. Po návratu do Bodic jsme si dali naposledy čtyřsladový Corgoň, který nám tu zachutnal.

Sobota 3.8.2013

Bohužel opět cesta domů.

Mapový podklad: Cykloserver

Fotogalerie

Z mého života III. - MTBO

Po 27ti letech od mého posledního závodu v OB jsem se nechal ukecat kamarádkou, abych jí dělal parťáka na orientační závod dvojic na horských kolech (MTBO) v okolí Krakovce. Už pár let jsem o tom přemýšlel, že bych si vyzkoušel orientační závod na horském kole, protože klasický OB už bych asi nedal, ale pořád jsem se k tomu neměl. Takže nabídka přišla ve správnou chvíli.

První závod MTBO dvojic jsem bral jako "seznámení s problematikou", tudíž jsem ho "klasicky" podcenil! :-) Teď už vím, že to chce vlastní mapník a mapu, nešpekulovat o brodech přes Berounku a držet se cest. Pokud se člověk nebojí brodů přes rozvodněné potoky, tak cesta po silnici nemusí být zrovna nejrychlejší. A další vychytávky jsem si uložil do paměti. Specialitou závodu byly tajné kontroly, k jejichž určení byly indicie z filmu "Ať žijí duchové". Tak to bylo něco pro Danču. Klasické motto "Není důležité zúčastnit se , ale hlavně vyhrát!" jsme si s Dančou významově otočili a bylo to v pohodě. Když jsem v kempu potkával bývalé Pragováky, co OB vyměnili za MTBO a už tyto závody jezdí 15 let, pochopil jsem, že ve své kategorii MD+ (nad 80 let) se na bednu nedostanu ani náhodou. Výsledky to jen potvrdili. :-) 

Celkově mě závod nadchnul a třetí ročník si nenechám ujít, aspoň doufám. :-)

Zimní přejezd hřebene Brd na horském kole

Každoročně se snažím vyrazit na kole s kolegy z práce na zimní přejezd Brd. Z Prahy se dovezeme do Dobříše vláčkem. Z Dobříše už po svých do Všenor nebo Černolic, podle toho kudy se chceme vracet do Prahy. Pokud se nedohodneme v práci na termínu, vyrazím většinou sám nebo někdy ukecám i kámoše. Samotný přejezd hřebene Brd od vlakového nádraží v Dobříši přes myslivnu Obora a Lipížské údolí

na rozcestí Stožec na hřebenu Brd až po sjezd na silnici Černolice - Všenory má pouhých 27 km, ale na sněhu se toho našlape víc než ukáže tachometr snímající otáčky předního kola. Občerstvovací bod byla ze začátku hospoda v Kytíně, poté co má hospoda U Dernerů otevřeno i přes zimu už nesjíždíme do Kytína ale zastavujeme se Na rovinkách. Jediná pakárna je, že půlku hospody okupují "hospodští trempíci", takže většinou jsme obědvali na nevytápěné verandě. Na co nesmím zapomenout, jsou domácí koláčky, který jsou fakt bombový!
Tak po dnešním přejezdu Brd (4.2.2012) je veranda už součástí vytápěného vnitřku hospody! A koláčky jsou stále bombový!
Dnes (20.1.2013) jsme se zastavili jen na stojáka na koláčky. Tentokrát v hospodě nebyli trempíci ale mraky běžkařů! Poprvé jsme si mohli ověřit, kolik je stupňů přímo na hřebeni Brd. Okolo poledne bylo na Stožci -6,7°C. Správná teplota pro zimní přejezd Brd! :-)

Podle uježděného sněhu jedeme buď po hlavní hřebenovce (většinou), nebo odbočíme k poutnímu místu Skalka, které má naštěstí své turistické razítko.

První zimní přejezd Brd jsem absolvoval sám ještě na starém kole bez odpružky Diamond Back, další už byly s odpružkou a KHS, ten letošní už se SUPíkem.
Když jsem jel poprvé přes zasněžené Brdy a sjížděl ze Stožce po zasněžené silnici směrem na vrch Brdo, kolo se mi z kopce pěkně rozjelo. Když jsem si chtěl přibrzdit, ke své hrůze jsem zjistil, že namrzlé ráfky nereagují na tlak brzdových špalíků a já nabírám stále větší rychlost! Protože jsem netušil, co mě dole bude čekat, rozhodl jsem se kolo poslat do sněhového valu podél cesty. Jen jsem doufal, že to je samý sníh a ne i zasněžené kameny. Kolo se krásně do valu zapíchlo, já krásně přeletěl val do sněhu do lesa. Oba jsme to přestáli v pohodě, modřiny byly pro mě dostatečné poučení pro příště si odzkoušet brzdy, že brzdí, když se blíží sjezd! :-)
Když jsem poprvé vyrazil s kolegy z práce, při sjezdu na Kytínskou louku jsem to docela valil asi 10 metrů za Láďou po zmrzlém sněhu a sledoval jeho stopu, když najednou vidím, jak se nadzvedává a v nesnížené rychlosti najíždí na ledové plato které vytvořil potok tekoucí přes cestu. Problém byl ještě navíc v tom, že led byl našikmo napříc cesty! Zastavit nešlo, tak jsem taky vysedl ze sedla a snažil se osu kola vybočit doprava  tak, aby  pláště najely na led pokud možno v kolmén úhlu. A zbývalo se jen modlit, že to ustojíme! Myslím si, že nás zachránila naše rychlost, led jsme přeletěli tak rychle, že si kola ani neuvědomila, že by mohla uklouznout! :-)
Asi nejhůř jsem dopadl v roce 2006, kdy jsem hned na začátku přejezdu Brd, při mírném sjezdu k myslivně Obora, jel uprostřed lesní cesty ve zmrzlém sněhu lemovaném po stranách zmrzlými vyjetými kolejemi. Klasicky v zatáčce jsem se dostal do zmrzlé koleje a šel k zemi. Smůla byla, že setrvačností jsem vylétl z cesty do lesa a vzal helmou (naštěstí) o hliněný val okraje cesty a trochu si pochroumal krk. Naražený palec a koleno k tomu už nebylo nic. Krkem jsem mohl hýbal, takže pohoda a tradá na Stožec.
Jezdím podle mapy Klubu českých turistů č. 38 - Hřebeny a Slapská přehrada.

Červeně je nejčastěji použitá trasa, modře a tmavěžlutě varianty okolo bývalé vojenské základny Klondajk.

30.1.1999 - 91 km - zmrzlý sníh (-5°C)
13.1.2001 - 66 km - zmrzlý sníh (-3°C)

12.1.2002 - 79 km - zmzlý sníh (-1°C)
9.11.2003 - 69 km - bez sněhu (+7°C)
11.12.2004 - 69 km - sněhový poprašek (-2°C)
16.1.2005 - 68 km - měkký sníh (-2°C)
5.2.2005 - 68 km - zmrzlý sníh (-3°C)
19.2.2005 - 70 km - zmrzlý sníh (-2°C)
26.2.2005 - 77 km - zmrzlý sníh (+1°C)
28.1.2006 - 64 km - zmrzlý sníh (-14°C)
24.2.2007 - 69 km - bez sněhu (+9°C)
30.12.2007 - 62 km - sněhový poprašek (0°C)
7.2.2009 - 70 km - zmrzlý sníh (+4°C)
23.1.2010 - 63 km - zmrzlý sníh (-7°C)

4.2.2012 - 65 km - místy zmrzlý sníh (-8°C)
20.1.2013 - 64 km - měkký zmrzlý sníh (-7°C)
26.1.2013 - 69 km - měkký zmrzlý sníh (-11°C) 

Fotogalerie

Tatry I.

Po třech letech jsem vyrazil opět na pořádnou dovolenou s kámošem a jeho rodinkou k jeho příbuzným na bývalou půlku mého už neexistujícího rodného státu. Ano, na Slovensko. U Billových příbuzných jsem byl už hodně dávno, ale zato mi z paměti nevymizí kouzelný večer, kdy jsme se s pánem domu „kousli“ a do ranních hodin za doprovodu kytary „procítěně“ prozpěvovali vojenské odrhovačky typu „Na starý mohelně...“ či „Partyzána“. :-)

Základnou se nám stala okrajová část Liptovského Mikuláše – Bodice.

Pondělí 23.7.2012

8,5 km

převýšení + 759 m

snížení - 1013 m

Opalisko - Poludnica (1549 m n/m) - Iľanovo

První den na rozhýbání těl Bill určil „údajně“ nenáročnou Poludnicu. Autem jsme dojeli na Opalisko a odtud se vydali už po svých po žluté turistické cestě k sedlu Rakytovica a dál na Poludnicu. Cestou jsme minuli skalní jeskyni kterou mužská část výpravy musela prozkoumat! Relativně brzo jsme vystoupali na liduprázdný vrchol Poludnice (1549 m n/m), který nabízel krásný výhled na Roháče, vypínající se přes údolí na severu. Po krátkém odpočinku jsme se vydali tentokrát po modré přes Končitý vrch do Iľanova. V jednom místě nás trochu překvapil na cestě žebřík. Sešli jsme k chatě Nezábudka, kde jsem zanechal ženskou část výpravy starající se o „pochroumanou“ hlavu rodiny a s Tomem jsme vyrazili pro auto na Opalisko. Díky Tomově navigaci a znalosti terénu jsme se vyloupli přímo nad naším zaparkovaným autem! Naštěstí jsme cestou zpět ke zbytku výpravy natrefili na „nábližku“ mezi poli a nemuseli to objíždět až do Liptovského Mikuláše. Celkově by se dnes dalo říct, že Bill „nekecal“ a Poludnice jako na rozhýbání byla dobrá volba. Pro jistotu jsme si ale ještě navečer zakoupili ve městě trekové hůlky na další výlety. :-)

Úterý 24.7.2012

17,5 km (25 km)

převýšení + 1570 m (+ 2329 m)

snížení - 1570 m (- 2583 m)

Žiarská dolina - Žiarská chata – Žiarské sedlo – Baranec (2184 m n/m) – Holý vrch - Žiarská dolina

Původní návrh zněl na procházku Žiarskou dolinou k sedlu a zpátky k chatě a dolů možná i sjezd na koloběžkách. To by šlo. Autem jsme dojeli k parkovisku na začátek Žiarské doliny, sbalili torničky a po modré značce vyrazili dolinou vzhůru. U Žiarské chaty jsme si dali gábl a po načerpání sil pokračovali po modré k rozcestí Pod Homolkou a dál po zelené k sedlu. Pohled na Baranec z údolí Billa neustále sváděl k řečem, že by nebylo špatné se vracet zpět jinou cestou, třeba tou přes Baranec! Až do Žiarského sedla jsem si myslel (jak naivně!) že jsou to jen jeho plané řečičky, ale když v sedle ostatní Billovci jeho návrh podpořili, nezbylo mi nic než zapomenout na koloběžku a vyrazit s nimi. Je fakt, že zde na hřebenovce byly nádherné rozhledy na okolní vrcholy Roháčů (které jsem si prošel v minulosti) i Vysokých Tater, což bychom si z údolí neužili. Trochu mě rozhodilo, když před závěrečným výstupem na Baranec mě předešla i Bětka! Musel jsem šáhnout po své tajné zbrani a natlačit CARBOsnack! Ten mě vytáhl na vrchol Barance (2184 m n/m). Travnatá cesta i cesta skrz kleč z Barance dolů po žluté na Holý vrch už byla paráda. Jen jsem neodhadl délku „nudné“ cesty příkrými serpentinami v lese do Žiarské doliny a předčasně si „vyžahnul“ zásoby vody. Na parkovisko jsme už dorazili v pohodě vyjma jedné scénky, kdy mě Bill na jednom rozcestí tvrdil, že k autu to máme ještě přes půl hodiny, když skutečnost byla 10 minut. Naštěstí jsem jeho lest prokoukl! :-)

Středa 25.7.2012

Po včerejší neplánované obrtůře jsme si „odhlasovali“ volný odpočinkový den. Sláva! 

Jako pozitivum hodnotím, že jsem Billa zlákal na kešky! :-)

Čtvrtek 26.7.2012

15 km (40 km)

převýšení + 477 m (+ 2806 m)

snížení - 940 m (- 3523 m)

Demänovská dolina – Vrbické pleso – Ostredok (1167 m n/m) - Demänovská dolina – Pavčina Lehota - Bodice

Předpověď počasí slibovala déšť, tak jsme se vydali jen na krátkou tůru na Ostredok. Autobusem jsme dojeli do Jasnej, obešli si Vrbické pleso s nálezem kešky a po žluté vyrazili přes rozhlednu, památník J. Švermy na Ostredok (1167 m n/m) a symbolický cintorín. Tentokrát jsme měli výhledy na Nízké Tatry a Chopok. Po žluté jsme sešli do Demänovské doliny a dolinou došli k další rozhledně (záminka pro odlovení další keše :-)) do Pavčiny Lehoty. Zde už nás zastihl slejvák. Po dešti jsme to vzali přes humna do Bodic.

Pátek 27.7.2012

12 km (52 km)

převýšení + 575 m (+ 3381 m)

snížení - 585 m (- 4108 m)

Prosiecka dolina – Veľké Borové – Kvačianska dolina

Na dnešní den jsme naplánovali klasiku, kterou jsem už kdysi absolvoval s Billovou sestrou Rendou. Strategicky jsme rozmístili auta v Kvačanech a Prosieku a vyrazili „pešo“ prosluněnou Prosieckou dolinou. Cestou soutěskou jsme překonávali kamenné stupně po svých či žebřících s odbočkou k vodopádu. Díky suchu ze skalní hrany padal jen čůrek vody nepřipomínající vodopád. V horní části doliny jsem ani nestačil zapnout GPSku a Tom s Billem už stáli nad keší. :-) Vystoupali jsme Prosieckou dolinou na Svorad a po modré spojovací turistické cestě k druhé dolině se zastavili na gáblik ve Veľké Borové. Z kraje Kvačianské doliny jsme si prolezli a prohlédli vodní mlýny v Oblazech a prošli Kvačianskou dolinou do Kvačan. Pohodová procházka.

Sobota 28.7.2012

12 km (64 km)

převýšení + 953 m (+ 4334 m)

snížení - 1278 m (- 5386 m)

Demänovská dolina - Chopok (2024 m n/m) – Ďumbier (2043 m n/m) – Široká dolina - Demänovská dolina

Autobusem jsme vyjeli Demänovskou dolinou na Zahrádky a odtud se vyvezli lanovkou pod vrchol Chopku. Přidali jsme se k početnému davu a stoupali podél rozestavěné nové lanovky ke Kamenné chatě (2000 m n/m) a na vrchol Chopku (2024 m n/m). Z Chopku jsme šli po červené hřebenovce Nízkých Tater na Demänovské sedlo, Krupovou hoľu a Ďumbier (2043 m n/m), kde jsem si s Billem odlovili zatím nejvyšše položenou keš. Po gáblu jsme se vydali zpátky na Krupovou hoľu a po zelené sestoupili do Široké doliny. Na rozcestí v horní části Široké doliny jsme odbočili po červené ke stanici lanovky Rovná hoľa a svezli se nazpět na Zahrádky. Autobus nás dovezl do Demänové. Navečer se k nám přidala Sísa.

Neděle 29.7.2012

Nedělní volno domácích hostitelů jsme využili k výletu k přečerpávací nádrži Čierny Váh s nádherným výhledem na Vysoké Tatry a Roháče.

Pondělí 30.7.2012

20 km (64 km)

převýšení + 1096 m (+ 5430 m)

snížení - 1096 m (- 6482 m)

Jánska dolina – Svidovské sedlo – Ohnište - Slemä (1514 m n/m) – Jánska dolina

Původně to měla být dle předpovědi počasí (deštivo) jen procházka Jánskou dolinou, ale když jsme došli až na rozcestí Horáreň před Bystrou a počasí vypadalo v pohodě, iniciativně Bill (kdo jiný, že :-)) navrhl návrat jinou cestou – přes vrchol Slemä. Vyrazili jsme stoupáním po žluté do Svidovského sedla okolo mohutného stromu rozčíslého bleskem. V sedle jsme se napojili na modrou turistickou trasu a okolo Ohniště jsme vylezli na Slemu (1514 m n/m). Na vrcholu jsou roztroušeny trosky vraku letadla z II.světové války a Bill si pamatoval, že by tam někde měla být keš. Tak trochu BFkem ji našel Tom. Z ničehož nic se na vrcholu Slemy, z druhé strany než jsme přišli my, objevil chlapík v plavkách s hůlkami a ptal se po žluté značce. Asi blázen! :-) Sešli jsme do Stanišovského sedla a Stanišovskou dolinou došli k Stanišovské jeskyni (jak jinak) v Jánské dolině. Tady mužskou část výpravy trochu zdrželo hledání zamaskované keše, což dámskou část výpravy vůbec nezajímalo! :-) Došli jsme k autům a vyjeli do Bodic.

Úterý 31.7.2012

20 km (84 km)

převýšení + 1415 m (+ 6845 m)

snížení - 1415 m (- 7897 m)

Hrebienok – Zamkovského chata – Téryho chata (2015 m n/m) – Zamkovského chata - Hrebienok

Budíček už v 6:00, odjezd auty krátce po sedmé směr Starý Smokovec. Parkovisko ve Starém Smokovci ještě skoro prázdné, hned vyrážíme pěšinou podél zubačky na Hrebienok. Zde se moc nezdržujeme a pokračujeme po červené trase na Rainerovu chatu (1300 m n/m). Cestou se Bill snaží lobovat za Zbojnickou chatu, ale dnes má smůlu, můj i Sísy cíl je Téryho chata, jeden ze symbolů Vysokých Tater. Na Zamkovského chatě (1475 m n/m) si dáváme pivko na posilněnou a po zelené trase pokračujeme Malou Studenou dolinou nejdřív lesem, poté kosodřevinou a nakonec skalnatým údolím k Téryho chatě, kterou vidíme neustále před sebou. V závěrečných serpentinách pod chatou se předháníme navzájem s nosičem potravin na chatu (mají můj obdiv) a konečně jsme na druhé nejvýše položené chatě ve Vysokých Tatrách – Téryho chatě (2015 m n/m). Uvnitř chaty zakupuji povinný pohled s razítkem a „oslavné“ pivo. Gáblik rozbalíme před chatou u jednoho z Päťi Špišských ples s výhledem na stádo kamzíků. Okolní vrcholy se zahalují do oblačnosti, začíná lehce poprchávat, takže balíme a vracíme se opět Malou Studenou dolinou na Rainerovu chatu. Zde odbočujeme k Vodopádům Studeného potoka a okolo Bilíkovy chaty se vracíme na Hrebienok. Opět okolo zubačky scházíme do Smokovce k autům. Prvořadý cíl je teď dojet k benzínové pumpě, trochu trnu, aby neměli jen do 17. hodiny, poněvadž jinak jsem ztracen! Naštěstí má pumpa otevřeno. Cesta po dálnici do Liptovského Mikuláše už probíhá v pohodě.

Středa 1.8.2012

22 km (106 km)

převýšení + 1671 m (+ 8516 m)

snížení - 1671 m (- 9568 m)

Štrbské pleso – Popradské pleso – Chata pod Rysmi – Sedlo Váha (2337 m n/m) – Chata pod Rysmi - Popradské pleso - Štrbské pleso

Budíček opět už v 6:00, odjezd auty krátce po sedmé směr Štrbské Pleso. Z podzemního parkoviště vycházíme krátce po osmé po červené turistické značce k Popradskému plesu a odtud Mengusovskou dolinou po modré trase k rozcestí Nad žabím potokom. Doteď to byla pohodová procházka po lesní pěšině, nyní nastává „pakárna“ - výstup po kamenité cestě na Žabie plesa po červené značce. Billovce jsme se Sísou vyslali napřed, aby nemuseli na nás furt čekat. Od Žabích ples se cesta přimkla k velkému skalnímu schodu, který jsme překonali pomocí zabudovaných řetězů. Provoz na cestě podél řetězů trochu zhoustl. Po překonání skalního schodu jsme se konečně dostali do závěrečné kotliny, kde mezi skaliskami byla umístěna nejvýše položená útulna ve Vysokých Tatrách – Chata pod Rysmi (2250 m n/m). V chatě jsme dali pivko a já pohled s razítkem. Po lehkém oddechu jsme se vydali se Sísou do sedla Váha (2337 m n/m), kde jsme potkali Billovce vracející se z vrcholů Rysů. Po zhodnocení sil, času a situace na vrcholu (davy turistů) jsme se obrátili a vrátili se s Billovcema k Popradskému plesu. Nebyli jsme jediní kteří se vraceli dolů, takže na řetězech vznikla sestupující fronta, kdy se mezi nás ještě míchali turisté kteří stoupali vzhůru. U Popradského plesa jsme zanechali ženy, ať si odfrknou a vyrazili k symbolickému cintorínu pro keš. Po odlovu keše jsme se vydali nejdřív po modré a pak zelené turistické trase k rozcestí Trigan a odtud po červené zpět na Štrbské Pleso k zaparkovaným autům.

Čtvrtek 2.8.2012

Dnešní den jsme zvolili jako odpočinkový (konečně jsme nemuseli brzo vstávat) s dopolední výpomocí domácím se shrabáváním sena z jejich latifundií. No turistika je lehčí činnost! :-)

Odpoledne jsme se vydali k Liptovské Maře (bohužel bez Billa, kterému se udělalo šoufl) s cílem dosáhnout malého ostrůvku, na kterém Bill objevil keš 5/5! Tom a Bětka mě morálně podpořili při brodění bahnem mezi kamennými ostrůvky a následnou přeplavbou na ostrov. Bohužel jsem si musel cestu střihnout dvakrát, poněvadž v keši nebyla tužka! :-) Ještě že voda byla teplá a nefoukal vítr!

Pátek 3.8.2012

8 km (114 km)

převýšení + 808 m (+ 9324 m)

snížení - 808 m (- 10376 m)

Demänovská dolina - Siná (1560 m n/m) - Demänovská dolina

Kdysi dávno jsme se s Billem a hrstkou kamarádů vydali v zimě pěšky na Sinou, ale brodění ve sněhu až po pás nás zastavilo daleko pod vrcholem. Tak dnes dáme letní reprízu. Autobusem jsme dojeli k Demänovské jaskyňi Slobody a odtud po žluté značce údolíčkem podél potoka do sedla Sinej. Cesta vedla stinným lesem, v jednom úseku nám pomáhaly dokonce i řetězy. Z vrcholu je krásný výhled na Maru i Roháče. Na vrcholu Siné (1560 m n/m) se hemžilo množství různé bodající havěti, takže jsme po chvilce slezli z vrcholu na hřbítek pod ním, kde byl už klid. Nazpět vyrazili Billovci dřív, protože Bill měl v plánu se ještě zastavit u Liptovské Mary pro mou včerejší pětkovou keš. :-) Já si mohl se Sísou sestup do Demänovské doliny v poklidu užít.

Sobota 4.8.2012

Bohužel cesta domů.

Mapový podklad: Cykloserver + Hiking
Fotogalerie

 

Lednice

Vyrazil jsem s partičkou kamarádů a jejich ratolestmi na prodloužený víkend 27.4. - 1.5. už poněkolikáté do Lednice. Moc se mi do Lednice nechtělo, okolí jsem párkrát už projel, ale nakonec jsem pod argumentem že jsem ale tenkrát tady nehledal kešky, souhlasil a nelitoval.

V pátek jsem dorazil okolo poledne do Lednice a hned vyrazil sólo na kolo směrem západním na Mikulov, Nový Přerov, Hevlín a Dyjákovice k pěchotním srubům MJ - S 16 "Výběžek" a MJ - S 15 "Závora". Jízda ubíhala po bývalé signálce překvapivě rychle a pohodově, jen ke srubu "Výběžek" jsem to střihnul pěšky přes zorané pole. Celkový čas, který jsem měl naplánovaný na hledání zdejších keší, se neskutečně scvrkl, takže jsem skoro vůbec nic nestíhal co jsem si naplánoval a musel razit zpátky k Mikulovu. No a ke všemu jsem vyjel proti silnému protivětru, takže plánované rychlosti po zdejších rovinách jsem vůbec nedosáhl! Při průjezdu okolo hospody v Březí jsem se chtěl zastavit na jedno točené ale hospodská mě šokovala větou že zrovna vyhodila místní štamgasty aby už nemusela dnes narážet sud! Tak jsem si dal aspoň kofulu a vyrazil dál bojovat s protivětrem. U Hraničního zámečku jsem chtěl zkusit znovu štěstí s točeným pivem ale zde mě znovu šokovali větou že sudové pivo narazí až o víkendu, nyní mají jen lahvové! Do Lednice jsem přijel po 104 km docela vyšťavenej, a to měla být jen pohodová úvodní vyjížďka! :-) Ani jsem neměl dost sil na večerní zábavu.

V sobotu jsem pro změnu vyrazil východním směrem k soutoku Dyje a Moravy k Trojmezí tvořené státy CZ, SK a A. Cesta vedla přes Břeclav a Pohansko. U soutoku byl docela nával turistů a cyklistů, rychle jsem zhotovil povinné foto, odlovil kešku a vyrazil zpět k Lednici. U zámečku Pohansko jsem se zastavil na doplnění tekutin a při tom zjistil, že peněženku jsem nechal na pokoji! Naštěstí jsem měl u sebe pár Eur, takže jsem si mohl dát točené za 1,2 €. V okolí zámečku  jsem si prohlédl objekty lehkého opevnění, odlovil pár kešek a vyjel k penzionu kde jsme byli ubytováni. Dnes jsem ujel 80 km a bylo to akorát. To jsem ale netušil co bude ještě následovat! Honza mi navrhl jestli bych ještě s ním vyjel pro kešku k Minaretu. Nebyl jsem proti, čekaje že budeme hned zpátky. Nakonec jsme projeli celý Lednický areál až k Lednickým rybníkům, odlovili fůru kešek a nebýt telefonu, že na nás čeká pečené prasátko když si pospíšíme s návratem, tak mě Honza určitě protáhl ještě k dalším keškám! :-) Porci prasátka jsme stihli jen taktak. Takže zase stovka km padla. Navečer jsme se slezli v zahradě penzionu, já si dal po koštovačce v zahradním sklípku dokonce džbánek moravského vína!

V neděli poránu jsme zjistili drsnou věc, naší kolárnu navštívili zloději kol a sebrali dvě nejlepší kola! Byl to dost šok pro všechny a hlavně pro majitele kol! Přivolaný policista nás překvapil konstatováním že kradená kola končí jak na Slovensku tak taky dost často v Rakousku! Tentokrát jsem měl kliku jako hrom, protože moje kolo zloději odstavili bokem aby si vytáhli kolo které bylo za ním. Dnes jsem vyrazil s Honzou a jeho rodinkou na pohodový cyklovýlet podél upraveného toku řeky Dyje na Bulhary. Cestou jsme se zastavili pro keš, která nám dala trochu zabrat než jsme k ní našli v těch mokřiskách cestu. Dojeli jsme do Bulhar a v místní hospůdce dali pivko. Jako na zavolanou projížděli autem směrem na Pavlov další kamarádi, tak se taky zastavili. Dál k vodnímu dílu Nové Mlýny už jsem vyrazil sám. Po břehu Novomlýnské nadrže za silného protivětru jsem dojel do Strachotína kde jsem se chtěl zastavit na gábl v Rybářské baště. Kdysi jsem si tady dal výborného úhoře. Bohužel tentokrát jsem zjistil že nemám u sebe klíč od zámku na kolo a kolo nechávat po dnešní ranní zkušenosti neuzamčené se mi nechtělo, vyjel jsem hledat restauraci kde bych na kolo viděl. Naštěstí jsem hned narazil na restauraci kde čepovali Svijany, takže zastávka byla jasná. Dokonce i na jídle jsem si pochutnal, takže mi už tolik nevadilo že jsem se nezastavil na gábl v baště. Po hrázi jsem poté vyjel okolo Věstonické nádrže k bývalé vesnici Mušov a přes Pavlov a Bulhary se vrátil do Lednice. Dnes se tachometr zastavil na čísle 63.

V pondělí jsem vyrazil solo na Mikulov po mě uz známé signálce k pěchotnímu srubu MJ - S 29 "Svah" a dál na malý okruh do Rakouska. Cestou zpět do Čech jsem to vzal přes Šibeniční vrch, když jsem nechal kolo v křoví pod kopcem a na vrchol se vydal pěšky pro keš. Z vrchu byl nádherný rozhled na Mikulov a okolí. Po cyklostezce podél Lednických rybníků jsem se zastavil v Hraničním zámečku konečně na jedno točené, ale poklid místa mě zlákal i na druhé. :-) Od zámečku jsem to vzal přes Tři Grácie a do Lednice. Vzpomněl jsem si jak včera vyprávěl Martin že se při návratu z výletu zastavili v "bytové" hospůdce na uherskobrodského Janáčka, tak jsem si řekl, že ho taky zkusím. No a na koho tam nenarazím?  :-) Tak Janáčka taky můžu. Před 19. hodinou jsem dostal posledního točeného Janáčka, neb pan "domácí hostinský" zavíral aby mohl jít na pivo do městečka! :-) Dnes jsem ujel 70 km. Během večerně - noční sleziny na zahrádce penzionu jsem zůstal už pivu věrný.

V úterý jsme si všichni udělali pěší výlet do Lednického areálu, já s Honzou (hlavně jeho zásluhou) odlovili ještě pár keší a odpoledne jsme pak už individuálně vyrazili ku Praze. Kupodivu žádné zácpy na D1 se nekonaly.

Po dlouhé době jsem opět vyrazil s přáteli - kamarády na víc jak dva dny "za hranice všedních dnů" a bylo to super. Během čtyř dnů jsem najel 337 km, takže průměr 84 km na den je docela slušný. :-)

Moje fotogalerie

Vinotéka 2011

Vždycky mě fascinovali lidé kteří mají přehled o dobrých vínech. Já jsem spíš na "tekutý chleba" tak poznám "klasicky" víno jen podle barvy - bílé nebo červené.... :-) 

 Nechápal jsem dřív proč se nejlevnějším ovocným vínům říkalo "Dunihlav" do té doby kdy jsem jednou během svého dlouhodobého pobytu v "kasínu" VÚ 8015 vypil skoro dva litry "čuča" a druhý den jsem opatrně prostrkával hlavu futrem dveří neboť jsem měl pocit že má hlava je medicimbal a nechtěl jsem si odřít uši o futra! Bohužel toto mé počínání neušlo mým spolubojovníkům kteří z toho měli náramnou prču místo aby mi pomohli protáhnout hlavu dveřmi! :-)

Při jedné ochutnávce vín v Pavlově mě kamarádka nasměrovala ke koštu ledového vína a můj vinný favorit byl na světě.

Pro svoji osvětu jsem si naskenoval přehled druhů vín  a 100 nejlepších českých vín abych se dostal trochu do obrazu.

 Ale stejně - pivko je pivko! :-)

Vánoční povídka

V Lidovkách vyšla povídka pod kterou bych se sám rád podepsal kdyby už nebyla napsaná... :-)

Jen bych doplnil každoročně se opakující ruční "vyzobávání" zapíchnutého jehličí v koberci po "odstěhování" vánočního stromku. Nevím proč ale pokaždé si vzpomenu na Popelku!

:-)

Hnojový dům - Jizerské hory

Trochu opožděně jsem narazil na článek o tom že zemřel svérázný majitel Hnojového domu v osadě Jizerka Gustav Ginzel. Kdysi dávno (v roce 1993) při čundru po Jizerkách mě k němu zatáhl kamarád Jóna a musím říct že prostředí Hnojového domu na mě udělalo dojem. Chtělo to jen trochu potlačit nevětrané "podivné pachy" domu. :-) Prohlídka vystavených "kuriozit" s výkladem Gustava ale stála za to. Pak jsem ještě v zimě roku 1994 navštívil Hnojový dům a chtěl udělat nějaké fotky, ale objektiv se mi uvnitř Misthausu zamlžil tak jsem si říkal že v létě to napravím. Nenapravím to už.....

Hnojový dům.

Pohled už byl od Ginzela orazítko-
vaný dopředu. To nešlo nekoupit!  :-)

K přiblížení jak to v Hnojovém domě vypadalo naleznete zde (+ další 4 pokračování) s německým komentářem Gustava nebo naopak s jeho českým komentářem naleznete zde.

Loučení s KHS

Tak je to bohužel tady. Byl jsem se naposledy projet na svém ocelovém horském kole KHS s řazením Sram 7.0, V brzdami a odpruženou vidlici Rock Shox Jett.  Nové kolo bude "jiný sekáč"! Jako by kolo tušilo, že se mi s ním těžko loučí, (ocelový rám s vidlicí byly v pohodě, ostatní komponenty byly zralé na výměnu) usnadnilo mi to trochu při poslední projížďce směrem na Velké Popovice, Kamenici a Vrané nad Vltavou. Ve vilové čtvrti u Botiče náhle ze zaparkované řady aut jedno auto vystrčilo "zadek" těsně přede mnou, takže brzdy už nepomohly zabránit srážce. Ani nevím, co to bylo za typ auta, jen vím že jsem mu decentně promáčknul zadní dveře a trochu poškrábal lak na karosérii. Auto jsem nepřeletěl ale narazil do jeho boku, jediný, co jsem si nenarazil, byla hlava schovaná pod helmou. Ještě že ji nosím! Po chycení vyraženého dechu jsem se "ošahal" a rozpohyboval hlavně pravou ruku a když jsem zjistil, že to vypadá, že jsem celý i kolo nejevilo viditelné známky  poškození, jsem odmítl od ustarané řidičky zavolání Erzety a po mém ujištění, že se mi zdá, že mi nic není, jsem vyrazil na původně plánovaný poslední výjezd mého milovaného KHS na Popovice. Řazení předního tácu se trochu rozštelovalo ale kupodivu fungovalo, trochu to začalo šramotit ve vidlici. Provedl jsem "vizuálně-omakovou" kontrolu vidlice, rámu i zadního kola a rozhodl se "pro jistotu" zkrátil výlet jen na Psáry a Vrané. I když hlavní důvod byl spíš v tom, že se naražené tělo probíralo k životu! Myslel jsem si, že jsem "tvrďák", ale auto bylo tvrdší! :-) Naštěstí se s mým naraženým tělem dalo pokračovat, tak jsem dojel do Psár na gábl. Při jídle jsem zjistil, že jsem si narazil i spodní čelist! No hlavně že mi chutnalo! :-) Sešup po silnici ze Zvole do Vraného kolo a vidlice ustály, takže jediná věc co byla trochu víc rozhrkaná, jsem byl já! Na začátku cyklostezky ve Zbraslavi podél pravého břehu Vltavy směrem do Komořan je stánek s výborným Koutským pivkem, jediný problém je že 12° je chutnější než 10°. Ale postavila mě na nohy, tedy na nášlapy. Jako na zavolanou mi přišla esemeska od kamarádky, tak jsem se chopil příležitosti a provedl malou zajížďku k ní za účelem

památečného zvěčnění mého "druha ve zbrani". Že má za sebou přes 30.000 najetých kilometrů, (no několik málo stovek metrů jsem ho nesl
na svých bedrech!) nevypadá špatně, co? Líp než já! :-)

Při jedné vyjížďce se mi dokonce KHS nesmazatelně vrylo do pravého lýtka a kotníku! Prostě KHS mě poznamenalo na celý život! :-)

Zde naleznete mé vyjížďky s KHS.

U koryta - Klokočná

Kdysi dávno mě vylákala kamarádka z Říčan na kolistický výlet. Abych nenajel moc kilometrů už jenom cestou do Říčan jsem vyrazil vlakem ze Strašnic, očekávaje celodenní výlet aspoň okolo 50 - 60 km. Vyrazili jsme do Říčanského lesa a přes Jedlinu dojeli k vesnici Klokačná. Zde mi "nenápadně" navrhla že ví o zajímavé hospodě, kde bychom se mohli naobědvat. Moc jsme toho neujeli (řádově 9 km!) ale co nadělám - souhlasil jsem. V hospodě je velké ohniště s grilem, takže jsme si dali pořádný flák grilovaného vepřového a pan domácí přinesl domácí slivovičku v nádherných lahvičkách. Oběd byl skvělý, slivovička taky, takže výsledek byl takový že jsem se "přejedl", lehce opil a na další cestu už nebylo pomyšlení. Což byl asi hlavní cíl Lucky. Takže jsme se vrátili stejnou cestou do Říčan, já s ohledem na svojí bezpečnost zase absolvoval cestu vlakem zpátky do Strašnic. Za celý den jsem ujel neskutečných 22 km! Ale objevil jsem skvělou hospodu, takže když později Lucka navrhla "Koryto" jako předvánoční místo setkání kamarádů a přátel, byl jsem všemi deseti pro. Od roku 2002 se snažíme tuto tradici každoročně dodržovat, což se nám až na "pár" výjimek celkem daří. Ale výjimka musí podporovat pravidlo (tradici), že!

Už se za se ne mů žu dočkat grilované panenky a "Dobrá práce!" od svérázného hostinského!